Skleněná stěna

Autor: waterbird
Původní název: Wall of Glass
Link: originální znění

Překlad: Alcea Cara

Počet kapitol: 3

Žánr: slash, drama, angst
 
Hlavní postavy: Harry Potter/Draco Malfoy

Varování: 15+, slash
 
Shrnutí: Po válce Draco Malfoy zjišťuje, že některé bitvy teprve začínají.

Poznámka autorky: Napsáno pro LiveJournal Harry/Draco World Cup. Vybrala jsem si výzvu na téma The Chariot (tarotová karta válečný vůz), ten může představovat vytrvalost, vítězství nad překážkami a spojování protikladů.

Prohlášení autorky: Povídka je založena na postavách a situacích, které napsala a vlastní J. K. Rowlingová, různí vydavatelé zahrnujících mimo jiné například Bloomsbury Books, Scholastic Books, Raincoast Books a Warner Bros., Inc. Psaním této povídky, jsem si nevydělala žádné peníze


Poznámka překladatelky: Povídka byla napsána v roce 2008, přeložena v roce 2015. Překlad se nachází také na stránkách Dobby.

Autorka byla o překladu informována.

- I -

Před branami Azkabanu zvedl Draco Malfoy ruku proti mdlému rannímu světlu.

V dálce se na hnědošedé vodě houpala vratká stará loďka, vedle níž postával ošlehaný stařec. Jakmile Draco vyrazil přes skalnaté pobřeží, stařec se otočil a nastoupil do ní. Draco učinil totéž, jen trochu klopýtl, když loďka poklesla pod jeho vahou. Opatrně se posadil na jediné další volné místo, čelem ke spolucestujícímu. Pak, bez jediného slova či pohledu na svého pasažéra, stařec dvakrát poklepal hůlkou na bok loďky a rychle se rozjeli na volné moře.

Po chvíli rozrušili vlhkou mlhu obklopující vězeňský ostrov a proniklo k nim modré nebe a oslnivé sluneční paprsky. Kolem loďky muselo být nějaké štítové kouzlo, uvažoval Draco, poněvadž necítil žádný vánek. Pozvolna si jeho oči přivykly na jasné světlo, ale ani po několika hodinách slunce nedokázalo vyhnat chlad z jeho kostí.

Ve chvíli, kdy zahlédl zvlněné kopce pevniny, bylo slunce již vysoko nad obzorem. Nicméně, s přibližujícím se břehem Draco viděl, že ty kopce byly ve skutečnosti rozeklané, odpudivé útesy, a to, co považoval za vesničku, nebylo nic jiného než řada dlouho opuštěných, polorozpadlých chatrčí. Nad zabedněnými vstupy se houpaly zašlé cedule, svědčily o bývalém útočišti pro turisty: starý krámek s rybářskými potřebami a návnadami; stánek s rybami s hranolky; zmrzlinový stánek; a dále dole na pláži, pozůstatky kolotoče, z něhož nezbylo nic, kromě řady kovových sloupků bez koníků, trčících z rozpadlé dřevěné plošiny.

Stařec loďku čile zakotvil a s upřeným pohledem na něj vyčkával. Draco vystoupil z loďky a muž se bez jediného slova opět odrazil a brzy byl jen tmavou tečkou na moři.

Draco se rozhlédl. Strážný mu sdělil, že bude převezen na místo pro přemísťování, jenže Draco neočekával tak ponuré místo. Naproti tomu, tohle byla azkabanská specialita.

Z hábitu vytáhl hůlku, kterou mu ráno vydali. Byla to standartní hůlka, jakou dostávali všichni vězni po propuštění: osm palců dlouhá, borovice, jádro s trpasličími vlasy. Byla tak slabá a lehká, že si byl Draco jistý, že jakékoli kouzlo značné síly ji rozštípe na třísky. To ale nebylo důležité, protože bez ohledu na to, kolik energie nebo soustředění na ni vynaloží, tahle hůlka udělá jen to, pro co byla vyrobena: kouzla základní NKÚ úrovně a omezené cestování do ministerstvem schválených destinací v rámci Británie.

Mávl hůlkou a k zemi vyslal neverbální nadnášecí kouzlo. Do vzduchu se vznesla hrstka šedivých kamenů a úlomků skořápek. Draco je nasměroval nad vodu, napočítal do deseti a nechal je padnout do ní.

První kouzlo, co provedl po třech letech a bylo naprosto k ničemu. Hůlku odhodil.

„Skvělý,“ zabrblal, kopnul do země a vyslal do vzduchu spršku oblázků a písku. „Zatraceně skvělý!“

Voda šplouchající o břeh potlačila jeho slova.

Draco se otočil k chatce s vybledlým poutačem, oprýskaným nátěrem dveří, rozpraskaným sklem. A jak to nenáviděl. Nenáviděl… všechno. Do dveří solidně kopl, a pak znova a znova, až mu noha pulsovala. „Už toho mám dost!“ vykřikl na bezcenný kus dřeva, ale dál čeřící vlny lámaly jeho slova, polykaly je nevyřčenou výtkou, odepíraly je nést za tento oblouk ploché země a vody.

Draco se prudce vrhl na stěnu chatky, dech se mu zrychloval a bolestně zvedal hruď. Jeho třesoucí se nohy ho stáhly k zemi. Zavřel oči a představil si laskání prstů ve vlasech, tiché, konejšivé sliby jeho matky, které šeptávala ve vzácných chvílích posledního roku války, když byli sami a jisti, že je nikdo jiný neslyší, skoro jako by sídlo bylo opět jejich. Byl jsi moc statečný, drahoušku, říkala. Jen buď statečný o něco déle. Brzy bude po všem, a pak bude vše v pořádku.

Jasně, že lhala. Ano, aby ho chránila, a snad, aby také přesvědčila samu sebe, ale i tak to byly lži. A kam některá lež nebo pravda jednoho z nich dostala?

Dracovo dýchání se brzy ustálilo a bolest v noze ustoupila. Šel k vodě, sehnul se a opláchl si tvář. Ze rtů slízl kapky, zapomněl, že je to mořská voda. Přivodila mu žízeň.

Mezi oblázky a stočenými, slizkými provazci chaluh ležela jeho nová hůlka. Otřel si ji o rukáv hábitu, poté si ji přidržel u úst a pronesl další jednoduché kouzlo. Vytekla z ní voda, vlažná, jako ze sklenice dlouho ponechané na slunci, ale alespoň neměla chuť kovu a staré vody na mytí. Draco se napil a rozhlédl se.

Nemohl zůstat celý den na tomto izolovaném pásu komáry zamořené pláže uprostřed zpropadené pustiny. Možnosti však měl omezené. Kdyby chtěl, mohl se přemístit na Ministerstvo kouzel nebo ke svatému Mungovi, Draco však ani v nejmenším netoužil vkročit na to první místo, a ani zdaleka nebyl připraven na to druhé.

Mohl by se přemístit domů, kdyby byl ještě dům jeho rodiny, který lze nazývat domovem, jenže vybavení sídla Malfoyových má být kdesi uskladněno. Alespoň něco, co nezmizelo v dokonale inscenovaných řadách požadavků na náhrady škod po válce. Sice žádná rodina Smrtijedů nezůstala nedotčena, ale bez nikoho, kdo by jednal na jejich obranu, nikdo z nich neviděl své bohatství tak enormně vyčerpané jako Malfoyovi. Takové bylo poděkování jeho matce, jíž se jí dostalo za pomoc Potterovi vyhrát válku.

Ministerstvo také zpřístupnilo přemísťování na tři další schválená místa, taková jako k přátelům a příbuzným, jenže když strážný zpracovával jeho propuštění a dal mu k vyplnění formuláře, Draco mu je prostě strčil zpátky, ještě nevyplněné.

„Jsi si tím jistý?“ řekl strážný a Draco kývl. Goyle odešel do Ameriky po svém lépe načasovaném a nesmírně úspěšnějším soudu, Draco od té doby o něm neslyšel. Mezi zbylými Zmijozely neměl přátele a ani mu žádný nedlužil laskavost. Mimo to, no, pochyboval, že by on a jeho bývalý spoluvězeň chtěli mít něco společného ve venkovním světě, a jediná osoba, která ho kdy navštívila, za ním přestala chodit už dávno. Strážný pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Aspoň to urychlí schvalovací proces.“ Orazítkoval formulář. Mokrými červenými písmeny na něm stálo „Schváleno“.

Draco prošel celou délku skalnatého pobřeží a pak šel zpátky. Už to bylo dlouho od té doby, co se přemisťoval, a napadlo jej, že bude moudré si to prvně vyzkoušet. To bylo dovoleno. Soustředil se na nejbližší špičku útesu. Orientace, odhodlání… Když si nemohl vybavit třetí „O“, hodil opatrnost za hlavu a místo toho se spolehnul na instinkt. Zavřel oči a v mysli viděl sám sebe, celého, na útesu nad sebou, a pak se otočil. O chvilku později vrávoral po drsné trávě a vřesu k okraji srázu. Dlouze hleděl na rozeklané skály dole a silné pěnivé vlny, tříštící se o ně.

Po třech dlouhých letech Draco očekával tento okamžik. Někdy to bylo to jediné, co jej drželo před předstíranou nemocí a žadonění azkabanského léčitele kvůli jedné černé pilulce, o níž slyšel. Ale teď byla svoboda jako špatná velikost hábitu. Nepadnoucí, něco, co je potřeba zabrat, upravit a znovu ještě zabrat, dokud nebude konečně sedět správně.

Draco si přál, aby správně seděl.

Zavřel oči, opět se otočil a zaměřil mysl na jediný cíl, na vůbec jedinou možnost.

o-o-o-o-o

Krámků na Příčné ulici bylo tolik, jak si pamatoval, i když Fortescuovo se stalo novým domovem pro nóbl francouzskou braserii a Krucánky a kaňoury a několik dalších krámků se přestěhovalo do nových budov, co vypadaly účelově a téměř postrádaly svůj původní ráz. Štít nad krámkem s hůlkami stále nesl Ollivander, ale Draco věděl, že starý muž zemřel hned po válce – týden poté, co Dracova matka byla očištěna, a jen pár dní před Dracovým vlastním soudem. Tehdy si Draco myslel, že načasování bude hrát v jeho prospěch – čím méně mluvil o tom, co se stalo ve sklepení Malfoyů, tím lépe. Jenže pak Rodolfus Lestrange a několik dalších Smrtijedů stále na útěku zničilo polovinu Příčné ulice, zabili zastupujícího ministra kouzel a taky málem dostali Pottera. Útoky vyvolaly tak silné pobouření, že Starostolec vykonal tucet neprošetřených procesů, aby dokázal, že dělá něco k zajištění bezpečnosti kouzelnického světa.

Ale ani Potterovo veřejné odsouzení akcí ministerstva, otištěné zároveň v Denním věštci i v Jinotaji, je nezastavilo. Zatímco hrdina ležel v Nemocnici svatého Munga, kde mu v těle dorůstala polovina kostí, Draca poslali do Azkabanu.

Alespoň, že byla ušetřena jeho matka. V té době byl Draco za to vskutku vděčný.

U Gringottů ho při všech záležitostech doprovázel skřet, i když měl Draco podezření, že bere ostře zatáčky na úzké vozíkové koleji lehkovážně na stvoření, které by se o to nepokusilo, jestliže by byl pasažérem jeho otec. Tehdy Lucius Malfoy vzbuzoval respekt a strach, a rodinný trezor byla jako příjemná jeskyně naplněná třpytivými sloupci mincí a drahocenného dědictví; nyní, jeho otec hnil za mřížemi a trezor byla jako prázdná hrobka. Draco se šouravými kroky vykopl z podlahy oblak prachu, po holých stěnách se nesla ozvěna. Z kupky, co zbyla, si nabral hrst galeonů a prosmýkl se kolem čekajícího doprovodu.

U Děravého kotle si vzal pokoj, přehlížel výraz hostinského Toma, který mu dával najevo, že se má líp, než si jako Malfoy zasloužil. Mužovo opovržení však ochablo, když mu Draco nabídl platbu předem na celý týden.

„No, normálně bych si to nevzal…“ začal Tom, oči zaměřené na stěnu za Dracem,“ ale když vidím, jak se… no…“ Slova zanikla do nepohodlného ticha, Draco na něj upřel vědoucí pohled a přitom uzavřel tlusté prsty hostinského kolem mincí.

Draco pozoroval z malého okýnka v pokoji pod převisem střechy probouzející se Příčnou ulici. Vrata jednoho krámku se s rachocením otevřela, zatímco dodávkový povoz naložený zbrusu novými kotlíky se kymácel ulicí po kočičích hlavách. Zvonek nad dveřmi madame Malkinové zacinkal poté, co jasně těhotná žena v modrém plášti s kápí do nich zatlačila a vpotácela se dovnitř. Nějaký kluk mával ve vzduchu novinami.

„Denní věštec. Kupujte noviny!“ křičel. „Další Smrtijedi propuštěni z Azkabanu! Ministr kouzel odmítá odstoupení. Kratochvílné kouzelnické kejkle slaví pátý rok v Příčné ulici. Pouze v tomto vydání dvě poukázky za cenu jedné! Dvě za cenu jedné v Kratochvílných kouzelnických kejklích. Kupujte Věštce!“

Draco přitáhl okenice a okno zavřel, čelem se opřel o zatemnělé sklo, dokud mu v hrdle neustoupila kyselá pachuť. Lehl si, ani se nenamáhal sundat si plášť nebo boty. Spal v kuse čtrnáct hodin. Nic se mu nezdálo.

- II -

Jak mu strážný vysvětlil, nebude mít první měsíc povoleny žádné návštěvy. Tvrdili, že to „usnadní asimilaci“, Draco však chápal, kvůli čemu to doopravdy je: další nutný tah ve hře, kterou měl dávno ztracenou. Potom Dracovi řekli, že jeho návštěvní hodina bude první úterý v měsíci. Ta bude za sedm týdnů. Koncem jeho prvního dne, se to zdálo jako věčnost.

„To je lepší, než to bejvalo dřív,“ podotkl jeho spoluvězeň, když si Draco stěžoval na dlouhé čekání. „Mně ze začátku nedovolili návštěvy vůbec. Jenomže ti Smrtijedi Ty-víš-koho se nakonec semhle stejnak dostali… a ta šílená mrcha byla tady a znova na mě uvrhla kletbu Imperius. Tomu se říká pech, co?“

„Jo,“ řekl Draco a snažil se najít nějakou pohodlnou polohu na tenké matraci kavalce. „Asi jsi to měl drsný.“ Jeho spoluvězeň nad ním dál mluvil, i když zhasla světla a strážný už přes jejich mřížované dveře ostře upozorňoval, ať je ticho.

„No, nebyla to žádná sranda, to je jasný,“ přitakal. „Ale teďkom je to lepší, jak už sem říkal. Zacházej s náma kapínek lidštěji.“ Ztišil hlas. „Aspoň se odtud pěkně brzo dostanu. Znám Harryho Pottera, abys věděl.“ Draco otevřel oči proti hluboké tmě cely. „Bejval jsem jeho osobní doprovod záchranným autobusem. Ví, že sem neměl na výběr, když přišli tihlensti Smrtijedi. Ne jako někteří-“ náhle se zarazil. „No, každopádně jsme mluvili. Říkal, že uvidí, co pro mě dokáže udělat. Jasně, že to bylo předtím, než celá Příčná ulice byla zničena, ale myslím, že estli Harry Potter říká, že něco udělá, tak to udělá, víš, co tím myslím?“

„Jo,“ zamumlal Draco a obrátil se na bok ke kamenné zdi. Co bychom asi tak dělali bez Pottera? Tato otázka ještě pak dlouho tiše visela v těžkém, vlhkém vzduchu, zatímco Stan Silnička hlasitě chrápal, a jiné zvuky, které Draco nemusel ani složitě identifikovat, se nesly celou nocí ze sousedních cel.

o-o-o-o-o

Po Silničkově zmínce o Potterovi si Draco pomyslel, že je moudré brát všechna jeho slova s jistou rezervou, ale ukázalo se, že spojení s ním může být užitečné. Naučil Draca pár chytrých triků, díky kterým se lépe orientoval v jejich části věznice; doporučil, když měl na vybranou, že je lepší s ním pracovat v prádelně než v kuchyni, byť v obou prostorech bylo teplo, ale v prádelně se nacházelo méně potkanů; a líčil z vlastní zkušenosti, co je bezpečné k jídlu v jídelně, a co určitě člověka na konci dne prožene.

„Cosi s fazolama, to přehlížej,“ moudře radil, když se zařadili do fronty na oběd jedno odpoledne pár dní po Dracově příchodu. „Teď tohle,“ ukázal na podnos tuhého šedavého masa s omáčkou, „vlastně není tak špatný, jak to vypadá.“ Kývl na kuchařku a Dracův žaludek se zhoupl, jak velká naběračka plná tučné hmoty stekla na kovový obědový podnos. „Bramborová kaše se docela dá, když do ní nedaj moc vody,“ pokračoval Silnička, a velká hromada nažloutlých brambor přistála na vrchu masa s omáčkou. „Ale já bejt tebou, vyhejbám se zelenině. Jednou sem z brokolice vytáhl červa velikosti skřetího bimbase.“

Draco nechtěl vědět, za jakých okolností měl Stan Silnička možnost dostat se tak blízko ke skřetovi, proto se neptal. Když se však kuchařka na něj zamračila, Draco jen na okamžik zaváhal a řekl: „Já si dám to, co on.“

Doba jídla naskýtala nejvhodnější chvíle Silničkovi dát Dracovi pár rad o tom, s kým mluvit, komu se vyhýbat, a kdo mezi ostatními vězni byl příliš nepředvídatelný, aby si jím byl někdy jistý. Stejně nebylo v Azkabanu mnoho příležitostí se stýkat s ostatními. Až na dvacet minut vyhrazených na snídani, oběd a večeři, se od vězňů čekalo, že se budou osm hodin věnovat práci a mlčet. A tak zatím byl Silnička jediná osoba, s níž Draco vůbec mluvil.

Kradmo zaběhl pohledem ke stolu obsazeným několika mohutnými muži, které Draco předtím neviděl, Silnička tiše vychrlil jejich jména. „Adams, Carlyle, Hicks, MacKay. Southwarkská banda. Pěkně krutí chlápci, hlavně MacKay. Jedna Vauxhallská ulička zůstala potřísněná zbytky pár ubohých mudlovských buzíků,“ líčil. „Jenže jsou si blízcí s několika starými strážnými, proto mají určitě… zvláštní výsady. Pokud kdokoli zmizí uprostřed noci, obvykle to znamená, že těm týpkům posloužil pro zábavu.“ Silnička se nacpal dalším soustem brambor, zatímco Draco odtrhl svou pozornost od stolu, právě když jeden z těch mužů, co tam seděli, vzhlédl a zachytil jeho pohled. Draco držel hlavu dole a díval se na odporně vyhlížející podnos jídla před sebou. Nabral si několik soust, ale už definitivně ztratil chuť.

Jejich hovor postupně utichl, když Silnička jedl a Draco posunoval jídlo po svém podnosu. Od sousedních stolů se nesly útržky klábosení, ale nejvíce místností zněl živý cinkot vidliček a lžic o obědové podnosy. Potom, právě když Draco vytáhl ze svého masa s kaší dlouhý, drátovitý černý vlas, se ozvalo hrozivé skřípění kovu o kov a rozevřely se těžké ocelové dveře do jídelny.

Místností se valilo protestující hučení. Ještě zbývalo osm minut na oběd – a nikomu se nelíbilo zkrácení doby na jídlo.

Každá hlava se otočila ke dveřím. A pak nastalo ticho.

Ve vchodu do jídelny stál půl tucet bystrozorů v plné uniformě.

Silničkovi vedle Draca upadla vidlička s řinčivým rachotem na zem. Bleskem se postavil. „Arry!“ křičel a paži zběsile vystřelil do vzduchu. „Arry!“ Silnička vylezl na svou židli a obrátil se na zírající dav. „To je Arry Potter,“ zaječel.

Nálada v místnosti se v okamžiku změnila. Nespokojenost se přetavila v jásot, a jak jídelna propukla v potlesk, Draco ho spatřil. Pottera. Skoro skrytého za skupinou bystrozorů. Vypadal jako někdo, kdo se snaží najít zdvořilá děkovná slova za neuvěřitelně nevhodný narozeninový dárek. Nikdo jiný si toho zjevně nevšiml – všichni, dokonce i Southwarkská banda, výskali tak hlasitě, jak jim to plíce dovolovaly. Hulákali, halekali, pískali na prsty. Kdosi začal bušit na desku stolu v dvoutaktním rytmu, a místnost žila jen jediným slovem: Po-tter, Po-tter, Po-tter, Po-tter. Vděčnost stovky mužů tepala jídelnou, zatímco nositel toho jména, které skandovali, se zarděl tak rudou jako jeho šarlatový hábit, a ostatní bystrozoři ustoupili, aby mu otevřeli cestu.

Konečně se Potter usmál, pozvedl ruku k davu a krátkými kroky se rozešel dopředu. Čtveřice azkabanských strážných, s hůlkami v pohotovosti, se shlukla kolem něj, když se natáhl a potřásl si s několika rukama. Stejně jako ve Velké síni po bitvě, se chtěl každý přiblížit, dotknout se ho, říct mu, jak moc jsou mu vděční. Potter přikyvoval na jejich slova, usmíval se na jejich díky – ti muži, jež žili za mřížemi a skoro každou minutu každého dne pod tvrdou disciplínou – ti muži děkovali Potterovi, že jim vracel svobodu.

Hodně jim to tady pomáhá, pomyslel si Draco při sledování Pottera, jak se ubírá podél okraje davu. Silnička stále stál na židli, jeho nadšené volání nějak dokázalo vynikat nad všemi ostatními, proto ho Potter nemohl přehlédnout, i kdyby chtěl. Teď se přibližoval a Dracovi se v místnosti udělalo nepříjemně horko; jeho útroby se svíjely – vzpíral se proti té šlichtě, co se přinutil pozřít a zničehonic, intenzivnímu strachu, že si ho Potter každým okamžikem všimne. Netoužil po ničem jiném, než zmizet. Ale na místě znehybněl. Nemohl se pohnout.

Silnička vedle něj slezl a napřáhl ruku jen pár centimetrů před Dracův obličej. Máchal s Potterovou rukou nahoru a dolů, říkal mu „kámo“ a budil dojem, že si nebezpečně každou chvíli ucvrkne vzrušením. Draco pevně svíral svou židli a snažil se nedívat.

„V pořádku, Stane?“ řekl Potter. „Nevzdal jsi to?“

To byla, uvědomil si Draco, pravda: Silnička ho zná. To znamená, že i to ostatní je také pravda? Potter se ho vážně snaží dostat ven?

Poté Potter vyvlékl ruku z té Silničkovy a otočil se.

V té chvíli strážní přistoupili blíž a doprovázeli ho zpátky k čekajícím bystrozorům. Potter nezaváhal, ani se neohlédl. O okamžik později byli pryč a ocelové dveře se zabouchly.

Potter ho neviděl.

„Tak dobrá!“ vykřikl jeden ze strážných a vyslal do vzduchu spršku modrých jisker. „Všichni se uklidněte. Máte pět minut na dojedení jídla a návrat na vaše pracoviště.“

Silnička žuchnul do své židle a bláznivě se usmíval. „Promiň, kámo,“ povídal a plácl Draca po rameni. „Chtěl sem tě představit, ale neměl sem šanci.“

Projela jím další silná křeč a Draco, neschopen s tím už dál bojovat, se zlomil v pase a vyzvracel všechno na zem.

o-o-o-o-o

Azkabanská ošetřovna se nedala vůbec srovnat s tou, jakou vedla madame Pomfreyová. Byla stejně ponurá jako zbytek věznice, a zdejší léčitel byl starý dědek, páchnoucí po naftalínu. Jeho sinavě bílá kůže svědčila o tom, že už to jsou věky, co byla vystavena slunečnímu světlu. Hůlku namířil na Dracovo břicho, poté na něj zamžoural přes brýle tak tlustými, že se jeho oči zmenšily do maličkých černých teček.

„Neduživý!“ vykřikl.

„Prosím?“ Draco také vykřikl.

„Ty,“ řekl léčitel a píchal hůlkou Draca mezi žebry. „Neduživý.“

„Já nejsem neduživý,“ odporoval Draco, navzdory jasnému důkazu o opaku, když se jeho žaludek projevil.

Léčitel zabrblal a hůlku strčil do Dracova levého ucha.

„Hele! Opatrně s tím, ano?“

„Jestlipak jsem to už někdy viděl,“ dumal stařec a zasunul hůlku zpátky do hábitu. „Viděl jsem to tisíckrát.“ Belhal se ke svému stolu, odstrčil Dracovu nepřečtenou složku a následně cosi napsal na cár pergamenu, který vylovil z odpadkového koše.

„Viděl jste co?“ vyzvídal Draco. „Je to vážné?“ Říkal si, jestli vězni s nemocemi, co je ohrožují na životě, mohou být propuštěni na léčení ke svatému Mungovi. Najednou si horlivě přál, aby onemocněl jednou z nich. Pokud si dobře pamatoval, nekontrolované zvracení je počátečním příznakem dračích spalniček.

„Cacogastritis,“ prohlásil. „Jinak znám jako podrážděný žaludek.“ Opět zamžoural na Draca. „Kdy ses sem dostal?“

Draco se zamračil. Kdyby se stařec obtěžoval přečíst si jeho složku, znal by na to odpověď. „Před pěti dny,“ odpověděl.

„To se tím vysvětluje,“ poznamenal. „A tvůj věk?“

„Osmnáct.“

Léčitel se šoural zpátky přes místnost a vrtěl hlavou. „Stále přicházejí mladší,“ mumlal k nikomu konkrétnímu. Podal Dracovi cár pergamenu. „Tohle tě uvolní z práce do konce dne. Nemůžu ti dát víc času. Toto si vezmi, až budeš zpátky v cele.“  Do Dracovy ruky vtiskl malou zelenou pilulku. „Výtažek z pryšky. Uklidní tvůj žaludek. Do rána se budeš cítit dobře.“

Draco si vsunul pilulku do kapsy a poděkoval mu.

Závěs kolem vyšetřovacího koutku se rozhrnul a strážný, co doprovázel Draca z jídelny na ošetřovnu, přistoupil, aby odvedl Draca zpět do cely. Léčitel se naklonil, stále mžoural. „A pár dní si dávej pozor na to, co jíš,“ poradil. „Chvíli trvá si zvyknout na zdejší jídlo. I když brokolice bývá obvykle dobrá.“

o-o-o-o-o

Po dalších třech dnech Draco velice málo důvěřoval svému žaludku. Někteří vězni se smáli, když ho viděli sedět v jídelně, samotného nebo se Silničkou, jak se léčí sklenicí vody a přemáhá se pozřít pár soust okoralého bílého chleba. Draco si jich snažil ze všech sil nevšímat, i když jednoho večera k jeho stolu přikráčel dlouhými kroky MacKay. Nikdy spolu nemluvili, přesto MacKay znal jeho jméno. Naklonil se nad stůl.

„Hej, trochu se nadlábni, ne, Malfoyi?“ prohodil. „Copak tě něco hryže, co?“ Zakřenil se, ukázaly se dvě řady odporně žlutých zubů, a olízl si rty.

Draco cítil, jak bledne a odvrátil se, prohlížel si kousek chleba v ruce, jako by to byla ta nejzajímavější věc, co kdy viděl.

MacKay se zasmál. „Brzy se uvidíme,“ slíbil. Draco ho nenápadně sledoval, jak pomalu šel kolem strážného u jídelny, a pak zmizel z očí. Poprvé Draca napadlo, jestli jsou v Azkabanu vlkodlaci.

Silnička tiše zasténal. „No, neříkal sem ti to? Radějc se vyhejbej problémům, estli můžeš.“

„Já jsem nic neudělal,“ odsekl Draco a rozdrtil v pěsti nechutný chleba na drobky.

„Má tě v hledáčku, ne? To není dobrý.“

Chvíli na to Draco upustil dohadům, když se strážný objevil u jejich stolu. „Pojď se mnou, Malfoyi.“

„Co? Kam?“

Strážný to přešel. „Jdeme.“ Draco se koukl na Silničku, jeho spoluvězeň měl však plno práce prozkoumáváním mastných skvrn ze zbytků, co zůstaly na jeho prázdném talíři, jako by věštil, jaké jídlo bude druhý den. Strážný začal být netrpělivý. „No tak hni sebou!“

Oči všech v jídelně spočinuly na Dracovi, jakmile strážný seslal poutací kouzlo a vedl ho ven, hůlku tisknul na jeho páteř. Už byli skoro u dveří, když tu kdosi za nimi křikl: „Hej, Palmere, vyřiď MacKayovi, ať nám nechá taky trochu pudýnku.“ Draco koutkem oka viděl, jak se Southwarkská banda rozchechtala. Silou vůle se snažil přimět nohy, aby se nezhroutily. Alespoň ne teď, když ho ještě měli na očích.

Palmer vedl Draca chodbou do části věznice, kde ještě nebyl. Krev mu hučela v uších, když se řídil rozkazy strážného, aby zatočil doleva, pak znovu doleva neoznačenými dveřmi, pak dvě patra nahoru. Ta troška jídla, co se mu povedlo spolknout, mu nepříjemně zvedla žaludek, a Draco si říkal, jestli se zase vyzvrací rovnou tady na chodbě. Nebo jestli k tomu dojde později, až s ním MacKay skončí. Tak, jak to bylo s Temným pánem.

Na mysl mu vytanuly vzpomínky – Temný pán nad ním stál, jeho magie kolem něj zlovolně pulzovala, neviditelně se do něj zařezávala – a překvapivě si Draco uvědomil, že ho uklidnily. Přežil. Ať MacKay pro něj chystal cokoli, Draco věděl, že prošel horším. Tohle bylo jen neznámé, nepředvídatelné, co v něm vyvolávalo paniku. Musel se obrnit před tím, co přijde, a pak to dokáže přežít.

S nesmírným úsilím a s takovou jistotou, jakou dokázal nasbírat, oslovil strážného. „Kam mě to vedete?“

Palmer se na něj znechuceně podíval a zastavil. Stáli ve slepé chodbě, jen s jedněmi dveřmi. „Máš návštěvu.“

Zalila ho směsice úlevy a nedůvěřivého překvapení. „Bylo mi řečeno, že mám dovolené návštěvy až od října.“

„Pak asi musíš být někdo výjimečný,“ Palmer se pohrdlivě usmál, namířil hůlkou na dveře. Ty se otevřely. Pohodil hlavou na stranu, čímž naznačil Dracovi, aby vstoupil. Jakmile překročil práh, jeho pouta se rozplynula a dveře se s kovovým zvukem za ním zavřely, zůstal sám v místnosti, světlejší, než v jakých byl od příchodu do Azkabanu.

Bílé stěny, bílá dlažba. Čistá, lesní vůně. Malý úzký prostor, poloviční velikosti jeho cely, a menší než jeho šatník doma. A až na malý dřevěný stolek, zabudovaný do zdi a židle obrácené ke stěně, byla místnost prázdná. Jeho strach kvůli MacKayovi začal polevovat. Zatím byl v bezpečí. A nejlepší ze všeho, přišla jeho matka. Teď si přál, aby jedl víc. Všimne si, že je hubenější. Bude si dělat starosti. Draco však rozptýlí její obavy. Nezapomene se usmívat.

Odtáhl židli a posadil se. V té chvíli se stěna před ním zatřpytila a změnila se na sklo. Na druhé straně také byl další stůl a židle. Někdo už v ní seděl a hleděl na něj.

Pak asi musíš být někdo výjimečný, říkal mu strážný. Teď však Draco rozuměl. To nebyl. Nikdy nebyl.

„Co tady děláš?“

Harry Potter zprvu nic neříkal, a Draco využil této příležitosti, aby se vzpamatoval. Jen před pár okamžiky čekal, že ho rozerve na kusy MacKay. Možná ve srovnání s tím, vidět Pottera nebylo ani zdaleka tak děsivé jako před několika dny. Zase byl ve svém bystrozorském hábitu, teď si však Draco všimnul třech tenkých černých pásků táhnoucích se po celé délce každého rukávu. Výcvikový hábit, jako ty v brožurách o výběru povolání, co kolovaly mezi kolejemi v jeho pátém ročníku.

Draco nikdy nepovažoval bystrozorské oddělení za vhodnou kariérní volbu – bylo to nebezpečné pole, kde se vyskytuje přespříliš pokryteckých krvezrádců, aby to stálo za jeho čas. Ale díky stránkám, s neobyčejně zdatnými muži vládnoucí mocnou magií v nejrozmanitějších kompromitujících pozicích, se těmi brožurami přece jen úplně nemrhalo inkoustem a pergamenem. Draco se jimi těšil několik týdnů za závěsy své postele s nebesy, na něž důkladně uvrhl dvojité kouzlo proti vyrušování, aby si zajistil soukromí. Jenže pak mu je někdo ze Zmijozelů – vždycky podezíral Notta – ukradl zpod postele, a Draco byl nucen se vrátit ke starému záložnímu Famfrpál dnes.

Avšak Draco se v dalších letech poté setkal se skutečnějšími bystrozory, než si pamatoval – s těmi zcela kvalifikovanými, co se nezvykle ani nezatěžovali okázalými hábity, a vedenými čistě adrenalinem a morální povýšeností. Od toho dne po bitvě o Bradavice, kdy tři z nich jej a jeho rodiče odvezli, přes frašku jeho soudu, až k neobvykle chladnému letnímu dni, kdy ho osamělý bystrozor bez dvou prstů a s těžkým případem zápachu z úst transportoval do Azkabanu, to skoro vypadalo, že neprožil dne, aniž by ho neobtěžovali.

Zatracený Potter si sem přitančí, navíc zcela mimo návštěvní hodiny, chvástá se, jak dobře mu sedí nový hábit, jaký má teď fantastický život, když zase unikl předčasné smrti a vrátil se, aby se postaral o ty všechny odporné Smrtijedy a mrzké přisluhovače jako je on, aby dostali, co si zasloužili. Nejspíš čekal dlouho, aby ho viděl takového, umlčeného, bez hůlky, za skleněnou stěnou, o víc jak šest kilo lehčího v jeho ohyzdném oranžovém azkabanském mundúru, s vlasy tak krátce ostříhanými, že mu snad vůbec žádné nezůstaly.

Draco si založil ruce na hrudi a opřel se. Doufal, že to vypadalo jako nenucený, lhostejný pohyb. Čekal, až Potter začne se svou svatouškovskou tirádou. Přece jenom byl posluchač, který mu neuteče.

„Ahoj, Malfoyi,“ promluvil Potter konečně, hlasem překvapivě jemným a zcela bez své obvyklé břitkosti, jakou vždycky míval, jako by mluvení s ním pro něj bylo podobné jako si něco ohavného seškrabávat z podrážky. „Jsi… v pořádku?“ Ta trhaná pronesená slova napovídala, že si je mnohokrát nacvičoval a už se ani nesnažil, aby zněla přirozeně.

Poprvé ani netušil po jaké dlouhé době se Dracovi chtělo smát. Ale neudělal to. „S tímto skvostným ubytováním, jak bych se mohl cítit jinak než v pořádku?“ zeptal se. „Ale neříkej mi, že jsi sem vážil takovou cestu, jen aby ses ujistil, že se mám dobře.“

Potter si poposedl, opřel se, a také si založil ruce. Na něm ten pohyb vypadal nenuceně – ale vůbec ne lhostejně. Draco se zakabonil.

„To ne,“ opáčil Potter. „Jsem tady kvůli bystrozorskému výcviku. Máme tu strávit pár dní, abychom poznali, jak to chodí ve věznici. Mám přenášedlo na zítřejší ráno.“

„To se máš,“ prohodil Draco. „A ty ses rozhodl strávit svůj poslední večer tady se mnou? To je ale lichotivé, že jsem se stal objektem tvého zájmu. “

Ach, to je dobrý pocit, uvědomil si Draco. Známý pocit. Pocit, v protikladu všeho jiného v jeho novém prostředí, bezpečí.

Potter potřásl hlavou, ale na letmý okamžik měl Draco dojem, že na jeho tváři zahlédl náznak úsměvu. „Ty nejsi obj… ale, zapomeň na to,“ řekl Potter. „Jen jsem si myslel… no, že jsi tuhle nevypadal dobře.“

Tak on ho viděl v jídelně ochromeného a jak mu je zle od žaludku.

„A jak se tohle týká tebe?“ zajímal se Draco.

„Protože, jednak, se má nyní řádně starat o všechny vězně,“ vysvětlil. „Máš práva. Není to jako dřív.“ Potter se odmlčel, jako by nevěděl, co říct dál. „A jednak… protože… no, nejspíš mi neuvěříš.“ Rukou si projel rozcuchanou kštici a pohlédl přímo na Draca. „Svým způsobem je mi líto, že to pro tebe takto dopadlo. Pět let na tomhle místě…“ Očima těkal po místnosti a chvěl se, jako by neseděl v té čisté, bílé místnosti, nebo v jakýchsi teplých velkolepých sídlech, jež mu a ostatním bystrozorům zajistilo ministerstvo, nýbrž ve vlhké cele, jako je ta Dracova, obklopen zatuchlými šedivými kameny, zrezivělými mřížemi, a nezaměnitelnými stopami po mozkomořím dlouhém údobí teroru. Zavrtěl hlavou. „Přijde mi to moc kruté, i pro tebe.“

Draco se v duchu usmál. Jestli ho Potter skutečně litoval, pak by mu možná mohl nabídnout pomoc, jako Silničkovi – myšlenka na Silničku však Dracovi připomněla, jak se jeho spoluvězeň v jídelně ponižoval před Potterem. Na rozdíl od něj, Draco neupustí ani ždibec ze své hrdosti, a lpět na tom jediném, co stále měl, se náhlé zdálo podstatné. „Možná jsem dostal přesně to, co jsem si zasloužil,“ poznamenal. „Nebyl jsi na mém soudě, nemáš tušení, čeho jsem schopný.“

„Ale myslím, že mám,“ opáčil Potter tak rychle, že Draco cítil, jak mu falešná představa bezpečí prudce vyklouzla z rukou. „Myslím, že jsi schopný udělat téměř vše, co musíš, abys přežil.“

Téměř.

„A mám za to, že to považuješ za špatné,“ prohodil Draco.

Potter chvíli mlčel. „Ano, kdysi bych si to myslel. Ale to bylo předtím…“ zaváhal.

„Před čím?“

Potterův výraz potemněl, až z toho Draca zamrazilo, a ač jeho pohled nebyl o nic méně pronikavý, když mluvil, Draco si uvědomil, že se musel předklonit, čelem se skoro tisknul ke sklu, aby ho slyšel.

„Předtím jsem viděl věci, co tě nutil Voldemort dělat.“

„Můj soud byl neveřejný,“ podivoval se Draco. „Jak to, že víš…“

„Občas jsem viděl do jeho mysli,“ pokračoval Potter, povznesl ruku a nepřítomně si promnul slavnou jizvu. „Viděl jsem tě.“ A je to tady: chvíle, na níž čekal. Příležitost vmést mu do tváře všecko, co udělal. Potter krátce zavřel oči, a když je opět otevřel na Draca, blýskaly hněvem. „Viděl jsem, jaký máš strach.“ Odmlčel se. „Do té doby, jsem vždycky věřil, že každý měl na výběr.“

Draco si to také myslel, kdysi – tehdy, kdy jej Temný pán poprvé přivolal a vštípil mu do mysli přísliby odměn a uspokojení ze msty.

Nechtěl si představovat věci, jaké Potter mohl vidět. Tyto vzpomínky neměly v Dracovi místo v době, kdy bděl, v tomto omezeném čase byl pánem svých vlastních myšlenek; už si nárokovaly jeho noci. Teď se však hrnuli do popředí, jako příliv do přehrady. „O všem jsem řekl Starostolci,“ řekl, snažil se znít nevzrušeně. „Stejně to na ně nemělo žádný vliv.“

„Ne,“ souhlasil Potter, „to nemělo. Od útoku na Příčnou ulici nikdo nedával tresty pod pět let, a Starostolec odmítá vyhovět jakýmkoli odvoláním. Dosáhli svého. Je to fraška.“

„A čeho chceš vlastně dosáhnout ty, Pottere?“

Rozprostřelo se mezi nimi dlouhé ticho. Potter hleděl na Draca, jako by byl nějaký rébus, co nedokázal rozklíčovat. „Asi… jen mě napadlo,“ začal Potter, trochu si poposedl v židli, „jestli něčeho lituješ.“

Tentokrát se Draco zasmál, znělo to hořce jako černá káva. „Jen kvůli tomu je tato návštěva?“ ptal se. „Kvůli tvému podělanému odpuštění? Myslíš si snad, že tohle potřebuju? A tím se všechno zlepší? Tohle určitě moc nepomohlo Snapeovi—“

„Snapea z toho vynech,“ utnul ho Potter nízkým, nebezpečným hlasem. Draco ťal do živého. Byl to dobrý pocit. Nechtěné vzpomínky se vytratily. Doufal, že tne do další.

„Ty to nechápeš, co, Pottere?“ prohlásil Draco. „Tentokrát nejde o tebe. Jde o mě. A upřímně, nikoho nezajímají citlivější podrobnosti.“

„Některé lidi ano.“ Nezmínil jména, v očích však měl oheň. Draco cítil, jak se opět kolem něj uzavírala pekelná výheň. Kouř, jenž ho chtěl udusit, plameny, jež ho chtěly spálit – a na hrudi prchavé bezpečí Potterovy síly a odhodlání. Draco chtěl ven. Byl vyčerpaný. Už nechtěl hrát tuto hru.

„Ty opravdu nemáš ponětí,“ řekl Draco. Myslel na svého otce, odsouzeného, jako všichni ostatní poznačení Smrtijedi, na samotce ve vězení s nejvyšší ostrahou. Myslel na svou matku, samotnou v sídle, každá píď toho místa pošpiněná Temným pánem. V hrudi ho zasáhla vlna smutku. „Viděl jsi moji matku?“ zeptal se tiše.

Ta otázka Pottera zřejmě překvapila. „Hm, ne. Ne od jejího soudu.“ Odmlčel se a upřel na Draca intenzivní pohled. „Chceš, abych jí něco vzkázal?“ zeptal se, když se klidně vyrovnal se změnou tématu. „Nevadí mi to.“

Draco se odvrátil. Co za tohle bude Potterovi dlužen? „Jen jí vyřiď, že jsem v pořádku. Že si nemá dělat starosti.“

Nastalo další dlouhé ticho. „Tak dobře. Vyřídím.“

Draco slyšel zaskřípění dřeva na vydlážděné podlaze. Potter vstal k odchodu.

„Ještě něco?“

Bylo to mnohem víc, co jí chtěl Draco říct. Mám strach. Je mi to líto. Chybíš mi. Miluji tě. Nikdy však taková slova nepošle přes Pottera, proto jen zakroutil hlavou. O chvilku později byl Potter ten tam.

o-o-o-o-o

„Palmer neříkal, co jste vy dva včera večer vyváděli,“ vysmíval se MacKay, když na druhý den ráno odchytl Draca na cestě do prádelny, „ale pokud jde o mě, ty a já jsme ještě neskončili, pudýnku.“

Další strážný na ně volal dolů z horní chodby. „Hej, MacKayi! Neměl bys pohnout tím svým zadkem do kamenolomu?“

„Už du,“ zakřičel na to MacKay líně a silně narazil ramenem o to Dracovo, jak jej míjel.

Následujících pár týdnů se každý kout, každý stín lámající se přes prašné paprsky šedého světla zdál jako MacKay, dokud se Draco nepřesvědčil, že se mýlí. Jednoho dne viděl celou čtveřici Southwarkské bandy kolem velmi bledého, nervózně vyhlížejícího Silničky; o chvíli později se díval, jak jeho spoluvězeň, s odvráceným zrakem, si nese svůj podnos k jinému stolu a otočil se zády k Dracovi.

„Promiň mi to, kámo,“ omlouval se potom Silnička, zatímco močil do špinavého záchodu umístěného ve vzdáleném rohu jejich cely, „ale musíš chápat, že nechci žádné problémy.“

Draco nic neříkal, měl příliš stažené hrdlo, aby mluvil. Tenkou deku si vytáhl až k uším a snažil se usnout, slzely mu však oči. Nabádal se, že to bylo jen kvůli tomu, že dnes bylo v cele mnohem chladněji; ledový vzduch ho štípal do očí.

Blížil se říjen. Na pozemcích sídla se nyní zbarvilo listí. Draco si to snažil představit: paprsky slunce na jasné modré obloze zalévaly mramor domu podzimním měkkým světlem; svěží, čerstvý vzduch mu spaloval plíce, jak letěl, co nejrychleji mohl z jednoho konce pozemku na druhý, koberec listů pod ním, změť rudé a zlaté. Hruď se mu dmula, sotva popadal dech, jakmile zesílil svůj stisk. Propletenec hebkého hedvábného hábitu a drsných mozolnatých rukou; tělo, napjaté pod ním touhou, chtěl ho, navzdory chladu. Navzdory všemu.

Proč přišel? Draco už ani nepočítal, kolikrát se ptal sám sebe na tuto otázku od Potterovy návštěvy. Na tom nesešlo. Věděl to. To však nezastavilo Pottera, aby nepronikal noc co noc do jeho myšlenek. Chtěl, aby zmizel, ale Pottera se jedině dalo zbavit ještě silnějším stiskem, až zůstalo jen tření, teplo a utlumený, osamělý vzdech vítězství.

o-o-o-o-o

V předvečer Dracovy první návštěvní hodiny, byl Stan Silnička propuštěn z Azkabanu.

„Co sem ti říkal? Arry Potter dodržel slovo.“ Zmačkaný pytel na prádlo plný jeho povlečení vysypal do prádelního koše. „No,“ povídal a otočil se k Dracovi, „hodně štěstí.“ Napřáhl ruku.

Draco doskládal prostěradlo a položil ho na vrch hromady, co za to odpoledne poskládal. Od té doby, co ho Silnička v jídelně ignoroval, s ním Draco moc nemluvil.

„Á, nebuď takovej, kámo,“ houkl Silnička, zatímco Draco vytáhl z jedné ze sušiček další prostěradlo a začal ho skládat. Silnička ho další minutu sledoval, poté zavrtěl hlavou a odešel.

Uprostřed noci ruka stiskla jeho rameno a začala s ním třást. Instinktivně Draco zvedl pěst, druhá ruka ji však zachytila ve vzduchu.

„Dávej pozor,“ varoval tichý hlas. Přes slabé světlo z hůlky a tmavé stíny Draco rozeznal jen kulatou, ducatou tvář nového strážného jménem Mesher. Pozvolna pustil Dracovu paži a ustoupil. „Vstávej.“

Draco se ztěžka zvedl z postele a natahoval si svůj plandavý mundúr přes pyžamo. Mesher už stál na chodbě a čekal.

„Tudy,“ hlesl, jakmile Darco vyšel z cely, ještě trochu dezorientovaný, jak byl tak náhle probuzen.

Šli svižně, mlčky, světlo hůlky strážného se strašidelně mihotalo na kamenných zdech, vrhalo stíny po celé délce bloku cel. Muselo být dost pozdě, pomyslel si Draco, poněvadž, až na občasné chrápání z jedné cely, byl v bloku klid. Žádný šepot, žádné roztřesené dýchání, žádné zvuky těl o těla.

Minuli jídelnu, tmavou a prázdnou, židle vyrovnané na stolech jako náhrobky. Zastavili u známých neoznačených dveří, poté Mesher zamumlal kouzlo. Ve zdi se otevřel nový průchod a opět se uzavřel, jen co jím prošli.

Dracovi zrychlilo srdce; projel jím záblesk paniky.

Zanedlouho se dostali ke schodišti, které se stáčelo několik pater nahoru, a zastavili na úzkém odpočívadle před dalšími dveřmi.

„Alohomora,“ pronesl Mesher a dveře se otevřely. Poté, aniž na něj pohlédl, strážný se obrátil a pospíchal dolů točitým schodištěm. Krátce na to zmizelo a Dracovi zůstala jediná možnost.

Zhluboka se nadechl a vstoupil do místnosti.

První věc, které si všiml, když přivřel oči proti nečekanému světlu, byl koberec. Hustý, měkký a světle žlutý. Zabořil do něj nohy a byl to ten nejslastnější pocit, co kdy zažil.

Místnost byla prostorná, bez skleněných stěn rozdělujících ji do holých cel. Světlo, jemuž nyní jeho oči přivykly, bylo hřejivé. Nacházela se tu police zatížená knihami – knihami – ušák a nehodící se otoman, malá pohovka, konferenční stolek, a na straně dveře, vedoucí do jiné místnosti. Prošel otevřenými dveřmi, Draco spatřil postel a v nohách postele sedícího, shrbeného s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních, Harryho Pottera.

Copak byl vytažen z postele kvůli další Potterově sebestředné nabubřelosti? Draco sevřel ruce v pěsti, a chystal se dožadovat vysvětlení, tu Potter zvedl hlavu, pomalu se narovnal a vstal. Měl na sobě mudlovské džíny a černou bundu z dračí kůže, vypadala ještě moc nenošená. Ale pohled na jeho tvář zastavil Draca, aby se vůbec něčeho domáhal.

Potter vyhlížel vyčerpaně. A ještě znepokojivěji, vyhlížel poraženě.

Ahoj,“ řekl. Poté si Draco všiml, že se Potter třese. Skoro neznatelně, ale jakmile si to uvědomil, viděl, jak ho to nepatrné chvění úplně svírá. Ruce měl v bok, pevně zatnuté, kotníky prstů bílé, jak se to snažil ovládat.

Pátral v Potterově tváři po nějakém vysvětlení, ale jen zaznělo: „Draco.“ A jeho jméno z Potterových rtů znělo úplně jinak než v Dracových osamělých fantaziích. Kdepak, z Potterových rtů, to bylo cosi křehkého, co bylo nenávratně zničené.

„Co se děje?“ nakonec Draco zvládl. Pohled odvrátil, chtěl najít něco jiného, na co se mohl zaměřit, než Potterův trýznivý výraz. „Víš vůbec, kolik je hodin?“ vybuchnul. „Vážně, Pottere –“

„Mrzí mě to.“

Nebyla to omluva, ani zdvořilá odpověď, jaká by se dala čekat po probuzení někoho uprostřed noci. Ta slova skrývala něco temnějšího, něco neodpouštějícího.

Draco tisknul nohy do koberce. Tak měkký, a najednou byl za to vděčný.

Potter začal cosi povídat, poté se zastavil, a začal znova. „Chtěl jsem ti to říct osobně,“ řekl. Potřásl hlavou. „Ale ani nevím jak.“

„Říct co?“ slyšel se Draco ptát. Měkký, tak neuvěřitelně měkký.

Dlouho poté a navždy bude myslet na to, jak se Potterova slova v mžiku nesmazatelně vryla do jeho paměti; s jakou rychlostí přímo protnula jeho jediný nedokonalý život, vzala to jediné, na čem mu nejvíce záleželo, a za to ponechala předtím a potom. Nezůstaly čisté nebo zubaté okraje, aby se sešily zpátky, jen jedna hluboká rána, jež dlouho pálila, její jizva, očím neviditelná, nikdy nevybledne.

„Dnes večer bylo napadeno sídlo Malfoyů,“ začal Potter. Stále se třásl, očima se však zaklesl do těch Dracových, jako by taková snaha stačila, aby je oba uklidnila, a Draco nedokázal odtrhnout pohled. „Objevilo se tam… nejméně tucet mozkomorů,“ pokračoval Potter. „Tvá matka…“ vrtěl hlavou. „Ona neměla proti tolika šanci. Poslala Patrona, ale v době, kdy jsem tam dorazil… Přišel jsem moc pozdě.“

Zněla další slova, Draco si však nemyslel, že je dobře slyší. Pustil se kotvy, kterou Potter nabídl. Všechno bylo teď zamlžené, zastřené, a slova nedávala smysl.

Lestrange. Svaté Mungo. Polibek. Draco? Polibek. Polibek. Polibek.

V místnosti se teď hodně ochladilo, a Dracovy plíce odmítaly přijmout vzduch nebo ho vypustit. Něco ho dusilo. Cítil, jak padá, pak se však objevil Potter, když překročil ten posvátný prostor mezi nimi, vytáhl ho za podpaží a vedl ho na pohovku. Draco chtěl, aby Potter zopakoval, co právě říkal, protože přece jen bylo uprostřed noci, a hrubě ho probudili z hlubokého spánku, a koberec, ach, koberec byl pod nohami tak měkký, chtěl se do něj ponořit, a nemyslel si, že slyšel správně kvůli té vší husté, plyšové měkkosti. Když však otevřel ústa, aby promluvil, slova přehlušilo ohlušující, nelidské kvílení. Dnes musel být úplněk, a všichni vlkodlaci v Azkabanu, MacKayovi a Šedohřbetovi, vyli, trhali si kůži na cucky. Copak nemohli strážní něco udělat? Přece se tu snažil s někým mluvit. Chtěl se utopit v tom měkkém, sametovém koberci, dostat se co nejdál od Potterových nesmyslných slov.

Potterovy oči byly vlhké a leskly se znepokojením. Hlas se mu třásl. „Moc mě to mrzí, Malfoyi.“

„Ne,“ řekl Draco, kroutil hlavou. „Ne, ne.“ Uvědomil si, že sotva vidí. Potter si ho přitáhl blíž, nemotorně si položil Dracův obličej na hruď, chladná kůže a hrubá vlna jeho civilních šatů ho škrábala na tváři. Draco se zkusil odtáhnout, Potter ho však nepustil.

„Moc mě to mrzí,“ znovu zašeptal, a teď Draco uslyšel pod uchem tlukot Potterova srdce. Živý a silný. Potter ruku nejistě přesunul na temeno Dracovy hlavy a začal neobratně hladit krátké vlasy, a stále šeptal stejná slova pořád dokola, a Draco je nechtěl poslouchat. Potterovy omluvy nic neznamenaly. Po tom všem, co jeho matka kvůli němu riskovala, Potter něco takového dopustil.

Draco se vytrhl z Potterova sevření. „Tebe to nemrzí,“ pěnil, hrubým rukávem si otřel obličej. Líbilo se mu, jak to škrábalo, jak to bolelo. „Tobě to bylo vždycky sakra ukradený.“ Pěstí uhodil do Potterovy hrudi. „Ty ses o ni nikdy nestaral.“ Znovu udeřil. „Ty bys to zastavil, kdybys opravdu chtěl, ale neudělal.“

„Já jsem nemohl… nemohl,“ bránil se Potter a snažil se zablokovat Dracovy rány. „Určitě bych mohl… ty… ty víš, že…“

„Lháři!“ křičel. „Ty podělanej lháři!“ Tato zlost byl dobrý pocit. Nechtěl cítit nic jiného. Znovu se ohnal a praštil Pottera pěstí přímo do obličeje, až jeho brýle odletěly. Potter máchl po Dracově paži, ale pro jednou byl Draco rychlejší. První ranou zasáhl Pottera do citlivého místa na spánku, druhá přiletěla z jeho obličeje znovu na hruď. Potter zkoušel vyklouznout z jeho dosahu, Draco se však vymrštil na pohovku a plnou vahou přitlačil Pottera na opěradlo. Bil ho, proklínal ho, drtil ho boky, až se Potter prudce posunul a sjeli ve spleti ohánějících se údů na zem.

Potter se odvalil z Dracova dosahu, narazil však do konferenčního stolku, a pak se Draco ocitl na něm, znovu si na něj sedl obkročmo. Popadl hrst Potterových vlasů a uhodil jeho hlavou o podlahu. Potter sebou škubnul, zaklel a opět zkusil zastavit Dracovy bijící ruce, ale Draco zase udeřil, skoro zaslepený slzami a zlostí. Potterův nos praskl pod jeho ranou a krev potřísnila Dracovy prsty, malé červené skvrnky se rozstříkly po koberci. Tak měkký, a teď, zničený. Potter zalapal po dechu, z tváře si otřel pramínky krve a poté spustil ruce. Teprve pak si Draco uvědomil, že Potter neuštědřil jedinou ránu. Díky tomu mu mohl Draco ublížit ještě víc, kdyby chtěl, ale místo toho cítil, jak se jeho zlost vypařila, zůstal ochromený a oddychoval velmi otřesenými vzlyky.

„Lžeš,“ opakoval stále dokola, Pottera měl pořád přitisknutého, bez pohybu, pod sebou. „To není pravda.“

Zdálo se to dlouhá doba, než se Potter pohnul, a když se tak stalo, natáhl ruce vzhůru a jemně uchopil Draca za zápěstí a stáhl ho k sobě na zem. Draco se otočil na bok – nechtěl se dívat do jeho tváře – a Potter se schoulil tak těsně za něj, že Draco cítil jeho teplo sálající přes vrstvy jejich oblečení. Poté Potter vinul paži po Dracově boku a tápal, dokud nenašel jeho ruku. Sevřel ji a obě jejich ruce mu přitiskl pevně na hruď. Draco se chabě pokusil vytrhnout, Potter ho však sevřel ještě silněji a přehodil nohu přes obě Dracovy, čímž se k němu přitiskl těsněji. Nakonec Draco přestal bojovat a nechal se unést jeho teplem.

o-o-o-o-o

Jako první si po probuzení pomyslel, že to všechno byl jen sen, avšak skličující pocit, který jím prostoupil, učinilo konec takovéto iluzi. I bez otevřených očí Draco věděl, že je v té místnosti v nejhornější části točitého schodiště, jeho bolavé tělo leželo mezi tlustou duchnou a tvrdou matrací. Vzduch tu nebyl štiplavě chladný, ale teplý. Kéž by znovu usnul a už se neprobudil, mírné světlo se však dotklo jeho víček a mimo zvuku svého vlastního dýchání, zaslechl vzdálené tříštění a převalování vln. Otevřel oči.

Ložnice, viděl teď Draco, měla okno. Vstal a přešel k němu. Uchopil kličku, čekal odpor, pod jeho rukou se však hladce otočila, a zatažením za ni okno otevřel.

Na obličeji ucítil vlhký a chladný vzduch, na rozdíl od zatuchlého, nehybného vzduchu uvnitř věznice – i na neutěšeném nádvoří, kde vězni mívali své každodenní pětiminutové procházky – tento vzduch se hýbal. Šel cítit po soli, ne potu; po něčem zeleném, ne šedavém. Zhluboka se nadechl, zadržel dech, a vydechl.

Hluboko dole před ním se do nekonečna táhlo moře, z nebe se do něj vlévaly korálové a růžové pásy. Prázdné, nebýt tmavé tečky, snad malá bárka, v dálce, která se zvedala a klesala se zpěněnými vlnami. Draco se naklonil přes okraj a díval se dolů. Tato místnost musela být asi v jedné z věží, byla hodně vysoko, a skalnatý břeh dole byl dlouhý, čistý, volný. Vyklonil se trochu dál.

„Jsi vzhůru.“

Draco se otočil. Potter stál ve dveřích, ostražitě přešel pohledem od něj k oknu, jednu ruku strčenou hluboce v kapse bundy.

„Je tu čaj,“ řekl po chvíli.

Draco odstoupil od okna, a okamžik na to se za ním zabouchlo. Pohlédl na Pottera, ten pokrčil rameny, vytáhl ruku z kapsy a otočil se k druhé místnosti.

Potter všechno uklidil. Nábytek narovnaný a koberec bez poskvrnky. Jakmile se Potter usadil na pohovku a nalil čaj, Draco se na něj nenápadně díval. Jeho obličej vypadal docela dobře, jen trochu otekle, jako by nespal.

Posadil se vedle Pottera a zahleděl se na točící se páru stoupající z hrnku čaje s mlékem, co k němu Potter postrčil. Také tu byl talíř s hromadou toustů a zavařovačka s marmeládou.

„Musím brzy odejít,“ oznámil Potter po několika minutách. „Výcvik začíná v osm a -“

„Říkal jsi, že poslala Patrona?“

Draco koutkem oka viděl, jak Potter kývnul. „Ano. Takto komunikuje Fénixův řád mezi sebou,“ vysvětlil. „Když jsem ji posledně šel vyřídit tvou zprávu, ona…“

„Ona co?“

Potter se zhluboka nadechl. „Zajímala se, jestli jsme nějak pokročili při hledání Rodolfuse Lestranga. Ukázali mi dopis, co dostala. Nepodepsaný, ale byla si jistá, že je od něj. Psalo se v něm, že zaplatí za zradu Voldemorta a zavinění smrti jeho nejvěrnějších stoupenců. Pokusila se tím příliš netrápit, a nechtěla podat oficiální stížnost… prý by to jen působilo, jako by se snažila odvést pozornost od reparací.“

„Reparací?“

„Pravda,“ řekl Potter, „ty o tom nevíš. No… je jistá skupina, Kouzelnické sdružení pro spravedlivé restituce. Většinou se jedná o lidi, kteří byli mučeni nebo jinak pronásledováni během války, nebo o ty, kteří přišli o své blízké. Ti zažalovali všechny Smrtijedské rodiny o náhradu škody v řádech milionů galeonů.“

„Aha.“ Tato novina by měla Draca rozčílit, na to však neměl energii. Místo toho, myslel na svou matku, jak musela být vyděšená, pokud se pro pomoc obrátila na Pottera.

„Proto jsem ji naučil Patrona,“ pokračoval Potter. „Zvládla ho opravdu rychle. Říkal jsem ji, že mě může kontaktovat kdykoli chce, ale už se neozvala.“ Jeho hlas zeslábl téměř do šepotu. „Až do včerejší noci.“

Bylo toho příliš, co chtěl Draco vědět. Zvedl svůj čaj, ruce obemkl kolem hrnku, a nechal do sebe proudit horko, zatímco s Potterem opět mlčky seděli.

„Minule ses mě ptal,“ řekl Draco po chvíli, „jestli lituji toho, co jsem udělal.“ Potřásl hlavou. „Já nelituji ničeho, co ji udrželo o něco déle v bezpečí. Udělal bych to znovu, kdybych musel. Ve zlomku vteřiny.“ Slyšel se, jak mluví nakřáple, a předklonil se, nedotčený čaj odložil a otočil hlavu jinam. Nemohl připustit, aby ho Potter znovu viděl brečet.

Na rameni ucítil ruku, slabý stisk. Proč se Potter stará? Nemohl si to prostě ulehčit a nenávidět ho? Nenávidět jeho matku? Jásat, jako všichni ostatní, nad tím, jak Malfoyovi musí platit za své hříchy? Jenže Potter, k čertu s ním, nikdy nebyl jako všichni ostatní.

On však každou chvíli odejde, a pak Draco bude vzat zpět do cely a zapomenut. Jeho život půjde dál stejně jako v předchozích sedmi týdnech, jen bez zářivé naděje vědomí, že jeho matka je tam venku, miluje ho a myslí na něj a těší se, až ho uvidí, byť jen hodinu jednou za měsíc. A týdny se protáhnou do měsíců a měsíce do let, a jednoho dne ho nakonec propustí, a nebude se mít kam vrátit. Pro co žít.

„Už to můj otec ví?“ zajímal se Draco, a setřásl Potterovu ruku pokrčením ramen; padla na pohovku, přitom letmo sjela po jeho zádech v lehounkém dotyku.

„Někdo z ministerstva by ho měl dnes navštívit. Nevím ale kdy. Můžu se zeptat, jestli by tě nechali si s ním promluvit.“

Draco přikývl.

„A já zajdu za ní,“ řekl Potter tiše. „Izolace Nemocnice svatého Munga je opravdu dobrá. Oni –“

Draco zvedl ruku, aby Pottera přerušil. Na to ještě nebyl připravený myslet. Po chvíli se Potter zvedal.

„Požádám je, aby ti dali pár minut,“ podotkl. „Měl bys zkusit něco sníst.“

Draco opět přikývl. V tuto chvíli bylo snazší jen souhlasit. Pak si třeba Potter nevšimne, jak bylo pro Draca těžké se na něj nepodívat. Vybavil si, jak se ho včera Potter snažil uklidnit jediným pohledem, a nechtěl to znovu tolik potřebovat.

„Pak tedy dobře,“ řekl Potter, zněl tak, že nevěděl, co jiného říct. „Půjdu najít nějakého strážného.“ Vstal. „Sbohem, Malfoyi.“

Draco přikývl. Po Potterově odchodu, nechal být čaj a toast a vrátil se do ložnice, k oknu. Vycházející slunce zmizelo a nahradila ho těžká deka tmavých mraků. Jistou rukou sevřel okenní kličku, tentokrát však, když se pokusil okno otevřít, nešlo to.

o-o-o-o-o

Draco nikdy neviděl svého otce plakat. Dokonce i teď, když seděli naproti sobě na opačných stranách skleněné stěny v té stejné místnosti, kde poprvé viděl Pottera, Draco věděl, že se to nezmění. Kéž by dokázal smazat stopy po svém vlastním smutku, skrýt ho, aby si jeho otec myslel, že je silný.

Po pěti měsících izolace jeho otec vypadal o dvacet let starší a tak vrásčitě, tak male, že Dracovi připomínal Ollivandera po té dlouhé době ve sklepení Malfoyů. Jeho otec poslouchal, jak Draco popisoval Potterovu verzi dění, a jeho oči jako propasti zášti. Draco odvrátil pohled ze strachu, že v nich zhyne.

Už měl dost nenávisti.

A tak čekal. Čekal na slova útěchy, po nichž dychtil. Čekal, že jeho otec vstane, zvedne ruku a roztříští stěnu mezi nimi, jako mocný kouzelník, za nějž Draco považoval otce v dobách svého dětství. Chtěl, aby prošel tou bariérou a vzal ho do náruče a slíbil, že všechno bude v pořádku, i kdyby to byla lež. Protože tohle rodiče dělají, co mohla jeho matka udělat – co by udělala.

Seděl tam, čekal. Slova však nepřišla.

o-o-o-o-o

Podzim zatnul své drápky do Azkabanu a ledový chlad se usídlil ve věznici. Teď, když byl Silnička pryč, u praní a sušení v prádelně se střídali jen Draco a vychrtlý, malý chlapík jménem Brouk. Sušení bylo snazší z těchto dvou míst – jen bylo potřeba střídavě dávat oblečení do a ze sušičky a hodiny je skládat podle přesných požadavků strážného. Mytí byla jednotvárná, mokrá práce, spočívající v dlouhých hodinách ručního drhnutí páchnoucích hromad pomačkaného povlečení a vězeňských mundúrů a pak je dávat do ohromné ocelové ždímačky. Ale Draco přišel na to, že neustálý pohyb ho udržuje v teple a dává mu méně času bloudit v myšlenkách. Koncem dne jeho rozbolavělé tělo netoužilo po ničem jiném než po spánku, který přišel rychle a necitelně a trval až do časného rána, kdy ho nevyhnutelně probouzely vize mrtvých, rozkládajících se rukou, jak se po něm sápou, chladných, hnilobných rtů tisknoucích se k jeho.

V době jídla Draco jedl rychle a seděl sám, a přestože na něj MacKay a jeho banda stále doráželi, kdykoli měli příležitost, Draco se jich už nebál. Nemohli se ho dotknout. Po čase jejich popichování ustalo, a pozvolna o něj zřejmě ztratili zájem.

Bez jejich zastrašování a bez Silničkovi společnosti, Dracův svět skoro ztichl.

o-o-o-o-o

Potter se vrátil o pár týdnů později.

„Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku,“ řekl přes sklo.

Draco nic neříkal. Nemyslel si, že někdy bude zase „v pořádku“.

„Včera jsem viděl tvou matku.“

Draco zavřel oči a odvrátil se, paže si založil těsně na hrudi.

„Dobře o ni pečují.“

Draco odstrčil židli od stolu a vstal. Sklo se okamžitě opět změnilo na kámen. Bouchnul pěstí o něj. „Mlč,“ vrčel na stěnu. „Prostě drž sakra zobák.“ Chvíli přecházel po místnosti, poté padnul zpátky do židle. Sklo se vrátilo, ukázal se obezřetně se tvářící Potter.

„Asi bys měl zůstat sedět,“ řekl Potter po chvilce.

Draco se na něj jen zakabonil.

„Dobrá, nemusíme mluvit o… tom,“ Potter se zamračil, patrně netušil, o čem mohli mluvit. „Nevěděl jsem, že jsi byl se Stanem Silničkou v jedné cele,“ nakonec řekl.

Draco pokrčil rameny. Horní pryčna palandy byla stále prázdná. Doufal, že to tak zůstane. Nepotřeboval dalšího marnotratného spoluvězně.

„Stan je v pořádku,“ oznámil Potter pochvalně. „Už se vrátil zpět do práce, do záchranného autobusu. Už jsi byl někdy v záchranném autobusu, Malfoyi?“

Draco vždycky chtěl, jeho rodiče však říkali, že je špinavý a nebezpečný a magnet pro nežádoucí osoby. Zakroutil hlavou a odpověděl: „Ne.“

„Je super,“ řekl Potter, zjevně úlevně, že našli bezpečné téma. Pár dalších minut drmolil o svých dobrodružstvích s autobusem. „Stan taky vaří jednu fantastickou horkou čokoládu.“

„Musí být příjemné pro někoho jako je Silnička mít přátele na vysokých místech,“ prohodil Draco.

Potter se na něj tázavě podíval. „Co tím myslíš?“

„Říkal, že jsi ho dostal ven. Myslel jsem, že Starostolec nedává nikomu žádné šance.“

„Jo tak.“ Potter udělal tu otravnou věc, že si rozcuchal vlasy. „No, skutečně nedává. Ale ukázal se jasný důkaz, že Stan byl pod kletbou Imperius.“

Draco na Pottera jen upřeně hleděl, čekal, až bude pokračovat.

„Měli jsme hůlku Bellatrix Lestrangeové,“ vysvětloval. „Od toho dne v sídle. Hermiona měla nápad na ni použít Priori incantatem. To odhalilo všechna kouzla seslané hůlkou – což znamenalo, že jsme mohli zpětně vysledovat, kdy proklela Stana. Starostolec tohle nemohl opominout.“ Odmlčel se. „Bohužel většina ostatních hůlek Smrtijedů se zničila během poslední bitvy, proto nemůžeme udělat totéž pro mnoho dalších lidí, kteří jsou možná v té stejné situaci. A… pak tu je… no… tvá situace je naprosto odlišná.“

Draco s neblahým tušením o tom chvilku přemýšlel. „Předpokládám, že má hůlka by mi ještě přitížila.“

Potter kývl a zhluboka se nadechl. „Oni pouze vidí kouzla, co seslala hůlka, ne toho, kdo tě přinutil je použít.“

Jakákoli naděje, kterou Draco choval, že se dostane z Azkabanu, pohasla. „Už jste to udělali s mou hůlkou?“ zajímal se. „To odhalující kouzlo Grangerové?“

Potter upřel na Draca intenzivní pohled a naklonil se dopředu. „Ne,“ hlesl. „A ani to nemám v úmyslu.“

„Proč ne?“ podivil se Draco. „Já bych to udělal. Nemusíš být pořád tak zatraceně ušlechtilý, víš.“

Dracovi se opravdu nelíbilo, jak si ho Potter prohlíží, ale nechtěl se zase odvrátit.

„Ty nejsi jediný, kdo tu hůlku použil k seslání kouzla, které bys raději neměl.“

Trvalo okamžik, než Dracovi došlo, co Potter přiznal. Pak se zasmál. „Takže ty jenom chceš chránit sám sebe. Zajistit, že se nikdo nedoví o tom, jak se vznešený Vyvolený zapletl do černé magie. To je prostě klasika.“

„Ne,“ opáčil Potter pevně. „To tak vůbec není. I kdyby to zjistili, opravdu si myslíš, že mi dají víc než plácnutí přes prsty? Všichni jsou poslední dobou ke mně tak zatraceně milí až je mi z toho zle. Tobě, na druhou stranu, bez rozmýšlení přišijí ke tvému trestu dalších pět let.“

Draco nenáviděl, že Potter měl pravdu, a že, nehledě na to, co řekl, on měl ušlechtilý důvod. Změnil téma. „No, aspoň se nemusím potýkat s těmi, co jsou k tobě pořád tak proklatě milý. Už to bylo dost špatný před válkou.“

Potter se usmál. „Jo, hádám, že bys byl nešťastný.“ Strávili spolu překvapivě příjemnou chvíli.

„Pottere, je sobota, že?“

„Ano.“

„Proč si teda v bystrozorském hábitu? Chtějí, abys teď pracoval i o víkendech?“

Potter pokrčil rameny. „Takhle se míň vyptávají,“ objasnil, „když jdu na Úřad pro přenášedla. Zkrátka předpokládají, že jde o bystrozorskou záležitost. Ale asi bych měl jít. Probíhá Prasinkový víkend, a, ehm, mám se setkat s Ginny U Tří košťat.“

„Prasinkový víkend,“ opakoval Draco. Bylo zvláštní myslet na ty bezstarostné dny, kdy se coural po vesnici, ulíval se z domácích úkolů. Vybavil si chvíli, kdy ho Pansy nachytala s Theo Nottem, jak se muckají v uličce za Medovým rájem – pohled na její obličej byl k nezaplacení, a zbytek pololetí ji skutečně několikrát nechali, ať je při tom znovu nachytá, jen tak pro legraci. Tohle se však nyní zdálo jako život někoho jiného. V hrudi mu zůstal otupělý pocit. „Takže ty a Weasleyho sestra…“ slyšel se říkat.

Potter začal neobratně zápolit se sponami na svém plášti, a Dracovy prsty se sevřely, když si vzpomněl na váhu Potterovy ruky na své, jeho tělo ovinuté ochranitelsky kolem něj. Litoval ho. Musel si vzpomenout, jak to celé bylo. Lítost a Potterův nesnesitelný pocit viny.

„Jo,“ řekl Potter, „asi jsme tak nějak zase spolu. Nevím.“

„Ty nevíš?“

Potter zaváhal. „No, my se ani moc nevídáme. Léto bylo šílený s tím… vším… a pak začal hned bystrozorský výcvik a Bradavice se znovu otevřely a, já nevím. Chtěla, abychom se zase dali dohromady, a já ji mám hodně rád, a je snadné s ní být.“

„No, po porážce největšího černokněžníka století, nevěřím, že zrovna zoufale prahneš po nové výzvě. Proč by milovat nemělo být snadné?“ řekl to Draco s větší hořkostí, než zamýšlel.

Potter se přestal trápit se svým pláštěm. „My nejsme zamilovaní,“ podotkl. „Říkal jsem ti, že nevím, jak to s námi je. Nevím, co teď opravdu chci.“

„No, jestli je to s ní tak snadné, jak říkáš, můžeš ji aspoň slušně ojet, než to zjistíš.“

Potter zbělal. „Proč jsi takový blb, Malfoyi? Nepřišel jsem se sem hádat.“

„Ne, ty jsi sem přišel zmírnit svou vinu,“ křičel Draco. „Kvůli mé matce a kvůli mně –“

„Kvůli tomu tady nejsem!“ také Potter zaječel.

„Tak kvůli čemu, Pottere? Proč jsi tady? Proč tajně obcházíš ministerstvo a lžeš Úřadu pro přenášedla, abys sem mohl přijít? Proč necháváš svou holku čekat?“

„Já nevím!“ Potter už stál a divoce přecházel po místnosti. „Já sakra nevím, dobře? Já prostě… Chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku. A ano, mám špatný pocit kvůli tvé matce. Mám pocit, že bych byl schopen ji pomoci, a mrzí mě, že jsem zklamal. Ale měl bych být schopen pomoci mnoha lidem, a nemohl, a snažím se s tím žít každý podělaný den mého života, a jsem tak zatraceně unavený, jak mi všichni říkají, že je to v pořádku, a že mě nikdo z ničeho neviní. Možná kvůli tomu jsem tady. Protože vím, že jestli je někdo na tomto světě, kdo mi nikdy nedovolí zapomenout, jsi to ty. A já nechci zapomenout. A nechci se cítit v pořádku.“

„No, já se chci cítit v pořádku,“ řekl Draco. „A chci zapomenout. Chci na všechno zapomenout. Chci zapomenout na válku a lidi, kterým jsem ublížil a na všechny lidi, které jsem viděl umřít. Chci zapomenout, jakým jsem zklamáním pro své rodiče. Chci zapomenout na tu pitomou školu, a že jsem nikdy nebyl dost dobrý. A chci zapomenout, že jsem se s tebou kdy setkal, a že na tobě kdy záleželo. Ale nemůžu, ne pokud se tady budeš pořád ukazovat a blbnout mi hlavu, dobře? Tak prostě odejdi. Běž si najít svou malou přítelkyni a prostě… vypadni.“

Rozhostilo se ticho, tak náhlé a bolestivé, že z toho Draca rozbolely uši. Zakryl si je rukama.

Potter přestal popocházet. Naklonil se nad stůl. „Malfoyi.“ Jeho hlas zněl velice tiše, když promluvil, tři slabiky se lámaly zoufalým tónem.

Prostě vypadni, říkal si Draco.

„Malfoyi, podívej se na mě.“

Draco se v duchu připravil. Věděl, co musel udělat. Zvedl hlavu a spatřil Potterovy oči, jak ho prosí o něco, co nemohl dát. Schválně vstal ze židle a sledoval, jak se sklo změnilo v kámen a Potter zmizel.

- III -

Pouliční lampy vrhaly dlouhé, blikající stíny na mokrou zem, zatímco Draco šel jako přízrak po liduprázdné ulici.

V bytě nad žertovným obchodem Weasleyových svítilo okno a uvnitř se pohybovala silueta postavy. Draco zrychlil krok, až se ocitl podruhé tohoto dne před Gringottovými. Z vedlejší ulice slabě doléhala hudba a zlotřilý smích. Draco se nehodlal odvážit do Obrtlé ulice, jeho neposlušné nohy ho však nesly k halasným zvukům a tlumeným světlům.

Kdosi vystoupil z potemnělých dveří na začátku ulice. Draco se zastavil. Prsty obtočil kolem své neužitečné hůlky.

„Hledáš něco?“ broukl ženský hlas. Šla k němu, a v tom mdlém světle Draco viděl, že je silně nalíčená a určitě mu nenabízí, že mu ukáže cestu. Usmála se a napřáhla kostnatou ruku, zhrozil se a klopýtal dozadu, až zády narazil do sloupu lampy. Zalila ho svou měkkou září, a spatřil, jak se ženiny oči rozšířily, jakoby poznáním. Pak, stejně tak náhle jak se objevila, zmizela zpět do Obrtlé ulice, její vysoké podpatky klapaly zběsilým tempem po dláždění.

Draco zaklel do tmy. K čemu by mu vlastně byla běhna z Obrtlé ulice?

Začaly padat velké dešťové kapky, přetáhl si kápi a zamířil zpátky do zešeřelého malého dvorku za Děravým kotlem. I v tuto hodinu rozeznal tlumenou kakofonii dopravy a sirén z mudlovského Londýna. Jako malého jej to město vždycky děsilo, a i teď ho ty zvuky zneklidňovaly. Jen další překážka, připomenul si Draco. Musel čelit horší.

Zvedl ruce a přitiskl je na zeď. Pod dlaněmi byla chladná a známá. Otočil se a opřel, až jeho pláštěm prošel vlhký chlad kamene. Zhluboka se nadechl a uvolnil se v tom známém pocitu. Zavřel oči a takto dlouho stál, ani déšť nevnímal.

o-o-o-o-o

„Malfoyi?

Draco otevřel oči. Ve vchodu stála postava, vrhala dlouhý stín po dlažebních kostkách. Pak vystoupila a stanula před ním.

„Chtěl jsem přijít dřív, ale nevěděl jsem, jestli bych měl.“

Draco doufal, že potrvá dlouho, než narazí na Pottera. A doufal, že tou dobou, až ho uvidí, se nevrátí vzpomínky na bílé dlaždice a žluté koberce a nesmyslná slova a skleněnou stěnu. Doufal, že nic neucítí, nic si nebude pamatovat.

„Jak jsi věděl, kde mě najít?“ zeptal se.

„Jsme v malém světě.“ Potter pokrčil rameny. „Navíc jsem byl dneska večer u George a Rona, a George slyšel od Toma, že ses ráno ukázal.“ Zamračil se. „Nikdo mi neřekl, že jsi byl propuštěný.“

„Nebyl jsi schválený,“ řekl Draco.

Potter přikývl. „Máš pravdu.“ Tvářil se zamyšleně. „Asi ten nový nejvyšší divotvorce ve Starostolci možná nakonec bude dobrý. Říkal, že prošetří některá rozhodnutí vykonaná hned po válce, ale myslel jsem si, že mi říká jen to, co jsem chtěl slyšet, aby se mě zbavil.“ I přes déšť a tmu, známá síla zaplála v jeho očích. „Už by měli vědět, že se tak snadno nevzdávám.“

Draco chvíli nic neříkal, pak odstoupil od zdi. „Měl bych jít,“ řekl. „Zítra navštívím svou matkou.“

Potter se nepohnul. „To bude těžké.“

„Vím,“ řekl Draco. „Měl jsem jít dnes, ale… přišel jsem po návštěvních hodinách. Řekli mi, že můžu přijít jen mezi druhou a čtvrtou.“

Potter se zamračil. „To nejde. Ty bys ji měl navštívit, kdykoli budeš chtít.“ Odmlčel se. „Chceš… totiž, můžu… můžu jít s tebou. Můžeme jít hned teď, jestli chceš.“

Chci. Draco nechal to slovo viset mezi nimi.

„Proč bys to dělal?“ zeptal se.

„Protože… mě nechají jít dovnitř. A ty možná potřebuješ přítele.“

Draco se zasmál. „Nemyslím, že můžeme být přátelé, Pottere. Pochybuji, že by to tvá žena schvalovala.“ Na Potterův nechápavý pohled Draco dodal: „Ráno jsem ji viděl vejít k madame Malkinové. Mimochodem, gratuluji. Kdy se to dítě narodí?“

Potter se zahleděl na černé nebe a zavrtěl hlavou. „Ona není moje žena. Rozešli jsme se. Asi tak před dvěma lety. Teď je vdaná za Nevilla. Tuším, že se to dítě narodí v září.“

Tohle Draco nečekal. „Dvěma lety,“ opakoval.

„Říkal jsi, že nechceš, abych tě už chodil navštěvovat,“ řekl Potter chvatně. „A pokaždé, kdy jsem to zkoušel… a ty víš, že jsem to zkoušel mnoho měsíců potom… ty jsi tam jen stál, zíral na stěnu, říkal jsi hodně hrozné věci nebo jsi neříkal vůbec nic.“ Náhle ustal. „Ty jsi nejspíš nikdy nevěděl, že tě návštěvníci můžou vidět z druhé strany.“

To Draco nevěděl.

„Po nějaké době jsem si uvědomil, že ti to dělám jen těžším. Proto jsem přestal chodit. S Ginny jsme se rozešli pár měsíců po mé poslední cestě do Azkabanu. Měl jsem to udělat dřív, ale nebylo to snadné. Pro mě byli Weasleyovi jako rodina… stále jsou. Ale rozchod s Ginny… také znamenal… jiné věci.“

„Jaké jiné věci?“

Potter pokrčil rameny a řekl: „Sám nevím,“ jako by neměl dva roky na to, si to srovnat v hlavě. „Věci jako… přijít na důvod, proč na ni moc nemyslím, když není poblíž. A proč to není ona, na koho se snažím tolik zapomenout.“

„Říkal jsi, že nechceš na nic zapomenout.“

„Nechci,“ řekl. Déšť více zesílil. Potterovy vlasy se uhladily do tmavých mokrých pramínků, ty se mu přilepily na obličej a z nosu mu odkapávala voda. „Jestli pořád chceš, abych odešel,“ řekl, „půjdu.“

„Já nevím, co chci,“ přiznal Draco. „Ale tohle asi ne.“

Potter se usmál.

Draco však věděl, že jedna věc je takhle mluvit na tmavém prázdném dvorku a úplně jiná takto pokračovat za denního světla. Potřásl hlavou. „Pro mě právě začíná celá nová válka,“ řekl. „Už to vídám… způsob, jakým se na mě lidé dívají, jak schází z cesty, aby se mi vyhnuli.“

„Budeš v pořádku,“ zašeptal Potter a přikročil blíž. „A nemusíš všemu čelit sám.“

Draco se třásl. Ustoupil, ale byli teď blízko – tak blízko, že kdyby chtěli, kdyby to zkusili, mohli by se dotknout. Žádná skleněná stěna mezi nimi, nikdo je nezastaví. Krátké mělké nádechy uvízly v Dracově hrudi. Napadlo ho, kdy se ho naposledy někdo dotknul, skutečně dotknul, způsobem, který něco znamenal. Možná nikdy.

Nechal Pottera přistoupit blíž.

-- Konec --