Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 31 - 35

*****

31. kapitola: Druhá stránka Zmijozelů


Bylo dost po půlnoci, jak si byl Severus jistý, i když si už dlouho nezkontroloval přesný čas. Ve skutečnosti asi šest minut. Jeho hůlka ležela na blízkém stole, připravená a čekající na další kouzlo Tempus, které mělo přijít každou minutou. Zatímco čekal, mrzutě zíral na jantarovou tekutinu na dně sklenky, lenivě s ní točil a sledoval, jak se sporé světlo v pokoji červenozlatě odráží v jejích hloubkách. Bylo vzácné, když pil v těchto dnech, ale dnes v noci cítil, že potřebuje kapku tekuté odvahy.

Usoudil, že neudělal dobře, když trčí tady, přemýšlí a dělá si starosti kvůli událostem, kterých se nezúčastňuje. Byl zvyklý být v samém centru dění, kdy zažíval napětí a poznání, kterého se mohl v každém okamžiku dovtípit, jeho život velmi závisel na jeho schopnostech jako kouzelníka tak i špeha, nikdo jiný krom něj nebyl spolehlivý...

Povzdechl si. Teď se, s naprostou ironií, spoléhal na Lupina, že odvede práci, která byla správně jeho. A tohle byla fraška, to bylo jisté. Nebelvír si hraje na špeha, jako by to byla nějaká dětská hra. Kdo a kdy slyšel o takové příšernosti? Lupin se nechá zabít, zmrzačit nebo něco stejně tragického – ne, že by si nezasloužil být mučedníkem – jako ukončení svého života. Tohle bylo pravděpodobně něco, po čem vždy toužil, jednorázová sláva pro tohoto ubožáčka. Přesto Severus nemohl zabránit přemýšlení o předcházejících týdnech pekla, kdy byl nucen snášet vlkodlaka, a o tom, jaká by to byla ztráta, kdyby ten idiot teď zemřel...

A to, říkal si, bylo vše, co ho zajímalo. Tedy, možná tohle a fakt, že Lupin měl stále závazek vůči Dracovi. Určitě se nestará o toho muže na osobní úrovni.

Vrhl Tempus a zjistil, že teď je tři čtvrtě na jednu. Vlkodlak měl zpoždění. Velké zpoždění. Bylo to asi sedm hodin od té doby, co odešel, a Temný pán obvykle neprodlužuje setkání víc, než je nutné, i když se vyskytlo něco neočekávaného – jako dobrovolný příchod zahořklého vlkodlaka. Copak by už neměl být zpátky... pokud se vůbec vrátí?

Frustrovaný vyžahnul poslední zbytek pití, který zůstal ve sklence, přitom cítil, jak ho pálí v krku, a vstal. Rozčileně poklepával hůlkou o svou nohu, když začal přecházet sem a tam po malém pokoji. Byl neklidný. Chtěl být venku, chtěl adrenalin z chození po příslovečném ostří nože.

Víc než to, chtěl vědět, co se děje! Merline, tohle bylo mučení. Kdyby Lupin uspěl ve své lsti, bylo by to neuvěřitelné, že ano? Ale pokud uspěl, proč měl teď takové zpoždění? Ach Bože, co když si Temný pán vymohl na vlkovi zkoušku loajality? Lupin by na tom samozřejmě pohořel. On neměl odvahu pro udělání něčeho, co bylo nezbytné. Pokud byl vyzván, aby se předvedl, možná i někoho zranil...

Mistr lektvarů rychle položil ruku na opěradlo židle kvůli opoře, když si byl najednou jistý, že vlkodlak už leží mrtvý kdesi v jámě, a přitom nad jeho hlavou září na obloze Znamení zla.

To ne! Ne, proboha, jak je směšný. Samozřejmě, že mohlo nějakou dobu trvat, než získá Pánovu důvěru. To je vše. Lupin se může vrátit dost brzy, samolibý a sebevědomý, když se mu teď konečně v tomto něco podařilo, navzdory faktu, že mu Severus ve skutečnosti do nynějška se vším pomáhal.

Kromě toho. Nemohl mu pomoci tímto projít, že ne? A to bylo dilema, které ho přivedlo k pití.

S povzdechem si prsty projel vlasy – zvyk, o němž si myslel, že se ho už před lety zbavil – a přinutil se vrátit na svou židli. Severus naplnil další sklenku, hlavně proto, aby udržel zneklidněné ruce něčím zaměstnané, opřel se a sklesle sledoval žhnoucí uhlíky v krbu, přitom si skoro přál, aby zezelenaly a oznámily vlkodlakův návrat. Ačkoli ředitel dříve požadoval, aby se Lupin letaxoval přímo do jeho pracovny při jeho návratu, Severus to věděl s jistotou někoho, kdo byl ponořený v mužově mysli a pohnutkách, které nemohly být tímto případem.

Kdyby se Remus vrátil, přišel by nejprve sem.

***

Harry si už nemohl dovolit přemýšlet o Remusovi. Celé hodiny ho naplňovaly zoufalé obavy a doháněly ho k šílenství. Každý jeho sval byl napjatý, a každý nerv byl podrážděný potřebou něco udělat. Ptal se – zjišťoval – žádal, aby mu Snape sdělil okamžik, kdy se vlkodlak vrátí, a byl ujištěn, že by mohl uslyšet zprávu, kdyby byl už v bezpečí nemocničního křídla nebo v ředitelově pracovně. Ale od té doby ještě nic neslyšel, což znamenalo, že muž ještě nebyl v bezpečí. Přemáhal nutkání, aby šel bouchat na dveře Mistra lektvarů, jen aby si to ověřil...

Takže došel k závěru, že se musel nějak zabavit, aby ho jeho vlastní myšlenky nedovedly k iracionálnímu a zoufalému jednání, které ještě zčásti zvažoval.

Byla zde jen dvě živá a dýchající rozptýlení, ze kterých si právě teď mohl vybrat. Jedno z nich, i když se statečně snažilo, spalo na pohovce naproti Harrymu. Nebelvír se pousmál, když se podíval na blonďáka, který měl hlavu položenou na knize, kterou dříve četl. Musel přiznat, že Draco vynaložil dost úsilí do snahy zůstat kvůli němu vzhůru – i když by mu věnoval pohled smrtících rozměrů, kdyby se mu Harry snažil jakkoli poděkovat za podporu, a důrazně to popíral. Bylo to asi jen před dvaceti minutami, kdy nakonec prohrál boj se spánkem a zhroutil se na bok, a stočil se do překvapivě uspořádaného klubka z končetin. Harry pomalounku uvolnil svou ruku – kterou Zmijozel nějakým způsobem stále držel, aniž to tušil – a vstal z pohovky. Na chvilku pokrčil čelo, přemýšlel, než se vydal do chodbičky, do které se ještě neodvážil nikdy vstoupit a vešel do ložnice druhého chlapce.

Jen měl v úmyslu vzít z postele deku, kterou by přikryl spícího vlkodlaka, ale, přirozeně, nemohl zabránit, aby jeho oči netěkaly, a jeho zájem vzrostl, jakmile vstoupil.

Pokoj byl nevyhnutelně zařízen ve zmijozelském stylu, ale Harry byl překvapen, když si všiml, že tmavozelená a šedá jsou mnohem útěšnější, než by čekal. Tam, kde byl jeho pokoj – červenozlatý a mahaganový – teplý a pohodlný, tak Dracův byl... uklidňující. Ano, tohle bylo to správné slovo. Klidný, téměř uvolňující – nehledě na oblečení, které bylo nedbale pohozené na podlaze. Nad tím protočil oči, protože si vzpomínal, že Zmijozel má překvapivě tendence k nepořádku, a vzpíral se instinktu oprášit a pověsit rozmanité sady hábitů, které mohl vidět kolem sebe. Místo toho jeho pozornost sklouzla ke knihovně, která stála u zdi, a jen po chvilce váhání, přistoupil blíž, aby si prohlédl některé knižní tituly.

Většinou to byly knihy o kouzlech, což se dalo čekat. Také našel díla z beletrie od čarodějek a kouzelníků, o nichž nikdy předtím neslyšel, a nevěnoval jim tolik pozornosti. Ne, to co opravdu přitáhlo jeho oči, a způsobilo nemalou míru pobavení a překvapení, byly knihy s mudlovskou beletrií, ukryté ve Zmijozelových policích. Pro někoho, kdo strávil svůj školní život rozhlašováním, že mudlové jsou podřadný druh, tak si Harry začínal všímat, že Draco, jak vidno, přijal více z jejich kultury, než si byl ochoten přiznat. Oblečení, knihy, co ještě dalšího? A při bližším pohledu na řadu těchto knih, si Harry musel skousnout kloub prstu, aby zabránil hlasitému hihňání. Bože, Malfoy je jako holka, a Nebelvír byl potěšený, že konečně našel důkaz v podobě nepopiratelně dost ohmatané knihy, „Pýcha a předsudek“.

Nakonec se odtáhnul od knihovny, ale vzpomínal si na důvod, proč vstoupil do tohoto pokoje. Nerad – protože tohle vypadala jako jediná uspořádaná věc v celém pokoji – stáhl zelenou přikrývku z matrace a sbalil si ji do náruče. Také na Zmijozelově polštáři našel stočenou Vanimu, a přemýšlel, jestli je pro hada běžné, že sdílí jeho postele, také ji vzal a vydal se zpátky do obývacího pokoje.

Nyní byl stočený v křesle na druhé straně místnosti, a v klidu sledoval zvedání a klesání pokrývky, pod kterou byl prakticky chlapec pohřbený. Jak nečekané, pomyslel si Harry, a slabě zamrkal. Blonďák vlastně vypadal... sladce, když spal.

Vteřinu nato si odfrkl. Jeho obavy o Remuse mu musely způsobit, že se nakonec zbláznil, protože není možné, aby někdo rozumný mohl někdy zmínit, že Malfoy je sladký.

Ale naproti tomu, on už není Malfoy, že? Dokonce i v duchu začal označovat vlkodlaka jako Draca. A zatímco Malfoy byl hajzl, Temný kouzelník a nedůvěryhodný had, tak Draco je... No, dobře, pořád je tohle všechno, ale je také člověkem, který pečoval o Vanimu, který s ním běhal za úplňků, který ho chránil před jednou z Ronových menších kleteb, jako by to byla otázka života a smrti, a který se cítil dost klidně na to, aby spal v jeho přítomnosti. Toto byl kluk se svou směšně přecpanou koupelnou, jeho příliš ženským vkusem pro literaturu, a i když si to Harry správně připomněl, víc než trochu posedlý hadím jazykem. Usmíval se při této myšlence, pak zaváhal a svraštil čelo.

Na jeho klíně se Vanima zakroutila, aby získala jeho pozornost. Na co myslíš?

Povzdechl si, skoro rezignovaně: „Na to, že mám velmi špatný úsudek.“

V čem?

Odpověděl automaticky, nebyl si jistý, jestli se má pokusit říct ‚kamarádi‘, ‚přátelé‘ nebo něco úplně jiného, tak to jen přeložil do hadí řeči jako: „Druhové.“

Zdálo se, že o tom přemýšlí, než odpověděla. Nakonec, když se ovinula kolem jeho zápěstí, poznamenala, Nezdá se mi, že v té věci máš nějaký úsudek, ať už špatný nebo ne.

Svraštil čelo: „Co tím myslíš?“

Stvoření jako je on – tím myslela Draca, předpokládal – nemají výběr ve svých druzích. Ale to je jen dobře. Zabraňuje jim to v dělaní chyb. Neměl by sis dělat starosti se svým úsudkem.

Nebylo to poprvé, kdy se cítil nejistý, když mluvil s Vanimou. Had mluvil v hádankách, přesto si myslel, že by ji měl snadno pochopit. Byl si jistý, že ho měla za hloupého vždy, když se ji zeptal, aby něco ještě vysvětlila.

Ale tentokrát byl úplně ztracený.

„Mluvíme o tom samém?“ Přemýšlel, co si asi myslela, že chtěl říct tím ‚druhové‘, a co pro všechno na světě mínila tím, že vlkodlak nemá na vybranou v této věci.

Kdyby si hadi mohli povzdechnout nebo protočit oči, tak si byl jistý, že by udělala obojí.

„Vážně, myslím si, že jsi zmatený. Jen jsem chtěla říct –“

Lidé jsou často bezradní... poznamenala, zahnána do slepé uličky, a bez ohledu na to, jak moc ji prosil a přemlouval, odmítla pokračovat v tomto marném rozhovoru.

V tuto pozdní hodinu Harry a Severus nebyli jedinými, kteří byli stále vzhůru. Ale i Brumbál seděl sám ve své pracovně a smutně se díval do myslánky před sebou a uvažoval o tom, zda udělal chybu, když poslal vlkodlaka ven do temnoty; i Ron ležel vzhůru v tiché nebelvírské ložnici, přičemž zuřivě civěl na prázdnou postel vedle té jeho a snažil se ignorovat žárlivost, která jím proudila; i Hermiona mžourala při svíčkách na slova v další tlusté knize, přitom ji pomalu prostupoval strach z toho, co pro Harry mohlo znamenat být druhem vlkodlaka a Zmijozela.

Kromě těchto všech byla ještě další osoba, jež se neustále přibližovala k Bradavicím, a kráčela po cestě, která vedla z vesnice Prasinky. Postava pevně svírala svůj tmavý plášť, chvěla se v dešti, který ji bičoval, klopýtala, byla vyčerpaná, ale nutila se pokračovat dál. Před ní se nejasně rýsovaly hradní věžičky a věže, tu a tam s rozzářenými okny, které jí skýtaly ten vůbec nejvítanější pohled, který už příliš dlouho neviděla.

Oddechla si, smích čisté úlevy jí skoro unikl jejími rty, ale rychle tomu s obtížemi zabránila, ze strachu, že by nepřestala, kdyby se začala smát. Zdálo se, že už šla hodiny po rozblácené cestě, která by se v kočárech dala urazit za zlomek času, nebyla zvyklá na takovou úmornou cestu. Její přepychové oblečení, a čistý sametový plášť, ve kterých vyrazila na cestu, nyní byly trochu víc než nasáklé deštěm, špinavé od bláta a sem tam potrhané na cáry. Kdyby v ní nebylo nic kromě zoufalství, mohla by se stydět za svůj vzhled.

Přesto na ničem z toho nezáleželo. Její oči byly upřené na hrad, sotva zamrkaly, když vklopýtla na školní pozemky. To co potřebovala, bylo uvnitř Bradavic a rozhodla se, že nic a nikdo jí nezabrání jít dál. Byla blázen, že se tak dlouho podřizovala, ale tohle skončilo. Teď byla zde. A tohle bylo to, na čem záleželo.

Tato cesta přes otevřený pozemek byla tou nejdelší, kterou kdy měla ujít. Už neměla sílu, aby běžela, přesto každý nerv v ní křičel, aby už byla uvnitř hradu. Zdálo se, že bude trvat věčnost, než přejde deštěm nasáklé pozemky, které se táhly kolem Bradavic.

Když konečně došla ke krátkému kamennému schodišti, které vedlo k honosným dvoukřídlým dveřím, tak náležitě zvedla svou sukni, aby ji nepřekážela jejímu výstupu po schodech, pak ucítila náraz a zachvění magických obran, které spustila svou cizí a nečekanou přítomností, ale nezaváhala. Měla za to, že by ředitel nic nenamítal proti jejímu příchodu, i když si to už bezpochyby uvědomil.

Pohybovala se jistě v tichých a prázdných chodbách, přitom se rychlost jejích kroků zvyšovala zároveň s pocitem naléhavosti. Brzy spěchala tak rychle jak bylo přijatelné pro dámu jejího postavení, její plášť za ní vlál, když se řítila dolů kamenným schodištěm a chodbami, její kápě, která ji halila, se stáhla a odkryla spletitou změť jejích obvykle dokonalých vlasů. Pronásledoval ji strach, že bude na poslední chvíli odtržena od pomoci, kterou čekala, kdyby narazila náhodou na nějakého profesora nebo ducha, kteří hlídkovali po chodbách, a ti by jistě spustili poplach, který Brumbál musel ještě ignorovat.

Jen doufala, že si pamatuje správný směr, a že jediný člověk, kterého hledala, nezměnil své pokoje od její poslední návštěvy, zabočila za roh a pečlivě si vybírala dveře, které hledala. Pak, aniž si oddychla, se vrhla proti nim a bouchala na ně bez jakékoli důstojnosti nebo zdvořilosti: „Severusi! Severusi!“

Mistr lektvarů nespal, tím si byla jistá, když během chvilky prudce otevřel dveře, s jízlivým výrazem někoho, kdo si nepřál být rušen za jakýchkoli okolností. Vyjma, snad, této. Jeho výraz se změnil na šokovaný, a tmavé oči si prohlížely její tvář, jako by pochyboval o tom, co mu říkají.

„...Narciso?“

Narcisa Malfoyová, ve vší své rozcuchané slávě, vysunula bradu a panovačně se zeptala: „Kde je můj syn?“

***

Harry byl sám na pokraji spánku, navzdory svému rozhodnutí zůstat vzhůru, když se vtom otevřel portrét. Otupěle se pohnul, narovnal se, otočil a zíral na ženu, která vstoupila.

Trvalo mu trochu déle, než si ji zařadil, protože vypadala tak odlišně od posledně, kdy se setkali před dvěma lety. Byla zahalená do potrhaného černého pláště, pod ním měla tmavomodré šaty, které vypadaly ještě hůř, a její dlouhé plavé vlasy měla uvolněné z obvykle vyčesaného účesu, který měla, místo toho spadaly v mokrých, vlnitých pramenech přes její ramena, přemýšlel, jestli někdy dřív vypadala Dracova matka ve svém životě tak neuhlazeně.

Překvapen svým poznáním automaticky vyskočil na nohy, čímž svrhnul Vanimu na zem, která se pak plazila po podlaze a pod křeslo. Jeho hůlka byla téměř sama od sebe v jeho ruce, jeho spánkem zastřená mysl zaregistrovala jen to, že ona je ve skutečnosti Malfoyová a nebezpečná čarodějka, pokud její pověst byla pravdivá.

Její oči, které měly šokovaně známý odstín šedé, sklouzly k němu. Pokud byla překvapená pohledem na něj, tak se to jen odrazilo v oblouku dokonale tvarovaného obočí. Její pohled byl chladný, hodnotící, a najednou se cítil hloupě kvůli své reakci, a tak zahanbeně sklonil svou hůlku.

Další osoba vstoupila za ní: „Tady je, Narciso – Pottere! Proboha, co tady děláte?“ Snape na něj nevěřícně zíral, jeho výraz byl neurčitě pobouřený.

„Já... Já...“ Jak bylo znervózňují něco vysvětlovat, když tady byla Dracova matka, která pozorně poslouchala.

Ale její zájem patrně rychle opadl – na rozdíl od Snapeovýho, jehož pohled zůstal na něm, aniž by zakolísal – když pohledem zachytila blonďáka na pohovce, pohřbeného pod hromadou z přikrývky. Přistoupila k němu a klesla na svá kolena, i přes její nynější vzhled, si Harry nemohl vzpomenout, kdy naposledy viděl někoho ladnějšího ve svých pohybech.

Najednou měl pocit, jako by sledoval něco příliš osobního, a tak se odvrátil, aby tomu nějak unikl. Ale kromě omezeného přiblížení k rozzuřenému Mistru lektvarů, nebylo kam se pohnout, a tak mohl jen tady zůstat a rozpačitě se díval, když se Narcisa natáhla a pohladila rozprostřené světlé vlasy, které byly charakteristické pro její rodinu. Draco se neprobudil, jen se lehce pohnul při tomto lehkém dotyku.

Čarodějka zavřela oči, jako by se jí právě dostalo nějaké ujištění, které potřebovala, a sklonila hlavu blíž k uchu svého syna, její hlas byl hodně slyšitelný v téměř tichém pokoji, když zašeptala: „Promiň, zlatíčko.“

Harry nepohodlně odvrátil pohled, když Narcisa políbila Dracovo čelo předtím, než vstala, otočila se a pozorně se dívala na další dva přítomné v pokoji. Opět její vážný pohled spočinul na jediném Nebelvírovi mezi nimi, a pomalu přikročila k němu. Napjal se, když se přiblížila, chtěl couvnout, ale křeslo bylo za ním moc blízko, a tak jen mohl zůstat nehybný, dokud se nezastavila u něj s nepatrným odstupem.

Z nějakého důvodu se mu zdálo zvláštní, když si všiml, že Narcisa Malfoyová je malá žena. Menší než Draco, kterého Harry jednou či dvakrát škádlil kvůli jeho drobnosti. Ale přesto na jejím dokonalém vzezření bylo něco, co se zdálo, že ji dělá vyšší, významnější a krásnější, než cokoli jiného. Dokonce i s jejími rozcuchanými vlasy a potrhanými šaty, by se nestyděl přiznat, že Malfoyová byla asi nejkřehčím člověkem, se kterým se kdy mohl setkat, se zcela bledou pokožkou a velkýma, chladnýma očima. Bylo snadné vidět, komu se Draco podobá. Bílo plavé vlasy mohl mít sice po Luciusovi, ale to ostatní měl jistě po své matce. Podobnost, kterou měl Harry nyní možnost pozorně vidět, byla nezvyklá. Oba byli impozantní, chladní, pokud chtěli, krásní – ano, mohl by přiznat, že Draco je krásný, kdyby se přesvědčil, že to bylo pouhým faktickým pozorováním – a tušil, že byli Zmijozelové tělem i duší.

Upřeně se na něj dívala s mírně zúženýma očima: „Můj syn vám asi musí hodně důvěřovat, pane Pottere,“ řekla náhle, „když vás nechává ve svých soukromých pokojích, a usnul, i když jste pořád tady. Měla jsem dojem, že jste se vždycky... neměli rádi. Je to pravda?“

Byl to Snape, který odpověděl, čímž zatrhl jakékoli bezvýsledné koktání, které Harry mohl přednést: „Zdá se, že jistá rivalita byla v těchto posledních měsících překonána. Ujišťuji tě, Narciso, že jsem se pokusil přesvědčit Draca, aby přehodnotil svůj výběr svých... přátel.“ Pohrdavě se podíval na Harryho, který na něj zíral, a troufl si protočit oči na uštěpačného profesora.

Čarodějka opět pozvedla obočí, její oči se ještě nespustily z chlapce před ní: „V tom případě se musím zeptat, co je tak na vás zvláštního, pane Pottere, že to mohlo být příčinou toho, že ignoruje rady a přání své rodiny a přátel; místo toho se s vámi zavírá v této škole, a pokud jsou zvěsti pravdivé, jste jeho jediným spojencem.“

„On učinil rozhodnutí dřív, než jsme spolu začali mluvit, paní Malfoyová,“ řekl automaticky, příliš pozdě si všiml Snapeova varovného pohledu nad ženiným ramenem.

Narcisa zamrkala, a pozornost obrátila ke stále spícímu Zmijozelovi: „Je to pravda?“ zeptala se nikoho konkrétního. Pak si stáhla zpátky kadeře vlhkých vlasů s tou samou péčí, kterou mohla použít, když si je dnes ráno složitě upravovala, otočila se na podpatku a vyšla z pokoje, přitom přes rameno jemně řekla: „Hned musím navštívit ředitele, Severusi.“

Snape zůstal tam, kde byl, váhal, jeho výraz byl zuřivý: „Hlupáku,“ sykl, když odešla, jeho hlas byl tichý a nebezpečný, tak tichý, že bylo nepravděpodobné, že ho Narcisa z venku mohla zaslechnout. „Teď se bude ptát, jaký je Dracův skutečný důvod, proč změnil strany, a pravda vyjde najevo. Pravda, kterou on –“ ukázal na Zmijozela „- nikdy nechtěl, aby jeho matka věděla!“

Harry sebou trhnul: „Ona... On by to stejně nemohl nikdy schopen skrývat navždy...“ namítal chabě. Pak si vzpomněl na dřívější události dnešní noci, a vážně vzhlédl. „Už se Remus vrátil?“

Mistr lektvarů se krátce tvářil zaraženě, než se zamračil. Harry sledoval, jak si rychle šeptem zamumlal kouzlo, které mu řeklo čas, a znepokojeně se podíval směrem, kterým Narcisa odešla: „Ne. Ne, ještě ne, i když jsem teď byl pryč z mých pokojů jen několik minut.“

„Tak se třeba vrátil! Podívejte se, jestli je –“

„Dnes v noci jsou i další důležitější věci, Pottere!“ zavrčel muž, podle Harryho přeháněl. „Teď se vraťte do vaši společenské místnosti, promerlina. Dvacet bodů z Nebelvíru za to, že jste byl celé hodiny venku.“

„Ale já jsem nebyl –“

„Hned!“ Muž čekal jen do té chvíle, než se Harry zamračil, pak došel k němu, popadl ho za rameno a vyvlekl ho z pokoje, což dovolilo Lilith, aby se za nimi zavřela a nechala Draca spát, aniž něco z toho vnímal.

Narcisa čekala na chodbě, a dál šla svižně, jakmile ji dohnali. Snape stále pevně držel Nebelvíra, když zamířili nahoru a procházeli školou, prakticky ho doprovodil ke vstupu do společenské místnosti a nechal ho tam s hrozbou toho, co by se mu mohlo stát, kdyby znovu dnes v noci odešel.

Když se Severus postaral o jednu nepříjemnost, pokračoval v cestě s Narcisou po jejím boku, k jejich cíli, který byl chráněný kamenným chrličem, za nímž bylo pověstné točité schodiště: „Želé lentilky,“ zabručel opovržlivě, čímž si od čarodějky vysloužil pobavený pohled.

„Některé věci se nikdy nezmění,“ poznamenala mile. Pro ni to bylo v pořádku, že to shledala zábavným, pomyslel si, když nemusela vyslovovat tato hloupá hesla stále dokola po celé roky.

Společně vystoupali schodiště, pak Severus vykročil vpřed, jen aby otevřel dveře pracovny a nechal ji vstoupit jako první.

Brumbál vzhlédl, výraz v jeho očích byl zářivější, než tomu tak bylo v minulých týdnech: „Á, paní Malfoyová. Posaďte se. Severusi, připojíš se k nám?“

„Já...“ Mistr lektvarů váhal ve dveřích, neochotný se připojit k této malé schůzce.

Po několika vteřinách ředitel mávl rukou: „Och, no ovšem. Vrať se do svých pokojů, můj chlapče, a pak nás budeš informovat o pokrocích, ke kterým dnes v noci došlo.“

Severus přikývl, a s prodlévajícím a zvědavým pohledem na Narcisu, se otočil a vyšel z místnosti, přitom znepokojeně přemýšlel, mohl-li propásnout vlkodlakův návrat v posledních patnácti minutách.




32. kapitola: Učiněná rozhodnutí


„Samozřejmě, že bych vám mohl nabídnout nějaké občerstvení a náhradní oblečení, ale myslím, že nyní jsou důležitější věci, o kterých budeme hovořit. Nemýlím se?“

Narcisa se dívala na starce před sebou a okamžitě věděla, že šepot jeho stáří byl ještě zvláštnější, než si představovala. Brumbál by mohl být sice výstřední, a moudřejším věkem, ale tohle byla samozřejmě ta stejná bystrá mysl – včetně těch nesnesitelných vědoucích očí – které znala od doby, co byla studentkou. Tehdy ji mohl zastrašit, ale teď to bylo jiné. Jediná výhoda, kterou za ta léta získala, byla, že dokázala skrýt své malé slabosti.

„Jsem zde kvůli mému synovi.“

Hned si spojil prsty do věžičky, což bylo obvyklé znamení nadcházející argumentace: „Obávám se, že po dřívější dohodě s panem Malfoyem, aby mohl zůstat v této škole – “

„Vy jste mě nesprávně pochopil, pane řediteli,“ řekla, přičemž použila nejlepší diplomatický tón, kterého byla schopna se svými rozdrásanými nervy. „Jsem zde proto, protože jsem si zvolila jeho stranu.“

Brumbál se krátce tvářil pobaveně: „Jeho stranu? Nedomnívám se, že jste ještě měla jakoukoli možnost, si vyslechnout jeho důvody, má drahá.“

Neústupně vysunula svou bradu: „On je můj syn. Ať už jsou jeho důvody jakékoli, nemůžou být horší, než šílenství, které letos zachvátilo mého manžela. Byla jsem trestuhodně hloupá, že jsem s ním zůstala tak dlouho, když jsem místo toho mohla být s Dracem. Dnes večer jsem skoro zabila, jednoduše kvůli vysloveným pochybnostem, a věřím, že mi Lucius prokázal svůj poslední skutek loajality, když mi dovolil, abych unikla živá.“ Sedla si zpříma ve své židli, odmítla si sebevědomě dělat starosti se svými vlasy a oděvem, což by jen mohlo přitáhnout pozornost k uválenému stavu, ve kterém byla.

Ředitel si ji klidně prohlížel od svého stolu, přitom mohla prakticky cítit jeho mínění. Žoviální postava dědečka zmizela mrknutím oka, a byla nahrazena bystrým a letitým kouzelníkem: „Přišla jste sem, protože očekáváte, že mou ochranu rozšířím i na vás, Narciso Malfoyová? Vy, která jste spáchala zločiny na vašem stále nevinném synovi?“

„Já jsem nic neudělala!“ zasyčela a předklonila se. „Obviňujete mě kvůli reputaci mého manžela! Poslyšte, podívejte se sám!“ Vykasala si své rukávy a odkryla bledá, neoznačená předloktí, aby se je prohlédnul. „Vždycky jsem odmítala před tímto šílencem sklánět hřbet stejně jako nějaký obyčejný domácí skřítek, a dnes večer to byl můj poslední vzdor. Temný pán se už nechce upínat na mě nebo na Draca, a Lucius visí na jeho přízni jako na provázku.“

„Odpusťte mi, pokud jsem shledal vaše nenadále objevení jako sebenepatrněji podezřelým –“

„Mohu vám to celé odpřísáhnout pod Veritasérem, bude-li to potřeba.“ Její zoufalství  muselo být větší, než sama očekávala, kvůli své takové ukvapené nabídce, ale přesto to chtěla dotáhnout do konce, když řekla: „Jsem naprosto schopna se o sebe postarat. Ale pouze vás žádám, abyste mi umožnil přístup k Dracovi.“

Brumbál mlčel, přitom se zájmem ženu sledoval. Ona nebyla tou aristokratickou a noblesní ženou, která byla vidět na veřejnosti – byla především matkou a tohle nebylo předstíráno: „Tato situace není jednoduchá, paní Malfoyová,“ říkal pomalu, pečlivě vybíraje slova. Mohl cítit magii ze svého vlastního kouzla, které se náhle neslo vzduchem, aby zajistilo, že neprozradí tajemství, které nebylo jeho. „Je toho mnoho, co se... od začátku školního roku změnilo, a nejsem oprávněný vám to říct. Jen mám obavy, a přemýšlím o tom, zda váš současný stav může unést budoucí odhalení.“

„O čem to mluvíte?“

Zmateně se dívala na starce, který otevíral ústa, aby odpověděl, ale jen dál mlčel, jako by slova byla z něj vytržena. Ironicky se usmál: „Vypadá to, že nemám výsadu, cokoli dál vysvětlovat. Mohu říct jen to, že se pan Malfoy již letos velmi mnoho změnil, ale věřím, že to je dobře, navzdory tomu, jak se to prvně jeví.“

S těžkostmi potlačovala rostoucí příval otázek. Předtím, než by si mohla dělat starosti kvůli tomu, co ji ředitel naznačoval, tak si nejprve musela zajistit, aby po tomhle mohla zase Draca ještě vidět: „Pokud stále pochybujete o mých úmyslech, tak mám informace, které vám mohu poskytnout. Tyto byste chtěl určitě vědět.“

Jedno stříbrné obočí se povytáhlo: „Opravdu? Pokračujte, má drahá.“

„Máte zrádce mezi svými lidmi, pane řediteli. Ten vlk, Lupin, byl dnes v noci na setkání, chystal se připojit k –“

Brumbál se prudce předklonil, jeho oči byly smrtelně vážné: „Remus Lupin byl stále naživu, když jste ho viděla?“

To ji překvapilo a váhavě přikývla: „Ještě byl těsně předtím, než jsem utekla. Myslím, že byl dokonce mezi těmi, kdo na mě vrhali kletby, i když samozřejmě postupovali z daleka...“ Zúžila oči, když si všimla jeho tak jasné úlevy. „Vy jste věděl, že tam byl. On je dalším špehem, stejně jako Severus, že ano?“

Ředitel se pozvolna opřel, a opět si zamyšleně poklepával svými spojenými konečky prstů: „Musím připustit, že profesor Lupin tam je ve skutečnosti s mým souhlasem.“ Spíše tajnůstkářský pohled se začal vkrádat do těch modrých očí, které nepříjemně jiskřily, jak si pomyslela. „Nicméně tento současný problém, o němž nyní víte, je velmi tajný plán.“

„Použijte na mě Zapomeň, pokud budete muset, ale prosím –“

Brumbál mluvil dál, jako by vůbec neslyšel, co právě řekla: „Ano, skutečně velký problém. Obávám se, má drahá, že vám tak snadno nemohu dovolit, abyste po tomto odešla z hradu. Aby se tato informace nerozšířila, jak jistě chápete.“ Upřeně se na ni díval, ochotný jí nabídnout to, kvůli čemu tady je.

Zmijozel v ní to okamžitě poznal: „V-vy mi dovolíte zůstat?“

Povzdechl si: „No, vlastně mi nic jiného nezbývá, viďte?“ Krátce se usmíval, než jeho osoba opět zvážněla. „I když se obávám, že musím přijmout vaši nabídku ohledně Veritaséra.“

Přikývla, přitom odmítla dát najevo, jak nepříjemně vděčná se v tomto okamžiku cítila: „Samozřejmě. Hned?“

„Tak dobře, doprovodím vás dolů do nemocničního křídla, kde se můžete upravit, zatímco Poppy připraví kapičku séra pravdy. Bude lepší mít tohle všechno za sebou, hmm?“ Vstal, obešel stůl a připojil se k ní, nabízeje paži, aby ji doprovodil ke dveřím. „S panem Malfoyem můžete dlouze mluvit ráno,“ řekl ji, a pak se uchechtl. „Jestli ho tím dokážete držet dál od pana Pottera na dost dlouho.“

Věnovala mu poměrně starostlivý pohled: „Ano, Severus mě informoval o jejich... známosti. Jak zvláštní, znát minulost.“

„Opravdu? Myslíte? Vždycky jsem si myslel, že to je neodvratné...“

***

„Nakonec jste se ošukali navzájem?“

Harry se překvapeně otočil, svou hromádku odloženého oblečení měl stále v ruce, a mžoural do tmy, aby rychle vyhledal toho, kdo promluvil. Ron ležel na boku čelem k Harrymu, který dříve měl za to, že už všichni spí. V jeho výrazu byla čistá zloba.

Když Harry zaregistroval tato slova, skoro se udusil: „Cože?“ sykl, přitom se snažil, aby svým pobouřením neprobudil ostatní.

„No, museli jste něco dělat, když tě to tak zdrželo, a oba jste teď do sebe hodně celý zblázněný.“

Harry věděl, že tohle je lež. On se s Dracem dopracoval k jejich nedávno nabytému přátelství, stejně tak jako se dopracovali k jejich rivalitě: sarkastické poznámky byly metány tam a zpět, hašteření, které sotva překročilo hranice a určitě nebyly žádné veřejné projevy náklonnosti. Ve skutečnosti by si jeho vrstevníci mohli myslet, že se vůbec nic nezměnilo, kromě faktu, že se Nebelvír nyní ochotně podřizoval tomuto trápení, kvůli nějakému nevysvětlitelnému důvodu.

Ron si odfrkl, a pokračoval ve své zatrpklé tirádě: „Myslím, že si Malfoy pro sebe tentokrát našel nakonec nějaké využití. Musí to být dobrý a rychlý drsný sex, viď? Protože bůh ví, že jsi se musel zbláznit, když nevidíš nic jiného v tom slizkém –“

„Drž hubu,“ štěkl zuřivě, vděčný, že Ron nemohl vidět barvu, která zaplavila jeho tváře při těchto narážkách. S křečovitými pohyby odtáhl závěs na své posteli, a vklouzl do ni, přitom ho škubnutím za sebou zatáhl a otočil se zády k zrzkovi.

Tohle ale nezastavilo příval zloby, který spustil druhý chlapec svým monologem: „Musím říct, že mě nikdo nenapadlo, že si vybereš jeho místo mě, kámo. Copak si nepamatuješ na to všechno, co nám udělal, co? Jako – och, vybav si loňský krok - když přivedl Umbridgeovou k nám. Nebo když o nás udělal ty podělaný odznaky. Nebo Klofana! To se všechno stalo, Harry! Jak jsi mohl prostě... prostě zapomenout?!“

Harry zavřel oči, protože chtěl zastavit slova a vzpomínky, které se plížily do jeho mysli.

„Já si uvědomuju, že on je tvůj nejnovější soucitný plán a všichni –“

A vtom se Harry začal smát a zabořil svůj obličej do polštáře ve snaze ztlumit tento zvuk, ale zřejmě se mu to nepovedlo, když Ron náhle ztichl. Ale opravdu  si nemohl představit někoho jiného, kdo by si méně zasloužil litovat než Draco. Nejen proto, že to je pořádný zmetek, ale proto, že on je... Draco. Všechna ta jízlivost a pyšná nadřazenost, která mu prostě nedovolila od nikoho přijmout  lítost, i když byl na dně. A poté, co se dnes setkal s jeho matkou a viděl v ní  i jen na pár minut tutéž ocelovou sílu, která kolovala Zmijozelem, zjistil, že i jen představa se na  kohokoliv z nich dívat z vrchu, je prostě nemožné.

To co si Ron myslel, bylo tak absurdní, až to bylo legrační.

„Čemu se směješ?“ vyštěkl zrzek, když se konečně zklidnil.

„Ničemu,“ řekl, přitom jeho smích odezníval v hrudi. „Prostě to nech být.“

„To ne!“ Ozval se zvuk odsouvající se přikrývky, když se druhý chlapec rozzuřeně posadil. „Kdepak, nenechám! Je to hloupé, Harry!“

Vzdal snahu se vyhnout hádce, také se posadil a odtáhl závěs: „Co? Co je tak hloupého? Vždyť ho ani neznáš!“

Ron se tvářil, jako by mu někdo zrovna dal facku: „Já – Já – Můj Bože, nevěřím tomu, cos mi právě řekl! Posloucháš se vůbec?!“

Harry se ušklíbl, v něčem, co si myslel byl dobrý vliv z tohoto tématu jejich diskuze: „Mohl bych se ptát na to samé. Chceš vědět, proč jsem byl do této chvíle s Dracem? To proto, protože jsem nechtěl tomuto čelit, zrovna dnes v noci, ze všech nocí.“

„Pročpak? Co je tak zvláštního na –“

Chtěl se tomuto vyhnout; neměl v úmyslu vysvětlovat události této noci, dokud by sám nezjistil výsledek. Ale najednou tu nebylo nic, co by mu zabránilo výbuchu. Předklonil se a promluvil zasyčeným hněvem: „Remus je pryč, Rone. Ujal se Snapeova místa jako špeh. Teď by mohl být mrtvý, pokud někdo ví...“ Opět ho realita zasáhla, těžce si povzdechl a rukou si promnul oči.

Zrzek na něj ztuhle zíral, výjimečně ztratil řeč. Několikrát otevřel a zavřel svá ústa, aby se pokusil na to reagovat, ale nic se neozvalo. Nakonec se mu to po námaze podařilo: „C-Cože...? Ale proč?“

„Nevím!“ vyprskl Harry, a opět se tahal za vlasy. „Já nevím – On ani – Já –“

„Tys šel s tímhle za Malfoyem?“

Harry se krátce zarazil: „Jo, to je teď priorita, Rone.“

Chlapec měl alespoň slušnost, že zčervenal rozpaky: „To není to, co jsem chtěl říct. Ale... ale tos nemohl přijít za mnou? Nebo za Hermionou?! Tos musel jít za tím podělaným Malfoyem?!“ Ron v nevíře kroutil hlavou. „Proč? Copak se on zajímá, co se děje s Remusem!“

Harry zavřel oči a pevně se rozhodl, že pokračovat v tomto rozhovoru je zbytečné. Na tohle zrovna neměl trpělivost. Uchopil svou hůlku z nočního stolku, znova zatáhl závěs a vrhl zadržující kouzlo, následováno tišícím kouzlem. Ron mohl řvát a běsnit, jak se mu líbilo; to však neznamenalo, že to musel poslouchat.

***

Většina lidí předpokládala, že to byl Lucius Malfoy, který Severuse ustanovil kmotrem pro svého syna. Ale jen pár jich vědělo, že to bylo vlastně Narcisino rozhodnutí, což vyplynulo z přátelství, které mezi nimi sílilo a sláblo v průběhu let od školy. Procházeli obdobími blízkosti, nevyhnutelně následované údobími, kdy nastaly okolnosti, při kterých bylo těžké zůstat v kontaktu. Přijali toto uspořádání. Vážně, co by se jiného dalo čekat, když si každý zvolil jinou stranu války?

A i přesto se nyní Severus přinutil přemýšlet, co to vše pro ně znamená, s touto Narcisinou jasnou proměnou srdce. Mohl si jen domýšlet se slušnou přesností, proč sem přišla. Chtěla stát po Dracově boku, který postupně chtěl stát po Potterově boku.

Nebyl si jistý, jak dopadli jako věrní přátelé. Severus nemíval velmi dobré věrné přátelé. Lidé inklinovali k tomu, že se neustále hnali do jeho života a pak zase ven, jen pár z nich zůstalo dost dlouho na to, aby to bylo nějak významné, a přišel na to, že se mu to takto docela líbí. Ve skutečnosti jediným důvodem, proč se Potterovi dařilo ho rozčilovat tak snadno, byl ten, protože chlapec byl stínem Jamese; James, který patřil k několika dlouhotrvajícím mukám v jeho životě.

S povzdechem zavrtěl hlavou, aby se zbavil těchto myšlenek a švihnul hůlkou, čímž odjistil dveře ke svým pokojům, a vkročil dovnitř s neurčitým pocitem úlevy.

Právě v okamžiku, když se oheň smaragdově rozhořel.

V čirém šoku padl zády na zavřené dveře, když nějaká postava vyklopýtala z krbu, a vrávoravě se postavila na rohož uprostřed místnosti. Severus zamrkal, zdravý rozum přemohl jeho instinkty právě včas, a sklonil svou hůlku, když rozpoznal Lupina. Rychlý, pátravý pohled mu řekl vše, co potřeboval vědět – zúžené zorničky uprostřed velice jasných zlatých duhovek a zvláštní nepatrné chvění, které procházelo mužem; díval se na příznaky jedné z mnoha kleteb Cruciatus.

Postoupil vpřed k sotva stojícímu vlkodlakovi, kterého obtížně zachytil, když muž poklesnul.

„S-Severusi...“

Mistr lektvarů ho ignoroval, jak nejlépe mohl, očima hledal lahvičku s modrou tekutinou, kterou dříve vytáhnul. Byla mimo dosah, pokud nepustí Lupina, který by se bezpochyby zhroutil, kdyby ho nedržel – jak zábavný by jindy mohl být tento scénář – podařilo se mu dostat hůlku do požadované pozice a lektvar přivolal rychlým švihnutím.

„Vypij to,“ řekl prudce, přemýšlel, jestli by ho měl přitáhnout k nejbližší židli, protože takto určitě nebude stát celou noc. Všiml si, jak se silně třesou Lupinovy ruce, zaťal své zuby a lahvičku odvíčkoval sám, a pak ho přinutil ji vypít s několika rychlými, ale ne hrubými uchopeními, doufaje, že ho tím znehybní, aby mohl u něj přidržet lektvar, který by rychle dostal do něj, a alespoň vrátil vlkodlaka do trochu normální podoby.

„Bolí to,“ Lupin nesmyslně blábolil, když opakoval tyto slova.

„Vím,“ zachrčel jako odpověď. „Varoval jsem tě, že bude.“ Nedodal, že nevěří, že by ho nechali jít v tomto stavu.

Najednou vlkodlak sevřel jeho hábit, v jeho výrazu se zračilo to samé zoufalství jako v onu noc, kdy prosil Severuse o něco, aby mohl spát: „Ne! Chci říct, že to bolí! Ach můj Bože...!“ Bez varování Lupin klesl na kolena, ochranně se shrbil a třásl se.

Úšklebek, který se zformoval na jeho rtech najednou zmizel, když zazněly poplašné zvony. Instinktivně si dřepnul vedle vlkodlaka, natáhl se, a hrubě ho donutil se narovnat. Jeho ruka se sevřela kolem zápěstí druhého, lhostejný k protestům, které zoufale šeptal, a vyhrnul zakrytý rukáv.

Skoro okamžitě hrůzou zavřel oči. Toto nebylo součástí plánu. Ne, zatraceně!

Ale i když se odvážil podívat znovu, Znamení tam bylo pořád, čerstvě označené, ale jinak identické s jeho vlastním. Kolem podoby lebky s hadem byla kůže, která byla dříve nepoznamenaná, ošklivě zarudlá, a spálená Černou magií tam, kde se ho dotkla.

„Cos to udělal?“ zašeptal nevěřícně a kroutil hlavou. Jak se to stalo? Lupin by neměl být Označený! Vždyť to je vlkodlak! Nemělo mu být ani dovoleno být Označený!

Tento vlkodlak se těžce opíral o jeho bok a nyní přímo tiskl svůj obličej do ramene Mistra lektvarů, a chvěl se. Severus si nezaujatě myslel, že muž je v šoku. K čertu, on je v šoku!

„Cos to udělal...?“




33. kapitola: Zodpovězené otázky


Nejdříve Harryho napadlo, co pro všechno na světě mohl udělat špatně od té doby, co ho Snape viděl naposled, když ho tento uznalý Mistr lektvarů vytáhnul ráno od snídaně z nezvykle napjaté atmosféry u stolu – protože Ron oficiálně nemluvil – a rázně ho vedl ke dveřím. Draco, se zmateným výrazem, vstal a následoval je.

Trojice vyšla do chodby a Harry se rychle vykroutil, vypnul se a upravil si své oblečení: „Co jsem udělal tentokrát?“ zeptal se rozčileně.

Snape se na něj kousavě podíval: „Kromě dýchání?“ protáhl sarkasticky. „...Nic. Půjdeme do nemocničního křídla, protože si Lupin vyžaduje vaši přítomnost.“

Nebelvír zamrkal, skoro se zastavil, dokud ho Draco nepostrčil: „Remus? Remus se vrátil? Je v pořádku?!“

„Vrátil se,“ zazněla krátká odpověď, zatímco muž kráčel před nimi.

Harry se pitomě zazubil a stočil pohled k Dracovi, který se na něj usmíval, jako by říkal, Vidíš? Říkal jsem ti to. Ale o chvilku později zmateně svraštil čelo: „Jsem si jistý, že je tohle úleva,“ zamumlal. „Proč jsem tady?“

Snape neodpověděl, pouze je vedl další chodbou.

Harry najednou zamlaskal, když si vzpomněl na hosta z minulé noci: „Tvá mamka je tady,“ vyhrknul automaticky.

Byl to Zmijozel, který se náhle zastavil a strnule na něj zíral: „...Co?“ vybreptl užasle.

„Jo, včera v noci přišla do tvého pokoje – mimochodem, pak mě on táhl zpátky na mou kolej.“

Mistr lektvarů se k nim vrátil, když si všiml, že nešli za ním, a teď se na dvojici netrpělivě díval: „Pokud jste už skončili –“

Draco se k němu obrátil: „Je to pravda? Matka je opravdu tady? Je...?“

Snape si povzdechl: „Brumbál trval na otázkách během noci. Ať už přišel na cokoli, tak z toho vyplynulo, že jí dovolil zůstat. Můžeš jí ty otázky položit sám, pokud si oba prostě pohnete.“

Bylo jí dovoleno zůstat? To může jedině znamenat, že jí ředitel věřil, alespoň do určité míry. Ale co tady dělá?! Posledně od ni věděl, že se ho pokoušela přesvědčit k návratu k otci a přijmutí Znamení. Co se změnilo?

Zmateně zavrtěl hlavou. Ale i přesto se v té samé chvíli do něj vkrádal patetický pocit úlevy, který na něj naléhal, aby šel za ní, a ujistil se, že je opravdu... že je opravdu...

Opravdu je tady.

Zamrkal a zjistil, že se Nebelvír pořád připitoměle zubí a jeho zelené oči tančí. Harry popadl Dracovu paži, přitáhl ho a zašeptal: „No tak rychle!“

A pak běžel dopředu, přičemž úplně ignoroval rozhořčené kárání Mistra lektvarů, a co by mohl Draco vlastně dělat, kromě následování? K tomu ještě sotva slyšel Severusův rozezlený křik, když proletěl kolem tohoto muže, těsně v Nebelvírových patách. Oba závodili v chodbách, rohy brali smykem a smáli se s čistou úlevou. Vyděsili skupinku Mrzimorských, kteří šli dolů do Síně, běželi moc rychle na to, aby zastavili nebo se jim vyhnuli, a tak je místo toho rozhodili, když se kolem řítili, Harry jen přes své rameno zavolal spěšnou omluvu a Draco se smál ještě víc – něco, co skoro způsobilo masovou paniku mezi vylekanými Mrzimorskými.




Když konečně dorazili na ošetřovnu, tak se Harry provalil dveřmi jako první a povedlo se mu skluzem zastavit, a o vteřinu později do něj vrazil Draco a koukal přes Harryho rameno na jejich nenadále šokované publikum.

Několik párů očí se na ně upřelo a hlasy zmlkly. Harry pohledem přelétnul místnost, rychle rozpoznal přítomné. Na jedné straně místnosti stál ředitel, který se na ně pobaveně díval a ukročil stranou, čímž odhalil Narcisu Malfoyovou sedící na lůžku, vypadala mnohem upraveněji, než ji viděl posledně. Naproti jim, na druhé straně ošetřovny byla madame Pomfreyová, která měla leknutím ruku sevřenou na hrudi, a zírala na ně, a vedle ni byl Remus, který už vstal a mířil k nim.

Harry si nebyl vědomý rozhodnutí k pohybu, jen toho, že najednou rychle přešel místnost, a s tímto mužem se setkal v půli cesty, kde ho prudce objal, což vlkodlak s radostí opětoval. Harry přes jeho rameno vděčně zavřel oči, s uvědoměním toho, snad poprvé, co by to mohlo znamenat, kdyby se Remus nevrátil.

A s touto myšlenkou se objevil záblesk hněvu. Odtáhl se, a jeho výraz potemněl: „Co sis myslel?!“

„Harry...“

Nebelvír ukročil dozadu a zlobně se díval: „Ne! Ani jsi mi to neřekl! Myslel jsem si, že jsi mrtvý!“

Madame Pomfreyová přichvátala k němu, a poněkud zničila jeho oprávněný vztek: „Pane Pottere, přestanete hulákat? Dokončíme to za několik minut, pane profesore.“ A s kývnutím na Remuse opět zmizela.

Harry zvedl obočí: „Dokončit co? Proč jsi stejně tady? Stalo se ti něco?“

Vlkodlak si povzdechl: „Sedni si, Harry,“ nabídl, a pustil se do vysvětlování.

***

Jakmile Nebelvír přiskočil k Lupinovi, Dracovi zmizely velmi odhalené pocity, když na něm těžce spočívala váha matčina pohledu. Váhal, nebyl si jistý, co má dělat. Pořád nevěděl, proč je tady. Chtěla ho zkoušet a přivést domů? Ale Brumbál se usmíval...

Pomalu šel ke dvojici, přesto opět zaváhal, když Narcisa náhle vstala. V duchu si nadával. Toto je jeho matka; nepůsobila tak, aby se choval jako nějaké vystrašené zvíře.

Poprvé se na ni pořádně podíval, a vykulil oči při pohledu na její oblečení – zřejmě to nebyl hábit, který by si koupila; možná to byl dokonce náhradní ze školy – a ty její vlasy – neučesané, ale čisté, splývající v uvolněných kadeřích, které byly obvykle kouzelně rovné – a nakonec její tvář – zcela postrádala apartní make-up, který si skoro vždy nanášela.

Ne, něco nebylo v pořádku. Nebyla tady proto, aby prosazovala otcovo tvrzení.

To rozhodlo, přešel poslední úsek vzdálenosti mezi nimi, a postavil se před čarodějku s předstíraným klidem. Obezřele se na ni díval, čekaje na první známku její reakce.

Váhavě se usmála a částečně se k němu natáhla.

Samo sebou, že všechny instinkty, které jako Malfoy měl, mu zakazovaly veřejné projevení citu, které se v této situaci zdálo přirozené.

Narcisa, která nebyla vychována jako Malfoy, a která shledala veřejné projevení citu naprosto přijatelným, když šlo o jejího syna, popadla chlapce dřív, než mohl protestovat, přičemž stála na špičkách, zoufale ho objímala, dotýkala se jeho vlasů a ramen, líbala jeho tváře a zcela ignorovala jeho vlažné protesty.

„Matko,“ zamumlal Draco rozpačitě s úkosým pohledem na ředitele. „Matko, prosím...“

„Ach, zlatíčko, promiň!“ řekla vřele, aniž uvolnila sevření.

Snažil se ji zlehka oddálit, ale jeho snaha byla marná: „Matko?“

„Ano?“

„Co tady děláš?“

Nakonec se odtáhla, její výraz byl lehce překvapený, jako by čekala, že už to ví. Zavrtěla hlavou a povzdechla si: „Tvůj otec,“ řekla s mírným podrážděním, „se zbláznil.“

***

„Ale já nechápu, proč jsi musel předně jít!“ protestoval Harry, snad popáté, načež si Remus povzdechl a promnul si čelo.

„Harry, snaž se to pochopit... Jen se snažím konat svou povinnost –“

„Tvá povinnost by měla být tady!“ Frustrovaný zaťal pěsti do pokrývky pod sebou, zíraje na staršího muže. „A co takhle být jako člen Řádu? A... a pomáhat Dracovi? A co třeba –“

„Být jako člen Řádu znamená, že tohle musím dělat,“ trval na svém vlkodlak laskavě. „A ovšem, že budu stále s to pomáhat Dracovi – i když začínám mít podezření, že je toho už málo, co ho můžu naučit. Harry, ty se prostě vymlouváš.“

„No a?!“ domáhal se chlapec okamžitě. „Co když ano? Nechci, abys to dělal.“

Odmlčeli se, krátce byli tiše, a pak Remus bezmocně pokrčil rameny: „Je mi to líto. Já to právě teď... musím dělat.“

Harry vstal a přešel na stranu, odolávaje nutkání se rozčílit. Co bylo na tom tak těžkého? Vše, co Remus musel říct je ne, až od něj budou příště čekat, že bude riskovat svůj život. Bylo to tak prosté.

Vlkodlak chvíli sledoval svého společníka, a pečlivě se snažil nalézt další slova. Nakonec se vzchopil a připravil se říct další šokující zprávu: „Krom toho, v této věci už nemám na vybranou.“

Nebelvír se otočil: „Co tím myslíš?“

Remus váhal. Už nebyl tak napjatý jako během noci poté, co Severus s Poppy strávili dlouhé hodiny tím, že mu dávali uklidňující lektvary a lektvary proti bolesti, ale i přesto cítil náhlý nával skoro hysterického strachu, když se na něj upínaly zelené oči. Byl zde, čelil představiteli strany Světla, synu Jamese, a právě nesl Voldemortovo Znamení, které bylo navždy vpáleno do jeho kůže.

Harry v následujících vteřinách mohl velmi dobře číst v jeho mysli. Bez jakéhokoli jiného pohybu, jeho oči střelily na vlkodlakovu paži, která mimoděk svírala ruku nad tetováním, které bylo stále ukryté pod jeho rukávem.

V Nebelvírově tváři se s pomalým zděšením zračilo uvědomění, a zamítavě vrtěl hlavou: „Ne...“

„Jinak to nešlo –“

„Ne!“ Zoufalý Harry zaváhal, nebyl si jistý, jestli má ustoupit před zradou nebo jít k němu a strhnout rukáv, aby si potvrdil jeho existenci. Místo toho strnule stál, měl vytřeštěné oči a byl bledý.

Remus se nějak sebral, zavřel oči a uchýlil se k připravené řeči, kterou si dříve chaoticky dal dohromady: „Kdyby kdokoli z nás věděl, že by tohle bylo požadováno... Já bych nikdy nemohl... A Severus by to ani nedovolil... Tohle mělo být nemožné!“ nakonec ze sebe dostal zatrpkle.

Chlapec nijak nereagoval, a tak posléze pokračoval v zoufalém odůvodňování: „Harry, jsem vlkodlak. Stvoření, které Temný pán považuje za podřadné. Proč si myslíš, že Draco přeběhl na stranu Světla?! Ty-víš-kdo by ho neučinil Smrtijedem, ale zvířátkem. Otrokem. Já jsem se Severusem... mluvil o možném výsledku toho, co by se mohlo stát v případě, kdybych přijal rizika této mise. To, že jsem Označený... se nemělo stát.“

„Tak proč jsi...?“ zeptal se Nebelvír mdle.

Remus bezradně přeběhl rukou po svém obličeji a nahoru do vlasů: „Já nevím,“ připustil. „Nevím, proč jsem výjimkou. Můžu si jen myslet, že mi přece jenom nevěřil, i přes Severusovo maximální úsilí. Toto...“ Nejistě vyhrnul rukáv a trhnul sebou, když spočinul očima na Znamení zla. „Toto byla poslední zkouška.“

Harryho oči zablýskly: „Tys to neměl tak svolně přijmout,“ vytknul vyčítavě, svým pohledem letmo kmitnul na Znamení, než se znechuceně odvrátil.

„Buď to nebo smrt.“

Dívali se na sebe, zachyceni v patové situaci, dokud Harry nesklesnul: „Co si myslel tím Snapeovým ‚maximálním úsilím‘? Draco měl pravdu? On tě připravoval?“

„Zmijozelové jsou dost vnímavý k jejich dobru. Ano, do jisté míry ve způsobu mluvení, ačkoli je nutno říct, že většinu práce odvedl sám...“ Vlkodlak si unaveně povzdechl, když viděl, jak zelené oči ztmavly. „Harry, neviň ho. Nevěděl to.“

„On tě nechal jít na Smrtijedské setkání! Dal ti instrukce!“

„Bez kterých bych se vůbec neosvědčil a byl bych zabit v prvních pěti minutách!“

„Ale –“

„Už se to stalo a teď to není možné zvrátit. Prosím tě, abys to přijal a odpustil mi, a tuto obtížnou situaci ještě nezhoršoval. Můžeš to udělat?“

Harry chtěl proklínat nespravedlnost této situace, chtěl obvinit Remuse, že je bezohledný a neuvážlivý. Sevřel čelisti, když potlačoval jedovatá slova, která se zvedla v jeho hrdle jako žluč, a jeho oči se leskly slzami stěží zadržovaného hněvu.

„Fajn,“ vyprskl nakonec. „Ale příště... mi to musíš říct.“

Vlkodlak si úlevně vydechl: „Samozřejmě,“ slíbil okamžitě, a pozoroval, když se Harry otočil na podpatku a odešel z ošetřovny, jen se zastavil, aby přes místnost vrhnul rychlý, oznamující pohled na Zmijozela, než zmizel z pohledu.

***

Draco viděl pohled svého druha – Bože, to už vklouznul do takového výraziva?! Dobře, to muselo přestat. Viděl pohled, který po něm Harry střelil, a vycítil, že v něm byla bolest. Jeho značná část – většinou vlk – chtěla prostě přerušit nynější rozhovor uprostřed věty a pospíchat za Nebelvírem, ale povedlo se mu udržet svůj instinkt pod kontrolou, a v duchu nad svou ubohou reakcí protočil oči. Kdy připustil, že se jeho pokroucená náklonnost k druhému chlapci tak prohloubila? Určitě to nemohlo být v uplynulém týdnu, kdy okolnosti udělaly přátelství s Chlapcem-který-přežil jeho jedinou výhodnou volbou...?

Říkal si, že dokonce chvíli ignoroval matčino podezíravě pozdvižené obočí, když byla svědkem této němé interakce.

Uklidnila se dost na to, aby to rozpoznal, protože tuto ženu znal; upjatá, noblesní a nepříjemně pozorující. Nyní se na něj dívala se zúženýma očima, a tak cítil naléhavou potřebu, aby odvrátil její pozornost.

„Co vlastně budeš dělat teď, když jsi... opustila otce?“ zeptal se, poněvadž to byla otázka, která ho beztak trápila. Cítil se nepříjemně při vyslovení těchto slov, protože měl ještě pozůstatky Malfoyovské loajality, které se bouřily proti tomu, co udělala, i když mu zdravý rozum říkal, že neexistovala jiná možnost. Bylo naprosto zřejmé, že se manželské štěstí jeho rodičů stalo minulostí, ačkoli doposud se neobjevila zmínka o rozvodu, za což byl vděčný.

Letmo se podívala na Brumbála, který ještě postával poblíž, než odpověděla: „O této záležitost jsme rozmlouvali,“ nakonec řekla opatrně. „Zdá se být zcela jisté, že panství je vlastně pro nás nedostupné, protože ochrany jsou nastavené na tvého otce. A přirozeně i účty u Gringottových –“

Draco se mračil. Říkají mu, že je povrchní, bylo mu to jedno, ale doufal, že matka našla způsob, jak ho dostat z jeho postavení krajní chudoby spíše, než aby se k němu připojila.

Zamlaskala: „Nemrač se, drahoušku; je to neslušivé. Draco, nejsem naivní. Jistě, Malfoyovy účty jsou pro nás uzavřené – ale Blackovy účty, které mám uložené stranou, zůstaly na mé jméno.“

Jeho duše poskočila tak, jak to už dlouho neudělala. Ach ano, mohl být povrchní, ale měl zase peníze! Blackové byli bohatou rodinou; mocnou, starou a čistokrevnou. Už cítil, jak se vrací do stínu svého společenského postavení, a mohl opět z vděčnosti objímat Narcisu.

Pobaveně se na něj dívala a chvíli mu to dopřávala, i když normálně by ho hubovala za takovou škodolibou radost.

„S ohledem na to,“ pokračovala, „je v mém vlastnictví několik menších nemovitostí, se kterými mohu počítat – ačkoli si myslím, že většina Blackova dědictví nyní náleží panu Potterovi.“

Draco překvapeně vzhlédl: „Harry? Harry zdědil naše peníze?! Od koho?!“

Ale i když to říkal, něco cvaklo v koutu jeho mysli. Black. Sirius Black. Lupinův druh. On i Harry vypadali rozrušeně na počátku školního roku.

Ředitel lehce kývl: „Zesnulý Sirius Black byl Harryho kmotr. Byl zabit v loňského roce během bitvy na Oddělení záhad. Harrymu vše odkázal.“

Oba dospělí ho pozorně sledovali, a přemýšleli, co se mu asi honí hlavou. Jeho otec se té bitvy zúčastnil. Ano, vždycky to věděl, ale najednou se to stalo příliš reálné. Lucius byl u toho, když Harryho kmotra zabili – nejspíše jedinou opravdovou rodinu, kterou měl, protože ti mudlové, se kterými žil, by jistě nemohli být za ni považováni.

Znepokojený potřásl hlavou, jako by si ji pročišťoval, a opět se podíval na Narcisu: „Ale... jsi v pořádku? Máš peníze?“

Usmála se: „Ano, stejně jako vždycky, Draco. To já bych měla na tebe dávat pozor, ne naopak.“

Zamyšleně přikývl, právě když se jeho mysl toulala někde jinde. Podařilo se mu odsunout vlkodlačí instinkt, aby nešel uklidnit svého druha tímto důležitým rozhovorem, ale teď když si byl jistý, že byla alespoň finančně zajištěna, a může zůstat ve škole na několik dní, aby mohl urovnat nějaké další malé detaily, tak se jeho pozornost opět přesunula k Harrymu. Věděl, že Nebelvír na něj bude čekat v jeho pokoji; tohle viděl v pohledu, který mu věnoval.

Narcisa se dívala na svého syna, když zamračení, kterého si ani nebyl vědom, přešlo jeho tváří. Povzdechla si, mohla odhadnout, na koho myslí, i když to nechápala o nic víc než Severus.

„Draco, můžeš jít,“ řekla, ale ne nevlídně.

Vděčně se na ni podíval, ani se nepokoušel skrýt cit, než se otočil a pospíchal z ošetřovny. Zamyšleně ho sledovala, když odcházel, a pak se obrátila k řediteli.

„Ještě mi nemůžete říct, čím to je, že se změnil? Už můžu říct, že je něco jinak – přinejmenším toto spojenectví s Harrym Potterem...“

Brumbál se chápavě usmál: „Navrhuji vám, abyste si promluvila se svým synem, má drahá. Ostatní, kteří by vám mohli pomoci, jsou vázáni mlčenlivostí.“

Ano, měla by si promluvit s Dracem dřív, než odejde a vytáhnout z něj pravdu, i když ji zabije. Co by vůbec mohl před ní skrývat, když si to vyžádalo takové ochranné opatření jako je Slib mlčenlivosti?

Zakroutila hlavou, vrhla pohled napříč místností, a všimla si vlka, Lupina, jak se na ni dívá. Když zachytila jeho pohled, zčervenal a sklonil hlavu, aby se díval kamkoli jinam, než jejím směrem.

S pokrčením ramen rychle ztratila zájem a otočila se, aby se zeptala ředitele, kde bude spát.

***

Draco našel Harryho, jak leží na zádech na pohovce, Vanima byla obtočená kolem jeho zápěstí a prstů, a držel ji vzhůru tak, aby se mohl na ni dívat, když syčel. Otočil hlavu, když Zmijozel vešel, a zamžoural na něj.

Draco zakašlal, náhle se cítil nesvůj: „Já... Ehm, jsi v pořádku?“ Pomalu se přibližoval, a nakonec se usadil na kraji stolku, kde si sepjal ruce, aby zabránil neklidu.

„Je mi fajn,“ zamumlal druhý chlapec lhostejně a mračil se.

„Co se stalo s Lupinem? Viděl jsem, že se hádáte...“

„On přijal Znamení,“ řekl Harry na rovinu, ani neskrýval své znechucení. „A je rozhodnutý pokračovat v této zatracené misi.“

Dracovo obočí se v šoku zvedlo, a hodnou chvíli se snažil něco říct, ale nezdálo se, že toho bylo moc, co by mohl říct.

„Tvá mamka tady zůstane?“ zeptal se Nebelvír najednou, zřejmě změnil téma.

„Několik dní,“ přitakal. „Pak se přestěhuje do jedné z Blackových nemovitostí, na kterou má nárok.“

Harry opět zamrkal: „Och, zapomněl jsem, že je příbuzná Siriuse...“

„Jo...“

Zmlkli, když se Zmijozel potýkal s rozhovorem, přitom se snažil nepoposedat kvůli svému neklidu a kvůli nedostatku něčeho lepšího na práci, a zíral na Vaniminy hadí pohyby přes ruce druhého chlapce.

„Předpokládám, že už máš zase peníze?“ zeptal se Harry konečně, aniž by na něj pohlédnul.

„No, ještě jsem sotva v patách mé dřívější slávy, ale je to dobrý začátek.“ Uculil se, když se pokusil o humor, ale Harry vypadal, že se stáhnul ještě víc.

„Takže jsi zase dobře zapsán ve Zmijozelu?“

Draco pokrčil rameny: „Pokud hraju mými kartami dobře. Proč?“

Nebelvír se najednou posadil, a přemístil hada tak, aby mohla sklouznout na podlahu směrem do jeho ložnice a zahřívacích kouzel, která ji tam čekala. Zelené oči kmitly k němu, pak se opět odvrátily, než Harry promluvil, a posadil se tak, že měl svá ramena skoro obranně shrbená.

„Takže... myslím, že mě už nepotřebuješ.“

Zaskočený Zmijozel se odmlčel, s ústy pootevřenými jako reakci. Ach, jak snadné bylo slyšet nejistoty světa za tímto prohlášením, a jak snadné by bylo ukončit tíseň, ve které se ocitl. Co by se mohlo stát, kdyby se ušklíbl a přiznal strach? Harry by naštvaně odešel, a kromě toho by to bezpochyby vedlo k ukončení této ‚druhové‘ záležitosti? Kdyby Nebelvír nebyl nablízku, tak by vlk v něm možná ustal ve svém stýskání. Zřejmě se dostane do velmi složité situace, ale byla zde možnost, možná poslední možnost, aby si získal...

Když ticho trvalo, tak Harry na něj pomalu vzhlédl. A to, pomyslel si později, byl jeho pád.

„Ne,“ řekl zcela upřímně. „Už od tebe nic nepotřebuju.“

Zelené oči se rozšířily, jako by, i když se toho bál, doopravdy nemohl uvěřit slovům, které slyšel. Strnule zíral na blonďáka, jeho ublížení se usadilo v jeho hrdle.

Ale Draco nedomluvil. Pořád seděl na stolku, mírně předkloněný, s lokty opřenými o kolena: „Co si to neustále prosazoval? Přátelé by si měli být... rovni. No, teď jsme si rovni, Pottere. Už mě nechráníš – jak sis myslel minulý týden, toho jsem si dobře vědom. Nech mě, abych se bránil na BA, a tvým všeobecně známějším přátelům, pokud budu muset. A pokud se dostanou kletby mezi mě a dalšího Zmijozela, tak to, proboha, nech být.“

Harry se setkal s jeho upřeným pohledem: „Copak tě vůbec nenapadlo, že jsem si dělal starosti kvůli tomu, co bys mohl někomu udělat?“

„Mám jisté sebeovládání –“

Nebelvír trhnul límcem svého trička, a stáhnul ho dolů jen natolik, aby byl vidět konec jizvy od Sectumsempra, která byla přes jeho rameno.

Draco zčervenal: „To... byla jediná chyba!“

„Jediná chyba! Takto udělat chybu u někoho jiného a byl bys vyloučen za použití Černé magie! Nebo hůř, někdo by si uvědomil, čím jsi.“

Frustrovaný Zmijozel se urazil a odvrátil pohled. Zatracený Nebelvír zpackal jeho nezištné gesto. Tolik k jeho okamžiku laskavosti, když by měl být vyzrálejším člověkem. Teď spolknul svou pýchu! Bůhví, co riskoval, když se dále zaplétal s tímto klukem, který byl podle všeho jeho druhem – ačkoli, pokud jde o to, Draco nemohl přijít na to proč.

Civěl na nějaké místo na koberci, dokud jeho společník váhavě nepromluvil.

„Takže. Rovni.“

Měl v úmyslu trucovat trochu déle, ale pak se rozhodnul, že to bylo hloupé, když byli v takové náladě, a tak si Draco melodramaticky povzdechl: „Uvědomuju si, že to pro tebe musí být šok, s tolika lety jako můj podřízený a tak –“

Harry popuzeně zúžil oči: „Zmetku,“ zabručel a usmál se.




34. kapitola: Vyjevení pravdy


Vyučování konečně pokračovalo v pondělí, a Harry byl skoro vděčný. Vydržel by další drama během prázdnin, než cítil, že je správné, a vítal hodiny jako úlevu.

Nedalo se říci, že byli aspoň trochu uvolnění, třeba i ve srovnání se stresem z minulého týdne. Protože byl s Ronem skoro v každé hodině, a jejich místa byla obvykle vedle sebe, tak se nezdálo, že by se napjetí, které se mezi nimi vznášelo, v dohledném době snížilo. Hermiona se ocitla v beznadějném snažení dělat pro dvojici prostředníka, a ani se neodvažovala zkoušet bránit Malfoye před Ronem, a věděla, že bylo k ničemu dokonce doporučit, aby se Harry distancoval od Zmijozela. Ohromilo ji, že ten kluk mohl být příčinou tolika potíží mezi nimi, i když byl přátelský.

Snad nejhorší část dne nastala během lektvarů. Měla to opravdu čekat; taktně zabránit té situace předtím, než se moc zhorší. Jenže zrovna byla vyčerpaná z celoranního přeposílání strohých zpráv mezi kluky, protože odmítali spolu přímo hovořit od té hádky, která se odehrála během sobotní noci.

Když Křiklan pokynul k rozdělení do dvojic, seděli na svých obvyklých místech a Hermiona uprostřed. Zaváhala, dívala se mezi oba, a chtěla se schoulit. Ať si vybere kteréhokoli do dvojice, tak by jí to ten druhý zazlíval. Ron se na ni díval s očekáváním, zatímco Harry, na druhou stranu, zíral rozhodně dopředu, bradu měl vysunout v tvrdošíjném a vzdorném způsobu; oba se domáhali po svém, ke komu se přikloní.

Objevilo se to jako úleva, když slyšela chladný, protáhlý hlas, který se ozval za ní, otočila se a uviděla blonďáka, který se připlížil k nim. Nebylo to úmyslné, ale, jak si zpětně pomyslela, byla si docela jistá, že na něj vrhla úpěnlivě prosebný pohled, od kterého se rychle odvrátil.

„Ani mi to neříkej,“ řekl Malfoy s hraným údivem. „Potíže v ráji? To jistě ne...“ Uculil se, založil si paže a opřel se bokem o hranu stolu, nejblíže k Harrymu, který se na něj díval s výrazem, jenž naznačoval, že nemá ponětí o tom, co má v úmyslu. Tohle, pomyslela si Hermiona, nemohlo věstit nic dobrého.

Ron se předvídatelně tvářil tak, jako by se chystal vrhnout vpřed při pouhém pohledu druhého chlapce, který byl nynější příčinou jeho neštěstí a vzteku. Hermiona položila ruku na jeho paži, protože chtěla, aby zůstal v klidu i přes Malfoyovy posměšky.

Ale blonďák výjimečně vůbec nepůsobil, že by se chtěl pustit do hádky. Zdálo se, že dost rychle ztratil zájem o ni a Rona, a místo toho naklonil hlavu k Harrymu, který na něj zvědavě hleděl: „No tak, Pottere. Proč nezkusíš pracovat s někým, kdo je pro změnu kompetentní? Možná bychom ti tentokrát mohli přihrát nějakou známku.“ A s těmito slovy se otočil a pomalu přešel na zmijozelskou stranu učebny, nevšímaje si překvapených výrazů u většiny svých spolužáků.

Harry zamrkal, letmo se na ni podíval, a pak popadl svou brašnu a šel za odcházejícím blonďákem. S fantaskním pohledem pozorovala svého přítele a Malfoye, jak si připravují potřeby, a rozdělují si svou práci s takovou zdvořilostí, o které by si nikdy nepomyslela, že je možná. I když je viděla několikrát spolu, dvojice se do jisté míry hašteřila a kritizovala se. Nikdy by ji doopravdy nenapadlo, že by se vlastně mohli chovat jako přátelé – normální přátelé – spíše než nedobrovolní spojenci. Měla sklon se domnívat, jako Ron, že Harry Zmijozela litoval, a bránil ho, protože musel. Ale teď, přemýšlela-

Ze svých odhalení byla vytržena Ronem, který se zbytečnou silou bouchl svou učebnicí lektvarů na stůl.

„Já to nechápu,“ reptal nevrle. „Nechápu, co se to do prdele děje! Tenhle nápad nemůžou myslet vážně. Harry nemá žádný důvod –“

Povzdechla si a obrátila se k němu, už byla otrávená z těch samých přívalů slov, které slyšela nesčetněkrát od zrzkova návratu: „Myslím, že se to dostalo do bodu, kdy se musíš smířit s tím, že jsou přátelé, Rone. Prostě jsou. Netuším proč, ale je to pravda.“

Několik vteřin na ni zíral, než pokračoval, jako by neřekla ani slovo: „Ty víš, že jsem musel zjistit, jestli je Remus v pořádku?!“

Unavená na okamžik zavřela oči: „Ano. Šla jsem s tebou. Ale vzhledem k tomu, že jsi se dnes ráno rozzuřeně vyřítil, když se Harry pokusil –“

„Hermiono! Na čí jsi straně?!“

A tak nebylo konce hádkám, napětí a paličatému odmítání stejného názoru. V jejím nitru to vířilo. Harrymu tolik nevadilo, že mluví s Ronem, hlavně proto, že teď má Malfoye – něco, co ji nyní začíná novým způsobem dělat starosti – kromě toho, když prohodila přátelskou řeč s Harrym, tak se Ron na ni díval jako na zrádce. Bylo to úplně znovu jako ve čtvrťáku, a nenáviděla to stejně tolik jak tehdy.

***

„Mám strach, že mi nikdy neodpustí, Severusi.“

„Nejsem tvůj rádce, Lupine. Musíš si uvědomit, že mě to nezajímá.“

Remus, který byl zvyklý na takový způsob odpovědi, ho ignoroval. Seděl v jednom z měkkých křesel – byl stále překvapen komfortem pokojů Mistra lektvarů – u krbu. Protože sklepení bylo chladné v tomto ročním obdobím, byl krb téměř neustále zapálen, a vlkodlak se v tomto teplu uvolnil.

Dokončili další lekci Nitrozpytu, během které Severus prohlédl obrany, které vystavěl, pátraje po nějakých známkách něčeho, co by mohl Temný pán obejít. Nakonec poté, co se zdálo jako hodiny – a měl bolesti hlavy z toho, aby to ověřil – muž sdělil, že všechno vypadá v pořádku. Samozřejmě, jeho úkol byl nyní obtížnější než předtím, protože se musel vyrovnat se Znamením, které Remus nyní měl, a jeho magickým podpisem. Nitrozpytec musel být opatrný, aby nespustil malé pouto, které nyní bylo mezi vlkodlakem a Temným pánem, ale pracoval kolem něj s tou samou mírou schopností jako vždycky. Pomáhalo mu, že věděl, jaké to je cítit Znamení kvůli své osobní zkušenosti...

Nyní Mistr lektvarů nepřítomně přecházel po místnosti, a svíral si hřbet nosu ve snaze zahnat tupou bolest, která byla výsledkem dlouhotrvájící duševní magie. Chvílemi vrhal pohledy na Lupina, a přemýšlel, proč ještě ten muž prodlévá, a byl zvědavý dost na to, aby ho tady pro tuto chvíli nechal.

„On tě viní,“ poznamenal vlkodlak konečně.

„Mé srdce krvácí.“ S povzdechem se otočil, a podíval se na druhého muže. „Vůbec jsem neměl čas na tyto pubertální Potterovy obavy. Rozmazluješ ho, víš. A nechal si ho, aby tě urazil.

„Jak -?“

„Lupine, neříká se mi to lehce, ale to... co jsi udělal, je pravděpodobně jediným úctyhodným činem, který je mi znám, že ses ho dopustil. Tohle... Potterovo naštvání to kazí.“ Protočil oči a pokračoval ve svém přecházení.

Remus zmlkl, když se cítil lehce zmatený. Měl dojem, že kdesi mezi opovrhováním Harrym, mu Severus právě složil kompliment: „Úctyhodný?“ vyzvídal, a zvedl obočí.

Mistr lektvarů se odmlčel, když se zamyslel: „...Ano,“ připustil nakonec, jako by to slovo bylo z něj vytaženo. Už se nedíval na druhého muže, ale zíral do plamenů. „Potter, i když fňuká a láteří proti této nespravedlnosti, nikdy nepochopí oběť, kterou jsi podstoupil na tom setkání. Jednoho dne si musí zvyknout na to, co musíme vykonávat ve jménu této války.“

Remus uvažoval o popření těchto slov a hájení Harryho, protože měl pocit, že by měl, ale nemohl sebrat odhodlání. Místo toho zjistil, že se sesunul dozadu, zavřel oči a připadal si směšně, jako by právě byl ospravedlněný: „Děkuji, Severusi,“ zamumlal, a tím si vysloužil jen jakýsi nesrozumitelný zavrčený souhlas.

***

Narcisa se letmo rozhlédla po svém okolí, a prohlížela si pokoj, který ji byl poskytnut k pobytu na dobu, než se zabydlí jinde. Blackova nemovitost, kterou si vybrala, byla menší než Malfoy Manor, ale zcela dostačující. Dříve ji vlastnila Bella, ale vrátila se jí, když její sestru odsoudili. V současné době toto sídlo uklízeli domácí skřítci,  kterým poručila, aby ho připravili na její příchod.

Ale, než odejde z Bradavic, musela vyřídit ještě jednu poslední věc.

Jako by to její myšlenky přivolaly, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vstala, aby ladně přešla pokoj a pozdravila svého syna. Draco čekal před jejími pokoji s tím stejným váháním, které se zdálo, že se v těchto dnech objevovalo v její přítomnosti. Ukročila stranou a, po krátké pauze, vešel.

„Chtěla jsi mě vidět?“

Usmála se a pokynula k židlím u krbu: „Posaď se, drahoušku. Musíme si promluvit.“

Ponenáhlu poslechl, řeč jeho těla jasně křičela obezřetností.

Protočila oči a sedla si naproti jemu, zvedajíc šálek z vkusného čínského porcelánu a napila se čaje. V tomto okamžiku si vzpomněla na odpoledne, které takto trávila, když Draco byl dítě, a seděli v pracovně, kde ho učila jednoduchým počtům a čtení. Lehce cinkla šálkem o podšálek, když se vracela ve stopách svých vzpomínek. Ony časy byly klidnější než tyto.

„Matko...?“

Když se vrátila do současnosti, trochu zavrtěla hlavou, a opět svou pozornost soustředila na chlapce. Zmateně se mračil, ale za tím viděla, že je nervózní. Takže měl opravdu strach z toho, až se doví, jaké skrývá tajemství.

„Mou pozornost upoutalo –“ začala poněkud formálně, než se s povzdechem odmlčela. „Draco, co se děje?“

Její syn, jak usoudila, nikdy nebude s to vypadat nevinně. Místo toho připomínal jelena zachyceného světlem z hůlky: „Děje?“ opakoval, měl rozšířené oči a byl směšně bezradný. „Co tím myslíš?“

„Ty víš, co tím myslím! Od chvíle, kdy jsem přišla, ředitel na mě naléhal, abych si s tebou promluvila a zjistila, co je to... co se změnilo!“

„Změnilo -?“

„Myslel sis, že bych si toho nevšimla?!“ Rychle, dříve, než její hlas dosáhl nelichotivé intenzity, se uklidnila. „Jsem tvá matka. Co jsi čekal? Že budu lehkovážně přehlížet fakt, že se něco změnilo?!“

„Nic se –“

„Draco Luciusi Malfoyi!“ Postavila svůj šálek s hlasitým zařinčením, předklonila se a upřela na něj svůj pohled. „Nejenže ses přidal k Harrymu Potterovi – mohu dodat, že jsem ho našla ve tvém pokoji v tu první noc – vyhýbáš se měsíce veškerému kontaktu se mnou, i když jsem ti psala –“

Nakonec Zmijozel opět našel svůj hlas: „Co když jsi psala s nadějí, že mě přemluvíš k návratu na Malfoy Manor, kde by otec... mohl...“ Znechuceně zavrtěl hlavou a odvrátil pohled.

Narcisa otevřela ústa, aby odsekla, ale pak se zarazila: „...Nikdy jsem ti něco podobného nepsala. Draco, jsem hrdá na to, že jsi učinil tu samou volbu jako já; ne se podvolovat tomu šílenci.“

Šedé oči, zrcadlo jejích, váhavě sklouzly zase k ní: „Byl to tvůj rukopis,“ přel se chabě, i když si uvědomil, že rukopis byl sotva obtížný zfalšovat pro někoho jako je Lucius. „Nikdy jsem nedostal žádné jiné dopisy.“

„To byla pravděpodobně ředitelova práce. Není pochyb, že zachytával cokoli, co došlo ode mě nebo tvého otce. Tohoto jsem se obávala, když jsi neodpovídal...“ odmlčela se, a přemýšlela o stránkách, které napsala za několik uplynulých měsíců, ve kterých se ho ptala, co se stalo, že změnil svůj názor, prosila ho, aby odpověděl, a přesvědčila se, že navždy přerušil všechny vazby z nějakého nevysvětlitelného důvodu. „Draco...“

Zarytě se díval na stolek mezi nimi, a s rozhodným zájmem si prohlížel vzory na čínském porcelánu. Nemohl odpovědět. Nemohl. A přesto mohl vnímat její počínající vyzvídání v tomto jejím naléhavém hlase, ryze medový a vřelý, ten, který z něj vždy vytáhl informace, ať chtěl nebo ne. Byl to hlas, který použila, když mu bylo sedm, a posléze se tak přiznal, že rozbil drahocennou vázu v obývacím pokoji; byl to ten stejný starostlivý, pozorný výraz, který měla vždycky, když chtěla, aby se k něčemu přiznal, obvykle k něčemu, co už věděla.

Ale ne, tentokrát se bude vzpírat, protože tohle nebylo nějaké triviální rozbití dekorace, ke které by se přiznal. Toto je naprostý zlom jeho života. Jistě, mohl by se jí pokusit vysvětlit, že se ne... všechno změnilo, i když se sám z počátku bouřil proti této již samotné myšlence. Zbytečně, mohl by se pokusit bránit sám sebe, a to, čím se stal – ale Narcisa Malfoyová, svým způsobem, byla každým kouskem tak hrdá a čistokrevná jako jí manžel.

Kdepak, nemohl riskovat, že jí to řekne, protože by nemohl snést její hrůzu.

„Matko, nemám ponětí, o čem mluvíš,“ řekl nakonec, když jeho obvyklá bezvýrazná maska vklouzla na místo.

Notnou chvíli na něj zírala, čekajíc, až se zlomí. Vždycky se dříve zlomil, když chtěla něco vědět, ale ne teď. Nikdy předtím nečelili něčemu tak důležitému, a Draco byl připravený dokázat, že se může postavit na odpor proti této ženě, když to bylo nezbytné.

Nakonec s nepatrným zvukem zklamání zvedla křehkou čajovou konvici, která stála mezi nimi a nalila další šálek této tekutiny, a posunula ho k němu. Ze zdvořilosti, a zamezení nutkání protočit oči, nápoj zvedl a nepřítomně se z něj napil.

„Dobrá,“ pokračovala, ještě trochu rozhněvaná. „Můžeme tedy vést všední hovor? Protože se mi zřejmě nesvěříš s něčím opravdu –“

„Ach, matko...“

„Jak ses dneska měl? Předpokládám, že stále chodíš na vyučování. Merlin ví, že žádný syn neposlouchá...“

Ignoroval ji, když pokračovala tím, co od něj očekává, promnul si oči a potlačoval zívnutí. Bože, byl tak unavený. V poslední době dobře nespal, kvůli tomu celému rozruchu – také stejně kvůli jistým – snům, které nějak vklouzly do jeho podvědomí, díky zatracenému Potterovi – a tak to najednou vypadalo, jako by ho vyčerpání dostihlo.

„Draco?“

Vystřelil do pozoru, a potřásl hlavou, aby se zbavil zmatenosti: „Ano?“

Jeho matka lehce svraštila čelo, čímž se utvořila docela malá vráska mezi jejím obočím: „Co přede mnou skrýváš?“ opět se zeptala, přitom se na něj dívala upřeně a trochu smutně.

Povzdechl si, zavrtěl hlavou, a hned otevřel ústa, aby nechápavě řekl: „Jsem vlkodlak.“

Svět se okamžitě zhroutil. Tak to stejně vypadalo. Bleskem se posadil zpříma, ruku si hloupě připlácl k ústům, jako by mohl vzít ona slova a nacpat je zpátky dovnitř, a vymazal výraz ohromeného šoku na matčině tváři.

Co...?!

Proč...?!

...k čertu?!

Nějaká zasunutá část jeho mozku musela naštěstí fungovat i přes nelíčený úžas, když najednou zjistil, že jeho pohled sklouzl k šálku čaje, který stále pevně držel v ruce.

„Tys mě omámila...“ zamumlal pochybovačně a nevěřícně. „Tys mi dala Veritasérum...“

Narcisa se ještě nesebrala natolik, aby odpověděla s jakoukoli slušností, a tak jen mohla syknout: „Jsi co?!

„Vlkodlak,“ opět řekl, a hrůzou zavřel oči. „Přestaň s tím.“

„Jak?“ Její hlas byl nyní zatvrzelý a naléhavý.

„Na začátku š-škol...“ cedil přes zaťaté zuby, když se zoufale snažil zadržet tato slova, právě když je lačně vstřebávala a předklonila se. Jeho prsty byly zaryté do měkkých opěrek židle, když bojoval s lektvarem, který ho nutil k pravdě, a kvůli mlhavosti, kterou způsobil, bylo těžší tomu odolat. „Lu... Lupin mě kousl.“

„Cože?!“ Rázem vstala, její výraz vyzařoval vztek takovým způsobem, který nikdy předtím neviděl. Pěsti zaťaté na bocích, a prsty mačkaly jemné záhyby jejích šatů. Její tvář zbledla zlostí, a viditelně se třásla.

„Ne-“ snažil se ji zastavit, ale byl přerušen.

„Proč si mi to nemohl říct?! Měl jsi – Měla jsem být tady! Měla jsem to vědět! Proč mě nikdo neinformoval?“

Zmijozel přinucený k upřímnosti odpověděl, aniž se setkal s jejíma očima: „Nechtěl jsem, abys to věděla. Nikdy. A nikdo tě neinformoval, protože složili slib mlčenlivosti v naději, že to otec nezjistí a veřejně se mě nezřekne.“ Vážně si odfrkl. „Fungovalo to dobře...“

Matka na něj v rozpacích bez hnutí zírala. Nakonec zvládla zašeptat: „Bylo to tak? Byla tahle dohoda tou, kterou tě nechali přijmout? Důvod, proč je Lupin pořád zde, a bez následků?!“

Ach, Merline, ne. Tohle ne. Skousl si ret tak, až si byl jistý, že mohl krvácet, ale i tak to nemohlo zabránit odpovědi, která se zvedla v jeho hrdle jako žluč: „...Ano,“ vyprskl nakonec. „Ano, ale nemůžeš –“

„Jak se opovážili tohle udělat?!“ Narcisa dost ječela, veškeré známky křehké a aristokratické čarodějky zmizely, a zůstala jen opovržená matka. „Jak tohle mohli omluvit -?! Jak mohl on -?!“ Za tohle ho zabiju –“

A pak se situace zhoršila, je-li to možné. Draco měl krátkou chvilku, aby si uvědomil, že v něm vlk povstal při zvuku hrozby předtím, než se jeho rysy lehce změnily a cítil, jak se ho zmocňují jeho instinkty.

„Matko, ne!“

Narcisa ztuhla při zvuku hlasu, který vyšel z úst jejího syna. Nebyl to chladný, uhlazený tón, který vždycky podporovala. Daleko tomu, tohle bylo zavrčení něčeho, co již nebylo člověkem. Trhla sebou, jak při tomto zvuku tak i při pohledu na chlapce, jímž byla obdařena.

Lehce dezorientovaný Draco zjistil, že stojí, a ignoroval ránu, která se objevila na jeho rtu, když jeden špičák prořízl kůži, rychle kmitl jazykem, aby odstranil kapky krve. Své jednání měl už sotva pod kontrolou. Kvůli kombinaci Veritaséra, ze kterého se mu lehce točila hlava, jeho vlastnímu zděšení, které se vzdouvalo pod povrchem, a vlčímu trhanému zlostnému vrčení, tak vše, co mohl dělat, bylo, že si zoufale uchovával nějaké kousky racionálního myšlení.

Draco, který byl ještě nucen k pravdivosti, by jindy mohl najít nějakou jinou omluvu za to, co se chystal říct, a neoblomně zavrtěl hlavou: „Kvůli tomuto na Lupina nemůžeš sáhnout,“ řekl pevně, protože ji znal dost dobře na to, aby si představil, jak důsledně mohla zničit toho muže, měla-li motivaci.

„Proč? Jistě chceš, aby byl potrestán –“

„Byl,“ odpověděl automaticky, když přemýšlel o mužově vlastní vině, a Znamení, které přijal před pouhými dny. „Ale, matko, já nemůžu dovolit, abys mu udělat něco dalšího.“

Nevěřícně kroutila hlavou, a Draco mohl slyšet otázku, kterou na něj chtěla zakřičet.

No, tak dospěl k dalšímu trapnému přiznání. Nepokusil se s tím bojovat, věděl, že je to zbytečné, i tak se pod tímto kouskem racionálního myšlení schoulil: „On je součástí mé... smečky.“

A tohle bylo něco, o čem by si nikdy nepomyslel, že by mohl přiznat. Dobrý Bože, má smečku. Má smečku.

Narcisa zamrkala: „Tvé...?“

S takovou důstojností, jakou mohl ještě sebrat, vzdorně vysunul bradu: „Smečky. Ano. Nemůžeš s ním mluvit, nemůžeš ho zatknout, nemůžeš ho proklít, protože on... on je... No, už jsi mě slyšela.“

Pozvolna se stáhly vlčí rysy, když se opět uklidnil synův hněv. Pozorovala, zděšeně a fascinovaně, jak se zatáhly špičáky, oči ztmavly, hlas zjemněl, a stal se zase člověkem.

A nakonec se zdálo, že ji zasáhlo to, čím se přesně stal. Třesoucí se ruku zvedla k ústům, protože nevěděla, pro jednou ve svém životě, co má dělat.

Draco se na ni bezmocně díval, s podivným pocitem, že by ji měl utěšit, nebo se ji aspoň omluvit. Místo toho se otočil tak, aby nemohla vidět hrůzný pohled, který vnikl do jeho očí. Nechtěl, aby to věděla. Nechtěl, aby věděla cokoli z toho...

„Potter to ví, že ano?“

Napadlo ho, jestli by mohl zaslechnout sotva slyšitelnou otázku, aniž by mu pomáhaly citlivější vlkodlačí smysly: „Ano. Zachránil mi život, když se to stalo.“

„To je příčinou tohoto přátelství?“

Chvíli to zvažoval, než zavrtěl hlavou, aniž by se ještě k ní otočil: „Ne. Ne doopravdy.“ A mohla by z něj vytáhnout další detaily, kdyby mohla.

Ale další otázky se neozvaly. Mohl na sobě cítit její oči, ale neodvážil se otočit a podívat se, jaký měla výraz. Tolik k tomu být pro ni dokonalou, čistokrevnou pýchou. Všechno nyní zmizelo, protože už nebyl ani kouzelník, že? Byl proklatý vlkodlak, a tak pokřivený, že dokonce bránil osobu, která byla odpovědná za spáchání této zasrané kletby.

Ticho nemilosrdně pokračovalo pořád dál, dokud jeho spor stále přetrvával. Vzdal to, a váhavě se otočil.

Narcisa stála přímo za ním, a překvapeně se na ni podíval, když přemýšlel o tom, jak se mohla přemístit, aniž si toho všiml.

„Měl jsi mi to říct...“ opět zašeptala, čímž způsobila, že se mu vrátila ta zvláštní vlna viny.

A pak ho objala.

Byl tak překvapený, až zcela strnul, neurčitě ho napadlo, co si myslela, že dělá. Copak tohle všechno neslyšela?! Copak neposlouchala...?

A přesto ho matka stále držela, jako by ho nikdy nechtěla pustit, což mu bylo stejně nepohodlné jako vždy, navzdory hlásku v koutu jeho mysli, který křičel úlevou a útěchou. Nemotorně ji poplácal po rameni a zamručel to jediné, co mu bezděčně přišlo na mysl.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě omámila...“




35. kapitola: Tvořivost


„Tvá mamka už odešla domů?“

„Jo. Poručila domácím skřítkům, aby přinesli její věci z Malfoy Manor, a dnes ráno odešla.“

„...A ona... víš, vzala to dobře?“

Draco mírně otočil hlavou tak, aby mu vítr odfoukl z očí vlasy, a pokrčil rameny: „Překvapivě, ano. Několikrát brečela – Bože, nesnáším, když tohle dělá – a pořád chce, aby Lupin zemřel bolestivou smrtí, ale... jo. Vzala to dobře.“ Svraštil čelo, protože byl ještě trochu užaslý při této myšlence.

„Myslel jsem, že by mohla,“ řekl Harry klidně, jeho dech vyšel v obláčcích chladného vzduchu, když šel vedle blonďáka, a pod jeho teniskami křupala zmrzlá tráva.

„Och, nekecej!“ zabručel Draco, když se se zúženýma očima úkosem podíval na svého společníka. „Vím zatraceně dobře, co sis myslel, Pottere. Čekal si mé druhé popření z toho zatraceného měsíce.“

Nebelvír si i přesto pobaveně odfrkl: „Nečekal...“ protestoval chabě, a zazubil se.

Draco udělal skeptický zvuk a posměšně zavrtěl hlavou: „Je štěstí, že ti jde líp Famfrpál než lhaní, protože tohle by bylo jinak úplně zbytečné cvičení...“ S těmito slovy si pohodil koštětem, které nesl na rameni, do jistější polohy, a pokradmu se samolibě podíval na druhého chlapce.

Harry, s Kulovým bleskem v ruce, se na něj naštvaně podíval, když se vydali na hřiště. Nezatěžoval se převléknout do svého famfrpálového hábitu, a tak si místo něj oblékl ošuntělé džíny, starý svetr a nebelvírskou šálu. Draco vypadal, že se také oblékl podobně ležérně – a to takovým způsobem, až Harry nevěřil, že je toho schopný – měl na sobě jen svetr, který nebyl dělaný na míru a šálu své vlastní koleje.

Zamyšleně se díval vzhůru na tribuny a prázdný prostor hřiště, slyšel ozvěny fandění a posmívání, které se po léta ozývaly a, dokonce i teď, zaznívaly v jeho vzpomínkách. Zmijozel vedle něj měl ten stejný zamyšlený výraz, nepochybně opět prožíval své vlastní zážitky ze hry.

Harry do něj šťouchl loktem předtím, než nasednul na svůj Kulový blesk: „Připraven?“ zeptal se, prohlížeje si zlatý míček v ruce druhého chytače, který už sebou škubal, aby se uvolnil.

Blonďák odpověděl přehozením nohy přes své koště, a odrazil se do pozvolného vzletu, zatímco se vyčkávavě díval na Nebelvíra. Harry ho následoval, a jeho pohled vystřelil stranou, když Zmijozel pustil Zlatonku, která rychle od nich odletěla.

„Raději nesehrávej žádné laciné triky jako Changová!“ volal na něj Draco, když se společně vznesli do vzduchu.

Harry povytáhl obočí a musel se usmát: „A to jsem si myslel, že jsi tomu říkal zmijozelský trik,“ podotkl s hranou nevinností, když opakoval slova, která Draco kdysi bral jako urážku.

„Dej si bacha na hubu, Pottere!“ vyštěkl blonďák, který se tvářil uraženě. „Je velmi krátký seznam lidí, kterým jsem k tomu udělil tu čest, a ona na něm není!“

Nebelvír se chechtal: „A já jsem?“

„Máš své momenty,“ souhlasil Zmijozel zdráhavě. Jeho výraz zůstal lhostejný na několik dalších vteřin, než úsměv upřímného pobavení přešel jeho rysy a zasmál se. „No tak, na co čekáš, Pottere? Na pozvání?“ A, aniž by měl nějakou slušnost ho upozornit, rozletěl se nárazem rychlosti, a vystřelil k obloze ve stopách Zlatonky.

Harry s divokou grimasou vyrazil do ostrého pronásledování.

***

Vyučování toho dne skončilo, Ron seděl ve společenské místnosti a neměl co dělat. Nenáviděl si to přiznat, ale nudil se. Hermiona měla jednu z těch nálad, která znamenala, že jste nemohli upoutat její pozornost, pokud jste necitovali „Dějiny bradavické školy“, a Harry... No. Ron nevěděl, kde je, a ani se nestaral to zjistit, děkuji velmi pěkně.

Rozmrzele si opřel nohy na blízkou stoličku a zhroutil se v křesle, založil si paže a mračil se na každého, kdo se na něj moc dlouho díval. Mohl hrát šachy, ale v těchto dnech s ním většina Nebelvírských odmítala hrát, protože věděli, že by nevyhnutelně prohráli. Kromě toho na to zrovna neměl trpělivost.

Dramaticky si povzdechl a vrhal pohledy kolem sebe, aby něco dělal, a očima putoval po ostatních přítomných v místnosti. Levandule a Parvati, jako vždy, seděly v koutě, kde tlachaly a chichotaly se. Colin seděl s překříženýma nohama na podlaze, svůj fotoaparát měl na klíně a to, co vypadalo jako album s výstřižky, měl otevřené před sebou. Neville prostřihával jakýsi druh miniaturního stromu s koncentrací, ze které Rona bolela hlava, jen když se na to díval.

Protočil oči a odvrátil pohled, měl pocit iracionálního naštvaní, protože ho nikdo nebavil. Merline, určitě je tady něco, co mohl dělat?! Kromě domácího úkolu.

Pak přelétnul pohledem, když Levandule najednou vstala, chytla Parvati, a zamířily k chlapeckým ložnicím. Seamus na obě vzrušeně mával.

Ron svraštil čelo, předklonil se, a pokusil se nakouknout za roh, aby viděl, co se děje, ale dívky už zmizely nahoře. A právě když se na ně díval, ostatní začali hlučet, a  zvědavě si šuškali. Seamus pořád stál a mával, a vysvětloval něco, co Ron nemohl slyšet. Během chvilky lidi následovali Levanduli, a běželi nahoru k ložnicím.

Zmatený Ron vstal a přešel k irskému chlapci, s úmyslem se ho zeptat, aby věděl, co se děje, ale Seamus se už obrátil a běžel po schodech nahoru. Rozzuřený zrzek pospíchal za ním.

Jeho pokoj byl přeplněný. Nebelvíři byli natěsnáni u jedné strany ložnice, mumlali, a lehce se postrkovali. S očima rozšířenýma urážkou, mu chvilku trvalo, než se sebral, a pak se protlačil masou lidí, přičemž nesouvisle vrčel.

„Vidíte to –?“

„Fíha –“

„Co to dělají –?“

„To je tak senzační –“

Útržky rozhovoru mu nedávaly smysl, dokud se nedostal k přední řadě tohoto malého davu, kde uviděl Seamuse a Katie, jak prakticky visí z okna s uchvácenými výrazy.

„Na co se díváte?“ vyštěkl, když byl u nich.

Aniž se otočila, Katie sáhla za sebe a tápala rukou, dokud nepopadla jeho košili, a pak s ním škubla mezi sebe a Seamuse. Urazil se, odstrčil její ruku, a vzhlédl.

Okamžitě poznal, na co všichni zírali. Jen tomu nemohl uvěřit.

„...Co to dělají?!“

Katie udiveně zavrtěla hlavou: „To je chytačská hra... Viděl jsi je někdy takto létat? Některého z nich?!“

Ron mlčel, a zaměřil se na rozmazané barevné čmouhy, které prořízly oblohu v jednom směru, a pak v dalším nad famfrpálovým hřištěm, celé to bylo rychlé a bez zpomalení. I ze své vzdálené výhodné pozice věděl, že toto nebyl ten samý typ letu, který byl obvyklý v zápasu. Opravdová hra byla plně o efektivnosti a taktice; to co pozoroval bylo vzdušné představení, které by prostě nemohlo být provedeno s jinými hráči v cestě. Zamyšleně ho napadlo, jestli chytači buď opravdu pátrají po Zlatonce, nebo jestli se jen chlubí stejnou úrovní rychlosti a obratnosti, která by obvykle nemohla být předvedena.

Jakoby zpovzdálí slyšel Colina, jak šeptá: „Musím z tohoto udělat nějaké fotky...“ Ozval se zvuk otevíraných dveří, a pak dupání nohou dolů po schodech. Katie se po druhé pozastavila, a pak pohodila hlavou, upínajíc na něj pohled.

„Jdeme, Weasley. Potřebujeme lepší místa...“ Opět se natáhla a popadla ho za přední stranu jeho košile, a dále si uvědomil, že byl násilně vytažen z pokoje i se zbytkem jejich famfrpálového týmu, zatímco většina jeho spolužáků se nahrnula k jejich místům u okna.

***

Klesal volným pádem, zmrzlá země se k němu strašně rychle přibližovala, a ostrý vzduch se prořezával jeho oblečením a vlasy. Lapal po dechu proti návalu příliš mnoha kyslíku a s necitlivými prsty svíral rukojeť koštěte.

Právě včas se vyhnul srážce, když se zabrzdil a přelétal podél travnatého hřiště, užívaje si vzrušení ze strachu, které doznívalo v jeho žilách.

Podíval se nahoru a sledoval svého společníka, jak prolétává mezi tribunami naproti Harrymu. Plavé vlasy jasně zářily proti pošmournému pozadí zimní oblohy. Nebelvír se bezmyšlenkovitě díval dál, i když se vrátil do vyšší výhodné pozice, kde líně kroužil, fascinován Zmijozelovými pohyby.

Dracův styl se změnil, tím si byl jistý. Přemýšlel, jestli tento rozdíl byl kvůli vlkodlačím reflexům, nebo jednoduše proto, že nebyl tak napjatý, jak k tomu obvykle inklinoval během zápasů. Druhý chytač vypadal ve vzduchu rázem ladněji, klidněji a jistěji.

Po chvíli ho napadlo, že byl pět minut nepozorný. Opět se sebral, zakroutil hlavou a pátral po Zlatonce, prohlížeje si všechna zákoutí hřiště.

Nečekaně to netrvalo dlouho, když si všiml, že se cíl vznáší uprostřed. Harry ho viděl a vyrazil vpřed, zatínaje zuby úsilím a vzrušením. Blonďák, který byl na druhé straně hřiště, zachytil koutkem oka pohyb, a aniž si to musel rozmýšlet, otočil se a namířil si to přímo k blížícímu se Nebelvírovi. Zlatonka se třepotala přímo mezi nimi, a teď šlo o závod, aby se ukázalo, kdo se k ní dostane první.

Draco se přitiskl ke koštěti a předklonil se, s očima upřenýma na zlatý míček před sebou, jen jednou se rychle podíval na svého rivala, a uviděl svůj vlastní odhodlaný výraz, který se v něm zrcadlil. Vítr ho štípal do očí, když se řítil vzduchem, čímž přimhuřoval oči tak, až se svět zúžil na Zlatonku a Harryho. Zapomněl dýchat, dech zadržoval za zaťatými zuby, a usazoval se do takové polohy, aby byl připraven se natáhnout dopředu.

A nato Zlatonka, jako by vycítila, že mohla být lapena, prudce vyletěla přímo nahoru. Harry rychle zvrátil hlavu a sledoval její pohyb, a očima prohledával oblohu. Zlatý míček se pohyboval vertikálně, a skoro se ztrácel v mracích.

„Pottere!“

Harry se v šoku podíval zpět, zapomněl, že se řítí k druhému chytači. Udělal takový pohyb, aby se zbrzdil, ale zaváhal, když pochopil blonďákův záměr. Draco zase zakřičel, vyzývavě se culil, a natáhl ruku.

Nebelvír to ve vteřině pochopil. Reagoval instinktivně, když náhle mírně uhnul doprava tak, že se ho jen druhý hráč letmo dotknul, a při návratu napřáhnul ruku, a sevřel Zmijozelovo zápěstí, když se míjeli. Okamžitě se síla z Dracovy rychlosti spojila s jeho vlastní, a Harry se cítil chvilku dezorientovaný, když se zatočil. S menšími obtížemi natočil rukojeť koštěte vzhůru, přičemž vůbec nepustil svého společníka, a najednou oba v těsné spirále letěli vysoko nahoru.

Ohromený se smál s čistým veselím. Postupně uvolnil prsty, které svíraly blonďáka, ale hybnost setrvávala, dokud byli natočeni v téměř úplné vertikále, a jejich spirála byla stále neporušená. Jeho oči se míhaly mezi Zlatonkou a Dracem, který letěl v dokonalé úrovni s ním. Zmijozel byl zcela soustředěný, a tvář měl otočenou nahoru. Všechna jeho uhlazenost zmizela kdesi během jejich pronásledování. Zelenou šálu ztratil někde po cestě, a světlé vlasy měl zacuchané na krku. Znova spustil své oči k Harrymu, které byly opět vlčí, bíle zabarvené.

Nebelvír si nikdy nevšiml, že ho to dělá přitažlivějším.

Společně stoupali výš a výš, bojujíce o vedení. Teď už Zlatonka byla před nimi, zběsile se snažíc uniknout svým pronásledovatelům. Harry se namáhal, aby se udržel na koštěti a měl zároveň nataženou ruku. Slyšel Dracovo tiché nesouhlasné zavrčení, když se svými prsty otřel o kořist, tak blízko–

Smekl se. Pak automaticky stáhl ruku, kterou chytal Zlatonku, a sevřel rukojeť koštěte, aby zastavil klesání.

Zmijozel vyrazil kolem něj, vymrštil ruku a chytil míček.

Harry se šokovaně díval, když blonďák letěl zpátky k němu, a tvářil se stejně tak ohromeně. Držel Zlatonku, jako by si nebyl dost jistý, co s ní dělat, měl vytřeštěné oči a mrkal.

„Chytil jsem...?“

Harry se musel chechtat při této upřímné nevíře na společníkově tváři: „Dobrý úlovek,“ poznamenal, a naváděl Kulový blesk zase dolů. Draco letěl vzadu, zatímco klesali. Nebelvír se usmál, jakmile byl z jeho dohledu. Když mu to konečně došlo, vůbec nezaznamenal, že je konec.

Zrovna když dosedli, tak si jich Harry všiml. Strnul překvapením, když stál před celým nebelvírským famfrpálovým týmem, a Colin Creevey fotil, jakoby nebylo zítřka. Odolával nutkání proklít blýskající fotoaparát.

Draco se postavil k němu, a lehce váhal. Harry se na něj letmo podíval, a vzchopil se: „Pojď,“ zamumlal, a vykročil, aby čelil svým přátelům, se Zmijozelem v závěsu.

Netrvalo dlouho, než si to uvědomil, no ano, celý tým byl tady – včetně Rona. Jeho pozornost se zaměřila rovnou na zrzka, který se na něj chvíli tupě díval, než se trucovitě odvrátil. Harry jako odpověď na to zúžil oči, ale toto gesto chlapec neviděl.

Katie přišla přímo k němu, a založila si paže: „Pottere, proč nehraješ tak dobře v zápasech?“

Harry na ni nevěřícně zíral: „Prostě jsem prohrál,“ vysvětlil rozumně.

„To není – Ty co?“ Její pozornost se stočila na Draca, a pak na Zlatonku, která stále sebou škubala v jeho ruce. „Myslím, že všechno je jednou poprvé...“ řekla nakonec kousavě.

Blonďák se na ni zlostně podíval a k dívce zvedl prst. Tato urážka poněkud ztratila svou účinnost kvůli jeho rozháranému vzhledu.

Harry si povzdechl: „Proč jste – Coline, nech toho, jo? – proč jste všichni tady?“

Ostatní členové týmu přistoupili blíž, s obezřetným pohledem na Zmijozela. Ginny se postavila vedle Katie, a zvědavě si ho prohlížela: „Sledovali jsme vás z věže, jak hrajete,“ prozradila bezostyšně. „Bylo to úžasné, Harry.“

Draco si odfrkl a protočil oči: „No jasně. Všechny zásluhy náleží Potterovi, jako vždycky...“

Zrzka na něj zvedla obočí: „Někdo by si mohl myslet, že žárlíš, Malfoyi.“

Zmijozel se chladně usmál a zvedl Zlatonku: „K tomu nemám důvod,“ zamumlal samolibě.

Harry se rozzlobeně vyhnul Ginny a Katie, a šel pryč, s Kulovým bleskem přes rameno. Po jejich hře se cítil dobře, ale z nějakého důvodu se s příchodem jeho týmu tato nálada ztratila. Chtěl se vrátit dovnitř.

„Hej! Pottere!“ volal Draco naštvaně, a šel za ním se znechuceným pohledem, když procházel kolem ostatních Nebelvírů.

Katie je s mírně svraštělým čelem sledovala, jak odchází. Ginny, vedle ni, se tvářila pobaveně a Ron, který se k nim připojil s Malfoyovým odchodem, se tvářil bezvýrazně.

„Víte, co to znamená, viďte?“ řekla nakonec k oběma sourozencům.

Ginny se na ni tázavě podívala.

Smutně si povzdechla: „Ještě nikdy jsem Harryho neviděla hrát tak dobře. A Malfoy ho prostě porazil. Nebelvír je v háji.“

Ron se zamračil na odcházející chytače: „Bastard...“ zabručel rozmrzele, i když nebylo možné poznat, kterého chlapce myslel.

***

„A spravedlnosti je konečně učiněno zadost,“ jásal Draco vítězně, jakmile vstoupili do školy. Culil se načisto samolibě, když už zase předváděl ukořistěnou Zlatonku, s níž prakticky mával před Nebelvírovým obličejem.

Harry se na něj podrážděně podíval: „Nehodláš to vrátit, když jsme už dohráli?“ zeptal se suše, částečně doufal, že pošramotí jeho nepříjemně dobrou náladu.

Zmijozel jen pokrčil rameny: „Možná,“ odpověděl, prohlížeje si svou kořist. „Ale uvažoval jsem, že si to nechám jako památku.

„Ach Bože...“

Draco zazářil pobaveným úsměvem při obavě v hlase svého společníka. Jo, v budoucnu by určitě mohl vyniknout nad druhým klukem. Měl pocit, jako by toto bylo první skutečné vítězství po dlouhé době; poprvé férově porazil Nebelvíra, aniž by použil triky či velkolepě zklamal.

„Jsi prostě zahořklý,“ obvinil ho, přitom se marně pokoušel sčesat spletené prameny vlasů, které mu padaly do očí, protože byly rozcuchané a vlhké.

Harry se pohoršeně ušklíbl, ale neměl šanci odpovědět.

„Draco!“

Otočili se po zvuku výkřiku a uviděli trojici dalších Zmijozelů, kteří šli za nimi dovnitř. Pansy s Blaisem, o kterých Harry věděl, že jsou nejblíže k blonďákovým nejlepším přátelům, vypadali poněkud víc zdráhavě, když za nim šel třetí, Nott, který se přibližoval způsobem, jenž vypadal jako špatný dojem Dracovýho tradičního vykračování. Harry potlačoval nutkání se mu smát a jeho tak zřejmé snaze si zabrat post zmijozelského prince.

„Viděl jsem tvé malé představení,“ prohlásil Nott, když se zastavil před dvojicí.

Draco se tvářil lhostejně, i když trochu podrážděně: „Neměli bychom prostě příště prodávat lístky?“ zeptal se nikoho konkrétního, a svraštil čelo.

Harry se na něj letmo podíval, a rychle si všiml změny osobnosti. Zprvu obranný blonďák se náhle vrátil k pohrdavé a chladné nadřazenosti, která Harrymu byla tak dlouho známá před několika měsíci. Jak ironické, pomyslel si, že tohle byli nyní zmijozelští spolužáci, proti nimž se obrátil, zatímco Harry měl dojem, že byl jediným, který mohl vidět, že se vlkodlak směje jako v předchozí hodině.

„Jen proto, že ses přilepil na Pottera,“ řekl Nott opovržlivě, když se Draco podíval zpátky, „neznamená, že můžeš prozrazovat zmijozelskou famfrpálovou taktiku, Malfoyi.“

Draco se na něj nevěřícně podíval: „Promiň...?“ Jeho obočí se pomalu zvedlo – varovný signál, který Nebelvír poznal, ale což Nott evidetně opominul.

„Proč si myslíš, že byl s tebou venku?“ dožadoval se chlapec, zlobně se dívaje s úšklebkem na Harryho, ale skutečný opovržlivý pohled si ušetřil na Draca. „Možná, že je Potter víc Zmijozel, než jsme si vždycky mysleli, protože tebou zjevně dost dobře manipuluje. Je to tak smutné sledovat.“

Vlkodlak se tvářil šokovaněji než cokoli jiného, a němě zamrkal. Harry se skoro schoulil. Pomalu ustoupil o několik kroků dozadu, svůj Kulový blesk si opřel o zeď a založil si paže, přičemž se na Notta díval s pohledem hraničící s lítostí. Vzpomněl si na dohodu s Dracem, že jsou si rovni, a na to, co blonďák tehdy řekl. „A pokud se dostanou kletby mezi mě a dalšího Zmijozela, tak to, proboha, nech být!“ A to měl Harry v úmyslu. Vážně, pomyslel si, Nott si zasloužil to, co se chystal udělat.

Ten idiot si stejně, jak se zdálo, nedával pozor. Nejenže chybil v tom, že si nevšiml Dracova výrazu – skoro zcela zaslepený zlostí – on si ani neuvědomil, že najednou byl úplně sám. Blaise s Pansy se na něj vykašlali a vypařili se, aby se připojili k Harrymu u zdi, kde se trojice na ně dívala s klidným očekáváním, pro tento krátký okamžik byli jednotní.

„Merline, Draco, klesl si na nové minimum, co?“ přemítal Nott, když měl tu drzost, dorážet na druhého chlapce, využívaje výhody své vyšší postavy ve snaze ho zastrašit. Blonďák ani nemrkl, pouze zíral přímo před sebe, a oči měl na úrovni jeho límce. Nott to mylně bral za rezignaci a pokračoval. „Můj Bože, lepíš se na Pottera? Vždycky jsem věděl, že se ti líbí mít peníze, ale to, že se kurvíš do takové míry...

Harry mohl skoro přesně určit okamžik, kdy Nott zašel příliš daleko. Zvažoval, že do toho zasáhne, ale pak, jako by četl v jeho mysli, Blaise pevně sevřel jeho rameno, čímž ho držel na místě. Upřímně, on ho přesně nepobízel tolik k boji. Rozhodl se, že by mohl zakročit, ale jen kdyby se věci vymkly z rukou.

Namísto švihnutí kouzla, které Harry čekal, se zcela prudkými a obšírnými pohyby hůlkou, se Draco sotva pohnul, když jeho hůlka vyklouzla ze své skrýše uvnitř jeho rukávu. Pouze lehké cuknutí jeho prstů upozornilo Nebelvíra, který musel obdivovat tuto lstivost. Nott, jak vidno, se neubránil, když nakonec došlo k útoku.

Blonďák zašeptal tak neslyšně, že bylo nemožné tušit, jakou kletbu použil, jen že způsobila to, že druhý Zmijozel prudce padnul na svá kolena s užaslým pohledem, a jeho paže se najednou svázaly za jeho zády. Automaticky s tím začal bojovat, ale vypadalo to, jako by ho neviditelná lana svázala na místě u Dracových nohou.

S počínající panikou se podíval k Pansy a Blaisovi: „Do prdele, dělejte něco!“

Draco se na ně také podíval, chladně, a pouze vyčkával, jestli mohl být nějak přerušen. Když se nikdo nepohnul, ztratil zájem a otočil se zpátky, a pak jemně použil svou hůlku, aby naklonil nahoru bradu druhého chlapce tak, až se setkaly jejich oči. Viděl počátky starého strachu, který se v nich zračil, a zničil aroganci, jež se dřív projevila.

„Pokoušíš se mě nahradit, Notte?“ řekl tiše, poklepávaje lehce hůlkou o jeho čelist. „Nemyslím, že moc vzbuzuješ tu samou loajalitu.“ Ukázal na trojici diváků, kteří chladně přihlíželi.

Chlapec sebou škubal proti svému svázání, a se zavrčením odvrátil svou tvář od potupného kontaktu: „Běž do hajzlu, Malfoyi.“

Draco se uculil, byl to zlomyslný výraz: „Už si nevzpomínáš, kde je tvé místo?“ zeptal se výsměšně, pozvolna klesal do podřepu, dokud neměli na stejné úrovni své oči.

Bez varování se natáhl, strhl zmijozelskou kravatu a utrhl několik vrchních knoflíků jeho košile.

„Co to k čertu děláš?“ zaskřehotal Nott, snaže se drápat dozadu, ale naprosto neúspěšně.

„Připomínám ti to,“ odpověděl Draco prostě.

Rozmáchle mávl svou hůlkou, a oči jeho oběti se na to upřely s tak zjevným hrůzným pohledem, až se blonďák chechtal. Ano, byl dokonale schopen ublížit tomuto ubohému chudáčkovi – a mohl to i tak udělat, jindy nebo na jiném místě – ale proklít ho a být s ním hned hotov, by bylo příliš velkorysé. Draco zjistil, že nejlepší forma trestu, šlo-li o jeho domácí skřítky, nebyla bolest, ale ponížení.

Harry sledoval s morbidní fascinací, jak vlkodlak rozevřel Nottovu košili, obnažil pokožku na levé straně jeho hrudi, a pomalu se špičkou hůlky dotkl kůže, zatímco jeho oběť prakticky vzdychala. Nott se neustále vzpouzel, ale Draco ho ignoroval, když se jeho rty pohybovaly v tichém zaklínání.

V tomto okamžiku se Nebelvír obával, že se Draco dostane do větších potíží než kdy dřív kvůli nějakému kouzlu z Černé magie nebo jinému. Zaťal pěsti, sdíleje ustaraný pohled s Blaisem, který vypadal, že přemýšlí o to samém.

Ale i když tomu Harry přihlížel, měl nesouhlasně otevřená ústa. Nottova snaha se uvolnit náhle ustala, když se na sebe šokovaně podíval. Tmavé barevné linky se začaly šířit po jeho kůži, jež se formovaly do známého rukopisu, jenž Harry znal ze vzkazů, které si jednou předali.

S jeho ležatými smyčkami a kudrlinkami, ho přečetl jako: Ve službách D. Malfoye, Zmijozelského prince.

Harry nevěřícně civěl. Och, tohle neviděl. Draco prostě nevytetoval své vlastní jméno na toho kluka. Určitě není takový hlupák...

Blonďák si prohlížel své dílo, zdálo se, že chvilku dumá nad formulací, než se opět rychle postavil, poklepávaje Nottovo rameno v nápodobě smíru.

„Cos to udělal...?“ Chlapcův hlas byl slabý hrůzou a nevírou, když se na sebe podíval a zakroutil hlavou.

„Jen tě udržuju na tvém místě,“ odpověděl Draco nevinně, a zamyšleně otáčel svou hůlkou mezi dlouhými, a obratnými prsty. I když měl rozcuchané vlasy a famfrpálové oblečení, vzbuzoval nadřazenost.

Pak se sklonil, ztišil svůj hlas a sykl do jeho ucha: „Jsem zpátky u moci, Notte. Toto by sis měl dobře zapamatovat.“

Pohrdavě švihnul svou hůlkou, a chlapec se od něj drápal pryč, s obtížemi se opět dostal na nohy a mnul si svá zápěstí, jako by byla odřená. Bezhlesně zíral na blonďáka, s vytřeštěnýma a zděšenýma očima, a sevřel límec své košile, aby ukryl z pohledu písmo, kterým byl označen.

Blonďák se ušklíbl: „Běž,“ přikázal na rovinu, a uhnul, když Nott pospíchal, aby unikl, zle se dívaje na Draca, když kolem prošel předtím, než běžel chodbou.

Vlkodlak ho sledoval s opovržlivým výrazem, než stočil pozornost k jeho zbylým společníkům. Ostražitě si prohlížel oba Zmijozely, a pak se letmo podíval na Nebelvíra, částečně od něj čekal nesouhlas. Ale všichni tři se zrovna tvářili ohromeně.

Nakonec Harry byl tím, kdo prolomil ticho: „Zmijozelský princ?“ opakoval skepticky. „Myslel jsem, že jsi nebyl nadšen touto přezdívkou?“

Draco pokrčil rameny, když přišel k nim, a nedbale si zasunul svou hůlku zpátky do rukávu: „Nikdy nepodceňuj sílu titulu, Pottere. Ti z nás, kdo nemůžou přežít Smrtící kletbu, si musí vystačit se jménem, které si sami vytvoříme. Bohužel, moje je prostě náhodou trochu víc okázalé než většina jiných.“

Nebelvír si odfrkl. Těšilo ho slyšet, že to Draco přiznal.

Blaise ho lehce chytil, aby upoutal blonďákovu pozornost: „Doufám, že to nebylo trvalé kouzlo,“ řekl klidně, prohlížeje si nehty s držením těla někoho, kdo je zvyklý na takovou událost.

„Vytratí se do několika týdnů,“ přitakal Draco, s tou samou samozřejmostí. Harry protočil oči, naštvaný všeobecně na Zmijozely. Usoudil, že tohle celé byla hra o moc, a to bez morálky či způsobů.

„Věřím, že k tomuto drobnému incidentu přidáte nezbytné přikrášlení?“ pokračoval blonďák, dívaje se mezi dvojici.

Pansy se usmála – ne tím hloupým koketním úsměvem, ke kterému měla sklon, ale takovým hodný Zmijozela: „Jasně, Draco miláčku. Čekal jsi něco míň?“ odmlčela se, a pak dodala: „Ne že bychom to museli tolik přikrášlit, s tím tvým malým označením.“

A s těmito slovy stiskla Blaisovu paži, a táhla ho ke sklepení, přičemž oba na Harryho kývli, když kolem něj procházeli.

„Co to mělo znamenat...?“ zeptal se Nebelvír nakonec, a vrtěl hlavou.

„To znamená, že jsem opět získal svou reputaci,“ odvětil Draco, který přistoupil blíž a jeho pohled byl naplněn naprostou spokojeností. Jeho koště zůstalo na podlaze tam, kde stál nad Nottem, ale pro teď byl spokojený na to, aby ho tam nechal.

Harry zamrkal, překvapený jeho náhlou bezprostřední blízkostí. Zády byl opřený o zeď, čímž si připadal trochu v pasti. Znepokojený předstíral tak nenucený postoj jak jen mohl, a rozpačitě si založil paže. Poté, co viděl Zmijozela, jak si tak účinně a nemilosrdně obnovil svou autoritu, se cítil poněkud víc zaskočen. Zapomněl by, čím by Draco mohl být, kdyby nerozumně provokoval, i když nedopatřením.

Vlk v něm vrčel radostí nad tím, co považoval za úspěšné setření nepřítele, a kvůli blízkosti svého druha, a on sám byl hlavně ohromený, že Nebelvír držel slovo a zůstal stranou. Tato kombinace byla opojná, čímž zapomněl na jakékoli výhrady, které měl.

„Co to děláš...?“ zeptal se Harry tiše, protože skoro ztratil hlas.

Draco zakroutil hlavou a upřímně přiznal: „Nemám ponětí...“ Váhavě ohnul prsty na svých bocích, pak k němu natáhl ruce a sjel jimi rychle po svetru druhého chlapce. Potom okamžitě shlédl a stáhl se, jako by si uvědomil, že toto gesto nebylo něco, co mu bylo dovoleno.

Harry fascinovaně sledoval hru nervů na blonďákově tváři. Bezmyšlenkovitě rozevřel své paže, které spustil ke svým bokům, a tak odstranil obranu. Bylo zjevné, co Zmijozel chtěl, a i když zpozoroval netypickou roztomilou plachost, Harry musel přemýšlet, je-li toto nejlepší postup. Bezmocně se rozhlédl, skoro doufal, že zahlédne někoho, kdo se blíží.

Jenže kromě nich v chodbě nebo v její blízkosti nikdo nebyl, a ticho nesnesitelně narůstalo.

„Poslyš, Draco...“

Při zvuku svého jména, se Draco poddal. Bez rozmyslu přikročil, a položil své čelo na Nebelvírovo rameno a své ruce na pas druhého chlapce.

Harry strnul, když jím všude procházelo napětí při tomto nečekaném úplném tělesném kontaktu. Jeho paže zůstaly nehybně u boků, ani se neodvážil Zmijozela dotknout: „Myslel jsem, že jsi říkal –“

Draco se nepohnul: „Říkal. A nenávidím to.“ Otočil hlavou tak, aby jeho dech ovíval krk jeho společníka.

„Tak ne–“

„Mlč, Harry,“ řekl vlkodlak rozkazovačně, a políbil ho.