Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 41 - 42

*****

41. kapitola: Demonstrace loajality


Harry se sklouzl a sjel s kopce ke hlavní ulici vesničky, přičemž se nutil neohlédnout k místu, kde tušil, že by mohl Draco stát a dívat se na něj se zklamaným pohledem. Dělal to, co musel, řekl si. Nemohl Draca nechat, aby šel s ním. Prostě nemohl. Vlkodlak by se ho pokoušel chránit, stejně jako tenkrát před Ronem, a v takovéto bitvě ho mohl jedině zranit nebo hůř.

A co víc, Draco je... Je...

Ne. Teď na tohle nemůže myslet.

Jeho přátelé spěchali, aby mu stačili na klouzavém terénu, s vytaženými hůlkami a očima pátrajícíma po jakékoli známce toho, že by mohli být zpozorováni. Z jejich vyšší výhodné pozice viděli Snapea, jak zmizel za nějakým úkrytem ve snaze se vyhnout útokům, které se na něj zaměřily. Harry si říkal, že občas zapomněl na to, jakým schopným kouzelníkem ten muž je, ale tento fakt si teď velmi důrazně připomněl, když viděl, jak rychle vypálil rozličné kletby, které snížily počty v řadách přítomných Smrtijedů víc, než kolik obyvatel Prasinek zvládlo za poslední půl hodinu.

„Hlavní prioritou je najít Remuse,“ vysvětloval mezi těžkým oddechováním. „Nezapojujte se do souboje, jestli můžete. A snažte se být úplně nezpozorování, pokud to půjde.“

Když se konečně dostali na rovinu, skluzem se zarazili o zadní stranu jednoho z obchůdků, kde byli neviděni, a Ron se pak k němu otočil. Zrzek se natáhl a sevřel jeho paži, přičemž divoce gestikuloval dozadu k chýši, kde nechali Zmijozela: „Kámo, co to k čertu...?!“

„Teď ne,“ zašeptal, snažíce se odtáhnout. „Můžeš na mě křičet, že jsem nechutný potom, co jsme –“

„Tohle ne,“ přerušil ho Ron, i když pokrčil nos a tvářil se lehce znechuceně. „To ne, chtěl jsem říct... proč jsi ho tam nechal? Cos k čertu udělal tomu zmetkovi, že tě doopravdy poslechl?!“

Hermiona si znepokojeně skousla ret: „Rone –“

„A nebyl‘s to ty, kdo trval na tom, že je Malfoy zatraceně fantastickým kouzelníkem? Nenapadlo tě, že by mohl být trochu užitečný, aspoň jednou ve svém životě...?“

Harry se zamračil: „Jo, Rone, napadlo. Já jen –“ Odmlčel se, když si uvědomil, že teď k tomu nemá žádné rozumné vysvětlení. „To je jedno. Poslyšte, hlavně se držte pohromadě. Pamatujete na souboj v Komnatě nejvyšší potřeby? Jste ve větším bezpečí, pokud máte partnera.“

Hermiona na něj nevěřícně zírala: „Ale – Počkat! Harry! A co ty?!“

Odvrátil se od nich: „Půjde mi to rychleji, když budu sám. Věřte mi, budu v pohodě. Slibuju.“ A s tímto řečeným se otočil a vrhl se do bitvy, přitom šel po Snapeových stopách tak, aby využíval tytéž úkryty. Opožděně si uvědomil, že si z kopce zapomněli přinést plášť, který rozzuřený Mistr lektvarů odhodil na zem. Teď ho mohl využít, když se pokoušel neviděný proklouznout kolem shromážděných Smrtijedů, s očima doširoka otevřenýma a hledajícíma nějaké známky po Remusovi.

Harry teď byl rád, že má Draca, který mu popsal něco z Černé magie, kterou znal a slyšel o ní. Jinak by musel být šokován použitými zlými kletbami a kouzly, které byly vrhány na všechny strany všude kolem něj. Smrtijedi se neomezovali jen na nepromíjitelné, jak Zmijozel vysvětlil, a nyní Harry pochopil, co tím myslel. Oni byli mnohem nápaditější.

Oslepující kletby. Sdírající kouzla. Oheň. Bolest. Zavřel oči a chvíli se musel dávat dohromady, jak ho to překvapilo. Bylo mu zle. Cvičení s BA, i s Dracem, ho nepřipravilo.

Rychle přešel z jednoho úkrytu k druhému, jakmile si byl jistý, že by byl neviděný, a hledal další místo. Ron a Hermiona se plížili od obchodu k dalšímu, který byl naproti jemu na druhé straně dlážděné ulice, a nakukovali do zamrzlých oken, když mohli, ve snaze zahlédnout ztraceného vlkodlaka. Harry zrcadlil jejich pohyby tak nejlépe jak mohl, ale bylo obtížné efektivně hledat, zatímco se snažil být neviděn.

Před ním jedna z maskovaných postav lehce odrazila nepromyšlené útoky civilistů. Několik švihnutí hůlkou poslalo kouzla druhého muže do různých směrů – velice podobně, jak to Draco dělal svým protivníkům, pomyslel si Harry, než si uvědomil, že se opravdu musel pokusit dostat Zmijozela z hlavy. Pak, když se Nebelvír na něj podíval, Smrtijed klidně švihnul svou hůlkou a jeho oběť se převracela vzduchem. Harry si skousl ret a přikrčil se, když kouzelník tvrdě dopadl, jeho pád byl trochu utlumený sněhem.

Už by namířil svou hůlku, protože čekal, že uslyší první slabiky zabíjecí kletby a připravil se ji pokusit zastavit, než si uvědomil, že Smrtijed ztratil zájem a už se otočil. Rychle ustoupil a skryl se z pohledu za rohem nejbližší budovy.

Co se to tam stalo? Proč ten maskovaný kouzelník nevrhl Avada kedavra, a místo toho jednoduše nechal svého protivníka tam, kde byl a dal mu tak šanci se zachránit...?

Automaticky zkontroloval postavení slunce, a přitom se mu zodpověděla jeho otázka.

V záblesku intuice podobné Hermioně, věděl, proč sem přivedli Remuse. Chystali se ho poštvat na vesničany – nejen, aby zabíjel a dělal jejich práci za ně, ale aby jich změnil tolik jak mohl. Harry zbledl. Voldemort chtěl vlkodlaky, a Remus je pro něj nedobrovolně stvoří. Smrtijedi nikoho nezabíjejí, protože čekají, až vyjde měsíc. Ostatně, mrtví lidé nemůžou být infikování vlkodlačím kousnutím, že ano...?

Harry se zachvěl, zahnal tuto myšlenku. Okamžitě se jeho nutkání nalézt vlka zdesetinásobilo, a divoce se rozhlížel. Všude kolem něj, jak si nyní všiml, jakékoli kletby, které vrhli byly sice nebezpečné a záludné, ale žádná z nich nebyla smrtelná.

Obrátil se k jedné cestě a pak k druhé, ztráceje jakýkoli smysl pro nějaký plán, od kterého by mohl začít. Jeho mysl vířila v kruzích. Kde jsou ostatní členové Řádu? Proč je ještě nezastavili? Kam Snape zmizel? Jsou Ron a Hermiona v pořádku? Neviděl je. Ach Bože, a co Draco? Co kdyby ho tam někdo našel, samotného a v pasti donucení, které bylo na něm usazeno...?! Co kdyby –

Dost.

Najednou si uvědomil, že ho jeho panické myšlenky zavedly úplně jinam. Vykročil dopředu ze svého úkrytu, s polovičatým plánem neprodleně najít Remuse.

Nyní, když se vrátil k relativní příčetnosti, urychleně se otočil zpátky, protože si připomněl, že je důležité být neviděný.

Příliš pozdě. Náhle se v černém hábitu a strašidelné bílé masce vynořil Smrtijed, který se postavil za něj, čímž mu zablokoval únikovou cestu. Harry strnul, šokovaný tím, jak rychle udělal takovou hloupou chybu. Automaticky zvedl svou hůlku, ale něco zastavilo kouzlo, když ho už měl na špičce jazyka.

Bíloplavá. Harry zamrkal, v této chvíli byl zvláštně nechápavý, prostě si nedokázal spojit tento známý odstín s nebezpečím, na které hleděl.

Přesto ho konečně zasáhlo poznání.

Před ním stál Lucius Malfoy. Harry věděl, že to je on, ačkoli jeho tvář zakrývala bledá maska. Poznal bíloplavé vlasy, které neskryla jeho kápě, a nespletl by si ty oči, jež ho zuřivě propalovaly, nebo známější hůlku s hadí hlavou, která na něj teď mířila.

Jednaje čistě podle instinktu, se Harry vrhl k zemi, právě včas, aby se vyhnul útoku, který letěl nad jeho hlavou. Škrábal se dozadu, zatímco řada kouzel rozprskla sníh v jeho stopách, když ho Lucius pronásledoval, jeho úmysly byly zjevně nebezpečné.

Hlas, který se linul zpoza masky, byl mrazivější než led pod jeho rukama.

„Potter. Tak toto je ta zhouba Temného pána, na kolenou ve špíně.“ Nonšalantně ze své hůlky vystřelil další kletbu, načež se Harry zoufale převalil na stranu. „Co je vlastně,“ pokračoval Lucius,“ na vás, že to mohlo asi přesvědčit mého syna, aby přešel na stranu Světla...?! Povězte. Shledal jsem, že to je pro mě obtížné pochopit.“

Harry zůstal zticha. Jeho myšlenkové pochody se prostě zastavily, když v hrůze zíral na Dracova otce, jehož hůlka nyní mířila na jeho hlavu.

„Doporučuji vám, abyste se to pokusil vysvětlit, Pottere, pro případ, že bych se unavil a pak vás hned zabil.“ Natáhl ruku a sňal svou kápi i masku, a tak stočil plnou sílu mrazivého pohledu na Nebelvíra. „Vy a váš drahocenný ředitel jste v poslední době udělali samé opravdu hloupé věci, chlapče, ale toto...! Vážně jste si myslel, že bych vás nechal, abyste ode mě odloučil mou rodinu, bez jediného slova protestu?!“

„Já –“

„Silencio!“ vyštěkl, evidentně změnil svůj názor na nějaké vysvětlování.

Harry ztuhl, když ho jímala hrůza, jak umlčovací kouzlo zapůsobilo. Nemohl mluvit, a tudíž nemohl kouzlit, aby se ubránil.

Lucius se na něj ušklíbl, byl zlomyslně spokojený strachem, který viděl v zelených očích: „Och, tohle mě bude bavit. Odvažuji se říct, že Temný pán bude zklamán, že tohle neudělá sám, ale jsem si jist, že toto je omluvitelný čin, když se to tak vezme...“ Krutě se usmál. „Myslíte si, že opět dokážete přežít, pane Pottere?“

Harry by neodpověděl, i kdyby chtěl. Bezmocný sevřel hrdlo a díval se na něj. Najednou pochopil, proč Draco trval na tom, aby všichni spolupracovali s partnerem, na neškodných BA hodinách. Kdyby byl někdo jiný s ním, mohl by aspoň zrušit to kouzlo, kterému zabraňovalo mluvit...

Náhle ho něco napadlo. Něco, co nevyžadovalo zaklínadlo.

Zoufalý začal se zvěromágskou přeměnou, přitom si přál, aby byla rychlejší. Okamžitě cítil, jak ho ovíjí magie, a mění jeho podobu. Cítil jak nabývá hmotnosti a výšky, svět kolem něj změnil perspektivu a jeho dokonalé smysly změnily vše do náhlého shonu.

Lucius v šoku zavrávoral dozadu, vůbec nečekal, že uvidí velkého hrozivého psa, který se před ním objevil, a byl ochromený natolik, že svou hůlku na zlomek vteřin snížil.

Za použití jediné zbraně, kterou měl stále k dispozici, se Harry vrhl dopředu a vřítil se na blonďatého kouzelníka, a svou větší váhou povalil na záda Luciuse s pobouřeným výkřikem. Ostré, silné špičáky sevřely mužovo zápěstí, a prudce se zanořily tak, až tekla krev. Přemáhal se, aby se nevydávil, když cítil teplou tekutinu ve své tlamě, Harry se sebral a opět kousl, zoufale, aby tím Lucius upustil hůlku.

Temný kouzelník nadával bolestí a narážel do něj ve snaze uniknout. Jeho koleno bouchlo do Nebelvírových žeber, ale Harry nepovolil. Velkou tlapou přitlačoval levou paži svého protivníka, čímž bylo pro Luciuse nemožné přendat hůlku do své druhé ruky. Harry věděl, že by neutekl, kdyby Smrtijed měl situaci pod kontrolou, toto byl jeho poslední zoufalý pokus o přežití a kdyby to nevyšlo...

I přesto, že si toto myslel, ke své hrůze uviděl koutkem oka, že se Luciusovi podařilo zázračně stočit hůlku do správného úhlu. Příliš pozdě shlédl a viděl, že šedé oči svítily bolestí a chladem, a zuřivou spokojeností.

„Crucio!“

Harry ho pustil proti své vůli, když otevřel čelisti v bolestivém zakňučení. Lucius se zpod něj přetočil, těsně předtím, než se těžce zhroutil, a svíjel se ve sněhu, jak jím kletba pronikala, a doléhala na každý nerv. Schoulil se do sebe, jako by se kryl, ale to vůbec nepomohlo. Stejně jako v době, kdy to už jednou snášel, cítil náhle, jako by prostě umíral bolestí.

„Ty malá zrůdo dvojí krve!“ vykřikl blonďatý kouzelník hněvivě, i když jeho hlas zněl značně odměřeně. Své zmrzačené zápěstí si tiskl starostlivě k hrudi a hůlku držel v levé ruce, kterou stále mířil přímo na svíjejícího se zvěromága u svých nohou. S tváří pokřivenou zlostí udržoval kletbu tak, že mu to připadalo jako věčnost, kdy vléval každou špetku nenávisti a zloby do mučení.

Konečně strhl svou hůlku dolů a Harry měl pocit, že svět kolem něj je zničen, když mučení rázem skončilo, a drsná úleva byla skoro tak hrozná jako bolest v těchto prvních několika zmatených vteřinách. Zjistil, že jeho psí čumák je zpola zabořený ve sněhu, vdechoval ledový poprašek, zoufale popadal dech, a přitom se otřásal chladem s každým nádechem.

Lucius popošel a postavil se nad něj, s tváří v níž se zračila pečlivě kontrolovaná zuřivost, jeho dech byl slyšitelný, když sípal přes zaťaté zuby: „Nesmírně rád bych strávil delší čas ve vaši společnosti, pane Pottere. Při nejmenším to bylo... osvěžující. Vrhl pohled po hlavní ulici. „Ale povinnost volá. Sbohem, pane Pottere.“ Zvedl svou hůlku. „Avada ke–“

„Ne!“

Dříve, než kterýkoli z nich zcela pochopil, co se stalo, objevil se další záblesk plavé a sprška sněhu, když Draco vklouzl do prostoru mezi ně, a nemotorně padl na kolena tak, aby Luciusova hůlka mířila přímo na jeho hruď.

Starší kouzelník se skoro zadusil ve snaze se zastavit, a rozpačitě zíral s vytřeštěnýma očima na nečekané zjevení svého syna, který se ochranitelsky vrhl mezi něj a jeho cíl.

Harry se pracně posadil, vrčel a zároveň se snažil ignorovat křik protestu z každého svalu. Překvapilo jej, když znenadání viděl Zmijozela, a ještě víc, když se Draco otočil a strčil ho hrubě zpátky do sněhu, a obranně nad ním klečel.

„Uhni,“ zachrčel Lucius, a odhalil v čisté zlosti zuby, protože se situace rychle vymkla jeho kontrole.

Vyděšený svým vlastním vzdorem Draco zaťal čelist a zavrtěl hlavou, když potlačoval instinkt, který na něj naléhal, aby uskočil podle příkazu svého otce. Místo toho se zády přitiskl víc k vlhké a rozcuchané srsti svého druha, která se se splašeným dýcháním zvedala a klesala.

„Draco. Okamžitě se vzdal.“ Jeho nadřazený tón byl takovým, od kterého se zcela čekalo, že bude poslechnut.

A nato Draco opět zavrtěl hlavou: „...Ne.“ Za sebou křečovitě svíral prsty v Harryho srsti, čerpaje sílu ze sebe a Nebelvíra.

Lucius viditelně zaváhal, zřejmě nebyl zvyklý na neposlušnost. Draco si představoval, že tento spíše bezradný výraz, který měl, byl tentýž, jako když se Narcisa postavila proti jeho hůlce po jejím vzdoru. Nevěděl, co dělat – cit pro povinnost se střetával s loajalitou k rodině. Draco, který právě zakoušel obdobný vnitřní konflikt, pocítil záchvěv soucitu.

Přesto nebylo na celém světě nic, co by toto nějak ulehčilo. Lucius si zvolil svou stranu a Draco tu svou, a příslovečná hranice mezi nimi nebyla nikdy tak pronikavě vymezena.

„Prostě uhni,“ řekl jeho otec znova, a později by si nikdy nepřiznal, že jeho hlas mohl mít i tu sebemenší známku prosby.

„Prostě uhni,“ řekl jeho otec znova, a později by si nikdy nepřiznal, že by v jeho hlase mohla být i ta sebemenší známka prosby.

Draco věděl, že ať udělá cokoli dál, Lucius by mu nebránil. Nepřiměl by se proklít svého syna, stejně jako nebyl schopen proklít svou ženu, i když to měl nařízeno.

S tímto na paměti se Draco vzchopil a pohlédl do otcových chladných očí: „...Promiň,“ řekl zbytečně, a pak vyvolal své kouzlo, začínaje se přemísťovat a Harryho váha byla unášena s ním.

Příliš rychle zůstal sám na to, aby protestoval, a tak Lucius zíral na pošlapaný sníh všude kolem sebe, poničený stopami od tlap, po klouzání a potřísněný jeho vlastní krví. Draca nikde neviděl, a kdyby svého syna vůbec ničemu nenaučil, nepřipustil by, aby jeho nebo Pottera dnes večer opět spatřil.

Pozvolna se obrátil a odcházel – zlomyslně proklel cokoli, co se mu dostalo do cesty, přítele či nepřítele.

***

Jakmile opustil skupinku teenagerů, tak se Severus nechal řídit svými instinkty, vklouzávaje do myšlení veterána, kterým byl.

V oranžovém světle soumraku vypadaly Prasinky jako v plamenech. Musel přimhouřit oči, jak nasněžený sníh planul odraženou barvou. Byl to malebný pohled v rozporu s násilím, které jej obklopovalo.

Rychle zamířil do středu vesnice, jistý tím, že by se pokusili vypustit Lupina v nejobývanější oblasti. Cestou vyhlížel ostatní členy Řádu, protože si byl jistý, že co nevidět dorazí. Civilisté se byli schopni ubránit, ale to nepotrvá moc dlouho bez dostatečné pomoci, jak si myslel.

Už se pokusil těm kolem nichž prošel poradit, aby utekli do hradu, ale mnoho čarodějek a kouzelníků sveřepě bránilo svou vesnici, odhodláni zůstat a postarat se sami o její bezpečnost. Severuse popuzovala tato pošetilá loajalita, ale rychle si uvědomil, že nemá času nazbyt, aby se s nimi dohadoval. Toto bylo na Minervě a ostatních, aby je odvlekli kopající a křičící, kdyby museli – on měl své vlastní priority.

Proklínaje dva Smrtijedi, kteří mu zastoupili cestu, Mistr lektvarů šel kupředu s jistotou, a pociťoval skoro uspokojení, že byl v postavení, kdy bojoval proti těm, kteří, nebylo to tak dávno, ho vyhnali z vnitřního kruhu Temného pána se zlomyslným smíchem, který zněl v jeho uších.

Nyní se s mrazivou účinností, se kterou je odstřeloval jednoho po druhém, pohyboval neviděný mezi roztodivnými obchůdky, které lemovaly ulici, a prohlížel si každý drobný detail. Stejně jako Harry, si všiml, že Smrtijedi nepoužívají smrtelná kouzla, a domyslel si důvod této taktiky, takže jen občas riskoval, že na sebe upoutá pozornost zakročením, aby ochránil některé z bezbrannějších civilistů.

Právě ve chvíli, když se dostal na konec hlavní ulice, kde obchody vystřídaly domy, se to stalo.

Ztuhl, když uviděl počínající rozruch uprostřed ulice, jak série hlasitých prásknutí rozčísla vzduch, oznamující další přemísťování. Přikovaně pozoroval, když se nová várka Smrtijedů zhmotnila ve skupině, a mezi nimi visela pořádná kovová klec, kterou drželi ve vzduchu svými hůlkami.

Uvnitř byl Lupin.

Severus, jehož myšlenky zchladly, zostřily se a vyjasnily, zatím nepočítal s citovými vjemy, a ihned vytušil, že kovové mříže byly pravděpodobně prodchnuty zamezujícími kouzly, jinak by se už Lupin přemístil pryč, nebo by přišel na jiný alternativní způsob jak uniknout z klece.

Tak jak to bylo, vlkodlak navíc vypadal, že si už není sám schopný pomoci. I z dálky mohl Severus vidět, že už rozšířené zlaté oči byly vlčí, a příliš jasné a divoké, zděšené tím, co se děje, a co se bez pochyb stane. Mdle zíral ven na ty, kteří ho obklopovali. Bledé ruce svíraly mříže, ale stisk byl chabý, veškerá bojovnost z něj zmizela. Jeho oděv na něm visel v místech, kde za poslední týden rychle ztratil váhu. Severus pocítil jakousi bolest, když usoudil, že toho muže nechali hladovět kvůli přípravě na dnešní noc, v naději, že to popožene vlka, jímž se má stát.

Bez rozmyslu zvedl svou hůlku a vypálil. Kouzlo letělo s dokonalou přesností a zasáhlo jednoho ze Smrtijedů přímo do zad. Maskovaný kouzelník křičel, když se jeho hábit okamžitě vznítil, a brzy narazil bokem do jiných. Nastal chaos, když se skupina pokoušela uhasit rozšiřující se plameny a dívali se kolem sebe po svém útočníkovi. Jakmile všichni ztratili své soustředění na jejich vznášející se kouzla, klec najednou s rachotem spadla. Severus sebou trhl kvůli poměrně křehkému vzhledu vlkodlaka, ale jeho soucit měl krátké trvání, když se více Smrtijedů k němu otočilo, a byl nucen rychle vrhnout obrany proti bombardovaným kletbám, které na něj mířily.

„Lupine!“ vykřikl, když mohl, přes zvuky křiku a ničivé magie. Musel se dostat ke druhému muži a vytáhnout ho z transu, do kterého se zdálo, že byl ponořen. „Lupine, promerlina –! Sectumsempra!“ Jeho tradiční kletba skosila dva maskované kouzelníky, byla mnohem účinnější než Dracův pitomý pokus.

Myslel si, že zahlédl, jak vlkodlak několikrát zamrkal a rozhlédl se, ale nebyl si tím jistý, když si jeden z jeho protivníků vybral tento okamžik, aby dostal kouzlo přes jeho štíty. Jen taktak se vyhnul jeho úderu, ale přesto zasáhlo jeho pravou nohu, která se pod ním podlomila.

Jeden ze Smrtijedů čekal na průlom jeho obran, a byl u něj málem dřív, než mohl pomyslet na vhodnou kletbu, kterou by odpověděl. Tak místo toho instinktivně spadl dozadu.

„Legilimens!“

Okamžitě byl katapultován do jiné cizí mysli, která rezonovala šokem a strachem kvůli jeho vniknutí. Neváhal, i když zaznamenal svůj odpor, a nutil se proniknout hlouběji.

Lupin tohle nemohl tušit nebo si toho cenit, ale Severus byl celkově během jejich lekcí tak jemný jak mohl – s jednou výjimkou, kdy ztratil kontrolu. Nyní upustil od všech myšlenek na tutéž péči, a zuřivě uháněl podél vlákna myšlenky, trhal ji, a neustal, dokud neuslyšel vzdálený křik bolesti.

Stáhl se právě včas, aby viděl, jak se jeho oběť sesunula k zemi, zřejmě v bezvědomí, přitom uplynul pouhý zlomek vteřiny od zahájení tohoto kouzla. Zbývající Smrtijedi váhali, a tak využil ve svůj prospěch jejich udivenou netečnost, když na ně vypustil výbušnou kletbu, tímto odvrátil pozornost, aby se dostal ze své skrčené polohy ve sněhu, a přešel tak rychle jak mohl s kulháním ke kleci s vlkodlakem.

Když si ho Lupin konečně všiml, chvíli to nevypadalo, že ho rozpoznal. Zlaté oči nejistě kmitaly, a doopravdy se v nich nezračila žádná naděje, rozrušení nebo... jakákoli reakce.

Severus zaťal zuby, snaže se nemyslet na důsledky takové skleslosti, a strčil ruku do kapsy pro lahvičku lektvaru, kvůli níž všechno riskoval, aby ji sem přinesl.

Další kletba prosvištěla kolem jeho ucha, která ho minula jen o milimetry. Otočil se a uviděl více černo oděných postav, které nahradily ty, jež už porazil. Říkal si kolik je asi tady dnes večer Smrtijedů, když se zdáli, že jich není konce – ale možná, že to byla jen jeho představivost. Usoudil, že nepotřebovali tolik síly ke kontrole civilistů a vlkodlaka, jehož se chystali vypustit.

Udělal další krok ke kleci, ale okamžitě bylo po něm vrženo několik kouzel, tak se musel zastavit a přidat další obranná kouzla. Nebylo možné, že by ho pustili blíž k vlkovi. Přemohli by ho, kdyby rozdělil svou soustředěnost na záchranu Lupina. A oni to věděli.

Takže udělal to jediné, na co mohl pomyslet za těchto okolností.

Otočil se a hodil lektvar s takovou přesností, jakou mohl zvládnout, a jen sledoval, jak bezpečně dopadl pouze několik palců od mříží. Pak se zoufalou nadějí, že Lupin je natolik příčetný, aby to poznal a byl si vědom jeho důležitosti, se odvrátil právě včas, aby viděl shluk kleteb, který se k němu blížil.

***

Kam je Zmijozel vzal, to Harry netušil. Vše, čeho si byl vědom bylo, že byli pořád venku, a stále na doslech bitvy, ale chráněni natolik, že v tomto okamžiku byli sami, aniž hrozilo, že budou napadeni nebo se ocitli v křížové palbě. Na chvilku zavřel oči, vychutnávaje si útěk, než se vylekaně dostal do plného vědomí.

Dracovy dlouhé prsty byly zanořeny v tmavé srsti na Nebelvírově boku a hrudi, a hrubě jím třásl: „Harry, přeměň se. No tak, změň se zpátky.“ Jeho hlas se chvěl naléhavostí.

Harry poslušně nechal kouzlo, aby se jím prohnalo, a tentokrát přeměnu nijak neuspěchal. Dracovy ruce nakonec svíraly jeho košili, a tahaly za látku, dokud nepovolil a nepřevalil se se zasténáním.

„Můžeš se posadit?“

Přikývl a snažil se odpovědět, přitom si příliš pozdě uvědomil mlčení, kterým byl zasažen. Bezmocně ukazoval ke svému krku, a prosebně zíral na druhého chlapce.

Draco pochopil a netrpělivě uhodil svou hůlkou a zamumlal: „Finite incantatem.“

Harry si zkusmo odkašlal, a vyzkoušel si svůj nově nabytý hlas: „Není to tak zlé,“ protestoval chabě, když mohl. „Jsem jen... obolavělý.“ Ha. Mírně řečeno. V tomto okamžiku musel spoléhat na blonďákovu sílu, aby se dostal na nohy, a pak se zakymácel, když se postavil.

Draco váhavě ukročil, a díval se jak Nebelvírovi hrozí, že spadne bez opory. Což se nestalo, a tak vlkodlak vydal úlevný povzdech, když byl konečně spokojený, že Harrymu vůbec nic nebylo, alespoň z velké části.

Jakmile mu to přišlo na mysl, zasáhla ho plná síla jeho šokovaného ponížení, jako dodatečná vzpomínka: „Ty debilní blbče!“

Harryho hlava se překvapeně vymrštila při tomto výkřiku, právě ve chvíli, kdy schytal tvrdou ránu do úst, když se Draco řídil svým slibem, vtlouct nějaký rozum do svého druha.

Vyveden z rovnováhy se Harry zapotácel a vrátil se k zemi, přistávaje těžkopádně do sněhu na své pozadí, a zíral nahoru s vytřeštěnýma a šokovanýma očima na blonďáka, a svou ruku si přitiskl ke krvácejícímu rtu.

Draco zuřil a jeho oči blýskaly ledově modrou: „Pokud tohle někdy uděláš znovu, přísahám Merlinovi, Pottere, že toto bude poslední věc, cos udělal. Já – Bože, máš vůbec nějakou představu, jak tě teď chci proklít!“

Harry zlověstně zíral a vyplivl krev: „Mám nějakou představu...“ zabručel, a opět se nemotorně vytáhl na nohy. „Jak jsi vlastně zlomil donucení?“

Zmijozel se škodolibě ušklíbl: „Po tom je ti houby,“ zavrčel, a otočil se.

No, vážně, co by mohl jiného říct? Nyní byl sotva čas nebo místo, aby přiznal, že pouhý pohled na Luciuse, který se hnal na jeho druha, ho podnítil do takových úrovní strachu, že veškerá držení vlka, který ho ovládal, se jednoduše... přetrhla? Vzpomínal téměř minutku, když cítil, jak se to v něm zlomilo, a jak příval adrenalinu téměř zastavil jeho srdce.

A v té chvíli připustil, že je s vlkem poprvé skutečně spojený, protože tato situace vymazala všechny možnosti smíru. Předtím se to stále pokoušel potlačovat, tak aby, přinejmenším, nemohl být tak zle raněný, kdyby Harry začal vyšilovat, což tušil, že bylo nevyhnutelné. Co to říkal dřív...? ‚Poloviční zkušenost‘, kdy se snažil být se svým druhem, aniž se příliš citově vázal.

No, Draco nebyl nikdy moc dobrý na dělání něčeho polovičatého. Jen si na to na malou chvilku vzpomněl, to je vše.

Byl si pořád naprosto vědom toho, že Nebelvír měl plné právo utéct na míli daleko, když ho konečně konfrontoval s tím, co mu řekl, ale to už bylo jedno, když záblesk strachu se zdál, že se právě ukázal. Usoudil, že by mohl přijmout fakt, že je neodvratně spojený s tímto klukem, i když cit nebyl vzájemný.

A toto bylo to, co od něj vlk chtěl, jak si uvědomil.

„...Draco?“

Vytržený ze svým myšlenek se podíval na Nebelvíra, který se na něj vážně díval.

„Už... nebude fungovat, když ti nařídím, abys něco udělal, je to tak?“

Zmijozel se nad tím zamyslel, když se v duchu ptal na tuto otázku vlka v něm.

Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, že už nemohl přesně určit oddělenou entitu prokletí. Zmateně o tom přemýšlel, prohledávaje stinné místo v koutku své mysli, odkud pocházela zvířecí naléhání, která ho sužovala od té doby, co byl pokousán. Ale určitě tam už nebyl.

Každopádně, nebyl takový blázen, aby si myslel, že je vyléčen. Ale tato alternativa ho mátla. Jak...?

A pak to v mžiku pochopil.

Ach ano. Teď do jisté míry dávaly smysl všechny ty knihy, kterým neporozuměl. Vlk ho už nemohl ovládat donucením, protože už nebyl osobitou myslí, která působila proti jeho vlastní.

Nyní byl opravdu jeho součástí. Rozptýlený do jeho vlastní mysli a úmyslů, čímž se přidala ještě další vrstva temnoty do jeho osobnosti – jako by nebyl už tak dost podezřelý, pomyslel si zahořkle.

Takže toto byl důsledek opravdového přijetí.

Mohlo to být horší, dumal chvíli nepřítomně. Říkal si, jestli Lupin někdy zakusil toto... toto spojení. Ten muž by to nepřiznal, kdyby ano. Jako Nebelvír pravděpodobně shledal toto přijetí ostudnější než původní prokletí.

Když si Draco vzpomněl na otázku, zavrtěl hlavou: „Ne, už nebude fungovat.“ Jeho oči se zúžily. „Proč? Zklamání?“

Harry se zvláštně usmál: „Ne. A... Omlouvám se kvůli... však víš. Když jsem tě donutil.“

„To bys zatraceně měl,“ odsekl blonďák nesmířlivě. „Myslím, že jsem dost nadával, proboha, snažil jsem jít za tebou! A tys měl zatracenou kliku, že jsem se hned nevzdal. O vteřinu víc –“

Harry popošel blíž a silně ho objal, čímž účinně ukončil tirádu, když Draco ztuhl, a překvapeně mrkal přes Nebelvírovo rameno.

„Na to je sotva čas nebo místo...“ začal znepokojeně po několika sekundách.

Druhý hoch ho pustil, dokonce se beze studu tvářil rozpačitě.

Draco na něj upřeně hleděl, a pak protočil oči: „No, pokud jsi už skončil, tak to teď můžeme udělat pořádně.

„...Ty chceš ještě pomáhat?“

Blonďák vydal trpělivý povzdech: „Nemysli si, že jsem neuvažoval o tom, že tě zmlátím do bezvědomí a dotáhnu zpátky do školy, Pottere.“ Upřeně se podíval na oblohu. „Ale už nemám dost času.“

Harry následoval jeho pohled, a vytřeštil oči, když si poprvé uvědomil, jak se setmělo, a několik prvních hvězd tu a tam zářilo nad potemnělým obzorem.

Draco se už otočil a namířil svou hůlkou směrem ke zvuku boje: „Accio Neviditelný plášť!“

Harry na něj zíral, a v duchu si říkal, proč na to nepomyslel poté, když si uvědomil, že ho zapomněl. Netrvalo dlouho a požadovaný předmět připlachtil vzduchem do Zmijozelovy natažené ruky. Harry by si ho nemohl všimnout až na nepatrnou deformaci vzduchu, kterou způsobil.

Draco ho na něj hodil s pohledem, který jasně obviňoval, Idiote. Pak také předal svou hůlku: „Na. Dávej mi na ni pozor.“

Harry ji vzal a podivně váhavě si strčil kousek ebenu do kapsy. Měl nutkání něco říct, ale ani za život se nemohl rozhodnout co, a tak si nakonec němě skousl ret, a poodstoupil, když začala přeměna.

***

„Confringo!“

Severusovo kouzlo srazilo nejbližšího protivníka, kterého mrštilo dozadu do dvou dalších, s hlasitou ránou, a pak trojice spadla v chaotickou hromadu. Okamžik vyčkal a sledoval, jestli se pohnou.

Ale po chvíli to vypadalo, že mu nic nehrozí.

Otočil se a vydal se k opuštěné kleci – uvědomil si svou váhavost, když byl jen napůl cesty k ní. Váhal a očima hledal lektvar, který odhodil v tísni. Nikde ho neviděl a zoufale přemýšlel, jestli nebyl odkopnutý, rozlitý nebo se stalo něco jiného nešťastného dřív, než na něj vlkodlak  mohl dosáhnout.

Ale neviděl žádný jeho záblesk. Stejně to vypadalo, že je tady příliš pozdě. Právě se díval na poslední sluneční paprsky, které mizely za obzorem, a vesnice se nořila do téměř falešného klidu. Okamžik se zdálo, že to ustalo, když poslední červeň západu slunce uvolnila cestu nastupujícímu měsíčnímu stříbrnému světlu.

Mistr lektvarů strnul, když pocítil hluboko zakořeněný strach, který v něm vzrůstal, a musel potlačovat nutkání se obrátit a utéct.

„S–Severusi!“

Lupinův hlas ho překvapil. Vytrhl se ze svého úzkostlivého omámení a uviděl vlkodlaka, který se choulil v jednom rohu klece, kde se třásl, když jej zastihla změna. Víc se přiblížil, vytáhl hůlku a připravil se.

„...Vzal sis ho?“ Jeho hlas zněl moc slabě na jeho vkus. „Lupine. Vzal sis Vlkodlačí lektvar?!“

Od muže nedostal jinou odpověď než bolestné zavrčení, které se změnilo do něčeho připomínající štěkot. Opět sledoval bolestnou přeměnu, které byl jednou svědkem, když se to stalo Dracovi, ale i podruhé byl neméně nervózní.. Otřásalo to jím tak, jak by tucty nebo více Smrtijedů nemohli; děsivé na samé prvotní úrovni.

Jakmile se měsíc zcela objevil zpoza ochrany mraků, hluboké vlčí vytí protnulo Prasinky.

Severus dál zíral s vytřeštěnýma očima, když čekal na jakoukoli známku toho, zda si stvoření před ním uchovalo svou lidskost nebo ne. Vypadalo vyčerpaně, leželo stočené na dně očarované klece a jeho chvějící se oči byly zavřené.

Směle přistoupil blíž.

Jedno zlaté oko se otevřelo jen natolik, aby na něj apaticky kouklo, a v zářivé duhovce nebyla žádná stopa po divokosti nebo toho, že by ho poznal.

„...Lupine?“

Bolestivě pomalu se vlk vytáhl do sedu. Nevrčel na něj, nezápolil se svým vězením, nebo se nechoval nějakým iracionálním způsobem, jak předpokládal, že by zlé zvíře mohlo.

Obrnil se, ušel poslední vzdálenost mezi nimi, když se zastavil těsně před kovovými mřížemi. A ano, byla tam. Prázdná lahvička ležela v kleci na zemi, a bez lektvaru.

Pocítil příval úlevy a dovolil si uvolnit dech, který, jak si nebyl vědom, zadržoval.

Přesto by bylo... nezodpovědné otevřít klec, aniž si ho vyzkoušel.

Vůbec nevěřil tomu, co dělá, když pozoroval svou ruku, jako by patřila někomu jinému, kterou protáhl mřížemi, a napřáhl, připravený ji strhnout zpátky, kdyby se stvoření pohnulo moc rychle nebo hrozivě.

Zlaté oči se na něj upřely, mdle zamrkaly, pak se vlk předklonil a kmitnul růžovým jazykem přes jeho konečky prstů.

Severus nemohl jinak než protočit oči a podrážděně si povzdechl, když se konečně uklidnil: „Tohle pro tebe nebylo svolení si na mě dovolovat, Lupine,“ stěžoval si naštvaně, právě když poodstoupil, mávnul svou hůlkou na klec a vyštěkl kouzlo, po kterém se dveře klece se zařinčením rozletěly.

Tříslově zbarvený vlk se uvnitř těžkopádně postavil do své plné výšky; tato velikost Mistra lektvarů překvapila. Skoro zapomněl, po dlouhých letech, kdy naposled čelil tomuto stvoření, jeho úplnou hmotnost a sílu. Nyní věděl, že je krotký, přesto cítil starý stín hrůzy, který jím prostupoval.

A přesto. Toto je Lupin. Logicky věděl, že to je Lupin, ten stejný uhlazený otrava se svými hloupými nebelvírskými zásadami a iracionálně trochu zamilovaný. Čeho se tak bál...?

Díval se, jak k němu vlk kulhal po třech tlapách, bylo to zřejmě další zranění, ke kterému přišel během svého uvěznění. Severus bez výrazu rychle vrhl léčivé kouzlo. Nebylo dokonalé, hlavně kvůli vlkodlačí vlastnosti odpuzování magie, ale mohlo být provedeno.

Netrpělivě pokynul na vlka, a jen krátce se zarazil, než se přinutil položit ruku na vlkovu lopatku, a prsty zanořil do drsné srsti, aby se připravil na přemístění.

Bez varování, zrovna když zavřel oči, aby se soustředil, Lupin vydal ohlušující štěkot a vrhl se dopředu, pryč od Mistra lektvarů.

Severusovy oči se překvapením rozevřely, a s úžasem viděl stvoření, jak směřovalo k velkému množství lidí, které zaplnilo hlavní ulici. Jeho první panická myšlenka byla, že byl nějakým způsobem oklamán a právě pustil rozzuřeného vlkodlaka na bezbranné vesničany a stejně i na Smrtijedy.

Ale nikoli, Lupin pelášil kolem prvních lidí, na které narazil, aniž na ně dál pohlédl, zřejmě mířil za něčím konkrétním.

Severus se podíval přes něj a rychle zahlédnul problém, který pobídl vlka k akci.

„Salazare...“ šeptl nevěřícně a uklidnil svůj vztek – a pak zmizel v jeho patách.

***

„Máš někdy pocit, že nejsme vlastně potřební...?“ zamručel Ron mrzutě, přitom se tvářil nezaujatě.

Hermiona kývla na slabý souhlas. Věděla, že to je hloupé, ale ona stejně jako Ron, si zvykla, že jejich přítomnost je nějak nutná v tomto druhu situace. To, že Harry sám utíkal, dokonce bez nejmenšího předstírání, že potřebuje nebo očekává jejich pomoc, bylo nepatrným obratem k lepšímu. Měla dojem, že by tady vůbec nebyli, kdyby ho s Dracem nezastihli na chodbě – a i teď jejich role vypadaly, že se snížily na morální podporu.

Bylo to... znepokojující, mírně řečeno.

„Hlavně hledej dál,“ bylo vše, co k tomu nicméně řekla. „Remus tady někdy musí být. Harry říkal, že se mu o něm zdálo, že je v kleci...“

„Harryho sny byly předtím špatný,“ odpověděl zrzek pochybovačně. „Nemyslíš, že mohl naletět i podruhé...?“

„No, Snape si zřejmě myslí, že má pravdu,“ odvětila.

Ron se opřel zády o obchod, za nímž nelezli útočiště, a pokrčil rameny: „Uvědomuješ si, že pro ně může být moc pozdě, i kdyby ho našli? Podívej. Už je tma a –“

Do nepohodlné vážnosti Ronových slov zaznělo poblíž nich vytí. Ztichli, vrhli po sobě vytřeštěné pohledy, a aspoň minutu se nepohnuli.

„Myslíš, že to udělali...?“ zeptal se nakonec.

Krátce si skousla ret, pak se obrátila a zamířila na ulici.

„Co to děláš?!“ zeptal se nevěřícně, a neochotně šel za ní. Byl docela šťastný, že zůstal delší chvilku v relativním bezpečí jejich úkrytu.

„Musím se podívat, co se děje,“ vysvětlila, dívajíc se na něj přes své rameno.

„Ale –“

Opatrně se koukla na ulici, protože ji jako vždy opanovala její zvědavost, a když to sotva udělala, vydala šokovaný výkřik. Poplašeně běžel dopředu a objevil se po jejím boku ve chvíli, kdy uviděl přesně to, co bylo příčinou takové reakce.

Remus Lupin se řítil k nim, přitom velké tlapy vyhazovaly sníh a jeho zuby a oči se leskly.

Ron křičel a zapotácel se dozadu, popadl Hermioninu paži a táhl ji s sebou. Ona však ztratila rovnováhu a spadla na něj, čím je poslala k zemi. Přesto ji táhl s sebou, dál se škrábal opačným směrem, s hlavou plnou myšlenek na třeťák, na příhodu, ve které ho Sirius kousl, a o kolik hůř by to bolelo s vlkodlakem.

Cosi bílého se zdálo, že se objevilo odnikud, vyřítilo se před ně a vydávalo vrčení. Ronova hruď bolela zděšením, když to rozpoznal jako další stvoření, a třesoucíma se rukama vytáhl hůlku.

Další rychlý pohyb upoutal jeho pozornost, otočil se a uviděl Harryho, který si stáhnul Neviditelný plášť, když se hnal k nim. S tím zároveň Hermiona popadla jeho zápěstí, čímž se jeho hůlka odklonila od bílého vlka.

„Co to děláš –?!“

„Rone, ne!“

Už neměl šanci protestovat, když Lupin sklouzl k nim, a světlejší vlk na něj štěkal, dokud lehce necouvl. Přesto by to nebyl žádný zápas, kdyby stvoření bojovala; Lupin měl výšku, váhu a sílu na stříbrného vlka, který stál mezi ním a jimi.

A pak se jakoby odnikud objevil Snape, který se natáhl, popadl tmavou srst většího vlkodlaka a odtáhnul ho dozadu, jako by nebyl ničím víc než neposlušným psem. Ron by později žasnul nad tímto absurdním scénářem, ale v tento okamžik byl příliš udivený tímto průběhem při pohledu na Mistra lektvarů, jenž odhodil váhavost do větru a podařilo se mu od nich odvléct stvoření, které se skoro vyrovnalo jeho výšce.

„Lupine! Promerlina, všechny hrozně děsíš!“

K jejich úžasu, mohutný vlk sklopil uši a klesnul krotce k Mistru lektvarů, přičemž vypadal podivně... bázlivě.

Podobně bílé stvoření, které se objevilo na jejich obranu, pomalu vstalo ze svého přikrčeného a obranného postoje. Přesto ještě tak napjaté jako dřív, si nyní ostražitě prohlíželo druhého vlkodlaka.

Harry popošel s tou stejnou obezřetností, natáhl se a dotkl se boku menšího vlka: „Draco...“ Modré oči kmitly k němu, a uvolnilo se jejich napětí.

Ron zbledl: „Malfoy?!“

Čarodějka vzhlédla na Mistra lektvarů – byl zcela nepřekvapený odhalením, kterého by si zrzek později všimnul: „Dal jste mu Vlkodlačí lektvar?“

Snape na ni hleděl s větším vztekem, než kdy předtím: „Výslovně jsem vám všem řekl, abyste se vrátili do školy!“ Trhla sebou, a otočil se k Harrymu. „Vy, Pottere, jste neodpustitelný hlupák! Nevěřím, že byste– Och, sklapni, Draco!“

Vlk, který vydával hluboké vrčení, rychle ztichl.

Severus se zhluboka nadechl, v duchu si připravoval tirádu, kterou by spustil na puberťáky a Lupina ve vhodnější dobu, pak se podíval okolo nich. Ano, členové  Řádu už byli v davu, a bylo otázkou času, než si jich všimnou – což by, pro všechny zúčastněné, bylo lepší, kdyby se tomu vyhnuli.

Problémem bylo, že je všechny odtud nemohl zkrátka přemístit. Bylo jich na něj příliš mnoho, aby je přepravil, a za současného stavu Draca a Lupina byl jedině schopný –

„...Pane profesore?“

„Co, Grangerová?“

Ukázala k obchodu, vedle kterého byli: „T–tam je chodba... ve sklepě Medového ráje... Vede přímo do školy...“

Potter vedle ni vážně přikývl: „Neměli bychom být viděni.“

Severus potlačoval nutkání na ně vrčet. Ale proklatě, nemohl přijít na lepší nápad, a mohl se jen s nechutí přidat.

Sledoval jak trojice teenagerů zmizela pod Potterovým ďábelským pláštěm, a pak poodstoupil, když jejich stopy vedly ke vchodu prázdné cukrárny. Draco zůstal těsně u nich, napjatý a ochranitelský do poslední chvíle.

Vlk u jeho boku ho náhle šťouchnul, a teprve pak si uvědomil, že vypadal ztuhle, když jeho prsty stále svíraly Lupinovu srst.

V rozpacích ji rychle pustil.

Zlaté oči se na něj dívaly se znervózňující intenzitou, než stvoření odkulhalo za ostatními. Severus si povzdechl, když odsunul iracionálně silný pocit úlevy, a pak se ujistil, že se za nimi zavřely dveře.




42. kapitola: Tajemství je ve vyprávění


Remus vlastně neměl nikdy nic proti nemocničnímu křídlu v Bradavicích v době, kdy byl student. Pastelové modré barvy a nerušenou atmosféru shledal velmi uklidňující, a ostatně tomu tak je dosud. Tiše si povzdechl z místa, kde seděl na konci jednoho z lůžek a napil se svého čaje, když jen čekal, až ho Poppy konečně propustí, aby se mohl vrátit do své malé boudy.

Úplněk skončil včera v noci. Byl zavřený ve vedlejším nemocničním pokoji, který Draco obýval během své první přeměny. Poppy a Albus vysvětlili, že jsou jen opatrní, a monitorují ho, jestli nezpozorují něco, co bylo následkem jeho týdenního uvěznění. Měli za to, že Smrtijedi mohli na něm možná zanechat nějakou kletbu, která by se mohla projevit teprve později.

Ale byl v pořádku, pokud to jako lékouzelnice byla schopná stanovit.

Opět si povzdechl, odložil šálek s podšálkem a vstal s mírným zakymácením, protože jím prošla ostrá bolest, když svou váhu přenesl na levou nohu. Poppy dala do pořádku jeho zranění, ale varovala ho, že by mohl v nadcházejících dnech cítit bodavou bolest. Stále na to zapomínal.

Bez zastavení přešel k oknu a podíval se ven na pozemky. Toužil po čerstvém vzduchu a chladu, po tom bílém zimním klidu, který viděl pod sebou. V nedávné minulosti bylo v jeho životě příliš mnoho hluku, temnoty a uzavřené izolace…

Z myšlenek ho vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Ohlédl se přes své rameno, čekaje, že uvidí Poppy, ale místo na ní jeho oči spočinuly na jistém sklíčeném a obrýleném chlapci.

„Harry…?“

Hocha neviděl od oné noci, a tak nemohl potlačit překvapení ve svém hlase. Čekal, že se mu Harry bude vyhýbat o něco déle.

Jeho návštěvník se přišoural dál do pokoje, vypadal silně znepokojeně. Remus se slitoval a otočil se zpět k pohledu z okna, přesto pozorně poslouchal všechny možné zvuky, které chlapec vydával, a tak slyšel, jak si povzdechl, a konečně se přiblížil, když za sebou zavřel dveře.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ ozvalo se strohé a monotónní prohlášení.

Vlkodlak se krátce usmál: „Děkuji ti, Harry,“ odpověděl tiše. „Musím říct, že jsem také rád.“ Nečinně pozoroval dva mrzimorské studenty, kteří dole po sobě házeli sněhovými koulemi.

Chlapec vydal pozvolný výdech, ještě byl napjatý: „Znovu neodejdeš.“ Nebyla to otázka.

„Ne.“ Remus si za zády sepjal ruce. „Ne, vypadá to, že náš plán dospěl k poněkud nešťastnému konci.“

„…Dobře.“

Otočil se, aby se podíval na hocha, a zvedl obočí: „Harry. Nebuď takový.“

Setkal se s nenápomocným pokrčením ramen: „Co chceš, abych řekl? Nechtěl jsi, abych to dělal, a neměl jsem to správně dělat. Podívej, co se stalo. Jsem rád, že jsi to zjistil.“ Okamžik se tvářil vzdorně, než se zdálo, že se uvolnil, když to tak vyjádřil. „Chci říct… Ne kvůli tomu, jak jsi to zjistil –“

„Vím, co tím myslíš.“ Remus se s povzdechem otočil zpět k oknu, a na delší chvíli zůstali zticha.

„Ne, že bych… neoceňoval toto pochopení,“ řekl nakonec po chvíli, „ale měl bych ti říct, že jsem velice zklamán, že jsi udělal něco tak nebezpečného jako před několika nocemi…“

Harry si odfrkl, a vypadalo to, že nedokázal zabránit zabrblání: „Že to říkáš zrovna ty…“

Vlkodlak se otočil v nenadálém návalu hněvu: „Já jsem vždycky znal rizika, do kterých jsem šel! A ztráta by jistě nebyla tak hrozná, kdyby se mi něco stalo, ve srovnání s –“

„Remusi! To není –“

„A já jsem s sebou netáhl ostatní do nebezpečí!“

Mlčeli, oba byli mírně šokováni tímto obviněním. Remus zamrkal a přemýšlel o tom, co se stalo s jeho předsevzetím být trpělivý.

„Já…“ Harry zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, aby šel kdokoli z nich se mnou. Snažil jsem se jim v tom zabránit. Poradil bych si sám, kdybych mohl…“

„O to sotva jde…“

„Ne, máš pravdu. Neměl jsem je nechat jít. Neměl jsem nechat Draca, aby mě přesvědčil…“

Remus si povzdechl, když rozpoznal stín viny, který pravděpodobně trápil hocha od oné noci útoku. Zjemnil svůj hlas, protože zalitoval svého ostrého pokárání: „Myslím, že se ti Draco dost postavil na odpor, když jsi udělal něco tak bláznivého,“ poznamenal mírně.

„Nemáš ponětí…“

„No jistě musíš vědět, že by žádný vlkodlak se zdravým rozumem nemohl zůstat stranou, zatímco si jeho druh šel zvesela do bitvy…“

Zelené oči se na něj rázem upřely, a rozšířily se šokem: „…Ty to víš?“

Na Remusově tváři se objevil úsměv: „Ano, vím to. Vlastně je docela snadné si toho všimnout, když znáš znamení…“

„Och…“

„Jsem rád, že sis to konečně uvědomil,“ dodal vlkodlak pobaveně.

Tím si vysloužil poměrně mrzutý pohled: „Mohl jsi mi to říct, víš… Musel jsem si to přečíst černé na bílém, předtím mě to ani nenapadlo…“

Remus se zachechtal, protože ho to nepřekvapilo. S úsměvem se vrátil k oknu, čímž nechal chlapci několik sekund, aby se sebral. Okamžiky plynuly v tichu, když Harry rozpačitě přešlapoval, než se pustil do zajíkavé, nervózní řeči.

„Myslíš… Chci říct… Sirius… Myslíš, že on…?“

Remus se překvapeně otočil při zmínce svého vlastního druha. Nebyl si jistý, jak vnímat skutečnost, že už nepřemáhal zármutek, ani při nečekané připomínce.

Mohl odhadnout, na co se Harry snaží zeptat, i když to hoch nedokázal úplně vyjádřit slovy. Pousmál se: „Ty víš, jak to bylo se Siriusem, Harry. Přijal by to… chvíli by se smiřoval s jistými věcmi. Hlavně fakt, o kterém se bavíme, je Malfoy. Ale zapomněl jsi, že on byl v dost totožné pozici jako jsi teď ty. On by to pochopil.“

Harry přikývl: „A… co ty?“

Vlkodlak by se zasmál, ale usoudil, že by si to mohl mylně vyložit. Místo toho se natáhl a sevřel jeho rameno: „Harry, vím lépe, než kdokoli jiný, s čím se vypořádáváš a co to znamená.“

„…Tobě to nevadí?“

„Proč by mělo?“ zeptal se nevěřícně. Pak nemohl odolat pokušení a dodal: „Kromě toho. Věřím, že Nebelvíři mají… slabost, dalo by se říct, pro Zmijozely.“

***

Poté, co Harry odešel, vlkodlak neklidně seděl, protože jeho vlastní slova se mu honila myslí. Copak měl opravdu slabost pro Severuse? Pomyslel si, že by si nyní mohl odpovědět s naprosto definitivním ano. Vždycky měl, že? I tehdy ve škole…

Ale nikdy dřív neměl tu…  šanci, která se zdála tak blízko.

I přesto, když se na to odvážil myslet, to věděl lépe. Nepatrně otevřená šance se již uzavřela, teď když lekce nitrozpytu skončily. Půjdou zase svou cestou, jak tomu bylo vždy. Severus zapomene na jeho existenci, a on… on by se prostě musel naučit zapomenout na Severuse…

Nicméně jeho neústupný vnitřní hlas rozhodnosti – nebo snad to byl zoufalosti, opravil se ironicky – by mu nedovolil se jednoduše vzdát. Ještě ne. Ne dokud neučiní poslední vyzkoušení hloupé nebelvírské statečnosti, jak to tak Mistr lektvarů sám nazýval…

***

S lehkým kulháním sešel do sklepení, kde se Remus zastavil před zamčenými a kouzlem uzavřenými dveřmi, před kterými už mnohokrát váhal. Jenže tentokrát to, jak věřil, bylo jiné. Ostatně neměl žádný rozumný důvod, proč byl zde. Žádnou výmluvu na lekce nitrozpytu, ke které by se uchýlil.

Severus už neměl žádný naléhavý důvod, aby s ním mluvil. Konečně se mohl stáhnout a opět se do sebe uzavřít, jak to toužil pořád udělat.

Remus si skousl ret a zaklepal.

Jak se vteřiny vlekly a čekal s narůstající úzkostí, tak si to znovu rozmýšlel. Severus asi nebyl ani uvnitř. Proto určitě nereagoval na dveře. Možná by to Remus měl prozatím nechat prostě být. Uvidí se na večeři. Obklopeni dalšími profesory. Nejspíše budou sedět stranou-

Dveře se najednou otevřely, načež vlkodlak překvapeně sebou trhnul, a bezhlesně zamrkal.

Mistr lektvarů vykoukl ze svých pokojů, a jedno tmavé obočí se pořádně vyklenulo takovým způsobem, který nikdy neselhal způsobit Remusovi pocit, jako by udělal něco neodpustitelně hloupého. Zčervenal a zjistil, že se mu veškeré jeho připravené projevy vypařily z hlavy.

„Copak chceš, Lupine…?“ protáhl Severus konečně, když nechal ticho natáhnout až do krajní meze.

„No…“

„Přece neočekáváš, že budeme pokračovat v té směšné frašce? Ani ty nejsi sebevražedný do takové míry…“

„Ne, to samozřejmě ne –“

„V tom případě ti připomínám, že už nemáš žádnou povinnost ke mně chodit.“

Vlkodlak zíral, když vzdáleně přemýšlel, jestli to byla jeho představivost nebo Severus mluvil poněkud ve spěchu. Bylo to nejblíže neklidu, který kdy dal najevo, pomyslel si Remus, a s touto vyhlídkou pocítil nepatrný záchvěv sebejistoty, který se k němu vrátil.

Ukázal láhev whisky, kterou si s sebou bezděčně přinesl.

Severus se na ni okamžik díval, než se pozvolna v koutku jeho úst stočil sarkastický úsměšek, zdánlivě proti jeho vůli: „Tekutá odvaha, Lupine?“

„Myslel jsem, že je to vhodné: „Přiznal Remus, a pokrčil rameny. „…A možná nutné.“

Mistr lektvarů protočil oči: „Pořád nemáš –“

„Uvědomuji si, že nemám žádnou povinnost, Severusi. O to poněkud jde.“ Remus se cítil velmi odvážně, když tohle řekl. Částečně čekal, že mu to druhý muž bude stejně zazlívat. Bylo by to podobné Severusovi…

Tmavé oči se na něj vážně dívaly, zřejmě zachytil a porozuměl významu těchto slov. Remus mohl pozorovat váhu rozhodnutí, které se za nimi objevilo, a zatajoval dech.

Nebyl statečný muž, jak si uvědomoval. Toto byl důkaz této skutečnosti, pokud vůbec byl. Copak sám nečelil mnohem horšímu jen před několika dny? Přesto si nemyslel, že se někdy cítil tak nervózní a odhalený. Bylo to jako čekání na –

Znenadání Severus ustoupil a otevřel pro něj dveře, beze slova a netrpělivě čekal.

Bylo-li to možné, strach jen vzrostl, pomyslel si Remus. Ale usoudil, že by si na to zvyknul.

Koneckonců, usilovat o Severuse byl nesnadný úkol pro slabé nervy.

***

Draco Malfoy se díval do jezera, sledoval, jak se cosi vlnilo pod jeho hladinou, a snažil se na nic nemyslet.

Tedy. Ne přesně tak docela na ‚nic‘, ale objevilo se několik rýsujících se problémů, kterým se horlivě vyhýbal. Bohužel se jevily, že jsou jediné v jeho mysli, na které se zrovna teď mohl soustředit.

Zvedl svou tvář a díval se na ponuré nebe nad hlavou, které se zrcadlilo v částečné zamrzlé vodní hladině před ním a zhluboka se nadechl. Nikdy dřív ho nenapadlo, že zima měla vůni, ale skutečně tomu tak bylo. Všechno vonělo… chrupalo. A studilo. Podřimovalo.

Celková atmosféra pozemků byla podobná. Zvláštním způsobem mu připadal utěšující tento mrazivý klid. Mnohem více, než nebezpečí a rozrušení z té noci; noc, která se přehrávala v jeho hlavě od té doby pokaždé, když zavřel oči. Jak málem ztratil svou celou smečku… svého druha.

A v tom byla věta, kterou nyní mohl otevřeně říct. To jediné dobré, co se objevilo v tom hrozném dobrodružství, pomyslel si. Harry je jeho druh. To je fakt.

A co víc, konečně se mu to rozhodl povědět.

Uvědomění, které ho zasáhlo v Prasinkách nebylo dočasné. Nyní chápal, co musel udělat k přijetí této situace, jak to knihy doporučovaly. Předtím se zoufale snažil chránit sám sebe před Harrym jediným způsobem, který znal: mlčenlivostí. Kdyby jeho druh nevěděl, že je jeho druh, nebylo by žádné odmítnutí, a také žádné úplné spojení. Draco by dál předstíral, že má ještě v té věci na výběr, omezený tím jak to bylo. I když si to sám přiznal, nemohl to přiznat Harrymu, a tohle to rozhodlo.

Ale teď…

Teď už mohl. Když to poví Harrymu, zůstane otevřený a zranitelný, a tím by nejspíše skončila bolest alespoň pro jednoho z nich – ale tohle bylo naprosto nutné.

Ano, vlk v něm ho mohl učinit zlým, náladovým, a silnějším, než kdy byl jako normální kouzelník – ale v tomto případě – v Harryho případě – ho učinil nesobeckým. Odhaleným.

Ale, úplně stejně jako v bitvě v Prasinkách, pocítil menší znepokojení, protože se dá všanc, pokud tohle udělá. Řekne Nebelvírovi pravdu, prostě proto, že si ji zasloužil vědět, a pak počká na výsledek, poněvadž tohle nebyla jeho volba učinit – a možná, že tohle bylo to, čeho se tak vážně bál od začátku.

Jeho oči náhle přelétly na stranu, když se k němu nesl zvuk; kdosi zezadu přicházel. Harry. Povzdechl si a pevněji si kolem sebe založil paže, když si přitáhl těsněji slabý plášť v barvě holubí šedi, který měl na sobě a upřel netečný pohled na mrazivý obzor.

Nebelvír došel vedle něj, a nic neříkal. Vítr, který vál od jezera cuchal jeho vlasy, a šlehal je do spleti, kterou Draco považoval za tragickou. Rozhodně se zdržel komentáře.

„Takže..“ po chvíli nastal rozpačitý úvod. „Pořád jsi na mě naštvaný?“

Zmijozel se snažil, aby se jeho výraz nezměnil: „Co myslíš, Pottere?“

Harry ironicky povytáhl obočí a zanořil si ruce hlouběji do svých kapes. Vlastně ani jinou žádnou odpověď nečekal, takže ho nešokoval ledový tón.

„Mrzí mě to, víš,“ řekl nakonec poté, co uplynulo několik okamžiků napjatého ticha. „Už to neudělám.“

„Jen proto, že už nemůžeš!“ sykl Zmijozel pohrdlivě, než si uvědomil svou odměřenou roli, která se poněkud pokazila. Naštvaný se opět tvářil bezvýrazně.

Harry klidně následoval upřený pohled svého společníka na jezero, a zamyšleně se zachvěl v zimním chladu: „Jo. Proč je to tak, co myslíš…?

Jen proto, že to očekával, si všiml, že Draco náhle znejistěl – dokonce byl napjatější než dřív – a přinutil se nereagovat. Chtěl vidět, co blonďák udělá. Pokud zpanikaří.

Ale Zmijozel mlčel, jen sval, který se pohyboval v jeho čelisti ukázal, že slyšel odpověď. Harry, který si dostatečně zvyknul na Dracovy manýry, věděl, co to znamená, zuřivě přemýšlel, a tak buď hledal způsob, jak nadhodit to téma nebo se mu úplně vyhnout.

Po chvíli ho Nebelvír nechal být, prohlížeje si ho koutkem oka, a jeho myšlenky bloudily, když si všiml, že se ani jeden stříbrný vlásek nepohnul ve vánku. Asi vlasy začaroval, aby zůstaly na místě, pomyslel si s jistým pobavením, stejně jako každý jeho další dokonalý detail.

Harry si všiml, že Draco byl, většinou, falešný. Vzhled byl všechno; názor, který k jeho zoufání Harry nesdílel. Všechno dělal jenom naoko – dokonce, jak Nebelvír tušil, u většiny názorů vždycky kecal. Zmijozel měl sklon něco říct a věřit něčemu naprosto odlišnému.

Například, celá léta vykládal, jak nenávidí mudly a mudlům narozené, a i přesto neuniklo Harryho pozornosti, že držel krok s mudlovskou módou, četl mudlovskou literaturu, a byl si jistý, že ho dokonce slyšel, jak nyní jednou či dvakrát vklouznul do mudlovského slangu.

Stále tvrdil, jak nenáviděl Rona s Hermionou, ale copak se neukázal dobrovolně jen před pár dny, aby je bránil před Remusem? Copak nešel za nimi, když si nebyl jistý, jak se vypořádat s Harryho náladami? Copak to nebyl on, kdo přišel na způsob, jak je dostat do Prasinek, a dokonce pokoušel Snapeův hněv, aby se tam mohli dostat…?

Tvrdil, že nemá žádnou loajalitu. Harry si odfrkl. No, tohle byla zpropadená lež.

Ať už ji přiznal či ne, Draco dal najevo loajalitu k mnoha lidem. Například k Remusovi, na kterého pohlížel jako na vůdce smečky a jakéhosi mentora.

Pak zde byl Snape, kterého by v okamžiku Draco neposlechl, ale jen když si myslel, že situace je dost zoufalá. Existoval mezi nimi respekt na základě skutečnosti, že se oba Zmijozelové chápali navzájem; chápali spornou etiku a obecnou paranoiu druhého Zmijozela; věděli, že se ten druhý trápil, i když by něco takového nikdy v životě nepřiznali.

I Brumbál, do určité míry, vzbuzoval vlkodlakovu úctu, ne-li jeho sympatie.

A Harry nyní věděl, jak je moc Draco loajální k němu. Ještě ho to lehce ohromovalo, když zvážil takovou… obětavost – a od Draca Malfoye, ze všech lidí! Bylo to… něco, co ho málem porazilo asi tak minulý týden. Bylo to –

Nečekaný pohyb blonďáka vytrhl Harryho z myšlenek, když se Draco k němu náhle otočil, a vysunul svou bradu takovým způsobem, aby to vypadalo vzdorně, ale o němž Harry věděl, že to ve skutečnosti znamenalo, že je nervózní. S očekáváním zvedl obočí.

Draco zamrkal, když jeho oči poprvé pořádně spočinuly na společníkovi. Jeho pozornost se dříve nespouštěla z bělošedé krajiny, a tak se u Harryho neočekávaně střetl s barvou, oděv byl v barvách jeho Nebelvíru, v zářivé červené a zlaté, a upíral na něj pozoruhodný zelený pohled, který Draca na krátký okamžik uchvátil. Zavrtěl hlavou, aby se pokusil zbavit takových romantizovaných pocitů.

„Nejprve,“ začal, a zaujal svůj nejlepší autoritativní tón. „Nikdy ti neodpustím, pokud něco takového znova uděláš.“

„Draco… Ty víš, že vždycky nebudu schopný zůstat někde, kde je to bezpečné…“

Blonďák povýšeně pokrčil nos: „Tím jsem myslel, když to uděláš sám. Příště, půjdu s tebou – bez výjimky. A nejen proto, že tě chytnu v poslední chvíli. Všechny šílené, sebevražedné plány, které tě napadnou od této chvíle budou zahrnovat i mě.“

Harry krátce zamrkal, snaže se nedat najevo své pobavení při Dracově volbě formulace, pak se otočil a podíval se na jezero, přičemž jednou kývl: „Fajn.“

„…Co? Žádný argument?“

Nebelvír pokrčil rameny: „Žádný.“ Věděl, že ho teď podezřívá kvůli jeho netečnosti, a pravděpodobně by ho později uklidnilo, že to myslel vážně, ale v tuto chvíli byl spokojený Dracovým zmateným pohledem. „Máš nějaký další bod?“

„Já – jo. Jo, mám další bod…“

A to byl zlomový bod, že? Po tomhle se nevykroutí…

Jenže Draco nevěděl, odkud by měl začít. Nebylo to něco, co se dalo jen tak plácnout, že? Měl plány, jak by tu situaci vysvětlil jasně a racionálně, a vyložil takovým způsobem, aby Nebelvír nezpanikařil během prvních několika vteřin. Ale všechny jeho pečlivě promyšlené projevy se zdály, že se mu vypařily, a najednou nevěděl, co má říct.

Vedle něj si Harry tiše povzdechl: „Prostě to řekni, Draco.“

„Jsi můj druh.“

Ta slova vypustil z úst tak rychle a snadno, že neměl ani šanci zvážit rozumnost takového strohého prohlášení, a musel potlačit nutkání, si hrůzou plácnout ruku přes pusu. Místo toho strnul, a netroufl si na jakýkoliv kradmý pohled na druhého chlapce.

Většinu včerejší noci strávil přípravou na různé reakce na své sdělení, se kterými by se mohl setkat, a tak byl duševně připraven na tirádu, zakoktané odmítnutí a nevěřící smích.

To, co nečekal bylo velice klidné: „Já vím,“ které vyplynulo z Nebelvíra.

Zprvu si byl jist, že mu něco uniklo. Nebo, že by to Harry nepochopil? Ale ne, ty zelené oči se na něj upíraly s celou jejich intenzitou, a v nich nebylo stopy po nejistotě či zmatení.

Blonďák na něj chvilku civěl, a pak frustrovaně pevně semkl oční víčka: „Jak bys to vůbec mohl vědět?!“ zeptal se nevěřícně, když se nebyl s to zarazit. Zúžil oči. „To ti řekla Grangerová?“

Harryho obočí vyletělo vzhůru: „Hermiona to ví?! Děláš si srandu… A to tě vůbec nenapadlo, že bych to chtěl slyšet dřív?!“

Zmijozel se naštval: „Byla to trochu prekérnější situace, než jak sis mohl uvědomovat… Tak, jak to víš?“

„Na pohovce jsi nechal nějakou knihu o vlkodlacích. Nudil jsem se a přečetl jsem si ji. I já si dokážu dát dvě a dvě dohromady, když je to přede mnou vytištěné.“

„…Och.“

No. Tohle bylo určitě méně dramatické, než očekával. Ale měl dojem, že to ještě neskončilo…

„Poslyš…“ začal, a hledal výmluvné fráze, které si dříve nachystal, a načisto v tom selhal, když žádnou nenašel. „Musíš si myslet, že po tobě budu požadovat ten samý… závazek, který měli Lupin a… a Black. Já ne, to se neboj. To je jen –“

„Ty to nechceš?“ přerušil ho Harry, a zvědavě se na něj díval.

Draco váhal. Bylo dost obtížné se pokoušet nalézt slova, aniž se Nebelvír hloupě ptal: „No. Ano. Myslím… Ale snažím se ti říct, že po tobě nebudu požadovat něco, co nemůžeš dát…“

„Ty ses rozhodl, že jsem neschopný závazku?“

Zmijozel v duchu žasnul nad absurditou tohoto rozhovoru: „Snažím se být ohleduplný. Nemluv tak, jako bych tě urážel! Fakt je ten… že existují lepší věci, které bys mohl dělat, než se svázat s vlkodlakem… nebo Malfoyem.“

„Není to snad mé rozhodnutí?“ zeptal se Harry, pro celý svět zněl zcela rozumně, což bylo asi ze všeho nejznepokojivější, pomyslel si Draco.

„Co se to snažíš říct?!“ vyštěkl, čímž ukončil jakékoli diplomatické úmysly. „Že to chceš? Pottere, vždyť to jsi ty. Možná byl v pohodě nějaký flirt, když o tom nikdo nevěděl. Ale lidi to zjistí… časem, a dost silně pochybuju, že to bude fungovat.“

„Proč?“

„Já – Jak – Co myslíš tím, proč?! Myslíš, že by to kouzelnický svět výjimečně posuzoval laskavě? Myslíš, že to bude snadný? Myslíš… myslíš, že tě to prostě nebude nudit?! Chceš něco jiného?!...Můžeš mít něco – někoho – Harry. Tohle zůstalo jenom na mně…“

Zelené oči si ho zběžně prohlédly, a rychle se téměř ostýchavě vyhnul jeho přímému pohledu: „A… co když chci zůstat s tebou? Mohl jsem myslet na horší věci…“

Draco podrážděně pohodil svýma rukama: „Jak můžeš být tak klidný?! Copak ti ještě nedošlo, co ti říkám, Pottere? Tohle je něco, z čeho by většina lidí zpanikařila!“ Nebylo to fér! Cítil dětinské naléhání křičet. Harry nepostupoval podle scénáře!

Nebelvír pokrčil rameny: „Nejsem zrovna většina lidí…“

Draco se zarazil, zasažen náhlým uvědoměním. Tohle, uvědomil si, bylo to, co dělalo Chlapce-který-přežil osobou, kterou byl. Bylo to tím, co ho dělalo pravděpodobně triumfem proti nerovnosti: chlapec, který bojuje proti moci Temného pána, jenž děsil dospělé muže.

Harry nechápal pravidla. Ani si je neuvědomoval. A tudíž si nevědomě razil cestu přes překážky, které způsobili jiní, aby zůstal v jejich stopách, nebo aby změnil názor.

Podle pravidel, společenská ikona, kterou Nebelvír byl, symbol strany Světla a všeho toho humbuku kolem, by se Harry neměl vůbec spojovat tak úzce s jasně Temným kouzelník, kterým Draco byl, a určitě nebyly zábavné takové nápady, které navrhoval…

A přesto.

Porušilo to všechna společenská pravidla a předpoklady. Porušilo to konvence. Harry byl určený k tomu, aby se objevil vítězný hrdina v třpytivé zlaté záři. On měl dospět a oženit se s nějakou slušnou, úchvatnou ženou a zplodit půl tuctu malých Potterčat, se žádným náznakem skandálu, který by se dotkl jeho dobrého jména…

Nechtěl tady stát tak klidně, jako by mu bylo fuk, že nic z toho by se nestalo, kdyby trval na této cestě, a tak lehkovážně umožnil Dracovi, aby si s ním začal…“

A přesto…

Bylo to tak lákavé… prostě ho vzít za slovo a předstírat, alespoň na chvilku, že všechno bude fajn…

Zavrtěl hlavou, když se odvrátil od Nebelvíra a těsněji si k sobě přitáhl plášť: „Pořádně jsi o tom nepřemýšlel. Nevíš, co to znamená…“

Když Harry slyšel skleslý tón, popošel k němu, a váhavě se ho dotkl: „Já jsem o tom přemýšlel…“ přiznal. „A opravdu to vím.“

„…Jak dlouho to víš?“ zeptal se Draco nakonec po chvíli.

„Od té noci, kdy Remus odešel.“

„Takže toto je důvod, proč jsi byl potom se mnou tak podrážděný?“

„…Částečně. Nebyl jsem si jistý, proč jsi mi to neřekl. Myslel jsem, že jsi asi nesnášel tuto představu.“ Odmlčel se, když se Draco prudce otočil čelem k němu a zlobně se na něj díval. „A pak v tu noc… Vůbec jsem nechtěl, abys šel se mnou. Myslel jsem… že kdyby se ti něco stalo, byla by to moje vina, protože ty bys ani neměl na výběr ve snaze mě chránit…“

„Harry –“

„A pak jsem to asi zhoršil, když jsem na tebe použil donucení. Ale to bylo to jediné, o čem jsem si myslel, že by ti zabránilo jít se mnou, pokud jsi nechtěl.“ Věřil, pokrouceným způsobem, že to ještě fungovalo. Zavrtěl hlavou, povzdechl si a zahořkle se usmál. „A jsem si jistý, že jsem měl pravdu, když jsem začal mluvit…“

Zmijozel mlčel, a na druhého se díval koutkem oka. Opět oba předstírali, že se dívají na vzdálený obzor, ačkoli uhánějící myšlenky zastřely jejich vidění natolik, aby viděli tu krásu.

Po chvíli Draco ucítil, jak se konečky prstů otřely o jeho vlastní. Byl to sotva dotek, ale dost vytrvalý. Automaticky se natáhl a přijal sevření, přičemž se nepatrně uvolnil spojením prstů.

Měl dojem, že když využije této chvíle a uvěří Nebelvírovi, vrhne se do většího rizika než kdy dřív. Ale naproti tomu, jaká je alternativa…?

Pochmurně si v duchu odpověděl sám.

„Uvědomuješ si,“ řekl Zmijozel nakonec, snažíce se o lhostejnost, „že pokud s tím souhlasíš, budu majetnický, žárlivý, nejistý, směšně náročný – ach můj Bože…“ zamumlal, jako by si to zrovna poprvé uvědomil. „Stanu se mou vlastní nejhorší noční můrou…“

Harry se zasmál, a rozhodl se, že s tím může žít.



Konec