Vnímavá zahrada - kapitola třetí - Lektvar tři

*****

Severus zaklel, když si prohlížel dva couly zbylé v láhvi. Další lektvar byla opět tinktura. Se zabrbláním ji zasunul zpět do police - neměl si ji dopřávat jako vlastní nápoj po uvaření té poslední tinktury, pak by nemusel stát před vyhlídkou na další cestu do vesnice, aby doplnil své spotřebované zásoby. Rezignovaně si povzdychl, oblékl si všední hábit, a vyšel ven na cestu. Na moment se uprostřed ní zastavil, pohlédl ke hřebeni, zda by nespatřil přicházet svou malou přítelkyni. Krátce se zamyslil nad odkladem svého výletu, pak zakroutil hlavou sám nad sebou, o čemže to přemýšlí, a přemístil se.

Vesnice je zvláštní směsicí mudlovského a kouzelnického světa. Druhý uvedený se schází v jižním okraji městečka, totiž jen ve dvou ulicích s obyčejnými výlohami krámků s nenápadnými vývěskami krášlícími jejich okna. Svižně šel po zpola liduprázdné ulici vydlážděné kočičími hlavami, pak zabočil do vedlejší k poslednímu podniku nesoucí vývěsku ‚Christian Clecker, lékárník‘. Přirozeně to je kouzelnická lékárna v každém smyslu slova, police jsou však naloženy rozmanitými mudlovskými patoky a léčivy, že si Severus nebyl tak zcela jistý, jedná-li se jen o zástěrku. Mudlové se málokdy odvážili do této části vesnice, ale při pokusu o to, ať sebeslabšímu, bylo toto ‚zdání‘ zachováno.

Vstoupil do zaprášeného krámku, zvonek nade dveřmi oznámil jeho příchod. Cestou uličkou k pultu si se zájmem prohlížel police. Vždy jej pobavilo, že mudlové dávali přednost odleželým vehikulům při vytváření svých patoků. Taková škoda, pomyslil si, protože sušením se přísady při jejich míchání stávaly ‚inaktivní‘, a ve výsledku naprosto nepoužitelnými. Proč to takto dělávali, bylo nad jeho chápání.

Muž čekající u pultu se na něj široce usmál. „Á, Severusi! Už to jsou měsíce, kdy jsme vás naposledy viděli. Doufám, že vaše sova doručuje vše v pořádku?“ Lékárník si při mluvení utřel ruce do své umazané zástěry a pozoroval Severuse, jak si prohlíží poslední druh zboží na nejbližší polici. „To je mudlovský lék na nachlazení. Byl byste překvapen množstvím kouzelníků, kteří se uchylují k jeho vyzkoušení. Je to asi znamení doby. Tráva je vždy zelenější…, jak se říká. Jako by se to mohlo vyrovnat mé vlastní protikýchací formuli,“ domluvil s patrným opovržením.

„Žertujete?“ řekl Severus s pozdviženým obočím, když došel k přeplněnému pultu.

Muž na něj mrkl, v očích veselí. „Ó, pravda, zkoušejí. Ale během jednoho, dvou dnů jsou zpět, a já rád upozorním, v čem chybovali.“ Chvíli Severuse pozoroval, a položil ruce na pult. „Ale už dost těch nesmyslů. Jsem zvědav, co vás sem dnes přivedlo. Troufám si říct, že jste celkem dobře zásoben jako já, snad lépe. Copak potřebujete tentokrát?“ Potěšeně si mnul ruce. „Podívejme se, jestli Christian Clecker vyhoví objednávce!“

Severus si ho okamžik zamračeně prohlížel, poté suše oznámil: „Láhev vodky Skyy, Christiane. Došla mi, a mám objednávku na tinkturu, kterou musím dnes uvařit.“

Očekávání na mužově tváři vystřídalo zklamání. „Vodku, Severusi? A to je všechno?“ Po Severusově kývnutí se od něj muž s povzdechem odvrátil. „Tolik k výzvě.“

Severus čekal, zatímco se muž odploužil do zadní části obchodu, slyšel řinkot skla, jak prohrabával zásoby. Využil této příležitosti k prozkoumání vystaveného zboží před sebou. Rozšířil oči nad lahvičkami opatřenými štítkem „Rty smyslná láska“, pak ohrnul ty své nad krabičkami označenými „Tvrdolín - podpůrný prostředek“. Už měl cukání zvednout to druhé zmiňované a prozkoumat jeho obsah, když v tom zaslechl, jak lékárník funí při cestě uličkou zpátky.

Jakmile muž zabalil jeho koupi, konzervačně se optal Severuse: „Tak se mi doneslo, že je u vás přes léto v dolní části cesty celebrita?“

Severus se na něj temně zahleděl, zatímco odpočítával galeony. „Celebrita?“ Jistojistě to nehodlal říct.

Muž na něj opět mrkl. „Harry Potter je u Weasleyových, nevěděl jste to?“

„Hmm, možná jsem to zaslechl,“ připustil Severus vyhýbavě, nechtěl muže pobízet.

Muž zjevně nepotřeboval pobídnutí. „Byl tady právě minulý týden, a Cassie Footová, která od nich kupuje vajíčka, mi řekla zrovinka včera, že tam přes léto tráví hodně času.“ Muž se rozhlédl zleva doprava, naklonil se a skoro zašeptal: „A je často se svým přítelem.“ Na Severusův prázdný výraz se muž zařehnil. „Vždyť víte, jakého myslím? Toho mudlovskýho chlápka, se kterým se spustil cirka před pěti lety. Tehdy toho byl plný Věštec - způsobilo to kapku poprask. Ale informoval, že se rozešli pár let nato.“ Domluvil, přepočítal Severusovi peníze nazpět a posunul je přes pult k němu. „Očividně ne.“ Potutelně se usmál na Severuse. „Jaká škoda takového pěkného mladého kouzelníka, jestli chcete znát můj názor. Mohl si vybrat kteroukoli čarodějku, a mít krásný toulec plný šípů, jestli víte, co mám na mysli.“ Kroutil hlavou, zatímco pokládal pokladnu na místo zpátky na spodní polici. „A mudla, u Merlinových vousů. Je to jako facka do tváře kouzelnickému světu, nemyslíte?“

Severus pocítil náhlý záchvěv podráždění, jež nemohl ovládnout. „Domnívám se, že pan Potter má veškeré právo žít svůj život, jaký si zvolí, pane Cleckere, je to tak? Vzhledem k tomu, že všichni svobodně žijeme ty naše, jak chceme, a to pouze díky té nicotné maličkosti, kterou uskutečnil. Pamatujete, co vykonal?“

Muž zrudl a ustoupil. „Ale jistěže, Severusi. Jen říkám, že si zaslouží lepší, to je vše.“

Severus na něj chvíli upřeně hleděl, tušil, že by měl tuhle konverzaci prostě utnout a odebrat se k odchodu. Avšak z nějakého zvláštního důvodu se cítil povinován bránit muže v jeho nepřítomnosti. „On si zaslouží žít svůj život bez nás ostatních, kteří soudí jeho rozhodnutí. Domnívám se, že už má proto dost našeho vměšování.“ Teď už byl rozhněvaný a to si uvědomoval. „Co pan Potter dělá, a s kým, není má starost nebo má věc, pane Cleckere. A nemyslil bych si, že i vaše.“

Muž otevřel ústa, aby mu něco na to odpověděl, ale patrně zvážil zákazníkův výraz a opět ji zavřel. Severus si říkal, proč se takto pohoršil kvůli mužovým řečem - patřilo to k tomu, co se dělo při každé návštěvě tohoto krámku. Chápal, že nyní to bylo tématem, jímž se cítil rozhořčen, a hned uvažoval, která část mužovi řeči ho rozrušila: zda diskuze o Harryho soukromém životě, nebo to, že ji vůbec vedl. Ještě se potýkal s tím, čím to bylo, když si muž odkašlal. Severus se na něj zmateně podíval.

Balíček položil na pult a muži nakázal: „Christiane, teď když o tom uvažuji, asi budu potřebovat další láhev, kdybyste byl tak laskav.“

***
 

Severus si během chůze svlékl hábit, přehodil si ho přes rameno, a balíček si sevřel na hrudi. Rozhodl se ubírat k domovu po mudlovsku, ušklíbl se v duchu, než se přemístit. Uvědomil si, že potřeboval čas na přemýšlení a vyčištění mysli, než se dá do dnešní práce.

Ovšemže věděl o Harryho mudlovi - a nejen z článků o něm ve Věštci. O této záležitosti dokonce měl krátký, ale znepokojující rozhovor s Harrym, jeden večer před čtyřmi lety na slavnosti, jíž se oba zúčastnili. Pamatoval si to setkání, jako by bylo včera.

„Jen jsem si myslel, žes to možná četl.“

Severus se na něj podíval, vyvedený z míry. „Ano, četl, Harry. Ale neumím si představit, proč si myslíš, že bych měl názor na něco, co je čistě soukromá záležitost.“

Muž se na něj sklesle usmál. „No, můžeš to být jen ty. Všichni ostatní mají k tomu, co říct - a neváhají říct, co mají na jazyku.“

Severus přitvrdil, když odpověděl: „Zajisté se mě netýká, s kým se stýkáš.“

Slabý úsměv pohrával v koutku Harryho úst. „No, a co kdybych tě požádal o tvůj názor, ovšem hypoteticky řečeno?“

Severus jízlivě poznamenal: „Tobě nikdy nezáleželo na mém názoru v Bradavicích… a po nich. Proboha, proč by ti mělo na něm záležet teď?“

Úsměv zcela zmizel, když mu muž věcně řekl: „Asi proto, že jsi jediná osoba, která by pochopila… proč se stýkám s mudlou.“

Severus si založil paže a zapřel se o zábradlí. „Tedy dobrá, protože to vypadá, že ses mi to rozhodl říct. Proč mudla, Harry?“ Málem sebou trhnul při bezprostřední úlevě v zelených očích.

„Protože nemusím nic vysvětlovat, Severusi. Když neví, nemusím se tím ani zabývat,“ zamumlal s pohledem na své ruce.

Harry vzhlédl, jejich oči se na okamžik setkaly, hleděli na sebe. Severus věděl, jak se cítí, a nehodlal zlehčovat, co mu Harry právě řekl. „Rozumím tvému vztahu.“ Chvíli se na něj díval, poté tiše podotkl: „Ale ty bys neměl mít potřebu to někomu vysvětlovat, Harry. Tvůj život je tvůj život, a co se týče války… Tehdy jsme oba udělali, co jsme museli,“ domluvil, Harry na to kývl.

Muž nahnul sklenici vína a dopil ji, poté ji položil na stůl, a obrátil se k odchodu. Naposledy se zahleděl na Severuse, a zarmouceně poznamenal: „Ty víš, že jsi jediný další člověk, s nímž se cítím dobře, Severusi… není potřeba nic vysvětlovat. Jemu proto, že nemá o ničem ponětí, ale tobě… když to tak vezmu, protože, nevím, my jsme tenkrát byli spolu, a vím, že to chápeš. Jaká ironie, co? Že ty budeš ten jediný… za ty celé roky… vzhledem k tomu, co jsme si většinou o tom druhém mysleli.“ Přimhouřil oči na Severuse, jako by se snažil posoudit jeho reakci. „A vsadím se, že to můžeš říct i o mně. Smutné, co?“ Zakroutil hlavou a odešel.

Severus promluvil ke vzdalující se postavě, ač vědom, že ho neuslyší: „Ano, Harry, v obou případech je to pravda.“

Měl tedy důvod být pohoršený, když došlo na vniknutí do soukromí Chlapce, který přežil, poněvadž z velké míry to znamenalo narušení jeho vlastního. Nestrpěl to na konci války a jistě to nehodlal snášet ani teď. Mudlovský milenec či nikoli, Harryho věc byla zcela - Harryho.

V pozdním ránu se potil na červencovém slunci. Už byl skoro doma, před sebou viděl zákrutu silnice, těsně předtím, než se větvila na cestu vedoucí k jeho přední brance. Když v zatáčce přehlédl celou cestu, spatřil dívenku, jak zatáčí ke hřebeni, počítal, že se jejich trasy brzy střetnou, udrží-li nynější tempo poskakování. Zosobněná energie. Očekáváním se pousmál.

Zastavil a čekal na ni, bavilo ho její zaujetí tím, co nesla, čímž zůstala jeho přítomnost nepovšimnuta, dokud se nedostala téměř k němu.

„Slečno Weasleyová,“ zavolal, když skoro prošla kolem něj. „Dnes jsem to s tebou docela vzdal. Přispali jsme si, že?“

Děvče se prudce zastavilo, a jako obvykle jej nadšeně pozdravilo: „Ahoj, pane Snape! Vy jste byl ve vesnici?“ Po jeho kývnutí se zvídavě zeptala: „A proč jdete pěšky? To já, kdybych věděla, jak se přemisťovat, nikdy bych nechodila,“ svěřila se, zatímco se k němu přidala.

Pohlédnul na ni a vyčítavě zamlaskal. „Kdybych se ale přemístil domů, uniklo by mi tohle nádherné ráno a všechny ty krásy. Nejrychlejší není vždy tím nejlepším způsobem cestování, Winnie,“ poučil ji.

Na jeho jeden krok učinila dva kvapné, aby mu stačila. „Můžete kvůli mně zpomalit, pane? Dívám se na ‚ty krásy‘ a určitě nechodím tak rychle jako vy.“ Její hlas byl stejně tak vyčítavý, jako jeho.

Pokáraný Severus zvolnil a nenuceně při chůzi poznamenal: „Co to máme dnes, Winnie? Máš toho trochu plnou náruč.“ Byl zvědavý na dopis, jejž svírala v ruce. Na jeho výzvu mu podala velký stonek okázale nesoucí po celé své délce tmavorůžové květy. „My jich máme hodně, pane Snape, ale strýček Harry vybral tuhle. Říkal, že každá barva má jméno.“ Vyčkávavě na něj hleděla, když zastavili u jeho branky.

Severus obdivoval krásu květiny, usoudil, že ten, kdo se staral o zahradu, jí věnoval velkou péči, aby vypěstoval takový exemplář. „Hmmm, to je delphinium, Winnie, a ano, mají mnoho barev, každá má své vlastní jméno.“ Odmlčel se, aby zvýšil její očekávání, přirozeně však odpověď velmi dobře znal. Dívenka si skryla dopis za zády, a volnou ruku si před sebou stiskla v pěst, jak čekala na jeho verdikt. Severus si pomyslil, že si úlevně vydechla, když konečně vyslovil: „Je to květina přátelství, Winnie?“

Děvče radostně poskočilo. „To je ona! Tušila jsem, že to budete vědět! Určitě není nic, co byste nevěděl o květinách, pane Snape.“ Zářila nad jeho úspěchem, Severus těžce odolával vlastnímu uspokojení, že jí byl s to tak snadno udělat radost.

Jakmile se dotkl květiny, konečně zpoza zad vytáhla pergamen. Nesměle mu ho podala, a, nezvykle na ni, rozvážně a beze slova. Tázavě na ni naklonil hlavu, pak si ho však vzal, když mu ho netrpělivě postrčila.

Obálku v ruce obrátil, na přední straně bylo napsané jeho jméno neurčitě známým písmem. Myslí mu samovolně probleskly vzpomínky na domácí úkol jistého studenta lektvarů. Podíval se na dítě, sevřel rty, jak nehtem prořízl chlopeň obálky. Očima si rychle prohlédl zprávu, bezmyšlenkovitě se opřel zády o plot, k čertu s popínavkami.

Kdyby měl obavy, že se jedná o osobní vzkaz, mžikem by jej odložil, než čelil další bolestnější emoci. Ukázala se však vytištěná pozvánka na oslavu na statku Weasleyových. Bude se konat příští týden - oslava jak Harryho narozenin, tak i výročí svatby Weasleyových. To je tedy naprosto vyloučené. O něčem takovém by nikdy ani neuvažoval… tedy, dokud nevzhlédl a tušil, že s tímto rozhodnutím bude bojovat až do poslední chvíle. Dával si načas, když pečlivě složil pozvánku a zastrčil ji zpátky do obálky, poté ji s květinou odložil na vršek plotu, a obrátil se k… děvčeti - ne, teď k působivému ztělesnění odhodlání, čekající na jeho odpověď.

Stroze se na ni pousmál. „Ačkoli jsem poctěn, že jsem pozván, Winnie, domnívám se, že oba víme proč. Já stěží znám tvé rodiče, a nedovedu si představit, z jakého důvodu by mě tam chtěl tvůj strýček -“ náhle se odmlčel, když vrtěla hlavou tak silně, až se jí líčka otřásala.

„Ne, ne! To nebyl vůbec můj nápad.“ Pojednou se tvářila rozpačitě, když dodala: „Já jsem se vás chtěla zeptat, jestli byste nepřišel, ale strýček Harry se mě ptal první,“ domluvila, kývla hlavou.

„Strýček Harry se tě ptal co ‚první‘?“

„Ptal se mě, jestli bych vás chtěla pozvat, bambulo!“ pověděla mu moudře. „On ví, že jsme přátelé.“ Modré oči byly úpěnlivé, ve shodě s následující slovy vycházejícími z jejich úst: „A prosím, prosím, nechcete přijít? I když to neřekl, vím, že vás chtěl strýček taky pozvat.“ Její oči se nespustily z těch jeho, obtížně se pokoušel odvrátit. „Kvůli tomu jsou přece oslavy, ne? Pro vaše přátele?“ Její úsměv maličko povadl. „Víte, strýček Harry nemá moc přátel. Jen nás Weasleyovi.“ Severus nepochyboval, že to je od ní přesný odhad.

„Winnie, já…“ jeho hlas se vytratil, všiml si její lehce zatvrzelé tváře. Odmlčel se, a oba se dál krátce měřili v pohledech. Má šest, Severusi, ale je to nicméně žena, s níž se musíš vypořádat. Ač nechtěl, Severus se odvrátil jako první. Rukou si otřel pot z tváře. První kolo pro Winnie, ale tím není myšlena hra. Z  plotu zvedl dopis a květinu, otočil se zpátky a střetl se s očima dravce, pomyslil si. „Nečiním nic impulsivně, slečno Weasleyová.“ Při známém odmítavém pohledu, doplnil: „To znamená ‚nedělat nic bez promyšlení‘. Dej mi chvíli na rozmyšlenou, a v pátek budeš mít svou odpověď, dobře? Kvůli příští středě si také musím zkontrolovat svůj diář,“ zalhal bez pocitu viny.

Zjihla a našpulila pusu. „Dobře. Ale měl byste přijít, pane Snape. Chci, abyste přišel, a stejně tak maminka i strýček Harry. Tatínek říká, že mu je jedno, kdo přijde,“ honem dodala. Okamžik si ho prohlížela, poté dodala: „Strýček Harry se usmívá, když o vás mluvím, tak vidíte, proč musíte přijít. On se skoro vůbec neusmívá.“

Tolik k ‚pocitu bez viny‘, pomyslil si. Báječné. Severusi Snape, tvá přítomnost je vyžadována na oslavě, jak je zde popsána, aby měl Harry Potter důvod se usmívat. „Svět zešílel,“ suše nahlas prohlásil, poté pozvedl ruku, aby předešel jejímu tázání. „To nic. Nyní je už čas, abych ti vybral tvou květinu. Mám něco -“ Podruhé toho rána ho přerušilo její nadšené pokyvování hlavy, a také rozrušené mávaní rukami.

„Jéjej! Já vám zapomněla něco říct! Maminka říká, že můžu jít mimo cestičku a podívat se na vaši zahradu! Není to super? Strašně moc jsem ji chtěla vidět! Á! Jak jsem na to mohla zapomenout? Nemůžu se dočkat, až ji uvidím…“ zmlkla, jako by si na něco vzpomněla. „Pokud by vám to teda nevadilo? Maminka říkala, že bych se vás měla prvně zeptat. Promiňte,“ zamumlala, pěkné tvářičky jí úplně zčervenaly.

Z jakéhosi zvláštního důvodu Severus pocítil úlevu. Snad kvůli vědomí, že ji bez pochyb později zklame. Sklonil se, ruce si položil na stehna, aby měli oči ve stejné úrovni. Bylo to obzvlášť důležité, aby děvče pochopilo. „Bude mi ctí ukázat ti svou zahradu, slečno Weasleyová. Avšak,“ odmlčel se a o stupeň snížil hlas, „musím ti zdůraznit, že se v mé zahradě nesmíš dotknout ničeho bez mého svolení. Některé rostliny a květiny jsou sice krásné, ale nebezpečné. Rozumíš? Nemohu dost zdůraznit, jak je velmi důležité, abys mě v tomto uposlechla.“ Poté, co na to dostal náležité upřímné kývnutí, domluvil s: „A nesmíš vůbec nikdy vstoupit do zahrady, když nebudu s tebou. Dobře?“

Děvče se sotva krotilo ve skákání z jedné nohy na druhou. „Dobře, pane Snape. Nedotýkat se a nechodit do ní bez vás. Půjdeme?“

Severus se upřímně usmál. „Buď mým hostem, slečno Weasleyová. Víš, že jsi oficiálně můj první host?“ Dostalo se mu takového úsměvu, že jej málem oslepil.

Beze spěchu procházeli řady rostlin a květin, Severus povídal Winnie o květinách a jejich jména. Byla mile vděčná, a po patnácti minutách jejich prohlídky se Severus opět cítil lehce šokován, když malá ruka našla tu jeho. Teď to však bylo přirozenější, a po chvilce skoro zapomněl, že jsou takto spojeni… ne ale zcela.

Po dalších patnácti minutách prohlídky ji Severus zavedl k záhonu, odkud se chystal vybrat svou květinu pro tento den, opět změněnou kvůli dárku, jež sama neboli Harry zvolila. Pozoroval, jak se jí uvědomění usadilo v nyní naprosto nadšené tváři.

„To jsou delfínky! Přesně takové, jako ta, co jsem vám přinesla! A máte více barev než maminka!“ Sledoval, jak se shýbla, aby si je lépe prohlédla.

„Která to bude, Winnie? Co ti dnes udělá radost?“ Trpělivě stál, zatímco prohledávala záhon od jednoho konce k druhému, poté šel k ní, když ukázala na sytě rudý stonek.

„Chtěla bych tuto. Určitě se bude líbit i strýčkovi Harrymu.“ Troufla si na něj vychytrale podívat.

Severusem projel zvláštní pocit zabrnkání, lehké rozčarování, které skrýval, když se sklonil a ustřihl stonek. Napřímil se a podal ji ho, doufal, že se ho možná opomene ještě zeptat. Měl to tušit.

„Jak se jmenuje, pane Snape? Strýček Harry to bude chtít vědět,“ řekla, zatímco vystavila květ své voňavé zkoušce.

„Jmenuje se Intrepid*, slečno Weasleyová,“ váhavě pronesl, tušil, že to bude muset dál objasnit. „To znamená ‚odvážný, nebojácný, statečný‘.“ Podle výrazu na její tváři mohl říct, že poznala, že ještě neskončil, a to také ne: „Pokud jde o výběr, Winnie.“ Znovu zaváhal a pak ji informoval: „Kdysi dávno si tvůj strýček sám dokázal, že je tím vším.“

***

Té noci, když Severus rázně procházel zahradou, přemýšlel, zda to je náhoda, že všechny tři přísady pro tento lektvar je nutné nasbírat v noční čas. I jedna z nich by byla nezvyklá, zato všechny tři… Jakoby někdo bral ohled na to, co by mohlo být nejvhodnější pro mistra lektvarů. To sotva, musel však přiznat, že mu tato směs dávala další důvod k zamyšlení.

Při práci si pomyslil, že tento lektvar nemá absolutně žádný smysl. Natáhl si rukavice a přiklekl k záhonku rostlin zastrčených v zadní části skleníku. Byl zde umístěn záměrně, přesně proto, že jsou tak velice nebezpečné. Opatrně utrhl jeden z velkých oblých listů a dva drobné světle fialové kvítky. Účinnost šalamounku je taková, že pěstoval pouze tři, a ani si nevybavoval, kdy naposledy měl nějaký důvod jej použít. Jeho užitečné vlastnosti sedativní a narkotické zdaleka převažoval jeho jedovatý potenciál.

Přešel k boční straně zahrady, uvažoval o dvou zbývajících aditivech. Třemdava, dumal, zatímco odlomil jeden list. Proč by lektvar obsahující šalamounek měl být posílen magickým prostředkem pro zvýraznění účinku? Pravděpodobně by taková tinktura mohla sloužit jako silné mazání pro lokální aplikování na bolavé svaly či pokožku. To však úplně zavrhl kvůli poslední přísadě, sytě růžovým květům hvozdíku. Opět byl lektvar posílen činidlem na snížení krevního tlaku, což by bylo zcela nepotřebné v mazání na kůži. Svraštil čelo, když se vydal zpátky do domu, lámal si hlavu nad tímto problémem. Věděl, že mu schází nezbytné informace nutné k tomu, aby učinil nějaké závěry ohledně k jakému využití nebo záměru je to, co vaří. Opět se zamyslil nad svým svolením k slepému dokázání svých služeb, leč znovu zjevení pěti set galeonů odválo jeho pochybnosti.

***

Bylo již po půlnoci, Severus seděl za svým stolem a hleděl na dvě dekantované lahvičky dokončené tinktury. Zapsal si svůj obvyklý záznam do knihy lektvarů, a nyní váhavě uvažoval o pozvánce ležící před ním. Všetečné dítě, pomyslil si se směsicí pobavení a podráždění. V první chvíli chtěl celou záležitost odmítnout, aniž by o tom dál přemýšlel - vždyť to Winnie ho tam chce, přesto byl fascinován obrázkem Harryho, jejž mu v minulých týdnech odkrývala. Kvůli vám je smutný… díky vám se usmívá. K těmto odhalením ještě přidat skutečnost, že se oba zapojili do skoro příjemné hry, kdo koho trumfne lepší květinou. Pohledem zalétl na stůl na vázu, v níž byl důkaz této výměny, zářivé barvy a struktury stále uchovávané kouzlem. Nelze popřít, že toto byla Harryho stránka, o němž by to nikdy neřekl. Ovšem, že během mužových školních let se žel dobře obeznámil s některými jeho nepříjemnými vlastnostmi: tvrdohlavost, vzpurnost, a nepřátelství.

Pak však s myšlenkou na to, kdy se ten vývoj otočil, si uvědomil, že si dokáže lehce vyvolat obraz Harryho, jak je smutný a usmívá se. Událo se to poprvé, kdy se setkali po Albusově smrti, v době, kdy z nezbytnosti museli zapomenout na celou nešťastnou minulost, již měli oba společnou. Šlo o setkání, jež sám Albus zařídil a připravoval měsíce předtím, než Severus toho muže zabil. A když to konečně nastalo, šokovala jej změna Harryho, ukázalo se, že již nezapadá do sobecké a nezralé kategorie, do níž ho Severus zařadil. Vyšlo najevo, že ředitelova předpověď o chlapcově schopnosti přizpůsobit se, byla naprosto přesná. Musel si to s nevolí přiznat, když té pravdě stál tváří v tvář na počátku setkání, jen osm měsíců potom, co Severus byl nucen prchnout.

Zakabonil se na láhev Skyy, povzdychl si, když přivolal sklenici, již pak naplnil po vrch. Zvedl ji, po krátkém váhání též pozvánku, a obé vynesl na verandu, kde se těžce posadil na nejhořejší schod. Na jedno loknutí vypil pití, poté jen seděl a vdechoval vlahou vůni stovky květů kolem něj, chvilku se těšil známou obklopující sladkostí a měsíčním svitem. Opřel se o zábradlí, zavřel oči, a poddal se vzpomínkám.

Severus seděl a unaveně se na něj podíval, stál tam s napjatým postojem, zanedbaným vzhledem, a mimochodem, hůlkou třímající v ruce.

„Schovejte tu hůlku, Pottere. Kdybyste si opravdu myslel, že ji budete potřebovat, tak co tu u všech ďasů děláte?“

Viděl, jak se ramena na hubeném těle svěsila, poté na něj mírně zapůsobilo, když potom, co hůlku zastrčil do kapsy, hoch zašeptal: „Accio židle.“

Jakmile se posadil naproti němu, Severus se na něj ušklíbl: „Bezhůlková, Pottere? Jak vidím, celý šestý ročník jste neprospal.“

Chlapec se na něj upřeně zahleděl, Severuse zasáhla vyčerpaná tvář, neobvyklé mdlé oči, téměř… smutné. Proti své vůli se zpříma posadil. „Zřejmě jste si prohlédl ředitelovy vzpomínky. Netoužím znovu probírat to, co jste se dověděl, ale kdybyste měl nějaké pochybnosti, nyní je čas je říct, než se vztah… jednoho k druhému stane tak politováníhodný a nechutný, jaký pro nás je.“

Hoch zamítavě mávl. „Mýlil jsem se ve vás, no, aspoň v něčem. Ale stejně si myslím, že jste ubožák, Snape. Oba víme, že jste se musel chovat tak, jakože mě nenávidíte, ale vím, že jste mě opravdu nenáviděl, takže se domluvíme, že už nebudete předstírat.“

Severus se v židli předklonil a soustředěně se na něj zadíval. „Máte pravdu. Všechno to nebylo divadýlko, Pottere. Projevil jste se jako nesnesitelný spratek, který mě provokoval na každém kroku.“ Odvrátil se a opřel. „Nemáte žádný důvod tomu věřit, ale já jsem k vám nikdy necítil nenávist.“ Odpovědi se nedočkal, pohlédl tak zpět na hocha, překvapila jej zmatená tvář. „Ale jistě vám došlo, že na tohle teď nemáme čas? Dokážete zapomenout na tyto věci kvůli tomu, co musíme udělat?“

Zmatek se rozplynul, Severus si ulevil při hochových slovech. „Vždycky říkával, že vám věří, takže to pro teď bude muset stačit. Sám to nezvládnu, Snape, a ani vy. Takže, dejme se do toho,“ vyzval, smutek vystřídalo tak silné odhodlání, že to Severus v duchu obdivoval.

Kývl na něj, Severus následně zhruba popsal, co ví o zbývajících viteálech. Rozložili si své plány a určili čas a místo na jejich příští setkání. Těsně předtím, než se hoch chystal přemístit, Severus suše poznamenal: „Zkuste o sebe trochu dbát, Pottere. Vypadáte příšerně. Ani jednomu z nás nepomůže, jestli zemřete nedostatkem péče.“

Hoch ho ohromil slabým úsměvem. „A vy vypadáte děsně, pane profesore.“

Severus ucítil, jak mu srdce podivně zabušilo při tom pojmenování. Domníval se, že ho už nikdo nikdy znovu takto nenazve. Chystal se pronést kousavou odpověď, jenže chlapec vypadal, že vytušil jeho myšlenky.

„Vím, že je na vás vypsána odměna, ale pamatujte, že nejste jediný. Řekl bych, že to je něco, co máme společného.“ Ještě jeden slabý, smutný úsměv, a hocha nebylo.

Jakmile otevřel oči, vzpomínal na nepatrně ostudné emoce, jež ho zahltily potom, co se Harry přemístil: úlevu, že měl Albus o chlapci pravdu; naději, že teď byl plán konečně připraven; a ještě něco jiného, něco podezřele podobnému hřejivosti, vědomí, že už není sám, že aspoň jeden člověk ví, a co je mnohem důležitější, věří, že není odporný vrah. Byl to pro něj zlom, později zjistil, že totéž platilo pro Harryho. A že to bylo poprvé, ne však naposledy, kdy viděl v chlapci smutek. Ač to bylo naposledy, kdy o něm smýšlel jako o ‚chlapci‘. Trvalo jim dalších osmnáct měsíců, než byli připraveni postavit se Temnému pánu. A než bylo po všem, už si Harry, jako muž, nejenže získal jeho důvěru, ale také jeho respekt.

Strýček Harry se usmívá, když o vás mluvím. Odfrkl si, zatímco uvažoval o dalším pití, podlehl, a z domu si otevřeným oknem přivolal láhev, nepřítomně doufal, že ta zatrolená smlouva nebude požadovat další tinkturu a tím další návštěvu Cleckera. No, ano, od něj a Harryho bylo požadováno pěstovat určitou nevyhnutelnou blízkost. Nakonec sdíleli věci, jež od nich nebyly požadovány, sotva to bylo způsobeno tím, že oba byli zcela izolováni od kontaktu s jinými lidmi, jeden z vlastní vůle, druhý z nutnosti. Koneckonců byli oba pohlceni toutéž úzkostí, tímtéž zápalem, tímtéž cílem. Vybavoval si, se slabým pocitem překvapivé něhy, první noc, kdy Harry překročil hranici.

Severus na něj upřeně hleděl, ret stočený vzhůru. „Tak to začíná, klesající spirála důvěrnosti plodící opovržení.“

„Cože?“ řekl Harry pohrdlivě. „Copak si nemyslíš, když jsem ti řekl Severus, znamená, že se důvěrně známe? Vzpamatuj se, jo?“ Muž při zamyšlení stiskl rty a pokračoval: „Trvalo nám to přes rok a, smutné, jak to zní, znám tě líp než Rona nebo Hermionu. Bože, tohle mě bude pořád pronásledovat,“ ušklíbl se na Severuse, „teda, jestli to všechno přežiju.“

Severus pocítil záchvěv strachu, jízlivě však kontroval: „Vy to přežijete, a bezpochyby kouzelnický svět zahltíte nechutným množstvím Potteráčků.“ Všiml si, jak se cosi nečitelného mihlo mužovou tváří, než se nahlas rozesmál.

„Tohoto bude kouzelnický svět ušetřen, Severusi,“ domluvil, aniž pohlédl do Severusových očí.

Jistota mužova prohlášení Severuse mátla a mírně zneklidňovala, důrazně poznamenal: „V tom případě ti budu prostě krýt záda, dobře, Harry?“

Zelené oči vyhlížely překvapeně, objevil se však nepatrný náznak znepokojení. „Jo, a já budu zase krýt tvá. Je jasné, že to nikdo jiný nebude.“

Měl zvláštní hřejivý pocit, po těch letech, tím nepravděpodobným paktem, jež oba uzavřeli, aby jeden dával pozor na druhého pro chvíli, kdy konečně nadejde konec. Pousmál se, přemýšlel o mužových dvojsmyslných slovech. Vskutku, žádní Potteráčci. Harry už věděl, že v budoucnu nebude čarodějky, v níž by našel zalíbení. Muž si zřejmě užíval té trochu trefné odpovědi, když o tom věděl jen on. Přesto však… pamatoval si tu vzrůstající důvěrnost, jež vůbec neplodila opovržení. Kdepak, v šesti měsících, jež zbývaly do té poslední, hrůzostrašné bitvy, se postupně cítili dobře ve společnosti toho druhého. Nepřikládali tomu přílišnou pozornost, jelikož se soustředili zcela na spletitost jejich plánu a na zachování jeho utajení.

Severus teď zpětně viděl, že v době, kdy nastal konec, dospěli k pochopení, aniž o tom mluvili: mohli se dorozumívat beze slov; věděli, že si konec vyžádá ztráty; přijali skutečnost, že každý si přál, aby ten druhý přežil. Nadto byli oba vázáni okolnostmi, čekal je tím nevyhnutelný konec, ať dobrý či zlý.

Seděl s myšlenkou na toho osmadvaceti letého, jehož viděl právě minulý týden, a hořce uznal, že drama s Temným pánem se stále odehrávalo v jistých srdcích, myslích… a těle, nenávratně zmrzačeném, podle toho, co viděl.

Zvedl pozvánku a hodnou chvíli na ni hleděl. Tak budiž. Zřejmě ho ten muž ještě potřeboval na nějakou poslední službu. Severus, stále soucitný, ji chtěl dát. V hrudi pocítil souhlasné zabušení, když se rozhodl, a s tím poznal, že učinil správně. Nadšení toho děvčete bude jen bonus.

***

Tento pátek se návštěvnice u branky objevila dříve než obvykle. Poprvé Severus nepatrnou měrou soucítil s její matkou, jež se musela věnovat děvčeti během oblékání a snídaně, když tu byla v takovou hodinu. Zvedl balíček s čajem, a vydal se k brance, aby ji pustil dál.

„Vidím, že jsi dnes vstávala s ptáky, slečno Weasleyová. Smíš už jít dovnitř, ale ještě musím odeslat tento balíček,“ povídal jí, zatímco vpustil nedočkavou dívenku do zahrady, nesla si květinu, kterou se snažila skrýt za zády.

Usmála se a přiskočila k němu. „Vstávala jsem brzo, abych se nasnídala se strýčkem Harrym. Dnes musel pryč, a tak jsme vybrali vaši květinu, než odešel.“ Následovala Severuse na verandu, vytřeštěnýma očima se dívala, jak hvízdl na Ampela. Sova v odpověď zahoukala, přilétla od zadní části domu a snesla se na zábradlí. Děvče při pohledu na něj zatleskalo, k ptákově očividné nelibosti. Nedůvěřivě si ji prohlížel, zatímco Severus upevňoval balíček. „Jé, ten je ale veliký.“ Koukala na něj a o kousek se přiblížila. „Ještě nikdy jsem takového neviděla, pane Snape, s takto čouhajícíma peříčkama.“

„To je kalous, Winnie. Všichni mají tyto poměrně zřetelné peroutky.“ Když se na něj zamračila, dodal: „Pírka, děvče.“

Dívala se, jak dovázal uzlík, a poznamenala: „Sova strýčka Harryho je stejně veliká, ale je úplně bílá, a asi mě nemá moc ráda. Zrovna minulý týden mě kousla,“ stěžovala si a zkoumala buclatý prstík.

Severus se usmíval při pohledu na ni. „No ano, Hedvika. Též mě nemá příliš v oblibě.“ Natáhl k ní prst a prohlédl si malou jizvičku, překvapilo jej, když cácorka zahákla svůj poraněný prst kolem toho jeho. „Chtěla jsem před ní zachránit polní myš, jenže ona ji už odkousla hlavu,“ skoro šeptala, když se svěřila s tímto ošklivým činem.

Severus soucitně kývl. „Hmmm, to je sice ušlechtilý pokus o záchranu života, Winnie, ale raději by ses neměla plést mezi Hedviku a její večeři,“ vážně jí oznámil.

Sledovali, jak se Ampelos lehce vznesl ze zábradlí a letěl vstříc záři ranního slunce. Poté ho ručička netrpělivě potáhla za rukáv. Shlédl právě, když mu nabídla květinu du jour**.

Udivila ho velikost květu. Děvče opět překypovalo nadšením, když si ho převzal a přidržel u tváře. „Nádherná řezaná hortenzie, slečno Weasleyová. Ta fialová je úchvatná,“ usoudil, zatímco květ snížil a čekal na pointu, již neprodleně dodala.

„Podle strýčka Harryho je to nejkrásnější fialová, která se dá najít, pokud jde o květiny,“ vyzvala ho.

Nejsem si jist, zda souhlasit. Ale asi to byla celá pointa. Měl však ještě nedokončenou záležitost, než zvedne tu mimořádnou rukavici. „Winnie, mám odpověď na vaše pozvání. Můžu ti věřit, že se postaráš, aby ji tvá matka dostala v jednom kuse?“ požádal ji čtverácky, zatímco zdvihl obálku a podal ji.

„No?“ dožadoval se rarášek, nervozitou si zuby stiskla spodní ret.

„Co no?“ hrál s ní Severus, těšila ho nejistota v její tváři.

„No, co v ní je?“ Teď už si dupla. Severus chvíli protahoval její napětí, ale pojednou ustoupil, když si všiml, jak se ten rtík chvěje.

„No, je mi ctí, že jste mě pozvali, a budu tam přesně v sedm příští středu,“ utvrdil ji, připravoval se na juchání, které bez pochyb čekal.

Vřískot by byl vhodnější popis. Bezděčně sebou trhl, když zaječela: „Vy přijdete? Opravdu!“ skákala nahoru a dolů, zatímco se točila v kruhu. „Přijdete, přijdete, přijdete!“ Radostně tančila, potom zadýchaná se zastavila tváří k němu. „Strýček Harry říkal, že nemám být zklamaná, kdybyste nepřišel, a že máte hodně práce na takovou pošetilost, a že bych to měla prostě pochopit, a že bych vám měla druhý den přinést nějaký dort a květiny, a že si vážně nemyslí, že byste přišel, i když se zeptal.“ Tvář jí náhle poklesla. „Ale můžu mu to říct až večer.“

Severuse opět ohromila dívčina schopnost na skládání vět. „Winnie, i kdybych odmítl, v žádném případě bych nepovažoval takovou oslavu za ‚pošetilost‘. Život je příliš vážný, a člověk musí využít každé příležitosti k oslavování - a ty jsou velice moc vzácné.“ Nebyl si jistý, jestli tento názor pochopila, bylo však jasné z její odpovědi, že ano.

„Člověk nikdy neví, co přinese zítřek,“ poznamenala vážně a zastrčila si obálku do kapsy zástěrky. „To říkal strýček Harry.“ Klidně stála a prohlížela si ho, náhle Severuse znovu zasáhl rozdíl mezi jejím věkem a slovy, vycházejících z jejích úst. Nebo v tomto případě papouškovanými. Tato možnost však lehce neodpovídala jejímu výrazu, takovému, jenž patrně výrazně překračoval věk na její roky.

„Jsi připravena na svou květinu?“ pronesl, když se duševně sklonil, aby zvedl rukavici, kterou před chvilkou ignoroval. Zavedl ji k přednímu plotu, na druhou stranu branky, kam se ještě nepodívali. Vytáhl nůžky a z popínavky ustřihl jeden hrozen. Chvíli ho držel a kriticky kontroloval. Spokojený ho přenesl do dvou čekajících malých dlaní.

„Jů, ty jsou taky fialové,“ vydechla obdivně. „Fialovější než ta hortenzie.“ Díval se, jak dle očekávání do nich zabořila obličej a vydala slyšitelný nádech.

„Ano, jsou pěkně fialové, Winnie, nejkrásnější fialová ze všech květin, navzdory jistému prohlášení, že je hortenzie dokonalejší. To je vistárie, děvče. Povšimni si, jak to seskupení květů připomíná hrozen révy. Obzvláště révu liščí. Jednou ti je ukážu na zadní straně domu.“

„Obě jsou krásně fialové,“ podotklo dítě. „Myslím, že se vám můžou líbit obě současně, pane Snape, ne? Asi není žádný vítěz.“ Tázavě na něj naklonila hlavu.

„Hmmm, zřejmě jsi v tomto dospělá, slečno Weasleyová,“ zamumlal mírně nesvůj. Když se na něj udiveně podívala, ujistil ji: „To ne, ale máš úplnou pravdu. Obě jsou stejně sytě, křiklavě fialové. Určitě ani jedna není o nic krásnější než druhá.“ Díval se, jak se její tvář uvolnila, pak se v duchu proklínal.

Doprovodil ji k brance, poté čekal, dokud nedošla ke hřebeni a tradičně zamávala. Otočil se zpět k zahradě, najednou ho zasáhlo uvědomění, že ta oslava si žádá dárky, a v tomto případě dva. Teď klel nahlas, a rezignovaně si povzdychl.

Poznámka překladatelky:

*Intrepid - srdnatý
**květina du jour - doslova květina dne, tedy dnešní květina…



Květiny:

česky – latinsky – slovensky

stračka – delphinium – stračonôžka – obr.
šalamounek – aconitum – prilbica – obr.
třemdava – dictamnus – jasenec – obr.
hvozdík – dianthus – klinček – obr.
hortenzie – hydrangea – hortenzia – obr.
vistárie – wisteria – vistéria – obr.
réva liščí – vitis labrusca – vinič americký – obr.