Za poskytnuté služby - kapitoly 21 - 25

*****

21. Kapitola


Farid se náhle posadil. Zdály se mu strašlivé zmatené sny o tom, že je lovený, pronásledovaný a štvaný něčím slizkým a zlověstným.

Pán ho pozoroval tmavýma temnýma očima. Fascinovaly Farida svými uhlovými temnými hloubkami. Někteří lidé si myslí, že černá je děsivá. Farid si to také myslíval, ale od té doby, co pán vstoupil do jeho života, našel v černé útěchu, alespoň v černé pánových očí. Usmál se a řekl:

„Dobrré rráno, páne, jak vám může tén…“

Pán přitiskl svůj prst na Faridovy rty a řekl tím zvláštním hlasem, tím, jenž utěšil Farida nade vše ostatní:

„Ššš, ne, miláčku, ne, už nikdy, znova ne.“ Pán měl slzy v očích, Farid natáhl ruku a setřel je z koutku pánova oka.

Chtěl něco říct, ale pán ho jemně utišil.

„Moc se omlouvám, Faride, je mi to moc líto, můj milý,“ pán ho hladil po tváři a Farid nedokázal pochopit, proč je rozrušený. Nakonec usoudil, že ten Black měl pravdu, že je Farid špinavý? Jeho strach se mu musel zračit ve tváři, protože ho pán objal, pevně ho držel a šeptal slova útěchy:

„Můžeš mi odpustit minulou noc, milý? Ležel jsem tu a celé hodiny o tom přemýšlel. Netuším, co mě přimělo se k tobě takto chovat. Asi přicházím o rozum! Využívám tě a zacházím s tebou jako s otrokem, neberu ohled na tebe a na tvé potěšení. Odpustíš mi, milý, prosím?“

Farid ve skutečnosti nechápal, o čem to pán mluví. Slovům rozuměl, tím to nebylo, jen prostě nedokázal pochopit, proč se mu pán omlouvá. Ostatně je otrok, sex je tím, proč je. A byl tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout. A pán se k Faridovi choval jemně a vlídně, nikdy dříve se mu nedostalo takové laskavosti.

Proto se pokusil toto říct pánovi. Občas se zadrhl o slova, když říkal, jak moc miluje svého pána, jak je k němu hodný a něžný. Pak začal vyjmenovávat věci, které pán nedělal, což ho činilo tak laskavým. Jenže tohle patrně věci zhoršilo a pán teď nekontrolovatelně plakal, skrápěl Farida slzami, z čehož byl Farid zcela v rozpacích. Opravdu nedokázal pochopit, proč je pán tolik rozrušený. Napadlo ho, že by mohl pro někoho dojít, aby pánovi pomohl, snad pro Hermionu nebo Albuse Šedovouse? Takto ho však nemohl nechat, proto se snažil napodobit to, co mu dělal pán, když plakal. Uklidňoval pána, hladil jeho vlasy a broukal píseň, kterou mu pán zpíval.

Farid měl příjemný tenorový hlas. Možná, kdyby byl jeho život jiný, zpíval by ve sboru nebo ve skupině, ale na hradu moc hudby neslyšel, Jusuf ji opravdu neměl rád. Miloval však tuto pánovu píseň.

„Sweet and low, sweet and low*…“ dál jen broukal, poněvadž zapomněl slova a muselo to být v pořádku, protože pán přestal plakat a jen ho zase držel a poslouchal.

Když píseň dozpíval, Severus se zpříma posadil a vzal Faridovu tvář do dlaní.

„Faride, ty máš právo říci ne, odmítnout mě, říci mi, abych odprejsknul! Minulou noc jsi byl vyčerpaný, hodně rozrušený a já jsem tě jen využil pro své vlastní uspokojení a vůbec jsem na tebe nebral ohledy. Copak nechápeš, že je to špatné?“

„Ále páne, vy mě vlastníte, ste můj pán, nemůžu vás odmítnout.“

„Ty můžeš, Faride, nebudu se zlobit, slibuji. Prostě není správné, že ti říkám, co máš dělat, chtít tě takto ovládat a označovat si tě.“

„Ále páne, nemůžu tómu zabrránit!“

„Ano, Faride, můžeš, vím, jaké je to být ovládaný někým jiným,“ ukázal na znamení na své paži, jemuž se Farid vždy instinktivně vyhýbal. „Když jsem tě vzal od Jusufa, slíbil jsem si, že se k tobě nebudu chovat jako on, a přesto,“ jeho hlas byl v té chvíli nakřáplý, „jsem tě využíval na sex, bez ohledu na to, zda je ti to příjemné. Copak nechápeš, jak je to špatné?“

Farid nemohl, takovéto bylo vždy, proto odpověděl jen jediným slovem:

„Ne?“

„Musíme ukončit tuto záležitost s otroctvím. Neopustím tě, nikdy, rozumíš?“

Farid začínal být zoufalý. Copak ho pán chce prodat? Darovat ho? Zabít ho? Pokud Farid věděl, toto byly jediné způsoby, jak zlomit pouto. Nezlobil by se pán, kdyby se na to zeptal? Farid sebral odvahu a zeptal se:

„Páne, nechcéte mě, už ne, chcéte mě prrodat, dát mě někomu jinému?“

„Ne! Nikdy!“

Farid nedokázal říct poslední možnost „zabít mě“. Místo toho svraštil čelo a začal si zuby skousávat spodní ret. Pán se usmál a políbil ho.

„Neměj strach, můj milý, jen si přeji, abys už nebyl otrok, a pořád si přeji, abys byl můj! Stále tě miluji.“

Farid si uvědomil, že jeho pán neví o poutu, možná ho ani nevidí, ale mohl ho cítit, kdyby to zkusil, a ovlivnilo by jeho jednání. Byl však mnohem vlídnější než pán Jusuf, nebo ostatně Faridův strýc a to neexistovalo žádné kouzlo spojené s chováním strýce Vernona.

Podle nich je jeho magie silná, možná ostatní kouzelníci neviděli to spojení jako on. Proto si mysleli, že neexistuje? Farid si říkal, že možná toto je důvod, proč se pán cítí tak provinile, protože si myslí, že žádné pouto není?

Farid věděl, že jeho angličtina ještě není natolik dobrá, aby vše vysvětlil pánovi, proto se rozhodl, že mu to ukáže.

Natáhl se a přiložil dlaň na pánovu líci, pomačkanou od spánku. Farid si nemohl pomoci a pohladil ji lehce palcem. Už neměl strach, poněvadž mu pán umožnil takovou svobodu a Farid si přál, aby mohl pánovi dát najevo, kolik tato volnost pro něj znamená.

Pán na něj hleděl, v jeho očích byla velká bolest a vina. Farid věděl, že si pán nezaslouží něco takového cítit; od chvíle kdy si vzal Farida, bránil se naléhání pouta, jak Farid věděl od samého začátku. Jusuf měl nad ním tutéž moc, měl jeho život doslova ve svých rukou, ale Farid mu nepodlehl, ne takhle, jako pánovi.

„To není váše vina, páne, to pouto. Podívejte se.“

Usilovně se soustředil, aby magické spojení bylo pro pána jasnější. A znenadání ho Severus spatřil a zalapal po dechu:

„Ó Merline!“

Magický řetěz, jenž je oba spojoval, se zlatil ve světle ohně, jakmile ho Farid zhmotnil, a ukázal pánovi, že je pouto opravdu skutečné. Natahovalo se, bylo-li to třeba, ale nemohlo být nikdy zlomeno. Farid se nemohl svému pánovi vzpírat, ne tomuto, ne jako se vzpíral Jusufovi. Jusufův řetěz vedl od jeho ruky k Faridovu břichu k Solar plexu, ale Severusův řetěz byl ovinut kolem jeho srdce, což znamenalo, že mu dal svou lásku, a proto slíbil úplnou a naprostou oddanost a poslušnost, v tomto i dalších životech, tomuto jedinému muži. Byl doopravdy zotročený, navždy.

Severus měl vytřeštěné oči a snažil se promluvit, ale bylo to, jako by nedokázal zformulovat slova. Farid se málem rozesmál, protože mu nebylo moc rozumět, jako občas Faridovi, ale jak věděl, tohle bylo příliš vážné, poněvadž tímto pána rozrušil. Musel však znát pravdu, plnou pravdu, že je pán, ale zatím nevypadal, že to pochopil, proto mu Farid řekl:

„Řetěz je magické pouto,“ vzal pánovu pravou ruku do své a lehce ji stiskl, „od pánovy rruky k Faridovu srrdci. Pán může rruku stisknout a chtít mě mrrtvého a já zemřu. Pán mě vlastní, jsem váš, patřím pánovi navždy.“

Pán kroutil hlavou.

„Ne! Kdepak, můj milý!“ Tvářil se zděšeně, a Faridovi bylo úzko, snažil se věci zlepšit, ale pouze je zhoršil.

„Prromiňte?“

Pán se poté na něj podíval, upřeně hleděl do jeho očí: „Opravdu tě vlastním?“ Farid přikývl. „To pouto mě nutí, abych tě toužil mít?“ Farid znovu přikývl. Pán se teď díval za něj, zahloubán v myšlenkách. „Někdy jsem ho cítil, je to jako nutkání. Minulou noc to bylo, jako bych musel uplatnit své vlastnictví, protože tehdy jsme byli ohrožení.“

Pán chvíli seděl tiše a díval se na řetěz, třebaže jeho viditelnost pomalu slábla.

„Faride, lze to pouto zrušit?“

„Áno, můžete mě prrodat, darrovat, nebo mě zabít.“

„A co pak?“

Farid si zoufal, proč to pán potřebuje vědět?

„Nový pán si músí na mě uplatnit nárrok, stejně jako vy.“

Pánovy oči se opět naplnily hrůzou: „Ne, nedovolím, aby se to stalo!“

Pak se náhle v jeho hlasu objevila panika: „Ale Faride, co se stane, když tě nikomu nedám a zemřu?“

„Pák také zemřu, páne.“

Ocitl se drcen na pánově hrudi, jenž mu zase hladil vlasy, a mumlal téměř šeptem:

„Nenenenenenenenenene.“

Pak znovu promluvil:

„Tomu nevěřím, Faride, nechci tomu věřit, musí existovat jiný způsob. Slibuji ti, i kdyby mi to mělo trvat do konce mého života, přijdu na nějaký způsob. Jednou, můj milý, můj nejdražší, budeš volný.“




* Pozn. překl.: takto začíná ukolébavka, kterou napsal známý anglický básník Alfred Lord Tennyson (1809 - 1892). Najdete ji v díle z roku 1847 The Princess; A Medley (Princezna; Směs), které v roce 1924 přeložil Dr. František Krsek.

Jednu z mnoha verzí této ukolébavky si můžete poslechnout ZDE a níže jsou její slova:

Sweet and low, sweet and low,                                                 Sladce duj, zticha duj,
Wind of the western sea,                                                             větře západní,
Low, low, breathe and blow,                                                      duj, duj vánek tvůj,
Wind of the western sea!                                                             větře západní!
Over the rolling waters go,                                                         Nad valem vln dej v pout se svůj,
Come from the dying moon, and blow,                                   od mroucí luny přijď a duj,
Blow him again to me,                                                                  s ním mi přilétni,
While my little one, while my pretty one sleeps.                  když můj malounký, když můj hezounký spí!

Sleep and rest, sleep and rest,                                                   Spi a lež, spi a lež,
Father will come to you soon;                                                    brzo otec přijde ti;
Rest, rest, on mother's breast,                                                   lež, lež, s matkou jseš,
Father will come to you soon;                                                    však on otec přijde ti!
Father will come to his babe in the nest,                                 Otec k dítka lůžku přijde též
Silver sails all out of the west,                                                   a v stříbru luny stříbro, jež
Under the silver moon;                                                                má západ, pošle ti.
Sleep my little one, sleep my pretty one, sleep.                    Spi, můj malounký, spi, můj hezounký, spi!




22. kapitola


Většinu rána jen seděli a povídali si. Byla sobota, takže nebylo vyučování. Severus tušil, že nezůstanou dlouho sami, ale prozatím je svět nechal na pokoji.

Zeptal se Farida na jeho jizvy. Domníval se, že byly způsobeny nějakými obzvlášť zvrhlými upíry a šokovalo jej, když to Farid vyvrátil. Tyto měl na svědomí jeho strýc. Slovo ‚Zrůda‘ bylo vyryto, když byl sice ještě moc malý, přesto si pamatoval, že mu strýc nacpal do úst ponožky, aby umlčel jeho křik a přivázal ho ke kuchyňskému stolu, aby se nemohl hýbat. Farid znal to vyryté slovo dřív, než začal chodit do školy, poněvadž si až do té doby myslel, že jeho jméno je Zrůda.

Dnes ráno se také milovali. Severus tentokrát velice dbal na Faridovo potěšení. Farid byl v extázi, když Severus okusoval a prolíbával si cestu celým chlapcovým tělem a hladil je až do vyvrcholení, a pak se udělal hluboko uvnitř svého otroka.

Farid pak opět usnul. Ze včerejška byl ještě vyčerpaný, jak si Severus domyslel. Když spal, byl stočený naproti svému pánovi, na lících mu spočívaly tmavé řasy, růžové rty měl lehce našpulené a vlasy rozprostřené po celém polštáři. Severus bolel láskou k němu.

Dali si další koupel, avšak tentokrát se Severus snažil krotit, třebaže růžolící Farid s vlhkými vlasy, mírně vlnitými z horké koupele, byl nejlákavějším soustem. Farid měl však jiné představy a skočil na svého pána tak, že oba zajeli pod vodu. Když se vynořili, lapali po dechu a Farid strčil jazyk do Severusových úst, jenž odolal pokušení sát chlapcův dráždivý spodní ret, a pak jedno vedlo k druhému a milovali se mezi rychle ubývajícími bublinami. Potom se museli osprchovat.

Farid seděl úplně nahý s překříženýma nohama na své židli, když zazněl alarm, jenž oznamoval, že je někdo u vstupu do Severusových komnat. Právě dojedli pozdní snídani a Farid ještě okusoval pečivo, přitom vypadal sám nejlahodněji. Severus ho poslal pryč, aby se oblékl. Skoro se mu ulevilo, když poslechl, protože musel čelit faktu, že už není nejmladší a nemá tolik energie, jako dříve, a nechtěl zklamat Farida.

Přešel k otvoru v portrétu a spatřil obvyklou nebelvírskou skupinu, navíc s Finniganem a Thomasem a novým nejlepším přítelem červenozlaté koleje, Dracem. Hermiona byla opět mluvčí.

„Přišli jsme navštívit Farida,“ řekla se vzdorně vysunutou bradou, jako by ho vyzývala, aby s ní nesouhlasil. Domníval se, že Nebelvírští mají pochyby o jeho způsobilosti jako vlastníka a pána jejich drahého maskota. Potom včerejším chování si říkal, že by nebyli tak úplně od věci, kdyby se takto ubíraly jejich myšlenky.

Tito studenti se skutečně stali v tak krátké době oddanými chlapci. Byl si jistý, že by byli razantní při jeho obraně. Proto je uvítal a nabídl jim kávu a koláče.

Farid v té chvíli vyšel z ložnice. Kdyby Severus mohl, zasténal by, protože Faridova představa, jak se obléknout kvůli návštěvě, se jasně lišila od jeho. Když Severus poprvé pořizoval Faridův šatník, nakoupil několik rozumných praktických věcí. Vždy však měl jistou zálibu pro hedvábná pyžama, několikery zakoupil a chlapec je docela často nosil, když byli sami. Severus se zbavil vršků a nechal jen kalhoty, jež pořídil ve dvou velikostech, velké tak, aby seděly nízko na Faridových bocích, čímž zůstalo odhalené jeho torzo a hruď s kroužky v bradavkách, na jejichž úplném obnažení byl Severus závislý.

Farid byl naprosto nerozpačitý a omamně přitažlivý, a když vkročil do místnosti s vlhkými vlasy, svázanými vzadu stuhou - zelenou, aby se hodila k tomuto konkrétnímu pyžamu, uvolněné kadeře se mu vlnily kolem tváře. Jeho oči jiskřily štěstím a líce měl stále lehce zardělé od vyvinuté námahy a horka z koupele.

Nebelvírští se tvářili ohromeně. Severus se cítil dost nepříjemně, poněvadž se začínal červenat. Farid nevypadal, že zaznamenal omráčené ticho, přišel ke svému pánovi, postavil se na špičky a vtiskl na Severusova ústa smyslný polibek, a pak se obrátil, aby viděl, kdo jsou jejich hosté.

Na jeho tváři se rozprostřel široký úsměv, když spatřil své přátele.

„Ahoj, dobrré rráno!“ řekl vesele. „Rrád vás vidím.“

Seamus v této chvíli možná shrnul pocity každého v místnosti, když prohlásil:

„Kulvafix, Faride, jsi prostě úplně nádhernej! Není divu, že se ti chce půlka kouzelnického světa dostat do kalhot!“

Nyní všichni seděli kolem Severuse u jídelního stolu, který Severus dovolil Faridovi zvětšit, a hráli Řachavého Petra. Farid patrně nikdy tuto hru nehrál a smál se a tleskal ostatním, poprvé hrál a všechny je porazil a byl na dobré cestě to ještě zopakovat.

Severus opět mluvil s Dracem, přesto však dával zčásti pozor na svého chlapce. Ani v nejmenším neměl obavy, že by mu některé z dětí u stolu chtělo ublížit, tedy aspoň ne vědomě, ale něco ho znepokojovalo, a měl za to, že je to pouto. Nyní ho bylo snazší určit, když si ho byl vědom, ale zůstával další problém, porozumět, jak by ho mohl kontrolovat.

Ron se smál něčemu, co Farid řekl. Hermiona si prohlížela Faridovy kroužky v bradavkách a občas kradmo zlobně hleděla na Severuse. Věděl, že rozběhla nekonečné kampaně na podporu životní úrovně skřítků a měl docela obavy, že by se do něj brzy přímo pustila kvůli skutečnosti, že je Farid otrok.

Tušil, že je nutné si s ní velice brzy promluvit, poněvadž to, co se dozvěděl od chlapce, bylo, že nemá žádnou představu o svobodě. Samozřejmě, že věděl, co znamená, a možná ji někdy pociťoval, když létal. Ale po jejich dlouhém včerejším rozhovoru si Severus uvědomil, že jak na sebe pohlížel, Farid by nikdy neuvažoval o svobodě.

Proto záviselo na něm, aby chlapci zajistil tolik svobody, kolik měl dáno kouzlem, jež je poutalo, nebyl si však jistý, jak na to. Uvažoval o tom, že se zeptá Albuse, ale shledal, že úplně nevěří starci, že má v zájmu Faridovo blaho. Och, nepochybně se staral o chlapce, jenže Severusovi tak docela neunikl dychtivý pohled v Brumbálových očích, jakmile zjistil, že Farid je Harry Potter. Takže ačkoli mu to přišlo zvláštní, požádá o radu pouhou studentku. Rozhodl se, že si s ní o tom skutečně promluví, jakmile se naskytne příležitost.

Znovu se spustil dveřní alarm a tentokrát to byl Albus. V závěsu měl opět Blacka a Lupina. Severus váhal je pustit dál.

„Prosím, Severusi, musíme si promluvit a Sirius slíbil, že se ukáže v nejlepším světle.“

Severus si při tom odfrkl a ustoupil, aby nechal trojici vstoupit.

Farid také vstal. Byl trochu napjatý a ostatní studenti vypadali také velice ostražitě, když si obezřetně prohlíželi Blacka.

„Dobré ráno, děti,“ pozdravil Albus vesele.

„Dobrré rráno, Albúsi Šedovousi,“ odpověděl Farid, zdánlivě za všechny. Severus netušil, jak to provedl. Stál u stolu, obklopený svými přáteli a podařilo se mu vyjádřit nezměrnou důstojnost, když byl oděn jen do pyžamových hedvábných kalhot a stříbrných kroužků v bradavkách. Vyhlížel jako by byl velmi dobře pomilovaný.

Blackovy oči skoro vyskočily z jeho hlavy, pomyslel si Severus, zatímco Lupin se tvářil spíše smutně.

„Profesore Snape, přemýšleli jsme, že si uděláme famfrpálový trénink, může jít s námi Farid?“ zeptal se Ron Weasley. „Mohlo by mu to prospět, kdyby se dostal na chvíli ven.“

Faridovy oči zazářily radostí.

„Ach, páne, prrosím?“ ptal se.

„Domnívám se, že je to velmi dobrý nápad, pane Weasleyi,“ zakročil Brumbál, čímž Severuse docela podráždil. Nechystal se to svému chlapci zamítnout, ale popudilo ho, že si Brumbál myslel, že do toho může mluvit.

Takže pouze kývl, jak tušil trochu neomaleně, ale velice ho potěšilo, když mu Farid vlétl do náruče a dusil ho polibky.

Když byl o dvě minuty později mnohem vhodněji oblečen do slabého svetru, plátěných kalhot a svíral svůj plášť, byl připraven k odchodu. Ostatní se zvedli od stolu a vydali se ke dveřím. Když děti procházely kolem, Black vystřelil ruku a popadl Farida za paži.

„Harry,“ řekl. „Moc se omlouvám za včerejšek.“ Severus zuřil. Jak se opovažuje takto popadnout jeho chlapce, aniž se třeba jen zeptal Farida, jestli je to v pořádku? Black však pokračoval:

„Jen jsem byl hrozně naštvaný, a občas říkám věci, které nemyslím vážně. Jsi můj kmotřenec a mám tě rád a chci, abys věděl,“ zde se zlostně podíval na Severuse, „že kdyby ti někdo někdy ublížil, jsem tu pro tebe, vždy ti pomůžu.“

Farid se chystal promluvit, ale v té chvíli Ron Weasley místo toho vykročil a lehce postrčil svého drobného přítele k Hermioně a Nevillovi.

„Profesore Blacku,“ oslovil nynějšího trenéra famfrpálu, „pokud víme, jedinou osobou v této místnosti, která vážně ublížila Faridovi, jste vy. On je náš přítel a staráme se o něj, a víme, že si v životě prošel tolika sračkama na to, aby si zasloužil takové jednání, kterým jste nás včera oblažil.“

„Rone,“ zapištěla Hermiona. „Urazil jsi učitele.“

„Fakt?“ pronesl Ron. „Vlastně se chystám províst ještě něco horšího.“

Ron Weasley je velký muž, je mu už přes osmnáct a i v ponožkách je vysoký šest stop a čtyři palce. Má široká ramena a velké ruce.

„Ještě jednu věc, pane profesore,“ řekl a zatnul jednu ruku do pěsti, a když se na něj Black tázavě podíval, napřáhl se a praštil Blacka přímo do brady.

„Rone!“ Hermiona teď byla vážně rozrušená. „Uhodils učitele!“

„Ne, Hermiono,“ odpověděl mladík. „Uhodil jsem hajzla, kterej kromě toho náhodou učí!“

„Dáme na něj pozor, profesore Snape,“ slíbil. „V pořádku ho přivedeme zpátky.“ A vyšel z místnosti s ostatními studenty a Faridem v jejich středu.

Severus měl chuť tleskat a nahlas se smát, ale u Albuse a Lupina vládlo ohromené ticho, které se nakonec přerušilo, když se z podlahy ozvalo:

„Au, to kurevsky bolí!“




23. kapitola


Seděli v trávě a pozorovali ostatní, jak krouží na obloze na školních košťatech. Ron řekl, že pokud zvládnete letět na školním koštěti, zvládnete letět na čemkoli.

Draco raději zamířil do knihovny s Nevillem; poněvadž Neville nikdy nelétal a Draco by těžko trénoval s Nebelvírskými; i když s nimi nyní dělal skoro všechno ostatní.

Farid si říkal, že by Hermiona šla asi raději do knihovny, ale místo toho zůstala, aby si s ním promluvila. Farid byl ve vzduchu déle než hodinu, a pak přistál, aby si ostatní mohli vyzkoušet jeho Kulový blesk. Teď však tým nacvičoval manévry a tak si dal Farid na chvíli přestávku.

„Jsi šťastný?“ zeptala se Farida.

Faridovo srdce pokleslo. Líbila se mu ta dívka s vlnitými vlasy a plachým úsměvem, opravdu. Spřátelila se s ním a bránila ho a díky ní získal spoustu dalších přátel. Učila ho číst a psát jeho vlastní jméno a myslel si, že si ji nejspíše zamiloval. Ale dělala si starosti! A nikdo jiný, než pán, nezahrnoval Farida pozorností, proto si nebyl úplně jistý, jak reagovat, tak váhavě zkusil:

„Áno?“

„Ale jsi opravdu šťastný? Zachází… zachází s tebou profesor Snape dobře, Faride?“

„Ehm… Áno?“

„Ale jak to můžeš vědět? Měl jsi tak strašný život, můžeš si myslet, že to, co jsme poznali jako hrůznou krutost, je v pořádku a ty by sis nestěžoval, je to tak, Faride? Protože jsi tak loajální.“

S poslední větou ho úplně zmátla. Farid nyní velmi dobře držel krok s konverzací, ale Hermiona občas nadhodila opravdu zvláštní poznámky a vážně nevěděl, jak na to odpovědět, proto jen řekl:

„Promiň?“

Hermiona si odfrkla.

„Faride,“ řekla a vzala jeho ruku do své. „Včera jsme všichni dostali velký šok. Rozumíš?“ A když kývl: „Nejhorší bylo zjištění, že jsi otrok.

V tomto světě neexistují otroci, Faride, protože otroctví je špatné.“ Podívala se na něj, jestli pořád sleduje, co říká, a když viděla, že bedlivě poslouchá, pokračovala: „Profesor Snape může být trochu…“ skousla si ret, rozhodovala se, co říct dál, než si nakonec vybrala, „nevrlý.“

Farid se rozesmál.

Hermiona teď sama vypadala nevrle, ale on ji objal a omluvně se na ni usmál. Nikdo, jak vidno, nepochopí, jak vnímá svého pána. Ale tuto dívku měl opravdu rád, proto si řekl, že se jí to pokusí vysvětlit.

„Je nevrrlý. Často se zlobí a já nevím prroč. Ale taky je milý a snaží se strrašně móc mě učinit šťastným.“

Hermiona otevřela ústa, aby promluvila, ale Farid ji pozvedlou rukou zadržel.

„Prrosím, Hermiono, nech mě mluvit. Vím, có říkáš o otrrocích. Ále já jsem otrrok, existuje kouzlo, silné kouzlo, kterré mě svazuje.“ Shlédl na své ruce, volně položené v klíně a krátce se zamyslel, než pokračoval: „Kouzlo nemůže být zlomeno, myslím. Pán to chce zkusit, chce mě volného, ale to možná nepůjde?

Já volnější s tímto pánem, než jiným. Nikdy jsem nemohl jít ven, nebo sedét na židli nebo si vybrrat oblečení, nebo nósit oblečení. Pán mi dovolil létat, koupil mi koště, dovolil mi mít přátele a sedét s vámi na slunci v trávě. To je prro mě hódně svobody, mijuju ho, vélmi móc a áno, já šťastný.“

Teď na ni vzhlédl a uviděl, že jsou její oči zalité slzami. Vytáhl bavlněný kapesník, který mu pán vždy zastrčil do kapsy. Natáhl se k dívce, mile se usmíval a jemně jí přetřel oči.

„Neplakej, Hermiono, já šťastný.“

„Ale to, co se ti přihodilo, Faride, se nemělo stát, měl bys být opatrovaný a milovaný, ne… ne,“ krátce se odmlčela, zjevně naštvaná. „On má s tebou sex!“

Farid se zase málem rozesmál, ale byla tak naštvaná, že spolkl svůj smích.

„Vím, Hermiono, přeji si, aby věci takové nebyly? Ale jsou a já jsem takto músel žít.“ Pak s širokým úsměvem na tváři řekl: „Pán je hódně, hódně dobrrý v sexu!“

Hermiona se zajíkla, a pak jasně zrudla a řekla:

„Tedy, on je určitě mnohem méně nevrlý ve vyučování od té doby, co jsi tady.“

Pak se oba rozesmáli. Nakonec se Hermiona přisunula blíž k němu a šeptla:

„Svádíš ho někdy?“

Farid se zatvářil trochu zmateně: „Có je svést?“

„Víš,“ řekla Hermiona a navedla ho pohledem, „když on nemá chuť… ehm… víš.“

Farid se usmál, pomyslel si, že tyto anglické děti jsou velmi milé. Znal moc málo jejich svět a naštěstí, uvažoval, ony měly malou představu o jeho. Skutečně věděl, jak svést muže! Vídal Hermionu, jak toužební hledí na Rona a párkrát je viděl, jak se líbají, a zajímalo ho, jestli se dostali ještě dál, ale asi ne.

„Áno, já velmi dobrrý ve svádění, chcéš svést Rona?“

Hermiona opět jasně zrudla, ale přikývla, trochu ostýchavě.

„Povím ti to, ale músíš mi néco říct.“ Žádostivě se na něj dívala.

„Ano, a co?“ zeptala se.

„Má jeho vlasy takovou barvu všude?“

Hermioně povisla čelist a zrudla, bylo-li to možné, ještě víc. Pak si všimla Faridových jiskřivých očí - škádlil ji - a začala se smát.



Severus se však nesmál.

S Blackem se hádali posledních pětačtyřicet minut. Potíž byla, že se nenáviděli. Vždy se nenáviděli a vždy budou. Lupin seděl s hlavou složenou v dlaních a i Albus vypadal zasmušile a nešťastně.

Severus s nimi chtěl mluvit o Faridovi, říct jim o poutu otroctví. Nehodlal jim prozradit vše, rozhodně ne, ale myslel si, že by Lupin mohl být přinejmenším chápavý. Věděl, že Farid vypadá ještě mladě, což z něj v očích mnoha lidí nejspíše činilo prznitele nevinného dítěte. Neuniklo mu, jak se na něj Lupin podíval, když viděl Farida v hedvábném pyžamu. A doopravdy, co si myslí, co on a chlapec prováděli?

Chtěl si s nimi promluvit, ale věci nabíraly takový směr, že by si pravděpodobně „zahrál na Rona“ a Blacka praštil, a pak je všechny vyhodil ven, aniž se něco vyřešilo. Nakonec to byl Lupin, jenž tentokrát zastavil hádku, když vstal a na oba křikl:

„Přestaňte, oba dva. To už stačilo!“

Severus si pomyslel, že šok ze zdánlivě přívětivého vlkodlaka, jenž na ně zakřičel, byl nakonec tím, který zastavil Blackovu tirádu. Byl za to rád, poněvadž, naprosto upřímně, měl už dost zvěromágových urážek a hulvátských poznámek. S plynoucím časem měl Severus čím dál více starosti, co se stane s ním a Faridem.

Miluje toho chlapce, vážně ho miluje.

Nějakou dobu trvalo, než mu došla skutečnost celého otroctví. Zprvu se nezdálo reálné, bylo skoro jako hra, hezká, báječná hra a zažil spoustu zábavy. Oba se bavili, pomyslel si.

Pak udělal vše pro to, aby se pokusil Farida socializovat, nebo alespoň s tím začal, chtěl ho naučit být mužem, jímž měl vždy být. Nevychovával ho v pokorné stvoření, jež se Jusuf snažil vytvořit; poněvadž chlapec měl velký vnitřní žár, živost a velkou emocionální sílu. Chtěl poznat více této síly.

Pouto však svým vlivem tyto pocity potlačovalo. Jedna jeho část toužila si chlapce podrobit, vlastnit ho, a mít ho na kolenou u svých nohou. To ho děsilo! A všechny ty rozporuplné emoce? Rozpolcovaly ho.

A nyní tu je to nové Faridovo odhalení. Je k němu svázán navěky. Jak se s tím pro všechno na světě vyrovná?

Docela ho vyděsilo, když řekl pravdu. Co se stalo Faridovi bylo navíc kruté; bylo to hrůzné, strašlivé, obscénní. Jak to k čertu má Severus zlepšit? Jak by k čertu mohl aspoň pomoci Faridovi pochopit svobodu, když už nic jiného? Nemyslel si, že to zvládne sám a potřeboval pomoc. Ale Severus nikdy nebyl moc dobrý v žádání o pomoc, že ano?

Black zase promluvil, což Severuse vytáhlo z jeho myšlenek a zaposlouchal se.

„…át ho mně nebo Remusovi, pokud ho nemůžeš osvobodit. My bysme ho stěží zneužívali na sex!“

„Ty netušíš, jaké to je,“ promluvil Severus monotónně. Nezajímalo ho, co Black ještě říkal; celá tato situace zacházela do malicherných urážek a argumentů. Kvůli Faridovi se na starou nenávist muselo zapomenout. Možná proto, že mluvil tak tiše, Black přestal řečnit a konečně poslouchal, a na další krátkou chvíli, kromě zvuku Severusova hlasu, když rozváděl svůj příběh a občasných zděšených zajíknutí jeho posluchačů, bylo v místnosti úplné ticho.

„Jusuf, vůdčí upír, nás vzal do stájí, aby mi ukázal, kde cvičili otroky. Bylo to chladné temné sklepení, prosáklé beznadějí. Týdny ho drželi v malé kleci, a nakonec, když ho dostatečně zlomili, vytáhli ho a cvičili. Cvičili ho, aby potěšil své vlastníky jakýmkoli způsobem, který si přáli a věřte mi, nechtějte vědět, co ten výcvik obnášel.

Farid se mi včera svěřil, že nikdy neseděl na židli nebo mu bylo dovoleno se sám najíst. To je pravda. Vše, co vám říkal, je pravda. Všechno. Jeho život byl řízený, každé rozhodnutí o něm učinil jeho pán. On skutečně věří, že se mnou má více svobody než s kýmkoli jiným v životě, a opravdu strašné na tom je, že má pravdu. Asi proto se ke mně připoutal tak, jak to udělal. Protože jsem mu ublížil méně než kdokoli jiný.

Pak, když jsem s ním dál jednal jako s lidskou bytostí, zamiloval se. Viděl jsem to v jeho očích, jen proto, že jsem ho vykoupal a ošetřil zranění, která jsem mu způsobil.“

„Jaká zranění, Severusi?“ Někdo. Lupin? Zeptal se okamžitě.

„Dali mi lektvar. Přiměli ho, aby mi ho dal. Byl to Lektvar touhy, který zapříčinil, že jsem ho znásilnil.“

Black na to hlasitě zalapal po dechu, ale nic neřekl. Někdo ho musel umlčet.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl někoho znásilnit. Nikdy jsem si nemyslel, že to mám v sobě, abych tohle udělal jiné lidské bytosti. Ale nikdy nezapomenu na to ráno poté. Měl jsem záchvat šílenství a strašně jsem mu ublížil!“ Severusovi po tváři stékaly slzy; ztěžka se snažil neplakat. Albus mu do rukou vsunul sklenici vody, napil se, a pak pokračoval:

„Ležel tam v mé posteli. Vypadal tak křehce a já jsem ho znásilnil, ublížil jsem mu. Netrvalo dlouho, než jsem zjistil, že ho vlastním. Jusuf mi to sdělil. Znásilnění znamenalo uplatnění nároku. Je to jediný způsob, jak může být pouto předáno.“

Upřeně se podíval do Blackových očí a nespouštěl svůj pohled.

„Mohl bych ho dát tobě, Albusovi, nebo Lupinovi. Jenže pak byste ho museli znásilnit stejně jako já. Je to jediný způsob, jak přenést pouto. Abyste si na něj uplatnili nárok, násilím. Podle Jusufa, jinou než touto metou, nemůže být takové pouto zlomeno. Nikdy.

Nemyslím, že jsem tomu věřil, působilo to hrozně absurdně a krutě. Ale minulou noc mi Farid ukázal, že tam to pouto je. Existuje. Proto závisí na mně, abych se o něj postaral a chránil ho tak dlouho, dokud budu živ. Protože ho nemůžu nechat znovu projít takovou bolestí.“

Trojice ostatních mužů na něj hleděla, zasažena hrůzou. Severus uviděl něco, o čem si nikdy nepomyslel, že uvidí v jejich očích. Soucit.

„Ach Severusi…“ začal Albus, ale dál se nedostal, poněvadž okamžik nato se rozletěly dveře do komnat. Byly začarovány, aby umožnily vstup jen jemu a Faridovi bez povolení, proto skutečnost, že Hermiona prošla, přiměla Severuse vyskočit v obavě na nohy. Přímo za ní šel Ron a v náručí držel Farida.

Severus byl u něj dřív, než se kdokoli jiný byť pohnul.

„Co se děje, Weasleyi? Říkal jste, že se o něj postaráte!“

„Já… my… ano… ale…“

Farid promluvil, načež se Severus podíval dolů na něj v Ronově náruči. Jeho jizva byla otevřená a krvácela. Krev byla v jeho vlasech a stékala v potůčcích po lících.

„On ví, páne. Volddemort ví!“

Nato Severusův svět vybuchl ryzí, žhavou bolestí. Bolestí, jež pulsovala a proudila znamením na jeho paži. Nedokázal se zadržet a křičel utrpením.




24. kapitola


Severus se probral o hodně později. Bylo mu, jako by se přes něj přehnalo stádo kentaurů. V hlavě mu bušilo. Rozevřel oči a zamrkal při jasném světle, načež je zaklapl tak rychle, jak mohl. Bylo jisté, že už není ve sklepení. Světlo dole nikdy nebylo tak jasné. Váhavě znovu otevřel oči, tentokrát pomaleji, a uviděl, že je v jednom z naškrobených bílých lůžek na ošetřovně. Rozhlédl se, ještě trochu mžoural, a málem šokem spadl z lůžka. Vpravo vedle něj seděl, v jedné z těch hrozně nepohodlných nemocničních židlí, Sirius Black.

„No, tak teď vím jistě, že mě Poppy nenávidí!“ zamumlal Severus. „Probudil jsem se a říkal jsem si, kde u všech ďasů jsem, jen abych se střetl s tvým hnusným obličejem. Dnešek je prostě čím dál tím lepší! Proč jsem tu? Co se vlastně stalo? Kde je Farid? A v neposlední řadě, co tady ksakru děláš?“

Severus se posadil zpříma, a s poslední zakřičenou větou začal věřit, že kentauři v jeho hlavě snad začali nosit dřeváky?

Zasténal, a vzápětí si uvědomil, že mu Sirius Black položil studenou látku na hlavu a podal mu k pití chladnou vodu se slámkou. Severus se na něj jen strnule díval, ačkoli si nabízenou vodu vzal. „Jsem v alternativním vesmíru, nebo co? Buď to, nebo mě Temný pán mučil do nepříčetnosti.“

Black si sedl zpátky. Tvářil se zarmouceně a rozpačitě.

„Jsem tady, abych se kál, Severusi. Můžu ti říkat Severusi?“

„Ne, jistěže nemůžeš! Kde je Farid, a co se děje?“ Pak zvýšil hlas, načež kentauři přestali dusat a vytáhli mimořádně velká kovářská kladiva, aby se doplňovala s dřeváky: „ALBUSI!“

„Neuslyší tě. Je v přízemí s Popletalem, a snaží se ho držet od tebe a Har… Farida. Farid je jen o pár lůžek dál. Je v bezvědomí, Sev… ehm, Snape.“

Severus se znovu pokusil posadit, ale setsakramentsky ho to bolelo. Co se stalo? Kde je jeho chlapec?

„Prostě mi řekni, co se stalo!“ zasípal přes zaťaté zuby. „Okamžitě!“

„Snape, bylo to strašlivé, hrůzné! Křičel jsi, takový křik jsem nikdy neslyšel! Merline, nikdy nic takového. Dokonce ani v Azkabanu. Harry… ne, Farid, byl jako divý, zoufale se snažil k tobě dostat. Zkusili jsme ho zadržet, protože jsme netušili, co se děje, zda hrozilo nebezpečí nebo ne, ale jeho magie, ta prostě vybuchla. Za celý svůj život jsem nic podobného neviděl. Takovou surovou moc! On není velký, ale, u chlupatých hipogryfů, ta síla v něm! V jednom okamžiku na něm Remus dokonce seděl, zatímco se tě Albus snažil prohlédnout, ale Farid nic z toho nevnímal. Skončili jsme u stropu, ne Ron nebo Hermiona, ale Remus, Albus a já. Nezranil nás. Prostě nás chtěl mít z cesty. Také křičel:

‚Nemůžete ho mít. On je můj, můj pán‘, tím svým šíleným přízvukem! Pak popadl tvou paži a zase se rozkřičel, ale tentokrát v hadí řeči. On má hadí jazyk, Snape.

Za pár okamžiků se zhroutil, a my jsme jen klesli dolů a měkce přistáli. Svalil se na tvou hruď, sotva dýchal a tys nevypadal o nic líp. Po tom všem křiku, protože jsme v té chvíli asi všichni křičeli, místnost působila hrozně tiše. Bylo to přízračné, nadpozemské. Cítili jsme tvou bolest, jeho bolest. Jako by vzal tvé utrpení na sebe a vysílal ho na nás. Pak nastalo to zvláštní ticho. Chvíli jsme si mysleli, že jste mrtví.

Ale to už Ron klečel u vás a Hermiona vás prohlížela. Co to říkala ‚plus‘? Aby zjistila, jestli jste naživu, řekla. A pak Ron vykřikl a my jsme se všichni připlížili blíž, a tak… tak jsme to spatřili… Severusi. Znamení zla je pryč.“

Severus se pokusil vstát, pak si to raději rozmyslel, příliš to bolelo, než aby se teď pohyboval. Proto místo toho zvedl levou paži, aby se na ni podíval. Nevěřil by tomu, dokud by to sám neviděl. Dech se mu zadrhl v hrdle a vydal zvláštní skřehotavý zvuk. Jeho předloktí bylo úplně čisté. Poprvé od doby, kdy mu bylo sedmnáct let, ohyzdná skvrna zmizela.

Připadal si, jako by zamrzl v čase, zkamenělý. Jen držel paži před obličejem a zíral.

„Ehm… Snape, jsi v pořádku?“

„To pouto stále trvá,“ zašeptal Severus.

„Cože?“

„Pouto s Faridem se nezměnilo, cítím ho. Je stejné. Prostě stejné.“

„N-n-ne. Brumbál si to nemyslí. Nechal Fawkese se na to včera podívat, ale nebudeme to vědět jistě, dokud se Farid neprobudí.“

„Je v pořádku, Blacku? Chci říct, asi je. Cítím, že je. Ale nic mu není, že?“

„Vypadá, že je v pořádku, Se… ehm, Snape. Jen je v bezvědomí, když vyvolal velké množství magie a vydal tolik moci. Oba jste byli v bezvědomí dva dny.“

Pak řekl: „Potřebuji se tě na něco zeptat.“

Koukal na Severuse zpod svého obočí, a Severus mlčel, pouze čekal na to, co chtěl Black říct.

„Já… ehm… Když Poppy Harryho svlékla, aby ho prohlédla, našla několik jizev, ehm, vypadaly, že jsou staré. To udělali upíři, Severusi? Přišel k nim dřív? Jak se stal otrokem? Víš to? Protože, ehm… já tomu nerozumím. Zažil takové zlé časy, a já ho vůbec neznám. Je… je hodně poznamenaný?“

Severus se na něj chladně podíval.

„Co se mi to přesně snažíš říct, Blacku?“ zeptal se.

Sirius Black vyhlížel schlíple. Zesláble. Jako by byl v hluboké vodě a nevěděl, jak plavat. Když vzhlédl na Severuse, jeho oči se leskly slzami. „On je Jamesův syn,“ řekl, celkem zbytečně podle Severusova názoru. „Slíbil jsem, že se o něj postarám. Ale moc dobrou práci jsem neodvedl, co?

Neodpovídej, byla to řečnická otázka. Byl takové veselé miminko. Lily říkala, že ani neplakal, když mu rostly zoubky. Vždycky se usmíval a smál se, když mě viděl. Myslel jsem si, že je v bezpečí u Lilyiny sestry. Ale když jsem se dostal z Azkabanu, a dozvěděl jsem se, že je pohřešovaný, musel jsem ho najít. Bylo to jako posedlost. Ale našel jsi ho ty, a on je úplně jiný, než jsem čekal.“

Severus se na něj ušklíbl: „Nelíbí se ti, čím je tvůj kmotřenec. Jak jsi mu to říkal? Ach ano! Děvka. Sexuální hračka.“

Black potlačil vzlyk.

„Prosím, Snape. Moc se omlouvám za to, co jsem řekl. Ranil jsem ho. Tobě jsem taky ublížil, a je mi to strašně líto. Přepískl jsem to, a Weasley měl právo mi jednu ubalit.“

Opět vzhlédl, tentokrát se zkroušeným úsměvem na tváři. „Nebelvírské přesýpací hodiny mají navíc šedesát kuliček. Nikdo se nepřiznal k jejich udělení, ale asi to byl Albus a Remus! Ty bys nikdy neudělil mimořádné body Nebelvíru, co?

A já jsem si ksakru zasloužil ten políček. Vím, co jsem provedl. Už to chápu. Rozumím. On tě vážně miluje. Byl úplně šílený, když tě Voldemort mučil. Na ničem a na nikom jiném nezáleželo. A chci udělat vše, co můžu, tak, abych pomohl. Vám oběma. Jakýmkoli způsobem, jak dokážu.“

Severus se na něj dlouho díval. Pak promluvil:

„Jizvy jsou od jeho strýce. Bil ho a pálil ho. Kolem šourku má také zjizvenou kůži. V tomto místě ho jeho teta drhla bělidlem. To slovo vyryté na boku má na svědomí jeho strýc. Jednou ho přivázal ke kuchyňskému stolu a udělal to nožem. Farid říkal, že moc pil. Než začal docházet do školy, myslel si, že jeho jméno je Zrůda.

Jusuf, vůdčí upír, mi řekl, že Farida našel v únoru na prahu dveří. Byl zbitý a neměl na sobě nic víc než příliš velkou košili. Upíři ho krmili a byli k němu někdy milí, když udělal, co chtěli. Také k němu neprojevovali nenávist, v tom byli mnohem lepší než jeho strýc. Moc dobře neviděl, jak se mi Farid svěřil, proto mu spravili zrak, a pak jeho oči začarovali, protože se jim nelíbila jejich barva.

V mnoha směrech se o něj starali lépe než jeho rodina. Oni ho zneužívali a bili, ale jizvy, které zanechali, nemohly být viděny. Kdykoli je mohl zastavit, jen tím, kdyby jim řekl o své magii, ale on nechtěl být zlý. Přeměnění by zničilo pouto, protože by ho to zabilo. Byl by nemrtvý.

Proto celá léta skrýval svou magii, protože se děsil, čeho by mohli být schopni, kdyby měli k dispozici jeho moc.“

Severuse bolelo v krku. Byl ještě bolestivý z křiku a teď také citlivý z emocí. Když vzhlédl, Black měl hlavu zabořenou v dlaních a chvěla se mu ramena. Plakal.

Pak Severus udělal něco, o čem by si nikdy nepomyslel, že je možné; natáhl se k Blackovi, položil ruku na mužovo rameno a stiskl.

To bylo přesně to, co bylo třeba udělat. Black přestal plakat a hleděl na něj bezuzdným úžasem. Chvíli seděli bez pohybu a dívali se z očí do očí, dokud Black nakonec nepromluvil:

„Jestli plánuješ malou návštěvu toho jeho strejčka, půjdu s tebou,“ prohlásil.

Severus se usmál. Nebyl to pěkný úsměv, byl chladný, krutý, vypočítavý. Ale když ruku nestáhl, Black ji uchopil a plácli si.

„Mimochodem, Blacku,“ řekl Severus, a stále se ušklíbal. „Ty skleněné kuličky? Jen abys věděl, jsem odpovědný za udělení dvaceti z nich!“



Ošetřovna byla už tichá, když se Farid probudil. Ne, že by tušil, kde je. Trošku zpanikařil, když se poprvé probral, ale bylo to v pořádku, poněvadž pán byl blízko. Cítil se vyčerpaně, dokonce víc, než když byl s upíry, než když běžel z chodby a pán pro něj přišel.

Byl také hrozně vyděšený, když viděl pána v bolestech. Opět zavřel oči a snažil se zklidnit dýchání. Položil si ruku na tvář, tím utěšujícím gestem, jež bylo vším, co tak dlouho měl, a začal si zuby skousávat spodní ret.

Zdálo se mu, že má na sobě zvláštní obrácenou košili, která nebyla vzadu pořádně zavázaná. Posadil se a bolestí v hlavě sebou škubnul. Chtěl však pána a musel ho najít.

Albus Šedovous seděl vedle jeho lůžka v podivném květovaném křeslu. Lehce pochrupoval, což jeho knír zvedalo díky legračnímu slabému bručivému dýchání, ale Farid neměl obavy, že kolem něj neprojde. Byl velice dobrý v tom, aby zůstal nepovšimnutý, když to potřeboval.

Hodně ho to bolelo, když vstal. V hlavě mu pulsovalo, a ostatně, také všude jinde. Farid však zažil mnohem horší bolest, a musel se s ní vypořádat. Ta touha byla silnější než jeho nepohodlí. Potřeboval svého pána.

Místnost, kdekoli byla, byla tmavá. Měla velká okna, jimiž byla vidět noční obloha, a v mihotavé záři měsíčního svitu Farid spatřil nedaleko od sebe svého pána na lůžku. Bosky k němu přišel, aby viděl, jak na tom pán je, ale spal. Nebyl to přirozený spánek; Farid přes pouto cítil, že pánovi bylo něco podáno. Možná lektvar? Farid však potřeboval cítit jeho blízkost. Nedokázal na sobě rozvázat košili, tak ji prostě nechal zmizet, aby se jeho pokožka dotýkala pána. Zalezl pod deku, a pán, přestože byl v bezvědomí, ovinul paže kolem Farida.

Faridovo srdce se naplnilo láskou.

Bylo strašlivé, když Voldemort zaútočil. Byl s to cítit utrpení svého pána. Položil ruce na to pánovo děsivé znamení, na to, jemuž se vždy vyhýbal, aby se ho nedotkl; tolik zkázy v něm bylo. Náhle byl hned spojený s myslí temného čaroděje, jenž znamení stvořil.

„Á,“ řekl Zlý. „Nyní tě vidím, Harry Pottere.

Už se neschováš, že? Ale nejdřív, než si pro tebe přijdu, hodlám popravit špeha!“

Pokusil se zabít pána, a to Farid nemohl dovolit. Když Voldemort tlačil svou zvrácenou magii do pouta, Farid ji poslal zpět. Desetinásobně. Zraňoval ho. Celkem dost ho to bolelo. V mysli cítil utrpení ostatních kouzelníků, a jeho drásavé výkřiky vystřídaly ty pánovy.

Pak, pro jistotu, odstranil znamení. Křičel na něj, aby zmizelo, aby navždy opustilo pána. Vytlačoval ho svou myslí, představoval si, že je pryč, a had v okamžiku zmizel, a pak se rozplynula lebka. Pán byl volný. Ale po celou tu dobu mu srdce bušilo v uších, a bylo to, jako by mu ho někdo v hrudi pevně zmáčknul. Bolest byla čím dál tím větší, dokud nakonec vše nezčernalo, a už o ničem nevěděl. Až doteď.

Uvelebil se pod dekou, nyní teplou a pohodlnou. Věděl, že Voldemortovi bude chvíli trvat, než se zotaví z magického protiúderu, který Farid vyvolal. Proto, jen na chvíli, alespoň na dnešní noc, Farid věděl, že je v bezpečí, a usnul, pevně držený v ochranné náruči svého pána.




25. kapitola


Když se Severus probudil, ležel mu na paži Farid. Hoch byl úplně nahý a naprosto nenuceně rozvalený přes svého pána. Jeho vlasy se uvolnily z copu, v němž je obvykle míval a volně mu spadaly přes ramena. Severus zvedl volnou ruku a pohladil je. Byly jemné a hedvábné. Pohrávání s Faridovými vlasy byl jedinečný erotický zážitek, a Severus byl na něm závislý.

Pomyslel si, že by mu nikdy nedovolil ostříhat si je. Pak si bolestně uvědomil, čím přesně se zabývá jeho mysl. Stěží to dávalo dobrou naději na osvobození Farida, pokud by to bylo takové, jak o něm právě smýšlel. Kdyby byl Farid volný, záleželo by jen na něm, zda by si své vlasy ostříhal nebo ostatně, zda by chtěl zůstat se Severusem. Vtiskl něžný polibek na vršek chlapcovy hlavy a Farid si ze spánku slabě povzdechl.

Severus ten slabý zvuk spíše cítil, než slyšel. Vzhlédl a spatřil Brumbála, jak ho pozoruje. Překvapeně se díval na starého kouzelníka.

„Albusi, neslyšel jsem tě vejít.“

„Omlouvám se, můj chlapče. Nechtěl jsem tě překvapit. Hledal jsem Harryho. Včera v noci jsem usnul u jeho lůžka. To patří ke stárnutí, že? Když jsem se probudil, byl pryč.“

Jeho výraz trochu zjemněl. „On je skutečně pozoruhodný mladík, není-liž pravda? Přežít to, čím prošel a přesto je schopen tolik milovat? To je snad dokonce úžasnější než jeho magie.

Víš, že vážně oslabil Voldemorta, Severusi? Temný pán se někde schovává. Podle zpráv, které jsme obdrželi, není ani v zemi; a několik Smrtijedů zběhlo. Sice nejsou moc významní, ale přece. Zastavil postup temných sil, Severusi, i když jen na nějakou dobu. Ač není trénovaný a má divokou magii, uškodil Voldemortovi víc, než se komukoli jinému podařilo. Tedy přinejmenším od chvíle, kdy ho posledně zastavil, a to byl jen dítě. Domnívám, že se Temnému pánu vyrovnal, už když mu bylo něco málo přes rok. Nyní je mnohem mocnější. Kdyby byl cvičen k boji, Severusi, jen považ, co by dokázal!“

„Moment, Albusi,“ Severus se posunul do vzpřímenější polohy. Farid se však nepohnul. Až na to, že trochu sklouzl po pánově hrudi, spal dál, aniž si byl vědom jejich návštěvníka.

Přesto se Severus rozčílil.

„Farid je můj, Albusi. Nenechám si ho vzít kvůli výcviku. Toho už má za celý život až po krk.“

Albus prosebně zvedl ruce: „To je v pořádku, můj chlapče. Jen jsem zamýšlel, že by trénoval zde v Bradavicích, jedno nebo dvě kouzla, to je všechno. Ale nebude snadné ho pořád chránit před světem. Věštec blázní spekulacemi a Popletal je tady celou dobu. Jen v tuto chvíli tady není, protože je teprve půl šesté ráno, a řekl bych, že dospává.“

„Vyhrožuješ nám, Albusi?“ zavrčel Severus hlubokým hlasem.

„Severusi, uklidni se, prosím. Samozřejmě, že vám nevyhrožuji. Obával jsem se, že bys mohl takto reagovat. Fawkes si myslí, že pouto zesílilo. Zdá se, že může mít pravdu.“ Jen pár lidem bylo známo, jakou mocí oplývá Albusův důvěrný přítel; umí číst magii, a je s Albusem telepaticky spojen, takže může se starým kouzelníkem snadno komunikovat. Fawkes je mnohem víc než domácí mazlíček nebo důvěrný přítel, je téměř tak mocný jako Albus. Ředitel vždy naslouchal Fénixovi. A pokud Severus věděl, jen zcela výjimečně se mýlil.

Teď však Severus cítil jen chlad. Na pažích a krku mu naskočila husí kůže a chvěl se. „Co tím chceš říct, Albusi?“ zeptal se váhavě.

„Podle Fawkese pouto nyní na tebe může mít silnější vliv, způsobuje, že jsi víc žárlivý a majetnický. Harry ti zachránil život, můj chlapče. Kdyby s Voldemortem nebojoval tak, jak bojoval, pak bys byl zkrátka mrtev. Nikdo z nás ti nedokázal pomoci. Byl jsi v agónii, křičel jsi a prosil jsi o vysvobození a Harry tě ochránil. Postavil se nejmocnějšímu temnému kouzelníkovi, jaký kdy žil a zachránil tě, a, jak věřím, docela vážně ho oslabil. Čímž ti bude mladík ještě dražší. Musíš si uvědomit, že se to může stát, Severusi. Že se můžeš přestat ovládat.“

A Severus k tomu právě teď neměl daleko.

„Teď o tom nemůžu mluvit, Albusi. Ještě spí, a my potřebujeme… ehm, potřebuji, abychom byli na chvíli sami. Farid je také vyčerpaný a potřebuje spát.“

„V tom případě vás nechám, chlapče. Kolem vašeho lůžka sešlu kouzlo pro soukromí, které vydrží do chvíle, než ho zrušíš. Chvíli vás nikdo nebude moci rušit, ani já. A Severusi, kdyby sis potřeboval promluvit, jsem tu pro tebe. Občas mě tato válka nutí dělat věci, kterých vždy budu litovat. Nejvíce ve svém životě lituji toho, co se stalo dítěti ve tvé náruči. Ale my ho potřebujeme, poněvadž je vše, co máme. On má moc zachránit velké množství nevinných životů; naplnit svůj osud. Nemáme jinou volbu. Dávej na něj pozor, můj chlapče.“

Oči, jež poté pohlédly do Severusových, byly tak staré jako čas a neskonale smutné.

Pak se otočil a odešel.

Severus se pokusil zklidnit své narůstající znepokojení; shlédl na svého chlapce a spatřil nádherné zelené oči, jež ho vážně pozorovaly.

Pocítil nevysvětlitelnou vlnu hněvu. Farid poslouchal? Jak mohl takto riskovat svůj život? Svět chce jeho chlapce, hmm? Ale Farid je jeho, a nehodlá se o něj s nikým dělit. Ne s Popletalem, Brumbálem nebo ostatně kýmkoli jiným. Zatoužil vzít chlapce a odejít. Severuse příliš nezajímali ti všichni nevinní lidé, o nichž Albus mluvil; oni se koneckonců o něj nikdy nestarali! Vyhledal jeden z Faridových kroužků v bradavkách a začal s ním potahovat se vzrůstajícím znepokojením. Hluboce dýchal ve snaze zklidnit svou paniku a narůstající hněv, jenž hrozil, že ho pohltí.

Toužil si vzít svého chlapce, potřeboval být v něm, mít ho. Ba co hůř, uvědomil si s hrůzou, toužil ho potrestat, ublížit mu.

Farid pohladil jeho tvář: „Tó v pořádku, páne,“ řekl. „Tó pouto. Nutí vás takto se cítit.“

Severus se třásl. Přemáhal zoufalé pocity a touhy, jež jako by pocházely odnikud a pulsovaly jím se vzrůstající naléhavostí. Bojoval ztracenou bitvu.

„Faride, musím si tě vzít. Musím být v tobě, jinak ti ublížím. Já… to… nedokáži… ovládat.“

„Tó je v pořádku, páne. Vím, také tó cítím.“

Severus nato chlapce přetočil na záda, zvedl mu nohy a odhalil zadek. Přemohla ho touha; musel být ve Faridovi. Musel si ho označit, učiň ho svým. V tuto chvíli pořádně neviděl, jak mu v hlavě bušilo. Bylo to, jako by pouto převzalo jeho myšlení a touhu. Ovládalo ho, nutilo ho podmanit si Farida. Měl dost duchapřítomnosti, aby zavrčel: „Vzruš se, Faride!“ a pak byl ve svém chlapci, když do něj prudce přirazil. Předklonil se a zakousl se do Faridova nahého ramene. Chlapec vyjekl bolestí, a Severus poté přerývaně a otevřeně vzlykal.

Celé to bylo hrozně rychlé. O pouhých pár minut později se prudce udělal v těsné horkosti Faridova konečníku. „Udělej se, Faride,“ vzlykal. „Udělej se.“ A Farid to splnil, poslušně jako vždy. Ale měl málo času, aby z toho měl nějaké potěšení. Bylo to příliš krátké a příliš naléhavé.

Padl dolů na chlapcovo tělo a poddal se své lítosti. Tentokrát to byl Farid, jenž hladil svého pána, aby ho ukonejšil, zatímco Severus šeptal: „Je mi to líto, moc líto.“

Farid ho dál hladil a proplouval prsty Severusovými vlasy. Vlasy, jež kdysi byly zplihlé a mastné, ale které zářily zdravím od té doby, co se Farid ujal jejich mytí.

„Faride, ach Faride,“ vzlykal. Touha, jež ho právě v předchozích okamžicích ovládla, se vytratila ta rychle, jak ho přepadla. Chtěl utěšit chlapce, k němuž se právě tak hrubě choval, ale Farid ho stále tišil, když tiše broukal.

„Albus má pravdu?“ zachroptěl nakonec. „Pouto se změnilo, Faride?“

„Asi ano, páne, ale ne kvůli mně. Asi kvůli vám, áno?“

„Budu ti ubližovat? Chtěl jsem,“ pak: „Bude se to opakovat, Faride?“ Cítil, jak stupeň znepokojení opět narůstá, ale nahněvaně ho potlačil. „Ó Merline, Faride. Právě jsem ti ublížil, že ano? Kousl jsem tě, označil jsem si tě a pak jsem do tebe vstoupil bez přípravy, a ty jsi ještě moc unavený. Albus tě probudil?“ zvedl hlavu z Faridovy hrudi, kam si ji položil po jejich divokém souložení, a nyní též zvedl ruku a něžně ji přiložil na Faridovu líci.

„Tó nevádí, páne,“ odpověděl. „Myslím, že jsem v pořádku. Nebyl to Albús, kterrý mě prróbudil, tó pouto. Taky jsem ho cítil. Vím, že ste musel. Toto znamená, že nemůžu spát, neplakejte, páne, prrosím, neplakejte?“

Severus si klekl a vtáhl Farida do náruče. Opět ho zalila něha. „Zlomím to proklatý pouto,“ šeptl do otrokových vlasů, jeho jemných a hedvábných kadeří. „Zlomím, slibuji. Takto nemůžu žít, dál tě zneužívat.“ Farid se však jen na něj usmál. Hoch upadal do bezvědomí, a oči mu zeskelnatěly. Vydal tolik surové moci, aby zachránil Severuse, a za to jím byl hrubě násilně zneužit.

„Tó je v pořádku, páne,“ zašeptal. „Tó je v pořádku.“

Byl vyčerpaný a potřeboval spát. Severus se musel pokusit jej ochránit, před Popletalem a Brumbálem, ale ze všeho nejvíc jej musel chránit před sebou samým.

O hodinu později byli stále propleteni na Severusově lůžku. Přemýšlel, jak dlouho se bude chlapec takto k němu obracet. Jak dlouho potrvá, než ho začne nenávidět. Farid vypadal, že k Severusovi necítí žádnou zášť, což se, někomu, kdo má talent nezapomínat na staré ústrky, jako Severus, zdálo naprosto neuvěřitelné.

Chlapec sevřel vršek Severusova pyžama a tváří se přitiskl k látce. Severus se opět málem rozplakal. Ale své pocity dál nelítostně potlačoval. Kdykoli se začínal cítit rozčileně, všiml si, že se chlapec ve spánku pohnul, cosi zamumlal a svraštil obočí. Severus pozoroval Farida, jak spí a uvědomil si, jak jsou spojeni. Když tak ležel a sledoval Faridovu hruď, jak klesá a zvedá se klidným oddechováním, Severus začal plánovat.

Poppy přišla kolem sedmé hodiny, jen co Severus zrušil soukromí kolem lůžka, a zvědavě u nich stála.

Krátce nato Severus poslal pro Hermionu, Rona, Draca a Remuse Lupina.

Farida bylo velmi obtížné probrat, a ve chvíli kdy otevřel oči, měl strach vypít Doušek bezesného spánku, jenž mu Severus nutil. Severus na tom přesto trval a chlapec se samozřejmě poddal. Vypadal tak zranitelně, když seděl s dekou ovinutou kolem sebe a pil lektvar, který byl smíchaný s výživným mléčným koktejlem. Zvedl kalíšek ke rtům a vyčítavě hleděl na Severuse přes vršek pohárku velkýma, vyděšenýma očima. Severus instinktivně tušil, že hoch má strach, že bude omámený a zůstane sám. Také věděl, že potřebuje spát a Severus měl dnes spoustu práce. Spoustu zařizování.

Přisedl si k Faridovi na lůžko a konejšivě na něj mluvil: „Neměj strach, miláčku,“ řekl. „Potřebuješ odpočívat. Rozumíš? Přesto nebudeš sám, Ron nebo někdo z ostatních s tebou zůstane celý den, zatímco já budu pryč. Ale tady nebudeš. Madame Pomfreyová zařídila soukromý pokoj a nikdo nebude moci se do něj dostat kromě tvých přátel a mě.“

Faridovy oči se zalily slzami a slabě se chvěl. Severuse napadlo, že si možná vzpomněl, kdy naposledy zůstal sám. „Nebude to na dlouho,“ slíbil, „a vrátím se dřív, než se probudíš. Nebudeš sám, slibuji.

Můžeš vstát?“

Vzal si od Farida kalíšek, a když zkontroloval, že je skutečně prázdný, položil ho na noční stolek. Naznačil Faridovi, aby zvedl paže a seslal jednoduché čistící kouzlo, pak se náhle nad chlapcovou hlavou objevila jeho čistá, sladce vonící noční košile a stáhl ji dolů. Byla na něm velká, ale alespoň ho zakryla účinněji než nemocniční oděv, nebo oblíbené Severusovo hedvábné pyžamo.

Farid spustil nohy z lůžka a zkusil se postavit, ale těžce se zřítil k zemi dřív, než ho Severus mohl chytit. Trvalo déle, než začal lektvar účinkovat, i na někoho, kdo byl nyní tak oslabený jako zjevně Farid. Severusovi bylo hrozně. Faridovo zhroucení jen potvrdilo jeho podezření, nakolik byl chlapec unavený a vyčerpaný. A nezhoršilo to jeho dřívější chování? Zvedl ho a odnesl do pokoje, jenž mu Poppy vyhradila. Severus už byl oblečený, a tentokrát Farid sevřel pánův hábit, nechtěl ho pustit.

„Prrosím, páne,“ šeptl. „Neopouštějte mě.“ Severus jen políbil vršek jeho hlavy a lehce se k němu přitiskl.

„To je v pořádku, můj milý,“ šeptl. „To je v pořádku.“

Weasley už na ně čekal a přežvykoval housku se slaninou.

„Čau, kámo, rád tě vidím,“ zazubil se na Farida. A i když byl chlapec unavený, neudržel se a také se na něj zazubil, tak nakažlivá byla po ránu Weasleyho dobrá nálada. „Doslechl jsem se, žes toho hajzla Voldemorta skvěle nakopal? Dost dobrý!“

Severus ucítil, že se chlapec uvolnil, a velebil jakéhokoliv Boha, že přivedl nejmladšího Weasleyho do jejich životů. Farida uložil pod měkkou prachovou peřinu, kterou Poppy našla, a něžně mu pohladil tvář. Chlapec ho uchopil za ruku, ale tentokrát bez předchozí naléhavosti. Severus se předklonil a jemně ho políbil na rty. „Odpočívej, milý,“ řekl. „Brzy se vrátím.“ Pak se obrátil k Ronovi: „Zavolejte mě, kdyby něco potřeboval a tentokrát se o něj postarejte!“

Poté se otočil a vykročil z pokoje, připravený čelit dnu, který si naplánoval.