Za poskytnuté služby - kapitoly 31 - 35

*****

31. kapitola


Farid se vznášel vysoko nad famfrpálovým hřištěm. Ron, jako kapitán nebelvírského týmu, řekl Faridovi, aby nezasahoval do hry tak dlouho, jak může. Hráli se Zmijozelem a ten nehrál zrovna čistě. Ron nechtěl, aby byl Farid zraněný, mohl-li se tomu jakkoli vyhnout, proto dodal: „Nechci, aby profesor nosil kůži z mých zad jako klobouk, protože to mi udělá, kdyby se ti něco stalo, kámo!“

A tak se držel stranou, jak mu bylo řečeno, dokud neuvidí Zlatonku. Jenže Farid miloval létání, a zneklidňovalo ho, že je dnes mimo hru. Jeho pán chtěl, aby létal, pobízel ho k tomu. Farid však cítil prostřednictvím pouta, že jeho pán nebyl opravdu nadšený jeho rozvíjejícím se přátelstvím se Siriusem Blackem.

Farid měl rád Siriuse Blacka. Rozesmával ho a byl k němu milý. Dotkl se plánku v kapse, jenž mu Sirius Black dříve dal. Stará a ošuntělá mapka znázorňovala školu a všechny v ní, kde zrovna jsou a co dělají. Vytvořili ji Sirius Black, profesor Lupin a Faridův otec, a nyní Farid věděl, jak funguje. Už se nemohl dočkat, až ji ukáže pánovi. Doufal, že pán bude mít radost, protože teď byl Farid opravdu zmatený. Pán mu řekl, aby si našel přátele, hrál famfrpál a občas se vídal se Siriusem Blackem. Ale co pánovy pocity a emoce? Proč vlastně říkají něco úplně jiného?

Čím dál častěji Farid cítil přes pouto pánovy emoce. A ty mu odhalily, že pán ve skutečnosti nebyl moc šťastný, právě kvůli jeho některým novým přátelstvím. Přál si, aby byl volný, to říkal často, a opravdu usilovně se snažil ho nechat najít si nové přátele, nové vztahy. A většinu času pán překonával své pocity majetnictví a žárlivostí.

Kdykoli však Farid trávil čas se Siriusem Blackem, pán byl ještě více rozčílený a ustaraný. Pouto říkalo: ‚Můj. Neděl se. Nepleť se do toho.‘ A to Farida znepokojovalo, poněvadž pán byl ještě víc nejasný, a tak, nehledě na to, co dělal, Farid pána neposlouchal a to ho děsilo. Farid doufal, že to chápal správně, jak měl, když přemýšlel celou dobu o tom, co mělo pro pána největší význam: zda to, co řekl nebo co cítil. Věděl však, že nejspíše v dohledné době, pán přestane ovládat své pocity, které ho zdolávaly, a pak Farid vážně netušil, co by se mohlo stát.

Proto se Farid pokoušel zprostit jakéhokoli vztahu se Siriusem Blackem. Vždy toho muže oslovoval plným jménem, poněvadž to byl způsob, jak si od něj držet odstup, což zpočátku pán schvaloval. Sirius Black se však dál snažil trávit čas s Faridem, a to se mu za poslední dva dny dařilo. Protože kvůli nadcházejícímu famfrpálovému zápasu do úmoru trénovali. Takže Farid trávil ještě víc času s měnivcem a svými spoluhráči než jindy, a Farid cítil pánovu rostoucí zlost, podobně jako když se blíží bouře.

Včera ráno pán pouto uzavřel, což ho nyní nejvíce děsilo, protože pán se mýlil. Myslel si, že uzavřením pouta, by zablokoval své pocity a zabránil jim zahlcovat Farida. Jenže pán nemohl zabránit Faridovi, aby vnímal jeho pocity, ne, když emoce jsou takto silné. Jediné v čem uspěl, bylo, že uzavřel vzájemné pouto, které umožňovalo pánovi vědět, jak se Farid cítí, a to znamenalo, že nemohl tušit, jestli je Farid naštvaný, vystrašený nebo ostatně mrtvý.

Tady nahoře však neměl strach, protože cítil, že pán schvaluje to, co právě dělá, a je na něj i pyšný. Důvěřoval v jeho schopnosti na koštěti. Bylo velice příjemné mít pánovo upřímné schválení, protože měl pocit, že ho bylo v poslední době dost málo. Prohlížel si hřiště, pátral po Zlatonce, svém úkolu, a poprvé za několik dní se Farid cítil spokojený.

Věděl, že se hra vyvíjí dobře, i přes podvádění Notta a jeho kumpánů. Vyhrál-li by Nebelvír tento zápas, bylo by to poprvé, kdy by Zmijozel prohrál od doby, kdy se Draco stal chytačem. Chlapec byl prvotřídní, vážně skvělý letec. Farid byl však lepší. Nebyl kvůli tomu nafoukaný, ani se nechtěl vychloubat, prostě se to tak stalo a Farid to přijal.

V tuto chvíli měl Nebelvír skóre 190 bodů, kdežto Zmijozel měl 110. Hromada dětí a učitelů velice nadšeně sledovala hru. Farid je i ze svého pozorovacího místa slyšel jásat. Pak spatřil Zlatonku.

Draco byl zhruba sto stop pod ním a zmíněná věcička se vznášela asi tak třicet stop nad Dracovou hlavou. Kdyby se hoch podíval nahoru, určitě by ji viděl. Farid manévroval koštětem tak, aby to vypadalo, že se pomalu snáší Dracovým směrem, ale, právě když se přiblížil k druhému chlapci, jako by Zlatonka zareagovala na jeho přiblížení a vyletěla rychle nad jejich hlavy a divoce třepotala svými zlatými křidélky jako šílený papuchálek. Draco ji zahlédl a s Faridem stále vzdáleným nějakých dvacet pět stop, vyrazil za jejich společným cílem a letěl tak rychle, jak mohl. Začal závod.

Draco měl na Farida velký náskok, ale ten se jím nehodlal nechat odradit, naklonil se na koště a letěl tak rychle, jako ještě nikdy předtím. O pár sekund později proletěl kolem Draca. Druhý chlapec měl zrudlou tvář vypětím, Farid ho však lehce předstihl.

Zlatonka byla přímo vpředu a letěla, jak mohla, aby se jim oběma vyhnula. Zamířila přímo dolů, uskakovala, pohybovala se sem a tam a nakonec se řítila k zemi rychleji než díky gravitaci. Pořád rychleji se blížila ke srážce se zemí a oba hoši ji následovali. Po několika sekundách, když se jejich rychlost zjevně velmi prudce zvýšila, Draco se zalekl zrychlení a zabrzdil. Jenomže Farid ne, zamířil koště přímo na hřiště a soustředěně letěl za svým cílem.

Ten pocit byl neuvěřitelný. Vítr mu foukal vlasy dozadu a vháněl do očí slzy. Letěl čím dál rychleji až, sotva pár stop nad zemí, konečně popadl unikající cíl a vyletěl zpátky do vzduchu, když jednou rukou vytáhl předek koštěte vzhůru a druhou nad hlavou svíral svou kořist.

Mezitím co stíhal Zlatonku, Farid nic neslyšel a nic nevnímal. Ale teď slyšel výkřiky, výkřiky, jež z nějakého důvodu měly nádech hrůzy, a přes pouto cítil pánův hněv. Rozhlédl se, tabule zobrazovala konečné skóre: Nebelvír 340, Zmijozel 110. Dav bouřil a zdánlivě nekonečný příval dětí proudil dolů na hřiště. Farid mohl však jen myslet na pánovu zlost. Viděl, že pán směřuje společně s davem na hřiště a namířil koště tímto směrem. Farid nemohl pochopit, proč se na něj pán zlobí. Co udělal špatně?

O pár okamžiků později přistál a pokoušel se vydat k pánovi, ale nebylo možné, že by pronikl davem. Lidé ho poplácávali po zádech, třásli mu rukou a tiskli mu ramena, pak se však objevil Sirius Black a objal Farida. Sirius Black plakal.

„Za celý svůj život jsem nic podobného neviděl. Bylo to zatraceně skvělý, ty seš zatraceně skvělý a myslím, že tě miluju!“ Pak vzal Faridovu tvář do dlaní a přímo na rty mu vtiskl polibek. Nebylo v tom nic sexuálního, Farid měl hodně zkušeností, aby to mohl porovnat. Vlna zlosti, jež však zasáhla Farida přes pouto, ho téměř srazila k zemi. Pak byl pán u něj, přímo vedle něj. Farid cítil, jak mu jeho rozezlený pohled propaluje zátylek.

Vyrval se z paží Siriuse Blacka a vrhl se do těch pánových.

„Páne, já omlouvám. Có sem udělal? Prromiňte, prromiňte. Prrosím, nezlobte se.“

Farid měl ruce kolem pánova pasu a vzlykal.

„Ššt, dítě,“ řekl pán, ale Farid viděl v tmavých očích rozpor, cítil to v hloubi své duše. Pán chtěl Siriuse Blacka rozmlátit na kaši. Roztrhat ho a dupat po něm.

„Ale no tak, Sra… ehm, Snape,“ řekl Sirius Black, čímž vyvolal další vlnu pocitů, jež se Faridem převalila, ale pánova tvář byla klidná. Neprozrazovala žádné emoce, které bouřily pod povrchem.

„Vždyť mohl umřít, Blacku. Copak si to neuvědomuješ?“ Teď to byl pán, kdo do dlaní uchopil Faridovu tvář: „Způsob, jak jsi letěl, byl lehkovážný, Faride. Mohl ses zabít, ty blázínku.“

Farid sklopil oči, v jejichž koutcích se hromadily slzy. Nechtěl pána rozzlobit. Věděl, že vlastně nebyl vůbec v nebezpečí, vždy měl koště pod plnou kontrolou. Ale to pánovi nehodlal říct. Místo toho jen zašeptal tak kajícně, jak uměl: „Prromiňte, páne.“

Black však skočil do řeči: „Neomlouvej se, Harry. Byl jsi fenomenální, úžasný. Copak nechápeš, jak je talentovaný, Snape? Klidně může létat za Anglii, i teď by mohl bez dalšího tréninku. Viděl jsem famfrpálové zápasy na celém světě a nikdy jsem neviděl nic podobnému Harrymu létání. Vždy jsem si myslel, že Malfoy je dobrý, ale Harry ho teď zastínil.“

Natáhl se pro Faridovu ruku: „Půjdeme, chlapče. Oslavíme to.“

Farid se stáhl k pánově hrudi.

Pánovy emoce znovu vystoupily, ale jeho výraz se ještě nezměnil.

Přiložil prst pod Faridovu bradu a natočil mu tvář vzhůru tak, aby mohl těma nevyzpytatelnýma očima číst ve Faridově duši.

„Chceš jít?“ zeptal se klidně.

Farid byl na vážkách. Chtěl jít. Za celý svůj život nebyl na oslavě. Aspoň jako host, protože často byl jako součást zábavy. Slyšel o oslavách od svých nových přátel a pamatoval si je z doby, když žil v dětství u Dursleyových. Opravdu chtěl jít. Současně však nechtěl ublížit pánovi.

Pán však musel vidět dost, poněvadž stáhl ruku z Faridovy brady a lehce se usmál.

„Samozřejmě, že musíš jít,“ pronesl pán. „Ale jen nezůstávej celý večer, naplánoval jsem speciální večeři.“

Pánova ústa říkala: jdi na oslavu, ale jeho srdce jakoby říkalo: ‚Ne, prosím ne, večer zůstaň se mnou.‘ Proto se Farid otočil na Siriuse Blacka a řekl: „Myslím, že pudu s mým pánem, dékuji vám, Siriúsi Blacku.“

„Faride,“ řekl pán tentokrát rozhodněji, „ty půjdeš. Budeš se bavit, a uvidíme se později.“ Pak vtiskl něžný polibek na Faridovy rty. Tento byl úplně odlišný od toho, jenž Farid právě dostal od Siriuse Blacka. Farid se toužil rozplynout v pánových rukách, ale pán mu nedal na výběr. Krátce podržel Farida těsně u sebe a šeptal tiše do jeho ucha slova, která měla význam jedině pro Farida: „Jsem na tebe moc pyšný, můj milý.“ Pak se otočil na podpatku a vkročil do davu.

Farid se neubránil pocitu, že se něco ztratilo a rozbilo na střepy. Pán se cítil smutný, osamělý, zapomenutý. Farid se pokusil odejít, ale jeho přátelé ho pevně drželi a vlekli ho k šatnám a rozvášněně na každého pokřikovali. Farid si však slíbil, že odejde, jakmile to bude možné, poněvadž pán v nitru plakal.



Odejít od Farida bylo to nejtěžší, co Severus po dlouhé době udělal. Chtěl popadnout chlapce a vyrvat ho světu. Farid je jeho. Našel ho, zachránil a ochraňoval ho. Jenže v posledních týdnech se Farid stal zbožím, a stále populárnějším, jak plynuly dny.

A Black, ten parchant! Severusem se převalila vlna vzteku, když pomyslel na toho muže. Občas ho nenáviděl. Jak se může odvážit políbit Farida? Jak se může odvážit ho chválit za takové lehkovážné a nebezpečné kousky? Jak se může odvážit mu pořád říkat Harry?

Severus si připadal, jako by byl zase dítě. Nepozván na oslavu, nechtěný, dokonce ani Faridem. Věděl, že je směšný. Zoufalý výraz ve Faridových očích, když se ohlédl přes rameno na Severuse, zatímco ho jeho přátelé vlekli pryč, mu řekl víc než cokoli jiného, že se chlapec o něj strachuje. Black by se ho snad pak zeptal, kdyby zůstal poblíž. Severus však neměl rád oslavy, vážně ne. Jen by si přál, aby byl s to je všechny odbýt, odmítnout jejich pozvání a Blackovi upřel tuto příležitost.

Severus si alespoň řekl, že Farid nemusí trpět ještě dalšími rozporuplnými emocemi, jež Severus v poslední době zjevně pociťoval. Pouto jakoby uvolňovalo nejméně příjemné vlastnosti jeho osobnosti: jeho žárlivost, živenou nenávist a nejistotu.

Severus si alespoň řekl, že Farid nemusí už snášet jeho bezuzdné pocity. Jen včera ráno docela nečekaně Severus pocítil vlnu radosti, jež jím prošla poutem od Farida, jenž létal venku na famfrpálovém hřišti. Nějak se mu ho podařilo uzavřít a od té doby od chlapce nic necítil. Trošku byl pyšný, že zvládl provést něco takového, o čem si Remus myslel, že je nemožné a rozhodl se, že se se svým ranním úspěchem svěří vlkodlakovi.

Zamířil do sklepení a na silnou whisky Laphroaig, pomyslel si. Ta bude výborná. Měl by si dát jednu, aby uklidnila jeho nervy. Severus nikdy nevypil víc než dvě sklenky alkoholu, mohl-li se tomu vyvarovat. Jako dítě násilnického opilce ho to na celý život vyléčilo z nestřídmosti. Ale po dnešku něco takového hrozně potřeboval.

Chvíli si myslel, že Farida ztratil. Celý dav křičel hrůzou, když se hoch řítil k zemi stále narůstající rychlostí. Malfoy se ztěžka dostal ze střemhlavého letu právě včas, ale Farid zdánlivě čelil jisté smrti. Severus byl několik sekund zcela ohromený, když Farid provedl nemožné a unikl z toho zdánlivě osudného pádu. Hluboko v duši věděl, že Black má pravdu, létání toho dítěte bylo jednoduše fenomenální. Také nikdy neviděl podobné ovládání a ryze přirozenou obratnost, jaké Farid dnes předvedl. Zasloužil si svou oslavu, Severusův hoch. Nyní, kdyby jen Severus dokázal překonat své pocity, pak později doma upřímně uvítá svého malého hrdinu.

Stále rozzlobený a lehce nespokojený, ale přesto plný myšlenek na to, co on a Farid mohou dnes večer dělat, aby mu to pomohlo překonat jeho šok, se vydal do sklepení a na skleničku whisky.




32. kapitola


Farid nakonec na oslavě strávil jen pár hodin. Byla to zábava. Tančil s Hermionou, plavovlasou dívkou jménem Lenka a Levandulí Brownovou, kterou neměl opravdu rád, poněvadž ho chtěla pořád líbat. Mluvil se spoustou lidí, jež nikdy pořádně nepoznal a slyšel, jak se čas od času probíraly jeho letecké dovednosti. Ochutnal punč, který vyrobili Seamus s Deanem. ‚Velmi ovocný, ale má pěkný říz. Vhodný jen pro starší osmnácti let,‘ jak to řekl Seamus. Ir to odpoledne neměl svou obvyklou jiskru, protože se Draco neukázal, a po několika sklenkách svého tekutého výtvoru propadl sebelítosti a byl na mol. Přiopilý Ron dělal, co mohl, aby utěšil svého kamaráda: „Nemohl sis myslet, že opravdu přijde,“ říkal Ron, zatímco Farid vylézal otvorem v portrétu. „Dneska jsme Zmijozelu naplácali přes zadek. A to nebudou slavit, ne?“

Farid si říkal, jak moc je Seamus opilý, protože ani nepoukázal na zřejmé, že Draco by tu měl opravdu být, i když hlavním důvodem této oslavy bylo, že všichni oslavovali vítězství Nebelvíru. Samotný fakt, že na oslavě bylo k dispozici plno pití zdarma, a k tomu ve školní den, znamenal, že Blaise, Pansy, Vincent, Greg a Dafné, společně s řadou zmijozelských šesťáků a sedmáků, přemohli jakoukoli nechuť oslavovat. Draco je teď stejně skoro jedním z nich a Farid si myslel, že by se Draco těšil z jeho vítězství, protože Farida podněcoval k rozvíjení jeho schopností, skoro stejně jako Ron a Sirius Black.

V posledních týdnech, od Faridova střetnutí s Voldemortem, byl Draco více přijímán svými hadími spolužáky a pozvolna začal znovu získávat svou někdejší popularitu. Tentokrát však díky sobě a ne díky vlivu svého otce. Draco a Seamus však byli poslední dobou prakticky nerozluční a Draco zřejmě trávil mnohem více času v Nebelvíru než Seamus ve Zmijozelu.

Farida zajímalo, co se asi stalo, že blonďatý chlapec nepřišel. Když šel chodbou vedoucí od vstupu do nebelvírské věže, pojednou si vzpomněl na plánek v kapse. Zastavil se u místa u okna a vytáhl ho. Svou nejlepší angličtinou zopakoval slova, jež ho Sirius Black naučil a bedlivě si prohlížel plánek, aby našel Dracovo jméno.

Farid byl pyšný, že se v posledních týdnech tolik zlepšil ve čtení. Každodenní cvičení v psaní a hláskování s Hermionou a večerní hodiny s pánem vedlo k tomu, že uměl bez větších potíží přečíst mnoho jmen v plánku, zvláště když byla tak jasně vytištěná. Přesto nadále zápolil s každým rukopisem a Hermiona mu musela přeříkávat vše, co jeho pán napsal na tabuli, protože Farid byl úplně ztracen, když došlo na pánovu škrábanici. Farid tušil, že není sám, co zápolí se čtením pánových slov. Mnoho studentů z mladších ročníků mělo ještě tytéž potíže, což, s ohledem na věci, které pán psal do jejich esejí, bylo nejspíše jen dobře. Ne že by tohle Farid někdy řekl pánovi, to by bylo příliš neuctivé.

Draco, pokud Farid viděl, nikde nebyl. V mapce si prohlížel zobrazení knihovny, zmijozelských ložnic a Velkou síň. Všude se na plánku pohybovaly postavy. Pán byl ve svém kabinetu, Albus Šedovous ve své pracovně a Minerva McGonagallová si povídala se Sibylou Trelawneyovou na chodbě před učebnou přeměňování. Farid měl radost, že dokázal přečíst jméno učitelky jasnovidectví, protože pro něj bylo dlouhé a těžké na vyslovení. Pozastavil se při představě, jak nešťastná musela být profesorka McGonagallová, když ji zastavila Trelawneyová, jelikož všichni věděli, jak moc učitelka přeměňování nemá ráda svoji kolegyni.

Přesto se zdálo, že po Dracovi není nikde ani stopy, dokud Faridovy oči nezabrousily k famfrpálovým šatnám. Uprostřed zmijozelských sprch byla tečka. Vůbec se nepohybovala a byla označena jménem ‚Draco Malfoy‘.

Farid ani nepomyslel, že by někoho zavolal a prostě se přemístil. Ještě nikdy nebyl ve zmijozelských sprchách, proto místo toho zamířil do nebelvírských šaten a pak spěchal pěšky do vedlejších dveří.

Dveře byly zamčené, ven nevycházelo žádné světlo a ani žádný zvuk. Zamčené dveře a nedostatek světla však nebyly pro Farida žádnou překážkou. Jednoduše vzal za kliku a zašeptal: „Lumos.“ Všechny pochodně se rázem rozžaly. Farid přešel ze šatny do zadní části, kde byly sprchy. Draco ležel zhroucený na dlážděné podlaze. Byl skoro nahý, oblečený jen v trenýrkách a tenkém oteplovacím nátělníku, který všichni nosili při létání. Nátělník měl vyhrnutý a odkrýval tak břicho plné modřin a šrámů. Ústa měl opuchlá, oko pěkně oteklé a ve vlasech krev.

Farid si dřepl k němu a lehce položil ruku na jeho rameno. Draco sebou prudce cukl a pak zasténal.

„Drraco, už budeš v pořádku. To je Farid. Vemu tě k madame Pomfrreyové. V pořádku, když se tě dotýkám, áno?“

Draco se na něj podíval opuchlýma očima. Sprchy se už dávno nevytápěly a chlapec byl prochladlý a třásl se. Jednou napjatě přikývl, jakoby měl silné bolesti. Farid si svlékl hábit a ovinul ho kolem zkřehlého chlapce, a pak mu pomalu pomohl vstát.

Farid se neptal, co se stalo. Podle něj to bylo dost jasné. Komusi se nelíbila porážka Zmijozelu a pak si svou frustraci vybil na Dracovi. Byla to docela námaha dostat Draca do vzpřímené polohy. Byl podstatně vyšší než Farid a ten nakonec musel podpírat Dracovo vytáhlejší tělo tak, že ho nechal, aby se přes něj zavěsil. Dracovy nohy silně vrávoraly a třesení se podstatně zvýšilo. Farid se obával, že se Draco dostává do šoku. Farid moc dobře věděl, co se může stát po takovém krutém bití, neboť měl z minulosti mnoho zkušeností. Jakmile ho Draco pevně sevřel kolem pasu, přemístil je na ošetřovnu, poněvadž doufal, že madame Pomfreyová bude poblíž, aby mu pomohla.



Už byl na ošetřovně skoro dvě hodiny a Farid si dost zoufal. Chtěl jít za pánem. Musel jít. Cítil pánovu zlost, jak proudí poutem. Farid slíbil, že se nezpozdí a jen doufal, že pán pochopí, proč zůstal s Dracem, dokud nepřijde Seamus. Farid nemohl od něj odejít. Draco tvrdě usnul, zatímco svíral Faridovu ruku, a Farid byl v životě příliš často takto bitý a cítil se bezmocný, slabý a měl bolesti. A nikdy, dokud se neobjevil pán, se nikdo nestaral natolik, aby ho utěšil. Pro Farida tohle byla vždy ta nejhorší chvíle, bolest z osamění poté, co byl vstrčen do klece a ponechán, aby se vyléčil. Nemohl by Draca opustit.

Byli zde Albus Šedovous a profesorka McGonagallová, ale pán ne. Pán se podle všeho zabýval záležitostmi ve zmijozelských ložnicích a nemohl být teď s nimi. Ředitelka Nebelvíru musela dříve odejít na pár minut, aby došla aspoň pro Seamuse. Ona a Albus Šedovous se vyptávali Draca na to, co se stalo, a samozřejmě trvalo nějakou dobu zmírnit bolest z jeho modřin a zlomených kostí. Farid držel blonďatého chlapce, zatímco plakal, když se Albus Šedovous pokoušel vyzvědět, co se stalo.

Draca napadlo několik chlapců oblečených v havraspárských hábitech a s havraspárskými šálami, které měli omotané kolem hlav, aby si zakryli tváře. Jistěže nebylo nejmenších pochyb, že tito dotyční chlapci byli ze Zmijozelu, ne z Havraspáru, ale když neexistoval žádný důkaz, nebylo toho moc, co mohl Albus Šedovous dělat.

Konečně Seamus dorazil, těsně následovaný Ronem a Blaisem. Následovala diskuze o tom, kdo by měl zůstat, ale Draco probuzen rozruchem, trval na tom, že chce, aby všichni zůstali a Pomfreyová projednou ustoupila. Nakonec Farid cítil, že může klidně odejít za svým pánem, proto Dracovu ruku naposledy stiskl a vydal se do sklepení.

Snažil se v hradu nepřemisťovat, mohl-li se tomu vyhnout. Albus Šedovous trval na tom, že je pro všechny obvykle nemožné přemisťovat se v Bradavicích kvůli ochranám. Farid se mohl přemisťovat, ale ohromně to odčerpávalo jeho magii a potom byl vždy unavený. Dnes se přemístil dvakrát, jednou s pasažérem, a věděl, že už nezvládne třetí pokus, aniž by se rozštěpil. Pokud se chtěl dostat k pánovi, jak nejrychleji mohl, musel jít tentokrát pěšky.

Albus Šedovous řekl, že ve Zmijozelu nastala situace, kterou musel pán vyřešit, což je důvod, proč se ještě nepřišel podívat na Draca, proto to bylo místo, kam Farid nejdříve zamířil.

Farid cítil, že pánova zlost roste a musel potlačovat úponky strachu, které se mu ovíjely kolem žaludku. Pán na něj nebyl nikdy naštvaný. Vždycky byl trpělivý, i když se Farid děsil, že nebude. V životě však zažil mnoho trestání, mnoho bolesti, a těch pár krátkých měsíců, kdy patří slušnému a starostlivému muži, nemohlo vymazat všechny ty roky, které už uplynuly. Proto se s jistým znepokojením vydal do zmijozelské společenské místnosti.

Samozřejmě, že znal heslo, protože patřil řediteli Zmijozelu a pán vždy chtěl, aby Farid mohl jít za ním, kdyby byl se svými studenty. A když ho zašeptal a díval se, jak se podobizna Salazara odklápí, dolehl k němu pánův křik a tentokrát se musel obrnit, aby vešel dál. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší počkat v pánových komnatách. Alespoň tam by měl pán soukromí k čemukoli, co chtěl udělat, ale už tak se dost zdržel a nechtěl pána rozčílit ještě víc, než byl.

Pán se právě snažil uklidnit ohromnou roztržku, když Farid vstoupil. Řada třeťáků a čtvrťáků se dostala do hromadné potyčky a dopadla tak, že se navzájem začarovali. Několik z nich bylo samý puchýř nebo jim vyrostla chapadla či měli nejrůznější části těla na špatných místech. Pán každého prohlížel a rozděloval je na ty, kdo potřebovali jít na ošetřovnu a na ty, jež by sám dal do pořádku. Přesto to nevypadalo, že by učinil nějaký větší pokrok, protože roztržka stále zuřila dál.

Farid si pomyslel, že to je celkem náhoda, že potyčka vypukla zrovna dnes, když Draco potřeboval pána. Pomyslel si, že pán vypátrá toho, kdo zbil Draca. Albus Šedovous a profesorka McGonagallová jednoduše neznali zmijozelské natolik dobře, aby našli viníka, poněvadž Farid byl přesvědčený, že žádný Havraspár nenesl vinu za Dracova zranění.

Jakmile vešel do společenské místnosti, křik ustal a několik zainteresovaných dětí na něj stočilo pohledy. Pán se na něj také podíval.

„Á, konečně!“ ušklíbl se. „To je ‚Hvězda Nebelvíru‘! Jak milé, že jste nás pouhé smrtelníky poctil svou zářnou přítomností.“ Několik Zmijozelů se zachichotalo a Farid ucukl při tomto útoku. V očích mu vytryskly slzy.

„Zase pláčeme?“ pronesl pán. „Chudáčku otroku. Docela snadno natahuješ moldánky, co? Dobře mi hraješ na city, že? Hraješ manipulativní hru?“ Farid si připadal, jakoby ho pán před těmito všemi dětmi svlékal do naha. Cítil, že je pán ublížený, a jeho pocity z odmítnutí. Farid chtěl jít k němu, vysvětlit, proč se zpozdil. Že neodvrhnul pána, že nedal přednost Siriovi Blackovi. Ale jak by mohl něco takového říct, a vypustit do světa pánova tajemství před jeho studenty? Nebylo možné, že by teď Farid promluvil, aby utěšil svého pána, a tak mlčel a doufal, že později řekne pánovi, co se stalo a utěší ho. Proto svěsil hlavu a snažil se nevnímat výsměšné poznámky, které se na něj sesypaly. Pán vyjmenovával jeho nedostatky, neschopnosti, a vysmíval se Faridovým slabostem před těmito dětmi a Farid tam jen stál a vše snášel, dokud pán neměl patrně pocit, že už řekl dost a poslal ho pryč, aby očekával svůj trest.

A Farid běžel. Opustil společenskou místnost tak rychle, jak mohl, aby se dostal pryč od všech těch zírajících očí. Potřeboval se schovat, být sám. Pán řekl, že to byla zkouška, že ho musel naučit každou věc, aby se taková koule u nohy jako Farid osvědčila, a to bolelo. Tolik to bolelo. Nikdy pokárání nepocítil tak osobně, a aby tolik ublížilo. Konečně se Farid ocitl ve druhém poschodí u sochy Běly Bláhové na chodbě před učebnou studia mudlů. Za postavou byl ve stěně výklenek, Farid se zmenšil jak mohl a vlezl do mezery mezi podstavcem sochy a stěnou. V minulosti tu byl několikrát, když se zdálo, že na něj všechno padalo a v tomto tmavém místě našel útěchu. Ale dnes tu na Farida žádná útěcha nečekala.

Pán se ještě nikdy na něj tolik nezlobil. Farid se vždy snažil být hodný, poněvadž nechtěl být poslán pryč. Věděl, že vše co kdy chtěl, bylo, být milován. Skutečně si myslel, že ho pán miluje. Ale to, co dnes řekl, před všemi těmi dětmi. Copak ho už pán má nakonec dost? Nakonec ho měl každý dost, že ano? Každý ho opustil nebo ho dal pryč. Farida zajímalo, co je na něm špatného, že se k němu lidé dříve či později obrátí zády. Také by ho jeho rodiče nenáviděli, kdyby žili?

Když se na něj pán večer podíval, v jeho očích a řeči těla se odráželo vůči němu jen pohrdání. Farid se cítil prázdný, rozřezaný a rozsekaný na kousky.

Seděl ve svém úkrytu tak dlouho, jak mohl, aby se zkusil dát dohromady. Musel najít pána a přijmout svůj trest, ať už bude jakýkoli. Poněvadž, pokud ho pán také zavrhl, pokud ho odehnal, Farid věděl, že bude opravdu nenávratně zlomený.

Dlaněmi si otřel oči a pomalounku se vydal do pánových komnat. Měl pocit, že má nohy z olova a žaludek na vodě. Po celou dobu poutem cítil pánův chladný a neustálý hněv.

„Ahoj, malá couro, čekali jsme na tebe.“ Farid se zastavil, vzhlédl a spatřil Notta a několik jeho přátel, kteří na něj čekali a blokovali chodbu před ním.

Zase byl před zmijozelskou společenskou místností. Podobizna byla doširoka otevřená, a tak si všiml, že se děti uvnitř na něj dívají.

Farid opět sklouzl očima na podlahu. Cítil se příliš slabý na to, aby se teď utkal s těmito kluky, příliš zraněný. Věděl, že to jsou pravděpodobně ti, kdo zbili Draca a nepřál si být vůbec v jejich blízkosti.

„Prrosím, nechte mě prrojít,“ prosil. „Músím jít za mým pánem.“

„Tak to si nemyslím,“ protáhl ten jménem Nott. „Chápej, je čas potrestat malé děvky a čas nás pobavit. Tvůj pán byl docela potěšený, když jsme dali do pořádku dřívější průšvih našich spolužáků. Ty, otroku, jsi naše odměna.“ Farida to vyděsilo. Začal před Nottem a ostatními couvat a němě vrtěl hlavou. Nebyl s to promluvit, poněvadž oněměl hrůzou. Znal pánův hněv, stále cítil jeho hněv. Ale pán by si jistě nevybral takový trest, určitě ne takový? Farid si pomyslel, že by raději podstoupil pořádný výprask, než dal těmto klukům s chtivými pohledy a nenechavýma rukama.

Nott však vytáhnul pergamen, v němž Farid okamžitě poznal pánův rukopis. „Jen se sám podívej, jestli mi nevěříš. No jasně, chudáček otrok neumí moc dobře číst, co? Tak tedy pozorně poslouchej, já ti to přečtu:

„Faride, jsem s tebou velice nespokojený. Poslední dobou jsi zlobivý a neposlušný. Je čas ti připomenout, kde je tvé místo. Jsi můj, a můžu si s tebou dělat, co chci, a na dnešní noc tě daruji Theodorovi a jeho přátelům, pro jejich pobavení. Potěš je a já zvážím, zda ti v dohledné době odpustím. Neuposlechneš-li znovu, daruji jim tě na celý týden.“

Farid netušil, co si počít. Nemohl uvěřit, že by ho pán daroval, ale zazněla skutečně slova, která pán dříve užíval, ‚zlobivý a neposlušný.‘

I když dál couval, Nottovi přátelé ho popadli a pevně ho drželi za nadloktí. „Ještě něco, couro,“ pronesl Nott. „Tvůj pán napsal jedno slovo na dolní kraj pergamenu. Podle něj nám pomůže ještě víc si to užít.“ Naklonil se a do Faridova ucha šeptl jen jediné slovo. Bylo to slovo, které pán nikdy neužil na Faridovi, ale bylo to slovo, které nedokázal ignorovat. Faridův penis se okamžitě začal nalévat krví a nemohl s tím nic dělat, aby to zastavil.

Chlapci kolem něj se rozesmáli.

„Hele ho, děvku. Je to taková malá děvka.“

„On se fakt kurva vzrušil.“

„Myslíš, že nám to všem udělá?“

Cosi uvnitř Farida se roztříštilo a náhle věděl, že pergamen musí být pravý. To slovo bylo tajná část jeho výcviku. Toto a jiná slova, jimiž byl vycvičen, byla předána pánovi, když pán převzal jeho vlastnictví. Nebylo možné, aby tito kluci mohli zjistit výrazy používané upíry k cvičení otroků. Pán jim to musel prozradit.

Farid si přál zemřít. Něco se v něm lámalo a cítil, že mu z duše zůstaly střípky, jako kousky rozbitého zrcadla. Jenže musel udělat to, co mu bylo nakázáno. Pouto mu neumožňuje neuposlechnout příkaz. Severus Snape je jeho pán a za celou dobu ho s nikým jiným nesdílel, proto to Farida ukolébalo. Myslel si, že by se pán o něj s nikým nedělil, ale zřejmě se spletl.

Uvolnil se jeden střípek duše.

Tento pán byl jako všichni ostatní v jeho životě. Nemiloval ho tak, jak si Farid myslel. Pohlížel na něj jen jako na věc, majetek. Farid zapomněl, že je, čím je v těchto posledních pár týdnech, neboť věřil pánovi, když mu řekl, že má na výběr, protože poprvé ve svém životě cítil, že ho má někdo rád.

Další střípek se odlomil.

Jako ve snu následoval chlapce otvorem v podobizně a do chlapecké ložnice sedmáků. Poslušně vypil lektvar, který mu dali, když mu to přikázali. Byl docela vděčný za zastřené myšlení, které na něj dolehlo, jakmile polkl nápoj. Svlékl si šaty, jak mu řekli, pak si klekl a otevřel ústa, zatímco chlapci okolo něj se smáli, hulákali a hihňali se.

Faridova duše se rozlámala na další kousky a pomyslel si, že nakonec nezůstalo nic, co by ho zachránilo z nejhlubšího zoufalství.




33. kapitola


Severus přecházel po obývacím pokoji před krbem a čekal na Faridův příchod. Chlapec měl zase zpoždění; uvědomil si, že ho asi vystrašil mnohem víc, než měl v úmyslu, když na něj křičel před celou zmijozelskou společenskou místností. Severuse kvůli tomu hryzalo svědomí, neměl by být na chlapce tak tvrdý. Byla to koneckonců jeho první oslava. Co bylo špatného na tom, že chtěl zůstat o něco déle?

Farid prostě přišel, když byl rozčilený, toť vše. Albus ho sice zavolal, aby se dostavil na ošetřovnu, Draco byl zřejmě zraněný, ale ve Zmijozelu vypukla bitva a trvalo mu skoro tři hodiny je dostat všechny opět pod kontrolu. Nakonec Nott a několik sedmáků zakročili a uklidnili je. Zpočátku chyběli, asi proto, že se skoro určitě zúčastnili nebelvírské oslavy. I když, proč by někdo chtěl oslavovat zmijozelskou porážku, bylo nad Severusovo chápání. Předpokládal, že lákadlo v podobě málokdy povoleného přístupu k alkoholu starším ročníkům bylo pro většinu z nich rozhodujícím faktorem. Docela ho těšilo, že Nott a ostatní byli tolik nápomocní a slíbil jim, že přijde na něco, jak je odměnit.

Možná se všechno konečně uklidní. Teď, když Farid přemohl Temného pána, snad si uvědomili, že se musí snažit konečně spolu vycházet. Snad to, že určitě byli na oslavě, bylo další dobré znamení?

Severus se cítil docela opile. Poté, co se zmijozelští umírnili, vrátil se do svých komnat a částečně doufal, že Farid na něj čeká na chodbě. Ale po chlapci nebylo ani stopy. Opět se ho zmocnila podrážděnost a pomohl si další whiskou. Asi čtvrtou, nebo snad šestou?

Nemohl se zbavit zlostného pocitu. Byl připraven odpustit svému otrokovi. Farid by byl s to umírnit jeho zlost, a bylo by to tak, jenže to vypadalo, že ho Severus přeci jenom potrestá. Překvapilo ho hlasité zaklepání na dveře. Věděl, že to není Farid, poněvadž znal heslo. Možná si hoch nebyl jistý, jak ho přivítá. Taky by měl být, pomyslel si a frustrovaně stáhnul obočí.

Ale byla to jedna druhačka. Esme Zabiniová, Blaisova nevlastní sestřička stála se zvedlou pěstí, aby znovu zaklepala, když Severus prudce otevřel dveře.

„Pane profesore, pojďte prosím vás do Zmijozelu. Váš otrok vás potřebuje,“ pronesla vážně.

Severus neztrácel čas. Ani se nezdržel, aby se optal dívenky, co se děje. Místo toho běžel chodbou, trochu škobrtal, protože vypil moc alkoholu, a těsně v patách mu byla malá, tmavovlasá dívenka.



O dost později Severus opět seděl před krbem. Byl neuvěřitelně šokovaný Faridovými nočními aktivitami. Když učil Farida překonávat jeho výcvik, nikdy ho nenapadlo, že Farid začne spát s kdekým. Našel svého chlapce přehnutého přes postel, zatímco se Theodor Nott chystal do něj vniknout. Farid vyhlížel chlípně, byl nahý, zrudlý a vzrušený. Severuse to znechutilo.

V tu chvíli věděl, že tohle nejspíše nejsou první muži, které Farid obšťastňoval. Není divu, že ho Black dnes na famfrpálovém hřišti políbil. S kolika dalšími se Farid vyspal? Stalo se to od chvíle, kdy překonali jeho naučené chování, nebo to dělal vždycky? Byl tohle důvod, proč ho má Weasley rád? Nebo Longbottom, nebo Malfoy? Kolik kluků poznalo tu těsnou prdelku? Severuse to zhnusilo a odvlekl Farida zpět do svých pokojů. Křičel na něj, jak je mu odporný, jaká je to malá děvka a celou tu dobu otrok jen mlčky a vzdorně stál. Nakonec to Severusovi stačilo a Farida vší silou udeřil hřbetem ruky. Chlapec letěl napříč pokojem, ale Severus nebyl s to se o to zajímat. Ráno si to s chlapcem vyřídí. Odhodlal-li by se na něj pohlédnout.

Severus se utápěl v sebelítosti. O vše, co v životě měl, přišel. Vždy prohrál s bohatými, statečnými a více okouzlujícími chlapci. Chlapci jako Potter, jako Black. Myslel si, že to s Faridem bylo jiné, ale očividně ten parchant Black se mu vlichotil a Farid se vskutku stal děvkou, jíž vždy byl. Možná se mnohem víc podobal svému otci, než si Severus představoval? Potter se s kdekým pelešil, ještě před Lily, že? Dokonce se jednou skoro vyspal se Severusem. „Jablko nepadá daleko od stromu, že ano?“ ptal se hořce sám sebe.

Severus vstal, nyní se dost povážlivě kymácel, a odpotácel se k nízkému stolku, na němž měl svou whisky. Jedním lokem vypil celou sklenku, pak si nalil další a nesl si ji zpátky do křesla, které, jak se zdálo, se hrozně vzdálilo od chvíle, kdy se z něj dostal a nějak divně se také posunovalo do kopce. Dnes se skutečně cítil osamělý, nemilovaný, a s pocitem naprosté ubohosti se Severus rozplakal.



Nezdálo se, že ustane to hlasité klepání. Severus si povzdechl a uvelebil se na polštářích na pohovce. Bouchání však neustávalo. Nakonec vstal a šel ke dveřím. Prudce je otevřel a rozpoznal Draca Malfoye, Blaise Zabiniho a delegaci Nebelvírských, včetně Remuse Lupina, jenž stál opodál.

„C‘ chcete?“ zadrmolil.

Vlkodlak se ujal slova: „Přišli jsme se podívat na Farida. Jak mu je?“

„Snad na tom není tak zle, pane profesore, jinak by byl na ošetřovně s Dracem?“ promluvil tentokrát Blaise. „Nemohl jsem tomu uvěřit, když nám Esme řekla, co se děje. Dostala se k vám včas, že ano?“

„Ten hajzl, Nott!“ teď se ozval Weasley. „Věděl jsem, že jsem mu měl zpřelámat hnáty, když se před týdnem pokoušel ohrabávat Farida. Asi se ho ten sráč tentokrát pokusil znásilnit.“

Severuse bolela hlava. Snažil se porozumět tomu, co říkají. Znásilnit, co mysleli tím znásilnit? Farid, znásilněný?

Promluvil spíše rozechvěle: „O čem to mluvíte?“

Lupin se na něj tvrdě podíval, když na něj upnul neúprosný pohled. „Severusi, myslíme si, že Farid mohl být včera v noci znásilněný. Tak, kde je?“

A rázem Severus vystřízlivěl. Podíval se do rohu, kam Farid dopadl. Na podlaze byla krvavá skvrna, od toho, jak Farid dopadl na hrudník a Severuse zamrazilo. Jeho břicho se proměnilo v led.

„Znásilněný?“ šeptl.

Lupin ho popadl za nadloktí, právě tak, jak byl Farid chycen předchozí noc. „Kde je, Severusi?“

Severusův ret se zachvěl. „Nevím.“ Otřesený šokem se sesunul do křesla. Zavřel oči a, vypálený v jeho oční sítnici, byl Farid tak, jak ho viděl včera v noci a tentokrát se na chlapce opravdu podíval. Byl zbitý, pohmožděný, nahý, svázaný. Někdo mu spoutal ruce za záda; někdo mu připnul pásek kolem krku jako náhražku obojku. Jeho oči byly skelné a měl uplakanou tvář. Farid nebyl s Nottem dobrovolně, jistěže ne. Farid by tak snadno s nikým nešel, ne když je svázaný se Severusem, jak vždy věděl.

Alkohol, jeho vlastní žárlivost a jeho vlastní sebelítost mu zatemnily pravdu; velice zjevnou pravdu.

„Ach můj Bože,“ řekl téměř neslyšně. „Co jsem to udělal?“

Ostatní se hnali z pokoje do pokoje, a volali Faridovo jméno, když jej zoufale hledali. Nikdo však neodpověděl; Farid nebyl nikde k nalezení.

Lupin se zhroutil vedle něj. „Severusi, musíš ho najít, spojit se s ním poutem.“

Severus se zahleděl vzhůru do starostlivých očí svého nového přítele.

„Nemohu, uzavřel jsem ho.“

Remus zavřel oči. „Ale Severusi,“ říkal a smutně vrtěl hlavou. „Co si máme s tebou počít?“

„Promiňte,“ zamumlal Severus. „Je mi to moc líto.“

„Severusi,“ promluvil znovu Remus. „Poslouchej mě. Včera v noci Esme Zabiniová šla hledat svého bratra. Byl na ošetřovně s Dracem. Draco byl napadený a zbitý. Farid ho našel. Bál se, že na něj budeš rozzlobený, a podle všech informací jsi byl. Esme říkala, že s několika spolužáky viděla Notta a jeho kumpány, jak čtou nějaký pergamen Faridovi, pravděpodobně od tebe. V pergamenu údajně stálo, že jsi chtěl, aby Farid pobavil jeho a jeho přátele. Esme pak řekla, že Nott něco zašeptal Faridovi a, cituji: ‚Faridovo tamto se zvětšilo‘.

Říkal jsi, že ty kluky odměníš, a Esme dostala strach. Sledovala je, když odváděli Farida a pak si všimla, že mu dali něco k pití. Myslela si, že to bylo zcela špatné, protože jí bratr varoval, aby se držela dál od Notta, že je ničema a že chtěl ublížit Faridovi, ale že Farid je jeho přítel, proto ho vyhledala a on ji poslal za tebou.

Zabini odešel od Draca a zamířil zpátky do ložnice, ale když se tam dostal, Farid už odešel s tebou. Mysleli jsme si, že se o něj postaráš, Severusi. Mysleli jsme si, že je v bezpečí.“

„Ale já nevím, kde je,“ řekl Severus hlasem, jenž byl nakřáplý smutkem. „Musíme ho najít.“

„To ano,“ přitakal Remus. „Severusi, musíš se soustředit. Poslouchej, co ti říkám. Nemohl jsi uzavřít pouto, ne úplně. Mohl jsi zablokovat Farida, ale on nemůže zablokovat tebe.“

„Ale pak musel být zdrcený!“ zamumlal Severus. „Byl jsem hrozně naštvaný a žárlivý, Remusi. Myslel jsem si, že ho můžu před svými emocemi ochránit. Netušil jsem...“

„Vím, Severusi. Nezlobím se na tebe, ale musíš znovu obnovit pouto. Musíme ho najít. Ať už mu bylo podáno cokoli, nevím, ale, Severusi, měl by být schopen vnímat tvé trápení. Pokud se k tobě doteď nevrátil, pak možná není schopen vrátit se. Lektvar mu možná ublížil.“

Severus cítil, jak se úplně uzavírá. „Co jsem to udělal? Ach Bože, můj Bože. Co jsem to udělal?“

„Severusi, soustřeď se,“ Remus s ním zatřásl. „Musíš mě poslouchat, chlape! Pokud se už nevrátil, je to proto, že nemůže. On nemůže ignorovat pouto, a tvé trápení ho přivolá. Pokud se nevrátil, je to proto, že je v bezvědomý…“ Lupin se zde odmlčel, ale to nevadilo, protože Severus slyšel nevyřčená slova, „bezvědomý nebo mrtvý“. Severus potlačil vzlyk.

„Co mám dělat?“ šeptal. „Pověz, co mám dělat.“

„Soustřeď se na Farida. Zkus si ho představit, naslouchej mu, naslouchej svému srdci. Ty ho najdeš, když to zkusíš.“

Severus zavřel oči. Snažil se ustálit své dýchání a uklidnit narůstající paniku. Ponořil se co nejhlouběji do svého nitra a hledal Farida. A tentokrát naslouchal a přitom si uvědomil, že to vlastně ještě nikdy nedělal, snažit se vnímat Farida. Domníval se, že ví, co chlapec chce. Činil za něj rozhodnutí, ale nikdy se nevnořil do nitra, aby se dověděl, co Farid potřeboval nejvíce. Všechno bylo černé, tmavé, chladné. Severus málem ztratil naději. Už bylo moc pozdě? Kde je Farid? Cosi do chlapce rýpalo, cítil to. Všude pociťoval bolest, jako Farid, a to něco, co se tisklo k jeho stehnu, se domáhalo pozornosti. Bylo to tvrdé, nepoddajné. Náhle poznal, co to bylo. Dokonce i ve Faridově bezvědomém stavu, ho Severus nějak prohlédl. Vyskočil z křesla a rozběhl se, i tak ještě přes rameno křičel na Remuse: „Bota, bota, leží na botě.“

Vřítil se do své ložnice a trhl dveřmi skříně tak prudce, že upadl jeden z jejích pantů. Zprvu byla moc tma, ale pak si všiml Farida schouleného v tak malém klubíčku jak bylo možné mezi odloženými věcmi v zadní části skříně.

„Má lásko,“ šeptal, „můj nebohý milý.“ Severus klesnul na břicho a vlezl do těsného prostoru. Dostal se k chlapci a položil ruku na chladnou paži. Farid se nepohnul. Pak se Severus prodíral botami a starými košťaty, v zoufalé snaze se dostat k chlapci. Pomalu, velice pomalu, ho rozmotal, dokud ho nedržel v náručí. Severus nemohl uvěřit, že byl tak slepý. Vždyť hochovy vlasy a kůže byly potřísněné ejakulátem. Jeho oko bylo silně pohmožděné v místě, kde ho Severus uhodil a měl zaschlou krev z dříve krvácejících natržených úst. Namáhavě se postavil a zaslechl jednotné zajíknutí od ostatních. Všichni následovali Severuse a shlukli se ve dveřích a dívali se, jak hocha vynáší z tmavého, uzavřeného prostoru.

„Merline,“ vyjekl Draco. „Podívejte se na jeho pozadí.“ Farid byl samý šrám. Očividně byl zbitý ještě krutěji než Draco. Severus plakal. Jak to mohl nevidět? Jeho chlapec, jeho Farid byl napaden a Severus byl příliš plný zloby, žárlivostí a příliš zatraceně opilý na to, aby si byť všiml.

Severus přešel k posteli a pomalu Farida do ní uložil. „Pane, podívejte se na jeho pusu, něco v ní je.“ Seamus přišel blíž, když promluvil. Faridova ústa se mírně pootevřela a tak všichni viděli, že právě v nich je cosi bílého. Severus zahnul prst a z úst pomalu vytáhnul bílý kousek látky. Když promluvil, jeho slova byla neskonale smutná.

„To jsou Faridovy slipy. Zacpali mu pusu jeho slipy.“ Také zaváněly; Severus nechtěl ani pomyslet na to, co s nimi dělali předtím, než je strčili do Faridových úst.

Jemně rozvázal Farida. Chlapcovy paže byly pevně svázané za jeho zády. Kolem útlých zápěstí byly tmavorudé šrámy od pout, vytvořených ze zlaté nebelvírské kravaty, jež byla zarytá do jeho masa. Větší potíže měl s páskem, jenž byl uvázán jako silný obojek. Byl příliš pevně zavázaný na to, aby ho Severus oddělal a tak ho musel rozříznout, přitom nevyhnutelně řízl do jemné kůže na Faridově krku.

Opožděně si uvědomil, že je sledován. Příliš pozdě se pokusil zakrýt Farida přehozem. Jeho publikum však tvořili ti, kdo milovali jeho chlapce a opět si uvědomil, jak byl hloupý, když si zle vykládal, jak moc se zajímali o Farida. Úplně každé z dětí stojících kolem postele plakalo. Neskrývaně nechaly slzy stékat po svých lících, jako by prosily Severuse, aby ho uzdravil.

Znovu promluvil: „Prosím, Remusi, můžete jít a vyřídit to. Vypátrat toho, kdo je za tohle odpovědný, přimět Albuse, aby něco udělal.“ Nemohl zastavit slzy, které teď stékaly po jeho vlastních lících, i kdyby chtěl. „Musím ho vykoupat a postarat se o něj.“

Remus ostatní doprovodil ven, ale ještě se před odchodem obrátil zpět na Severuse. „Bude v pořádku, Severusi, že ano? Postaráš se o něj?“ Severus přikývl; nemohl se spolehnout na svůj hlas. Věděl, že chlapec je jeho, aby se o něj postaral, důvěřoval mu. Severus to tentokrát úplně královsky podělal; ze své nedbalosti a hlouposti vyvázl bez úhony. To Farid trpěl, a věděl, že si nikdy neodpustí, co se stalo. Tušil, že Nott a ostatní zjistili jeho slabosti a zneužili je. Se Severusem bylo hráno a Farid byl cena.

Odnesl chlapce do koupelny. Jemně ho umýval, zklidňoval šrámy a z Farida oplachoval špínu. Velice pečlivě ho osušil a vtiskl něžný polibek na chladné, netečné rty, přitom po celou dobu mluvil na Farida a sliboval mu vše, nač by si pomyslel. Tolik času s Blackem, kolik by si přál, oslavy každý den, čas s jeho přáteli, a občas prosil chlapce, aby se probral. „Prosím, probuď se. Je mi to líto, moc líto, Faride, hrozně se ti omlouvám, má lásko, prosím, prober se, prosím, odpusť mi.“ Přesto od Farida žádná odpověď nepřicházela, ani se neobjevilo zachvění v zavřených očích.

Severus doufal a modlil se, že Remus přijde na to, co to bylo za lektvar. Pak by snad mohl pracovat na antidotu. V hloubi duše však věděl, že je už příliš pozdě. Ať už bylo Faridovi podáno cokoli, už se to vstřebalo do jeho krevního oběhu. Vše, co mohl dělat, bylo čekat, až se jed vyloučí z jeho systému, a možná pak chlapec procitne.

Poté, co byl Farid čistě umytý z té veškeré špíny, jež hyzdila jeho skvělou pleť a proplétala jeho vlasy, Severus ho opět kolébal v náručí a nesl ho zpátky do postele. Balancoval s Faridem na jednom kolenu, když strhával přehoz, na nějž chlapce dříve položil, a odhodil ho na podlahu. „Už nikdy nebudu pít, můj miláčku, prosím, prober se,“ šeptal do chlapcova hebkého krku, zatímco klesal na postel se svým drahým břemenem. „Strašně mě mrzí, co jsem řekl.“ Lehl si zády na polštář a Faridova hlava se svezla na obvyklé místo na jeho rameni. „Už nikdy na tebe nezvýším hlas, má lásko.“ Když si položil tvář na Faridovu jemnou, tmavou hlavu, nechal volně stékat slzy, jež se vpily do Faridových hedvábných černých vlasů. „Prosím, prosím, můj milovaný, prosím, buď v pořádku.“

Od Farida však nepřicházela žádná odpověď; spal dál, a nic netušil o trápení svého pána, konečně osvobozený od bouřlivých emocí, jež ho více než týden sužovaly.

Severus tam jen ležel a pevně svíral svého milovaného. Necítil chtíč, žádnou touhu přišpendlit chlapce k posteli, žádnou žárlivost vůči ostatním, jež se tak očividně o něj starali. Konečně to vypadalo, že přemohl své emoce kvůli tomu, co znamenaly vzhledem k chlapcově bezpečnosti. Konečně si uvědomil, jak byl hloupý, zatímco ležel a kolébal Farida na své hrudi, šeptal slova lásky a modlil se za Farida, aby se probral. Jak byl neuvěřitelně idiotský, a jak sobecký. Byl ochoten se dělit o chlapce s kýmkoli, s nímž by si chlapec přál trávit čas. Protože je lepší se o něj dělit, aby vídal radost v jeho očích a úsměv na jeho rtech, i kdyby nebyly pro něj, než aby Farida neměl ve svém životě vůbec. Jen doufal a modlil se, že jeho poznání nepřišlo příliš pozdě.




34. kapitola


Když se Severus probudil, příjemná váha chlapcovy hlavy mu spočívala na hrudi. Chvíli, jen chvíli si myslel, že je jakýkoli normální den. Nebyl. Severus si říkal, že nic už nejspíše nebude normální.

Hřbetem ruky pohladil Faridovu tvář. Rytmicky stále znovu přecházel prsty přes lícní kost a dolů k čelisti, a liboval si v jemné, hebké hladkosti. Farid se ještě nepotřeboval moc holit a Severus si vždy myslel, že to bylo kvůli účinkům upíří krve, jež mu byla podávána k potlačení dospělosti. Přesto se dnes objevila nepatrná drsnost, náznak strniště pod kůží.

Severusovy vlastní tváře byly znovu vlhké. Neplakal už tolik let, naposledy, když mu zemřela matka, to bylo dávno předtím, než do jeho života vstoupil Farid. Severusovi vnitřnosti se opět zkroutily vinou. Jak mohl být tak hloupý? Jak se mohl takto přestat ovládat? Jak se mohl tak zatraceně ožrat? Zvláště když měl takového otce, s nímž přetrpěl dětství, jak to mohl udělat Faridovi?

Kéž by včerejší noc prožil znovu, pak by vše učinil jinak, řekl si. Jen na kratičký okamžik se snažil předstírat, že se Farid každou chvíli probudí a začnou normální den. Byl by trošku jízlivý a Farid by se usmál a políbil ho a dbal na to, aby měl vše, co by potřeboval na rušný den. Farid byl však stále v bezvědomí. Severus mohl říct jen podle váhy chlapcova těla spočívající na něm, že je ochablý a necitlivý, že jeho pokožka je trochu studeně vlhká a že jeho nádherné oči jsou zavřené.

Severus se pomalu vytáhl zpod Farida a potom, co použil pár rychlých kouzel, aby se postaral o Faridovy tělesné funkce, zamířil sám do koupelny. Dveře nechal otevřené, poněvadž Farid ležel na takovém místě, kde ho Severus mohl docela dobře vidět a dávat pozor na spícího hocha. Severus se rozhodl, že ho ani na okamžik nenechá o samotě. Zoufal si a dělal starosti kvůli tomu, jak na tom Farid bude, až se probudí; bude u něj, aby ho utěšil. Totiž, bude-li ho Farid chtít.

Vyvolal Tempus, aby se podíval, kolik je hodin. Překvapilo ho, že je půl čtvrté. Poznal, že je odpoledne, poněvadž mdlé kovové světlo se snažilo osvětlit pokoj přes vyčarovaná okna, protože tak hluboko pod hradem nebyla žádná skutečná okna. Bylo dost šedavé, ale nejspíše to bylo takové světlo, jaké se vždy objevuje v pošmourném listopadovém odpoledni tady na vzdáleném severu.

Hodlal jít do kuchyňky pro čaj a pak se vrátit k Faridovi. Cestou ke dveřím přemýšlel, jak si asi Albus poradil s jeho dnešním vyučováním. Po otevření dveří se mu naskytla velice pozoruhodná scéna. Obývací pokoj byl až ke stropu nacpaný všemi možnými prapodivnými a čarovnými věcmi. Čokoládové žabky, stálevonící květiny, velké bonboniéry s obrázky, jež se neustále měnily, a další podivně vypadají přání a plyšáci, než Severus kdy viděl na jednom místě. Většina hraček se pohybovala, stejně jako některá přání. Několik těchto zvláštních věcí jakoby zpívalo, ale přitom nevydávaly žádný zvuk.

Uprostřed této bizarní kavalkády seděl zahloubaný Ron Weasley, držel famfrpálový časopis natočený obráceně, jak se díval z větší blízkosti na jeden z obrázků.

Severus zkontroloval přes rameno, že je Farid v pořádku a pak sykl: „Weasley, co tady promerlina pohledáváte?“ Ron se na něj naneštěstí úplně nevzrušeně usmál.

„Brý den, pane profesore,“ řekl klidně, zřejmě v pohodě mezi prazvláštními věcmi, jež právě zabíraly Severusovy komnaty. „Proč si nejdete sednout k Faridovi? Přinesu něco k jídlu a pití. Budou stačit ovesné sušenky, sýr a Earl Grey?“ Severus němě přikývl. Neměl dočista žádnou představu, pokud jde o to, co se mohlo stát, aby to vyvolalo tuhle bizarní přehlídku hrůznosti, která přepadla jeho vkusný obývací pokoj, nebo jak se Weasley stal součástí toho všeho, ale zjistil, že když Farid spal, ani ho to doopravdy moc nezajímalo.

Vydal se zpátky k posteli. Tentokrát se posadil do malé čalouněné židle u postele. Usoudil, že by Farid zbožňoval ten blázinec venku. Možná by ho mohl odnést do obývacího pokoje a vyprávět mu vše o tomto bizarním dění.

Natáhl se, aby pohladil Faridovy vlasy, a rychle se poněkud provinile stáhl, když Ron vkročil do ložnice s podnosem v rukou. Položil ho vedle Severuse na stolek, a poté, co krátce zvažoval posadit se na postel, si místo toho sedl na podlahu.

„Vypadá tak klidně, viďte?“ ptal se Severuse. „Ani by vás nenapadlo, že se musel potýkat s takovým svinstvem, že? Jak mu asi je? A ostatně, jak vám, pane profesore?“ Ron se na něj díval s čímsi blízkému starosti v očích.

Severus nedokázal odpovědět. Z  nějakého důvodu, tento chlapec, který očividně zbožňoval Farida, byl milý k němu, k Severusovi, i když si vlastně zasloužil pořádný políček. Přesně takový, jaký Ron uštědřil Blackovi jen před několika málo týdny.

Ron na něj však pořád tázavě hleděl, proto jen kývl a odvrátil pohled. „Vypijte to, pane,“ řekl. „Potřebujete sílu.“ Severus poslechl, ale ještě předtím nabídl šálek Ronovi.

„Ne, ne díky,“ odmítl. „Tohle nesnáším. Chutná to jak komáří chcánky, kdyby vás to zajímalo. Raději si každý den dávám kávu.“

„Co se děje?“ zeptal se Severus.

„No, vyvolal jsem tišící kouzlo, protože všichni ti plyšáci mi lezli na nervy. Většina z nich byla očarována tak, aby zpívala variace na ‚Uzdrav se, Faride‘ a když všichni spustili společně, což dělali každých pár minut, stačilo to na to, aby někoho dohnali k zbláznění! Napadlo mě, že potřebujete klid, tak jsem je utnul.“

Severus se cítil otráveně.

„Nemyslel jsem hračky, ty hloupý kluku! Myslel jsem, co se stalo celkově, zatímco jsem spal.“

Ron se na něj zazubil. „Svou kousavost jste tedy neztratil, že pane profesore? Svět se tedy musí stále točit?“

Severus zčervenal, Ron se nad ním pak smiloval a rozpovídal se:

„Ty věci přicházely celý den. Některé doručili domácí skřítci. Některé se prostě objevily, což byla trochu noční můra, protože pak jste neměl jistotu, jestli jsou bezpečné nebo ne, a pak jste je musel chytat. Mně, Nevillovi a Hermioně trvalo půlku rána ty věci prohlédnout, pak Herm kolem vašich pokojů umístila zamezovací kouzlo. Ne všechno, co bylo posláno, přišlo od blízkých přátel. Ostatní se přesměrovalo do kuchyně domácím skřítkům na vytřídění. Dověděl jsem se, že jsou plné už tři místnosti. Hermiona nebyla moc šťastná, že se zapojili skřítci, ale neměla moc na výběr. Skřítci jsou samozřejmě nadšení, zřejmě tím budou zaměstnaní celé týdny.

Hermiona tomu říká ‚Faridův efekt‘. V docela krátké době získal spoustu přátel, že? Ale hezkých pár věcí je pro vás. Ta opice má na sobě vaše jméno.“ Severus se podíval na místo, na něž Ron ukázal a uviděl ohavnou růžovou opici, jež se houpala na opěradlu židle a zvedala cedulku, z níž si přečetl „Vydržte, Seve. Myslíme na Vás. Za všechny ‚Liška a Fretka‘.“ Severusovi povisla čelist.

„Jo, vím!“ pokračoval Ron. „Divný, co? Tak jako tak, teď mám službu, protože jsme se rozhodli, že není možné vás nechávat samotné. Nyní poskytuju hlídací službu, v případě, kdybyste něco potřeboval. Profesoři Lupin a Black dorazí později, ale v každém případě jsem na chvíli váš.“

Severus byl překvapený.

„Má hlídací služba?“ ptal se Severus. „Proč byste…?“ Nedostávalo se mu slov. Tento kluk, jehož neměl nikdy nijak zvlášť v lásce, ten, koho bez cavyků vyrazil z vyšší úrovně kurzu lektvarů pro OVCE, s ním seděl? Pochopitelně zde je kvůli Faridovi, Severus se však i přesto bezděčně cítil trochu pohnutý, ale Ron ještě mluvil.

„Víte, myslím, že jste prožíval příšerné chvíle, a že nejspíše potřebujete podporu. Profesor Lupin nám vysvětlil všecko o poutu, že vy a Farid jste v jeho moci. Říkal, že je velice mocné, že působí pomocí silných emocí, které zneužívá pro ovládání těch, kdo jsou jím svázaní, a že si myslí, že včera v noci vás zřejmě přivádělo k šílenství. Zastává názor, že jste se nějakou dobu pokoušel kontrolovat jeho vliv na vás a že jste ho nakonec včera v noci přestal ovládat. Tak jsem tady pro vás a, samozřejmě, i pro něj.“ Oči mu zjihly, když se podíval zpět na Farida.

Severusovy oči se zalily slzami.

„A jasně, že kdybyste ho znova praštil, tak vás zabiju kurva.“

Severus se zakuckal čajem, Ron si toho však zřejmě nevšiml.

„Je opravdu výjimečnej malej chlapík, že?

Když jsem ho poprvé uviděl, byl jsem na něj skutečně nasranej. Byl takovej divnej kluk a držel ruku mojí holky. V tu chvíli jsem neměl daleko k tomu mu jednu natáhnout. Ale pak se mě zeptal na Ginny a řekl, že je mu líto, že zemřela, a pak jsem se dověděl o všech těch věcech, jakými v životě prošel a cítil jsem se jako opravdovej hajzl.“ Ronovy oči byly naplněné slzami a upřeně hleděl do tiše se snášející tmy.

„Nikdo nikdy nemluví o Ginny, víte? Nikdo si ji ani nepamatuje. Jenže ona byla moje sestřička a já se o ni nezajímal. Byla veselejší než já, a zábavnější, a vlastně ve všem lepší.“

Podíval se na Severuse, v očích se mu třpytily slzy, připravené se spojit s těmi ostatními, jež se volně spustily po Ronových lících.

„To já jsem měl umřít. Nebyl bych tolik postrádaný jako ona, nebyl tak milovaný.“

Severus chtěl něco říct, Ron ho však umlčel zuřivým pohledem.

„Nepokoušejte se to vyvrátit. A tenhle člověk, ten zvláštní, statečný, silný klučina, mi dal opět důvod žít. Je to skoro, jako mít Gin zpátky, páč mu byla v určitých věcech podobná. Chtěl bych pro něj něco udělat. Je tak silný a plný života. Je silnější než my všichni. To víte, že?“

Severus se nakysle usmál a přikývl.

„On bude v pořádku, víte,“ Ron mluvil dál. „Přežil toho zatraceně tolik, víte, svinskýho strýce, upíry, V-Voldemorta. Hajzlík jako Nott ho na dlouho nezastaví. Oplatíme mu to. My se o něj postaráme. Jo, a o vás se taky postaráme, pane profesore.“ Ron vstal a stiskl Severusovo rameno.

„P-proč byste chtěl?“ zašeptal Severus. „Proč by se chtěl někdo o mě starat?“

„Vlastně ani nevím,“ odpověděl Ron upřímně. „Já jsem vás osobně nemohl nikdy vystát. Vždycky jste se choval ke mně a mým bráchům jako pěkně hnusnej zmetek. Ale Farid vás miluje, to je dost jasný, přímo to z něj září. Což mě nutí přemýšlet, že musíte být správnej chlap, protože se asi výborně vyzná v lidech. A je samozřejmě jasný, že ho taky milujete. Taky to z vás trochu září. Byl jste k němu hodný, láskyplný, a opravdu jste mu umožňoval růst. Všichni jsme to sledovali, tak působivé to bylo, a přemýšleli, jak je asi poznamenaný, když poprvé přišel.

O vše, co se stará, je, ‚to musím říct pánovi‘, nebo ‚pán říká tohle, pán říká tamto‘. On vás zatraceně zbožňuje. A tentokrát se o něj nemusíte sám starat, páč jsme tu taky my, na tak dlouho, jak nás budete potřebovat.“

Sklonil se a zvedl podnos. „Asi ostatní nepustím dovnitř, vypadáte totálně vyřízeně. Zítra asi přijdeme brzy kvůli návštěvníkům.“

Severus ho pozoroval, jak se obrací k odchodu, ale těsně předtím, než se rusovlasý muž dostal ke dveřím, na něj zavolal.

„Rone,“ ptal se. „Co se stalo s Nottem a, hmm, a ostatními?“

Když se Ron otočil zpátky, Severus sebou dokonce trhl při pohledu na jindy veselou tvář, jež byla jednoznačně vražedná.

„Jsou v Komnatě nejvyšší potřeby. Na jediném místě hradu, které je silné natolik, aby je ochránilo. Profesor Brumbál chce s vámi mluvit ještě předtím, než učiní rozhodnutí. Odhaduju, že to přesto raději popožene. Komnata nám nebude věčně bránit dostat se k nim. A myslím, že vy tam taky musíte být, takže buďte v klidu, jo?“

Severus přikývl, příliš zmožený na to, aby promluvil.

Posadil se a chvíli pozoroval Farida. O všem přemítal a snažil se pochopit vše, co Ron říkal, a co to může znamenat. Krb byl už nějakou dobu zapálený. Severus si nevšiml, kdo ho zapálil, nejspíše Ron. Tančící plameny nyní byly jediné, které poskytovaly světlo. Zavřel oči a mnul si spánky. Netušil kolik je hodin, jak dlouho s Ronem hovořil.

Složil si tvář do dlaní a zhluboka si povzdechl, kdo ví, co přinese další den?

Vzhlédl a zjistil, že je sledován. Světlo ohně se odráželo v proměnlivých smaragdových očích, jež se na něj zmateně dívaly.

„Faride?“ vydechl. „Faride?“

„Páne?“

Severus potlačil vzlyk. Nechtěl hocha vystrašit. Proto pomalounku a opatrně zamířil k posteli. Farid ležel na boku, čelem k němu a stále se tvářil zmateně.

„Páne?“

„Ššš, miláčku, ššš. Bude to v pořádku.“ Hladil Faridovu tvář a dotýkal se jeho vlasů, když se ujišťoval, že to, co vidí, je skutečné. „Jsem tady. Je mi to moc líto, ale teď jsi v bezpečí, je to v pořádku, má lásko, v pořádku.“

Opatrně ovinul paže kolem chlapce, choval ho na hrudi, zatímco se sesunul na postel k němu. Farid se naň podíval. Zjevně byl zmatený.

„Páne, omlo...“

„Ne, neomlouvej se,“ Severus přiložil prst na chlapcovy rty. „Ty se nemáš vůbec zač omlouvat, můj drahý milý, není tu nic, zač se omlouvat. To já bych se měl omlouvat, ale dnes už nemluvme, jen si odpočineme.“

Faridovo čelo se nakrčilo, jakoby se zoufale snažil na něco vzpomenout, ale netušil, na co.

Poté, co sice vteřinu nebo dvě na Severuse upřeně hleděl, se patrně rozhodnul a zavřel oči, ovinul ruku kolem Severusova pasu a přitulil se blíž. Jeho dýchání se zpomalilo a pár okamžiků nato usnul.

Celé hodiny takto Severus seděl, svíral ho a hladil po vlasech. Slabé vzlyky mu sužovaly tělo. Nikdy se za celý život necítil tak šťastný a přesto tak smutný. Potom všem, co se přihodilo, se Farid na něj stále obracel. Farid se probudil a věděl, kdo je. Farid byl zbitý, zmatený a stále omámený z jakéhosi lektvaru, jenž mu byl podán, ale je naživu. Vypadalo to, že je sám sebou, nepřišel o něj.

A to bylo dnes pro Severuse víc než dost.




35. kapitola


Později, když se Severus probudil, pomyslel si, že je už nejspíše ráno. Přinejmenším do pokoje pronikalo mdlé šedavé světlo. Farida měl stále přivinutého u sebe. Zjevně snil, poněvadž se mu rychle pohybovaly oči pod víčky a občas si pro sebe mumlal a mračil se. Severus pomalu vstal z postele a zamířil do koupelny.

Rychle dokončil svou očistu, ale rozhodl se na chvíli ponechat Farida samotného. Snad ho naléhavá potřeba jít na záchod probudí. A pokud ne, Severus na něj potom může vždy použít kouzlo, kdyby musel.

Pro změnu na druhé straně dveří čekal Remus Lupin. Zvedl ruku, aby pozdravil Severuse, jen co vstoupil do ještě více přecpaného obývacího pokoje. Jak se zdálo, v noci musely dorazit další stovky dárků, včetně čehosi, co vypadalo jako velká klec s kluběnkami, což Severus úmyslně ignoroval.

„Jak ti je, Severusi?“ zeptal se Lupin, v jehož rysech se zračily obavy.

„Už mi bylo lépe,“ odpověděl Severus, „ale nejsem to já, o koho se strachuji. Máš nějaké tušení, co podali Faridovi?“

„Draco s Hermionou zkoumali vzorek lektvaru, který nalezli. Nott a jeho přátelé nebyli moc opatrní. Zanechali po sobě spousty důkazů. Zřejmě ho nadopovali nějakým druhem paměťového lektvaru. Tak si to myslí Hermiona a podle Draca byl zpackaný.“

Severus zavřel oči. „Pokud ho vařil Nott, pak byl skoro určitě zpackaný. Ten kluk byl v lektvarech vždy nemožný. Na ty přísady se musím podívat sám, Remusi, protože paměťový lektvar by ho neměl takto složit, ne na tak dlouho.“

„Snad později,“ řekl Remus, „protože se potřebujete nasnídat, a je tu docela hodně lidí, kteří jsou nedočkaví vás vidět.“ Severus tomu nemohl věřit. Určitě je tu nejspíše hodně lidí, kteří jsou celí nedočkaví vidět Farida, ale Severus se hluboce styděl sám za sebe i za své jednání, a zrovna teď se necítil na to podívat se někomu do tváře.

„Domnívám se, že potřebují ujištění,“ pokračoval Remus. „Celkem dost dětí se obává, že pouto mohlo být ovlivněno tím, co se stalo Faridovi. Myslí si, že teď patří Nottovi, ale ujistil jsem je, že to tak není.“

Severus pocítil slabost. Na tuhle možnost nepomyslel, a když mu to náhle došlo, musel se v tu chvíli posadit. „P-proč,“ zajíkl se, „proč to tak není?“

Remus položil ruku na jeho rameno. „Neměj strach, Severusi,“ řekl laskavě. „To pouto je silné. Svěřil ses mi, že Farid musel léta, ehm, pobavit hodně mužů. Kdyby existovalo nějaké riziko přenosu pouta, pak by to nemohl dělat.

V podstatě pokaždé, když Farid musel s někým být, bylo to znásilnění, protože Farid zajisté neměl na výběr. Aby však pouto bylo přeneseno, musel by ho jeho pán darovat, jak to provedl Jusuf s tebou, nebo by otrok musel být vzat násilím, a to by znamenalo, že ten, kdo by to učinil, by musel být silnějším kouzelníkem než původní pán, aby to pouto vůbec přemohl.

Nemyslím si, že někdo z nás je dost silný na to, aby ti vzal Farida, Severusi, vyjma Albuse a hmm…“ To jméno nevyslovil, i tak však Severus věděl, koho myslel: Albuse a Voldemorta. Raději by sám zabil Farida, než aby ho někdy vlastnil Voldemort. Pokud je Jusuf zlý, pak Temný pán je hotová noční můra.

„To prokleté pouto nás ničí, Remusi,“ řekl tiše. „Včera jsem byl zaslepený zlostí a žárlivostí, ačkoli to není žádná omluva. Hodně jsem pil! Vždycky jsem si sliboval, že nikdy nebudu pít, ne potom… ne když byl takový můj otec. Jak se mu mohu podívat do očí, až se probudí? Myslí si, že jsem ho daroval, a to je dost špatné, a nadto, když byl zjevně zraněný, uhodil jsem ho a odbyl ho. Jak jsem to mohl provést? Vždyť jsem o něj málem přišel, Remusi!“

Severus měl zase blízko k slzám, Remus se však už na něj nedíval. Místo toho jeho oči ulpěly na drobné postavě stojící ve dveřích.

Když předchozí den Severus koupal Farida, také jej oblékl. Hoch měl na sobě jednu ze Severusových nočních košil, tu stejnou, kterou měl, když byl nemocný. Byla na něj moc velká a visela na jeho malém těle, neboť obnažovala jedno rameno a téměř se dotýkala podlahy. Vyhlížel male, křehce a velmi mladě.

„Páne?“ řekl Farid.

Chlapcovy oči byly doširoka otevřené, když ho upoutala přítomnost všech těch zvláštních věcí, jež je obklopovaly. Věcí, jež patrně od minulé noci zdvojnásobily svůj počet.

„To je v pořádku, Faride,“ řekl Severus. „Pojď sem, nic v pokoji ti neublíží.“ Farid učinil tak, jak mu bylo řečeno, ale jen co došel k Severusovi, udělal něco, co už dlouho ne; začal si klekat.

„Ne, miláčku,“ řekl Severus, když ho uchopil dřív, než si klekl na podlahu, „posaď se vedle mne, neklekej si, ty si nemusíš klekat.“ Velké zelené oči se podívaly na Severuse, skoro ho rozplakaly; tak nejistý a ztracený výraz se v nich zračil.

Jakmile se chlapec usadil, Severus ho natočil tak, aby mu mohl hledět do tváře. „Je mi to moc líto, můj milý,“ hlas se mu lámal emocemi. „Moc se omlouvám za to, co jsem ti udělal. Odpustíš mi někdy?“ v pohledu, jejž mu hoch věnoval, nebylo nic z hřejivého smíchu, který v něm normálně byl, nic z lásky. Jenom se díval zmateně, zmateně a trochu ztraceně.

Tehdy k němu promluvil Remus. Severus cítil, že nemůže mluvit.

„Faride,“ ptal se laskavě, „víš, kdo jsem?“

Farid se nato tvářil ještě zmateněji. „Áno pane, ste Remús Lupin, přítel mého pána.“ Remus teď vypadal překvapeně. Zda to bylo proto, že nevěděl, co říct dál, nebo proto, že ho Farid označil za jeho přítele a ne svého, Severus netušil.

Přesto Lupin mluvil dál: „Faride, myslíme si, že ti byl podán paměťový lektvar. Pamatuješ si, co se stalo předtím, než jsi šel spát?“

Farid svěsil hlavu, velká slza mu skanula do klína, a smutně přikývl.

„Áno,“ šeptl. Koukl se na Severuse přes své dlouhé černé řasy, a Severus řekl: „Pověz mu to, Faride.“

Hoch začal poslušně mluvit smutným, trochu monotónním hlasem: „Byl sem špatný otrrok a pán byl velmi rrozzlobený, tak mě dal Nottovi, aby trrestal. Křičel, že sem špatný a Nott a ostatní kluci mi dali lektvarr a pak si nepamatuju, ale pán se stále zlobí, a on říká, že sem děvka a courra a tak to dělat s těmi kluky, a řekli mi, abych se svlékl, a pak nevím.“

Severus se cítil zdeptaně. Jakoby mu někdo vyrval ještě bijící srdce z hrudi a dupal po něm. Tak zlá byla ta bolest. Myslel si, že umře.

„Faride,“ mluvil tiše a zoufale. „Poslouchej, má lásko, prosím, poslouchej. Ty nejsi špatný. Nejsi vůbec špatný. Byl jsem naprosto mimo, opilý. Ale já jsem tě nedal pryč. Slíbil jsem ti to. Neudělal bych to, nikdy bych to neudělal. Rozumíš?“

Hoch přikývl, ale nic neřekl.

„Faride,“ ptal se Remus, „stále si myslíš, že jsi byl dán pryč?“

Tentokrát, když hoch vzhlédl, v jeho očích se objevil skutečný strach, a tentokrát zavrtěl hlavou. „Ne!“ řekl. „Ne. Pán má prravdu, cokoli pán říká! Pán ví nejlíp.“

Severus ovinul paže kolem Farida a přál si, aby se přitulil tak, jak to dělával. Chlapec se nebránil, ale ani neroztál v Severusově objetí. Jen seděl, povolný a neodporující.

„Co ti řekli ti kluci, že jsou má přání?“ zeptal se Severus klidně. Znovu Farid vzhlédl s ohromnýma očima.

„Čétli mi váš dópis, páne. Byl to rrukopis a já neumím číst rrukopis a pak,“ Farid polkl, zjevně překonával emoce, jež hrozily, že ho pohltí, „pak póužili slovo, kterré mě přimělo se vzrrušit, oni říkali, že ste jim ho řekl.“

Severus to tušil, podle vyprávění, jež si vyslechl včera. Hoch byl obelhán; zneužili jeho slabosti, a Severusovy slabosti, proti Faridovi. Čekali na správnou příležitost a chopili se jí, když se naskytla.

Severus si pomyslel, že na tohle ještě není vhodný čas, a že by se měl hoch teď vykoupat, nasnídat a odpočívat. Dopustil se na Faridovi strašlivých věcí, on to věděl. Ale neudělal to. Nedal ho pryč a nemohl snést, že si myslí, že by ho odvrhl, že by ho někdy daroval. To nedovolí, ani na jediný okamžik.

Hocha držel pevně u sebe, hladil ho po vlasech a na zádech mu bezděčně kreslil kruhy.

„Nezlobím se na tebe, Faride. Tys neudělal nic špatného. Ale ti kluci ti lhali. Nevím, jak to, že Nott znal tvé slovo, ale já jsem jim ho neřekl. To bych nikdy neudělal. Nepochybně to bylo mé písmo, ale nestálo v něm, že bys měl jít s nimi. Nikdy bych se o tebe s nikým nedělil. Ne jako Jusuf.

Rozumíš? Ne jako Jusuf?“

Farid se tvářil naprosto zmateně, přesto opakoval po Severusovi:

„Ne jako Jusuf.“

„Miluji tě, můj milý,“ pokračoval Severus. „Miluji tě z celého srdce. Je mi moc líto té včerejší noci, moc líto, že jsem ti ublížil, rozumíš? Prosím, odpusť mi, Faride. Prosím, odpustíš mi?“

Farida si přitiskl k hrudi a kolébal s ním dopředu a dozadu, zatímco šeptal: „Je mi to líto, moc líto,“ stále dokola. Nakonec Farid položil ruku na Severusovu paži: „To v pořádku, páne,“ řekl. „To búde v pořádku.“

A při těchto jemných slovech se Severus neudržel a vážně se rozvzlykal. Farid ovinul ruku kolem Severusových zad a začal ho hladit, třebaže poněkud neúspěšně.

„To v pořádku, páne. To v pořádku.“



Farid zase spal. Severus se konečně uklidnil, a uvědomil si, že ho Farid opět utěšoval, ačkoli to mělo být naopak. Hoch se probudil, zmatený a malátný z lektvaru a pak se Severus znovu dal do pláče, čímž přiměl Farida, aby ho utěšoval.

Zatímco se Remus tvářil ustaraně a rozpačitě.

Nakonec vlkodlak řekl Severusovi, aby se ovládal a poslal Farida umýt se a převléknout. Remus objednal snídani, posadil se vedle nich a ukázal na některé dárky a hračky, jež jim byly během posledních dvou dnů poslány. Farid seděl na židli mezi nimi. Jedl, když mu to bylo řečeno. Díval se na vše, když byl o to požádán. A dokonce se jednou či dvakrát usmál, pokud si myslel, že musel.

Severusovi to skoro připadalo, jako by Farid byl duchem nepřítomný a hrál roli poslušného otroka, jak to dříve mnohokrát dělal.

Kdysi, když byl Severus malý chlapec, byl na návštěvě u přítelkyně své matky. Byla mudla a žila v domě, kde bylo okno se zesíleným sklem. To silné vzorované sklo bylo vyztužené pletivem. A jednou kdosi vykopl fotbalový míč a okno roztříštil, ale to pletivo ho drželo pohromadě, ačkoli bylo popraskané a rozbité. Severus se obával, že Farid je jako to okno. Zlomený do mnoha střípků, jež nějak držely pohromadě. Jeho oči byly příliš zářivé, úsměv prchavý a jeho ruce se třásly, když se snažil sám najíst.

Později, když ho přišli navštívit ostatní studenti, byl srdečný a zdvořilý jako vždy, jen trochu zamlklý, ale teprve když přišel k Dracovi a dotkl se jeho pohmožděné tváře, všiml si, že Draco byl také zbitý.

„Chudáku Drraco,“ řekl. „Pořád tě tó bolí?“

Severus si s trhnutím uvědomil, že Farid na oslavě nezůstal dlouho. Zdržel se, aby pomohl kamarádovi. Zachránil ho potom, co byl zbitý a zůstal s ním, i když riskoval Severusův hněv, aby nebyl sám. Za tento čin laskavosti a soucitu zaplatil skutečně vysokou cenu.

Farid lehce poplácal Dracovo rameno, ale neobjal ho jako ještě před několika málo dny. Stále kontroloval Severuse, aby viděl, co jeho pán dělá a jak reaguje. Nebylo to v pořádku, byl hodně nepřístupný a nezúčastněný. Jakoby Farid byl herec, jenž hrál sám sebe v příběhu svého života.

Potom vzal Severus s sebou do lektvarové laboratoře Farida a Lupina, aby analyzoval vzorek, který dostal. Farid, jemuž se zase ospalostí klížily oči, se stočil na otlučené staré pohovce a usnul. Severus pokračoval dál v práci a ukazoval Remusovi své nálezy; už se cítil mnohem klidnější, když zkoumal přísady, jež byly Faridovi podány, než když ho hoch utěšoval, nebo když se potýkal se svými citovými výlevy.

„Podívej, použil moc rohu z lidožravého dvojrožce,“ pronesl Severus, „a smíchal ho s kostivalem a vrbovou kůrou, což působí jako uspávadlo. Nemyslím, že paměťový lektvar byl moc účinný. Řekl bych, že vyprchá v průběhu několika dnů. Farid bude mít noční můry a záblesky vzpomínek,“ bolestně poznamenal, protože kdyby lektvar účinkoval, Farid by si nepamatoval Severusova slova, nebo jeho neurvalé chování. A to nejdůležitější, nepamatoval by si, co se s ním dělo v době, kdy ti násilničtí blbci zneužívali jeho tělo pro své vlastní potěšení.

Laboratoř byla tichá; Remus vyhledával přísady lektvaru v knize o uspávacích látkách, na roštu vesele plápolal oheň a gramofon tiše hrál Brahmse, když v tom se Farid posadil zpříma na pohovce. Jeho oči byly vytřeštěné a upřené, jako by neviděl, co bylo opravdu před ním, to klidné prostředí v laboratoři. Místo toho, nevidoucí své okolí, upíral však zrak na jakousi děsivou scénu. Jeho dech byl plytký a rychlý. Jeho ruce napřažené, když se pokoušel cosi odrazit. Remus přispěchal a lehce položil ruku na Faridovo rameno. Hoch sebou prudce trhl a rozkřičel se.

A tentokrát ho Severus držel, když Farid křičel, prosil a pořád ho opakovaně bil pěstmi. Zatímco křehké skleněné lahvičky a nástroje vybuchovaly, vše kolem něj se tříštilo a knihy vylétaly z polic. Dokud se konečně neprobral natolik tím, že byl chovaný jako malé dítě, a plakal, když ho Severus opět hladil po vlasech a souhlasil s ním, že to nebylo spravedlivé, že si nezasloužil, co se mu stalo, teď ani předtím. Farid je dobrý člověk, vždy byl dobrý člověk a zaslouží si být milovaný a opečovávaný, ne bitý a zneužívaný. Tohle si nikdy nezasloužil, ale ani to nikdy neřekl. Přijímal vše, co mu život přinášel a nikdy se neptal proč já?

Ale tentokrát to však udělal. Tentokrát vykřikoval svůj žal a bolest k nebesům a k Severusovi. Severus jej svíral, miloval ho a sliboval, že ho vůbec nikdy neopustí. A tentokrát mu Farid věřil, opravdu mu věřil a snad, možná, se právě, jen maličko, začal uzdravovat.

Tentokrát, když ho Severus držel, rozplýval se v objetí svého pána, tak jak to vždy dělával. Přitulil se blíž a v pěsti pevně svíral Severusův hábit, a tentokrát vypadal trošku jako své obvyklé já. A Severus se odvážil doufat, že nakonec bude pro něj a pro Farida vše dobré. Snad, možná brzy.