Za poskytnuté služby - kapitoly 41 - 45 + epilog

*****

41. kapitola


Zima konečně přestala vládnout krajině. Pojednou byly všude symboly jara. Keře hlodaše byly obtěžkané žlutými květy, a Severus vzal Farida s sebou na vřesoviště za hradem, aby mu pomohl s jejich sběrem; koneckonců byly užitečné jako přísady do lektvarů. Společně naplnili dva velké koše – nebyla to snadná práce, poněvadž hlodaše byly plné ostrých, dlouhých trnů, které poškrábaly nic netušící prsty a jiné části těla.

Severus se díval, jak Faridův poslední sběr naplnil druhý koš až po okraj. Hoch si zasloužil odpočinek, pomyslel si. Posledních pár měsíců pracoval velice tvrdě, neústupně trénoval každý den, také pilně studoval, a v několika oblastech začínal dohánět své vrstevníky. Ve čtení se zlepšil k nepoznání, bylo jen málo písemností, které by nerozluštil při dostatku času a troše podpory.

Jeho magie byla daleko mocnější než u kteréhokoliv z jeho spolužáků; vlastně byl zřejmě mocnějším než kdokoliv na hradě. Už se utkával s dvěma až třemi dospělými současně, a nebyl poražen měsíce. Také zbožňoval souboje; ožíval, když je rozdrtil, oči mu tančily veselím, když se jim nedařilo prorazit jeho štíty nebo odvrátit jeho kouzla.

Učinil takový pokrok. Byl mnohem sebejistější než povolný otrok, jehož Severus zachránil, mnohem klidnější než ten chvějící se hoch, znásilněný jen před pěti měsíci. Vydržel toho tolik, tento báječný mladík, a byly chvíle, kdy ho Severus miloval tak vroucně, s takovou silnou oddaností, až si myslel, že mu pukne srdce.

Nyní Farid pokročil v ještě jiné neočekávané oblasti; teprve včera, měli hádku – jejich vůbec první – a Severus poznal důkaz Faridovy vášně v další oblasti jeho života. Jeden na druhého vrhali kletby, v těchto dnech však Farid ze sebe nevydával všechno, držel se zpátky, chránil tak své protivníky před zraněním, a Severus na něj zakřičel, aby nebyl ‚tolik opatrný a žalostný a ať to rozbalí‘.

Farid se otočil; jeho oči planuly vášní, zlostí. Řekl Severusovi, že musel být opatrný; nechtěl zranit svého pána, ani přátele. Měl zaťaté pěsti, podupával nohou, a tvář zkřivenou hněvem, jenž se vystupňoval, když se Severus rozesmál.

Ve chvíli, kdy Severus poukázal, že se přestal ovládat a zakřičel na svého pána, jeho hněv vyprchal a pak se hrůzou zhroutil. Severus ho ale objal, zatočil s ním, a pevně ho políbil. Řekl mu, jak je pyšný, a poznamenal, že ho potěšilo, že se na něj Farid dokázal rozzlobit, protože to znamenalo, že jim pouto možná dovolilo více svobody. Tohle Hermionu nadchlo a odcupitala do knihovny, aby se dále zabývala jednou zmínkou, kterou četla už někdy před měsíci, ale dosud se ještě nevrátila se svými zjištěními.

Teď Severus zatáhl Farida za ruku a stáhl ho k sobě do trávy. V tomto teplém počasí rychle vyrostla a brzy bude potřebovat posekat. Severus ale hned rozprostřel piknikovou deku a rozevřel koš, jenž si přinesli s sebou, naplněný všemi možnými dobrotami.

„Je čas na oběd, můj milý,“ řekl a domáhal se Faridových úst hlubokým a vášnivým polibkem, jenž na chvilku uvolnil, a usmál se dolů na nádherné stvoření, jež udýchané leželo na dece pod ním.

„Rád bych si dal předkrm,“ zazubil se, „a ty, můj drahý Faride, jsi ten předkrm!“

Farid se zachechtal a stáhl Severuse dolů, aby mu oplatil polibek. O pár chvil později, byl hoch úplně nahý a Severus ještě vzrušenější.

Faridovo tělo bylo pružné a krásné. Mít ho tady, po ruce a svolného, a zcela uvolněného, Severuse velice dojímalo. Farid se stále nestyděl za své tělo; v životě býval tolik nahý, a bylo mu tak často říkáno, že v této podobě je přitažlivý, že ho ani nezajímalo, zda jej někdo viděl neoblečeného. Dokonce ten incident s Nottem a jeho kumpány na tom nic nezměnilo.

Severusovi, i když se tak usilovně snažil dát Faridovi svobodu a samostatnost, realita vzrušeného Farida, svolného a poddajného, živila všechny jeho fantazie a podněcovala jeho touhy. Proto, zatímco je jarní slunce zahřívalo a ptáci vůkol zpívali, vychutnával si tělo svého ochotného milence.

Z olizování a oždibování chlapcových bradavek s kroužky vždy Farid skoro šílel touhou; tyto piercingy byly jedinými, které Faridovi zůstaly. V poslední době experimentovali s různými hračkami – pírka, semišové důtky, celá škála kolíků – ale Severus slíbil, že už nikdy Farida nesváže, nedá mu roubík nebo mu nezaváže oči. Přesto občas, jako třeba teď, Severus přitlačil Faridovy ruce nad hlavou svýma velkýma, a hrál si s Faridovým tělem rty, jazykem a zuby. Farid se, hned nato, klenul při Severusově opečovávání, řičel, sténal a zmítal se, čímž ještě více vzrušoval Severuse všemi těmi libými zvuky, které vydával.

Severus se natáhl do koše, a vytáhl hrst hlodašových květů. Posypal jimi Faridovo tělo, vtíral máslově žluté plátky do Faridovy krémové pokožky, načež se hoch zmítal ještě víc. Na okamžik se posadil na paty, aby si užíval smyslného obrázku, jenž Farid představoval, když ležel na jarním slunci na dece z modrého tartanu, úplně nahý, zasypaný žlutými květy. Severus se usmál, nabral si další hrst kvítků a posel je po Faridově rozkroku a břiše. Chvíli si užíval ten pohled, a pak přejel rukama po Faridových stehnech, lehce mu nadzvedl zadek, aby ho podložil polštářem. Pomalu, pomalounku, vyhledal Faridův anální otvor a pozvolna se pustil do jeho přípravy, za použití jemného smetanového másla jako lubrikantu smíchaného s ještě dalšími čerstvě natrhanými květy. Farid už sténal touhou, a tak se Severus přesunul, aby mohl do něj jednoduše vstoupit.

Hoch byl tolik žhavý, úzký a ještě tak svolný. Měl ruce tam, kam je Severus položil; i po všech těch měsících, co byli spolu, se často zdráhal změnit polohu, do níž ho Severus uložil; ač mu často šeptal, že by byl rád, kdyby se ho Farid dotýkal. Dnes si však klekl a jen se díval, jak se Farid oddává pocitům. Znovu vtíral květy do Faridovy pokožky, vůně citrónu se uvolnila do vzduchu, a sledoval, jak se chlapec prohýbá a svíjí pod jeho doteky. Faridův penis, ve svém hnízdě ze žlutých kvítků, byl tvrdý a vlhký. Když Severus cítil, že se blíží k vyvrcholení, začal také laskat Farida, a vtírat další plátky do těla Faridova penisu.

Konečně, když se Farid kroutil a něco si mručel, ztracený v kazachštině, jak často mluvíval, když dosáhl takového blaženého stavu, Severus pocítil narůstající tlak, než se prudce udělal a vystříkl sémě do Farida. Krátce na to se udělal i Farid, jenž křičel při svém vyvrcholení, zatímco svíral trávu nad hlavou.

Později při jídle, Severus vysvětloval afrodisiakální účinky hlodašových květů svému uspokojenému milenci: „Hlodaš je známý jako ‚keř líbání‘,“ sdělil mu. „I mudlové mu tak říkají. Říká se, že když hlodaše kvetou, milenci se mohou líbat. Nicméně hlodaš je pověstný tím, že kvete stále, takže se milenci mohou líbat vždy, když je objeví! Vetřený do pokožky se zaktivuje tělními tekutinami, což dodá jisté mrazivé vzrušení při milování.“

Farid prohlásil, že znovu naplní nyní poloprázdný koš, a dal se do toho, stále úplně nahý. Ve chvíli, kdy skončil, byl však Severus natolik vzrušený sledováním překrásného nahého Farida, jenž se ladně vyhýbal ostrým trnům, že se znovu milovali. Severus jazykem smyl všechny barevné skvrnky, jež zůstaly na Faridově pokožce po přírodním barvivu z okvětních plátků, až mu jazyk brněl přírodním lektvarem.

Bylo již odpoledne, když se nakonec rozdělili; Farid kvůli cvičení soubojů, oblečený pouze do jednoduchých sportovních kalhot, které mu Severus přivolal, vyhlížel v nich, alespoň podle Severusova pohledu, naprosto rozkošně. Severus šel do své laboratoře, aby získal extrakt z květů, jež nasbírali, pro použití v řadě různých lektvarů, a pak měl ve sklepení několik hodin výuky.

A teď už byla doba večeře, Severus seděl ve Velké síni, pohroužen v myšlenkách. Právě mluvil s Remusem, jenž strávil odpoledne soubojem s Faridem. Jeho chlapec se sprchuje, ale zanedlouho přijde také; připojí se ke svým spolužákům z Nebelvíru a budou jíst, mluvit, tlachat, a bude trvat nejmíň hodinu, než budou spolu sami. Jindy s tím Severus neměl problém – těšilo ho sledovat Farida, jak komunikuje se svými přáteli – ale dnes tu vážně nechtěl být. Chtěl být sám s Faridem, a nechtěl vůbec čekat.

Je to vina Hermiony, že je tak rozrušený. Zastihla ho před učebnou, zrovna když skončil výuku třeťáků z Mrzimoru.

„Prosím, pane profesore,“ prohlásila, „konečně jsem to našla.“ Oči jí zářily, Severus se ani nemusel ptát, cože to Hermiona našla. Pochopil, že její úsilí konečně přineslo ovoce, od chvíle, kdy odpelášila do knihovny jen před jedním nebo dvěma dny. Hermiona zjistila, jak přemoci pouto.

Směšné je, jak prosté to může být. Je to díky Severusovým změnám – Listina práv, již dal Faridovi, počátek Faridova tréninku, všechny drobné svobody, jež Severus započal – díky tomu, podle Hermiony, už jsou v půli cesty. Našla odpověď v jednom obskurním textu o římském řečníkovi Marcu Tulliovi Cicerovi*. Cicero měl otroka, jenž byl pro něj velice výjimečný. Když Cicero vážně onemocněl, ze strachu, že umírá, propustil svého oblíbeného otroka; obával se, že by jeho vlastní smrt, mohla také zapříčinit úmrtí mladíka, jehož měl tolik rád.

V římských dobách bylo otroctví běžné. Cicero byl však kouzelník, a jeho otrok Tiro projevoval od útlého mládí magické nadání, ačkoli byl otrok a mudlorozený. Cicero k sobě chlapce připoutal, a později ho osvobodil jednoduše proto, že si přál, aby byl volný.

Mnoho věhlasných Cicerových spisů je dobře známých; Hermiona vyprávěla Severusovi, že i mudlové znají tohoto význačného republikána a jeho díla. Málokdo však věděl, že on, nebo samozřejmě Tiro, byli kouzelníci, a ještě méně lidí vědělo o poutu mezi nimi. Hermiona konečně našla zmínku o zrušení pouta v jednom z mnoha svazků Cicerových dopisů přátelům, právě tato zmínka byla pro dlouholetého přítele jménem Atticus.

Severus bezděčně, instinktivně, opakoval kroky, jež Cicero podnikl před tolika lety, aby se bystrý, nadaný otrok stal chráněncem a druhem. S tím, při opakování Cicerových kroků, skoro musel zrušit tu záludnou vládu pouta.

Toto byl důvod, proč měl Severus pocit, že se mnohem více ovládá, proč Farid získal více samostatnosti, mohl růst a rozvíjet se jako člověk, než aby byl nickou pod vůlí svého pána.

Hermiona věřila, že z důvodu, že některé Cicerovy dopisy upadly do zapomnění, pasáž o tom, jak byl Tiro osvobozen, a jak byl vlastně úzce spjat se svým pánem, zůstala též nepovšimnuta; protože od té doby jen málo pánů projevovalo tu samou osvícenost jako Cicero, málokterému, pokud vůbec, magicky svázanému otrokovi byla také tak darována svoboda, o těchto jednotlivcích však nebylo nic zapsáno. Proto, jednoduchý skutek darování svobody pouhým přáním byl dávno zapomenut a generace kouzelníků věřily, že taková pouta jsou neměnná a nezrušitelná.

Severus měl rozpolcený pocit; potěšila ho tato novinka – stále chtěl, aby byl Farid volný, opravdu – ale jakmile bude volný, opustí ho? Doufal, že ne, koneckonců Tiro zůstal po Cicerově boku. Severus myslel na milující pohledy, jež mu Farid věnoval, způsob, jakým se stále dotýkal svého pána, láskyplně, jakoby si potřeboval ověřovat, že tu Severus ještě je. Kdepak, z toho vážně nemusí mít obavy. Věděl, že ho Farid miluje, a večer, po večeři, Severus konečně svého milovaného otroka osvobodí tak, jako Cicero před více než dvěma tisíci lety.

V duchu se usmíval při představě Faridovy tváře, až se doví tuto novinku; ujistí se, že ho hoch nenechá, nikdy ho neopustí. Pozvedl číši k Hermioně, když zachytil její pohled, v jednoduchém gestu poděkování.

Znenadání Severus pocítil chlad, až mu naskočila husí kůže. Chvěl se; teplota ve Velké síni náhle prudce poklesla. Viděl svůj dech unikat v obláčcích před sebou, a pak, pak se všechno zdálo rychlé, výbušné, přesto jakoby zpomalené. Dveře síně se rozletěly, Farid se jimi prohnal jako velká voda. Také se zdál zpomalený. Krom čistě černých sportovních kalhot, jež mu Severus dříve přivolal, neměl na sobě nic; byl promáčený, patrně přišel přímo ze sprchy, vlasy rozpuštěné.

Poslední dobou Farid působil skromně, vždy bezchybný ve školním hábitu, s vlasy úhledně svázanými dozadu obvykle do jediného copu. Teď však splývaly kolem jeho obličeje, jako temná nezkrotná řeka. Běžel, hůlku v ruce, a jeho tvář, jeho tvář byla od krve. Rozmazaná po lících, čele, ve vlasech. Podobala se válečné barvě, jakou měl velký kouzelník, náčelník Seattle, na Faridově oblíbené kartě z čokoládových ropušek. Vyhlížel nespoutaně, divoce, mocně, jak běžel, vyloženě neúnavně, ke svému pánovi.

Severus se zajíknul, každý zvuk, který vydal, byl však přehlušen sborem výkřiků dětí shromážděných kolem stolů. Hleděly vzhůru, ukazovaly na očarovaný strop v čiré absolutní hrůze.

Severus od Farida odtrhl oči, a také se zadíval vzhůru. Z toho, co spatřil, mu téměř ztuhla krev v žilách: nebe bylo sotva vidět, nebyly žádné mraky, žádná modrá obloha blednoucí v soumraku; místo toho byla potemnělá něčím jiným – vysoko nahoře, se obloha hemžila stovkami stále se blížících mozkomorů.

Kroužili stále níž, stále blíž ke škole.

Farid doběhl k Severusovi, zatočil se, konečky mokrých pramínků vlasů pleskly o Severusovu tvář a hábit, jak se Farid rychle otočil, aby byl blízko pánovi. Hoch se zastavil, doširoka roztáhl paže, zaklonil hlavu a dokonalou dikcí vykřikl: „Expecto Patronum!“ Slova rozčísla výkřiky hrůzy, nesla se síní. Něco obrovského a bílého vyrazilo ze špičky jeho hůlky. Zářilo to; pulsovalo světlem. Bylo to oslnivě nádherné.

„To je labuť!“ vykřikl jeden Havraspár a ukazoval nahoru, kde veliký pták mířil k armádě mozkomorů.

Severusovi povisla čelist; prostě nemohl uvěřit, že to, co se právě stalo, je skutečné.

Když chodil do školy, většinu roku sledoval Poberty. Měli tajemství, to věděl, jedno se týkalo Lupina, a konečně na konci roku zjistil, jaké, Lupinova lykantropie. Kromě toho také přišel na zvěromágské schopnosti Pobertů, a rozhodl se, že se stane zvěromágem. Trvalo mu to většinu následujícího pololetí, ale nakonec se jím také stal: stal se labutí.

Po celé roky se však nikomu nesvěřil. Severus byl takové nevzhledné dítě; nemohl by snést proud pošklebků, být terčem posměchu kvůli tomu, že se takové ošklivé káčátko jako on, někdy stane labutí. Havran, nějaký druh dravce, to by bylo přijatelné, jak pro jeho spolužáky, tak později pro jeho roli špeha. Ale labuť? Ostatně to nebyla nenápadná podoba; byla příliš okázalá, příliš výrazná na Severuse, tudíž téměř pochoval vzpomínku na to, že se mu někdy povedl takový výkon. Nikomu se o tom nezmínil a ani sám na to léta nemyslel. Farid to musí vědět, jeho Patron je Severusovo tajné zvíře, a je vážně nádherné.

S úžasem a poněkud upokojeně, sledoval, jak letí k očarovanému stropu, lehce mává obrovskými křídly; o existenci této podoby věděl pouze on, přesto je dalším spojením mezi ním a Faridem. Díval se, jak překrásné stvoření proletělo skleněnou klenbou střechy, jakoby tato překážka ani nebyla, a pak ji pozoroval, jak se vrhla mezi mozkomory a odháněla je. S nataženým dlouhým krkem se na ně vrhala, klovala je ostrým zobákem. Mozkomoři se rozplynuli jako ranní mlha. Nejděsivější a neohavnější tvory v kouzelnickém světě Farid hravě rozptýlil.

Dveře se však opět rozletěly. Tentokrát byly výkřiky hlasitější, nepřetržitější, hrůza ještě znatelnější.

Ten, kdo kráčel do Velké síně, jakoby už vyhrál, jakoby mu škola náležela, byl Tom Rojvol Raddle - mladá tvář, mimořádně hezký, zosobněné zlo. Přišel Lord Voldemort.

Severus skoro nedýchal. Jeho srdce svíral strach. Před ním však Farid stočil tvář k vetřelci; vyhlížel klidně, uvolněně, úplně nevzrušeně.

Jeho hruď se zvedala a klesala ještě úsilím, které musel vynaložit během ze sklepení. Vodní kapky se mu třpytily na hrudi, hrudní svaly byly krásně zřetelné, břišní svaly pevné, vlasy splývaly po ramenou a zádech a rysy mu jen lehce mizely pod krví, která stále vytékala z jizvy, otevřené na čele. Jeho smaragdové oči blýskaly vášní, mocí, působil nebojácně, nadpozemsky, nadpřirozeně.

S hlavou natočenou na jednu stranu, drobným úsměvem hrajícím na rtech, Farid hleděl, bez mrknutí oka, jak nejtemnější kouzelník, následován proudem Smrtijedů, vykročil přímo k němu, aby zničil svět na celá staletí. Obranně stál před Severusem; mnohem menší než jeho pán, ale daleko mocnější než kdokoliv v síni. Neochvějně čekal až k němu Voldemort přijde.

Temný pán se zastavil přímo před nimi.

„Takže tohle je ten slavný Harry Potter?“ ušklíbl se. „To není žádný mocný čaroděj, kterého vidím před sebou. Toto je jakési polonahé děcko, co si hraje na dospělého. Uhni stranou chlapečku, nech mě postarat se o mého zrádce, a pak, budeš-li hodný, možná tě nechám žít, budeš mým malým otrokem!“

„Tó si nemyslím, Volddemorte. Nemyslím, že si mocný,“ prohlásil Farid klidně. „Na tohle sem čékal dlóuho. Chcéš ho? Chcéš škólu? Pak myslím, že prrvně músíš prrojít přes mě.“

Vzduch jiskřil mocí, magií. Voldemort se zakabonil a vytáhl svou hůlku. Severus viděl hochovu tvář, a šokovala ho víc než cokoli jiného, co dosud viděl.

Faridův úsměv se ještě víc rozšířil, jeho oči planuly radostí. Jeho chlapec, jeho milý, hodný Farid, hleděl vstříc nastávající bitvě; chlapec vyrostl, už není dítě, byl více než připravený bojovat, aby uchránil Severuse, aby uchránil je všechny před zlem.



*Pozn. autorky:

Marcus Tullius Cicero existoval, stejně jako Tiro; jejich příběh je pravdivý, ačkoli není známo, zda byli opravdu kouzelníci!

Gorse (hlodaš) je známější jako „whin“ a je opravdu známý jako ‚keř líbání‘.



Pozn. překl.: Hlodaš (sloven. útesovec) –  obr.1  a  obr. 2 




42. kapitola


Farid věděl, že je připravený na tento boj – vlastně se na něj těšil. Jakmile toto zlo zničí, bude moci vést svůj vlastní život; nyní měl rád svůj život, přátele, pána. Konečně měl Farid budoucnost, v níž jako malé dítě nikdy nevěřil. Po celá léta, kdy pouze přežíval, se obával myslet na to, co se mu může stát; a teď toho měl tolik, tolik bohatství, a tenhle odporný netvor byl vše, co mu stálo v cestě.

Farid nebyl tak naivní, aby si myslel, že Voldemort stojí za veškerým zlem světa. Jistě však sehrál svou roli v tom, co se přihodilo jemu - když se rozhodl zabít Jamese a Lily Potterovi, odsoudil jejich syna k létům utrpení a zneužívání.

Voldemort se nad ním tyčil, to však Faridovi nevadilo, zvykl si, že jsou lidé vyšší než on. Temný pán věřil, že má výhodu, poněvadž si myslel, že nemůže být zabitý. Neměl nejmenší tušení, jak Farid věděl, že jeho drahocenné viteály jsou zničeny. Zbyl pouze jediný: had; a ten byl zde, věrně následoval svého pána. Farid by ho vůbec nemusel litovat, kdyby nebyl s to vidět zlo vyřazující z každého póru šupinaté, vzorované kůže.

Usmál se.

Voldemort se chystal cosi říct, a když otevřel ústa, aby promluvil, Farid ho znehybněl. Věděl, že má jen pár okamžiků, než se jeho protivník uvolní, ale stačilo to; bohatě to stačilo na to, co chtěl vykonat.

„Ke mně, hade,“ pronesl. Uvědomoval si, že právě mluví jinou řečí – hadí řečí. Profesor Lupin mu to oznámil. Poprvé ji užil, když zapudil pánovo znamení; tehdy o tom nevěděl, ale v současné době mluvil mnohem plynuleji v tomto nezvyklém jazyce. Profesor Lupin mu řekl, aby si to nechal pro sebe, nikomu neprozradil, že ho umí; prohlásil, že široká veřejnost má pochyby o hadích jazycích. A skutečně, zaslechl zalapání po dechu, jež vydala většina z přihlížejících shromážděných kolem, když promluvil.

Profesor Lupin však Farida ubezpečil, že je v pořádku být hadí jazyk. Že je to nástroj, jako každý jiný, že tato schopnost není sama o sobě zlá, ale úmysl, s nímž je užívaná. Farid věřil jeho názoru.

V posledních měsících se ještě více sblížil s profesorem Lupinem. Tedy přinejmenším od toho znásilnění. Z dospělých v jeho životě, vyjma pána samozřejmě, „Remus“, jak profesor trval, aby ho Farid oslovoval, byl tím, kterého měl nejvíce rád.

Tak úplně nevěřil Albusi Šedovousovi; Farid věřil, že ho ten stařec má moc rád, jenže také na něj pohlížel jako na nástroj. Za to ho nevinil, ale nelíbilo se mu to. Siriuse Blacka měl také rád, ale měl za to, že je nevyzrálejší než Farid nebo některý z jeho přátel, proto mu také nemohl pořád důvěřovat.

Remus byl však podobný pánovi; skutečně se zdálo, že má Farida rád, přesně takového, jaký je, a také mu patrně ležela na srdci Faridova bezpečnost, chtěl ho připravit na bitvu a zajistit, aby ji přežil bez úhony. A tak spolu cvičili hadí řeč; Lupin poblíž Zapovězeného lesa odchytil několik malých užovek obojkových, které choval v nádobě ve svých pokojích. Farid je držel, mluvil s nimi a hladil je. Přitom si je docela oblíbil, rozhodl se však, že si je nevezme domů, poněvadž se obával, jak by mohl Tárik reagovat.

Nyní volal velkého hada dopředu – hada s duší poskvrněnou, svázaného s temným.

Had ho vyslyšel.

„Ty mluvíššš touto řečí?“ užasl.

„Šššt,“ odvětil Farid. „Přeješšš sssi osssvobodit ssse ze sssvého otroctví nebo sssi přeješšš sssloužit tomu, jenž je temný?“

„Prosssím, pane, sssvobodu, pane,“ odpověděl had toužebně.

Faridův úsměv se rozšířil; nechtěl tohoto tvora zabít, pokud měl jinou možnost. Koneckonců, nikdo nevěděl lépe než on, jaké to je, být zotročený.

A tak vyslovil slova, jež ho Remus naučil, ale v hadí řeči, aby mu nikdo, krom hada a Voldemorta, nerozuměl:

„Přikazuji ti, temná duššše, propusssť tohoto hada. Přikazuji ti, opusssť její duššši. Žádám, aby byla osssvobozena ze zajetí zla, toto přikazuji jménem těch, kdož zemřeli nepomssstěni.“

Had ztuhnul, a vztyčil se tak, že jeho horní část těla byla vysoko postavena. Takto volně nad zemí se mírně kýval ve snaze se udržet zpříma.

Černý obláček jakoby prosákl z jeho kůže a vznesl se do vzduchu nad jeho hlavou.

„Dissolvo,“ zašeptal a zlá esence se prostě vypařila jako ranní rosa. Had ztuhl a pak se zhroutil. Věděl, že je v bezvědomí, ale jinak nezraněný.

„DOST!“ vykřikl Voldemort.

Farid se znovu usmál; věděl, že Temného pána kletba Petrificus totalus dlouho nezadrží, ale chtěl, aby si byl druhý kouzelník vědomý toho, co se děje, když zničil poslední viteál. Druhý kouzelník nevěděl, že jsou ostatní zničeny; bylo na Faridovi mu o tom říct, a to si bude opravdu užívat.

„Jejda, Volddemorte,“ pronesl. „Nécó sem zníčil? Tó sem ale hloupý, dyť tó byl tvůj póslední viteál!“

Faridův úšklebek nabyl doteku zlomyslnosti, když spatřil počátek hrůzy v protivníkových očích.

Jeho tvář opět zvážněla, když prohlásil: „A teď je čas zabít tébe! Ale myslím, že by se nikomu jinému némělo nic stát kvůli tobě a mně, tó je mezi námi, řekl bych.“

Rázem byli Farid s Voldemortem hermeticky uzavřeni v gigantické bublině. Byla téměř průhledná, ale vytvořená bariéra se lehce mihotala a zachytávala světlo; byla velice podobná bariéře, jakou Farid vyčaroval oné noci, kdy na ně zaútočili vlkodlaci. Vystoupala nahoru, vznášela se vysoko nad všemi ve Velké síni, těsně u očarovaného stropu, jenž nyní ukazoval jen jasné modré nebe, potemnělé postupujícím večerem, a ohromného bílého ptáka, který dál kroužil, aby chránil školu.

Severus se zajíknul překvapením společně se zbylým osazenstvem Velké síně, když Farid promluvil k Nagini hadí řečí. Zapomněl, že mu Black pověděl o tom, že jeho otrok je hadí jazyk. Na jeho obranu nutno podoktnout, že to bylo v době, kdy poprvé zjistil sílu pouta a zabýval se zdoláváním jeho omezeními. Ale teď, když ho slyšel, když slyšel, jak jím Farid hovoří, využívá ho jako nástroj proti hadovi a jejímu zvrácenému pánovi, běhal mu z toho mráz po zádech. Nikdy se blíže neptal, co se Farid učí s Remusem – bezvýhradně tomu muži důvěřoval – ale zajímalo ho, jaká další překvapení mohou vyjít najevo, jak bude bitva pokračovat.

Následné nenadálé objevení bubliny všechny ohromilo, i Severuse, jenž se už s něčím podobným setkal. Několik Smrtijedů se k ní přihrnulo v marné snaze osvobodit svého pána, a v tu chvíli bitva skutečně začala.

Starší studenti bojovali s několika Smrtijedy; Seamus s Dracem přemohli jednoho z nich, a Ron skolil dalšího tím, že ho prostě tvrdě praštil svou železnou pěstí.

Opodál zády k sobě bojovali Brumbál s Minervou, bránili mnoho vyděšených prváků, jež se choulili k sobě a koukali na střet velkýma, ustrašenýma očima. Kratiknot s Remusem byli v jiné části síně, kde vypalovali kletby, a Sirius Black obklopený několika černě oděnými postavami, oči mu tančily, jak je nemilosrdně proklínal.

I Severus jich pár odstranil z bitvy, v jednom z nich poznal Averyho, jemuž byl dlužen trochu bolesti z konce své hůlky a v druhém Rodolfuse Lestranga, jenž byl skutečně krutý, a bez nějž bude svět určitě lepší místo.

Jenže potom cosi uslyšel, a rychle se otočil. Za ním stál Smrtijed - Tadeus Nott. Držel Hermionu v kravatě; ruku těsně ovinutou kolem jejího hrdla. Vzpírala se, ale on stisk zesílil a najednou znehybněla.

„Abys věděl, on nevyhraje, ta tvá malá hračka,“ zavrčel s pohozením hlavy Faridovým směrem. „Polož hůlku, jinak týhle mudlovský šmejdce zlomím krček.“ Hermiona nemohla mluvit, jak Nott rukou pevně svíral její průdušnici, lapala po dechu, Nott si ji přitiskl blíž; pokoušela se očima dát nějaké znamení, ale Severus nehodlal nic riskovat, ne kvůli Hermionině bezpečnosti. Pozvolna, opatrně položil hůlku.

Nott nepatrně uvolnil sevření, zjevně se však nechystal dívku úplně pustit.

Nott se na něj zaškaredil: „Teď už nejseš tak statečnej, co, ty zasranej zrádče? Víš, že probíhal docela boj o to, kdo tě dostane? Ale vyhrál jsem já. Já vyhrál, protože kvůli tobě, ty hajzle, můj Teo,“ čelist se mu třásla sotva potlačovanou emocí, „můj syn, mý dítě, se zabilo. Mý krásný dítě je mrtvý, a to kvůli tobě a tý tvý malý děvce!“

Severus se na něj podíval; střetl se s očima druhého muže, aniž uhnul pohledem: „Je mi líto tvé ztráty, Tadeusi,“ pronesl, „ale tvůj syn si sám vybral, když znásilnil a týral Farida.“

Tadeus už plakal, otevřeně vzlykal: „Ten kluk byl šoustán nesčetnými muži,“ vzlykal, „proč by měl můj syn být tím jediným, kdo platí? Ta coura je jako starý koště, každý na něm jezdí!“

Severus byl znechucený; není divu, že Teodor byl takový, když jeho otec měl tento postoj. Muž k Severusovi napřáhl ruku, hůlkou mířil na jeho srdce. Ruka se mu silně chvěla.

„Budeš trpět, Snape,“ sykl. „Budeš pomalu chcípat a dívat se, jak Temný pán setře tu tvou kundičku.“

Náhle se stalo několik věcí najednou.

Hermiona loktem bouchla Notta do břicha, přičemž ve stejnou chvíli kdosi vypálil omračující kouzlo, jež bylo tak mocné, mělo takovou sílu, že Nott odletěl až na zeď za nimi; slyšeli, jak jeho páteř praskla s ohavným křupnutím. V bublině nastal výbuch, všichni Smrtijedi současně padli na zem, v bezvědomí. Severus pocítil ostrou bolest, krev se mu řinula z břicha; krvácel.

Nott stačil před smrtí vyřknout své vlastní kouzlo: Sectumsempra.

Severus padl na kolena, najednou mu byla skutečná zima. Vše ostatní se zdálo tak daleké, tak vzdálené.

Slyšel, jak Hermiona křičí, asi křičela jeho jméno.

Ron také křičel – byl blíže než Hermiona: „Merline! Profesore Snape!“

Nedokázal se udržet na kolenou, a tak klesl na bok, všechno jakoby na okrajích černalo. Severus věděl, že ta kletba je obyčejně smrtelná; umře, je to jeho vlastní kouzlo, které vynašel v mladické aroganci, a cítil se tak hloupě pyšně, že ho zabije.

Ale, než umře, musí vidět svého Farida; přiměl se otočit hlavu, aby se podíval na boj, který nyní sváděl jeho milenec. Bylo to moc těžké, moc těžké se pohnout, ale zvládl to, musel. Oba bojující kouzelníci byli stále uzavřeni v magické bublině, vytvořené Faridem; viděl světla z kouzel, jež na sebe pálili.

Farid byl nádherný, jak tančil ve vzduchu, v bitevním poli, jež vytvořil, rovnal se Voldemortovi v kouzlu za kouzlem, kletbě za kletbou.

‚Uspěl jsem,‘ říkal si Severus hrdě. ‚Pomohl jsem mu stát se bojovníkem; pomohl jsem mu stát se mužem.‘

Hermiona se k němu vrhla, plakala nad ním; strhla si hábit a přitiskla ho k jeho zraněním.

‚Blázínku,‘ přemítal v duchu, ‚copak nevíš, že pro mě už je moc pozdě?‘

Vzpomínal na to otrocké dítě, jakým byl Farid jen před několika málo měsíci, na to, jakou dalekou cestu ušel k dospělému muži, k soběstačnosti, a usmál se.

„Můj chytrý, báječný chlapec.“ Už stěží viděl přes slzy, toužil svírat Farida v náruči, ještě jednou ho vášnivě políbit. Věřil, že Farid vyhraje, ale nemyslel si, že tu nebude, aby to viděl.

„Žij pro mě, maličký!“ šeptl.

Slyšel plakat Hermionu, celou svou vahou mu ležela na hrudi, ale zněla vzdáleně, jako by byla na konci velmi dlouhého tunelu. „Neumírej mi tu, ty starej mizero,“ křičela. „Neopovaž se, do prdele!“

Severus se skoro smál nad tím, co by Farid řekl, kdyby slyšel slušnou, uvážlivou Hermionu, která vůbec nikdy hrubě nemluvila, užívat taková slova.

„Miluji tě, můj miláčku,“ už to sotva byl šepot, možná jen jeho stín? „Buď volný, Faride, můj nejdražší, buď volný.“

Rozevřel dlaň, náhle spatřil pouto, zářivý zlatý řetěz, který je poutal. Nevypadal nějak jinak, než před těmi všemi měsíci, kdy mu ho Farid prvně ukázal. Ale byl jinak cítit.

A jak se díval, jak ta slova stále vyslovoval, moc tiše pro lidské uši, pouto se začínalo rozpouštět, rozplývat. Články řetězu se pomalu rozpadaly, povolovaly a slábly, jako mraky o letním dni, stále rychleji, jak Severus opakoval svou mantru: „Buď volný, má lásko, buď volný,“ dokud nakonec úplně nezmizelo. Pouto, jež je po mnoho měsíců spolu svazovalo, se prostě rozplynulo.

Severusovy oči byly moc těžké; stálo to hodně úsilí je udržet otevřené, a tak je nakonec nechal zavřít.

Slyšel Hermionin výkřik: „NÉÉÉÉÉ!!!“

Věděl, že se usmívá; na víčkách měl vtisknutý obrázek nádherného hrdiny z poslední bitvy - překrásného chlapce, naplňujícího svůj osud.

Pouto konečně zmizelo, spojení se rozpustilo, jeho ruka zůstala nakonec prázdná, a až do tohoto okamžiku si Severus neuvědomil, jak dříve byla plná.




43. kapitola


Farid se zdárně vyhnul kosti drtivé kletbě, když si všiml Notta staršího, jak pozvedl hůlku k Severusovi; seslal omračující kouzlo, jež odmrštilo muže na blízkou zeď. Farid zároveň také omráčil všechny ostatní Smrtijedy – nehodlal riskovat, že by se něco stalo jeho přátelům nebo samozřejmě dětem či učitelům.

Svou pozornost musel však skoro vzápětí obrátit zpět k Voldemortovi, neboť jeho protivník určitě nebude mít žádné slitování. Temný pán byl bezcitný; už si uvědomoval, že je smrtelný a může být zabitý: s Faridem bojoval o svůj život.

Farid ale neměl strach, cítil se podivně nadšený, sebevědomý. Kvůli tomuto trénoval s pánem a Remusem; pán znal Voldemortův bojový styl. Temný kouzelník reagoval přesně tak, jak pán předvídal. Proto bylo pro Farida snadné odpovídat na každý jeho pohyb. Potom náhle Farid ucítil ostrou bolest kolem srdce, na chvíli zůstal ochromený. Koutkem oka viděl, jak Voldemort pozvedl hůlku a vypálil kletbu, a tak na oplátku učinil to samé.

Náhle jím projela vlna moci a byl odhozen na stěnu bubliny. Neměl čas se zamyslet, co se mu stalo; měl čas pouze reagovat na mocnou magii, jež na něj zaútočila. Hůlky se spojily; jakoby blýskavá vypálená stužka propojila obě hůlky, a začaly se silně třást. Vše, co Farid mohl dělat, bylo ji svírat, zatímco se neustále točil uvnitř bubliny, stále hůlkou spojený s nepřítelem.

Voldemort na něj pokřikoval hadí řečí; křičel, že je mu svět dlužen: za jeho příšerné dětství, odmítnutí, které protrpěl, bolest. Na Farida chrlil nenávist, hrozil mu smrtí, agonií, mučením. A současně se pokoušel prohledat jeho mysl. Farid se v duchu usmál; chtěl-li Voldemort vidět mučení, zakoušenou bolest a utrpení, pak ho Farid nechá.

Pevně se chopil úponků, jež se mu otíraly o mysl, a vtáhl je do svých vzpomínek. Voldemortovi vše ukázal: všechnu temnotu, všechnu bolest; ukázal mu své příšerné dětství a nepustil ho, dokud neviděl vše, do poslední vzpomínky.

Když nakonec přerušil kontakt, Voldemort křičel.

Přerušil spojení mezi nimi a držel si hlavu v dlaních. Když se opět podíval na Farida, jeho oči probleskovaly sytě tmavorudou.

„Co jsssi zač, chlapče?“ zasyčel; ještě promlouval hadí řečí. „Ty bysss je měl zabít za to, co ti udělali, za to, že dovolili, aby ssse ti tohle ssstalo. Ssspoj ssse ssse mnou a ssspolečně budeme vládnout světu, ty ssse můžeššš stát temným, vidím to v tobě!“

„To bych neřekl,“ odmítl ho Farid. „Víššš, za to, co ssse mi ssstalo, činím zodpovědným pouze jednoho kouzelníka, a tím kouzelníkem jsssi ty. Nicméně, bude mým obrovssským potěšššením tě zabít!“

Voldemort vykřičel svůj vzdor a opět namířil hůlku – vypadala trochu poničeně a ohořele. Zkřivil ret.

„Skončeme to, chlapče! Avada kedavra.“

Farid se zasmál. Napřáhl ruku a kletbu chytil; bylo to lehké, viděl zářivé, zlověstné zelené světlo odrážet se v téměř průhledném plášti bubliny.

Světlo stočil do koule a pohazoval si s ní v ruce, jako by šlo o dětskou hračku; druhý kouzelník jen stál a třeštil oči. Farid se málem rozesmál, cítil se silný, neporazitelný.

„Podívej se na mou pěknou kouli, Volddemorte,“ pronesl. „Na, chytneš ji?“

A kletbu vrhl zpátky na muže, jenž ji seslal. Našla si svůj cíl, zasáhla Temného pána přímo doprostřed hrudi; na kratičký okamžik Farid zahlédl tvář druhého kouzelníka – šok, hrůza, zmrazily jeho rysy – a nato Voldemort vybuchl do tisíce střípků světla.

Síla výbuchu Farida odmrštila dozadu, ale celkem rychle se mu podařilo se vzpamatovat.

Potom se podíval dolů. V koutu síně, v kaluži krve, ležel jeho pán. Poppy byla u něj; zoufale ho zachraňovala, ale on se nehýbal. Farid věděl, že je pán pryč – už dlouho ho necítil, vůbec nic, pouto bylo také pryč. Farid zůstal sám. Pak padal, klesal do bezvědomí, všechno bylo černé, a už o ničem nevěděl.



Když se Severus probral, cítil se slabý a domlácený. Krom dýchání ho nic nebolelo, překvapilo ho, že ještě dýchá. Nyní byl u jeho lůžka Remus.

Chvíli ležel a jen se díval na vlkodlaka, dokud si druhý muž nevšiml jeho zkoumavého pohledu. Remus se na něj znaveně usmál.

„Zdravím, Severusi. Jak se cítíš?“

Severus zakašlal: „Jako by mě rozřízla sekací kletba,“ zachroptěl. Měl svíravý pocit na hrudi, jako by byla stažená; přes pás mu leželo prostěradlo, a viděl velké bílé obvazy ovinující jeho tělo.

„Málem jsi zemřel, Severusi,“ řekl Remus. „Jen o pár sekund víc, a byl bys mrtev. Tadeusi Nottovi se povedlo přerušit několik hlavních žil a tepen. Kdyby nebylo Hermiony, nedokázali bychom tě zachránit. Zřejmě chodí na mudlovský kurz jménem První pomoc. Bez jejího zásahu bys určitě zemřel. Provedla něco, čemu se říká aplikování tlaku. To tě udrželo naživu, dokud se k tobě nedostala Poppy. Samozřejmě si nemyslím, že Hermiona by ti dovolila jen tak umřít, ona je velice odhodlaná mladá dáma!“

Severus poslouchal jen napůl, musel vědět, jak je na tom Farid; na ničem jiném mu ani nezáleželo. Ze zvyku sáhl po poutu, s bolestí si uvědomil, že už není.

„Farid?“ ptal se naléhavě. „Jak je Faridovi?“ Remus vyhlížel neskonale smutně.

„Zvítězil Severusi - porazil Temného pána, ale na konci nastal jakýsi výbuch, a on tvrdě dopadl na zem. Podle Poppy je od té chvíle v katatonickém stavu.

Nemůžeme ho probudit – támhle na lůžku leží už přes čtyřicet osm hodin.

On nás všechny zachránil, jenže my ho nedokážeme probudit. Přemýšlel jsem, že možná, jen možná, bys mohl zkusit pouto.“

„Ne,“ šeptl Severus. „Ne! Merline, nemohu, Remusi, pouto už není - rozpustil jsem ho. On je volný - myslel jsem, že umírám, tak jsem ho propustil. Farid už není otrok, je svobodný člověk.“ Remus na to nic neřekl, i když vypadal šokovaně, úplně překvapeně. „Hermiona zjistila, jak to udělat,“ vysvětloval Severus. „Řekla mi to v ten den, řekla mi to zrovna před bitvou, takže když jsem si myslel, že umírám, osvobodil jsem ho.

Můžu jít za ním, prosím, můžu jít za ním?“

„Nesmíš se hýbat, Seve,“ odvětil Remus. Jeho hlas zněl ochraptělý emocemi. „Tvá zranění jsou sice zacelená, ale kůže je ještě moc jemná, mohla by popraskat, mohla by se ještě roztrhnout.“

Odmlčel se, patrně se na okamžik zamyslel. „Pokud mi slíbíš, že budeš v klidu ležet, zavezu tě blíž - ale musíš mi slíbit, Severusi, že se nepohneš.“ Severus se zahleděl do přítelových očí, kývl, jen jednou.

Remus ho tedy přesunul. Zavezl lůžko, na němž Severus ležel, blíž, tak aby viděl Farida, tak aby se bez natahování dostal k držení ledově studené ruky chlapce, jehož nade vše miloval.

Tentokrát to bylo jiné; když byl Farid dříve v bezvědomí, jeho dýchání bylo rovnoměrné, oči zavřené, ale teď to mělo naprosto odlišný průběh. Farid ležel klidně, mrtvolně klidně, a byl velice bledý. Jeho dýchání bylo povrchní, hruď se skoro vůbec nehýbala, a oči, ty byly na tom nejhorší; jeho nádherné zelené oči byly otevřené, ale vypadaly téměř jakoby zastíněné – nebyl v nich vůbec žádný ždibec života, žádná jiskra.

Když Poppy přišla prohlédnout Severuse a vyčinila mu, že nechal Lupina přesunout jeho lůžko, sdělila mu, že Farid měl prasklou lebku.

Měl i jiná zranění, ale ta se docela brzy vyléčila; právě to zranění hlavy ji znepokojovalo.

„Když padal, bylo to strašné - spadl na zem, a uhodil se do hlavy tak silně, že to všichni uslyšeli, rozléhalo se to a neslo síní. Od té chvíle se nepohnul.

Je v hlubokém kómatu, z něhož se možná nikdy neprobudí. Jeho mozek byl delší dobu oteklý, a musela jsem na chvíli rozšířit prasklinu lebky, aby se uvolnil tlak. Asi je pryč, Severusi, nenašla jsem žádnou mozkovou aktivitu, ať jsme dělali cokoli, neobjevila se žádná reakce – myslím, že jeho mozek je mrtvý.“

„Ne!“ odmítl Severus pevně, zachytil pohled lékouzelnice. „Neodepisujte ho, neopovažte se! Můj Farid je hodně silný, přežil toho tolik. Vyhrál, má toho tolik pro co žít, on neumře - já mu to nedovolím.“

Jak dny plynuly, nic se však nezměnilo.

Po celou dobu návštěvníci proudili do jejich pokoje a ven. Když jarní slunce ustoupilo začátku léta, přicházel jeden návštěvník po druhém a vyprávěli Severusovi, co se stalo v bitvě a k čemu novému došlo ve světě. Každým dnem Severus sílil: už se zvládal posadit, sundat obvazy, každý den vstával z lůžka na delší dobu; a celou tu dobu Farid ležel, malý a slabý, očima upřenýma do prázdna. Pomalu, ale jistě se každý poddal beznaději, vyjma Severuse, jenž nepodlehnul; umýval svého chlapce, láskyplně mu česal vlasy, vyprávěl mu, co se dověděl od jiných o venkovním světě, a hodinu za hodinou jen svíral Faridovu útlou ruku.

Od bitvy se svět hodně změnil. Farid s Voldemortem bojovali víc jak čtyřicet minut; kletby létaly sem a tam. Celá škola měla dobrý výhled na ně oba, obklopené bublinou. Nikdo ani vlastně netušil, proč Farid kolem sebe a Voldemorta vytvořil bojové pole, přenesl boj do vzduchu, ale všeobecné mínění se shodovalo, že všechny chránil a držel mimo dosah nebezpečí. A nebylo to podobné Faridovi?

Voldemort pálil na chlapce jednu kletbu za druhou, on je zmrazoval a posílal je rovnou zpátky. Poslední kletba byla zelená a zářivá, když tu Farid zastavil a vrátil, Voldemort vybuchl do tisíce střípků, roztříštěný, zničený. Právě, když bublina praskla, Farid se okamžik vznášel ve vzduchu, a pak se zřítil na podlahu hluboko pod ním, jako loutka, které se přestřihly nitě.

Každý ho viděl padat, nikdo však nebyl dost rychlý, aby ho zachytil; Severus si spílal za to, že tam nebyl, neboť kdyby byl, jistě by něco udělal.

Návštěvník za návštěvníkem vyjadřovali svou lítost, že nebyli s to pomoci Faridovi, že nikdo nebyl s to zastavit jeho pád. Líčili, co se přihodilo během bitvy, jak Smrtijedi najednou padali v bezvědomí, čímž se zachránilo mnoho životů. Toho dne nezemřelo jediné dítě ani člen učitelského sboru – ačkoli několik Smrtijedů ano.

A ti ostatní, proč ti ostatní…

Když Farid padal, všechny oči na něm utkvěly. Sirius Black se dostal ke zhroucenému jako první, ale nehýbali s ním do příchodu lékouzelnice. Už delší dobu měla plné ruce práce se záchranou Severusova života. Proto kdosi došel pro deku a zakryl ho, pak všichni jen čekali.

Sirius tak seděl u chlapce, svíral malou bílou ruku ve své jako tlapě velké pěsti, aniž se skoro hodinu pohnul, zatímco čekali, až někdo přijde ze svatého Munga; děti a ostatní učitelé stáli kolem něj, všichni spontánně tiše bděli nad chlapcem, jenž je zachránil. Poté, když dorazili lékouzelníci, konečně si všimli dítek.

Všichni Smrtijedi do jednoho, jež nezemřeli, zmizeli, na místě každého z nich se objevilo malé dítě, žádné z nich nebylo starší dvou let. Některé plakaly, jiné pevně držely hábity, které jim už nepadly, ale byly nahromaděné kolem nich na podlaze, a ještě další prostě seděly a koukaly na studenty. Ani jedno neneslo Znamení zla – každý Smrtijed se vrátil do doby nevinnosti.

Remus sdělil Severusovi, že kouzlo, jež Farid seslal (kdo jiný než Farid by něco takového dokázal) je muselo všechny držet ve stázi, dokud se Farid nehýbal. Jen co ho lékouzelníci zvedli na magická nosítka, kouzlo, jež děti udržovalo strnulé na místě, se zrušilo a ony přišly k životu, k vědomí.

Právě existence těchto dětí nakonec sesadila Popletala.

Ministr kouzel se netěšil oblibě od jeho nedávného setkání s Faridem. Ve dnech následujících po bitvě musel zodpovídat otázky o tom, proč škola byla tak zranitelná, jak to, že se Voldemortovi podařilo zaútočit, proč nebyla tak chráněná, že se Smrtijedy musela bojovat hrstka učitelů a starších studentů, a jak to, že osmnáctiletý chlapec úplně sám porazil Voldemorta, bez krytí a podpory takzvaných ‚důkladně vycvičených bojem ostřílených bystrozorů‘.

To Popletal nedovolil lékouzelníkům dostat se do školy, stál si za tím, že oblast musí být zabezpečená, než jim bude umožněn vstup. Tento příkaz se nesetkal s dobrou odezvou rodičů dětí, jež utrpěly zranění.

Popletal si však ani nevěděl rady, co si počít s batolaty; byl z nich úplně vedle, když na ně došlo. Zprvu je chtěl poslat do Azkabanu, ale tuto myšlenku záhy zamítlo několik nejvýznamnějších osobností. Vlastně, několik uvězněných Smrtijedů bylo propuštěno, poněvadž se také vrátili do dětství. Draco Malfoy musel odpelášit zachránit batole Luciuse a vzít ho do letní vilky, v níž nyní žil se svou matkou.

Farid, jak vidno, soudil Smrtijedy; jaké bylo kritérium, to nikdo nevěděl, ale zřejmě se rozhodl, že někteří si zasloužili druhou šanci. Proto je vrátil do dětství, raného dětství, aby jim dal tuto šanci. Severusovi to hned došlo, když Poppy děti prohlédla, a oznámila, že mají patnáct měsíců – přesný věk Harryho Pottera v době, kdy byli zabiti jeho rodiče.

Byl to Faridův přítel, americký novinář Adrian Barnard, jenž nakonec za nepříznivě nakloněnou a rozezlenou tiskovou společnost obvinil ministra, jak vedl tým bystrozorů, jež se přímo snažili pozatýkat třicet sedm malých dětí a eskortovat je do vězení. Adrian prohlásil ministra za blázna a zbabělce, jenž je schopný jen zastrašovacích taktik. Nadto, skutečnost, že zdržoval lékouzelníky, protože se bál hrstky dítek, znamenalo, že by také mohl být zodpovědný za Faridův současný stav, neboť jejich pozdní příchod možná přispěl k současnému stavu hrdiny.

Po Barnardově vášnivém odsudku, Kornélius Popletal ráno zmizel a Amélie Bonesová byla namísto něj jmenována prozatímní ministryní.

Převzala odpovědnost za tým bystrozorů – jejichž morálka byla rekordně nízká – třicet sedm dětí (plus šest dalších přivedených později z vězení), a Azkaban, který už neměl stráže. Vzala si na starost kouzelnický svět, jenž byl, poprvé za více než dvacet let, zcela osvobozený od teroru, a ujala se ochrany hrdiny, jenž spal, nevědomý toho, co se děje, zatímco se politické podmínky měnily a tvořila se historie.

Několikrát navštívila Farida, říkala Severusovi o Merlinově řádu, který si přáli darovat chlapci, že by v zářící budoucnosti mohl být bystrozor, kdyby se jím rozhodl stát. Neměla však o nic větší úspěch v jeho probuzení než kdokoli jiný, a tak, nevnímající změny probíhající kolem něj, Farid jen spal dál.




44. kapitola


Farid stále bloudil; ani vlastně netušil, jak dlouho byl na tomto místě, cítil se ztracený. Krajina byla zvláštní - temná, plná podivných, zkreslených obrazů, vyvěrajících z průrvy, jež pomalu tento svět zkreslovaly ještě více. Díval se na průrvu, kterou našel uprostřed tohoto podivného, tajemného světa; opakovaně se k ní vracel. Byla temná, zlověstná, nad jeho chápání. Farid se otřásl; přál si, aby tu byl pán s ním, zoufale ho chtěl obejmout.

Průrva ho děsila; byla hluboká, záhadná a zkreslovala obrazy, jež čím dál více v přívalech vyvrhovala. Občas Farid zahlédl jednoho ze svých přátel, ale vždy se zdáli být v dálce, zacházeli za roh nebo mizeli z dohledu.

A co hůř, tu a tam viděl nebo slyšel Jusufa nebo Vernona, myslel si, že ho hledají, a tak se schovával.

Jednou nebo dvakrát viděl pána, vždycky však hovořil s někým jiným, jeho pozornost se zaměřovala jinam, když chtěl Farid jít za ním. Většinou, když se Farid přiblížil, on se otočil a odcházel, pak se v dálce objevil strýc Vernon nebo Jusuf, a Farid musel utéct.

Konečně po týdnech hledání si pomyslel, že našel místo, kde by mohl být v bezpečí; stál před místností - vypadala jako dětský pokoj. Uvnitř byl malý chlapeček, hrál si s hračkami, které vytahoval z koše, třepal s nimi nebo chrastil či žvýkal. Farid se usmál; působilo to tu tak chráněně, vlídně. Pár okamžiků pozoroval hrající si dítě, a potom… tím dítětem byl on, to dítě je on sám! A v tu chvíli Farid věděl, kde je.

Ve své hlavě, uvězněný ve své mysli; tohle byly jeho vzpomínky. Průrva byla místo, kam se uhodil do hlavy, když spadl. Umíral; pomalu ho to zabíjelo, ničilo mu mysl a zahalovalo ho temnotou.

Zde ho Jusuf nemohl zranit, ani ublížit, poněvadž byl jen vzpomínkou. Byl v minulosti, jejich spojení neexistovalo. Vernon Dursley byl také pouhým přeludem; také již nemohl zranit Farida.

Ale co pouto? Farid po něm neviděl jedinou známku; hledal ho na tomto místě týdny a zřejmě bylo pryč. Copak byl pán také pryč? Už zemřel?

Farid ho viděl padat, uvnitř sebe cítil díru, jež musela zůstat po zrušení pouta, už si vzpomněl. Ale jestli bylo pryč, opravdu zničené, pak i pán musí být pryč. Farid si nemyslel, že by si s tím poradil. Jak by mohl dál žít ve světě bez pána, i kdyby to pouto umožnilo?

Podíval se na sebe, přesto ne na sebe. Ta kolena nebyla jeho; byly to buclaté nožičky batolete. Prohlížel si pokoj, v němž seděl; byl zářivý a veselý. Živý vlys zdobil stěnu, kouzelná zvířata se honila ve stálém kruhu, namalovaná jasnými barvami: červenými, modrými a zlatými. Tento pokoj si nepamatoval. Copak je zpět u strýce? Byl to snad Dudleyho pokoj?

Poté však uslyšel ženský hlas. Krásný, melodický; mohl by ho poslouchat věčně. Otočil hlavu a spatřil tu, která promluvila. Viděl zářivé smaragdové oči, tolik podobné jeho, a jasné měděné vlasy.

„Harry.“ Žena se usmívala, usmívala se na něj, její tvář byla láskyplná a užaslá. Znal ji, jistěže ano. Ona je Lily Potterová a on její syn.

Náhle věděl: kdysi, před pánem, před špatnými věcmi, co se mu přihodily, před Dursleyovými, před Jusufem, byl chlapeček jménem Harry Potter, jehož rodiče ho tuze milovali.

„Pojď, můj človíčku,“ pobízela jeho matka jemně, „pojď k mamince. Zvládneš to, dokážeš chodit.“

Stála ve dveřích, paže měla rozpřažené, za ní Farid viděl zářivé zvoucí světlo, plné domova, lásky, útěchy, světla, jež ho volalo.

Vyškrábal se na nohy - nebylo to snadné, dost se kymácel, ale podařilo se mu to. Vytáhl se a před sebe doširoka roztáhl ruce, když hledal rovnováhu.

„Pojď, broučku,“ povzbuzovala ho matka, „ty to zvládneš, můj šikulko.“

Farid se zasmál, jeho matka na něj byla pyšná. Ačkoli to neznělo jako jeho smích, spíš jako nějaké broukání.

Matčiny paže byly však stále otevřené a vypadaly tolik bezpečné a lákavé, že to Farida přimělo udělat krok vpřed na nejistých nohách.

Jeho matka se také zasmála.

Volala na někoho těsně za dveřmi: „Jamesi, Jamesi, pojď se podívat! Chodí, zvládl to - náš Harry jde zpátky k nám.“

Poté se k jeho matce připojil usměvavý muž se širokým úsměvem a jiskřivýma oříškovýma očima. „Výborně, můj Harry,“ pronesl. „Chytrý kluk! No, synku, pojď, pojď k tatínkovi!“

Znenadání Farid už nebyl dítko; byl sám sebou, dospělý. Osamocená slza mu skanula z koutku oka; slza smutku za ty, které opouští, slza lítosti. Snad to je správné rozhodnutí. Doufal v to. Možná nastal čas jít dál.

Jeho rodičům zřejmě nezáleželo na tom, že se změnil - stáli tam, se stále doširoka napřaženýma rukama. Usmívali se na něj, vítali ho. Světlo za nimi, hřejivé a zvoucí, ho volalo, stále ho volalo, kupředu do jiného světa. Už nemusí zůstat tady na tomto děsivém místě, může jít dopředu na místo, kde znovu nepozná bolest, osamělost, jež musel v životě trpět. Může jít na místo, kde bude šťastný, a možná na něj na druhé straně světla čeká pán.

Proto Farid učinil další krok a další - bylo to snazší s každým malým krokem. Vyrovnal se v ramenou a směřoval dál k nim, kráčel ke světlu, konečně šel domů.



Severus seděl u Farida, jako každý jiný den, alespoň na nějakou dobu - ostatně se už vrátil k vyučování. I Albus tu byl, Ron, Hermiona, Draco a Neville. Stalo se to už pro ně trochu tradicí: navštěvovali Farida před večeří a mluvili k němu, vyprávěli mu, jaký měli den, a co chystali na později. A potom, po večeři, se Severus k němu vracel sám nebo s Tárikem, jemuž chyběl jeho veselý a živý páníček, a sedával u Farida tak dlouho, dokud nebyl čas jít spát. Třeba něco málo známkoval, nebo četl knihu, ale prostě dělal společnost svému milenci, poněvadž věděl, jak se Faridovi nelíbilo být sám. Dlužil mu toho tolik, svému chlapci, všichni mu dlužili. Už je to však pět týdnů a Farid se ještě neprobudil.

Poppy se dál přela, že Farid umírá, že bytost, jakou byl Farid, už není, přesto ho však Severus nenechá odejít. Vyžadoval, aby Poppy hocha krmila magicky, aby byl sledován jeho stav, udržován v čistotě a suchu.

Jednou či dvakrát se pokusil vstoupit do Faridovy mysli. Našel pouze zmatek a temnotu, avšak odmítal věřit, že to znamenalo, že je Farid ztracen. Severus věřil, že někde na druhé straně temnoty, byl Farid uvězněný. Když však na něj pořád mluví, říkají mu, že ho milují, že jim chybí, jednou, nějakým způsobem, Farid nalezne cestu domů.

Rozmlouval s Albusem o studentech pokročilých lektvarů - brzy přijde čas jejich zkoušek, docela se obával o Antonyho Goldsteina, jenž se zasekl na mrtvém bodě. Právě se o tom zmiňoval řediteli, když v tu chvíli Hermiona zakřičela:

„Farid, Farid! Pomozte mu, pomozte mu, přestal dýchat!“

Severus se otočil, aby se podíval na chlapce, jak se dalo čekat, jeho hruď se nehýbala. Farid přestal dýchat; jeho oči stále nevidoucně hleděly dopředu. Severus nehlasně vyřkl slovo ‚ne‘.

Pojednou však spatřil záblesk naděje; v koutku Faridova oka se objevila slza, pomalu mu stékala po tváři. Severus skočil k němu; do rukou uchopil Faridovy bledé líce a hluboko se zahleděl do jeho očí - kdesi hluboko, hluboko uvnitř viděl stopu po záblesku světla.

Strhl si plášť. „Vezměte ho, slečno Grangerová. Vstoupím do jeho mysli, on ještě není mrtvý!“

„To ne, můj chlapče,“ ozval se Albus. „To ti nemohu dovolit, on je pryč. Byl to úžasný hoch, nádherná osobnost, ale ztratili jsme ho, nechme ho v klidu zemřít.“

Severus málem frustrovaně zakřičel - na tohle neměl čas. Obrátil se zlostnýma očima na Albuse.

„Zpátky, starče!“ vykřikl. „Drž se dál ode mě a od něj. Do jeho života ses míchal už tak dost - ve Faridovi je něco živého, viděl jsem to! Já to najdu a přivedu zpět.“

„Ale Severusi,“ Brumbál vyhlížel šokovaně jeho výbuchem, „vstoupíš-li do jeho mysli a on zemře, přišli bychom i o tebe.“

„Tohle riziko jsem ochoten podstoupit,“ prohlásil už mírněji. „Můj život bez Farida nic neznamená, bez něj možná také zemřu. Rone,“ otočil se k zrzkovi, a pokynul hlavou k řediteli, „vytáhněte si hůlku - kdyby mi v tom chtěl nějak bránit, proklejte ho.“ Poté bez otálení vytáhl svou hůlku, zahleděl se hluboko do Faridových očí a vyřkl: „Legilimens.“

Nato Severus neustále padal, temnotou, prostorem. Ještě nikdy neměl odvahu tak daleko zajít. Netušil, co jej čeká, ale pro Farida, pro svou nejdražší lásku, to za to riziko stálo.

Nyní viděl obrazy - vzpomínky. Severus si připadal, že se octnul v nějaké malbě od Hieronyma Bosche - tak ohyzdné a hrůzné byly obrazy před ním. Měl za to, že věděl o všem, co se Faridovi stalo, ale když to viděl, když viděl chlapcovy strašlivé vzpomínky, něco se v Severusovi zlomilo, a uvědomil si, že jestli se odtud někdy dostane, už nebude takový jako dřív.

Potom náhle dosáhl země. Ležel na travnatém svahu u jezera v Bradavicích. Slunce svítilo a hřálo: byl ve vzpomínce. Dopadl na něj stín, silueta, a vzhlédl. Ať to byl kdokoli, stál před slunce a nemohl ho dobře vidět.

Uslyšel hlas: známý a zároveň docela pozměněný - chlapcův hlas, hluboký, přesto ne tak hluboký, jakým jednou bude.

„Dobrý den, pane,“ pronesl ten hlas. „Přemýšlel jsem, jestli pro mě přijdete.“

Severus se posadil.

„Faride?“ ptal se. „To jsi ty, Faride?“

„Jistěže jsem to já,“ přitakal hlas trochu mrzutě, pomyslel si Severus. Stín si sedl, Severus konečně viděl svého chlapce, svého krásného chlapce. Usmíval se, oči mu tančily, byl živ a zdráv.

„Ztratil jsem se,“ řekl Farid. „Hledal jsem cestu domů, ale ztratil jsem se. Čekal jsem na vás. Prosím, pane, vemte mě domů.“

Severus si uvědomoval, že se zubí od ucha k uchu - ‚jako blázen‘, řekla by jeho matka.

„Jsem moc rád, že tě vidím, má lásko, můj milovaný chlapče. Už jsem nevydržel čekat a šel jsem tě najít, ale ty nemáš svůj přízvuk, milý, nezníš jako ty,“ pochichtával se, když vtáhl hocha do silného objetí.

Farid se na okamžik odtáhl a vzhlédl na Severuse nádhernýma, zelenýma očima, v nichž se zračila zmatenost.

„Samozřejmě, že nemám přízvuk, pane!“ prohlásil. „Takto zním ve své hlavě!“

Severus se usmál a políbil ho na nose.

„Zníš překrásně,“ řekl, jak něžně dále políbil Faridův krk.

„Takže já mám přízvuk? Tedy, normálně?“ dotazoval se Farid, odtáhl se od polibků a hleděl na něj poněkud udiveně.

Severus se jen uchechtl, když kývl, a otřel tvář o tu Faridovu.

„Už nejsem tvůj pán, maličký,“ šeptl Severus. „Víš to?“

Teď zase kývl Farid: „Ano,“ přitakal posmutněle. „Myslel jsem si, že jste zemřel, že jste mě opustil. Většinu času jsem byl dost zmatený. Jen jsem bloudil, hledal jsem vás, nevěděl jsem, kde jsem - viděl jsem vás, jak jste tam ležel po bitvě a myslel jsem si, že jsem vás ztratil. Netušil jsem, kde jsem to byl, co se mi to stalo, ale potom jsem viděl Lily a Jamese.“

Smutně se zasmál: „Má maminka a tatínek. Chtěli, abych byl s nimi, šel do světla, a já to málem udělal, skoro jsem šel. Ale v poslední chvíli jsem se zastavil - nemohl jsem to udělat.“

Severus se na něj upřeně zahleděl. „Proč ne?“ ptal se jemně. „Proč ses vrátil?“

Farid zvedl hlavu, a setkal se se Severusovým neochvějným pohledem. „Nemohl jsem,“ odvětil. „Nemohl jsem prostě takto opustit své přátele - chtěl jsem žít.“ Opět sklopil oči. Poté tichounce, že Severus musel bedlivě poslouchat, zazněla jeho následující slova: „A vy jste tam nebyl - myslel jsem si, že kdybyste umřel, také byste na mě čekal. A tak jsem jim řekl, že ještě nejsem připravený umřít, že je toho mnoho, co chci nejprve udělat, a myslel jsem si, že jsem volný, že jste mě nějak osvobodil, a chtěl jsem vědět, jaké to je být volný, aspoň na chvíli.“

Faridovy oči se zalily slzami: „Řekli, že jsou na mě pyšní, že mě milují, a že jednou, až budu připravený, budou na mě čekat.“

Severus objal svého chlapce, Farid se opřel do jeho objetí. „Říkali mi Harry,“ pokračoval Farid, „ale řekl jsem jim, že ten chlapeček, kterým jsem byl, měl zemřít, když byl jen dítě. Řekl jsem jim, že můžu být pro svět Harry Potter, ale pro mé milované a přátelé jsem známý jako Farid.“

„A co ti na to řekli?“ ptal se Severus zvědavě.

„Že jsem jejich syn, ať je mé jméno jakékoli, a že mě oba milují, více než život.“

Severus na to nemohl nic říct, proto si jen hocha přitáhl blíž a chvíli jej držel. Seděli na travnatém kopci, na slunci, on a Farid.

„Viděl jsem tvé vzpomínky, Faride,“ šeptl. „Viděl jsem věci, které ti provedli - byli příšerní, hrozní! To jsem netušil.“

Farid přiložil prst na Severusovy rty. „Ššš, pane,“ pronesl. „Oni jsou minulostí - už mi nemůžou ublížit. Smířil jsem se s nimi, přijal je, vždy budou mou součástí, ale můj život neřídí, už ne. Teď mám vás, přišel jste pro mě, jak jsem doufal.“

Severus se usmál. „Půjdeš tedy domů?“ zeptal se váhavě.

„Ano, pane,“ odvětil mu Farid. „Chci jít domů. Jen je to tu mírumilovné, v mé hlavě, a nejsem si jistý cestou.“

„Ukážu ti ji, ano?“ řekl mu Severus. „A mimochodem, už není žádný pán. Mé jméno je Severus.“ Vzal Faridovu ruku do své a vedl svého milovaného zpátky do života, zpátky do budoucnosti naplněné nadějí a láskou.



Ve Faridově pokoji bylo pozdvižení! Všichni křičeli a poměrně bezúčelně pobíhali. Severus otevřel oči, uvědomil si, že stále svírá Faridovu ruku.

„Dost!“ zahřměl. „To už by stačilo!“ Okamžitě uposlechli, rozhostilo se ticho.

„Pane profesore Snape,“ promluvila Hermiona, možná za všechny, včetně Albuse, jenž si zjevně vzal Severusova slova k srdci a mlčel. „Mysleli jsme si, že jsme o vás přišli. Díky bohu, že jste v pořádku! Farid začal před pár okamžiky znovu dýchat, ale nemohli jsme vás probrat a…“ odmlčela se, když se zahleděla na lůžko. „Ach!“ vypravila ze sebe tiše.

Severus následoval její pohled.

Farid se probudil. Byl velmi bledý a patrně oslabený, ale vzhůru. Jeho oči šíleně jiskřily, v jiskření se měřil s Albusem.

„Ahoj, Severúsi,“ řekl s úsměvem na rtech. Jemně stiskl Severusovu ruku. „Dékuju, že si mě přivedl domů.“




45. kapitola


Byl konec srpna. Za několik málo dní dorazí bradavický spěšný vlak a přiveze zpátky do školy hordu dětí. Severus se toho svým způsobem hrozil - poslední dva měsíce byly pro něj čisté blaho; uvědomil si, že je klidný a konečně opravdu šťastný.

Právě šel za Faridem na famfrpálové hřiště; jeho milenec nacvičoval letecké techniky s Ronem a Dracem. Severus se usmál, moc se mu líbilo, že může vyslovovat slova ‚můj milenec‘. Chtěl vidět svého chlapce, doprovodit ho domů; nebyli spolu celý den. Severus měl moc práce; vařil několik lektvarů a dával do pořádku učebny. Ráno proběhla porada učitelského sboru. Severus věděl, že dlouhé líné dny letních prázdnin se chýlí ke konci.

Farid byl na tom mnohem lépe. Ještě byl oslabený a nějakou dobu bude. Dlouho byl moc nemocný, ale každým dnem vypadal o něco silnější, o něco zdatnější. Severus na něj nemohl být pyšnější.

Zařídil, aby se večeře podávala pro ně všechny v jeho bytě: Rona, Seamuse, Hermionu, Draca, Nevilla a Pansy. Všichni sem přišli na pár dní před začátkem školního roku. Severus si uvědomil, že je docela rád vidí. Každý z nich začal brzy pracovat a už tady nemohou tak často být. Věděl, že Farid moc rád vidí své přátele. Farid začne chodit do své nové práce až za několik měsíců; vybrali ho, aby hrál famfrpál za Pýchu Portree - obrátili se na něj koncem druhého pololetí. Farid sice samozřejmě od doby po bitvě s Voldemortem nelétal, ale jeden lovec talentů se podle všeho objevil na zápase, v němž celkem lehce porazil Draca Malfoye, a nezapomněl, jak je Farid dovedný na koštěti.

A tak v červenci těsně před jeho narozeninami, Farid odešel se Siriusem na zkoušku do tohoto týmu. Podle velice bujarého Blacka, Farid všem vyrazil dech, když strčil do kapsy zkušené, profesionální hráče, i ve svém oslabeném stavu. Takže se nyní Farid těšil na svou budoucnost chytače za jeden z nejlepších týmů ligy. Severus byl na něj pyšný.

Sotva ostatní kluby zaznamenaly, že je Farid k dispozici, několik dalších jej oslovilo, ale on je všechny odmítl ve prospěch Portree. Byla ostatně blízko a Farid bude doma každou noc. Pro něj, být blízko svého Seva, bylo ze všeho to nejdůležitější.

V těchto dnech příliš neviděli Siriuse Blacka; byl dost zaměstnaný. Vzal si na starost opatrovnictví „Potterových dětí“, jak byli známi omlazení Smrtijedi. On a Adrian Barnard se během měsíců, kdy se Farid zotavoval, velmi sblížili. Adrian byl dobrý pro Siriuse; usměrnil ho, klidnil ho, když se vrhl na další ze svých šílených plánů a pomohl mu sblížit se s Faridem. Adrian patrně rozuměl chlapci lépe než kdokoli jiný. Nikdy nezapomněl na první setkání s mladíkem nebo na to, jak byl ohromen Faridovým duchem a statečností.

Amerického kouzelníka velice ohromilo i Faridovo řešení, jak si poradit s bývalými Smrtijedy. Byl přesvědčen, že většina z nich byla svedena z cesty, vychovávána předsudkům a nenávisti, a potřebovali, aby jim byl ukázán jiný způsob myšlení.

Sirius chtěl pomoci dětem, poněvadž nebyl s to pomoci nebo zachránit Harryho, nebo ostatně svého bratra Reguluse, o nějž ho připravil Voldemort dlouho před Harryho narozením. A tak si pořídil prostorný dům na venkově a naverboval celou armádu pomocníků, včetně domácích skřítků, Remuse a mudlorozené Hermiony Grangerové, jež ráda učila tyto děti o svém světě. Možná se tentokrát děti, jež byly vychovávány v prostředí nedůvěry a lží, naučí jinému myšlení, když budou vyrůstat ve zcela odlišném světě.

Ostatní v kouzelnickém světě to posoudí, až budou děti starší, ale většina lidí jim byla zřejmě příznivě nakloněna; koneckonců to byl nápad jejich milovaného Záchrance.

Některé děti měly ještě rodiče. Někteří chtěli opět vychovávat své děti, ale teď už jinak. Nicméně další měly děti, jež byly nyní starší než ony, ale jež o světě smýšlely úplně jinak. Draco Malfoy převzal odpovědnost za výchovu Luciuse, a i Greg a Vincent převzali odpovědnost za výchovu svých vlastních otců.

Takto Severus dumal, zatímco mířil k famfrpálové tribuně. Hermiona tam četla knihu o vývoji dítěte od Lva Vygotského*; líčila Severusovi, že tento muž měl některé vynikající myšlenky, jež mohou být docela dobře aplikovány do kouzelnického světa a na výchovu tolika dětí.

Chvíli seděli a povídali si, zatímco nebe potemnělo a na obloze klesaly tři tečky, až nakonec přistály přímo před nimi. Pak zničehonic se Severus přistihl, že se nemůže hýbat: ztuhl na svém místě. Ostatní byli podobně zasaženi; vlastně jediným, kdo se mohl zjevně pohybovat, byl Farid.

Už nastal soumrak - večer se přiblížil rychleji a v tu chvíli Severus spatřil siluetu člověka, jenž k nim přicházel. Vysoký a impozantní, tmavé vlasy na spáncích prošedivělé a tmavší oči, jež jakoby pronikaly do nitra lidské duše; byl to Faridův někdejší pán, Jusuf.

Farid si poradil s touto výzvou tak, jak si poradil se všemi výzvami: napřímil se, vyrovnal se v ramenou, a upřeně hleděl upírovi z očí do očí.

„Có chceš?“ pronesl chladně, když k nim alfa upír došel.

Jusuf se zastavil před ním, napřáhl ruku, aby se dotkl Faridových vlasů; Farid ji odrazil.

Jusuf se usmál.

„Maličký, ty ses nezměnil. Pořád máš lví srdce, že?“ Farid neodpověděl; jen zúžil oči a vrhnul po Jusufovi takový pohled, při němž by Severus sebou trhl, kdyby se mohl hýbat. Zoufale se snažil prolomit kouzlo, ale bezúspěšně.

„Opouštím Evropu, maličký,“ Jusuf hovořil vyrovnaným hlasem. „Přišel jsem tě požádat, aby ses přidal ke mně, šel se mnou. Nemohl jsem na tebe zapomenout a vím, že nikdy toho nebudu schopen.“ Usmál se a zahleděl se do Faridových očí. „Udělal jsem chybu, že jsem je změnil, tvé oči,“ pokračoval. „Jsou mnohem přitažlivější ve své původní barvě. Kdybych je nechal, tak jak jsou, možná by ses přede mnou nedokázal zapřít, viď?

Měl jsem tušit, jak mocný jsi. Pokoušel jsem se tě dost usilovně zlomit, přesto se mi to nepodařilo. To je důvod, proč jsem tě daroval tvému anglickému kouzelníkovi - nedokázal bych snést vidět mou malou hračku zabitou, vysátý ten báječný život, kterým překypuješ.“

Faridovi to však stačilo: „Poslyš, Jusufe,“ promluvil tiše. Jeho přízvuk se v posledních měsících zlepšil k nepoznání, ale stále byl patrný, zvláště když se naštval. „A có kdybys odprrejsknul! Prrotože tě néchci vidět, prropusť mí přátelé a mého milence a zalez zpátky pod svůj kámen!“

Jusuf zvrátil hlavu a rozesmál se: „Ty máš takovou kuráž, maličký, získal sis mé srdce - víš to?“ Náhle se v jeho očích objevil hluboký smutek. „Víš, jaká osamělá je věčnost, maličký? Budeš ji sdílet se mnou? Budeš mít takovou moc, netušenou moc, všechnu magii, která tebou proudí, bez jakýchkoli morálních zábran, bez výčitek svědomí, které by tě zastavily, jen považ, co bychom dokázali. Proměním i tvé přátele, budeš-li chtít. Dám ti vše, po čem toužíš. Nepustil jsem temná stvoření do tvé bitvy s tím dvojí krve, který se chtěl stát nesmrtelným. Mozkomory jsem sice nedokázal zastavit, ale ostatní ano, jak jsem řekl - všechna temná stvoření.

Žiji dlouho, maličký - osm set let jako ‚Jusuf‘. Předtím jsem míval mnoho jmen: Lucifer, Osiris, Mithras. Po celé generace lidí jsem byl svědkem jejich historie, pil jsem z jejich hrdel, vyžíval se v jejich podrobení, ale ty, ty maličký, jsi jiný, jsi dobře pojmenovaný, ty jsi opravdu jedinečný. Ti ostatní, tolik jiných, byli pro mne jako sny, které rychle uplynuly, několik si jich pamatuji: Alexandr, Caligula, César. Každý mi dal mnoho protislužeb - Temüdžin mi přivedl celé armády, na nichž jsem hodoval. Zažil jsem nejtemnější dny vaší historie a liboval si v krvi hmyzu známého jako lidstvo. Jsou bezcenní, lidé, ale ty, maličký, jsi jiný - nikdy za celý můj předlouhý život jsem nepotkal nikoho tak mimořádného jako jsi ty.“

Farid na něj stále zahlížel: „Už se ke mně népřiblížíš, Jusufe. Jsem teď dospělý, ne malý děcko - rraději bych si zuby rrozerval vlastní žíly, než tě nechal se ke mně přiblížit. Hned odejdi, když jéště můžeš - pokud tě někdy znovu uvidím, zabiju tě.“

Upírova tvář zvážněla: „Tušil jsem, že to řekneš, můj Faride, věděl jsem, že nemám šanci, ale neodpustil bych si, kdybych to nezkusil. Jen jsem si přál ještě jednou ochutnat tu tvoji výjimečně mocnou krev - nikdy předtím ani potom jsem neochutnal nic podobného. Chybí mi, ty mi chybíš, už mi díky tobě nechutná obyčejná krev.

Nyní odejdu daleko. Je mnoho míst, kde můžu žít z utrpení jiných - vždy tu bylo a bude i nadále. Ale ty a tvé děti a děti tvých přátel, budete přede mnou a mým druhem v bezpečí. Poněvadž krev, která proudí tvými žílami, je s příměsí mé krve - jelikož náleží mně, oni tě poznají a neublíží ti. Žij dlouho, maličký, buď šťastný.“

Uchopil Faridovu ruku do své a pomalu ji povznesl ke rtům, Farid se tentokrát neodtáhl.

„Sbohem, milý otroku. Nesmírně tě miluji.“

Nato zmizel, jako by tu ani nebyl, a všichni se mohli opět pohybovat.

Severus se rychle rozběhl a vtáhl svého milence do náruče - Farid se silně chvěl.

„Do prdele,“ ulevil si Ron. „V životě jsem ještě nebyl tolik vyděšenej, ani Voldemort nebyl takhle děsivej jako on. Ještěže mě úplně znehybněl, jinak bych se podělal. Jaks to s ním do prdele přežil, Faride?“

Farid se jen zasmál. To co Severus považoval za strach, bylo vlastně to, jak Farid dusil záchvat smíchu a když to Ron nakonec řekl, Farid se rozesmál naplno. Pořád se smál, zatímco ostatní se na něj užasle dívali.

„On už není tolik děsivý,“ pronesl Farid, když se konečně přestal smát. „Sice je strrašák, ale už mi nemůže ublížit - už se nebojím. Ještě sem slabý, jinak bych ho zabil, tó urrčitě věděl. Prroto přišel teď, když nejsem tak silný. Dlouho se objevoval v mých nočních můrrách, ale už ne, prro mě je mrrtvý, a jednou, až dospěju, nájdu ho a snad ho zabiju.“

Sotva to řekl, jeho moc, jež byla ještě oslabená jeho bitvou s Voldemortem, zajiskřila kolem něj, Severus si uvědomil, že jim to všem připomnělo, jak magicky silný je tento mladík.

Jusuf měl v tom pravdu - kdyby byl Farid proměněn, byl by neuvěřitelně mocný. Lstivý a vypočítavý, okouzlující a bystrý, a svět by neměl šanci. Avšak díky odhodlání a statečnosti jednoho poznamenaného malého chlapce, jenž by neměl být naživu, Armageddon nenastal, svět je v bezpečí a prastaré zlo se, přinejmenším pro teď, odvrátilo.

Severus se otřásl a vzal Farida za ruku. „Půjdeme na večeři, lásko?“ řekl a láskyplně se zahleděl do Faridových očí.

Farid se usmál a kývl, společně se vydali na cestu. Za sebou Severus zaslechl, jak se ostatní baví o tomto podivném setkání: „Jsem zatraceně rád, že ten parchant je daleko ode mě,“ povídal Ron. „Nevydržel bych to. Merline, kdyby se mě zeptal, abych šel s ním, okamžitě bych řekl: ‚Ano pane, kam si přejete?‘ A náš Farid ho snášel celý roky.

Ale jedna věc mi není jasná,“ pokračoval. „Kdo byl proboha Temüdžin?“

Tentokrát mu odpověděl Draco: „Temüdžin bylo pravé jméno Čingischána,“ odvětil druhý hoch.

„No ale, kdo byl zase on? Nějaký slavný mudla, že?“ ptal se na to Ron.

Nakonec se ozval vždy hlasitý a jasný Hermionin hlas, zatímco se vydali ke hradu a domů:

„Rone, ty jsi ztracený případ! Ale já tě miluji.“ Potom už jen zvuky Dracova předstíraného dávení byly unášeny večerním vánkem.



*Pozn. překl.: Lev Semjonovič Vygotskij -  stručná biografie




Epilog


Opět bylo léto. Právě se těšili z nádherného počasí, dnes se Severus s Faridem zaváží jiným druhem pouta: dnes si sváží ruce*, dnes se vezmou.

Na trávníku před Severusovým a Faridovým venkovským domem stál kouzelnický stan. Už se hemžil lidmi, ačkoli bylo ještě brzy ráno; nikdo nechtěl o tuto událost přijít. Všude se tlačili přátelé a rodina. Mnoho z nich patřilo různým přátelům. Jen Ron s Hermionou tu měli pět dětí, jejich nejstarší holčička Ginny bude dnes za družičku. Remus se oženil s Nymfadorou, i když by se nikdo neodvážil ji takto říct; někdejší bystrozorka odešla do výslužby, když se provdala za Remuse a narodily se děti (do této chvíle tři) a nyní pomáhala s chodem sirotčince Remusovi, jednomu z ředitelů. Zřejmě ji práce s dětmi přišla daleko více vzrušující než práce bystrozorky; zlo notně vymizelo od doby, kdy Farid zabil Voldemorta.

Přirozeně tu byly i ‚Potterovy děti‘, celkem čtyřicet tři, převážně chlapci. Byla to veselá, celkově dobrosrdečná skupina dětí, jež měly štěstí, že se o ně starají a zaopatřují takoví obětaví, milující opatrovníci. Sirius i Adrian měli těžké dětství a rozhodli se zajistit, aby žádný z jejich hochů a děvčat nikdy neměl pocit ztráty nebo nechtěnosti. Farid s nimi trávil značné množství času, mezi nimi se tak objevilo několik možných budoucích famfrpálových hvězd. I Severus s nimi trávil čas, zvláště když byl Farid pryč, vždy se mu dostalo vřelého přijetí. Bylo pro něj zvláštní být obklopený dětmi, jež kdysi byly jeho vrstevníky. Mnoho z nich prožívalo příšerné dětství, teď však vyrůstají na téměř ideálním místě.

Ovšemže špatné dětství nebylo to jediné, co mohlo někoho dovést k tolika zlým rozhodnutím. Podívejme se na Farida - jeho dětství bylo děsivé, hrůzné. Měl by být zahořklý, pomstychtivý, neschopný lásky. Severus se však domníval, že Farid je výjimečný případ; po světě nechodí mnoho duší tak čistých jako jeho. Pokud jde však o tyto děti, Severus věřil, že možnost je podruhé vychovat byla rozhodně vítězstvím ze strany tolika lidí a vcelku tento pokus více než dokazoval, jak byl posud úspěšný.

Jejich venkovský dům je poměrně velké obydlí umístěné hluboko v Quantock Hills**, daleko od slídivých očí mudlů, stejně jako kouzelníků. Má rozsáhlou čtyř akrovou zahradu, s průzračným malým jezerem. Pořídili si ho před šesti lety, jako útočiště před ostatním světem, na místě, kde by mohli společně trávit čas, chránění, v soukromí a bezpečí. Nazvali ho ‚chatou‘, a nezáleželo na tom, kde se zrovna nacházel, za jaký tým hrál, Farid se vždy ujistil, že bude doma o dlouhých letních prázdninách, aby mohl strávit co nejvíce času se Severusem.

Prostě jsou spolu, čtou si, chodí na procházky a něco kutí. Plavou v jezeru, vaří lektvary a tráví čas s kocourem, jenž sice dorostl do působivého lovce myší, ale přesto má rád příjemné mazlení, teplo klína a šimrání oušek.

Občas si Severus dělal starosti kvůli věkovému rozdílu mezi nimi. Když hoch poprvé vyrazil na mezinárodní famfrpálové hřiště, byl přesvědčen, že se Farid zamiluje do někoho jiného a už ho nebude chtít. To se však nikdy nestalo; vždy se vrátil domů ke svému milenci.

Farid i vyspěl; vyrostl o několik palců a nyní měl pět stop a devět palců, přesto byl menší než Severus. Měl široká ramena, usměvavé oči, olemované vějířky vrásek, když se usmál, a vlasy zůstaly tak nepoddajné jako vždy, jen se mu nyní vlnily u krku. Také byl silný, Severusův milenec, měl pevnou svalnatou hruď a skálopevná stehna. Často se milovali, a po letech se Farid stal průbojnější; avšak nehledě na to, jak byl silný, jakým slavným se stal, často se podvoloval Severusovi jen v těchto chvílích, kdy to činil z vlastní vůle.

Severus nedokázal nikdy vyjádřit, jak moc pro něj znamená - mít světového, špičkového famfrpálového hráče, nejmocnějšího kouzelníka na světě, jak se pod ním zachvívá, chvěje se touhou a žadoní o uvolnění. Často, když se milují, Farid zapomíná na sebe, zapomíná, že je Harry Potter, mezinárodní famfrpálová hvězda, záchrance kouzelnického světa a občasný opatrovník ‚Potterových dětí‘, a že se zcela poddává Severusovu opečovávání, stejně jako v době, kdy byl malý otrok.

Celá léta Farid prosil Severuse, aby si ho vzal, ale až do této chvíle vždy odmítal. Nebylo to tím, že by nechtěl být jako manžel svázaný se svým někdejším otrokem; bylo to jen tím, že chtěl, aby Farid zažil skutečnou svobodu, mohl odejít, chtěl-li.

Nakonec se vzdal, když konečně pochopil, že se Farid nechystá nikam odejít; a, když hrál famfrpál na mezinárodní úrovni pět let - z toho třikrát hrál za Anglii, dvakrát jako kapitán - Farid se už dost nacestoval po světě a nadobro se vrátil domů.

Právě stál před zrcadlem a snažil si uvázat kravatu. To Draco vybral svatební šaty a rozhodl o kravatách jako součásti oděvu. V současné době se Draco se Seamusem stali hlavní konkurencí madame Malkinové, třebaže Draco nebyl často vídán bez velice živého Luciuse.

Lucius Malfoy byl čilý, veselý klučina, plný energie a nadšení; věčně ušpiněný a neupravený. Tento Lucius se velice lišil od toho navýsost elegantního, narcistického kluka, jehož si Severus pamatoval z dětství. Severus se domníval, že nyní vidí skutečného Luciuse, ne toho, do nějž nelidský otec vtloukal způsoby a dobré mravy.

Dnes byl Luc jedním z mládenečků, a hlasitě si stěžoval zoufalému Dracovi, že musí být v bílém, než ve svém oblíbeném oblečení - ze všeho možného, mudlovských džínách.

Lucius netrávil mnoho času s ostatními Potterovými dětmi, ale měl s nimi vyučovací hodiny, a jako vždy byl stále přirozený vůdce s mnoha kamarády. Severus tušil, že do začátku obřadu jeho oblečení bílé nevydrží.

Dnes přišlo mnoho lidí, aby oslavili jejich manželský svazek. Amélie Bonesová, jež je stále známa jako ‚nová ministryně‘, i po letech v úřadě. Řídí kouzelnický svět, jenž nakonec přece došel klidu. Nečinilo to vše o mnoho lepší? Představitelé řady kouzelnických rodin, jež jsou Faridovou generací, pohlíželi na vše jinak než jejich rodiče a rozběhli změny v řadě oblastí života. Ti, kdo se vyžívali v nenávisti a šířili nedůvěru, byli buď mrtví, nebo znovu prožívali své dětství.

Před dvěma lety se Severus dověděl, kam se poděl Popletal poté, co byl sesazen. Má práci jako mudlovský uklízeč toalet v Hyde Park Corner***. Severuse nesmírně těšilo každému říct, co se stalo tomuto muži. Sirius si dokonce liboval v pravidelných návštěvách těchto zařízení, jen aby zkontroloval, jak jsou čistá. Především v tom, jak Popletal prováděl úklid ručně - chodívalo tam mnoho turistů na to, aby mohl kouzlit.

Celkem však vyspěl i Sirius Black. Díky práci, kterou si vzal, podpoře a lásce svého velkého Američana.

Dnes přišli i všichni zaměstnanci Potterova domu, vyjma Stuarta Johnsona, Faridova někdejšího násilníka. Vyšel z vězení, ale neměl kam hlavu složit a nikdo nebyl ochotný mu poskytnout přístřešek. Colburn zmizel, a už nebyl spatřen, zato Johnsona zřejmě stále trápila vina. Farid se nad ním slitoval poté, co se začal objevovat, kdykoli byl Farid v budově, a vyhlížel ztraceně a opuštěně. Byl přijat jako správce domu Potterových dětí, a po počátečních těžkých chvílích se nakonec usadil. Dnes tu však nebyl; Farid by to nesnesl.

Farid stále míval děsivé sny; ještě se čas od času probouzel s křikem. Jednou za čas měl záblesky vzpomínek a Severus nemohl dělat nic jiného než ho držet a konejšit, aby je zahnal. Samozřejmě, protože byl ve Faridových vzpomínkách, Severus barvitě poznal, jak hrůzné jsou tyto vzpomínky. Po celých posledních pět let při sobě nosil záchranné přenášedlo, mohl se tak okamžitě dostat ke svému milenci, kdykoli potřeboval.

Když se objevily záblesky vzpomínek, Farid vlezl nahý do jeho klína a chvěl se strachy; Severus mu připnul jeho obojek a jen ho svíral, nechal ho mumlat v kazachštině, něžně ho hladil a říkal mu, jak moc ho miluje. A alespoň prozatím jim to oběma většinou stačilo.

Za celá léta se tyto případy nesnížily; sice byly méně časté, ale když se objevily, trvaly déle. Přijali je jednoduše jako součást života, když měl Farid svého Severuse, Farid trval na tom, že bude vždy procházet těmito strašlivými epizodami.

Farid se v posledních letech změnil k nepoznání. Byl silný, sebejistý, mocný. Alespoň tyto vlastnosti ukazoval okolnímu světu. Pouze Severus vídal jiného Farida, Severus nebo někdo z jejich přátel. Farid vždy zůstal ztraceným a vyděšeným malým chlapcem, Faridem, jenž se často zhroutil tak, že si s tím nedokázal sám poradit. Ale z nich dvou si Severus myslel, že je to on, kdo se změnil nejvíce. Vždycky byl zatrpklý muž, jenž se lehce rozčílil a jen málokdy odpouštěl. Díky Faridovi se to všechno změnilo.

Stále byl vznětlivý, sarkastický, špatně naladěný. Ale také se smál mnohem víc; nyní měl přátele, z jejichž společnosti se těšil. V mnoha ohledech byl podobný Faridovi, on byl v nitru také vystrašeným dítětem, potřeboval svého milence, aby zůstal silný.

Severus se otočil a všiml si, že jej sledují jiskřivé zelené oči.

„Potřebuješ s něčím pomoci, Severúsi?“ Farid měl pořád kazašský přízvuk, ale už byl slabý. Popošel blíž ke svému milenci a začal mu upravovat kravatu. Jeho řasy byly sklopené, jak se soustředil na práci, a v tom okamžiku měl Severus svůj vlastní záblesk vzpomínky - milý hoch před ním klečel nahý, nabízel své tělo pro jeho potěšení. Bylo by to všechno tolik jiné, jiný svět bez Farida: kdyby chlapce nevzal s sebou; kdyby si Jusuf povšimnul jeho potencionálu; kdyby tu noc dostal jinou hračku. Severus prudce sevřel Farida v náručí a žádostivě ho líbal. Farid se do polibku usmál, roztával mu v náručí a nechal ho užít si to dosyta.

A jak to často dělával, když se milovali, Farid nechal zmizet své oblečení. Stále dával přednost nahotě, a většinu času, kdy byli spolu, byl oděný velmi málo, nebo vůbec.

Severus láskyplně položil svého Farida na podlahu, dál ho líbal ještě vášnivěji, a Farid odpovídal; ovinul ruce kolem svého milence a oplácel mu každý polibek a pohlazení. Severus, jenž byl jako obvykle silně vzrušený krásným mocným mužem zmítajícím se pod ním, využil výhodu, co mu byla dána, nemarnil čas a potěšil svého milovaného Farida.

Potom leželi spolu propleteni na podlaze, Farid spočíval hlavou na Severusově hrudi; Severus si přál, aby se už nikdy nepohnuli, jen leželi spolu tady v posvátnosti jejich vlastní ložnice, vynechali celou svatbu, a prostě byli spolu.

Později však, když stál na stupínku, kde čekal Albus, až je oddá, a sledoval svého krásného hocha, nyní zcela dospělého, kráčet k němu v tmavomodrém hábitu, změnil na to názor: tentokrát pouto bude rovnocenné; tentokrát je opravdu nezrušitelné a přetne ho jen smrt.

Ještě o něco později, když den končil, a byl s Faridem připravený k odchodu, uvědomil si, že obřad byl vskutku krásný a dojímavý, a že na něj bude vzpomínat do konce svých dnů, a že nějak, díky mocné magii, měl pocit, že je, pokud to vůbec lze, blíž Faridovi.

Stáli u malého jezera, jež tolik milovali, ruku v ruce a teď zase Farid políbil Severuse, jeho oči tančily příslibem dalších nadcházejících potěšení. Společně se přeměnili a vzlétli.

Šest měsíců po poslední bitvě s Voldemortem, se Farid rozhodl, že bude také zvěromágem; že bude labutí. Trvalo hodně dlouho, než jeho magie zesílila natolik, aby se pokusil o přeměnu. Každý mu říkal, že si nebude moci zvolit svou zvěromágskou podobu, že je nepravděpodobné, aby jeho podoba byla stejná jako jeho Patron, že je ještě moc slabý, aby se o to pokusil.

Každý však musel spolknout svá slova, když našli velkou bílou labuť zpěvnou, usazenou na Faridově místě na pohovce.

Poté se Severus s Faridem mohli často spolu přeměňovat a odlétali někam na vzdálené jezero na den či dva, nebo jen trávili čas společným pomalým vznášením kolem jejich vlastního soukromého jezera.

Nyní však oba mávali velkými bílými křídly, jednou obletěli zahradu a přeletěli nad stanem, když se loučili se svými hosty. Hudba mezitím hrála celou noc a barevná světýlka mihotala ve stromech a lidé se smáli, tančili a znovu se zamilovávali.

Severus s Faridem mířili na sever, na jedno vzdálené jezero v Caithness**** a k malému kouzelnickému hostinci poblíž nádherné pláže, kde mohou strávit nějakou dobu. Nyní Severus nepochyboval, že jejich vztah je opravdu navždy, poněvadž, jak každý ví, labutě se druží na celý život.



Pozn. překl.:

* Svazování (spojení) rukou je starý pohanský svatební rituál, jehož původ sahá až ke starověkým Keltům a byl uznán jako legální manželský obřad, při němž si dvojice před tvářemi Starých Bohů nejen spojí své životy, ale i své duše. Je to závazek věrnosti. Manželské sliby mohou trvat „rok a den“, „po celý život“, „po celou věčnost“ nebo „dokud láska trvá“. Zda bude obřad legální, nebo soukromý duchovní závazek, záleží na páru. Současná svazování rukou jsou uskutečňována pro páry stejného i opačného pohlaví, a také pro mnohočetné partnery v případě polyamorních (mnoholáskových) vztahů. U mnoha novopohanských rituálů, některé skupiny přejímají historicky doložené podoby obřadu, snaží se, aby byl co nejvíce tradiční, zatímco jiné přejímají jen základní myšlenku svazování rukou.

Stejně tak, kolik je jiných tradic pohanství (čarodějnictví, druidství, atp.), jsou i různé variace obřadu svazování rukou, není žádný univerzální rituál, podle nějž by se postupovalo, a zahrnovalo prvky k svázání páru. V případech, kdy páry přísluší specifickému vyznání nebo kulturní tradici, mohou mít specifickou podobu obřadu používanou všemi nebo většinou členů této konkrétní tradice. Pár může provést obřad sám, nebo může mít oficiální provedení obřadu.

Páry mohou nosit středověké oblečení nebo současnější svatební oděv.

Tradiční období pro svazování rukou je léto a často bývají venku. Mělo by probíhat při západu slunce a východu hvězd. Oddávající může ukončit rituál např. slovy:

Nad vámi jsou hvězdy a pod vámi je země.
Ať vaše láska neustále září jako hvězdy,
a měla pevné základy, z nichž roste, jako země.

V některých tradicích mohou páry na konci obřadu přeskočit koště, některé zase společně přeskočí malý oheň.

Jako u mnoha obyčejných svatebních obřadů, páry si často vyměňují během svazování rukou prstýnky, symbolizující jejich závazek k sobě. Mnoho párů si volí prsteny, které představují jejich duchovní a kulturní tradice, kdežto jiné si volí jednoduché, obyčejnější svatební prsteny.

A např. V České republice se taková svatba uskutečnila poprvé v roce 2006 - více »

** Quantock Hills je pohoří v jihozápadní Anglii, které bylo vyhlášeno oblastí výjimečné přírodní krásy. Na pobřeží jsou horniny z jurského období obr. na vrcholcích jsou vřesoviště hýřící především žlutými a fialovými barvami obr. a hluboká zalesněná údolí, v létě s koberci zvonků obr., plná divoké zvěře a ptáků obr…

*** Hyde Park Corner obr., je v jihovýchodním cípu Hyde Park v centru Londýna. Nachází se zde mj. hlavní přístupová cesta do parku obr..

**** Caithness je kraj v severovýchodní části skotské vysočiny obr., známý především pro svou starobylou historii, jezera a krásná pobřeží obr..



KONEC