Cambiare Podentes: Madurare - 49. kapitola

*****

Úterý, 29. prosince 1998 ---- 6:12

Harry se posadil a sáhl pro svou hůlku, aby vyvolal Tempus.

„Je to jen deset minut, co jsi kontroloval naposledy čas a i dvacet minut předtím,“ poznamenal Severus a kroutil hlavou. „Albus nám dá vědět, až bude na nás připravený.“

„Jo, ale má jen další tři hodiny, než jeho jeden den vyprší,“ řekl Harry hrubým hlasem. Zlověstným hlasem. Severusovi se nelíbilo, jak zní. Ale pak patrně zjemněl. „Tak, dobře. Myslím, že tři hodiny je dost dlouhá doba na další kolo…“

Severus opět zakroutil hlavou, jakmile se usadil tak, aby se mohl opřít o loket. „Obávám se, že jsi to konečně zvládnul. Vyždímal jsi mě do sucha.“

Harry se obrátil na posteli a upřel na něj pohled. „No, určitě bych z tebe dokázal dostat další orgasmus, kdybych se do toho skutečně opřel.“

„Ráno jsi to udělal asi čtyřikrát,“ řekl Severus suše. „Udivující potom, jak jsme strávili den včera. Ale cokoli teď dalšího bude jen bolestivé. Věř mi. To muž pozná.“

Harry se ušklíbl. „Pozná? Já bych to stejně zvládnul znova. Kdybych musel.“

„A chceš?“

Úšklebek přešel do čehosi podobnému normálnímu úsměvu. „Ne, ani ne. I když minulý den a noc bylo něco jiného. Něco jako švédský stůl se sexem. Jako fakt dobrý. Harry napřáhl paži a klikatými pohyby mávl hůlkou. „Chci být připravený.“

Severus se bránil nutkání říct něco odrazujícího. Rovněž chtěl, aby byl Harry připravený. Chtěl, aby ukončil válku, chtěl.

Jenomže nechtěl, aby musel bojovat s Temným pánem.

Jeho vzpomínkami zvučely střípky Harryho dřívějších nářků. Tehdy na hřbitově jsem byl úplně bezmocný, Severusi… Byl bych vyřízený, kdyby nebylo mých rodičů…

Kdepak, v žádném případě, přísně si v duchu říkal Severus. Cambiare je klíč. Řekl Harrymu, aby na to spoléhal, ale teprve teď si Severus uvědomil, že na to musel rovněž spoléhat. Vykonali vše, co bylo žádáno k vyvolání a dovršení kouzla. Harry má nyní zdvojené síly, a díky svému vrozenému magickému talentu už věděl, jak je používat. Věštba slibovala, že tyto síly umožní Harrymu porazit Temného pána.

Tatáž věštba, co předpověděla útok na narozeniny, k němuž nikdy nedošlo?

Severus tuto otázku zahnal, ale stejně se k němu neustále vracela v rozličných podobách.

Ta věštba, co vyslovila Trelawneyová? Trelawneyová, která sotva poznala rozdíl mezi slánkou a křišťálovou koulí? Copak svěříš Harryho život té šarlatánce? Co je s tebou?

Kdepak, pomyslel si Severus zoufale. On věří Albusovi, ne Trelawneyové. Albusovi, který v tomto okamžiku dokončuje svůj plán na to, jak mohli nejlépe uplatnit zkřížené síly. Na to, jak mohli zachovat výhodu překvapení…

Severus si skutečně uvědomoval jen to, že už na to nemohl myslet. Co bylo, to bylo.

„Možná je na čase jít do sprchy,“ řekl Severus a vstal z postele. Zabolely ho nohy, jakmile se postavil, asi z přespřílišného napětí, když zůstal zamyšlený ležet v posteli.

Znepokojený.

„Jo, sprcha a obléknout se…“ Harry se ploužil za ním „Kéž by si už přišel ředitel s námi promluvit.“

„Přijde, až bude připravený.“

Harry opět vyvolal Tempus. „Jak jsem už říkal, vyprchává mu čas.“

Úterý, 29. prosince 1998 ---- 6:46

„To vypadá dobře,“ poznamenal Harry, jakmile se před ním objevil talíř. Byl naprosto přeplněný jídlem; měl opravdu hlad, když si objednával snídani. Nejspíše kvůli tomu cvičení kouzla, co prováděl venku na skále. Od té doby jídával o hodně víc.

I když první sousto, co pozřel – trochu vajíček – mu zjevně obrátilo žaludek, byť měl hlad. „Tohle nesnáším.“

„Čelit Temnému pánovi?“

„Cha.“ Harry svěsil hlavu do dlaní a upíral pohled na stůl. „Na to jsem zvyklý. Vlastně tolik jako kdokoli jiný. Tohle ne, nesnáším čekání. Nikdy jsem nemusel takto čekat. Raději bych jednoduše… jednoduše…“

„Spěchal tam, kam se andělé bojí vstoupit,“ zašeptal Severus.

Harry rychle vzhlédl, trochu rozmrzele. Pak si ale všiml, jak ty tmavé oči na něj hledí. Bez opovržení, tentokrát ne. Vůbec žádným. Pokud nějak, Severus byl hluboce znepokojený.

Harrym? Harryho duševním rozpoložením? Tím, co by se mu stalo, kdyby ve svém úkolu neobstál a Voldemort se plně chopil moci?

Severus se nejspíše znepokojoval tím vším. Jako každý normální člověk.

„Je snadnější jednoduše spěchat,“ řekl Harry zastřeně. „Nemusíš posedávat a o všem přemýšlet. A… plánovat…“ Upjatě se zasmál. „Je dobře, že jsme strávili náš čas souložením, Severusi. Protože všechno to plánování mě nutí o sobě znovu pochybovat. A pak zase. A tak dál, až nemůžu jasně uvažovat. Musím být tam venku, konat. Já nejsem plánovač.“

Severus úsečně kývl. „Říkal jsem, že pokud tě klobouk zařadil do Nebelvíru, bylo to proto, že tam skutečně patříš. A také… snad to je důvod, proč nás věštba dala dohromady, Harry. Abys měl někoho, kdo tě zastaví před tvým spěchem ven. Někoho, kdo bude trvat na projednání této záležitosti s Albusem.“

Harry zvlnil rty. „Myslel jsem, že kvůli Voldemortovi, protože ti jednou dal maličko své moci, kterou jsem potřeboval na své narozeniny.“

„Zřejmě ne, protože ji nepotřebuješ.“

„Jo…“

Jeho slova přerušil zvuk vzplanutí letaxu. Harry odstrčil židli a běžel do obývacího pokoje, kde objevil Albuse Brumbála, jak klidně vystupuje z krbu. „Harry, Severusi,“ pozdravil s kývnutím na každého z nich. „Odpusťte mi, že vyrušuji, ale doufal jsem, že sem raději dorazím dřív než Věštec.“

Harrymu v hrudi zamrzlo srdce. Ach, Bože. Ne, to ne. Došlo k dalšímu útoku, dalšímu zpropadenému útoku…

„Ne, kdepak, ani v nejmenším se nic hrozného nestalo,“ řekl Albus uklidňujícím hlasem. „Prosím, posaď se, Harry. Vypadáš poměrně bledý. Slibuji ti, že se nestalo nic, čím by ses měl znepokojovat.“

Harry se sesunul na pohovku. „Určitě k žádnému útoku nedošlo?“

„K žádnému útoku,“ řekl Albus vážně.

Harry si odfoukl a zavřel oči. Záměrně. „Používáte na mě nitrozpyt?“

„Neptal by ses, kdybys viděl svůj výraz.“

Cha. Vyhýbavá odpověď, jestli vůbec nějakou Harry slyšel. Možná odtud se Severus naučil tu fintu. „Co je teda s tím Věštcem?“

Ve chvíli, kdy otevřel oči, viděl Albuse, jak se usmívá. „Řekl bych vám to včera, ale tou dobou, kdy jsem se přesvědčil, že skočili na mou lest, bylo docela pozdě, abych vás navštívil.“

„My jsme ale zůstali dlouho vzhůru…“ Harry se náhle zarazil, když si vzpomněl, co zrovna dělali, že byli vzhůru tak dlouho. Jo, bylo lepší, že to ředitel nepřerušil. To jediné, co by bylo horší, než nechtěně ječet věci o jejich sexuálním životě, kdyby Albus přišel ve chvíli, kdy byli právě uprostřed toho.

„Nebylo třeba takového spěchu,“ pokračoval Albus milým hlasem, ten Harrymu napovídal, že mu zcela odpustil otřesný výbuch v jeho pracovně. „Totiž má lest se projeví, až se ranní vydání doručí po celé Británii. Kdepak jsem to skončil? Ach, ano. Věštec se mě v noci pokoušel několikrát kontaktovat a já jsem jim jejich sovy posílal zpět s přesvědčením, že ačkoli jsem odjel na dovolenou do Belfastu a měl bych být snadno k zastižení, tak se zdá, že jsem zmizel. S touto drobnou informací mám dojem, že vytisknout tuto moji vymyšlenou historku.“

„Albusi, ani jeden z nás nemá ponětí, co to tu vykládáš,“ řekl Severus netrpělivě. Přisedl si k Harrymu, předklonil se a sepjal si ruce. „Prosím, vysvětli to od začátku.“

„Ale, ano. Ovšemže.“ Albus oba přelétnul pohledem, a Harry si říkal, že se díval… zkoumavě. Nebo možná spokojeně, protože bylo jasné, že si už nejdou vzájemně po krku. „Včera večer jsem do Věštce poslal dopis. Dopis, budící dojem, že je od anonymních Smrtijedů, kteří tvrdí, že mě zajali.

Harry vyvalil oči. „Cože?“

Avšak Severus se náhle narovnal, zuby mu unikl tichý zvuk. „Ano. Rozumím.“

„Čemu rozumíš?“

„Této strategii.“

Aha. Harry najednou také chápal, jaký to má význam. „Chtěl jste, aby Věštec vytiskl, že vás nějací Smrtjedi…“

„Ano. Je dobře, že jsou zpravidla v podávání zpráv tak nezodpovědní.“

Harryho by nikdy nenapadlo, že za tohle bude rád, ale náhle byl. „Proboha. Dostali dopis, co tvrdí, že jste v jejich moci, a ani to neoznámili ministerstvu?“

„Nejspíše jim jde o exkluzivitu,“ podotkl Snape, jasně znechucený. „Nechtějí, aby ministr k tomuto oznámení využil kouzelnické rádio ještě před ranním vydáním.“

To určitě vypadá na Věštce. Pěkní idioti. Ale dost o nich. Harry zpětně přemýšlel o tomto plánu. Jakoby v něm vzplál strážní oheň. „Dobrá, takže Voldemort uvidí ty noviny a rozzuří se, že někdo z jeho stoupenců vás unesl a ještě vás nepředal. Svolá setkání, aby zjistil, který ze Smrtijedů vás má, a Severus to volání ucítí a bude nám moci říct, kde je, abych tam mohl už jít a rozdrtit ho na padrť!“

„V zásadě, ano.“ Ačkoli Albus pozvedl ruku. „Mám však na mysli trochu jiný scénář. My tam půjdeme, ne nikdo sám, Harry. Půjdeme společně.“

Harry se odvrátil od toho laskavého modrého pohledu, zahleděl se na zeď a polknul. Měl pocit, že má snad v očích trochu písku. Nebo cosi slaného, ať tak či onak, mrkal tak dlouho, dokud nezmizel tento pichlavý pocit.

„Tím nezpochybňuji tvé schopnosti,“ pokračoval Albus tichým hlasem.

Harry rychle vrátil pohled zpátky. „Ne, ne, to tak není,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Ulevilo se mi, že tam budete taky. Vím, co věštba říká a vůbec všechno, ale pořád znovu prožívám tu chvíli na ministerstvu.“ Opět polkl. „Určitě vás pak potřebuji. Vlastně, vždycky jsem potřeboval pomoc, když dojde na Voldemorta.“

„Ale ty teď přeci máš zdvojené síly. Už jinou pomoc nepotřebuješ. Alespoň do jisté míry, tím jsem si jistý.“

Harry se usmál, poznal snahu jej podpořit. Vážil si toho.

„Ale předtím jsem se mýlil,“ pokračoval Albus. „Musím tam samozřejmě být. Nežádal bych tě, abys to udělal sám, Harry.“

„Díky. Je dobré mít někoho, kdo mi bude krýt záda.“ Harry přikývl, plán se mu zamlouval čím dál tím víc. „Hlavně pokud víme, že máme namířeno na setkání, kde se to bude hemžit Smrtijedy. Možná se se všemi střetnu, ale ještě bývá něco takového jako šťastná trefa.“ Povzdechl si, něco ho napadlo. „Opravdu bych chtěl, aby šel Severus taky. Až na to, že to není moc dobrý nápad. Asi vám řekl, jak na něj účinkuje, když kouzlím se zkříženými silami?“

„Ano. Chápu to tak, že dočasně přijde o svou magii na dobu, kdy si ji půjčuješ? Severus musí nepochybně zůstat uvnitř pod hradními ochranami.“

„Nejde jen o to, že o ni přichází. Taky má závrať a sotva se udrží…“

„To už stačí,“ přerušil ho Severus. „Ani jeden z vás nemá sebemenší tušení, o čem mluvíte.“

No, to bylo už moc. Harry věděl, že chce Severus pomoci porazit Voldemorta – vzpomněl si, jak moc chtěl pokračovat ve špehování, i když to byl jasně špatný nápad! Tohle nebylo o nic jiné, ale nehledě na to, co Severus chtěl, pohybovat se kdesi poblíž bitvy, by bylo od něj hloupé. Nedokáže se ubránit, ne v okamžiku, kdy Harry použije zdvojené síly! A Harry nemohl na něj dávat pozor a zároveň přemoci Voldemorta. Bude to tak, jak říkal. Musel jít do toho s jediným cílem. Aniž by něco odvádělo jeho pozornost.

„Poslyš, ty chceš pomoci a nemysli si, že si toho nevážím,“ řekl Harry a vzal Severuse za ruku. „Ale ty jsi už pomohl, ne? Cambiare je klíč je skoro jako vtip, když se nad tím zamyslíš. Ten klíč jsi ty, Severusi. To ty jsi odvedl tuto práci. Ale teď musíš nechat zbytek na mně.“

Severusovy prsty stiskly ty jeho. „Ty jsi také odvedl tuto práci.“

Harry přikývl. „Dobře. V tomhle jsme spolu, ano. Ale nemůžeme být spolu, až se utkám s Voldemortem. Ty musíš zůstat tady a už neříkej, že nevím, o čem mluvím. Viděl jsem tě, jak máš závratě, zhroutil ses do křesla, prakticky v bezv…“

„A jak si myslíte, že funguje mé Znamení zla?“ přerušil ho Severus a pohledem přešel z Harryho na Albuse. „Já nedokáži říct, kde se setkání koná. Můžu tam jít jen tehdy, až ucítím volání. Temný pán mě přitáhne k sobě.“

„Ale ne.“ Albus si začal hladit vousy. „Tím se vše komplikuje.“

„Značně,“ poznamenal Severus lakonicky. „Hlavně když mám v úmyslu přežít tuto válku. Nijak netoužím přemístit se přímo na setkání a octnout se bezmocný ve chvíli, kdy se tam dostanu. A ani netoužím po mé chvilkové slabosti, která by v klíčovém okamžiku odvedla Harryho pozornost.“

Harry pustil Severusovu ruku a zamyšleně začal klepat prsty o sebe. „Přemístit se přímo na setkání stejně zní hrozně. Raději bych se na nějakou chvíli skryl a vyčkal na správný okamžik, abych překvapil Voldemorta. Ehm… nemůžeš nás přemístit cestou tam a pak o kousek uhnout?“

Severus povytáhl obočí. „To si nemyslím. On je ten, kdo mě tam táhne, jen co se přemístím. Na to, abych vyskočil z přemísťování dřív, bych musel být silnější kouzelník než on. A to nejsem.“

„Ale já ano.“

„Ano, to jsi, Harry, to jsi,“ přisvědčil Albus souhlasně. „Výborný postřeh. Severus tě může vzít asistovaným a ty můžeš opustit přemísťování minimálně těsně předtím, než naznáš, že se chýlí k cíli. Myslíš, že ten správný okamžik dostatečně odhadneš?“

„Ano, určitě. Už jsem trochu zkoušel své zdvojené síly s přemisťováním. Můžu nás vytáhnout dříve…“

„Ale nezkoušel jsi vzdorovat schopnosti Temného pána přitáhnout si mě k sobě, nebo precizní načasování.“ Severusův hlas zněl pronikavě. „Ať si na té skále dosáhl čehokoli, stále je to naprosto nevyzkoušená magie.“

„Ale je to nejlepší plán, co máme,“ odsekl Harry. „Je to lepší, než přistát uprostřed setkání. Alespoň takto máme naději, že se budeš držet dál od bojové vřavy. Jakmile budu připravený, můžeš se přemístit zpátky na hranice bradavických pozemků a ostatní nechat na mně a Albusovi.“

„Ano, pak snad budu mít konečně čas na čtení!“ vypěnil Severus. „Možná nejsem s to ti pomoci v boji, s ohledem na omezení kouzla, co nás váže, ale jsi blázen, pokud si myslíš, že tě hodlám ponechat svému osudu, ať bude jakýkoli! Možná budeš potřebovat pomoc potom, nebo…“

„Přece tam bude Albus,“ řekl Harry způsobem, aby to znělo rozumně. Hm. Na Severuse to tak nepůsobilo.

„Vždyť Albus může padnout v boji! Válčení je svou povahu velice nepředvídatelné, něco co bys věděl, kdyby sis osvojil dějiny, než tento předmět opustil…“

„Ale no tak,“ řekl Albus a potřásl hlavou. „Vím, že máš o Harryho starost, Severusi, ale pokus se na něm nevylívat svou zlost. Očekával jsem, že pro tebe bude neúnosné pouze čekat, jak vše dopadne a nevědět, jak na tom Harry je.“ Zalovil v kapse a vytáhl malý, hranatý předmět, zabalený v červeném hedvábí a podal jej Severusovi. Poté, co se Harry naklonil, aby se na něj koukl, uviděl, že to bylo zrcátko, v němž se nyní ukazovala široká knihovna, byť mělo odrážet Severusův obličej.

Nato Harryho něco rozechvělo. Také měl takové zrcátko. Rozbité. Tohle ale fungovalo dobře. „Kde je jeho druhá polovina?“

Albus zvedl ruku a dotkl se jednoho z malých půlměsíčků, které se blyštěly na jeho špičatém klobouku.

V zrcátku, co Severus držel, se objevil hubený, věkovitý prst.

„Aha, dobře.“ Harry se usmál. „To půjde. Skoro, jako bys tam byl s námi, Severusi. Uvidíš všecko, co ředitel. A hned, jak bude po všem, přijdeš za námi, kdybych potřeboval třeba lékouzelnici. Protože ty už budeš vědět, kam se přemístit zpátky, že? Je to dokonalé.“

„Žádný plán není nikdy dokonalý,“ poznamenal Severus a strčil si zrcátko do kapsy. Jeho hlas zněl napjatě. A možná trochu roztrpčeně. „Ale asi je… postačující.“

Albus přešel k Severusovi a položil mu ruku na rameno. „Někdy vyžaduje více odvahy stát stranou, než jednat, Severusi. A tvá odvaha, jak jsem poznal, není něco, o čem někdy budu mít důvod pochybovat.“

„Jo, je to tak, jak jsi mi říkal,“ řekl Harry upřímně. „Člověk by si myslel, že podrobení je pro slabé, ale právě odvaha dělá takový čin podrobení možným.“

Snape prudce vstal. „Nepotřebuji všechno to hýčkání. Neskonale rád přenechám toto hrdinství bláznů… Nebelvírům.“

No to určitě, pomyslel si Harry. To vysvětlovalo, proč byl Severus tak rozhněvaný, když nezískal Merlinův řád za dopadení Siriuse. Harry se hned pevně odhodlal, že tentokrát ho Severus získá. A první třídy.

„Jistěže,“ řekl Albus, zjevně ani on se nenechal ošálit, poněvadž se usmál podobně jako Harry. Úsměvem myslím-že-mu-oba-rozumíme.

Harry to oplatil širokým úsměvem a vrátil se ke skutečným starostem. „Jak se za námi dostanete? Nebo chcete, aby nás oba vzal Severus asistovaným?“

„Sledovací kouzlo by mělo bohatě stačit.“ Albus mávl hůlkou, a jeden ze Severusových knoflíků krátce zasvítil. „A teď, myslím, že nezbývá než čekat.“

Harry přikývnul a vstal. „Chcete něco k snídani? Nebo už jste jedl?“

„Dal bych si šálek čaje. Ráno jsem měl moc práce.“

„Ano, psaním dopisů pro Věštce a sesíláním matoucího kouzla na sovy,“ protáhl Severus.

„Buď milý,“ řekl Harry. A pak, když prošli chodbou k výklenku v knihovně, kde stál jídelní stůl, „dáte si tu skřítkovskou směs, Albusi? Nebo něco jiného?“

„Earl Black,“ objednal si Severus, když klepnul na stůl s trochu větší silou než obvykle.

„Rád bych si dal tu skřítkovskou směs z Jávy,“ řekl Albus klidně a vyčaroval si židli. Jen co se posadil, poplácal se po břichu. „Ale pro teď nic jiného. Těžká jídla mě, jak se zdá, nějak zmáhají. Nemůžeme si je dát. Dnes ráno ne.“

„Ale já mám hlad,“ řekl Harry. Jeho dřívější talíř byl už sklizený, proto jakmile byl objednaný čaj, požádal o další snídani. „Ještě tři vajíčka. Počkat, ne, udělejte sýrovou omeletu ze třech vajíček. Se sýrem čedar. A k ní tři nebo čtyři proužky slaniny. A velkou karafu dýňové šťávy, a ehm… není ani špatná miska ovesné kaše.“ Poté co vzhlédl, všiml si, jak na něj druzí muži upřeně hledí. „Hele, raději mám plný žaludek. A kvůli zdvojené síle musím hodně jíst, a když musím být v dobré formě, raději toho sním co nejvíc.“

„Jen toho nech dřív, než ti jídlo poleze z uší.“

Harry se zasmál, po několika dnech se cítil opravdu jistější. Ba co víc, nyní se cítil připravený. Vědomí, že do toho nepůjde sám, mělo velmi dobrý vliv.

Zrovna dojídal svou snídani ve chvíli, kdy se uprostřed stolu se slabým zazářením objevil Denní věštec. Severus zařídil, aby byl o víkendech, a také v době vánočních prázdnin, přesměrován sem místo na učitelský stůl. Harry obvykle odvracel zrak, když přišel. Nesnášel články, co tiskli, ty, co spekulovaly, že je předurčen zachránit celý svět. Žaludek míval jako z olova pokaždé, když četl některý z nich, a ne jen proto, že nesnášel být centrem pozornosti. Také to bylo tím nevyhnutelným faktem, že to, co tiskli, se zanedlouho stane pravdou, a každý se doví o jeho ohromujících silách, a novináři začnou šťárat a šťárat a šťárat… až někdo najde to prohlášení o zotročení, které bylo úmyslně chybně založeno.

To jediné, co je horší než věčné zotročení, je možnost, že se o tom všichni dovědí. O všem, protože to pitomé prohlášení jmenovitě uvedlo Cambiare Podentes. Rita Holoubková by šťourala ta dlouho, dokud by nezjistila do všech podrobností, co kouzlo požaduje od Harryho.

Ačkoli dnešní palcový titulek nebyl vůbec o Harrym.

Brumbál zajat, křičel text.

Pod fotografií pod ním bylo tuctovější: Brumbál při loňském předávání famfrpálového poháru.

Jelikož Voldemort ještě nesvolal své stoupence, Harry usoudil, že nastal čas přečíst si tento článek. A poněvadž ti dva vyčkávali, přečetl ho nahlas. Mnoho toho stejně nebylo. Do redakce Denního věštce včera večer dorazil letaxem dopis, jenž oznamoval, že Smrtijedi napadli a přemohli Albuse Brumbála, ředitele Bradavic, právě když trávil dovolenou v kouzelnických lázních v Belfastu. K dopisu byl přiložen potrhaný klobouk. Purpurový se žlutými půlměsíci, tentýž, co měl ředitel na fotografii.

„Výborně, Albusi,“ řekl Severus poté, co Harry dočetl. „Vskutku, výborně.“

Harry se trošku nervózně zasmál. „I když, jak můžeme vědět, jestli temní páni čtou noviny?“

„Někdo z jeho věrných mu dá o tom vědět, pokud si to náhodou nepřečte sám.“

„Jo. Jasně. Pak asi teď nezbývá nic jiného, než čekat.“

Severus si vyhrnul rukáv a pohlédl na Znamení zla. „Ano. Nezbývá nic jiného, než čekat.“