Harry
nervózně poskakoval koleny, zatímco seděl s Clio vně Velké síně.
„Proč to trvá tak dlouho?“
Vyskočil
na nohy a začal přecházet sem a tam před velkými dvoukřídlými dveřmi. Den volby
nadešel, a Harry si chtěl jen vybrat hůlku a mít to za sebou. Brumbál trval na
tom, aby volba zůstala v Bradavicích, aby se snížilo riziko neoprávněné
manipulace. Podle všeho, hůlky musely být umístěny tak, aby žádná nevyčnívala
nad ostatními, a Brumbál se dobrovolně ujal úkolu je roztřídit.
„Kolik hůlek tam asi je?“ Harry
žuchnul zpátky do křesla vedle Clio.
„Tisíc dvě stě třicet tři,“ odříkala
Clio bezstarostně s pohledem přes brýle se stříbrnými obroučkami na
Harryho svazovací smlouvu, aby se ujistila, že je vše v pořádku.
Harry
na ni vytřeštil oči.
Na sobě
ucítila jeho pohled a vzhlédla. „Copak? Není to dost? Jsem si vědoma, že tvá pověst
by měla přitáhnout větší počet, ale ty jsi přesně zadal pouze kouzelníky, a
tak…“
„Myslel jsem, že tam bude tak
přes sto, možná dvě stě.“ Ohromeně padl zády na opěradlo.
„Sedmdesát pět procent těch
hůlek nebude dost mocných na to, aby upoutaly tvou pozornost. Měl bys být rád
za takovou možnost výběru, jinak bys možná skončil s někým, jehož energie
tě nebude přitahovat. Lidé si obvykle myslí, že leanan sidhe jsou
spokojené s jakoukoliv energií, na kterou dosáhnou, což není pravda. My
máme náročné chuťové pohárky.“
Harry
se vymrštil z místa, prošel dalších deset koleček přede dveřmi a pak si
sedl zpátky. Jediná část dne, na níž se mohl těšit, byla chvíle, kdy se nakrmí
ze svého partnera. Veškerou energii vydával kvůli nervozitě a popocházením, a
tak bude potřebovat vydatné jídlo. Poněvadž se nekrmil z nikoho od té
šokující noci se Snapem, ačkoli se Brumbál velkomyslně nabídl
k dárcovství.
„Na.“ Clio se rozhlédla, aby se
ujistila, že nikdo nepřichází, poté mu do dlaně vtiskla malou lahvičku. „Ani
nevím, jestli bych ti to měla dávat. Záleží na tobě, jestli to vypiješ.“
„Nemám hlad,“ podotkl Harry,
myslel si, že je to další Snapeův prostředek na utlumení chuti okořeněný
zvratky. Pohlédl na lahvičku a všimnul si, že lektvar v ní měl
tmavočervený odstín. Svraštil čelo na Clio. „Co je to?“
Zahleděla
se přímo do Harryho očí. „Tvá poslední největší naděje na štěstí.“
Harryho
obočí překvapením vystřelilo nahoru. „Opravdu?“
„To nevím,“ přiznala Clio
s pokrčením ramen, široký úsměv narušil vážnost její výrazu, „ale znělo to
dobře, že?“
Harry
na ni zazíral.
„Určitě je to jen nějaký
uklidňující lektvar,“ omluvně se usmála. „Profesor Snape chtěl, abych ti to
dala, pokud začneš vyšilovat.“
„Já nevyšiluju,“ zamrmlal Harry
s mrzutým zamračením. Otáčel lahvičkou v dlani. Měl to vypít? Ve
skutečnosti potřeboval lektvar, jenž by vymazal vzpomínky na Snapeův dotyk,
jeho výsměšný hlas…
Nikdy
nepřestanete po tom toužit… Nikdy nebudete spokojený s někým jiným…
„Projevte mi trochu slitování,
Snape,“ říkal si šeptem. „Nechte mě na vás zapomenout.“
Harry
odzátkoval lahvičku a jedním douškem vypil její obsah. Na jazyku to chutnalo
sladce jako čerstvé jahody ze zahrady. Hleděl na prázdnou lahvičku a čekal, až
se něco stane. V žaludku mu zaškrundalo a… nic. Jeho paměť zůstala bolestně
netknutá.
Nikdy
nebyl soucitný typ, pomyslel si Harry s kyselým úsměvem. Clio
řekl: „Jo, jen uklidňující lektvar.“
„Cítíš se líp?“
„Mnohem.“
Dveře
Velké síně se otevřely a Brumbál vystrčil ven hlavu. „Harry, je čas.“
S
trhnutím se postavil, měl daleko ke ‚klidu‘, jak jen to bylo možné.
„Hodně štěstí,“ řekla Clio,
náhle stejně tak nervózní jako Harry, zatímco mu upravila límec hábitu a
shrnula mu vlasy z očí. Chovala se spíš jako matka ke svému dítěti než
jako úřednice ministerstva ke svému klientovi. „Pamatuj, nejednej zbrkle. Jde o
zbytek tvého života. Přeci si nechceš vybrat první hůlku, na kterou padnou tvé
oči. Máš přirozenou touhu po magii a energii, proto ji využij ve svůj prospěch.
Zavři oči a prozkoumej místnost, než se ukvapeně rozhodneš.“
„Dobře. Prozkoumat ji.“
Několikrát se zhluboka nadechl a strnule vešel do Velké síně. Brumbál jej
nenásledoval; Harry si bude muset touto tvrdou zkouškou projít sám.
Dveře
se za ním s hlasitým bouchnutím zaklaply, pak ticho. Šel dál, ohromený při
pohledu na řady a řady hůlek rozložených v jednotných řádcích na čtyřech
stolech. Každá hůlka vrněla magií svého majitele. Tato magie vlekla Harryho sem
a tam, jak se najednou tisícovka hlasů snažila získat jeho pozornost. Šel mezi
první dva stoly a všiml si, že každá hůlka má přesně tutéž barvu a velikost.
„Proč jsou všechny stejné?“
Harry si silně promnul oči, pohled se však na tisíc identických hůlek nezměnil.
To udělal Brumbál? Nebo to byla část ‚spravedlivého a objektivního‘ způsobu
ministerstva, jak mu najít partnera? Ať tak či onak, účinně to omezilo Harryho
možnosti na náhodný výběr nebo spolehnutí na intuici.
„Intuice, to je ono,“ řekl a
zavřel oči. Snažil se vytěsnit nepříjemný bzukot slabších hůlek, aby se mohl
soustředit na hluboké, znělé vrnění těch silných.
Tam.
Z úplně
pravé strany místnosti ho volalo klidné pulsování magie a moci. Chytl se toho
pocitu, zatímco si nacházel cestu mezi stoly, známý hlad hlodající v něm
ho dostával blíž. Jeho nervozita se stala minulostí, když pátral po zdroji té
lákavé magie. Nebylo prostoru pro váhání či pochyby. Věděl, že tohle je hůlka,
kterou chtěl mít. Nepozastavil se nad otázkou, proč si byl tak jistý. On
si zkrátka… byl.
Jakmile
našel pravou část stolu, systematicky vyřazoval jednu hůlku po druhé při
pátrání po té jedné, ruce se mu třásly potřebou pevně uchopit moc, co ho
volala. Až v okamžiku, kdy dospěl na konec stolu, poznal, že nalezl svůj ideál.
Na
hůlku položil ruku a jasně prohlásil: „Volím si tuto.“
V tu
chvíli všechny ostatní hůlky zmizely a dveře Velké síně se otevřely.
„To šlo docela rychle,“ řekla
Clio napjatě, když mířila s Brumbálem k němu.
Brumbál
zvedl hůlku, kterou si Harry zvolil a prohlížel si ji. Harrymu se zdálo, že se
na hůlku laskavě usmál, než ji umístil do dlouhé, úzké krabice, která bude
předložena svému majiteli při podpisu svazovací smlouvy.
„Harry jistě následoval svůj
první instinkt, a to je většinou ten nejlepší možný postup.“
Harry
se slabě usmál a doufal, že Brumbál měl pravdu.
* * * * * * * *
„Domácí skřítci se překonali,“
podotkl Brumbál, jakmile se rozhlédl po řadách pokojů, jež budou Harryho novými
ubytovacími prostorami v Bradavicích, přitom obzvláštní pozornost věnoval
nesourodým ponožkám zavěšených na krbu. Na krbovou římsu položil malou stříbrnou
krabičku a prohlížel si barevné pohupující se ponožky. Jeho modré oči
zajiskřily při pohledu na Harryho. „To je Dobbyho práce?“
„Říkal tomu dárek ‚na uvítanou‘.
Přemýšlel jsem, že mu řeknu, že věšíte punčochy na krb jen o Vánocích, ale…“
Harry pokrčil rameny a povedlo se mu křivě usmát. Posledních pár hodin strávil
volným prozkoumáváním každého koutu a škvíry svých nových pokojů, tedy spíš jejich
nových pokojů, protože je bude obývat společně se svým partnerem. Byla to jedna
z položek jeho smlouvy: oba budou bydlet v Bradavicích až do konce
školního roku. Nacházely se tu dvě ložnice, každá se svou vlastní soukromou
koupelnou, a obývací pokoj byl tak široký a prostorný, že on a jeho partner se
mohli pohodlně procházet, aniž by byli méně než deset stop od sebe.
Brumbál
předstíral, že se ještě rozhlíží a potom začal s určujícím tématem, jež
především kolovalo v Harryho myšlenkách. „Setkal jsem se s majitelem
hůlky, kterou sis zvolil. Je to dobrý muž, mocný kouzelník, ale nesmírně
paličatý. Bez pochyb budete spolu skvěle vycházet.“
Harry
úlevně klesl do oblého, zelené křesla. Brumbálovo příznivé mínění už lepší
nemohlo být. Pokynul Brumbálovi, aby si sedl do druhého křesla a se ždibcem
naděje v hlase se zeptal: „Asi mi nepovíte jeho jméno?“
„To by bylo podvádění, a já jsem
už porušil přespříliš pravidel. Přeci nemáš nikoho vidět před svázáním,
pamatuješ? Paní Blackburnovou jsem podplatil dvěma gumovými slimáky a cukrovým
brkem, než svolila, že mě propašuje do tvých nových pokojů. Jistě si nepřeješ,
abych zhoršil můj prohřešek vyzrazením tajné informace o tvém partnerovi?“
Harry
se zachichtal. Na mysl mu vytanul Brumbál s Clio, jak se handrkují kvůli
sladkostem; kupodivu to bylo lehké představit si. „To ne, určitě vás nechci
dostat do potíží.“
„Za to jsem ti zcela tvým
dlužníkem, milý chlapče.“ Brumbál zvedl malou stříbrnou krabičku z krbové
římsy, kam ji postavil a přenesl ji k místu, kde seděl Harry. Posadil se
do křesla naproti Harrymu a podal mu krabičku, aby ji otevřel. „Mám za to,
že bys ji měl mít.“
Harry
otevřel víčko, ukázal se květ Carysathy na lůžku z tmavozeleného
mechu. Jeho rudozlaté plátky se vzdouvaly a klesaly v lenivých vlnách,
vábily ho stejně, jako když je poprvé viděl. Vůně, jež ho dříve omámila, již
nad ním neměla moc, čarovná krása květiny však nebyla nijak oslabená. Musel ji
obdivovat, přestože věděl, jak může být nebezpečná.
„Tu květinu bych měl nenávidět,“
řekl tiše, „tak proč jsem šťastný, že se mi vrátila?“
„Někdy věci, které nám působí
nejvíce bolesti, jsou nám drahocennější, než si uvědomujeme. Kupříkladu,
láska.“
Harry
zavřel krabičku a odložil. „Láska je to poslední, na co poslední dobou myslím.
Tohoto citu už asi nejsem schopný.“
„Jsi si tím jist?“ Brumbál
švihnutím své hůlky krabičku znovu otevřel a ukázal na zářivý květ uvnitř. „Ta
květina je trochu jako láska: z některých činí hlupáky, z jiných
blázny, a k velkému štěstí některých je úplně změní.“
Poplácal
Harryho na rameni. „Vyprovodím se sám.“
Harry
nepřítomně přikývl, stále hleděl na Carysanthu. Slabé kliknutí zavíraných
dveří jej probralo z jeho zasnění a zjistil, že je sám. Povzdechl si a
krabičku zvedl.
„Úplně změní, jo?“ Konečkem
prstu lehce přešel po jednom z dlouhých, zatočených plátků květu a usmál
se, když se ovinul kolem špičky jeho prstu. Jemně mu svíral prst, jako by
vycítil spříznění mezi nimi a chtěl Harryho utěšit. Toto laskavé gesto přimělo
Harryho přehodnotit všecko, co myslel, že zná o Carysantě, a hned nato o
své vlastní identitě jako leanan sidhe.
Tiše se
zachichtal. „No, co ty víš? Asi máš přeci jen srdce.“
* * * * * * * * *
„Ať napsal tu knihu kdokoli,
určitě leanan sidhe nevlastnil.“
Harry
nechal oči odpočinout od nezajímavé černobílé nudy, co měl jediné ke čtení u
sebe: Snapeovu zaprášenou tlustou knihu kouzelných tvorů. Poté, co vyčerpal všechny
ostatní metody, jak se rozptýlit, otočil ke kapitolám jeho nového rodu a
rozhodl se jim dát další šanci. Brzy zjistil, co mu ušlo, když tyto stránky
přeskakoval a letmo prohlížel: nic.
Harry
nemohl pochopit, proč to všechno tak trvá. Brumbál byl pryč přes hodinu.
Nestalo se něco mezitím, co Harry vězí ve svých pokojích? Není snad nějaký
problém se smlouvou? Nedomáhá se Lucius nové volby, protože ta jeho hůlka
nebyla vybrána? Neušlapalo Harryho budoucího partnera stádo splašených
hipogryfů?
„Musím se odtud dostat.“
Nezajímalo ho, že se neměl ‚ani hnout‘, dokud neskončí svázání. Chtěl ven.
Harry odhodil knihu a zamířil ke dveřím. Zamýšlel se trochu projít ke sklepení…
Dveře
se rozlétly dřív, než se vůbec dotkl kliky.
„Někam jdete, Pottere?“
No
teda, vyčaroval jsem nějaké divné kouzlo, aniž jsem si to uvědomil? Podivil se Harry, jakmile
spatřil Severuse Snapea stát ve svých dveřích.
„Ano, rád bych šel dovnitř,“
řekl Snape netrpělivě, když tam Harry prostě oněměle stál. Vkročil rovnou do
pokoje a okamžitě se pustil svou hůlkou do přerovnávání nábytku.
„Co tady děláte?“ zeptal se
Harry poté, co se mu vrátil hlas.
„Copak to není jasné?“ Snape
sebral opuštěnou knihu kouzelných tvorů a uložil ji do prázdné knihovny. „V
celém bytě jen jedna kniha? Zřejmě se nově snažíte vypadat jako ‚negramot‘,
hmm?“
Harry
se nedal rozrušit. „Tady nemáte být. Nikdo tu nemá být, kromě –“
Oči se
mu rozšířily uvědoměním.
„Je velice zábavné, jak dokážete
tak rychle skočit z bezradnosti k bystrosti, Pottere. Takže, který
pokoj je můj?“
„Váš pokoj?“
„Čtyři stěny, postel, šatník…
zní to povědomě?“ Snape znehybněl uprostřed kroku směrem k první ložnici a
pomalu se otočil. „Nebo snad chcete tento svazek hned zpečetit?“
„Svazek?“ hlesl Harry nakřáplým
hlasem. Začal malými kroky ustupovat ke druhé ložnici, málem zaškobrtl o
otoman, protože pohled upíral jenom na Snapea.
„Musíte být hladový,“ protáhl
Snape a neuspěchaně krok za krokem mířil ke svému budoucímu partnerovi,
„poněvadž mluvíte jako hlupák.“
„Vy jste si vždycky myslel, že
mluvím jako hlupák,“ nařkl ho Harry se svým obvyklým zápalem, zatímco dál
ustupoval ke své ložnici.
„Nezajímalo vás, jak to, že jste
si ze všech ostatních vybral zrovna tu mou hůlku?“
„Štígro?“ Harry narazil patou o
zárubeň dveří a peprně zanadával.
Snape
se pousmál. „Dejte ty si pozor na pusu, Pottere.“
„Můžu si říkat, co chci. Nejsme
ve vaší třídě.“
Pobavení
ve Snapeových očích potemnělo do dravčího zablýsknutí. „To ne, a nejsme ani v
mé pracovně nebo temném zákoutí sklepení, vy se však jistě přizpůsobíte
nastalým změnám.“
Harry
se zakabonil a opatrně couval do ložnice, Snapea si přitom držel na délku paže
od sebe. „Mluvíme o té volbě, pamatujete?“
„Ale ano. Tedy, s tím, jak
ředitel předešel obvyklým lstem a manipulacím kouzelníků jako je Lucius, musel
jsem přijít na jiný způsob, jak vás upozornit na svou hůlku.“
Nevěřící
smích vybublal z Harryho, než se stačil zarazit. „Vy jste ovlivnil volbu?“
„Ovlivnil jsem vás, ne
volbu.“
„Mě? Jak?“
„Vsadil jsem na jistotu, že
vypijete jakýkoli lektvar, pokud víte, že je ode mě.“
Harryho
to trochu urazilo. „Takže váš celý plán stál na tom, že jsem naivní blbec?“
„V podstatě.“
„Jen jsem chtěl mít jasno.“
Snape
setřásl z ramen svůj hábit a z kalhot uvolnil košili. „Lektvar zvýšil
vaši citlivost na můj magický podpis, tím umocnil vaši reakci na něj. Stejně
tak jsem vám mohl nakreslit mapu s velkým X, kde se nacházela má hůlka.
Nechtěl jsem nic ponechat náhodě.“
„To je… to je vážně…“
„Chytré? Mazané? Dílo génia?“
Harry
spolkl svá původní pochvalná slova a zatvářil se. „Hrozné.“
Snape
se na to ušklíbl a dál manévroval Harryho blíže k posteli.
Harry
ho pozdržel ještě další otázkou. „Počkat, podle Clio jste chtěl, aby mi ten
lektvar dala, jestli budu ‚vyšilovat‘, je to tak? Jak jste věděl, že začnu
podléhat tlaku? Nemohl jste vědět, jestli to zvládnu.“
Snape
povytáhl jedno černé obočí.
„Je to možné,“ zamumlal Harry.
„Podstoupil jsem to riziko.“
„Co vás vlastně vedlo přijít
s takovým ‚geniálním‘ plánem?“
„Nechtěl jsem vás nechat nikomu
jinému.“
„Proč? Proč se vůbec staráte?“
„Protože vás chci,“ řekl Snape a
naklonil Harryho bradu vzhůru, aby si hleděli do očí.
„V mém životě není nikdy nic tak
jednoduché.“ Harry vyčkával, až se ukáže pravda, aby Snape přiznal své skryté
úmysly. „Možná prostě chcete výhody z vlastnění své osobní múzy.“
„Nepleťte si mě
s Luciusem,“ Snape se jízlivě usmál, prsty stiskl na Harryho bradě.
„Nepotřebuji vaši pomoc, abych byl brilantní, Pottere. Já si vystačím sám.“
„Pak to nechápu. Jestli mě
nechcete, protože jsem leanan sidhe, pak proč –“
„Doufám, že to z hladu jste
tak natvrdlý.“ Snape náhle ukončil rozhovor, přitom položil ruku
v rukavici na Harryho hruď a zatlačil ho dolů na postel.
„Takže to budeme vážně dělat?“
Harry se chtěl posadit, Snape ho však znovu zatlačil dolů.
„Udělám laskavost jednomu
nešťastníkovi, abych ho zachránil před přihlouplým žvatláním, které neustále
chrlíte,“ postěžoval si Snape, i když způsob, jakým klouzal rukou nahoru po
Harryho stehnu, naznačoval, že se ani v nejmenším necítil otráveně. „Dejte
ruce tak, abych mohl z těch rukavic sejmout zaklínadlo. Nechci, aby žádná jiná
kouzla narušovala svazovací kouzlo, až ho budu provádět.“
Po
prolomení kouzla Snape úporně stáhl rukavici z Harryho pravé ruky,
masíroval příliš bledou kůži a vnášel do ní zpátky živost, barvu a cit. Totéž
učinil s Harryho druhou rukou, přičemž svlékal omezující kůži se záměrnou
pomalostí, poté vracel citlivost Harryho prstům mnutím a hlazením.
Harry,
byť stále oblečen, se cítil naprosto nahý bez svých rukavic. Celé dny snil, že
je nebude mít. Proč se teď cítí bez nich tak zranitelný?
Snape
políbil Harryho dlaň, pousmál se, když Harry zatnul prsty a ze zdola se nesl
slabý sten. Přesunul se ke svléknutí Harryho košile a kalhot z jeho těla,
dával si pěkně načas při stahování spodků z Harryho nohou. Vsunul ruku mezi
Harryho stehna a promnul prstenec svalů, do nějž zakrátko pronikne, potemnělý
úsměv mu zkřivil rty při tom, jak se Harry svíjel a sténal. Odtáhl se, jen aby
si svléknul jednu rukavici, pak se postaral, že jeho partner nebude zraněný
během rituálu, když zašeptal mazací kouzlo a zasouval první prst ze tří do
Harryho neposkvrněného otvoru.
Harry
vyjekl, jakmile jím projel příval energie, protínala jeho tělo pouze z toho
jediného prstu. Být leanan sidhe znamenalo všecko vnímat dvakrát –
vlastně fyzický pocit byl vždy spojený s ještě jedním pohlazením tepla,
energie a magie. Jen co Snape přidal další prst, pak další, intenzita té
energie zesílila, až Harryho tělo vrnělo s ní.
Jakmile
měl Snape pocit, že je Harry připravený, vsunul ruku zpátky do rukavice, stále
si vědom Harryho hladového pohledu, jak jeho bledé prsty vklouzly zpátky do
tmavé kůže. Se samolibým úsměškem si rozepnul kalhoty, uvolnil svůj penis a
usadil se mezi Harryho nohy.
„Hele! Sice vím, že je tohle
spíš rituál než romantika, ale nechcete si sundat aspoň oblečení?“ řekl Harry
dotčeně.
Snape
se ušklíbl. „Pottere, nevydržel byste dvě sekundy plného tělesného kontaktu.
Totiž, ani nevím, jestli bych já vydržel tak dlouho, kdybyste se krmil
z každé mé části najednou.“
„Aha.“ Harry nad tím takto
nepřemýšlel. Přišel o vyhlídku na krmení se svým celým tělem, každičkým kouskem
kůže napájet se tekutým teplem Snapeovy energie, vychutnávat si bohatou vůni
jeho magie, jak jej obaluje od hlavy po paty…
Těžce
polkl. „Ale mohli bychom to… někdy zkusit, že?“
Ty
obsidiánové oči pohltily Harryho celého. „Budu více než rád, když se o to
pokusíme. Teď buďte tiše, ať se můžu soustředit, už tak je to téměř nemožný
úkol, jak mi s tím vašim nápadným praporem máváte před obličejem.“
Začal
tiše zaříkávat, jeho ztopořený penis se přitiskl na Harryho svraštělý otvor. Ať
měl možná Harry strach kvůli svému poprvé, uchlácholil ho uklidňující baryton
Snapeova hlasu. Harrymu to přišlo trochu fantaskní, jakmile ucítil kouzlo
tančit po své kůži jako vánici sněhových vloček, zprvu třeskutě chladné, poté
roztáté do příjemného tepla. Upadl do polovědomého stavu, upokojený pravidelným
zaříkáváním a magií šířící se jeho tělem. Doufal, že neusne. Snape by mu nikdy
neodpustil.
Jen co
poslední slova kouzla vyplynula z jeho rtů, Snape se pomalu tisknul do
Harryho těla, nakonec se ponořil na doraz. Harry se vyklenul na posteli
s výkřikem potěšení; kouzlo vytěsnilo většinu nepohodlí, co by vnímal při
prvním proniknutí, proto cítil jen příjemný pocit naplnění Snapeovým horkým
tělem a pulsující energií. Bez pochyb byl při vědomí, pěsti zatínal do
přikrývek, jakmile Snape začal pozvolna přirážet dovnitř a ven lenivým tempem,
to nabývalo na intenzitě s každým vzdechem potěchy vymámený z Harryho
rtů.
Kolébali
se v rytmu, jakoby řízení vyšší silou, spojení ať už jakoukoli starou
magií, kterou Snape přimíchal do probuzeného poznání svým tichým zaříkáváním.
Harry dosáhl vrcholu jako první, rukama se natáhl pro Snapea a přitáhl ho
k sobě, když otřesy rozkoše cloumaly jeho tělem. Přes tenkou látku košile
cítil sršení Snapeovy energie, a jak se jeho svaly pohybovaly a zatínaly se mu
pod rukama, jakmile ho zastihlo jeho vlastní uvolnění a naplnil Harryho teplým
semenem, čímž zpečetil svazek mezi nimi.
Snape
se vytáhl s hrdelním zasténáním, košili a kalhoty měl potřísněné Harryho
semenem. Harry okamžitě pocítil ztrátu, úroveň jeho energie byla strhující,
kvůli čemuž ztěžka udržoval oči otevřené. Oba tam ležely v omámení po
svázání, spojení… přesto s nevyhnutelným odstupem, jenž stále mezi nimi
existoval, takovým, co smaže jen čas.
Snape
se jako první vzpamatoval.
„Vážně netuším, jak by to mohlo
jít lépe,“ prohlásil s nesnesitelnou samolibostí.
„A co tak příště trochu
předehry?“ nabídl Harry ospalým zamumláním.
„Nebuďte hamižný, Pottere.“
Postel
vedle něj poklesla a ucítil měkkou kůži na tváři.
„Odpočiňte si,“ broukl Snape a
pak políbil Harryho, krátké pohlazení rtů, jež zmizelo dřív, než Harry mohl
plně pochopit jeho význam. Zatajil dech, dokud nezaslechl zavření dveří
ložnice. Poté co otevřel oči a povznesl prsty k ústům, rty měl stále teplé
a brněly energií ze Snapeova polibku.
Poprvé
si Harry dovolil věřit, že tento jeho nový život bude fungovat.
KONEC (zatím ^_^)
Ahoj,
OdpovědětVymazatmoc hezká povídka. Díky ti za ní :)
Velice krásně napsaná povídka.
OdpovědětVymazatMohu se zeptat, zda budeš pokračovat?
Bezva povídka,je vidět,že se ještě pořád dá najít nové téma ve vztahu HP-SS.Narazila jsem na tuto stránku úplnou náhodou.Všechny ostatní povídky už jsem četla,ale ráda si je zopakuji.A moc doufám,že to tady neusne,jak mnoho jiných stránek.Protože narazit na novou povídku je dnes už zázrak,byla by velká škoda tady skončit. Velký dík,budu se vracet. Weras
OdpovědětVymazat