Nezáměrně tvůj - kapitoly 21 - 25

*****


21. Eskalace


„Vážně nechápu, proč oba vypadáte jako byste nezamhouřili oka celou noc, když já jsem byl ten, kdo byl vzhůru celou noc,“ řekl Rabastan, když druhý den ráno šli do jídelny na snídani.

Vskutku oba jeho společníci vypadali nápadně jako by na ně sáhla smrt, s tmavými kruhy pod jejich očima. Rudolfus dobře nespal, protože Lektvar proti bolesti ztratil svůj účinek kolem druhé hodiny ranní a nemohl si vzít další ze strachu, že se stane závislým. Na druhou stranu se však nyní cítil mnohem lépe, Harry opět obnovil obvaz, i když všechny rány byly už zavřené, ty ne tak hluboké už zcela zmizely a zanechali kůži pouze mírně zčervenalou. Celkem se cítil jako by se trochu příliš přepínal.

Harry byl sužován nočními můrami. Nejdříve začal několikrát kňourat, Rabastan si myslel, že je dobrý nápad ho probudit a uklidit ho šálkem horké čokolády. Harrymu nevadilo, že tímto způsobem nebude vůbec spát, ale mladší Lestrange si vzal do hlavy, že přinutí Harryho spát a tak příště Harryho nevzbudil a místo toho se ho pokusil vzít do své náruče – Harryho reakce byla tak prudká, že ho prosícího pustil, tak se omezil na mumlání slov útěchy a držel ho, potom se Harry nakonec probudil sám a jeho třesení ustávalo do slabého chvění a přidušených vzlyků. Tohle se dvakrát opakovalo, než Harry absolutně odmítl jít opět spát. Samozřejmě, že se pokusil, donutit Harryho, aby mluvil o svých snech, ale Harry jen zatřásl hlavou pokaždé, když vynesl toto téma. A tak ho nechal na pokoji s jeho neuspořádanými myšlenkami, alespoň dokud nebude Rudolfus opět zcela v pořádku.

Dokonce v jeho snech Harry se zdál, že se brzdí, jeho kňourání bylo skoro neslyšitelné, jeho prosby nesrozumitelné, kromě několika „ne“ a „nechci,“ které se drali z jeho hrdla jako zoufalé výkřiky raněného zvířete. Zajímalo ho, jak Harry mohl něco takového udržet v tajnosti a jaká tajemství uchovával, že míval takové noční můry. Také se mu zdálo, jako by byli různého druhu: v jedněch naprosto odmítal, nechat Rabastana, aby ho objímal celé hodiny poté, uhýbal pryč od nejjemnějších zvuků a nejlehčích dotyků, cukl s sebou když se ho dotknul nebo se pohnul, ale dovolil Rabastanovi, aby ho konejšil, vzlykal do jeho pyžama, ale také nemluvil.

„Nestěžuj si, Rabastane, ty jsi trval na tom, abych spal,“ bručel, pochopitelně nebyl v nejlepší náladě. „Dobré, Tome.“

„Dobré ráno,… Harry,“ Temný pán na chvilku zaváhal, zvyklý na každodenní šeptání něžností k jeho mladému manželovi.

Jenže to nemohl provádět před jeho Smrtijedy, k sakru, nemohl to dokonce provádět, když byl Harry vzhůru. Prohlédl si zelenookého chlapce od shora dolů a všiml si znepokojeně, že se jeho ruce mírně třesou, když si bral nabízenou kávu od Luciuse, ale nemohl si pomoci, cítil se spokojeně a uvolněně, že jeho Harry zřejmě nespal tak dobře s Lestrangeovými jako v jeho náručí.

Harry právě dokončil své obvyklé kolečko, které trvalo déle, protože vyměnil svůj dobře naplněný talíř  rohlíkem s jahodovým džemem pana Notta a pak nově získané jídlo s Rudolfusovým sýrovým sendvičem, který mu přísně nařídil, aby ho snědl, když se v tom dvoukřídlé dveře prásknutím otevřely a Bellatrix Lestrangeová vtrhla dovnitř, tvářila se mnohem víc, než jindy jako Smrtonoška s malou táhnoucí se slinou, která stékala z její pusy a krví podlitýma očima.

„Kde jsi byl Lestrange?,“ vztekala se. „Kde jsi byl celou noc, měli jsme si něco prodiskutovat.“

„Ach, ty to nevíš, Bello?,“ řekl Harry, ladně vstal ze svého místa vedle Rudolfuse, který pevně svíral svou hůlku. „Spali jsme spolu,“ šel k rozzuřené čarodějce s promýšlenými kroky.

„Ty malá couro, za tohle mi zaplatíš!,“ křičela Bellatrix, rovněž postupovala dopředu s hůlkou připravenou k útoku; propásla díky své zběsilosti vypočítavý pohled v zelených očích.

„Já si to tak nemyslím, sbohem,“ řekl a výsměšně ji zamával. /Poznej Svého Nepřítele/

Pod Bellatrixinýma nohama se začal kámen mlít a nenechával ji žádný čas na reakci, klesal s obrovskou rychlostí a s padající čarodějkou, která v hrůze ječela. O pár okamžiků později se díra opět uzavřela, přičemž nenechala žádný důkaz, že se kámen před pár okamžiky pohyboval.

„Kde je?,“ zeptal se Goyle senior hloupě.

„Proč se ji nezeptáte, jestli se vrátí?,“ zamumlal Harry.

Mínil se otočit a opět se posadit, ale místo toho narazil do Tomovi pevné hrudi. Padal dozadu, téměř ztratil rovnováhu, než se Tomovy ruce bolestivě zaryly do jeho ramen.

„Co to bylo? Ty si spal s Rudolfusem?,“ červené oči nebezpečně svítily a třásl malým chlapcem; naprosto zapomněl udržovat jejich konverzaci v soukromí.

Jeho první instinkt bylo utíkat, Ne, strýčku Vernone, nech mě být, prosím, ne, ale on nemohl zpanikařit, nemohl, jinak by to zjistili, věděli by to, Tom by to věděl a pak by ho opět nenáviděl, nesmí. Útěk by to je zhoršil, Omlouvám se, strýčku Vernone, je mi to líto, prosím, už ne znovu, prosím, tak místo toho se pohnul blíž, přiměl se, aby neucuknul nebo nezakňučel a položil hlavu na Voldemortovu hruď v podřízeném gestu, jeho malé ruce spočinuli vedle ní.

„Omlouvám se, ale řekl jsem to jen proto, abych vyprovokoval Bellatrix,“ šeptal, jak uznal za vhodné. „Ty nevíš?,“ přitiskl se dokonce blíž, čímž zapříčinil, že Voldemort ustoupil o krok zpátky, o další krok a ještě jeden, až opět seděl ve svém křesle v čele stolu.

Harry sklouzl do jeho klína, svou hlavu schoval do ohbí jeho krku a Tomovi silné paže se reflexivně uzavřeli kolem bledého hocha: „Omlouvám se, že jsem tě rozčílil. Neměl jsem to říkat, bylo to neodůvodněné, prosím, odpustíš mi?,“ neubližuj mi, prosím. „Udělám cokoli, co řekneš celý dlouhý den, abych ti to vynahradil, prosím?“

„Nerad se dělím,“ zavrčel Voldemort varovně.

„To je dobře,“ zašeptal Harry a tisknul se k jeho krku. „Chtěl bys můj sendvič? Nemám celkem moc rád sýrový sendvič,“ Harry se pokusil opět si sednout do své židle, ale Tom zpevnil jeho držení: „Zůstaň!,“ přikázal.

Harry vyhověl a vzal si s ním svou kávu, když se opět opřel zády, choval hrnek mezi svými dlouhými, elegantními ještě poněkud příliš hubenými prsty. Do čeho se to teď dostal? Nemrzelo ho, co udělal samo o sobě a neměl v té chvíli jiný nápad, ale přesto, udělá cokoli – Tom, jeho manžel, jeho nepřítel – řekl mu po celý den? Ne, určitě to nebyl jeden z jeho geniálních tahů! Hluboce si povzdechl, ale tiše, tak se ztratil v myšlenkách, že si nevšiml toho, když Tom vložil jeho hlavu pod jeho vlastní nebo ustaraných pohledů Luciuse, Draca, Severuse, Rabastana a Rudolfuse, kteří je na něho vrhaly, i když k Harryho postavení to dělali velmi tajně a ve Zmijozelském stylu.

„Dnes ráno mám schůzku s Brumbálem, kterou nemůžu zrušit,“ řekl Tom a  prolomil tak dlouhé ticho, které bylo přerušováno zvuky obvyklého jezení od Crabba a Goyla. „Ale strávíme odpoledne spolu. Co máš podle tvého rozvrhu dnes ráno?“

„Bojová umění,“ Harry se napjal a Voldemort si nebyl jistý, jestli to tak udělal kvůli jeho vlastním pocitům nebo, že sám strnul na základě této nové informace – v žádném případě nebude Harry trávit dokonce více času s Lestrangeovými!

„Ne, dnes. Severus přezkouší tebe a mladého pana Malfoye z Lektvarů,“ rozhodl a Harry němě přikývnul. „To bude prozatím vše. Rudolfusi promluvíme si po snídani.“

„Tome, prosím,“ řekl Harry varovně, připravoval se opět přesvědčovat Voldemorta, ale Draco vycítil nebezpečí, Harry se zase do toho dostával a spočítal si, že Nebelvír pokoušel své štěstí dost dlouho na celý den, tak zasáhnul.

Och, nepochyboval, že by Harry mohl zabránit tomu, aby se stala nějaká újma jeho strýci, jen se obával, co by malý chlapec mohl na sebe vzít, aby si to zajistil: „Harry, musíš mi pomoci najít mou knihu,“ vykřikl, předstíral znepokojení. „Někam jsem si ji položil… snad je už v mém loďáku? Všechno jsem zapomněl – Ani nevím, co je klíčovou přísadou do Mnoholičného lektvaru – ty to víš?,“ mluvil nesouvisle, dost ponižující, ale účel světí prostředky; popadl Harryho ruku a táhl ho z klínu Temného pána a pak ke dveřím.

„Pokud neznáš ani základy, tak to bychom měli hned začít,“ obořil se Severus, zjevně se chytil Dracova plánu a uháněl z místnosti, jeho černý hábit za ním vlál.

Černovlasý chlapec se pokoušel protestovat, ale Draco ho docela efektivně protlačil dveřmi, nechal mu pouze čas, aby vrhnul prosebný pohled na jeho manžela.

„Proč jsi to udělal?,“ zeptal se Harry skoro zoufale, bojoval s Dracovým sevřením. „Pusť mě! Nemůžu nechat Toma jen tak využít Rudolfuse, aby uvolnil svůj hněv, on je můj přítel, pomohl mi!“

Draco ho nepustil a Severus zamkl dveře do jeho pokojů kouzlem: „Harry, budeš nás poslouchat? Znám mého strýce, dokáže se o sebe postarat a nechtěl by, abys pro něj riskoval dokonce víc, než jsi už udělal. Co jsi si myslel, že děláš, nabízet něco takového Temnému pánu?“

„Tento celý zmatek je má vina,“ vzlykal Harry zbědovaně. „A teď Rudolfus má trpět kvůli mé chybě.“

„Neudělal jsi nic špatného, Harry,“ argumentoval blonďák a odhrnul jeden z černých pramenů z jeho tváře. „To, co jsi udělal, bylo velmi úctyhodné – hloupé, ale úctyhodné – pouze jsi udělal to, co ti tvá soucitná, statečná a iracionální Nebelvírská stránka řekla, aby si udělal. Ty a Temný pán jste úplnými opaky, bylo jen otázkou času, kdy se dostanete do konfliktu. Jsem si jistý, že jsi zabránil nejhoršímu a podle mě Temný pán se netvářil velmi naštvaně…“

Harry krátce zavřel oči, jako by naslouchal sám sobě, než se malý nejistý úsměv mihnul přes jeho bledou tvář: „Myslím, že máš pravdu: nemám pocit, že je naštvaný, určitě ne přešťastný, ale už ne naštvaný. Vážně si myslíš, že Rudolfus bude v pořádku?“

„Ano. Nyní, když se to urovnalo, máme se jen strachovat o našeho oblíbeného Nebelvíra se záchranářským komplexem,“ povzdechl si Mistr lektvarů a ukázal Harrymu a Dracovi, aby se posadili do židlí naproti němu. „Máš nějakou představu, co jsi odsouhlasil, Harry?“

„Není to tak špatné,“ ozval se Harry šeptem. „Co by mohl případně udělat a to ještě neudělal? Mohli bychom začít s přezkoušením?“

„Harry,“ začal Mistr lektvarů, ale Harry ho přerušil: „Můžeme o tom nemluvit, Severusi?“

Muž s už nemastnými vlasy neochotně přikývl a začal svou hodinu, ulevil si, když zjistil, že oba jeho studenti znali odpovědi na většinu jeho otázek a že Draco doopravdy nezapomněl klíčovou přísadu do Mnoholičného lektvaru, i když jeho mysl putovala dost často k malému Nebelvírovi. Proč by něco takového dělal pro muže, kterého zná sotva pár týdnů? A proč se tak silně otřásal, když se přibližoval k Temnému pánu. Zneužíval Temný pán malého chlapce? Nemohl zahalit svou mysl touto potuchou poněkud přehnané představivosti. Jistě Temný pán byl daleko od hodný, ale jeden by musel být slepý, hluchý a celkově nevnímavý, aby si nevšimnul něhy, se kterou se červené oči upírali na drobného kouzelníka. Mohlo to být tím, že Harryho příbuzní mu ubližovali mnohem víc, než Harry odhalil? Mohlo to být tím, že ta vzpomínka nebyla jednorázovým případem. Salazare, pořád se cítí špatně, když pomyslí na to, co mu Harry řekl a ukázal. Vážně si s Harrym potřebuje o tom promluvit. Bylo docela krátkozraké předpokládat, že by Harry mohl být v pořádku po něčem takovém. A bylo dokonce velmi bezohledné, jen tak nechat to zneužívání pokračovat. Temný pán by nemusel něco takového poznat, i když by byl více než něžný na jeho manžela, ale nyní si byl jistý, že to Harry vidí velmi jinak. Vážně si potřebovali promluvit, Harry se nemohl stále vyhýbat každému zájmu o něj.

Mezitím v jídelně všichni už dosnídali a odešli k dělání čehokoli, co měli dělat a tak  nechali Toma a Rudolfuse o samotě. Mladší muž (Rudolfus, i když Voldemort vlastně vypadal mladší) byl docela nervózní.

„Jsou dvě věci, které ti chci o tom povědět,“ Voldemort na něj zaměřil své červené oči, které vyhnali do výše mrazení po jeho zádech. „První, tohle je varování: předpokládejme, že ani ty ani tvůj bratr jste se nedotkly Harryho nevhodným způsobem, což věřím, že je pravda, jinak byste sledovali trávu růst ze zcela jiné perspektivy. Ale kdybych někdy zjistil, že ty nebo někdo jiný se dotkl něčeho, co je mé nebo jestli bude něco víc než přátelství mezi tebou a mým manželem, vymažu každého, kdo sdílí i kapku krve s tebou předtím, než tě rozřežu na tolik kousků, že každý z jejich hrobů může mít kousek z tebe jako pohřební předmět. Rozuměl si?“

„Ano, Můj pane,“ sklonil hlavu, odolával nutkání se nepohodlně pohnout.

„Dobrá,“ starší muž si náhodně upravoval kalhoty. „Mám ještě jednu domněnku. Chceš ji slyšet? Tak dobře, myslím, že jsi Harryho přítel. Nevěřím těm nesmyslům o tom, že mu pomáháš. Jsi dobrý herec a překvapivě také Harry je poměrně dost dobrý herec, ale to neznamená, že jsem si nevšimnul, když o tebe pečuje a ty to dovolíš. Z dnešní Harrryho reakce na tvou ženu, jsem také usoudil, že ona na tom má alespoň částečnou vinu, takže jsem změnil heslo do tvých pokojů na ‘Prometheus‘, ale stejně si nemyslím, že ji v blízké budoucnosti uvidíme. Jsem si docela jistý, že Harry s jeho převažujícími Nebelvírskými vlastnostmi tě hýčkal, takže jedinou věc, kterou chci vědět, je, jestli jsi nyní v pořádku.“

„Ano, Můj pane,“ opět přikývl, docela překvapený, že jeho Pán položil takovou otázku.

Jistě to byl víc příkaz a je jasné, že ho nevyzval k tomu, aby to rozvedl nebo dokonce odpověděl „ne,“ ale Temný pán zrovna ukázal více zájmu než za celý rok od jeho zmrtvýchvstání.

„Můj pane, než odejdete…,“ zaváhal, ale Voldemort se už na něj zamračil a nejspíše nebyl rád, že se zdrží a pak dokonce neuslyší něco důležitého – nebyl si jistý, jestli to bude považovat za důležité. „Harry neudělal nic špatného. Nezaslouží si za to být potrestaný, Můj pane. Nerad bych ho viděl zraněného.“

„Ne že by se tě to týkalo, Rudolfusi,“ byl už na cestě ke dveřím, „ale nemám v úmyslu využít Harryho, jen této situace,“ culil se samolibě.

Nyní zde byl jediný problém, co by měl odpoledne udělat se svým manželem. Samozřejmě bylo mrzuté, že musel nejdříve jít na tu Brumbálovu učitelskou schůzku, ale aspoň měl čas přijít s něčím vhodným. A neexistoval způsob, jak obejít tuto plánovanou akci, protože to sám podepsal v pracovní smlouvě, Nott si ji pro něj prohlédnul, nicméně buď opominul malý detail, že musel být přítomný na každé učitelské schůzce nebo to neshledal nepříjemným. Neměl by Severus také přijít? Měl pocit, že si vzpomíná, když mu Severus říkal, že je omluven ze schůzek, aby dával pozor na Harryho, správně, co by měl udělat s Harrym? Samozřejmě mohli vždycky jít na procházku jako jindy, ale to by ho přinejmenším neuspokojilo a jeho manžel by pravděpodobně byl tak napjatý, že by si to také nemohl užívat. Musí si to promyslet a v jaké lepším čase, než ve chvíli, kdy Brumbál brumlá o následujícím školním roce a rozdává rozvrhy nebo nabízí citrónové bonbóny? Pokud by přinutil Harryho dělat něco, co chlapec nechce, tak sám by si užíval bez pochyb celé odpoledne, ale pak si uvědomil, jako moc by to ničilo Harryho. Nechtěl, aby ho opět nenáviděl nebo hůř, ještě se ho bál. Pracoval příliš tvrdě na Harryho důvěře k němu na to, aby to riskoval pro uspokojení svých tužeb na jeho drobném manželovi. Ne, tohle by neměl dělat. Na druhou stranu, kdyby předstíral, že toto byl další jeden z jejich běžných úterků, mohl by promarnit tuto příležitost a to by nebylo vhodné pro dědice Zmijozela, že ne? Možná kdyby… Ano, tohle by mohlo fungovat. Musel by se zeptat Notta na instrukce, ale právník mu dlužil za to, že musel snést tuto pitomou schůzku, která naštěstí skončila před minutkou nebo tak nějak a protože všichni ostatní profesoři na něj spíše zírali než, aby se strhli k nějaké konverzaci, tak neměl žádný důvod zůstávat déle než je nutné.

Už se zpozdil na oběd a když vstoupil do jídelny, všichni už seděli. Harry se na něj nahoru plaše usmál, než se otočil ke svému jídlu a jeho konverzaci s Dracem.

„Nevím, co máš proti Nevillovi,“ argumentoval Harrym a lehce se mračil. „On je opravdu milý, víš.“

„Je tlustý,“ Draco opáčil. „A hloupý.“

„Vyrostl, Draco, mohl být trochu buclatý, když nám bylo jedenáct, ale už nemá jedenáct a není hloupý! Má nízkou sebedůvěru, to přiznávám, ale jeho kouzlení se skutečně zlepšilo během loňska.“

„Nevšiml jsem si, pořád je daleko pod průměrem,“ odpověděl blonďák domýšlivě. „A je naprostá katastrofa, když přijde k lektvarům. A vážně, jaký to je Nebelvír, když se bojí Seva?“

„Čeho se bojíš, Draco?,“ změnil téma Harry, přičemž zvedal obočí. „Nemusíš mi to říkat, ale vážně by si neměl soudit člověka, pokud nevíš, co motivuje jeho obavy. Věř mi, Neville má dobrý důvod, že se bojí někoho jako je Severus. Ale narozdíl od tebe, čelí svým obavám každý den a přesto každé ráno vstává – je lepší Nebelvír než kdokoli jiný, to vím.“

„Fajn, ale stále ho neznám a rozhodně se ho nebudu ptát, jestli bude mým klukem,“ utvrzoval ho Draco.

„To nemusíš,“ okamžitě souhlasil Harry a Draco si uvolněně vydechl, jak se ukázalo předčasně. „Zeptám se ho za tebe!“

„Neopovažuj se to udělat, Harry,“ zavrčel. „Můžu sám pozvat kohokoli na rande!“

„Ale zrovna jsi řekl, že bys nemohl, Draco,“ Harry se nevinně usmál.

„Je opravdu nefér, že jsi už oženěný jinak bych ti přinejmenším také mohl nějaké zařídit,“ bručel blonďatý Zmijozel a napichoval své brambory.

„Jen tak ze zvědavosti, s kým by si mě pokusil dát dohromady?,“ zeptal se Harry se zaujetím.

„No, nejprve bych musel vědět, zda se ti líbí holky nebo kluci.“

Harry bezmocně pokrčil rameny: „Jak to mám vědět? Mám za to, že mi nevadí ani ten, ani ona, jestliže je miluji.“

„Už jsi se do někoho zakoukal?,“ dotazoval se Draco nedůvěřivě.

„Líbila se mi Cho Changová od třetího ročníku, ale docela si vyplakávala oči po Cedrikově smrti, ne že bych ji obviňoval, ale raději bych, když někdo, koho líbám, alespoň myslí na něco veselého, i když nemyslí na mě,“ přiznal se Harry. „Pak od té doby? Nikdo. Takže s kým bys mě dal dohromady, čistě hypoteticky, samozřejmě?“

„Se mnou,“ odpověděl blonďák vážně bez zaváhaní, ale Harry se mu smál: „Ó, buď vážný, jo? Můžeš se přiznat, že neznáš nikoho, kdo by chtěl jít se mnou na rande, to je v pořádku.“

„Proč by někdo nechtěl jít s tebou na rande?, zeptal se Draco, zaujatější více Nebelvírem než sebou.

„Prosím tě, myslíš si, že někoho obalamutíš?,“ řekl malý chlapec. „Na mně nic není, co by někoho dohnalo k tomu, aby chtěl mít se mnou rande; jsem ošklivý; sotva vypadám na třináct; pravděpodobně jsem selhal ve všech mých NKÚ; vystavuji nebezpečí všechny lidi blízko mě; jde po mně vraždící maniak – promiň, Tome – nejsem čistokrevný, ne že by mi to vadilo a pokud můžeš věřit Trelawneyový, tak zemřu strašlivou a náhlou smrtí.“

„A to říkáš, že Longbottom má nízké sebevědomí?!,“ reptal blonďák. „Nesouhlasím se všemi body, kromě snad tě věci o čistokrevnosti a trochu o vraždícím maniakovi, ale to nejsou žádné důvody, nemít s tebou rande, Harry! Zeptal bych se tě hned, jestli budeš mým klukem, pokud by to nebylo podepsání mého rozsudku smrti!“

„Vážně?,“ zeptal se Harry nadějně, přičemž ignoroval zavrčení od svého manžela.

„Vážně!,“ odpověděl Draco s důrazem. „Nebo si myslíš, že bych jen tak někoho nechal, aby mě dal dohromady s Longbottomem ze všech lidí?“

Harry na tohle vybuchl smíchy, lapal po vzduchu a začínal nanovo pokaždé, když se podíval do Dracova povýšeného obličeje; nakonec schoval svůj obličej do rukou. Zmijozelové ho zmateně pozorovali.

„Ví někdo, co je tak zábavného?,“ dotazoval se Voldemort k jeho Smrtijedům, ale oni neměli žádnou jinou reakci, než zakroucení jejich hlavami.

„Kvůli čemu se směješ, Harry,“ opakoval tentokrát otázku pro jeho manžela.

„Vážně si myslíš, že bych tě dal dohromady s Nevillem?,“ řekl zelenooký kouzelník, stále se chechtal. „Je na holky a on a Lenka jsou spolu teď pět měsíců.“

„A tomu ses tak pořád smál?,“ požadoval Draco nevěřícně.

„Ne, ale když jsem o nich přemýšlel, myslel jsem na Lenku a pak jsem si představil jak vy dva konverzujete…,“ Harry se zase smál a Luciusovým obličejem přešel výraz poznání.

„O čem si povídali?,“ starší blonďák zvedl obočí.

„Rozhodně ne o té stejné věci,“ Harry se na něj culil a Lucius mu vrátil tento výraz: „Vskutku. Takže, kdo si myslíš, že by mohl být Dracovým klukem?“

„Promiňte, mohli byste přestat mluvit o mém milostném životě?,“ požádal Draco roztrpčeně, ale Harry ho prostě ignoroval: „Tohle, můj drahý Luciusi, je na mně, abych se to dozvěděl a vy oba to zjistíte, když už bude příliš pozdě s tím něco udělat!“

„Lucius se na něj na oko zlobně díval: „Drzý spratku!“

„Fouňo!“

„Šotku!“

„Přisluhovači!,“ řekl Harry vítězně a vyplázl svůj jazyk.

„Jak velmi vyspělé!,“ škádlil starší blonďák. „Ne že by sis to zasloužil, ale tvá sova je u okna!“

Harry natahoval krk s cílem si to ověřit, jestli tam Hedvika skutečně je a jakmile viděl bíle opeřeného ptáka skutečně se vznášet venku, vyskočil, aby ji pustil dovnitř. Hedvika vděčně houkala a hřadovala na Harryho rameni, přičemž vystrkovala čistě bílou obálku. Harry okamžitě věděl, že dopis je od Nevilla, protože Lenčiny dopisy nebyly nikdy hladce bílé, ale ozdobeny třpytivými ozdobami nebo náčrtky toho, co prý vidí a dopisy od Siriuse a Remuse byli vždy doručeny Remusovou sovou pálenou.

Ahoj Harry,

Jak se máš?

Mohl si jasně představit Nevillův udýchaný, trochu pisklavý hlas, když mluvil o jedné z jeho nových rostlin a rodinné večeři, kde jeho strýc Archi se překotil se židlí a zlomil si nos. Samozřejmě, že mohl být opraven bez problémů, ale jeho babička byla rozmrzelá kvůli krvi na koberci. Jenže něco bylo špatně, usoudil Harry, když si přečetl první tři věty, bylo to skoro, jako by starší chlapec jen chodil okolo horké kaše.

Včera jsem navštívil mé rodiče s babičkou. Mamka promluvila! Dala mi opět obal od žvýkačky, ale tentokrát řekla „Pro Lily,“ dokázal bys tomu uvěřit? Vzal jsem ho a řekl jsem, že ho dám ‘Lily‘ a ona přikývla a zase usnula. Ptal jsem jedné z léčitelek a řekla, že to je dobré znamení a že se nakonec může zotavit. Babička řekla, že má mamka a tvá mamka byly dříve dobrými přítelkyněmi, no, všechno toto se stalo, takže si myslím, že obal je pro tvou mamku. Nemusíš ho mít u sebe, samozřejmě, jen jsem si myslel, že bych ho dal tobě. Pořád tomu nemůžu uvěřit! Možná by si je mohl někdy se mnou navštívit? Musím teď jít, promiň, doufám, že jsi v pořádku. A řekneš mi, jestli nebudeš, rozumíš?

Ahoj Neville

„Harry, stalo se něco?,“ zeptal se Tom a vytrhl ho tím z jeho myšlenek.

„He? Ne, Nevillově mamince se udělalo lépe,“ roztržitě mumlal; svraštěné čelo kazilo jeho tvář. „Jen mám z toho všeho špatný pocit. Neví teď někdo, kdy měla moje matka narozeniny?“

„Ona nikdy své narozeniny ve škole neslavila, jestli to pomůže,“ nabídl Severus, když nikdo jiný neodpověděl.

Třebaže byl stále na svého studenta naštvaný. Harry ho zase odbyl. Chtěl si promluvit o Harryho docela zřejmých problémech, poslal Draca napřed, zabezpečil své pokoje, aby nikdo nemohl být s to je odposlouchávat a Harry ho odbyl, říkal, že je v pohodě, že to má pod kontrolou a že nepotřebuje žádnou pomoc. Ani, když na něj vytasil toho zatraceného kmotra, nereagoval, jen opakoval svou mantru a nic, co udělal nebo řekl, nepřineslo jinou reakci. Harry se před ním zcela zablokoval. Bylo zjevné, že nechtěl žádnou pomoc – Hloupí, tvrdohlaví Nebelvíři!

„Ne tak docela, ale stejně díky,“ Harry si povzdechl; složil dopis a strčil ho zpátky do obálky, opatrně, aby se neprotrhla obálka. „Takže, co chceš dělat dnes odpoledne, Tome?“

„To je překvapení,“ culil se dolů na svého manžela. „Co kdybychom odešli za půl hodiny? Ještě si potřebuji dojít pro nějaké věci a ty můžeš odpovědět na svůj dopis.“

Harry poslušně přikývl, než se omluvil od stolu a šel do knihovny, kde měl své psací náčiní.




22. Výlet


Voldemort byl poměrně potěšený sám sebou, když viděl jeho drobného manžela stát ve vstupní síni, jak na něj čeká. Mluvil k Nottovi (opravdu bylo mnohem jednodušší mu říkat Nott, než se snažit vyslovit jeho holandské křestní  jméno – nebo bylo norské – v každém případě bylo směšně dlouhé a cizí), od kterého si vysloužil zvláštní pohled a určitě to bylo příčinou o něm říci, že měknul, ale byl si jistý, že to byl perfektní kompromis mezi tím - dostat, co chtěl a nevystrašit Harryho.

„Připraven k odchodu?,“ příjemně se usmál dolů na křehkého Nebelvíra, který si obezřetně prohlížel tašku, kterou nesl, ale přikývl. „Přemístíme se, pokud ti to vyhovuje.“

„Neumím se přemisťovat, Tome,“ mumlal Harry sklesle. „Omlouvám se.“

„To nemusíš, Harry,“ měl rád, když Harry říkal jeho jméno, tak měkce a jemně jako by v tom byla sama něha, něha vyhrazená pouze pro něj. „Tím, co mám na mysli je, že bych nás přemístil, pouze pokud by ti to nevadilo, samozřejmě.“

„Co mám dělat?,“ zeptal se chlapec s havraními vlasy nejistě.

Nemohl déle odolávat pokušení, sevřel jeho hlavu a uchvátil Harryho rty ve spíše sladkém, nevinném a jak věřil nevtíravém polibku, pouze maličko okusoval jeho spodní ret, než se stáhl a místo toho ovinul své paže kolem Harryho štíhlého pasu: „Nedělej nic, jen se stále drž a já provedu to ostatní.“

Počkal, dokud hoch nepřikývl a mohl si být jistý, že se nebude vzpírat a pak je náhle přesunul.

Zářivé sluneční světlo zaútočilo na jeho oči, když je Harry znovu otevřel. Bylo to docela vítanou změnou oproti tmavým chodbám Zmijozelova hradu. Dvakrát zamrkal a začal se rozhlížet. Ne, že by toho bylo příliš k vidění: zjevně přistáli na venkově, za nimi byl jehličnatý les, před nimi malá venkovská cesta, nad nimi jasná modrá obloha, pod a všude kolem nich tráva.

„Kde to jsme?,“ zeptal se a otočil se v Tomově objetí, který ho ještě nepustil.

Všimnul si s jistým překvapením, že normální rubínová barva v jeho očích již nebyla vidět, zato se změnila do tmavohnědé s načervenalými tečkami. Jeho vlastní oči putovali dolů po Tomově silné, pevné postavě a místo obvyklého černého hábitu, který míval přes černé nebo alespoň tmavé kalhoty a tmavou košili, měl oblečené těsně přiléhavé tmavomodré džíny s černým koženým páskem a světle modrou košilí. Vypadal zatraceně dobře – odkud tohle přišlo? Cítil se velmi nepohodlně ve svých plandavých khaki kalhotách a příliš volné košili. Nikdy by nemohl vypadat tak dobře jako Tom.

„Blízko západního pobřeží Anglie, ale ještě nejsme u našeho cíle,“  nakonec nechal klesnout své paže a místo toho uchopil Harryho ruku. „Nemyslím, že bys ocenil, kdybych upravil všem Mudlům paměť, kteří by nás mohli vidět vyskočit z čirého vzduchu.“

„Velmi pozorné,“ zamumlal Harry tak slabě, že si Temný pán byl jistý, že tohle neměl pravděpodobně slyšet, přesto nemohl potlačit své uculení.

„Myslel jsem si to tak. Tedy můžeme jít?,“ táhl Harryho k cestě. „Je to odtud jen asi deset minut.“

Harry opět poslušně přikývl a šel vedle něho, většinou jen sledoval pohyby svých nohou. Tomovi se tohle nelíbilo. Kdesi v jeho části mozku, který usilovně používal, mohl rozpoznat Harryho chování jako nervózní smíchané s naprostým strachem a mohl by dokonce pochopit tento dojem, jenže přesto si nemohl pomoci, aby se necítil zklamaný a trošičku nahněvaný. Nezavlekl by přece Harryho do nějakého sex shopu, kde by si mohl koupit bič, pouta a jiné odporné hračky, aby je pak používal na jeho chvějící se tělo k jeho potěšení nebo dokonce někoho jiného, pro Salazara! Pozoroval svého menšího manžela koutkem oka, všiml si, že Harry musel udělat tři kroky, aby odpovídaly jeho dvěma. Nezkrotné černé kadeře zakrývaly jeho bledý obličej, ale byl si jistý, že se Harry nesnažil ukrýt úsměv. Harryho druhá ruka, ta, kterou nedržel ve své, byla sevřena do pevné pěsti. Temný pán zpomalil své kroky a soustředil se na všechny věci, co miloval – nelíbili se mu kvůli Harrymu. Toho nemiloval! Dejme tomu, že se mu líbil způsob jakým se Harryho oči rozsvítí pokaždé, když někoho rozesměje. Líbilo se mu jak se Harry pohybuje, jako by plul vzduchem. Líbilo se mu ovinout své paže kolem jeho křehkého těla před spaním. Líbilo se mu, že se Harry patrně o všechny stará a že se mu nebál vynadat, pokud se chová hloupě (což, samozřejmě bylo jen zřídkakdy). Líbilo se mu, že Harry mohl být jak divoký tak plachý. Líbilo se mu protkávat své prsty s jeho hebkými a rozcuchanými vlasy. Líbilo se mu ho pozorovat, když se stočil do jednoho z křesel, aby si četl knihu, která vypadala nesmírně těžká pro někoho tak malého. Dokonce si začal cenit pohledu na Harryho v jeho příliš velkém pyžamu, ale nemiloval ho. Láska je cosi pro pošetilce nebo snad pro lidi jako je Lucius s perfektními životy a perfektními manželkami, kteří dostali vše, co kdy chtěli. To nebylo něco pro Temné pány. Temní pánové se nezamilovávají. Přirozeně, nebylo úplně špatné, mít nějaké ctitele nebo někoho jako Bellatrix, která uctívala jeho pravou podstatu a udělala by všechno, ačkoli si necenil její přítomnosti tolik jako dřív. Takže usoudil, že by nebylo špatné, pokud by se Harry do něj zamiloval, i když ne opačně. A tedy, neexistoval žádný způsob, v každém případě, že by se to mohlo stát.

„Děkuji, Tome,“ řekl Harry jemně; jeho pěst se rozevřela.

„Za co?,“ zeptal se zmateně.

„Že už nejsi na mě naštvaný,“ zašeptal menší kouzelník plaše a vzhlédl přes tmavé řasy.

„Jak bych mohl zůstat naštvaný na někoho tak závratně krásného jako jsi ty?,“ odpověděl dráždivě; jemně se usmíval nad Harryho ruměncem a kolem jeho malých zad zavěsil majetnicky paži a přitáhl si ho blíž ke svému tělu. „Mimochodem jsme tady,“ ukázal na přední stranu nízké budovy a velký, modrý nápis, který přečetl jako „Park vodní zábavy a lázeňské centrum v New Havenu“.

Zdi byly namalovány velmi světle modrou barvou s tmavomodrými vlnami a surfařem na nich. Skleněné dvoukřídlé dveře se automaticky otevíraly, když jimi  někdo prošel. Harry stočil své vyvalené oči k Tomovi.

„Překvapení!,“ oznámil s uculením a sklonil se, aby ho opět políbil. „Nott mi to doporučil, zřejmě on a jeho děti měly spoustu legrace. Myslel jsem, že by ses rád jednou dostal na chvíli z hradu.“

„Ehm, …jo,“ byla jediná věc, se kterou mohl přijít.

Znělo to váhavě a skoro tázavě, ale Tom by to nejspíše pokládal za překvapení. Třebas to takhle nebylo, protože se bál a nenáviděl se za to. Nepochyboval, že se Tom snažil být milý a dokonce na to vynaložil trochu, ne-li hodně práce, aby tohle naplánoval, ale nemohl si pomoci. S Tomem prošli dveřmi a šli až k pokladní s obarvenými plavými copánky, která seděla v jedné z těch skleněných kójí a četla si časopis.

„Vítejte v ‘Parku vodní zábavy a lázeňském centru v New Havenu ‘,“ řekla monotónně, ale s oslnivým úsměvem. „Kolik?“

„Dva dospělí,“ odpověděl Temný pán; nečekal na ni, aby mu řekla cenu, zato strčil správný obnos mudlovských peněz přes malou záklopku.

„To je příliš mnoho, pane. Nemusíte platit plnou cenu za vašeho syna, nemůže být starší než dvanácti let, je to tak?,“ Harry si přál, aby se země rozpoltila a pak ho přímo spolkla.

Věděl, že byl příliš malý na svůj věk a vypadal mladší než byl, ale na dvanáct? A Tomův syn? Ne že být jeho děvka bylo mnohem lepší – to vůbec nebylo lepší.

„To není vaše věc, slečno,“ ušklíbnul se Voldemort, jeho oči chvilkově červeně probleskovaly, když viděl rozpačitý výraz na tváři jeho mladého manžela.

Chtěl si užít tento den, zatraceně! A ta hloupá žena nejen, že donutila Harryho se cítit nepříjemně, ale také ho nepřímo obvinila, že je pedofil nebo prznitel dětí. Harrymu je šestnáct, pro Salazara. Ještě jednou se zlobně podíval na ureptanou ženu, která narychlo protlačila záklopkou dvě stejné plastové mince a zamumlala něco, co zřejmě mělo být něco jako „Pěkný den“. Pak vytáhl Harryho do své náruče a zvedl ho přes kovovou bariéru, kde vtlačil dvě mince do štěrbiny, znovu si je vzal a prošel sám turniketem, přičemž vzal Harryho za ruku. Byla příliš studená. Téměř ho vlekl k šatnám; procházeli malou restaurací se všemi druhy mořských stvoření a dokonce s nějakými vodními lidmi, ačkoli zdaleka nevypadali jako ve skutečnosti, které zdobili zdi a stoly. Zápach chlóru naplňoval vzduch a jejich nosy. Konečně uvolnil držení Harryho ruky a omluvně se na něj dolů usmíval.

„Ta Mudla nebyla opravdu nejbystřejší,“ Harry se nejistě zasmál. „Nemohl jsem najít tvé plavky, tak jsem zmenšil některé z mých,“ předal Harrymu pár černých plavek se zeleným a bílým lemováním a načechraný bílý ručník, než se otočil k jedné ze skříněk a strčil dovnitř tašku, poté si vytáhl své vlastní černé plavky a tmavomodrý ručník a otočil se zády k Harrymu, aby mu uchoval nějaké soukromí – jestli měl jeho plán fungovat, tak ho ještě na něm nemohl realizovat.

Harry se kvapem vysvlékl do svých trenýrek a každých pár sekund se ujišťoval, že se Tom skutečně na něj nepodíval a pak z nich také vyklouzl, aby je zaměnil za Tomovi plavky. Naštěstí nikdo další nebyl v této určité šatně. Plavky byly stále dost volné, aby něco nechali představivosti, ale těsné natolik, aby ho to ujistilo, že zůstanou tam, kdy mají právě být. Přehodil si ručník kolem svých ramen a uchopil rohy před svým tělem tak, že to vypadalo tak nějak jako pončo. Potom začal pečlivě skládat své oblečení a tvořil z něj úhlednou kupu na jedné z laviček.

„Můžeš mi je dát,“ ozval se Tom jemně zezadu, natáhl se, aby je vzal z jeho rukou. „Jestli budeš chtít, můžu začarovat tvou hůlku tak, aby zůstala na tvém předloktí, takže si Mudlové ničeho nevšimnou,“ nabídl a ukázal své vlastní předloktí, kde měl svou zajištěnou hůlku.

 „Spíš, myslím si, že jsem nechal mou hůlku na hradě,“ mumlal Harry. „Nemůžu ji vlastně používat, ne?“

„Přesto máš povoleno ji použít ve stavu nouze,“ argumentoval Temný pán a zavřel dveře skříňky.

„Já vážně nevěřím ministerstvu, že rozezná stav nouze, už od loňského roku,“ odpověděl Harry; odkazoval na útok Mozkomora na něj a jeho bratranec. „Nebudu riskovat vyloučení z Bradavic. Kromě toho, jsi se mnou, že jo?

Nemohl si pomoci, ale usmál se nad Harryho odpovědí, jak mluvil o důvěře, kterou Harry v něj vkládal: „Ano, jsem s tebou,“ opět vzal manželovu malou ruku a vedl je směrem ke sprchám, orientoval se podle malých plastových značek s panáčky a sprchami na nich.

Sprchy byly odděleny malými přepážkami, které byly znovu vyzdobeny vlnami, rybami a vodními lidmi, což mu rozhodně začínalo jít na nervy. Upřímně, nemohli tito Mudlové přijít s něčím kreativnějším, než s tímhle? Nicméně si zvolil sprchu nejdále od tlustého Mudly, který si mydlil vršek, zatímco zpíval nějakou stupidní mudlovskou písničku absolutně nemelodickým a rozladěným hlasem; naléhal na Harryho, aby šel do té naproti jeho, což tak učinil bez stížnosti. Musel se krotit, aby nezíral na Harryho téměř nahé tělo, které se zlehka houpalo pod vodou, jeho hlava byla zakloněná tak, aby malé kapičky dopadaly přímo na jeho obličej a pak stékaly po jeho krku a přes jeho spletené havraní vlasy a pak směřovaly dolů po jeho plochém břichu a rovných zádech. Odtrhl svůj pohled dřív, než by jeho oči mohly sledovat kapky dál dolů.

Harry nebyl příliš potěšený, když zpozoroval, že ho sleduje, zatímco se sprchoval, ve skutečnosti na něj křičel přes hodinu. Cosi o soukromí a klepání, vkusně proloženo některými nadávkami. Odseknul, že má zatraceně dobře dovoleno se dívat na svého vlastního manžela a že by to Harry měl také tak klidně dělat. Harry zamumlal, že by mohl přijmout tuto jeho nabídku a příště, když šel do jídelny se navečeřet, kyblík ledové vody se sám vylil na jeho hlavu a zanechal ho tak, jakoby právě bojoval s olbřímí olihní a prohrál. Pak Harry políbil jeho líci jako vždy, věnoval mu nejmilejší a nejfalešnější úsměv, který kdy viděl a odvedl ho na jeho místo; nekomentoval, co se stalo. Pokusil se osušit kouzlem, ale nemohl najít svou hůlku, dokud ho Harry s ní nerýpal pod stolem a culil se nad jeho překvapeným a otráveným výrazem. Takže tak musel zůstat celou večeři a chovat se jakoby to nebylo nic špatného a když se mu ji později pokusil vzít a vyčinit mu kvůli tomu, Harry mu řekl, aby ho znovu nikdy nevyrušoval v koupelně jinak se bude každý den sprchovat před svými Smrtijedy. Byl v pokušení mu to prostě na truc dělat, ale pak si vyslechl konverzaci mezi mladým Malfoyem a jeho Harrym. Malfoy se smál kvůli jeho dřívějšímu neštěstí, ale Harry ho zastavil planoucím pohledem a změnil téma. Možná to vůbec nebyl znak respektu, ale považoval to za něj a rozhodl se, jestliže ho Harry respektuje, měl by to také tak dělat.

Vystoupil zpod stále tekoucí vody a ohlédl se na svého černovlasého manžela, který měl stále zavřené oči a odkašlal si. Když na to Harry nereagoval, tak pomalu přesunoval svou ruku dopředu, až se lehce otřela o Harryho rameno. Zelené oči se v záležitosti okamžiku hned otevřely a vyhnul se dotyku, jakoby ho ta ruka popálila.

„Promiň,“ omluvil se, zrovna když zastavil vodu.

„Ty se vážně rád sprchuješ, že ano?,“ Tom se usmál a podal mu ručník.

Harry se plaše usmál zpátky a následoval ho ven k bazénům: „Připomíná mi to déšť.“

První bazén byl založený na tropické pláži. Jedna strana byla zploštělá tak, aby jste mohli do ní jít a voda by jen pomalu stoupala. Všude kolem a na ostrůvku uprostřed stály opravdové palmy a barva země přecházela od pískově žluté až do světle tyrkysové. Jedna stěna vypadala jako útes, po kterém několik lidí lezlo bez jistících lan – kdyby padali, no, tak by prostě padli do vody – součástí toho byl také přepad vodopádu, který se valil do bazénu a posílal vlnky vodou. Rozprostřeli své ručníky přes dvě lehátka blízko vodopádu, ale dost daleko, aby se nemohli umáčet.

Tom se uličnicky zazubil na svého mladého manžela a skočil do vody tam, kde byla nejhlubší – dobré tři metry. Harry ho sledoval s kamennou tváří, když mu pokynul jeho manžel, aby se k němu připojil. Po jeho levici u velkého kulatého stolu probíhala narozeninová oslava. Oslavenkyně právě sfoukávala svíčky na velikém čokoládovém dortu ve tvaru ryby. Její tvář byla rozdělena širokým úsměvem, který odhalil dvě mezery po zubech a žena na začátku svých třiceti let, matka, Harry odhadnul, dolévala sklenky ostatním hostům a vesele se usmívala na svou dceru způsobem, jakým věděl, že by se mohla jen usmívat matka. Nikdo se nikdy takto na něj neusmíval.

Tom ho volal a musel ho následovat, koneckonců to slíbil. Přesunul se k žebříku, který byl nejblíže k němu a pomalu sestupoval do vody, jeho stisk na něm zesiloval s každým krokem. Nechtěl se pustit. Nějaké starší ženy kolem něho proplavali. Tom na něho opět volal, vyzíval ho, aby připlaval, tak se pustil, ne dříve, než se zhluboka nadechl a odstrčil se od okraje, doufal, že to bude dost, aby se dostal k Tomovi. Udělal dvě nešikovná tempa k Tomovi, myslel si, že jakmile se k němu dostane, všechno by se to nějakým způsobem vyřešilo. Jenže pak to bylo znovu tady, stejné dvě masité ruce ho vlekli pod vodu a stahovali dolů; v panice lapal po dechu, jen místo vzduchu jeho ústa naplňovala chlorovaná voda.

Co to Dudleyho instruktor plavání říkal?

„Pokud by si se z nějakého důvodu ocitl pod vodou, nejdůležitější věcí je, aby si nezpanikařil,“ No, na to je trochu pozdě, že?, „Zaměř se na vodní hladinu a využij ten pohyb, který jsme právě cvičili, aby si se k ní zpátky dostal,“ nebyl si jistý, kde už je nahoře.

Všude byla voda, pro Merlina a jeho oči bolely. Ještě navíc on se nikdy neučil plavat. Jeho příbuzní ho přinutili chodit na Dudleyho hodiny, částečně proto, že tímto způsobem nebylo potřeba na něj dávat pozor po dvě hodiny (ne, že by to někdy dělali) a částečně proto, aby se mu vysmívali. Bylo velmi teplo, jedno z nejteplejších lét, které si Harry mohl pamatovat a teta Petunie ho oblékla do jeho nejteplejšího oblečení a nařídila mu, aby sledoval svého bratrance. Řekla instruktorovi něco o jeho hrozné nemoci a že za žádných okolností nemohl jít do vody. Jednou ho jeho bratranec a jeho přerostlí kumpáni do ní hodili, navzdory varování instruktora, aby ho nechali být. Jeho oblečení okamžitě nasáklo vodou a jeden z Dudleyho kamarádů ho ponořil pokaždé, když se mu podařilo prolomit hladinu. Utopil by se, kdyby instruktor nezasáhl a nepoužil první pomoc, aby ho oživil. Od té doby ho pak teta Petunie nechávala doma se seznamem prací, které musel dokončit před tím, než se Dudley vrátil z plavání.

Byl si jistý, že se jeho oči vytlačují ven, ale to nepovažoval za důležité, protože by ho nikdo nemohl vidět. Jeho hruď bolela jako by do ní někdo vrazil tisíce jehel a teď se pokoušeli opět se dostat ven, ale ne tím stejným způsobem. Kdy se nějak naposledy nadechl? Vzduch nyní vypadal jako nějaký mýtus, ve který jedině věřily malé děti. Jeho vidění zčernalo, zrovna jako dvě silné ruce, které se uzavřely kolem jeho pasu a místo, aby ho stahovaly dolů, vytahovay ho nahoru, až jeho hlava prolomila hladinu. Potom ztratil vědomí, opravdu neměl sílu, aby právě teď jednal se svým strýcem…

„Harry!,“ křičel Tom úzkostně.

Už byl trochu netrpělivý, když Harry konečně začal plavat (upřímně, Harry nebyl tak starý jako ty dvě mudlovské ženy!) A pak ho musel jeho manžel trápit dokonce dále potápěním. Nikdy by ho nenapadlo, že to možná Harry nepředstíral, dokud malý chlapce neochabl a neklesnul úplně ke dnu. Okamžitě jednal a vytáhl ho nahoru, voda nebyla naštěstí moc hluboká. Nějaká jeho část očekávala, že se na něj Harry zazubí tím svým zářivým úsměvem a vykřikne „Mám tě!,“ ale samozřejmě mu Nebelvír tuhle malou laskavost nemohl udělat. Místo toho Harry vypadal bledší než obvykle, čímž myslel, že byl jako duch, jeho rty zmodraly jako jeho prsty a nevypadal, že by vůbec dýchal. Nějak se podařilo položit jeho hubené tělo dolů na ostrůvek uprostřed bazénu, mezi tři palmy a koš (jak někdo sem měl dostat odpadky, zatímco byl ve vodě, to se nechtěl dozvědět).

„Enervate,“ zamířil hůlkou na Harryho hruď.

Křehká chlapcova záda se vyklenula jako pod elektrošokem a začal vykašlávat vodu. Temný pán ho jemně podepřel, tak, že přesunul jedno své koleno, aby podepřel jeho záda, zatímco odhrnoval černé vlasy z jeho obličeje. Harryho ruce se třásly, takže provedl zahřívací kouzlo a přesunul se blíž, takže Harry nyní napůl seděl a napůl ležel mezi jeho nohami s hlavou na Voldemortově hrudi a jedna snědá paže se hadovitým pohybem ovinula kolem jeho břicha.

„Harry?,“ řekl tentokrát klidněji. „Zhluboka dýchej, můžeš to pro mě udělat? Prostě dýchej, nedýchej zrychleně, je tady dost vzduchu, neboj se. Všechno je teď v pořádku.“

Harryho malá hruď se usilovně zvedala, aby naplnil své plíce vzduchem, což jak se zdálo bylo velmi bolestivé, protože se jeho nehty zarývaly do jeho dlaní. Voldemort nevěděl, co ho k tomu přimělo, aby chytil ty malé ruce a nechal je bolestivě se sevřít kolem jeho o mnoho větší ruky, pouze věděl, že nechce, aby mu způsobil dokonce více bolesti. Pro jednou jeho vnitřní hlas neprotestoval na tuto průpověď. Harry mu věřil, měl by na něho dávat pozor, Harry byl jeho, mladší o mnoho let, než by se staral o to, je spočítat, bylo jeho povinností ho udržet v bezpečí, kromě toho Harry vzal na sebe všechnu vinu za vše, co doposud šlo špatně, bylo na čase také nějakou vzít na sebe. Nakonec přestal těžce oddychovat a kašlat a chvějící se ležel v jeho náručí.

„Omlouvám se, Tome, nechtěl jsem, aby…,“ Harry šeptal tak slabě, že musel sklonit hlavu, aby mu porozuměl.

„To není tvá vina, Harry, měl jsem si uvědomit, že neumíš plavat,“ přerušil ho konejšivě. „Proč jsi mi to neřekl, Harry?“

„Nechtěl jsem, aby jsi byl naštvaný nebo zklamaný. Vypadal‘s šťastně a ulevilo se mi, že jsi nevyžadoval… víš co a slíbil jsem ti, že tě budu poslouchat. Omlouvám se,“ řekl; zněl vystrašeně.

„Vážně si myslíš, že bych byl šťastný, kdyby ses utopil?,“ zeptal se Tom nevěřícně. „Nechci, aby ses mě bál, Harry. A jestli se něčeho bojíš, neměl bys to dělat, dobře? Prosím, příště mi řekni něco takového předem.“

„Nezlobíš se na mě?,“ zeptal se Harry zmateně; všichni se na něj vždycky zlobili, když jim neřekl pravdu.

„Ne, milý,“ vypustil to z úst dřív, než si dokonce uvědomil, co to řekl. „I když jsem poměrně nervózní kvůli tomu, co by mi udělali Lucius, Severus a Lestrangeovi, pokud zjistí, že jsem tě v mé péči málem utopil.“

Harry se chechtal, což se rychle změnilo do silného kašle a vyčerpávalo jeho vyhublé tělo. Starší muž si ho přitiskl blíž k jeho vlastnímu tělu, doufal, že by mu dal nějakou podporu a teplo – navzdory zahřívacímu kouzlu, Harryho tělo bylo stále studené a chvěl se.

„Co kdybychom šli do parních lázní, aby ses mohl zahřát, hm?,“ navrhl, jakmile záchvaty kašle skončily.

„Já…,“ Harry nejistě přestal, ale polibek na jeho čelo ho k tomu vybídl. „Nechci jít zpátky do vody…“

Proč na to nepomyslel dřív? Byli stále uprostřed na malém ostrůvku a ačkoli by tady mohl snadno stát, Harry byl o mnoho menší než on.

„Ššš, to je v pořádku. Děkuji, že jsi mi to řekl. Bylo by v pořádku, kdybych tě přenesl? Slibuji, že tě neupustím,“ usmál se konejšivě a bez mrknutí opětoval pátravý zelený pohled jeho manžela.

Nakonec Harry přikývl, dovolil mu, aby vklouzl do vody a propletl své ruce za jeho krkem, jeho štíhlé nohy ovinul kolem jeho pasu. Tom postupně přesunul svou levou ruku na Harryho záda a druhou pod jeho stehna, aby ho podepřel a pomalu ho nechal také vklouznout do vody. Harry schoval svou hlavu do ohbí jeho krku, tiše kňoural, ale stále se držel, bál se, že by Tom mohl ztratit rovnováhu a  jinak ho upustil. Temný pán šel tak rychle a tak klidně jak bylo možné ven z bazénu, vděčný, že nemusí lézt po žádném žebříku, aby se z něj dostal ven. Ladně se vyhnul velmi rozložitému palmovému stromu a prošel kolem matky, která uklízela nepořádek, který děti nechaly a věnovala jemu a Harrymu úsměv; posadil Harryho na jeho ručník a začal ho pečlivě osušovat bílým ručníkem. Mělo to být vrnění? Podle zčervenání, které se šířilo po chlapcově bledé tváři, ano. Roztomilé, pomyslel si, než začal utírat jeho hedvábné vlasy. Harry ležel zády na jeho hrudi a téměř usínal.

„Chceš jít do parní lázně nebo bych tě raději měl vzít domů, Harry?,“ zeptal se pobaveně, ale také trochu ustaraně. „Vypadáš unaveně.“

„Nikdy dříve jsem nebyl v parní lázni,“ mumlal Harry. „Nevím jaké to v ní je…“

„No, pak ji tedy vyzkoušíme a rozhodneme se tam, dobře?,“ Harry se usmál nahoru na něj; pomalu vstával a podpíral se o jeho rameno, když v tom na chvíli všechno zčernalo.

Voldemort si toho se znepokojením všimnul a jednu paži přemístil kolem Harryho pasu, aby mu pomohl.

Jak se ukázalo, byly tam tři parní lázně: jedna s eukalyptem, jedna s levandulí a jedna s neurčitou vůní. Protože ta levandulová byla přeplněná tlachajícími staršími ženami a ta s neutrální vůní byla vymalována podivnou béžovou barvou, která Harrymu připomínala zvratky, tak si vybrali tu eukalyptovou. Celá místnost byla zeleně vykachlíčkovaná jako lavice, na které seděli, i když jste nemohli zjistit mnohem víc, kvůli páře, která se vypařovala ze zdroje v rohu místnosti.

Tohle bylo místo, kde chtěl mít Harryho. Jeho dokonalý plán, který spočíval v tom, že by ho obveselil a pak ho dostal někam, kde by nebyli rušeni a tam si ho vzal. Na chvilku zvažoval, že uvolní svou hůlku a zamkne dveře, aby žádný Mudla nebyl s to vstoupit, ale pak, když se podíval na svého manžela, který byl schoulený v rohu s koleny přitisknutými k hrudi, tak ho udeřilo poznání. Od jejich svatby, možná dokonce dříve, popřel sám sobě a všem okolo něj, že k Harrymu nic necítí. Přišel s tolika výmluvami, aby si odůvodnil své netypické chování, když je nablízku drobný Nebelvír, že byste jimi mohli pravděpodobně zaplnit knihu. Ale pravda byla, že toho cítil hodně k jeho Harrymu. Ocenění. Majetnickost. Starostlivost. Touhu. Obdiv. Něhu. A dokonce lásku. Tady v této parní lázni si  přiznal, že se zamiloval do krásy s havraními vlasy. Silně (Hluboce). Takže nebude nutit Harryho do milování s ním. Alespoň ne teď. Věděl, že neexistuje žádný způsob jak obejít každotýdenní pohlavní styk, nejen proto, že by Harry začal být podezřívavý, ale sám by se nejspíše zbláznil touhou a dříve nebo později by ho napadl. A to by rozhodně nemohlo být dobrým znamením pro jeho manžela. Zato si slíbil, že najde způsob, aby ho také Harry miloval a začne právě teď.

„Tome?,“ slabý hlas mu zabránil, aby přišel s plánem na dosažení tohoto cíle. „Já… necítím se… moc dobře,“ veliké pomlky byly mezi slovy, jakoby Harry těžce dýchal a poslední slovo, nebylo ničím víc, než ne zcela neslyšitelným výdechem.

Dokázal chytit Harryho horké a chvějící se tělo předtím, než by narazilo na tvrdou podlahu.

„Stalo se něco vašemu synovi?,“ troufl si další Mudla a nyní se pokoušel kouknout do Harryho bledé tváře – proč si každý myslí, že Harry je jeho syn? Neumějí počítat? On vypadal asi na dvacet pět a Harry možná jako třináctiletý, takže by ho musel mít ve dvanácti? – „Víte, děti pod čtrnáct by neměly být tady déle než pět minut, není to dobré pro jejich metabolismus…“

Znělo mu to jakoby Mudla neměl ponětí, co metabolismus znamená a řekl to jen proto, aby zněl intelektuálsky nebo snad to bylo slovo dne. Ušklíbl se na něho, zatímco nabral Harryho. Pokládal za skvělé třebaže krátké potěšení, zavřít dveře před Mudlovým ošklivým nosem a ochránil je vrhnutým malým kouzlem, Harry by s tím nesouhlasil. Uchopil jejich dva ručníky z háčků vedle zamlžených dveří a nesl ho do šatny; v duchu proklínal všechny Mudli, kteří na ně zírali a zamezovali mu tak použít magii. Pokud by jich nebylo, mohl by přemístit Harryho přímo domů, ještě lépe ke svatému Mungovi, protože šestnáctiletý kouzelník by neměl omdlít kvůli blbé parní lázni. Dokonce i on to věděl!

Konečně k ní došel a zamknul jednu ze šaten, poté, co z ní doslova vyhodil staršího Mudlu, který nyní procházel svou rapidně se zkracující zbylou životností boucháním na dveře. Se sundanou hůlkou se opět oblékl a s dalším kouzlem byly jeho vlasy jen mírně vlhké. Harry byl stále v bezvědomí a chvěl se, ale zdráhal se na něj použít magii. Nebyl žádný léčitel, naprosto ne, ale tušil, že Harry má vysokou horečku a to bylo potud vše, kam mohla jeho prohlídka zajít. Samozřejmě zní nerozumně použít kouzlo, aniž by věděl, jestli by to mohlo zasáhnout do Harryho magie nebo způsobilo více škody než užitku. Takže ho začal opatrně sušit ručníkem. Pro jednou Harryho volné oblečení bylo výhodné, když navlékal tričko přes manželovu hlavu. Harry sténal.

„Harry?,“ zeptal se úzkostně. „Jak se cítíš?“

Harryho smaragdové oči se zamrkáním otevřely, ale doopravdy se na něho nesoustředily: „Fajn,“ jeho oči nakonec našly Tomovi a snažil se vypadat přesvědčivě, ale zároveň nemohl zabránit cukání, aby neutekl.

„Musíš mi odpustit, když ti tohle nedokážu uvěřit, Harry,“ pokáral ho Tom. „Přivedu tě ke svatému Mungovi.“

„Ne, Tome, prosím nedělej to,“ Harry popadl jeho ruku s hůlkou. „Nechci tam jít. Nemám rád doktory – léčitele a vše, co s tím souvisí. Prosím nenuť mě, zbývají jen čtyři dny do začátku školy a pak okamžitě půjdu navštívit madame Pomfreyovou, jestli to budeš ode mě chtít, jen prosím, nenuť mě jít k léčiteli, nikdy dřív jsem ho dokonce neviděl, prosím?“

Harry, usoudil Tom, byl velmi přesvědčivý, když se na něj díval těma nemožně širokýma, nevinnýma zelenýma očima.

„Dobře, ale teď tě přivedu domů, kde půjdeš do postele a budeš spát. Dokážeš se převléknou nebo bych ti měl pomoci, Harry?,“ nemohl zcela ukrýt nadějnost ve svém hlase.

Naneštěstí se zdálo, že jeho komentář upozornil Harryho na jeho současný stav, více méně svlečeného a vydatně zčervenal předtím, než se pokusil zakrýt dvěma ručníky a svými džínami: „Myslím, že to bude v pohodě. Mohl by ses třeba otočit? Prosím?“

Hluboce si povzdechl, tolik k Harryho důvěře k němu. Nemohl ani vystát se převléknout před jeho očima, což, podle jeho názoru bylo poněkud rozporné, protože, když se milují, tak ho samozřejmě vidí nahého. Přemýšlet o sexu, nebyl dobrý tah, jak si uvědomil, když jeho krev okamžitě vystřelila do jeho nižších partií a zanechala dost nápadnou bouli na jeho kalhotách. Zamyslet se nad něčím jiným. Severus a Bellatrix, to vždy fungovalo. Bellatrix nebyla zdaleka atraktivní od té doby, co se vrátila z Azkabanu a Severus, no, domníval se, že Severus prostě nebyl zrozen k tomu, aby se vůbec miloval. Ačkoli, teď, když si pravidelně umýval své vlasy a dokonce se usmíval čas od času (pouze na Harryho a jen, pokud si myslel, že je neviděný) nebyl už špatný, určitě ne krásný jako jeho Harry, ale hádal, že jestli máte rádi temné a hloubavé typy, tak Mistr lektvarů nebyl k zahození. Dobrá, takže mentální představa selhala, zcela, protože Harry každému pomáhal! Pak tedy Brumbál, samotná myšlenka na milujícího se starého blázna byla hnusná. Pochyboval, že by si ten starý hlupák někoho našel – upřímně v to doufal.

Vzadu se ozvalo bolestivé oddychování a opatrně nakoukl přes své rameno, aby si ověřil, jestli je Harry v pořádku. Nebyl. Seděl na podlaze, opřený o lavičku a těžce dýchal, své kalhoty stále držel v rukách, i když nějak zvládnul se obléknout do jeho trenýrek. Začal se opět třást a držel si své břicho, jakoby měl křeče; lehký třpyt potu se objevil na jeho čele.

„Harry, no tak, jestliže nechceš jít ke svatému Mugovi, tak mi tohle nemůžeš dělat. Nemám žádnou představu, jak jednat v takových situacích, maličký, musíš mi trochu pomoci, jo?, lehce poplácal jeho líce, dokud se neotevřely znovu Harryho oči. „To je ono. Teď ti pomůžu do tvých kalhot a pak opustíme tuto hloupou šatnu, dobře?“

„Hm, Tome, omlouvám se, nechtěl jsem ti způsobit potíže…,“ zašeptal Harry, zatímco nechal vyššího muže, aby mu pomáhal dostat se do jeho kalhot.

„Jsi hoden všech potíží, Harry,“ zašeptal zpět – první krok: pracovat na Harryho sebedůvěře. „Teď pojď, muší váho, ponesu tě.“

Harry udeřil pěstí jeho paži a věnoval mu křivý úsměv, než si položil bledé paže kolem jeho krku a dovolil Tomovi, aby srovnal jeho nohy kolem svého pasu.

Když konečně došli k místu blízko okraje lesa, Harry už spal a Tom musel zpevnit své držení, protože Harry nyní pomalu sklouzával dolů po jeho těle (což způsobilo, že se krev vracela do jeho dolních partií).

Přemístil se zpátky na hrad a přenesl svého spícího manžela do jejich pokojů, kde kráčel dál, aby ho vložil do postele, potom požádal jednoho z domácích skřítků o ohřívací láhev s horkou vodou a převlékl Harryho do jeho pyžama a protože cítil, že jeho nohy byly moc studené tak i do tlustých ponožek.

Pak si přestěhoval své oblíbeného křeslo do ložnice tak, aby mohl pracovat na svých vyučovacích plánech a každou chvíli sledoval Harryho. Ale po chvilce si uvědomil, že na Harryho mnohem častěji zaměřuje svou pozornost, než na učební osnovu pro šesté ročníky, na které by měl pracovat, a rozhodl se, že šance se dívat na Harryho je jen jedna, zatímco vyučovací plány neutečou, proto by se ji měl chopit. Převlékl se do svých pyžamových kalhot a vklouzl do postele vedle Harryho, který byl opět stočený do klubíčka kolem jeho medvídka.

Tuto noc, bez jejich vědomí, si vyměnili role; Voldemort zůstal vzhůru celou noc a pozoroval Harryho; Harry ať už z jakéhokoli důvodu spal mírumilovně. Snad to bylo proto, že neměl přístup k Tomově paměti, když byl stále vzhůru a možná proto, že znovu prožil dost vzpomínek na strýce Vernona noc předtím, což mu umožnilo bezesnou noc. Tak dobře, ne zcela bezesnou: Tom měl pravdu s jeho předpokladem, že Harry měl horečku a tak snil o nějakých zmatených věcech, o mluvících palmových stromech, které mu řekli, že je hoden všech potíží a o Severusovi s odbarvenými plavými copánky, ale po tom všem to bylo obrovské zlepšení.




23. Útok


Vzhledem k tomu, že skutečně spal, tak se doopravdy probudil, až když Voldemort poté, co se osprchoval a vzal si Životabudič, ho políbil ráno na čelo a zašeptal: „Dobré ráno, zlatíčko.“

Harry na něj sekundu zíral s rozšířenýma očima, než trochu nedůstojně vypískl a odtáhl se, čímž zvětšil rozestup mezi jejich tvářemi.

„Promiň,“ zčervenal, když si uvědomil, co udělal. „Vylekal si mě. Dobré ráno, Tome.“

Voldemort se lehce usmál, aby zamaskoval svou vlastní nejistotu, že ho Harry přistihl při jeho ranním rituálu, ale také proto, že Harry vypadal zase tak roztomile: „Už se cítíš lépe, Harry?“

„Ano, jsem v pohodě,“ ujistil ho Harry a snažil se vstát, ale musel si sednou zpět, jakmile jím prošla vlna nevolnosti.

„Zpátky do postele s tebou,“ přikázal přísně Tom, když také viděl, že se Harryho ruce opět třásly. „Jsi očividně nemocný, takže zůstaneš v posteli. Přikážu jednomu z domácích skřítků, aby ti přinesli polévku.“

„Ale, Tome,“ kňoural Harry a prosebně protestoval, zatímco ho začal znovu tahat za rukáv. „Nechci tady zůstat celý den. Je tu nuda! A Sirius, Remus, Damián a Tanea dnes mají přijít, řekl si jim, že můžou přijít, neříkej jim, aby se teď zase vrátili.“

„Jsem si jistý, že tvoji přátele se můžou zaneprázdnit sami, dokud se skutečně nebudeš cítit lépe,“ argumentoval zpět. „A měl bys stejně spát, takže se tak nebudeš nudit.“

„Prosím, Tome,“ prosil Harry. „Říkal si, že bych ti měl říct, pokud nebudu chtít něco dělat a já nechci ležet tady celý den. Prosím, nech mě jít dolů se nasnídat, prosím? Skoro umírám pro to mít snídani.“

„Dobře, učiním návrh: odnesu tě dolů na snídani a můžeš pozdravit své hosty a pokud, a jen pokud, se budeš cítit v kondici a něco sníš, můžeš čas strávit s nimi. Souhlasíš?,“ navrhl hlasem, který ujasnil, že o tom nebude vyjednávat.

„Dobře,“ přikývl Harry a skočil zpět do deky.

Ale, když chtěl vstát, Tom mu dal na srozuměnou, že by měl zůstat sedět a zmizel do koupelny. Po návratu držel svůj vlastní župan v rukách, protože Harry vlastní neměl a předal ho Harrymu, který si ho oblékl přes své pyžamo. Tom pak popošel, aby ho pečlivě zahalil do jeho Nebelvírské deky a nakonec ho zvedl do náruče.

„Můžu se tě na něco zeptat?,“ dotazoval se zelenooký kouzelník nesměle. „Proč tohle všechno děláš? Proč jsi tak milý?“

„Nemám dovoleno být milý?,“ zvedl uštěpačně obočí a přesunul své břemeno na levou nohu, aby otevřel dveře.

„Samozřejmě, že máš a opravdu se mi líbí tato tvá stránka, ale zajímalo by mě, jestli nemáš nějaký skrytý motiv,“ zamumlal Harry a hlavu schoval do ohbí jeho krku.

„Věřil bys mi, pokud bych ti řekl, že žádný nemám?,“ Tom se vydal dál a celou dobu s obtížemi ignoroval malé závany dechu na jeho kůži.

„Pravděpodobně ne,“ připustil Harry a nepromluvil po zbytek cesty.

Přirozeně, že obdrželi několik zvláštních pohledů a uculení od Luciuse, jakmile vstoupili do jídelny, kterou Tom umlčel svým vlastním pronikavým pohledem, když se posadil do židle s Harrym na jeho klíně.

„Dobré ráno, Můj pane,“ pozdravil Lucius. „Mám právo se domnívat, že vzrostla vaše náklonnost k mladému panu Potterovi přes noc a nemůžete se patrně oddělit?“

„Zábavné, Luciusi, skutečně,“ odsekl Temný pán sarkasticky. „Harry, slíbil jsi, že něco sníš.“

Harry nedal najevo, že by ho slyšel, což bylo, jak Tom zjistil, když se podíval do Harryho tváře, přesně tím, že opět usnul.

„Proč jste ho nenechal spát, když byl tak unavený?,“ zeptal se Rudolfus trochu víc útočněji, než bylo jeho zvykem, protože se obával toho, co mohl Temný pán udělat jeho příteli.

„Protože protestoval a varuji tě, abys okamžitě přestal s nepřátelstvím, které je dost neodůvodněné, mimochodem, proto Harryho únava není moje vina,“ obořil se Tom zpátky a probudil tak Harryho pronikavým tónem.

Roztomile zívl, protřel si oči a protáhl se jako kočka: „Dobré, všem. Rudolfusi, mohl bys mi podat můj talíř? A opravdu by jsi se mohl přestat tak zlostně dívat, nesluší ti to.“

„Jsi v pořádku Harry?,“ zeptal se Rabastan starostlivě. „Vypadáš trochu pobledle…“

„Samozřejmě, že jsem,“ ušklíbnul se Harry, natáhl se pro talíř a začal okusovat rohlík s medem. „Tom jen přehání.“

„Nepřeháněl jsem, téměř si ráno omdlel,“ přel se Tom a natáhl se pro svůj obvyklý sýrový sendvič. „Po snídani si vezmeš Životabudič.“

„Skoro jako klíčové slovo a já určitě nebudu pít jeden z těch strašných lektvarů, nenávidím kouř ucházející z mých uší, pěkně děkuji. Mimo to jsem absolutně teď v pohodě,“ opětoval Harry, než se vyhýbal Tomovýmu sýrovému sendviči a vypadal na to, že je připravený zvracet. Pokud to nedáš pryč, budu zvracet. Strašně to smrdí, jak můžeš jíst něco takového?“

„Jím sýrový sendvič každé ráno, nikdy sis předtím nestěžoval,“ řekl, ale položil sendvič zpět na talíř. „Co je s tebou?“

„Nic mi není pokud nesníš tu věc,“ odpověděl Harry rozhořčeně a mimoto odstrčil talíř. „Sněz místo toho jablko, to je pravděpodobně zdravější.“

„Nechci jíst jablko, Harry,“ obořil se mrzutě Tom. „Chci sníst můj sýrový sendvič.“

„Pochybuji o tom, že by ti trocha změny ublížila, Tome,“ uklidňoval ho Harry. „Tady, můžeš mít můj rohlík se žervé, to je také sýr, ale nemá tak odporný zápach.“

„Pro mě za mě!“

„Děkuji, Tome,“ zelenooký chlapec ho hravě políbil na jeho tvář. „Dobby?,“ malé stvoření se okamžitě objevilo. „Dobré ráno, Dobby, můžeš odstranit ten talíř se sýrovým sendvičem? Děkuji ti.“

„Samozřejmě, pane Harry,“ Dobby rázně přikývl, zatímco nechal zmizet talíř. „Smí Dobby mluvit s panem Harrym o Winky?“

„Samozřejmě, něco se s ní stalo, je nemocná, nepotřebuje něco?,“ starostlivě se ptal Harry.

„Ona začala znovu pít, pane Harry. Dobbymu je to líto. Snažil se jí v tom zabránit, ale Winky by neposlechla ubohého Dobbyho,“ začal a tahal si své dlouhé uši. „Špatný Dobby!“

„Přestaň Dobby!,“ přikázal Harry přísně a uchopil jeho prsty. „Teď, mohl bys být laskavý a poslat pro Winky nebo je už opilá? Neměl bych raději jít za ní?“

„Ne, pane Harry, nemusíte chodit do kuchyně, Dobby pošle Winky sem.“

S lupnutím zmizel a o pár okamžiků později se místo něj objevila lehce se potácející Winky, s lesknoucíma a zakalenýma očima a s ještě napůl prázdnou lahví máslového ležáku v jejích rukách.

„Och, Winky, co to je, proč jsi začala znovu pít?,“ Harry se sesunul z manžela a poklekl vedle skřítky, s dekou obmotanou kolem svého štíhlého těla.

„Špatní Kouzelníci… Winky slouží špatným kouzelníkům,“ skřítka fňukala a škytala téměř zároveň. „Pán Skrk by byl zahanben. Winky je skřítka v nemilosti! Chudák Pán, chudák Pán, co jen dělá bez své Winky? Jaká je to Winky ostuda pro její rodinu! Všude špatní kouzelníci! Pán Skrk neprávem uvolnil Winky, zaslouží si být potrestána, zlá Winky. Špatní kouzelníci. Zlý kouzelníci…“

„Winky, uklidni se prosím,“ snažil se jí Harry utěšit. „Nejsou úplně špatní, Winky“. Winky pronikavě bědovala „Špatní kouzelníci“ a tím ho přehlušovala. „Dobrá, možná jsou špatní, ale ty nejsi v jejich službách, že, Winky? Ty a Dobby jste v mých službách a ty v nich nechceš být?“

„Harry Potter je také špatný!,“ skřítka zuřivě křičela a Harry lehce od ní couvl. „Pán Skrk to tak říkal. Harry Potter mluvil s Ludo Pytlounem, Ludo Pytloun je špatný kouzelník! Jaká hanba pro rodinu, jeho rodiče byly dobří kouzelníci! Mohli by se stydět za Harryho Pottera!“

„Tak, proč chceš pro mě pracovat, Winky?,“ ptal se Harry, stěží ukrýval zarmoucení a cítil vztek.

„Winky nechtěla tady pracovat, ale Dobby řekl, že bychom pečovali o nejlepšího kouzelníka tak si Winky myslela, že půjde zpět k Panu Skrkovi,“ kvičela Winky. „Dobby lhal! Winky nechce tady zůstat… Špatní kouzelníci…“

„Nemusíš, Winky,“ souhlasil okamžitě Harry. „Můžeš svobodně odejít, kdykoliv poprosíš.“

„Winky by měla tady zůstat. Domácí skřítek bez zaměstnání je dokonce větší hanba, ó ubohá Winky!“

„Dobře, něco navrhnu: zajistím ti nové zaměstnání u někoho, kdo zcela obdivoval Barty Skrka seniora a výměnou za to přestaneš s pitím. Nemusíš pracovat, jestli se ti to tak moc nelíbí, ale nebudeš nutit ostatní domácí skřítky, platí?,“ Harry si povzdechl, přičemž si přitáhl deku pevněji kolem sebe.

„Kdo je ten nový Pán,“ zeptala se Winky podezíravě, ale aspoň zase v normální hlasitosti.

„Percy Weasly, ale nejspíše ho znáš jako Weatherby,“ informoval jí Harry a její tvářička se rozjasnila. „Byl asistentem tvého Pána.“

„Winky ho zná, on je dobrý kouzelník,“ vyslovila skřítka. „Winky chce být jeho domácím skřítkem. Ona půjde zase dolů do kuchyně, aby pomohla ostatním domácím skřítkům.“

„Díky Merline za malé projevení přízně,“ povzdechl si Harry a opřel si hlavu do rukou na chvíli tak, že to vypadalo, jako by se velmi hluboce uklonil.

„Nejsi rozzlobený na toho domácího skřítka? Urazilo tě to po tom všem a ty si mě zaklel za daleko méně,“ ptal se Draco dotěrně, hlasem, který jasně říkal, jak nefér s ním mělo být zacházeno po celý jeho život.

„Je to stěží Winkyina chyba, že řekla, co pan Skrk do ní vtloukal a pravděpodobně její matka a její prababička po celá léta,“ kontroval Harry. „A ty jsi byl protivný malý spratek.“

„Takže už nejsem ‘protivný malý spratek‘,“ ptal se Draco nevinně.

„Zlepšuje se to – s mým dobrým vlivem,“ odpověděl Nebelvír sladce. „Jsem si jistý, že za pár let vymeteš kout.“

„Jak kout?“ ptal se Draco zmateně a Harry protočil oči: „Upřímně, je to opravdu obtížné mít slušnou konverzaci s vámi čistokrevnými, když polovinu času mi nerozumíte a druhou polovinu nemám představu o čem mluvíte. Proč jste nedělali Mudlovská studia?“

„Mohl bys možná vstát z podlahy kvůli vaši malé diskuzi, Harry? Nastydneš a opravdu si nic nesnědl, přece,“ zasáhnul Tom, spokojený, když se Harry opět na něm uvelebil.

„Víš, jestli by ta věc s Temným pánem nevyšla, mohl by ses vždycky stát zdravotní sestrou,“ zamumlal Harry ospale: „Měl by pro mě někdo brk a kousek papíru?“

Zatímco Draco uvedl všechny důvody, proč nemůže být obtěžovaný přijmutím tohoto kursu (jeho hlavní argument byl, že by to bylo daleko pod jeho úroveň, což samozřejmě nevyslovil tak otevřeně), Harry sesmolil krátký dopis pro rozhozeného Weasleyho, který ho požádal, aby se s ním setkal, jakmile to bude možné.

Stejně jako Tom se snažil přesvědčit Harryho, aby jedl o něco víc (v závislosti na tom, kdo vás požádal, byl v této činnosti tedy úspěšnější), když se v tom dvoukřídlé dveře s prásknutím otevřely a jeden více, než nadšený Sirius Black jimi prošel (spíše vběhl), následován třemi vlkodlaky, jeden otáčel oči na svého skotačivého přítele, jeden se ostražitě rozhlížel a jeden mladý se sám částečně schovával za zády druhého vlkodlaka a částečně za vydáním ‘Bradavice – Dějiny‘. Mohli jste rozeznat Remuse, Damiána a Taneu, kteří přišli po boku Blackova dědice, který byl zatím přeměněn ve své zvěromágské podobě a začal se kočkovat s Harrym také v jeho zvěromágské podobě. Pohybovali se tak rychle, že se jejich černá srst smíchala navzájem a to vypadalo docela zle, ale pro cvičené oko to bylo jasné, že oba, pes a panter si dávali velký pozor, aby si vzájemně neublížili.

„Mohli byste se vy dva pro jednou chovat jako kouzelníci?,“ požádal nejstarší vlkodlak rozmrzele a sedl si na Rudolfusovo místo, který už dosnídal. „Dobré ráno, mimochodem.“

„Kotě, myslím, že by bylo lepší udělat to, co řekl,“ Sirius se přeměnil zpět a malý panter stále visel na jeho zádech, lízal škádlivě jeho ucho a krk. „Je to jednou za měsíc…“

„…a to je úplněk taky,“ přidal se Harry; také opět v lidské podobě. „Taneo, Damiáne, to je skvělé, že vás vidím, proč se neposadíte?,“ ukázal na prázdná místa Averyho a Notta.

Černovlasý muž sklouzl do židle mezi Voldemorta a Remuse, Harry si hned obkročmo sedl na jeho nohy: „Dobré ráno, Remi, jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, Harry, skutečně se cítím lépe než normálně,“ uklidnil ho Remus a přijal polibek na tvář a vzdal se návratu k otázce, neboť Harry by mohl jen změnit téma a vyhnout se sporné otázce, v každém případě.

„Siri, vypadáš skvěle, ale od kdy nosíš oblek pod hábity?,“ zeptal se zelenooký chlapec a upravoval kravatu s modrými a stříbrnými proužky.

„Měl jsem pracovní pohovor v Denním Věštci,“ informoval ho Sirius důležitě, ale s ohromným širokým úsměvem, který rozděloval jeho pohlednou tvář. „A teď jsem opět reportér! Začínám v pondělí!“

„Jsem tak na tebe pyšný,“ Harry objal svého kmotra a políbil lehce jeho nos. „Našel jsi si už dům?“

„Jo,“ pokud to bylo možné, Siriusův široký úsměv se dokonce stal širším. „Pamatuješ si, že jsme chtěli jeden blízko skotských hranic, že? Když Minerva o tom slyšela, ptala se své příbuzné, pokud by nevěděla o něčem vhodném. Ten dům patří staré paní, která se rozhodla žít se svým synem jako za starých časů. Je to dost na samotě, ale to je to, co jsme v každém případě chtěli, a má obrovskou zahradou a část lesa. A není to příliš drahé, ale ne dost levné, tak si nemysli, že to je nesnáz nebo, že využíváme starou paní. Což mi připomíná, že mi musíš dát přístup k mému trezoru, pokud ti to nevadí,“ na chvíli prohledával svůj hábit, než z kapsy vytáhl kupku papírů.

„To nemůžeš jen tak podepsat!,“ vykřikl Voldemort znepokojeně, jak Harry umístil brk na linku, bez toho, aby si přečetl něco víc než „Podpis vlastníka trezoru“ pod brkem.

„Proč ne? Jsou to Siriusovi peníze,“ ptal se Harry zmateně.

„Ani sis to dokonce nepřečetl! Mohou to být právě tak dobře tvé peníze. A proč vůbec Black potřebuje tvé svolení?,“ požadoval Tom a vysílal temný pohled na manželova kmotra.

„Protože jsem byl po měsíci prohlášen za mrtvého a proto se má poslední vůle stala účinnou a Harry dostal vše, čím jsem se zavázal,“ střelil Sirius přímo zpět, přičemž hladil v kruzích Harryho záda, který si schoval tvář do Siriusova krku. „Netrápím se tím, že jsem to neodvolal.“

„Kromě toho, jsi trval na tom, že dovolíš to, že zaplatíš všechny mé výdaje, vlastně peníze nepotřebuju,“ dodal Harry. „Mám více, než dost v každém případě.“

„Nemůžeš nikdy mít tolik peněz,“ uvedl Lucius Malfoy moudře, který dopíjel svou kávu.

„Mám víc peněz než ty, Luciusi,“ culil se Harry, čímž způsobil, že blonďák na zlomek sekundy civěl, než se opět vyrovnal a vypadal, jako by to pro něj nebylo nic nového: „Skutečně? No, pak bys měl pro ně najít nějaké lepší užití, než je nechat hnít u Gringottů.“

„Už mám, i když pro některé jsou to zvláštní důvody, jen jich dostávám více každý den, je to vlastně docela rozčilující, postupně jsem rozběhl dost plánů,“ řekl Harry zamyšleně a vůbec nijak to neznělo arogantně nebo sarkasticky.

„Co děláš se svými penězi, pokud se smím zeptat,“ zeptal se blonďák.

„Podporuji nemocnice, přispívám organizacím pro téměř všechny jak v Mudlovském tak Kouzelnickém světě, školám, dětským domovům, víte věcem jako tyto. Ale každý den některé čarodějky nebo kouzelníci se rozhodnou, že by měli dělat něco pro nebohého, Potterova chlapce, který ztratil rodiče a místo, aby posílali pohlednice nebo dělali něco méně ponižujícího, tak mi dávají něco ze svých peněz, jako by…,“ Harry náhle přestal uprostřed tirády a setřel si zlostně slzu, která se objevila v jeho oku a trochu zčervenal. „Promiňte,“ zamumlal, zatímco podepsal formulář a opřel se znovu o svého kmotra. „Jsi nadšená z toho, že půjdeš do Bradavic, Taneo?“

Plavovlasá dívka ostýchavě přikývla: „Ano, četla jsem o nich už tolik a moji rodiče mi vyprávěli o svých školních časech v Bradavicích. Jen doufám, že ostatní studenti mě budou mít rádi…“

„Neměla by sis s tím dělat starosti, přece jenom, škola je jen z půlky tak zajímavá, jestli nemáš trest, že jo, Harry?,“ ptal se Draco chytře. „Zajímalo by mě, co bych měl dělat letos, i když hádám, že Lasička na chvilku postačí…“

„Jsem si jistý, že najdeš někoho vhodného,“ souhlasil Harry a opět zíval. „Tome, potřebujeme na dnes dvě místnosti, myslíš, že bychom mohli použít tréninkovou místnost dole ve sklepě a rozdělili ji na dvě?“

„Proč potřebujete dvě místnosti, Harry?,“ opětoval Tom. „A ano, můžete mít tuto místnost, později vám pomohu s rozdělením.“

„Protože nevíme, jestli lektvar, který Lupin požil, byl účinný,“ vysvětloval Severus, „Budu potřebovat vzorek krve od tebe a tvého vlkodlačího přítele támhle,“ pokynul k Damiánovi. „Tak jestli bys mohl?“

„Ne u snídaně, Severusi,“ přikázal Harry přísně. „Jděte ven a já bych opravdu ocenil, pokud by nikdo z nich poté netrpěl anémií.“

„Pokusím se udržet mé upírské tendence na uzdě,“ zavrčel Mistr lektvarů a hnal se z jídelny, následovaný dvěma vlkodlaky.

„Můj pane, pokud mě už nepotřebujete, můj syn a já se vrátíme dnes na panství na setkání s Narcisou,“ promluvil Lucius a Voldemort velkoryse přikývl.

„Pozdravíš ji za mě?,“ žádal Harry prosebně.

„Samozřejmě,“ ujistil ho Draco a následoval svého otce, poté když objal Harryho.

Zelenooký chlapec vypadal hluboce zamyšlen a byl překvapen, když se Remus, Severus a Damián opět vrátili: „Tome, snědl jsem všechno z mého talíře a jsem v pohodě, smím tady dole zůstat, prosím?“

„Dal jsi půlku z toho pryč, Harry, huboval Temný pán, ale ne s opravdovou ráznosti za tím. „Ale smíš zůstat v jedné z pracoven, protože nechci, aby tvá smečka Nebelvíru a vlkodlaků dusala našimi pokoji, přesto chci, aby sis zdřímnul, vypadáš vyčerpaně, rozumíš?“

„Pane, ano, pane,“ zasalutoval mu Harry, kterému Temný pán odpověděl pouze zamračením, když odešel Harry a jeho hosté, osaměl, nicméně jeden koutek z jeho rtů se stočil do malého úsměvu.

Harry vedl všechny do své oblíbené pracovny. Nacházela se blízko vstupní síně a byla jedna z menších místností. Jedna strana měla dvě obrovská arkýřová okna, která směřovala do zahrady a jedno menší uprostřed, které kupodivu dávalo výhled na jezero, které lemovalo hrad na západní straně. Na protější stěně byla ukrytá jedna velká police na knihy, která držela svazky z přeměňování, kouzlení a herbologické knihy a protože Harry si tento pokoj založil, tak tu měl i své školní knihy z prvních pěti let, dále Šimonovi poznámky a pár dalších knih, které měl vypůjčené z hlavní knihovny. Černá plyšová křesla a dvoukřesla byla rozptýlená po celém pokoji a koberec byl ze stejného hebkého materiálu, takže jste mohli na něj snadno usednout. V této pracovně nebyly žádné obrazy – jeden z důvodů, proč si ji Harry vybral, aby když v ní měl tolikrát sedávat, že v ní skutečně mohl nerušeně pobývat.

Tanea, třebaže fascinována uloženými knihami, byla příliš vyčerpaná, aby udělala něco víc, než se schoulit do nejbližšího křesla u police na knihy a snila o všech knihách v ní. Damián usnul brzy nato a Remus a Harry dřímali stejně tak, s použitím Siriuse jako polštáře, přičemž ho zanechali zcela otráveného. Nikdy by to nepřiznal, ale docela si ulevil, když se ozvalo zaklepání na dveře o hodinu a půl později a do pokoje vstoupil Voldemort, zdánlivě nespokojený, že vkročil do něčeho podobnému noclehárně.

Ale samozřejmě Zvěromág nevěděl, že Voldemort postával přede dveřmi a zvažoval, jestli by měl klepat nebo ne více, než pět minut a že konečně objevil svého manžela tady po důkladném hledání v knihovně, Severově pokoji, tréninkové místnosti a dvou jiných pracovnách. Samozřejmě, že teď postával tady, bylo pochopitelné, že Harry mohl přijít sem. Bylo to jeho útočiště.

To bylo důvodem, proč zaklepal, jeho nynějším záměrem je, aby ho Harry miloval čistě z celé své duše, i když jeho hrdost a jeho postavení jako Temného pána mu nedovolala čekat na odpověď před vstoupením dovnitř; dosud jeho velké plány byly jasné nebo aspoň v to doufal. Neočekával, že všichni usnuli, ale zamaskoval své překvapení dost dobře a sedl si do křesla vedle hromady lidských těl, která se sestávala z jeho manžela, manželova kmotra a kmotrova osobního vlkodlaka. Proč si vybrali ležení raději na podlaze, než sezení v křeslech, by mohl každý jen hádat, že to určitě nevypadá velmi pohodlně. Black seděl, jak bylo zmíněno dříve, na podlaze s překříženými lýtky, opřený o okenní parapet. Téměř zcela v Blackově klíně spal jeho Harry, stočený tak, jak bylo jeho zvykem. Vlkodlakova hlava spočívala na Blackově spodní noze a blízko Harryho břicha, který měl jednu ruku zapletenou v jeho pískově hnědých vlasech.

„Blacku,“ vzal ho na vědomí. „Tak tě přece jen zmohli.“

„To nebylo příliš těžké, i když mám neurčité podezření, že Harry jen na to čekal, aby se vyhnul otázkám,“ odpověděl Sirius stejně bez zloby; Tom přišel s nečekaným: „Nevěděl bys, co se mohlo stát, proč je Harry tak unavený, že ne?“

„Ne, skutečně to nevím,“ Voldemort neopomněl malé zavrčení, které doprovázel otázkou: „On spal celou noc, ale měl horečku a já jsem ho nemohl přesvědčit, aby se o tom poradil s léčitelem. Bez obav to mohl zkusit!“

Sirius se lehce usmíval: „Pochybuji, že by šel Harry někdy k léčiteli dobrovolně.“

„Přesně tak,“ zamumlal Harry a mžoural jedním otevřeným okem. „A teď přestaňte o mně mluvit! Místo toho dělejte něco užitečného!“

„Ukážu vám tréninkovou místnost a pak můžeme začít s tím rozdělením,“ nabídl Tom a vstal. „Nejsem přikloněný myšlence, že se tři vlkodlaci budou procházet hradem.“

„Nejsem si jistý, že bych je měl opustit…,“ začal starší Zvěromág, ale Harry ho přerušil, zatímco se přesunul z jeho klína: „Postarám se o ně, nedělej si starosti.“

„Já se o ně postarám, Harry,“ dodal Remus a přitáhl si malého teenagera do pevného náručí. „Budeme v pohodě. Běž.“

Tom nevěděl, jestli tito tři měli absolutně demokratický vztah nebo jestli Black byl přesvědčen jejich argumenty, ale věděl, že se mu nelíbí, když Harry leží v náručí jiného muže. Rychle opustil pokoj a prásknutím zavřel dveře, jakmile ho Blackův dědic následoval, vytáhl svou hůlku k ochraně dveří.

„Nemůžeš věřit svým Smrtijedům?,“ ptal se Black uštěpačně, náhodně si upravoval svůj hábit.

„Nemůžu věřit tvé sestřenici, Blacku,“ odsekl, konečně spokojený se svým kouzlením. „A protože jí tvůj kmotřenec poslal do hradních žalářů nebo kamsi také stejně nepříjemného místa, pochybuji o tom, že se její city moc změnily.“

„Á, ano, vzpomínám si, že Harry vyprávěl Removi a mně o tom incidentu,“ nemohl si pomoct, ale dobíral si ho vlkodlakovým jménem, které Black naneštěstí musel zmínit.

„Jsi žárlivý, Voldemorte?,“ mohl zřetelně cítit, že druhý muž potlačoval smích. „Na Remuse?“

„Ty ne?,“ dobíral si ho zpět. „Tvůj vlk je zřejmě naprosto šťastný s Harrym v jeho náručí místo tebe, Blacku. Způsob, kterým se vy tři chováte, je, jako byste byly kurevská trojka!“

„No, nejsme,“ Black se opovážil na něj usmát – nikdo se na něj neusmíval! Dobře Lucius se na něj culil, což nebylo o moc lepší a také mnohokrát od nedávna, ale k tomu nebylo, co podotknout. „Harry je můj kmotřenec a miluji ho každým kouskem tak jako Remus, ale ne nějakým romantickým způsobem. On je naše mládě. Jsem Remův partner, on mě bude vždycky milovat. Není nic, na co bys žárlil.“

A Harry tě s největší pravděpodobností nikdy milovat nebude, dodal jeho vnitřní hlas zlomyslně, tedy, protože ty si ho nikdy neměl, nemůžeš ho ztratit, neboj se. Třel si svůj spánek v pokusu odstranit tyto myšlenky z hlavy.

„Hádám, že šance nejsou velmi vysoké, aby si mi poskytl rozhovor, že?,“ žvanil dál Black, zatímco si razili svou cestu do sklepa.

Máš na mysli to, že si dáme schůzku, posadíme se do nějaké nenápadné kavárny a pak mě začneš otravovat otázkami, jen aby si napsal nějaký zfalšovaný článek o mně a mých plánech?,“ ptal se zpět. „Skutečně, máš pravdu, šance jsou mizivé až neexistující. Nicméně se mě smíš ptát na otázky teď, zatímco budeme pracovat a jestli se ti začne dařit mi jít na nervy a přehlídneš přesná varovná znamení, najdu způsob jak obejít smlouvu a začaruji tě pro mé pobavení,“ samozřejmě, neměl v úmyslu dostát této výhružky, protože by ho Harry mohl poslat k čertu za to, co by udělal, ale pochopil, že by to mohlo stejně účinkovat.

„Zní to skoro opravdově,“ souhlasil Sirius, poté, co o tom přemýšlel. „Ačkoliv se domnívám, že Harry by nebyl potěšený, kdyby si mě začaroval.“

Zatraceně, jeho domněnka je ta tam: „To může být pravda, ale pochybuji, že se zajímám o to, co těší Harryho,“ vrátil mu.

„Omluv mě, když s tím nesouhlasím,“ usmíval se znovu Sirius. „Kolik máš příznivců?“

„Sotva ti dám takovou informaci,“ Voldemort rozhodně nebyl v dobré náladě.

„Je deset Smrtijedů ve vnitřním kruhu, správně?,“ pokračoval Sirius, tak jako by dostal odpověď. „To není tolik, pokud vezmeš v úvahu, že si chtěl vést válku proti celému Kouzelnickému světu.“

„Není to množstvím mých následovníků, kteří pro mě zvítězí, Blacku,“ vrčel zpět. „Kdyby byli všichni jako Červíček, mohl bych mu nejspíše právě teď dělat společnost,“ doufal, že vyvede z míry Harryho kmotra, ale byl velice zklamaný.

„Takže si ho konečně předal ministerstvu?“

„Samozřejmě, že ano!“

„Jen k potvrzení faktů. Pokud by se ti skutečně podařilo převzít nakonec Kouzelnický svět, co by si změnil? Co ti nejvíc leze na nervy v aktuální situaci?“

Tom si povzdechl: „Nelíbí se mi jakým způsobem má Brumbál svou hůlku v každém koláči. Nelíbí se mi, že Mudlům narozené děti slyší poprvé v jedenácti letech, že mají magické schopnosti, že se musí současně přizpůsobit Kouzelnickému světu, jejich nově objeveným schopnostem a jejich nové škole a že Brumbál je zase první osobou, kterou obdivují. Nelíbí se mi, že je zcela legální nad někým vynést rozsudek na doživotí nebo dokonce smrt bez soudního přelíčení. Nelíbí se mi, že na nehumánní bytosti se dívá spatra, dokonce by nám jejich schopnosti mohli značně pomoct. Nelíbí se mi, že Zmijozelové jsou považování za temné jakmile klobouk vykřikne jejich kolej. Nelíbí se mi, že peníze a vliv stanovují směr politiky, i když nepopírám, že mi to docela hodně pomáhá. Nelíbí se mi, že Kouzelnický svět se spoléhá na dítě, které by je zachránilo spíše, než by bojovali oni sami. Nelíbí se mi, že máme pouze jedny noviny, které nám dávají samé překroucené informace, teprve když to ministerstvo a Brumbál dovolí. Je toho pro tebe dost nebo by si chtěl něco víc, Blacku?“

„Ó, myslím, že čtenáři nebudou chtít číst víc než půlku stránky o tvých plánech,“ odpověděl Sirius. „Překvapivě dost toho, co si řekl, znělo docela rozumně, takže jsem se zajímal, jak si dostal čistokrevnou elitu jako Malfoye nebo zvířata nenávidící jako Macnaira nebo misantropy jako Snapea na svou stranu.“

„Očekáváš ode mě psychoanalýzu chování mých Smrtijedů?,“ obořil se zpět. „Většina z nich se narodila do temných rodin, měl bys vědět, jak to vypadá, Blacku, a další se prostě rozhodli, že moje motivy jsou lepší, než strany Světla v každém případě, pokud chceš zjistit podrobnosti, bez obav se připrav na jejich nervy,“ skoro si úlevně vydechl, když dosáhli tréninkové místnosti; možná práce by mohla zabránit Blackovi, aby se ptal ještě na otázky; proč by s tím opět souhlasil? Ach, správně, Harry zbožňuje svého kmotra, Harry by ani nemohl uvažovat o náklonnosti k němu, kdyby Black nebyl na jeho straně.

Předtím tady dole skutečně nebyl, pouze jednou, když vzal Harryho na jednu jejich procházku, ale to nevypadalo příliš zajímavě, i když Harry byl tím nadšený. Ale Harry byl nadšený kouzelnými věcmi stejně, takže toho mnoho neřekl. Zkoumal místnost a zakrátko přestal, jak zpozoroval dvě vysoké postavy bratrů Lestrangeových, kteří zkoušeli nějaké nové pohyby.

„Můj pane,“ Rudolfus si ho konečně všiml a mírně sklonil hlavu. „Je něco, co od nás potřebujete?“

„Harry a jeho vlkodlačí přátelé se rozhodli, že toto je nejlepší místo ke strávení noci, takže jsme to teď přišli rozdělit,“ informoval je chladně. „Budete muset najít jiné místo ke trénování,“ stále jim neodpustil, že trávili tolik času s Harrym – jeho Harrym!“

„Samozřejmě, Můj pane,“ přikývl Rabastan: „Mohli bychom s tím rozdělením pomoci?“

Voldemort zpětně přikývl; možná by jejich přítomnost upoutala Blackovu pozornost: „Blacku, co potřebuje být uděláno?“

„Musíme to rozdělit zřejmě na dvě části,“ vysvětlil Sirius a vytáhl svou hůlku. „Damián a Tanea by měli být zcela uchráněni, takže nepotřebujeme dělení na tři místnosti, ale mohl bych doporučit nějaká jednoduchá zajišťovací kouzla v případě, že by mohli pocítit nějaká dobrodružství. Remův pokoj potřebuje silnější kouzla stejně jako musí být bez zápachu. Přepážka uprostřed by měla být asi dva a půl metru vysoká, takže Remus by ji nebyl schopen přejít, ale Harry prosadí svou vůli, protože bude nepochybně chtít starat se poté o všechny a jestli Remův lektvar zabral, tak to budeme muset také vyzkoušet v přítomnosti člověka…“

„Cože!,“ Tom si začínal opravdu klást otázku, jestli je Nebelvírská schopnost tvoření logických myšlenek – každý ví, že není dobrý nápad znepřátelit si Temného pána, ale možná by to mohlo být ospravedlněné tím, kdybyste byly kmotrem zmíněného manžela Temného pána; zato procházení kolem vlkodlaka v lidské podobě, kdy si nejste jistí, zda ten lektvar působí správně, bylo vražedně nesmyslné. „Říkáš mi, že se hodláte přeměnit, s Lupinem v té samé místnosti?“

„V podstatě ano, ale jen jeden z nás se přemění, Harry, protože bych mohl Remuse udržet snadněji, pokud by to bylo potřeba a jen pokud by Remus nereagoval negativně na pachy z ostatních místností,“ zamračil se Sirius poprvé na Temného pána. „Nikdy si nemysli, že bych nechal někoho ublížit Harrymu!“

Jejich zamračení na sebe chvilku trvalo, než dospěli k tiché dohodě, že začnou měnit místnost, podle Siriusových pokynů. Nakonec byli všichni spokojení (Tom trval hodně na více chránicích kouzlech a kouzlech, která by měla varovat hrad z normálního dění – no, více z normálního, než tří vlkodlaků trávicích noc zde).

„Rudolfusi, Rabastane, mohli byste mě informovat jak se Harrymu daří v jeho tréninku?,“ Tom se jich na to mínil zeptat už docela dlouho, ale nikdy se na to nedostalo.

Oba bratři sdíleli pohled – bylo nepříjemně nesnesitelné, když toto dělali, nemohli  mluvit jako normální lidé? Harry si myslel, že to bylo roztomilé – dříve odpověděl starší bratr: „Probrali jsme všechny základní údery a kopy. Harry je ovládá docela výborně. Podařilo se mu porazit Rabastana v našem posledním souboji. Zvažujeme jeho trénink v boji proti ozbrojenému kouzelníkovi, ale nejsme si jistí, jestli je Harry na to připraven, i když má rozhodně potenciál. Ale někdy se zdá, že všechno zapomněl…,“ dva bratři si vyměnili zamračení, ale rozhodli se to proti sobě podrobně rozvést, dokonce když Temný pán zvedl netrpělivě jedno obočí.

Nestávalo se často, možná jednou nebo dvakrát a pokaždé Harry je potom ujišťoval, že to nic nebylo, hledal vždycky novou omluvu. Ale bylo to nicméně neobvyklé. Jakmile zařídili tréninkovou místnost, pak Rudolfus předvedl na Harrym smrtící chvat a byli si pořádně jistí, že mu stékaly slzy po tváři. Následně ho nebyli schopni nalézt po zbytek dne. Jindy ho stiskli proti stěně a Harry dopadl zcela strnulý, nereagoval na cokoliv, co udělali, ani dokonce jak Rabastan jeho hlavu polil ledovou vodou. V obou případech Harry vehementně popíral, že bylo něco špatně a pak přistoupil k ukrývání a vyhýbal se jim několik dní.

„Myslíte, že by bylo příhodné pokračovat tréninkem?,“ požadoval Tom vědět, poté, co se stalo jasným, že by nemohli bez ptaní zodpovědět jeho otázku a zcela upřímně, měl jiné problémy jako například snažit se zjistit jak Harry mohl nakonec vyhrát a co se přesně včera stalo a proč Harry odmítal vidět léčitele a proč omdlel a zakázal mu náhle jíst všechny sýrové sendviče.

„Byli bychom rádi, kdyby tomu tak bylo, Můj pane,“ odpověděl Rabastan. „Harry má rozhodně talent pro bojová umění.“

„Měli byste na něj zaútočit, když to bude nejméně čekat, pokud ho opravdu chcete připravit na boj,“ zazněl Siriusův názor, čímž si vysloužil překvapivé pohledy od druhých mužů. „Co? Harry mi vyprávěl, že mu dáváte dostatek času, aby reagoval na vaše útoky, není to jako skutečný boj, který by v tomto případě mohl být. Jak můžete znát Harryho potenciál, když ani nevíte, jak by reagoval ve skutečné životní situaci?“

„Jen pro pořádek: chceš od nás, abychom zaútočili na Harryho s cílem zjistit, jestli stále obstojí stejně tak, když to bude nejméně čekat?,“ ujasňoval zamračený Rudolfus.

„Něco takového,“ nebylo to přesně to, co myslel, ale jistě by bylo zábavné to sledovat – Zmijozelové by byli šokování jejich životy. „I když byste se měli předtím určitě zeptat na Harryho názor.

„Počkat, takže se teď předpokládá, že ho budeme dopředu varovat?,“ ptal se nevěřícně Rabastan. „To by nemělo žádný smysl, Blacku. Buď ho překvapíme nebo ne, srovnej si to v hlavě!“

„Zeptejte se Harryho, jestli by souhlasil a pokud ano, musíte si najít čas, kdy by vás nejméně čekal,“ povzdechl si Sirius, jako by to bylo naprosto jasné, což pro něj bylo. „Bylo to právě znamení pro oběd? Skvělé, jsem hladový!“

Štíhlý Poberta vyrazil po schodech nahoru a zanechal tři ex-Zmijozely diskutovat o jeho návrhu.

V té samé době, ale ve zcela jiné části hradu, se Harry snažil přesvědčit tři vlkodlaky, aby se k němu připojili na oběd. Nicméně, zatímco Damián a Remus se na něj zdvořile otočili, Tanea se vší houževnatostí na jedenáctiletou dívku předstírala, že stále spí a Harry neměl to srdce ji budit. Nicméně, neodešel a pokračoval: „Ale, Remusi, musíš něco sníst,“ kňučel Harry, soustředil své úsilí na alfa vlkodlaka. „Neříkáš mi vždycky, že bych měl jíst víc? Musíš dbát na svou vlastní radu, Remi!“

„Harry, ujišťuji tě, že trocha více spánku bude pro mě lepší, než vydatné jídlo, i když jsem pro to, aby si něco jedl,“ zdůvodnil muž s pískově hnědými vlasy. „Teď by si měl jít a říct Siriusovi, proč jsme nepřišli, než si začne lámat hlavu a ohrozí někoho, kdo by mu mohl zkřížit cestu…“

Harry zkřivil obličej při pomyšlení, co by mohl Sirius udělat, jestli by se neukázali a rozhodl se, že Siriovo bezpečí bylo více v sázce, než vlkodlakovo zdraví a spěchal, aby zabránil tomu, co se mohlo stát.

Dosáhli rozhodnutí. Dobře, on a jeho bratr, Temný pán se držel mimo. Toto bylo jejich rozhodnutí, řekl, že bojová umění jsou jejich oborem. Tak teď skrytí ve stínech, čekali na Harryho, až bude procházet. Necítili, že je to správné. Ale Black to navrhl. Ano, správně, a Black je známý tím, že má vždycky nejlepší plány, když něco navrhne, je to jistě skvělý nápad, zapípal jeho vnitřní hlas ironicky. Ale oni nevěděli přesně jak udělat to, co jim Black řekl, aby udělali… což je samozřejmě o hodně lepší!

Tam je jejich cíl: Harry, jejich přítel. Jeho tělo se dalo do pohybu, než se skutečně rozhodl, že by měl jít přímo s ním. Byl v Harryho zádech. Jeho tělo se pohnulo tak jak to naplánovali a ve stejné chvíli jak zkroutil malé chlapcovi paže za jeho záda, jeho bratr vyskočil ze svého úkrytu a sevřel Harryho nohy. Křehký Nebelvír vypadal strnule a vystrašeně tak, jak ho oba nikdy neviděli, ale pak se zdálo, že se jeho duch vrátil. Vytáhl své nohy z Rabastanova pevného sevření a tvrdě kopal do jeho hlavy. Nevyrovnanou silou byl Rudolfus odhozen, čímž se tvrdě zády praštil o podlahu jak s ním Harry mrštil tak, že ihned vystrčil svá kolena tak vysoko jak bylo možné, než vyklenul svá záda a kopal Rudolfuse do břicha, aby se uvolnil z jeho držení, který přišel za maskovaným starším bratrem. Rabastan byl malátný z nebezpečných kopanců do jeho hlavy, ale rychle se vzpamatoval a začal bojovat proti Harrymu. Byl docela ohromený, že Harry stále používal techniky, které ho učili, i když se rozhodně hýbal rychleji – o hodně rychleji. Problesklo mu, co Black zmínil dříve, že se Harry vždycky brzdil během jejich tréninku. Ale proč? Musel zpět ke zdi, aby unikl Harryho ranám a kopům, ale jeho bratr se blížil zezadu. Ani náhodou, Harry by je mohl porazit oba…

O deset minut později je Harry tiskl proti dvou zdím. Jeho levá noha se vznášela milimetry od Rudolfusova ohryzku, připravený udeřit při sebemenším podnětu a nechal ho udusit k smrti. Jeho pravá ruka tiskla Rabastana do druhé zdi, který ještě trochu nabíral dech po dvou kopancích do jeho břicha, které obdržel jen pár momentů předtím.

„Kdo jste?,“ zasyčel Harry nebezpečně. „Sejměte své masky!“

Vyhověli bez váhání, ale pomalu, aby nezhoršili dále situaci, tak odhalili své hnědé vlasy, snědou pokožku a identické hnědé oči.

Harry se zajíknul překvapením, klopýtal zpět a tisknul se o protější zeď: „Proč?“

Dva bratři se ho snažili oslovit, ale Harry se jen dál stáhl do sebe, slzy mu začali stékat po tváři jak zamumlal jedno poslední slovo, stiskl něco pod svou košilí: „Útočiště.“




24. Úplněk


Rodina Malfoyů doposud strávila příjemný den. Rodinný den, pokud chcete. Mluvili o Narcisině cestě po Francii, prohlíželi si fotografie, které udělala a dvoje nové šaty, které si koupila, pak mluvili o Dracově výuce a z jakých předmětů by měl skládat zkoušku a v jakých třídách by mohl být, dále mluvili krátce o Luciových obchodech, ale protože Narcisa prohlásila, že ze všech těch čísel dostala bolesti hlavy, pak rychle přešli na další téma: Harry. Narcisa si opravdu hýčkala plachého Nebelvíra a hned chtěla vědět vše, co se stalo za posledních pár týdnů a dva Malfoyové byly jedině šťastní, že mohou přispět k zábavě.

Lucius a Draco byli uprostřed příběhu, ve kterém hlavní roli hráli chlapec-který-přežil, Macnair a velmi hrozivá Nagini, když v tom uslyšeli zahřmění, které přišlo ze vstupní haly, následováno přidušeným vzlykáním a jedním domácím skřítkem, který je informoval, že host přišel přenášedlem. Vyměnili si překvapivé a tázavé pohledy – pouze členové rodiny měli přenášedla a bylo vysoce nepravděpodobné, že by Malfoy v tomto selhal. Narcisa byla první, která si uvědomila, kdo byl jejich hostem a bez váhání  informovala své dva muže svým závěrem a hnala se pomoci křehkému Nebelvírovi, který měl místo v její mysli a dříve v jejím srdci.

Harry dopadl na černobílou podlahu hned po příchodu, kde se stočil a už se déle nesnažil zadržovat slzy. Co udělal špatně? Nechápal to, ale ta bolest byla téměř fyzická. Ne, opravil se, byla fyzická. Měl natrhlý ret, podlité oko, škrábnutí přes stejné oko, jeho břicho bylo pohmožděné tak jako jeho záda, jeho pravé koleno bylo pohmožděné a zmodralé a oteklé.

„Sladký Merline, co se stalo, dítě?,“ Narcisa se dostala k malé postavě a odfoukla všechny své čistokrevné manýry do větru, když si klekla vedle roztřeseného hocha a vtáhla ho do své náruče.

Harry vzlykal dokonce silněji, ale nevytrhl se z trapného objetí. Draco a Lucius, pro nedostatek lepší představy, sledovali Narcisu a byli šokováni také stavem, ve kterém Harry byl, nebo přinejmenším z jeho části, kterou mohli vidět, což nebylo mnoho, protože byl sám skrytý v Narcisině nebesky modrém hábitu.

„Co se stalo?,“ Draco byl na jejich straně u kamaráda v pár sekundách, tázavě hleděl do matčiných očí, ale v odpovědi jen pokrčila rameny a pokračovala v kolébání křehkého těla v jejím náručí.

„Kdo ti to udělal, Harry?,“ požadoval Lucius, také přikrčený. „Nemůžeme ti pomoci, když nám neřekneš, co se stalo…“

Malfoyovi určitě mluvili na Harryho více než hodinu, než uronil všechny slzy a byl ochotný odpovědět na jejich otázku: „Napadli mě,“ vybuchnul, stále doprovázený několika suchými vzlyky. „Myslel jsem, že mě mají rádi, i kdyby jen malinko, proč na mě zaútočili?“

„Kdo tě napadl, Harry,“ tázal se Draco s naprostým úmyslem surově zranit toho, kdo to Harrymu udělal.

„Rudolfus a Rabastan,“ zakňoural Harry; poprvé trochu zvedl hlavu, takže ho mohli slyšet lépe, ale nedíval se na ně. „Proč… proč to udělali?“

Lucius a Draco si vyměnily překvapené, lehce nevěřící pohledy. Ne, to nebylo tím, že by mu nevěřili, protože, proč by Harry lhal o něčem takovém a i když Harry měl určitě hodně tajemství, jeho vzhled mluvil za vše. Narcisa se jedině rozzlobila. Jak si dovolili její švagři, napadnout dítě a zranili ho tak vážně, že z rozseklého čela stále vytékala krev? A docela bezdůvodně! Dokonce, i kdyby měli důvod, nebyl by dost dobrý k napadení Harryho. Sladký, nevinný Harry, který by udělal vše pro to, aby udělal šťastnými druhé. Pro tuto chvíli si nedělala zvláště starost, že jedná jako slepičí matka jako je Molly Weasleyová, která se o všechny starala a věnovala se jim. Ale prvně by se měla postarat o Harryho.

„Luciusi, prosím jdi a zeptej se na to, co Lestrangeovi mysleli, že dělali, když napadli Harryho,“ její hlas byl sladší než med.

Blonďák přikývl: „Nech mě prvně vzít Harryho do obývacího pokoje.“

Nabral křehkého chlapce nahoru a ustaraně zjistil, že Harry neváží o mnoho víc, než když ho nesl pryč od jeho odporného strýce, i když Draco měl svědomité pokusy ho krmit a přenesl ho do nejbližšího pokoje s pohovkou, kde ho položil dolů; jeho hlava spočívala v Narcisině klíně, která mu trochu opět začala hladit jeho vlasy a utírala mu zbloudilé slzy, které stále unikaly ze zelených očí a jakmile se opět vrátil do vstupní haly, přemístil se na Zmijozelův hrad – bylo na čase vnést světlo na tuto celou věc.

Narcisa nebyla jediná, která ochraňovala malého Nebelvíra, ale také jeho zloba nebyla skoro tak velká jako její – aspoň podle jeho názoru – s rozčíleným Malfoyem bylo nutně počítat… Vkročil dovnitř, ke stále sedícím u stolu, ale nikdo z nich nejedl, dokonce ani Crabbe a Goyle, u kterých by se to dalo dřív očekávat, ale místo toho na ně ječel Blackův dědic. Na chvíli se zastavil, bavící se scénkou před ním;  rozhněvaný Black byl jedním z nejvíce velkolepých pozoruhodností, se kterými se kdy setkal – a určitě mezi nejvíce nebezpečnými, i když si živě představoval, že by jim za tento obrázek Harry dal všechny své peníze – nebo možná, svůj život, kdyby to došlo tak daleko.

„… nemáte ani ždibec inteligence v těch vašich přerostlých tělech?,“ křičel Sirius, který střídavě chodil a pronikavě se na ně díval. „Jak jste si dovolili napadnout mého kmotřence zezadu? Azkaban zamotal vaše mozky nebo je to tím, že jste je jen nikdy nepoužívali? Co vás přimělo udělat takový kousek?“

„To je něco, co bych také rád věděl,“ prohlásil Lucius a oznámil tím svou přítomnost; kráčel rychle ke své židli, zvedal obočí v otázce, ale jiný než, když vypadal zcela lhostejně a mírně znuděn, jako by se to už rozhodl změnit.

Sirius se okamžitě ponořil do vyprávění, přidával nadávky ke zdůraznění jeho bodů a když se blonďák obrátil ke dvěma Lestrangeovým, poté co Black konečně ztratil dech, tak se jen dívali dolů na své ruce, přikyvovali a krčili rameny.

„Dobrá, informuji Harryho o vašem vysvětlení této události,“ vstal a královsky se na ně dolů podíval. „Neočekával bych, že by vám jakkoli odpustil.“

„Snaž se ho přesvědčit, aby se vrátil na hrad,“ povzdechl si Voldemort.

Lucius přikývl – kdyby to mohl udělat, ukryl by Nebelvíra před takovými idioty – a vrátil se domů, kde našel svou rodinu a Harryho v přesně stejné pozici, jak je opustil, jen Harry tvrdě spal, a že Draco hryzal čokoládové sušenky, pohled, který nikdy neočekával, že uvidí.

„Už se zklidnil?,“ zeptal se jemně a usadil se na opěradlo pohovky vedle své ženy.

„Trvalo mu to chvíli, ale myslím, že je z nejhoršího venku,“ zašeptala blonďatá čarodějka, aby tak nerušila spícího chlapce. „Co si zjistil, drahý?“

„Myslím, že bychom ho měli probudit, aby to mohl sám posoudit, ale jak to vidím, oni jenom špatně odhadli jeho reakci,“ odpověděl Lucius.

Narcisa kývla na souhlas a pak se nahnula nad Harryho, aby ho políbila jemně na čelo: „Probuď se, drahoušku, Lucius je zpět.“

Smaragdově zelené oči se zachvěli a otevřeli, hleděli nahoru do stříbrných očí hlavy Malfoyovi rodiny: „Proč?“

„Vypadá to, jako by jim tvůj kmotr navrhl, aby tě vyzkoušeli ve chvíli, kdybys je neočekával, ale nutil je, aby to nerozběhli bez tvého vědomí, než by cokoliv udělali, což samozřejmě neudělali,“ podíval se dolů na teenagera s havraními vlasy, přičemž se snažil odhadnout jeho reakci. „Pokud tě to potěší tak oni vypadají víc dobitě než ty.“

„Je mi to líto,“ zakňoural Harry zbědovaně. „Neměl jsem v úmyslu jim ublížit.“

„To je v pohodě, Harry,“ snažil se mu Draco dodat útěchy, držel Harryho tvář, aby se na něj podíval. „My to víme a oni to vědí také. Ostatně, věděli do čeho šli, pokud by se měl někdo omlouvat, tak oni.“

„To měli,“ přidal se Lucius. „Požádali mě, abych ti vyřídil jejich nejupřímnější omluvy a naléhavě žádají o tvé odpuštění. Temný pán tě rovněž žádá, aby ses k němu vrátil, ale měl bys vědět, že si stejně vítaný, pokud tady zůstaneš, tak dlouho jak budeš chtít, Harry.“

„Opravdu?,“ všichni Malfoyovi přikývli na tuto otázku. „Děkuji vám. Ale ještě tam musím jít zpátky, abych pomohl Remusovi a ostatním.“

„Pochopitelně,“ usmál se Lucius na něj. „A tentokrát by tam neměla být žádná přepadení, Harry.“

Harry se nezdál být přesvědčený, i když nechtěl, aby se starší Malfoy urazil, protože mu nevěří: „Věříš mi, že ano, Harry?“

„Jim se věřil také, Luciusi,“ zašeptal zelenooký chlapec sklíčeně. „Promiň.“

„Ó, drahoušku, není to tvá chyba,“ znovu ho Narcisa ujišťovala, přičemž ho chovala na své hrudi. „Můžeš nám důvěřovat, Harry, ale také nemusíš. Možná by ti pomohlo to, kdyby jsme všichni šli s tebou? Chtěla jsem se pohádat s mými švagry, beztak… Souhlasíš, Harry? Budeme tě chránit a to je slib.“

„Harry, pojď sem na chvilku, prosím,“ Lucius popošel o několik kroků dál, takže mohli mluvit v soukromí. „Nikdy tě nezradím. Slíbil jsem zachovat tvé tajemství a zachoval. A nyní slibuji, že tě ochráním a budu chránit. Rozumíš? Jsi pro mě stejně důležitý jako Narcisa nebo Draco a nikomu nedovolíme, aby ti ublížil. Nikdy. Uvědomuji si, že Rudolfus a Rabastan zničili tvou důvěru k nim a lidem celkově, ale Malfoy nikdy neporuší své slovo.“

„Věřím ti, zamumlal Harry. „Já jen… nikdy nechci zažít zase něco takového. Byl jsem tak bezradný.“

„To je důvod, proč tě budeme doprovázet,“ odpověděl Lucius; pokynul Narcise a Dracovi, aby se k nim připojili. „Nikdo se nezaplete s Malfoyovými.“

„Fouňo,“ usmíval se Harry laskavě.

„Zbabělče!,“ vrátil mu stejným způsobem, jemně ho tlačil směrem k Narcise a vábil Draca k sobě.

„Nadutče!,“ připravili se k přemístění, jinak v Dracově a Harryho případě ke společnému přemístění.

„Špunte!,“ odpověděl Lucius, než náhle přemístil sebe a Draca, nechal tak Narcisu a Harryho, aby je následovali.

„Opravdu tě máme rádi, Harry,“ řekla mu blondýnka upřímně. „Nebo si myslíš, že by Lucius nechal jen tak každého, aby ho urazil? Draco jen tak každého, aby mu vynadal a půjčil své oblečení? Nebo, že bych já nechala jen tak každého plakat do mého hábitu – a, ne, Harry, nezlobím se. Chci jen, aby sis to uvědomil a teď se pevně přidrž.“

Zase sám pocítil rychlý přesun na jiné místo. Nemohl říct, že by se mu zvlášť líbilo nynější přemísťování, ale podle jeho názoru to bylo podstatně lepší, než Letax nebo Přenášedlo, což mu nevyhnutelně připomnělo třetí úkol v Turnaji tří kouzelnických škol.

„Luciusi, to nebylo fér,“ huboval Harry vyčítavě, poté, co mu Narcisa věnovala milý pohled a nezávazný úsměv. „Nemůžeš se jen tak přemístit pryč uprostřed diskuse. To je sprostý!“

„Ó, hrozně se omlouvám,“ odpověděl Lucius a ignoroval Dracovo „Diskuse, no to určitě!,“ který by měl být pokárán svou matkou za jeho řeč. „Možná by ses mohl teď se mnou podělit o nějaké další z tvých názorů? Jsou skutečně fascinující!“

„Ne, obávám se, že ne,“ odpověděl Harry, který zaujmul zarmoucený výraz, i když veselí v jeho očích tančilo. „Zničil bys tuto náladu.“

„Dobře, pak možná jindy,“ smiloval se Lucius. „Připraven jim čelit?, zastavili před jídelnou, protože byl přibližně čas na večeři.

„Zůstanete se mnou, že ano?,“ požádal Harry váhavě, přičemž se díval na všechny.

„Budeme po tvém boku,“ slíbila Narcisa; vzala ho za ruku jako malé dítě a kývla na svého manžela, aby otevřel dveře.

Uvnitř se setkali s téměř hmatatelným napětím a upřenými pohledy od shromážděných Smrtijedů, plus Temného pána, plus Siriuse a Remuse, který zanechal krátkého spánku, aby pomohl podporovat svého tak říkajíc kmotřence. Zase nikdo nejedl, pravděpodobně z důvodu chybějícího jídla.

„Harry,“ vykřikli dva Lestrangeové zároveň a chystali se ho obejmout, ale Harry zakňučel a ukryl se za Luciuse a Narcisu; jen Dracova uklidňující přítomnost za jeho zády mu bránila v prchnutí z místnosti a hradu, vše dohromady.

„Zůstaňte na svých místech,“ zavrčel na ně Lucius. „Je mírně očividné, že Harry nechce, aby jste se k němu přiblížili.“

Oba si němě sedli zpět a sledovali mlčky jak Malfoyovi nakonec přesvědčili Harryho, aby se posadil ke stolu. Jediným problémem bylo, že domácí skřítci samozřejmě neposkytli Removi další židli; ale protože se nikdo nepostaral, aby je informoval, že by Narcisa mohla přijít také, tak tam byla jediná nízká židle.

„Můžeš mít moji židli,“ nabídl Harry, skoro to blonďatá čarodějka nepřijmula a rozpačitě se mu vymlouvala, dokonce šla tak dalece, že vytáhla ven to, že by se jí dole sedělo snadněji.

„Děkuji ti, Harry,“ usmála se na něj. „Jsi úplný mladý gentleman.“

Harry reptal cosi nesrozumitelného, že to neznělo velmi potěšeně: „Siriusi, mohl by sis prosím vyměnit místo s Remusem?“

„Zlobíš se na mě?,“ ptal se nejistě Sirius, ale ptal se dál. „Je mi to líto, už to víš?“

„Vím, Siri. A nezlobím se, jen tě právě teď nemám tolik rád,“ přiznal se mladší muž. „Raději bych seděl s Remusem.“

„Samozřejmě, Harry, bez problému,“ souhlasil Sirius a uvolnil židli, zatímco vlkodlak zabral židli vedle Narcisy a dovolil Harrymu, aby si sedl do jeho klína.

„Remi, kde jsou Damián a Tanea?,“ ptal se Harry zaujatě, jakmile se všichni usadili. „Měli by vlastně něco sníst.“

„Nedělej si starosti,“ usmál se Remus konejšivě. „Jsou už v přízemí a tvůj domácí skřítek jim určitě něco dal k jídlu.“

Harry kývl na souhlas a začal jíst svou bramborovou kaši – nebo spíše Removou bramborovou kaší, ale tomu nevadilo.

Trochu spěchali, protože bylo jen jeden a půl hodiny do setmění, ale nikdo z Nebelvírů nebyl zvlášť dychtivý, strávit více času, než bylo absolutně nezbytné s každopádně nepřístupnými Smrtijedy.

„Harry,“ oslovil Rudolfus jemně zraněného chlapce, když se Harry chystal opustit místnost po kmotrovi a Removi, ale on a jeho bratr se nepohnuli ze svých židlí, tak aby ho nevyděsili. „My ti jen chceme říct, že je nám to opravdu líto a doufáme, že nám jednoho dne odpustíš. Pokud je něco, co bychom mohli pro tebe udělat, nezdráhej se nás zeptat.“

„Děkuji vám,“ řekl Harry stejně jemně. „Už jsem vám odpustil, ale je mnohem více těžší zapomenout na to, co se stalo. Měli byste se postarat o své rány.“

S tím je opustil, zavřel dveře a zase byl zdržen, ale tentokrát svým manželem: „Jen jsem ti chtěl říct dobrou noc a doufám, že se na mě nezlobíš, za to, co se dnes stalo. Připouštím, že jsem tě neochránil podle nejlepších mých schopností a je mi to líto,“ je, řekl to, omluvil se, nikdy se předtím neomlouval, ale úsměv na Harryho tváři stál za to a za malý polibek na jeho líci by ospravedlňoval všechno. „Jdi za svými vlkodlačími přáteli, ale nejprve se Severus postará o tvá zranění…“

„Nemusím, Damián skoro ukončil své zaškolení na léčitele, dá mě do pořádku v mžiku, za předpokladu, že tam budu dřív, než vystoupí měsíc. Půjdeš, Tome?“

Harry se opět usmál a pokusně chytl do své malé ruky tu Tomovu, když to tak udělal, opětovně se něžně usmál. Ani jeden z nich opravdu nevěděl, co říct, tak strávili chůzi dolů v tichosti. Místo toho pokračovali v házení očkem po tom druhém, když si mysleli, že se ten druhý nedívá.

„Dobrou noc, Harry,“ Tom sklonil hlavu a zmocnil se Harryho měkkých rtů svými vlastními, aby mu dal sladký polibek na dobrou noc. „Prosím, buď opatrný.“

„Budu,“ opětoval mu Harry a otevíral dveře do změněné tréninkové místnosti. „Dobře se vyspi, Tome.“

Harry vstoupil do pokoje Taney a Damiána, protože se tak dohodli (Sirius na tom stejně víc trval a s Remusem a Tomem na jeho straně toho dosáhnul), že Harry by měl zůstat tady, dokud by si nemohli být jistí tím, že by Remus ve své vlkodlačí  formě nebyl agresivní vůči Zvěromágovi. Tímto způsobem by Harry mohl být schopen dodat stejnou morální podporu Damiánovi a v prvé řadě Tanei, která byla zase zcela zabraná do knihy – jestli by tato dívka šla do Havraspáru, Harry by si měl začít ptát, zda nemá schopnosti Moudrého klobouku. Damián na druhou stranu byl uprostřed pomáhání Dobbymu, kteří nechali mizet své nádobí, ale ihned přestali, když zachytili pohledem Harryho, který kulhal do pokoje.

„Merline, co se ti stalo? Vypadáš jako bys přežil hospodskou rvačku,“ vykřikl ustaraně a pomáhal Harrymu se usadit na měkkou trávu.

„Dlouhý příběh, ale můžu tě ujistit, že moji soupeři přežili také,“ Harry zkřivil bolestí obličej, jak stlačil jednu ze svých ran. „Můžeš mě dát do pořádku?“

„Jasně, ale budeme si muset pospíšit,“ souhlasil Damián okamžitě, zaujatý stavem druhého kouzelníka. „Kde to bolí nejvíc?“

„Mé koleno,“ Harry opatrně vyhrnul nohavici svých džínů, odhalil oteklé a zelenomodré koleno.

Vlkodlak se prudce nadechl, než opatrně vyšetřil Harryho nohu a pak provedl několik léčivých kouzel; nejlépe jak uměl uzdravil Harryho zranění, i když některé z jeho ran mohou zabrat čas, než úplně vymizí. Skončil právě včas, když dva vlkodlaci se bolestně morfovali do svých zvířecích protějšků; Harry se změnil do malého černého pantera se smaragdově zelenýma očima a snažil se je uchlácholit lízáním jejich tváří a konejšivým vrněním. Po několika minutách byla jejich proměna kompletní a klidný výraz na jejich tvářích prokázal, že lektvar byl skutečně účinný. Harry je prozkoumal zblízka. Damián byl asi tak velký jako Remus, ale jeho srst byla světlejší a tělo bylo větší a vypadal více divoce, zatímco Tanea byla jasně více štěňátkem než plně vzrostlým vlkem a měla asi tak stejnou barvu srsti jako Damián, ale měla ostřejší čumák a větší uši.

Nejistě zkoumala místnost, měla trochu potíže s pohybem po čtyřech tlapách místo dvou nohách; všechno očichávala a z času na čas zavyla nebo zavrčela, když něco bylo zvláště zajímavé. Mezitím Damián strkal čumákem do Harryho, který přijmul tuto pozornost bez potíží, než starší vlkodlak vydal souhlasný zvuk a Tanea začala kontrolovat Harryho a pak Damiána. Chvíli strávili pobíháním kolem místnosti a Harry vytáhl pár dovedných kousků, aby je rozveselil, nicméně neznámá námaha mladšího vlkodlaka vysílila a stočil se do klubíčka v jednom z koutů; Damián, který seděl blízko skály, se na něj provinile díval.

Harry jim zamňoukal dobrou noc, než skočil na přepážku, která rozdělovala dvě místnosti; jeho oči okamžitě vyhledali jeho kmotra a nejstaršího vlkodlaka. Neprozradil se uvolněným vzdychnutím, respektive po panteřím způsobu, když rozpoznal dvě psí podoby, mírumilovně ležící vedle jeden druhého; Siriusova černá hlava spočívala na Remových předních tlapách a vlkodlakova hlava na psím krku. Harry tázavě zamňoukal, čímž přitáhnul jejich pozornost k jeho malému tělu přikrčené na vrchu přepážky. Vstali a Sirius štěkl na Harryho, aby šel dolů, což udělal bez zaváhání; vlnil se kolem jejich nohou v pozdravení a jemně vrněl, když  Sirius začal čistit jeho srst svým jazykem.

Konečně po tiché komunikaci, se Remus přesunul do jednoho rohu v místnosti; podle Harryho názoru proto, aby měl co možná největší vzdálenost mezi nimi a Sirius se postavil mezi ně, jeho oči se soustředili na vlkodlaka. Všichni tři vypadali, že hluboce vydechli, když Remus kývl a dal tak Harrymu znamení, aby se změnil do své lidské podoby. Každý sval v Siriusově těle se napjal v očekávání, připravený chránit Harryho vším, co měl, ale Remus zůstal, kde byl, nedělal žádný pohyb, aby napadl svého tak říkajíc kmotřence a jen větřil vzduch.

Harry se přikrčil do jeho rohu, vztáhl svou ruku směrem k Removi, který se pomalu pohnul dopředu; Sirius stále po jeho boku. Harry se zdál být úplně klidný, svou ruku stále nataženou jak čekal na Remuse až ho přijme jako člověka a pozná ho jako jednoho z jeho smečky, ale uvnitř něj se také drásali nervy, ne tak moc kvůli němu, ale protože Remus by si nikdy neodpustil, kdyby Harryho kousl. Ale jejich obavy se ukázali být bezdůvodné, když Remus opatrně očichal Harryho ruku, než ji laskavě olízával a malý chlapec se lehce zasmál a začal zlehka poklepávat Removu hlavu.

„Všechno v pořádku, vy dva?,“ obě zvířata na oplátku přikývla; Sirius se tisknul k vlkodlakovu krku. „Mohl by ses vrátit zpět, Remusi?“

Exprofesor zakroutil hlavou a po trochu rodinné chvilce, pokud to můžeme tak nazvat, se také usadili dolů; později Harry přinesl velkou deku z truhly v rohu a rozprostřel ji přes všechny tři; Remus byl uprostřed, se Siriusem v jeho zvěromágské podobě v jeho zádech a Harry se přitulil k Remusově jemné srsti.




25. Weasleyovi a sovy


Druhý den ráno projasnili sluneční paprsky a malý ptáčci trylkovali své ahoj do nového dne, ale bohužel, nikdo z lidí ve sklepení si nevšiml ničeho z toho, protože tam nebylo žádné okno a jakkoli strop napodoboval oblohu, byla stále zamračená, takže nikdo nemohl být oslepen sluncem a stěny byli tak silné, že žádný zvuk z venku nemohl k nim proniknout. Ale mezitím, co Harry stejně moc nespal – upřímně, nemohli jste čekat, že usnete poté, co jste prodřímali skoro celý den –místo toho se těšil z pohodlí dvou těl ovinutých kolem něj; dřímal úplně jen asi do druhé ráno, protože se vzbudil jakmile tělo za ním se měnilo zpět a Sirius se skoro reflexívně přeměnil do své lidské podoby, také, stále tvrdě spící.

Poté se Harry uvolnil z Remusova objetí – bez ohledu na to, že věřil bezpodmínečně vlkodlakovi, ale cítil se nepohodlně s nahým mužským tělem ovinutém kolem něj, ne že by si myslel, že ženské tělo by mohlo být lepší, ale to se nikdy předtím nestalo a pokud by mělo, jeho cesta to nikdy nemohla být. Každopádně se mu to nelíbilo, tak se prodíral ven z Remusova náručí, který cosi zamumlal, než se otočil a náhradou se pevně přitiskl k Siriusovi, který si slastně povzdechl – usmál se nad mírumilovným obrázkem a upravil znovu deku tak, aby je oba zakryl a vyklouznul z místnosti a odebral se do první, kde zakryl nahé podoby Tanei a Damiána, přičemž si dával velký pozor, aby se nepodíval kamkoli jinam než na jejich tváře.

Pak požádal Dobbyho, aby připravil tři pokoje pro vlkodlaky a když se malé stvoření vrátilo, řekl mu vše, co má zařídit, s radostným úsměvem od ucha k uchu, aby nejprve vzbudil Taneu a Damiána, dodal jim jejich oblečení, takže by se mohli obléci a zavedl je do jejich pokojů, kde by měli mít klid a větší pohodlí.

Pak se vrátil do místnosti, kde zůstal přes noc a našel Siriuse a Remuse, kteří byli již vzhůru, nyní již naštěstí oblečení a něžně se líbali a hladili svá těla navzájem.

Odkašlal si a lehce zčervenal: „Neruším nějak? Můžu přijít zpět později…

„Ne, Harry, jsi vždycky vítán, pojď dál,“ usmál se Remus na něj konejšivě. „My jsme jen tak diskutovali, nicméně by jsme mohli jít teď na snídani nebo požádáme Dobbyho, aby něco přinesl seshora.“

„Snídaně bude až za hodinu,“ informoval je Harry a posadil se dolů vedle ně. „Jak se cítíš, Remi, je všechno v pořádku?“

„Cítím se skvěle,“ odpověděl Remus vesele. „Přeměna mi vůbec neublížila a necítím zvedání žaludku jak to běžně působilo dřív. Severus se skutečně tentokrát překonal.

„No, jsem polichocen,“ vplul do místnosti hedvábný hlas Mistra lektvarů, než sám vstoupil. „Myslím, že by bylo zbytečné ptát se, jestli byl do půlnočního zákusku zahrnut i Black? Ach, nevadí…,“ Harry po něm hodil naštvaný pohled. „Potřebuji další vzorek tvé krve, Lupine.“

Remus si povzdechl, vyhrnul rukáv od své košile, ale než mohl Severus odebrat jeho krev, tak Harry rozhodně zamířil ke dveřím: „Nepotřebuji vidět něčí krev před snídaní, děkuji velmi pěkně.“

Severus se mu vysmíval, ale ne zlomyslně, byl to spíše přátelský úsměšek, pokud to je dokonce možné a opustil místnost po vlkodlakovi. Proč se stejně obtěžoval, nevěděl. Ne, byl upřímný, to věděl. Harry byl… velmi zajímavý, též by přinejmenším řekl i velmi  líbezný, i když si myslel, že je neschopný takových emocí, ale to bylo vedlejší a jestli Harry nechtěl být svědkem, kdy by vysál krev z vlkodlakovi paže, kdo by mu to mohl vyčítat? A byla tady skutečnost, že Temný pán mu přikázal, přísným hlasem, že mu zřejmě slíbí bolest, pokud by se nepodřídil.

Tento Temný pán sestoupil po úzkém schodišti, právě když oba skončili a přišli zpět dolů a našel Siriuse a Harryho, jak sedí vedle sebe; starší muž se snažil zkrotit Harryho nepoddajné kadeře.

„Dobré ráno,“ příjemně pozdravil, hlavně svého manžela; sklonil se dolů, aby ho políbil, přičemž skrýval jejich tváře jednou jeho rukou. „Beru to tak, že všechno dopadlo dobře?“

„Jo, ale proč jsi už vzhůru?,“ ptal se Harry zvědavě, jeho zelené oči se provrtávali do Tomových červených. „Je sotva šest.“

Ach, miláčku, strašně si mi chyběl a když jsem se probudil a ty jsi nebyl v mém náručí, nemohl jsem dál spát. To byla samozřejmě pravda –kromě miláčku trochu, protože to by bylo příliš plebejské – ale tomu nemohl zcela správně říct. Dobrá, teoreticky by mohl samozřejmě, protože mohl dělat všechno, co chtěl a nejspíše by se to dokonce Harrymu líbilo (nebo by si myslel, že ztratil rozum), ale pak by možná Harryho mohl vyděsit a shledal by ho naprosto patetickým a to právě nemohl udělat.

Takže místo toho odpověděl něco o ranních sovách, zatímco jeho ruce automaticky klouzali Harryho hedvábnými vlasy; vychutnával si skoro neslyšné vrnění a ruměnec, který bezprostředně následoval: „Zůstanete Blacku a Lupine?“

Harryho hlava se naklonila nahoru na neurčitou otázku: „Vážně? Smí zůstat?“

„Jinak bych se nezeptal“ , odpověděl klidně, ale byl zcela nepřipravený na nadšené objetí a zašeptané děkuju ti do jeho ucha; jemně se usmál na chlapce v jeho náručí. „Takže, beru to jako ano… A až se osprchuješ, pak se připojíš k nám na snídani?“

Harry se šťastně smál, šťastnější, než kdy byl viděný předtím a poté se připojil ke svým dvěma Nebelvírům a skákal po schodech nahoru. Zavedl je do jejich společných pokojů, aby se také osprchovali, než běžel do svých pokojů, jednak proto, že by snídaně mohla brzy začít, ale nejvíce kvůli tomu, že stále mohl cítit Rudolfusovi ruce jak mu zkroutil jeho paže za zády. Nebyl doopravdy na ně naštvaný, přece jenom, kdyby nebyl tak splašený a paranoidní kvůli jeho strýci, měl by to být více méně dobrý nápad. Byl stále překvapený, že sebral takovou sílu bránit se, se všemi těmi vzpomínkami, které přicházeli s každým dotykem, ale z nějakých důvodů věděl, že to nebyl jeho strýc a zemřel by dříve, než by dovolil nějakému tupému Smrtijedovi, aby ho viděl slabého! Harry doufal, že je příliš zle nezranil.

Bylo to právě, když si oblékal čisté oblečení, vděčný za soukromí, které měl v koupelně, když vyšel pronikavý zvuk zabezpečovacího systému, který oznamoval, že někdo prolomil ochrany. Harry jen o nich jednou slyšel, když mu to Tom kolem ukazoval a spustil je úmyslně tak, aby Harry byl připravený na všechno. Tom mu řekl, že v tomto případě by měl jít do vedlejšího pokoje, protože to tam celé silně ochránil a počkat na něj, než pro něho dojde, ale Harry se opravdu stejně necítil na to, aby tady zůstával; nevěda, o co šlo, se tak rychle vydal na cestu dolů po schodech, protože bylo zcela nemožné, se vetřít na jiné poschodí. Jedna z jeho zkratek – určitě se mu vyplatilo, že strávil tolik času prozkoumáváním hradu a mluvením s portréty Tomových předků – ho přivedla přímo k velkolepému schodišti, které vedlo do vstupní haly. Zastavil se na horních schodech, uchvácený scénou před ním: všichni Smrtijedi stáli v kruhu, Tom zády k Harrymu, jejich hůlky mířily na strnulou postavu s ohnivě červenými vlasy a brýlemi s želvovinovými obroučkami. Situace vypadala velmi napjatě.

„Přestaňte!,“ vykřikl, sbíhal schody a přeskakoval každý druhý. „To je Percy, pozval jsem ho. Dejte vaše hůlky dolů.“

Dostal se ke kruhu kouzelníků a protlačil se mezi Crabbem starším a Averym, když ho Tomův hlas zastavil: „Nechoď k němu blíž, může být přestrojený.“

„Tome, nebuď paranoidní,“ Harry přešel směrem k zrzkovi. „Ahoj, Percy, omlouvám se za tento celý zmatek.“

„Aspoň se ho zeptej na otázku,“ požadoval Temný pán; vůbec nebyl spokojený, že Harry hodil jeho obavy pryč a riskoval svůj život v tomto procesu.

Harry protočil oči: „Percy, jak se máš?“

„Harry…,“ zasyčel Tom varovně a Harry si těžce povzdechl: „Fajn, víš, že tě Fred a George sledovali?“

Ozvalo se několik překvapivých výkřiků „cože?“ nebo něco podobného a Percy střelil po chlapci před ním zaražený pohled: „Ou, Harry kamaráde, to nebylo moc hezké…,“ stěžovalo si jedno z dvojčat, poté, co se objevili na schodech.

„… mohli bychom mít tak moc legrace…,“ pokračovalo druhé.

„… a stálo nás to hodně vydírání.“

„Co tady oba děláte, řekl jsem vám, že jsem měl moc práce!“ chtěl vědět Percy.

„Nejdražší bratře, máme také moc práce, víš…“

„… dělat si žerty z Rona…“

„… dělat si žerty z Ginny…“

„… dělat si žerty z Mámy…“

„… dělat si žerty z Brumbála…“

„…hej, to jsme ještě neudělali!…“

„… No, časem to uděláme…“

„… Správně, uděláme. Rozhodně…“

„… vzali jsme si oddechový čas v našem naplněným programu, aby jsme strávili nějaký čas s tebou…“

„… a protože jsi nás všechny sám opustil…“

„… což nebyl mimochodem velmi dobrý tah…“

„… jsme se tě rozhodli sledovat…“

„Dost!,“ Voldemort dostával bolesti hlavy. „Harry jsi si jistý, že tito lidé jsou ti, kteří si myslíš, že jsou?“

„Samozřejmě, Tome,“ usmál se na něj Harry. „Omlouvám se, že jsem vás všechny znervóznil.“

„Všem dávám rozchod,“ přikázal Voldemort chladně. „Nezapomeň, že máš později hodinu se Severusem,“ a uražený zmizel.

„Nevadíte mu,“ Harry se obrátil zpátky k Weasleyovým. „Dáte si něco k jídlu.“

„Obávám se, že nemám příliš mnoho času v mých rukách,“ řekl Percy důležitě, zatímco následovali Harryho do jídelny na snídani. „Říkal si, že potřebuješ mou pomoc?“

„Ano, jde o Winky, starý domácí skřítek pana Skrka,“ odpověděl Harry. „Ona tady není šťastná a byl bych ti velmi vděčný, kdybys ji poskytl domov.

„Ty mi chceš dát svého domácího skřítka? Harry, to nemůžu přijmout,“ zadržel ho Percy.

„Udělal by si mi laskavost, Percy!,“ argumentoval černovlasý chlapec. „Řekla, že by ráda pro tebe pracovala a na rovinu jde mi na nervy a pochybuji, že by ji Smrtijedi měli rádi, protože je uráží, prosím?“

„Měj srdce, Percy – chlapče…,“ přerušilo je jedno z dvojčat.

„…který zachrání svět…“

„…musíš dělat malé kroky…“

„nebo s sebou sekneš,“ dokončil stejně druhý moudře.

V kombinaci s Harryho nejlepšími štěněčíma očima, které dělal na staršího bratra Weasleyů tak kývl na souhlas a když se Winky lupnutím objevila a viděla to, hluboce se uklonila před svým novým Pánem, který ji poslal do svého bytu uklidit, dříve než se rozloučil a nechal Freda a George samotné s Harrym, aby posnídali se Smrtijedy, kteří se pozvolna trousili dovnitř a zabírali svá místa okolo stolu.

„Tak, Harry, jak jde život?,“ zeptal se Fred ze svého místa po Harryho pravici.

Harry bez zájmu pokrčil rameny: „Fajn, Frede. Jak se máš ty?“

„On není Fred, já jsem Fred,“ odpovědělo starší dvojče rozhořčeně, ale Harry jen zvedl uštěpačně obočí. „Jak to dělá?“

Fred vypadal stejně tak mrzutě a zvědavě; zatím Harry byl jediný, kdo oba rozlišil, ale neudrželi se ho čas od času vyzkoušet: „Víš, co jsme slyšely od Ronánka? Že musíš být zkažený…“

„… nebo spíš jako dost neslušný?“

„Pořád jsou na mě naštvaní?,“ ptal se Harry smutně. „Nemyslel jsem si, že jsem jim ublížil, ale…“

„…ty jsi jim neublížil!…,“ přerušil ho George vehementně.

„… Jen jsi jim trochu pokořil ego…“

„… což jim jen prospěje…“

„… Víc starostí si děláme o tebe, Harry…“

„…a chtěli jsme se omluvit za chování našeho sourozence…“

„…a informovat o všech žertících, které jsme vytáhli na oplátku.“

„Děkuji vám,“ Harry jim věnoval upřímný úsměv. „Ale, jakého sourozence jste mysleli? Všichni jsou na mě rozzlobení?“

„Ne, Harry,“ ujistil ho Fred jemně.

„Ron je idiot…“

„…jako vždycky…“

„…ale Ginny je mnohem horší…“

„…je naštvaná na Rona za to, že tě políbil…“

„… a zlobí se na tebe, žes ji horem pádem nepodlehnul.“

„To jsou ti, na které jsme mysleli ze sourozenců…“

„Ronovi a Ginniny týdny nebyly pak příjemné?,“ zeptal se Harry se smutným úsměvem; cítil se trochu špatný z důvodu, že ho Weasleyovi odvrhli, kvůli něčemu takovému, ale také byl rád, že Fred a George byli na jeho straně.

Dvojčata horlivě pokyvovala: „Ani Máminy, z nějakého důvodu se její kuchařské umění vypařilo…“

„…netřeba říkat, že všichni hubnou.“

„Všichni mě nenávidí?,“ zeptal se Harry rezignovaně, jeho oči byly tmavší než obvykle.

„Ginny a Ron jo, samozřejmě…“

„…také Hermiona, protože žárlí…

„…Mamka je na jejich straně…“

„…ona měla sen o tobě a Ginny rodící hodně červenovlasých dětí…“

„…Taťka není ve skutečnosti proti tobě, ale je na Mamčině straně…“

„…nemůže se jí postavit…“

„…ale Charlie je na tvé straně…“

„…říkal něco o tom, že máš právo dotýkat se draků…“

„…Bill je na tvé straně…“

„…protože Fleur je na tvé straně…“

„…Percy tě má dokonce rád…“

„…když konečně vytáhl hlavu z Popletalova zadku…“

„…znovu nabyl něco ze svého důvtipu…“

„… Jsme ti oddaní, samozřejmě zcela podpoříme tvé rozhodnutí nakopat jejich zadky.“

„Děkuji vám,“ řekl Harry znovu a oba objal. „Takže, co jste jim udělali?“

Dvojčata mezi sebou sdílela spiklenecké uculení, než vylíčila všechny jejich žertíky, které vytahovali z jejich podivného zdvojeného mluvení a zasvětili ho i do některých z nich, které stále plánovali. Poté, co po pár minutách domluvili, Harry dostal dojem, že prázdniny Ginny, Rona, paní Weasleaové a Hermiony nabrali obrat k horšímu, od jejich cesty do Příčné ulice.

„…nejlepší je, že nám Hermiona ulehčila většinu práce, protože je úplně zničená z toho, že jednou v roce není nejlepší…,“ smál se Fred a Harry si živě představoval Hemioninu sklíčenou tvář.

„…i když jsme se zajímali o to, čím by to mohlo být…“

„…máš ještě něco u sebe od nás, Harry?“

„Mám hodně věcí od vás,“ opětoval Harry. „Ale pochybuji, že jsem překonal Hermionino skóre a zatím se zdá, že Ministerstvo nějak zapomnělo na mé výsledky, není jiný způsob jak se je dozvědět.“

„Harry, už si četl dnešního Denního věštce?,“ zeptal se Tom opatrně, který zaslechl poslední větu, navzdory pokusům ignorovat tlachání tří Nebelvírů.

„Co?,“ otočil se Harry na něj překvapeně. „Nikdy nečtu Denního věštce, víš to.“

„Možná, bys měl dnes. Tvé NKÚ výsledky jsou v něm…,“ nabídnul mu článek, který si Harry hned vzal; krev mu unikla z obličeje a jeho ruce se zatnuli.

Tento článek zabral celou titulní stránku, tučný titulek křičel: „Vynikající výsledky Harryho Pottera – naučili jeho dovednosti učitelé podle jejich nejlepších schopností?

Naproti tomu, že chlapec-který-přežil dosahoval jenom více či méně průměrných výsledků v posledních čtyřech letech jeho učení, jeho učitelé ho často popisovali jako ‘normálního dospívajícího chlapce‘, jeho NKÚ se stali překvapením pro všechny, i když ředitel Albus Brumbál nás ujišťoval, že vždycky viděl nadějnou sílu v Zachránci Kouzelnického světa a že Harry Potter dostal všechnu pomoc, co potřeboval…

Následoval dlouhý odstavec, ve kterém byla názorová stanoviska a spekulace učitelů, jestli Harry měl zvláštní speciální výuku, ve které se tak drasticky zlepšil, ale Harry nic dál nečetl, přeskočil na výčet jeho výsledků, i když se nemohl o ně právě teď méně starat. Jak se opovážilo ministerstvo dát jeho výsledky do Denního věštce  namísto něj? Teď cítil, že by rád proměnil celé zbytečné ministerstvo do žab a užil je do jeho dalšího lektvaru, což byl důvod , aby se snažil soustředit na jeho výsledky:

Kouzelné formule: Praktická zkouška - V; Test - V ; Průměr – V

Přeměňování: Praktická zkouška - V; Test - V; Průměr – V

Obrana proti černé magii: Praktická zkouška – V+; Test - V; Průměr – V+

Lektvary: Praktická zkouška - V; Test - V; Průměr - V

Astronomie: Praktická zkouška – N (každý student získal stejnou klasifikaci, kvůli vyrušení, kterému  byli vystaveni); Průměr – N

Péče o kouzelné tvory: Praktická zkouška - V; Průměr - V

Jasnovidectví: Praktická zkouška - N; Průměr – N

Dějiny čar a kouzel: Test – M (kvůli incidentu na Ministerstvu kouzel, ve kterém Harry Potter opět čelil Tomu-který-nesmí-být-jmenován, mu bude nabídnuta šance k opravné zkoušce v pátek 29. srpna); Průměr - M.

Harry nevěděl, proč z toho byl ještě rozzlobenější, neměl by se radovat ze skutečnosti, že dostal na dějiny druhou šanci? A jestliže se neradoval, tak byl aspoň nervózní ze zkoušky? Ale nebyl. Každý kdo četl Denního věštce znal dříve než on, jaké měl výsledky jak učitelé o něm uvažovali a co by měl dnes dělat! Bylo předpokládáno, že to bude neveřejné! Neměli právo oznamovat podobné informace o něm! Nikdo z nich se nezajímal o to, že strávil celé dny v knihovně, schovaný přede všemi pohledy, které musel snášet. Nikdo z nich se nezajímal o to, že aby mimořádně studoval, obtížně dostal Severovo schválení. Nikdo z nich se nezajímal o to, že měl daleko více času poté, kdy mu zakázali Famfrpál, tak strávil tento čas nad domácími úkoly, které zakrývali šťastné myšlenky na létání venku. A nikdo z nich se nezajímal o to, že věnoval pozornost Hermioniným přednáškám a dodržoval její učební plán. A samozřejmě do toho také přesunovali poslední roky střetnutí s Tomem a teď by si všichni mohli myslet, že ministerstvo dělá pro něho výjimky. Ron by mu nikdy neodpustil, ostatně ani Hermiona.

Všimnul si, že noviny právě shořeli na popel a že se stůl silně otřásal, sklenice se tříštili na malé kousky. Slyšel Freda a George jak mumlali zároveň „a jéje“ a ustoupili od stolu a dávali pokyn ostatním, aby následovali jejich příkladu. Dokonce nebral na vědomí slzy, které stékali po jeho tváři. Chtěl to zastavit! Nemohli ho jednou nechat na pokoji? A místo rozebírání jeho úspěchů jako nejnovějšího koštěte na trhu, mohli být jenom hrdí na něj jako osobu?

Ostatní kouzelníci ustupovali pokud možno bez opuštění jídelny, sledující rozšířenýma očima jak talíře praskali.

„O co jde?,“ požadoval Voldemort od dvojčat. „Co jste mysleli tím vašim ‘a jéje‘?“

Dvojčata si vyměnili pohledy: „Harry ztrácí svůj temperament…“

„…spíš ho už ztratil…“

„…a to není rozhodně dobré…“

„…pokud nechcete stejně znovu vymalovat…“

„…nebo jste byl pod dojmem, že vaši domácí skřítci jsou částečně zaměstnáni…“

Přestal je vnímat a znovu se zaměřil na Harryho. Nikdy ho předtím neviděl ztratit temperament, i když Lucius a Rudolfus mu vyprávěli o dni v Brumbálově pracovně. Dobrá, viděl ho druhý den, ale jeho vzplanutí pak nebylo srovnatelné s tím, jak moc uvolnil magii dnes. Opatrně se přiblížil ke svému manželovi, který klesnul dolů do své židle a nedbal chaosu kolem něj.

„Hej, maličký,“ nemusel se bát, že by jeho Smrtijedi mohli slyšet něžnost v jeho hlase. „Co se děje?“

Položil ruku na Harryho ramena, ale nečekal od něj, že se na něj otočí zlostným pohledem: „To je všechno tvoje vina,“ jeho malé pěsti bušili do jeho hrudi. „Proč jsi mě nezabil a získal si své a přesto jsi to neudělal?“

Protože Tom nemohl velmi dobře posunout Harryho od stolu, uskutečnil druhou nejlepší možnost a přitáhl si Harryho blíž a viděl jak Harryho pěstní bušení pomalu ubývalo, takto to bylo více uklidňující: „Pokud si vzpomínáš, už jsem to párkrát   zkoušel,“ trochu se obával, že Harry vybouchne, ale upřímně doufal v to, že to byl jen chvilkový podnět, zatímco sledoval bílou jizvu na Harryho čele svým ukazováčkem. „A jsem doopravdy šťastný, že jsem selhal,“ políbil lehce blesk a přitáhl chlapce ke své hrudi. „A chci, abys byl také šťastný a pokud ještě nejsi, no, pak jen musím na tom usilovněji pracovat, dobře?“

Harry vzlykal do jeho hrudě: „Proč mě nemůžou nechat na pokoji?“

„Víš, co je na tom pozitivní, Harry?,“ řekl jemně a políbil nezkrotné černé pačesy. „Ne? No, Kouzelnický svět musí být velice nudný, když tvá NKÚ zveřejnili na titulní straně. Nic špatného se nestalo, samozřejmě díky mně, přesto jestli budeš ode mě chtít, mohu jim ukázat tvůj názor na věc.“

Nebelvír se dal do slabého chichotu a vzhlédl na něj vlhkýma očima: „Díky, ale ne, děkuji.“

„Stálo by za to, zkusit to,“ povzdechl si Tom na oko zklamaný, nicméně se nemohl méně starat o jeho zábavu právě teď, Harryho štěsí bylo mnohem víc důležitější. „Chceš dělat opravnou zkoušku? Nemusíš, můžeme jen uzavřít hrad…“

„To bychom mohli i tak,“ Harry si zuřivě utíral své oči, ale Voldemort ho zastavil a začal starostlivě stírat slzy z jeho tváří. „Kde jsou Sirius a Remus?“

„Pokud vím, Severus přinutil vlkodlaka k odpočinku a Black se rozhodl zdržet v jeho společnosti,“ uklidňoval červenooký muž svého menšího manžela. „Ale oba jsou v pořádku a Severus se ujistil, že nový lektvar pracoval bezchybně.“

Dvojčata se k nim přiblížila, opět oba se stejnými úsměšky na jejich tvářích: „No, Harry…“

„…vidíme, že jsi v dobrých rukách…,“ jejich úsměšky se rozšířili ještě víc, „…a tak vás opustíme…“

„…ale jestli bys něco potřeboval…“

„…nerozpakuj se nás zeptat.“

Harry je oba objal: „Děkuji za vaši návštěvu, Georgi a Frede, a díky, že ke mě necítíte nenávist.“

„Jsme ti jediní, kteří by ti měli děkovat…“

„…díky tobě…“

„…máme hodně dobrovolníků…“

„…kteří zkoušejí naše nejnovější výrobky…,“ oba se hluboce uklonili, než sborově promluvili. „Gred a Forge jsou vždycky ve tvých službách, bratříčku,“ a otočili se na podpatcích a vykročili do vstupní síně, aby se přemístili.

„Mám z nich bolesti hlavy,“ mumlal Voldemort temně a snažil se je zavraždit svýma očima, dokud neucítil dvě malé ruce, které mu jemně ručně masírovali jeho spánky.

Když opět stočil oči na svého manžela, Harry byl ještě blíž, než předtím a stál na špičkách prstů tak, že mohl dosáhnout nahoru k jeho hlavě a vypadal nádherně starostlivě. Zelená uzamčená červenou tak, že si hleděli krátkou věčnost sobě navzájem do očí; Harryho ruce stále spočívali na spáncích Temného pána, ale už se déle nepohyboval v konejšivých kruzích. Tom nechtěl nic víc, než se zmocnit Harryho růžových rtů jeho vlastními, ale obával se, že by mohl narušit tuto chvilku a místo toho pomalu odtáhl Harryho mléčně bílé ruce z jeho hlavy, držel je mezi jeho vlastními snědými a pak něžně přitiskl své rty na křehká zápěstí, přičemž nepřerušoval jejich oční kontakt, ale Harry snížil svůj pohled ke svým zápěstím, zdánlivě uchvácený. Tom už déle nemohl potlačit smích, který způsobil, že se Harryho hlava vymrštila nahoru.

Dříve než některý z nich si mohl všimnout důvěrnosti mezi nimi – i když si Harry toho nebyl ve skutečnosti vědom, protože se pouze snažil pomoci svému manželovi – ostatní Smrtijedi, Draco a Narcisa se vrátili na jejich místa ke stolu, což přimělo Toma, aby si sedl zpět a stáhl Harryho do svého klína.

„Kdy je stejně ta zkouška?,“ zeptal se Harry mrzutě, zabodával pohled na hromadu popela, která dříve byla novinami.

„Domnívám se, že se očekává od tebe písemné potvrzení,“ dodal Temný pán.

„Fajn,“ zamumlal Harry sklíčeně a zvedl brk se samonaplňujícím inkoustem, který Tom pro něj vykouzlil.

Vážené Ministerstvo kouzel,

Doufám, že tento dopis vás dosáhne v dobrém zdraví jak fyzickém tak mentálním. Ale myslím, že není nutné se obávat o tento dopis, protože se vám právě ukázal dnes, jak příhodné, že jste v této oblasti. Upřímně vám gratuluji a vyjadřuji poděkování za skvělý nápad poslat mé NKÚ výsledky do Denního věštce místo mě. To bylo samozřejmě pro mě velmi vyhovující, protože v zásadě odmítám otevírat mé dopisy, ale sleduji každé vydání Denního věštce s uchvacující pozorností, protože to byl samozřejmě můj záměr od začátku, sdílet každý malý, bezvýznamný detail mého života s veřejností (prosím, berte na vědomí, že se jedná o sarkasmus).

Berte v úvahu toto varování, vážené Ministerstvo kouzel, nemám vůbec zájem, aby mé osobní informace se vytahovali veřejně a sloužil tak jako váš záchrance nebo obětní beránek závislý na dotyčném Denním věštci. Pokud si myslíte, že jsem dost silný, abych vás všechny zachránil, měli byste si dvakrát rozmyslet opět se chovat ke mě jako slabému, bláznivému chlapci, a správně, pokud ne, pak neexistuje důvod, aby mě častovali jako chlapce-který-přežil. Věřte, pokud říkám: nechtějte mě jako vašeho nepřítele, z důvodu, že dokonce jako nejslabší mohu udělat víc než dost škod, zvláště pokud se dám do stavu moci.

Teď, když jsme si vyjasnili všechno toto malé nedorozumění, rád bych vám poděkoval za druhou šanci na zkoušku z dějin čar a kouzel, kterou jste mi nabídli a nabídku přijímám. Jestliže jste se rozhodli, pošlete mi sovou čas a místo, rád budu dělat opravnou zkoušku.

S pozdravem Harry J. Potter

PS: Malá rada: Ujistěte se, že obsah tohoto dopisu zůstane za zdmi ministerstva.

„Jsi si jistý, že to chceš poslat takto?,“ zeptal se Tom opatrně, který byl schopný přečíst, co Harry napsal bez problémů. „Přece jenom je to Ministerstvo kouzel.“

„Jsem si absolutně jistý, Tome,“ uculil se Harry. „Jsem koneckonců Harry Potter. Mohl bys mi přesto půjčit tvou sovu, Hedvika doručuje dopis pro Nevilla?“

„Můžeš použít Abraxase,“ nabídl Lucius, odkazoval tak na jeho kouřově šedého výra. „Zná cestu a má trochu zpustlý zobák, mohl bys ho určitě přesvědčit, aby doručil víc než slova.“

Černovlasý chlapec se jemně usmíval, zatímco pečlivě skládal pergamen: „Děkuji ti Luciusi,“ Harry předával dopis.

„Harry, mohl bys raději odložit hodinu léčivých lektvarů tak, aby sis mohl projít své poznámky z dějin?“

„Děláš si srandu?,“ smál se Nebelvír. „Absolutně nikdo neposlouchá Binnse, natož aby si dělal poznámky – dobře, Hermiona jo, ale… jakýkoli. Pochybuji, že si můžu něco pamatovat o skřítčích válkách nebo upírských smlouvách nebo některá nová nařízení Ministerstva, přistoupených v roce 1764. Ale pokud chceš, abych dělal něco jiného, tak je to stejně fajn.

„Tak dobře, pak pojďme tedy začít,“ požadoval Mistr lektvarů a vstal.