16.
Svatba
Den svatby přišel dříve, než by si Harry přál. Rozdělil si svůj čas mezi knihovnu, kde hledal nějaké antikoncepční kouzlo, které by nevyžadovalo použití magie nebo některé výstřední přísady, u kterých nevěděl jak by se dostaly do jeho rukou – neúspěšně, mohl dodat a dále tanečními lekcemi s každým, kdo měl trochu času (což mělo docela hodně lidí), ale většinou s Narcisou, a trávením času s Dudleym a Zmijozely.
A teď stál před vysokým zrcadlem, zatímco Narcisa upravovala jeho hábit a ujišťovala se tak, že přehyby spadaly ve zcela správných místech a Lenka luštila křížovku, kterou vyplňovala fantazijními věcmi, kterými si byla jistá, že existují. Narcisa se jí pokusila rozmluvit nošení jejích ředkvičkových náušnic, ale Lenka řekla, že se báječně hodily k šatům, které měla na sobě (které byly bledě zelené jen pro pořádek) a vrátila se k luštění své křížovky.
Jeho hábit byl tak tmavozelený, že jste si mysleli, že byl černý, dokud na něj nedopadlo světlo. Na zádní straně byly našité jeho dva rodinné erby; lev a jednorožec čelem k sobě a pod nimi heslo rodiny Potterů. Pod hábitem měl na sobě oblečené černé kalhoty a bílou tuniku, ale nikdo by je stejně neviděl, tímto způsobem to bylo jen proto, že nechtěl být úplně nahý.
Byl opravdu krásný den se sluníčkem a obláčky, které byly unášeny přes jinak bezchybnou oblohou, zatímco jemný vánek šuměl ve stromech. Byl to jeden z těch dní, kdy se všechno zdálo být dokonalé – nebo by přinejmenším mělo být takovým způsobem. Jistě, počasí bylo skvělé a jeho oblečení vypadalo pozoruhodně dobře, i když si Harry myslel, že vypadal trochu jako dítě, vystrojené v oblečení svých rodičů, a všichni lidé, které považoval za rodinu, byli tady, ale Harry se nemohl přenést přes stříbrnou podšívku, kterou spatřil. Ačkoli strávil celé noci v knihovně, prohledáváním starověkých a nových svazků, nenašel nic, co by mu zabránilo před otěhotněním, aniž by si toho Tom nevšimnul (velmi pochyboval, že by mu Temný pán prostě zamítnul provádění rituálu s jeho vlastními spermiemi). Teď už si byl jistý, že je expertem, co se týče tohoto tématu…
Zkontroloval se ještě jednou v zrcadle: byl bledý, bledší než obvykle, jeho oči již nebyly skryté za brýlemi, měly stejnou zářivě zelenou barvu jako vždycky, i když se na něj dívaly zpět s něčím podobnému zoufalství, které v nich bylo, jeho vlasy měly stejné půlnoční zbarvení a byly tak rozcuchané jako vždy a odolávaly každému Narcisinu pokusu o jejich zkrocení. Harry si opět povzdechl a vykročil ze stoličky, na kterou ho Narcisa přemluvila, přičemž naprosto ignoroval její protesty.
Ozvalo se váhavé zaklepání na dveře a Sirius vkročil do nepoužívané třídy a hned se ocitnul s náručí plnou svého kmotřence. Stáli tam chvilku zcela nehybně; Harryho hlava byla vsunutá pod Zvěromágovou bradou dříve, než Sirius začal provádět konejšivé kruhy na malých zádech zelenookého kouzelníka.
„Pokud to opravdu plánuješ provést, musíme nyní jít, Harry,“ nakonec zašeptal a Harry se neochotně stáhnul.
Černovlasý vysoký muž políbil oba jeho spánky i nos a vytáhnul nahoru Harryho kápi, která zcela zakryla jeho obličej: „Vždy tě budu milovat, jen si to pamatuj.“
„Já tě taky miluju, Siri,“ šeptal zpět Harry a vzal lehce Siriusovu ruku, přičemž ho táhnul ke dveřím. „Je čas jít.“
Narcisa s Lenkou už odešly, pravděpodobně zaujmout svá místa. Kráčeli v tichosti k ohromným vstupním dveřím, protože svatba byla venku a jedině zúčastněným stranám bylo povoleno vstoupit, za což byl Harry nesmírně vděčný. Nebyl by s to teď jednat s novináři, ne, že by někdy chtěl.
Oba krátce zastavili dříve, než by mohli být viděni z otevřených vstupních dveří a opět se objímali, Harry se držel vyššího muže ze všech sil a jediný potlačený vzlyk unikl z jeho hrdla, který se ozýval v prázdných chodbách.
Malý černovlasý chlapec se o pár sekund později uvolnil: „Když teď nepůjdu, nepůjdu nikdy a já musím jít.“
Sirius jen chápavě přikývl a umístil Harryho křehkou ruku do ohbí své paže; procházeli dveřmi, jeho tvář byla netečná, stejně jak ho to jeho rodiče učili před mnoha lety, když byl stále považován za vhodného dědice Blacků.
Prostor mezi hradem, Hagridovou hájenkou, Vrbou mlátičkou a jezerem byl zaplněný lidmi a novináři. Jakmile vykročili ven z bezpečí Bradavic tak nespočetné množství fotoaparátu blýskalo a byli obklopeni horlivými kouzelníky a čarodějkami, kteří strkali své hůlky k jejich obličejům a křičeli na ně otázky. Harry je viděl pouze jako rozmazané tvary a bezejmenné tváře, neznal nikoho z nich, ale věděl, že kašlou na něho nebo na to, co si o tom myslí nebo co cítí.
Sirius se jimi odhodlaně protlačoval a chránil Harryho tak dobře jak jen bylo možné, dokud nakonec nedošli do izolovaného prostranství, pro pouze ty s přímým pozváním. Když porušili neviditelnou bariéru, začala hrát pomalá hudba a Harry se usmál navzdory tomu, jak tohle celé bylo surrealistické. Všichni hosté povstali čelem k nim, ale nikdo se doopravdy neusmíval. Harry spatřil celý klan Weasleyů s Hermionou a Fleur Delacour, podle něj oprávněně, paní Weasleyová na něj civěla s takovým opovržením, že se rychle odvrátil. Dvě řady před nimi stál táta Lenky, který živě mluvil s Hagridem – oba se zdáli být v jiném světě. V úplně první řadě čekal Remus, díval se smutně a zamyšleně, po jeho levici byl Šimon se zvláštní kombinací povzbuzení a zlosti na jeho tváři. Ředitel tam měl také své místo a zdál se být jediným, který si toto zcela užíval, rozzářený a vesele mrkal – Harry ho nemohl nenávidět více než v tomto přesném okamžiku. Druhá strana se zdála být vyhrazena pro Ministerstvo kouzel a jak ironické, pro služebníky Temného pána. Harry rozeznal pouze pár ministerských zaměstnanců, mezi nimi Dolores Umbridgovou, Ludo Pytlouna a Percye Weasleyho, který si to vybral, aby neseděl se svou rodinou. Většina přední strany byla obsazena Smrtijedy, všichni v jednoduchých (ale většinou drahých) černých hábitech, i když se zřekli svých bílých masek – buď se na něj zlomyslně culili nebo předváděli dokonalou fasádu lhostejnosti.
Pod klenbou tvořenou břečťanem a bílými růžemi stál Voldemort – Tom – oděný do obřadního hábitu stejného střihu jako Harryho, ačkoli jeho byl skutečně černý a vypadal mnohem mužněji a vyšší, než by Nebelvír mohl doufat, že tak bude vypadat. Také je sledoval postojem lhostejnosti a nonšalance, vypadal si tímto zcela jistý i svou mocí. Trochu napravo a za ním byl Kornelius Popletal, který se přesouval z jedné nohy na druhou a nervózně si prohrával s knihou ve svých rukách, zjevně znepokojený tím, že je tak blízko Temnému pánu.
Jakmile vkročili na malé pódium, Popletal začal blábolit; vítal je všechny na této radostné události, vyjadřoval svá přání pro budoucnost míru a celkově tím šel každému na nervy a tím zabíjel nejspíše tisíce mozkových buněk v jeho setrvačnosti. Harry sice neposlouchal, ale místo toho se pokusil dostat své emoce pod kontrolu.
„Kdo přivádí ženicha?“ zeptal se docela náhle a otočil se netrpělivě k Siriusovi.
„Já,“ Sirius málem zavrčel a jemně zvedl kápi z Harryho hlavy.
Zvěromág umístil své snědé ruce na obě strany bledého obličeje a lehce otřel své rty o Harryho jizvu. Když se stáhnul, jeho ruce byly stále na místě, jejich oči se spojily a Sirius viděl na nejkratší chvilku v očích malého chlapce záblesk veškerých emocí: ze všeho nejvíc strach; těsně následováno zoufalstvím; odhodlaností, které převažovalo nad předcházející dvěma; zloba, nebyla zaměřená na něj; rezignace, nepředpokládaná, že bude v očích tak nezkušeného dítěte; vděčnost, za všechno; smutek, ve vší své slávě a láska, pouze pro něj. A pak se úplně uzavřel, jeho oči vypadaly poněkud tmavší, stejně tak jako lidé stahují své žaluzie, jakmile padne noc.
Jeho široké ruce klesly po jeho stranách, a když poprvé už nic nezastiňovalo Harryho rysy, ozvalo se kolektivní zalapání po dechu od hostů a dokonce Voldemortovy oči se rozsvítily v ocenění.
Harry byl opravdu krásný, nebylo jiného slova, ne hezký, ne nádherný, krásný. Jeho mléčně bílá pleť zářila ve slunečním světle a dávala mu éterický vzhled, jako andělovi. Černé, rozcuchané vlasy ostře kontrastovaly s jeho bledostí, čímž se jevil křehký a jemný. A přece jen vyzařoval moc, tak mnoho, že to bylo skoro hmatatelné. Jeho zelené oči byly rámovány tmavými řasami, které je částečně ukrývaly, ale Tom věřil, že byly nějak jiné, i když by na to nemohl vsadit, možná to bylo jen tím, že je nikdy skutečně neviděl bez brýlí.
Když se všichni vzchopili, Ministr kouzel pokračoval ve svatebním obřadu, citoval cosi z knihy ve svých rukách a pokoušel se o dělání vtipů pro odlehčení nálady.
„Tome Rojvole Raddle, berete si zde přítomného Harolda Jamese Pottera za vašeho manžela?“ požadoval vědět boubelatý muž, přičemž se odmítal setkat s červenýma očima.
„Ano,“ řekl Voldemort jasně, přitom si dovolil vítězné uculení a navlékl stříbrný prsten na Harryho prsteníček.
„Harolde Jamesi Pottere, berete si zde přítomného Toma Rojvola Raddla za svého manžela?“ opakoval otázku, jeho rty se stočily do nepříjemného úsměvu.
„Ano,“ zalhal Harry klidně, bez zaváhání, jeho pohled nezakolísal z bodu za Tomovým ramenem a také umístil snubní prsten na Tomovu ruku.
„Tímto vás prohlašuji za manžela a manžela,“ ukončil Popletal a setřel si pot, který pomalu stékal po jeho krku. „Můžete políbit ženicha.“
„Konečně,“ málem vykřikl Voldemort, ale to samozřejmě neudělal.
Místo toho postoupil o trochu blíž ke svému ženichovi – svému manželovi – a hladil bledou tvář, než lehce sevřel jeho hlavu a políbil ho spíše nevinně – zbytek může přijít později. Někteří z hostů zdvořile zatleskali, ale nebylo to velmi nadšené. Židle kouzelně zmizely, aby byly nahrazeny malými stoly s bílými ubrusy a stříbrnými talíři.
Červenooký muž umístil jednu paži kolem Harryho úzkého pasu, který vypadal trochu otupěle a vedl ho ke stolu nejblíže k pódiu, kde budou sedět s Blackem, Lupinem, Luciusem a s Narcisou, Harryho bratrancem, empatem a s Láskorádovou. Brumbál se pokusil usednout k jejich stolu, ale Tom tomu zabránil – hodlal si užívat svou svatbu (alespoň jeden z ženichů mohl). Zmiňovaný starý hlupák stál na pódiu, šíleně rozzářený a připravoval se k přednesení projevu.
„Předtím, než se pořádně najíme výtečného jídla, které domácí skřítci bezpochyby připravili, tak bych rád poblahopřál novomanželům a chopil se této příležitosti, abych vám řekl něco o těchto dvou lidech…“ začal, ale dříve, než by mohl pokračovat, byl přehlušen hlasitou hudbou a tvářil se jako by cumlal citrónové bonbóny, které skutečně chutnaly jako citróny a ne jako cukr.
„Zatančíš si se mnou,“ slyšel Voldemort zašeptaná slova do jeho ucha a stočil pohled na svého zelenookého manžela. „Pokud nechceš, aby se celý náš životní příběh táhnul.“
Temný pán ladně vstal, mírně se uklonil a nabídl svou ruku Harrymu, který ji stydlivě přijal a následoval ho k otevřenému prostoru mezi stoly (byly uspořádány do kruhu). Byla to spíše pomalá píseň a zatímco Harry položil svou ruku na Tomovo rameno, tak vyšší muž svou umístil kolem jeho pasu a přitáhl si ho blíž.
„A jaký je tvůj plán po té, kdy tato píseň skončí? Nebo čekáš, že budu s tebou tančit, dokud neusneš?“ Tom zvedl zvědavě obočí, zatímco šelestili trávou.
„Po této písni bude podáváno jídlo, pokud půjde všechno podle plánu,“ vysvětlil Harry. „A jestli nechceš se mnou tančit, najdu si někoho jiného,“ pokusil se uvolnit, ale ex-Zmijozel ho držel pevněji.
„Jsem rád, že jsi mi dal tuto čest prvního tance, Harry,“ zamumlal, potěšený jemným chvěním, které přeběhlo Harryho křehkým tělem.
Právě skončila píseň a jak Nebelvír předpovídal, objevilo se jídlo na stolech a několik párů, které se k nim připojili na tanečním parketu (Lucius s Narcisou a Remus se Siriusem mezi nimi) se posadili. Rychlý letmý pohled k Brumbálovu stolu, kde seděl letitý ředitel s ostatními bradavickými profesory a ministrem a jeden druhý letmý pohled do jeho pobledlého obličeje, udělalo Voldemortův den rozhodně mnohem lepším a dokonce opovržlivě kývnul k vůdcům světla a zvedl výsměšně sklenku, než se otočil zpátky ke svému stolu.
Vedle něj Harry krájel filé z pstruha na úhledné kousíčky a solil brambory, ačkoli vypadal, že neměl v úmyslu cokoli z toho doopravdy sníst. Tom ho pozoroval koutkem oka, zatímco jedl své jídlo, ale mladík jen zřídka dopravil jeden z kousíčků do svých úst, většinou se bavil tvořením hromádek a opětovným ničením, jen aby vytvořil další. Možná je nervózní, usoudil.
„Harry,“ obtěžoval Mudla. „Budeš to jíst?“
„Ne, můžeš si to vzít,“ Harry postrčil talíř ke svému bratranci. „Ale pokud chceš něco jiného, můžeš požádat jednoho z domácích skřítků,“ Dudley už skutečně dojedl svůj hlavní chod, a protože tady byl bufet na deserty, které se ještě neobjevily, neměl nic jiného, čím by naplnil svá ústa (vyjma samozřejmě zbytečných otázek, dodal v duchu Voldemort). „Zavolám pro tebe Dobbyho, jestli chceš?“
„To by bylo skvělé,“ souhlasil Dudley, tvářil se šťastně a už se pořádně pouštěl do Harryho jídla. „Můj trenér mi dal takový seznam se všemi druhy věcí na to, abych si udržel formu přes školní prázdniny. A protože jsem nic z toho nedělal za poslední dny, tak jsem si dnes ráno pomyslel, že by to byl pěkný nápad, abych to nějak dohnal, takže jsem neměl čas na snídani…“
Zatímco Dudley dojedl bratrancův talíř – bylo to jaksi fascinující, že zvládl jíst a mluvit zároveň – Harry jemně řekl Dobbyho jméno a malé stvoření se objevilo se slyšitelným „lup“, které zmátlo některé z ostatních hostů.
„Dobby je přešťastný, že vidí Pana Harryho Pottera, pane,“ hluboce se uklonil, jeho nos se dotýkal trávy, která mu způsobila kýchání. „Co může Dobby udělat pro Harryho Pottera, pane?“
„Nic, Dobby,“ skřítčí uši klesly. „Ale tady můj bratranec je trochu hladový a byl by ti velmi vděčný, jestli by mohl mít druhou porci z vaší výtečné kuchyně,“ Dobby se rozveselil a věnoval Harrymu zubatý úsměv.
„Co může Dobby přinést bratranci pana Harryho Pottera, pane?“ pištěl a vzhlížel nadějně na svalnatého hocha.
„Chtěl bych znovu hovězí řízek, pokud to není pro tebe problém,“ odpověděl Dudley a s lusknutím Dobbyho dlouhých, tenkých prstů se znovu naplnil jeho talíř. „Děkuju,“ a opět už jedl.
„Smí se Dobby zeptat pana Harryho Pottera na otázku, pane?“ tázal se skřítek nesměle a jen pokračoval po Harryho kývnutí. „Dobby a Winky vás chtěli požádat, jestli byste snad nám dovolil být vašimi domácími skřítky? My nechceme žádné peníze, my jsme jen chtěli zůstat s panem Harrym Potterem, pane, a postaráme se o pana Harryho Pottera, pane.“
„Dobby, jsi si kvůli tomu jistý?“ skřítek rázně přikyvoval. „Dobře, pak s tím souhlasím, ale budu platit aspoň tobě, protože Winky se zdá být dost pohoršená touto myšlenkou na plat, když jsem ji posledně viděl a nebudeš mi říkat ‘Pane Harry Pottere, pane‘, ale Harry“ – Dobby prudce zakroutil hlavou – „Tedy, pane Harry. A řekneš mi, jestli budeš s něčím znepokojený, rozuměl si ?“
„Ano, pane Harry,“ rozzářil se Dobby na něj. „Co chcete, abych já a Winky pro vás udělali?“
„Tome?“ tmavovlasý chlapec se otočil ke svému manželovi. „Je to v pořádku? Můžu je hned poslat do Zmijozelova hradu?“
„Jistě, Harry,“ vyhověl Voldemort. „Měli by znát polohu, protože teď jsou tvými služebníky.“
„Dobby můžeš tam jít s Winky, abych se mohl zítra zeptat, kde všechno je?“ požádal Harry zdvořile a po dalším uklonění Dobby „lupnutím“ zmizel.
„To byl můj starý domácí skřítek?“ tázal se Lucius, který usrkával své víno.
„Ano,“ povzdechl si Harry. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazil.“
„Není nic, za co by ses měl omlouvat, Harry,“ odpověděl Lucius laskavě. „Jenom jsem se o to zajímal.“
Chvíli bylo ticho, které přerušilo objevení dlouhého stolu po jejich pravici, naložený všemi druhy rozmanitých desertů a Dudleyho výskotem radosti, následováno Harryho tichým chechtáním. Kolem nich začali lidé vstávat, aby se přišourali více či méně k bufetu a plnili si své talíře sladkými pochoutkami.
„Nedáš si také něco?“ zeptal se Tom, když vstal jako jeden z posledních, aby si znovu naplnil svůj talíř, nebyl s to zcela zadržet znepokojení ve svém hlase.
„Ne, díky, Tome,“ Harry se trochu posunul na svém místě, jako by mu to bylo nepříjemné. „Jsem si docela jistý, že Dudley pro mě něco přinese…“
„Přesně tak, vyžle,“ Dudley se svalil na sedadlo, které dříve náleželo Siriusovi. „Tady máš tiramisu, ovocný salát bez banánu a čokoládové koláčky. A když tohle všechno sníš, můžeš zkusit některé z mých.“
„Páni, to je pořádná motivace,“ dělal si legraci Harry, ale zkusil kousek tiramisu a uznale dělal mmm.
Pozvolna se ostatní vrátili ke stolu, všichni s některými lahodně vypadajícími deserty na svých talířích a opět začali jíst. Kolem stolu nastalo zdání mírumilovnosti, a pokud jste nevzali do úvahy, kdo a co jsou zač tito lidé, tak by to mohli být prostě přátelé, kteří se sešli na společný čaj a kávu. Ale to byla samozřejmě jen iluze. Jedna z těch, která nemohla vydržet.
„Harry, můj drahý chlapče, jak se vede?“ Brumbál poplácal jeho rameno, což způsobilo, že se chlapec znepokojeně vykrucoval.
„Je něco, s čím vám mohu pomoci, pane řediteli?“ opáčil Harry, vyhýbaje se otázce.
„Och, jen jsem se zajímal, jestli nemáš, co dělat s tím kouskem hudby těsně před jídlem, bylo to velmi netradiční,“ řekl starý muž nevinně, ale svou ruku z Harryho neodstranil.
Harry se zasmál, třebaže trochu napjatě: „Ale samozřejmě, když jsem zůstal u Malfoyů, dělali co mohli, aby mě naučili tančit a já se jen nemohl dočkat, až to skutečně vyzkouším. Kdybych věděl, že jste plánoval vést řeč, tak bych si o tom promluvil s Dobbym.“
„Tím se netrap, Harry,“ odpověděl Brumbál, zřetelně se snažil o uklidňující tón. „Jen jsem ti chtěl říct, že se učitelský sbor Bradavic rozhodl, že ty a tvůj manžel jste vítání zůstat v Bradavicích, až do konce prázdnin…“
„To nebude nutné, Brumbále,“ zasáhnul Tom, odhrnul Brumbálovu ruku a nahradil ji svou vlastní. „Učinil jsem rozhodnutí, že nás vezmu na můj hrad okamžitě po ukončení slavnosti. Protože to bude nyní Harryho domov, tak se domnívám, že to je pro něj nejlepší, aby si na něj zvyknul, co možná nejdříve.“
„Tome, neznáš Harryho, bude určitě na něj příliš, všechno tohle najednou přijmout,“ pokáral ho Brumbál, jeho oči šíleně vesele mrkaly.
„Náhodou s Tomem souhlasím, opáčil Harry a díval se po očku na netečného ředitele. „Raději bych zjistil teď jak bude vypadat má budoucnost.“
„Myslím, že zjistíš, že to byla chyba, Harry,“ povzdechl si starý muž, vypadal každou částí smutně, ale v duchu proklínal tvrdohlavost hloupého chlapce, který odmítl spolupracovat. „Ale jestli si tohle přeješ udělat, nebudu ti zabraňovat v odchodu.“
„Jak je to od vás velmi laskavé, Brumbále,“ ušklíbal se Voldemort, jeho červené oči nebezpečně planuly. „Vzhledem k tomu, že nepotřebuji vaše svolení, což znamená rozhodně mnoho… Jestli by vám to nevadilo? Jsem si jistý, že najdete někoho jiného k obtěžování…“
„Je tu ještě záležitost ohledně Harryho nové adresy,“ bojoval ztracenou bitvu a věděl to. „Jako ředitel ji potřebuji znát v případě mimořádné okolnosti.“
Tom zvedl obočí v temném pobavení: „Tak je to? Nevidím žádný druh mimořádné okolnosti, která by ji vyžadovala. Harryho zdraví už není vaší starostí a každá další ‘mimořádná okolnost‘ není má starost a tedy i Harryho. V případě, že by byla pro něj nějaká informace, můžete poslat sovu. A teď vás naposledy žádám, abyste nás nechal na pokoji,“ hrozba v jeho hlase už nebyla nepatrná.
Ředitel vrhl poslední pohled Harryho směrem, který němě zíral na výzdobu stolu a odkráčel.
„Nejsem tvůj majetek. Nemůžeš mi říkat o koho nebo co se mám starat,“ řekl Harry, jakmile byl Brumbál mimo doslech a Tom se posadil zpátky.
„Já vím, Harry,“ ujišťoval ho Temný pán jemně a stiskl jednu bledou ruku. „Nechtěl jsem tě urazit mými slovy. Jen jsem chtěl, aby ten starý hlupák odešel – pokud možno bez naší adresy.“
Harry mírně přikývl.
Poté, co všichni dojedli, bufet zmizel a Popletal vkročil zpátky na pódium, několikrát si odkašlal, než oznámil, že svědci by měli něco říct.
Lucius dal Dudleymu znamení, že by měl jít jako první, načež Mudla vstal a promluvil: „Dobrý den vespolek. Je to takové zvláštní, protože většinu z vás neznám, a jsem si docela jistý, že vy mě také neznáte. Já jsem Dudley Dursley, Harryho bratranec, ale to nemusíte vědět. Nicméně byste měli znát jeho, protože on je nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal. Je laskavý a dobrosrdečný, je silný a statečný, je inteligentní a chápající, má každou dobrou vlastnost, na kterou můžete přijít a to je důvod, proč vás nenávidím. Nenávidím vás tak zasraně tolik, protože jste mu tohle neměli dělat, protože si nezaslouží všechny tyto sračky, které vrháte do jeho tváře a protože by vás nikdy nenáviděl. Neznám Voldemorta,“ téměř každý sebou trhnul, „a možná… možná je milý chlapík, ale on by nikdy nemohl… nemohl být nikdy dost dobrý pro mého bratrance. To je opravdu všechno, co jsem chtěl říct. Děkuju vám.“
Shromážděné čarodějky a kouzelníci seděli v šokovaném tichu, když se Mudla šel zpátky posadit.
„Tak tedy, alespoň, že se tento projev nepřekrýval s mým,“ komentoval Lucius suše. „Ačkoli náhodou souhlasím s většinou bodů. Když se na tuto svatbu podíváte objektivně, je to dohodnuté manželství, které není neobvyklé v Kouzelnickém světě zvláště mezi čistokrevnými rodinami. Narcisino a mé manželství bylo také dohodnuté a nemůžu říct, že jsem kvůli tomu nešťastný. Jsem si jistý, že Harry Potter a Temný pán budou pracovat na tomto manželství a tomto míru, pro obě strany, protože pokud mají něco společného, tak je to jejich umíněnost. Děkuji vám za vaši pozornost.“
Několik jich zatleskalo spíše neochotně a náhle přestali, když opět začala hrát hudba.
„Zatančil by sis se mnou, Harry?“ požádal Tom zdvořile, dychtivý mít svého drobného krásného manžela zpět v náručí, natáhl svou ruku a Harry do ni vložil svou o mnoho menší a dovolil mu, aby ho provázel znovu po tanečním parketu.
Voldemort si přitáhl svého mladšího manžela blíž, podpíral ho s jednou paží kolem jeho zad a pomalu se s ním houpal podle hudby. Harry neprotestoval nebo nebojoval, i když se tvářil trochu neklidně a rozhodně rozpačitě. Voldemort se znovu divil jakého krásného manžela to má. Jsou úplnými protiklady, přinejmenším ve vzhledu: kde je Harry malý a křehký, tak tam je on sám vysoký a svalnatý na správných místech, což mu dává tělo střelce nebo možná brankáře; Harryho pleť je mléčně bílá a dokonalá jako na těch starých portrétech královských žen, zatímco jeho pleť je snědá; přitom mají oba černé vlasy, ale Tomovy se mírně vlní a spadají do perfektního tvaru a Harryho vyčnívají do každého směru, jako by se neobtěžoval si je upravit poté, co vstal z postele. Temnému pánu se líbil pocit mít Harryho proti sobě, dokonce se mu líbilo zahalit ho ochraně do své náruče, ale to bylo v pořádku. Zajímalo ho jak se Harry bude chovat, když budou v soukromí, nejspíše by na něj ječel a bojoval o každý svůj krok, chrlil na jeho hlavu urážky – je něco, na co se těšit? Všimněte si té ironie. Tom si povzdechl, nechtěl ve skutečnosti Nebelvíra k tomu přinutit, nelíbilo by se mu, znásilňovat ho každý týden a snad by si to časem Harry uvědomil. Nebo zlomíš jeho ducha, na to řekl trochu otravný hlas v jeho hlavě, ale on ho rezolutně odpálkoval. Nechtěl zlomit malého Nebelvíra, už ne.
„Mohu mít příští tanec s mým kmotřencem?“ Sirius poklepal na Voldemortovo rameno.
Temný pán okamžitě přikývl, než se znovu obrátil ke svému Harrymu.
Krátce přitiskl své rty na malou ruku a trochu se sklonil, čímž Harry zčervenal: „Doufám, že si najdeš později čas, opět si se mnou zatančit. Odejdeme asi okolo sedmé, takže bych ocenil, kdyby ses do té doby rozloučil.“
Po Siriusovi tančil s Lenkou, která byla toho názoru, že by mohla objevit duhu, protože měla skřítčí krev, která proudí jejími žilami; po Lence tančil s Luciusem, Remusem, Dracem, Pansy, Dudleym, Blaisem, Šimonem, Narcisou a dokonce se Severusem, i když protestoval a schválně šlápl na jeho nohu.
Harry se vyhýbal Weasleyovým tak dobře jak mohl, ale mohl je vidět koutkem oka jak se na něj zlostně dívají a občas slyšel pomluvy nebo klení zasyčené do jeho ucha, když míjel ostatní tanečníky, ale snažil se to stejně ignorovat. Někteří z ministerských zaměstnanců mu přišli poblahopřát a někteří mu dokonce děkovali, ale to bylo skoro horší než urážky, tak se jim také snažil vyhýbat. Profesoři mu řekli, že budou vždy tady, kdyby potřeboval pomoc nebo si s někým promluvit – způsob jakým s ním mluvili, mu připomnělo promoční večírek nebo snad pohřeb, a všichni se tvářili tak, že si mysleli, že potřebuje také fyzickou útěchu, objímali ho, poklepávali na jeho rameno a hladili jeho záda. Harry nesnášel, když se ho lidé dotýkali bez varování nebo přicházeli zezadu – dotyk nikdy nebyl dobrý v jeho životě. Také se jim snažil vyhýbat. Smrtijedi udržovali odstup, buď stáli na stráži nebo konverzovali s vlivnými hosty – Harry byl rád za tenhle malý oddech.
O půl sedmé tančil s každým, nesnažil se stranit, přinejmenším dvakrát, mluvil se Šimonem a Dudleym a ti se rozloučili jen před minutou nebo tedy dříve, než zmizeli letaxovou sítí. Mluvil s madame Pomfreyovou a uklidňoval tuto přísnou čarodějku, že si vzal své lektvary a přijal její nabídku práce. Setkal se s Damiánem a s Taneou, šťastný, že je viděl spolu a předal dívce knihu o vlkodlacích. Draco mu slíbil, že se zeptá otce, jestli by nemohl také přijít na Zmijozelův hrad, aby mu dělal společnost. Lenka se s ním rozloučila před hodinou, protože musela na cestu se svým otcem, který si chtěl ověřit mýtus Lochneské příšery.
Byl právě na cestě k Narcise, aby ji za všechno poděkoval, když mu náhle Brumbál zablokoval cestu, který se culil přesvědčený o svém vítězství. Doposud byl schopný se mu vyhnout dříve, než ředitel měl šanci začít konverzaci, ale zdálo se jako by už neměl volbu. Ledaže by…
Obrovský úsměv se rozprostřel v jeho rysech, byl falešný, ale Brumbál si toho nemohl být vědom. Mávl ve směru ředitele a spěchal k němu. Právě, když starý muž otevíral ústa na pozdrav, Harry ho minul, porušil magickou bariéru a ponořil se do masy novinářů, kteří se nyní pokoušeli o interview s velmi naštvaným Kornéliusem Popletalem. Byl rozhodně čas, aby dal své maličké výšce dobré využití. Nikdo z novinářů si ho nevšimnul, z nějakého důvodu si všichni mysleli, že Harry Potter je mnohem vyšší a samozřejmě si mysleli, že rád vyhledával pozornost, tak proč by se schovával?
Došel nepovšimnutý ke hradu a vklouzl do vítané tmy. Harry se posadil do malého výklenku blízko vstupu, ale ukrytý dost na to, že by nikdo, zejména Brumbál, ho nemohl vidět, pokud by ho důkladně nehledali. Stočil se, kolena si přitáhnul k hrudi a hlavu si položil na kolena. Byl tak unavený. Vůbec nespal v posledních dnech a to si vybralo svou daň. Jen na pár minut… Harry ani nedokončil svou poslední myšlenku, když už tvrdě spal v říši snů – nebo spíše v říši nočních můr. Pro srovnání spal spíše dobře a pro změnu pouze snil o Dursleyových, což mu nechalo přinejmenším pouze emocionální bolest. Ne, že by to bylo o mnoho lepší.
Voldemort byl extrémně podrážděný – ne, tohle škrtnout: vřel zlostí. Bylo to skoro před čtyřmi hodinami, když si uvědomil, že jeho manžel pravděpodobně neměl vůbec v úmyslu ukázat se v dohodnutý čas. Takže se rozhodl, že ho prostě najde a přivede ho domů, co nejdříve, kde by mu vysvětlil bez rozčilení nebo rozruchu, že se tohle opět nestane.
Po hodině se pokořil tak hluboce, když se ptal Zvěromága a jeho vlkodlaka, jestli neviděli Harryho, ale oni byli stejně bezradní. Do této věci si začal Black okamžitě dělat starosti a připojil se v jeho hledání.
Po další hodině ho to psisko začalo obviňovat, že unesl vlastního manžela, Popletal utekl, jakmile vytušil Harryho zmizení, pravděpodobně pod ochranu svého úřadu a jeho Smrtijedi a Harryho přátelé se připojili k pátrací skupině.
A teď o čtyři hodiny později měli prohledáno každé místo, na které přišli, dokonce Nebelvírskou věž, i když McGonagallová vehementně protestovala. Právě stáli v kruhu venku před hradem a čekali na návrat posledních hledajících. Bylo to směšné!
„Jsou všichni zde?“ zasyčel Voldemort.
„Rabastan a Rudolfus stále schází,“ dodal Lucius a zamyšleně se mračil. „Šli zkontrolovat Astronomickou věž.“
„Tam jsem ho hledal asi před hodinou,“ mračil se Severus. „Ledaže by měnil svou pozici každou…“
Právě se objevila tmavá postava jednoho z Lestrangeových bratrů po Voldemortově pravici. Oba vypadali velmi podobně s tmavohnědými vlasy i očima a vysokou a dobře svalnatou postavou. Ve slabém světle jste je nemohli od sebe rozlišit.
„Můj pane, našli jsme ho,“ zamumlal do Voldemortova ucha, který se otočil a pokynul Smrtijedovi, aby mu ukázal cestu.
K jeho překvapení ušli pouze několik metrů, než Rabastan, ve skutečnosti to byl ten mladší z bratrů, jak jste nyní mohli vidět ve slabém světle několika pochodní, zastavil a ukázal na výklenek, kde jeho bratr byl u něčeho přikrčený.
„Je zraněný?“ zeptal se Tom, pokleknul vedle Rudolfuse a bledého Harryho těla.
„Ne, pokud můžu říct tak jen spí, i když to nevypadá, že velmi klidně,“ Rudolfusův hlas byl mírně hlubší než jeho bratra.
Ve skutečnosti Harry jemně kňoural a ruce tisknul o přitažená kolena. Voldemortova zlost se ztratila, když viděl jak nevinně Harry vypadá a opatrně ho nabral do své náruče. Harryho kňourání se stalo hlasitějším a slabě bojoval, přitom mumlal nesouvislá slova jako „Ne“ a „nedělej to“.
„Teď ho vezmu domů,“ Tom prohledával své kapsy, dokud nenašel přenášedlo - stříbrný pohárek. „Řekněte všem, že je v pořádku a povězte Blackovi a vlkodlakovi že mu můžou psát, pokud to nebudou přehánět.“
Oba hnědovlasí muži poslušně přikývli a šli rychle ke dveřím, které Voldemort dříve zabezpečil kouzlem. Tom jemně posunul břemeno ve své náručí, než řekl heslo v hadím jazyce.
17. Svatební noc
Harry se probudil s dobře známým trhnutím za svým pupíkem, a jakmile otevřel oči, setkal se s neznámým pohledem. Začal trochu panikařit a bojoval, aby se osvobodil a při tom to „trochu“ rapidně rostlo, protože byl tisknut proti pevné hrudi a slyšel a cítil dýchání blízko svého ucha i na krku. Téměř pocitem marnosti vzlykal, když ho ten člověk nechtěl pustit, zato ho ale držel pevněji.
„Ššš, to je v pořádku, uklidni se, Harry,“ slova byla šeptána téměř přímo do jeho ucha, ale neudělala nic, aby zmírnila jeho strach. „To jsem já Tom. Já ti neublížím, vzpomínáš?“
Rázem uzlík v jeho náručí naprosto ochabl, až na Harryho oční víčka, která se pevně semkla a jeho rty se pohybovaly v nějaké mantře. Tom si nebyl jistý, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení. Pokračoval v šeptání slov do jeho ucha, hladil rukou nahoru a dolů paži krytou hábitem a přitom se podpíral o stěnu vedle svých komnat.
Zelené oči se pomalu otevíraly, jako kdyby chlapec čekal baziliška, dokud se na něj zpátky vyjeveně nepodíval: „Kde to jsem?“
„Jsi ve Zmijozelově hradě v chodbě vedoucí do našich pokojů,“ odpověděl klidně Zmijozel.
„A proč mě vlastně neseš?“ požadoval chlapec podezíravě.
„To proto, že jsi usnul v jedné z chodeb a poté, když jsme tě konečně našli, jsem neměl v úmyslu tam zůstávat déle, protože jsi se rozloučil,“ odpověděl tmavovlasý muž. „A jsi stále v mém náručí, poněvadž jsem tě chtěl přenést přes práh, protože jsem si myslel, že snad oceníš trochu mudlovskou tradici. Můžu?“
Harry přikývl a ruměnec rostl v jeho lících: „Omlouvám se, že jsi mě hledal,“ zamumlal, jakmile ho Voldemort pustil dolů a zavřel za nimi dveře.
Na tom nezáleží, jsem si jistý, že jsi to neuděl naschvál,“ tolik k jeho napomínání kvůli tomu, že ho nechal čekat. „Toto jsou pokoje, které budeme od nynějška sdílet. Tohle je obývací pokoj. Bez obav si přečti všechny tyto knihy, ačkoli ti doporučuji navštívit knihovnu, kdyby si chtěl knihy s nějakým specifickým obsahem. Tyto dveře mají zámek, který funguje bez magie, kdybys cítil potřebu soukromí, budu nejspíše respektovat tvé přání, pokud k tomu nebudu mít důvod. A Smrtijedi sem obvykle velmi často nechodí. Támhle,“ ukázal na jedny tmavohnědé dveře, „je koupelna. Jsou v ní dveře propojené s ložnicí, která je tuhle,“ vedl menšího kouzelníka dalšími dveřmi. „Za tímto obrazem s krajinomalbou je vestavěná skříň pro tvé oblečení. Myslím, že už tvoji domácí skřítci přinesli tvé věci a uložili je na správné místo. Zbytek hradu je ti také k dispozici, ale žádám tě, abys nerušil Smrtijedy v jejich soukromých pokojích, pokud tě nepozvou. Máš nějaké otázky?“
Harry němě zakroutil hlavou a hrál si s lemem svého hábitu.
„Harry, podívej se na mě,“ zelenooký chlapec na něj bázlivě vzhlédnul. „Slibuji, že budu něžný, neboj se.“
Malý chlapec potlačoval vzlykání a opět sklonil hlavu.
Voldemort ho opatrně objímal, iracionálně se bál, že by ho zmáčknul, pokud by zpevnil své držení.
Nebelvír schoval hlavu do Tomovi hrudi a svíral své pěsti do černého hábitu.
„Tome, prosím, myslím si, že jsem nositel. Je mi pouze šestnáct, nechci být teď rodičem. Prosím, nenuť mě. Prosím, já tě naléhavě žádám, abys použil nějakou antikoncepci, prosím…,“ vzlykal do jeho hrudi a jeho celé tělo se chvělo.
„Ššš,“ Voldemort rozuměl pouze pár nesouvislým slovům, které nedávaly moc smysl, takže předpokládal, že Harry byl jen nervózní, protože tohle mělo být jeho poprvé. „O všechno se postarám. Neměj obavy.“
Pokračoval v provádění konejšivých kruhů na jeho kříži, dokud se Harry nestáhnul.
Setřel slzy a pokusil se o slabý úsměv: „Díky, Tome.“
Temný pán úsměv opětoval (cizí pohyb, alespoň pro něj) a začal rozepínat Harryho hábit a pak tuniku, zatímco křehký chlapec váhavě sáhnul nahoru, aby svléknul Tomův hábit. Když červenooký muž vysvlékl Harryho oblečení tak, že mladík před ním stál jen ve spodním prádle, pomohl Harrymu se svým vlastním oblečením, protože jeho malé třesoucí se ruce nebyly příliš velmi užitečné. Pak Harryho jemně, ale pevně líbal na rty a přitom přidržoval jeho tvář mezi svýma snědýma rukama. Byl potěšen, když se menší kouzelník plaše opíral do jeho dotyku a trochu otevřel svá ústa tak, že mohl přeskočit svým jazykem dovnitř, kterým zkoumal každý koutek a skulinu v jeho ústech. Jeho chuť mu připomínala bílou čokoládu a marcipán. Tom pomalu tlačil Harryho dozadu, dokud jamky jeho kolen nenarazily na postel a spadl zády do černých přikrývek, ve kterých ležel zcela nehybně, jeho velké zelené oči vzhlížely na staršího muže se zvláštní kombinací strachu a důvěry.
Voldemort svlékl své trenýrky, lehce se culil na výraz šoku, který přešel Harryho tváří, když viděl jeho už tvrdnoucí mužství a pomalu se položil na Harryho, opatrně, aby podepřel svou váhu jednou paží, aby nemohl mačkat drobného Nebelvíra. Červenooký muž začal mapovat hrudník menšího muže svou pusou, zatímco volnou rukou se uvelebil na Harryho trenýrkách. Harry mírně pozvedl své boky, aby pomohl Tomovi s jeho dílem a brzy poté byl nahý také, přičemž se rozpačitě červenal a schoval hlavu do polštáře.
„Jsi krásný, Harry,“ šeptal Voldemort a líbal ho po jeho bradě. „Nebuď zahanbený.“
Nebelvír otevřel ústa a dovolil Tomovu jazyku vniknout. Jazyk v jeho ústech kroužil kolem jeho a loudil ho, aby se zapojil do tance, což udělal po chvilkovém otálení a nechal svůj jazyk, aby se dotýkal a přidal se k druhému. Odtrhli se, protože potřebovali vzduch a vyšší muž se přesunul dolů na Harryho tělo a sypal malé polibky po jeho břichu, dokud nedosáhl cestičky z chloupků, která vedla k Harryho nejsoukromějším oblastem. Harry okamžitě strnul a jeho oční víčka se pevně semkla.
„Ššš,“ chlácholil ho Temný pán, zatímco hladil Harryho ploché břicho. „Uvolni se pro mě. Bude se ti líbit, uvidíš.“
Byl to přesně ten okamžik, kdy se Harry uzavřel, jak to vždy dělával, když si jeho strýc myslel, že potřeboval být „poučený“. Jeho tělo se stalo ochablým stejně jako ta hadrová panenka, dokonce se uvolnily zatnuté pěsti a zavřené oči, jako kdyby všechna síla opustila jeho tělo. Nikdo by ho tak nemohl vidět zraněného a poníženého, to je to, co si slíbil poté, co mu to jeho strýc udělal poprvé. Úplně uzavřel svou mysl, uzamknul vzpomínky svých pocitů a stáhl je do nejtmavších koutů své mysli. Skořápka, tělo, nic víc. Nechal Toma provádět to, co chtěl dělat, pokud ho to udělá šťastným. Jeho oči se opět otevřely a kývl na Voldemorta, aby pokračoval.
Ať to bylo tím, že si všimnul změny v jeho očích nebo jestli si jen chtěl být jistý, že byl připravený, čekal o chvilku déle, než pokračoval v jeho opečovávání.
Tom jemně dorážel na Harryho vstup poté, co si hojně pokryl své prsty lubrikantem, který si dnes ráno připravil, než vklouznul jedním prstem dovnitř. Nad ním se ozvalo prudké nasání dechu a těsný prstenec svalů se na sekundu napjal kolem něj, než byl jeho prst opět uvolněný. Opatrně s ním dokola pohyboval a uvolňoval tak cestu, než přidal další prst, rozděloval je a šel trochu hlouběji, aby našel Harryho prostatu. Mladík čas od času vyjeknul a Tom se bál, že ho mohl zranit, ale pokaždé, když vzhlédl do bledé tváře, tak byla bezvýrazná a vypadala téměř klidně, jako by tady Harry ve skutečnosti nebyl. Důkladně připravoval krásu s havraními vlasy, říkal si, že to koneckonců slíbil (i když toho obvykle neřekl moc) a ignoroval letmou myšlenku, že ho nechce zranit. Také připravoval své ostatní milence, ale nikdy tak jak to nyní dělal s Harrym. Snad to bylo tím, že Harry je tak malý nebo možná proto, že má jen šestnáct nebo možná proto, že má strach, že ho roztrhne, pokud by nebyl dost opatrný. Přidal další prst, který z Harryho vyloudil slabý zvuk, který zněl trochu jako slabé kočičí mňoukání, když zase trefil jeho prostatu – miloval zvuky, které drobný Nebelvír vydával.
Když byl konečně spokojený se svou prací, vyklouznul s prsty ven a přesunul se nahoru, aby dal Harrymu další polibek, který byl opětován téměř mechanicky, zatímco si bohatě pokrýval svůj penis lubrikantem. Pak zahrnul Harryho bledou hruď polibky otevřenými ústy a umístil špičku svého penisu ke vstupu menšího muže a pomalu se tlačil dovnitř. Stále byl malý odpor, ale Harry nevypadal, že si toho všimnul. Tom se uklidil, dokud se Harry na něj znova nepodíval, ačkoli si nebyl jistý, že ho skutečně vidí a pak pohyboval svým mužstvím dál dovnitř, až byl plně uvnitř svého drobného manžela. Krátce čekal, dával Harrymu čas, aby se přizpůsobil, než se pomalu stáhl, jen aby neustále vnikával zpět ve stejném směru a otíral se o Harryho prostatu, tím mu způsobil, že vydal opět ten rozkošný zvuk, i když ne tak hlasitě jako předtím. Zmijozel trochu zvedl Harryho útlé boky, čímž změnil úhel svého vnikání a zelenooký chlapec ovinul své štíhlé nohy kolem jeho pasu, aby se podepřel. Tom se sklonil tak, aby mohl zase políbit křehkého chlapce pod sebou a poté ovinul jednu ruku kolem Harryho mírně ztopořeného mužství. Začal ho hladit v souladu se svým vnikáním, ale měl těžkou chvíli, aby neztratil kontrolu, a aby prostě nebušil do Harryho, protože byl tak nádherně těsný a ty zvuky ho málem doháněly k zbláznění. Chtěl, aby měli orgasmus ve stejnou chvíli, ale když byl blízko svého vyvrcholení, jen stěží se omezoval a Harry začal ostýchavě hladit jeho vyrýsovanou hruď, načež vystříkl své sperma do drobného kouzelníka pod ním a téměř propásl zachvění, které proběhlo Harryho tělem, když ho naposledy třikrát pohladil, čímž přivodil, že Harry vyvrcholil mezi ně a pokryl jejich těla lepkavou látkou. Jeho řitní svaly se svíraly kolem Tomova ochabujícího penisu a vysávaly z něj každou poslední esenci.
Po několika hlubokých nadechnutích vytáhnul svůj vyčerpaný úd z unaveného chlapce a přitáhl si ho ke své lehce zpocené hrudi, položil se vedle něho a vsunul jeho dokonce rozcuchanější hlavu pod svou bradu, poté dal Nebelvírovi lehký polibek na čelo.
„Teď spi, Harry,“ zašeptal a přetáhl přikrývku přes jejich těla. „Zítra ti ukážu všechno ostatní.“
Vrhl další dvě kouzla. Jedním očistil jejich těla a druhé tak, aby se jeho hůlka mohla zahřát o půl osmé, aby ho probudila a jen o pár minut později se jeho dýchání vyrovnalo.
Harry tady ležel vzhůru po zbytek noci, pozoroval svého novomanžela a všechno promýšlel. V žádném případě nemohl spát v náručí staršího muže, protože by se mohl probudit uprostřed noci, což bylo více než pravděpodobné, byl si jistý, že by panikařil a velice pochyboval, že Voldemort byl takový tvrdý spáč jako Draco. Malý Nebelvír byl jaksi překvapený Tomovým přístupem k němu a dal mu důvěru v použití antikoncepčního kouzla, jak si vzpomínal. Ten údajně zlý Temný pán ho skoro vůbec nezranil, i když se stále cítil ponížený a zrazený reakcí svého těla na jeho péči a vzpomínkami na svého strýce, které prosakovaly přes jeho pevné bariéry a sporadicky ničily každý kladný pocit, který mohl mít. Byl šokován, když viděl, jak je velký Voldemortův penis, rozhodně větší a delší než strýce Vernona, ačkoli neměl žádné jiné možnosti, aby to porovnal, ale Tom ho připravil tak důkladně, že to bylo pro mladíka něco zcela nového, a že to nebylo horší než s jeho strýcem. Samozřejmě pomohlo, že na to šli pomalu, i když si Harry přál většinu času, aby to jeho manžel mohl prostě uspíšit a dostal se přes to tak, aby se mohl opět vyhnout přemýšlení o strýcových trestech. Což bylo také důvodem, proč se přinutil k tomu, aby svýma rukama sáhnul nahoru.
Den svatby přišel dříve, než by si Harry přál. Rozdělil si svůj čas mezi knihovnu, kde hledal nějaké antikoncepční kouzlo, které by nevyžadovalo použití magie nebo některé výstřední přísady, u kterých nevěděl jak by se dostaly do jeho rukou – neúspěšně, mohl dodat a dále tanečními lekcemi s každým, kdo měl trochu času (což mělo docela hodně lidí), ale většinou s Narcisou, a trávením času s Dudleym a Zmijozely.
A teď stál před vysokým zrcadlem, zatímco Narcisa upravovala jeho hábit a ujišťovala se tak, že přehyby spadaly ve zcela správných místech a Lenka luštila křížovku, kterou vyplňovala fantazijními věcmi, kterými si byla jistá, že existují. Narcisa se jí pokusila rozmluvit nošení jejích ředkvičkových náušnic, ale Lenka řekla, že se báječně hodily k šatům, které měla na sobě (které byly bledě zelené jen pro pořádek) a vrátila se k luštění své křížovky.
Jeho hábit byl tak tmavozelený, že jste si mysleli, že byl černý, dokud na něj nedopadlo světlo. Na zádní straně byly našité jeho dva rodinné erby; lev a jednorožec čelem k sobě a pod nimi heslo rodiny Potterů. Pod hábitem měl na sobě oblečené černé kalhoty a bílou tuniku, ale nikdo by je stejně neviděl, tímto způsobem to bylo jen proto, že nechtěl být úplně nahý.
Byl opravdu krásný den se sluníčkem a obláčky, které byly unášeny přes jinak bezchybnou oblohou, zatímco jemný vánek šuměl ve stromech. Byl to jeden z těch dní, kdy se všechno zdálo být dokonalé – nebo by přinejmenším mělo být takovým způsobem. Jistě, počasí bylo skvělé a jeho oblečení vypadalo pozoruhodně dobře, i když si Harry myslel, že vypadal trochu jako dítě, vystrojené v oblečení svých rodičů, a všichni lidé, které považoval za rodinu, byli tady, ale Harry se nemohl přenést přes stříbrnou podšívku, kterou spatřil. Ačkoli strávil celé noci v knihovně, prohledáváním starověkých a nových svazků, nenašel nic, co by mu zabránilo před otěhotněním, aniž by si toho Tom nevšimnul (velmi pochyboval, že by mu Temný pán prostě zamítnul provádění rituálu s jeho vlastními spermiemi). Teď už si byl jistý, že je expertem, co se týče tohoto tématu…
Zkontroloval se ještě jednou v zrcadle: byl bledý, bledší než obvykle, jeho oči již nebyly skryté za brýlemi, měly stejnou zářivě zelenou barvu jako vždycky, i když se na něj dívaly zpět s něčím podobnému zoufalství, které v nich bylo, jeho vlasy měly stejné půlnoční zbarvení a byly tak rozcuchané jako vždy a odolávaly každému Narcisinu pokusu o jejich zkrocení. Harry si opět povzdechl a vykročil ze stoličky, na kterou ho Narcisa přemluvila, přičemž naprosto ignoroval její protesty.
Ozvalo se váhavé zaklepání na dveře a Sirius vkročil do nepoužívané třídy a hned se ocitnul s náručí plnou svého kmotřence. Stáli tam chvilku zcela nehybně; Harryho hlava byla vsunutá pod Zvěromágovou bradou dříve, než Sirius začal provádět konejšivé kruhy na malých zádech zelenookého kouzelníka.
„Pokud to opravdu plánuješ provést, musíme nyní jít, Harry,“ nakonec zašeptal a Harry se neochotně stáhnul.
Černovlasý vysoký muž políbil oba jeho spánky i nos a vytáhnul nahoru Harryho kápi, která zcela zakryla jeho obličej: „Vždy tě budu milovat, jen si to pamatuj.“
„Já tě taky miluju, Siri,“ šeptal zpět Harry a vzal lehce Siriusovu ruku, přičemž ho táhnul ke dveřím. „Je čas jít.“
Narcisa s Lenkou už odešly, pravděpodobně zaujmout svá místa. Kráčeli v tichosti k ohromným vstupním dveřím, protože svatba byla venku a jedině zúčastněným stranám bylo povoleno vstoupit, za což byl Harry nesmírně vděčný. Nebyl by s to teď jednat s novináři, ne, že by někdy chtěl.
Oba krátce zastavili dříve, než by mohli být viděni z otevřených vstupních dveří a opět se objímali, Harry se držel vyššího muže ze všech sil a jediný potlačený vzlyk unikl z jeho hrdla, který se ozýval v prázdných chodbách.
Malý černovlasý chlapec se o pár sekund později uvolnil: „Když teď nepůjdu, nepůjdu nikdy a já musím jít.“
Sirius jen chápavě přikývl a umístil Harryho křehkou ruku do ohbí své paže; procházeli dveřmi, jeho tvář byla netečná, stejně jak ho to jeho rodiče učili před mnoha lety, když byl stále považován za vhodného dědice Blacků.
Prostor mezi hradem, Hagridovou hájenkou, Vrbou mlátičkou a jezerem byl zaplněný lidmi a novináři. Jakmile vykročili ven z bezpečí Bradavic tak nespočetné množství fotoaparátu blýskalo a byli obklopeni horlivými kouzelníky a čarodějkami, kteří strkali své hůlky k jejich obličejům a křičeli na ně otázky. Harry je viděl pouze jako rozmazané tvary a bezejmenné tváře, neznal nikoho z nich, ale věděl, že kašlou na něho nebo na to, co si o tom myslí nebo co cítí.
Sirius se jimi odhodlaně protlačoval a chránil Harryho tak dobře jak jen bylo možné, dokud nakonec nedošli do izolovaného prostranství, pro pouze ty s přímým pozváním. Když porušili neviditelnou bariéru, začala hrát pomalá hudba a Harry se usmál navzdory tomu, jak tohle celé bylo surrealistické. Všichni hosté povstali čelem k nim, ale nikdo se doopravdy neusmíval. Harry spatřil celý klan Weasleyů s Hermionou a Fleur Delacour, podle něj oprávněně, paní Weasleyová na něj civěla s takovým opovržením, že se rychle odvrátil. Dvě řady před nimi stál táta Lenky, který živě mluvil s Hagridem – oba se zdáli být v jiném světě. V úplně první řadě čekal Remus, díval se smutně a zamyšleně, po jeho levici byl Šimon se zvláštní kombinací povzbuzení a zlosti na jeho tváři. Ředitel tam měl také své místo a zdál se být jediným, který si toto zcela užíval, rozzářený a vesele mrkal – Harry ho nemohl nenávidět více než v tomto přesném okamžiku. Druhá strana se zdála být vyhrazena pro Ministerstvo kouzel a jak ironické, pro služebníky Temného pána. Harry rozeznal pouze pár ministerských zaměstnanců, mezi nimi Dolores Umbridgovou, Ludo Pytlouna a Percye Weasleyho, který si to vybral, aby neseděl se svou rodinou. Většina přední strany byla obsazena Smrtijedy, všichni v jednoduchých (ale většinou drahých) černých hábitech, i když se zřekli svých bílých masek – buď se na něj zlomyslně culili nebo předváděli dokonalou fasádu lhostejnosti.
Pod klenbou tvořenou břečťanem a bílými růžemi stál Voldemort – Tom – oděný do obřadního hábitu stejného střihu jako Harryho, ačkoli jeho byl skutečně černý a vypadal mnohem mužněji a vyšší, než by Nebelvír mohl doufat, že tak bude vypadat. Také je sledoval postojem lhostejnosti a nonšalance, vypadal si tímto zcela jistý i svou mocí. Trochu napravo a za ním byl Kornelius Popletal, který se přesouval z jedné nohy na druhou a nervózně si prohrával s knihou ve svých rukách, zjevně znepokojený tím, že je tak blízko Temnému pánu.
Jakmile vkročili na malé pódium, Popletal začal blábolit; vítal je všechny na této radostné události, vyjadřoval svá přání pro budoucnost míru a celkově tím šel každému na nervy a tím zabíjel nejspíše tisíce mozkových buněk v jeho setrvačnosti. Harry sice neposlouchal, ale místo toho se pokusil dostat své emoce pod kontrolu.
„Kdo přivádí ženicha?“ zeptal se docela náhle a otočil se netrpělivě k Siriusovi.
„Já,“ Sirius málem zavrčel a jemně zvedl kápi z Harryho hlavy.
Zvěromág umístil své snědé ruce na obě strany bledého obličeje a lehce otřel své rty o Harryho jizvu. Když se stáhnul, jeho ruce byly stále na místě, jejich oči se spojily a Sirius viděl na nejkratší chvilku v očích malého chlapce záblesk veškerých emocí: ze všeho nejvíc strach; těsně následováno zoufalstvím; odhodlaností, které převažovalo nad předcházející dvěma; zloba, nebyla zaměřená na něj; rezignace, nepředpokládaná, že bude v očích tak nezkušeného dítěte; vděčnost, za všechno; smutek, ve vší své slávě a láska, pouze pro něj. A pak se úplně uzavřel, jeho oči vypadaly poněkud tmavší, stejně tak jako lidé stahují své žaluzie, jakmile padne noc.
Jeho široké ruce klesly po jeho stranách, a když poprvé už nic nezastiňovalo Harryho rysy, ozvalo se kolektivní zalapání po dechu od hostů a dokonce Voldemortovy oči se rozsvítily v ocenění.
Harry byl opravdu krásný, nebylo jiného slova, ne hezký, ne nádherný, krásný. Jeho mléčně bílá pleť zářila ve slunečním světle a dávala mu éterický vzhled, jako andělovi. Černé, rozcuchané vlasy ostře kontrastovaly s jeho bledostí, čímž se jevil křehký a jemný. A přece jen vyzařoval moc, tak mnoho, že to bylo skoro hmatatelné. Jeho zelené oči byly rámovány tmavými řasami, které je částečně ukrývaly, ale Tom věřil, že byly nějak jiné, i když by na to nemohl vsadit, možná to bylo jen tím, že je nikdy skutečně neviděl bez brýlí.
Když se všichni vzchopili, Ministr kouzel pokračoval ve svatebním obřadu, citoval cosi z knihy ve svých rukách a pokoušel se o dělání vtipů pro odlehčení nálady.
„Tome Rojvole Raddle, berete si zde přítomného Harolda Jamese Pottera za vašeho manžela?“ požadoval vědět boubelatý muž, přičemž se odmítal setkat s červenýma očima.
„Ano,“ řekl Voldemort jasně, přitom si dovolil vítězné uculení a navlékl stříbrný prsten na Harryho prsteníček.
„Harolde Jamesi Pottere, berete si zde přítomného Toma Rojvola Raddla za svého manžela?“ opakoval otázku, jeho rty se stočily do nepříjemného úsměvu.
„Ano,“ zalhal Harry klidně, bez zaváhání, jeho pohled nezakolísal z bodu za Tomovým ramenem a také umístil snubní prsten na Tomovu ruku.
„Tímto vás prohlašuji za manžela a manžela,“ ukončil Popletal a setřel si pot, který pomalu stékal po jeho krku. „Můžete políbit ženicha.“
„Konečně,“ málem vykřikl Voldemort, ale to samozřejmě neudělal.
Místo toho postoupil o trochu blíž ke svému ženichovi – svému manželovi – a hladil bledou tvář, než lehce sevřel jeho hlavu a políbil ho spíše nevinně – zbytek může přijít později. Někteří z hostů zdvořile zatleskali, ale nebylo to velmi nadšené. Židle kouzelně zmizely, aby byly nahrazeny malými stoly s bílými ubrusy a stříbrnými talíři.
Červenooký muž umístil jednu paži kolem Harryho úzkého pasu, který vypadal trochu otupěle a vedl ho ke stolu nejblíže k pódiu, kde budou sedět s Blackem, Lupinem, Luciusem a s Narcisou, Harryho bratrancem, empatem a s Láskorádovou. Brumbál se pokusil usednout k jejich stolu, ale Tom tomu zabránil – hodlal si užívat svou svatbu (alespoň jeden z ženichů mohl). Zmiňovaný starý hlupák stál na pódiu, šíleně rozzářený a připravoval se k přednesení projevu.
„Předtím, než se pořádně najíme výtečného jídla, které domácí skřítci bezpochyby připravili, tak bych rád poblahopřál novomanželům a chopil se této příležitosti, abych vám řekl něco o těchto dvou lidech…“ začal, ale dříve, než by mohl pokračovat, byl přehlušen hlasitou hudbou a tvářil se jako by cumlal citrónové bonbóny, které skutečně chutnaly jako citróny a ne jako cukr.
„Zatančíš si se mnou,“ slyšel Voldemort zašeptaná slova do jeho ucha a stočil pohled na svého zelenookého manžela. „Pokud nechceš, aby se celý náš životní příběh táhnul.“
Temný pán ladně vstal, mírně se uklonil a nabídl svou ruku Harrymu, který ji stydlivě přijal a následoval ho k otevřenému prostoru mezi stoly (byly uspořádány do kruhu). Byla to spíše pomalá píseň a zatímco Harry položil svou ruku na Tomovo rameno, tak vyšší muž svou umístil kolem jeho pasu a přitáhl si ho blíž.
„A jaký je tvůj plán po té, kdy tato píseň skončí? Nebo čekáš, že budu s tebou tančit, dokud neusneš?“ Tom zvedl zvědavě obočí, zatímco šelestili trávou.
„Po této písni bude podáváno jídlo, pokud půjde všechno podle plánu,“ vysvětlil Harry. „A jestli nechceš se mnou tančit, najdu si někoho jiného,“ pokusil se uvolnit, ale ex-Zmijozel ho držel pevněji.
„Jsem rád, že jsi mi dal tuto čest prvního tance, Harry,“ zamumlal, potěšený jemným chvěním, které přeběhlo Harryho křehkým tělem.
Právě skončila píseň a jak Nebelvír předpovídal, objevilo se jídlo na stolech a několik párů, které se k nim připojili na tanečním parketu (Lucius s Narcisou a Remus se Siriusem mezi nimi) se posadili. Rychlý letmý pohled k Brumbálovu stolu, kde seděl letitý ředitel s ostatními bradavickými profesory a ministrem a jeden druhý letmý pohled do jeho pobledlého obličeje, udělalo Voldemortův den rozhodně mnohem lepším a dokonce opovržlivě kývnul k vůdcům světla a zvedl výsměšně sklenku, než se otočil zpátky ke svému stolu.
Vedle něj Harry krájel filé z pstruha na úhledné kousíčky a solil brambory, ačkoli vypadal, že neměl v úmyslu cokoli z toho doopravdy sníst. Tom ho pozoroval koutkem oka, zatímco jedl své jídlo, ale mladík jen zřídka dopravil jeden z kousíčků do svých úst, většinou se bavil tvořením hromádek a opětovným ničením, jen aby vytvořil další. Možná je nervózní, usoudil.
„Harry,“ obtěžoval Mudla. „Budeš to jíst?“
„Ne, můžeš si to vzít,“ Harry postrčil talíř ke svému bratranci. „Ale pokud chceš něco jiného, můžeš požádat jednoho z domácích skřítků,“ Dudley už skutečně dojedl svůj hlavní chod, a protože tady byl bufet na deserty, které se ještě neobjevily, neměl nic jiného, čím by naplnil svá ústa (vyjma samozřejmě zbytečných otázek, dodal v duchu Voldemort). „Zavolám pro tebe Dobbyho, jestli chceš?“
„To by bylo skvělé,“ souhlasil Dudley, tvářil se šťastně a už se pořádně pouštěl do Harryho jídla. „Můj trenér mi dal takový seznam se všemi druhy věcí na to, abych si udržel formu přes školní prázdniny. A protože jsem nic z toho nedělal za poslední dny, tak jsem si dnes ráno pomyslel, že by to byl pěkný nápad, abych to nějak dohnal, takže jsem neměl čas na snídani…“
Zatímco Dudley dojedl bratrancův talíř – bylo to jaksi fascinující, že zvládl jíst a mluvit zároveň – Harry jemně řekl Dobbyho jméno a malé stvoření se objevilo se slyšitelným „lup“, které zmátlo některé z ostatních hostů.
„Dobby je přešťastný, že vidí Pana Harryho Pottera, pane,“ hluboce se uklonil, jeho nos se dotýkal trávy, která mu způsobila kýchání. „Co může Dobby udělat pro Harryho Pottera, pane?“
„Nic, Dobby,“ skřítčí uši klesly. „Ale tady můj bratranec je trochu hladový a byl by ti velmi vděčný, jestli by mohl mít druhou porci z vaší výtečné kuchyně,“ Dobby se rozveselil a věnoval Harrymu zubatý úsměv.
„Co může Dobby přinést bratranci pana Harryho Pottera, pane?“ pištěl a vzhlížel nadějně na svalnatého hocha.
„Chtěl bych znovu hovězí řízek, pokud to není pro tebe problém,“ odpověděl Dudley a s lusknutím Dobbyho dlouhých, tenkých prstů se znovu naplnil jeho talíř. „Děkuju,“ a opět už jedl.
„Smí se Dobby zeptat pana Harryho Pottera na otázku, pane?“ tázal se skřítek nesměle a jen pokračoval po Harryho kývnutí. „Dobby a Winky vás chtěli požádat, jestli byste snad nám dovolil být vašimi domácími skřítky? My nechceme žádné peníze, my jsme jen chtěli zůstat s panem Harrym Potterem, pane, a postaráme se o pana Harryho Pottera, pane.“
„Dobby, jsi si kvůli tomu jistý?“ skřítek rázně přikyvoval. „Dobře, pak s tím souhlasím, ale budu platit aspoň tobě, protože Winky se zdá být dost pohoršená touto myšlenkou na plat, když jsem ji posledně viděl a nebudeš mi říkat ‘Pane Harry Pottere, pane‘, ale Harry“ – Dobby prudce zakroutil hlavou – „Tedy, pane Harry. A řekneš mi, jestli budeš s něčím znepokojený, rozuměl si ?“
„Ano, pane Harry,“ rozzářil se Dobby na něj. „Co chcete, abych já a Winky pro vás udělali?“
„Tome?“ tmavovlasý chlapec se otočil ke svému manželovi. „Je to v pořádku? Můžu je hned poslat do Zmijozelova hradu?“
„Jistě, Harry,“ vyhověl Voldemort. „Měli by znát polohu, protože teď jsou tvými služebníky.“
„Dobby můžeš tam jít s Winky, abych se mohl zítra zeptat, kde všechno je?“ požádal Harry zdvořile a po dalším uklonění Dobby „lupnutím“ zmizel.
„To byl můj starý domácí skřítek?“ tázal se Lucius, který usrkával své víno.
„Ano,“ povzdechl si Harry. „Omlouvám se, jestli jsem tě urazil.“
„Není nic, za co by ses měl omlouvat, Harry,“ odpověděl Lucius laskavě. „Jenom jsem se o to zajímal.“
Chvíli bylo ticho, které přerušilo objevení dlouhého stolu po jejich pravici, naložený všemi druhy rozmanitých desertů a Dudleyho výskotem radosti, následováno Harryho tichým chechtáním. Kolem nich začali lidé vstávat, aby se přišourali více či méně k bufetu a plnili si své talíře sladkými pochoutkami.
„Nedáš si také něco?“ zeptal se Tom, když vstal jako jeden z posledních, aby si znovu naplnil svůj talíř, nebyl s to zcela zadržet znepokojení ve svém hlase.
„Ne, díky, Tome,“ Harry se trochu posunul na svém místě, jako by mu to bylo nepříjemné. „Jsem si docela jistý, že Dudley pro mě něco přinese…“
„Přesně tak, vyžle,“ Dudley se svalil na sedadlo, které dříve náleželo Siriusovi. „Tady máš tiramisu, ovocný salát bez banánu a čokoládové koláčky. A když tohle všechno sníš, můžeš zkusit některé z mých.“
„Páni, to je pořádná motivace,“ dělal si legraci Harry, ale zkusil kousek tiramisu a uznale dělal mmm.
Pozvolna se ostatní vrátili ke stolu, všichni s některými lahodně vypadajícími deserty na svých talířích a opět začali jíst. Kolem stolu nastalo zdání mírumilovnosti, a pokud jste nevzali do úvahy, kdo a co jsou zač tito lidé, tak by to mohli být prostě přátelé, kteří se sešli na společný čaj a kávu. Ale to byla samozřejmě jen iluze. Jedna z těch, která nemohla vydržet.
„Harry, můj drahý chlapče, jak se vede?“ Brumbál poplácal jeho rameno, což způsobilo, že se chlapec znepokojeně vykrucoval.
„Je něco, s čím vám mohu pomoci, pane řediteli?“ opáčil Harry, vyhýbaje se otázce.
„Och, jen jsem se zajímal, jestli nemáš, co dělat s tím kouskem hudby těsně před jídlem, bylo to velmi netradiční,“ řekl starý muž nevinně, ale svou ruku z Harryho neodstranil.
Harry se zasmál, třebaže trochu napjatě: „Ale samozřejmě, když jsem zůstal u Malfoyů, dělali co mohli, aby mě naučili tančit a já se jen nemohl dočkat, až to skutečně vyzkouším. Kdybych věděl, že jste plánoval vést řeč, tak bych si o tom promluvil s Dobbym.“
„Tím se netrap, Harry,“ odpověděl Brumbál, zřetelně se snažil o uklidňující tón. „Jen jsem ti chtěl říct, že se učitelský sbor Bradavic rozhodl, že ty a tvůj manžel jste vítání zůstat v Bradavicích, až do konce prázdnin…“
„To nebude nutné, Brumbále,“ zasáhnul Tom, odhrnul Brumbálovu ruku a nahradil ji svou vlastní. „Učinil jsem rozhodnutí, že nás vezmu na můj hrad okamžitě po ukončení slavnosti. Protože to bude nyní Harryho domov, tak se domnívám, že to je pro něj nejlepší, aby si na něj zvyknul, co možná nejdříve.“
„Tome, neznáš Harryho, bude určitě na něj příliš, všechno tohle najednou přijmout,“ pokáral ho Brumbál, jeho oči šíleně vesele mrkaly.
„Náhodou s Tomem souhlasím, opáčil Harry a díval se po očku na netečného ředitele. „Raději bych zjistil teď jak bude vypadat má budoucnost.“
„Myslím, že zjistíš, že to byla chyba, Harry,“ povzdechl si starý muž, vypadal každou částí smutně, ale v duchu proklínal tvrdohlavost hloupého chlapce, který odmítl spolupracovat. „Ale jestli si tohle přeješ udělat, nebudu ti zabraňovat v odchodu.“
„Jak je to od vás velmi laskavé, Brumbále,“ ušklíbal se Voldemort, jeho červené oči nebezpečně planuly. „Vzhledem k tomu, že nepotřebuji vaše svolení, což znamená rozhodně mnoho… Jestli by vám to nevadilo? Jsem si jistý, že najdete někoho jiného k obtěžování…“
„Je tu ještě záležitost ohledně Harryho nové adresy,“ bojoval ztracenou bitvu a věděl to. „Jako ředitel ji potřebuji znát v případě mimořádné okolnosti.“
Tom zvedl obočí v temném pobavení: „Tak je to? Nevidím žádný druh mimořádné okolnosti, která by ji vyžadovala. Harryho zdraví už není vaší starostí a každá další ‘mimořádná okolnost‘ není má starost a tedy i Harryho. V případě, že by byla pro něj nějaká informace, můžete poslat sovu. A teď vás naposledy žádám, abyste nás nechal na pokoji,“ hrozba v jeho hlase už nebyla nepatrná.
Ředitel vrhl poslední pohled Harryho směrem, který němě zíral na výzdobu stolu a odkráčel.
„Nejsem tvůj majetek. Nemůžeš mi říkat o koho nebo co se mám starat,“ řekl Harry, jakmile byl Brumbál mimo doslech a Tom se posadil zpátky.
„Já vím, Harry,“ ujišťoval ho Temný pán jemně a stiskl jednu bledou ruku. „Nechtěl jsem tě urazit mými slovy. Jen jsem chtěl, aby ten starý hlupák odešel – pokud možno bez naší adresy.“
Harry mírně přikývl.
Poté, co všichni dojedli, bufet zmizel a Popletal vkročil zpátky na pódium, několikrát si odkašlal, než oznámil, že svědci by měli něco říct.
Lucius dal Dudleymu znamení, že by měl jít jako první, načež Mudla vstal a promluvil: „Dobrý den vespolek. Je to takové zvláštní, protože většinu z vás neznám, a jsem si docela jistý, že vy mě také neznáte. Já jsem Dudley Dursley, Harryho bratranec, ale to nemusíte vědět. Nicméně byste měli znát jeho, protože on je nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal. Je laskavý a dobrosrdečný, je silný a statečný, je inteligentní a chápající, má každou dobrou vlastnost, na kterou můžete přijít a to je důvod, proč vás nenávidím. Nenávidím vás tak zasraně tolik, protože jste mu tohle neměli dělat, protože si nezaslouží všechny tyto sračky, které vrháte do jeho tváře a protože by vás nikdy nenáviděl. Neznám Voldemorta,“ téměř každý sebou trhnul, „a možná… možná je milý chlapík, ale on by nikdy nemohl… nemohl být nikdy dost dobrý pro mého bratrance. To je opravdu všechno, co jsem chtěl říct. Děkuju vám.“
Shromážděné čarodějky a kouzelníci seděli v šokovaném tichu, když se Mudla šel zpátky posadit.
„Tak tedy, alespoň, že se tento projev nepřekrýval s mým,“ komentoval Lucius suše. „Ačkoli náhodou souhlasím s většinou bodů. Když se na tuto svatbu podíváte objektivně, je to dohodnuté manželství, které není neobvyklé v Kouzelnickém světě zvláště mezi čistokrevnými rodinami. Narcisino a mé manželství bylo také dohodnuté a nemůžu říct, že jsem kvůli tomu nešťastný. Jsem si jistý, že Harry Potter a Temný pán budou pracovat na tomto manželství a tomto míru, pro obě strany, protože pokud mají něco společného, tak je to jejich umíněnost. Děkuji vám za vaši pozornost.“
Několik jich zatleskalo spíše neochotně a náhle přestali, když opět začala hrát hudba.
„Zatančil by sis se mnou, Harry?“ požádal Tom zdvořile, dychtivý mít svého drobného krásného manžela zpět v náručí, natáhl svou ruku a Harry do ni vložil svou o mnoho menší a dovolil mu, aby ho provázel znovu po tanečním parketu.
Voldemort si přitáhl svého mladšího manžela blíž, podpíral ho s jednou paží kolem jeho zad a pomalu se s ním houpal podle hudby. Harry neprotestoval nebo nebojoval, i když se tvářil trochu neklidně a rozhodně rozpačitě. Voldemort se znovu divil jakého krásného manžela to má. Jsou úplnými protiklady, přinejmenším ve vzhledu: kde je Harry malý a křehký, tak tam je on sám vysoký a svalnatý na správných místech, což mu dává tělo střelce nebo možná brankáře; Harryho pleť je mléčně bílá a dokonalá jako na těch starých portrétech královských žen, zatímco jeho pleť je snědá; přitom mají oba černé vlasy, ale Tomovy se mírně vlní a spadají do perfektního tvaru a Harryho vyčnívají do každého směru, jako by se neobtěžoval si je upravit poté, co vstal z postele. Temnému pánu se líbil pocit mít Harryho proti sobě, dokonce se mu líbilo zahalit ho ochraně do své náruče, ale to bylo v pořádku. Zajímalo ho jak se Harry bude chovat, když budou v soukromí, nejspíše by na něj ječel a bojoval o každý svůj krok, chrlil na jeho hlavu urážky – je něco, na co se těšit? Všimněte si té ironie. Tom si povzdechl, nechtěl ve skutečnosti Nebelvíra k tomu přinutit, nelíbilo by se mu, znásilňovat ho každý týden a snad by si to časem Harry uvědomil. Nebo zlomíš jeho ducha, na to řekl trochu otravný hlas v jeho hlavě, ale on ho rezolutně odpálkoval. Nechtěl zlomit malého Nebelvíra, už ne.
„Mohu mít příští tanec s mým kmotřencem?“ Sirius poklepal na Voldemortovo rameno.
Temný pán okamžitě přikývl, než se znovu obrátil ke svému Harrymu.
Krátce přitiskl své rty na malou ruku a trochu se sklonil, čímž Harry zčervenal: „Doufám, že si najdeš později čas, opět si se mnou zatančit. Odejdeme asi okolo sedmé, takže bych ocenil, kdyby ses do té doby rozloučil.“
Po Siriusovi tančil s Lenkou, která byla toho názoru, že by mohla objevit duhu, protože měla skřítčí krev, která proudí jejími žilami; po Lence tančil s Luciusem, Remusem, Dracem, Pansy, Dudleym, Blaisem, Šimonem, Narcisou a dokonce se Severusem, i když protestoval a schválně šlápl na jeho nohu.
Harry se vyhýbal Weasleyovým tak dobře jak mohl, ale mohl je vidět koutkem oka jak se na něj zlostně dívají a občas slyšel pomluvy nebo klení zasyčené do jeho ucha, když míjel ostatní tanečníky, ale snažil se to stejně ignorovat. Někteří z ministerských zaměstnanců mu přišli poblahopřát a někteří mu dokonce děkovali, ale to bylo skoro horší než urážky, tak se jim také snažil vyhýbat. Profesoři mu řekli, že budou vždy tady, kdyby potřeboval pomoc nebo si s někým promluvit – způsob jakým s ním mluvili, mu připomnělo promoční večírek nebo snad pohřeb, a všichni se tvářili tak, že si mysleli, že potřebuje také fyzickou útěchu, objímali ho, poklepávali na jeho rameno a hladili jeho záda. Harry nesnášel, když se ho lidé dotýkali bez varování nebo přicházeli zezadu – dotyk nikdy nebyl dobrý v jeho životě. Také se jim snažil vyhýbat. Smrtijedi udržovali odstup, buď stáli na stráži nebo konverzovali s vlivnými hosty – Harry byl rád za tenhle malý oddech.
O půl sedmé tančil s každým, nesnažil se stranit, přinejmenším dvakrát, mluvil se Šimonem a Dudleym a ti se rozloučili jen před minutou nebo tedy dříve, než zmizeli letaxovou sítí. Mluvil s madame Pomfreyovou a uklidňoval tuto přísnou čarodějku, že si vzal své lektvary a přijal její nabídku práce. Setkal se s Damiánem a s Taneou, šťastný, že je viděl spolu a předal dívce knihu o vlkodlacích. Draco mu slíbil, že se zeptá otce, jestli by nemohl také přijít na Zmijozelův hrad, aby mu dělal společnost. Lenka se s ním rozloučila před hodinou, protože musela na cestu se svým otcem, který si chtěl ověřit mýtus Lochneské příšery.
Byl právě na cestě k Narcise, aby ji za všechno poděkoval, když mu náhle Brumbál zablokoval cestu, který se culil přesvědčený o svém vítězství. Doposud byl schopný se mu vyhnout dříve, než ředitel měl šanci začít konverzaci, ale zdálo se jako by už neměl volbu. Ledaže by…
Obrovský úsměv se rozprostřel v jeho rysech, byl falešný, ale Brumbál si toho nemohl být vědom. Mávl ve směru ředitele a spěchal k němu. Právě, když starý muž otevíral ústa na pozdrav, Harry ho minul, porušil magickou bariéru a ponořil se do masy novinářů, kteří se nyní pokoušeli o interview s velmi naštvaným Kornéliusem Popletalem. Byl rozhodně čas, aby dal své maličké výšce dobré využití. Nikdo z novinářů si ho nevšimnul, z nějakého důvodu si všichni mysleli, že Harry Potter je mnohem vyšší a samozřejmě si mysleli, že rád vyhledával pozornost, tak proč by se schovával?
Došel nepovšimnutý ke hradu a vklouzl do vítané tmy. Harry se posadil do malého výklenku blízko vstupu, ale ukrytý dost na to, že by nikdo, zejména Brumbál, ho nemohl vidět, pokud by ho důkladně nehledali. Stočil se, kolena si přitáhnul k hrudi a hlavu si položil na kolena. Byl tak unavený. Vůbec nespal v posledních dnech a to si vybralo svou daň. Jen na pár minut… Harry ani nedokončil svou poslední myšlenku, když už tvrdě spal v říši snů – nebo spíše v říši nočních můr. Pro srovnání spal spíše dobře a pro změnu pouze snil o Dursleyových, což mu nechalo přinejmenším pouze emocionální bolest. Ne, že by to bylo o mnoho lepší.
Voldemort byl extrémně podrážděný – ne, tohle škrtnout: vřel zlostí. Bylo to skoro před čtyřmi hodinami, když si uvědomil, že jeho manžel pravděpodobně neměl vůbec v úmyslu ukázat se v dohodnutý čas. Takže se rozhodl, že ho prostě najde a přivede ho domů, co nejdříve, kde by mu vysvětlil bez rozčilení nebo rozruchu, že se tohle opět nestane.
Po hodině se pokořil tak hluboce, když se ptal Zvěromága a jeho vlkodlaka, jestli neviděli Harryho, ale oni byli stejně bezradní. Do této věci si začal Black okamžitě dělat starosti a připojil se v jeho hledání.
Po další hodině ho to psisko začalo obviňovat, že unesl vlastního manžela, Popletal utekl, jakmile vytušil Harryho zmizení, pravděpodobně pod ochranu svého úřadu a jeho Smrtijedi a Harryho přátelé se připojili k pátrací skupině.
A teď o čtyři hodiny později měli prohledáno každé místo, na které přišli, dokonce Nebelvírskou věž, i když McGonagallová vehementně protestovala. Právě stáli v kruhu venku před hradem a čekali na návrat posledních hledajících. Bylo to směšné!
„Jsou všichni zde?“ zasyčel Voldemort.
„Rabastan a Rudolfus stále schází,“ dodal Lucius a zamyšleně se mračil. „Šli zkontrolovat Astronomickou věž.“
„Tam jsem ho hledal asi před hodinou,“ mračil se Severus. „Ledaže by měnil svou pozici každou…“
Právě se objevila tmavá postava jednoho z Lestrangeových bratrů po Voldemortově pravici. Oba vypadali velmi podobně s tmavohnědými vlasy i očima a vysokou a dobře svalnatou postavou. Ve slabém světle jste je nemohli od sebe rozlišit.
„Můj pane, našli jsme ho,“ zamumlal do Voldemortova ucha, který se otočil a pokynul Smrtijedovi, aby mu ukázal cestu.
K jeho překvapení ušli pouze několik metrů, než Rabastan, ve skutečnosti to byl ten mladší z bratrů, jak jste nyní mohli vidět ve slabém světle několika pochodní, zastavil a ukázal na výklenek, kde jeho bratr byl u něčeho přikrčený.
„Je zraněný?“ zeptal se Tom, pokleknul vedle Rudolfuse a bledého Harryho těla.
„Ne, pokud můžu říct tak jen spí, i když to nevypadá, že velmi klidně,“ Rudolfusův hlas byl mírně hlubší než jeho bratra.
Ve skutečnosti Harry jemně kňoural a ruce tisknul o přitažená kolena. Voldemortova zlost se ztratila, když viděl jak nevinně Harry vypadá a opatrně ho nabral do své náruče. Harryho kňourání se stalo hlasitějším a slabě bojoval, přitom mumlal nesouvislá slova jako „Ne“ a „nedělej to“.
„Teď ho vezmu domů,“ Tom prohledával své kapsy, dokud nenašel přenášedlo - stříbrný pohárek. „Řekněte všem, že je v pořádku a povězte Blackovi a vlkodlakovi že mu můžou psát, pokud to nebudou přehánět.“
Oba hnědovlasí muži poslušně přikývli a šli rychle ke dveřím, které Voldemort dříve zabezpečil kouzlem. Tom jemně posunul břemeno ve své náručí, než řekl heslo v hadím jazyce.
17. Svatební noc
Harry se probudil s dobře známým trhnutím za svým pupíkem, a jakmile otevřel oči, setkal se s neznámým pohledem. Začal trochu panikařit a bojoval, aby se osvobodil a při tom to „trochu“ rapidně rostlo, protože byl tisknut proti pevné hrudi a slyšel a cítil dýchání blízko svého ucha i na krku. Téměř pocitem marnosti vzlykal, když ho ten člověk nechtěl pustit, zato ho ale držel pevněji.
„Ššš, to je v pořádku, uklidni se, Harry,“ slova byla šeptána téměř přímo do jeho ucha, ale neudělala nic, aby zmírnila jeho strach. „To jsem já Tom. Já ti neublížím, vzpomínáš?“
Rázem uzlík v jeho náručí naprosto ochabl, až na Harryho oční víčka, která se pevně semkla a jeho rty se pohybovaly v nějaké mantře. Tom si nebyl jistý, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení. Pokračoval v šeptání slov do jeho ucha, hladil rukou nahoru a dolů paži krytou hábitem a přitom se podpíral o stěnu vedle svých komnat.
Zelené oči se pomalu otevíraly, jako kdyby chlapec čekal baziliška, dokud se na něj zpátky vyjeveně nepodíval: „Kde to jsem?“
„Jsi ve Zmijozelově hradě v chodbě vedoucí do našich pokojů,“ odpověděl klidně Zmijozel.
„A proč mě vlastně neseš?“ požadoval chlapec podezíravě.
„To proto, že jsi usnul v jedné z chodeb a poté, když jsme tě konečně našli, jsem neměl v úmyslu tam zůstávat déle, protože jsi se rozloučil,“ odpověděl tmavovlasý muž. „A jsi stále v mém náručí, poněvadž jsem tě chtěl přenést přes práh, protože jsem si myslel, že snad oceníš trochu mudlovskou tradici. Můžu?“
Harry přikývl a ruměnec rostl v jeho lících: „Omlouvám se, že jsi mě hledal,“ zamumlal, jakmile ho Voldemort pustil dolů a zavřel za nimi dveře.
Na tom nezáleží, jsem si jistý, že jsi to neuděl naschvál,“ tolik k jeho napomínání kvůli tomu, že ho nechal čekat. „Toto jsou pokoje, které budeme od nynějška sdílet. Tohle je obývací pokoj. Bez obav si přečti všechny tyto knihy, ačkoli ti doporučuji navštívit knihovnu, kdyby si chtěl knihy s nějakým specifickým obsahem. Tyto dveře mají zámek, který funguje bez magie, kdybys cítil potřebu soukromí, budu nejspíše respektovat tvé přání, pokud k tomu nebudu mít důvod. A Smrtijedi sem obvykle velmi často nechodí. Támhle,“ ukázal na jedny tmavohnědé dveře, „je koupelna. Jsou v ní dveře propojené s ložnicí, která je tuhle,“ vedl menšího kouzelníka dalšími dveřmi. „Za tímto obrazem s krajinomalbou je vestavěná skříň pro tvé oblečení. Myslím, že už tvoji domácí skřítci přinesli tvé věci a uložili je na správné místo. Zbytek hradu je ti také k dispozici, ale žádám tě, abys nerušil Smrtijedy v jejich soukromých pokojích, pokud tě nepozvou. Máš nějaké otázky?“
Harry němě zakroutil hlavou a hrál si s lemem svého hábitu.
„Harry, podívej se na mě,“ zelenooký chlapec na něj bázlivě vzhlédnul. „Slibuji, že budu něžný, neboj se.“
Malý chlapec potlačoval vzlykání a opět sklonil hlavu.
Voldemort ho opatrně objímal, iracionálně se bál, že by ho zmáčknul, pokud by zpevnil své držení.
Nebelvír schoval hlavu do Tomovi hrudi a svíral své pěsti do černého hábitu.
„Tome, prosím, myslím si, že jsem nositel. Je mi pouze šestnáct, nechci být teď rodičem. Prosím, nenuť mě. Prosím, já tě naléhavě žádám, abys použil nějakou antikoncepci, prosím…,“ vzlykal do jeho hrudi a jeho celé tělo se chvělo.
„Ššš,“ Voldemort rozuměl pouze pár nesouvislým slovům, které nedávaly moc smysl, takže předpokládal, že Harry byl jen nervózní, protože tohle mělo být jeho poprvé. „O všechno se postarám. Neměj obavy.“
Pokračoval v provádění konejšivých kruhů na jeho kříži, dokud se Harry nestáhnul.
Setřel slzy a pokusil se o slabý úsměv: „Díky, Tome.“
Temný pán úsměv opětoval (cizí pohyb, alespoň pro něj) a začal rozepínat Harryho hábit a pak tuniku, zatímco křehký chlapec váhavě sáhnul nahoru, aby svléknul Tomův hábit. Když červenooký muž vysvlékl Harryho oblečení tak, že mladík před ním stál jen ve spodním prádle, pomohl Harrymu se svým vlastním oblečením, protože jeho malé třesoucí se ruce nebyly příliš velmi užitečné. Pak Harryho jemně, ale pevně líbal na rty a přitom přidržoval jeho tvář mezi svýma snědýma rukama. Byl potěšen, když se menší kouzelník plaše opíral do jeho dotyku a trochu otevřel svá ústa tak, že mohl přeskočit svým jazykem dovnitř, kterým zkoumal každý koutek a skulinu v jeho ústech. Jeho chuť mu připomínala bílou čokoládu a marcipán. Tom pomalu tlačil Harryho dozadu, dokud jamky jeho kolen nenarazily na postel a spadl zády do černých přikrývek, ve kterých ležel zcela nehybně, jeho velké zelené oči vzhlížely na staršího muže se zvláštní kombinací strachu a důvěry.
Voldemort svlékl své trenýrky, lehce se culil na výraz šoku, který přešel Harryho tváří, když viděl jeho už tvrdnoucí mužství a pomalu se položil na Harryho, opatrně, aby podepřel svou váhu jednou paží, aby nemohl mačkat drobného Nebelvíra. Červenooký muž začal mapovat hrudník menšího muže svou pusou, zatímco volnou rukou se uvelebil na Harryho trenýrkách. Harry mírně pozvedl své boky, aby pomohl Tomovi s jeho dílem a brzy poté byl nahý také, přičemž se rozpačitě červenal a schoval hlavu do polštáře.
„Jsi krásný, Harry,“ šeptal Voldemort a líbal ho po jeho bradě. „Nebuď zahanbený.“
Nebelvír otevřel ústa a dovolil Tomovu jazyku vniknout. Jazyk v jeho ústech kroužil kolem jeho a loudil ho, aby se zapojil do tance, což udělal po chvilkovém otálení a nechal svůj jazyk, aby se dotýkal a přidal se k druhému. Odtrhli se, protože potřebovali vzduch a vyšší muž se přesunul dolů na Harryho tělo a sypal malé polibky po jeho břichu, dokud nedosáhl cestičky z chloupků, která vedla k Harryho nejsoukromějším oblastem. Harry okamžitě strnul a jeho oční víčka se pevně semkla.
„Ššš,“ chlácholil ho Temný pán, zatímco hladil Harryho ploché břicho. „Uvolni se pro mě. Bude se ti líbit, uvidíš.“
Byl to přesně ten okamžik, kdy se Harry uzavřel, jak to vždy dělával, když si jeho strýc myslel, že potřeboval být „poučený“. Jeho tělo se stalo ochablým stejně jako ta hadrová panenka, dokonce se uvolnily zatnuté pěsti a zavřené oči, jako kdyby všechna síla opustila jeho tělo. Nikdo by ho tak nemohl vidět zraněného a poníženého, to je to, co si slíbil poté, co mu to jeho strýc udělal poprvé. Úplně uzavřel svou mysl, uzamknul vzpomínky svých pocitů a stáhl je do nejtmavších koutů své mysli. Skořápka, tělo, nic víc. Nechal Toma provádět to, co chtěl dělat, pokud ho to udělá šťastným. Jeho oči se opět otevřely a kývl na Voldemorta, aby pokračoval.
Ať to bylo tím, že si všimnul změny v jeho očích nebo jestli si jen chtěl být jistý, že byl připravený, čekal o chvilku déle, než pokračoval v jeho opečovávání.
Tom jemně dorážel na Harryho vstup poté, co si hojně pokryl své prsty lubrikantem, který si dnes ráno připravil, než vklouznul jedním prstem dovnitř. Nad ním se ozvalo prudké nasání dechu a těsný prstenec svalů se na sekundu napjal kolem něj, než byl jeho prst opět uvolněný. Opatrně s ním dokola pohyboval a uvolňoval tak cestu, než přidal další prst, rozděloval je a šel trochu hlouběji, aby našel Harryho prostatu. Mladík čas od času vyjeknul a Tom se bál, že ho mohl zranit, ale pokaždé, když vzhlédl do bledé tváře, tak byla bezvýrazná a vypadala téměř klidně, jako by tady Harry ve skutečnosti nebyl. Důkladně připravoval krásu s havraními vlasy, říkal si, že to koneckonců slíbil (i když toho obvykle neřekl moc) a ignoroval letmou myšlenku, že ho nechce zranit. Také připravoval své ostatní milence, ale nikdy tak jak to nyní dělal s Harrym. Snad to bylo tím, že Harry je tak malý nebo možná proto, že má jen šestnáct nebo možná proto, že má strach, že ho roztrhne, pokud by nebyl dost opatrný. Přidal další prst, který z Harryho vyloudil slabý zvuk, který zněl trochu jako slabé kočičí mňoukání, když zase trefil jeho prostatu – miloval zvuky, které drobný Nebelvír vydával.
Když byl konečně spokojený se svou prací, vyklouznul s prsty ven a přesunul se nahoru, aby dal Harrymu další polibek, který byl opětován téměř mechanicky, zatímco si bohatě pokrýval svůj penis lubrikantem. Pak zahrnul Harryho bledou hruď polibky otevřenými ústy a umístil špičku svého penisu ke vstupu menšího muže a pomalu se tlačil dovnitř. Stále byl malý odpor, ale Harry nevypadal, že si toho všimnul. Tom se uklidil, dokud se Harry na něj znova nepodíval, ačkoli si nebyl jistý, že ho skutečně vidí a pak pohyboval svým mužstvím dál dovnitř, až byl plně uvnitř svého drobného manžela. Krátce čekal, dával Harrymu čas, aby se přizpůsobil, než se pomalu stáhl, jen aby neustále vnikával zpět ve stejném směru a otíral se o Harryho prostatu, tím mu způsobil, že vydal opět ten rozkošný zvuk, i když ne tak hlasitě jako předtím. Zmijozel trochu zvedl Harryho útlé boky, čímž změnil úhel svého vnikání a zelenooký chlapec ovinul své štíhlé nohy kolem jeho pasu, aby se podepřel. Tom se sklonil tak, aby mohl zase políbit křehkého chlapce pod sebou a poté ovinul jednu ruku kolem Harryho mírně ztopořeného mužství. Začal ho hladit v souladu se svým vnikáním, ale měl těžkou chvíli, aby neztratil kontrolu, a aby prostě nebušil do Harryho, protože byl tak nádherně těsný a ty zvuky ho málem doháněly k zbláznění. Chtěl, aby měli orgasmus ve stejnou chvíli, ale když byl blízko svého vyvrcholení, jen stěží se omezoval a Harry začal ostýchavě hladit jeho vyrýsovanou hruď, načež vystříkl své sperma do drobného kouzelníka pod ním a téměř propásl zachvění, které proběhlo Harryho tělem, když ho naposledy třikrát pohladil, čímž přivodil, že Harry vyvrcholil mezi ně a pokryl jejich těla lepkavou látkou. Jeho řitní svaly se svíraly kolem Tomova ochabujícího penisu a vysávaly z něj každou poslední esenci.
Po několika hlubokých nadechnutích vytáhnul svůj vyčerpaný úd z unaveného chlapce a přitáhl si ho ke své lehce zpocené hrudi, položil se vedle něho a vsunul jeho dokonce rozcuchanější hlavu pod svou bradu, poté dal Nebelvírovi lehký polibek na čelo.
„Teď spi, Harry,“ zašeptal a přetáhl přikrývku přes jejich těla. „Zítra ti ukážu všechno ostatní.“
Vrhl další dvě kouzla. Jedním očistil jejich těla a druhé tak, aby se jeho hůlka mohla zahřát o půl osmé, aby ho probudila a jen o pár minut později se jeho dýchání vyrovnalo.
Harry tady ležel vzhůru po zbytek noci, pozoroval svého novomanžela a všechno promýšlel. V žádném případě nemohl spát v náručí staršího muže, protože by se mohl probudit uprostřed noci, což bylo více než pravděpodobné, byl si jistý, že by panikařil a velice pochyboval, že Voldemort byl takový tvrdý spáč jako Draco. Malý Nebelvír byl jaksi překvapený Tomovým přístupem k němu a dal mu důvěru v použití antikoncepčního kouzla, jak si vzpomínal. Ten údajně zlý Temný pán ho skoro vůbec nezranil, i když se stále cítil ponížený a zrazený reakcí svého těla na jeho péči a vzpomínkami na svého strýce, které prosakovaly přes jeho pevné bariéry a sporadicky ničily každý kladný pocit, který mohl mít. Byl šokován, když viděl, jak je velký Voldemortův penis, rozhodně větší a delší než strýce Vernona, ačkoli neměl žádné jiné možnosti, aby to porovnal, ale Tom ho připravil tak důkladně, že to bylo pro mladíka něco zcela nového, a že to nebylo horší než s jeho strýcem. Samozřejmě pomohlo, že na to šli pomalu, i když si Harry přál většinu času, aby to jeho manžel mohl prostě uspíšit a dostal se přes to tak, aby se mohl opět vyhnout přemýšlení o strýcových trestech. Což bylo také důvodem, proč se přinutil k tomu, aby svýma rukama sáhnul nahoru.
A teď leželi spolu
v posteli. Fakt, že mu Tom dovolil zůstat tady, zmírnilo trochu ponížení,
alespoň s ním nebylo zacházeno jako s úplnou děvkou, i když by se
mohl obejít bez paží kolem svého těla.
18. První den – 1. část
Pozoroval spícího červenookého muže celou noc, teprve se otočil, když se Voldemort začal hýbat. Hary zavřel oči a zpomalil své dýchání, tak jak se to naučil od Šimonovi mamky a předstíral, že spí. Cítil poklesnout postel v jeho zádech, jak si Voldemort sedl, trochu se protáhl a pak šel do koupelny. Harry ho slyšel spustit sprchu a něco, co znělo jako holící strojek. O půl hodiny později se Temný pán znovu objevil plně oděný a chvilku stál ve dveřích, jako by si nebyl jistý, co dělat dál. Pak se opatrně přiblížil k Harryho straně postele, aby nedělal žádný zvuk a klekl si vedle jeho hlavy.
Odhrnul jeden z černých pramenů, který zakrýval jeho obličej: „Omlouvám se, jestli jsem tě včera v noci zranil, maličký!,“ zašeptal a vtiskl nevinný polibek na jizvu ve tvaru blesku, než rychle vyšel ze dveří.
Jakmile slyšel vnější zaklapnutí dveří, Harry mžouráním otevřel oči, otočil se na záda a zíral na černé závěsy přes deset minut, než vyskočil z postele a směřoval si to přímo pod sprchu. Drhnul se zuřivě od hlavy po paty, ničil všechny důkazy o tom, že se ho Tom někdy dotýkal, a pak se oblékl do mírně volných džínů a jednoho z jeho nových triček s lvíčkem na hrudi (bylo to jaksi zvláštní jít do své skříně a zjistit, že i s jeho novým oblečením sotva stačil dost naplnit jednu z polic), pečlivě skryl cucflek, který zdobil jeho krk a nemohl se ho jinak zbavit.
Pak zavolal Dobbyho, aby se ho zeptal na cestu, kde by mohl dostat snídani, poté, co si řekl, že by si Smrtijedi mysleli, že by to byla zbabělost, pokud by se neukázal. Malý domácí skřítek byl nadšený jako vždycky, že mohl pomáhat a vedl ho ke dveřím, které byly více než dvojnásobkem Harryho výšky.
„Tady to je, pane Harry,“ pištěl Dobby a hluboce se ukláněl. „Pokud by pan Harry potřeboval něco jiného, ať prostě zavolá Dobbyho nebo Winky. Je ještě něco, co může Dobby udělat pro pana Pottera?“
„Ty by si náhodou nevěděl, kdo už tam je, že?,“ zeptal se Harry zvědavě.
„Dobby ví: Vy-Víte-Kdo, Lucius Malfoy, Avery, Nott, Macnair, Crabbe, Goyle, Severus Snape, Bellatrix Lestrangeová a bratři Lestrangeovi,“ řeklo malé stvoření pyšně a Harry roztržitě přikývl.
Zdálo se jako by Smrtijedi byli ranní ptáčata. Harry se hluboce nadechl, odmávl rozloučení pro Dobbyho a zatlačením dveře otevíral. Nebyl si jistý, jestli všichni přestali konverzovat kvůli zvuku nebo jestli jen dnes ráno nebyli velmi hovorní, ale všichni se otočili čelem k němu. Jídelna, do které vstoupil byla tmavá, jak se zdál být celý hrad, zato po Harryho pravici byla obrovská skleněná okna, která dovnitř pouštěla světlo, i když tmavé kamenné stěny vypadali, že ho okamžitě absorbovali. Vyšlo najevo, že Dobby uvedl přítomné v pořadí, ve kterém uvnitř seděli. Voldemort seděl v čele dlouhého dřevěného stolu, který byl naložený jídlem a byl – překvapivě, překvapivě téměř černý. Po jeho levici byl Lucius a na protější straně byla prázdná židle, u které Harry předpokládal, že bude od nynějška jeho.
„Ehm, dobré?,“ řekl nejistě a šel pomalu tam, kde jeho vysoký manžel seděl v židli s vysokým opěradlem. „Na co všichni zírají, Tome?,“ zašeptal do ucha Temného pána.
„Předpokládal bych, že na tebe. Mimochodem, dobré ráno,“ odpověděl jasně.
„Můžu ti říkat Tome před tvými Smrtijedy?,“ požadoval Harry vědět; stále šeptal.
„Jistě.“
„Díky,“ Nebelvír otřel své rty o snědou líci a narovnal se. „Dobré, Luciusi.“
„Dobré ráno, Harry,“ opětoval blonďatý aristokrat; hledal na malém chlapci nějaké známky bolesti, ulevil si, když žádné nenašel.
„Je ve tvé kávě cukr?,“ černovlasý chlapec si opatrně prohlížel šálek, stále se nakláněl přes blonďákovu židli.
Lucius zakroutil hlavou; díval se popleteně, když si vzal jeho šálek bílé kávy a usrknul si z ní: „Dobrá, děkuji, teď je to má káva,“ řekl troufale a přešel k Severusovi dříve, než by mohl zformulovat odpověď.
„Dobré, Severusi,“ pozdravil Mistra lektvarů, který jen něco zabručel do knihy, kterou samozřejmě četl.
„Jestli přicházíš, aby si mi také něco ukradnul, tak Nebelvír bude v záporu dříve, než dokonce vkročíš do Velké síně,“ pak se mračil a škaredil se nahoru na svého studenta.
„Nejsi nijak zábavný člověk, Severusi,“ špulil pusu Harry. „A jestli mi nedáš něco k jídlu, tak madame Pomfreyová bude chtít tvou hlavu…“
„Nebojím se té věčně nespokojené čarodějky, Pottere,“ odfrknul si profesor a otočil stránku.
„…přinutí tě udělat všechny ty léčivé lektvary, přesvědčí Brumbála, že všichni studenti potřebují imunizaci proti rýmě a samozřejmě bude potřebovat tvou pomoc při poskytování lektvaru, prověří tě na každou nemoc nebo neduh, o kterém kdy slyšela a pak tě donutí vypít jeden z jejích lektvarů, bude…,“ vyjmenovával Harry, jeho úsměv se rozšiřoval, zatímco Snapeova tvář byla bledší a bledší.
„Dostal‘s mě, Pottere,“ nakonec ho přerušil a vrazil svůj talíř k culícímu se chlapci. „Tady, vezmi si všechno, co chceš.“
18. První den – 1. část
Pozoroval spícího červenookého muže celou noc, teprve se otočil, když se Voldemort začal hýbat. Hary zavřel oči a zpomalil své dýchání, tak jak se to naučil od Šimonovi mamky a předstíral, že spí. Cítil poklesnout postel v jeho zádech, jak si Voldemort sedl, trochu se protáhl a pak šel do koupelny. Harry ho slyšel spustit sprchu a něco, co znělo jako holící strojek. O půl hodiny později se Temný pán znovu objevil plně oděný a chvilku stál ve dveřích, jako by si nebyl jistý, co dělat dál. Pak se opatrně přiblížil k Harryho straně postele, aby nedělal žádný zvuk a klekl si vedle jeho hlavy.
Odhrnul jeden z černých pramenů, který zakrýval jeho obličej: „Omlouvám se, jestli jsem tě včera v noci zranil, maličký!,“ zašeptal a vtiskl nevinný polibek na jizvu ve tvaru blesku, než rychle vyšel ze dveří.
Jakmile slyšel vnější zaklapnutí dveří, Harry mžouráním otevřel oči, otočil se na záda a zíral na černé závěsy přes deset minut, než vyskočil z postele a směřoval si to přímo pod sprchu. Drhnul se zuřivě od hlavy po paty, ničil všechny důkazy o tom, že se ho Tom někdy dotýkal, a pak se oblékl do mírně volných džínů a jednoho z jeho nových triček s lvíčkem na hrudi (bylo to jaksi zvláštní jít do své skříně a zjistit, že i s jeho novým oblečením sotva stačil dost naplnit jednu z polic), pečlivě skryl cucflek, který zdobil jeho krk a nemohl se ho jinak zbavit.
Pak zavolal Dobbyho, aby se ho zeptal na cestu, kde by mohl dostat snídani, poté, co si řekl, že by si Smrtijedi mysleli, že by to byla zbabělost, pokud by se neukázal. Malý domácí skřítek byl nadšený jako vždycky, že mohl pomáhat a vedl ho ke dveřím, které byly více než dvojnásobkem Harryho výšky.
„Tady to je, pane Harry,“ pištěl Dobby a hluboce se ukláněl. „Pokud by pan Harry potřeboval něco jiného, ať prostě zavolá Dobbyho nebo Winky. Je ještě něco, co může Dobby udělat pro pana Pottera?“
„Ty by si náhodou nevěděl, kdo už tam je, že?,“ zeptal se Harry zvědavě.
„Dobby ví: Vy-Víte-Kdo, Lucius Malfoy, Avery, Nott, Macnair, Crabbe, Goyle, Severus Snape, Bellatrix Lestrangeová a bratři Lestrangeovi,“ řeklo malé stvoření pyšně a Harry roztržitě přikývl.
Zdálo se jako by Smrtijedi byli ranní ptáčata. Harry se hluboce nadechl, odmávl rozloučení pro Dobbyho a zatlačením dveře otevíral. Nebyl si jistý, jestli všichni přestali konverzovat kvůli zvuku nebo jestli jen dnes ráno nebyli velmi hovorní, ale všichni se otočili čelem k němu. Jídelna, do které vstoupil byla tmavá, jak se zdál být celý hrad, zato po Harryho pravici byla obrovská skleněná okna, která dovnitř pouštěla světlo, i když tmavé kamenné stěny vypadali, že ho okamžitě absorbovali. Vyšlo najevo, že Dobby uvedl přítomné v pořadí, ve kterém uvnitř seděli. Voldemort seděl v čele dlouhého dřevěného stolu, který byl naložený jídlem a byl – překvapivě, překvapivě téměř černý. Po jeho levici byl Lucius a na protější straně byla prázdná židle, u které Harry předpokládal, že bude od nynějška jeho.
„Ehm, dobré?,“ řekl nejistě a šel pomalu tam, kde jeho vysoký manžel seděl v židli s vysokým opěradlem. „Na co všichni zírají, Tome?,“ zašeptal do ucha Temného pána.
„Předpokládal bych, že na tebe. Mimochodem, dobré ráno,“ odpověděl jasně.
„Můžu ti říkat Tome před tvými Smrtijedy?,“ požadoval Harry vědět; stále šeptal.
„Jistě.“
„Díky,“ Nebelvír otřel své rty o snědou líci a narovnal se. „Dobré, Luciusi.“
„Dobré ráno, Harry,“ opětoval blonďatý aristokrat; hledal na malém chlapci nějaké známky bolesti, ulevil si, když žádné nenašel.
„Je ve tvé kávě cukr?,“ černovlasý chlapec si opatrně prohlížel šálek, stále se nakláněl přes blonďákovu židli.
Lucius zakroutil hlavou; díval se popleteně, když si vzal jeho šálek bílé kávy a usrknul si z ní: „Dobrá, děkuji, teď je to má káva,“ řekl troufale a přešel k Severusovi dříve, než by mohl zformulovat odpověď.
„Dobré, Severusi,“ pozdravil Mistra lektvarů, který jen něco zabručel do knihy, kterou samozřejmě četl.
„Jestli přicházíš, aby si mi také něco ukradnul, tak Nebelvír bude v záporu dříve, než dokonce vkročíš do Velké síně,“ pak se mračil a škaredil se nahoru na svého studenta.
„Nejsi nijak zábavný člověk, Severusi,“ špulil pusu Harry. „A jestli mi nedáš něco k jídlu, tak madame Pomfreyová bude chtít tvou hlavu…“
„Nebojím se té věčně nespokojené čarodějky, Pottere,“ odfrknul si profesor a otočil stránku.
„…přinutí tě udělat všechny ty léčivé lektvary, přesvědčí Brumbála, že všichni studenti potřebují imunizaci proti rýmě a samozřejmě bude potřebovat tvou pomoc při poskytování lektvaru, prověří tě na každou nemoc nebo neduh, o kterém kdy slyšela a pak tě donutí vypít jeden z jejích lektvarů, bude…,“ vyjmenovával Harry, jeho úsměv se rozšiřoval, zatímco Snapeova tvář byla bledší a bledší.
„Dostal‘s mě, Pottere,“ nakonec ho přerušil a vrazil svůj talíř k culícímu se chlapci. „Tady, vezmi si všechno, co chceš.“
„Kdo
vůbec říkal, že něco chci, Severusi?,“ smál se Harry a políbil jeho líci, čímž
způsobil, že své zamračení ještě víc prohloubil. „A Nebelvír vyhraje Školní
pohár.“
Skákal pryč a ignoroval reptání Mistra lektvarů a šel si sednout na své místo vedle Temného pána. Naneštěstí musel projít kolem Bellatrix Lestrangeové, která vystrčila svou nohu, aby mu přivodila pád.
Harry jen zvedl obočí a ladně ji překročil: „Co? Nepřicházíš, aby jsi také ukradl nějaké naše jídlo, Mudlovský šmejde? Vypadá to jako by můj nejdražší bratranec neplatil dost dobře za tvé služby, vždy jsem věděla, že měl špatné chutě. Stýská se ti po něm, malý Harry, chybí ti tvůj milovaný tatínek? Měl by si nám sloužit, to je ta jediná věc, pro kterou kdy budeš vhodný, beztak, jsi jen hošík pro potěšení a ubohá náhražka kouzelníka.“
„To je už příliš, Bello,“ chtěl Tom zasáhnout, ale slova uvízla v jeho hrdle, když sledoval svého manžela, který se pomalu otáčel; jeho tvář byla bezvýrazná a sahal po míse ovocného salátu.
„Chtěl byste trochu ovocného salátu, pane Lestrange?,“ řekl hlasem bez emocí ke staršímu Lestrangeovu bratrovi.
„Ne, děkuji vám, pane Pottere,“ odpověděl tmavovlasý muž; zmatenost svítila v jeho očích.
„Chtěla byste trochu ovocného salátu, paní Lestrangeová?,“ zeptal se Harry stejným způsobem a mírně naklonil hlavu.
„Ano, otroku,“ culila se vítězně vysoká černovláska.
Ale to netrvalo dlouho, protože místo naložení trochu ovocné hmoty na její talíř, Harry vylil mísu na její hlavu a tu dal na vršek: „Za prvé, správný výraz je míšenec dvojí krve, krvezrádce nebo produkt krevní zrady, za druhé, ujišťuji vás, že mám jiné kvality než servírování jídla nebo souložení a naposledy, doporučoval bych vám, abyste se ke mně nepřibližovala, nedotýkala se mě, nemluvila ke mně, neurážela mě a nikdy se opět nezaměřovala na mě nebo mou rodinu. Hezký den!“
S tím se otočil zády k rozlícené a ovocným salátem pokryté ženě a kráčel klidně na své místo.
„Ty,“ slyšel křik za sebou, ale neotočil se. „Zabiju tě bolestivě a pomalu,“ prskala a očišťovala se.
„Smrt?,“ vysmíval se Harry. „Nemám strach ze smrti, Lestrangeová. A bolest? Zažil jsem takové bolesti, které byste dokonce nedokázala popsat natož způsobit. Tak dělejte, proklejte mě, ujistím se, abych se vysmál do vašeho obličeje, jakmile skončíte se svými ubohými pokusy.“
„Tak je popiš,“ vybídla ho Smrtijedka.
„Tomu byste nerozuměla, protože k pochopení je zapotřebí citů a vy jich máte zjevně nedostatek v této oblasti,“ odpověděl Harry chladně; stále se neotočil a pokračoval ve své cestě.
Další věcí, kterou slyšel bylo švihnutí hůlkou a létající kletby. Harry se rychle otočil a sotva uhnul rudému paprsku. Bellatrix rychle postupovala vpřed, nepřestávala se svými útoky a Harry neviděl žádnou jinou možnost volby. Zářivé světlo obklopilo jeho tělo, na jednu či dvě sekundy a když zmizelo, zdálo se, že stejně také zmizel Harry. Většina Smrtijedů a Voldemort sám si mysleli, že Nebelvíra zasáhlo jedno z Bellatrixiních kouzel, ale pak spatřili poměrně malého a hubeného černého pantera s nepoměrně velkými tlapami a zářivýma zelenýma očima, který sehnul hlavu dolů v přípravě k útoku. A opravdu zaútočil: Bellatrix právě dokončila další řadu kouzel, když v tom malá šelma skočila dopředu a zasáhla její tvář jednou svou tlapou; drápy zanechali čtyři hrozivé červené a mírně krvácející šrámy na její tváři. Efekt skoku způsobil, že čarodějka ztratila rovnováhu a upustila hůlku a přistála na tvrdé kamenné podlaze s rozzlobeným panterem stojícím na její hrudi. Harry, panter, na ní syčel, ukazoval své působivé špičáky, čímž se čarodějce ztrácely zbytky barvy z její pleti. Pokusila se drápat pryč, což Harry dovolil, popoháněl ji až ke dveřím a přizpůsoboval každý její krok se svým vlastním. Jakmile zády narazila do dveří, sahala nervózně na kliku a nespouštěla oči z vrčící kočky; nakonec proklouzla úzkou mezerou a zavřela za sebou pevně dveře. Harry tam stál několik okamžiků, poslouchal nějaké zvuky a neotočil se, dokud si nebyl jistý, že odešla.
Kráčel zpět ke svému místu, přitom se měnil zpátky na půli cesty a žuchnul do židle.
„Drž jí dál ode mě,“ řekl zřetelně – nikomu neunikla podmiňující hrozba v jeho hlase.
„Ty jsi Zvěromág?,“ nakonec se Lucius zeptal po dlouhém tichu, ve kterém se každý na něho díval, jako byste byli sopkou, nejistí, jestli by znova nevybuchla.
„Zdálo by se, že ano,“ malý chlapec protočil oči.
„Proč jsi mě o tomhle neinformoval, když jsem ti řekl, že tě to budu trénovat?,“ zeptal se Tom trochu uraženě.
„Ó, to je mi strašně líto,“ odpověděl Harry sarkasticky. „Chtěl bys také znát všechna zlá kouzla, na které neznám protikletby? Hned ti napíšu seznam…,“ vstal od stolu se zamračením na jeho tváři.
„Počkej,“ Harry si opřel hlavu o stále zavřené dveře a netrpělivě si povzdechl: „Co, Tome?“
„Posaď se zpátky,“ nařídil Temný pán klidně, dokonce zašel tak daleko, že odtáhl Harryho židli, aby si mohl snadněji sednout.
/Nenávidím tě/, zasyčel Harry nebezpečně, ale sednul si a mlčky zíral na bod za Luciusovým ramenem.
Tom by měl být potěšený, že ho Harry poslechnul, že ano? No, ale nebyl. A i když věděl, že ho Harry ve skutečnosti nenenávidí, bolelo slyšet tato slova v takovém zvláštním místě uvnitř jeho hrudi. Nebo ho snad Harry nenávidí? Byl by se určitě nenáviděl sám, kdyby byl Harrym… Možná, že zranil Harryho včera v noci víc, než si byl vědom; malý chlapec se choval jaksi podivně, ale na druhou stranu si myslel, že by Harry na něho křičel a mohl ho vykastrovat, když spal, takže Harryho reakce byla rozhodně zvláštní… Roztržitě chňapnul pro svůj třetí sýrový sendvič, ale jeho ruka se setkala s prázdným talířem. Tom překvapeně vzhlédl, ještě před pár okamžiky tady jeden byl.
„Kdo vzal můj sýrový sendvič?,“ zavrčel, jeho oči blýskali hněvem.
„To jsem byl já,“ usmál se Harry nahoru na něho trochu příliš nevinně a ukazoval na sendvič, který ležel nedotčený na jeho talíři.
„Vrať ho.“
„Nech mě o tom přemýšlet…,“ Harry si zamyšleně klepal na bradu. „Ne. Udělej si svůj vlastní sendvič. Neříkej mi, že mocný Lord Voldemort není dokonce s to, udělat si svůj vlastní sendvič – to je opravdu žalostné, víš?“
Tom se na něj upřeně díval: „Každý dokáže udělat sendvič, ale já mám domácí skřítky, aby ho udělali.“
„Dal jsem jim den volna,“ zubil se Harry.
„Blufuješ.“
„Tak dobře, Dobby je ještě tady… Nemyslím, že se musíme přít o to, čí rozkazy vyplní, Tome,“ culil se drobný Nebelvír. „No tak, udělej si svůj sendvič.“
„Nemůžeš mi rozkazovat.“
„A kdo ti dal právo, rozkazovat mně?,“ obořil se Harry, jeho oči chrlili zelený oheň. „Chtěl si, abych se posadil k tomu pitomému stolu, jen aby na mě mohli dál zírat tvoji oblíbenci a teď mi dokonce nedovoluješ jíst nebo co?,“ díval se zlostněji, než se otočil ke svému sendviči, pečlivě vytáhnul ementál na okraj talíře, než ho složil zpátky dohromady.
„Co to děláš?,“ ptal se Tom mnohem zdvořileji.
„Moc nemám rád sýr,“ pokrčil rameny černovlasý chlapec, opět dráždil Toma: „Tak proč jsi vzal můj sýrový sendvič?“
„Proč jsi mi přikázal, abych si sednul zpátky, když ses jen chystal na mě křičet?“
Tom se zhluboka nadechl tak, aby se uklidnil.
Pokřikováním na Harryho by je nikam nedostalo a Harry měl jaksi s tím problém, když viděl Luciusův napůl pobavený a napůl nahněvaný výraz, řekl mu zcela také zřetelně: „Fajn. Můžeš mít ten sendvič a pro tvou informaci, chtěl jsem ti říct tvůj rozvrh pro následující týdny,“ otočil se ke Smrtijedům, kteří s fascinací sledovali jejich konverzaci. „Přestaňte na něj zírat,“ okamžitě se jejich pohledy odvrátili od nich.
„Nebudu se omlouvat,“ objasnil mladík tvrdohlavě, ovinul paže kolem nahoru přitáhnutých kolen v ochranném gestu. „Ona si začala a nikdy jsi se mě nezeptal, jestli už nejsem Zvěromág. A je to tvá vlastní vina, protože mi rozkazuješ.“
„Také jsem to od tebe neočekával,“ mírně se culil Tom, ale nebyla v tom žádná zloba. „Chtěl by si ještě něco sníst?“
„Ne, můžeš mít ten sendvič,“ odmítl černovlasý chlapec a postrčil svůj talíř k Temnému pánovi, který ho vděčně přijal. „Ale… kde je má káva?“
„Tady je,“ Rabastan, který seděl vedle něj, promluvil. „Položil jste si ho sem předtím, než vás má švagrová napadla.“
„Děkuji, pane Lestrange,“ odpověděl Harry, zdvořile se usmíval a přijal šálek; po napití z horké substance si popálil jazyk. „Do prdele, proč je ta zpropadená káva stále tak zatraceně horká?“
„Na všem nádobí jsou zahřívací kouzla,“ informoval ho Tom věcně, jeho úsměšek zmohutněl. „A neměl by si používat takový hrubý slovník.“
„Podívejme se, kdo to mluví,“ bručel drobný chlapec. „Ukážeš mi ten tvůj pitomý rozvrh v dohledné době nebo bych měl zkusit mé štěstí s jasnovidectvím?“
Voldemort si odfrkl, na pár sekund byl fascinovaný způsobem jakým se Harryho rty formovaly do malého ‘o‘, aby si pofoukal svou kávu a předal kousek papíru se všemi dny, které zbývali do doby, než by měla začít opět škola, které představovaly malé rámečky, ve kterých měl Voldemort napsáno buď „Bojová umění,“ „Nitrobrana,“ „Léčivé lektvary“ nebo „Zvěromágský trénink“. Vypadalo to, že rozdělení lekcí bylo přizpůsobeno různým dnům v týdnu a stejně měl zcela volnou neděli. V úterý a v sobotu měl pouze jednu lekci, zatímco každý další den byly naplánovány dvě.
„Zjevně nebudeš potřebovat Zvěromágský trénink, takže v této době budeš mít také volno,“ dodal Tom, poté, co se dal dohromady. „Přesné časy tvých lekcí si sjednáš se svými příslušnými učiteli.“
„Uvědomuješ si, že mám strašně moc volného času, že? Ne, že bych si stěžoval,“ rychle pokračoval. „Jen jsem čekal, že mě zatížíš prací, abych neměl žádný čas ke zničení tvého hradu nebo něco takového.“
Vysoký černovlasý muž se tvářil trochu nepohodlně, když odpovídal: /Myslel jsem, že bychom se mohli snad navzájem více poznat v jednom z těch volných dnů… S tím novým vývojem, nebudu mít s tebou žádnou lekci – alespoň když ještě nemáš povoleno používat magii – ale přesto jsem chtěl s tebou strávit nějaký čas. Možná bychom se mohli dohodnout na dnu, kdy si jen promluvíme a snad půjdeme na procházku? Uvědomuji si, že to není součástí smlouvy, ale myslím si, že by se to tímto udělalo více jednodušším a dlouhodobě příjemným… Co tomu říkáš?/
/Ne v neděli nebo v pondělí, ale jinak líbí se mi tvůj návrh/, opětoval Harry; také přešel do hadího jazyka.
/Co potom v úterý?/, nabídl uvolněně červenooký muž. /Máš celý den volný./
/Jistě/, přikývl Harry a usrkával svou bílou kávu. /Máš nějaké návrhy, co bych měl dělat v mém volném čase nebo bys raději počkal, s čím bych mohl přijít?/
/Lucius se mě ptal kvůli jeho synovi, jestli by Draco mohl strávit nějaký čas tady, protože jeho matka je pryč ve Francie s jednou jejích přítelkyň/, odpověděl Tom, pečlivě se zaměřoval na Harryho reakci. /Možná bys chtěl, aby tě zabavil?/
/Chtěl bych, aby přišel/, okamžitě souhlasil malý chlapec a Temnému pánovi neunikla nadějnost v jeho hlase, ani žárlivost, která vzrostla v jeho vlastní hrudi.
„Dobře,“ Tom vstal; napjatě nabídl svou ruku. „Protože to vypadá, že nás ostatní opustili, co kdybych ti pomohl najít jednoho z Lestrangeů, aby si mohl začít se svou první lekcí?“
Byla to pravda, kdesi v jejich dlouhé konverzaci v hadím jazyce se Smrtijedi rozhodli, že to byl nejspíše soukromý rozhovor nebo s největší pravděpodobností manželská hádka (přece na sebe syčeli, čímž nedělali nic, aby se vyvrátil tento dojem) a nechali je o samotě.
Harry se chytil nabízené ruky a nechal vyššího muže, aby ho vedl ven z jídelny velkými dveřmi, které byly dokonce vyšší než dva Voldemorti. Zrovna venku stál Rabastan, zřejmě na ně čekal, uvolněně se opíral o kamennou zeď a odstrčil se, když je uviděl a narovnal se.
„Můj pane, pane Pottere,“ sklonil ladně hlavu. „Pokud nemáte jiné plány, můj bratr a já bychom byli potěšeni, kdybychom zahájili trénink.“
„Chtěl bych také začít,“ odpověděl Harry plaše.
„Dobře, Harry, obávám se, že tě nebudu moci teď doprovodit, protože mám schůzku s Popletalem,“ Harry se zatvářil soucitně. „Jestli by si měl nějaké otázky nebo potřeboval s něčím pomoc, můžeš se zeptat buď Luciuse nebo Severuse,“ Harry přikývl. „Harry,“ ztišil svůj hlas tak, aby Rabastan, který zíral ven z blízkého okna, ho nemohl slyšet. „Máš nějaké bolesti po včerejší noci? Mám požádat Severuse o nějakou mast?“
„Ne, Tome, jsem v pohodě, ale děkuji,“ Harry se postavil na špičky, aby mohl otřít Voldemortovu líci svými rty. „Neboj se o mě, dokážu se o sebe postarat sám.“
„Já vím,“ opětoval a přitiskl své rty na Harryho jizvu. „Rabastane, udržuj ho v bezpečí a dohlédni na to, aby mu nikdo v žádném případě neublížil, rozuměl si?,“ nečekal na odpověď a odešel – spěchal, protože měl být na schůzce s Popletalem za méně než půl hodiny.
„Ano, Můj pane,“ přikývl Smrtijed. „Pane Pottere, pokud byste mě ráčil následovat?“
Harry šel poslušně za ním (což jak se zdálo mírně znervózňovalo hnědovlasého muže); příliš nevěnoval pozornost svému okolí, zatímco se pokusil získat nějaký obrázek na Rabastana. Byl si docela jistý, že se mu bude líbit víc, než Bellatrix, ale fakticky by se mu líbil každý víc, než ta pološílená žena, takže si neřekl mnoho.
„Můj bratr připravuje místnost tak, abychom mohli začít téměř okamžitě,“ přerušil Rabastan dlouhé ticho. „Máte nějaké zkušenosti s bojovým uměním? Jiné než je schopnost vyhýbat se kletbám?“
„Můj bratranec boxuje a ukázal mi nějaké z jeho úderů a další věci, ale není moc trpělivý, takže jsem se naučil jenom základy,“ Harry neměl rád takové otázky, připomínali mu jak je doopravdy slabý.
Dudley není zcela tak netrpělivý, prostě usoudil, že Harry je příliš slabý a malý pro boxování, poté, co ho neúmyslně počtvrté omráčil. Po pravdě řečeno, vůbec neztratil vědomí, ale vždy ho předstíral, aby tak snadněji necítil bolest, když měl jeho strýc s ním trochu „zábavy“.
„Dobře, myslím si, že je stále něco, na čem můžeme pracovat,“ rozhodl hnědooký muž a pozorně si prohlížel chlapce koutkem oka. „Jsme skoro tam, je to jen dolů po schodech.“
Nebelvír zdráhavě šel vpřed dolů poměrně úzkým a tmavým průchodem. Zuřivě mrkal, když sestoupil z posledního schodu a ihned byl oslepený jasným světlem. Toto není dobré, dodávala jeho mysl nápomocně: za ním byl Smrtijed, další někde před ním a stál tady jako jelen zastihnutý reflektory, bez představy jak místnost, kde byl, vypadá nebo kudy by přibližně mohl uniknout.
„Pane Pottere, doufám, že se vám líbí tréninkové místnosti,“ uslyšel přívětivý hlas po jeho levici a když opět zamrkal očima, zjistil, že se už přizpůsobily světlu.
K jeho překvapení se nezdáli být už v samotném hradu, ale někde venku. Vypadalo to jako malá mýtina, která byla ještě velká dost na to, aby měla dostatek operačního prostoru, i když v něm z větší části byly listnaté stromy a země byla pokryta měkkou, krátkou trávou a malými shluky květin.
„Jsme stále uvnitř?,“ zeptal se Harry ohromeně, pomalu se otáčel tak, aby si mohl všechno dobře prohlédnout.
„Ano,“ odpověděl Rabastan a culil se (výraz obličeje, který jak se zdálo mají všichni Smrtijedi hodně rádi). „Ve skutečnosti jsme ve sklepení. Většina z toho, co vidíte je iluze, ačkoli ta tráva pod vašima nohama je skutečná jako je jeden ze stromů a skála, kterou můžete vidět v tom vzdáleném rohu.“
„Vypadá to skvěle,“ vykřikl Harry a vesele se usmíval. „Ale nebylo by mnohem snadnější jít prostě ven? Mám na mysli, že tady je zahrada, je to tak?“
„Máte pravdu, ale je z větší části jako džungle a protože potřebujeme místo, kde se budete cítit příjemně se sebou a svým okolím; nechceme být přece napadeni zezadu,“ vysvětlil Rabastan a sundával si své boty. „Co kdybychom hned začali?“
Černovlasý chlapec přikývl, stále v úctě z této místnosti: „Nejprve vám předvedeme některé základní postoje, pane Pottere, mohl byste si sundat své boty a ponožky?,“ požadoval Rudolfus.
„Můžete mi říkat Harry, když chcete, pane,“ řekl chlapec, když konal jak řekl a pokládal úhledně své boty vedle čtyř větších bratrů Lestrangeových.
Ani jeden ze starších bratrů neodpověděl, nicméně si vyměnili pohled, Harry si nebyl jistý svou správnou interpretací a přikázal si, i když slušně, že je bude pozorně sledovat, zatímco dělali některé jednoduché pohyby.
První dvě hodiny nebo tak přešli hrozně pomalu se dvěma bratry, kteří opravovali všechno od způsobu jakým dělal pěsti k tomu, jak by měl pohybovat nohama. Ale nejhorší bylo, že se ho museli dotýkat, což ho opravdu znervózňovalo a měl těžkou chvíli, aby neucukl nebo se nepolekal pokaždé, když to udělali. A ve vší upřímnosti několik pohybů a postojů musel opakovat donekonečna, protože nebyly příliš uchvacující. Nakonec Lestrangeovi byli dosud spokojeni s jeho pokrokem a rozhodli se, že by si Harry měl po zbývající čas vyzkoušet některé kopy a údery na člověka.
Dva hnědovlasý muži sdíleli další úsměšek – zdálo se, že to hodně dělávali: „Už jsem vrhnul některá ochranná kouzla, pane Pottere, a teď začněme!“
Zelenooký kouzelník se stále tvářil pochybovačně, ale zaujmul pozici proti Rudolfusovi a začal s některými jednoduchými údery, zaměřené na jeho břicho, opatrně, aby s ním nepřišel do kontaktu. Párkrát to opakoval, dokud mu Rabastan nevyčetl tento postup a popohnal ho dopředu.
Harry sledoval obezřetně vzdálenost mezi Rudolfusem a jím, než váhavě zamířil další úder na tvrdé břicho. Jeho pěst se spojila s vycvičenými svaly a bázlivě vzhlédnul, když necítil žádné magické štíty, ale hnědovlasý muž jen přikývl a Rabastan ho vybídl, aby pokračoval. Takže prováděl údery a pak pokračoval s jedním z kopů, které mu dříve ukázali.
Všechno šlo dobře, dokud bratři nerozhodli, že by měl místo toho nasměrovat pár posledních kopů k Rudolfusově bradě. Uvážíme-li, že by Harry toho dosáhnul, jestliže by stál na špičkách, tak to bylo vlastně nemožné. Jenže Harry nebyl ten, co se vzdává – jeden z důvodů, že je stále naživu – a tak opět zkontroloval svou pozici a pak po hlubokém nádechu, udělal znovu stejný pohyb, jež mířil tak vysoko, jak jen mohl, důrazně udržoval své oči otevřené (to, aby ho znovu nemuseli za tohle kárat). K jeho překvapení a zjevně rovněž k překvapení Lestrangeových, jeho bosá noha se skutečně spojila s Rudolfusovým obličejem, zviklala ho a roztrhla jeho ret a když se ho Rabastan pokusil stabilizovat, tak všichni spadli do trávy, Harryho váha na jeho hrudi, vyrazila dech z mladšího bratra.
„Och, pro Merlina, omlouvám se vám, pane Lestrange a pane Lestrange, je mi to líto, všechno je to má vina, pánové, zranil jsem někoho z vás?,“ malý kouzelník slezl z obou, jeho oči se rozšířili strachem.
„Jsem v pohodě,“ odpověděl mladší z bratrů a masíroval si svou hruď. „A co ty, Rudo?“
„Já to rozhodně přežiju, i když to byl docela dobrý kop, pane Pottere,“ culil se. „Jste v pořádku, pane Pottere?“
„Mrzí mě, že krvácíte, pane Lestrange,“ Harry se váhavě postavil; ignoroval otázku a přešel k Rudolfusovi a jemně otočil jeho hlavu, aby si mohl prohlédnout poranění. „Cítím se kvůli tomu tak špatně. Měl byste si to zchladit, dokud to nepřestane krvácet. Dobby?“
Ihned se objevil malý skřítek s lup a okamžitě se ukláněl: „Pan Harry si něco přeje?“
„Ano, Dobby, můžeš mi přinést nějaké kostky ledu pro zchlazení rtu pana Lestrange?,“ požádal Nebelvír; unikli mu zmatené pohledy, které si oba bratři vyměnili.
Domácí skřítek dychtivě přikývl, lupnutím zmizel a vrátil se o sekundu později s několika kostkami ledu zabalenými do utěrky.
„Děkuji, Dobby, pozdravíš ode mě Winky?,“ Harry mu poděkoval a předával utěrku staršímu Smrtijedovi.
Obrovský úsměv rozdělil Dobbyho obličej a po souhlasném zakroucení hlavou opět zmizel.
„Pane Pottere, co to děláte a mohl byste konečně zodpovědět otázku?,“ mračil se Rabastan a jeho bratr souhlasně přikývl.
„Jste si jistý, že jste v pořádku, pane?,“ ujišťoval se zelenooký chlapec, opět se vyhýbal otázce.
„My jsme v pohodě, prskal Smrtijed. „Teď, zodpovězte otázku!“
„Nekřičte na mě!,“ obořil se Harry zpátky. „A nepřikazujte mi! Co si myslíte, že děláte? Řekli jste mi, že jste vyvolali nějaká kouzla, která by zabránila tomu, aby se nic nestalo a teď máte roztrhlý ret, pane Lestrange! Je mi fuk, když se vám líbí být zmlácený, ale tohohle se účastňovat nebudu, pane! A vy nejste o moc lepší, pane Lestrange.“
„Upokoj se,“ řekl Rudolfus, přičemž si odendal kostku ledu ze svých úst. „Vůbec jsme neočekávali, že skutečně dosáhnete mé brady, takže jsme nevyvolali žádná kouzla, abychom kryli tuto část mého těla.“
„Zatraceně dobře jste mi řekl, abych kopl do vaší brady!,“ zuřil Harry; zabodával se pohledem do hnědovlasého kouzelníka. „Udělal jsem všechno, o co jste mě požádali, abych doposud dělal, proč jste si myslel, že bych tohle rovněž neprovedl, pane Lestrange?“
„Podcenili jsme vás, pane Pottere a omlouváme se, že jste si myslel, že jsme vám lhali,“ upokojoval ho Rabastan. „Za tohle se vám oba omlouváme. Nyní mohl byste nám říci, jestli nejste zraněný?“
„Bolí mě kotník,“ zamumlal Harry tlumeně se skloněnou hlavou.
„Pokud si sednete, můj bratr a já se na to podíváme,“ Rudolfus se usadil do měkké trávy a jeho bratr ho následoval.
Harry se posadil naproti nim a mlčky ukazoval na jeho levou nohu, i když trochu vyčítavě. Starší Smrtijed opatrně vyhrnul jeho nohavici, aby se mohl lépe podívat na způsobenou škodu a umístil malou nohu do svého klína. Kotník byl trochu oteklý a hrál nepříjemným odstínem modré.
„Vypadá to, že je vyvrtnutý,“ vyslovil mladší z obou bratrů. „Obvážeme ho a přivedeme vás k Severusovi – Jsem si jistý, že na to má lék.“
„On je s Tomem na té schůzce s Popletalem a Brumbálem,“ zasáhnul Harry, vysloužil si tak dva překvapené pohledy. „Ale ocenil bych, kdybyste ho mohli obvázat předtím, než půjdu.“
„Nikam nepůjdete, když jste zraněný!,“ řekli bratři současně.
„Nepůjdu?,“ vysmíval se zelenooký chlapec a vstával; ani neucukl, když zatížil svůj kotník. „Nepotřebuju chůvu, nechte mě oba na pokoji.“
„Naše lekce ještě neskončila, pane Pottere!,“ přel se Rudolpus. „Sedněte si.“
Harry se pronikavě zasmál: „Je to jedna z těch situací, kdy mi něco řeknete, abych něco udělal, ale ve skutečnosti ode mě nečekáte, že to provedu? Tentokrát nebudete zklamán, pane!“
Harry šel odhodlaně ke schodišti a ujišťoval se, že není viditelná žádná známka po jeho zranění: „Pane Pottere!,“ ozval se Rudolfus trochu méně lhostejně, ale Harry pokračoval ve své cestě.
Oba bratři si vyměnili opět jeden z těch pohledů, se kterým se zdáli být schopni komunikovat stejně jako se slovy: „Harry, prosím počkejte!“
Malý chlapec se zastavil a otočil se čelem k nim: „Snad bychom si mohli na chvilku promluvit, dokud se Severus nevrátí z té schůzky?,“ navrhl Rabastan naléhavě.
„O čem promluvit, pane Lestrange?,“ zeptal se Harry obezřetně, ale zůstal tam kde byl.
„Proč se zase neposadíte a zatímco ošetříme vaše zranění, můžete se nás zeptat na nějaké otázky?,“ nabídl Rudolfus.
„Fajn, ale nelžete mi. Jestli nechcete, abych zrovna tak odpovídal,“ Harry si opět sedl a vrhal k oběma mužům vážné pohledy.
Oba současně přikývli a začali opečovávat jeho kotník.
„Kolik je vám let, pane Lestrange?,“ malý chlapec se rozhodl začít s nějakou jednodušší otázkou – alespoň, kdyby Lestrangeovi nebyli tak domýšlivý jako Sirius.
„34,“ „36,“ odpověděli ve stejnou chvíli, takže Harry vše, čemu rozuměl byla směsice slov, když mluvili jeden přes druhého.
„Promiňte?,“ Harry pobaveně zvedl obočí. „Mohli byste to zopakovat a tentokrát snad jeden po druhém, pánové?“
„Říkejte nám našimi křestními jmény, jinak to bude matoucí,“ řekl Rabastan po jedné interakci tváří v tvář s jeho bratrem. „Můj bratr má 36 a já 34.“
Harry tak tak potlačil uculení, už byl zvědavý jak jim dlouho potrvá, až si to uvědomí nebo ještě lépe, jak dlouho bude jejich tvrdohlavost vstupovat do cesty: „Takže, vy oba jste nejmladší Smrtijedi ve vnitřním kruhu, správně?“
Oba němě přikývli, zatímco Rudolpus zavazoval obvaz.
„Jak to, že znáte všechna ta bojová umění? Není to vlastně Kouzelnická záležitost, že ano?,“ podíval se netrpělivě na Rudolfuse, vědomý toho, že se uchýlí k odpovědi.
„Jeden z našich předků ztratil svou magii v duelu, aby hájil čest rodiny – jeho soupeř čekal dítě s jeho sestrou a odmítl si ji vzít – nejdříve se zdálo, že časem znovu získá svou magii a také něco z ní znovu získal, ale nikdy se znovu ani po dvou letech nesrovnala. Protože zabil toho druhého kouzelníka, jeho rodina přísahala, že se mu pomstí a on si nemohl dovolit mít takovou slabinu. Takže se ukrýval a naučil se všechno o bojových uměních – z knih a od Mistrů tohoto umění. Nakonec byl připravený dostatečně na to, aby opět čelil svým nepřátelům a když zaútočili, on zvítězil, zachytil je nepřipravené na jeho nové schopnosti. Mysleli si, že se pustil hlouběji do černé magie, než kdokoli před ním, protože prostě nemohli pochopit jak se jim ubránil bez své hůlky. Domnívali se, že jeho magie byla tak nyní silná, že byla neviditelná a smrtící. Takže požádali o příměří. Zato náš předek v tom viděl výhodu a naučil své potomky vše, co uměl a ti to opět řekli svým dětem a tak dále,“ vysvětlil starší bratr.
Černovlasý kouzelník zahučel hm a tvářil se zamyšleně. Takto strávili nějakou chvíli v tichosti, zatímco Smrtijedi čekali na Harryho, až přijde s další otázkou.
Časem vzrostla netrpělivost: „Chcete se nás ještě na něco zeptat?,“ zeptal se Rabastan.
„Ó, promiňte, jen jsem se zamyslel,“ Harry nepatrně zčervenal. „Teď nemám žádnou otázku, ale pokud se chcete na něco zeptat mě, tak do toho…“
„Kdybych dnes ráno řekl ano, vyklopil byste na mě ovocný salát?,“ zeptal se Rudolfus zvědavě.
„Já nevím. Možná…,“ Harry ho pečlivě studoval a přehrával si tu scénu v hlavě. „Nejspíš.“
„Dobře, navíc nemám rád ovocný salát,“ zamumlal starší Smrtijed, překvapený, když slyšel Harryho se chechtat.
„Dobrý, opravdu,“ mírně se usmál. „Rabastane, máte nějakou otázku?“
„Mohl jste se vždycky přeměňovat do pantera nebo jste se jím naučil být?, vyptával se; vzpomínal na zuřivou malou šelmu.
„Ani jedno,“ odpověděl Harry. „Jsem přírodní Zvěromág, ale Brumbál blokoval mou magii, protože se bál, že bych mohl všechno vyhodit do povětří v mém dětinském výbuchu hněvu. Pouze jsem měl přístup tolik k mé magii, že jsem nemohl být fyzicky nemocný předtím, než jsem přišel do Bradavic. Když jsem přijal můj dopis, samozřejmě jsem ji získal více, ale stále byla držena na uzdě, takže jsem objevil tuto schopnost teprve někdy v loňském roce.“
„Takže Brumbál uvolnil tvé spojení?,“ usoudil Rudolfus, ale Harry vehementně kroutil hlavou.
„Ne, blokování bylo založeno na důvěře: pokud jsem mu věřil, měl přístup k mé magii a mohl s ní prakticky nakládat jak se mu zlíbilo,“ vysvětloval. „Když se odmítal celý rok dívat do mých očí, určil Severuse, aby mi pomohl a konečně ode mě získal věštbu, má důvěra poprvé zakolísala a pak úplně zmizela a s tím i to spojení.“
„Nezdáte se být kvůli tomu naštvaný,“ všiml si Rabastan. „Já bych byl rozzuřený, kdyby někdo omezoval mou magii.“
„Nevěděl jsem, že jsem byl kouzelník, takže jsem ji pak nepostrádal,“ nonšalantně pokrčil rameny zelenooký chlapec. „A nikdy jsem o tom do nynějška nevěděl a teď ji mám zpátky, na co být kvůli tomu naštvaný? Vždycky jsem měl dost magie a i když snad některé věci mohl jít jinak, kdyby mi tohle neudělal a neřekl to, mohlo to být lepší, co udělal to udělal. Nemohu si příliš dělat starosti kvůli minulosti!“
„Myslím, že to dává smysl,“ nakonec rozhodl Rudolpus a zvedal jedno obočí, když se Harry zhroutil smíchem.
„To děláte vždycky?,“ vyhrkl mezi smíchem.
„Co?,“ oba řekli zmateně a vyměnili si pohledy.
„Vždycky se střídáte v mluvení,“ objasnil Harry a znovu se smál, když vrhli na sebe překvapené pohledy. „Vy jste si toho ještě nevšimli, že?“
„Ne,“ přiznali se, než Rabastan sám pokračoval: „Myslím, že to je jeden ze zvyků, které jsme si vyvinuli v Azkabanu.“
„Omlouvám se, pokud jsem přinesl špatné vzpomínky,“ okamžitě se Harry omlouval. „Prostě mě to překvapilo. A je to takové roztomilé.“
Teď to byli oni, kdo se smáli nad Harryho zrudlou tváří: „Tedy, děkujeme, Harry,“ řekl starší bratr. „A je to v pořádku, koneckonců jsme vám nabídli, že nám smíte klást otázky.“
„Pak tedy, pokud by vám nevadilo, když se zeptám, jak jste se tam udrželi duševně zdraví?,“ zeptal se plaše Nebelvír.
Starší kouzelníci vypadali, že o tom chvíli přemýšlí, než Rabastan odpověděl: „Na rozdíl od vašeho kmotra jsme nebyli ve vysoce střeženém traktu, ale někde, kde Mozkomoři hlídkovali jen jednou za den. Samozřejmě být tam za mučení dvou lidí do nepříčetnosti není tak špatné jako být tam jako nevinný. Každopádně jsme měli také cely vedle sebe, takže jsme si mohli připomínat všechny dobré věci z našeho života.“
„Cítíte kvůli tomu lítost?,“ chtěl vědět Harry a díval se dolů tak, aby nemohli vidět naléhavý prosebný pohled.
„Ano,“ řekli okamžitě bez zaváhání. „Nejsme rozhodně hrdí na to, co jsme udělali, ale my jsme zoufale hledali Temného pána a má žena byla přesvědčena, že by Longbottomovi měli vědět něco o tom, kde se nachází. Bylo to úděsné jednání a my jsme měli alespoň mít slušnost, abychom je zabili.“
„Možná,“ dal si na čas zelenooký kouzelník, než se ozval hlasitý gong, který se zdál být naprosto nevhodný v jejich pseudo-vyjasňování; Rabastan vysvětlil, že je čas na oběd a měli by jít zpátky nahoru.
Rudolfus natáhnul ruku ke stále sedícímu Harrymu a vytáhl ho na nohy a stabilizoval ho, když opět směřoval ke ztrátě rovnováhy. Oba bratři vedli menšího kouzelníka nahoru po schodech a pak se přesunuli tak, že ho obklopili jako dva ochránci a ne velmi subtilní osobní strážci. Harry byl napůl pobavený jejich chováním a napůl vystrašený jejich blízkostí a jak se vysoko nad ním tyčili, nicméně byl vděčný, že mu ukazovali cestu tmavým hradem.
19. První den – 2. část
„Ahoj, Tome,“ pozdravil Harry, když vešel do jídelny a spatřil Voldemorta, který již seděl u stolu. „Jaká byla tvá schůzka?“
„Proč kulháš?,“ zeptal se zpátky černovlasý kouzelník, když si všimnul, že Harry zcela nenamáhal levou nohu tak moc jako tu druhou.
Harry nonšalantně pokrčil rameny, zatímco vklouznul do své židle: „Ztratil jsem rovnováhu. Co je k jídlu?“
„Rabastane,“ zavrčel Tom, přičemž ignoroval svého manžela. „Domnívám se, že jsem ti řekl, že budeš nést odpovědnost, pokud by se můj manžel zranil.“
Otáčel svou hůlkou mezi prsty, než zamířil na Smrtijedovu hruď, který jen sklonil hlavu.
„Tome,“ malý chlapec vstal ze svého místa a přesunul se mezi ně. „Ty jsi ten jediný, kdo mi ubližuje.“
Voldemort málem vyjeveně zíral. Jak se opovažuje? Nebyl snad minulou noc pozorný a něžný? Nezeptal se ho dnes ráno, jestli něco nepotřebuje, kdyby byl zraněný? Ale pak si uvědomil jak jemně Harry promluvil – ne vyčítavě, ale jako by se obviňoval za svou slabost – a že jizva ve tvaru blesku na jeho čele měla nezvyklou barvu. A pak si vzpomněl, že jeho zloba ubližovala křehkému manželovi. Shlédl na něj a uviděl bolest v jeho krásných zelených očích a náhle se cítil neuvěřitelně vinným – něco, co mu nebylo známé.
Harry uchopil jeho pravou ruku a lehce ji přitiskl na své čelo. Tom mírně ucukl, jakmile pocítil žár pod jeho prsty a jemně ho vtlačil zpátky do jeho židle. Pak vyčaroval obklad s ledem a předal ho Harrymu.
„Bylo by lepší, kdybych šel někam jinam, dokud se neuklidním?,“ dotazoval se a pozoroval, jak si malý chlapec držel obklad s ledem na čele.
„Ne, budu v pořádku,“ Harry se na něj usmál. „Za předpokladu, že nebudeš nikoho mučit a že dostanu něco k jídlu.“
Tom se jemně usmíval a luskl prsty, načež se jejich talíře naplnili italskými těstovinami s pestem: „Tak jaký jinak byl tvůj trénink?“
Vedli společenskou konverzaci zatímco jedli a pak se Voldemort omluvil, protože musel vyřídit nějaké povinnosti a lehce políbil vršek Harryho hlavy. Nebelvír se přesunul až tam, kde u stolu Severus stále jedl a protože tam nebyla žádná židle k dispozici tak se svalil do klína Mistra lektvarů.
„Co to děláš, Pottere?,“ ušklíbal se Severus.
„Povídám si s tebou, Severusi,“ odpověděl troufale.
„A proč sedíš na mém klíně?,“ Severus si všiml znepokojených divných pohledů, které přijímali.
„Protože nemůžu velmi dobře sedět na klíně pana Goyla, nebo snad můžu?“
„Pak tedy musíš stát, Pottere, vstaň!“
„Ale má noha ještě bolí,“ špulil Harry pusu a Severus si povzdechl, než pokračoval v jezení kolem chlapce, který seděl na jeho klíně. „O čem jsi chtěl se mnou mluvit, Pottere?“
„Proč mi pořád říkáš Pottere, Severusi? Udělal jsem něco špatně?,“ nyní když se vyžíval ve své dětinskosti, stával se znova ustrašeným a nejistým.
Severus si opět povzdechl, hadovitým pohybem přesunul jednu paži kolem Harryho pasu, aby mu zabránil v odchodu: „Kdepak, Harry, to je prostě můj naštvaný, kousavý jazyk a hořké já. Není to tvoje vina, Harry, vynasnažím se být milejší, ale obávám se, že jednou za čas to zopakuji. Dokážeš s tím žít?“
„Samozřejmě, Severusi. Nemusíš se kvůli mně měnit, ale prosím tě, nebuď na mě naštvaný,“ prosil Harry a tulil se trochu blíž.
„Děkuji, Harry,“ odpověděl Mistr lektvarů. „Nuže, co bys řekl tomu, kdybychom šli do mého labu a našli něco, co by pomohlo tvému kotníku? Můžeš jít?“
Drobný Nebelvír se zašklebil nahoru na staršího muže, vstal a natáhl jednu malou ruku: „Šel jsem celou cestu sem. Viděl si, co Rudolfus udělal z té místnosti? Je to skvělé. A on a Rabastan jsou také docela milý, poté, co si na ně zvykneš.“
A tak mluvili – nebo spíše Harry mluvil s občasným Severusovým nějakým jízlivým komentářem a vedl je do svých pokojů s jeho lektvarovým labem a skladem. Pak posadil Harryho do židle s vysokým opěradlem za jeho stolem tak, aby jeho nohy volně visely k jedné straně a mohl si tu nohu prohlédnout a profesionálně ošetřit s jednou jeho mastí. Poté, co ji aplikoval, použil opět čistý obvaz ke stabilizaci křehkého kotníku. Severus se krátce podivoval jak je Harry skutečně hubený, když viděl jeho bledou a zjevně příliš hubenou nohu a zvažoval, že mu domluví, ale řekl si, že Harry má teď pravděpodobně jiné problémy a že by na to měl prozatím dbát.
„Měli bychom začít s tvým tréninkem Nitrobrany, Harry?,“ místo toho nabídl. „Takto budeš mít více volna večer a jednou ji musíš zvládnout, aby si byl s to blokovat emoce Temného pána.“
„Nitrobrana z tohoto hlediska nepomůže,“ opravil ho Harry. „Nemyslíš, že se o to Tom pokoušel? Necítím jeho pocity, i když můžu říct, že je cítím odloučeně, pokud je neblokuje, jen cítím bolest, kterou způsobují. A už jsem Nitrobranu zvládnul minulý měsíc. Šimonova mamka mi to ukázala. Můžeš mě vyzkoušet, jestli chceš.“
Severus neposkytl Harrymu čas, aby se připravil na jeho mentální útok a okamžitě vystřelil kouzlo. K jeho překvapení vůbec nemohl vpadnout do Harryho mysli a místo toho našel docela silnou bariéru, chránící Harryho vzpomínky a pocity od něj. Jeho tvář byla také netečná a jeho oči zavřené. Severus byl ohromený a souhlasně přikývl.
„Předpokládám správně, že o tom Temný pán neví?,“ řekl se zamračením; Harry němě přikývl a tvářil se velmi vinně. „Pak ho tedy budeme informovat večer. Co by si chtěl dělat teď? Nemůžu ještě začít s Nitrozpytem, protože to vyžaduje tvoji hůlku.“
„Nevím, je něco, s čím ti můžu pomoci?,“ zeptal se Harry nazpět; hupsnul na stůl, aby si mohl Severus sednout do židle.
„Tak dobře, normálně bych pracoval na lektvaru, ale nemyslím si, že by ses z toho těšil tolik jako já,“ odpověděl černovlasý muž.
„Mě by to vůbec nevadilo. Pomůžu ti, ledaže by si raději pracoval sám,“ usmál se Harry plaše.
„Můžeš mi pomoci připravit všechny přísady pro Vlkodlačí lektvar. Už jsem s ním začal dva dny po úplňku, ale aby byl účinný, musím přidat další přísady v určitých časech – je snazší ho dělat, když je už všechno nasekáno, nakrájeno a rozdrceno na prášek,“ smiloval se Severus a poté mu Harry věnoval zářivý úsměv a postavili se k práci.
Pilně pracovali v tichosti a Mistr lektvarů vysvětloval použití jednotlivých přísad, zatímco Harry pozorně poslouchal a ptal se čas od času na otázku. Nakonec byl čas na večeři.
Jakmile vešli do jídelny, která byla nyní osvětlena tucty svíček podél stěn a na dlouhém černém stole, Harry spatřil druhou stříbroplavou hlavu vedle Luciuse.
„Draco,“ vykřikl, řítil se k němu a objímal ho zezadu. „Jsem tak rád, že jsi tady.“
Blonďatý chlapec se postavil a sám uzavřel malého černovlasého Nebelvíra do své náruče: „Je milé, že tě také vidím, Harry. Ale, co jsem to tady slyšel? Dokážeš se opravdu přeměnit do roztomilého černého pantera? Ukaž mi to!“
Harry ho lehce plácnul po rameni: „Nejsem roztomilý. Dívej se!,“ vyprostil se a změnil se do své Zvěromágské podoby.
Draco se chechtal, když viděl příliš velké tlapy a obrovské zelené oči a vysloužil si tím zlostný pohled od zmíněných očí. Začal vydávat broukavé zvuky a netrpělivě vztáhnul svou ruku. Hubená kočka na něho valila oči, než na něj skočila a olízávala blonďákův obličej s jejím mokrým jazykem a způsobila tak Dracovi, že vydával zhnusený zvuk.
„Jsi nechutný, Pottere,“ tlačil malé zvíře dál od sebe a pečlivě si kapesníkem otíral svůj obličej. „Ale nicméně roztomilý,“ dodal rozpustile a překvapil Harryho neovladatelným smíchem.
Malý chlapec se rozhořčeně rozzlobil (změnil se zpátky jakmile si Draco začal očišťovat obličej) a posadil se do židle.
„Tome, Severus si myslí, že bych ti měl říct, že ovládám Nitrobranu,“ řekl a natáhnul se pro vařené brambory.
„Za jedno odpoledne?,“ zeptal se Temný pán skepticky a zvedl jedno obočí.
„Ne, za dva týdny,“ opravil Harry. „A opět ses mě nezeptal, jestli ty lekce potřebuji, tak si nezačínej stěžovat.“
„Nebudu,“ bránil se Voldemort. „Ale budu muset upravit tvůj rozvrh.“
Harry pouze pokrčil svými rameny.
„To by vysvětlovalo, proč ses tak mohl úplně uzavřít,“ poznamenal Draco. „Zajímalo mě to.“
„Neuzavřel jsem se, Draco,“ protestoval Harry. „Prostě si občas vyberu, že nebudu nosit mé srdci na dlani. Pokud by tohle bylo považováno za znak Nitrobrany, tak bys z ní byl dvojnásobný mistr, Ledový princi!“
„Ledový princi?,“ dožadoval se blonďák. „Kdopak mi takhle říká?“
„Všichni,“ odpověděl menší chlapec. „Upřímně, nemáš žádné špehy? Celý Nebelvír ti takto říká.“
„Och?,“ dotazoval se Zmijozel. „S jakými dalšími jmény přišla tvá kolej?“
Harry nechtěl odpovědět na tuto otázku. Byly pouze tři jména jak Nebelvírští často říkají Malfoyově dědici a Ledový princ bylo určitě nejmilejší, většinou ho používali některé zamilované holky jako Levandule nebo Parvati. Ale blonďák se do něj nepřetržitě strefoval, až konečně odpověděl, přesto… snad by jedno jméno pro něj stačilo.
„Fretčí kluk,“ zamumlal tedy. „I když tohle je většinou jen Rona.“
„Jaké je další?,“ Draco si všiml Harryho znepokojení a nevěřil, že to bylo kvůli takovému starému vtipu.
„Nechtěj to vědět, věř mi,“ prosil Harry, ale šedooký chlapec nepolevil, takže se pohnul dopředu a zašeptal urážku do jeho ucha: „Coura ze Zmijozelu.“
„Cože?!,“ zaječel druhý chlapec a přitáhl pozornost každého u stolu. „Ty a tvoji hloupí přátelé nemají žádné právo, říkat něco takového o mně. Já nejsem žádná coura, Pottere. Ale chceš vědět jak říkáme tobě? Děvka z Nebelvíru, je to rozhodně přiléhavější, než vaše malé jméno pro mě.“
„Nikdy jsem ti takto neříkal, Draco,“ Harryho oči byly plné nevyplakaných slz.
„Ano, samozřejmě svatý Potter by nikdy nepoužil taková vulgární slova – ty je jen šeptáš do ucha svým zákazníkům a oni to rozšiřují,“ prskal, příliš moc zabraný do svého hněvu, že si nevšiml slz, které stékali po Harryho bledých lících.
Voldemort je ale viděl a k připojení k žárlivosti, která se rozhořela při zmínce o někom dalším, který se dotýkal jeho Harryho, také pocítil zlost na Malfoyovic kluka, protože rozplakal jeho malého manžela.
„Pane Malfoyi, odejděte od tohoto stolu na takovou dobu až dokud se nenaučíte trochu náležitému chování u stolu,“ zahřměl hrozivě a překvapil blonďáka svým neovladatelným hněvem. „Možná se můžete připojit k vaší tetě v této povinnosti. A teď ven!“
Proti všem racionálním myšlenkám, které ovládal, Draco nepospíchal přes nejbližší dveře, mumlající omluvu, ale přesunul se k chlapci, kterého právě urazil a vypadal silně zraněný a který byl schoulený na své židli.
„Harry,“ přikrčil se vedle něho. „Omlouvám se. Byl jsem jen tak naštvaný, nemyslel jsem racionálně. To mi však nedává žádné právo, říkat ti takové věci, nejsou pravdivé a všichni to ví. Každý ví, že tohle jsou jen nesmyslné fámy, které vytvářejí pozornost vyhledávající, hloupí lidé. Ale půlka školy si opravdu myslí, že jsem coura a to je důvod, proč jsem reagoval tak špatně. Dokážeš mi odpustit, Harry?“
„Nikdy jsem ti takhle neříkal, Draco,“ šeptal Harry trhaně. „Dokonce jsem se je pokusil zastavit, aby to neužívali. Oni pouze žárlí. Holky, protože jim nevěnuješ byť letmý pohled a kluci, protože se holky o ně dál nezajímají, když jsi někde poblíž. Ale myslel jsem, že jsme přátelé, jak můžeš říkat něco takového? Proč jsi se mnou jednal jako kdybych byl děvka?“
„Harry, ne!,“ vykřikl Draco šokovaně. „Ty nejsi žádná děvka!“
„Jak bys to mohl vědět, Draco?,“ ušklíbal se druhý chlapec hořce. „Nevíš do prdele nic o mém životě! Co ty všechno víš, mohl jsem tak prodávat mé tělo po léta!“
„Ne,“ chechtal se Draco, ačkoli Voldemort byl daleko od pobavený. „Malfoyové se nestýkají s děvkami, Harry, a teď už nebuď na mě naštvaný, prosím? Dudley mě určitě zabije, kdybych ti zkazil chuť k jídlu.“
„Jsi nemožný!,“ smál se Harry, otíral si tvář a hned se ujal změny tématu. „Jak se ostatní Zmijozelové dokážou s tebou vypořádat každý boží den?,“ blonďák otevřel pusu, aby protestoval, ale Harry ho krátce utnul. „To bylo řečnicky. Tak tedy, co budeme dnes večer dělat?“
„Uděláš si domácí úkoly,“ přerušil je Tom, netrpělivý, aby se opět chopil kontroly nad celou situací.
„Už jsem udělal mé domácí úkoly, Tome, Harry ho mírně informoval. „Můžeš si je přečíst, jestli chceš, i když jsem nechal Severuse zkontrolovat mou esej z Lektvarů, Remuse opravit Obranu a pojednání z Astronomie, Nevilla prohlédnout mou práci z Bylinkářství, ale pokud by si mi chtěl říct svůj názor na ostatní, uvítám to, když to tak učiníš.“
„Proč máš k sakru už hotové všechny ty eseje?,“ řekl Draco, vyslovil to, co měli všichni na mysli. „A proč si dělal práci do Astronomie, myslel jsem si, že nechceš pokračovat v tomto předmětu.“
„To neznamená, že prostě všechno zapomenu, dosud jsem se učil, protože jsem se nudil,“ pokrčil rameny Harry. „Tak, co budeme dělat?“
„Mohli bychom hrát šachy,“ navrhl Draco, pořád udivený z tohoto objevu, jenže se černovlasý chlapec ušklíbl a řekl: „Nemám rád šachy, vždycky prohraju.“
„Naučím tě je,“ nabídl se šedooký chlapec šlechetně.
Harry zakroutil hlavou: „Znám všechny pravidla a Ron mi dokonce řekl některé z jeho triků, já jen nemám rád, když musím obětovat mé pěšáky – to pak způsobuje malé potíže v orientaci. No tak, nezahrajeme si Famrpál?“
„Je už tma!,“ namítal Tom.
„A to by byl tvůj problém?,“ Harry zvedl jedno obočí.
„Možná bychom měli jít jen do knihovny a mohl bys mi pomoci s mou esejí do Obrany,“ navrhoval Draco; cítil, že asi dráždili Temného pána dost na jeden den. „Měl jsem potíže najít něco o Smrtonoších.“
„A co mám dělat já?,“ špulil pusu Harry, i když nebyl opravdu naštvaný.
„Mám tady několik dopisů od tvých přátel a tvého kmotra,“ Tom předával tři obálky, jednu s mnoha jiskřivými ozdobami. „Přinesl jsem ti je ze sovince.“
„Děkuji, Tome,“ otřel své růžové rty o líci Temného pána, zatímco vstával. Uvidím tě později?“
Voldemort roztržitě přikývnul, stále ještě nebyl zvyklý na malé polibky, které mu jeho manžel každou chvíli dával. Zajímalo ho, jestli to snad byla známka jeho náklonnosti, ale nejspíše jen nechtěl, aby záviděl, když líbal jeho ostatní Smtrtijedy nebo toho Malfoyovic kluka. Bylo zjevné, že je měl Harry všechny velice rád, jen si nebyl jistý, jestli ho Harry má stejně rád aspoň trochu. Bude muset zapracovat na tom, lépe dříve než později a rozhodně dříve, aby někdo jiný nevyhrál Harryho srdce. Odfrkl si a přijal tak překvapivý pohled od Luciuse, ale ignoroval to; Harryho srdce, pro Salazara, stával se sentimentální, co se zajímal o Harryho srdce? Pouze se oženil s chlapcem z politických důvodů a ta klauzule o tom, že se s ním Harry musí milovat jednou týdně, bylo jen proto, že to byla nejjednodušší forma kontroly, kterou by měl nad tím chlapcem. Nesporně je sakra dobrý, ale v žádném případě není posedlý tímto chlapcem.
Nevadí skutečnost, že si dělá starosti, protože Harry skoro nejedl tolik jako normální rostoucí dospívající chlapec (bylo nemožné, že by už měl dosáhnout své konečné výšky). Nevadí skutečnost, že jeho malý manžel vypadal naprosto nevinně a přitažlivě, jak sedí v jednom z tmavozelených křesel v knihovně s držícím dopisem v malých rukách a jemný vánek z otevřeného okna rozcuchával havraní kadeře a jeho bílou sněhově bílou sovou, která sedí na jednom jeho křehkém koleni. Nevadí skutečnost, že jeho srdce ztratilo trochu ze svého ledového krunýře, když Harry na něj vzhlédnul a jemně se usmál, než se obrátil zpátky ke svému dopisu. Nevadí, že Luciusovi připadalo, pokládat za vysoce zábavné to, že si vybral křeslo nejblíže u Harryho a že se zlobně díval na mladšího blonďáka, který seděl za blízkým stolem a dělal si svůj domácí úkol a kladl Harrymu nějakou otázku čas od času. Ani náhodou se nejnepatrněji zajímal o Harryho, jen se nerad dělil.
Jestli bylo Luciovo uculení nějakým náznakem, nebylo velmi přesvědčivé. Zatraceně, proč musel mít Luciuse jako svého zástupce? Udělalo by mu dobře, kdyby teď mučil blonďáka, aby uvolnil trochu napětí. Luciovo culení rostlo, jako by četl v jeho mysli, což bylo samozřejmě nemožné. Tak svou pozornost soustředil na jednu ze zpráv před sebou od jednoho méně důležitého Smrtijeda, který byl umístěný ve Francii – proč ji také napsal ve francouzštině bylo mimo něj.
„Od koho jsou ty dopisy?,“ ptal se Draco po nějaké době, ve které si Voldemort zakázal i jen letmý pohled na svého manžela, který nyní odepisoval na dopisy. „A můžeš mi říct, jakou barvu má Smrtonoš?“
„Od Siriuse s Remusem, Lenky a Nevilla,“ odpovídal Harry, aniž by vzhlédnul. „A barva kůže je většinou černá, protože jejich srst je také černá.“
„Nedokážu pochopit, proč udržuješ kontakt s Lenkou Láskorádovou, je úplně praštěná,“ posmíval se blonďatý chlapec a popsal víc svůj pergamen. „Jsou jejich drápy nebo zuby jedovaté?“
„Nemusíš to chápat, Draco. Jen mi loni hodně pomohla,“ odpověděl černovlasý hoch. „A ani zuby nebo drápy nejsou jedovaté.“
„Jak to, že znáš všechny ty věci o Smrtonoších?,“ požadoval Severus, který měl svůj velký nos strčený v obrovské tlusté knize nejspíše o lektvarech a jeho pravá ruka si vždy jednou za čas něco zapisovala.
„Myslel jsem si, že Sirius byl Smrtonošem ve třetím ročníku,“ řekl Harry a pečetil jednu obálku a začínal s dalším dopisem. „Od té doby Hermiona odmítala pátrat po čemkoli, co mohlo být dokonce neurčitě spojené s Trelawneyovou, tak jsem si to musel vyhledávat sám.“
„Jenže já jsem nemohl najít žádné informace o Smrtonoších v celé knihovně,“ mračil se Draco naštvaně.
Harry překvapeně vzhlédl: „Ale já jsem si ověřoval některé z mých informací ve vaší knihovně!,“ vykroutil se ze svého místa a zmizel v jedné z uliček.
O dvě minuty později vyšel z jiné uličky s tlustým svazkem přitisknutým k hrudi a upustil ho před Draca.
Prolistoval několik stránek, přičemž se nakláněl přes blonďáka, což u Voldemorta opět vyvolalo žárlivost, než ukázal černobílou kresbu huňatého psa s dlouhými špičáky a zářivě žlutýma očima: „Možná si to nenašel, protože výraz pro Smrtonoše je obvykle Sinistros (francouzský výraz pro Smrtonoše). Je zde o nich celá kapitola a protože jsem našel většinu faktů, zde vytištěných také v jiných knihách, tak jsem si docela jistý, že jsou správná.“
Draco vděčně přikývl a začal si číst. Harry pokračoval druhým dopisem, zatímco Severus si četl svou vlastní knihu, Lucius pracoval na jeho měsíčním účetním výkazu a Tom si pročítal další zprávu – tahle naštěstí v angličtině – a vrhal kradmé pohledy na svého manžela.
„Draco?,“ promluvil Harry, poté, co přivázal přichystané dopisy na Hedvičinu nohu a poslal ji pryč. „Jak ti bude dlouho trvat, než dokončíš tu esej?“
„Můžeme dělat něco jiného, jestli chceš,“ okamžitě Draco souhlasil – vyhlídka na strávení času s Nebelvírem byla mnohem lákavější než dělání jeho domácího úkolu – ale jeho otec měl jiné plány a řekl mu, aby si dokončil svůj úkol, než bude dělat něco jiného: „Jsem si jistý, že si Harry najde něco, co mu zatím zabere nějaký čas.“
Draco se temně zamračil, ale vrátil se k práci, příliš zvyklý poslouchat svého otce na to, aby udělal pokud možná víc k vyjádření svého odmítnutí. Harry, co se jeho týče se jen usmál na Luciuse a dětinsky vypláznul jazyk na Draca a pak šel do jedné z uliček.
Knihovna byla skutečně obrovská, větší než v Bradavicích, i když to bylo pravděpodobně zapříčiněno množstvím knih o Černé magii, které zde nevinně obsadili polovinu až do stropu vysokých polic. Možná to bylo jen ním, ale Harry nemohl objevit žádný systém ve způsobu jakým byly knihy uspořádány a tak se jen bezcílně potuloval, dokud nenašel sekci s poměrně staře vypadajícími knihami o lektvarech. Naproti nim byli novější knihy o lektvarech a po prohlédnutí rejstříku u čtyřech z nich našel jeden s receptem na Vlkodlačí lektvar. Vzal si tuto knihu a jednu starší, která slibovala, že by mu měla dát dobrý přehled o jednoduchých léčivých a bolest utišujících lektvarech. Věděl, že Remus měl bolesti po každé proměně, aby ne, když si nemohl vzít žádné lektvary kvůli strachu ze zničení účinků vlkodlačích lektvarů. Harryho rozum jasně říkal, že žádným způsobem nebyl tak schopný v lektvarech jako Severus a že se jeho profesor už pokoušel kombinovat lektvar proti bolesti s Vlkodlačím, ale Severus měl rovněž jiné věci na práci a nemohl obětovat tolik času na tento jediný lektvar. Harry si už prohlédl některé knihy na Malfoy Manor a vyloučil všechny lektvary, které se doposud snažil kombinovat, ačkoli pouze se to tak pokoušel dělat teoreticky. Přesto, snad by další léčivý lektvar mohl fungovat.
Sednul si zpátky do svého křesla a roztržitě si všiml Toma, který ho sledoval a začal zaměňovat přísady s jinými přísadami tak, aby lektvar nemohl vybouchnout do něčího obličeje nebo, aby neztratil svůj účinek. Starší kniha se ukázala být velkým pomocníkem, protože lektvary v ní byly uvedeny s náhradními přísadami, v případě kdyby pacient mohl mít alergii na jednu z běžných přísad. Vybral si lektvar, který pokud se správně uvařil mohl utišit bolest na dvacet čtyři hodin a který nebyl tak obtížný udělat, ale potřeboval hodně přísad. Severus mu vysvětlil toto odpoledne, které přísady používal ke stabilizaci ostatních přísad tak, aby lektvar nemohl explodovat, když je smícháte dohromady, ale vzhledem k tomu, že to byla většina z těchto stabilizátorů, které nešli dobře s přísadami z druhého lektvaru, musel najít za ně náhradu.
„Severusi?,“ Harry si dvakrát zkontroloval, co si napsal a nenašel žádnou chybu, ačkoli nyní to vypadalo jako úplně odlišný lektvar. „Můžeš mi říct, proč tohle nefunguje?,“ přešel k přísně se tvářícímu muži a dal mu nový recept.
Mistr lektvarů skenoval pergamen: „A co to má být za lektvar?“
„Vlkodlačí,“ vysvětlil Harry a opíral se o černé křeslo, ve kterém Severus pobýval.
„Ale vyměnil si skoro všechny přísady!,“ vykřikl Severus. „A nemůžeš použít santal na vyvážení posledního kroku.“
„Nechal jsem oměj, což si myslím, že je klíčová přísada, protože všichni z Removi smečky jsou na ni alergičtí a kniha, kterou jsem použil, říká, že santal může být použitý v případě, když nebudete míchat proti směru hodinových ručiček,“ přel se Harry. „A všechny nové přísady mají stejné vlastnosti jako ty staré, které nereagují špatně s těmi ostatními.“
„Jakou knihu jsi použil,“ dotazoval se Mistr lektvarů, jinak nekomentoval recept.
Harry věděl, že kdyby nemohl být použit santal jako stabilizátor, celá věc by nemohla ani vyjít, protože všechny ostatní známé stabilizátory by mohli reagovat s ostatními přísadami, takže si přinesl knihu z jeho místa a dal ji Severusovi: „Je od Salazara Zmijozela.“
„Je v hadím jazyce, Harry, nedokážu ji přečíst!,“ poznamenal Severus.
„Umíš psát v hadím jazyce?,“ zeptal se Harry překvapeně a protože se díval tázavě na Toma, červenooký muž přikývl: „Jestli chceš, můžu to přečíst Severusovi, tímto způsobem si můžeme být jistí, že jsi neudělal žádnou chybu v překladu.“
Úsměv, který mu Harry věnoval, byl dost na to, aby odůvodnil nedostatek chladu v jeho hlasu. Kniha vypadala značně těžká pro Harryho hubené ruce, všiml si trochu omámeně, zamyšlený tím jakým ladným způsobem se jeho mladý manžel přesouval k jeho křeslu a hodil otevřenou knihou, přičemž ukázal na odstavec na levé straně. Zvědavě ho přelétnul a zjistil, že Harryho tvrzení bylo správné, než začal předčítat nahlas v angličtině.
Severus poslouchal se zaujatou pozorností, je-li to, co Harry řekl skutečně pravda… och, ty možnosti! Recept v jeho ruce, třebaže naprosto odlišný od toho původního, měl působit se stejným účinkem a navíc ochromit bolesti. Byl docela překvapený Harrym, že přišel s něčím takovým, protože i když neexistoval způsob jak říct, kdyby to doopravdy fungovalo, až do doby, než se to vyzkouší na člověku – nebo v tomto případě na vlkodlakovi – malý Nebelvír musel na tohle vynaložit hodně práce a získal mnoho znalostí, aby byl schopný toto udělat.
Lucius byl pobavený tím, že vidí masku nejlepšího přítele trochu prasknout, když hladký hlas Temného pána potvrdil to, co Harry tvrdil a pak se vymrštil z jeho místa a opustil je bez zpětného letmého pohledu nebo vysvětlení s receptem, který svíral v jeho ruce.
„Je v pořádku?,“ zeptal se Harry nejistě; začínal dávat pryč Severusovi věci a pečlivě označil stranu, kterou má rozečtenou.
„Neboj se, zamkne se ve svých pokojích a bude pracovat, dokud nezdokonalý ten lektvar nebo dokud celý lab nebude v troskách,“ culil se Lucius vědoucně.
„Ani jedno nezní příliš zdravě,“ zamumlal Harry tak slabě, že to nikdo nezachytil a umístil dvě knihy, které použil zpátky do jejich příslušných míst.
„Měli bychom také odejít do našich pokojů?,“ požadoval Tom, ale protože už vstal, tak to vypadalo jako příkaz.
„Dobře,“ odpověděl Harry plaše. „Dobrou noc, Luciusi, Draco,“ políbil oba blonďáky. „Uvidím vás zítra,“ drobný černovlasý chlapec vyklouznul z knihovny, následovaný Voldemortem, poté, co kývnul k Luciusovi.
Dostihnul jeho menšího manžela dvěma dlouhými kroky a chopil se Harryho bledé ruky, možná trochu příliš pevně a srovnal krok po jeho boku. Tom si nespokojeně všimnul, že se Harry už nezdál být v pohodě jako v knihovně, pouze s ním nablízku. Myslí si, že by si ho vzal opřený o jednu z těchto kamenných zdí? Určitě ne, to by bylo pod jeho úroveň, ačkoli, kdyby ho Harry poprosil – tak dobře, neřekl by ne takovému návrhu, že? Ale odsunul to na pozdější dobu a Harry se netvářil, že by byl v náladě, aby se ho na to teď zeptal – pokud vůbec bude. Možná by pomohlo, kdyby pustil jeho ruku? Rychle rozehnal tuto myšlenku, koneckonců Harry neprotestoval, že ne? Ale víš, že Harry vůbec neprotestoval od té doby, co je tady, obtěžující hlas v jeho hlavě ho přerušil a mohl vidět jak se na sebe škádlivě usmívá, tohle neznamená známku jeho souhlasu nebo si opravdu myslíš, že si užíval minulou noc? Netvářil se tak kvůli mně… Ale řekl by mu, jestli by to nebylo v pořádku, že ano? Tom si neslyšitelně povzdechl a sám si odpověděl: Harry ho nemůže žádným způsobem odmítnout, je zcela v jeho milosti. Překvapující, před několika měsíci by se tomu mohl zvráceně se škodolibostí chichotat a využívat tuto situaci a Harryho, dokud by nebyl manipulovatelný jako hadrová loutka na provázcích, kterou by používal, bral si ji a ničil ji, nyní však tohle byla ta poslední věc, co chtěl – i když řekl si, tohle bylo pouze k dosažení jeho politických cílů, nemělo to nic společného s Harrym. Jaksi pocítil, že se sám klame.
Neznalý, že Harry měl podobné myšlenky. Ne té části o zdi, ale také se zajímal, jak by se měl teď chovat, když jsou sami a skoro v soukromí jejich pokojů. Nemohl vlastně odmítnout Voldemorta, jestliže by se rozhodl, že Harry a on by měli dělat něco víc než jen spát. Ostatně byli oddáni, že? I když tohle si nepřál, Tom byl více, než milý a zasloužil si, aby si užil, kdyby chtěl. Před svatbou se rozhodl, že alespoň jeden z nich bude šťastný, bez ohledu na to, jakou to bude mít cenu a protože smlouva a jeho vlastní štěstí nešlo dohromady, tak Tom by měl být tím šťastným. Stále doufal, že jeho manžel nebude od něj očekávat, že ho potěší tak jak to musel dělat jeho strýci, protože si nebyl jistý, jestli by to mohl zvládnout po zbytek jeho života, bez možnosti úniku. Harry byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšimnul, když Tom popadl jeho ruku nebo, že ji neochotně pustil o pár minut později, když došli ke dveřím k jejich pokojům.
„Harry?,“ Tom ho rukou zastavil, než se dotkl Harryho ramena. „Jsi v pořádku?,“ ptal se starostlivě, když mladší kouzelník jen stál uprostřed jejich obývacího pokoje se skloněnou hlavou a zneklidněným spodním rtem. „Můžu něco pro tebe udělat, než půjdeme spát?“
„Ne,“ Harry téměř šeptal a hrál si s lemem jeho trička. „Ty… chceš něco?“
Slyšel dobře? Harry se právě nabídnul, že by si ho mohl opět vzít dnes v noci? Proč by něco takového dělal? Důležitější bylo, jak by měl reagovat na takovou příležitost? Nepopíral fakt, že fantazíroval celý den o chlapcově těle pod ním a u něj, které se svíjí touhou a vydává znovu ty zvuky, ale vzhledem k tomu, že jeho podvědomí tak vstřícně poukazovalo, tohle bylo sotva to, co Harry chtěl. Takže otázka byla, zda by měl využít této nabídky bez omezení nebo se chovat jako gentleman a předstírat, že nepochopil to, co Harry nyní naznačil.
„Ne, děkuji,“ odpověděl zdvořile, ve sporu se svým libidem. „Proč se nepřevlékneš do svého pyžama, zatímco si vyřeším tyto papíry?“
„Dobře,“ malý chlapec přikývl a šoural se do koupelny a zavřel za sebou dveře.
Tom slyšel zamčení zámku a usadil se (spíše s sebou hodil) do jednoho z tmavě zelených křesel a třídil si své papíry šviháním hůlky. Toto manželství se zdá být komplikovanější než předpokládal!
„Tome,“ Harryho slabý hlas si ho žádal z ložnice a nemohl si pomoc, ale smál se, když viděl svého drobného manžela, skoro pohlceného příliš velkým pyžamem. „Co? Co je tak legračního?,“ Harry zněl mírně podrážděně a trochu ublíženě.
„No, předpokládal bych, že nosíš mé oblečení, soudě podle velikosti, ale pak by alespoň ta barva nemohla být tak příšerná a nemohlo být v něm víc děr, než je nezbytně nutné,“ Tom se chechtal a šel kolem Harryho do koupelny, kde si začal čistit zuby, přičemž nechal dveře otevřené.
„Mé pyžamo nemá žádné díry!,“ přel se Harry, neústupně si překřížil paže na své hrudi. „A ta barva se mi líbí!“
„Aha?,“ Voldemort zvedl pobaveně obočí, poté, co si vypláchnul ústa. „A jak bys říkal této barvě? Šedá? Bílá? Zelená? Modrá? Žlutá? Růžová?,“ jedním rychlým pohybem se svléknul do trenýrek a vychutnával si jemné zajíknutí, které vydával Harry a krátký letmý pohled k jeho červenající tváři, než zmizel z jeho pohledu.
Poté, co se převlékl do jeho vlastních černých pyžamových kalhot, následoval svého manžela. Pohled, se kterým se setkal, byl ten, na který nikdy nezapomene: postel byla obrovská s černými hedvábnými přikrývkami a závěsy a dvěma černými polštáři. Harry ležel na pravé straně postele, přikrývky mu sahali až po bradu a objímal bílého medvídka, který mu dal Lucius s Narcisou. Jeho zářivé zelené oči se na něj upřeně dívali, když se opatrně přibližoval k posteli. Vklouznul pod přikrývku na druhé straně, což zapříčinilo, že se Harry otočil tak, aby mohl být opět tváří k němu.
„Povíš mi, jaký byl tvůj den?,“ ptal se jemně, chtivý, aby zmenšil strach v těchto očích. „Jaký byl tvůj trénink s Lestrangeovými?“
„Bylo to zajímavé, i když pravděpodobně budu bolavý celý zítřek. Oni mi jen ukázali několik jednoduchých pohybů a tak a později jsem si vyvrtnul kotník a nechali mě se ptát na některé otázky,“ informoval ho Harry a tulil se blíž k medvídkovi. „Mám je rád.“
„Vyhovovalo by ti, kdybys měl výcvik bojových umění místo Nitrobrany a Zvěromágského tréninku?,“ Harry kladně přikývl. „Co by si chtěl dělat zítra?“
„Nevím, možná bys mi mohl ukázat hrad a zahradu?,“ navrhla černovlasá krása nejistě.
„Samozřejmě, Harry,“ téměř se láskyplně usmál. „A teď bychom měli spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Tome,“ opětoval Harry uvolněně a zavřel oči, i když neměl v úmyslu vůbec spát.
20. Osobní noční můry
Opět bylo úterý, přesně řečeno třetí úterý, které Harry trávil ve Zmijozelově hradě s jeho manželem a jeho přisluhovači (tento určitý výraz způsoboval Luciusovi zamračení pokaždé, když ho slyšel, protože podle něj „Malfoyové nejsou přisluhovači,“ což dalo Harrymu o to více důvod, aby ho používal během blonďákova doslechu, a pak ho škádlil, že kvůli tomu bude mít vrásky). Všichni si zvykli na Harryho (až na Bellatrix, která byla vypovězena od stolu, stejně tak na sto metrů od Harryho) a měli vžitou jakousi rutinu: Voldemort se probouzel přesně o půl osmé, osprchoval se a oblékl se a pak se vrátil zpátky do jejich ložnice, políbil Harryho čelo a popřál mu dobré ráno nebo v pondělí poté, co se milovali, říkal, že je mu to líto a užíval nedávné každodenní pohlazení. Harry otevíral oči, jakmile Tom opustil jejich pokoje a osprchoval se; v pondělí drhnul svou pokožku silněji než bylo nutné nebo zdravé. Pak mohl jít dolů, aby se připojil k ostatním na snídani. Tam políbil svého manžela na líci, mumlal slabě „dobré ráno,“ pozdravil Luciuse, vzal blonďákovu bílou kávu, s děkuji ho políbil, rozcuchal Dracovi vlasy nebo když byl Draco rychlejší odvděčil se objetím, další byl vždy Severus, kterého zvládnul rozptylovat dost dlouho od jeho poznámek, aby dostal krátké „dobré“ a zabrblal v odpověď na jeho polibek. Pak se přesunoval k Lestrangeovým, aby jim popřál oběma „dobré ráno“ a před pár dny je také začal líbat na líci, poté si mohl konečně sednout; začínal s pitím své kávy a jezením všeho, co Draco nahromadil na jeho talíř. Po snídani mohl buď strávit čas s Dracem nebo začít s jeho tréninkem; obědval kolem poledne a opět trénoval nebo trávil čas s Dracem nebo někdy sám s Tomem, pokud nebyl zaneprázdněný. V úterý Temný pán a jeho manžel strávili celý den spolu, většinou se procházeli zahradou nebo nějakým mudlovským parkem a povídali si. Po večerech všichni sedávali v knihovně, občas se k nim přidával Rabastan nebo v několika případech Rudolfus. Kolem jedenácté nebo tak nějak Tom a on odcházeli do jejich pokojů a mluvívali o svém dnu předtím, než si ho Temný pán automaticky přitahoval blíž s paží ovinutou kolem jeho pasu a říkající mu, aby spal.
Stalo se pár událostí, které stojí za zmínku, mezi nimi ta, že Harry nějakým způsobem a k překvapení všech přesvědčil Severuse, aby si umýval své vlasy a že tento Mistr lektvarů vyvinul nový bezbolestný Vlkodlačí lektvar, který Remus právě testoval.
Každopádně to bylo třetí úterý a Harry seděl vedle Rudolfuse, pojídal svůj čokoládový croissant, usrkával svou bílou kávu a poslouchal Draca, který mu vyprávěl o lumpárně, kterou Blaise a on vytáhli na jeho matku, když byly mladší.
„Sklapni, Rabastane, sklapni!,“ Rudolfusův hlasitý hlas přerušil nynější mírumilovnost a Harry v reakci s sebou trhnul.
Starší bratr odsunul jeho židli a hodil ubrousek na svůj napůl snězený sýrový sendvič.
/Tome, mrzí mě to, ale nemůžu s tebou strávit den, musím pomoci příteli/, Harry také vstal a otřel své rty přes Voldemortovu líci. /Vynahradím ti to, slibuji/, dohnal Rudolfuse, který byl téměř u dveří a uchopil jeho ruku. „Rudolfusi, potřeboval bych tvou pomoc, půjdeš se mnou, abych ti mohl něco ukázat?“
Zdálo se, že všichni zadržovali svůj dech, neboť čekali na další Rudolfusův výbuch, ale místo toho si jen povzdechl, protože věděl zcela dobře, že odporovat chlapci-který-přežil bylo úplně zbytečné a nechal malého chlapce, aby ho táhnul chodbami, cítil neblahé tušení v svých vnitřnostech; Harry nepustil jeho ruku, dokud za nimi nezavřel a nezamkl dveře do jeho a Voldemortových pokojů.
„Sundej si svetr a lehni si,“ přikázal Harry přes své rameno, když zmizel do ložnice, aby našel Severusovi lektvary, které pro něj dělal.
„Cože?,“ starší muž breptal a zíral na dveře.
„Řekl jsem, aby sis sundal svetr, Rudolfusi,“ opakoval zelenooký chlapec, který se objevil se třemi lektvarovými lahvičkami. „Já nejsem hloupý, vím, že jsi vážně zraněný a nepustím tě odtud ven dříve, než něco pro tebe neudělám.“
„Nejsem zraněný,“ popíral Rudolfus tvrdohlavě. „Jak jsi k tomu přišel?“
„Prosím tě, křičel jsi na svého bratra, ucuknul jsi, když pan Goyle narazil do tvé židle, neopíral ses zády jako to běžně děláš a jedl jsi sýrový sendvič, jen proto, aby jsi nemusel strávit čas děláním si svého obvyklého rohlíku s džemem, a teď mi tu povídáš, že je všechno s tebou v pořádku,“ kontroval Harry, přičemž přijímal prosebný pohled. „Vím, že jsi příliš hrdý, abys nechal někoho ti pomáhat, ale vidím, že máš bolesti a nesnesu myšlenku na to. Jestli to nechceš udělat pro sebe, tak to udělej pro mě, Rudolfusi, prosím?,“ pomalu se pohnul dopředu a nyní sundával modrofialový svetr po Rudolfusově kývnutí.
Harry viděl Lestrangeovi bratry bez košile už několikrát během jejich tréninku, ale pořád se mírně červenal při pohledu na svalnatou a pevnou hruď. Jemně ho otočil tak, aby jeho záda byla směrem k němu – jeho pohmožděná a zakrvácená záda. Vypadala jako by někdo – Harry měl docela dobrý odhad, kdo tenhle někdo byl – velice dbal na to, aby zbičoval každý kousek jeho zad, dokud kůže nepopraskala a pak mimoto prostě pokračoval, občas také zasáhl jeho horní paže. Od jednoho širokého ramena k druhému jste mohli vidět nějaká písmena vyrytá do kůže, ale byla tolik zakrvácená, že nebyla tak zřetelná.
„Na, vypi to,“ Harry mu předal jednu z malých lahviček. „Je to poměrně silný Bolest utišující lektvar. Budu muset vyčistit rány, než je obvážu. Lehl by sis, prosím?“
Vysoký muž udělal jak řekl, rezignoval na svůj osud být opečováváný manželem jeho Pána a skutečně ho překvapilo, že Harryho ruce ho vůbec nezraňují, když opatrně čistili jeho záda s mokrým ručníkem. Uvolnil se a trochu dřímal s hlavou spočívající na jeho pažích a při Harryho slabém broukání, které doléhalo k jeho uším; sotva si všimnul, když mladý kouzelník začal aplikovat chladivou mast na jeho rány a stále konejšivě broukal.
„Rudolfusi,“ šeptal Harry a hnědovlasý muž mírně zvedl hlavu, aby se mohl kouknout do Harryho červenající tváře, „zranila tě pod pasem? Můžu dojít pro tvého bratra nebo Severuse nebo někoho, vážně, kdyby si nechtěl, abych já…“
„Nevadí mi to, Harry,“ téměř se rozesmál, když Harry rozpačitě sklonil hlavu a pomalu si sundával kalhoty a trenýrky. „Můžeš se otočit zpátky.“
„Mohl jsi mě varovat,“ zamumlal Harry, ale pokračoval ve své práci, čistil všechna říznutí a modřiny. „Nechceš mi říct, co se stalo?“
„Chceš to vědět?,“ zeptal se zpátky, lehce se posunul, když Harry opět aplikoval chladivou mast.
„Chci ti pomoci,“ jednoduše Harry opáčil.
Rudolfus si povzdechl: „Už jsi přišel na to, že to byla Bellatrix, že ano? Tak dobře, včera v noci, když jsem přišel do našich pokojů, byla opravdu rozzlobená a svázala mě, jakmile jsem vkročil do pokoje. Zřejmě se pokusila vyjet po tvém manželovi a když opět odmítl její nabídku sexu, rozzuřila se. Takže si vybrala svůj vztek na mně, protože ses jí nemohl dostat do rukou a podle jejího názoru by jí mohl Temný pán milovat a šukat, jestliže by nebylo mě.“
„Je mi to líto, že jsem ti způsobil tolik bolesti,“ šeptal malý chlapec trhaně a zajistil poslední obvaz. „Povím Tomovi, aby dovolil Bellatrix, vybít si svůj vztek na mě. A už ji nebudu provokovat.“
„Harry,“ nemohl potlačit ucuknutí, když si sedal, „to není tvoje vina. Dělala to dříve, než jsi dokonce přišel na svět. Temný pán ji vždy odmítal – a kdo ho může obviňovat? Ona je prostě šílená, Harry tvá přítomnost byla pouze záminkou, aby se mohla vyžívat ve své bestialitě.“
„Stále mě hodně nenávidí, Rudolfusi, jinak by nemohla napsat přes celá tvá záda ‘Harry Potter musí zemřít‘,“ popotahoval Harry. „A já ji skutečně nenávidím.“
„Ona nenávidí každého,“ zasmál se hořce. „Není divu, že jsou tyto city opětovány. Nikdo by si jí nevzal, pokud by to nebylo kvůli její krvi a penězům.“
„Proč jsi se neoženil s Narcisou nebo Andromedou nebo dokonce se Siriusem nebo Regulem? Proč jsi se oženil s tou šílenou ženou, která je o patnáct let starší,“ zeptal se Harry naléhavě, otíral si oči, aby tak zastavil slzy, které stékaly po jeho lících.
„Chtěl jsem si vzít tvého kmotra,“ přiznal se Rudolfus, „ale v manželstvích se stejným pohlavím jsou oba partneři právnicky na stejné úrovni. Takže moji rodiče se obávali toho, jestliže bych se s ním oženil, tak Blackové, protože jsou nejvlivnější a nejmocnější, mohli pohltit rodinu Lestrangeů a tím by mohla zmizet. Vstoupením do svazku manželského s Blackovou by zajistilo pokračování jména Lestrange. Narcisa byla už zasnoubená s Luciusem – nemohli jsme se zaslíbit Malfoyovým. Andromeda jednoznačně odmítala si vzít někoho jiného než toho Mudlu a takže zbyla Bellatrix pro mě nebo Rabastana. Nemohl jsem nechat mého brášku, aby se oženil s tou čubkou.“
„Přijdu na způsob, jak se z toho dostaneš,“ slíbil zelenooký chlapec upřímně a starší muž se zasmál: „Co bychom bez tebe dělali, Harry? Skutečně chceš každého zachránit!“
Harry cosi zabreptal, co Rudolfus nezachytil, než změnil téma: „Potřebuju večer vyměnit obvazy, můžeš tady zůstat, jestli chceš. Mohu ti podat lektvar Bezesného spánku, aby jsi mohl dohnat svůj spánek.“
Jejich konverzace byla přerušena neustálým klepáním na dveře a Harry se přesunul, aby zjistil, kdo tam je.
„Harry, neviděl jsi mého bratra?,“ zeptal se Rabastan spěšně, přitom se snažil nakouknout přes Harryho drobnou postavu.
„Můžeš ho pustit dovnitř, Harry,“ odpověděl Rudolfus za něj a mladší bratr se protlačil kolem Nebelvíra; vyrazil mu dech a docela ho účinně šokoval.
„Rudo, pro Merlina, bál jsem se o tebe,“ klesnul na kolena vedle jeho bratra, konečně vzal na vědomí bílou tkaninu, která překrývala půlku jeho těla. „Sakra, co se stalo, jsi v pořádku. Hloupá otázka. Omlouvám se, měl jsem si uvědomit, že se něco stalo, když ses na mě obořil. Kdo ti to udělal? Zabiju je!“
„Harry, vysvětlíš všechno mému bratrovi a zastavíš ho od spáchání vraždy, zatímco si trochu zdřímnu?,“ Harry přikývl a předal mu další lahvičku Bezesného spánku a zmizel, aby došel pro deku od Draca, kterou mu dal, aby hnědovlasý kouzelník mohl mít na pohovce pohodlí.
Když se vrátil do obývacího pokoje, Rabastan zastrkoval polštář pod hlavu spícího bratra a poté mu Harry dal deku, kterou přes něj rozprostřel: „Pověz mi, co se stalo.“
„…a tak jsem ho přivedl sem a ošetřoval jsem jeho rány,“ dopověděl Harry o dobrých deset minut později.
„Jak je to špatné?,“ zeptal se Rabastan ustaraně a roztržitě urovnával deku.
Bude zítra v pořádku. Možná trochu bolavý, ale vůbec to není tak zlé,“ ujistil ho Harry, zastavil jeho roztřesenou ruku, aby si už nehrál s dekou. „Mast, kterou jsem použil zamezí zjizvení a utiší bolesti. Jen se obávám toho, co by mu mohla Bellatrix udělat, jestliže se vrátí večer do jejich pokojů. Nemohl bych třeba zůstat s tebou?“
„Samozřejmě,“ starší kouzelník okamžitě souhlasil, „ačkoli se obávám, že se o něco stejně pokusí. Naše pokoje jsou vedle sebe a Rudolfus má klíč k mým pokojům – Pochybuji, že si ho dnes ráno vzal s sebou.“
„Nějaký nápad?,“ zeptal se zelenooký chlapec, přičemž si kousal zamyšleně spodní ret.
„Pokud bys zůstal s námi, nebyla by schopná nás vyrušit, ale to není reálná možnost, že?,“ řekl opatrně.
„Samozřejmě, že je,“ argumentoval štíhlý chlapec. „Zeptám se Toma, až ho uvidím u oběda.“
„Pochybuji, že bude Temný pán s tímto souhlasit,“ namítal hnědooký muž, ale Harry to jen odmávl: „Nedělej si kvůli tomu hlavu. Tak, chtěli bys čaj nebo něco jiného?“
Mladší z Lestrangeových bratrů byl více, než skeptický a také se na tuto záležitost tak díval, nicméně věděl ze zkušenosti, že přít se s malým kouzelníkem, by k ničemu nevedlo kromě jeho porážky. Oba, jeho bratr i on strávili mnoho času s Harrym za poslední dva týdny, než kterýkoli jiný Smrtijed a ačkoli nebyli příliš nadšení, když jim Temný pán řekl o jejich novém úkolu, tak si nakonec cenili času, který měli s drobným Nebelvírem. Nevěděl, jak to ten hoch udělal, ale nějakým způsobem Harry zvládnul, že je přinutil k úsměvu a smíchu, hrdosti a rozhodnosti a důvěřovali mu zcela bez výhrad; jestliže Harry nyní řekl, že přesvědčí Temného pána, aby mohl zůstat s jinými muži, tak nepochyboval, že toho nějakým způsobem dosáhne, protože každý Smrtijed – tak dobře asi ne Crabbe nebo Goyle – si všiml, že Temný pán má slabost pro svého mladého manžela, i když to nikdo z nich pravděpodobně nevěděl. Ano, Harry je všechny tak či tak měnil. Blíž se podíval na mladého záchrance Kouzelnického světa. Harry byl malý, hubený tak, že to skoro směřovalo k podvyživenosti, jeho pleť byla mléčně bílá, dokonce bledší než ta Malfoyových, ačkoli by jen dodal, že svítila tak, že se zdálo jako by to světlo vyzařoval, jeho ruce byly malé s dlouhými prsty, na jeho levé ruce byly bílé linky, které tvořily slova, Harry byl vždy opatrný, aby je skryl dřív, než by to někomu mohlo dát smysl, jeho oči byly zářivě zelené, často zaplavené slzami nebo nakažlivou veselostí, zastíněné hustými černými řasami ve stejné barvě jako jeho rozcuchané vlasy a tenká obočí.
„Už jsi úplně skončil, Rabastane?,“ Harry lusknul prsty před jeho obličejem. „Víš, že je sprosté na někoho takhle zírat, že ano?“
„Kdy jsi naposledy spal, Harry?,“ rozhodl se ignorovat komentář o tom, že je sprostý, místo toho se zaměřil na tmavé kruhy pod jeho očima.
Harry se zdál být překvapený na zlomek sekundy, než předstíral zapomnětlivost: „Nevím, co máš na mysli.“
„Samozřejmě, že víš, teď odpověz!“
„Já prostě nerad spím,“ Harry se opět vyhýbal otázce a zahříval si ruce na hrnku čaje, který pro něj Dobby přinesl.
„Proč ne, Harry?,“ jemně se tázal a položil paži kolem jeho ramen.
„Já… mívám noční můry,“ přiznal se Harry prostě a mnul si ruce v rozrušení.
„To je v pořádku, Harry,“ utěšoval ho starší kouzelník. „Každý je jednou za čas má.“
Harry prudce kroutil hlavou: „Já je mám prostě vždycky.“
„Ach, Harry. Proč si nebereš lektvar Bezesného spánku? Nemůžeš se úplně vyhýbat spánku,“ zeptal se Rabastan docela ustaraně.
„Nepomáhá a nemohu ho udělat beztak dost, aniž by o tom Severus nevěděl,“ odpovídal Harry. „Po nějaké době si na to zvykneš.“
„Nechceš, aby to někdo věděl,“ usoudil starší kouzelník. „Ale protože to už vím a protože budeš spát stejně v mých pokojích, ujistím se, že doženeš nějaký spánek dnes v noci.“
„Já nechci spát, Rabastane.“
„Buď to nebo to povím tvému manželovi,“ uvedl druhý kouzelník a Harry zbledl jako list papíru. „Nechci tě vydírat, Harry, ale musíš si uvědomit, že v tomto nemůžeš pokračovat. Pomohl si mému bratrovi, tak mě teď nech, abych něco na oplátku udělal pro tebe, dobře?,“ přitáhl si pevné klubíčko, kterým byl Harry, blíž ke svému tělu. „Nikomu neřeknu to, co jsem mohl slyšet, to je slib.“
Harry mírně přikývl a tulil se blíž.
„Ani já to neřeknu,“ zasáhnul Rudolfus z pohovky, který se znovu probudil. „Měli bychom jít na oběd, nechci, aby všichni přišli na to, co mi Bella udělala.“
K jejich překvapení byla pouze polovina Smrtijedů shromážděná v jídelně, i když přišli docela pozdě, protože museli být ohleduplní k Rudolfusově kondici. Tom chyběl stejně jako Severus, Avery, Crabbe a Goyle.
„Kde jsou všichni?,“ zeptal se Harry, usadil se do židle a vyměnil svůj už naplněný talíř (bez pochyb pozornost od Draca) s Rudolpovým prázdným.
„Na misi,“ odpověděl Lucius. „Jsou na setkání s některými zástupci upírů ze Severního Skotska.“
„Je velmi na mě rozzlobený?,“ zeptal se Harry úzkostně.
„Řekl bych, že je to více mírná zlost,“ opravil ho starší blonďák. „Ale na detaily by ses ho měl zeptat sám, bude zpátky v době večeře.“
„Zbytek obědu byl stráven v tichosti, ačkoli všichni dávali najevo, když Rudolfus, střílel ustarané pohledy na Harryho, který nic nejedl. Starší z bratrů Lestrangeů, co se jeho týče byl zaujatý skrýváním toho, jak moc ho bolelo sedět na jeho dobitých hýždích.
Celkem byl více než vděčný Harrymu a Rabastanovi, kteří ho napůl nesli do jeho pokojů, kde ho prostě nechali spát, jakmile byli zase o samotě. Jen si nejasně uvědomoval, že jeho bratr se pokoušel přesvědčit Harryho, aby si také zdřímnul a že Harry to rovnou odmítnul, ať už z jakéhokoli důvodu.
Cítil se mnohem lépe, když ho probudili na večeři a Harry se na něj usmál, řekl mu, že všechny rány přestali krvácet a začínali se pěkně uzavírat. Nicméně přijal lahvičku bezbolestného lektvaru, ale odmítl bratrovu nabízenou ruku, aby ho opět podpíral. Harry však neměl nic z jeho hrdosti a spojil své paže s jeho; dovolil mu, aby nesl něco z Rudolfusovi váhy.
„Aha, podívejme se, kdo nás poctil svou přítomností,“ posmíval se Voldemort, jakmile vešli dovnitř, jasně znepokojený. „Zachránil si svého přítele?“
„Jsi nespravedlivý, Tome,“ huboval Harry. „Ale jestliže ses pokusil položit otázku s tvým sarkasmem, tak ano, pomohl jsem mému příteli.“
/Nezačínej být stejně tak drzý, Harry!/, syčel Temný pán; přešel do hadího jazyka, jako to vždy dělával, když si myslel, že jejich konverzace je příliš soukromá. /Ještě jsem s tebou neskončil./
/Škoda, protože já jsem s tebou úplně skončil!/, Harry ho v tom následoval. /Souhlasil jsi, že mohu pomáhat mým přátelům, když mě budou potřebovat, můj přítel mě potřeboval, konec diskuze./
/Nedovolil jsem ti, aby sis prostě půjčoval jednoho z mých Smrtijedů, kdykoli se ti zlíbí a strávil s ním celý den/, Voldemortova pěst se spojila se stolem tak, až to zadrnčelo nádobím a polekalo všechny Smrtjedy.
/On je můj přítel, Tome/, přel se Harry. /A ty jsi proti tomu neprotestoval!/
/Takže jsi pomáhal Rudolfusovi? Co jsi pro něj udělal, he? Jak si vyléčil jeho nepatrné obtíže? Asi, protože se zdáš být neochotný podělit se mnou o to, na co jsem se ptal, jsem si jistý, že pár dobře mířených Cruciatů rozváže jeho jazyk/, hrozil Tom krutě a všechna barva unikla z Harryho obličeje.
/Ne, Tome, prosím, takhle to není/, prosil. /On mi pomohl. Nemůžeš ho mučit kvůli tomu, že mi pomáhal, prosím, Tome? Už jsem řekl, že se omlouvám a že ti to vynahradím. Omlouvám se, že jsem byl tak drzý, prosím neubližuj mu./
/Příště mi dej více informací předtím, než zmizneš, Harry/, zasyčel červenooký muž varovně; téměř uklidněný.
/Vlastně… Tome, nezlob se zase, dobře?/, uchopil Voldemortovu pravou ruku oběma svýma malýma rukama. /Ještě jsme úplně neskončili. Můžu zůstat dnes v noci u Rabastana?“/
/Ne/, odpověděl Tom klidně. /Ty strávíš noc v naši posteli./
/Nestrávím/, opáčil Harry stejně tak klidně. /Zeptal jsem se na tvé svolení z respektu k tobě, ale nepotřebuji ho. Nejsem něco, co vlastníš a můžeš tomu rozkazovat! Jsem tvůj manžel! A jako takový mám stejná práva jako ty: dosud si zrušil tři naše setkání, protože jsi byl zaneprázdněný jinde. Strávil jsi v zahraničí dva celé dny a dvě celé noci a nechal jsi mě tady s hordou Smrtijedů a Bellatrix, která tento čas využila tím, že mě držela pod Cruciatem deset minut, dokud se neukázal Lucius a nezastavil ji. Takže si myslím, že mám plné právo zůstat s Lestrangeovými dnes v noci. Vyrovnej se s tím!“/, s tímto se omluvil a odešel od stolu.
„Luciusi, je pravda, že Bella proklela Harryho, když jsem tady nebyl?,“ zeptal se po chvilce.
„Ano, Můj pane,“ odpověděl blonďák poctivě. „Poprosil mě, abych vám to neříkal.“
„Rabastane, až dovečeříš, najdi Harryho,“ hluboce si povzdechl. „Smí zůstat dnes v noci ve tvých pokojích.“
Avery a Nott se nyní otevřeně vyjeveně dívali a Crabbe senior přestal útočit na jeho jídlo dost dlouho, aby pomalu mrkal, neboť se snažil dešifrovat význam těch slov, smutně se vzdal před dosažením tohoto cíle a obrátil svou pozornost na svůj talíř.
„Děkuji vám, Můj pane,“ mladší z bratrů Lestrangeů mírně sklonil hlavu.
„Rudolfusi, oceňuji, že jsi dnes pomohl Harrymu. Jsi omluven z tvé dnešní noční hlídky,“ pokračoval Temný pán.
„Děkuji vám, Můj pane,“ opáčil uvolněně hnědooký muž – ve vší upřímnosti na to úplně zapomněl, až do teď.
Tom se nezdál být vědomí toho, že se stále zabýval snažením zavraždit své jídlo jeho zamračeným pohledem (což bylo docela zbytečné, protože pstruh na jeho talíři už byl mrtvý). Neochotně si přiznal to, že Harry měl pravdu s tím, co řekl, ale zmínka o tom, že zůstane v pokoji jiných mužů celou noc, způsobila, že nezvané obrazy začali probleskovat jeho myslí o tom, jak si Harry užívá sex s někým jiným než s ním, jak malý kouzelník vzdychá slastí, když jeden z Lestrangeů ho hladí před dovršením, oba sdílejí vášnivý polibek předtím, než vklouzne do jeho manžela, čímž u něj vyvolá, že mňouká jako koťátko. Racionálně věděl, že Harry nic takového neudělá a nemohl by to tak udělat v blízké budoucnosti. Nicméně do čeho byl křehký Nebelvír zaujatý, tak málokdy myslel racionálně. Pak tu byl fakt, kterým mu Harry připomněl, že mají stejná práva, něco na co byl schopný zapomenout, když strávil dvě noci, které Harry zmínil s nějakými bezejmennými děvkami v naději, že by mohl na chvíli zapomenout na svého manžela a ujistit se, že byl prostě nadržený celkově a ne kvůli Harrymu. Netřeba říkat, že dramaticky selhal.
O dvě hodiny později klepal na Rabastanovi dveře. Tento čas využil křičením na Bellatrix a trochu na ni použil crucio za ignorování jeho příkazu a dodával si odvahy, aby sem přišel.
Rabastan otevřel dveře, krátce se tvářil překvapeně, než znovu získal svou lhostejnost: „Co pro vás mohu udělat, Můj pane?“
„Musím mluvit s Harrym, mohl by si pro něj dojít?,“ hnědovlasý kouzelník přikývl a zmizel do jeho pokojů, přičemž nechal dveře mírně pootevřené, ale nepozval Voldemorta dovnitř, což bylo dost neobvyklé.
„Tome,“ Harry vyšel z pokojů a zavřel za sebou dveře. „Co chceš?“
Vrhl kolem nich kouzlo pro soukromí předtím, než odpověděl a vytáhl Harryho bílého medvídka a deku ze svých kapes: „Přišel jsem se omluvit. Měl jsi pravdu s tím, co jsi řekl a neměl jsem tak přehnaně reagovat. Myslel jsem si, že by si chtěl tvého medvídka a deku, nikdy bez nich nespíš. Také jsem si promluvil s Bellou, ujistil jsem se, že rozumí pravidlům.
„Já vím, Tome,“ Harry si odhrnul vlasy z čela a odhalil tenký pramínek krve, který pomalu stékal ze znovuotevřené jizvy. „To je důvod, proč jsem požádal Luciuse, aby ti o tom neříkal.“
„Salazare,“ šeptem klel. „Měl jsem vědět, že to na tebe bude působit.“
„Neřekl jsem ti to,“ pokrčil rameny Harry. „Uvidíme se zítra,“ otočil se zády k Voldemortovi, ale starší muž ho chytil za ruku dříve, než se dotkla dřevěných dveří.
„Prosím, neopouštěj mě takhle,“ požádal jemně. „Vím, že jsem dnes udělal hodně chyb, dej mi šanci, abych napravil některé z těch špatných.“
„To je v pořádku, Tome,“ Harry se opřel zády o pevnou hruď a vychutnával si v myšlenkách, že ho Voldemort drží v ochranném objetí. „Je to také má vina. Příměří?“
Tom něžně políbil kštici černých vlasů, která spočívala na jeho hrudi: „Příměří. Jsi si jistý, že chceš tady zůstat? Jsem si jistý, že mohu tvému příteli také pomoci, kdybys mi řekl, co potřebuješ, abych udělal.“
„Ano, jsem si jistý,“ Harry se lehce chechtal a vzhlédl na něho s usměvavýma smaragdově zelenýma očima. „Dobrou noc, Tome. A děkuji za Lamiho a mou deku.“
„Žádný problém,“ hravě políbil Harryho nos. „Dobře se vyspi.“
Skákal pryč a ignoroval reptání Mistra lektvarů a šel si sednout na své místo vedle Temného pána. Naneštěstí musel projít kolem Bellatrix Lestrangeové, která vystrčila svou nohu, aby mu přivodila pád.
Harry jen zvedl obočí a ladně ji překročil: „Co? Nepřicházíš, aby jsi také ukradl nějaké naše jídlo, Mudlovský šmejde? Vypadá to jako by můj nejdražší bratranec neplatil dost dobře za tvé služby, vždy jsem věděla, že měl špatné chutě. Stýská se ti po něm, malý Harry, chybí ti tvůj milovaný tatínek? Měl by si nám sloužit, to je ta jediná věc, pro kterou kdy budeš vhodný, beztak, jsi jen hošík pro potěšení a ubohá náhražka kouzelníka.“
„To je už příliš, Bello,“ chtěl Tom zasáhnout, ale slova uvízla v jeho hrdle, když sledoval svého manžela, který se pomalu otáčel; jeho tvář byla bezvýrazná a sahal po míse ovocného salátu.
„Chtěl byste trochu ovocného salátu, pane Lestrange?,“ řekl hlasem bez emocí ke staršímu Lestrangeovu bratrovi.
„Ne, děkuji vám, pane Pottere,“ odpověděl tmavovlasý muž; zmatenost svítila v jeho očích.
„Chtěla byste trochu ovocného salátu, paní Lestrangeová?,“ zeptal se Harry stejným způsobem a mírně naklonil hlavu.
„Ano, otroku,“ culila se vítězně vysoká černovláska.
Ale to netrvalo dlouho, protože místo naložení trochu ovocné hmoty na její talíř, Harry vylil mísu na její hlavu a tu dal na vršek: „Za prvé, správný výraz je míšenec dvojí krve, krvezrádce nebo produkt krevní zrady, za druhé, ujišťuji vás, že mám jiné kvality než servírování jídla nebo souložení a naposledy, doporučoval bych vám, abyste se ke mně nepřibližovala, nedotýkala se mě, nemluvila ke mně, neurážela mě a nikdy se opět nezaměřovala na mě nebo mou rodinu. Hezký den!“
S tím se otočil zády k rozlícené a ovocným salátem pokryté ženě a kráčel klidně na své místo.
„Ty,“ slyšel křik za sebou, ale neotočil se. „Zabiju tě bolestivě a pomalu,“ prskala a očišťovala se.
„Smrt?,“ vysmíval se Harry. „Nemám strach ze smrti, Lestrangeová. A bolest? Zažil jsem takové bolesti, které byste dokonce nedokázala popsat natož způsobit. Tak dělejte, proklejte mě, ujistím se, abych se vysmál do vašeho obličeje, jakmile skončíte se svými ubohými pokusy.“
„Tak je popiš,“ vybídla ho Smrtijedka.
„Tomu byste nerozuměla, protože k pochopení je zapotřebí citů a vy jich máte zjevně nedostatek v této oblasti,“ odpověděl Harry chladně; stále se neotočil a pokračoval ve své cestě.
Další věcí, kterou slyšel bylo švihnutí hůlkou a létající kletby. Harry se rychle otočil a sotva uhnul rudému paprsku. Bellatrix rychle postupovala vpřed, nepřestávala se svými útoky a Harry neviděl žádnou jinou možnost volby. Zářivé světlo obklopilo jeho tělo, na jednu či dvě sekundy a když zmizelo, zdálo se, že stejně také zmizel Harry. Většina Smrtijedů a Voldemort sám si mysleli, že Nebelvíra zasáhlo jedno z Bellatrixiních kouzel, ale pak spatřili poměrně malého a hubeného černého pantera s nepoměrně velkými tlapami a zářivýma zelenýma očima, který sehnul hlavu dolů v přípravě k útoku. A opravdu zaútočil: Bellatrix právě dokončila další řadu kouzel, když v tom malá šelma skočila dopředu a zasáhla její tvář jednou svou tlapou; drápy zanechali čtyři hrozivé červené a mírně krvácející šrámy na její tváři. Efekt skoku způsobil, že čarodějka ztratila rovnováhu a upustila hůlku a přistála na tvrdé kamenné podlaze s rozzlobeným panterem stojícím na její hrudi. Harry, panter, na ní syčel, ukazoval své působivé špičáky, čímž se čarodějce ztrácely zbytky barvy z její pleti. Pokusila se drápat pryč, což Harry dovolil, popoháněl ji až ke dveřím a přizpůsoboval každý její krok se svým vlastním. Jakmile zády narazila do dveří, sahala nervózně na kliku a nespouštěla oči z vrčící kočky; nakonec proklouzla úzkou mezerou a zavřela za sebou pevně dveře. Harry tam stál několik okamžiků, poslouchal nějaké zvuky a neotočil se, dokud si nebyl jistý, že odešla.
Kráčel zpět ke svému místu, přitom se měnil zpátky na půli cesty a žuchnul do židle.
„Drž jí dál ode mě,“ řekl zřetelně – nikomu neunikla podmiňující hrozba v jeho hlase.
„Ty jsi Zvěromág?,“ nakonec se Lucius zeptal po dlouhém tichu, ve kterém se každý na něho díval, jako byste byli sopkou, nejistí, jestli by znova nevybuchla.
„Zdálo by se, že ano,“ malý chlapec protočil oči.
„Proč jsi mě o tomhle neinformoval, když jsem ti řekl, že tě to budu trénovat?,“ zeptal se Tom trochu uraženě.
„Ó, to je mi strašně líto,“ odpověděl Harry sarkasticky. „Chtěl bys také znát všechna zlá kouzla, na které neznám protikletby? Hned ti napíšu seznam…,“ vstal od stolu se zamračením na jeho tváři.
„Počkej,“ Harry si opřel hlavu o stále zavřené dveře a netrpělivě si povzdechl: „Co, Tome?“
„Posaď se zpátky,“ nařídil Temný pán klidně, dokonce zašel tak daleko, že odtáhl Harryho židli, aby si mohl snadněji sednout.
/Nenávidím tě/, zasyčel Harry nebezpečně, ale sednul si a mlčky zíral na bod za Luciusovým ramenem.
Tom by měl být potěšený, že ho Harry poslechnul, že ano? No, ale nebyl. A i když věděl, že ho Harry ve skutečnosti nenenávidí, bolelo slyšet tato slova v takovém zvláštním místě uvnitř jeho hrudi. Nebo ho snad Harry nenávidí? Byl by se určitě nenáviděl sám, kdyby byl Harrym… Možná, že zranil Harryho včera v noci víc, než si byl vědom; malý chlapec se choval jaksi podivně, ale na druhou stranu si myslel, že by Harry na něho křičel a mohl ho vykastrovat, když spal, takže Harryho reakce byla rozhodně zvláštní… Roztržitě chňapnul pro svůj třetí sýrový sendvič, ale jeho ruka se setkala s prázdným talířem. Tom překvapeně vzhlédl, ještě před pár okamžiky tady jeden byl.
„Kdo vzal můj sýrový sendvič?,“ zavrčel, jeho oči blýskali hněvem.
„To jsem byl já,“ usmál se Harry nahoru na něho trochu příliš nevinně a ukazoval na sendvič, který ležel nedotčený na jeho talíři.
„Vrať ho.“
„Nech mě o tom přemýšlet…,“ Harry si zamyšleně klepal na bradu. „Ne. Udělej si svůj vlastní sendvič. Neříkej mi, že mocný Lord Voldemort není dokonce s to, udělat si svůj vlastní sendvič – to je opravdu žalostné, víš?“
Tom se na něj upřeně díval: „Každý dokáže udělat sendvič, ale já mám domácí skřítky, aby ho udělali.“
„Dal jsem jim den volna,“ zubil se Harry.
„Blufuješ.“
„Tak dobře, Dobby je ještě tady… Nemyslím, že se musíme přít o to, čí rozkazy vyplní, Tome,“ culil se drobný Nebelvír. „No tak, udělej si svůj sendvič.“
„Nemůžeš mi rozkazovat.“
„A kdo ti dal právo, rozkazovat mně?,“ obořil se Harry, jeho oči chrlili zelený oheň. „Chtěl si, abych se posadil k tomu pitomému stolu, jen aby na mě mohli dál zírat tvoji oblíbenci a teď mi dokonce nedovoluješ jíst nebo co?,“ díval se zlostněji, než se otočil ke svému sendviči, pečlivě vytáhnul ementál na okraj talíře, než ho složil zpátky dohromady.
„Co to děláš?,“ ptal se Tom mnohem zdvořileji.
„Moc nemám rád sýr,“ pokrčil rameny černovlasý chlapec, opět dráždil Toma: „Tak proč jsi vzal můj sýrový sendvič?“
„Proč jsi mi přikázal, abych si sednul zpátky, když ses jen chystal na mě křičet?“
Tom se zhluboka nadechl tak, aby se uklidnil.
Pokřikováním na Harryho by je nikam nedostalo a Harry měl jaksi s tím problém, když viděl Luciusův napůl pobavený a napůl nahněvaný výraz, řekl mu zcela také zřetelně: „Fajn. Můžeš mít ten sendvič a pro tvou informaci, chtěl jsem ti říct tvůj rozvrh pro následující týdny,“ otočil se ke Smrtijedům, kteří s fascinací sledovali jejich konverzaci. „Přestaňte na něj zírat,“ okamžitě se jejich pohledy odvrátili od nich.
„Nebudu se omlouvat,“ objasnil mladík tvrdohlavě, ovinul paže kolem nahoru přitáhnutých kolen v ochranném gestu. „Ona si začala a nikdy jsi se mě nezeptal, jestli už nejsem Zvěromág. A je to tvá vlastní vina, protože mi rozkazuješ.“
„Také jsem to od tebe neočekával,“ mírně se culil Tom, ale nebyla v tom žádná zloba. „Chtěl by si ještě něco sníst?“
„Ne, můžeš mít ten sendvič,“ odmítl černovlasý chlapec a postrčil svůj talíř k Temnému pánovi, který ho vděčně přijal. „Ale… kde je má káva?“
„Tady je,“ Rabastan, který seděl vedle něj, promluvil. „Položil jste si ho sem předtím, než vás má švagrová napadla.“
„Děkuji, pane Lestrange,“ odpověděl Harry, zdvořile se usmíval a přijal šálek; po napití z horké substance si popálil jazyk. „Do prdele, proč je ta zpropadená káva stále tak zatraceně horká?“
„Na všem nádobí jsou zahřívací kouzla,“ informoval ho Tom věcně, jeho úsměšek zmohutněl. „A neměl by si používat takový hrubý slovník.“
„Podívejme se, kdo to mluví,“ bručel drobný chlapec. „Ukážeš mi ten tvůj pitomý rozvrh v dohledné době nebo bych měl zkusit mé štěstí s jasnovidectvím?“
Voldemort si odfrkl, na pár sekund byl fascinovaný způsobem jakým se Harryho rty formovaly do malého ‘o‘, aby si pofoukal svou kávu a předal kousek papíru se všemi dny, které zbývali do doby, než by měla začít opět škola, které představovaly malé rámečky, ve kterých měl Voldemort napsáno buď „Bojová umění,“ „Nitrobrana,“ „Léčivé lektvary“ nebo „Zvěromágský trénink“. Vypadalo to, že rozdělení lekcí bylo přizpůsobeno různým dnům v týdnu a stejně měl zcela volnou neděli. V úterý a v sobotu měl pouze jednu lekci, zatímco každý další den byly naplánovány dvě.
„Zjevně nebudeš potřebovat Zvěromágský trénink, takže v této době budeš mít také volno,“ dodal Tom, poté, co se dal dohromady. „Přesné časy tvých lekcí si sjednáš se svými příslušnými učiteli.“
„Uvědomuješ si, že mám strašně moc volného času, že? Ne, že bych si stěžoval,“ rychle pokračoval. „Jen jsem čekal, že mě zatížíš prací, abych neměl žádný čas ke zničení tvého hradu nebo něco takového.“
Vysoký černovlasý muž se tvářil trochu nepohodlně, když odpovídal: /Myslel jsem, že bychom se mohli snad navzájem více poznat v jednom z těch volných dnů… S tím novým vývojem, nebudu mít s tebou žádnou lekci – alespoň když ještě nemáš povoleno používat magii – ale přesto jsem chtěl s tebou strávit nějaký čas. Možná bychom se mohli dohodnout na dnu, kdy si jen promluvíme a snad půjdeme na procházku? Uvědomuji si, že to není součástí smlouvy, ale myslím si, že by se to tímto udělalo více jednodušším a dlouhodobě příjemným… Co tomu říkáš?/
/Ne v neděli nebo v pondělí, ale jinak líbí se mi tvůj návrh/, opětoval Harry; také přešel do hadího jazyka.
/Co potom v úterý?/, nabídl uvolněně červenooký muž. /Máš celý den volný./
/Jistě/, přikývl Harry a usrkával svou bílou kávu. /Máš nějaké návrhy, co bych měl dělat v mém volném čase nebo bys raději počkal, s čím bych mohl přijít?/
/Lucius se mě ptal kvůli jeho synovi, jestli by Draco mohl strávit nějaký čas tady, protože jeho matka je pryč ve Francie s jednou jejích přítelkyň/, odpověděl Tom, pečlivě se zaměřoval na Harryho reakci. /Možná bys chtěl, aby tě zabavil?/
/Chtěl bych, aby přišel/, okamžitě souhlasil malý chlapec a Temnému pánovi neunikla nadějnost v jeho hlase, ani žárlivost, která vzrostla v jeho vlastní hrudi.
„Dobře,“ Tom vstal; napjatě nabídl svou ruku. „Protože to vypadá, že nás ostatní opustili, co kdybych ti pomohl najít jednoho z Lestrangeů, aby si mohl začít se svou první lekcí?“
Byla to pravda, kdesi v jejich dlouhé konverzaci v hadím jazyce se Smrtijedi rozhodli, že to byl nejspíše soukromý rozhovor nebo s největší pravděpodobností manželská hádka (přece na sebe syčeli, čímž nedělali nic, aby se vyvrátil tento dojem) a nechali je o samotě.
Harry se chytil nabízené ruky a nechal vyššího muže, aby ho vedl ven z jídelny velkými dveřmi, které byly dokonce vyšší než dva Voldemorti. Zrovna venku stál Rabastan, zřejmě na ně čekal, uvolněně se opíral o kamennou zeď a odstrčil se, když je uviděl a narovnal se.
„Můj pane, pane Pottere,“ sklonil ladně hlavu. „Pokud nemáte jiné plány, můj bratr a já bychom byli potěšeni, kdybychom zahájili trénink.“
„Chtěl bych také začít,“ odpověděl Harry plaše.
„Dobře, Harry, obávám se, že tě nebudu moci teď doprovodit, protože mám schůzku s Popletalem,“ Harry se zatvářil soucitně. „Jestli by si měl nějaké otázky nebo potřeboval s něčím pomoc, můžeš se zeptat buď Luciuse nebo Severuse,“ Harry přikývl. „Harry,“ ztišil svůj hlas tak, aby Rabastan, který zíral ven z blízkého okna, ho nemohl slyšet. „Máš nějaké bolesti po včerejší noci? Mám požádat Severuse o nějakou mast?“
„Ne, Tome, jsem v pohodě, ale děkuji,“ Harry se postavil na špičky, aby mohl otřít Voldemortovu líci svými rty. „Neboj se o mě, dokážu se o sebe postarat sám.“
„Já vím,“ opětoval a přitiskl své rty na Harryho jizvu. „Rabastane, udržuj ho v bezpečí a dohlédni na to, aby mu nikdo v žádném případě neublížil, rozuměl si?,“ nečekal na odpověď a odešel – spěchal, protože měl být na schůzce s Popletalem za méně než půl hodiny.
„Ano, Můj pane,“ přikývl Smrtijed. „Pane Pottere, pokud byste mě ráčil následovat?“
Harry šel poslušně za ním (což jak se zdálo mírně znervózňovalo hnědovlasého muže); příliš nevěnoval pozornost svému okolí, zatímco se pokusil získat nějaký obrázek na Rabastana. Byl si docela jistý, že se mu bude líbit víc, než Bellatrix, ale fakticky by se mu líbil každý víc, než ta pološílená žena, takže si neřekl mnoho.
„Můj bratr připravuje místnost tak, abychom mohli začít téměř okamžitě,“ přerušil Rabastan dlouhé ticho. „Máte nějaké zkušenosti s bojovým uměním? Jiné než je schopnost vyhýbat se kletbám?“
„Můj bratranec boxuje a ukázal mi nějaké z jeho úderů a další věci, ale není moc trpělivý, takže jsem se naučil jenom základy,“ Harry neměl rád takové otázky, připomínali mu jak je doopravdy slabý.
Dudley není zcela tak netrpělivý, prostě usoudil, že Harry je příliš slabý a malý pro boxování, poté, co ho neúmyslně počtvrté omráčil. Po pravdě řečeno, vůbec neztratil vědomí, ale vždy ho předstíral, aby tak snadněji necítil bolest, když měl jeho strýc s ním trochu „zábavy“.
„Dobře, myslím si, že je stále něco, na čem můžeme pracovat,“ rozhodl hnědooký muž a pozorně si prohlížel chlapce koutkem oka. „Jsme skoro tam, je to jen dolů po schodech.“
Nebelvír zdráhavě šel vpřed dolů poměrně úzkým a tmavým průchodem. Zuřivě mrkal, když sestoupil z posledního schodu a ihned byl oslepený jasným světlem. Toto není dobré, dodávala jeho mysl nápomocně: za ním byl Smrtijed, další někde před ním a stál tady jako jelen zastihnutý reflektory, bez představy jak místnost, kde byl, vypadá nebo kudy by přibližně mohl uniknout.
„Pane Pottere, doufám, že se vám líbí tréninkové místnosti,“ uslyšel přívětivý hlas po jeho levici a když opět zamrkal očima, zjistil, že se už přizpůsobily světlu.
K jeho překvapení se nezdáli být už v samotném hradu, ale někde venku. Vypadalo to jako malá mýtina, která byla ještě velká dost na to, aby měla dostatek operačního prostoru, i když v něm z větší části byly listnaté stromy a země byla pokryta měkkou, krátkou trávou a malými shluky květin.
„Jsme stále uvnitř?,“ zeptal se Harry ohromeně, pomalu se otáčel tak, aby si mohl všechno dobře prohlédnout.
„Ano,“ odpověděl Rabastan a culil se (výraz obličeje, který jak se zdálo mají všichni Smrtijedi hodně rádi). „Ve skutečnosti jsme ve sklepení. Většina z toho, co vidíte je iluze, ačkoli ta tráva pod vašima nohama je skutečná jako je jeden ze stromů a skála, kterou můžete vidět v tom vzdáleném rohu.“
„Vypadá to skvěle,“ vykřikl Harry a vesele se usmíval. „Ale nebylo by mnohem snadnější jít prostě ven? Mám na mysli, že tady je zahrada, je to tak?“
„Máte pravdu, ale je z větší části jako džungle a protože potřebujeme místo, kde se budete cítit příjemně se sebou a svým okolím; nechceme být přece napadeni zezadu,“ vysvětlil Rabastan a sundával si své boty. „Co kdybychom hned začali?“
Černovlasý chlapec přikývl, stále v úctě z této místnosti: „Nejprve vám předvedeme některé základní postoje, pane Pottere, mohl byste si sundat své boty a ponožky?,“ požadoval Rudolfus.
„Můžete mi říkat Harry, když chcete, pane,“ řekl chlapec, když konal jak řekl a pokládal úhledně své boty vedle čtyř větších bratrů Lestrangeových.
Ani jeden ze starších bratrů neodpověděl, nicméně si vyměnili pohled, Harry si nebyl jistý svou správnou interpretací a přikázal si, i když slušně, že je bude pozorně sledovat, zatímco dělali některé jednoduché pohyby.
První dvě hodiny nebo tak přešli hrozně pomalu se dvěma bratry, kteří opravovali všechno od způsobu jakým dělal pěsti k tomu, jak by měl pohybovat nohama. Ale nejhorší bylo, že se ho museli dotýkat, což ho opravdu znervózňovalo a měl těžkou chvíli, aby neucukl nebo se nepolekal pokaždé, když to udělali. A ve vší upřímnosti několik pohybů a postojů musel opakovat donekonečna, protože nebyly příliš uchvacující. Nakonec Lestrangeovi byli dosud spokojeni s jeho pokrokem a rozhodli se, že by si Harry měl po zbývající čas vyzkoušet některé kopy a údery na člověka.
Dva hnědovlasý muži sdíleli další úsměšek – zdálo se, že to hodně dělávali: „Už jsem vrhnul některá ochranná kouzla, pane Pottere, a teď začněme!“
Zelenooký kouzelník se stále tvářil pochybovačně, ale zaujmul pozici proti Rudolfusovi a začal s některými jednoduchými údery, zaměřené na jeho břicho, opatrně, aby s ním nepřišel do kontaktu. Párkrát to opakoval, dokud mu Rabastan nevyčetl tento postup a popohnal ho dopředu.
Harry sledoval obezřetně vzdálenost mezi Rudolfusem a jím, než váhavě zamířil další úder na tvrdé břicho. Jeho pěst se spojila s vycvičenými svaly a bázlivě vzhlédnul, když necítil žádné magické štíty, ale hnědovlasý muž jen přikývl a Rabastan ho vybídl, aby pokračoval. Takže prováděl údery a pak pokračoval s jedním z kopů, které mu dříve ukázali.
Všechno šlo dobře, dokud bratři nerozhodli, že by měl místo toho nasměrovat pár posledních kopů k Rudolfusově bradě. Uvážíme-li, že by Harry toho dosáhnul, jestliže by stál na špičkách, tak to bylo vlastně nemožné. Jenže Harry nebyl ten, co se vzdává – jeden z důvodů, že je stále naživu – a tak opět zkontroloval svou pozici a pak po hlubokém nádechu, udělal znovu stejný pohyb, jež mířil tak vysoko, jak jen mohl, důrazně udržoval své oči otevřené (to, aby ho znovu nemuseli za tohle kárat). K jeho překvapení a zjevně rovněž k překvapení Lestrangeových, jeho bosá noha se skutečně spojila s Rudolfusovým obličejem, zviklala ho a roztrhla jeho ret a když se ho Rabastan pokusil stabilizovat, tak všichni spadli do trávy, Harryho váha na jeho hrudi, vyrazila dech z mladšího bratra.
„Och, pro Merlina, omlouvám se vám, pane Lestrange a pane Lestrange, je mi to líto, všechno je to má vina, pánové, zranil jsem někoho z vás?,“ malý kouzelník slezl z obou, jeho oči se rozšířili strachem.
„Jsem v pohodě,“ odpověděl mladší z bratrů a masíroval si svou hruď. „A co ty, Rudo?“
„Já to rozhodně přežiju, i když to byl docela dobrý kop, pane Pottere,“ culil se. „Jste v pořádku, pane Pottere?“
„Mrzí mě, že krvácíte, pane Lestrange,“ Harry se váhavě postavil; ignoroval otázku a přešel k Rudolfusovi a jemně otočil jeho hlavu, aby si mohl prohlédnout poranění. „Cítím se kvůli tomu tak špatně. Měl byste si to zchladit, dokud to nepřestane krvácet. Dobby?“
Ihned se objevil malý skřítek s lup a okamžitě se ukláněl: „Pan Harry si něco přeje?“
„Ano, Dobby, můžeš mi přinést nějaké kostky ledu pro zchlazení rtu pana Lestrange?,“ požádal Nebelvír; unikli mu zmatené pohledy, které si oba bratři vyměnili.
Domácí skřítek dychtivě přikývl, lupnutím zmizel a vrátil se o sekundu později s několika kostkami ledu zabalenými do utěrky.
„Děkuji, Dobby, pozdravíš ode mě Winky?,“ Harry mu poděkoval a předával utěrku staršímu Smrtijedovi.
Obrovský úsměv rozdělil Dobbyho obličej a po souhlasném zakroucení hlavou opět zmizel.
„Pane Pottere, co to děláte a mohl byste konečně zodpovědět otázku?,“ mračil se Rabastan a jeho bratr souhlasně přikývl.
„Jste si jistý, že jste v pořádku, pane?,“ ujišťoval se zelenooký chlapec, opět se vyhýbal otázce.
„My jsme v pohodě, prskal Smrtijed. „Teď, zodpovězte otázku!“
„Nekřičte na mě!,“ obořil se Harry zpátky. „A nepřikazujte mi! Co si myslíte, že děláte? Řekli jste mi, že jste vyvolali nějaká kouzla, která by zabránila tomu, aby se nic nestalo a teď máte roztrhlý ret, pane Lestrange! Je mi fuk, když se vám líbí být zmlácený, ale tohohle se účastňovat nebudu, pane! A vy nejste o moc lepší, pane Lestrange.“
„Upokoj se,“ řekl Rudolfus, přičemž si odendal kostku ledu ze svých úst. „Vůbec jsme neočekávali, že skutečně dosáhnete mé brady, takže jsme nevyvolali žádná kouzla, abychom kryli tuto část mého těla.“
„Zatraceně dobře jste mi řekl, abych kopl do vaší brady!,“ zuřil Harry; zabodával se pohledem do hnědovlasého kouzelníka. „Udělal jsem všechno, o co jste mě požádali, abych doposud dělal, proč jste si myslel, že bych tohle rovněž neprovedl, pane Lestrange?“
„Podcenili jsme vás, pane Pottere a omlouváme se, že jste si myslel, že jsme vám lhali,“ upokojoval ho Rabastan. „Za tohle se vám oba omlouváme. Nyní mohl byste nám říci, jestli nejste zraněný?“
„Bolí mě kotník,“ zamumlal Harry tlumeně se skloněnou hlavou.
„Pokud si sednete, můj bratr a já se na to podíváme,“ Rudolfus se usadil do měkké trávy a jeho bratr ho následoval.
Harry se posadil naproti nim a mlčky ukazoval na jeho levou nohu, i když trochu vyčítavě. Starší Smrtijed opatrně vyhrnul jeho nohavici, aby se mohl lépe podívat na způsobenou škodu a umístil malou nohu do svého klína. Kotník byl trochu oteklý a hrál nepříjemným odstínem modré.
„Vypadá to, že je vyvrtnutý,“ vyslovil mladší z obou bratrů. „Obvážeme ho a přivedeme vás k Severusovi – Jsem si jistý, že na to má lék.“
„On je s Tomem na té schůzce s Popletalem a Brumbálem,“ zasáhnul Harry, vysloužil si tak dva překvapené pohledy. „Ale ocenil bych, kdybyste ho mohli obvázat předtím, než půjdu.“
„Nikam nepůjdete, když jste zraněný!,“ řekli bratři současně.
„Nepůjdu?,“ vysmíval se zelenooký chlapec a vstával; ani neucukl, když zatížil svůj kotník. „Nepotřebuju chůvu, nechte mě oba na pokoji.“
„Naše lekce ještě neskončila, pane Pottere!,“ přel se Rudolpus. „Sedněte si.“
Harry se pronikavě zasmál: „Je to jedna z těch situací, kdy mi něco řeknete, abych něco udělal, ale ve skutečnosti ode mě nečekáte, že to provedu? Tentokrát nebudete zklamán, pane!“
Harry šel odhodlaně ke schodišti a ujišťoval se, že není viditelná žádná známka po jeho zranění: „Pane Pottere!,“ ozval se Rudolfus trochu méně lhostejně, ale Harry pokračoval ve své cestě.
Oba bratři si vyměnili opět jeden z těch pohledů, se kterým se zdáli být schopni komunikovat stejně jako se slovy: „Harry, prosím počkejte!“
Malý chlapec se zastavil a otočil se čelem k nim: „Snad bychom si mohli na chvilku promluvit, dokud se Severus nevrátí z té schůzky?,“ navrhl Rabastan naléhavě.
„O čem promluvit, pane Lestrange?,“ zeptal se Harry obezřetně, ale zůstal tam kde byl.
„Proč se zase neposadíte a zatímco ošetříme vaše zranění, můžete se nás zeptat na nějaké otázky?,“ nabídl Rudolfus.
„Fajn, ale nelžete mi. Jestli nechcete, abych zrovna tak odpovídal,“ Harry si opět sedl a vrhal k oběma mužům vážné pohledy.
Oba současně přikývli a začali opečovávat jeho kotník.
„Kolik je vám let, pane Lestrange?,“ malý chlapec se rozhodl začít s nějakou jednodušší otázkou – alespoň, kdyby Lestrangeovi nebyli tak domýšlivý jako Sirius.
„34,“ „36,“ odpověděli ve stejnou chvíli, takže Harry vše, čemu rozuměl byla směsice slov, když mluvili jeden přes druhého.
„Promiňte?,“ Harry pobaveně zvedl obočí. „Mohli byste to zopakovat a tentokrát snad jeden po druhém, pánové?“
„Říkejte nám našimi křestními jmény, jinak to bude matoucí,“ řekl Rabastan po jedné interakci tváří v tvář s jeho bratrem. „Můj bratr má 36 a já 34.“
Harry tak tak potlačil uculení, už byl zvědavý jak jim dlouho potrvá, až si to uvědomí nebo ještě lépe, jak dlouho bude jejich tvrdohlavost vstupovat do cesty: „Takže, vy oba jste nejmladší Smrtijedi ve vnitřním kruhu, správně?“
Oba němě přikývli, zatímco Rudolpus zavazoval obvaz.
„Jak to, že znáte všechna ta bojová umění? Není to vlastně Kouzelnická záležitost, že ano?,“ podíval se netrpělivě na Rudolfuse, vědomý toho, že se uchýlí k odpovědi.
„Jeden z našich předků ztratil svou magii v duelu, aby hájil čest rodiny – jeho soupeř čekal dítě s jeho sestrou a odmítl si ji vzít – nejdříve se zdálo, že časem znovu získá svou magii a také něco z ní znovu získal, ale nikdy se znovu ani po dvou letech nesrovnala. Protože zabil toho druhého kouzelníka, jeho rodina přísahala, že se mu pomstí a on si nemohl dovolit mít takovou slabinu. Takže se ukrýval a naučil se všechno o bojových uměních – z knih a od Mistrů tohoto umění. Nakonec byl připravený dostatečně na to, aby opět čelil svým nepřátelům a když zaútočili, on zvítězil, zachytil je nepřipravené na jeho nové schopnosti. Mysleli si, že se pustil hlouběji do černé magie, než kdokoli před ním, protože prostě nemohli pochopit jak se jim ubránil bez své hůlky. Domnívali se, že jeho magie byla tak nyní silná, že byla neviditelná a smrtící. Takže požádali o příměří. Zato náš předek v tom viděl výhodu a naučil své potomky vše, co uměl a ti to opět řekli svým dětem a tak dále,“ vysvětlil starší bratr.
Černovlasý kouzelník zahučel hm a tvářil se zamyšleně. Takto strávili nějakou chvíli v tichosti, zatímco Smrtijedi čekali na Harryho, až přijde s další otázkou.
Časem vzrostla netrpělivost: „Chcete se nás ještě na něco zeptat?,“ zeptal se Rabastan.
„Ó, promiňte, jen jsem se zamyslel,“ Harry nepatrně zčervenal. „Teď nemám žádnou otázku, ale pokud se chcete na něco zeptat mě, tak do toho…“
„Kdybych dnes ráno řekl ano, vyklopil byste na mě ovocný salát?,“ zeptal se Rudolfus zvědavě.
„Já nevím. Možná…,“ Harry ho pečlivě studoval a přehrával si tu scénu v hlavě. „Nejspíš.“
„Dobře, navíc nemám rád ovocný salát,“ zamumlal starší Smrtijed, překvapený, když slyšel Harryho se chechtat.
„Dobrý, opravdu,“ mírně se usmál. „Rabastane, máte nějakou otázku?“
„Mohl jste se vždycky přeměňovat do pantera nebo jste se jím naučil být?, vyptával se; vzpomínal na zuřivou malou šelmu.
„Ani jedno,“ odpověděl Harry. „Jsem přírodní Zvěromág, ale Brumbál blokoval mou magii, protože se bál, že bych mohl všechno vyhodit do povětří v mém dětinském výbuchu hněvu. Pouze jsem měl přístup tolik k mé magii, že jsem nemohl být fyzicky nemocný předtím, než jsem přišel do Bradavic. Když jsem přijal můj dopis, samozřejmě jsem ji získal více, ale stále byla držena na uzdě, takže jsem objevil tuto schopnost teprve někdy v loňském roce.“
„Takže Brumbál uvolnil tvé spojení?,“ usoudil Rudolfus, ale Harry vehementně kroutil hlavou.
„Ne, blokování bylo založeno na důvěře: pokud jsem mu věřil, měl přístup k mé magii a mohl s ní prakticky nakládat jak se mu zlíbilo,“ vysvětloval. „Když se odmítal celý rok dívat do mých očí, určil Severuse, aby mi pomohl a konečně ode mě získal věštbu, má důvěra poprvé zakolísala a pak úplně zmizela a s tím i to spojení.“
„Nezdáte se být kvůli tomu naštvaný,“ všiml si Rabastan. „Já bych byl rozzuřený, kdyby někdo omezoval mou magii.“
„Nevěděl jsem, že jsem byl kouzelník, takže jsem ji pak nepostrádal,“ nonšalantně pokrčil rameny zelenooký chlapec. „A nikdy jsem o tom do nynějška nevěděl a teď ji mám zpátky, na co být kvůli tomu naštvaný? Vždycky jsem měl dost magie a i když snad některé věci mohl jít jinak, kdyby mi tohle neudělal a neřekl to, mohlo to být lepší, co udělal to udělal. Nemohu si příliš dělat starosti kvůli minulosti!“
„Myslím, že to dává smysl,“ nakonec rozhodl Rudolpus a zvedal jedno obočí, když se Harry zhroutil smíchem.
„To děláte vždycky?,“ vyhrkl mezi smíchem.
„Co?,“ oba řekli zmateně a vyměnili si pohledy.
„Vždycky se střídáte v mluvení,“ objasnil Harry a znovu se smál, když vrhli na sebe překvapené pohledy. „Vy jste si toho ještě nevšimli, že?“
„Ne,“ přiznali se, než Rabastan sám pokračoval: „Myslím, že to je jeden ze zvyků, které jsme si vyvinuli v Azkabanu.“
„Omlouvám se, pokud jsem přinesl špatné vzpomínky,“ okamžitě se Harry omlouval. „Prostě mě to překvapilo. A je to takové roztomilé.“
Teď to byli oni, kdo se smáli nad Harryho zrudlou tváří: „Tedy, děkujeme, Harry,“ řekl starší bratr. „A je to v pořádku, koneckonců jsme vám nabídli, že nám smíte klást otázky.“
„Pak tedy, pokud by vám nevadilo, když se zeptám, jak jste se tam udrželi duševně zdraví?,“ zeptal se plaše Nebelvír.
Starší kouzelníci vypadali, že o tom chvíli přemýšlí, než Rabastan odpověděl: „Na rozdíl od vašeho kmotra jsme nebyli ve vysoce střeženém traktu, ale někde, kde Mozkomoři hlídkovali jen jednou za den. Samozřejmě být tam za mučení dvou lidí do nepříčetnosti není tak špatné jako být tam jako nevinný. Každopádně jsme měli také cely vedle sebe, takže jsme si mohli připomínat všechny dobré věci z našeho života.“
„Cítíte kvůli tomu lítost?,“ chtěl vědět Harry a díval se dolů tak, aby nemohli vidět naléhavý prosebný pohled.
„Ano,“ řekli okamžitě bez zaváhání. „Nejsme rozhodně hrdí na to, co jsme udělali, ale my jsme zoufale hledali Temného pána a má žena byla přesvědčena, že by Longbottomovi měli vědět něco o tom, kde se nachází. Bylo to úděsné jednání a my jsme měli alespoň mít slušnost, abychom je zabili.“
„Možná,“ dal si na čas zelenooký kouzelník, než se ozval hlasitý gong, který se zdál být naprosto nevhodný v jejich pseudo-vyjasňování; Rabastan vysvětlil, že je čas na oběd a měli by jít zpátky nahoru.
Rudolfus natáhnul ruku ke stále sedícímu Harrymu a vytáhl ho na nohy a stabilizoval ho, když opět směřoval ke ztrátě rovnováhy. Oba bratři vedli menšího kouzelníka nahoru po schodech a pak se přesunuli tak, že ho obklopili jako dva ochránci a ne velmi subtilní osobní strážci. Harry byl napůl pobavený jejich chováním a napůl vystrašený jejich blízkostí a jak se vysoko nad ním tyčili, nicméně byl vděčný, že mu ukazovali cestu tmavým hradem.
19. První den – 2. část
„Ahoj, Tome,“ pozdravil Harry, když vešel do jídelny a spatřil Voldemorta, který již seděl u stolu. „Jaká byla tvá schůzka?“
„Proč kulháš?,“ zeptal se zpátky černovlasý kouzelník, když si všimnul, že Harry zcela nenamáhal levou nohu tak moc jako tu druhou.
Harry nonšalantně pokrčil rameny, zatímco vklouznul do své židle: „Ztratil jsem rovnováhu. Co je k jídlu?“
„Rabastane,“ zavrčel Tom, přičemž ignoroval svého manžela. „Domnívám se, že jsem ti řekl, že budeš nést odpovědnost, pokud by se můj manžel zranil.“
Otáčel svou hůlkou mezi prsty, než zamířil na Smrtijedovu hruď, který jen sklonil hlavu.
„Tome,“ malý chlapec vstal ze svého místa a přesunul se mezi ně. „Ty jsi ten jediný, kdo mi ubližuje.“
Voldemort málem vyjeveně zíral. Jak se opovažuje? Nebyl snad minulou noc pozorný a něžný? Nezeptal se ho dnes ráno, jestli něco nepotřebuje, kdyby byl zraněný? Ale pak si uvědomil jak jemně Harry promluvil – ne vyčítavě, ale jako by se obviňoval za svou slabost – a že jizva ve tvaru blesku na jeho čele měla nezvyklou barvu. A pak si vzpomněl, že jeho zloba ubližovala křehkému manželovi. Shlédl na něj a uviděl bolest v jeho krásných zelených očích a náhle se cítil neuvěřitelně vinným – něco, co mu nebylo známé.
Harry uchopil jeho pravou ruku a lehce ji přitiskl na své čelo. Tom mírně ucukl, jakmile pocítil žár pod jeho prsty a jemně ho vtlačil zpátky do jeho židle. Pak vyčaroval obklad s ledem a předal ho Harrymu.
„Bylo by lepší, kdybych šel někam jinam, dokud se neuklidním?,“ dotazoval se a pozoroval, jak si malý chlapec držel obklad s ledem na čele.
„Ne, budu v pořádku,“ Harry se na něj usmál. „Za předpokladu, že nebudeš nikoho mučit a že dostanu něco k jídlu.“
Tom se jemně usmíval a luskl prsty, načež se jejich talíře naplnili italskými těstovinami s pestem: „Tak jaký jinak byl tvůj trénink?“
Vedli společenskou konverzaci zatímco jedli a pak se Voldemort omluvil, protože musel vyřídit nějaké povinnosti a lehce políbil vršek Harryho hlavy. Nebelvír se přesunul až tam, kde u stolu Severus stále jedl a protože tam nebyla žádná židle k dispozici tak se svalil do klína Mistra lektvarů.
„Co to děláš, Pottere?,“ ušklíbal se Severus.
„Povídám si s tebou, Severusi,“ odpověděl troufale.
„A proč sedíš na mém klíně?,“ Severus si všiml znepokojených divných pohledů, které přijímali.
„Protože nemůžu velmi dobře sedět na klíně pana Goyla, nebo snad můžu?“
„Pak tedy musíš stát, Pottere, vstaň!“
„Ale má noha ještě bolí,“ špulil Harry pusu a Severus si povzdechl, než pokračoval v jezení kolem chlapce, který seděl na jeho klíně. „O čem jsi chtěl se mnou mluvit, Pottere?“
„Proč mi pořád říkáš Pottere, Severusi? Udělal jsem něco špatně?,“ nyní když se vyžíval ve své dětinskosti, stával se znova ustrašeným a nejistým.
Severus si opět povzdechl, hadovitým pohybem přesunul jednu paži kolem Harryho pasu, aby mu zabránil v odchodu: „Kdepak, Harry, to je prostě můj naštvaný, kousavý jazyk a hořké já. Není to tvoje vina, Harry, vynasnažím se být milejší, ale obávám se, že jednou za čas to zopakuji. Dokážeš s tím žít?“
„Samozřejmě, Severusi. Nemusíš se kvůli mně měnit, ale prosím tě, nebuď na mě naštvaný,“ prosil Harry a tulil se trochu blíž.
„Děkuji, Harry,“ odpověděl Mistr lektvarů. „Nuže, co bys řekl tomu, kdybychom šli do mého labu a našli něco, co by pomohlo tvému kotníku? Můžeš jít?“
Drobný Nebelvír se zašklebil nahoru na staršího muže, vstal a natáhl jednu malou ruku: „Šel jsem celou cestu sem. Viděl si, co Rudolfus udělal z té místnosti? Je to skvělé. A on a Rabastan jsou také docela milý, poté, co si na ně zvykneš.“
A tak mluvili – nebo spíše Harry mluvil s občasným Severusovým nějakým jízlivým komentářem a vedl je do svých pokojů s jeho lektvarovým labem a skladem. Pak posadil Harryho do židle s vysokým opěradlem za jeho stolem tak, aby jeho nohy volně visely k jedné straně a mohl si tu nohu prohlédnout a profesionálně ošetřit s jednou jeho mastí. Poté, co ji aplikoval, použil opět čistý obvaz ke stabilizaci křehkého kotníku. Severus se krátce podivoval jak je Harry skutečně hubený, když viděl jeho bledou a zjevně příliš hubenou nohu a zvažoval, že mu domluví, ale řekl si, že Harry má teď pravděpodobně jiné problémy a že by na to měl prozatím dbát.
„Měli bychom začít s tvým tréninkem Nitrobrany, Harry?,“ místo toho nabídl. „Takto budeš mít více volna večer a jednou ji musíš zvládnout, aby si byl s to blokovat emoce Temného pána.“
„Nitrobrana z tohoto hlediska nepomůže,“ opravil ho Harry. „Nemyslíš, že se o to Tom pokoušel? Necítím jeho pocity, i když můžu říct, že je cítím odloučeně, pokud je neblokuje, jen cítím bolest, kterou způsobují. A už jsem Nitrobranu zvládnul minulý měsíc. Šimonova mamka mi to ukázala. Můžeš mě vyzkoušet, jestli chceš.“
Severus neposkytl Harrymu čas, aby se připravil na jeho mentální útok a okamžitě vystřelil kouzlo. K jeho překvapení vůbec nemohl vpadnout do Harryho mysli a místo toho našel docela silnou bariéru, chránící Harryho vzpomínky a pocity od něj. Jeho tvář byla také netečná a jeho oči zavřené. Severus byl ohromený a souhlasně přikývl.
„Předpokládám správně, že o tom Temný pán neví?,“ řekl se zamračením; Harry němě přikývl a tvářil se velmi vinně. „Pak ho tedy budeme informovat večer. Co by si chtěl dělat teď? Nemůžu ještě začít s Nitrozpytem, protože to vyžaduje tvoji hůlku.“
„Nevím, je něco, s čím ti můžu pomoci?,“ zeptal se Harry nazpět; hupsnul na stůl, aby si mohl Severus sednout do židle.
„Tak dobře, normálně bych pracoval na lektvaru, ale nemyslím si, že by ses z toho těšil tolik jako já,“ odpověděl černovlasý muž.
„Mě by to vůbec nevadilo. Pomůžu ti, ledaže by si raději pracoval sám,“ usmál se Harry plaše.
„Můžeš mi pomoci připravit všechny přísady pro Vlkodlačí lektvar. Už jsem s ním začal dva dny po úplňku, ale aby byl účinný, musím přidat další přísady v určitých časech – je snazší ho dělat, když je už všechno nasekáno, nakrájeno a rozdrceno na prášek,“ smiloval se Severus a poté mu Harry věnoval zářivý úsměv a postavili se k práci.
Pilně pracovali v tichosti a Mistr lektvarů vysvětloval použití jednotlivých přísad, zatímco Harry pozorně poslouchal a ptal se čas od času na otázku. Nakonec byl čas na večeři.
Jakmile vešli do jídelny, která byla nyní osvětlena tucty svíček podél stěn a na dlouhém černém stole, Harry spatřil druhou stříbroplavou hlavu vedle Luciuse.
„Draco,“ vykřikl, řítil se k němu a objímal ho zezadu. „Jsem tak rád, že jsi tady.“
Blonďatý chlapec se postavil a sám uzavřel malého černovlasého Nebelvíra do své náruče: „Je milé, že tě také vidím, Harry. Ale, co jsem to tady slyšel? Dokážeš se opravdu přeměnit do roztomilého černého pantera? Ukaž mi to!“
Harry ho lehce plácnul po rameni: „Nejsem roztomilý. Dívej se!,“ vyprostil se a změnil se do své Zvěromágské podoby.
Draco se chechtal, když viděl příliš velké tlapy a obrovské zelené oči a vysloužil si tím zlostný pohled od zmíněných očí. Začal vydávat broukavé zvuky a netrpělivě vztáhnul svou ruku. Hubená kočka na něho valila oči, než na něj skočila a olízávala blonďákův obličej s jejím mokrým jazykem a způsobila tak Dracovi, že vydával zhnusený zvuk.
„Jsi nechutný, Pottere,“ tlačil malé zvíře dál od sebe a pečlivě si kapesníkem otíral svůj obličej. „Ale nicméně roztomilý,“ dodal rozpustile a překvapil Harryho neovladatelným smíchem.
Malý chlapec se rozhořčeně rozzlobil (změnil se zpátky jakmile si Draco začal očišťovat obličej) a posadil se do židle.
„Tome, Severus si myslí, že bych ti měl říct, že ovládám Nitrobranu,“ řekl a natáhnul se pro vařené brambory.
„Za jedno odpoledne?,“ zeptal se Temný pán skepticky a zvedl jedno obočí.
„Ne, za dva týdny,“ opravil Harry. „A opět ses mě nezeptal, jestli ty lekce potřebuji, tak si nezačínej stěžovat.“
„Nebudu,“ bránil se Voldemort. „Ale budu muset upravit tvůj rozvrh.“
Harry pouze pokrčil svými rameny.
„To by vysvětlovalo, proč ses tak mohl úplně uzavřít,“ poznamenal Draco. „Zajímalo mě to.“
„Neuzavřel jsem se, Draco,“ protestoval Harry. „Prostě si občas vyberu, že nebudu nosit mé srdci na dlani. Pokud by tohle bylo považováno za znak Nitrobrany, tak bys z ní byl dvojnásobný mistr, Ledový princi!“
„Ledový princi?,“ dožadoval se blonďák. „Kdopak mi takhle říká?“
„Všichni,“ odpověděl menší chlapec. „Upřímně, nemáš žádné špehy? Celý Nebelvír ti takto říká.“
„Och?,“ dotazoval se Zmijozel. „S jakými dalšími jmény přišla tvá kolej?“
Harry nechtěl odpovědět na tuto otázku. Byly pouze tři jména jak Nebelvírští často říkají Malfoyově dědici a Ledový princ bylo určitě nejmilejší, většinou ho používali některé zamilované holky jako Levandule nebo Parvati. Ale blonďák se do něj nepřetržitě strefoval, až konečně odpověděl, přesto… snad by jedno jméno pro něj stačilo.
„Fretčí kluk,“ zamumlal tedy. „I když tohle je většinou jen Rona.“
„Jaké je další?,“ Draco si všiml Harryho znepokojení a nevěřil, že to bylo kvůli takovému starému vtipu.
„Nechtěj to vědět, věř mi,“ prosil Harry, ale šedooký chlapec nepolevil, takže se pohnul dopředu a zašeptal urážku do jeho ucha: „Coura ze Zmijozelu.“
„Cože?!,“ zaječel druhý chlapec a přitáhl pozornost každého u stolu. „Ty a tvoji hloupí přátelé nemají žádné právo, říkat něco takového o mně. Já nejsem žádná coura, Pottere. Ale chceš vědět jak říkáme tobě? Děvka z Nebelvíru, je to rozhodně přiléhavější, než vaše malé jméno pro mě.“
„Nikdy jsem ti takto neříkal, Draco,“ Harryho oči byly plné nevyplakaných slz.
„Ano, samozřejmě svatý Potter by nikdy nepoužil taková vulgární slova – ty je jen šeptáš do ucha svým zákazníkům a oni to rozšiřují,“ prskal, příliš moc zabraný do svého hněvu, že si nevšiml slz, které stékali po Harryho bledých lících.
Voldemort je ale viděl a k připojení k žárlivosti, která se rozhořela při zmínce o někom dalším, který se dotýkal jeho Harryho, také pocítil zlost na Malfoyovic kluka, protože rozplakal jeho malého manžela.
„Pane Malfoyi, odejděte od tohoto stolu na takovou dobu až dokud se nenaučíte trochu náležitému chování u stolu,“ zahřměl hrozivě a překvapil blonďáka svým neovladatelným hněvem. „Možná se můžete připojit k vaší tetě v této povinnosti. A teď ven!“
Proti všem racionálním myšlenkám, které ovládal, Draco nepospíchal přes nejbližší dveře, mumlající omluvu, ale přesunul se k chlapci, kterého právě urazil a vypadal silně zraněný a který byl schoulený na své židli.
„Harry,“ přikrčil se vedle něho. „Omlouvám se. Byl jsem jen tak naštvaný, nemyslel jsem racionálně. To mi však nedává žádné právo, říkat ti takové věci, nejsou pravdivé a všichni to ví. Každý ví, že tohle jsou jen nesmyslné fámy, které vytvářejí pozornost vyhledávající, hloupí lidé. Ale půlka školy si opravdu myslí, že jsem coura a to je důvod, proč jsem reagoval tak špatně. Dokážeš mi odpustit, Harry?“
„Nikdy jsem ti takhle neříkal, Draco,“ šeptal Harry trhaně. „Dokonce jsem se je pokusil zastavit, aby to neužívali. Oni pouze žárlí. Holky, protože jim nevěnuješ byť letmý pohled a kluci, protože se holky o ně dál nezajímají, když jsi někde poblíž. Ale myslel jsem, že jsme přátelé, jak můžeš říkat něco takového? Proč jsi se mnou jednal jako kdybych byl děvka?“
„Harry, ne!,“ vykřikl Draco šokovaně. „Ty nejsi žádná děvka!“
„Jak bys to mohl vědět, Draco?,“ ušklíbal se druhý chlapec hořce. „Nevíš do prdele nic o mém životě! Co ty všechno víš, mohl jsem tak prodávat mé tělo po léta!“
„Ne,“ chechtal se Draco, ačkoli Voldemort byl daleko od pobavený. „Malfoyové se nestýkají s děvkami, Harry, a teď už nebuď na mě naštvaný, prosím? Dudley mě určitě zabije, kdybych ti zkazil chuť k jídlu.“
„Jsi nemožný!,“ smál se Harry, otíral si tvář a hned se ujal změny tématu. „Jak se ostatní Zmijozelové dokážou s tebou vypořádat každý boží den?,“ blonďák otevřel pusu, aby protestoval, ale Harry ho krátce utnul. „To bylo řečnicky. Tak tedy, co budeme dnes večer dělat?“
„Uděláš si domácí úkoly,“ přerušil je Tom, netrpělivý, aby se opět chopil kontroly nad celou situací.
„Už jsem udělal mé domácí úkoly, Tome, Harry ho mírně informoval. „Můžeš si je přečíst, jestli chceš, i když jsem nechal Severuse zkontrolovat mou esej z Lektvarů, Remuse opravit Obranu a pojednání z Astronomie, Nevilla prohlédnout mou práci z Bylinkářství, ale pokud by si mi chtěl říct svůj názor na ostatní, uvítám to, když to tak učiníš.“
„Proč máš k sakru už hotové všechny ty eseje?,“ řekl Draco, vyslovil to, co měli všichni na mysli. „A proč si dělal práci do Astronomie, myslel jsem si, že nechceš pokračovat v tomto předmětu.“
„To neznamená, že prostě všechno zapomenu, dosud jsem se učil, protože jsem se nudil,“ pokrčil rameny Harry. „Tak, co budeme dělat?“
„Mohli bychom hrát šachy,“ navrhl Draco, pořád udivený z tohoto objevu, jenže se černovlasý chlapec ušklíbl a řekl: „Nemám rád šachy, vždycky prohraju.“
„Naučím tě je,“ nabídl se šedooký chlapec šlechetně.
Harry zakroutil hlavou: „Znám všechny pravidla a Ron mi dokonce řekl některé z jeho triků, já jen nemám rád, když musím obětovat mé pěšáky – to pak způsobuje malé potíže v orientaci. No tak, nezahrajeme si Famrpál?“
„Je už tma!,“ namítal Tom.
„A to by byl tvůj problém?,“ Harry zvedl jedno obočí.
„Možná bychom měli jít jen do knihovny a mohl bys mi pomoci s mou esejí do Obrany,“ navrhoval Draco; cítil, že asi dráždili Temného pána dost na jeden den. „Měl jsem potíže najít něco o Smrtonoších.“
„A co mám dělat já?,“ špulil pusu Harry, i když nebyl opravdu naštvaný.
„Mám tady několik dopisů od tvých přátel a tvého kmotra,“ Tom předával tři obálky, jednu s mnoha jiskřivými ozdobami. „Přinesl jsem ti je ze sovince.“
„Děkuji, Tome,“ otřel své růžové rty o líci Temného pána, zatímco vstával. Uvidím tě později?“
Voldemort roztržitě přikývnul, stále ještě nebyl zvyklý na malé polibky, které mu jeho manžel každou chvíli dával. Zajímalo ho, jestli to snad byla známka jeho náklonnosti, ale nejspíše jen nechtěl, aby záviděl, když líbal jeho ostatní Smtrtijedy nebo toho Malfoyovic kluka. Bylo zjevné, že je měl Harry všechny velice rád, jen si nebyl jistý, jestli ho Harry má stejně rád aspoň trochu. Bude muset zapracovat na tom, lépe dříve než později a rozhodně dříve, aby někdo jiný nevyhrál Harryho srdce. Odfrkl si a přijal tak překvapivý pohled od Luciuse, ale ignoroval to; Harryho srdce, pro Salazara, stával se sentimentální, co se zajímal o Harryho srdce? Pouze se oženil s chlapcem z politických důvodů a ta klauzule o tom, že se s ním Harry musí milovat jednou týdně, bylo jen proto, že to byla nejjednodušší forma kontroly, kterou by měl nad tím chlapcem. Nesporně je sakra dobrý, ale v žádném případě není posedlý tímto chlapcem.
Nevadí skutečnost, že si dělá starosti, protože Harry skoro nejedl tolik jako normální rostoucí dospívající chlapec (bylo nemožné, že by už měl dosáhnout své konečné výšky). Nevadí skutečnost, že jeho malý manžel vypadal naprosto nevinně a přitažlivě, jak sedí v jednom z tmavozelených křesel v knihovně s držícím dopisem v malých rukách a jemný vánek z otevřeného okna rozcuchával havraní kadeře a jeho bílou sněhově bílou sovou, která sedí na jednom jeho křehkém koleni. Nevadí skutečnost, že jeho srdce ztratilo trochu ze svého ledového krunýře, když Harry na něj vzhlédnul a jemně se usmál, než se obrátil zpátky ke svému dopisu. Nevadí, že Luciusovi připadalo, pokládat za vysoce zábavné to, že si vybral křeslo nejblíže u Harryho a že se zlobně díval na mladšího blonďáka, který seděl za blízkým stolem a dělal si svůj domácí úkol a kladl Harrymu nějakou otázku čas od času. Ani náhodou se nejnepatrněji zajímal o Harryho, jen se nerad dělil.
Jestli bylo Luciovo uculení nějakým náznakem, nebylo velmi přesvědčivé. Zatraceně, proč musel mít Luciuse jako svého zástupce? Udělalo by mu dobře, kdyby teď mučil blonďáka, aby uvolnil trochu napětí. Luciovo culení rostlo, jako by četl v jeho mysli, což bylo samozřejmě nemožné. Tak svou pozornost soustředil na jednu ze zpráv před sebou od jednoho méně důležitého Smrtijeda, který byl umístěný ve Francii – proč ji také napsal ve francouzštině bylo mimo něj.
„Od koho jsou ty dopisy?,“ ptal se Draco po nějaké době, ve které si Voldemort zakázal i jen letmý pohled na svého manžela, který nyní odepisoval na dopisy. „A můžeš mi říct, jakou barvu má Smrtonoš?“
„Od Siriuse s Remusem, Lenky a Nevilla,“ odpovídal Harry, aniž by vzhlédnul. „A barva kůže je většinou černá, protože jejich srst je také černá.“
„Nedokážu pochopit, proč udržuješ kontakt s Lenkou Láskorádovou, je úplně praštěná,“ posmíval se blonďatý chlapec a popsal víc svůj pergamen. „Jsou jejich drápy nebo zuby jedovaté?“
„Nemusíš to chápat, Draco. Jen mi loni hodně pomohla,“ odpověděl černovlasý hoch. „A ani zuby nebo drápy nejsou jedovaté.“
„Jak to, že znáš všechny ty věci o Smrtonoších?,“ požadoval Severus, který měl svůj velký nos strčený v obrovské tlusté knize nejspíše o lektvarech a jeho pravá ruka si vždy jednou za čas něco zapisovala.
„Myslel jsem si, že Sirius byl Smrtonošem ve třetím ročníku,“ řekl Harry a pečetil jednu obálku a začínal s dalším dopisem. „Od té doby Hermiona odmítala pátrat po čemkoli, co mohlo být dokonce neurčitě spojené s Trelawneyovou, tak jsem si to musel vyhledávat sám.“
„Jenže já jsem nemohl najít žádné informace o Smrtonoších v celé knihovně,“ mračil se Draco naštvaně.
Harry překvapeně vzhlédl: „Ale já jsem si ověřoval některé z mých informací ve vaší knihovně!,“ vykroutil se ze svého místa a zmizel v jedné z uliček.
O dvě minuty později vyšel z jiné uličky s tlustým svazkem přitisknutým k hrudi a upustil ho před Draca.
Prolistoval několik stránek, přičemž se nakláněl přes blonďáka, což u Voldemorta opět vyvolalo žárlivost, než ukázal černobílou kresbu huňatého psa s dlouhými špičáky a zářivě žlutýma očima: „Možná si to nenašel, protože výraz pro Smrtonoše je obvykle Sinistros (francouzský výraz pro Smrtonoše). Je zde o nich celá kapitola a protože jsem našel většinu faktů, zde vytištěných také v jiných knihách, tak jsem si docela jistý, že jsou správná.“
Draco vděčně přikývl a začal si číst. Harry pokračoval druhým dopisem, zatímco Severus si četl svou vlastní knihu, Lucius pracoval na jeho měsíčním účetním výkazu a Tom si pročítal další zprávu – tahle naštěstí v angličtině – a vrhal kradmé pohledy na svého manžela.
„Draco?,“ promluvil Harry, poté, co přivázal přichystané dopisy na Hedvičinu nohu a poslal ji pryč. „Jak ti bude dlouho trvat, než dokončíš tu esej?“
„Můžeme dělat něco jiného, jestli chceš,“ okamžitě Draco souhlasil – vyhlídka na strávení času s Nebelvírem byla mnohem lákavější než dělání jeho domácího úkolu – ale jeho otec měl jiné plány a řekl mu, aby si dokončil svůj úkol, než bude dělat něco jiného: „Jsem si jistý, že si Harry najde něco, co mu zatím zabere nějaký čas.“
Draco se temně zamračil, ale vrátil se k práci, příliš zvyklý poslouchat svého otce na to, aby udělal pokud možná víc k vyjádření svého odmítnutí. Harry, co se jeho týče se jen usmál na Luciuse a dětinsky vypláznul jazyk na Draca a pak šel do jedné z uliček.
Knihovna byla skutečně obrovská, větší než v Bradavicích, i když to bylo pravděpodobně zapříčiněno množstvím knih o Černé magii, které zde nevinně obsadili polovinu až do stropu vysokých polic. Možná to bylo jen ním, ale Harry nemohl objevit žádný systém ve způsobu jakým byly knihy uspořádány a tak se jen bezcílně potuloval, dokud nenašel sekci s poměrně staře vypadajícími knihami o lektvarech. Naproti nim byli novější knihy o lektvarech a po prohlédnutí rejstříku u čtyřech z nich našel jeden s receptem na Vlkodlačí lektvar. Vzal si tuto knihu a jednu starší, která slibovala, že by mu měla dát dobrý přehled o jednoduchých léčivých a bolest utišujících lektvarech. Věděl, že Remus měl bolesti po každé proměně, aby ne, když si nemohl vzít žádné lektvary kvůli strachu ze zničení účinků vlkodlačích lektvarů. Harryho rozum jasně říkal, že žádným způsobem nebyl tak schopný v lektvarech jako Severus a že se jeho profesor už pokoušel kombinovat lektvar proti bolesti s Vlkodlačím, ale Severus měl rovněž jiné věci na práci a nemohl obětovat tolik času na tento jediný lektvar. Harry si už prohlédl některé knihy na Malfoy Manor a vyloučil všechny lektvary, které se doposud snažil kombinovat, ačkoli pouze se to tak pokoušel dělat teoreticky. Přesto, snad by další léčivý lektvar mohl fungovat.
Sednul si zpátky do svého křesla a roztržitě si všiml Toma, který ho sledoval a začal zaměňovat přísady s jinými přísadami tak, aby lektvar nemohl vybouchnout do něčího obličeje nebo, aby neztratil svůj účinek. Starší kniha se ukázala být velkým pomocníkem, protože lektvary v ní byly uvedeny s náhradními přísadami, v případě kdyby pacient mohl mít alergii na jednu z běžných přísad. Vybral si lektvar, který pokud se správně uvařil mohl utišit bolest na dvacet čtyři hodin a který nebyl tak obtížný udělat, ale potřeboval hodně přísad. Severus mu vysvětlil toto odpoledne, které přísady používal ke stabilizaci ostatních přísad tak, aby lektvar nemohl explodovat, když je smícháte dohromady, ale vzhledem k tomu, že to byla většina z těchto stabilizátorů, které nešli dobře s přísadami z druhého lektvaru, musel najít za ně náhradu.
„Severusi?,“ Harry si dvakrát zkontroloval, co si napsal a nenašel žádnou chybu, ačkoli nyní to vypadalo jako úplně odlišný lektvar. „Můžeš mi říct, proč tohle nefunguje?,“ přešel k přísně se tvářícímu muži a dal mu nový recept.
Mistr lektvarů skenoval pergamen: „A co to má být za lektvar?“
„Vlkodlačí,“ vysvětlil Harry a opíral se o černé křeslo, ve kterém Severus pobýval.
„Ale vyměnil si skoro všechny přísady!,“ vykřikl Severus. „A nemůžeš použít santal na vyvážení posledního kroku.“
„Nechal jsem oměj, což si myslím, že je klíčová přísada, protože všichni z Removi smečky jsou na ni alergičtí a kniha, kterou jsem použil, říká, že santal může být použitý v případě, když nebudete míchat proti směru hodinových ručiček,“ přel se Harry. „A všechny nové přísady mají stejné vlastnosti jako ty staré, které nereagují špatně s těmi ostatními.“
„Jakou knihu jsi použil,“ dotazoval se Mistr lektvarů, jinak nekomentoval recept.
Harry věděl, že kdyby nemohl být použit santal jako stabilizátor, celá věc by nemohla ani vyjít, protože všechny ostatní známé stabilizátory by mohli reagovat s ostatními přísadami, takže si přinesl knihu z jeho místa a dal ji Severusovi: „Je od Salazara Zmijozela.“
„Je v hadím jazyce, Harry, nedokážu ji přečíst!,“ poznamenal Severus.
„Umíš psát v hadím jazyce?,“ zeptal se Harry překvapeně a protože se díval tázavě na Toma, červenooký muž přikývl: „Jestli chceš, můžu to přečíst Severusovi, tímto způsobem si můžeme být jistí, že jsi neudělal žádnou chybu v překladu.“
Úsměv, který mu Harry věnoval, byl dost na to, aby odůvodnil nedostatek chladu v jeho hlasu. Kniha vypadala značně těžká pro Harryho hubené ruce, všiml si trochu omámeně, zamyšlený tím jakým ladným způsobem se jeho mladý manžel přesouval k jeho křeslu a hodil otevřenou knihou, přičemž ukázal na odstavec na levé straně. Zvědavě ho přelétnul a zjistil, že Harryho tvrzení bylo správné, než začal předčítat nahlas v angličtině.
Severus poslouchal se zaujatou pozorností, je-li to, co Harry řekl skutečně pravda… och, ty možnosti! Recept v jeho ruce, třebaže naprosto odlišný od toho původního, měl působit se stejným účinkem a navíc ochromit bolesti. Byl docela překvapený Harrym, že přišel s něčím takovým, protože i když neexistoval způsob jak říct, kdyby to doopravdy fungovalo, až do doby, než se to vyzkouší na člověku – nebo v tomto případě na vlkodlakovi – malý Nebelvír musel na tohle vynaložit hodně práce a získal mnoho znalostí, aby byl schopný toto udělat.
Lucius byl pobavený tím, že vidí masku nejlepšího přítele trochu prasknout, když hladký hlas Temného pána potvrdil to, co Harry tvrdil a pak se vymrštil z jeho místa a opustil je bez zpětného letmého pohledu nebo vysvětlení s receptem, který svíral v jeho ruce.
„Je v pořádku?,“ zeptal se Harry nejistě; začínal dávat pryč Severusovi věci a pečlivě označil stranu, kterou má rozečtenou.
„Neboj se, zamkne se ve svých pokojích a bude pracovat, dokud nezdokonalý ten lektvar nebo dokud celý lab nebude v troskách,“ culil se Lucius vědoucně.
„Ani jedno nezní příliš zdravě,“ zamumlal Harry tak slabě, že to nikdo nezachytil a umístil dvě knihy, které použil zpátky do jejich příslušných míst.
„Měli bychom také odejít do našich pokojů?,“ požadoval Tom, ale protože už vstal, tak to vypadalo jako příkaz.
„Dobře,“ odpověděl Harry plaše. „Dobrou noc, Luciusi, Draco,“ políbil oba blonďáky. „Uvidím vás zítra,“ drobný černovlasý chlapec vyklouznul z knihovny, následovaný Voldemortem, poté, co kývnul k Luciusovi.
Dostihnul jeho menšího manžela dvěma dlouhými kroky a chopil se Harryho bledé ruky, možná trochu příliš pevně a srovnal krok po jeho boku. Tom si nespokojeně všimnul, že se Harry už nezdál být v pohodě jako v knihovně, pouze s ním nablízku. Myslí si, že by si ho vzal opřený o jednu z těchto kamenných zdí? Určitě ne, to by bylo pod jeho úroveň, ačkoli, kdyby ho Harry poprosil – tak dobře, neřekl by ne takovému návrhu, že? Ale odsunul to na pozdější dobu a Harry se netvářil, že by byl v náladě, aby se ho na to teď zeptal – pokud vůbec bude. Možná by pomohlo, kdyby pustil jeho ruku? Rychle rozehnal tuto myšlenku, koneckonců Harry neprotestoval, že ne? Ale víš, že Harry vůbec neprotestoval od té doby, co je tady, obtěžující hlas v jeho hlavě ho přerušil a mohl vidět jak se na sebe škádlivě usmívá, tohle neznamená známku jeho souhlasu nebo si opravdu myslíš, že si užíval minulou noc? Netvářil se tak kvůli mně… Ale řekl by mu, jestli by to nebylo v pořádku, že ano? Tom si neslyšitelně povzdechl a sám si odpověděl: Harry ho nemůže žádným způsobem odmítnout, je zcela v jeho milosti. Překvapující, před několika měsíci by se tomu mohl zvráceně se škodolibostí chichotat a využívat tuto situaci a Harryho, dokud by nebyl manipulovatelný jako hadrová loutka na provázcích, kterou by používal, bral si ji a ničil ji, nyní však tohle byla ta poslední věc, co chtěl – i když řekl si, tohle bylo pouze k dosažení jeho politických cílů, nemělo to nic společného s Harrym. Jaksi pocítil, že se sám klame.
Neznalý, že Harry měl podobné myšlenky. Ne té části o zdi, ale také se zajímal, jak by se měl teď chovat, když jsou sami a skoro v soukromí jejich pokojů. Nemohl vlastně odmítnout Voldemorta, jestliže by se rozhodl, že Harry a on by měli dělat něco víc než jen spát. Ostatně byli oddáni, že? I když tohle si nepřál, Tom byl více, než milý a zasloužil si, aby si užil, kdyby chtěl. Před svatbou se rozhodl, že alespoň jeden z nich bude šťastný, bez ohledu na to, jakou to bude mít cenu a protože smlouva a jeho vlastní štěstí nešlo dohromady, tak Tom by měl být tím šťastným. Stále doufal, že jeho manžel nebude od něj očekávat, že ho potěší tak jak to musel dělat jeho strýci, protože si nebyl jistý, jestli by to mohl zvládnout po zbytek jeho života, bez možnosti úniku. Harry byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšimnul, když Tom popadl jeho ruku nebo, že ji neochotně pustil o pár minut později, když došli ke dveřím k jejich pokojům.
„Harry?,“ Tom ho rukou zastavil, než se dotkl Harryho ramena. „Jsi v pořádku?,“ ptal se starostlivě, když mladší kouzelník jen stál uprostřed jejich obývacího pokoje se skloněnou hlavou a zneklidněným spodním rtem. „Můžu něco pro tebe udělat, než půjdeme spát?“
„Ne,“ Harry téměř šeptal a hrál si s lemem jeho trička. „Ty… chceš něco?“
Slyšel dobře? Harry se právě nabídnul, že by si ho mohl opět vzít dnes v noci? Proč by něco takového dělal? Důležitější bylo, jak by měl reagovat na takovou příležitost? Nepopíral fakt, že fantazíroval celý den o chlapcově těle pod ním a u něj, které se svíjí touhou a vydává znovu ty zvuky, ale vzhledem k tomu, že jeho podvědomí tak vstřícně poukazovalo, tohle bylo sotva to, co Harry chtěl. Takže otázka byla, zda by měl využít této nabídky bez omezení nebo se chovat jako gentleman a předstírat, že nepochopil to, co Harry nyní naznačil.
„Ne, děkuji,“ odpověděl zdvořile, ve sporu se svým libidem. „Proč se nepřevlékneš do svého pyžama, zatímco si vyřeším tyto papíry?“
„Dobře,“ malý chlapec přikývl a šoural se do koupelny a zavřel za sebou dveře.
Tom slyšel zamčení zámku a usadil se (spíše s sebou hodil) do jednoho z tmavě zelených křesel a třídil si své papíry šviháním hůlky. Toto manželství se zdá být komplikovanější než předpokládal!
„Tome,“ Harryho slabý hlas si ho žádal z ložnice a nemohl si pomoc, ale smál se, když viděl svého drobného manžela, skoro pohlceného příliš velkým pyžamem. „Co? Co je tak legračního?,“ Harry zněl mírně podrážděně a trochu ublíženě.
„No, předpokládal bych, že nosíš mé oblečení, soudě podle velikosti, ale pak by alespoň ta barva nemohla být tak příšerná a nemohlo být v něm víc děr, než je nezbytně nutné,“ Tom se chechtal a šel kolem Harryho do koupelny, kde si začal čistit zuby, přičemž nechal dveře otevřené.
„Mé pyžamo nemá žádné díry!,“ přel se Harry, neústupně si překřížil paže na své hrudi. „A ta barva se mi líbí!“
„Aha?,“ Voldemort zvedl pobaveně obočí, poté, co si vypláchnul ústa. „A jak bys říkal této barvě? Šedá? Bílá? Zelená? Modrá? Žlutá? Růžová?,“ jedním rychlým pohybem se svléknul do trenýrek a vychutnával si jemné zajíknutí, které vydával Harry a krátký letmý pohled k jeho červenající tváři, než zmizel z jeho pohledu.
Poté, co se převlékl do jeho vlastních černých pyžamových kalhot, následoval svého manžela. Pohled, se kterým se setkal, byl ten, na který nikdy nezapomene: postel byla obrovská s černými hedvábnými přikrývkami a závěsy a dvěma černými polštáři. Harry ležel na pravé straně postele, přikrývky mu sahali až po bradu a objímal bílého medvídka, který mu dal Lucius s Narcisou. Jeho zářivé zelené oči se na něj upřeně dívali, když se opatrně přibližoval k posteli. Vklouznul pod přikrývku na druhé straně, což zapříčinilo, že se Harry otočil tak, aby mohl být opět tváří k němu.
„Povíš mi, jaký byl tvůj den?,“ ptal se jemně, chtivý, aby zmenšil strach v těchto očích. „Jaký byl tvůj trénink s Lestrangeovými?“
„Bylo to zajímavé, i když pravděpodobně budu bolavý celý zítřek. Oni mi jen ukázali několik jednoduchých pohybů a tak a později jsem si vyvrtnul kotník a nechali mě se ptát na některé otázky,“ informoval ho Harry a tulil se blíž k medvídkovi. „Mám je rád.“
„Vyhovovalo by ti, kdybys měl výcvik bojových umění místo Nitrobrany a Zvěromágského tréninku?,“ Harry kladně přikývl. „Co by si chtěl dělat zítra?“
„Nevím, možná bys mi mohl ukázat hrad a zahradu?,“ navrhla černovlasá krása nejistě.
„Samozřejmě, Harry,“ téměř se láskyplně usmál. „A teď bychom měli spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Tome,“ opětoval Harry uvolněně a zavřel oči, i když neměl v úmyslu vůbec spát.
20. Osobní noční můry
Opět bylo úterý, přesně řečeno třetí úterý, které Harry trávil ve Zmijozelově hradě s jeho manželem a jeho přisluhovači (tento určitý výraz způsoboval Luciusovi zamračení pokaždé, když ho slyšel, protože podle něj „Malfoyové nejsou přisluhovači,“ což dalo Harrymu o to více důvod, aby ho používal během blonďákova doslechu, a pak ho škádlil, že kvůli tomu bude mít vrásky). Všichni si zvykli na Harryho (až na Bellatrix, která byla vypovězena od stolu, stejně tak na sto metrů od Harryho) a měli vžitou jakousi rutinu: Voldemort se probouzel přesně o půl osmé, osprchoval se a oblékl se a pak se vrátil zpátky do jejich ložnice, políbil Harryho čelo a popřál mu dobré ráno nebo v pondělí poté, co se milovali, říkal, že je mu to líto a užíval nedávné každodenní pohlazení. Harry otevíral oči, jakmile Tom opustil jejich pokoje a osprchoval se; v pondělí drhnul svou pokožku silněji než bylo nutné nebo zdravé. Pak mohl jít dolů, aby se připojil k ostatním na snídani. Tam políbil svého manžela na líci, mumlal slabě „dobré ráno,“ pozdravil Luciuse, vzal blonďákovu bílou kávu, s děkuji ho políbil, rozcuchal Dracovi vlasy nebo když byl Draco rychlejší odvděčil se objetím, další byl vždy Severus, kterého zvládnul rozptylovat dost dlouho od jeho poznámek, aby dostal krátké „dobré“ a zabrblal v odpověď na jeho polibek. Pak se přesunoval k Lestrangeovým, aby jim popřál oběma „dobré ráno“ a před pár dny je také začal líbat na líci, poté si mohl konečně sednout; začínal s pitím své kávy a jezením všeho, co Draco nahromadil na jeho talíř. Po snídani mohl buď strávit čas s Dracem nebo začít s jeho tréninkem; obědval kolem poledne a opět trénoval nebo trávil čas s Dracem nebo někdy sám s Tomem, pokud nebyl zaneprázdněný. V úterý Temný pán a jeho manžel strávili celý den spolu, většinou se procházeli zahradou nebo nějakým mudlovským parkem a povídali si. Po večerech všichni sedávali v knihovně, občas se k nim přidával Rabastan nebo v několika případech Rudolfus. Kolem jedenácté nebo tak nějak Tom a on odcházeli do jejich pokojů a mluvívali o svém dnu předtím, než si ho Temný pán automaticky přitahoval blíž s paží ovinutou kolem jeho pasu a říkající mu, aby spal.
Stalo se pár událostí, které stojí za zmínku, mezi nimi ta, že Harry nějakým způsobem a k překvapení všech přesvědčil Severuse, aby si umýval své vlasy a že tento Mistr lektvarů vyvinul nový bezbolestný Vlkodlačí lektvar, který Remus právě testoval.
Každopádně to bylo třetí úterý a Harry seděl vedle Rudolfuse, pojídal svůj čokoládový croissant, usrkával svou bílou kávu a poslouchal Draca, který mu vyprávěl o lumpárně, kterou Blaise a on vytáhli na jeho matku, když byly mladší.
„Sklapni, Rabastane, sklapni!,“ Rudolfusův hlasitý hlas přerušil nynější mírumilovnost a Harry v reakci s sebou trhnul.
Starší bratr odsunul jeho židli a hodil ubrousek na svůj napůl snězený sýrový sendvič.
/Tome, mrzí mě to, ale nemůžu s tebou strávit den, musím pomoci příteli/, Harry také vstal a otřel své rty přes Voldemortovu líci. /Vynahradím ti to, slibuji/, dohnal Rudolfuse, který byl téměř u dveří a uchopil jeho ruku. „Rudolfusi, potřeboval bych tvou pomoc, půjdeš se mnou, abych ti mohl něco ukázat?“
Zdálo se, že všichni zadržovali svůj dech, neboť čekali na další Rudolfusův výbuch, ale místo toho si jen povzdechl, protože věděl zcela dobře, že odporovat chlapci-který-přežil bylo úplně zbytečné a nechal malého chlapce, aby ho táhnul chodbami, cítil neblahé tušení v svých vnitřnostech; Harry nepustil jeho ruku, dokud za nimi nezavřel a nezamkl dveře do jeho a Voldemortových pokojů.
„Sundej si svetr a lehni si,“ přikázal Harry přes své rameno, když zmizel do ložnice, aby našel Severusovi lektvary, které pro něj dělal.
„Cože?,“ starší muž breptal a zíral na dveře.
„Řekl jsem, aby sis sundal svetr, Rudolfusi,“ opakoval zelenooký chlapec, který se objevil se třemi lektvarovými lahvičkami. „Já nejsem hloupý, vím, že jsi vážně zraněný a nepustím tě odtud ven dříve, než něco pro tebe neudělám.“
„Nejsem zraněný,“ popíral Rudolfus tvrdohlavě. „Jak jsi k tomu přišel?“
„Prosím tě, křičel jsi na svého bratra, ucuknul jsi, když pan Goyle narazil do tvé židle, neopíral ses zády jako to běžně děláš a jedl jsi sýrový sendvič, jen proto, aby jsi nemusel strávit čas děláním si svého obvyklého rohlíku s džemem, a teď mi tu povídáš, že je všechno s tebou v pořádku,“ kontroval Harry, přičemž přijímal prosebný pohled. „Vím, že jsi příliš hrdý, abys nechal někoho ti pomáhat, ale vidím, že máš bolesti a nesnesu myšlenku na to. Jestli to nechceš udělat pro sebe, tak to udělej pro mě, Rudolfusi, prosím?,“ pomalu se pohnul dopředu a nyní sundával modrofialový svetr po Rudolfusově kývnutí.
Harry viděl Lestrangeovi bratry bez košile už několikrát během jejich tréninku, ale pořád se mírně červenal při pohledu na svalnatou a pevnou hruď. Jemně ho otočil tak, aby jeho záda byla směrem k němu – jeho pohmožděná a zakrvácená záda. Vypadala jako by někdo – Harry měl docela dobrý odhad, kdo tenhle někdo byl – velice dbal na to, aby zbičoval každý kousek jeho zad, dokud kůže nepopraskala a pak mimoto prostě pokračoval, občas také zasáhl jeho horní paže. Od jednoho širokého ramena k druhému jste mohli vidět nějaká písmena vyrytá do kůže, ale byla tolik zakrvácená, že nebyla tak zřetelná.
„Na, vypi to,“ Harry mu předal jednu z malých lahviček. „Je to poměrně silný Bolest utišující lektvar. Budu muset vyčistit rány, než je obvážu. Lehl by sis, prosím?“
Vysoký muž udělal jak řekl, rezignoval na svůj osud být opečováváný manželem jeho Pána a skutečně ho překvapilo, že Harryho ruce ho vůbec nezraňují, když opatrně čistili jeho záda s mokrým ručníkem. Uvolnil se a trochu dřímal s hlavou spočívající na jeho pažích a při Harryho slabém broukání, které doléhalo k jeho uším; sotva si všimnul, když mladý kouzelník začal aplikovat chladivou mast na jeho rány a stále konejšivě broukal.
„Rudolfusi,“ šeptal Harry a hnědovlasý muž mírně zvedl hlavu, aby se mohl kouknout do Harryho červenající tváře, „zranila tě pod pasem? Můžu dojít pro tvého bratra nebo Severuse nebo někoho, vážně, kdyby si nechtěl, abych já…“
„Nevadí mi to, Harry,“ téměř se rozesmál, když Harry rozpačitě sklonil hlavu a pomalu si sundával kalhoty a trenýrky. „Můžeš se otočit zpátky.“
„Mohl jsi mě varovat,“ zamumlal Harry, ale pokračoval ve své práci, čistil všechna říznutí a modřiny. „Nechceš mi říct, co se stalo?“
„Chceš to vědět?,“ zeptal se zpátky, lehce se posunul, když Harry opět aplikoval chladivou mast.
„Chci ti pomoci,“ jednoduše Harry opáčil.
Rudolfus si povzdechl: „Už jsi přišel na to, že to byla Bellatrix, že ano? Tak dobře, včera v noci, když jsem přišel do našich pokojů, byla opravdu rozzlobená a svázala mě, jakmile jsem vkročil do pokoje. Zřejmě se pokusila vyjet po tvém manželovi a když opět odmítl její nabídku sexu, rozzuřila se. Takže si vybrala svůj vztek na mně, protože ses jí nemohl dostat do rukou a podle jejího názoru by jí mohl Temný pán milovat a šukat, jestliže by nebylo mě.“
„Je mi to líto, že jsem ti způsobil tolik bolesti,“ šeptal malý chlapec trhaně a zajistil poslední obvaz. „Povím Tomovi, aby dovolil Bellatrix, vybít si svůj vztek na mě. A už ji nebudu provokovat.“
„Harry,“ nemohl potlačit ucuknutí, když si sedal, „to není tvoje vina. Dělala to dříve, než jsi dokonce přišel na svět. Temný pán ji vždy odmítal – a kdo ho může obviňovat? Ona je prostě šílená, Harry tvá přítomnost byla pouze záminkou, aby se mohla vyžívat ve své bestialitě.“
„Stále mě hodně nenávidí, Rudolfusi, jinak by nemohla napsat přes celá tvá záda ‘Harry Potter musí zemřít‘,“ popotahoval Harry. „A já ji skutečně nenávidím.“
„Ona nenávidí každého,“ zasmál se hořce. „Není divu, že jsou tyto city opětovány. Nikdo by si jí nevzal, pokud by to nebylo kvůli její krvi a penězům.“
„Proč jsi se neoženil s Narcisou nebo Andromedou nebo dokonce se Siriusem nebo Regulem? Proč jsi se oženil s tou šílenou ženou, která je o patnáct let starší,“ zeptal se Harry naléhavě, otíral si oči, aby tak zastavil slzy, které stékaly po jeho lících.
„Chtěl jsem si vzít tvého kmotra,“ přiznal se Rudolfus, „ale v manželstvích se stejným pohlavím jsou oba partneři právnicky na stejné úrovni. Takže moji rodiče se obávali toho, jestliže bych se s ním oženil, tak Blackové, protože jsou nejvlivnější a nejmocnější, mohli pohltit rodinu Lestrangeů a tím by mohla zmizet. Vstoupením do svazku manželského s Blackovou by zajistilo pokračování jména Lestrange. Narcisa byla už zasnoubená s Luciusem – nemohli jsme se zaslíbit Malfoyovým. Andromeda jednoznačně odmítala si vzít někoho jiného než toho Mudlu a takže zbyla Bellatrix pro mě nebo Rabastana. Nemohl jsem nechat mého brášku, aby se oženil s tou čubkou.“
„Přijdu na způsob, jak se z toho dostaneš,“ slíbil zelenooký chlapec upřímně a starší muž se zasmál: „Co bychom bez tebe dělali, Harry? Skutečně chceš každého zachránit!“
Harry cosi zabreptal, co Rudolfus nezachytil, než změnil téma: „Potřebuju večer vyměnit obvazy, můžeš tady zůstat, jestli chceš. Mohu ti podat lektvar Bezesného spánku, aby jsi mohl dohnat svůj spánek.“
Jejich konverzace byla přerušena neustálým klepáním na dveře a Harry se přesunul, aby zjistil, kdo tam je.
„Harry, neviděl jsi mého bratra?,“ zeptal se Rabastan spěšně, přitom se snažil nakouknout přes Harryho drobnou postavu.
„Můžeš ho pustit dovnitř, Harry,“ odpověděl Rudolfus za něj a mladší bratr se protlačil kolem Nebelvíra; vyrazil mu dech a docela ho účinně šokoval.
„Rudo, pro Merlina, bál jsem se o tebe,“ klesnul na kolena vedle jeho bratra, konečně vzal na vědomí bílou tkaninu, která překrývala půlku jeho těla. „Sakra, co se stalo, jsi v pořádku. Hloupá otázka. Omlouvám se, měl jsem si uvědomit, že se něco stalo, když ses na mě obořil. Kdo ti to udělal? Zabiju je!“
„Harry, vysvětlíš všechno mému bratrovi a zastavíš ho od spáchání vraždy, zatímco si trochu zdřímnu?,“ Harry přikývl a předal mu další lahvičku Bezesného spánku a zmizel, aby došel pro deku od Draca, kterou mu dal, aby hnědovlasý kouzelník mohl mít na pohovce pohodlí.
Když se vrátil do obývacího pokoje, Rabastan zastrkoval polštář pod hlavu spícího bratra a poté mu Harry dal deku, kterou přes něj rozprostřel: „Pověz mi, co se stalo.“
„…a tak jsem ho přivedl sem a ošetřoval jsem jeho rány,“ dopověděl Harry o dobrých deset minut později.
„Jak je to špatné?,“ zeptal se Rabastan ustaraně a roztržitě urovnával deku.
Bude zítra v pořádku. Možná trochu bolavý, ale vůbec to není tak zlé,“ ujistil ho Harry, zastavil jeho roztřesenou ruku, aby si už nehrál s dekou. „Mast, kterou jsem použil zamezí zjizvení a utiší bolesti. Jen se obávám toho, co by mu mohla Bellatrix udělat, jestliže se vrátí večer do jejich pokojů. Nemohl bych třeba zůstat s tebou?“
„Samozřejmě,“ starší kouzelník okamžitě souhlasil, „ačkoli se obávám, že se o něco stejně pokusí. Naše pokoje jsou vedle sebe a Rudolfus má klíč k mým pokojům – Pochybuji, že si ho dnes ráno vzal s sebou.“
„Nějaký nápad?,“ zeptal se zelenooký chlapec, přičemž si kousal zamyšleně spodní ret.
„Pokud bys zůstal s námi, nebyla by schopná nás vyrušit, ale to není reálná možnost, že?,“ řekl opatrně.
„Samozřejmě, že je,“ argumentoval štíhlý chlapec. „Zeptám se Toma, až ho uvidím u oběda.“
„Pochybuji, že bude Temný pán s tímto souhlasit,“ namítal hnědooký muž, ale Harry to jen odmávl: „Nedělej si kvůli tomu hlavu. Tak, chtěli bys čaj nebo něco jiného?“
Mladší z Lestrangeových bratrů byl více, než skeptický a také se na tuto záležitost tak díval, nicméně věděl ze zkušenosti, že přít se s malým kouzelníkem, by k ničemu nevedlo kromě jeho porážky. Oba, jeho bratr i on strávili mnoho času s Harrym za poslední dva týdny, než kterýkoli jiný Smrtijed a ačkoli nebyli příliš nadšení, když jim Temný pán řekl o jejich novém úkolu, tak si nakonec cenili času, který měli s drobným Nebelvírem. Nevěděl, jak to ten hoch udělal, ale nějakým způsobem Harry zvládnul, že je přinutil k úsměvu a smíchu, hrdosti a rozhodnosti a důvěřovali mu zcela bez výhrad; jestliže Harry nyní řekl, že přesvědčí Temného pána, aby mohl zůstat s jinými muži, tak nepochyboval, že toho nějakým způsobem dosáhne, protože každý Smrtijed – tak dobře asi ne Crabbe nebo Goyle – si všiml, že Temný pán má slabost pro svého mladého manžela, i když to nikdo z nich pravděpodobně nevěděl. Ano, Harry je všechny tak či tak měnil. Blíž se podíval na mladého záchrance Kouzelnického světa. Harry byl malý, hubený tak, že to skoro směřovalo k podvyživenosti, jeho pleť byla mléčně bílá, dokonce bledší než ta Malfoyových, ačkoli by jen dodal, že svítila tak, že se zdálo jako by to světlo vyzařoval, jeho ruce byly malé s dlouhými prsty, na jeho levé ruce byly bílé linky, které tvořily slova, Harry byl vždy opatrný, aby je skryl dřív, než by to někomu mohlo dát smysl, jeho oči byly zářivě zelené, často zaplavené slzami nebo nakažlivou veselostí, zastíněné hustými černými řasami ve stejné barvě jako jeho rozcuchané vlasy a tenká obočí.
„Už jsi úplně skončil, Rabastane?,“ Harry lusknul prsty před jeho obličejem. „Víš, že je sprosté na někoho takhle zírat, že ano?“
„Kdy jsi naposledy spal, Harry?,“ rozhodl se ignorovat komentář o tom, že je sprostý, místo toho se zaměřil na tmavé kruhy pod jeho očima.
Harry se zdál být překvapený na zlomek sekundy, než předstíral zapomnětlivost: „Nevím, co máš na mysli.“
„Samozřejmě, že víš, teď odpověz!“
„Já prostě nerad spím,“ Harry se opět vyhýbal otázce a zahříval si ruce na hrnku čaje, který pro něj Dobby přinesl.
„Proč ne, Harry?,“ jemně se tázal a položil paži kolem jeho ramen.
„Já… mívám noční můry,“ přiznal se Harry prostě a mnul si ruce v rozrušení.
„To je v pořádku, Harry,“ utěšoval ho starší kouzelník. „Každý je jednou za čas má.“
Harry prudce kroutil hlavou: „Já je mám prostě vždycky.“
„Ach, Harry. Proč si nebereš lektvar Bezesného spánku? Nemůžeš se úplně vyhýbat spánku,“ zeptal se Rabastan docela ustaraně.
„Nepomáhá a nemohu ho udělat beztak dost, aniž by o tom Severus nevěděl,“ odpovídal Harry. „Po nějaké době si na to zvykneš.“
„Nechceš, aby to někdo věděl,“ usoudil starší kouzelník. „Ale protože to už vím a protože budeš spát stejně v mých pokojích, ujistím se, že doženeš nějaký spánek dnes v noci.“
„Já nechci spát, Rabastane.“
„Buď to nebo to povím tvému manželovi,“ uvedl druhý kouzelník a Harry zbledl jako list papíru. „Nechci tě vydírat, Harry, ale musíš si uvědomit, že v tomto nemůžeš pokračovat. Pomohl si mému bratrovi, tak mě teď nech, abych něco na oplátku udělal pro tebe, dobře?,“ přitáhl si pevné klubíčko, kterým byl Harry, blíž ke svému tělu. „Nikomu neřeknu to, co jsem mohl slyšet, to je slib.“
Harry mírně přikývl a tulil se blíž.
„Ani já to neřeknu,“ zasáhnul Rudolfus z pohovky, který se znovu probudil. „Měli bychom jít na oběd, nechci, aby všichni přišli na to, co mi Bella udělala.“
K jejich překvapení byla pouze polovina Smrtijedů shromážděná v jídelně, i když přišli docela pozdě, protože museli být ohleduplní k Rudolfusově kondici. Tom chyběl stejně jako Severus, Avery, Crabbe a Goyle.
„Kde jsou všichni?,“ zeptal se Harry, usadil se do židle a vyměnil svůj už naplněný talíř (bez pochyb pozornost od Draca) s Rudolpovým prázdným.
„Na misi,“ odpověděl Lucius. „Jsou na setkání s některými zástupci upírů ze Severního Skotska.“
„Je velmi na mě rozzlobený?,“ zeptal se Harry úzkostně.
„Řekl bych, že je to více mírná zlost,“ opravil ho starší blonďák. „Ale na detaily by ses ho měl zeptat sám, bude zpátky v době večeře.“
„Zbytek obědu byl stráven v tichosti, ačkoli všichni dávali najevo, když Rudolfus, střílel ustarané pohledy na Harryho, který nic nejedl. Starší z bratrů Lestrangeů, co se jeho týče byl zaujatý skrýváním toho, jak moc ho bolelo sedět na jeho dobitých hýždích.
Celkem byl více než vděčný Harrymu a Rabastanovi, kteří ho napůl nesli do jeho pokojů, kde ho prostě nechali spát, jakmile byli zase o samotě. Jen si nejasně uvědomoval, že jeho bratr se pokoušel přesvědčit Harryho, aby si také zdřímnul a že Harry to rovnou odmítnul, ať už z jakéhokoli důvodu.
Cítil se mnohem lépe, když ho probudili na večeři a Harry se na něj usmál, řekl mu, že všechny rány přestali krvácet a začínali se pěkně uzavírat. Nicméně přijal lahvičku bezbolestného lektvaru, ale odmítl bratrovu nabízenou ruku, aby ho opět podpíral. Harry však neměl nic z jeho hrdosti a spojil své paže s jeho; dovolil mu, aby nesl něco z Rudolfusovi váhy.
„Aha, podívejme se, kdo nás poctil svou přítomností,“ posmíval se Voldemort, jakmile vešli dovnitř, jasně znepokojený. „Zachránil si svého přítele?“
„Jsi nespravedlivý, Tome,“ huboval Harry. „Ale jestliže ses pokusil položit otázku s tvým sarkasmem, tak ano, pomohl jsem mému příteli.“
/Nezačínej být stejně tak drzý, Harry!/, syčel Temný pán; přešel do hadího jazyka, jako to vždy dělával, když si myslel, že jejich konverzace je příliš soukromá. /Ještě jsem s tebou neskončil./
/Škoda, protože já jsem s tebou úplně skončil!/, Harry ho v tom následoval. /Souhlasil jsi, že mohu pomáhat mým přátelům, když mě budou potřebovat, můj přítel mě potřeboval, konec diskuze./
/Nedovolil jsem ti, aby sis prostě půjčoval jednoho z mých Smrtijedů, kdykoli se ti zlíbí a strávil s ním celý den/, Voldemortova pěst se spojila se stolem tak, až to zadrnčelo nádobím a polekalo všechny Smrtjedy.
/On je můj přítel, Tome/, přel se Harry. /A ty jsi proti tomu neprotestoval!/
/Takže jsi pomáhal Rudolfusovi? Co jsi pro něj udělal, he? Jak si vyléčil jeho nepatrné obtíže? Asi, protože se zdáš být neochotný podělit se mnou o to, na co jsem se ptal, jsem si jistý, že pár dobře mířených Cruciatů rozváže jeho jazyk/, hrozil Tom krutě a všechna barva unikla z Harryho obličeje.
/Ne, Tome, prosím, takhle to není/, prosil. /On mi pomohl. Nemůžeš ho mučit kvůli tomu, že mi pomáhal, prosím, Tome? Už jsem řekl, že se omlouvám a že ti to vynahradím. Omlouvám se, že jsem byl tak drzý, prosím neubližuj mu./
/Příště mi dej více informací předtím, než zmizneš, Harry/, zasyčel červenooký muž varovně; téměř uklidněný.
/Vlastně… Tome, nezlob se zase, dobře?/, uchopil Voldemortovu pravou ruku oběma svýma malýma rukama. /Ještě jsme úplně neskončili. Můžu zůstat dnes v noci u Rabastana?“/
/Ne/, odpověděl Tom klidně. /Ty strávíš noc v naši posteli./
/Nestrávím/, opáčil Harry stejně tak klidně. /Zeptal jsem se na tvé svolení z respektu k tobě, ale nepotřebuji ho. Nejsem něco, co vlastníš a můžeš tomu rozkazovat! Jsem tvůj manžel! A jako takový mám stejná práva jako ty: dosud si zrušil tři naše setkání, protože jsi byl zaneprázdněný jinde. Strávil jsi v zahraničí dva celé dny a dvě celé noci a nechal jsi mě tady s hordou Smrtijedů a Bellatrix, která tento čas využila tím, že mě držela pod Cruciatem deset minut, dokud se neukázal Lucius a nezastavil ji. Takže si myslím, že mám plné právo zůstat s Lestrangeovými dnes v noci. Vyrovnej se s tím!“/, s tímto se omluvil a odešel od stolu.
„Luciusi, je pravda, že Bella proklela Harryho, když jsem tady nebyl?,“ zeptal se po chvilce.
„Ano, Můj pane,“ odpověděl blonďák poctivě. „Poprosil mě, abych vám to neříkal.“
„Rabastane, až dovečeříš, najdi Harryho,“ hluboce si povzdechl. „Smí zůstat dnes v noci ve tvých pokojích.“
Avery a Nott se nyní otevřeně vyjeveně dívali a Crabbe senior přestal útočit na jeho jídlo dost dlouho, aby pomalu mrkal, neboť se snažil dešifrovat význam těch slov, smutně se vzdal před dosažením tohoto cíle a obrátil svou pozornost na svůj talíř.
„Děkuji vám, Můj pane,“ mladší z bratrů Lestrangeů mírně sklonil hlavu.
„Rudolfusi, oceňuji, že jsi dnes pomohl Harrymu. Jsi omluven z tvé dnešní noční hlídky,“ pokračoval Temný pán.
„Děkuji vám, Můj pane,“ opáčil uvolněně hnědooký muž – ve vší upřímnosti na to úplně zapomněl, až do teď.
Tom se nezdál být vědomí toho, že se stále zabýval snažením zavraždit své jídlo jeho zamračeným pohledem (což bylo docela zbytečné, protože pstruh na jeho talíři už byl mrtvý). Neochotně si přiznal to, že Harry měl pravdu s tím, co řekl, ale zmínka o tom, že zůstane v pokoji jiných mužů celou noc, způsobila, že nezvané obrazy začali probleskovat jeho myslí o tom, jak si Harry užívá sex s někým jiným než s ním, jak malý kouzelník vzdychá slastí, když jeden z Lestrangeů ho hladí před dovršením, oba sdílejí vášnivý polibek předtím, než vklouzne do jeho manžela, čímž u něj vyvolá, že mňouká jako koťátko. Racionálně věděl, že Harry nic takového neudělá a nemohl by to tak udělat v blízké budoucnosti. Nicméně do čeho byl křehký Nebelvír zaujatý, tak málokdy myslel racionálně. Pak tu byl fakt, kterým mu Harry připomněl, že mají stejná práva, něco na co byl schopný zapomenout, když strávil dvě noci, které Harry zmínil s nějakými bezejmennými děvkami v naději, že by mohl na chvíli zapomenout na svého manžela a ujistit se, že byl prostě nadržený celkově a ne kvůli Harrymu. Netřeba říkat, že dramaticky selhal.
O dvě hodiny později klepal na Rabastanovi dveře. Tento čas využil křičením na Bellatrix a trochu na ni použil crucio za ignorování jeho příkazu a dodával si odvahy, aby sem přišel.
Rabastan otevřel dveře, krátce se tvářil překvapeně, než znovu získal svou lhostejnost: „Co pro vás mohu udělat, Můj pane?“
„Musím mluvit s Harrym, mohl by si pro něj dojít?,“ hnědovlasý kouzelník přikývl a zmizel do jeho pokojů, přičemž nechal dveře mírně pootevřené, ale nepozval Voldemorta dovnitř, což bylo dost neobvyklé.
„Tome,“ Harry vyšel z pokojů a zavřel za sebou dveře. „Co chceš?“
Vrhl kolem nich kouzlo pro soukromí předtím, než odpověděl a vytáhl Harryho bílého medvídka a deku ze svých kapes: „Přišel jsem se omluvit. Měl jsi pravdu s tím, co jsi řekl a neměl jsem tak přehnaně reagovat. Myslel jsem si, že by si chtěl tvého medvídka a deku, nikdy bez nich nespíš. Také jsem si promluvil s Bellou, ujistil jsem se, že rozumí pravidlům.
„Já vím, Tome,“ Harry si odhrnul vlasy z čela a odhalil tenký pramínek krve, který pomalu stékal ze znovuotevřené jizvy. „To je důvod, proč jsem požádal Luciuse, aby ti o tom neříkal.“
„Salazare,“ šeptem klel. „Měl jsem vědět, že to na tebe bude působit.“
„Neřekl jsem ti to,“ pokrčil rameny Harry. „Uvidíme se zítra,“ otočil se zády k Voldemortovi, ale starší muž ho chytil za ruku dříve, než se dotkla dřevěných dveří.
„Prosím, neopouštěj mě takhle,“ požádal jemně. „Vím, že jsem dnes udělal hodně chyb, dej mi šanci, abych napravil některé z těch špatných.“
„To je v pořádku, Tome,“ Harry se opřel zády o pevnou hruď a vychutnával si v myšlenkách, že ho Voldemort drží v ochranném objetí. „Je to také má vina. Příměří?“
Tom něžně políbil kštici černých vlasů, která spočívala na jeho hrudi: „Příměří. Jsi si jistý, že chceš tady zůstat? Jsem si jistý, že mohu tvému příteli také pomoci, kdybys mi řekl, co potřebuješ, abych udělal.“
„Ano, jsem si jistý,“ Harry se lehce chechtal a vzhlédl na něho s usměvavýma smaragdově zelenýma očima. „Dobrou noc, Tome. A děkuji za Lamiho a mou deku.“
„Žádný problém,“ hravě políbil Harryho nos. „Dobře se vyspi.“
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. ☼