11. Přátelé, nepřátelé a rodina
Když Temný pán vstal ze své přepychové černé postele s nebesy, pomyslel si, že dnešní třicátý červenec bude pěkným dnem. Sice ne pěkným po vybraném temno panském způsobu, ale stejně pěkným. Opustil tedy své komnaty, do nichž by si nikdo při smyslech nedovolil vstoupit a šel se dolů nasnídat se Smrtijedy ze svého úzkého kruhu, bez Luciuse (jenž měl svolení zůstat ve svém sídle, aby dával pozor na Pottera) a bez Severuse (protože… no, ani nevěděl, proč tady nebyl, ale Mistr lektvarů měl jistě důvod – raději by ho měl mít).
Zrovna míchal svou kávu s trochou mléka a dvěma kostkami cukru a sahal po svých obvyklých sýrových sendvičích, které jeho starostliví domácí skřítci měli svědomitě navršit na talíř nejblíže k němu, když se jeho den začal kazit, protože tento talíř byl ve skutečnosti prázdný. Samozřejmě to nebyl konec světa, poněvadž, jak bylo zmíněno dříve, měl Smrtijedy, na něž mohl křičet a sesílat Crucio (v tomto případě na Averyho) a věrné domácí skřítky, kteří si pospíšili, aby opět naplnili talíř, jenže to už zničilo jeho dobrou náladu.
Když se konečně připravil na vychutnání své tiché snídaně s kávou a sýrovými sendviči, rozhodla se Bellatrix udělat výstup a začala kňourat kvůli jeho ženění, protože si bere někoho jiného než ji, a ani nevadil fakt, že sama byla již vdaná za jednoho z jeho nejvěrnějších a nejschopnějších Smrtijedů, a ptala se, jestli opravdu plánuje milovat se s Potterem, poněvadž by mu v této záležitosti ráda asistovala, zatímco byl zoufalý a s čím dál tím menším úspěchem se pokoušel vychutnat si svůj sendvič.
Poté, co mu Bellatrix naprosto zkazila snídani, šel navštívit Brumbála, protože měli schůzku, aby projednali zařízení svatby. Přemístil se jen kousek od bradavických pozemků (za žádných okolností neměl v úmyslu použít přenášedlo, které poslal Brumbál, a kterým se předpokládalo, že ho přenese do ředitelovy pracovny) a vydal se ke škole, přičemž si tajně (velmi tajně) užíval sluníčka.
Přirozeně, že věci nemohly jít hladce, když do toho byli zapojeni ten starý hlupák a jeho tlupa dobrodinců a předtím, než ještě vstoupil přes velké dvoukřídlé dveře, narazil na Minervu McGonagallovou, jež se na něj dívala s podezřením a pohrdáním.
„Dobrý den Minervo, jak se dnes máte?“ pozdravil s chladným úsměvem, na který byl dost pyšný. „Brumbál mě očekává, pokud mě omluvíte…“
Vypadalo to, že nemohla a místo toho ho doprovodila do ředitelovy pracovny. Skutečně nemohl pochopit její logické myšlení, protože, ve vší upřímnosti, co by mu vůbec mohla udělat, pokud by se pokusil třeba převzít školu? Ne že by v průběhu této trasy chtěl něco udělat, ostatně tuto smlouvu navrhnul, a pak podepsal, a jestli se nechtěl trápit následky (nejslavnějším úmrtím, ale ne jediným), nemohl znovu začít válku. Snad si myslela, že to je zdvořilé, ale protože mu neřekla ani slovo a snažila se ho vraždit pohledy, nebyla moc důsledná.
Jakmile byl pozdraven ředitelem u cíle jejich cesty, přinutil Minervu odejít.
Poté, co mu ten blázen nabídl citrónový bonbón, což samozřejmě odmítl, smál se a vesele na něj mrkal, rozhodl se, že by bylo nejlepší dát se do toho dříve, než by mohl Brumbál zavést nezávaznou konverzaci jinam: „Předpokládám, že jste již provedl zcela nezbytnou přípravu na mou svatbu? Nebo se vyskytl nějaký problém?“
„Ale ne, vůbec žádný, můj drahý chlapče,“ Temný pán se musel krotit. „Jen jsem si myslel, že bys mohl chtít přidat nějaké vlastní úpravy. A samozřejmě mi můžeš říct, koho chceš jako své vlastní hosty, koho chceš za svědka a takové věci.“
Brumbál mu pak následně ukázal dort, který objednal u domácích skřítků, menu, seznam lidí, jež chtěl pozvat jménem jeho snoubence a návrh svatebních šatů. To byla část, kdy se jeho den naprosto zničil, a kdy se rozhodl k návštěvě svého snoubence, aby vyventiloval svou zlost a snad omezil již učiněnou škodu. Vyřítil se z Bradavic poté, co sdělil řediteli, který vypadal, jakoby právě vyhrál cenu Týdeníku čarodějek za nejkouzelnější úsměv, že jej nepotřebuje, protože na zařízení svatby dohlédne sám, a odletaxoval se ze Tří košťat do sídla Malfoyových.
Tam jej překvapilo, když našel všechny Malfoyovi a Severuse přímo v pracovně, kam dorazil, a všichni vypadali, že na něco nebo někoho čekali.
„Můj pane,“ Lucius a Severus se uklonili. „Neočekávali jsme vás, stalo se něco nepředvídaného?“
„Víceméně,“ vyhnul se Temný pán otázce. „Ale nejprve bych rád věděl, proč všichni vypadáte, jako byste se tady schovávali, Luciusi, a kde je můj budoucí manžel?“
„Dnes ráno se udál drobný incident, který skončil Harryho pláčem a jeho vlkodlak nás požádal, abychom odešli z místnosti, aby ho Black mohl uklidnit,“ odpověděl Lucius a vyprávěl mu, co se událo.
„Můj pane,“ zakročila Narcisa, „prosím, posaďte se. Draco vám dojde pro Harryho.“
„Děkuji, Narciso, skutečně bych s ním chtěl mluvit,“ odpověděl vysoký tmavovlasý muž a sedl si do jednoho z křesel, zatímco Draco odešel za svým úkolem.
A tak čekali. Nebyl zvyklý zdržovat se čekáním, ale Potter měl nemilý zvyk, právě tohle dělat. Proč si ho však chtěl vzít? No ano, protože to byl Chlapec, který přežil. Nedokázal se ubránit samolibému úsměvu, který se pomalu šířil jeho obličejem. Takže ti jeho otravní kamarádi se zřekli jejich přátelství? Tohle by se určitě mohlo ukázat pro něj jako výhodné… Zdalipak by se Brumbál stále usmíval, kdyby věděl o této novince? Brumbál… ten člověk skutečně neměl žádný cit, natož cit pro módu!
Naštěstí, ještě než mu stačily povolit nervy kvůli tomu starému bláznovi, se dveře se skřípotem otevřely a Harry následovaný Dracem, který počkal venku na Nebelvíra, vstoupili dovnitř.
„Voldemorte,“ úsečně kývl a výrazně strnule se posadil na jednu z pohovek. „Luciusi, Narciso, omlouvám se za dřívější narušení vaší snídaně, kdybych to věděl, šel bych někam jinam, abych vás neobtěžoval. Doufám, že mi odpustíte.“
„Nelam si s tím hlavu, drahoušku,“ uklidňovala ho plavovláska. „V žádném případě jsi za to nemohl a my bychom tě nikdy z toho neobviňovali.“
Chlapec, který přežil, se nadechnul k nesouhlasu, v té chvíli však vtrhli do pracovny poněkud rozcuchaný Sirius, následovaný rozpustile se usmívajícím Remusem, funěli a popadali dech.
„Co tvá jizva, Harry,“ ptal se Mistr lektvarů a snažil se zcela přehlížet ty dva nové příchozí. „Účinkoval můj lektvar?“
„To ti nemůžu říct, protože jistý Temný pán je naštvaný a pokaždé, když je tento jistý Temný pán naštvaný, mě jizva bolí, kdyby se teda tento jistý Temný pán laskavě uklidnil, pak ti rád odpovím,“ vypěnil Harry a podmračeně se díval na červenookého muže.
Sirius s Remusem na něj udiveně hleděli. Harry se obvykle takto nerozčiloval, byl vždycky laskavý, vlídný a láskyplný. Přirozeně někdy mohl ztratit nervy, ale ne kvůli něčemu tak triviálnímu jako tohle.
„Mrzí mě to, Severusi, tvůj lektvar působil, bolest odeznívá,“ omluvil se poté, co se zhluboka nadechl. „Nedívejte se na mě, jako kdybych neměl všech pět pohromadě.“
„Nemám ponětí, co znamená všech pět pohromadě v souvislosti s tím, jak se na tebe díváme,“ opáčil Lucius. „Ale jistě by naši zvědavost uspokojilo, kdybys nám pověděl, k čemu právě došlo.“
„Nemít všech pět pohromadě je mudlovský obrat, který znamená ‚být duševně chorý‘. Opravdu, Luciusi, neuškodilo by ti, kdyby ses naučil něco z této oblasti,“ vysvětlil s nesmělým úsměvem. „A co se týče toho druhého, Voldemort byl na mě skutečně nepříjemný a tohle ho mimo to zarazilo, že ano? Co teda chceš, Voldemorte?“
„Přišel jsem projednat naši svatbu,“ zabručel Voldemort. „Uvolnil jsem Brumbála z příprav.“
„Aha.“
„Podívej se na toto,“ strčil mu návrh jejich svatebních šatů do rukou. „Jestli chceš jít v tomhle, tak je Brumbál tvůj člověk.“
„Vlastně jsou to tvé šaty,“ opravil ho Harry se smíchem v očích. „Uklidni se, můžeš? Beztak je to tvá chyba, co jsi od něj jiného čekal?“
Vzápětí vesele planoucí oheň zezelenal a o pár sekund později s hlasitým pádem přistála velká postava obličejem na asijský koberec. V mžiku na postavu mířilo osm hůlek (dalo se s jistotou říct, že ta osoba byla muž). Zřejmě mu to nevadilo a místo toho vydatně naříkal a převalil se na záda, aby osm ostatních vidělo jeho tvář.
„Dudley!“ vykřikl Harry, jen co zahlédl svého ramenatého a svalnatého bratrance a hned byl na něm.
„Ahoj, Vyžle,“ smál se a nějak se mu podařilo se postavit, zatímco ho stále držel ve svém náručí. „Mohl jsi mě varovat, víš…“
„Proč jsi mimochodem tady?“ zeptal se s jedním povytaženým obočím. „Psal jsem ti, abys přišel za týden.“
„Zítra máš přece narozeniny.“
„Jak jsi věděl, kde jsem?“ zajímalo jej.
Dudley se znovu zasmál se slovy: „Ptal jsem se toho barmana… jmenuje se Tom? …kde bych našel Malfoyovi. Člověče, on se ti na mě divně podíval, a pak se ozval ten druhý chlápek, který křičel cosi o Smrtijedech a Ty-víš-o-kom, a když se ho Simon ptal kdo, pěkně zbledl…“
„Simon?“ vyhrkl černovlasý chlapec. „Kde je, Dudley? Přísahám, jestli jsi ho ztratil…“
„Uklidni se,“ řekl Dudley konejšivě. „Přijde hned každou minutou. Rozhodli jsme se, že by bylo nejlepší krátce počkat, protože jsme si nebyli jistí, jak tahle celá krbová věcička funguje.“
Jako na pokyn plameny znovu zezelenaly a objevila se druhá postava.
„Simone!“ pozdravil Harry a divoce objímal vyčouhlého, hnědovlasého chlapce. „To je skvělé, že jsi tady.“
Nově příchozí se jemně usmál, objetí opětoval a řekl: „Rád tě vidím. Mamka tě pozdravuje.“
„Harry,“ přerušil je Lucius, „je hezké, že tady máš nějaké kamarády, ale toto je ještě stále můj dům a rád bych věděl aspoň, kdopak jsou.“
„Jé, omlouvám se, pan Malfoy, předpokládám?“ skočil mu Dudley do řeči a po přikývnutí pokračoval. „Harry nám poslal nějaký… letaxový prášek? Jo, abychom mohli přijít na jeho svatbu, jenže zítra má narozeniny a se Simonem jsme se chtěli ujistit, že bude mít fajn budíček. Omlouvám se za vniknutí do vašeho domu, ale neměli jsme žádné prostředky, abychom vás předem kontaktovali.“
„To je sice celé pěkné a milé, ale stále nevím, kdo jste,“ odpověděl téměř uklidněný Lucius.
„Pokud se všichni usadíte, představím vás,“ nabídl Harry a stáhl své hosty k sobě na pohovku. „Toto je můj bratranec Dudley Dursley,“ ukázal nalevo, kde seděl vysoký mladý muž, „a jestli jste na to ještě nepřišli, je mudla. Toto je Simon Turner, je jedním z mých kamarádů a je také mudla. Dudley, Simone, tohle jsou můj kmotr Sirius a jeho přítel Remus.“
„Vy nevypadáte jako vlkodlak,“ vybreptnul Dudley a sehnul hlavu, aby se vyhnul Harryho úderu.
„Opravdu?“ ptal se Remus docela pobaveně. „A jak bych měl vypadat?“
„Nevím,“ obhajoval se Dudley. „Předpokládám, že ostřejší zuby a víc porostlý srstí a vaše uši jsou nějaké špatné.“
„Buď zticha, Dudley,“ pokáral ho Harry. „Promiň, Remusi. Ujišťuju tě, že Remus je vlkodlak. Já také nenosím vždycky špičatý klobouk, a přesto jsem kouzelník.“
„Ale ty máš sovu,“ bránil se blonďák. „A už pokračuj s tvým představováním, Vyžle.“
Harry se na něj zamračeně podíval, ale zachoval se podle příkazu: „Toto je profesor Severus Snape, můj učitel lektvarů. Lucius Malfoy, jeho žena Narcisa a jejich syn Draco, který je ve stejném ročníku jako já.“
„Draco?“ Dudley ho opět přerušil. „Takhle se fakt jmenuješ?“
„Sklapni, Dudlíku,“ zastavil ho Harry, než by řekl něco, čeho by později mohl litovat. „A vedle nich je Tom Rojvol Raddle, lord Voldemort, Temný pán nebo jednoduše Vy-víte-kdo.“
„Toho si budeš brát?“ zeptal se Dudley nedůvěřivě, ale Harry neposlouchal, protože jakmile Simon upřel zrak na Toma, začal se silně chvět a tisknul dlaně ke spánkům.
„Uklidni se, Simone, prosím, soustřeď se na mě,“ prosil Harry a tlačil ho do jednoho kouta, kde se postavil mezi mudlu a Temného pána, čímž Simonovi zcela zakryl výhled.
Ostatní neviděli do Simonovy tváře, ačkoli Harry byl mnohem menší a hubenější, protože Simon byl shrbený a jen ruce na jeho ramenou mu bránily v pádu na podlahu. Přece jen, pokud by viděli jeho tvář, spatřili by bolest a úzkost v jeho očích, kterými visel na těch Harryho a otevřel ústa takovým způsobem, aby mohl lapat po vzduchu.
Nikdo z ostatních netušil, co se děje a nikomu z nich se to nelíbilo. Tak dobře, Dudley se o to skutečně nezajímal, protože byl zvyklý, že nerozuměl většině života svého bratránka, ale přesto se trochu strachoval, když se začal také chvět a začínal jasně zářit.
Světlo obklopilo celé jeho tělo, stávalo se jasnějším a šířilo se každou sekundou, dokud nezahalilo kout zářící bílou kupolí.
Temný pán měl nataženou hůlku, ale nebyl si moc jistý, co teď dělat, nevypadalo to, že se ho chystal napadnout, i přesto to nevypadalo příliš zdravě a on nechtěl mrtvého ženicha. Na druhou stranu neměl potuchy, jak by mu bylo možné pomoci, jelikož tato představa byla pro něho cizí, a protože nikdy nečelil něčemu podobnému. Přirozeně věděl, že to, co se objevilo, byla jeho aura – proč byla vlastně tak zářivá? To bylo nepřirozené, u normálních jedinců není aura nikdy čistě bílá – v žádném případě to nebyla všední událost a on věděl pouze to, že o tom jednou četl v hrozně nudné knize a do nynějška to nezažil. Tudíž tam jen stál a snažil se přijít na to, co se dělo mezi tím mudlou a Chlapcem, který přežil.
„On je zlý!“ Simon nyní prudce oddechoval, přitom se držel chlapcových ramen a pravděpodobně by nikdo nerozeznal, kdo byl komu oporou.
„Já vím.“
„Nenávidí celý svět.“
„Já vím.“
„Proč by sis ho chtěl vzít?“ jeho hlas zněl úpěnlivě.
„Nechci.“
„Co ti asi může dát? Proč chceš promarnit svůj život?“
„Protože může zachránit ostatní a Siriuse,“ odpověděl se skloněnou hlavou a z očí mu unikla jediná osamocená slza, která stékala po líci a zmizela v černém roláku.
„Oženil by ses s ním, kdybys nemohl zachránit Siriuse?“
Pronikavě se zasmál s beznadějným, ale odhodlaným výrazem v očích a odpověděl: „Ano. A pak bych se mohl zabít.“
Náhle světlo přestalo přibývat a místo toho se pomalu stahovalo zpátky do Harryho a jeho poslední věta vibrovala v místnosti, našla si každý kout a každého umlčela. Temného pána s nehybnou hůlkou v ruce, Siriuse, který byl zadržován Remusem, Malfoyovi s neobvykle překvapenými obličeji, Severuse se zamračeným výrazem na tváři a starostí v očích a ustaraného Dudleyho, který si mnul ruce, jakoby se chystal na velký zápas. Pak jakoby ve zpomaleném záběru Harry klesal dolů, právě když zmizel poslední paprsek světla, a zatímco se Sirius snažil dostat se z Remusova objetí, Dudley se hnal k jeho boku a zachytil malého mladíka dříve, než by mohl narazit na podlahu a jemně ho položil na pohovku, kde schoval jeho levou ruku ve své větší.
„Co se to krucinál stalo, Simone?“ sykl a zíral do očí druhého chlapce. „Co je s ním?“
„Je vyčerpaný,“ odpověděl Simon tiše a opatrně přicházel, aby se vyhnul kterémukoliv kontaktu s Voldemortem.
„Neříkej mi takovou blbost,“ prskal Dudley. „Dokážu přijmout, že nerozumím nebo nevím, co přesně umí dělat, nebo jak. A dokážu přijmout, že nejspíše má více tajemství než kdokoliv jiný, víš. A dokážu přijmout, že jsem pouze malou částí jeho života, a že si nezasloužím kteroukoliv náklonnost, kterou vůči mně může cítit. Ale nedokážu přijmout, že přede mnou omdlí, a že je zjevně zraněný, a ty tady jen tak stojíš a nic neděláš. Takže buď mi řekni, co se stalo, a jak mu můžu teď pomoci, nebo tě zbiju tak zle, že až tě tvá matka uvidí, s křikem uteče.“
„Neuteče,“ odpověděl Simon, a ani se nehnul na svou obranu. „Ale Harry by byl zklamaný, to víš. Vše vysvětlíme, jakmile se probere.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Sirius úzkostně a také si dřepnul vedle mladíka v bezvědomí.
„Asi tak půl hodiny,“ odpověděl Simon klidným laskavým hlasem. „Ale nebojte se, pane Blacku, bude takový jako předtím.“
Neřekl, že bude v pořádku, poznamenal si Severus nepřítomně a nabídl: „Snad by pomohl některý můj lektvar?“
„Sice nevím nic o lektvarech, profesore Snape, ale nemyslím, že to je vhodné, protože použil mnoho ze své magie a vaše lektvary by nejspíše jen překážely v jejím samotném doplnění.“
„Jak to, že toho víte tolik o magii, když jste pouhý mudla?“ vyzvídal Lucius podezíravě.
„Není nic takového jako ‚pouhý mudla‘, pane Malfoyi. Každý má magii a všude je magie, mudlové, jak nám říkáte, nejsou prostě s to si ji zpřístupnit. Nemůžete rozdělit obyvatelstvo celého světa na mudly a kouzelníky, existují lidé, kteří mají schopnosti, které jsou zcela mimo vaše chápání. Harry je můj nejlepší přítel. Říkáte mu kouzelník. Takže samozřejmě vím o magii, a co je nejdůležitější, znám Harryho,“ poprvé zněl hlas hnědovlasého chlapce trochu příkřeji.
„Jak jste ho tedy poznal?“ vložil se do hovoru Remus, jehož mladý muž upřímně zaujal.
„Dudley a jeho banda mě často zbili, když to Harry zjistil, řekl jim, aby s tím přestali, a tak místo toho zbili jeho,“ pokrčil rameny, jako by tím začalo každé přátelství.
„Ty jsi zbil svého vlastního bratrance?“ zeptal se Draco nedůvěřivě.
„Byl jsem rozmazlený malý spratek s nadmírou tuku a k tomu ještě s nepatrným zdravým rozumem, samozřejmě, že jsem ho zbil, byl jsem šikanista,“ prskal Dudley odporem k sobě samému. „Říkal, že jsem mu tě připomínal, když tě poprvé potkal.“
Draco se zajíknul, určitě nebyl nikdy tak hrozný a nikdy by nenapadl člena své vlastní rodiny (tím spíše pěstmi, ale hádal, že by to v Dudleyho případě mohlo být omluveno).
„Tak pročpak jste tady v mém domě?“ zeptal se Lucius výhružně.
„Ve vašem domě, pane Malfoyi?“ opáčil stejným tónem Dudley. „Nevidím dům, celé je to tady v ruinách, prachu a kamenech, ale určitě je něco na co být pyšný…“
„Na sídle jsou protimudlovské ochrany, Dudley,“ vysvětlil Simon, ale nepodíval se na něj. „A vy byste měli oba přestat, protože Harry ví, koho chce za své přátele.“
„Jak můžeš být tak zatraceně klidný?“ Dudley dal průchod svému hněvu.
„Věřím mu, nikdy by nás neopustil,“ jeho oči se zatoulaly k Siriusovi. „On dodržuje své sliby.“
„Skutečně?“ ptal se Voldemort jízlivě. „Tak proč právě prohlásil, že by spáchal sebevraždu, jakmile bychom se vzali?“
„Neměl byste přikročit k závěrům na základě jedné věty, kterou jste dobře neslyšel, aniž byste znal souvislosti,“ jenže tato odpověď více rozzuřila přítomného Temného pána a jediným plynulým pohybem měl svou hůlku v ruce a nakročil k hnědovlasému mudlovi.
„Přestaň, Voldemorte,“ řekl Harry, jehož probudila bolest v jizvě a přesunul se tak, aby chránil Simona svým tělem, jenž mu ovinul paže kolem pasu, protože povážlivě zavrávoral. „On má pravdu. Nikdy jsem neřekl, že bych spáchal sebevraždu! Řekl jsem, že bych mohl! Všimni si rozdílu. A jelikož jsme právě u toho: nikdy jsem neslíbil, že zůstanu po svatbě naživu, proto bych v prvé řadě neporušil slib,“ zvolna vykročil vpřed a odebral Voldemortovu hůlku dříve, než mohl protestovat. „A mohl bys prosím ovládat svůj vztek? Hlava se mi snad rozskočí.“
„Možná bys teď mohl vysvětlit, co se stalo,“ požádal Dudley nesměle a starostlivě položil paži kolem jeho ramen a vedl ho zpět k pohovce.
Všichni ostatní se k němu netrpělivě otočili (Voldemort se stále pokoušel ovládat svůj vztek, ale také byl uražený, že mu Harry vzal hůlku).
„Vzhledem k tomu, že je to mé tajemství,“ začal Simon, když se zelenooký kouzelník neměl k vysvětlení situace, „vysvětlím to já. Protože jste všichni kouzelníci, s výjimkou Dudleyho, dokážete nejspíše vytušit, že Voldemortovy pocity nejsou velmi… dobromyslné, příliš mírně řečeno,“ Sirius si nad tím odfrkl. „Pane Malfoyi, říkal jsem vám dříve, že existují jiní lidí, než jsou kouzelníci a mudlové. No a já jsem empat, což znamená, že vnímám to, co lidé okolo mě cítí,“ dodal poslední část, aby to zdůvodnil Dudleymu, který se tvářil dost nechápavě, „zvláště, když mám s nimi určitý kontakt. Tedy v okamžiku, kdy jsem se předtím podíval do Voldemortových očí, cítil jsem to, co cítí on. Normálně se každý empat učí vztyčit bariéry… myslím, že kouzelníci tomu říkají nitrobrana… jenže jsem ze zvědavosti chtěl vědět, co cítíte a nechal jsem své ochrany spuštěné.“ Vypadal trochu stydlivě a Harry uchopil jeho ruku uklidňujícím gestem. „Nečekal jsem tolik špatných pocitů a měl jsem to, čemu vy říkáte zhroucení. Kdyby Harry nezablokoval plynutí těchto pocitů svými vlastními dobrými pocity, pravděpodobně bych přišel o rozum. Dovedete si nejspíše představit, že tímto jednáním spotřeboval mnoho své energie, což je důvodem, proč omdlel.“
„Takže vy jste empat,“ opakoval Severus.
„Ano, tím jsem to přibližně shrnul,“ usmál se Simon.
Mistr lektvarů se na něj podíval způsobem, který jasně říkal, že neoceňuje takový druh odpovědi a prohlásil: „Vždyť se žádný empat neobjevil přes dvě staletí!“
„Moje mamka je také empat, stejně jako byla má babička. A jednou jsem potkal jednoho, který byl asi devadesátiletý, i když trochu výstřední,“ odpověděl empat a stále se usmíval. „Ale souhlasím s tím, že jsou dost vzácní.“
„Nevěděl jsem, že můžeš číst mé pocity,“ zamručel Dudley. „Kdybych to věděl, já…“
„Udělal bys co, Dudley?“ řekl Simon. „Nemůžeš přestat cítit. Sice se o to můžeš pokusit, ale nikdy to nebude fungovat,“ krátce pohlédl na Voldemorta, jenž tento pohled propásl, protože se příliš soustředil na své ruce. „Ale většinou mívám bariéry vztyčené a jen vnímám tvé obecné pocity, jestli jsi třeba šťastný nebo smutný, nic přesného.“
„Jak jsi věděl, co pomůže tvému kamarádovi?“ zeptal se Lucius mnohem vřeleji než předtím, poněvadž vyhlídka na to, že má empata ve svém domě, nesmírně povznesla jeho náladu.
Harry jen pokrčil rameny a odpověděl: „Už jsem to párkrát dělal, jeho mamka mi to ukázala, když zjistila, že jsem kouzelník.“
„Takže ty víš o… ehm… Vernonovi?“ váhavě se zeptal Dudley.
Simon jen přikývl a s pochmurnějším výrazem naznačil rukou urostlému chlapci, aby toho nechal.
„Kdo je Vernon?“ otázala se Narcisa, která poprvé promluvila.
„Můj otec,“ odpověděl Dudley krátce a nevšímal si tázavých pohledů.
„Mimochodem, co ti řekli rodiče na to, že mě jdeš navštívit?“ Harry změnil téma a opřel se, aby se mohl dívat do jeho tváře.
„Myslí si, že jsem u Pierse. Nemohl jsem jim říct, že chci hodit nějaký prášek do velkého krbu, abych se objevil v nějakých rozpadlých ruinách,“ řekl Dudley.
„A co když tvá matka zavolá Piersovi? Ani bych se nedivil,“ řekl černovlasý mladík.
„Neboj se, bude mlčet jako hrob. Nedávno jsem ho pocuchal,“ řekl mu Dudley bezstarostně.
„Cože? Proč jsi to vůbec udělal?“ vyskočil a stáhnul se, jako by Dudley byl strašně ohavný a nějakým způsobem děsivý.
„Měl jsem důvod, jasný!“ bránil se vysoký mudla a rovněž se postavil. „Byl hrubý!“
„Byl hrubý? Byl hrubý!“ opakoval útlý mladík, zatímco ostatní fascinovaně přihlíželi. „Ty jsi hrubý od té doby, co jsi vykročil z tohoto krbu, ksakru, jsi hrubý od té doby, co tě znám a znám tě od svého jednoho roku. Nemůžeš zmlátit lidi jen proto, že se chovají trochu jinak, než se chováš vždycky ty. Ani já nechodím po škole a nezaklínám každého, kdo se na mě špatně podívá, i když někteří lidé si to podle všeho myslí,“ vrhnul pohled na Severuse, který se zjevně cítil nepříjemně. „Sice úplně souhlasím s tím, že je Piers idiot, který si to nejspíš zasloužil, ale o to nejde. Chci, aby ses omluvil!“
„Tomu hajzlovi se omlouvat nebudu, Harry. On si to zasloužil, a kdybys věděl, co mlel, dal bys mi za pravdu!“ hádal se Dudley.
„Ale jdi? Jsem zvědavý, zasvěť mě!“ požadoval Harry uštěpačně. „Co mohl asi tak říct, že ti to dalo právo k porušení tvého slibu. Vzpomínáš si na ten slib, že ano?“
„Nechtěj, aby to oni věděli,“ Dudley pokynul, aby šel ke stejnému koutu, v němž Harry předtím uklidňoval Simona.
Harry ho neochotně následoval. „Žádné odposlouchávání!“ řekl přísně ostatním a podíval se konkrétně na Siriuse a Voldemorta.
„Ptal se na tebe,“ začal Dudley šeptat a pohnul se blíže k jeho uchu. „Nevím, jak to zjistil, ale věděl o Vernonovi a ptal se mě… ptal se mě, jestli by to mohl taky zkusit.“
Mladík s havraními vlasy ve zlomku sekundy mrtvolně zbledl a třásl se.
„Mrzí mě, že jsem porušil můj slib, ale opravdu jsem si myslel, že si to zasloužil,“ řekl Dudley tlumeným hlasem.
„Nikomu
to neřekne, že ne?“ prosil Harry zoufale. „On by ho nenechal, že? On… prosím,
řekni mi, že nenechá.“Když Temný pán vstal ze své přepychové černé postele s nebesy, pomyslel si, že dnešní třicátý červenec bude pěkným dnem. Sice ne pěkným po vybraném temno panském způsobu, ale stejně pěkným. Opustil tedy své komnaty, do nichž by si nikdo při smyslech nedovolil vstoupit a šel se dolů nasnídat se Smrtijedy ze svého úzkého kruhu, bez Luciuse (jenž měl svolení zůstat ve svém sídle, aby dával pozor na Pottera) a bez Severuse (protože… no, ani nevěděl, proč tady nebyl, ale Mistr lektvarů měl jistě důvod – raději by ho měl mít).
Zrovna míchal svou kávu s trochou mléka a dvěma kostkami cukru a sahal po svých obvyklých sýrových sendvičích, které jeho starostliví domácí skřítci měli svědomitě navršit na talíř nejblíže k němu, když se jeho den začal kazit, protože tento talíř byl ve skutečnosti prázdný. Samozřejmě to nebyl konec světa, poněvadž, jak bylo zmíněno dříve, měl Smrtijedy, na něž mohl křičet a sesílat Crucio (v tomto případě na Averyho) a věrné domácí skřítky, kteří si pospíšili, aby opět naplnili talíř, jenže to už zničilo jeho dobrou náladu.
Když se konečně připravil na vychutnání své tiché snídaně s kávou a sýrovými sendviči, rozhodla se Bellatrix udělat výstup a začala kňourat kvůli jeho ženění, protože si bere někoho jiného než ji, a ani nevadil fakt, že sama byla již vdaná za jednoho z jeho nejvěrnějších a nejschopnějších Smrtijedů, a ptala se, jestli opravdu plánuje milovat se s Potterem, poněvadž by mu v této záležitosti ráda asistovala, zatímco byl zoufalý a s čím dál tím menším úspěchem se pokoušel vychutnat si svůj sendvič.
Poté, co mu Bellatrix naprosto zkazila snídani, šel navštívit Brumbála, protože měli schůzku, aby projednali zařízení svatby. Přemístil se jen kousek od bradavických pozemků (za žádných okolností neměl v úmyslu použít přenášedlo, které poslal Brumbál, a kterým se předpokládalo, že ho přenese do ředitelovy pracovny) a vydal se ke škole, přičemž si tajně (velmi tajně) užíval sluníčka.
Přirozeně, že věci nemohly jít hladce, když do toho byli zapojeni ten starý hlupák a jeho tlupa dobrodinců a předtím, než ještě vstoupil přes velké dvoukřídlé dveře, narazil na Minervu McGonagallovou, jež se na něj dívala s podezřením a pohrdáním.
„Dobrý den Minervo, jak se dnes máte?“ pozdravil s chladným úsměvem, na který byl dost pyšný. „Brumbál mě očekává, pokud mě omluvíte…“
Vypadalo to, že nemohla a místo toho ho doprovodila do ředitelovy pracovny. Skutečně nemohl pochopit její logické myšlení, protože, ve vší upřímnosti, co by mu vůbec mohla udělat, pokud by se pokusil třeba převzít školu? Ne že by v průběhu této trasy chtěl něco udělat, ostatně tuto smlouvu navrhnul, a pak podepsal, a jestli se nechtěl trápit následky (nejslavnějším úmrtím, ale ne jediným), nemohl znovu začít válku. Snad si myslela, že to je zdvořilé, ale protože mu neřekla ani slovo a snažila se ho vraždit pohledy, nebyla moc důsledná.
Jakmile byl pozdraven ředitelem u cíle jejich cesty, přinutil Minervu odejít.
Poté, co mu ten blázen nabídl citrónový bonbón, což samozřejmě odmítl, smál se a vesele na něj mrkal, rozhodl se, že by bylo nejlepší dát se do toho dříve, než by mohl Brumbál zavést nezávaznou konverzaci jinam: „Předpokládám, že jste již provedl zcela nezbytnou přípravu na mou svatbu? Nebo se vyskytl nějaký problém?“
„Ale ne, vůbec žádný, můj drahý chlapče,“ Temný pán se musel krotit. „Jen jsem si myslel, že bys mohl chtít přidat nějaké vlastní úpravy. A samozřejmě mi můžeš říct, koho chceš jako své vlastní hosty, koho chceš za svědka a takové věci.“
Brumbál mu pak následně ukázal dort, který objednal u domácích skřítků, menu, seznam lidí, jež chtěl pozvat jménem jeho snoubence a návrh svatebních šatů. To byla část, kdy se jeho den naprosto zničil, a kdy se rozhodl k návštěvě svého snoubence, aby vyventiloval svou zlost a snad omezil již učiněnou škodu. Vyřítil se z Bradavic poté, co sdělil řediteli, který vypadal, jakoby právě vyhrál cenu Týdeníku čarodějek za nejkouzelnější úsměv, že jej nepotřebuje, protože na zařízení svatby dohlédne sám, a odletaxoval se ze Tří košťat do sídla Malfoyových.
Tam jej překvapilo, když našel všechny Malfoyovi a Severuse přímo v pracovně, kam dorazil, a všichni vypadali, že na něco nebo někoho čekali.
„Můj pane,“ Lucius a Severus se uklonili. „Neočekávali jsme vás, stalo se něco nepředvídaného?“
„Víceméně,“ vyhnul se Temný pán otázce. „Ale nejprve bych rád věděl, proč všichni vypadáte, jako byste se tady schovávali, Luciusi, a kde je můj budoucí manžel?“
„Dnes ráno se udál drobný incident, který skončil Harryho pláčem a jeho vlkodlak nás požádal, abychom odešli z místnosti, aby ho Black mohl uklidnit,“ odpověděl Lucius a vyprávěl mu, co se událo.
„Můj pane,“ zakročila Narcisa, „prosím, posaďte se. Draco vám dojde pro Harryho.“
„Děkuji, Narciso, skutečně bych s ním chtěl mluvit,“ odpověděl vysoký tmavovlasý muž a sedl si do jednoho z křesel, zatímco Draco odešel za svým úkolem.
A tak čekali. Nebyl zvyklý zdržovat se čekáním, ale Potter měl nemilý zvyk, právě tohle dělat. Proč si ho však chtěl vzít? No ano, protože to byl Chlapec, který přežil. Nedokázal se ubránit samolibému úsměvu, který se pomalu šířil jeho obličejem. Takže ti jeho otravní kamarádi se zřekli jejich přátelství? Tohle by se určitě mohlo ukázat pro něj jako výhodné… Zdalipak by se Brumbál stále usmíval, kdyby věděl o této novince? Brumbál… ten člověk skutečně neměl žádný cit, natož cit pro módu!
Naštěstí, ještě než mu stačily povolit nervy kvůli tomu starému bláznovi, se dveře se skřípotem otevřely a Harry následovaný Dracem, který počkal venku na Nebelvíra, vstoupili dovnitř.
„Voldemorte,“ úsečně kývl a výrazně strnule se posadil na jednu z pohovek. „Luciusi, Narciso, omlouvám se za dřívější narušení vaší snídaně, kdybych to věděl, šel bych někam jinam, abych vás neobtěžoval. Doufám, že mi odpustíte.“
„Nelam si s tím hlavu, drahoušku,“ uklidňovala ho plavovláska. „V žádném případě jsi za to nemohl a my bychom tě nikdy z toho neobviňovali.“
Chlapec, který přežil, se nadechnul k nesouhlasu, v té chvíli však vtrhli do pracovny poněkud rozcuchaný Sirius, následovaný rozpustile se usmívajícím Remusem, funěli a popadali dech.
„Co tvá jizva, Harry,“ ptal se Mistr lektvarů a snažil se zcela přehlížet ty dva nové příchozí. „Účinkoval můj lektvar?“
„To ti nemůžu říct, protože jistý Temný pán je naštvaný a pokaždé, když je tento jistý Temný pán naštvaný, mě jizva bolí, kdyby se teda tento jistý Temný pán laskavě uklidnil, pak ti rád odpovím,“ vypěnil Harry a podmračeně se díval na červenookého muže.
Sirius s Remusem na něj udiveně hleděli. Harry se obvykle takto nerozčiloval, byl vždycky laskavý, vlídný a láskyplný. Přirozeně někdy mohl ztratit nervy, ale ne kvůli něčemu tak triviálnímu jako tohle.
„Mrzí mě to, Severusi, tvůj lektvar působil, bolest odeznívá,“ omluvil se poté, co se zhluboka nadechl. „Nedívejte se na mě, jako kdybych neměl všech pět pohromadě.“
„Nemám ponětí, co znamená všech pět pohromadě v souvislosti s tím, jak se na tebe díváme,“ opáčil Lucius. „Ale jistě by naši zvědavost uspokojilo, kdybys nám pověděl, k čemu právě došlo.“
„Nemít všech pět pohromadě je mudlovský obrat, který znamená ‚být duševně chorý‘. Opravdu, Luciusi, neuškodilo by ti, kdyby ses naučil něco z této oblasti,“ vysvětlil s nesmělým úsměvem. „A co se týče toho druhého, Voldemort byl na mě skutečně nepříjemný a tohle ho mimo to zarazilo, že ano? Co teda chceš, Voldemorte?“
„Přišel jsem projednat naši svatbu,“ zabručel Voldemort. „Uvolnil jsem Brumbála z příprav.“
„Aha.“
„Podívej se na toto,“ strčil mu návrh jejich svatebních šatů do rukou. „Jestli chceš jít v tomhle, tak je Brumbál tvůj člověk.“
„Vlastně jsou to tvé šaty,“ opravil ho Harry se smíchem v očích. „Uklidni se, můžeš? Beztak je to tvá chyba, co jsi od něj jiného čekal?“
Vzápětí vesele planoucí oheň zezelenal a o pár sekund později s hlasitým pádem přistála velká postava obličejem na asijský koberec. V mžiku na postavu mířilo osm hůlek (dalo se s jistotou říct, že ta osoba byla muž). Zřejmě mu to nevadilo a místo toho vydatně naříkal a převalil se na záda, aby osm ostatních vidělo jeho tvář.
„Dudley!“ vykřikl Harry, jen co zahlédl svého ramenatého a svalnatého bratrance a hned byl na něm.
„Ahoj, Vyžle,“ smál se a nějak se mu podařilo se postavit, zatímco ho stále držel ve svém náručí. „Mohl jsi mě varovat, víš…“
„Proč jsi mimochodem tady?“ zeptal se s jedním povytaženým obočím. „Psal jsem ti, abys přišel za týden.“
„Zítra máš přece narozeniny.“
„Jak jsi věděl, kde jsem?“ zajímalo jej.
Dudley se znovu zasmál se slovy: „Ptal jsem se toho barmana… jmenuje se Tom? …kde bych našel Malfoyovi. Člověče, on se ti na mě divně podíval, a pak se ozval ten druhý chlápek, který křičel cosi o Smrtijedech a Ty-víš-o-kom, a když se ho Simon ptal kdo, pěkně zbledl…“
„Simon?“ vyhrkl černovlasý chlapec. „Kde je, Dudley? Přísahám, jestli jsi ho ztratil…“
„Uklidni se,“ řekl Dudley konejšivě. „Přijde hned každou minutou. Rozhodli jsme se, že by bylo nejlepší krátce počkat, protože jsme si nebyli jistí, jak tahle celá krbová věcička funguje.“
Jako na pokyn plameny znovu zezelenaly a objevila se druhá postava.
„Simone!“ pozdravil Harry a divoce objímal vyčouhlého, hnědovlasého chlapce. „To je skvělé, že jsi tady.“
Nově příchozí se jemně usmál, objetí opětoval a řekl: „Rád tě vidím. Mamka tě pozdravuje.“
„Harry,“ přerušil je Lucius, „je hezké, že tady máš nějaké kamarády, ale toto je ještě stále můj dům a rád bych věděl aspoň, kdopak jsou.“
„Jé, omlouvám se, pan Malfoy, předpokládám?“ skočil mu Dudley do řeči a po přikývnutí pokračoval. „Harry nám poslal nějaký… letaxový prášek? Jo, abychom mohli přijít na jeho svatbu, jenže zítra má narozeniny a se Simonem jsme se chtěli ujistit, že bude mít fajn budíček. Omlouvám se za vniknutí do vašeho domu, ale neměli jsme žádné prostředky, abychom vás předem kontaktovali.“
„To je sice celé pěkné a milé, ale stále nevím, kdo jste,“ odpověděl téměř uklidněný Lucius.
„Pokud se všichni usadíte, představím vás,“ nabídl Harry a stáhl své hosty k sobě na pohovku. „Toto je můj bratranec Dudley Dursley,“ ukázal nalevo, kde seděl vysoký mladý muž, „a jestli jste na to ještě nepřišli, je mudla. Toto je Simon Turner, je jedním z mých kamarádů a je také mudla. Dudley, Simone, tohle jsou můj kmotr Sirius a jeho přítel Remus.“
„Vy nevypadáte jako vlkodlak,“ vybreptnul Dudley a sehnul hlavu, aby se vyhnul Harryho úderu.
„Opravdu?“ ptal se Remus docela pobaveně. „A jak bych měl vypadat?“
„Nevím,“ obhajoval se Dudley. „Předpokládám, že ostřejší zuby a víc porostlý srstí a vaše uši jsou nějaké špatné.“
„Buď zticha, Dudley,“ pokáral ho Harry. „Promiň, Remusi. Ujišťuju tě, že Remus je vlkodlak. Já také nenosím vždycky špičatý klobouk, a přesto jsem kouzelník.“
„Ale ty máš sovu,“ bránil se blonďák. „A už pokračuj s tvým představováním, Vyžle.“
Harry se na něj zamračeně podíval, ale zachoval se podle příkazu: „Toto je profesor Severus Snape, můj učitel lektvarů. Lucius Malfoy, jeho žena Narcisa a jejich syn Draco, který je ve stejném ročníku jako já.“
„Draco?“ Dudley ho opět přerušil. „Takhle se fakt jmenuješ?“
„Sklapni, Dudlíku,“ zastavil ho Harry, než by řekl něco, čeho by později mohl litovat. „A vedle nich je Tom Rojvol Raddle, lord Voldemort, Temný pán nebo jednoduše Vy-víte-kdo.“
„Toho si budeš brát?“ zeptal se Dudley nedůvěřivě, ale Harry neposlouchal, protože jakmile Simon upřel zrak na Toma, začal se silně chvět a tisknul dlaně ke spánkům.
„Uklidni se, Simone, prosím, soustřeď se na mě,“ prosil Harry a tlačil ho do jednoho kouta, kde se postavil mezi mudlu a Temného pána, čímž Simonovi zcela zakryl výhled.
Ostatní neviděli do Simonovy tváře, ačkoli Harry byl mnohem menší a hubenější, protože Simon byl shrbený a jen ruce na jeho ramenou mu bránily v pádu na podlahu. Přece jen, pokud by viděli jeho tvář, spatřili by bolest a úzkost v jeho očích, kterými visel na těch Harryho a otevřel ústa takovým způsobem, aby mohl lapat po vzduchu.
Nikdo z ostatních netušil, co se děje a nikomu z nich se to nelíbilo. Tak dobře, Dudley se o to skutečně nezajímal, protože byl zvyklý, že nerozuměl většině života svého bratránka, ale přesto se trochu strachoval, když se začal také chvět a začínal jasně zářit.
Světlo obklopilo celé jeho tělo, stávalo se jasnějším a šířilo se každou sekundou, dokud nezahalilo kout zářící bílou kupolí.
Temný pán měl nataženou hůlku, ale nebyl si moc jistý, co teď dělat, nevypadalo to, že se ho chystal napadnout, i přesto to nevypadalo příliš zdravě a on nechtěl mrtvého ženicha. Na druhou stranu neměl potuchy, jak by mu bylo možné pomoci, jelikož tato představa byla pro něho cizí, a protože nikdy nečelil něčemu podobnému. Přirozeně věděl, že to, co se objevilo, byla jeho aura – proč byla vlastně tak zářivá? To bylo nepřirozené, u normálních jedinců není aura nikdy čistě bílá – v žádném případě to nebyla všední událost a on věděl pouze to, že o tom jednou četl v hrozně nudné knize a do nynějška to nezažil. Tudíž tam jen stál a snažil se přijít na to, co se dělo mezi tím mudlou a Chlapcem, který přežil.
„On je zlý!“ Simon nyní prudce oddechoval, přitom se držel chlapcových ramen a pravděpodobně by nikdo nerozeznal, kdo byl komu oporou.
„Já vím.“
„Nenávidí celý svět.“
„Já vím.“
„Proč by sis ho chtěl vzít?“ jeho hlas zněl úpěnlivě.
„Nechci.“
„Co ti asi může dát? Proč chceš promarnit svůj život?“
„Protože může zachránit ostatní a Siriuse,“ odpověděl se skloněnou hlavou a z očí mu unikla jediná osamocená slza, která stékala po líci a zmizela v černém roláku.
„Oženil by ses s ním, kdybys nemohl zachránit Siriuse?“
Pronikavě se zasmál s beznadějným, ale odhodlaným výrazem v očích a odpověděl: „Ano. A pak bych se mohl zabít.“
Náhle světlo přestalo přibývat a místo toho se pomalu stahovalo zpátky do Harryho a jeho poslední věta vibrovala v místnosti, našla si každý kout a každého umlčela. Temného pána s nehybnou hůlkou v ruce, Siriuse, který byl zadržován Remusem, Malfoyovi s neobvykle překvapenými obličeji, Severuse se zamračeným výrazem na tváři a starostí v očích a ustaraného Dudleyho, který si mnul ruce, jakoby se chystal na velký zápas. Pak jakoby ve zpomaleném záběru Harry klesal dolů, právě když zmizel poslední paprsek světla, a zatímco se Sirius snažil dostat se z Remusova objetí, Dudley se hnal k jeho boku a zachytil malého mladíka dříve, než by mohl narazit na podlahu a jemně ho položil na pohovku, kde schoval jeho levou ruku ve své větší.
„Co se to krucinál stalo, Simone?“ sykl a zíral do očí druhého chlapce. „Co je s ním?“
„Je vyčerpaný,“ odpověděl Simon tiše a opatrně přicházel, aby se vyhnul kterémukoliv kontaktu s Voldemortem.
„Neříkej mi takovou blbost,“ prskal Dudley. „Dokážu přijmout, že nerozumím nebo nevím, co přesně umí dělat, nebo jak. A dokážu přijmout, že nejspíše má více tajemství než kdokoliv jiný, víš. A dokážu přijmout, že jsem pouze malou částí jeho života, a že si nezasloužím kteroukoliv náklonnost, kterou vůči mně může cítit. Ale nedokážu přijmout, že přede mnou omdlí, a že je zjevně zraněný, a ty tady jen tak stojíš a nic neděláš. Takže buď mi řekni, co se stalo, a jak mu můžu teď pomoci, nebo tě zbiju tak zle, že až tě tvá matka uvidí, s křikem uteče.“
„Neuteče,“ odpověděl Simon, a ani se nehnul na svou obranu. „Ale Harry by byl zklamaný, to víš. Vše vysvětlíme, jakmile se probere.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Sirius úzkostně a také si dřepnul vedle mladíka v bezvědomí.
„Asi tak půl hodiny,“ odpověděl Simon klidným laskavým hlasem. „Ale nebojte se, pane Blacku, bude takový jako předtím.“
Neřekl, že bude v pořádku, poznamenal si Severus nepřítomně a nabídl: „Snad by pomohl některý můj lektvar?“
„Sice nevím nic o lektvarech, profesore Snape, ale nemyslím, že to je vhodné, protože použil mnoho ze své magie a vaše lektvary by nejspíše jen překážely v jejím samotném doplnění.“
„Jak to, že toho víte tolik o magii, když jste pouhý mudla?“ vyzvídal Lucius podezíravě.
„Není nic takového jako ‚pouhý mudla‘, pane Malfoyi. Každý má magii a všude je magie, mudlové, jak nám říkáte, nejsou prostě s to si ji zpřístupnit. Nemůžete rozdělit obyvatelstvo celého světa na mudly a kouzelníky, existují lidé, kteří mají schopnosti, které jsou zcela mimo vaše chápání. Harry je můj nejlepší přítel. Říkáte mu kouzelník. Takže samozřejmě vím o magii, a co je nejdůležitější, znám Harryho,“ poprvé zněl hlas hnědovlasého chlapce trochu příkřeji.
„Jak jste ho tedy poznal?“ vložil se do hovoru Remus, jehož mladý muž upřímně zaujal.
„Dudley a jeho banda mě často zbili, když to Harry zjistil, řekl jim, aby s tím přestali, a tak místo toho zbili jeho,“ pokrčil rameny, jako by tím začalo každé přátelství.
„Ty jsi zbil svého vlastního bratrance?“ zeptal se Draco nedůvěřivě.
„Byl jsem rozmazlený malý spratek s nadmírou tuku a k tomu ještě s nepatrným zdravým rozumem, samozřejmě, že jsem ho zbil, byl jsem šikanista,“ prskal Dudley odporem k sobě samému. „Říkal, že jsem mu tě připomínal, když tě poprvé potkal.“
Draco se zajíknul, určitě nebyl nikdy tak hrozný a nikdy by nenapadl člena své vlastní rodiny (tím spíše pěstmi, ale hádal, že by to v Dudleyho případě mohlo být omluveno).
„Tak pročpak jste tady v mém domě?“ zeptal se Lucius výhružně.
„Ve vašem domě, pane Malfoyi?“ opáčil stejným tónem Dudley. „Nevidím dům, celé je to tady v ruinách, prachu a kamenech, ale určitě je něco na co být pyšný…“
„Na sídle jsou protimudlovské ochrany, Dudley,“ vysvětlil Simon, ale nepodíval se na něj. „A vy byste měli oba přestat, protože Harry ví, koho chce za své přátele.“
„Jak můžeš být tak zatraceně klidný?“ Dudley dal průchod svému hněvu.
„Věřím mu, nikdy by nás neopustil,“ jeho oči se zatoulaly k Siriusovi. „On dodržuje své sliby.“
„Skutečně?“ ptal se Voldemort jízlivě. „Tak proč právě prohlásil, že by spáchal sebevraždu, jakmile bychom se vzali?“
„Neměl byste přikročit k závěrům na základě jedné věty, kterou jste dobře neslyšel, aniž byste znal souvislosti,“ jenže tato odpověď více rozzuřila přítomného Temného pána a jediným plynulým pohybem měl svou hůlku v ruce a nakročil k hnědovlasému mudlovi.
„Přestaň, Voldemorte,“ řekl Harry, jehož probudila bolest v jizvě a přesunul se tak, aby chránil Simona svým tělem, jenž mu ovinul paže kolem pasu, protože povážlivě zavrávoral. „On má pravdu. Nikdy jsem neřekl, že bych spáchal sebevraždu! Řekl jsem, že bych mohl! Všimni si rozdílu. A jelikož jsme právě u toho: nikdy jsem neslíbil, že zůstanu po svatbě naživu, proto bych v prvé řadě neporušil slib,“ zvolna vykročil vpřed a odebral Voldemortovu hůlku dříve, než mohl protestovat. „A mohl bys prosím ovládat svůj vztek? Hlava se mi snad rozskočí.“
„Možná bys teď mohl vysvětlit, co se stalo,“ požádal Dudley nesměle a starostlivě položil paži kolem jeho ramen a vedl ho zpět k pohovce.
Všichni ostatní se k němu netrpělivě otočili (Voldemort se stále pokoušel ovládat svůj vztek, ale také byl uražený, že mu Harry vzal hůlku).
„Vzhledem k tomu, že je to mé tajemství,“ začal Simon, když se zelenooký kouzelník neměl k vysvětlení situace, „vysvětlím to já. Protože jste všichni kouzelníci, s výjimkou Dudleyho, dokážete nejspíše vytušit, že Voldemortovy pocity nejsou velmi… dobromyslné, příliš mírně řečeno,“ Sirius si nad tím odfrkl. „Pane Malfoyi, říkal jsem vám dříve, že existují jiní lidí, než jsou kouzelníci a mudlové. No a já jsem empat, což znamená, že vnímám to, co lidé okolo mě cítí,“ dodal poslední část, aby to zdůvodnil Dudleymu, který se tvářil dost nechápavě, „zvláště, když mám s nimi určitý kontakt. Tedy v okamžiku, kdy jsem se předtím podíval do Voldemortových očí, cítil jsem to, co cítí on. Normálně se každý empat učí vztyčit bariéry… myslím, že kouzelníci tomu říkají nitrobrana… jenže jsem ze zvědavosti chtěl vědět, co cítíte a nechal jsem své ochrany spuštěné.“ Vypadal trochu stydlivě a Harry uchopil jeho ruku uklidňujícím gestem. „Nečekal jsem tolik špatných pocitů a měl jsem to, čemu vy říkáte zhroucení. Kdyby Harry nezablokoval plynutí těchto pocitů svými vlastními dobrými pocity, pravděpodobně bych přišel o rozum. Dovedete si nejspíše představit, že tímto jednáním spotřeboval mnoho své energie, což je důvodem, proč omdlel.“
„Takže vy jste empat,“ opakoval Severus.
„Ano, tím jsem to přibližně shrnul,“ usmál se Simon.
Mistr lektvarů se na něj podíval způsobem, který jasně říkal, že neoceňuje takový druh odpovědi a prohlásil: „Vždyť se žádný empat neobjevil přes dvě staletí!“
„Moje mamka je také empat, stejně jako byla má babička. A jednou jsem potkal jednoho, který byl asi devadesátiletý, i když trochu výstřední,“ odpověděl empat a stále se usmíval. „Ale souhlasím s tím, že jsou dost vzácní.“
„Nevěděl jsem, že můžeš číst mé pocity,“ zamručel Dudley. „Kdybych to věděl, já…“
„Udělal bys co, Dudley?“ řekl Simon. „Nemůžeš přestat cítit. Sice se o to můžeš pokusit, ale nikdy to nebude fungovat,“ krátce pohlédl na Voldemorta, jenž tento pohled propásl, protože se příliš soustředil na své ruce. „Ale většinou mívám bariéry vztyčené a jen vnímám tvé obecné pocity, jestli jsi třeba šťastný nebo smutný, nic přesného.“
„Jak jsi věděl, co pomůže tvému kamarádovi?“ zeptal se Lucius mnohem vřeleji než předtím, poněvadž vyhlídka na to, že má empata ve svém domě, nesmírně povznesla jeho náladu.
Harry jen pokrčil rameny a odpověděl: „Už jsem to párkrát dělal, jeho mamka mi to ukázala, když zjistila, že jsem kouzelník.“
„Takže ty víš o… ehm… Vernonovi?“ váhavě se zeptal Dudley.
Simon jen přikývl a s pochmurnějším výrazem naznačil rukou urostlému chlapci, aby toho nechal.
„Kdo je Vernon?“ otázala se Narcisa, která poprvé promluvila.
„Můj otec,“ odpověděl Dudley krátce a nevšímal si tázavých pohledů.
„Mimochodem, co ti řekli rodiče na to, že mě jdeš navštívit?“ Harry změnil téma a opřel se, aby se mohl dívat do jeho tváře.
„Myslí si, že jsem u Pierse. Nemohl jsem jim říct, že chci hodit nějaký prášek do velkého krbu, abych se objevil v nějakých rozpadlých ruinách,“ řekl Dudley.
„A co když tvá matka zavolá Piersovi? Ani bych se nedivil,“ řekl černovlasý mladík.
„Neboj se, bude mlčet jako hrob. Nedávno jsem ho pocuchal,“ řekl mu Dudley bezstarostně.
„Cože? Proč jsi to vůbec udělal?“ vyskočil a stáhnul se, jako by Dudley byl strašně ohavný a nějakým způsobem děsivý.
„Měl jsem důvod, jasný!“ bránil se vysoký mudla a rovněž se postavil. „Byl hrubý!“
„Byl hrubý? Byl hrubý!“ opakoval útlý mladík, zatímco ostatní fascinovaně přihlíželi. „Ty jsi hrubý od té doby, co jsi vykročil z tohoto krbu, ksakru, jsi hrubý od té doby, co tě znám a znám tě od svého jednoho roku. Nemůžeš zmlátit lidi jen proto, že se chovají trochu jinak, než se chováš vždycky ty. Ani já nechodím po škole a nezaklínám každého, kdo se na mě špatně podívá, i když někteří lidé si to podle všeho myslí,“ vrhnul pohled na Severuse, který se zjevně cítil nepříjemně. „Sice úplně souhlasím s tím, že je Piers idiot, který si to nejspíš zasloužil, ale o to nejde. Chci, aby ses omluvil!“
„Tomu hajzlovi se omlouvat nebudu, Harry. On si to zasloužil, a kdybys věděl, co mlel, dal bys mi za pravdu!“ hádal se Dudley.
„Ale jdi? Jsem zvědavý, zasvěť mě!“ požadoval Harry uštěpačně. „Co mohl asi tak říct, že ti to dalo právo k porušení tvého slibu. Vzpomínáš si na ten slib, že ano?“
„Nechtěj, aby to oni věděli,“ Dudley pokynul, aby šel ke stejnému koutu, v němž Harry předtím uklidňoval Simona.
Harry ho neochotně následoval. „Žádné odposlouchávání!“ řekl přísně ostatním a podíval se konkrétně na Siriuse a Voldemorta.
„Ptal se na tebe,“ začal Dudley šeptat a pohnul se blíže k jeho uchu. „Nevím, jak to zjistil, ale věděl o Vernonovi a ptal se mě… ptal se mě, jestli by to mohl taky zkusit.“
Mladík s havraními vlasy ve zlomku sekundy mrtvolně zbledl a třásl se.
„Mrzí mě, že jsem porušil můj slib, ale opravdu jsem si myslel, že si to zasloužil,“ řekl Dudley tlumeným hlasem.
„Ššš, ochráním tě, slibuju,“ ujišťoval ho vysoký mladý muž. „Nic zlého se nestane, nedovolím jim to.“
„Díky,“ usmál se na něj. „Ale stejně jsi ho neměl zmlátit.“
Dudley se hluboce nadechl a řekl v dobrém rozmaru: „Ano, já vím, vím, Vyžle. Jsem zlýýý člověk!“
„Sebeuvědomění je prvním krokem ke zlepšení, Dudlíku,“ řekl žertovně. „A Dudley, podlaha není ve skutečnosti tak polorozpadlá, je to jen iluze, nemusíš tady chodit tak křivolace.“
Dudley se zatvářil trochu zahanbeně a vydal se zpět k pohovce, aniž se podíval pod nohy.
„Sejmu kolem vás protimudlovská kouzla,“ nabídnul se Lucius a vytáhl hůlku.
Bylo-li to možné, Dudley vypadal ještě více nesvůj a znehybněný, zatímco Lucius prováděl kouzlo. Když světle modrá mlha kolem něj zmizela, párkrát zamrkal, aby přizpůsobil oči, a až se konečně dobře rozhlédnul po své okolí, nepokrytě zíral s otevřenými ústy.
Oba Malfoyové se vítězně samolibě usmáli, jako kdyby říkali: „Tak, kdo žije v nějakých starých a zaprášených ruinách!“
„Nechtěl byste, abych vám také odstranil ta kouzla, pane Turnere?“ nabídl Lucius šlechetně, protože jistě stálo za to, spatřit znovu takový výraz.
„Ne, děkuji vám, vyhovuje mi to takto,“ odmítl Simon spokojeně. „Ale za vámi je malé stvoření, předpokládám, že to je domácí skřítek a myslím si, že vám chce něco říct.“
„Pane Malfoyi, pane,“ pištělo malé stvoření s hlubokou úklonou, jakmile se k němu Lucius otočil. „Giddy vám přišel říct, že oběd se podává na jižní terase, pane Malfoyi, pane.“
„Výborně,“ odpověděl Lucius a propustil domácího skřítka gestem ruky. „Jistě bychom si mohli dát nějaké občerstvení. Ciso, ukázala bys našim hostům cestu?“
„Samozřejmě,“ usmála se Narcisa příjemně a nabídla rámě Voldemortovi. „Prosím, všichni mě následujte.“
Dudley posedlý vyhlídkou na jídlo (samozřejmě, že shodil hodně ze své váhy boxováním a vyváženější stravou, to však neznamenalo, že neocení dobré jídlo) stále obdivoval své okolí a následoval skupinu. Remus si ho brzy odchytil, protože ho opravdu zajímal mudlovský názor na vlkodlaky. Draco se jal doprovodit empata na terasu. Další odešli Sirius s Severusem, nedalo se moc poznat, koho to více netěšilo a celou cestu se navzájem vraždili pohledem. Nakonec v pracovně zůstali pouze Lucius s Harrym.
Plavovlasý aristokrat usoudil, že Harry chtěl být chvíli sám, a rovněž zamířil ke dveřím, ale černovlasý mladík ho zastavil. „Luciusi, můžu s tebou na chvilku mluvit?“ požádal tiše a položil malou, útlou ruku na jeho paži.
„Jistě, máš nějaký problém, Harry?“ zeptal se docela znepokojeně.
„Otázkou je, zda ty máš nějaký problém, Luciusi,“ opravil ho Harry. „Vážně nevadí, že jsou tady můj bratranec se Simonem a nevadí, že jsem tady já? Jestli ano, musíš mi to říct, Luciusi, nechci být na obtíž!“
„Ty nejsi na obtíž, Harry, ani tvoji kamarádi, i když musím připustit, že mě jejich příchod trochu překvapil. Pozval jsem tebe, Blacka s Lupinem a pozval bych také pana Turnera a pana Dursleye, kdybych věděl, že tě chtějí navštívit,“ oponoval Lucius důrazně.
„Jsi si jistý, že mě tu nenecháváš jen proto, aby na tebe nebyl Voldemort naštvaný?“ zeptal se skepticky, ale prosebně.
„Jsem Zmijozel a jsem na tento fakt hrdý, Harry. Samozřejmě, že se prvně ohlížím na své vlastní zájmy, ale nezradil bych své přátele a tebe za přítele považuji,“ řekl a pokračoval dál, než mohl Nebelvír něco proti tomu namítat. „Možná jsem Smrtijed, ale přesto se rozhoduji sám, na rozdíl od některých. Těší mě, že jsi tady a je dost podivné, že mě rovněž těší přítomnost tvého kmotra, ačkoli jestli jim to povíš, zarputile to popřu. Nemusíš se tedy strachovat, kdybys už tu nebyl vítaný, určitě bych ti to řekl. Anebo ne, když se nad tím zamyslím, neřekl… Nařídil bych některému domácímu skřítkovi, aby sbalil tvé věci a nechal je spolu s tebou složené mimo mé pozemky. Ale toho by sis zajisté všimnul.“
K Luciusovu překvapení se mladý kouzelník na něj zářivě usmál, přehodil své paže kolem jeho trupu a pevně ho objal. „Děkuju ti!“ zamumlal do jeho hábitu, než ho pustil a opět se usmál. „Měli bychom jít nebo se ostatní budou podivovat, proč jsme se tak opozdili… A já opravdu miluju tvou zahradu!“
Zelenooký mladík ho popadl za paži a chtěl ho táhnout na chodbu, Lucius ho však zastavil. „Malfoyové nespěchají a nikdy se neopozdíme!“ řekl a nabídl své rámě. Harry obrátil zářivé zelené oči v sloup a se slabým chichotem položil ruku do ohbí jeho paže.
Ačkoli Lucius odmítl „spěchat“, došli k terase jen o trochu později než ostatní. Kvůli tomu, že měl Lucius hodně dlouhé nohy, Harry musel zrychlovat, aby udržel krok, to Luciuse jen více rozesmávalo, čímž si nakonec od Harryho vysloužil lehký štulec přes paži.
„Harry nemá rád fazole, dej místo nich na jeho talíř mrkev, je dost zdravá, alespoň ta mudlovská je,“ slyšeli říkat Dudleyho, když vyšli ven na terasu a sledovali, jak držel talíř před Siriusem, jenž na něj vršil velké množství mrkve a hrášku, zatímco Simon porcoval kuře, které také položil na talíř.
„No, jsem si jistý, že budu mít dostatek jídla. A co ty, Luciusi?“ Harry šeptal do jeho ucha, teď se také usmíval a posadil se mezi Simona a Dudleyho a naproti Siriusovi, zatímco všichni Zmijozelové se tvářili poměrně nechápavě.
„Díky, ale to už mi bohatě stačí, naložte si taky na talíře, nechcete?“ poděkoval jim a vzal si talíř dříve, než Sirius mohl přidat také bramborovou kaši.
„S tebou není žádná legrace, Vyžle,“ Dudley se zakabonil, ale sáhnul pro hrášek. „No tak, jez.“
„Ano, mami,“ řekl Harry a dal se do jídla.
„Nedovoluj si na mě tento tón, mladíku,“ řekl blonďák přísně. „Nebo neuvidíš svůj dort.“
Harry prudce vzhlédl se slovy: „Tys mi upekl dort?“
„Ano,“ Dudley se tvářil pyšně, ale když Harry na něj podezíravě upřel pohled, opravil se. „No dobře, ale opravdu jsem se o to pokusil. A Janine mi slíbila, že mi pomůže, jenže jsme se rozešli, a tak se nějak stalo, když jsem Pierse zbil… neměl jsem to dělat, to je jasný… zapomněl jsem na dort a spálil se. Takže jsem místo toho koupil jiný a jeden z těch kouzelníků, aspoň měl hůlku, ho zmenšil, měl by teda být v pořádku. Jako jediný se tvářil mile, ostatní jen zírali nebo se spíše zle mračili.“
„Proč ses rozešel s Janine?“ zeptal se Harry zaujatě, protože i když se s tou dívkou setkal pouze jednou, připadala mu docela milá a měla na Dudleyho dobrý vliv.
„Myslela si, že ji podváděl,“ vysvětlil Simon. „Takže ve skutečnosti se s ním rozešla ona.“
„Ale já ji nepodváděl!“ vykřikl Dudley rozhořčeně.
„Možná byste to měl říct své přítelkyni a ne nám,“ poradil Severus, dost podrážděný, že si nemohl vychutnat své jídlo v tichosti.
„Nejsem sebevrah, děkuji pěkně,“ odpověděl vysoký blonďák. „Ona mě ani nenechala doříct pozdrav ‚ahoj‘, když jsem se další týden ukázal.“
„Pokud s ní nemluvíš nebo se o to aspoň nepokusíš, bude si myslet, že se o ni nezajímáš,“ uvedl Harry.
„Hlavně jde o to, že mám pro tebe dort,“ Dudley se rychle uklidnil a položil vedle něj miniaturní dort.
„Siriusi, mohl bys to opět zvětšit, prosím?“ poprosil Harry svého kmotra, který okamžitě vytáhnul hůlku a vrátil dort do původní velikosti.
Dort vypadal docela lahodně s vanilkovým krémem a jahodami, ale místo „Všechno nejlepší“ poleva tvořila slova „Blahopřejeme k vaší Svatbě - Paula & Dillan“.
„A to jsem si vždycky myslel, že mé jméno je ‚Harry‘, ale podívej se na tohle! Vypadá to, že jsem se mýlil,“ dělal si legraci a nabral si trochu krému na prst a olízával si ho (což Voldemorta rozrušilo ve všech nevhodných způsobech).
„Měl jsem na to málo času a myslel jsem si, že tenhle byl vhodnější než ten s nápisem ‚Upřímnou soustrast‘,“ odůvodnil Dudley.
„Myslím, že tento dort vyhovuje nadcházející situaci docela dobře,“ skočil do řeči Voldemort, který se držel asi během posledních dvou hodiny většinou v ústraní (a svůj vztek na uzdě), v marném pokusu soustředit své myšlení na něco jiného než na ústa svého snoubence nebo na způsob, jakým nové šaty zdůrazňovaly jeho útlou postavu právě v těch správných místech, zdánlivě všech atraktivních, i když téměř vše bylo ponecháno na fantazii – a jak divoké fantazie měl! „A rád bych se chopil této příležitosti, abych se vrátil k důvodu, proč jsem v prvé řadě přišel.“
„No, to je pravda,“ řekl Harry a jedl dál. „Řekl jsi mi, že jsi uvolnil Brumbála z příprav?“
„Ano a teď musím zařídit vlastní svatbu,“ postěžoval si Voldemort (pochopitelně bez špulení rtů – samozřejmě nic takového!).
„A když pomyslím, že jsem si dělal starosti kvůli dětské práci a hladomoru v Africe…“ poznamenal Harry uštěpačně a vyčistil svůj talíř kouskem chleba.
„Cha, cha, velmi vtipné. Tedy, je-li to možné, můžeme se vrátit dovnitř a vytvořit potřebné plány?“ řekl Temný pán jízlivě.
„Nemůžeme zůstat venku?“ řekl černovlasý mladý kouzelník. „Luciusova zahrada je skutečně krásná.“
„Pro. Mě. Za. Mě,“ vymáčknul ze sebe Voldemort. „Ale mám jiné věci na práci, takže když už jsem zatím promarnil celé ráno…“
„To je bezva!“ zasmál se Chlapec, který přežil a ignoroval jeho podrážděnou náladu. „Simone, musím ti ukázat tu říčku, je skvělá, jdeme!“
12. Zařizování
Když se nakonec všichni usadili v zahradě u bílé lavičky (na níž seděla Narcisa s Luciusem) a Simon přestal obdivovat říčku, květiny, kameny a… dobře, všechno, Voldemort usoudil, že kdykoli den začne dobře, bude jistější zůstat v posteli, protože jinak by se jen zhoršil. Sirius a Remus si užívali sluníčka a sebe; Sirius s hlavou na Remusově stehně a tiše se bavili pozorováním, jak se Voldemort stává s každou sekundou rozčilenější. Dudley a Draco měli poměrně civilizovanou diskuzi o tom, jestli jsou lepší mudlové nebo kouzelníci, která skončila tím, že Dudley připomněl blonďatému Zmijozelovi, že by ho také mohl během prázdnin zmlátit a Draco mu připomněl, že by mohl požádat jednoho ze svých rodičů nebo kmotra, aby ho přeměnil do nějakého libovolného zvířete. Severus se cítil dost postradatelný a pomýšlel na návrat do laboratoře, aby pracoval na lektvaru pro Harryho, když ho tento chlapec přivolal, aby se zeptal, jestli by mohli mudlové vidět jednorožce (samozřejmě, že by mohli – odkud by jinak mohly pocházet ty hloupé a směšné pohádky?). Skončil vedle empata, ačkoli moc nemluvili a měl nechutný pocit, že Turner čte jeho pocity, což ho pobídlo k posílení štítů Nitrobrany. Kočičák kocourek
„Dobrá, dort, který Brumbál vybral je přijatelný, samozřejmě za předpokladu, že není otrávený,“ začal Voldemort a získal tak pozornost ostatních. „Takže nám zbývá naplánovat všechno ostatní. Začněme s oblečením.“
„Vždycky jsem si myslel, že ženich nosí oblek, tak proč kvůli tomu děláte takové cavyky?“ zeptal se Dudley, který neviděl vůbec nedostatek ve své úvaze.
„To proto, že jsme kouzelníci a kouzelníci na svých svatbách obleky nenosí,“ Voldemort se přinutil ke klidné odpovědi, přece zrovna nepotřeboval porušit smlouvu.
„Och,“ Dudley si pokoušel představit svatbu bez obleku a svatebních šatů. „Tak, co nosíte?“
„Hábity,“ dodával Snape, poté, co byl spokojený se svým mentálními štíty a opět schopen sledovat konverzaci. „Obřadní hábity.“
„Nejen nějaké obřadní hábity, Severusi,“ hubovala ho Narcisa. „Reprezentují to, čím je každý z těch dvou, a co očekávají od života a svého manželství.“
„Jak vypadal tvůj hábit?“ zeptal se Harry se zaujetím, který seděl se zády opřenými o Simonovy zvednuté nohy.
Narcisa vypadala trochu duchem mimo, když do detailu popisovala podobu svého krásného svatebního hábitu: „Měl nádherný odstín světle modré se zlatými podšívkami. Měl jemný zlatý řetěz, který sloužil jako pásek a jako hedvábná pavučina elegantně splýval k podlaze, vůbec nezpůsoboval žádný zvuk, když jsem chodila. Mé vlasy byly upraveny do komplikovaného vyčesaného účesu, čímž mi nechal odhalený krk, aby všichni mohli vidět klenot z dědictví rodiny Blacků: Náhrdelník s černým onyxem a stříbrným jednorožcem na něm.“
Hluboce si povzdechla, než dopadla zpátky do reality.
„Tak tedy, neoblékneme si obřadní hábity s erby našich rodin?“ navrhl Harry.
„To je nápad, i když ještě musíme vybrat aspoň odpovídající barvy,“ připomněl mu Voldemort, ale nicméně vypadal, že se mu tento nápad líbí.
Harry se zdál být skutečně v rozpacích, když se zeptal: „Jak vypadá erb rodiny Potterů?“
„Je na něm lev, který si brousí své drápy o břízu. Mezi tlapami je meč s rubínem v jeho jílci,“ popsal Sirius a povzbudivě se usmál. „Není divu, že se celá rodina dostala do Nebelvíru… V každém případě, jestli chceš, můžeš mít také erb rodiny Blacků, protože… víš, samozřejmě, že nemusíš…“
„Byl bych rád, ale jen pokud neukazuje něco vulgárního,“ souhlasil jeho kmotřenec bez váhání.
„Neboj se, je na něm jen vzpínající se černý jednorožec. Ale bylo by lepší, kdyby ses mohl na něj sám podívat, i když nemám žádnou představu jak to udělat a ačkoli můžu přinést jeden z erbů rodiny Blacků, pochybuji, že ještě existuje jeden z Potterových nebo aspoň nemám tušení, kde bychom ho sehnali,“ řekl Sirius zamyšleně.
„Myslím, že by měl být alespoň jeden ve tvém trezoru, Harry,“ komentoval Lucius. „Ale domnívám se, že také existuje na to kouzlo, nicméně, nemůžu si přesně vzpomenout, takže dojít ke Gringottovým bude nejspíše rychlejší.“
„Znám takové kouzlo,“ informoval je Voldemort věcným hlasem. „Pokud by se laskavě vrátila má hůlka, předvedu ho.“
„Dobře, jak to kouzlo funguje?“ zeptal se Harry, zatímco mu dával žádanou položku.
„Potřebuji pergamen,“ vykouzlil dva svitky, „a kapku tvé krve.“
„Ale ne, myslím, že ne. Posledně, když mi někdo bral krev, byl jsem připoutaný k náhrobku, radši bych tento zážitek neopakoval,“ namítal Harry a odsunul se z jeho dosahu.
„Tak dobře, ale nebude to fungovat bez tvé krve nebo tvých kostí. Byl bys raději, kdybych vzal některou z tvých kostí?“ zeptal se Voldemort jízlivě.
„Udělej to,“ požadoval černovlasý chlapec. „Proveď to kouzlo na sobě, abys vytvořil erb své vlastní rodiny. A pokud usoudím, že tato procedura je přijatelná tak to můžeš provést se mnou.“
Temný pán naštvaně reptal, ale vykouzlil dýku a řízl se do ukazováčku. Okamžitě vytryskla kapka a přenesl ruku nad jeden z pergamenů, kde nechal na něj skanout karmínovou tekutinu a klepnul hůlkou o pergamen. Zprvu se zdálo, jako by se nic nedělo, ale pak se stejně jako na Pobertově plánku objevovala pavučinová síť tmavých linek, které se soustřeďovaly do několika částí a zanechávaly pár prázdných míst, takže jste po chvíli mohli rozeznat Zmijozelského hada, ovinutého kolem malé, nevýrazné dýky, která není na erbu Bradavic. Nakonec se linky přestaly rozšiřovat a pergamen se začal vybarvovat: zelená pro hada, červená pro jeho oči, stříbrná pro dýku a černá pro pozadí. Pod hadem bylo také stříbrně napsáno: Aut captantur, aut captant (Buď zradíš nebo budeš zrazen).
„Jsi teď spokojený,“ ušklíbal se vysoký tmavovlasý muž. „Tak tedy, dovolíš mi, abych to kouzlo provedl na tobě?“
Harry stále vypadal velmi skepticky, ale natáhl ruku, aby Voldemort mohl říznout do jeho prstu. Tom tisknul dýku o špičku ukazováčku a pak jeho ruku otočil tak, aby krev skanula na pergamen a pohyboval svou druhou rukou. Pustil jeho ruku, ale ne dřív, než lehce pohladil mléčně bílou kůži. Opět se linky tvarovaly do erbu, tentokrát se objevil lev, který Sirius dříve popisoval, po straně s mečem a břízou. Po dokončení obrysů se objevila barva a zabarvila lva zlatou s jasně modrýma očima (které nechutně připomněli Harrymu ty Brumbálovy), meč stříbrnou s rudým rubínem a nápisem na něm: Bojuj za svůj život, žij za svou lásku, a břízu bílou se světle zelenými listy.
Harry lehce obtahoval lva špičky prstů a usmál se, i když smutně: „Prší!“ zašeptal a zíral na stříbrné linky, které se utvořily na pozadí.
„Co jsi říkal, Harry?“ zeptal se Sirius polekaně a pokusil se také podívat na erb.
Chlapec se připlížil, aby si lehnul vedle něho a držel pergamen nad jejich hlavami: „Říkal jsem, že prší. Podívej!“
Znovu obtahoval jednu ze stříbrných linek.
„Jamie miloval déšť,“ usmál se Sirius se stejně smutným úsměvem jako Harry. „Stejně jako ty. Zdá se, že to je rodinná tradice.“
„Proč by jedna z nejsvětlejších kouzelnických rodin dávala na svůj erb vůbec něco tak depresivního a… zlověstného jako déšť,“ skočil mu do řeči Malfoy junior, který neslyšel, co říkal Sirius. „To je nesmyslné!“
„Světlo dokáže jediné zářit v temnotě,“ řekl Simon filozoficky. „Neřekl bys, že toto užitečné malé kouzlo má více světla, kdybys dokázal vidět všechno dokonale jasné, že ano?
„Můžu vidět tvůj erb, Siri?“ požádal Harry, protože Draco se nezdál být ve správné náladě, aby teď měl druhou diskuzi.
„Ovšem,“ souhlasil Sirius a vykouzlil další svitek pergamenu na svůj vlastní rodinný erb, než požádal Voldemorta (napjatým, ale zdvořilým hlasem), aby to kouzlo vysvětlil.
Brzy poté Zvěromág nabídl svůj pergamen Harrymu, aby si ho vzal. Ukazoval černého jednorožce se stříbrnými kopyty a zelené břečťanové úponky se vinuly kolem jeho dlouhých nohou a držely ho dole. Pozadí bylo tmavomodré, které vypadalo jako noční obloha v podmračené noci. Tady také byl nápis pod jednorožcem, který Harry už viděl na rodokmenu rodiny Blacků: Toujours pur.
„Dobrá, teď máme všechny erby, ale ještě se musíme rozhodnout jaké barvy pro samotné hábity,“ pokračoval Voldemort – skutečně strávil dost času celou touto záležitostí, bylo na čase se dát do toho.
„Dobře, myslím, že bychom oba mohli vyjít v černé,“ Harry vyjádřil svůj názor, ale šokovaný výraz Narcisi mu řekl, že řekl něco nesmírně špatného.
„Nemůžeš si obléknout černou na svatbu, natož když jsi submisivní partner,“ informovala ho blondýnka přísně.
„Och… Proč ne? Chci tím říct, že mudlovští ženichové také nosí černou a nevidím důvod, proč nemůžu udělat totéž,“ zeptal se Harry zmateně a rozhodl se ignorovat poznámku o něm, že je submisivní partner.
„To proto, že černá symbolizuje smrt a smutek a to nejsou pocity, které potřebujete mít na svatbě,“ vysvětlila Narcisa. „Takže vaše hábity nemůžou být černé.“
„Faaaajn,“ vzdal se Harry. „Tak ať někdo z vás navrhne něco jiného!“
„Navrhla bych buď zelenou, protože symbolizuje naději a tmavozelená by šla krásně k tvým očím, Harry,“ řekla Narcisa a usmála se povzbudivě na Nebelvíra, „nebo modrou, protože znamená mír, což by bylo také spíš vhodné.“
„Myslím, že černý hábit pro mě a tmavozelený pro tebe jsou přijatelné,“ uznal Temný pán. „Skvělé. Teď seznam hostů. Brumbál už tvůj sestavil, takže myslím, že se můžeme přesunout přímo na…“
„Promiň mi, ale rád bych viděl ten seznam a myslím, že není fér, že si oblékneš černý hábit, zatímco u mě to není přípustné,“ přerušil ho Harry a ignoroval Dudleyho zamumlání: „Road runner, ten člověk by si měl jednou dát na chvíli pohov.“ (pozn. překl.: Road runner se říká kukačce (kukačka kohoutí), která žije na jihozápadě USA a v Mexiku. Raději běhá, než létá; krátkou vzdálenost urazí rychlostí až 30 km/h. Je také známa především ze stejnojmenného animáku a svým mig-mig.)
Voldemort se probíral svými papíry a předal mu seznam: „Já vždycky nosím černou a jelikož nejméně jeden z nás bude muset mít hábit v jiné barvě tak to budeš ty, ale já pro tebe vyberu velmi tmavozelenou, pokud se budeš cítit lépe.“
„Fajn. Mohl bys vyčarovat nějaký inkoust, prosím?“ řekl Harry Siriusovi po jediném krátkém letmém pohledu na seznam.
Když Zvěromág splnil jeho žádost, začal vyškrtávat ze seznamu některá jména – ne některá, většinu z nich.
Ostatní ho pozorovali, ale Harry učinil odmítavý pohyb rukou: „Může to být pro některé z vás překvapující, ale můžu to udělat bez vašeho dohledu. Proč nepokračuješ plánováním, Voldemorte? Vypadáš, že hrozně spěcháš.“
„Jsem si dobře vědom obou faktů, děkuji ti,“ mračil se červenooký muž, naštvaný na to, že mu nyní řekl, co má dělat. „Ale, co to děláš?“
„Vyškrtávám jména. Myslím, že to je jasné,“ Voldemortovo zamračení se prohloubilo. „Četl jsi ten seznam? Ne? Věděl jsi, že jsem měl pozvat téměř celé ministerstvo? Neznám většinu z nich a u většiny z těch vím, že je nemám rád. Pak jsou tady družičky. Ginny Weasleyová a Hermiona Grangerová. Protože mě teď nenávidí, nechci je vidět na svatbě, ne v tomto postavení. A proč musím vybrat dvě družičky? A chci Dudleyho jako svého svědka.“
„Pro mě za mě… Tedy Bellatrix bude mou družičkou,“ povzdechl si Voldemort a poznamenával si to; následkem toho propásl krátké problesknutí vzteku ve smaragdových očích.
„Víš, myslím, že mám lepší nápad: udělej ji nevěstou!“ řekl sladce. „Tedy, tím by se to vyřídilo, myslím, že bys jí měl klást všechny tyto otázky a připravovat to s ní. Chtěl bys mě za svého svědka?“
„Co je k sakru teď špatně, Pottere?“ prskal Voldemort rozzlobeně.
„Co je špatně?“ málem křičel. „Povím ti, co je špatně: jmenoval jsi družičku ženu, pokud jí lze takto říkat, která téměř zabila mého kmotra, i když to byla jeho vlastní chyba, a která použila Cruciatus na Nevilla poté, co mu škodolibě řekla, jak mučila jeho rodiče do nepříčetnosti, aby si nepamatovali svého vlastního syna, a bůhvíco dalšího udělala. Chceš ji na této pitomé svatbě? Fajn, ale já na ní nebudu!“
Voldemort si právě uvědomil, že nikdy neviděl Chlapce, který přežil skutečně rozzlobeného a poprvé cítil něco jako znepokojení – a přežila bych, kdybych řekla strach?“ – vzrůstající v něm. Ovšem, chlapec ho porazil – tak dobře, ve skutečnosti neporazil, opravil se, spíš jako, že mu párkrát unikl, ano to znělo lépe – ale vždycky to byla zvědavost, kterou k němu cítil, ale toto ne. Poprvé vypadal hrozivě a nebezpečně; síla, se kterou by měl počítat, ne Brumbálův malý pěšák, ne Zlatý chlapc, který nemá strach z toho, že by ukázal soucit, mimochodem, už déle není dítětem s přílišným štěstím. Mohlo se to uzavřít tím, že se mu nelíbilo tohle nové odhalení, ačkoli… ho to dělalo mnohem zajímavějším!
„Koho bys navrhnul, abych si vzal za družičku místo ní?“ zeptal se klidně, kvůli tomu novému postřehu. „Nejsou žádné další Smrtijedky.“
„Co třeba Narcisu?“ opáčil stále naštvaný Harry. „A proč se nemůžeš rozhodnout sám? Chci tím říct, urči někoho přijatelného.“
„Narciso, chtěla bys být mou družičkou?“ zeptal se Voldemort blondýnky a ona okamžitě přijala.
“Samozřejmě, bude mi ctí. Harry, kdo bude tvojí družičkou, drahoušku?“ řekla vesele a naléhavě, aby snížila napětí.
„Lenka Láskorádová,“ zazněla odpověď. „I když ji ještě musím o to požádat.“
„Není její otec vydavatel Jinotaje?“ zeptal se Sirius. „Líbil se mi jejich článek o mně, byl poměrně lichotivý.“
„Ano, je jejím otcem. Pošlu jí dopis, jakmile se Hedvika vrátí.“
„Je ještě něco v nepořádku na Brumbálově seznamu?“ zeptal se zdvořile Lucius, který už věděl, že bude Vodemortovým svědkem.
„Ano, napsal, že mě provede svatební uličkou, protože se Popletal zřejmě chystá na vykonání svatebního obřadu, ale já chci Siriuse!“
„Dobře, a pak stráví den v Azkabanu, že ano?“ podotknul Severus nadějně. „Protože Pettigrew bude nalezen až po svatbě.“
„Kdepak, předáte ho před svatbou,“ opravil ho Harry. „Jelikož já můj slib dodržím a protože chci, aby tam Sirius byl. Nebo jsi jiného názoru, Voldemorte?“
„Způsobuješ mi bolení hlavy.“
„Tento pocit je vzájemný a beru to jako ne.“
„Ty se mě záměrně pokoušíš naštvat, že ano?“
„Někdy.“
Voldemort úpěl, než se dal dohromady: „Tak tedy to je zařízeno, až na to, že zbývá výzdoba a hudba. Nějaké návrhy?“
„Žádné lilie, ani jednu.“
„Dobrá, potom navrhuji bílé růže, břečťan a nějakou instrumentální skladbu,“ řekl Voldemort, neočekávaje žádné námitky a pro jednou nebyl zklamaný.
Zatímco si Voldemort poznamenával, na čem se doposud dohodli, Harryho sněhově bílá sova se objevila zpoza stromu a přistála vedle chlapce a srdečně houkala.
„Ahoj, Hedviko. Měla si dobrý lov?“ ptal se jemně a hladil její bílé peří. „Mohla bys pro mě doručit dopis?“
Hedvika trochu štípala jeho vlasy a znovu houkala, zatímco Chlapec, který přežil sepsal velice krátký dopis:
Lenko, chtěla bys být mojí družičkou? Harry
Byla to stejně více formalita. Lenka byla jediným člověkem, se kterým udržoval kontakt přes prázdniny, a třebaže jejich přátelství bylo občas zvláštní a Lenka mu trvale vyprávěla o některých fantastických zvířatech nebo jiných, nechtěl by ji opominout.
Černovlasý chlapec složil malý kousek papíru a nabídnul ho Hedvice, která ho vzala do zobáku a odlétla, přičemž jeho hlavu jemně šlehla křídlem.
„Skvělé,“ vykřikl Dudley vesele a vyskočil na nohy. „Teď, když je všechno vyřízeno tak se konečně můžeme dívat na filmy, které jsem pro tebe přinesl.“
„Co je to film?“ zeptal se Draco opatrně, aby měl aspoň správnou výslovnost.
Dudley na něj otevřeně zíral, jako by druhému blonďatému chlapci začaly růst z těla křídla nebo další končetiny: „Ty nevíš, co je film? Ty nevíš, co je film?!“
„Ne, jinak bych se neptal, že?“ mluvil Draco ospale.
„Takže nemáš DVD přehrávač, správně? No, dobře, že jsem přinesl svůj notebook, že?“ vysoký mladík vypadal, že je na sebe skutečně pyšný.
„Tady to nebude fungovat, mudlo,“ mračil se Voldemort, což mu přineslo zlobný pohled od svého budoucího manžela. „Je tady kolem příliš mnoho magie, která bude zasahovat do elektřiny.“
„Vlastně…,“ začal Harry a stále se zlostně díval na Temného pána.
„Existuje kouzlo, které bude soustřeďovat magii tak, aby místo zamezování notebook podporovala,“ zakončil Simon a jemně se usmál. „Jsem si jistý, že se můžeme o tom přesvědčit tak, že někdo z vás toto kouzlo pro nás provede.“
„Jistě,“ souhlasil Remus. „Jestli mi ukážete instrukce tak ho provedu.“
„Zaklínadlo je ‘Antiforte‘, Remusi,“ usmál se Harry a vzal jeho velkou ruku do své, aby mohl provést pohyb hůlkou. „Prostě ho řekni a já pohnu tvou hůlkou, jo?“
Vlkodlak přikývl a počkal, dokud Sirius notebook opět nezvětšil a položil ho před oba tak, aby mohli vykonat to kouzlo společně. Notebook se začal mírně třást a zářit nažloutlým světlem, než se vrátil do normálu.
Dudley začal okamžitě připravovat svůj notebook, ale Harry ho zastavil: „Měli bychom jít dovnitř, Dudley. Brzy bude pršet.“
Mudla se rozhlédl a kontroloval mraky, nicméně když žádné neviděl, ale jen pár neškodně vypadajících beránků tak byl trochu překvapený, ale neprotestoval a sbalil najednou své věci: „Když to říkáš, Vyžle… Budu v domě, jo? Poohlédnu se po nějaké toaletě.“
„Já taky,“ řekl Simon, také se postavil a nabral do rukou dévédéčka. „Užij si svůj déšť.“
„Požádejte jeden z portrétů o pomoc, ano?“ prosil černovlasý chlapec. „Nejsem v náladě, abych vás hodiny hledal…“
Oba chlapci zvedli odevzdaně své ruce: „Rozumíme. Budeme slušní a zeptáme se na cestu.“
Harry si lehl zpátky dolů k Remusově stehnu a hlavu položil vedle té kmotrovy: „Uvědomuješ si, že většina z těch portrétů není velmi milá nebo nápomocná, když přijdou cizinci?“ ptal se Lucius se zdviženým obočím. „S největší pravděpodobností skončí ve sklepení nebo v nějaké pasti.“
„Kdepak, neskončí,“ Harry zavřel oči. „Neboj se!“
„A proč jsi si tímto tak jistý?“ popichoval Voldemort.
„Mají mě rádi.“
„Mají tě rádi?“
„To se stává jednou za čas, Voldemorte,“ mračil se, ale nechal oči zavřené. „A měli byste buď použít vodu odpuzující kouzlo nebo je následovat dovnitř, protože teď bude každou chvíli pršet.“
Sirius se nad něj nahnul a políbil jeho čelo: „Remus a já se podíváme po tvém bratranci a kamarádovi.“
Remus ho také lehce políbil a vstal: „Nezůstávej příliš dlouho, Harry, nechci, aby ses nachladil.“
Právě spadla první dešťová kapka, nepatrné mraky narůstaly do temnějších a větších v otázce minut, protože magie kolem Malfoy Manor destabilizovala přírodní síly a jemný úsměv začal pohrávat na Harryho rtech. Ostatní se vydali zpátky směrem přes park, ale ne dříve, než použili vodu odpuzující kouzlo, zatímco on tam prostě ležel a nechal teplý letní déšť smáčet jeho oblečení, vlasy a kůži. Temný pán se ohlédl přes rameno, aby zjistil, proč chlapec vypadal, že se chce tady zdržet. To proto, že skutečně viděl, že byl promoklý, nic víc, nic míň. Přirozeně, i on si občas užíval koupele, ale to bylo v koupelně s dokonale čistou, teplou vodou a ne s vodou smíchanou s mrtvým hmyzem a baktériemi. V každém případě se nezdálo, že by měl dostat velmi brzy odpověď, protože jeho snoubenec nedělal nic zvláštního, prostě tam ležel se zavřenýma očima a s tváří mokrou od těch dešťových kapek. Právě když se skoro opět otočil, Nebelvír vstal jediným plynulým pohybem a krátce pohlédnul do jeho očí. A pak běžel. Běžel, jakoby utíkal před ním, nebo snad z místa, kde před chvíli byl. Voldemort tam stál v dešti a sledoval ho, jak se vzdaluje a nakonec zmizel za závojem vody.
Mezitím ostatní došli k panství poměrně suší a vypadalo to, jakoby se ani oba mudlové neztratili po svém hledání toalety a byli zpátky u ostatních.
„Jak mám vědět, se kterým portrétem jsem mluvil?“ obořil se Dudley v odpověď na Luciusovu otázku. „Podle mě všichni vypadají stejně: plavovlasí, světlé oči a nos směřující kamsi nahoru do nebe.“
Sirius propukl ve štěkavý smích a poplácal Dudleyho na rameni.
„Kvůli čemu jsi tak veselý, Siri?“ všichni se otočili, když slyšeli jemný melodický hlas ode dveří.
Harry byl úplně promoklý od hlavy po paty. Jeho vlasy byly dokonce víc rozházené než normálně a voda odkapávala po jeho zádech tak, že nechávala potůčky vody stékat na zem, kde už byla malá louže. Stále se lehce usmíval a jeho smaragdové oči vesele zářily.
„Jak můžeš být takhle mokrý po pouhých pěti minutách?“ zeptal se Severus nevěřícně.
Harry se vesele smál: „Opravdu si myslíš, že mým jediným talentem je schopnost přivést lektvary k výbuchu, Severusi?“
„Poněkud jsem doufal, že ano,“ zamumlal Mistr lektvarů a byl zasáhnut Harryho prosáklým rolákem do obličeje. „Pottere, stále jsem tvůj učitel a jako takový vyžaduji respekt…“
„Jak chcete, profesore,“ přerušil ho Dudley a položil paži kolem křehkých ramen svého bratrance a směřoval ho z místnosti, „ale my se budeme dívat na filmy.“
Simon umístil paži kolem jeho úzkého pasu a odešel s nimi.
„Ó, málem jsem zapomněl,“ najednou byl Harry zpátky v místnosti a plaše se usmál nahoru na Narcisu. „Pomohla bys mi někdy naučit se tančit?“
„Samozřejmě, drahoušku,“ vznosná žena opětovala nezvyklý něžný úsměv. „Ujistím se, abych si pro tebe vyhradila trochu svého času. A teď běž a podívej se na své… filmy.“
„Děkuju ti,“ Narcisa byla trošku bezradná, pokud jde o to, co dělat s náručíplnou vděčného černovlasého chlapce, ale naštěstí pro ni se malý kouzelník stáhnul skoro okamžitě a vyhopsal z místnosti.
„Draco,“ jeho hlava se opět objevila. „Myslel jsem, že chceš zjistit, co je to film,“ vztáhnul ruku a počkal, dokud ji neuchopil svou mnohem větší.
„Ehm, Draco?“ oba do této chvíle leželi na Dracově posteli. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat…“
Dudley a Simon spali v Harryho pokojích, což bylo důvodem, proč tady nebyli. Drobný kouzelník tvrdil, že je nechce probudit a Draco souhlasil s tím, aby šli do jeho pokoje (i když to bylo více tím, že Dudley chrápal a to bylo obtěžující, čímž ho přesvědčil).
„Jasně,“ Draco položil bradu na své složené ruce, aby byl schopný ho lépe pozorovat, když si nervózně pohrával s okrajem vršku pyžama. „Vysyp to.“
„Chtěl jsem se zeptat…,“ vypadal opravdu nervózně. „Před prvním ročníkem ve vlaku jsi mě požádal, jestli bychom nemohli být přáteli, pamatuješ?“
„Nech mě o tom přemýšlet…,“ dělal si legraci Draco, nejistý, kam tím tmavovlasý chlapec směřuje. „Mluvíš o tvém dřívějším odmítnutí mé ruky přátelství? Myslím, že si vzpomínám. Chci tím říct, že si nejsem úplně jistý, protože odmítnutí není pro Malfoye každodenní událostí, ale tato situace vypadá nejasně známá…“
Harry se otočil tak, aby mohl vidět pouze jeho záda: „Prostě na to zapomeň. Stejně je to hloupé.“
„Ne,“ popadl jeho paži a otočil ho. „Je mi líto, že jsem takto reagoval. Prosím, řekni mi, co jsi chtěl říct.“
Použil své nejlepší štěněčí oči (které nebyly zcela tak dobré, nicméně pokaždé fungovaly na jeho matku, takže si myslel, že by mu to neuškodilo).
„Chtěl jsem se za to omluvit,“ šeptal a Zmijozel musel usilovat, aby zachytil slova. „Uvědomil jsem si teď, že jsem byl hloupý, a že jsem si měl vybrat tebe a vím, že to vypadá, jako bych o to žádal až teď, protože Ron a Hermiona se ke mně otočili zády, ale já jsem tě chtěl požádat už dřív… A mohu pochopit, kdybys mě teď odmítnul, ale…“
„Harry,“ přerušil jeho nesouvislé mluvení a povzbudivě se na něj usmál. „Jestliže se někdy zeptáš, zda chci být tvým přítelem, musel bych říct, že bych byl poctěn to přijmout.“
Tímto se Draco stal třetím Malfoyem, se kterým se dnes Harry objímal: „Vážně? Opravdu chceš být můj přítel? Nejsi rozzlobený, že jsem tě odmítnul?“
„Myslím, že jsi z tvého úhlu pohledu nejspíše udělal správnou věc,“ prozrazoval Draco; vzpomínal na to, co o něm Dudley řekl dříve. „Byl jsem trochu rozmazlený spratek, ale rád bych začal nanovo…“
„I já bych to tak chtěl, Draco,“ Harry teď ležel z půlky na jeho hrudi a bubnoval cosi svými konečky prstů. „A neočekávám, že tady budeš vždycky pro mě nebo se kvůli mně vzdáš svých přátel… Prostě nechci být úplně sám,“ dodal Harry narychlo.
„Nebudeš sám, Harry,“ ujistil ho a pohyboval rukou v kruzích na jeho malých zádech. „Uděláme tě čestným Zmijozelem nebo tak něco a jsem si jistý, že moji přátelé také budou chtít být tvými přáteli. Nejsme opravdu tak špatní, jakmile nás poznáš…“
Draco nechal svůj hlas doznít, když cítil, že dech druhého chlapce je pravidelný a pomalu otočil hlavu tak, aby se mohl kouknout do jeho tváře, aniž by ho probudil. Jo, jeho oči byly zavřené. Opatrně pohnul jednou nohou a vyklouznul z boty, než opakoval to stejné s druhou nohou. Díky Merlinovi, menší kouzelník nechal své boty… no, někde a už byl převlečený do pyžama (z nějakého důvodu bylo příliš velké a zřejmě si nekoupil žádné nové) a díky Merlinovi, svůj svetr si sundal někdy dříve, když sledovali jeden film, který se jmenoval „Lví král“, proto je teď mohl jen přikrýt svou zmijozelsky zelenou dekou a také usnout.
„Dobře se vyspi, malý hrdino,“ šeptal do jeho ucha, nejistý tím, odkud přišla tato něha. „Teď jsem tvůj přítel.“
Venku před jeho dveřmi stál Voldemort a nebyl ani trochu šťastný. Ne proto, že žárlil na prakticky svého ženicha, který byl v posteli s jiným mužem (ačkoli když o tom teď přemýšlel, příliš spokojený díky této situaci nebyl). Nikoli, ale proč má každého rád kromě něj, proč každého objímá kromě něj? Nemohl dokonce, jak se zdálo, vystát jeho dotek, zato neměl žádný problém se svým kmotrem (což bylo přijatelné, protože byl koneckonců jeho kmotr), vlkodlakem (což bylo také v pořádku, protože byl jako druhý kmotr), svým bratrancem (koneckonců byl člen rodiny), Narcisou (což nebylo tak špatné, protože byla už šťastně vdaná), empatem (s čím by mohl žít), Severusem, Luciusem a teď s Dracem. A s těmito posledními třemi měl problém. Neměl vůbec žádný důvod je objímat nebo je mít rád. Severus byl lektvarový génius, v pořádku, ale měl mastné vlasy a byl nevrlý a absolutně nesympatický. Lucius Malfoy byl Malfoy. Když nic nevynechal, dodal k němu: byl chladný a ke všem se cítil nadřazený. Jeho syn nebyl o nic víc, než menší verzí. Takže proč je má rád, ale jeho ne? Přece nebyl tak špatný?
Rozhodl se, že potřeboval pomoc při vyřešení tohoto problému a odešel najít svou pravou ruku, kterou našel v pracovně. Lehce zaklepal na dveře, ale neměl trpělivost počkat na odpověď a prostě vešel. Lucius seděl za stolem a zřejmě prohlížel nějaké papíry.
„Můj pane,“ pozdravil a sklonil hlavu v pozdravu. „Nebyl jsem informovaný, že jste stále tady.“
„Snažím se vyhnout tvé švagrové,“ zamumlal Temný pán a odehnal otázku jako bzučící hmyz. „Doufám, že to není problém.“
„Vůbec ne, Můj pane,“ odpověděl Lucius, protože to očekával. „Neposadíte se?“
„Víš, že tvůj syn právě teď sdílí svou postel s Harrym Potterem?“ zeptal se Voldemort, zatímco si sedal do jednoho z křesel blízko krbu.
Lucius se zdál oprávněně překvapený, ale ne moc ustaraný: „Ne, můj pane. Ale pokud vás tohle trápí, dohlédnu na to, aby se to znovu nestalo.“
„To není důvod, proč jsem přišel, Luciusi,“ opravil ho tmavovlasý kouzelník. „Nezajímá mě, pokud spí v té stejné posteli. Je tady další důvod, který mě trápí.“
„Mohl byste přeformulovat vaši otázku, Můj pane?“ požádal blonďatý aristokrat.
„Proč je to tak, že má každého rád? A proč nemá rád mě?“ požadoval Voldemort vědět. „Jak ho můžu přimět, aby mě měl také rád?“
„Mohu mluvit bez obalu, Můj pane?“ zeptal se Lucius opatrně a zhluboka se nadechl, když Voldemort slabě kývnul. „Nevím o něm mnoho, Můj pane. Ale vím, že nemá rád to, když se o něm mluví za jeho zády. Dnes jsem mu řekl, že ho považuji za přítele, a protože je to pravda, nerad bych zničil tu trochu důvěry, co ve mně má. Jestli chcete mou radu, řekl bych, že byste si měl s ním promluvit a skutečně ho poznat.“
„On nikdy se mnou mluvit nebude, Luciusi. Nenávidí mě,“ protestoval Voldemort; tiše přemýšlel, že by Lucius mohl být vděčný za své zvláštní postavení, jinak by byl pod Cruciatem za to, co řekl.
„Zítra má narozeniny,“ navrhoval blonďák. „Něco mu dejte, a když se mu to bude líbit, požádejte ho, jestli by se s vámi nešel projít. Harry dal Severusovi a mně druhou šanci, snad ji také získáte.“
Červenooký muž mu poslal zamyšlený pohled, který Lucius stejně opětoval: „Vážně ho máš rád, že ano, Luciusi?“
„Ano, Můj pane, začalo mi na něm dost záležet a nerad bych ho viděl nešťastného,“ divoká ochrana krátce probleskla v jeho šedých očích. „Znám vás déle než většina Smrtijedů a stejně si myslím, že nejste zcela zlý. Jsem si jistý, že pokud vás někdo může udělat šťastným, tak to bude Harry Potter. Já jen doufám, že ho můžete rovněž učinit šťastným, Můj pane.“
„Luciusi,“ Voldemort se postavil a připravoval se k odchodu, „on mě nepotřebuje k tomu, aby byl šťastný.“
„A to je to, v čem si myslím, že se mýlíte, Můj pane,“ dodal blonďák jemně, poté se už dveře za Temným pánem zavřely.
13. Všechno nejlepší k narozeninám
Malfoyové jsou vždy reprezentativní, nepřístupní a vysoko nad všemi ostatními – alespoň pokud se zrovna neprobudili do sborového zpívání Všechno nejlepší k narozeninám, když to nebyly jejich narozeniny.
„He?“ v tomhle případě nebyli velmi výmluvní. „Co tady všichni děláte?“
Z Dracova úhlu pohledu to byla určitě rozumná otázka, vzhledem k tomu, že každý současný obyvatel Malfoy Manor se sešel v jeho ložnici s narozeninovým dortem a mnoha dárky, zatímco oslavenec nebyl nikde k vidění.
„No, hledali jsme Harryho, ale nezdá se, že by tady byl,“ vysvětlil Lucius a nemohl zabránit aspoň mírnému uculení, když viděl svého syna s rozcuchanými vlasy a zmatkem vepsaným ve tváři.
Draco si pročísl rukou vlasy a pokusil se zpracovat tuto novou informaci. Harry tady není? Ale byl si docela jistý, že tady včera byl a nemohl si vzpomenout, že by odešel někam jinam.
„Vlastně, on je tady,“ Simon přerušil jeho myšlenkový pochod a pokynul k malé bouli blízko konce postele.
Draco odklopil přikrývku, čímž odhalil Harryho, který byl stočený do pevného klubíčka: „Dobré,“ zamumlal a mžoural na ně přes prsty. „Kam zmizela deka?“
„Všechno nejlepší k narozeninám, Vyžle,“ vykřikl Dudley nadšeně a skočil na postel a objímal ho. „Vstávej, vzbuď se, nechceš zaspat své narozeniny, že ne?“
„Nechci,“ kňučel zelenooký kouzelník. „Vraťte mi mou deku a nechte mě spát!“
S tímto se připlížil k Dracovi, který stále držel zelenou přikrývku, chňapnul po ní a schoval hlavu pod jeden ze zelených polštářů. Dudley vypadal tímhle opravdu rozzlobený.
„On není moc ranní ptáče, co?“ zeptal se blonďatý Malfoyův dědic a šel do koupelny, aby se upravil.
„Počkejte,“ Simon natáhnul ruku a zastavil Siriuse, který chtěl probudit svého kmotřence a pak si empat sednul vedle stočeného chlapce. „Je čas začít den, Sluníčko,“ šeptal mu do ucha. „Pěkně jsi je postrašil svým nynějším chováním, a jestli nevstaneš předtím, než napočítám do deseti, vyleju ti na hlavu kyblík studené vody.“
Simon ustoupil dozadu, aby mu dal nějaký prostor a potichu počítal do deseti: „…devět, deset.“
„Jsi mrtvý!“ cosi zabručelo pod přikrývkou, než se objevila nezkrotná Harryho černá hlava.
„Páni,“ mluvil pomalu Draco poté, co se objevil z koupelny zcela oblečený s perfektně upraveným účesem. „Právě jsem zjistil, že si češeš vlasy.“
„Samozřejmě, že jo,“ odpověděl Harry rozhořčeně a stočil svou pozornost k blonďákovi. „Jenomže to moc nepomáhá.“
„V každém případě, teď když ses vzbudil,“ smál se Sirius, „tak máš dárky, které na tebe čekají.“
„Chci ti dát můj jako první,“ požadoval Dudley a předal mu hranatý, vesele zabalený dárek.
„A co dort?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem, že dort byl tvým dárkem.“
„Ten taky,“ souhlasil Dudley. „Teď ho otevři!“
Ukázalo se, že Mudla neměl ponětí, jak zabalit dárek a použil více lepící pásky než balícího papíru, který se rozbaloval trošičku obtížně. Nakonec Harry držel ve svých malých rukách dřevěný rámeček s fotografií a na ní byli vyfotografováni oba dva. Ukazovala je ležící v parku naproti sobě, Dudleyho s obrovským úsměvem na tváři, jednou rukou si hrál s pramenem Harryho černých vlasů, a druhou, která spočívala na jeho břichu. Harry měl zavřené oči a vypadal zcela uvolněný, jeho rty byly mírně stočené, jako by se snažil nesmát.
„Kdo to vyfotil?“ zeptal se Harry a stále se na ni fascinovaně díval.
„Och, Janine,“ zamumlal Dudley. „Myslela si, že vypadáme roztomile. Líbí se ti?“
„Miluju ji,“ opravil ho malý chlapec a pevně ho objal. „Děkuju ti mnohokrát.“
„Můžu se na ni podívat?“ požádal Sirius jemně.
„Oni se nehýbají,“ řekl suše Lucius, který se podíval přes Siriusovo rameno a vysloužil si dva zvláštní pohledy od Simona a Dudleyho.
„Mudlovské fotografie se nehýbou, Luciusi,“ vysvětlil Harry trpělivě. „Nevíš nic o Mudlech?“
„Já vím, že je nechci znát,“ odsekl Lucius povýšeně. „A Severus na tom není o mnoho lépe.“
„Já vím, že se mudlovské fotografie nehýbou,“ odporoval mu Severus. „A čtu jejich noviny!“
„Jsme na tebe všichni hrdí, Sr…nape,“ škádlil Sirius. „Ale my se snažíme slavit Harryho narozeniny, takže pokud vy dva chcete ustanovit toho, kdo ví víc o Mudlech, tak co kdybyste to udělali venku? Mezitím mu dám svůj dárek, dobře?“
Oba Zmijozelové se na Zvěromága ušklíbli, ale jinak mlčeli a sledovali, jak mu podával dárek ve tvaru knihy v nebelvírských barvách.
„To je od Remuse a ode mě,“ vysvětlil Sirius, zatímco Harry odkryl nové lesklé fotoalbum. „Když jsme přinesli tvé věci, zjistili jsme, jak málo máš fotografií a rozhodli jsme se, že ti nějaké album vytvoříme.“
„Obávám se, že v něm není mnoho fotografií s Lily,“ omluvil se Remus. „Vybrali jsme hodně fotografií ze všech žertíků, které jsme dělali ve škole, i když jsme tě ušetřili těch zlomyslnějších.“
Harry zpomaleně otočil první stránku a stanul tváří v tvář svému otci, který měl větrem rozevláté vlasy, jehož paže byla líně hozená kolem Siriusových ramen, který zdařile držel Remuse ve fotografii. Stáli před jezerem, ve kterém se čas od času objevilo chapadlo olbřímí olihně, ve svých školních uniformách a s nebelvírskými kravatami (ačkoli Siriusova byla nedovázaná a vypadala dost zmačkaná). Pod tím stálo Remusovým úhledným rukopisem: „Velikonoční prázdniny, první ročník.“
„Neboj se, ne všechny popisky jsou takto nudné,“ ujišťoval ho Sirius vesele. „Remus si prostě myslel, že bychom měli začít s něčím… konzervativním.“
„Děkuju vám, je to nádherné,“ oba objal a políbil na tvář.
„Rád bych se chopil této příležitosti, kdy jsi ještě neviděl nějaké trapné fotografie se mnou, abych ti předal svůj dárek,“ Severus vypadal skutečně netrpělivý, aby chlapce vzdálil od alba.
„Ty máš pro mě dárek?“ zeptal se mladý kouzelník nevěřícně a nakláněl hlavu mírně doprava, jako by toto bylo jinou perspektivou uvěřitelnější.
Mistr lektvarů nyní vypadal zcela rozpačitě a němě mu předal svůj dárek, který se skládal – kdo by si to pomyslel – z několika malých lektvarových lahviček s popisky, které říkaly, co který pravděpodobně dělá.
„Jsou to některé léčivé lektvary, protože neustále vypadáš, že je potřebuješ,“ vysvětlil Severus, sotva se krotil od šoupání nohama a všeho společného s chováním nějakého puberťáka v rozpacích. „A pak tam je několik lektvarů, které by ti měly pomoci uniknout… z napjatých situací, pokud bys někdy ztratil své ryzí štěstí,“ poslední část dodal v naději, že ho rozzlobí, aby si Harry nemohl všimnout toho, že se pro něj pokusil udělat něco milého a mohl by zapomenout na to, co mu dal nejdříve, ale štěstí mu nepřálo a Harry ho stejně objal a mumlal donekonečna do jeho hrudi, jak je vděčný (a popravdě se necítil špatně, možná divně a cize, ale ne špatně).
Lucius, který viděl Severusovo nepohodlí a znepokojenost Temného pána, se rozhodl přerušit Nebelvírovu otevřenou ukázku vděčnosti a náklonnosti dříve, než by se něco přihodilo, a tím by se zkazily Harryho narozeniny: „Harry, Narcisa a já máme pro tebe také něco. Všechno nejlepší k narozeninám!“
Bylo docela zvláštní říkat tato slova někomu jinému než své rodině, neboť většina jeho přátel, jmenovitě Severus, by ho uškrtilai, pokud by taková slova vyšla z jeho rtů a pokládala by ho za šejdíře. Jeho obchodní společníci obvykle dostali pohlednic, květiny, nebo něco stejně tak neosobního. Říci tato slova jednomu ze svých kolegů Smrtijedů nebo samotnému Temnému pánu, tak to byl jeden z nejspolehlivějších způsobů ,jak spáchat sebevraždu a beztak neznal u většiny z nich data narození.
Harry se vymanil Mistru lektvarů a vypadal připravený na opakování své řeči o tom, jak by mu neměli nic dávat a jak toto nebylo nutné, když Narcisa vytáhla načechraného bílého medvídka zpoza svých zad a předala ho křehce vypadajícímu chlapci: „Měl jsi ho dostat už dávno,“ vysvětlovala blondýnka s trochu smutným úsměvem. „Koupili jsme ho v den, kdy se Sirius stal oficiálně tvým kmotrem. Lucius a já jsme byli pozváni, protože jsem Siriusova sestřenice a tvoji rodiče přišli stejně tak kvůli Dracovi. Nicméně, když se tvoji rodiče začali skrývat, tak nebyl nikdo zvaný a žádná sova k nim nemohla doletět.“
„Našel ho jeden z domácích skřítků, když uklízeli západní křídlo a mysleli jsme si, že by se ti mohl líbit,“ dodal Lucius. „Samozřejmě jsme si vědomi toho, že jsi trochu starý na medvídky, ale nicméně jsme se rozhodli, že by to bylo milé gesto.“
„Nechtěli byste vysvětlit, proč mu kolem krku visí klíč,“ zeptal se Harry zmateně. „A moc se mi líbí, děkuju vám.“
„To je klíč od západního křídla a přenášedlo na panství,“ poskytnul mu odpověď Lucius a na Harryho překvapené vyjeknutí pokračoval: „Všichni jsme se dohodli,“ pokynul od sebe ke své ženě a synovi a zpátky k sobě, „že zde budeš vždy vítaný, a protože tě západní křídlo přijalo, což se neudálo už dost dlouho, můžu dodat, že si přejeme, abys ho považoval za svůj domov,“ nemusel dodávat, že bydliště Dursleyových se dalo sotva považovat za jeho domov.
„Vážně?“ Harryho hlas byl jen šepot a vypadal, jako by se měl sesypat, kdyby se mělo ukázat, že to byl vtip.
Ale Lucius přikývl a Narcisa se na něj povzbudivě usmála: „Je to tak jak to Lucius řekl, drahoušku, budeš tady vždy vítaný.“
Tmavovlasý kouzelník ovinul své paže kolem blondýnky, která si ho přitáhla blíž, takže se ujistila, že nikdo nemohl vidět slzy, které mohla cítit, jak smáčely její halenku: „Ššš, drahoušku, nemusíš plakat. Budeme na tebe dávat pozor a ochraňovat tě, drahoušku, nic zlého se ti nestane, zatímco budeš tady…“
Opatrně pročísla prsty jeho nezkrotné vlasy, ohromená tím, jak hedvábné a jemné jsou na dotek. Vznosná žena nevěděla, co bylo s tímto chlapcem, ale nějak se v ní probudil mateřský instinkt, o kterém ani nevěděla, že ho vůbec má. Přirozeně, měla syna a vroucně ho milovala, ale Draco byl příliš jako jeho otec, až někdy pochybovala o tom, jestli její výchova přinesla alespoň nějaké ovoce. A Draco neplakal od té doby, co měl sedm nebo osm let. Vždy si přála další dítě, které by bylo více jako ona, ale Malfoyové měli tradičně pouze jedno dítě, pokud samozřejmě prvorozenou nebyla dívka, ve kterou doufala. I když Draco byl jen o půl roku starší než Nebelvír, tak Harryho výraz teď vyjadřoval bezmoc, která v ní vzbuzovala potřebu ho chránit.
Harry se zdál být uklidněný Narcisinou pozorností a nakonec se se slabým úsměvem stáhnul a potichu vyslovil: „Děkuju ti,“ než se přesunul, aby objal také Luciuse.
Malý chlapec se na něj vděčně usmál a pak se podíval dolů na medvídka ve své ruce: „Opravdu ho mám rád, Luciusi, díky.“
„Kdy ses rozhodl, že to je kluk,“ žadonil blonďatý Smrtijed, nadšený, že se trochu uvolnila pochmurná nálada.
„Ty to nevíš, Luciusi?“ zeptal se Harry na oko vážně s obrovskýma smaragdovýma očima, jakoby to bylo neslýchané. „Všichni medvídci jsou kluci s výjimkou těch růžových nebo těch, kteří mají na sobě něco ve tvaru srdce nebo mají mašle.“
„Budu to mít na paměti, mimochodem, heslo pro aktivaci přenášedla je ‘Útočiště‘, mluvil pomalu Lucius a přijal druhé krátké objetí a polibek na tvář; téměř mu uniklo mnohem tišší „Děkuju ti“ zašeptané do jeho ucha.
Tmavovlasý chlapec se stáhnul a otočil se k Dracovi, aby mu náležitě poděkoval za přístup do jeho domova, Draco ho však zadržel: „Brzdi! Mám pro tebe něco jiného a myslím, že raději bych spojil dvě objetí do jednoho dlouhého!“
Harry se chechtal a přijal docela veliký balík se zmijozelsky zelenou mašlí. Dárek byl na dotek vláčný a měkký.
„Jsi vždy tak pomalý při otevírání dárků?“ zeptal se Draco netrpělivě.
Černovlasý chlapec se omluvně usmál, než se svraštilo jeho čelo: „Počkat! Udělal jsi s tím něco?“
„Cože? Ne!“ vykřikl šokovaně blonďák a gestikulací vyjadřoval nesouhlas.
To rozhodně není dobrý, usoudil Draco, zatímco mu Harry hodil balík: „Tak dobře, potom nebudeš mít žádný problém ho otevřít…“
„Nemůžu otevřít tvé narozeninové dárky,“ pokusil se bránit, ale Harry neposlouchal a jen neústupně zkřížil své paže na hrudi a zvednul netrpělivě jedno obočí.
Zmijozel chtě nechtě musel rozbalit dárek sám a nést následky. Nebylo to opravdu nic špatného, koneckonců to byly Harryho narozeniny a udělal něco takového pro něj rád a právě uzavřeli své přátelství, ale krádež jeho rohlíku také volala po pomstě. Samozřejmě plán nebyl, že by zakusil svou vlastní pomstu, i když nikdo nemohl předvídat, že bude požádán, aby otevřel dárek. To nebylo fér! Proč byl ten, kdo se teď pyšní nezdravě bledě zelenou pletí s výraznými oranžovými tečkami, špičatýma ušima a prasečím rypákem? Jeho myšlenky nad touto nespravedlností byly zcela přerušeny burácivým smíchem a ve snaze uchovat si alespoň trochu své netknuté důstojnosti, hodil svůj dárek zpátky na smějícího se chlapce a zasáhnul ho do hlavy. Jakoby na popud se Harry pevně stočil, kryl si hlavu rukama a okamžitě se přestal smát. Nikdo kromě Draca si tohoto nezvyklého chování nevšimnul, protože ostatní si příliš dělali legraci z Draca nebo se snažili předejít tomu, aby div nepukli smíchem.
„Tady máš svůj pitomý dárek,“ řekl Draco, jednal tak, jakoby si nevšimnul náhlé změny a přikryl ho dekou. „Jsi teď šťastný?“
„Víc než na měsíc,“ přišla trochu zpožděně odpověď a Harryho hlava se objevila zpod černé sametové látky. „Co to vlastně je?“
„Deka,“ povzdechl si výrazně Draco a nabídnul mu ji tak, aby mohl vidět Nebelvírského lva se Zmijozelským hadem pod tlapou a třpytivá písmena hlásající „Za prezidenta chceme Pottera“. „Myslel jsem, že to je velice zjevné.“
„Tohle kreslil Dean?“ zeptal se se zájmem a ukázal na lva.
„Jak to mám vědět? Nicméně ti můžu říct, že to byl jeden z těch šíleně legračních Famfrpálových praporů, do kterých, jak se zdá, je tvá kolej tak hrozně zamilovaná,“ řekl líně blonďák. „Jaksi jsem ho zabavil ve druháku po prvním zápase. Plán byl udělat s ním příjemnou malou hořící hranici, aby se nějak ventiloval vztek, ale někdo na něj uvalil ochranná kouzla, která tomu zamezila. Tak nějak jsem si myslel, že by ses z pohledu na ni těšil mnohem více než já, takže můžu teď mít své objetí?“
„Tolik se mi to líbí, Draco,“ řekl klidně „ale nehodlám se k tobě přiblížit, když budeš vypadat takto.“
„Ale to není fér,“ přel se Draco a málem dupal nohou.
„To je život, Draco, raději si na to zvykej,“ dobíral si ho zelenooký kouzelník klidně.
„Ale… Mami,“ blonďák stočil prosebné oči na matku, která nemohla odolat (její mateřský instinkt stále pracoval na plné otáčky) a změnila ho zpátky do normálu.
Skutečně hrozivé uculení se rozprostřelo v Dracových bledých rysech, jakmile se pomalu otočil k chlapci-který-přežil, který nyní rozmlouval se svým kmotrem a empatem, než vystřelil dopředu a objal ho zezadu, čímž z něj vyšlo poněkud nedůstojné pištění. Krátce pustil menšího chlapce jen, aby ho otočil a opět ho objal a zvednul ho. Harry na něj zíral velkýma ustrašenýma zelenýma očima a Malfoyův dědic si krátce pomyslel, že možná zašel příliš daleko, ale pak se Harry uvolnil a usmál se na něj.
„Vidíš, dostal jsem mé objetí,“ prohlásil Draco vítězně a točil s ním dokola. „A letos tě porazím ve Famrpálu!“
„Sni dál,“ smál se navenek. „Nechytil jsi Zlatonku ani jednou, i když jsi byl nejlepší, proti kterému jsem kdy hrál, jestli tě to uchlácholí. Tedy, s výjimkou Viktora, samozřejmě!“
„Ó, jak jsi skromný,“ škádlil Draco a stále ho nepustil. „A o kterém Viktorovi jsi mluvil? Je to jeden z tvých kamarádíčků z té země, běžně známé jako Ostrov fantazie?“
„Viktor Krum,“ informoval ho a Draco málem zíral. „Hráli jsme proti sobě jednou nebo dvakrát, protože se zakoukal do Hermiony.“
„Kdo vyhrál?“ zeptal se Sirius zvědavě, vzpomínal, jak často četl během roku tohle jméno v novinách.
„Většinou já,“ prozradil jim Harry. „I když si myslím, že mě nechal většinu času vyhrávat. Och, teď jsem na to konečně přišel,“ otočil se k tváři blonďatého Zmijozela. „Ty mě necháváš vyhrát všechny ty hry a teď se konečně budeš doopravdy snažit. Nemám pochyb o tom, že příště chytíš Zlatonku, ó velký Chytači,“ výsměšně poplácal jeho hlavu.
„Ha, ha, vtipný, Zjizvená hlavo, fakt,“ řekl blonďák a upravil si útlé nohy tak, aby byly ovinuté kolem jeho pasu. „Tento rok budu hrát jako střelec, protože jsem skutečně vyrostl, zatímco ty jsi stále malý skrček, jakým jsi byl už v jedenácti.“
„Och, ty jsi tak sprostý,“ kňoural chlapec, který opravdu o příliš mnoho nevyrostl. „A toto jsou mé narozeniny!“
„No, neměl bys mi ještě poděkovat za svůj dárek,“ opáčil Draco a zatočil se s ním ještě jednou. „To je dost nevychované, nemyslíš?“
„Luciusi, tvůj syn je na mě sprostý,“ špulil pusu Harry a zcela ignoroval Dracovo sdělení. „A pořád se mnou točí dokola!“
„Pusť ho, Draco,“ přikázal Lucius. „Nechceš přece, aby se mu udělalo špatně na tvém koberci.“
Malfoyův dědic to okamžitě splnil a shodil Harryho dosti bez okolků na podlahu: „Máš pravdu, tati. A beztak nepotřebuju tvé ‘Děkuji‘, Pottere.“
„Ó, nebohý Draco,“ škádlil ho černovlasý chlapec a ovinul své paže kolem blonďákova hrudníku. „Ale děkuju ti. Děkuju, Draco, jsi můj ze všech nejoblíbenější Zmijozel.“
„Zajisté bych v to rád doufal,“ opáčil Malfoyův dědic s arogantním úsměškem a nepatrně zčervenal, když ho Harry políbil na tvář. „Všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ dodal mnohem klidněji.
„Tady, Harry,“ řekl Simon, jakmile se dva bradavičtí studenti oddělili a položil na postel kartónovou krabici. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
Černovlasý chlapec skočil na postel a nakukoval do krabice, kde si všimnul tří šanonů. Vytáhl jeden z nich a do očí mu přišly papíry plné rovnic, grafů a aritmetiky.
„To jsou mé poznámky z matematiky, chemie a biologie,“ vysvětlil Simon a posadil se vedle malého chlapce. „Požádal jsem učitele, aby je zkontrolovali, a pak jsem zkopíroval několik úkolů z mých školních učebnic a odpovídající řešení z učitelských knih.“
„Och, děkuju,“ Harry empata pevně objal.
Ostatní se tvářili dost zmateně: „Co myslíš, Harry, že budeš dělat s těmi poznámkami?“ ptal se Dudley. „Myslel jsem, že se učíš kouzla v té vaši škole a ne, že se učíte takové věci.“
„Záložní plán,“ zamumlal Harry roztržitě a prohlížel si druhý šanon. „Učím se tyto věci, protože se to neučí v Bradavicích a nechci zůstat pozadu.“
„Na tom by nezáleželo, kdybys byl, že ano?“ zeptal se Draco. „Protože budeš mít úplné magické vzdělání, jakmile absolvuješ Bradavice.“
Harry si těžce povzdechl a otočil se čelem k nim: „Neplánoval jsem zůstat v kouzelnickém světě poté, co bych absolvoval, takže bych potřeboval mudlovské vzdělaní více než to kouzelnické.
„Proč tady nechceš zůstat?“ požadoval Voldemort, který poprvé promluvil.
„To proto, že jsem chtěl normální život, aniž by mě pronásledovali novináři a lidé, kteří ode mě očekávají, že někoho zavraždím,“ řekl zelenooký kouzelník hořce. „Ale to je teď stejně zbytečné.“
Nastalo nepříjemné ticho, zatímco Simon ovinul paži kolem křehkých ramen vedle sebe.
„Ale proč se učíš jenom matematiku, chemii a biologii,“ chtěl vědět Dudley opatrně. „Vždycky jsi měl v těchto předmětech nejlepší známky.“
Harry se jemně zasmál: „Jen proto, že mě Simon učil.“
„Plánuješ se stát učitelem nebo něčím takovým?“ zeptal se Sirius. „Protože to stejným způsobem začalo u Remuse.“
Remus uhodil Zvěromága, zatímco Simon přikývl a jemně se usmíval: „Skutečně. Moje mamka chce, abych byl psycholog jako ona, ale já bych raději pracoval s dětmi, protože ještě nejsou tak negativní.“
„A čím jsi chtěl být, Harry,“ zeptal se Severus. „Protože mi Minerva vyhrožovala, aby ses za každou cenu dostal do mé třídy pokročilých lektvarů a myslela si, že jsi chtěl být Bystrozor.“
„Ne, nikdy jsem to nechtěl,“ Harry vehementně zakroutil hlavou. „Vůbec nemám touhu chytat zločince.“
„A čím chceš být?“ zeptal se Draco netrpělivě.
„Raději bych to neříkal, Draco,“ Harry shlédl na své složené ruce v klíně. „A teď se půjdu obléknout, děkuju za všechny dárky.“
„Vlastně, také pro tebe něco mám,“ zastavil ho Voldemort a Nebelvír zvedl překvapeně hlavu, když mu Temný pán předával svinutý Denní věštec a úředně vypadající obálku.
Sirius Black shledán nevinným
Včera v noci se Petr Pettigrew, u kterého se až do teď předpokládalo, že je mrtvý, přiznal ke zločinům, za které byl Sirius Black uvězněn před patnácti lety.
Doživotí, to je to, s čím všichni souhlasili jako přiměřeným trestem pro Smrtijeda, který zavraždil třináct mudlů a jednoho kouzelníka a zradil své nejlepší přátele, což vedlo k jejich smrti. Nebylo potřeba soudního přelíčení, koneckonců Kouzelnický svět měl tehdy jiné problémy. Takže jediný dědic jmění Blacků byl přepraven do Azkabanu, odkud se nikdy neměl vrátit. Před třemi lety pan Black zvládl nemožné a uprchnul z Mozkomory stráženého vězení, čímž způsobil paniku v kouzelnickém světě. „Nachází se v Bradavicích“, tato slova ohlásili mozkomoři Ministru kouzel, Korneliusovi Popletalovi, a co bylo jasnější než to, že se Sirius Black spojil s Harrym Potterem, chlapcem-který-přežil, jako vlastního kmotřencem? A tak posílili bezpečnostní opatření kolem Bradavic, dokonce zašli tak daleko, že nechali Mozkomory strážit brány. Všichni ho hledali všude: Bystrozoři, Mozkomoři a dokonce několik přímých ministerských zaměstnanců. Jenže pan Black opět sám dokázal pozoruhodné a naštěstí pro něj nebyl vypátrán, jinak by ho Mozkomoři bývali byli políbili, protože k tomu měli svolení; osud horší než smrt. Ale naproti tomu, když se pan Black poprvé po dvanácti letech opět setkal se svým kmotřencem, štěstí ho opustilo a byl uzamčen v začarované profesorské pracovně, kde čekal na Mozkomory, třebaže Harry Potter a Hermiona Grangarová, jedna z jeho nejlepších přátel, tvrdili, že viděli Petra Pettigrewa. Nenašel se nikdo, kdo by věděl, co se pak přihodilo, ale Sirius Black opět unikl a zdánlivě zmizel…
A teď, patnáct let po faktickém zločinu, se všechno vyneslo na světlo: nikoli Sirius Black spáchal všechny tyto zločiny, nýbrž Petr Pettigrew, jeden z nejstarších přátel Jamese Pottera, byl ustanoven Strážcem tajemství a zaprodal Potterovi Tomu-který-se-nesmí-jmenovat; svalil vinu na svého druhého přítele Siriuse Blacka a předstíral svou vlastní smrt po zavraždění třinácti mudlů:
Minuty před úderem půlnoci se spustily alarmy na Ministerstvu kouzel, a když Bystrozoři, Nymfadora Tonksová, která je spřízněná se Siriusem Blackem, a Kingsley Pastorek, dorazili do atria, nalezli svázaného Petra Pettigrewa s nasazeným roubíkem a s obnaženým Znamením zla na jeho levém předloktí a druhou umělou stříbrnou rukou; byl malý, tlustý a téměř zcela plešatý, ale zdánlivě nezraněný. Byl odveden do výslechové místnosti a o dvě a půl hodiny později podepsal protokol, ve kterém se doznal ke všemu – podle všeho mu mělo být podstrčeno Veritasérum.
Okamžitě byl svolán Starostolec a zvolna dorazila většina slovutných členů společnosti, někteří stále ve svých pyžamech. Po poměrně krátkém jednání byl Sirius Black v nepřítomnosti jednomyslně shledán nevinným ze všech zločinů pouze s jediným hlasem proti, zatímco Petr Pettigrew byl odsouzený k obdržení Mozkomořího polibku.
Pro rozhovor s Korneliusem Popletalem otočte na stranu 6.
K přečtení komentářů ministerských zaměstnanců a členů Starostolce otočte na stranu 5.
Pro více informací o vztahu mezi Siriusem Blackem, Petrem Pettigrewem a Potterových otočte na stranu 4.
K přečtení oficiální omluvy Ministerstva kouzel Siriusovi Blackovi otočte na stranu 2.
Rita Holoubková
Událost byla vytištěna na titulní stránce s pohybující se fotografií zápasícího Petra Pettigrewa a se stejnou fotografií Harryho kmotra, kterou ukazovali před třemi lety. Černovlasému chlapci se třásly ruce, když otevíral obálku.
Vážený pane Pottere,
spolehlivý zdroj informací nám sdělil, že byste měl znát pobyt vašeho kmotra Siriuse Oriona Blacka, který byl prohlášen nevinným dnes ráno díky novému svědectví. Ministerstvo kouzel se omlouvá za jeho uvěznění v Azkabanu a přeje si kvůli tomu vyjádřit svou nejupřímnější omluvu. Sirius Black je tímto očištěn od všech obvinění. Byli bychom Vám velice zavázáni, kdybyste mu mohl tuto informaci předat.
S pozdravem Amélie Bonesová, ředitelka pro prosazení kouzelnických zákonů
Když si to Harry všechno přečetl, skočil do Siriusovy náruče, který ho tak tak chytil: „Podívej se na tohle, Siri,“ slzy štěstí stékaly po jeho bledých lících. „Jsi volný. Podívej se na to!“
Remus, který zvednul dopis a prohlédnul si ho, odpověděl na Siriusův zmatený pohled: „Chytili Pettigrewa a on všechno přiznal.“
Zvěromág krátce zavřel oči a schoval svou tvář do nezkrotné kštice černých vlasů a pevněji objal svého kmotřence, když opět vzhlédnul a na jeho tváři se roztáhl obrovský úsměv: „Jsem opravdu volný? Já jsem opravdu volný! Můžu jít ven a oni mě nezatknout byť jen za pohled a můžu jít do obchodu a koupit si cokoli, co chci a můžu se najíst v restauraci a můžu dostat práci a můžu… dělat všechno.“
„Ano, Siri,“ chechtal se Harry a políbil lehce jeho nos. „Můžeš tohle všechno dělat.“
„Vím, co budeme dělat,“ vykřikl ex-trestanec vesele. „Půjdeme do Příčné ulice a koupím ti mnoho dárků a pak se půjdeme někam naobědvat a pak uděláme všechno, co chceš… Toto budou ty nejlepší narozeniny, které si kdy měl, Harry.“
„Ty už jsou, Siri,“ opravil Harry. „A chci, abys udělal něco jiného,“ přesunul se k Remusovi a tahal za jeho rukáv, dokud nesklonil hlavu tak, aby Harry mohl šeptat do ucha. „Chci, abys vzal Siriuse všude, kam bude chtít jít, a když se nakonec unaví tvým vlečením sem a tam, tak chci, abys ho vzal do nejlepší romantické restaurace, víš, a chci, abys tento den udělal tím nejlepším v jeho životě.“
„Ale Harry, toto jsou tvé narozeniny, jsi si jistý, že tohle chceš?“ přel se Remus.
„Ano, naprosto,“ usmál se nahoru na vlkodlaka. „Stejně bych tady nemohl nechat Dudleyho a Simona zcela samotné.“
Remus chápavě přikývl, než se objevil darebný záblesk v jeho očích: „Tvé přání je mým rozkazem. Tíšku, půjdeme.“
„Ale…,“ Zvěromág slabě protestoval, nicméně neúspěšně.
„Běž, Siri,“ naléhal na něj Harry. „Chci, aby ses dostal ven, a protože dnes nemůžu jít s tebou, Remus odvede dobrou práci, aby tě udělal šťastným. Tady si vezmi přenášedlo, pokud by ses dostal do potíží, jo?“ vtisknul do jeho rukou malý stříbrný klíč a jemně ho tlačil ven z místnosti. „Jsi v bezpečí a bav se.“
Dveře se zavřely s malým ‘klik‘ za dvěma ex-Nebelvíry a Harry prohledával očima pokoj, dokud nepřistály na Temném pánu, opatrně se pohyboval k němu a zmenšoval vzdálenost mezi nimi s každým krůčkem. Konečně stáli pouhé centimetry od sebe a Harry se natáhnul, aby objal nejzlejšího Temného pána a dával mu dostatek času na to, aby se stáhnul. Ale Voldemort to neudělal, jen zajistil, aby se jeho oči setkaly s těmi malého Nebelvíra a snažil se zjistit, jestli se něco z jeho pocitů k němu změnilo: „Děkuju ti,“ šeptal Harry a uzavřel poslední mezeru mezi nimi, ovinul své štíhlé paže kolem Voldemortových zad a schoval tvář do černého hábitu, čímž mu bylo obtížné porozumět: „Sirius pro mě skutečně mnoho znamená, děkuju ti, že jsi ho udělal šťastným.“
„V každém případě to je součást smlouvy,“ odpověděl Voldemort, než opatrně objal křehké tělo Nebelvíra – jeho Nebelvíra. „Jen jsem ty věci trochu urychlil.“
„Přesto,“ přel se Harry, „jsi pro mě udělal něco milého.“
Černovlasý chlapec se krásně vděčně usmál na o mnoho vyššího červenookého muže a stoupnul si na špičky a krátce přitiskl své rty na tvář Temného pána: „A co se teď nasnídat? Půjdu se obléknout,“ s těmito slovy se uvolnil z Voldemortových paží a opustil pokoj.
Ostatní krátce poté šli dolů do snídaňového salónu a Lucius se vítězně culil, když viděl Temného pána mizet směrem do západního křídla.
14. Procházka a povídání
Harry se cítil překvapivě dobře a nemohl se přestat usmívat, zatímco se oblékal. Jeho vlasy byly tak nezkrotné jako vždy a stále vypadal jako malý třináctiletý chlapec a jeho brýle byly jako vždycky ošklivé, ale poprvé po dlouhé době se skutečně smál na svůj odraz a chechtal se kvůli komentářům k zrcadlu („Ó, drahoušku vypadáš naprosto rozkošně, ale možná bys měl zamířit dolů na snídani a dostat dobré jídlo do svého břicha.“). Oblékl si něco ze svého nového oblečení, a i když jeho džíny vypadaly trochu volné a jeho tričko ukazovalo z jeho těla více, než by se mu líbilo, ale nemusel se strachovat, že by o nové oblečení přišel, což přidalo k jeho dobré náladě.
„Harry,“ oslovil ho Voldemort jemně, když viděl svého budoucího manžela odcházet z jeho pokojů a tmavovlasý chlapec se obrátil, aby vyhledal mluvčího.
„Polekal jsi mě,“ pokáral ho, když spatřil Voldemorta směřujícímu k němu. „Je něco, co potřebuješ?“
I když jeho hlas byl stále velmi formální a odměřený, Temný pán si všimnul, že v něm zelenooký kouzelník držel více náklonnosti a méně nedůvěry.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ vysvětloval Voldemort, vedle chlapce zvolnil krok a pomalu ho vedl do snídaňové místnosti. „Protože se budeme brzy brát, zajímalo mě, jestli bys třeba nešel se mnou na procházku, abychom se mohli navzájem o trochu lépe poznat. Slibuji, že budeš v bezpečí.“
„Ty mě chceš poznat?“ zeptal se Harry překvapeně a vzhlédl na něj.
„Ano, strávíme spolu zbytek našich životů a myslel jsem si, že by bylo vše jednodušší, kdybychom spolu alespoň vycházeli,“ potvrdil Temný pán. „Uvědomuji si, že tato situace je pro tebe složitější, protože jsi neměl tolik času si na tuhle myšlenku zvyknout. Kdybys mi dal šanci, rád bych se dozvěděl, proč se o tebe začali Severus a Lucius v tak krátkém čase starat.“
Křehký chlapec se tvářil na chvíli zamyšleně a snažil se skrýt své zčervenání po posledních Voldemortových slovech: „Dobře,“ řekl nakonec a nejistě se usmál. „Myslím, že máš pravdu.“
„Pochopil jsem správně, že jsi nechtěl nechat oba své přátele delší dobu samotné,“ opětoval tmavovlasý muž. „Takže možná by sis měl stanovit čas. Jsem si jistý, že můžu upravit své schůzky tak, abych na tebe měl čas.“
„Ve vší upřímnosti, já jsem to jen řekl proto, že jsem chtěl, aby Remus a Sirius strávili nějaký čas spolu,“ přiznal se Harry s provinilým výrazem. „Simon dnes odchází, protože by jeho táta zešílel, kdyby byl pouze se Simonovou mamkou, která se ho pokouší podrobit psychoanalýze. A Dudley přesvědčil Draca, aby mu předvedl, jak se hraje Famfrpál, takže pokud to chceš dneska udělat, mám čas.“
„Pan Turner nezůstává na tvoji svatbu?“ zeptal se Voldemort zmateně.
„Svatba je za tři dny, správně?“ odpověděl otázkou Harry. „Simon se vrátí na svatbu.“
„Dobře, to znamená, že můžeme jít na vycházku po snídani?“ řekl červenooký muž; měl v úmyslu, aby to vyznělo jako příkaz, ale vyšlo to více jako otázka.
„Ano, nechceš kousek mého dortu?“ nabídnul Harry, zatímco vstoupili do salónu a posadili se.
„Ne, děkuji, budu se držet mých sýrových sendvičů,“ odpověděl Voldemort a pustil se do nich.
„Dělej, jak chceš,“ Harry pokrčil rameny a přijal kousek dortu od Dudleyho, který mu ho nabídnul. „Draco, můžeš Dudleyho na chvíli po snídani nějak zabavit? Stejně jsi mu chtěl říct něco o Famfrpálu, že jo?“
„Ano, jasně,“ souhlasil Draco. „Řekneš mi, proč se k nám nepřidáš?“
„Protože půjdu s Voldemortem na procházku,“ zamumlal zelenooký kouzelník rozpačitě a shlížel na svůj talíř.
Draco sáhnul pro jeho malou ruku pod stolem a povzbudivě ji stisknul, dokud Harry nevzhlédl do jeho šedých očí: „To je v pořádku, Harry. Snad se k nám můžeš přidat později? Blaise, Ted a Pansy chtěli přijít někdy odpoledne a také se s tebou chtějí seznámit.“
„Rád bych je poznal,“ přijal Nebelvír jemně a usrknul si z Dracova pomerančového džusu.
Čtyři chlapci jedli v tichosti, zatímco dospělí vedli svoji vlastní konverzaci. Nakonec všichni dosnídali a Simon se rozloučil, pevně objal svého zelenookého přítele a zmizel krbem poté, co mu Harry dal trochu Letaxového prášku, aby byl s to přijít zpátky na svatbu. Narcisa s Luciusem se omluvili krátce nato. Lucius, protože měl „práci“, kterou dělal pro ministerstvo a Narcisa, protože ji Voldemort pověřil zařizováním svatby. Dudley s Dracem odešli na Famfrpálové hřiště, kteří už živě mluvili o sportu obecně a konkrétně o Famfrpálu. A Severus zmizel do své laboratoře, udělat několik léčivých lektvarů, aby doplnil zásoby na ošetřovně.
„Tak,“ řekl Harry, jen aby něco řekl, „můžeme jít?“
Voldemort přikývl a vedl je přes Malfoy Manor do parku. Šli chvilku v tichosti a nebylo to příjemné ticho, spíše jako velmi napjaté a Temný pán si všimnul, že jeho mladý snoubenec vypadal nervóznější s každým úderem srdce. Ale on prostě nevěděl jak začít, aniž by zněl jako roztoužený puberťák nebo koktající idiot.
„Je něco, co bys rád o mně věděl, Voldemorte?“ zeptal se zkusmo malý Nebelvír a vzhlédl s vytřeštěnýma zelenýma očima.
„Tome,“ opravil ho Temný pán, aby se mu vyrovnal kuráží, a když se Harry tvářil skoro zmateně, rozvedl to: „Říkej mi Tome, protože se budeme brzy brát,“ bylo to opravdu úžasné, jak často dnes používal tento argument: měli by si promluvit, protože se budou brát; shledal Harryho atraktivním, ale to bylo v pořádku, protože se budou brát; miloval, jak se Harryho oči rozsvítily po každém obdrženém dárku, ale to bylo v pořádku, protože se budou brát; cítil žárlivost, která se jím řinula pokaždé, když malý Nebelvír někoho objal nebo ho dokonce políbil, ale to také bylo oprávněné, protože se budou brát; a teď mu dovolil, aby mu říkal jeho křestním jménem, protože se budou brát.
„Tome,“ polevil zelenooký kouzelník, „chceš se mě na něco zeptat?“
„Vlastně mám docela hodně otázek,“ culil se Temný pán a shlížel na chlapce s havraními vlasy vedle něho. „Jsi na ně připravený?“
Harry se na něj nahoru jen plaše usmál a čekal na první otázku.
„Proč jsi souhlasil, že si mě vezmeš?“ zeptal se Voldemort zvědavě.
„Také jsi to ode mě nečekal?“ opětoval Harry a odkopl kamínek z cesty.
„Očekával jsem, že tě Brumbál přesvědčí, abys to přijal, ale moji Smrtijedi mi řekli, že jsi to přijal dobrovolně,“ objasnil Temný pán. „Takže se zajímám proč.“
„Jen jsem nechtěl, aby umíralo více lidí,“ mumlal Harry. „A já… já jsem nechtěl nikoho zabít, i kdyby to bylo příčinou tolika bolestí a smrtí.“
„Nechceš pomstít své rodiče?“ Tom zvedl jedno černé obočí.
Zelenooký kouzelník ovinul své paže kolem sebe a chvěl se, jakoby mu byla zima: „Já… nemluvme o tom, Tome, prosím?“ zašeptal nakonec a jeho oči se nemožně vytřeštily.
Bylo to v pořádku, že nemohl odolat těm prosebným očím, protože se budou brát: „Dobře, zeptám se tě na něco jiného: proč se zjevně přátelíš se svým bratrancem, když tě měl ve zvyku zmlátit?“
„Když jsme byli mladší, Dudley zbožňoval svého otce a chtěl být zrovna jako on, což byl na správné cestě, ale pak před jedním rokem nebo tak nějak, začal vidět takovou stránku svého otce, která způsobila, že si uvědomil, že se nechce stát jeho kopií,“ řekl Harry opatrně, aby neřekl příliš. „Omluvil se a požádal mě o druhou šanci, kterou jsem mu dal pod podmínkou, že by už nikdy neměl znova někoho zbít. Každý si zaslouží druhou šanci.“
„Každý?“ požadoval Voldemort.
„Ano, když udělám něco špatného, chci, aby mi lidé dali také šanci, abych to udělal znovu správně,“ uvedl tmavovlasý chlapec přesvědčivě.
„Severus, Lucius, Draco, ti všichni dostali druhou šanci?“ zeptal se Temný pán, zatímco přešli malý most.
„Draco mi dal druhou šanci,“ opravil ho Harry vážně. „A dokázal jsem pochopit, proč Severus jednal takovým způsobem, jak to dělal, ale myslím, že ti mohu říct, že ta Luciusova je druhá šance.“
„Co je mezi tebou a Brumbálem?“ doptával se vysoký muž, vzpomínaje na scénu na ošetřovně.
Harry chvíli uvažoval, jestli by měl skutečně Voldemortovi vyzradit všechna svá tajemství, ale pak se rozhodl, že chtěl-li, aby mu věřil aspoň trochu, měl by hned začít: „Loni se mě Severus pokoušel naučit Nitrobranu tak, abych byl schopný blokovat vize, které jsi mi posílal. Jak víš, nebyl jsem velmi úspěšný. Nicméně, naučil jsem se alespoň si všimnout toho, když se někdo hrabal v mé mysli. Brumbál to samozřejmě nevěděl a napadl mou mysl po incidentu na Oddělení záhad. Nejspíše chtěl vědět, jaký jsem měl pocit kvůli té věštbě – o které ti neřeknu, tak na to zapomeň – a jestli byl Sirius pravděpodobně mrtvý. Jenže to nezjistil, zato zjistil něco, co jsem držel v tajnosti po dlouhou dobu. Řekl jsem, že každému dám druhou šanci a to jsem udělal, ale Brumbál měl něco udělat s vědomím toho, co zjistil, což neučinil. Možná jsem mu měl povědět o určitých detailech mého života, stejně jako by to měl udělat s věštbou, ale neřekl jsem to, protože jsem se bál, že by s tím nic neudělal. A dokázal jsem mu odpustit, že kvůli tomu nic neudělal, když si tím nemohl být jistý. Ale po napadení mé mysli to věděl najisto a měl s tím něco udělat. To je důvodem, proč mu už nevěřím.“
„Takže Brumbál na tebe použil Nitrozpyt, něco zjistil, co jsi nechtěl, aby věděl a měl ti nějakým způsobem tak či tak pomoci, ale zklamal tě tím, že nic neudělal,“ shrnul Tom a Harry kladně přikývl. „Předpokládám, že mi nechceš říct o tom, co zjistil, že ano?“
„Ano,“ opět souhlasil zelenooký kouzelník, který se tvářil nepohodlně. „Nemá to s tebou nic společného, tak dobře, trochu – ale řekl jsem to jednou pouze jediné osobě, prosím, dokážeš mě pochopit, Tome?“
„Neočekávám to od tebe, stejně jako od tebe neočekávám, že mi povíš o věštbě,“ ujistil ho Voldemort.
„Stejně si nemyslím, že je ta věštba tak důležitá,“ pokrčil Harry mírně rameny. „Chci tím říct, jestli bys neslyšel část věštby, nemohl bys pronásledovat mě a mé rodiče, že ano? A tedy by se smrtící kletba nemohla obrátit proti tobě. K čemu je dobrá věštba, když je příčinou událostí, které se přihodily?“
Tomovy rty se trošku zvedly, když odpověděl: „To určitě dává smysl. Co kdybychom úplně ignorovali věštbu a čekali na to, co se stane, aniž bychom do toho zasahovali?“
„To zní jako plán,“ usmíval se Harry souhlasně. „A propos, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ přijal Voldemort s teplým světlem ve svých očích, když se díval na malého Nebelvíra.
„Lucius se mi to už pokusil vysvětlit, ale nejsem si jistý, jestli jsem to vše pochopil, takže byl bych raději, kdybys mi sám řekl, proč tohle děláš?“ zeptal se černovlasý chlapec při procházení.
Právě procházeli ovocným sadem s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi a broskvoněmi, které všechny nesly svá lahodná břemena.
„Po absolvování Bradavic jsem se pustil do zničení všech mudlů a přinutil je pykat za vše, co se v mém životě pokazilo, ale neplánoval jsem to dělat zcela ilegálně. Začínal jsem s mnoha peticemi a dokonce jsem měl práci na ministerstvu, nicméně když se úspěch nedostavil, pustil jsem se do černé magie v naději na nalezení rychlejší cesty. Ale nyní jsem si začal uvědomovat, že tato cesta není vůbec rychlejší nebo účinnější. Mám nejvlivnější rodiny jako mé stoupence, ale udělat z nich zločince není nejlepší způsob, jak zajistit jejich společenské postavení. Lucius mi řekl, že ti vysvětlil, jak slibný účinek bude mít smlouva na veřejný názor Kouzelnického světa,“ opatrně vysvětlil Voldemort a pozoroval svého ženicha.
Harry zprudka zastavil a zíral nahoru na vyššího muže: „Stále plánuješ zabít všechny mudly, Voldemorte?“ jeho tón byl ledový stejně jako jeho oči. „Protože jestli plánuješ, zabiju tě bez ohledu na důsledky.“
„Ne,“ řekl Tom překvapivě jemně. „Nepřinutím tě tohle udělat. Stále nemám rád mudly, ale vzhledem k tomu, že někteří z nejvíce talentovaných čarodějek a kouzelníků, které znám, jsou narození mudlům nebo jsou dvojí krve, tak jsem změnil mé plány. Nelíbí se mi, jak je v těchto dnech řízeno ministerstvo a budu ho ovlivňovat tak, aby se jejich politika sešla s mými očekáváními, ale slibuji ti, že nikoho nezavraždím, Harry.“
Menší kouzelník nadějně vzhlédl, jeho oči byly zářivější než obvykle, než opatrně zatahal za Tomovu ruku a plaše se na něj nahoru usmál: „To je dobře. Můžeme si na chvilku sednout?“
Temný pán vedl svého menšího společníka do stínu jabloně a přikryl pro ně zemi svým svrchním hábitem, aby si mohli sednout. Harry seděl vedle něho opřený zády o kmen, ale ne dost blízko, aby se dotýkal temného kouzelníka, ačkoli rozhodně blíž, než by normálně seděl s potenciálním nepřítelem.
„Měli bychom také projednat, které dodatečné předměty budeš mít příští rok,“ začal Tom, jakmile se pohodlně usadili.
„Proč chceš, abych se učil ještě víc věcí, Tome?“ ptal se Harry, přitom si hrál s lemem svého trička. „Ne, že bych neměl chuť k tomuto nápadu, ale jsme stále více či méně na opačných stranách. Není to, abych tak řekl, kontroverzní trénovat svého nepřítele?“
„Ty už nejsi můj nepřítel, Harry,“ argumentoval Temný pán, přičemž vzal jednu z Harryho bledých rukou tak, aby si přestal ničit své oblečení. „A kromě toho, že by se mi nelíbila představa strávení života s hlupákem, dělám si spíše starosti o tvou bezpečnost. Vím, že nejsi vůbec bezmocný, ale zatímco můžu ručit za mé Smrtijedy, tak to nemůžu udělat za stranu Světla a musíme počítat s tím, že někteří z nich nebudou reagovat pozitivně na to, že jsi mým manželem.“
„A co bys navrhoval?“ opáčil černovlasý chlapec, který držel svou ruku dokonale klidnou.
„Severus souhlasil, že tě bude opět učit nitrobranu a nitrozpyt,“ vyjmenovával červenooký kouzelník. „Rodolfus a Rabastan Lestrangeovi tě budou učit, jak se ubránit bez magie – bojová umění a já ti pomůžu s tím, jak se stát zvěromágem a některá obranná a útočná kouzla z bílé magie. Pokud budeš chtít dělat něco jiného, musíš mi to říct, abych ti mohl najít vhodného učitele.“
„Madame Pomfreyová mi řekla, že jí můžu pomáhat na ošetřovně dvakrát týdně,“ mumlal Harry a krátce vzhlédl. „Opravdu bych tuto nabídku rád přijal a naučil se něco o léčení…“
„Pak bys ji měl přijmout,“ Tom stiskl malou ruku ve své. „Schvaluješ všechno to ostatní?“
„Schvaluju Severuse a myslím, že schvaluju tebe jako mého učitele, ale pokud Lestrangeovi bratři jsou něco jako Bellatrix, tak odmítám, aby mě učili,“ odpověděl Harry.
Tom se málem usmál: „Podle mého názoru si nejsou velmi podobní, a pokud bys jimi vážně opovrhoval, poohlédnu se po někom jiném,“ vstal, oprášil si své oblečení a vztáhnul jednu snědou ruku k Harrymu, aby ji přijal. „Pojďme zpátky dovnitř, Harry.“
Bylo v pořádku, že kráčeli ruku v ruce v přátelském tichu, a že si to užíval, si Voldemort zdůvodňoval tím, že se budou brát.
Když procházeli kolem Famfrpálového hřiště, ozval se nadšený jásot a Dudley Dursley přistál spíše neelegantně před nimi. Nemůžete očekávat, že mudla bude Famfrpálovým profesionálem po pouhých pár hodinách, že?
„Vyžle, Famfrpál je skvělý. Můžu dokonce používat koště,“ vykřikoval svalnatý blonďák. „To je taková legrace.“
Drobný tmavovlasý kouzelník se jemně usmál nahoru na druhého chlapce: „Mohl bys nám dát chvilku, Dudley,“ požádal. „Nebude to na dlouho.“
„Jasně, ale pospěš si, Dracovi přátelé přišli a myslím, že jsem konečně pochopil všechna pravidla a oni navrhli, že si trochu zahrajeme,“ naléhal Dudley a zmizel, aby se přidal k ostatním hráčům.
„Takže to znamená, že se uvidíme za tři dny,“ řekl Harry ostýchavě a obrátil se zpátky k Temnému pánu.
„Jen ještě jednu otázku: proč ses nikdy neobtěžoval spravit si svůj zrak?“ tázal se Tom. „Je na to jen jedno jednoduché kouzlo.“
„Nechtěl jsem dát novinářům další důvod k napsání dlouhých příběhů o mně a možných příčináchou mé nové marnivosti,“ povzdechl si Harry a šoupal nohama.
„Nevadilo by ti, kdybych provedl to kouzlo?“ zeptal se červenooký kouzelník. „Koneckonců veškeré noviny budou psát o naší svatbě, tak teď by na to byla vhodná doba.“
Zelenooký chlapec sklonil hlavu tak, aby Tom nemohl vidět ublížený pohled v jeho očích: „Dobře,“ takže si myslí, že jsem ošklivý, pomyslel si Harry, a kdo by si to nemyslel? A čekal, dokud se jeho zrak nestal rozmazaným, než odložil své brýle a znovu promluvil. „Uvidíme se za tři dny, Tome. Na shledanou.“
Voldemort se stále divil, co přineslo tuto náhlou změnu – byli uvolnění, že? Těšili se ze své společnosti – zatímco se Harry už přidal k ostatním mladým, a když se konečně vrátil do přítomnosti, nějak se přemístil do hradu; činilo mu jakési potěšení z toho, že tam přinejmenším nestál a nezíral němě po Harrym. Ale stále nevěděl, co udělal špatně – ne, že by ho to zajímalo, nebyl zde vůbec žádný důvod, aby třeba je pomyslel na Harryho kvůli něčemu jinému, než pro zjištění, jak z této nové situace vytěžit prospěch. A proč stále nemohl přestat myslet na obrovské zelené oči, hedvábné černé vlasy a štíhlé, svůdně se houpající boky, byl si jistý, že je mohl snadno obepnout svýma rukama?… Och, dobře, měl dovoleno takto přemýšlet, protože se budou brzy brát…
15. Výjimka z pravidla
Harry přešel na druhou stranu, aby se připojil k bratranci a ke Zmijozelům. Jeho oči byly vlhké, ale prozatím to ignoroval a blížil se k nim s malým úsměvem, který mu pohrával na rtech, když viděl Dudleyho, jak se vznáší pouhý metr nad zemí a snaží se udržet balanc, zatímco všichni čtyři Zmijozelové dělali rádoby užitečné komentáře.
„Ahoj, Vyžle,“ pozdravil ho Dudley vesele. „Podívej se na tohle, já můžu létat.“
„Velmi úchvatné,“ škádlil ho tmavovlasý chlapec, načež se otočil a nesměle pozdravil Pansy Parkinsonovou, Theodora Notta a Blaise Zabiniho.
„Není potřeba být tak stydlivý,“ pokárala ho špinavě plavovlasá dívka a obtočila jednu paži kolem ramen menšího chlapce, který sebou trochu trhnul. „Draco a my jsme trochu mluvili a dohodli jsme se, že se správným vlivem, který zajistíme, z tebe můžeme udělat čestného Zmijozela. Co tomu říkáš?“
„Bude to pro nás znamenat hodně práce,“ Blaise vydal dlouhý útrpný povzdech. „Ale my jsme ochotní nést toto břemeno, protože doufáme, že budeš pro naši kolej cenný přírůstek,“ zazubil se, čímž ukázal perlově bílé zuby a zároveň položil paži kolem Harryho ramen.
„Přeloženo do obecného jazyka, žádají tě, jestli mohou být tvoji přátelé,“ skočil jim do řeči Dudley. „Dokážeš si představit máminu tvář, pokud by mě viděla létat na násadě koštěte?“
„Tak přijímáš naši nabídku?“ požádala ještě jednou Pansy, a když Harry plaše přikývl, zavřískala a objala ho, téměř nebohého chlapce. „A teď zahrajeme si Famfrpál.“
Po malém dohadování se nakonec rozhodlo, že Ted s Dracem budou jeden tým, zatímco Blaise s Harrym budou druhý tým. Budou hrát všichni jako střelec a chytač v jednom. Pansy souhlasila dělat brankáře a Dudley byl nadšený, že bude dělat odrážeče, samozřejmě zaměřený na oba týmy. Hráli malou chvíli a Harry musel připustit, že Draco byl opravdu zatraceně dobrý střelec, i když pro něj bylo trochu obtížné se na něj soustředit, protože pořád hlídal Dudleyho a párkrát ho přidržoval na koštěti. Nikdo nebyl doopravdu překvapený, když Harry chytil Zlatonku v průběhu dechberoucího kousku (musel opět zachránit Dudleyho) a jejich tým zvítězil v poměru 200:80, ačkoli Draco tvrdil, že za to vděčil Dudleymu, který dobře odrážel potlouky od Harryho.
Protože zmeškali oběd, šli všichni do Dracova pokoje a požádali jednoho z domácích skřítků, aby jim přinesl něco k jídlu; v pokoji mluvili o škole a učitelích, Famrpálu (Dudleyho oblíbené téma) a dokonce o svých rodinách.
Pansy má starší sestru, která absolvovala Bradavice před dvěma roky a nyní pracuje jako realitní makléřka jak pro Kouzlenický svět, tak pro Mudlovský svět. Její rodiče se rozvedli, když Pansy byly pouze čtyři a od té doby žije s matkou, která si vydělává na živobytí svým malým cateringovým servisem. Nebyli tak děsně zazobaní jako Malfoyovi, ale měli více, než potřebovali.
Blaisovi předci se přistěhovali z Itálie před dvěma staletími, ale stále můžete vidět jejich původ v jejich tmavě zbarvené pleti a v tmavých vlasech. Je jedináček stejně jako Draco a strávili skoro celé dětství spolu, mnohdy doháněli své rodiče k šílenství. Jeho matka pracuje na Odboru záhad, takže nikdo neví, co dělá celý den a jeho otec spravuje jejich rozsáhlé jmění.
Ted byl po Harrym nejmenší (ačkoli ještě převyšoval Nebelvíra) a má šestileté sestry dvojčata. Když byl mladší, onemocněl dvakrát v jednom roce zápalem plic a od té doby se o něj jeho matka trochu více starala. Jeho otec je právník a samozřejmě Smrtijed.
Když se hovor stočil k Harryho rodině, řekl jen, že žije s tetou a strýcem a samozřejmě s Dudleym, a že není nic, co by k tomu dodal. Na tvářích ostatních, kromě Dudleyho, se zračila nespokojenost s touto odpovědí, koneckonců všichni řekli jeden nebo dva příběhy o svých životech, ale jen jak Pansy kvůli tomu otevřela pusu, ozvalo se zaklepání na dveře a Siriusova hlava se objevila v mezeře.
„Ahoj všichni, přerušil jsem něco, nebo můžu na chvilku vejít?“ pozdravil a pootevřel dveře o trochu více.
„Samozřejmě, pojď dál,“ pokynul Harry. „Je všechno v pořádku? Kde je Remus?“
„Všechno je perfektní,“ rozzářil se Sirius a lehce objal svého kmotřence. „Tohle byl ten nejlepší den v mém životě. Jen jsem ti chtěl poděkovat a zjistit, jaký byl tvůj den. Remus je v našem pokoji,“ spiklenecky se zazubil.
Harry na něj chvilku zíral, než zčervenal a zaúpěl: „Tohle jsem nepotřeboval slyšet, Siriusi. Nechutná představa!“
„Hej, tohle nesu nelibě,“ kňoural Sirius, ale na tváři měl obrovský široký úsměv, který Harry samozřejmě nemohl vidět, protože měl hlavu schovanou v jeho náručí. „Když si myslíš, že jsem tak odpudivý, tak bych měl hned odejít, pokud je to všechno, co si mi chtěl říct?“
„Tři věci, Siri,“ opáčil černovlasý mladík. „První, jsi nemožný. Druhá, nemyslím si, že jsi odpudivý. A třetí, bav se, ale nechci poslouchat žádné detaily – vůbec.“
Rozesmátý Sirius odcházel z pokoje: „Dobrá, dobrá, budu od tebe pozdravovat Remuse – jestli si najdu čas.“
Harry opět schoval hlavu a úpěl: „Nechutná představa! Nechutná představa!“
„Nevím, co tě tak vyvedlo z míry,“ zakročila Pansy. „Chci tím říct, že ten chlapík je fakt sexy!“
„To je můj kmotr,“ povzdechl si Harry. „A je dohromady s profesorem Lupinem. Prostě nechci přemýšlet o tom, jak se milují, protože jsou téměř jako moji rodiče.“
Všichni se na chvilku či dvě tvářili zamyšleně, než výraz poznání přešel jejich tvářemi tak, že se rychle změnil do jednotného podobného jako Harryho.
Dudley se ošíval a mnul si své spánky: „Teď mám já enchutnou představu o mých rodičích, jak dělají… to.“
Harry drasticky zbledl: „Do prdele, budu zvracet,“ nadával předtím, než se hnal do koupelny.
Bylo divně uklidňující viset přes toaletu a zvracet všechno, co měl v žaludku. To je to, co dělával pokaždé, když ho strýc přinutil dělat… to – jak to Dudley tak výmluvně řekl. Kdepak, žádný sex. Sex by bylo nějak snadnější vydržet. Strýc Vernon ho prostě vrazil na postel nebo přitiskl ke zdi a znásilnil ho zezadu. Nepotřeboval vidět nenávist a chlípnost na strýcově tváři nebo způsob, jak škubal jeho penisem. Nepotřeboval ho vidět vůbec a mohl předstírat, že to nebyl jeho strýc, jen někdo jiný, možná ten opilec, který ukradl jeho panictví, to nepovažoval za důležité, protože to nebyl jeho strýc, nikdo z jeho rodiny, protože jeho rodina se o něj starala. Harry věděl, že lže sám sobě.
Nebylo mnoho, co by vydávil ze žaludku, protože se celkem moc nenajedl, neboť si jen pomalu uvykával na normální porce jídla. Ale tohle způsobilo, že se cítil přece jenom lépe.
Vypláchl si ústa a šel zpátky do druhého pokoje, stále vypadal tak bledě jako duch.
„Mrzí mě to, Harry,“ zvolal Dudley, jakmile si ho všimnul jeho bratranec. Pohnul se, aby objal menšího chlapce, ale Harry se vyhnul: „Jsem v pohodě.“
„Podle mě nevypadáš v pohodě,“ argumentoval Draco, který se díval znepokojeně. „Slyšeli jsme tě zvracet.“
„Tak tedy, pak si můžete být jistí, že vaše uši fungují správně,“ řekl Harry chladně (měl nechat klobouk, aby ho zařadil do Zmijozelu – mohl by ze sebe dělat něco jiného, aniž by mrknul okem). „Pokud mě omluvíte.“
„Vyžle,“ prosil Dudley, když Harry téměř došel ke dveřím. „Zůstaň, prosím? Nebudeme tě trápit, slibujeme, že jo, lidi?“
Zmijozelové rázně přikývli a Draco poplácal místo mezi sebou a Blaisem: „Pojď sem, Harry. Slibujeme, že ti opět nepřivodíme zvracení.“
Harry chvíli váhal a pak si sednul, přičemž si přitáhnul kolena k hrudi a ovinul kolem nich své paže: „Jsem v pohodě.“
Nikdo nic neodpověděl. Samozřejmě mu nevěřili – většinu času nevěřil ani sám sobě, takže se to dalo čekat.
Pamětlivý Harryho dřívější reakce, Draco pomalu položil paži kolem jeho malých ramen a přitáhl si ho blíž, dokud se Harryho hlava neopřela o jeho hruď. Blonďák měl svá podezření jako nejspíše všichni v tomto pokoji, ale podezření nebyla dost dobrá, když jim někdo čelil, a když byl někdo schopný ukrývat své emoce jako Zmijozel, tím to bylo dokonce obtížnější. Bylo to jaksi děsivé. Viděl Harryho plakat mnohokrát za posledních pár dní a většinu času vypadal, že nosí srdce na dlani, nicméně ve chvílích jako je tato, nebo když pozdravil Voldemorta, to bylo, jako by Harry uzavřel všechny své pocity a stal se bezemoční schránkou. Blonďák hádal, že to byl druh obranného mechanismu, takže otázka byla pouze ta, z čeho měl křehký Nebelvír takový strach.
“Smím se tě na něco zeptat, Harry?“ zeptala se Pansy opatrně a vytáhla Draca z jeho dumání. „Je to docela osobní, takže kdybys nechtěl odpovídat, tak to dokážu pochopit.“
„Myslím, že by mi pomohlo, kdybys tu otázku doopravdy položila,“ zamumlal Harry, stále s hlavou opřenou o hruď Ledového prince.
„Tak dobře, všichni víme, že si budeš za dva dny brát Temného pána,“ začala a zněla trochu nervózně. „A já vím, že všichni Nebelvíři si myslí, že by se měli brát pouze z lásky, takže by mě zajímalo, jestli si myslíš, že ho někdy budeš milovat?“
„Klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ zamumlal Harry, jeho hlava sklouzla dolů po Dracově hrudi tak, že nyní spočívala na jeho stehně.
„Co to bylo?“ požadoval Blaise. „Nepochytil jsem to celé.“
„Klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu,“ opakoval zelenooký kouzelník trošičku hlasitěji. „Já jsem to odmítnul.“
„Ty jsi to odmítnul?“ ověřoval si Ted. „Nemůžeš odmítnout klobouk, zařadí tě tam, kam patříš.“
„Nechtěl jsem být ve stejné koleji jako Draco,“ přiznal se Harry. „A Ron mi řekl, že všichni Temní kouzelníci pocházeli ze Zmijozelu, tak jsem to odmítnul.“
„Opravdu jsem na tebe udělal špatný dojem, co?“ zeptal se Draco řečnicky a pročesával rukou Harryho husté vlasy.
„Ale neodpověděl jsi mi na otázku,“ připomněla Pansy. „Budeš někdy milovat Temného pána?“
„Ne, pokud se tomu lze vyhnout,“ odpověděl Harry a na zmatené pohledy, které obdržel, dodal. „Kdybych se měl do něj zamilovat, znamenalo by to, že ho miluju, ale ne, že on miluje mě. Nechci strávit můj život s někým, kdo mi nikdy nebude opětovat to, co cítím.“
„Takže bys raději strávil zbytek života s někým, koho nenávidíš?“ zeptal se Dudley nevěřícně. „To nemůžeš myslet vážně!“
„Není pravda, že ho nenávidím,“ protestoval Harry a díky tomu přijal více zvláštních pohledů. „Já nenávidím Bellatrix Lestrangeovou a Petra Pettigrewa, ne Toma. Nenávidím, co dělá a co udělal, ale myslím si, že dokážu pochopit alespoň některé z jeho motivů.“
„Toma?“ promluvili všichni Zmijozelové sborově.
„Řekl, že bych mu mohl takto říkat,“ mumlal Harry. „Myslel jsem, že byste neocenili, kdybych mu říkal Voldemort,“ všichni sebou současně trhli. „Vidíte.“
„Takže si budeš udržovat odstup?“ zeptala se opět Pansy. „To by se mohlo ukázat být obtížné, protože se s ním musíš milovat jednou za týden.“
„Znám podmínky smlouvy, Pansy, díky,“ vymáčkl ze sebe Harry a krátce zavřel oči.
„Och, omlouvám se, Harry,“ okamžitě se omlouvala čarodějka. „Jen jsem se snažila přijít na nejlepší způsob, jak ti pomoci.“
„Teď si myslím, že by mi nesmírně pomohlo, kdybychom změnili téma,“ odpovídal Harry žertovně. „Dělám zatraceně dobrou práci při nahrazování všech myšlenek na tuto svatbu za myšlenky na jednorožce a duhy. Měli byste to jednou zkusit, protože je to opravdu posilňující…“
„Ó, skvělé, pojďme mluvit o Famrfpálu,“ vykřikl Dudley, který ignoroval kolektivní zabručení. „Je pravda, že chytači jsou nejvíce napadáni?“
Ted byl jediný, kdo mu věnoval unavené kývnutí, ale to ho přinejmenším neodradilo a vesele klábosil, dokud ho Draco nepřerušil.
„Co kdybychom se podívali na další film?“ navrhl a všem se zvedla nálada. „Říkal jsi, že máš nějaké další.“
Byla dřina přesvědčit Dudleyho, ale nakonec všichni přešli do Harryho pokoje, kde byl Dudleyho notebook a sledovali „Sedm let v Tibetu“. Samozřejmě na dívání byl tento film poněkud dlouhý a bylo už po půlnoci, když se začali dívat, takže nikdo opravdu neviděl konec a v polovině filmu všichni rychle usnuli.
Tak dobře, všichni kromě Harryho, který ještě nebyl dost unavený na to, aby se přinutil ke spánku. Noc strávená v Dracově posteli byla špatná dost a pro něj trvala chvilku. Harry nevěděl, jak dlouho vlastně spal – snad dvě hodiny, i když o tom pochyboval – ale když se vzbudil z noční můry a našel paže kolem sebe, zpanikařil a pokusil se vydrápat pryč, tiše prosil, aby ho nechal jít, ať se to opět nestane, ne znova, ne strýčku Vernone, prosím. Draco byl určitě tvrdý spáč. Když se konečně uvolnil a lezl na druhý konec postele, ač ze zkušenosti věděl, že uniknutí by to jen zhoršilo. Schoval hlavu do rukou a jemně šeptal ne znova, prosím, ne, nech mě jít, budu hodný. Nikdy by tato slova neřekl nahlas, bylo by to hloupé, protože, ačkoli se snažil namluvit si, že si tím zachovával svou hrdost a důstojnost, sotva měl některou z nich zachovanou, a v myšlenkách se sám cítil ubohý a bezcenný – malou děvkou, jak vždycky říkával jeho strýc. Snad pokud by prosil, strýc by přestal, ale to bylo pouhým zbožným přáním a to Harry věděl. Harry věděl docela mnoho, nyní věděl, že ho jeho strýc znásilňoval, a že nebylo přípustné, aby to strýc dělal, pro děti nebylo normální být znásilňovány, jak si myslel prvních pár let, co se to dělo. Hodné děti dostávaly sladkosti, zlé děti dostávaly znásilnění, je to jednoduchá teorie a držel se podle tohoto názoru docela dlouhou dobu. Všechno bylo mnohem snazší snést, když jste si mysleli, že jste si to zasloužili, pokud se to týkalo těchto věcí. Nikdy skutečně nechápal, co na něm bylo tak zlého a prostě usoudil, že se takový narodil – stejně jako některé ovce byly černé a některé bílé. Nyní věděl, že se nenarodil, aby byl znásilňován, a že strýc Vernon byl ten, kdo dělal něco špatného, bohužel to způsobovalo pouze, že se cítil bezmocný a špinavý. Předtím to jen bolelo. Kdo by ho vůbec mohl milovat? Všichni říkali, jak ho mají rádi, ale neznali pravdu. Dobře, Severus ji znal, ale to bylo jiné, protože si Mistr lektvarů o něm myslel, že byl slabý a jak by se asi mohlo slabé dítě postavit tlustému mudlovi? Ale Harry znal pravdu, nebyl slabý, jeho moc mohla soupeřit s Voldemortovou a Brumbálovou, měl by být s to sám se ubránit proti jednomu Mudlovi. Ale nebyl, protože to byla jeho rodina, a kdo by ho asi mohl milovat, kdyby ho nemohla milovatani jeho rodina? Takže to vydržel, pomalu uvnitř umíral a tiše prosil. Po době, která se zdála být hodinami, se nakonec uklidnil a stočil se do pevného klubíčka a ukryl se pod dekou.
A to je čas, kdy začaly noční můry o Voldemortovi. Vždy je měl, ale jako dítě je pokládal za bujnou fantazii. Nevěděl, že ten děsivý muž s červenýma očima nebo jeho oběti existují, stejně jako nevěděl, že existuje taková věc jako magie. Děsilo ho to, to ano, ale noční můry nepřicházely moc často a brzy na ně docela zapomněl. Když přišel do Bradavic, přestaly téměř úplně, pouze do té doby, než se vrátily po Voldemortově zmrtvýchvstání. Nejprve to byly jen sny o tom, jak Cedrik a Sirius zemřeli, nebo v Siriusově případě jak si myslel, že zemřel a to bylo jaksi v pořádku, protože všichni mají jednou za čas noční můry. Ale pak už to nebyly normální noční můry, protože u chlapce-který-přežil nebylo nic normální. Rozvinuly se do vizí, ne do takových vizí, které si profesorka Trelawneyová tak ráda vymýšlela, ne, tyhle byly skutečné. Byly horší, když byly stále o válce a o Voldemortovi, který každou noc zabíjel nebo mučil několik Mudlů nebo ty narozené Mudlům. Harry cítil každou kletbu, slyšel každý bolestný výkřik, každý rezignovaný vzlyk, každou zrádnou myšlenku na důvodné vzdání se. Mohl cítit zoufalství obětí a Voldemortovu spokojenost, když všechno, co bylo zanecháno, byla naříkající hromada krve, kostí a masa. Někdy na sobě mohl cítit jejich oči, které ho prosily o pomoc. A on to udělal, vzal si jejich bolest, Voldemort si toho nikdy nevšimnul a jeho takzvaní přátelé druhý den viděli pouze tmavé kruhy pod jeho očima, ale když se na ně usmál, dokonce i když to bylo falešné a napjaté, okamžitě se přestali strachovat a vrátili se ke svým životům; dělali si starosti kvůli školní práci (Hermiona) nebo dalšímu Famfrpálovému zápasu (Ron). Nyní, jediní, které Voldemort občas mučil, byli Smrtijedi, ale Harry si stále bral většinu jejich bolesti a nikdo si toho nevšimnul. Věděl, že to bylo nebezpečné a pravděpodobně by ho to nakonec mohlo zabít, ale bylo horší nedělat nic, nechal je trpět bez nějaké pomoci. Harry byl zvyklý na bolest. A když nebyla žádná současná mučící setkání, vize z minulosti se přehrávaly před jeho očima a přesto, že nemohl změnit minulost, stále cítil odezvy každé kletby. Tohle bylo nejhorší, protože svým trápením nedělal nic dobrého pro oběti, ale nemohl to jen tak zastavit a nějak to přežil. Tohle ale neznamenalo, že byl dost silný, aby to vzal na sebe každou noc a to je důvod, proč nespával stejně jako zbytek jeho vrstevníků. Opatrně odtáhl Dudleyho paži ze svého břicha a šel po špičkách ven z pokoje poté, co vypnul notebook. Harry se rozhodl trochu prozkoumat Malfoy Manor, když se nemusel bát kvůli někomu, kdo by si usmyslel krást se kolem a slídit. Nikdy se nebál tmy – nejspíše za to mohlo jeho bydlení v přístěnku – a přesto, že to stále jaksi nahánělo husí kůži, si doopravdy užíval svou půlnoční toulku. Tmavovlasý chlapec dokonce šel ven do parku a krátce si sedl u říčky, poslouchal vítr a noční zvířata. Nebelvír pak šel zpátky dovnitř a do knihovny, kterou našel dříve, a kde strávil zbytek noci; četl si o kouzelnických zvycích, a co věděli, a co si mysleli o empatech. Jedna z těch knih srovnávala Kouzelníky (a čarodějky) a Mudly, jaké měli odlišné oděvy, rozdílné názory, a tak dále, a jak se jimi stávali. Byla zde jedna pasáž, která Harryho velmi zaujala, byla o tom, proč byly homosexuální vztahy přijaty v Kouzelnickém světě a dokonce, že to bylo jaksi normální:
Na rozdíl od Mudlů kouzelníci již dávno přijali homosexuální vztahy. Nedávný průzkum (fajn, už to nebyl nedávný průzkum, protože kniha byla vydána před deseti lety) nám ukazuje, že většina kouzelníků a čarodějek jsou přinejmenším bisexuální, což jim umožňuje tolerovat snadněji tento druh vztahu. Homofóbní Mudlové často tvrdí, že to je nepřirozené, protože cílem manželství je tradičně mít děti. Tohle však není problém v Kouzelnickém světě, protože kouzelníci a čarodějky mohou snadno otěhotnět pomocí lektvarů a jistých rituálů. V ojedinělých případech kouzelník má dokonce – stejně jako žena – přirozenou schopnost otěhotnět, ačkoli je u něj velmi pravděpodobné, že zemře po porodu nebo potratí. V tomhle případě je důležité, aby na těhotného kouzelníka nepůsobil byť i malý stres – zvláště emocionální stres – jak je možné, protože tito kouzelníci potřebují soustředit svou veškerou magii na své dítě. Nicméně, protože většina těchto „nositelů“ jak jsou obvykle nazýváni jsou velmi mocní, mají tendenci uvolnit velkou část náhodné magie, když jsou rozrušení…
Harry prásknutím knihu zavřel a stočil se ve svém křesle. Zatraceně úžasný, pomyslel si, teď se také musím bát, abych neotěhotněl. Tato pravděpodobnost nemůže být vysoká, že je opravdu nositel, ale byl si jistý, že pravděpodobnost přežití smrtící kletby byla dokonce nižší, a jestli se něco naučil v posledních letech, bylo to, že Harry Potter je bohy oblíbený příklad výjimky z pravidla. A on byl mocný, to nebylo možné popřít.
„Fajn, Pottere,“ napomínal se. „Nedělej si s tím starosti, pokud nevíš, jestli jsi opravdu nositel.“
Takže se dal dohromady a poté, co zjistil, že jeho nynější kniha nebyla v nejmenším užitečná, když začal být odhodlaný, pokud by měl být schopný přirozeně otěhotnět, tak přešel na jiné knihy. Byly tady nějaké testy, ale vyžadovaly hůlku nebo aspoň lektvar, a to první nemohl použít, zatímco to druhé mohlo zabrat příliš času, takže přešel dál. Zelenooký kouzelník se málem vzdal naděje, když narazil na dotazník, od kterého si sliboval, že mu dá obstojnou spolehlivou představu o tom, zda je nebo není nositelem.
Některé z těchto otázek zněly docela rozumně, jako například, jestli je menší než většina z jeho vrstevníků (což, jasně, je) nebo zda vypadá poněkud zženštile (což, nerad přiznal, že je), ale pak na druhou stranu, některé otázky vypadaly jen nesouvisle, jako, jaká je jeho oblíbená barva (zelená) nebo jestli má rád ananas (ano). Celkem bylo přes dvacet otázek a za své odpovědi dostal po jednom až pěti bodech. Pokud jste měli celkem přes devadesát bodů, jste nejspíš nositelem. Harry dvakrát zkontroloval své body, než zaúpěl a mnul si spánky. Zatraceně úžasný, vskutku. Sto tři je určitě přes devadesát, že ano?
Už bylo po rozbřesku, když Harry šel zpátky do svého pokoje, aby se osprchoval. Nikdo z ostatních ještě nebyl vzhůru, což bylo dobré, protože jinak by mohli vidět Harryho krátce se mihnoucí kouzlo, které odhalilo modřiny a nezhojená zranění, pokrývající každý kousek jeho těla.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. ☼