Nezáměrně tvůj - kapitoly 6 - 10

*****

6. Hosté


Když Harry vstoupil do Luciusovy hlavní pracovny (jediné připojené k letaxové síti), ihned spatřil tmavovlasou hlavu kmotra v krbu, který si zřejmě krátil čas foukáním popela na koberec v asijském stylu před ním.

„Siriusi!“ mračil se Harry, když si prohlédl, co natropil. „Opravdu velmi dospělé! Nemůžeš se pro jednou chovat slušně?“

„Nudil jsem se,“ trucovala hlava. „Neudělal bych to, kdyby se Malfoy odtud nevyřítil bez jediného slova.“

„Neodešel by,“ prohlásil Chlapec, který přežil a klekl si k němu, „kdybys ho neurazil. Máš být rád, že ti dovolil přijít.“

„Vážně můžu?“ vykřikl Sirius radostně. „Můžu přijít hned? Remus se chtěl setkat s některými dalšími vlkodlaky a mně se nelíbí být samotnému v tom prokletém domě…“

„Smíš,“ protáhnul Lucius opět se svým chladným výrazem, který vstoupil do místnosti se Snapem v závěsu.

„Skvělé!“ vykřikl zvěromág. „Zabalím si věci. Tak zatím!“

Hlava s ‚lup‘ zmizela.

„Není trochu moc důvěřivý?“ podivil se Snape. „Totiž, mohli bychom ho okamžitě předat Temnému pánovi. A já bych si to osobně dozajista vychutnal.“

„A měli byste mě za svého nepřítele,“ podotkl Nebelvír. „Sirius je hlavním důvodem, proč jsem souhlasil s tou smlouvou. Kdyby nebylo jeho… No, půjdu se převléknout.“

Vrátil se zpátky do svého pokoje, nebo Snapeova pokoje, tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšiml obrazu, který mu včera popřál příjemný den. Oblékl si pytlovité džíny, které mu samozřejmě byly moc velké a červený svetr od Weasleyových. Pokoj byl docela pěkný, ale v porovnání s Bradavicemi postrádal útulnost a pohodlí. Snapeovi se však patrně líbil. Slabě se usmál, když si vzpomněl na jeho výlev. Kdyby mu ještě před dvěma dny někdo tvrdil, že Severus Snape bude vyvádět kvůli ložnici pro hosty, řekl by mu, aby pozdravoval sestřičky u svatého Munga, a kdyby mu někdo tvrdil, že Snape použije slovo obdiv, aby popsal svou nejhlubší úctu k němu, měl by se vzdát všech nadějí na vyléčení svého duševního stavu. Jeho pohled padl na myslánku, s těžkým povzdechem vytáhl dvě vzpomínky a uložil je zpět na původní místo. Před zavřenýma očima se mu znovu přehrály ony scény a vynaložil veškerou sílu vůle, aby zadržel slzy. Aspoň teď měl raději Mistra lektvarů na své straně než za nepřítele.

Z rozjímání ho vyvedl rozhorlený křik a spěchal zachránit buď kmotra, nebo oba Zmijozely před vzájemnými útoky, i když pochyboval, že by Zmijozelové začali bojovat a Sirius snad krapet ustoupil ze své ješitnosti.

„Hned s tím přestaňte,“ zakřičel, jakmile upřel oči na trojici kouzelníků s tasenými hůlkami a zúženýma očima zlostí.

Tři páry očí se na něj stočily, a tak přikázal: „Teď mi dejte vaše hůlky a posaďte se!“

„Ale…“

„Ne, Siriusi.“

„Já…“

„Sedni si, Luciusi.“

„To je…“

„Severusi, hned!“

„Fajn, když jsme se teď všichni uklidnili,“ střelil významným pohledem na kmotra, „moc rád bych věděl, co způsobilo toto malé pozdvižení.“

Zavládlo nepříjemné ticho, během něhož oba Zmijozelové zahlíželi na zvěromága a ten jim tuto laskavost z celého srdce opětoval.

„Dobrááá,“ řekl Harry trochu mrzutě. „Pak se tedy všichni omluvte sobě navzájem. A ne, Siriusi, už je mi jedno, že to Lucius a profesor Snape začali, jen chci, abyste spolu vycházeli, a jestli to nezvládnete, budu pryč dřív, než byste řekli ‚já za to nemůžu‘. Rozhodnutí je na vás.“

„Omlouvám se, že jsem urazil tvoji rodinu, Malfoyi,“ mumlal Blackův dědic. „A omlouvám se, že jsem tě nazval Srabusem, Snape.“

„Díky, Siriusi,“ řekl jeho kmotřenec vděčně, přešel k pohovce a sedl si vedle něj.

„Omlouvám se za svá slova, že patříš zpátky do Azkabanu,“ řekl Lucius klidně a byl odměněn úsměvem.

„Děkuji, Luciusi.“

„Já vážně neřekl nic, za co bych se měl omluvit,“ prohlásil Mistr lektvarů tvrdohlavě. „Pouze jsem v sebeobraně vytáhnul svou hůlku a nepronesl jsem slova od chvíle, co Black vykráčel krbem.“

„Přece by ses měl za něco omluvit, protože je dost nevychované nikoho nepozdravit, když se vstoupí do místnosti,“ prohlásil Harry. „A nepovídej mi, že jsi Siriusovi nikdy nic neudělal, protože vím, že jsi udělal. Přece jsem neuvedl, že se musíš omluvit za dnešek…“

Snape se zřejmě nad tím zamyslel a odpověděl: „Omlouvám se, že jsem byl tak svázaný s minulostí, že jsem odmítal naslouchat tomu, co jsi říkal před dvěma roky v Chroptící chýši. Měl jsem tě alespoň nechat, abys mi ukázal svou část příběhu místo toho, abych tě dychtivě předával mozkomorům.“

„Děkuji, profesore Snape,“ mladík se na něj usmál.

„Proč mi zase říkáš ‚profesore‘,“ vyzvídal Severus. „Nevypadalo to, že jsi měl problém se ‚Severusi‘, když jsi mi řekl, abych sklapnul.“

Harry zčervenal a vysvětlil: „No, víš, takto je to víc zastrašující.“

Sirius se naplno smál a dokonce Lucius se nedokázal ubránit slabému chichotu, kdežto Mistr lektvarů se tvářil docela zaskočeně.

„Pane Pottere, nikdy jsem si nemyslel, že by záměna mezi křestními jmény a celými jmény mohla představovat nějaký rozdíl,“ přísně odvětil Severus poté, co se vzpamatoval.

„A proč mi právě říkáte pane Pottere? Myslím, že jste mě dnes ráno oslovoval pouze ‚Harry‘, pane profesore,“ zajímal se mladík nevinně.

„No, je to více zastrašu…“

Všichni vypukli smíchy, když se Mistr lektvarů náhle odmlčel a skřípal zuby.

„Můžeš mi tykat mimo vyučování,“ požadoval nebezpečně černovlasý profesor, který to tím trochu kazil, protože ostatní v pokoji se ještě široce usmívali, v tom okamžiku se objevil malý domácí skřítek a podával sušenky s čajem.

„Luciusi, bylo by možné vyměnit pokoje mezi mnou a Severusem, protože se zdál poněkud uražený, když mě našel ráno ve svém pokoji,“ zeptal se zelenooký kouzelník, vzal si jednu lahodně vypadající sušenku a přitulil se blíž ke kmotrovi, který mu okamžitě položil paži kolem ramen.

„Myslím, že to můžu zařídit,“ odpověděl plavovlasý muž a po chvilce uvažování dodal: „Možná, že bys chtěl bydlet v západním křídle. Není tak ‚sterilní‘, ale řekl bych, že více ‚útulné‘.“

„Jak to?“ zeptal se černovlasý mladík se zájmem.

„Jeden z mých předků jej dekoroval podle přání svého přítele, který tu strávil značné množství času,“ vysvětloval Lucius. „Vždycky jsem se podivoval, proč by se někomu nelíbil nějaký jiný pokoj, ale zřejmě jsi mi na to odpověděl. Nebylo však dlouho obýváno, proto musím poslat některého domácího skřítka, aby ho uklidil.“

„Kdo byl ten chlapík?“ zajímal se Sirius dychtivě a Harry si byl docela jistý, že chtěl potřást rukou tomu, koho nechali v rodině, jen proto, že majetek Malfoyů nepovažoval za bezchybný.

„V osmnáctém století byl jeho zdejší pobyt jen málo zdokumentován, ale má se za to, že byl velmi mocný a nadaný,“ odpověděl Malfoy.

„Paráda, Malfoyi. Prostě jsi mi nemohl říct, že to nevíš,“ stěžoval si zvěromág otráveně.

Harry ho lehce šťouchnul a obrátil se na Mistra lektvarů se slovy: „Vyhovuje ti to, Severusi? Zřejmě máš ty pokoje docela oblíbené.“

„Protože mají lektvarovou laboratoř,“ odpověděl tmavovlasý Smrtijed věcně.

„Pak to vše vysvětluje,“ usmál se mladík. „Mimochodem, co se stalo včera po našem odchodu? Popletal se probral?“

„Bylo to k popukání,“ smál se Sirius a dokonce i Severus se patrně bránil pozvednutí koutků. „Brumbál mluvil s Voldemortem, kdo ví o čem, když v té chvíli na ošetřovnu vtrhl ten hloupě se šklebící idiot a dožadoval se vidět ‚toho zatraceného kluka‘. Lestrange ho zdvořile informoval, že jsi už opustil školu. Ministr jasně nevěřil slovu a mínění Smrtijeda a uprchlíka z Azkabanu a hodlal si to sám zjistit, začal přesunovat postele a dokonce se pod několika plazil. Nebyl ani dost rozumný, aby použil hůlku a po své prohlídce mu trochu došel dech.“

„Pokusil se přesvědčit Pomfreyovou, aby mu dala posilovací lektvar, ale na ni jeho malá scénka moc dojem neudělala a řekla mu, že cítí odpovědnost pouze za zdraví studentů a učitelů, tím pádem by měl jít ke svatému Mungovi,“ pokračoval Severus. „Brumbál se ji sice snažil přesvědčit, ale trvala na tom, že je placena jen za jednání s drzými a tvrdohlavými spratky a nikoli za jednání s arogantními, neschopnými a namýšlenými ministry. Pak nás všechny vyhodila z ošetřovny. A abych nezapomněl, dala mi pro tebe tento sáček.“

Severus předal hnědý papírový sáček, který si Harry zamračeně převzal.

„Nevíš náhodou, co chce, abych s tím dělal?“ zeptal se poté, co rychle nakouknul do sáčku a zjistil, že se v něm nachází asi deset lahviček.

„Brát je, samozřejmě,“ odpověděl Mistr lektvarů. „A k tomu ti mám vyřídit, že pokud je nebudeš brát, utne ti hlavu. Také chtěla, abych se ujistil, že si vezmeš aspoň tři lahvičky denně, v opačném případě ji mám poslat sovu.“

„Malicherná sestřička!“ zamumlal Harry, a pak rychle za sebou vypil dvě lahvičky. „Spokojený?“

„Severus může být spokojený jen sledováním, jak někdo užívá jeho lektvary, ale já naproti tomu bych byl moc rád, kdybys mi vrátil mou hůlku,“ Lucius už nenechal svého přítele odpovědět.

„Já je ještě mám, že?“ chlapec se zamyslel. „Žádné zaklínání, jo?“

„Máš mé slovo,“ slíbil Malfoy vážně a Harry ostře rýpl loktem kmotra, aby zabránil dalšímu výbuchu emocí, teprve potom jim mohl předat jejich příslušné hůlky.

„Kam jsi říkal, že Remus šel?“ chtěl Harry vědět od Siriuse, ale dříve, než měl možnost odpovědět, ozvalo se z krbu hlasité volání: „Díky Merlinovi, jsi tady, Siriusi, měl jsem o tebe strach. Myslel jsem, že jsi zase na nějaké ze svých hloupých záchranných misí…“

„Vždyť jsem ti nechal vzkaz,“ bránil se Sirius, a když uviděl vlkodlakův nechápavý výraz, dodal: „Na kuchyňském stole! A nepodnikám žádné hloupé záchranné mise!“

Trojice mužů si takřka shodně pochybovačně odfrkla a Harry zase musel zasáhnout: „Remusi, co kdybys šel dál? Luciusovi by to určitě tak hrozně nevadilo a dobře vím, že klečení před krbem s hlavou v ohni není moc příjemné.“

„To bych byl velice rád, pokud nebude příliš na obtíž, že s sebou přivedu svého přítele,“ odpověděl Remus jako vždy zdvořile.

„Čím více, tím lépe,“ prohlásil Mistr lektvarů jízlivě a znělo to stejně tak špatně, jako by Voldemort zpíval veselé Vánoce dva dny před Božím hodem velikonočním.

Po obdržení souhlasného kývnutí Remusova plavovlasá hlava zmizela a vzápětí prošel krbem Remus celý následovaný mladým mužem ve věku kolem dvaceti nebo možná nanejvýš pětadvaceti let. Byl poměrně vysoký, s tmavě modrýma očima a plavými vlasy s bílými proužky. Jeho oblečení vypadalo trochu otrhaně a u mikiny mu chyběla polovina jednoho rukávu.

„To je Damian Lojack,“ představoval Remus a ukázal na mladého muže. „Damiane, seznam se se Severusem Snapem, Luciusem Malfoyem, Siriusem Blackem a Harrym Potterem.“

Damian si se všemi potřásl rukou a sedl si do křesla, v mladé tváři zkroušený výraz.

„Odkud vlastně znáte Lupina?“ zeptal se Lucius, jakmile se všichni usadili.

„Patřím k jeho smečce,“ odpověděl Damian, tato odpověď však jedině Smrtijeda mátla.

„Promiňte? Nemyslím, že jsem vás správně slyšel. Právě jste řekl, že patříte k jeho…“

„…smečce, ano.“

„Jako smečce…?“ zeptal se Mistr lektvarů svým nejlepším způsobem: já jsem učitel a raději mi odpovězte hned nebo si budete odpykávat trest po škole po zbytek vašeho mizerného života.

„Jako smečce vlkodlaků,“ jeho hlas zněl unaveně.

„Nedal byste si čaj nebo sušenku, pane Lojacku,“ nabídl Harry, když cítil jeho obavy a smutek.

„Vlkodlaci mají smečky? Snape se pochybovačně zakabonil. „To je poprvé, kdy jsem něco takového slyšel.“

„No, tady máš důvod, proč Remus dostal práci jako učitel obrany proti černé magii a ne ty,“ Harry napůl žertoval, jeho slova však byla na hraně, tak si řekl: raději s tím hned přestaň! „Nedáte si tedy něco, pane Lojacku?“

„Čaj by byl dobrý, pane Pottere a tykejte mi, prosím,“ vděčně odpověděl mladý vlkodlak.

Harry čaj přešel a řekl: „Vím, že to není moje věc a nejspíše mi to i tak řekneš, ale já bych opravdu chtěl vědět, z jakého důvodu ses setkal s Remusem, protože vím určitě, že se zřídka setkává s jinými vlkodlaky, že Remusi?“

Damian výrazně zbledl a měl chraplavý hlas, když odpověděl: „Včera byl úplněk a já… já jsem někoho kousnul.“

„Proč jste si nevzal vlkodlačí lektvar?“ zeptal se Snape příkře.

„Nemohl jsem si ho dovolit a ani neznám nikoho, kdo ho umí uvařit,“ zazněla rezignovaná odpověď.

„Šli jsme k rodině pokousané, protože jsme se chtěli omluvit a pomoci jim to překonat, nešlo to však příliš dobře,“ pokračoval starší vlkodlak unaveně. „Starali se více o sebe a získání odškodného než o tu dívku.“

„Kolik je jí let?“ zeptal se Harry.

„Jedenáct, letos začne chodit do Bradavic,“ vysvětloval muž s pískovými vlasy. „Ani nás nenechali si s ní promluvit. Řekli, že spí.“

„Ale nespala, že?“ řekl mladík. „Ona slyšela váš rozhovor. Slyšela, jak její rodiče požadovali peníze za jejich ztrátu, a když vás nazvali ‚netvory‘.“

„Jak to víte?“ zeptal se mladý muž užasle.

„Podle způsobu, jakým to Remus líčil,“ Harry lehce pokrčil rameny. „Je to čistokrevná rodina?“

Remus pomalu přikývl: „Je to rodina Thompsonových, tuším, že jsou třetí generací.

„Vlastně pátou,“ opravil ho Lucius. „Ale nevěděl jsem, že se zajímáš o původ.“

„Co jsou zač?“ řekl Harry roztrpčeně a nevšímal si jeho tázavého pohledu.

„Jestli tě zajímá, zda podporují stranu Světla nebo Temna, musím říci, že jsou na straně ministerstva.“

„Co kdybych se je pokusil přesvědčit, aby ti naslouchali, Damiane?“ nabídl Chlapec, který přežil. „Sice nemůžu nic slíbit, ale možná, pokud budeme mít štěstí, zbožňují mou osobu nebo mne aspoň považují za natolik mocného, abych je mrknutím oka všechny proměnil v ropuchy.“

„To by bylo skvělé!“ vykřikl mladý vlkodlak. „Nevadilo by vám, kdybychom šli hned? Chci to mít za sebou…“

„Půjdu s vámi,“ prohlásil Remus.

„Nechci, aby kdokoli z vás šel. Vždyť včera byl úplněk a ty, Harry, jsi jen před čtyřmi dny omdlel, a určitě ani jeden z vás není v kondici, aby jednal se členy ignorantské a hrubé rodiny toho nově kousnutého vlkodlaka,“ protestoval Sirius.

„Siriusi, ty víš, že bych nikomu nedovolil ublížit Remusovi, je to tak?“ řekl Harry a vyhledal jeho pohled.

„Jo.“

„A také víš, že Remus by udělal všechno, aby mě ochránil, že?“

„Ano, ale…“

„Vidíš, není třeba se obávat,“ uzavřel Harry zvesela a táhl oba vlkodlaky ke krbu. „Brzo se vrátíme. Co kdybys pomohl Severusovi s přípravou nějakých lektvarů nebo Luciusovi s rozkazováním jeho domácím skřítkům? Tak zatím!“ poté s ‚vžum‘ následoval Remuse krbem.

„Neopovažuj se,“ pohrozili oba Zmijozelové unisono a vykráčeli z pracovny, v níž nechali naštvaného Siriuse.




7. Pomoc vlkodlakům


Harry nenáviděl cestování letaxovou sítí, všechno to otáčení a prach, nemluvě o přistání, samozřejmě. Vždycky se divil, jak to Sirius a Remus dělají, že se zdá tak snadné ladně se vyhoupnout, ksakru, byl by rád, kdyby jen dopadl na nohy!

„Díky, Remusi,“ zamumlal, když mu zase pomohl vstát. „Vy jste pan a paní Thompsonovi?“

„Ano, a kdo jste vy, a co děláte v našem domě,“ vyštěkl šlachovitý muž s dlouhýma rukama a mírnou pleší.

„Přišel jsem k vám, abych si promluvil o vaší dceři,“ odpověděl neoblomně. „A já jsem Harry Potter.“

„Harry Potter?“ vypískla poměrně malá a boubelatá žena vedle něho. „Vidíš ho, Ede? To je skutečně Chlapec, který přežil… Je to čest mít tě tu, Harry. Můžu ti tykat, viď? Co pro tebe můžeme udělat.“

„Za prvé, chtěl bych, abyste mluvili na mě a ne o mně, jako kdybych byl nějaký nový gauč. Za druhé, žádám vás, abyste mi netykali, protože jsme se právě setkali a nemyslím si, že vás budu mít nějak moc v oblibě. Za třetí, omluvíte se těmto dvěma gentlemanům vedle mě za vaší dřívější nezdvořilost. Za čtvrté, chci, abyste mi ukázali pokoj vaši dcery a za páté, a to je nejdůležitější bod, tak dobře poslouchejte, budete vaší dceři pomáhat, jak nejlépe umíte a nikdy s ní nebudete jednat jako s netvorem,“ požadoval Harry s upřeným pohledem na ně. „A pokud vás zajímá, co se stane, jestli neuděláte to, oč vás žádám… Dovolte mi vám říct, že existuje velmi dobrý důvod, proč ze mě mají někteří lidé strach.“

„Ehm…“ pár ztratil slova.

„Rád bych mu ukázal pokoj vaši dcery,“ navrhnul Remus vstřícně.

„Druhé dveře na poschodí vlevo,“ zaskřehotal muž, nato se mu podlomila kolena a klesnul na polštář, který mu Damian podstrčil.

„Mockrát vám děkuji,“ zašveholil Harry a šel nahoru.

Dům nebyl nic ve srovnání se sídlem  Malfoyových a Harry skoro dokázal pochopit, proč rodina požadovala peníze. Tapisérie byly zažloutlé a všiml si, že v jednom rohu se začaly loupat. Schody byly značně prochozené a dalo se jen hádat, kolik nohou chodilo, skákalo a běhalo nahoru a dolů. Vše vypadalo zchátrale, nebo jako by se nikdo dlouho nestaral o renovaci. Druhé dveře měly na sobě cedulku se jménem ‚Tanea‘ a pár malůvek a byly zavřené.

Harry zaklepal, ale nikdo se neozval. S povzdechnutím vešel dál. Jeho kroky šly sotva slyšet, díky mnoha letům strávených s Dursleyovými. Ale i kdyby dupal tak hlasitě, že by i Hagrid zezelenal závistí, plakající dívenka s hlavou schovanou pod polštářem by si toho stejně nevšimla. „Taneo?“ oslovil ji laskavě a posadil se na postel vedle mladého vlkodlaka. „Vím, že to pro tebe není snadné, ale tohle ti nepomůže…“

„Vždyť nic nevíte…“ vzlykala dívka s plavovlasou kšticí. „Nevíte, jaké to je, být pokousán. On zničil celý můj život. Má rodina mě nenávidí a moji přátelé se už se mnou určitě nebudou chtít bavit. To je konec mého života. Nejsem už ani člověk, jsem netvor. Zůstanu sama.“

„Ale kdepak,“ řekl Harry laskavě. „Tvá rodina tě má moc ráda, ale ještě si nezvykla, že jsi vlkodlak. Mají strach, že ti nedokáží pomoci tolik, jak by chtěli, a že bys trpěla, když by nemohli nijak zmírnit tvou bolest. Tvoji přátelé tě kvůli tomu neopustí, a pokud ano, tvé přátelství si stejně nezaslouží, a vždycky si můžeš najít nové přátelé, až přijdeš do Bradavic. A věř mi, v Bradavicích je tolik lidí s jinými názory, kteří se nenávidí navzájem, že není možné, aby tě všichni nenáviděli. A pokud se to tak stane, slibuji ti, že tam budu stále pro tebe. Možná si to ještě neuvědomuješ, ale také jsi získala novou rodinu. Sice o tom nevím skoro nic, na rozdíl od Remuse, ale oddanost a přátelství uvnitř vlkodlačí smečky je legendární a vždy tě budou chránit. Je jisté, že se jednou za měsíc přeměníš, a nebudu ti namlouvat, že to není ani z poloviny tak hrozný, jak sama na to přijdeš, protože to není pravda, ale vlkodlačí lektvar to hodně zlepšuje a pomůže ti si tím projít. Profesor Snape je jedním z nejlepších současných mistrů lektvarů a určitě ho můžu přesvědčit, aby ho pro tebe vařil, a díky tomu sis neustále udržela lidskou mysl. No tak vidíš, nezůstaneš sama. A nechci, abys sebe nebo jiné vlkodlaky považovala za netvory. Musíš přijmout skutečnost, že to kousnutí nemůžeme napravit, jinak tě to bude uvnitř sžírat. Prosím, nečekám, že budeš za to ráda, ale aspoň se pokus s tím smířit a nech Damiana, aby se ti omluvil. Prosím…“

Nastalo napjaté ticho, pak Tanea konečně zdvihla hlavu, přestala plakat a vykulila oči, když uviděla, kdo seděl vedle ní. „Vy jste Harry Potter, byl… byl jste upřímný?“

„Samozřejmě,“ usmál se vřele zelenooký kouzelník. „A teď půjdeme dolů a promluvíme si s rodiči a Damianem, co ty na to?“

„Dobře,“ zamumlal mladý vlkodlak a váhavě vstal.

Mlčky sešli dolů, kde se setkali s ostatními, kteří strnule seděli v obývacím pokoji. No dobře, Thompsonovi a Damian seděli strnule, to ano, ale Remus se činil kolem, připravoval čaj a poklízel dům.

Harry se pousmál a vedl Taneu, aby se posadila k rodičům naproti modrookému vlkodlakovi a řekl: „Remusi, mohl bys sis na chvíli sednout?“

Remus přikývl a posadil se ke krbu do kaštanově hnědého křesla.

„Taneo, chci ti říct, že je mi to strašně líto,“ promluvil mladý vlkodlak po Harryho znamení, aby začal. „Chápu, že si tě tímto neudobřím, ale víc ti nabídnout nemůžu. Školím se, abych se stal léčitelem, proto nedostávám moc peněz. Brzy bych měl ale dokončit studium, a pak se ti pokusím vynahradit, co jsem provedl. A pokud se po tomhle ještě dokážeš na mě podívat, rád ti pomůžu si na to zvyknout. Opravdu mě mrzí všechno, co se stalo a…“

„To je v pořádku. Přijímám vaši omluvu,“ odvětila plaše hnědooká dívka. „A ocenila bych, kdybyste mi pomohl pochopit, čím jsem. Už jsme si přečetla jednu knihu, ale nebyla moc poučná a ráda bych byla co nejvíce připravená na další úplněk.“

„Damian a já ti pomůžeme a mám pro tebe pár knih ke čtení,“ slíbil Remus. „Ještě chvíli potrvá, než přijde další úplněk, a až budeš v Bradavicích, jsou tam již jistá opatření, abys nemohla nikomu ublížit. A oba zařídíme, abychom tam byli s tebou, a jak znám Harryho, bude tam také.“

„Jasně, že budu,“ vykřikl Harry. „A přesvědčím profesora Snapea, aby uvařil lektvar pro vás všechny, jsem si jistý, že bude mít radost. Paní a pane Thompsonovi, jestli skutečně potřebujete peníze, můžete mi poslat sovu a něčím vyhovím. To stejné platí pro tebe, Damiane. A Taneo, pokud by sis někdy potřebovala s někým promluvit, mám dvě bezchybně fungující uši a rád je použiju. Jestli nejsou žádné další otázky nebo požadavky, Remus a já vás teď opustíme…“

„Myslím, že budeme v pohodě,“ řekl mladý léčitel. „Děkuji vám mnohokrát, pane Pottere, jestli můžu někdy něco pro vás udělat, neváhejte mě požádat.“

„Stačí Harry, můžeš mi tykat,“ odvětil mladík. „Vlastně, můžete všichni, omlouvám se za svůj předchozí výlev, paní a pane Thompsonovi, byl jsem trochu rozčílený.“

„Vždyť jsi na to měl právo,“ usmála se paní Thompsonová. „Naše reakce nebyla nejlepší.“

„Díky, že jsi přišel, Harry,“ řeklo tiše plavovlasé děvče. „Hodně jsi mi pomohl a doufám, že tě brzy uvidím.“

„To není problém,“ odpověděl tmavovlasý kouzelník. „Přeji všem příjemný den.“

Přitom hodil trochu letaxového prášku do krbu, do něhož vkročil a vyslovil sídlo Malfoyových jako své cílové místo.




8. Žárlivost


Ano, skutečně nesnášel letaxovou síť. Sice to už zmiňoval, ale nevadí. Tentokrát mu na nohy pomohl Sirius a přísahal by, že zvěromág něco rád udělal, třebaže jen zvedl kmotřence z podlahy. Dalo se to celkem pochopit, když se rozhlédl, poněvadž v pokoji byl pouze přítomný znuděně se tvářící domácí skřítek (ani ne znuděně, spíše mrzutě, a kdo zná domácí skřítky, potvrdí, že rozrušit domácího skřítka natolik, že se to projeví v jeho obličeji, je poměrně náročné). Tudíž podle výrazu obličeje domácího skřítka se dalo usoudit, že se Sirius velmi nudil, ale jeden pohled do Siriusovi tváře byl všeříkající. Vklouzl zpátky na pohovku a začal zase kroutit palci. Harry byl přesvědčený, že už to dělal předtím, než přišel, protože na něj mlčky vyčítavě hleděl. Tento postoj byl zcela oprávněný, alespoň v Siriusových očích, když zůstal dvě hodiny v nudném pokoji bez lidské společnosti, zatímco přátelům nejspíš hrozilo, že je napadnou zuřiví členové rodiny a nepřátelé se baví nebo cosi dělají bez mrzutých domácích skřítků, jichž se ptal každé dvě minuty na čas. Tak se ptal asi šedesátkrát, uvažoval Sirius, a dostal rovněž tolik odpovědí. To bylo docela hodně.

„Siriusi,“ takřka zakřičel Harry, když si začínal dělat starosti. „Vím, že nám to trvalo dlouho a zlobíš se a je mi to líto, ale mohl bys mně prosím přestat ignorovat?“

„Promiň, říkal jsi něco?“ zeptal se Sirius překvapeně.

Remus se tiše uchechtl a řekl: „Bavíš se, Tíšku?“

„Běž,“ zavrčel zvěromág a vlkodlak utíkal.

Tedy, dokud silně nenarazil do jistého Mistra lektvarů s hákovitým nosem, který shodou okolností v té chvíli vstoupil do pracovny.

„Ačkoli chápu, proč chceš utéci z pokoje a této společnosti, musím tě požádat, aby sis našel jiné únikové cesty,“ zavrčel Severus, když vlkodlak spadl na podlahu a vzápětí se na něj složil Sirius.

„Severusi,“ pozdravil lehce pobavený zelenooký kouzelník. „Co tě tak zaměstnalo, a proč byl můj kmotr tady sám a neměl co dělat?“

„Sotva jsem mohl nechat bývalého Nebelvíra zničit mé lektvary,“ odpověděl Severus suše.

„No, ano, abych nezapomněl,“ řekl Harry. „Mohl bys připravit na příští úplněk další dvě dávky vlkodlačího lektvaru?“

„Samozřejmě, poněvadž zřejmě nemám nic lepšího na práci, a protože je to jeden ze snadnějších lektvarů na přípravu, nebude to problém,“ odpověděl Mistr lektvarů jízlivě.

„Prosím, Severusi,“ prosil mladík. „Budu tvým dlužníkem. Dal bych ti spousty důvodů k odebírání kolejních bodů v letošním roce, nebo vydrhnu všechny tvé kotlíky, nebo… Prosím?“

„Je docela přesvědčivý, nemyslíš, Severusi?“ zazněl Luciusův hlas zezadu od dvou stále zapletených Nebelvírů na podlaze.

„Kdybych byl tebou, což naštěstí nejsem, hned bych se vzdal nebo tě tím bude štvát, dokud nakonec neustoupíš,“ prohodil Sirius z podlahy.

„Hej, já nejsem tak zlý,“ bránil se mladík a našpulil rty. „A snažil jsem se ti pomoct, Siriusi, tak bys alespoň mohl předstírat, že jsi na mé straně.“

Zvěromág hleděl provinile na podlahu a cosi zamumlal, což se dalo s velkou představivostí vyložit jako „promiň“.

„Uvaříš teda ten lektvar, Severusi?“ zeptal se Harry s prosebnýma očima.

Severus něco zareptal a o pár okamžiků později se ocitl s náručí plnou jistého černovlasého kouzelníka, který řekl: „Díky, to je skvělé!“

„Mám pro tebe lektvar od madame Pomfreyové,“ oznámil, když nevěděl, co jiného říct, a vytáhnul lahvičku s křišťálově průzračnou tekutinou.

„Už jsem ti řekl, že jsi můj nejoblíbenější Mistr lektvarů?“ zeptal se mladík prostořece.

„Domyslel jsem si to,“ odpověděl Smrtijed, z něhož se stal špeh, svým obvyklým, zmijozelským hlasem, ačkoli se v jeho očích zablesklo pobavení. „No tak, pij!“

„Proč všechny lektvary chutnají tak hrozně?“ řekl Harry poté, co vypil tekutinu, a pak hned změnil téma. „Chci, abyste mě naučili tančit!“

„Cože?“ vybreptli Remus se Siriusem současně. Lucius se omezila na: „Jakže, prosím?“ Zatímco Severus vyjádřil své pocity udiveným výrazem.

„No, všichni umíte tančit, ne? I já se chci naučit tancovat.“

„A pročpak, smím-li vědět?“ zajímal se Lucius.

„Protože se za dva týdny žením, a pokud vím, na svatbách se obyčejně tančí,“ odpověděl a trochu svěsil hlavu, potom se na ně zářivě usmál. „Kromě toho, tanec je zábava.“

„V tom případě se do toho pusťme,“ vykřikl Sirius a nabídl rámě. „Můžeme?“

Harry se na něj zazubil a Lucius ve velkém stylu spustil docela pomalou skladbu.

O dvě hodiny a oteklý palec u nohy později (s laskavým svolením Remuse, který nebyl dostatečně rychlý, aby uhnul nohou) se Harry ocitl v náručí Luciuse Malfoye, v tom se dveře rozletěly a pokojem zazníval veselý hlas: „Můj drahý? Zlato? Jsem zpátky. Bylo to skvělé, měl jsi…“ paní Malfoyová se rázem odmlčela.

„Dobrý den, paní Malfoyová,“ pozdravil Harry rozjařeně, když se snažil přerušit náhlé ticho. „Jak jste se měla na dovolené?“

„Jak se… ty… ty malá couro, ven z mého domu,“ zakřičela zuřivě paní domu, černovlasý mladík se zachvěl a odskočil.

„Drahá,“ přerušil ji Lucius, když se ustaraně podíval na roztřeseného mladíka. „Myslím, že sis tuto situaci zcela špatně vyložila. My…“

„Neříkej mi ‚drahá‘, Luciusi Malfoyi,“ zavřískala plavovlasá čarodějka. „Ty mě podvádíš s tím… s tím mudlovským šmejdem. Jsi nechutný.“

„Jste špatně informována, paní Malfoyová,“ řekl patnáctiletý mladík tiše. „Především, nejsem žádný mudlovský šmejd, ne, nepřerušujte mě, vy si vážně myslíte, že vás Lucius podvádí? Ano, tykám mu. Copak si nemyslíte, že je váš manžel dost chytrý na to, aby to nedělal v pracovně, kam může kdokoli přiletaxovat? Klidně si myslete, že jsem coura, ale stejně nemůžete věřit, že bych pozval svého bývalého profesora, kmotra a profesora lektvarů, kteří se mimochodem nemohou navzájem vystát, aby měli malé sexuální orgie společně s vaším manželem a se mnou. Možná byste pro příště mohla lépe posoudit situaci, než někoho odsoudíte a urazíte. Luciusi, pokud budeš chtít, abych odešel z tvého domu, najdeš mě v zahradě. Přeji příjemný den, paní Malfoyová.“

Protáhl se kolem plavovlásky a málem narazil do Malfoyova dědice, stačil se mu ale vyhnout, aniž by vzhlédnul. „Ahoj Draco, doufám, že sis užil Španělsko,“ řekl a zmizel ve vstupní dvoraně, ani nečekal na odpověď.

„Výborně, Narciso. Tentokrát ses překonala,“ ozval se Lucius hněvivě. „Ten chlapec je stejně starý jako Draco a ty si myslíš, že bych se s ním mohl dopustit cizoložství?“

„Vždyť je krásný, to nemůžeš popřít…“ přela se jeho žena slabě.

„Jenže já už mám krásnou ženu, i když v téhle chvíli nemůžu říct, že tě mám moc rád,“ odvětil Lucius a přecházel sem a tam. „Vážně si myslíš, že jsem tak zoufalý, abych nedokázal vydržet bez sexu víc než týden? Nejsem ani tak zvrhlý, ani tak sebevražedný, abych se s tím chlapcem zapletl.“

„Počkat, sebevražedný?“ Draco vpadl dovnitř, jedno obočí pozvednuté.

„Je snoubencem Temného pána,“ odpověděl Severus chladně. „A nikdo při smyslech by se nedotknul něčeho, co je jeho.“

„To byl Harry Potter,“ řekl mladší Malfoy, jako by vysvětloval něco obzvlášť malému a pomalému dítěti. „Proč by se Temný pán měl ženit se zatraceným Chlapcem, který nemohl umřít?“

„Dej si pozor na jazyk,“ napomenuli ho roztržitě oba rodiče, poté svou pozornost zaměřili na sebe. „A copak jsi to udělal, Luciusi, že to vyžadovalo toho chlapce v našem domě a ve tvé náruči?“

„Pozval jsem ho, aby na chvíli zůstal v sídle, a tak ho odklidil od Brumbála a těch odporných mudlů. A v mé náruči byl proto, že ztratil rovnováhu, když jsem se ho snažil naučit tančit,“ odpověděl plavovlasý Smrtijed samolibě.

„Aha…“ začala Narcisa. „V tom případě ti dlužím omluvu…“

„Myslíš si, že dlužíš omluvu jenom svému manželovi,“ přerušil Sirius nevěřícně to, co by se nebýt jej a dalších přítomných čtyř lidí v pokoji, určitě rozvinulo do velmi romantického okamžiku. „Urazilas mého kmotřence, rozbrečelas ho a myslíš si, že dlužíš omluvu jen Malfoyovi?“

„Siriusi,“ pronesla plavovláska, v podobné situaci by někdo řekl „ano“ nebo „ne“. „Předpokládám, že jsi stále na útěku…“

„Neopovažuj se mi vyhrožovat, Narciso,“ vrčel zvěromág. „Znám víc špinavých tajemství o tobě a těch lidech, co jim říkáš rodina, než můžou mozkomoři zvládnout.“

„Přestaňte se chovat jako šestiletí,“ sykl Mistr lektvarů netrpělivě. „Blackovi!“

„Souhlasím se Severusem,“ broukl vlkodlak a chvatně pokračoval, když si všiml Siriusova raněného výrazu. „A i souhlasím se Siriusem, ale křičet na sebe asi není nejlepší způsob, jak přesvědčit tvou sestřenici, aby se omluvila tvému kmotřenci, Siriusi.“

„Možná bychom měli najít Harryho a můžeš se mu omluvit, Narciso,“ navrhl Lucius.

Narcisu naproti tomu zřejmě příliš nenadchla tato nová představa, raději však nic nenamítala, protože jí také neunikl přikazující tón manželova hlasu.

V tom čase Harry došel na své místo, oči měl stále zastřené slzami a líce mokré.

„Ty malá couro, užíváš si to, co? Máš rád bolest, že, zrůdo? Pros mě, malá couro…“ rozléhal se mu v hlavě nezřetelný hlas strýce.

Nikdy neprosil, nikdy před ním neplakal, nikdy mu nedal znát, jak moc to bolí, a jak se cítil ponížený. Sluneční paprsky pozvolna sušily slzy a tráva pod zády byla měkká a voněla létem. Zavřel oči a ruce zkřížil za krkem, havraní vlasy se rozprostřely kolem hlavy.

„Chceš to, děvko, že jo? Chceš můj penis ve své těsné prdelce, co kluku? Řekni mi…“

„Ne, strýčku Vernone, já to nechci,“ šeptl se stále zavřenýma očima.

/Kdo je strýček Vernon, člověče?/ zasyčel hlas vedle něj a něco se mu plazilo po břiše.

/Někdo, koho už nechci nikdy vidět!/ odpověděl tiše a přes přivřené smaragdové oči spatřil zelenohnědou užovku. /Ty žiješ tady v zahradě?/

/Ano, od té doby, co jsem byla maličké háďátko. Teď mám svá vlastní/, odpověděl had. /Jmenuji se Scira. A jak se jmenuješ ty, hadí řečníku./

/Harry/, představil se. /Jak se mají tvé děti?/

/Stále jsou hladové/, pronesl had pobaveným syčivým zvukem. /Ale obstarat jim potravu není tak lehké, jak bývalo. Dnes jsem našla tři myši. Pomyslel by sis, že je to skvělé, jenže už byly mrtvé a páchly po jedu. Není to dobré jídlo pro háďata/, postěžovala si Scira a stočila se na jeho břichu. /Proto si chci krátce odpočinout. Nevadí ti to? Slunce mě právě teď tak hezky zahřívá…/

/Vůbec ne/, mladík se usmál a zavřel zase oči, had tiše chrupal a jeho tělo se zvedalo a klesalo v souladu s Harryho dýcháním.

Na tento výjev skupina narazila, když spěchala parkem, a přitom nevěnovala pozornost kráse dobře udržovaných trávníků a dokonale zastřižených živých plotů. Sirius byl tedy jistě milující, starostlivý a poměrně inteligentní kmotr, nikdy však nebyl trpělivý a věci neřešil v klidu, natož, aby vyhodnotil situaci předtím, než jednal, když jeden z jeho milovaných byl očividně v nebezpečí. A pro něj had na kmotřencově břiše rozhodně hrozbu představoval.

Naopak Remus měl více z uvedených vlastností a díky svým vlkodlačím smyslům dokázal vnímat, že ani Harry a ani had se necítí v bezprostředním nebezpečí, tudíž zadržel Siriuse, který se málem vydal zachránit svého kmotřence, a tak místo toho tiše oslovil mladíka na zemi tak, aby ho nepolekal: „Harry? Víš, že máš na břichu hada?“

„Vím, jmenuje se Scira a má pauzu,“ odpověděl černovlasý mladík, ale oči měl stále zavřené. „Jakpak ses rozhodl, Luciusi?“

Ještě než stačil oslovený odpovědět, Sirius ho přeběhl: „Harry? Napočítám do tří, a až vyřknu kouzlo, odkutálíš se vlevo. Dobře?“

„Jé, Siriusi! Vždyť je to jen had, mám hadí jazyk, pamatuješ? Ona mi neublíží,“ Harry konečně otevřel oči. „Děláš si moc starostí.“

/Kvůli čemu takový hluk?/ syčela Scira ospale. /Chtěla jsem spát, víš?/

/Omlouvám se, nechtěl jsem tě budit,/ omlouval se Harry. /Přišli někteří moji přátelé a trochu mají o mě strach./

/Aha, to je v pořádku, malý hadí řečníku,/ odpustil mu had rychle. /Stejně bych měla asi obstarat více potravy pro má háďata./

/Promluvím si s Luciusem, aby už netrávil myši,/ slíbil Harry a sledoval Sciru, jak mizí mezi keři.

/Děkuji ti, malý hadí řečníku. A dávej si na sebe pozor! Měl bys také jíst víc myší./

Harryho chechtot zase přerušil Sirius: „Ty máš hadí jazyk.“

Velké smaragdové oči se bázlivě setkaly se zvěromágovými. „Nezačínáš mě teď nenávidět? Prosím, nechci, abys mě nenáviděl…“

Siriusem to otřáslo a klekl si vedle kmotřence se slovy: „Nikdy tě nebudu nenávidět, Harry,“ šeptal mu do ucha a položil paži kolem třesoucích se ramen. „Nejméně ze všeho kvůli takové banalitě. Děláš si moc starostí!“

Harry ho rozpustile šťouchl do ramene.

„Pane Pottere,“ promluvila paní Malfoyová poté, co ji k tomu vybídl pohledem její manžel. „Nyní již chápu, že má obvinění byla mylná a omlouvám se za své dřívější chování. Doufám, že mou omluvu přijímáte.“

„Jistěže, paní Malfoyová,“ odpověděl mladík. „Možná to vypadalo opravdu jaksi podezřele, ale musíte pochopit, že se mě Lucius jenom snažil naučit tančit spolu se Siriusem, Remusem a Severusem. I když ani jeden z nich moc neuspěl, asi jsem beznadějný případ…“

„Ach, chudáčku, říkáte mi, že se vás tihle čtyři snažili učit? Není divu, že to nešlo… Jak můžete předpokládat, že budete správně tančit, když to nikdo z nich neumí?“ zeptala se Narcisa řečnicky. „Pokud se to chcete ještě naučit, bezpochyby mohu napomoci. Jen se potřebuji upravit a možná bychom se mohli naobědvat. Jak to zní?“

„Báječně, paní Malfoyová,“ řekl zelenooký kouzelník.

„Tak je to ujednáno,“ zakončila paní domu a otočila se na patách k odchodu. „Ó, a Harry? Můžeš mi tykat!“

Harry si ale lehl, znovu zavřel oči a řekl: „Ještě chvíli tady zůstanu, jestli vám to nebude vadit.“

„Nebude, samozřejmě, pošlu pro tebe domácího skřítka, až bude připraven oběd, můžu?“ nabídl Lucius.

„To by bylo fajn,“ přijal kouzelník. „A mohl bys přestat trávit myši? Scira si stěžovala.“

„Ehm, jistě,“ odpověděl starší Malfoy trochu váhavě a také zamířil zpátky dovnitř.

„Víte, nemusíte na mě dohlížet,“ škádlil Harry lehce, když stále na sobě cítil tři páry očí.

„Pravda,“ řekl Sirius, když se vzpamatoval. „Jen nedělej nic, co bych nedělal já… Vlastně si myslím, že by bylo lepší, kdybys prostě dělal jen to, co bych nedělal já…“

Kmotřencovo chechtání ho s Remusem doprovázelo, zatímco odcházeli a zmizeli za dva metry vysokým živým plotem.

Mladý Malfoyův dědic nevěděl, co dělat. Měl by zůstat nebo by měl odejít? Nebelvír ho jasně nepropustil (tato myšlenka byla opravdu směšná, jako by ho tento kluk mohl propustit v jeho vlastním domě) a stejně neměl nic lepšího na práci.

„Proč tak na mě civíš? Jsem tak fascinující?“ Harry přerušil jeho myšlenky a Draco se krátce divil, jak může vědět, že se skutečně dívá, i když neměl otevřené oči.

„Vlastně jsi a mám ti říct proč?“ zeptal se a menší mladík mírně přikývl. „Z několika důvodů: nějak se ti podařilo přežít vražednou kletbu,“ Harry odmítavě potřásl hlavou. „Porazil jsi Temného pána, což je samo o sobě nemalým činem, ale teď se ti také podařilo stát se zasnoubeným s dotyčným Temným pánem. A máš, pokud vím, nejlepší známky v našem ročníku. Ale mám ti říct, co je na tobě to nejvíc fascinující?

„To, že jsem přinutil Severuse a mého kmotra chovat se k sobě civilizovaně?“ hádal Chlapec, který přežil.

„Ne, i když musím přiznat, že to je také pozoruhodné, ale nejvíc fascinující je to, že se můj otec o tebe opravdu stará,“ odpověděl blonďák a posadil se k němu do trávy.

Nastalo dlouhé ticho, poté černovlasý kouzelník odpověděl: „Je mi to líto,“ nakonec zašeptal a Draco se musel soustředit, aby něco slyšel. „To jsem nechtěl…“

„Hej,“ řekl Zmijozel, zatímco uvažoval, proč jeho prohlášení mělo na černovlasého kouzelníka takový dopad. „Bylo to míněno jako kompliment, nechtěl jsem tě znepokojit. Jenom jsem chtěl uvést, že pokud tě má můj otec rád, pak určitě stojí za to tě lépe poznat.“

„Aha, promiň.“

„Přestaň s tím omlouváním! Neudělal jsi nic špatného… snad kromě tvého výběru naprosto příšerného oblečení. Přece ti tvoji rodiče museli nechat jmění a ty se oblékáš do hadrů, vážně to je trochu zklamání,“ dobíral si ho Draco a dloubnul zdánlivě zhnuseně do příliš velkých džínů.

„Pak bychom měli teda tento fakt napravit, nemyslíš?“ žertoval Harry a vyskočil na nohy. „Nechtěl bys jít se mnou na nákupy, Draco?“

„Od kdy mi říkáš Draco?“ zeptal se Malfoyův dědic s pečlivě skrývaným zmatkem.

„Od té doby, co se setkávám už se dvěma osobami a nejméně padesáti portréty se jménem ‚Malfoy‘ a zjistil jsem, že by se to trochu pletlo,“ řekl Harry a vytáhl nebránícího se blonďáka na nohy. „No tak, jdeme. Nejdřív se musím zeptat kmotra, ale snad to projde. Pospěš si, proč jsi tak pomalý?“

Draco šel trochu váhavě za Nebelvírem, přitom si cosi brblal o „výkyvech nálad“, měl však ze sebe radost, protože ten kluk vážně potřeboval nějaké nové oblečení, ani neměl nic proti nakupování, a působilo mu takovou neobvyklou radost, že ho vidí zářit štěstím a nadšením (dokonce měl lepší pocit, než aby ho vytočil tak, až se mu všechna krev stáhla z tváře a rtů, ruce sevřel v pěst a měl chuť sáhnout pro hůlku nebo jej prostě uhodit do tváře – samozřejmě, přivést Chlapce, který přežil do stavu, kdy se přestane ovládat, je také pěkně nebezpečné…).

Draco právě vstupoval do domu, v tom zaslechl padání čehosi, co znělo podezřele jako dvě těla a některá matčina váza naplněná hedvábnými květinami. Draca tedy nijak nepřekvapilo, když zašel za roh a narazil na dvě černovlasé osoby na podlaze, jedna byla Sirius Black a druhá napůl skrytá zvěromágovým tělem byla Harry Potter. Trochu však užasl, když si všiml, že všichni ostatní dospělí hledí z protějšího pokoje na dvojici na podlaze.

„Siriusi,“ funěl zelenooký mladík a pokusil se odtlačit kmotra. „Jsi těžký, slez ze mě!“

„Promiň,“ zamumlal Sirius, vyskočil a natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. „Nechtěl jsem tě rozmáčknout.“

„To je vážně uklidňující,“ řekl Harry jízlivě, ale se slabým úsměvem na rtech. „No tak, opravil bys ty květiny, prosím?“

„Proč jsi vlastně běžel, jako bys měl v patách nějakého šíleného masového vraha?“ zeptal se Sirius, zatímco opravoval vázu.

„Cha, cha, fakt vtipný, protože potřebuju nové oblečení!“ řekl mladík.

Lucius si odfrkl: „Toto tvrzení je očividné… Kdo tě přiměl si to uvědomit?“

„Tvůj milovaný syn, Luciusi,“ prohlásil Harry. „A teď chceme jít na nákupy, pravda, Draco?“

„Na nákupy?“ vypískla Narcisa. „Smím se k vám připojit?“

„To bude skvělé, určitě mi přijde vhod nějaká ženská rada,“ smál se černovlasý mladík.

„A co s námi? Myslel jsem, že ses chtěl učit tancovat,“ řekl Sirius a strčil poslední květinu do vázy.

„Zrovna teď si nemyslím, že si vzpomenu na nějaké kroky, nemluvě o tom, že bych je ještě předvedl,“ vysvětlil Chlapec, který přežil.

„No tak půjdu s tebou!“ prohlásil zvěromág.

Jeho kmotřenec mu ale něco zašeptal do ucha, aby nikdo z ostatních neslyšel a schoval hlavu do jeho mikiny: „Čmuchale, prosím. Je to moc nebezpečné a nechci, aby tě chytili, zranili nebo zabili, prosím, nepřežil bych, kdyby zase… Prosím tě, zůstaň tady, kde jsi v bezpečí. Udělám cokoli, jen prosím, netrvej na tom, že půjdeš se mnou… Já vím, že jsi nerad zavřený jako v kleci a mrzí mě to, ale za týden už budeš volný…“

„Přesvědčil jsi mě, vážně, jen mi dej něco na práci, nebo umřu nudou,“ prosil Sirius a lehce políbil kštici hedvábných černých vlasů.

Harry se na chvilku zamyslel a řekl: „Udělal bys pro mě laskavost?“ kmotr dychtivě přikývl, a tak pokračoval. „Došel bys k Dursleyovým pro mé věci?“

„Myslel jsem, že všechny tvé věci sem přinesl některý můj domácí skřítek,“ vložil se do toho Lucius a lehce se zamračil.

„Wobly mi přinesla oblečení a věci, co našla, ale některé věci jsem skryl pod postel, kam se nedívala,“ odpověděl Harry a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Bylo by nejlepší, kdyby tě doprovázel Remus a slibte mi, že je nezačarujete, byl bych vám velmi vděčný.“

„Jsem si jistý, že to zvládneme,“ ujistil ho Remus. „Můžeme ještě něco pro tebe udělat?“

„Napsal jsem dopis pro Dudleyho, mého bratrance, bylo by skvělé, kdybyste mu ho předali, ale pouze v případě, pokud nebude nablízku ani jeden z jeho rodičů, to je velmi důležité,“ pátravě se na ně díval a předal Siriusovi obálku.

„Jako by se už stalo,“ vykřikl Sirius, krátce ho objal a vyřítil se s veselým: „Bavte se! Nezabíjejte Mudly!“

Vlkodlak se otočil, aby ho následoval, zastavil se však se slovy: „Harry, možná bys měl napsat dopis Ronovi a Hermioně, ptali se po tobě a chtějí vědět, co se děje…“

„Napíšu, že prostě nevím, dobře?“ slíbil. „Dohnal bys mého kmotra, než provede něco neuvěřitelně hloupého?“

„Už jdu. Už jdu,“ povzdechl si Remus a šel za svým přítelem.

„Konečně, žádní Nebelvíři!“ vydechl Severus nápadně jásavým hlasem.

„Hej, to odmítám. A co jsem já? Kokršpaněl?“ protestoval Harry. „Jsem pořád Nebelvír, abys věděl, a to nehodlám měnit!“

„To je pak škoda. Ale ještě se nevzdávám naděje,“ řekl Mistr lektvarů kousavě. „Pokud mě tedy omluvíš, odeberu se do své, zcela Nebelvíry prosté, lektvarové laboratoře a dokončím lektvar pro Nebelvíra, který to nehodlá měnit.“

Po těchto slovech se hnal ven s vlajícím hábitem za sebou.

„Jdu za ním!“ oznámil Harry a otočil se ke dveřím. „Stačí, jestli odejdeme asi tak za hodinu?“

„Ano, to bude stačit,“ odpověděla Narcisa. „Setkáme se s tebou ve vstupní dvoraně.“

Tmavovlasý mladík přikývl a odešel z pokoje, přitom si všiml, jak se Draco začal okamžitě vyptávat. Sídlo bylo tiché, jak Harry očekával, a ačkoli měkce našlapoval, jeho kroky se odrážely chodbami. Některé portréty kývly na pozdrav a pár dokonce řeklo ‚ahoj‘ nebo ‚dobrý den‘, i když tyto byly v menšině. Zrychlil své tempo, nechtěl být delší dobu sám v sídle. Lucius si mohl říkat, co chtěl, ale pro něj byl tento zámek strašidelný. Doufal, že jeho nový pokoj bude jiný. Možná to byla zmijozelská záležitost, dumal, že se rádi obklopují strašidelným prostředím bez života.

Když došel ke svému starému pokoji, přestal na to myslet a zaklepal na dveře se slovy: „Severusi, můžu dál?“

Žádné odpovědi se nedočkal, a tak tiše otevřel dveře, popošel jen pár kroků, pak se zastavil a zády se opřel o dveře. „Co jsem udělal tentokrát?“ zašeptal k zády otočenému Mistrovi lektvarů, který si ho zdánlivě nevšímal.

Černovlasý muž se otočil, když uslyšel bezútěšný hlas a odpověděl: „Nic jsi neudělal.“

„Proč se teda tak zlobíš?“ popotahoval chlapec.

„Já se…“ začal Mistr lektvarů, ale když slyšel vlastní rozzlobený hlas, musel připustit, že je vskutku naštvaný. „Já se nezlobím na tebe. Zlobím se na sebe.“

„Proč?“

„Protože jsem se k tobě posledních pár let choval hrozně špatně, a přitom sis to nezasloužil,“ přiznal se. „Máš veškeré právo mě nenávidět, jenže jsi příliš hodný na takové přízemní pocity. Myslel jsem si, jak je úžasné, že mě respektuješ, ale až teď jsem pochopil, kolik jsem toho zničil svým chováním. Kdybych jednal jinak, možná by ti na mně záleželo stejně, jako ti záleží na Blackovi. Žárlím, prosalazara! Protože Black má tvou lásku a obětuješ pro něj vlastní štěstí a vlastní život.“

„Můj život, Severusi? Jasně, že bych pro něj položil život, ale není rozdíl mezi tím, co cítím k němu, a co cítím k tobě,“ vysvětlil zelenooký kouzelník. „Já bych zemřel skoro pro každého, ale pro Siriuse budu žít!“

Severus se tvářil zamyšleně a řekl: „Jen pro něj?“

„Ano, Severusi, jen pro něj budu žít, protože jsem jeho důvodem, aby žil. Přežil Azkaban kvůli mně, je na útěku, zavřený ve svém starém domě. Proto mu jsem zavázán,“ řekl tiše.

„Stále mě to však mrzí,“ povzdechl si Mistr lektvarů a podal mu lahvičku se zelenou tekutinou. „Dokončil jsem ten lektvar proti bolesti ve tvé jizvě. Zatím se mi ji podařilo blokovat, když je ti nablízku, a když má kladné pocity vůči tobě. Ještě musím vyřešit způsob, aby lektvar účinkoval i proti jeho hněvu nebo nenávisti.“

„Díky, Severusi. Vážně mi na tobě záleží, abys věděl, a víc než tě respektuju,“ řekl Harry a vypil lektvar.

„Buď opatrný, na chvíli můžeš pocítit slabou závrať,“ varoval Severus a popadl ho za ramena, jakmile mladík zavrávoral. „Ty máš opravdu schopnost, jak přimět každého, aby tě měl rád, že?“ dodal lehce pobaveně a narovnal ho. „Teď už běž a kup si nějaké nové oblečení a přísady do lektvarů. Budeš je letos potřebovat.“

Aniž by čekal na odpověď, Severus ho jemně vystrčil z pokoje a zavřel za ním dveře. Povzdechl si a opřel se o ně. Salazare, ten kluk si všechny omotal kolem prstu!

Mezitím Malfoyova rodina měla, no, dalo by se říci, diskuzi o tom, co si počnou se svými hosty, přece jen se nestávalo každý den, že v sídle měli na návštěvě tři Nebelvíry, a bylo ještě méně obvyklé, že jedním z hostů byl náhodou Chlapec, který přežil. Malfoyovi nebyli nikterak skromní a ani se nestyděli za své bohatství, ve skutečnosti se rádi chlubili. Samozřejmě by tohle neřekli, protože byli příliš hrdí, aby přiznali, že potřebují na někoho zapůsobit (a zcela upřímně, ani to nebylo nutné), a nikdy by neklesli tak hluboko, že by se snažili přimět někoho, aby je měl rád. Místo toho tedy zvažovali, jak zajistit pohodlí svým hostům, a aby si zároveň zachovali svou pověst pozorných hostitelů. Nyní se však nemohli docela shodnout, jak toho docílit, kromě toho samozřejmě, že by projevili pošetilý čin statečnosti, což nepřicházelo v úvahu, poněvadž byli v srdci Zmijozelové a k tomu Malfoyové. Aspoň se už dostali až k rozhodnutí, že své úsilí soustředí na zázračného chlapce, protože byl jediný opravdu pozvaný (Snape se nepočítá, protože Mistr lektvarů byl spokojený, jakmile byl ve své laboratoři) a přišli na to, že jeho dva ochránci budou spokojení, bude-li spokojený Harry. Nyní jen potřebovali plán. Kdyby se zeptali Siriuse, Remuse nebo snad i Severuse, řekli by jim, že na něj nejvíc zapůsobí jako šťastná, milující rodina (jíž sice byli, jen to nedávali veřejně najevo), tato myšlenka jim však samozřejmě vůbec nepřišla na mysl, a tak Malfoyovi stále diskutovali na daný problém.

„Už jsem mu to ukazoval po domě a příliš jej to neohromilo,“ líčil Lucius a odmítl návrh své ženy. „Vlastně mi řekl, že je chladný a neosobní. Nemyslím, že toto bude správné řešení.“

„Vypadal přece docela spokojený se zahradou,“ uvažovala Narcisa a Draco přikývl.

„Zadal jsem domácím skřítkům připravit pro něj západní křídlo, kde by mohl zatím bydlet,“ pokračovala hlava rodiny, načež ti dva prudce vzhlédli.

„Vždyť západní křídlo nebylo obýváno přes sto let,“ pronesla jeho choť váhavě. „Myslíš vážně, že je moudré ubytovat ho tam? Předpokládám, že je ti stále znám důvod, proč tam nikdo nikdy nechodí, Luciusi?!“

„Byla to jen malá politováníhodná nehoda,“ odmávl Lucius tuto připomínku.

„Strýc Xavier musel přes rok zůstat u svatého Munga, protože se ty dveře rozhodly praštit ho přímo do obličeje a on se skutálel se schodů!“ vyhrknul mladý Malfoyův dědic a nedůvěřivě hleděl na otce.

„Nedělej z toho velké drama, Draco,“ pokáral ho otec. „Nikdo v rodině ho ani neměl rád a beztak si za to mohl sám.“

Narcisa položila ruku na jeho rameno, aby ho uklidnila a řekla: „Drahý, samozřejmě to je pravda, ale stále jde o to, že ty dveře ho napadly a jistě našeho mladého Nebelvíra nepotěší takovýto druh příhod. A myslím, že si stále pamatuješ, co je tam vyryté nad vstupem?!“

„‚Pouze nejčistší smí projít‘, ano, Narciso, já vím, ale přemýšlel jsem o tom, miláčku. Xavier přece má jeden z nejčistších rodokmenů, ale stejně nemohl vejít. Co když ten vyrytý nápis neodkazuje na původ, ale na něco jiného?“ odpověděl Lucius a díval se, jak se jeho žena tvářila pochybovačně.

Draco nebyl ani zvyklý, ani spokojený s tím, že je ignorovaný, a tak skočil do řeči: „No, uvidíme, jestli dokáže projít těmi dveřmi, ale nediskutovali jsme o tom, co jiného udělat, aby se cítil vítaný?“

„Nejdříve byste o mně mohli přestat mluvit za mými zády,“ Malfoyovi se otočili, když slyšeli chladný tón. „Mám už dost lidí, co to dělají, děkuji mnohokrát.“

„Harry,“ pozdravil Lucius. „Omlouvám se, že jsme o tobě mluvili, ale vážně jsme jen chtěli sladit naše úsilí, abys měl pěkné prázdniny.“

„Ty ses omluvil,“ poznamenal Harry užasle a přešel ostražitě k nim, jako by čekal, že se každým okamžikem přemění do třaskavých skvorejšů.

„Myslím, že to je adekvátní reakce, když se dopustíš něčeho špatného,“ odpověděl plavovlasý aristokrat a nepatrně se pousmál.

Harry na něj oněměle hleděl.

„Pravda,“ řekl nakonec poté, co se vzpamatoval, což trvalo docela dlouho, jak se zdálo aspoň jemu. „Můžeme teda jít? Jsem hrozně nadšený, nikdy jsem nebyl nakupovat oblečení, bude to suprový…“

Trio Malfoyových si vyměnilo pobavené a mírně nechápavé pohledy, pak Draco Harrymu nabídl své rámě stejně, jak to udělal jeho otec matce se zdvořilým: „Můžeme?“

Oba Malfoyové vedli svůj doprovod ke hlavnímu vchodu, kde na ně čekala černá limuzína.




9. Nakupování s Malfoyovými


Nakupování s Malfoyovými bylo úplně jiné než s rodinou Weasleyových. Když se pomine zřejmé, že byli pouze čtyři lidé oproti nejméně sedmi Weasleyovým ještě nejspíše s Hermionou a Lee Jordanem, jeho hostitelé jej navíc vzali do části Příčné ulice, kde nikdy předtím nebyl. Ani především netušil, jak se sem dostali, jen věděl, že prošli stejným vstupem za Děravým kotlem. Hlavní rozdíl spočíval v počasí: cestu Londýnem doprovázela zamračená obloha, a přesto, že bylo stále teplo a sucho, Harry si v duchu připravoval pár vodu odpuzujících kouzel. Kdežto v této části ulice byla obloha modrá a bezmračná jako… no, jako něco velmi modrého a bezmračného. Krámky lemující ulici vypadaly, jakoby tudy každé ráno někdo procházel a na všechny strany sesílal čistící kouzla, než majitelé otevřeli. K tomu je každý zdravil, nebo spíše vítal, třebaže Harry pochyboval, že ty lidi Malfoyovi znali nebo s nimi někdy mluvili.

Krámek, do něhož vešli, měl velkou výlohu s překvapivě mudlovským oblečením, ačkoli by bylo těžké, ne-li nemožné, aby to Malfoyovi připustili. Prodavačka byla poměrně malá se světle hnědými vlasy staženými do culíku a s kulatými brýlemi na nose.

„Paní Malfoyová, pane Malfoyi, jako vždy je mi potěšením,“ řekla a přichvátala k nim. „A také mladý pan Malfoy, jak vám mohu pomoci?“

„Kolikrát ti mám říkat, abys mě oslovovala Narciso?“ řekla plavovlasá čarodějka trochu popudlivě.

Druhá čarodějka se šibalsky usmála a řekla: „Já se ale musím ke všem svým zákazníkům chovat stejně, a nedokáži si ani představit, že bych paní Bullstrodové říkala Eleno… Tak tedy, co vás sem přivádí, je snad nějaký problém s mou poslední zásilkou?“

„Kdepak, Inko, vše je v naprostém pořádku,“ jemně postrčila Harryho před ně. „Tuhle pan Potter potřebuje nové oblečení.“

„To je více než zřejmé,“ Harry silně zčervenal a díval se na zem, když si ho obě ženy začaly prohlížet. „Potřebuje nové kalhoty, pokud možno něco jiného než džíny…“

„…a nějaká trička a košile, svetry…“ pokračovala Narcisa.

„… červená není rozhodně tvá barva, drahoušku.“

Černovlasý mladík se podíval na oba muže a ústy naznačil „pomoc“, ale Lucius se jen usmál a Draco přidával připomínky k tomu, v čem je oblečený. Přibližně po pěti minutách si Chlapec, který přežil, uvědomil, že nakupování s Malfoyovými nebyl nakonec tak dobrý nápad, když se během této krátké chvíle neúspěšně pokoušel mluvit do toho, co by si rád koupil, nebo co by si v žádném případě na sebe nezval, a ještě ho posílali do převlékací kabinky s větším počtem oblečení, než kdy měl a bylo mu přísně nařízeno, aby si je vyzkoušel a ukázal se čtyřem kouzelníkům, co čekali venku.

Abychom vyprávění zkrátili (za což by byl Harry vážně rád), z obchodu odešli asi až po dvou hodinách, zatímco jeden ze zaměstnanců připravoval přenášedlo, kterým se nové oblečení přepraví do sídla Malfoyových.

„Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposled tolik bavila a musím říct, že ten rolák na tobě vypadal opravdu skvěle,“ povídala Narcisa šťastně. „Ale trvalo nám to poněkud déle, než jsem očekávala, možná bychom se měli rozdělit, co si myslíš, drahý? A děti by se jistě rády od nás na nějaký čas vzdálily.“

„Mami,“ křičel Draco rozhořčeně a vypjal hruď. „Já už nejsem dítě.“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jeho matka roztržitě. „Ještě musím jít oplatit návštěvu Isabelle a Ravenovi a tentokrát bys mě měl doprovázet, Luciusi, protože posledně byl Raven trochu ztracený mezi všemi klábosícími ženami. A děti si potřebují koupit své knihy a přísady do lektvarů. Myslím, že se pak můžeme sejít na oběd asi za dvě hodiny…“

„Fajn, když mě chcete ignorovat, půjdeme pryč,“ řekl Draco, velice mužně se ušklíbl a popadl Harryho za paži. „Tak zatím.“

„Ehm, Draco,“ začal váhavě, když jej kamsi stále ještě vlekl vytočený blonďák. „Kam jdeme? A mohl bys trochu zpomalit a nechat taky cirkulovat krev mou rukou?“

„Cože?“ Draco náhle zastavil a podíval se na svou ruku, kterou svíral Harryho zápěstí. „Aha.“

„Není ti nic?“ staral se Harry. „Vypadáš dost naštvaně. Tvá matka tě určitě nechtěla ignorovat…

K jeho překvapení se Malfoyův dědic slabě zasmál a řekl: „Nejsem naštvaný, prostě jsem se chtěl dostat pryč dřív, než se začnou muchlovat, jako by nemělo být zítřka.“

Harry na něj nevěřícně vykulil oči.

„Přesně tohle to vždy znamená, když jdou ‚navštívit Isabellu a Ravena‘,“ vysvětlil blonďák. „Neznám nikoho s těmito jmény a Sev mi jednou vyprávěl jednu historku. Od té doby se jim vždycky snažím vyhnout, když se začnou takto chovat.“

Draco se zasmál ještě hlasitěji, jakmile se Harryho tvář zarděla pěkným odstínem červené. „No tak, jdeme si koupit nejdříve naše knihy!“

Zmijozel ho znovu vzal za ruku, tentokrát však se slabším stiskem a vedl ho úzkými uličkami a iluzivními zdmi, dokud se nedostali zpátky do části Příčné ulice, kterou Harry znal. Sotva vstoupili opět do této končiny, Dracovo chování se mžikem změnilo z veselého a skoro dětinského do lhostejného a chladného, přesto ho dál držel za ruku. Harry si domyslel, že to mělo co dělat se zachováním pověsti rodiny Malfoyů.

Musel být duchem nepřítomen (v poslední době se mu to zřejmě stávalo často), poněvadž se náhle ocitl v knihkupectví Krucánky a kaňoury, a Draco už odešel hledat své knihy. Jindy by si počínal stejně, jenže netušil, které knihy má mít.

„Draco,“ klepal na jeho rameno. „Draco,“ opakoval naléhavěji. „Draco, přísahám, jestli mě hned nepřestaneš ignorovat, praštím tě každou knihou, která mi padne do ruky.“

„No to mě podrž!“ Draco se konečně otočil. „Myslelo by se, že ti ta mudlovská šmejdka řekla, jak jsou učebnice důležité… Ale ne, ty mi raději hulákáš do ucha, jako kdybych spáchal nějaký smrtelný hřích, přitom se jen pokouším najít své knihy. Pověz mi, Pottere, je pro tebe tak těžké sám si sehnat své školní potřeby?“

Harry trochu odstoupil a řekl: „Jak mám vědět, které knihy si mám koupit?“

„Prostě si dojdi pro knihy, které budeš letos potřebovat,“ povzdechl si blonďák, už o něco klidnější. „Jestli nemáš svůj seznam s sebou, můžeš se zeptat prodavače.“

„Ale já nevím, na které předměty budu moci chodit.“

„O čem to mluvíš? Máš to přece všechno napsané ve tvém dopise s NKÚ výsledky. Jestli se jen chystáš plýtvat mým časem…“

„Jenže já jsem ještě nedostal své NKÚ výsledky,“ bránil se menší mladík slabě.

„Aha,“ bylo vše, co Draco řekl po několika okamžicích ticha. „Nechtěl jsem se na tebe utrhnout.“

„To je dobrý,“ odpustil mu Harry. „Ale, co mám teď dělat?“

„Co kdyby sis vzal knihy na předměty, které chceš mít?“ navrhnul Draco. „Určitě si pravděpodobně zvládl všechny své NKÚ, a pokud ne, pak udělají možná výjimku, protože… protože jsi Chlapec, který přežil.“

„Možná,“ nechtěl, aby Zmijozel promýšlel další důvod, proč by mohl bez problémů studovat cokoli, co chtěl. Přece jen, kdo by chtěl namíchnout Voldemorta?

Ještě než se vydal pro knihy, znovu se obrátil na blonďáka: „Díky. A Draco? Neříkej Hermioně mudlovská šmejdko, dobře? Neznáš ji, a pokud si myslíš, že ji znáš dost dobře na to, abys ji urážel, jsem si jistý, že dokážeš přijít s nějakou lepší přezdívkou, ne?“

Draco byl ohromený i mírně pobavený, což byla aspoň pro Malfoye nezvyklá kombinace pocitů, které obyčejně nemívali. Ale na tom ve skutečnosti nezáleželo, protože měl dost kontroly, aby si zachoval svou masku lhostejnosti.

Harry procházel uličky a začal se poohlížet po svých nových knihách: do obrany proti černé magii přirozeně, i když velice pochyboval, že ho Voldemort naučí něco víc o obraně. Další na řadu přišly knihy do přeměňování a kouzelných formulí, následovány knihami do lektvarů a bylinkářství. Ze zvědavosti také vzal knihu o léčivých lektvarech a kouzlech. Také našel knihu o vlkodlacích. Nevypadalo to, že se v ní o nich píše jako o netvorech, proto se ji rozhodl koupit jako dárek pro Taneu.

S vratkým komínkem knih v náručí přišel k pokladně a trpělivě čekal, než mladá prodavačka zabalila jeho nové věci do plastové tašky a přitom se kradmo dívala na jeho jizvu. Právě když předával správné množství peněz, přistoupil Draco k němu se svými knihami v jedné ruce.

„Tak v jakých předmětech budeš letos pokračovat?“ zeptal se Harry, přitom se zvědavě koukl na obálky jeho knih a nevšímal si polekaného vyjeknutí od prodavačky.

„V lektvarech, přeměňování, kouzelných formulí, obraně proti černé magii a starodávných runách,“ odpověděl Draco a po chudince za pultem střelil pohledem, čímž dal jasně najevo, aby si raději pospíšila a přestala zírat. „A ty?“

„V obraně, lektvarech, přeměňování, kouzelných formulí a bylinkářství,“ odpověděl Harry. „Jaké jsou starodávné runy? Vždycky jsem přemýšlel, že bych si je měl vzít místo jasnovidectví, snad nemůžou být o nic horší, ne?“

„Jsou celkem zajímavé, i když můj oblíbený předmět jsou stále lektvary.“

„Kdo by si to pomyslel,“ zachechtal se černovlasý mladík, a pak konečně mohli opustit Krucánky a kaňoury a nepříjemnou prodavačku.

Dále se zastavili v lékárně pro potřebné přísady do lektvarů a Draco si ještě koupil nový kotlík. Podle něj bylo nutné si každý rok pořizovat nový, protože po poslední hodině lektvarů se nenamáhal s jeho čištěním a domácí skřítci používali příliš agresivní mycí prostředky.

Po odchodu z lékárny se Harry chystal zeptat, jestli by nezašli k Floreanovi Fortescueovi, ale když se náhle otočil, objevili se před ním jeho dva nejlepší přátelé, Ron a Hermiona.

„Zatraceně, Rone,“ sykl a uklidňoval své dýchání. „Musíš mě takhle děsit?“

Rusovlasý mladík vypadal chvilku rozpačitě, dokud si nevšiml Malfoyova dědice vedle něho a prohodil: „Co ten tady dělá?“

„Doprovází mě na nákupech, Rone,“ odpověděl příkře. „A ne, nezačaroval mě, ani na mne neuvrhl kletbu Imperius, ani mi nepodstrčil lektvar.“

„Takže je pravda, co ta žena říkala v Krucánkách a kaňourech…“ zamumlala Hermiona.

„Harry,“ zašeptal Draco nenápadně do jeho ucha, aby si toho ti dva nevšimli. „Setkáme se pak v Děravém kotli, jo?“

Nebelvír lehce přikývl a Draco zmizel.

„Tak, jaké jste měli zatím prázdniny?“ zeptal se, aby honem změnil téma.

Hermionina cesta do Itálie byla podle všeho zajímavá, protože se odmlčela jen ve chvíli, kdy se usadili k jednomu z venkovních stolků před zmrzlinářstvím a objednali si banánové poháry se šlehačkou, ale to až potom, co číšník začal být netrpělivý po tříminutovém čekání.

Obě zbývající části Zlatého tria byly nezvykle zamlklé (vlastně nezvyklé platilo jen pro Rona, protože Harry nikdy nebyl moc výřečný). Ron přemýšlel (hodilo by se říct, že všechno je jednou poprvé, ne? No dobře…) a Harry se snažil přijít na to, co trápí jeho rusovlasého přítele a bezděčně vstřebával informace o Hermioniných prázdninách.

„Můžu s tebou na chvilku mluvit,“ skočil náhle Ron do řeči s pohledem na Harryho, „V soukromí?“

„Ehm, jasně. Hermiono, nebude vadit, když tě na chvíli necháme samotnou?“ souhlasil zelenooký mladík neochotně.

Hermioninu odpověď už neslyšel, ani neměl příležitost, protože Ron popadl jeho ruku a táhl ho za roh na zadní dvůr zmrzlinářství.

„Poslyš, Rone,“ začal nejistě Harry, když se zrzek dlouho neměl k hovoru, „pokud jde o Hermionu, určitě najdeme nějaké řešení. Ať tě trápí cokoli, myslím…“

„Nejde o Hermionu, Harry,“ způsob, jakým Ron řekl jeho jméno, zněl nějak zvláštně, jako by tomu chtěl dát úplně jiný význam.

„V tom případě, co kdybychom se tam vrátili, a povíš nám oběma, co se děje?“

Místo odpovědi se Ron najednou přiblížil velice blízko svému příteli a přitiskl rty na ty Harryho. Rukama sevřel jeho ramena, zavřel oči a přitlačil ho ke kamenné zdi. Harry překvapením a šokem zalapal po dechu a Ronův jazyk snadno vklouzl do jeho úst. Pokusil se ho odstrčit, Ron si však zřejmě špatně vyložil jeho pokusy, osahával jej a ruku přesunul do rozkroku Harryho kalhot.

„Harry?“ ozval se Hermionin hlas.

Oba se otočili a viděli její bledý obličej: „Jak si to mohl udělat? Harry!“ teď už křičela a černovlasý mladík zavrávoral, když ucítil zlost namířenou na něj. „Svěřila jsem se ti a ty mi tohle uděláš za mými zády! Nemůžu uvěřit, že…“

„Hermiono,“ promluvil Ron tónem, který zjevně považoval za uklidňující. „Nechtěli jsme, aby ses to takhle dověděla, ale, no… já a Harry jsme teď spolu.“

„Ne, Rone!“ vykřikl Harry a odstoupil od Weasleyho. „Nemůžu být tvůj kluk, dokonce, i kdybych chtěl!“

„A co teď, usmyslel sis, že nejen já nejsem dost dobrá, abych byla hodna být tvá nejlepší kamarádka, ale taky potom, co jsi dostal Rona, už ani on za to nestojí? Myslíš si snad, že nás tolik převyšuješ, že už nás nepotřebuješ?“ řekla opovržlivě čarodějka se střapatými vlasy.

„Tak to není, Hermiono,“ snažně prosil, očima žadonil o pochopení. „Jste pro mě příliš dobří. Tohle nemá ani jedním z vás nic společného. Prosím, můžeme jít někam na klidné místo, všechno vám povím, prosím?“

„A co?“ Hermiona začala znovu ječet, Ron však mlčel. „Nějaké tvé další ‚malinkaté tajemstvíčko‘? Co je to tentokrát. Dají nám trest po škole, vyloučí nás nebo jednoduše zabijí? Nikdo tu není, tak nám to pověz, už se nemůžu dočkat, až uslyším tvou další fascinující historku.“

„Já taky,“ poznamenal Ron, ale nepodíval se na něj.

„Voldemort nabídl mír a Siriusovu svobodu výměnou za manželství se mnou,“ odpověděl ve spěchu ale jasně. „Svatba je za týden.“

„Ty…“ Hermionin zlostný hlas zaváhal. „Popřemýšlím o tom a zvážím, zda ti dám druhou šanci. S Ronem se zamyslíme, jestli se s tebou budeme dál stýkat, do té doby ať tě nenapadne se k nám přibližovat,“ s těmito slovy popadla Rona a odkráčeli.

Ron se zdál příliš šokovaný, alespoň Harrymu, příliš znechucený, aby se staral, že Hermiona rozhodla za něj a následoval hnědovlasou čarodějku beze slov na rozloučenou.

„Harry, Harry, neutíkej. Co se děje? Ta mudlovská šmejdka a lasičák ti něco udělali? Zabiju je, jestli jo. Harry?“ Dracův hlas jen zvolna pronikal jeho zmatenou myslí a kvůli zastřenému vidění stěží poznal toho, kdo k němu mluvil a zastavil se.

„Draco?“ šeptal a zamrkal smaragdovýma očima. „Chci jít domů, Draco.“

„Dobře,“ souhlasil Malfoyův dědic zdráhavě, ale jelikož nevěděl, co jiného si má počít s plačícím Chlapcem, který přežil ve svém náručí, rychle se rozloučil se svými zmijozelskými přáteli Blaisem Zabinim, Theodorem Nottem a Pansy Parkinsovou, s nimiž se před pár minutami právě setkal.

„Tak jo, uvidíme se pak, Draco,“ volal za ním Blaise, také trochu zmatený, ačkoli to nedal znát, nejen zvláštním chováním, ale také tím chlapcem. „Můžeme se sejít někdy příští týden?“

„Jasně, pošli mi sovu,“ odpověděl Draco a doprovodil své nové břemeno k Děravému kotli.

Hospoda byla přeplněná jako vždycky, ale ať to bylo tím, že se lidé rozcházeli před blonďákem, nebo jestli je Malfoyův dědic odstrkoval, dostali se k baru docela rychle.

„Mohl byste prosím vyřídit mým rodičům, že už jsme odešli kvůli neočekávané situaci? A nechte tu tyto tašky do jejich příchodu, rozuměl jste?“ požádal Draco, jakmile měl plnou pozornost majitele výčepu, a doporučil opilému kouzelníkovi vedle nich, aby si hleděl svého, ačkoli to byl jasný příkaz a hostinský ho spěšně ujistil, že to zařídí a uložil dvě tašky naplněné knihami pod pult, byť se Zmijozel neobtěžoval čekat na odpověď.

Místo toho raději hodil trochu letaxového prášku do krbu v jedné ze zadních místností a objal útlé chvějící se tělo o něco pevněji, vykřikl ‚sídlo Malfoyových‘ a oba hoši zmizeli ve víru barev.

Draco zavřel oči a držel mladíka tak, aby nemohl narazit lokty o zdi a ještě mu zabránil v polknutí popela, a když se dostali na své cílové místo, nějak se mu povedlo je udržet na nohách, čehož by Harry nebyl schopný, ani kdyby se plně soustředil. Teď ho to stejně nezajímalo, ani netrápilo, poněvadž ho Draco zvednul (bez námahy, neboť byl ještě lehčí, než vypadal, aspoň podle blonďákova mínění) a nesl ho do jeho nových pokojů. Nebo to alespoň byl plán.

Draco nebyl dostatečně dobře obeznámený se západním křídlem a nechodil tam od té nešťastné nehody svého strýce. Z toho důvodu náhle zastavil pouhé dva metry před zavřenými dvoukřídlými dveřmi. Zavřenými a zamčenými. Teď, abyste pochopili Dracovo dilema, je třeba, abyste znali přinejmenším tato dvě fakta: první, jako stále nezletilý nesměl kouzlit, proto tedy nemohl odemknout dveře kouzlem. A druhý, že i kdyby měl právo použít na dveře ‚Alohomora‘, ani trochu by mu to nepomohlo, neboť tyto konkrétní dveře byly chráněny nejen kouzly Luciuse Malfoye, ale také k nim patřil klíč, což bylo nezvyklé, protože pouze Dracovy pokoje měly klíče právě z důvodu, že nemohl kouzlit, jak již bylo zmíněno. A nakonec, domácí skřítek, jehož si zavolal, mu vysvětlil, že ani oni nemohli tyto klíče přinést, protože to neměli dovoleno, a tak chtě nechtě neměl jinou možnost, než si pro něj dojít sám. Krátce se rozmýšlel, jestli vzít rozrušeného mladíka dolů pro klíč od pokoje, ale nakonec to zavrhl a posadil ho k těm prokletým dvoukřídlým dveřím.

„Neboj se, jo? Brzy se vrátím, Harry,“ menší mladík mu nedal nijak najevo, že rozuměl, nebo ho snad slyšel a po posledním starostlivém pohledu běžel Draco pro klíč. Ovšem, že doopravdy neběžel, protože, jak je jasně uvedeno v Malfoyově knize chování, běhání by pro Malfoye bylo více než nevhodné, ledaže by došlo k požáru (jenž by se nedal uhasit magií), nebo by sídlo bylo v bezprostředním nebezpečí zhroucení (jemuž by se nedalo zabránit použitím magie), proto neběžel, ale šel velice rychle (vlastně tak rychle, že měl sotva čas uhnout jednomu z domácích skřítků, který nesl veliké množství čistých lůžkovin). Tudíž nebylo vskutku nečekané, že plavovlasý Malfoyův dědic v rekordním čase došel do pokoje s klíči, a po jedné minutě zběsilého hledání správného klíče spěchal zpátky do západního křídla. Naproti tomu Draco nevěřil vlastním očím, když přišel před stále zavřené dveře a zjistil, že po Nebelvírovi nebylo nikde ani vidu.

Ve chvíli, kdy Draco zůstal stát před zavřenými, a ještě zamčenými dveřmi, oprávněně zmatený, Harry se nacházel ve svých nových pokojích. Teď se asi budete divit, jak se tam dostal? Abych byla upřímná, ani on to nevěděl. Upřímně řečeno se o to také opravdu nezajímal. Pamatoval si jen, že se dveře otevřely, jakmile Draco odběhl, což sotva zaznamenal, a protože chtěl být zkrátka sám, považoval za velkou příležitost zavřít za sebou tyto dveře a nevpustit nikoho dovnitř.

Ale vraťme se k Dracovi. Když si blonďák uvědomil, že Harry musel nějak zmizet (k tomuto závěru také dospěl docela rychle), rozhodl se otevřít dveře. Nikoli proto, že věřil, že je uvnitř, ale protože si byl jistý, že ho pak najde rychle, totiž, jakmile ho začne hledat, jinak by s ním musel balancovat v náručí a současně odemknout dveře (tady vidíte vynikající příklad zmijozelské mazanosti a havraspárské logiky). Nebo to alespoň byl plán. Dveře však nebyly uvědomeny o jeho neomezené pravomoci a ze své nevědomosti si nemyslely, že je dobrý nápad nechat ho přiblížit se k zámku natož klice. Místo toho se vynořilo oslňující světlo a Draco skončil dobrých deset metrů daleko od pokoje (a jen metr vzdálen od schodiště) s naraženým zadkem. Ačkoli naražený zadek není zajisté velmi prospěšný pro zdravou sebeúctu (i když Malfoyové většinou měli příliš zdravé sebeúcty – Draco není žádná výjimka – a pár naražených zadků tu a tam nemohlo zranit cokoli kromě jejich pýchy), tak fakt, že na vás dveře zaútočily ve vašem vlastním domě, vás může přinutit pochybovat o vašem rozumu nebo v případě blonďáka přivodit paniku (myslím, že tohle nemusím opatřit komentářem, že je to proti Malfoyovým rodinným pravidlům, protože je to opravdu nudné…).

V tomto rozpoložení narazil do Siriuse Blacka a Remuse Lupina, kteří právě vystoupili z krbu, přičemž zvěromágovu tvář zdobil samolibý úsměv.

„Hola, mladý muži, copak to vyvádíš?“ zajímal se Sirius, jehož úsměv se rozšiřoval s každou sekundou. „Trénuješ snad na olympiádu?“ (Ano, Sirius zná takové věci, protože a) se velmi zajímá o sporty, b) má televizor a c) v mládí se učil všechno možné o mudlech, aby naštval rodiče).

Draco popadal dech. Zhluboka se nadechoval, aby se uklidnil. Nezabíralo to. Zkusil to znovu. Bez úspěchu.

Zase lapal po dechu a vymáčkl se: „Já… já nevím, kde je. V jednu chvíli byl tady a pak… Prohledal jsem celé sídlo. Dokonce sklepení, ačkoli nemám ponětí, proč by tam chodil. Ani portréty ho neviděly. Sev se zamknul a odhlučnil dveře. A… měli byste mi pomoct, plakal, nevím, co se stalo,“ a pak se obořil. „Co tady ještě stojíte a nic neděláte? Musíme ho najít, hned!“

Siriusův úsměv zmizel rychleji, než můžete vypnout televizi, před níž stojíte s prstem nad tlačítkem.

„Oba dva se uklidněte,“ řekl Remus, protože Sirius byl vskutku rozpolcen mezi hněvivými a zajíkavými výkřiky. „Pane Malfoyi, co kdybyste nám řekl, co se stalo?“

„Já nevím!“ Draco málem křičel. „Šli jsme do Příčné ulice a potkali jsme lasičáka s mu… Grangerovou a nechal jsem je spolu samotné. Když jsem se s ním později setkal, plakal a chtěl se sem vrátit. Tak jsme k návratu využili krb a já jsem ho chtěl přivést do jeho pokojů, jenže byly zamčené, šel jsem tedy pro klíč a teď ho nemůžu nikde najít!“

Jako zázrakem se uklidnil i Sirius a dokonce poslouchal to, co plavovlasý mladík říkal a, div divoucí, okamžitě konal. Konání, které nevyžadovalo, aby se někdo ukrýval pod stolem nebo Remuse Lupina, jenž by těmto konáním bránil.

„Locaris,“ zamumlal, přitom držel hůlku volně mezi dvěma prsty a s úlevou sledoval kouzlo, jak točí hůlkou dokola a ukazuje směrem k západnímu křídlu.

Remus se na něj podivně podíval, ale neřekl nic o naprosto netypické ukázce prostého rozumu a místo toho dal pokyn ke dveřím. Pomocí Siriusovy hůlky a Draca, který je naváděl nejkratší cestou, nakonec dorazili znovu před zavřené dvoukřídlé dveře vedoucích do západního křídla.

„To je všechno?“ prskal Draco, opět blízko naprosté paniky. „Já jsem vám zatraceně říkal, že tady byl, ale vidíte ho někde? Ne! Protože tu není!“

„Ne není, je za těmito dveřmi,“ ukázal Sirius na masivní dubové dveře poté, co krátce upřel pohled na Malfoyova dědice.

Mezitím Remus začal mumlat šeptem kouzlo a pozvolna se objevila světlá modrošedá záře, jež se šířila zpod dveří a směřovala k vlkodlakově hůlce: „Skutečně, a Harry není fyzicky zraněný, ale možná bychom se měli ještě na něj podívat.“

„Dveře se neotevřou, dokud to nebude chtít,“ Lucius Malfoy a jeho žena se objevili před velkým schodištěm z černého mramoru. „Ani já jim nemůžu přikázat, aby se otevřely. Západní křídlo, řekněme, ani doopravdy není součástí sídla Malfoyových, je stále ve vlastnictví kouzelníka, pro nějž bylo postaveno.“

„Tím mi snad naznačuješ, že se nemůžu dostat ke svému kmotřenci, který je možná zraněný, jen proto, že tvůj pitomý dům mě nepustí dovnitř, Malfoyi?“ vrčel zvěromág a nakročil k plavovlasému aristokratovi, než ho však stačil udeřit, objevil se Snape, který pomalu tleskal rukama.

„Pane jo, měli bychom všichni oslavovat tento unikátní den, kdy Sirius Black skutečně pochopil, co se druhý člověk zoufale snažil sdělit svými slovy!“ prohlásil Snape.

„Severusi, musím ti říct, že nejsem nikterak zoufalý a jistě se dalo očekávat, že uspěji při komunikaci s Blackem,“ lehce jej napomenul Lucius, přesto mu na rtech pohrával samolibý úsměv.

Jenže Mistr lektvarů a ostatní měli menší potíže mu porozumět, protože Sirius začal zároveň křičet (Remus mu jen tak tak zabránil rozbít Snapeův už i tak zahnutý nos): „Jen proto, že nemáš nikoho rád a ani to neumíš, neznamená, že bych měl být ve stejné žalostné kategorii jako ty. Proto nepochopíš, co lidé, kteří se milují, obvykle cítí v takové situaci, Srabusi!“

Už jste někdy viděli naštvaného, polohluchého a mrzutého vlkodlaka v jeho lidské podobě den po úplňku? Ne? Výborně! Sirius však takové štěstí neměl (jedna z nevýhod mít vlkodlaka za přítele, i když by mu to zvěromág nikdy neřekl). Věděl tedy, jak se v takovém případě zachovat (to byla naopak výhoda, poněvadž jak se říká: ‚znáš jednu, znáš je všechny‘. Tohle se mu ale nikdy neodváží říct, protože si převelice cenil všech svých neporušených tělesných částí). V této situaci to tedy znamenalo omluvit se (k čemuž přistupoval často, i když nic neprovedl), ustoupit, kňourat a celkově se snažit zdát se tak malý a bezmocný, jak je možné. A tak díky svým neomezeným pokusům na tomto jedinci Sirius přesně takto jednal, kdežto Remus na něho křičel a vrčel, že je necitlivá, nerozumná, nerozvážná, nenapravitelná a hanebně nevyspělá náhražka psiska.

Ostatní byli… překvapení. Nikoli, to není to správné slovo. Možná tak pro Narcisu. Zato Lucius si pomyslel, že je to vynikající materiál na vydírání. Mistra lektvarů fascinovalo, jak si vlkodlak počínal a napadlo jej, jaká by to byla tragická ironie, kdyby jeho školní Nemesis zemřela tak, jak jí takový konec života dávno plánoval. Draco byl v klidu, uklidněný tím, že nikdy svého bývalého učitele obrany tolik nerozzuřil a slíbil si, že to nikdy nedopustí.

Nakonec zbývá konstatovat, že se všem docela ulevilo, když se vlkodlak naposled zhluboka nadechl (ne, nepřestal dýchat a ne, nezemřel, zkrátka ukončil svou tirádu) a řekl klidným hlasem: „Možná bychom měli počkat někde jinde, než se Harry rozhodne vyjít znovu ven. Sice toto sídlo je pěkné, ale chodba není příliš pohodlným místem na čekání, pravda?“

Tato slova probudila v Narcise trénovanou dokonalou hostitelku a rychle je uváděla do největší jídelny (koneckonců, bylo zde pět lidí a bylo by velice nevhodné, aby je všechny namačkala do menší jídelny, která by mohla pojmout něco málo přes sto lidí), a nařídila domácím skřítkům, aby podávali večeři a dalším, aby prostřeli stůl.




 10. Takzvaní přátelé


Druhý den ráno Harry šel do snídaňového salónu, který našel pomocí Wobbly, kde se už všichni sešli. „Dobré ráno!“ zívnul, přešel ke kmotrovi a líbnul ho tvář.

„Harry,“ vykřikl Sirius. „Měli jsme o tebe hrozný strach! Jsi v pořádku?“

„Je mi fajn. Proč bych neměl být?“ odpověděl černovlasý mladík nechápavě, ale se špatným pocitem, že úspěšně zamlčel něco důležitého.

Sirius jej uchopil na délku paže a prohlížel si ho, zda nemá viditelné zranění a odpověděl: „Protože nám Malfoy řekl, že jsi plakal po vašem včerejším malém nakupování a od té doby jsi byl schovaný ve svých pokojích. Co se stalo?“

„To bylo důvěrné,“ zabručel na blonďáka, sedícího naproti Siriusovi a Remusovi. „O nic nešlo. Jsem teď v pohodě Siri.“

Sirius se nadechl k námitce, ale vlkodlak položil ruku na jeho stehno, a tak si jenom odfoukl a nechal kmotřence, ať si ukousne z jeho croissantu, zatímco mu Remus mlčky nabídl svůj šálek bílé kávy.

„Víš, pro tebe to může být novinkou s tvým neustálým sedáváním vedle toho lasičáka, ale my máme dostatek jídla, aby mohl mít každý svůj vlastní croissant a svou vlastní kávu,“ lehce ho škádlil Draco a povytáhl jedno světlé obočí.

„Nepovídej, opravdu, Draco?“ vykročil kolem dlouhého stolu tam, kde seděl Malfoyův dědic a naklonil se přes opěradlo židle. „Ale na něco jsi zapomněl…“

Draco měl mezitím pernou chvilku, aby skryl své… vzrušení. Tedy, co jste čekali? Byl dokonale zdravý dospívající gay kluk a běžně se nestává, aby vám nádherný kouzelník prakticky vrněl do vašeho ucha.

„Na co?“ zeptal se poněkud udýchaně.

„Na fakt, že jsem příliš líný,“ zašveholil Harry poměrně svůdně a kousl si do jedné půlky Dracova medem natřeného rohlíku, poté se plavně posadil vedle Mistra lektvarů.

„Tohle ti spočítám, Pottere,“ ušklíbl se plavovlasý mladík, zatímco ostatní u stolu se buď chechtali (Sirius), skrývali smích (Remus a Narcisa), samolibě se usmívali (Lucius a Severus), nebo se tvářili více než nevinně (Harry).

„Už se na to těším,“ odvětil zelenooký kouzelník. „Nevadilo by vám, kdybych dál snídal, a vy zatím vymyslíte nějaký plán?“

„Vůbec ne, vždyť jsi příliš hubený,“ souhlasil Zmijozel a pousmál se, když uviděl v Harryho rysech zjevnou rozmrzelost.

„Proč to všichni říkáte?“ zeptal se rozhořčeně. „A neodvažuj se říkat, ‚že to je pravda‘,“ dodal a mračil se na Siriuse.

„Líbí se ti tvé nové pokoje?“ změnil téma Lucius, který seděl v čele stolu a jedl cosi, co podezřele připomínalo cereálie.

„Líbí, jsou prima,“ usmál se, když si připomněl ranní probuzení ve svých nových komnatách.

Byly ještě prostornější než Severusův pokoj pro hosty, ale místo tmavé barevné škály, měly ty jeho většinou světlé krémové barvy s pár tmavohnědými. První, čeho si všimnul po probuzení, byla měkkost velikánské postele. Pokrývky měly kaštanovou barvu (Ron by je nenáviděl) s runami. Uprostřed ležel jediný velký polštář, v němž měl předtím zavrtanou hlavu. Postel však nebyla to, co se mu v těchto pokojích tolik líbilo. Kdepak, poněvadž pak spatřil obrovské okno vedoucí od jedné strany pokoje ke druhé a přes něj viděl potůček, k němuž nedávno šel s Luciusem, a dále lavičku i celý park. Byl to ohromující pohled.

Musel být duchem nepřítomen, protože mu trvalou dlouhou chvíli, než zaregistroval Pašíka, Ronovu sovu, který přistál před ním (téměř minul jeho talíř) s červenou obálkou přivázanou k jedné nožce.

„Také tobě dobré ránko, Pašíku,“ pozdravil malého ptáka, který spokojeně švitořil a přitiskl se k jeho ruce, zatímco odvazoval obálku. „Nedáš si kousek mého rohlíku? Nemusíš čekat na odpověď, Pašíku, pošlu ji po Hedvice, dobře?“

Pašík ještě jednou zašvitořil, než zmizel otevřeným oknem a zanechal obálku v jeho rukách. Červenou kouřící obálku… Harry neměl čas ji otevřít, natož jít někam do soukromí dříve, než na něj začal hulák křičet Hermioniným pronikavým a zlostným hlasem:

„Ty nevděčná malá couro, jsi teď šťastný? Chci tím říct, že máš teď všechno, že ano, Pottere? Co ti za tebe nabídnul? A nechoď na mě s takovou blbostí o míru a Siriusově svobodě, opravdu si myslíš, že to zbaštíme? Ne každý je tak naivní jako ty. Tak, co to je? Moc? Slíbil ti, že ti nás daruje jako tvé otroky? Tohle bys chtěl, co? Dobrá, zapomeň na to, my nejsme tvoji přátelé a rozhodně nebudeme tvými otroky. Nebo snad peníze? Ale kvůli nim ho nepotřebuješ, ne? Koneckonců spíš s Malfoyem a ti určitě platí svým děvkám dobře. Ale s kterým Malfoyem, co? Nejspíše se dělí, že ano? Co na to říká Sirius? Ale beztak není nejbystřejší, když nepoznal, že Petr byl zrádce. Ačkoli, už si tím nejsem tak jistá, možná by bylo lepší, kdybys byl mrtvý, pak bychom všichni žili v míru. Žili, slyšíš. Zabil jsi Cedrika. Nelíbilo se ti, že byl oblíbenější než ty, co? A pak jsi přivedl zpátky Ty-víš-koho, aby sis mohl znovu hrát na hrdinu. Měl jsi smůlu, že ti ministerstvo nevěřilo. A proč by mělo? Víš, že příliš mnoho Cruciátů může poplést tvůj rozum, že? Vzpomínáš si na Longbottomovi? Ale samozřejmě, dozvěděl ses o tom před námi a neřekl jsi nám to! Jakýpak přítel tohle dělá, co? Žádný, záleží ti jenom na sobě! Vždycky sis stěžoval na Dursleyovi, protože tě neuctívali, jako to dělají všichni ostatní. Podle mého názoru jsou pro tebe mnohem lepší, než to psisko, co máš za kmotra nebo jeho přítel. Musím jim jednou gratulovat, že ti aspoň trochu srazili hřebínek. Napadlo tě někdy, že Ron a já máme také problémy? Skutečné problémy, ne takové halucinace jako ty! Tvoji rodiče mají štěstí, že jsou mrtví, přinejmenším se nemusí cítit za tebe odpovědní! Bez nás nejsi nic…“

Naštěstí se Severus vzpamatoval dříve, než Hermiona mohla začít urážet někoho jiného (jmenovitě jeho) a zapálil ječící dopis. Náhle ticho vyvedlo Siriuse z jeho strnulosti a v mžiku byl vedle tiše plačícího kmotřence a vzal ho do své náruče.

Ššš, bude to v pořádku,“ snažil se ho utěšit. „Víš, že není pravda, co říkala. Ššš…“

„Možná by bylo lepší, kdybyste nás nechali na chvíli samotné,“ požádal Remus rodinu Malfoyů a Mistra lektvarů. „Pokud by to bylo možné.“

„Samozřejmě, pane Lupine,“ odpověděla Narcisa se starostlivým, ale upřímným úsměvem. „Jestli byste něco potřebovali, budeme v Luciusově pracovně nebo můžete prostě požádat domácího skřítka.“ Poté všechny vyprovodila a zavřela za sebou dveře.

Mezitím Sirius začal chodit po pokoji se sklíčeným Harrym v náručí, jako byste chtěli uspat dítě, hladil mu záda a mumlal slova útěchy, dokud srdceryvné vzlykání nakonec nezesláblo. Když se Sirius posléze posadil na okenní parapet, sedl si Remus za něj a vtáhl oba do pevného objetí poté, co vyčaroval deku, s níž zakryl nyní třesoucího se mladíka. Také mu konejšivě kroužil rukou po zádech.

„Spí?“ zeptal se Remus po chvíli, kterou strávili v tichosti.

„Ne,“ odpověděl Harry místo Siriuse. „Teď…“ zalknul se, „teď mě nenávidíte, že? Prosím, nechci, abyste mě nenáviděli…“

„Pšt, nikdy si nemysli, že tě nenávidíme, ksakru, ani si nemysli, že tě nemáme rádi, protože máme,“ napomínal Sirius přísně. „Grangerová neměla žádné právo tě takto urážet a samotný fakt, že myslela, že jej má, ukazuje, jak moc se mýlila ve všem, co řekla. Měla štěstí, že tě měla za svého přítele. Jsi inteligentní, krásný, zábavný, mimořádný a nadaný mladý muž. To mi věř!“

„Tak, proč mě nenávidí?“ vzlykal uzlík v jeho náručí.

Na tuto otázku byla stovka odpovědí, nejméně deset z nich mohlo ujistit mladíka, že to jeho přátelé jen přehnali a všechno bude v pořádku. Asi dvakrát tolik by ho mohlo přesvědčit, že důvod vlastně ani nebyl důležitý, protože se vždy najdou lidé, kteří vás budou nenávidět. O něco více než třicet by mu dalo aspoň trochu lepší pocit a ujistí ho, že jim na něm záleží. Zbývající by ho pravděpodobně rozeštkaly ještě víc, protože kterákoli z těchto odpovědí by zkrátka nebyla k tomuto účelu moc přijatelná – samozřejmě, ledaže by bylo vaším záměrem ho víc rozplakat. Remus znal Siriuse docela dobře, tudíž se obával, že si vybere jednu ze čtyřiceti špatných odpovědí a upřímně si přál, aby mohl odpovědět místo něj, neboť jednával s nejrůznějšími dětmi. Veselými, rozjívenými, hysterickými, melodramatickými, smutnými a zraněnými dětmi. Byl spolehlivým člověkem na takové věci. To je důvodem, proč se stal prefektem, ačkoli Sirius s Jamesem měli některé známky lepší než on. A proto ho vždy poslali omluvit se, když některá jejich lumpárna nechtěně někoho zranila.

„Snad bys nám mohl nejprve říct, co se stalo včera v Příčné ulici, hm?“ pobídl ho zvěromág vlídně. „Ty jsi tam potkal Rona s Hermionou, že?“

Harry znovu vzlykal, přesto však kývl a s hlavou schovanou v Siriusově tmavomodrém hábitu vylíčil, co se v té době událo: „…a pak jsem utekl a teď mě nenávidí!“

„Ššš, poslouchej mě,“ konejšil ho zvěromág a Remus dekou přikryl mladíkova třesoucí se ramena. „Budu ti vyprávět příběh o tvých rodičích. Dobře? Nikdy jsem ti neřekl, že jsem se zakoukal do tvé matky, že? Harry trochu zvednul hlavu a nevěřícně vykulil oči na kmotra. „Ano, stalo se to někdy v pátém ročníku, než jsem se dal dohromady s Remusem. Nebylo to příliš překvapující, vzhledem k tomu, jak o ní James neustále mluvil a zdůrazňoval o ní roztomilá fakta. Když jsem si tedy také začal těchto věcí  všímat, přistihl jsem se, že o ní přemýšlím více, než je normální, a svěřil jsem se Jamesovi. Nejdříve zuřil a jsem si jistý, kdyby nebylo umlčovacích kouzel, půlka školní populace by nyní byla neslyšící,“ lehce se usmál se zasněným pohledem v očích, než pokračoval ve svém příběhu. „Řekl jsem mu, že to asi není nic vážného… Koneckonců měl jsem několik takových zakoukání… A že jsem mu ji nechtěl přebrat, protože měl  nepochybně ‚starší práva‘… Kdyby nás tvá matka slyšela, určitě bychom nepřežili následující týdny se všemi našimi končetinami… Požádal jsem ho, aby o ní chvíli nemluvil, abych si mohl najít jinou dívku, která by se mi líbila. James samozřejmě souhlasil a nemluvilo se o ní nejméně tři týdny, dokud jsem neměl rande s nějakou Havraspárkou a oznámil jsem mu, že Lily ode mě dál nehrozí žádné nebezpečí. Tenkrát Jamie řekl, že byl kvůli tomu rád, protože opravdu miloval tvou matku, ale také byl rád, protože považoval naše přátelství za důležitější. Přirozeně to neřekl takhle, ale byl to jeho způsob, jak mi říci, že kdybych skutečně miloval Lily a ona by si vybrala mě, přijal by to.“

„A… cos mi vlastně chtěl tímto říct?“ zeptal se Harry rozpačitě.

„Nech mě ti nejprve vypravovat druhý příběh o mně a jisté kryse. Myslím, že to bylo ve čtvrtém ročníku, když se ta krysa zakoukala do jedné dívky. Nebylo to nic neobvyklého, jelikož Petrovi se líbilo hodně dívek. K jeho překvapení byly tyto pocity málokdy opětované a většina dívek ho pouze tolerovala, protože trávil čas s námi. Tato jistá dívka byla také zamilovaná… do mě. A kdopak by jí to zazlíval?“ Harry se krátce zasmál a Remus lehce praštil Siriuse do ruky, což ho vůbec netrápilo. „Petr v tom samozřejmě neviděl problém a jen mi řekl, abych se stáhnul, což nebylo těžké, když jsem se o ni nezajímal… Petr neměl nikdy dobrý vkus. Tím se ale přitažlivějším nestal a ani u dívky to nezmírnilo posedlost ke mně. A tak přišel osudový den, kdy mě pozvala na rande. Já jsem jí samozřejmě co nejzdvořileji řekl, že nemá naději, a nevyjdu si s ní. Nevzala to moc dobře a vyhýbala se jak mně, tak i Petrovi. Petr mi to dával za vinu, prý jsem všechno zničil, a že jsem byl sobec nebo něco takového. Nemluvil se mnou týdny, dokud se nově nezaláskoval.“

Harry dlouhou chvíli mlčel, a tak Sirius pokračoval: „Tímto jsem ti chtěl ukázat, že pokud by Hermiona opravdu milovala Rona nebo dbala na vaše přátelství, aspoň by se měla pokusit být šťastná kvůli němu a kvůli tobě, stejně jako já jsem byl kvůli Jamesovi a on by byl kvůli mně, kdyby to vyšlo s Lily. Ona se zachovala tak, jak to udělal Petr a to nemluví v její prospěch. Pokud jde o Rona, kdyby byl do tebe zamilovaný, mohl by za tebe buď bojovat, nebo být nejlepším přítelem, kterého by sis přál. Snad se s tím nakonec smíří, nejspíše, nemyslím si, že je dostatečně zralý na to být opravdově zamilovaný, ale podle mého názoru se ti povede lépe bez nich, jako by nám bylo bez Petra.“

„Přesto jsem ztratil své přátele, Siriusi,“ odpověděl jeho kmotřenec sklesle. „A i když to může být takto lepší, stále mnou pohrdají a nechtějí se mnou mít nic společného. Teď budu v Bradavicích úplně sám.“

„Harry, vzpomínáš, co jsi říkal Tanee?“ přerušil ho Remus a naklonil se kolem Siriuse, aby se mohl podívat do jeho uplakaných očí. „V Bradavicích je mnohem více lidí než Ron a Hermiona a mají na vše rozdílné názory. Jsem si jistý, že si najdeš nové přátelé!“

„A co například ten Malfoyův kluk?“ navrhl Sirius. „Nemám moc rád tyhle čistokrevné fanatiky, ale zdají se docela příjemní a neříkal jsi mi, že ti nabídnul své přátelství v prvním ročníku?“

„Ty by ses na mě nezlobil za spřátelení se se Zmijozelem?“ zeptal se černovlasý mladík užasle.

„Kdepak, Harry,“ ujistil ho Sirius a objal ho trochu pevněji. „Ačkoli musím přiznat, že jsem proti nim trochu zaujatý, ale v této koleji musí být také někdo dobrý. A když jsou ochotní se za tebe postavit proti Brumbálovi, tak jsem ochotný jim dát šanci.“

„Díky,“ Harry se poprvé skutečně usmíval. „Cítím se mnohem líp, i když se ještě omlouvám za to, co o vás dvou řekla.“

„To je dobrý, už jsme byli oba uraženi daleko hůř,“ zasmál se Sirius. „Myslím, že obecný názor v Bradavicích byl ten, že jsem dostával dobré známky buď podplácením, vydíráním, nebo spaním s učitelem, ale ujišťuji tě, že jsem nic takového nedělal.“

„Sirius má pravdu.“

„Děkuji mnohokrát!“

„Buď zticha, Tichošlápku, není tak špatné být nazván Siriusovým přítelem…“

„Jsem poctěn!“

„Být jeho přítelem ti ale může jít na nervy,“ dodal Remus, jehož neustále přerušoval Sirius se svými nadšenými výkřiky.

Harry se pousmál a uvolnil se ze Siriusova objetí, jenž zrovna spílal vlkodlakovi, že je „zákeřný“ takovým uraženým tónem, až byste měli málem dojem, že svou stížnost myslí vážně. Klíčové slovo je ‚málem‘.

Právě když zamýšlel vylít Remusův nedopitý šálek kávy na Siriusovu hlavu jako výraz své vděčnosti (ostatně byl synem jednoho z Pobertů), ozvalo se zaklepání na dveře snídaňového salónu, a všichni se otočili s hůlkami v pohotovosti (Sirius se snažil… neúspěšně, nutno dodat… strčit kmotřence za svá záda).

Dracova stříbroplavá hlava se objevila ve dveřích, následována zbytkem těla (bylo by naprosto nedůstojné schovávat se za dveřmi) a oznámil: „Omlouvám se za přerušení vaší ‚rodinné chvíle‘, ale Temný pán se rozhodl neohlášeně dostavit a, no, rád by tě viděl.“

„Děkuju, Draco,“ řekl Harry s takovým klidem, že tím překvapil mladého blonďáka. „Dej nám, prosím, pár minut, brzy přijdeme do pracovny tvého otce.“

Zmijozel kývl hlavou a zmizel s tichým zavřením dveří.

„Harry, nemusíš tam chodit, pokud nechceš,“ nabídl Remus a Sirius horlivě přikývl, ale Harry se jen pochybovačně usmál, postavil se před stříbrem orámovaným, až ke stropu vysokým zrcadlem a prohlížel si tvář, aby se tak ujistil, že nejsou vidět stopy po jeho pláči, poté odešel ze salónu.

Sirius se rozešel ke dveřím a Remus ho chytil za ruku se slovy: „Vždycky jsem se divil, proč ses stal kmotrem, Tíšku, ale nyní již vím, že James a Lily si nemohli lépe zvolit.“

K jeho překvapení se Sirius jeho slovům zasmál a řekl: „Náměsíčníku, nemůžu uvěřit tomu, že ses s tím celé ty roky trápil. Chceš vědět, proč jsem se stal kmotrem a ne ty? Lily chtěla samozřejmě tebe, ale James trval na mně, a tak uzavřeli dohodu: ten, koho Harry spatří nejdříve, zastane tuto pozici. A protože jsem nápadný, nádherný Sirius Black, podíval se na mě. Ty samozřejmě nevypadáš špatně…“

„Myslím si, že bys měl důvod své domněnky nechat na jindy,“ přerušil ho Remus, než se zvěromág mohl pustit do dlouhého vysvětlování, proč přesně je jeho dobrý vzhled lepší než Remusův zevnějšek. „Nebo snad chceš nechat svého kmotřence s bandou Smrtijedů a jejich Temným pánem?“

Sirius neodpověděl a místo toho vykráčel ze dveří. Lehce se smál a Remus ho následoval.