Nezáměrně tvůj - kapitoly 31 - 35

*****



31. Deštivá snídaně


Bylo už čtvrt na devět a každý kdo měl smůlu, že musel vstát na první hodinu dne, byl už vzhůru a jedl jeho nebo její snídani ve Velké síni. Draco seděl u Zmijozelského stolu, obklopený jeho přáteli a pilně připravoval Harryho snídani, který se opovážil neukázat a omluvil se opakovaně za vynechání večeře včera večer. Tento kluk opravdu potřeboval změnit své priority!

Tom ve stejnou dobu u hlavního stolu měl také podobné myšlenky o nepřítomném manželovi. Rudolfus a Rabastan ho informovali, že Harry strávil noc s nimi a – byl spíše hrdý na sebe – neztratil svůj temperament a pouze jim řekl, že to je v pořádku. Přirozeně to nebylo v pořádku, i když neměl reálný důvod, aby nesouhlasil tolik s touto představou – kromě těch zjevných – ale velmi pochyboval o tom, že to byla něčí vina. Oba Smrtijedi nebyli s to bránit se Harryho prosbám, v něčem takovém nebyl na každého velmi dobrý a dobře, Harry nechtěl zůstat přes noc s nějakými pubertálními Nebelvíry, a to mohl do určité míry naprosto souviset. Nicméně, Harry by se měl teď nasnídat a nezírat na mraky nebo cokoli dělal, když pršelo. Harry byl opravdu záhadný, když pršelo, šťastný, rozkošný, ale rozhodně záhadný.

Dvoukřídlé dveře se rozletěli a zářivý černovlasý chlapec s usměvavýma zelenýma očima jimi prošel a zanechával stopy dešťové vody v jeho cestě. Harry se na všechny usmál, kteří na něho zírali ohromeně jak třepal hlavou jako mokrý pes, nehledě na mokré prameny, které lpěli na jeho tvářích a zbylé, které se přilepili nahoře dokonce divočeji než obvykle. Jeho oblečení bylo úplně nasáklé a tedy těžké, ale Harrymu to bylo jedno a přiloudal se tam, kde Draco seděl se svými přáteli.

„Dobré ráno,“ Harry se usmál na Zmijozely, políbil Draca a voda kapala na jeho hábit bez poskvrnky.

„Fuj, Harry,“ Draco se uvolnil z lehkého objetí; temně se mračil na mladšího chlapce. „Ty jsi to udělal naschvál!“

„Samozřejmě, Draco,“ Harry poplácal jeho vlasy. „Cokoli řekneš. Uvidíme se později,“ mrkl na Blaise, který se stěží snažil se nesmát nahlas a stoupal po třech schodech, které oddělovali studenty od učitelského stolu.

„Dobré, Rudolfusi,“ políbil hnědovlasého muže na tvář. „Dobré, Rabastane,“ opakoval čin. „Spali jste dobře?“

 Němě přikývli, věnovali Harrymu zběžný pohled, čímž si dovolil mírné uculení: „Vypadáš dobře.“

„Tedy, děkuji, Rabastane,“ vrátil mu zelenooký chlapec. „Cítím se také dobře,“ otočil se na Toma, který pozoroval celou scénu v tichosti. „Dobré ráno, Tome.“

„Dobré ráno, /zlatíčko/,“ Tom si přitáhl Harryho trochu blíž a zachytil ho mezi sebou a Severusem. „Chápu to tak, že si spal dobře?“

„Zůstal jsem v Rudolfusově a Rabastanově pokoji,“ řekl Harry; vypnul se a připravoval se k ochraně dvou starších kouzelníků. „Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dříve.“

„To je v pořádku,“ usmál se mírně. „Už mi to řekli, neděl si starosti.“

Ještě jednou se rozprostřel úsměv na Harryho tváři jak sehnul hlavu, aby políbil Tomovu tvář, přičemž vtiskl malý složený kousek papíru do Severusovi ruky.

„Harry,“ Brumbál se prostě musel vměšovat znovu, že? Ne, on ne, ale udělal to tak stejně. „U studentů je nepřípustné, aby líbali své učitele, nechci, aby se to opět stalo. Jsem si jistý, že jsi rozuměl.“

„Ne, poučte mě, mohl byste, řediteli?,“ Harry se otočil, napůl sedící na opěradle Tomovi židle. „Proč přesně nesmím políbit mého manžela?,“ poslední slovo bylo sotva víc než sykot.

„Nedávám dobrý příklad ostatním studentům…“

„Můžou si zvolit někoho jiného, aby byl jejich dobrým příkladem.“

„To ukazuje neúctu k tvým profesorům…“

„Neslyšel jsem je si stěžovat.“

„To podrývá autoritu učitelům…“

„Pochybuji velmi, že Tom by měl s tím problém, můžeš, Tome?,“ zeptal se Harry, napůl otočený.

„Souhlasím,“ odpověděl Voldemort. „A teď, Brumbále ocenil bych, kdybyste mohl zmlknout, aby si všichni mohli vychutnat jejich snídani. Myslím, že už jste dost držel Harryho od jeho jídla včera večer. Nebudu se opakovat.“

„Pane Pottere,“ přerušila McGonagallová napjaté ticho. „Protože jste už tady nahoře, mohla bych vám nyní rovněž dát váš rozvrh hodin. A pane Pottere, plně očekávám od Nebelvíru, že vyhraje Famfrpál i Školní pohár… Nezklamte mě!“

„Ale, paní profesorko,“ mrkal na ni Harry, „kdo jiný by je případně vyhrál?“

„Mohla by vám uniknout vaše pozornost, Pottere,“ ušklíbal se Severus, „ale existují tři další koleje v Bradavicích.“

„Ne, vážně, pane profesore?,“ škádlil Harry lehce s očima širokýma jako talířky. „Mohlo by to být důvod, proč existují čtyři kolejní stoly? Vždycky jsem se tomu divil, ale teď si o tom myslím, že to jaksi dává smysl. Jaká, že je vaše kolej? Jaksi malá a nevýznamná… Něco na ‘s‘ že? Je to ‘Skvrnozel‘?… (pozn. překl.: nenašla jsem vhodný výraz na ‘z‘)

„Pottere. Jestli tohle je zkouška mé trpělivosti. Tak nemám žádnou,“ mračil se Severus nebezpečně. „Jděte, obtěžovat někoho jiného.“

/Chtěl si navštívit madame Pomfreyovou/, Tom mu jemně připomněl, /Proč se jí teď nezeptáš? A, broučku, vůbec mi neříkej, že jsem skvrna nebo malý a bezvýznamný./

„Samozřejmě, Tome,“ Harry se usmál a vykroutil se napůl z objetí, než ho Tom mohl políbit, jak to měl naplánováno. „A, a, a, potlač to, Tome, nechtěl jsi prozradit tvé krytí, že?,“ přešel na druhý konec stolu, kde si školní sestřička vychutnávala snídani, šťastně klábosila s učitelkou bylinkářství, zatímco Severus rozložil krátkou zprávu od Harryho, který pro něj napsal:

Vyspal jsi se do růžova, Severusi (zvaž se sám políbit), dnes máš spoustu práce: Vyděsit chudinky prváky, mučit ubohé Nebelvíry, podporovat šťastné Zmijozely a pokusit se neinhalovat toxické plyny.

Měj pěkný den, můj oblíbený Mistře lektvarů, Harry.

Nemohl si pomoci, ale vypustil frk pobavení, čímž upozornil Temného pána na papír a nenápadně to přešel, načež Voldemort vydal stejné odfrknutí, aby to opětoval.

Ve stejnou dobu si Harry domlouval schůzku s madame Pomfreyovou během obědové přestávky po jejím ujištění, že to nebude nic opravdu špatného a pak konečně odešel dát si svou snídani.

„Něco jsi zapomněl,“ Dracova ruka na jeho rameni způsobila, že ho otočila. „Neočekával jsem, že mi utečeš každé ráno. Tady,“ strčil plný talíř do Harryho rukou. „Sněz to a žádné výmluvy.“

„My jsme dnes nabručení,“ škádlil ho Harry a štípal jeho tvář. „Uvidíme se později, Blondýnko.“

„Jsi vážně otravný, když jsi v dobré náladě,“ ušklíbal se Draco, ale ujistil se, že Harry ví, že jen žertoval. „Myslím, že nadále se ti budu vyhýbat.“

„Ach, ale budu ti chybět, že ano?,“ Harry šťastný kousnul do jeho prvního rohlíku. „Já určitě budu.“

Otočil se nečekaje na odpověď a svalil se na místo vedle Seamuse, protože Neville seděl u Havraspárského stolu s Lenkou.

„Co to bylo, Harry,“ ptal se irský chlapec zvědavě. „Od kdy jste Malfoy a ty kamarádi?“

„Od doby, co je ke mě milý,“ Harry pokrčil rameny. „Strávili jsme většinu prázdnin spolu.“

„Jste spolu?,“ požadoval Seamus. „Myslel jsem, že Raddle je tvůj milenec.“

„Ne, samozřejmě, že ne, co ti vnuklo tuto myšlenku? Jsme přátelé,“ protestoval Harry rozhořčeně.

„No, políbil jsi ho,“ skočil do řeči Dean. „Nevypadalo to celé platonicky. A kde jsi zůstal v noci?“

„Na tvář. Políbil jsem ho na tvář,“ argumentoval Harry. „Políbil jsem taky Rudolfuse a Rabastana a Toma. A strávil jsem noc s Lestrangeovými.“

Levandule promluvila: „To je to, nejednáš s tvým milencem odlišně jako se tvými přáteli. A nelíbáš nikoho z nás.“

„To je přesně problém utajené aféry,“ mračil se mrzutě černovlasý chlapec. „Nikdo nesmí o tom vědět. Nemůžu jít kolem a políbit mého milence před celou školou a několika Smrtijedy. Co myslíte, že by se stalo, kdyby Voldemort někdy zjistil, že jsem ho podváděl?“

„To by se mu nelíbilo,“ dodal sytý hlas Temného pána do rozpačitého ticha. „Harry, pojď se mnou. Musíš se převléci před tvou první hodinou.“

„Tak to mi dlužíš,“ bručel Harry jakmile byli venku ze Síně a z doslechu všech. „Nesnáším lhaní a teď si každý myslí, že tě podvádím.“

„Je to má vina, že došli k falešným závěrům?,“ odpověděl Tom zlomyslně, než silně zatáhl za Harryho rameno a přitiskl ho o nejbližší zeď a uchvátil důkladně jeho ústa.

„Ano, to je!,“ mračil se Harry, jakmile jeho rty byli uvolněny.

„Ach, tak to jo,“ usmál se Voldemort spokojeně, políbil ještě krátce manžela. Jsi tak roztomilý, když jsi rozzlobený.“

„A ty jsi nesnesitelný, když si myslíš, že jsi zábavný,“ mračil se Harry na vyššího muže. „Teď, nech mě jít.“

„Trochu panovačný, jsme, maličký?,“ řekl Tom, ale uvolnil Nebelvíra z držení. „Slibuji, že přijmu všechna obvinění, dobře, Harry?“

„Je lepší, když to uděláš ty,“ drobný chlapec odpověděl skoro uklidněný a mírně se pochechtával, když Tom téměř plaše vzal jeho ruku. „Nechceš mi ukázat, jak jsi redekoroval tvé pokoje?“

„Ne, chci ti ukázat jak jsem redekoroval naše pokoje,“ opravil ho Voldemort. „Zavři oči,“ Harry tak poslušně udělal a popadl Tomovu ruku trochu pevněji. „Dobře,“ manévroval Harryho, aby stál před ním. „Otevři je.“

Harry zuřivě mrkal, přizpůsoboval se tak jasnému světlu z mnoha oken: „Páni.“

„Jsem rád, že to schvaluješ,“ culil se červenooký muž. „Ačkoli, jestli chceš, abych něco změnil…“

„Ne, líbí se mi to,“ Harry se otočil. „Mnohem lepší než předtím.“

„To je to, co jsem zamýšlel,“ culil se Tom. „Teď, pojďme tě usušit,“ přivolal načechraný bílý ručník z koupelny a pečlivě začal s ním cuchat černé vlasy; těšil se malým vrněním, které dostal. „Jdi se převléknout. Sbalím tvé věci,“ jemně postrčil Harryho k jejich koupelně.

„Nevíš, co se stalo Ronovi?,“ ptal se Harry zvědavě, když Tom přišel za ním do skleníku. „Měl monokl a opravdu vypadal bledě. Také Ginny a Hermiona, když tak o tom přemýšlím…“

Tom se musel krotit od triumfálního uculení a trochu zlého: „Och, vážně? Nevšiml jsem si…“

„Tome…,“ odpověděl Harry varovně a zastavil své kroky. „Co jsi udělal?“

„Neudělal jsem nic tvým přátelům,“ vyhýbal se Tom, myslel na to, že by Harry mohl interpretovat jeho slova špatně – stěží jste mohli nazvat někoho, kdo vás urazil a donutil vás plakat, přítel.

Nespoléhal se na Harryho správné prohlédnutí jeho věty: „Tome!“

„Neměli tě napadnout včera ve vlaku,“ vrčel Tom. „Nemohl jsem tě nechat být urážený takovými patetickými maličkostmi.“

„Uhodil si Rona? „zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Samozřejmě, že ne!,“ protestoval červenooký muž. „Můj odhad je, že tvoji další spolubydlící se ho pokusili přinutit vidět jejich problém  – nebo možná jen chtěli, zbavit se nějakého stresu.“

„A co jsi udělal, Tome?,“ ptal se Harry potřetí se sotva ukrytou zlobou.

„Víš, Nagini se cítila trochu zanedbávaná,“ usmál se Tom spokojeně. „Možná, že jsem naznačil, aby se ubírala jistou trasou předtím, než šla ven lovit…“

„Tys je nechal napadnout tvým hadem?, ptal se Harry zděšeně. „Prosím, řekni mi, že je neuštkla.“

„Neuštkla, Harry,“ Tom opatrně stisknul vzdorujícího chlapce v náručí. „Ona je jen trochu vystrašila a posílila můj problém. Není žádná trvalá újma – alespoň nikomu jsem ji nezpůsobil.“

„Necháš je teď být.“

„Pokud nechají tebe na pokoji, ano,“ usmál se Tom chlácholivě. „Musíš přestat vidět všechno a všechny, když tě sráží jako oprávněné. Nemají žádné právo tě soudit a co udělali volalo po potrestání.“

„Já nejsem jako ty.“

„Vím a jsem tomu rád,“ Tom opatrně tiskl rty na Harryho, přičemž přitáhl malé tělo blíže k vlastnímu, když oštipoval Harryho spodní ret, způsobil mladšímu muži, že vděčně vrněl. „Nikdy nechci, aby jsi byl jako já, Harry.“

„Tak, čím chceš, abych byl?, zeptal se Harry nejistě.

„Chci, abys byl sám sebou. Můj sladký malý Harry. Můj nádherný manžel, který mi řekne, když udělám něco úplně hloupého,“ Tom ho opět políbil dříve, než ho táhl přes otevřené dveře ven.




32. Novinka


Harry se pohodlně posadil na „jeho“ lůžko na ošetřovně, zatímco ho madame Pomfreyová přejela několika diagnostickými kouzly, přičemž se s každým dalším výsledkem více nesouhlasně mračila.

„Nemohu najít nic špatného kromě běžných věcí,“ nakonec prohlásila. „Jaké byly příznaky?“

„Nevolnost, závratě, křeče v břichu, třesení, zvracení,“ vyjmenovával Harry, „nespavost, nechutenství a bolesti hlavy, ale to je normální.“

„Ráda bych věděla…,“ sestřička obepla prsty hůlku předtím, než ji sevřela pevněji a provedla další kouzlo, po kterém světle zlatý odstín obklopil Harryho břicho. „Ach, můj…“

„Co to je?“ ptal se Harry nervózně. „Je to zlé?“

„Ach, Harry, nevím, jak vám to mám říct. Možná by bylo lepší, kdybyste se posadil,“ malý chlapec byl dokonce zmatenější – přece už seděl a madame Pomfreyová jen někdy používala jeho křestní jméno, a to když si myslela, že by ji nemohl slyšet. „Může to být obtížné tomuhle porozumět, ale v Kouzelnickém světě, kouzelníci totiž, mohou… Kouzelníci, kteří žijí v homosexuálním vztahu… Oni mohou otěhotnět.“

„Já vím, ale…,“ Harryho tváří přešel výraz prvně poznání a pak zděšení. „Já nemůžu být těhotný, prosím, řekněte mi, že nejsem.“

„Je mi to líto, Harry, ale jste,“ školní sestřička chlácholivě poplácala jeho ruku. „Jste těhotný asi čtyři týdny.“

„Ale, ale…,“ Harry popotahoval, aby zadržel slzy. „Nemůžu být těhotný.“

„Chcete, abych vás na chvilku nechala o samotě?“ malý chlapec roztržitě přikývl a jinak normálně přísná čarodějka odešla do její malé kanceláře.

Jak by se to mohlo stát? Proč se to muselo stát? Má jen šestnáct, nemohl by vychovávat dítě. Žádné dítě si nezaslouží, aby mělo jeho za otce. To byl důvod, proč požádal Toma o to, aby použil nějakou antikoncepci… Tom! Proč to udělal? Jednou v někoho vložil svou důvěru a teď je zklamaný. Ani si nevšimnul, že pláče.

„Jste v pořádku, pane Pottere,“ musel promeškat půl hodiny a teď i obědovou přestávku a odpolední vyučování začalo. „Našla jsem pro vás tuto knihu o mužském těhotenství. Je poměrně stará, ale nedošlo k mnoha případům v posledních pár letech. Chcete, abych vás teď zkontrolovala nebo raději počkáte, dokud se to všechno trochu neurovná?“

„Mohla byste mi říct, která pravidla musím dodržovat, aby tak nedošlo k ohrožení dítěte?“ řekl Harry chraplavým hlasem, který byl lehce ochraptělý z pláče. „Potřebuji nějaký čas, abych se s tímto smířil.“

„Samozřejmě,“ laskavě se usmála dolů na její závazek. „Měl byste pravidelně jíst, ale to je to, co jsem vám říkala již několik let, takže budu spokojená, pokud budete jíst dostatečně a tím dostatečně mám na mysli, alespoň dvojnásobek toho, co jste dosud jedl. Měl byste se vyhýbat kopům, úderům nebo kletbám, které by směřovali na vaše břicho. Neměl byste pít žádné lektvary nebo inhalovat výpary. Už jsem napsala dva vzkazy pro profesora Snapea a vašeho manžela, aby mohli přizpůsobit své učební plány. Musíte si dávat pozor na vaše rozpoložení a vyhýbat se stresovým situacím, ačkoli vím, že to je hodně, co požaduji. Celkově, kdybyste se o sebe staral, mělo by to být v pořádku,“ předala mu dva proužky papíru. „Očekávám vás nejpozději za týden. A pokud byste měl ještě otázky, jsem tady vždycky pro vás.“

Harry přikývl a sklouzl na podlahu, pokusil se o malý úsměv, když opouštěl ošetřovnu, ale věděl, že přesto vypadá hrozně. Stále si měl, co vyřídit s jistou osobou.

Důrazně zaklepal na dveře třídy Obrany proti černé magii, na nic nečekal a stejným způsobem je tlačením otevřel a pochodoval k červenookému kouzelníkovi, který si předtím užíval ticha a vystrašených výrazů třeťáků z Havraspáru po odhalení jeho identity.

„Harry,“ ptal se překvapeně a více než trochu znepokojený, když viděl uplakanou tvář. „Stalo se něco?“

„Ano,“ zasyčel na něj Harry nebezpečně. „Ty jsi! Přečti si to a pak mi to vysvětli.“

Zmateně přijal umačkaný kousek papíru, všiml, že to bylo napsáno na lékařském osvědčení a dvakrát si přečetl několik vybraných slov předtím, než vzhlédl na jeho vzteklého manžela. Teď by mohl pochopit, proč je Harry tak rozčílený.

/Harry, nevěděl jsem, že jsi nositel…/

„Já jsem ti to kurva říkal a požádal jsem tě, abys udělal něco, aby se tohle nemohlo stát,“ Harryho magie kolem něho jiskřila jako blesk.

/Kdy jsi mi to říkal, Harry?/ zeptal se Temný pán zmateně.

„Přímo po naší svatbě a ty jsi zatraceně s tím dobře souhlasil. Pokud ses to nechystal udělat, mohl jsi mi to alespoň říct,“ ušklíbal se Harry.

/Ale… Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsi říkal něco takového/, snažil se Tom přesvědčovat.

„O všechno se postarám. Nedělej si starosti,“ napodoboval ho Harry. „Co si mám o tom myslet, he? Pokud jsi mě neposlouchal, tak proč jsi to říkal?“

/Sakra,… Já jsem ti nerozuměl, prostě jsem si myslel, že jsi nervózní/, Tom se pokusil obejmout Harryho jako nabídku smíru, ale mladší kouzelník na něj zavrčel, jak se opovažuje jít k němu vůbec blíž. /Omlouvám se./

„Tak proč ses mě do prdele nezeptal?“ nikdy neslyšel tolik nadávat malého chlapce. „Já jsem ti věřil! Zničil jsi můj život.“

/Ššš, není to tak zlé, jestli to nebudeš chtít, tak je ještě čas na potrat/, Tom nepředvídal Harryho reakci na jeho poslední větu: Nebelvírova magie se nějakým způsobem projevila jiskřením modrých plamenů a na jeho poslední slova Harry téměř skočil do jeho obličej a plesknul ho, čímž nechal tři hrozivé červené pruhy, tam, kde mu je jeho magie vpálila: „Nezavraždíš nikoho dalšího z mé rodiny, Voldemorte. Budeš zatraceně dobře za tohle nést odpovědnost.“

Dříve, než se Temný pán mohl dostat ze šoku, tak se Harry vyřítil ze třídy, přičemž bouchnutím zavřel dveře – Havraspárští byli dokonce vystrašenější než předtím, ale tohle už Toma nepobavilo.

„Pane Pottere, chcete nám objasnit, proč jste si vybral k naší laskavosti vaši přítomnost o půl hodiny po začátku hodiny?“ Severus měl těžkou chvilku, aby pokračoval v mluvení poté, co dostal dobrý výhled na Harryho zčervenalé oči; Harry v tichosti předal druhý papír a stíral si některé ze slz. „Pane Pottere, pokud byste mohl jít se mnou do kanceláře? Pane Malfoyi, máte to tu na starost.“

Vedl Harryho přes nenápadné dveře za jeho stolem a zakrýval ho od dotěrných pohledů tak nejlépe jak mohl.

„Ach, Harry,“ jemně ovinul svou paži kolem chvějícího chlapce poté, co za sebou zamčel dveře. „Ššš, nějak to vyřešíme. Ššš, je mi to líto. Pojď, posaď se.“

Harry začal nekontrolovaně vzlykat: „Nechci být těhotný, Severusi.“

„Ano, já vím,“ Mistr lektvarů hladil Harryho záda, jak doufal konejšivě. „Nějak to vyřešíme. Ššš, neplakej. Bude to v pořádku.“

„Jak by to mohlo být v pořádku, Severusi,“ Harry popotahoval. „Jak?“

„To nevím, ale najdeme způsob,“ Ujišťoval ho Severus. „Ví o tom Temný pán.“

„Proč mi tohle udělal?“ Harryho celé tělo se třáslo. „Věřil jsem mu.“

„Je to dost neobvyklé pro kouzelníka, aby byl plodný, Harry. Nikdo od tebe pravděpodobně neočekával, že otěhotníš…“

„Řekl jsem mu to. Řekl jsem mu to. Proč mě neposlouchal?“ Harry brečel do jeho hábitu. „On nechce to dítě…“

„Ty ho chceš, Harry?“ zeptal se jemně, povzdechl si, když Harry zakroutil hlavou: „Ne, ubohé dítě. Mít takové rodiče a pak ho nikdo nechce… Ale já ho prostě nemůžu zabít, nemůžu, Severusi.“

„Jsem si jistý, že budeš skvělý otec, Harry, já skutečně myslím,“ Severus  pročesával svými dlouhými prsty divoké kadeře. „Musíš si jen zvyknout na myšlenku mít dítě. Ještě se toho nevzdávej, dobře?“

„Dobře,“ Harry popotahoval.

„Můžeš tady zůstat po zbytek hodiny,“ nabídl Severus. „Nadouvací odvar, který vaří horda imbecilních šesťáků není zrovna bezpečný. Chceš, aby Draco na tebe dohlédnul?“

Harry přikývnul, neochotně uvolnil sevření rukou, kterým svíral hábit Mistra lektvarů a stočil se do velkého křesla, které stálo blízko krbu.

Sverus lehce políbil vršek Harryho hlavy, cosi, co nikdy ve svém životě dříve neudělal a pak kráčel zpátky do třídy: „Pane Malfoyi, prosím buďte tak laskavý a zabraňte Potterovi, aby nevyhodil do povětří mou kancelář. Má pokyny pro Uklidňující odvar, který uvaříte,“ mladý Malfoyův dědic nespokojeně zamumlal jak se zdálo, ale narychlo sesbíral své věci a zmizel v kanceláři ne dřív, než vyslal ustaraný pohled jeho kmotrovi.

„Harry, Merline, co se stalo?“ blonďák se přikrčil před chvějícím se chlapcem, přičemž se pokoušel rozluštit výraz jeho tváře.

„Všechno,“ brečel Harry. „Jsem těhotný a Tom mě a dítě nenávidí a já nevím, co dělat…“

Draco na chvíli ztratil slova a využil čas, aby se vmáčknul do křesla vedle Harryho a přitáhl si menšího chlapce do klína: „Utiš se, neplakej. Proč by ses měl zajímat, co si Tom o tobě myslí, Harry? Má rodina bude tady vždy pro tebe a každé tvé dítě… Už neplakej, prosím? Budu na tebe dávat pozor, nemusíš si kvůli ničemu dělat starosti…“

„Nechci to dítě,“ vzlykal Harry. „Nechci ho, Draco, je mi šestnáct, nemůžu se postarat o dítě. A nemůžu jít na potrat, nikdy neudělám něco tak špatného, jak bych ho mohl vůbec zabít?“

„Nebudeš sám, Harry,“ Draco svíral v náručí křehkého chlapce blíže k sobě. „Budu tady a Severus a moji rodiče a tvůj kmotr a dokonce Temný pán až se dostane přes svůj šok. On tě miluje, Harry, opravdu si to myslím, on udělá všechno a nenechá tě s tím samotného.“

„Mám strach, tak se toho bojím, Draco,“ Harry schoval hlavu hlouběji do Dracova hábitu. „Proč to musím být já?“

„Protože jsi Harry Potter,“ chechtal se Draco a stíral slzy. „Neříkal sis tak sobě? Vůbec nic není s tebou normální, takže jsi úplně normální.“

Harry žalostně popotahoval, ale snažil se usmívat.

Mezitím první dvouhodinovka Obrany skončila a Tom byl konečně s to propustit ty otravné třeťáky. Jeho líce pálila jako ďas a neuvěřitelně se obával o Harryho. Takhle to nemyslel! Chtěl jen pomoci! A, kdo by vůbec mohl hádat, že by mu Harry řekl jednou něco takového, opravdu ho neposlouchal? Rychle šel chodbami, proplétal se všemi těmi otravnými studenty, kteří se většinou s respektem před ním rozestupovali, a tvrdě klepal na dveře Lestrangeů.

„Můj pane,“ Rudolfus vypadal dost překvapeně, když Voldemort se zraněnou lící klepal na jejich dveře. „Stalo se něco?“

„Ano, zjevně,“ Tom nebyl v náladě na poklony. „Musíte najít Harryho.“

„Pokud by vám to nevadilo, kdybych se zeptal, co se stalo?“ Rabastan se objevil vedle jeho bratra.

Voldemort si povzdechl: „Za prvé, myslí si, že jsem se ho snažil ponížit, pak jsem něco řekl a on si myslel, že si ho prostě nevážím, což bylo mírně lepší a pak jsem udělal obrovskou chybu a teď si myslí, že jsem bezcitný bastard. Není to v mé pozici, abych vám řekl, co se stalo, ale věřím, že by teď měl rád vaší podporu. Takže, běžte ho najít.“

Otočil se dřív, než by mu mohli klást další otázky a duševně se připravoval na poslední třídu; neúspěšně se snažil zbavit obrázku Harryho uplakané tváře před jeho očima.

Lestrangeovi bratři potřebovali přes dvacet minut, aby konečně lokalizovali Harryho ve sklepení a jen zaklepali na třídu Lektvarů, neměli však trpělivost, aby to vyřešili jemnějším způsobem.

„Dveře jsou otevřené. Pokud očekáváte, abych se hluboce uklonil a vyroloval pro vás červený koberec, tak můžete čekat velmi dlouho,“ štěkal Severus přes dveře, zatímco házel prášek z kopyta jednorožce do Kostního lektvaru zrovna ve chvíli, aby zabránil výbuchu.

„Severusi, neviděl jsi Harryho?“ zeptal se Rudolfus a přitom upřeně zíral na staršího kouzelníka.

„Je v mé kanceláři, kde se pokouší uvařit Uklidňující lektvar s pomocí pana Malfoye, i když pochybuji, že bude vůbec správný,“ ušklíbal se Severus. „Bez obav se k nim připojte. Och, a Rudolfusi, drž se dál od všech přísad, nechtěli bychom, aby Bradavice úplně vyletěli do povětří, že ne?“

„Zábavné,“ poznamenal Rudolfus. „Učiním poznámku k smíchu, kvůli tomu jednou budu mít více času na mé ruce,“ Rabastan už zmizel do vedlejší místnosti a starší bratr ho následoval.

Tento pohled byl vlastně naprosto roztomilý. Malfoyův dědic seděl elegantně roztažený v černém koženém křesle blízko malého hořícího ohně, s jako kočkou stočeným Harrym v jeho klíně a jeho ruce proklouzávaly černými nezkrotnými prameny, zatímco mluvil k Harrymu slabým hlasem: „Víš, nemyslím si, že děti jsou zcela tak špatné. Mám sestřenici z druhého kolena, myslím si, že je jí teď okolo sedmi let, ale ona a její rodiče jsou zvyklý nás docela často navštěvovat, takže mamka a Matylda, to je její matka mimochodem, mohou v jednom kuse tlachat. Vždycky jsem se o ní staral, ale přesto jsem později opravdu očekával jejich návštěvy. Ne, že bych si stěžoval méně, samozřejmě, že by to bylo nepříznivé. Ale ona je opravdu roztomilá, samozřejmě jako Malfoy pěkně vypadá – naše celá rodina je více než pohledná, jsem si jistý, že sis všimnul,“ vždycky způsobil Harrymu smích, když takto mluvil a teď obdržel příliš slabý chichot. „Kde jsem to byl? Ach, ano, ona je pěkná malá potvora s plavými vlasy a modrýma očima a vždycky dělá ty broukavé zvuky místo smíchu. Vidíš, děti nejsou tak špatné…“

„Velmi přesvědčivé, Draco,“ popotahoval Harry. „Nech mě to shrnout? Malfoyové jsou pohlední a děti dělají broukavé zvuky. No, to hodně pomohlo…“

„Nebuď takový,“ kňoural Draco. „To není jako, že jsem na tohle také expert,“ blonďák zmateně vzhlédl, když si Rabastan odkašlal. „Och, neviděl jsem tě. Chtěl bys nabídnout nějakou radu?“

„To bychom mohli, ale mohli bys nás informovat, co to předtím zapříčinilo? Temný pán to poněkud blíže nedefinoval…,“ Harry ztuhnul a stočil se dokonce pevněji a velké slzy opět stékaly po jeho lících.

„Skvělé,“ zasyčel na ně Draco. „Podívejte se, co jste udělali. Trvalo mi přes hodinu, aby se tak značně uklidnil.“

„Nebuď naštvaný,“ vzlykal Harry. Nebuď naštvaný, prosím, Draco, to ne.“

„Ššš, omlouvám se,“ Draco opět poplácal záda menšího chlapce. Můžu jim to říct, Harry?“

„Jo,“ šeptal Harry a přitiskl se ještě blíž. „Ale nebuď naštvaný.“

„Možná byste si měli sednout,“ navrhl Draco, zatímco přivolal deku ze Severusovi ložnice a zakryl znovu se chvějícího chlapce.

Starší muži tak poslušně udělali a roztáhli křeslo do malé pohovky a každý si sedl vedle dvou studentů a netrpělivě se dívali na Draca: „No, zkrátím to. Harry je těhotný a je to vina Temného pána na více než jeden způsob.“

„Dobře, mohl bys to trochu rozvést, bylo to prostě trochu příliš krátké,“ řekl Rabastan. „Co jsi mysle tím ‘na více než jeden způsob‘?“

„Harry mu řekl, aby použil antikoncepci, aby se to nemohl stát, ale on tomu prý nerozuměl a řekl něco, co Harry bral jako souhlas,“ vysvětloval Draco, povzdechl si, když Harry začal plakat silněji. „Dnes, když to Harry zjistil, šel kvůli tomu čelit k Temnému pánu, který mu řekl, že by měl jít na potrat. A to je to, co nás přivedlo sem…“

„Ach, Harry,“ Rudolfus nemotorně objal Nebelvíra, protože nechtěl pustit Draca. „Mrzí nás to, ale pomůžeme ti a Temný pán vypadal, že je mu to opravdu líto, když jsme ho potkali. Pravděpodobně to tak nemyslel, co řekl. Nebude to tak špatné.“

„Samozřejmě, že bude,“ popotahoval Harry. „Muži nejsou předpokládání, že budou těhotní. Ženy mají být. Muži se mají ženit a starat se o své ženy a jejich děti a pak nakonec zemřít na srdeční infarkt, protože příliš ztloustnou na to, aby odešli od televize. A jestliže dospělý muži nejsou předpokládaní, že budou těhotní šestnáctiletí chlapci, jsou dokonce méně pravděpodobní nést dítě. A když muži jsou pravděpodobně těhotní, tak druhý otec pravděpodobně nemá nenenávidět dítě nebo jeho manžela a všichni mu mají říkat: ‘Blahopřejeme‘ a ne ‘Omlouvám se‘ nebo ‘Není to tak špatné‘. Takže mi znovu říkejte, že se všechno ukáže v pořádku.“

„Harry…,“ řekl Draco opatrně. „Jsem si jistý, že tě Temný pán nenenávidí, ani dítě. Chceš vědět, co můj otec řekl, když zjistil, že mě má mamka čeká? Jednou mi to řekla, když táta byl na mě neuvěřitelně naštvaný. Měla to dokonale naplánované. Vzala si své nejlepší šaty a připravila večeři při svíčkách a když přišel domů, posadila ho a usmála se na něj a říkala mu nějaké dobré zprávy. On jí přikyvoval, zatímco usrkával vína. Moje mamka se mu hluboce podívala do očí a řekla: „Jsem těhotná, miláčku. Tvůj syn roste uvnitř mě. ‘A on položil sklenku a řekl chladným hlasem: „Já stále čekám na dobré zprávy.‘ Pak vstal a odešel z místnosti, bouchl za sebou dveřmi a jakmile se kliknutím zavřeli tak omdlel. Jsem dost na sebe hrdý, že jsem toho dosáhnul,“ culil se Draco. „Ale jde o to, že mě a mou mamku miluje a že by všechno pro nás udělal. Takže ti opět řeknu, že se všechno ukáže v pořádku.“

„Opravdu?“ Harry vykoukl zpoza černé ofiny. „Lucius omdlel?“

„Ano, a jestli máš v úmyslu to použít k vydírání, budu muset hájit čest rodiny a vehementně to popřu,“ culil se Draco.

„Myslíš, že můj otec také omdlel?“ zeptal se Harry nejistě.

„Možná, ale neznal jsem ho,“ Draco pokrčil rameny.

„Vlastně, on ne,“ dodal Severus ode dveří, poté, co propustil poslední studenty. „Evansová se rozhodla tuto novinku na něj vypustit na hlavním štábu, zatímco všichni jedli. Tvůj otec se málem udusil a Black omdlel, bylo to docela zábavné, zvláště, když Alice Longbottomová si vybrala stejný večer, aby všem odhalila své těhotenství. Nikdy jsem v mém životě neviděl tolik šokovaných kouzelníků… Myslím, že se tvůj otec více bál toho, že by na něj Evansová křičela. Cítíš se lépe, Harry?“

Harry přikývl, ale pak pokrčil rameny: „Nemůžu změnit fakt, že jsem těhotný, takže se s tím budu muset vyrovnat.“

„Nemluv tak, jako by byl už tvůj život u konce,“ pokáral ho Draco přísně.

„Zdá se mi, jako by ses s tím už vyrovnal,“ poznamenal Mistr lektvarů. „Podívej se na svou ruku.“

Harry se zmateně nejprve podíval na jeho levou ruku, která byla zapletená s Rudolfusovou pravou a pak se podíval na jeho druhou ruku, která bezpečně spočívala na jeho břichu.

Jemný úsměv se rozprostřel na jeho tváři: „Jo, myslím, že máš pravdu. Jen si prostě toto dítě tohle všechno nezaslouží…“

„Ani ty ne, Harry,“ řekl Rudolfus.

Když se stalo zřejmým, že Harry neodpoví, tak Severus navrhl jít na večeři a všichni souhlasili, i když Harry to udělal trochu se zaváháním a dovolil Dracovi, aby spustil svou paži kolem jeho pasu, když šli tmavými chodbami. Rudolfus a Rabastan šli vedle těch dvou a Severus před nimi, jednak pro zachování jeho reputace a jednak, aby zaplašil všechny studenty, kteří mohli být v jejich cestě.

/Harry, omlouvám se/, Tom vstal ze svého místa, jakmile čtyři kouzelníci prošli dvoukřídlými dveřmi po Severusovi, který kráčel impozantně k hlavnímu stolu. /Prosím, můžeme si promluvit? Vím, že to, co jsem řekl vyznělo špatně…/

„Ach, neměj obavy, je to v pořádku,“ řekl Harry klidně.

„Opravdu?“ zeptal se Tom nadějně, neočekával, že se tomu Harry tak snadno poddá.

„Ne, Tome, není to v pořádku, ale teď snad víš, jaké je to se cítit, pokud někdo prostě ignoruje, co jsi řekl,“ zasyčel Harry nebezpečně. „A to, co jsi řekl nevyznělo jen špatně, protože to tak rozhodně bylo. A nedotýkej se mě,“  zlostně se podíval na Tomovu ruku, která se přesunula, aby uchopila jeho ruku.

„Prosím, vím, že jsem udělal chybu,“ prosil téměř Tom; upustil od hadí řeči, protože Harry odmítal odpovídat v hadím jazyce – jisté znamení, že byl rozzlobený – alespoň chtěl mluvit stejnou řečí jako jeho manžel. „A že je to zcela má vina, ale chci to napravit,“ znovu se pokusil obejmout jeho mladšího manžela, ale Harry zdánlivě zpanikařil, přičemž si položil jednu ruku ochranně na jeho břicho: /Nezabiješ mé dítě. Nezabiješ/, Harry se stáhnul s bojácně rozšířenýma očima a pak vyběhl ze síně.

Voldemort ho chtěl následovat, ale Draco se na něj ušklíbnul: „Nemyslíte si, že jste ho pro jeden den rozrušil dost?“ a poté si přidal k uprchlému chlapci.

Temný pán se skrčil tolik jak si to dovolil udělat na veřejnosti a poraženě sklonil hlavu. Harry se ho bál!

Brumbálovi oči vesele mžikaly, když zapípal „Potíže v ráji, můj chlapče? Prohrál si a já vyhrál“ do jeho ucha.

Ale on nechtěl ztratit Harryho, nemohl by. Fajn, takže ho Harry teď nenávidí, mohlo to být horší, musí pracovat trochu usilovněji – o hodně usilovněji.

Nadějně vzhlédnul, jak se dvoukřídlé otevřeli, když byl v půlce večeře. Byl to vskutku Harry doprovázený blonďákem (žárlivý faktor číslo jedna), který podpíral menšího chlapce a vedl ho ke Zmijozelskému stolu, kde jim Blaise držel místa.

Harry se trochu vzepřel, což bylo oprávněné poté, co vydávil celou jeho snídani a trochu oběda madame Pomfreyové, který se přinutil dostat do svého hrdla a ani nevzhlédnul. Draco se ho pokoušel nutit, aby jedl, ale Harry ho prostě zastavil s tím, že si sám myslí, že se mu z jídla dělá znovu nevolno.

Samozřejmě si blonďák toho po chvilce všimnul a místo křičení na jeho někdejší nemesis ho snadno zvednul a nesl napůl spícího chlapce ven, ne dříve, než poslal Blaisemu významný rychlý pohled, který rychle sesbíral nějaké sendviče a následoval je.

„Jdeš špatným směrem,“ mumlal Harry. „Jestli mě poneseš celou cestu dolů do sklepení, tak budu muset opět vyjít třicet šest schodů.“

„Dnes v noci zůstaneš v našem pokoji,“ rozhodl Draco. „Nepůjdeš tam zpátky, abys byl otravován některými ignorantskými Nebelvíry. Jsi už tak dost rozrušený na jeden den.“

„Ale Tom říkal…,“ začal Harry váhavě, ale blonďák ho přerušil: „Myslím si, že ti Temný pán stále hodně dluží a pokud tě to utěší, tak ho budu informovat o tomto opatření, jakmile usneš.“

„Děkuju, Draco,“ Harry se urovnal pohodlněji v jeho náručí a usnul dříve, než dokonce došli ke Zmijozelské společenské místnosti.

Dva starší chlapci ho přenesli do jejich společné ložnice (peníze zde určitě hráli efektivně velkou roli) a vložili ho do Dracovi postele; na noční stolek umístili sklenici vody a zabalené sendviče, než šli zpátky do společenské místnosti.

„Takže, Draco, chci, aby si mi vysvětlil, o čem tohle všechno je?“ reagoval Blaise nevinně, přičemž dloubal Draca do žeber.

„Přísahej na rodinou čest, že to nikomu jinému nepovíš,“ vymáhal Draco, zatímco vystavěl nejsilnější kouzla pro soukromí, které znal.

„Co to začínáš? Víš, že vždycky mlčím,“ Blaise zvedl tázavě obočí. „Ale pokud na tom trváš: ano, přísahám na čest rodiny Zabiny, že nic z toho neodhalím někomu jinému.“

„Má se to prostě tak, že to není opravdu v mé pozici, aby ti to řekl, ale chci pomoci Harrymu, takže…,“ vysvětloval Harryho situaci. „A teď mu musíme pomoci.“

„Pomůžeme,“ souhlasil Blaise. „Zjistili jsme, že nám nechtěl nic říkat ve vlaku. Pokud je náš předpoklad správný, potřebuje pomoci více než jen s těhotenstvím…“




33. Smíření


Příštích pár dní bylo jako peklo pro Toma. Harry s ním mlčky jednal, pokud na něho nekřičel nebo se strachem skrýval. Neukázal se na žádné jeho hodině Obrany, protože měl obyčejně v těchto hodinách zařízené schůzky se sestřičkou, vkročil do třídy po zvonění a strčil mu jeho domácí úkol a nechal ho madame Pomfreyové, aby ho dala do jeho rukou , než pospíchal do jeho další třídy.

V noci zůstával ve Zmijozelu nebo s jedním jeho Smrtijedů; posílal Dobbyho, který na něho hleděl se zúženýma očima jako tenisáky, aby ráno došel pro jeho věci.

Pokaždé, když se pokusil s Harrym mluvit a omluvit se mu, obdržel zlostné pohledy nebo dostal vynadáno jako odpověď, to bylo v závislosti na Harryho náladě více než na tom, co řekl. Ale nejhorší bylo poznání, že Harry to dělal mnohem horším, než to on sám dělal. Věděl od Severuse, který alespoň s ním stále mluvil, že Harry podle všeho pravidelně zvracel, udržoval toho trochu jídla tak, že se pečlivě nutil do jezení, aby něco bylo v jeho žaludku a byl si jistý, že Harry také párkrát omdlel jak zaslechl z úryvků konverzace mezi Blaisem a Dracem. A pak plakal, málokdy viděl černovlasého chlapce bez vlhké tváře nebo už zčervenalých očí.

Dokonce šel k madame Pomfreyové, aby se jí zeptal, jestli je Harry v pořádku a jestliže bude předpokládáno, že bude tímto způsobem, ale prostě mu řekla, že informace o pacientech jsou důvěrné a že by se měl smířit s Harrym předtím, než jí znovu bude obtěžovat.

To byl záblesk naděje, kterého se neústupně chytil: každý říkal, že by se měl smířit s Harrym tak jak si mysleli, že to je možné a protože ho Harry také potřebuje. A to je důvod, proč se rozhodl, že koupí nějaké knihy o mužském těhotenství a otcovství obecně.

Právě byl zabraný do „101 zázraků mužského těhotenství,“ i když měl také shromážděno z rejstříku knihy, kde bylo jen popsáno 98 takzvaných zázraků, tak mu to neposkytlo žádnou pomoc jak se omluvit Harrymu způsobem, který by přijal.

„Tome?“ Harryho hlas zněl slabě a obezřetně. „Jsi to ty? Proč máš červené vlasy?“

Jeho srdce vynechalo jeden nebo dva údery, když se pomalu otočil a zachytil pohled jeho drobného manžela: „Šel jsem nakupovat a potřeboval jsem se zamaskovat, myslím, že jsem zapomněl na vlasy,“ pomalu vytáhl svou hůlku, tak aby nevyděsil Harryho a sejmul kouzlo. „Chtěl bys vidět, co jsem koupil? Mám také pro tebe některé věci.“

Harry se nejistě podíval a pomalu zakroutil hlavou a opět se stáhnul: „Já hned jdu.“

„Harry, prosím…,“ opět prosil nazpět. „Nemusíš mít ze mě strach. Nepřišel si sem z nějakého důvodu? Pokud chceš být sám, půjdu já… a nemusíš zůstávat přes víkend, i když mi budeš chybět. Chybíš mi, Harry a je mi líto, co jsem ti řekl a udělal…“

„Musím jít,“ zašeptal Harry a téměř vyběhl z místnosti.

Byl čtvrtek a Tom věděl, že Harry má Famfrpálové tréninky ve čtvrtky, ale stále to nevysvětlovalo, co Harry chtěl, co ho pobídlo, aby ho navštívil v jeho pokojích. Ať to bylo čímkoli, doufal, že to bylo dost důležité na to, aby Harry opět přišel. Povzdechl si, něco, jak sám zjistil dělal v poslední době hodně, a osamoceně se podíval na obálku knihy, kterou koupil Harrymu. Nebyla nejromantičtějším dárkem, ale s ohledem na jejich současnou situaci nekomunikace si pomyslel, že je to vhodné.

Jeho vlastní hromada knih ležela na stole už roztříděná na „může být užitečné“ a „pochybuji, že autor měl nějakou představu o tom, čím naplnil stránky“ a před ním na malém konferenčním stolku, vedle knihy, kterou četl předtím, než Harry přišel, ležel zápisník, plný informací, které dosud vyčetl z knih.

Opět si povzdechl a rozhodl se vykoupat a možná na chvilku zapomenout na jeho manžela, i když to nejspíše nebyl s to uskutečnit.

Jeho předpověď se ukázala být pravdivá, ale přesto mu koupel pomohla se uvolnit a po dvě blažené minuty byl s to předstírat, že na něj Harry nebyl rozzlobený, ale čeká ve druhém pokoji, listuje jednou z knih, než ho realita krutě dostihla. Možná, po tomto krátkém nahlédnutí do jeho duše si dokážete představit jeho překvapení, když našel Harryho stočeného na jednom z baenbagů, jak si čte jeho poznámky. Na chvilku stál ve dveřích a snažil se zpracovat tento pohled, když zíral na Harryho.

Malý chlapec musel na sobě cítit jeho oči a zprudka vzhlédl, jeho zelené oči se provrtávali do Voldemortových červených předtím, než se rychle rozvinul a hodil paže kolem Tomova hrudníku.

Tom nejistě opětoval objetí a když si počal uvědomovat, že se Harry nestáhnul, přitiskl jejich těla pevněji k sobě: „Odpustíš mi, Harry?“ zeptal se po chvilce.

„Už je ti odpuštěno,“ zamumlal Harry. „Děkuji ti.“

„Za co?“ dotazoval se Tom zmateně.

„Za vynaložené úsilí,“ Harry na něj vzhlédnul a mírně se usmál. „Za to, že ses mě nevzdal.“

„Broučku, já se tě nikdy nevzdám,“ přitáhl Harryho k pohovce a šťastný položil paži kolem Harryho ramena, když se k němu Nebelvír přitulil.

„Musíme si promluvit, Tome,“ řekl Harry zdráhavě, uvolnil se z Tomova objetí a posadil se do jednoho z beanbagů. „Byl jsem kvůli tobě podělaný strachy, Tome a neustále jsi mi ubližoval.“

„Harry, já…,“ začal černovlasý muž, ale Harry ho přerušil. „Ne, nech mě to dokončit. A to bylo v pořádku, ale já teď musím dávat pozor na mé dítě a nemůžu ti dovolit, aby si ho zranil nebo dokonce zabil. Nezlobím se na tebe a jsem ti za tohle vděčný,“ pokynul k poznámkám, „ale tohle nefunguje. Takže jsem tě přišel požádat, aby ses ode mě držel dál,“ slzy proudily po jeho tváři.

„Ne, Harry, tohle nechci.“

„To nebyla žádost,“ vymáčkl ze sebe Harry. „Drž se ode mě dál. Budu tady zpátky v neděli, aby si mě mohl ošukat…“

„Harry, prosím, smít také něco říct?“ prosil Voldemort; neukázal jak moc ho Harryho slova zranila. „Omlouvám se, že jsem ti ublížil, dokonce, i když neúmyslně a vynasnažím se, abych to znovu neudělal, pokud mi řekneš, co jsem přesně udělal. A je mi líto, že jsem tě vystrašil, ale není tu opravdu žádný důvod se bát. Chtěl jsem, abys měl se mnou dítě, Harry, nechtěl jsem, abys otěhotněl tak mladý nebo bez tvého souhlasu, ale já to dítě chci.“

„Tak, proč jsi říkal, že bych ho měl zabít?“ popotahoval Harry.

„To proto, že jsem nemohl vidět ve směsici nevyvinutých buněk lidskou bytost,“ vysvětloval Tom. „A jak jsem říkal dříve, nechtěl jsem, aby ses musel vyrovnat s těhotenstvím takto brzy. Ale já budu respektovat tvé rozhodnutí nechat si ho a pomůžu ti s ním, jestli chceš nebo ne. Budu součástí tvého života a nechci tě využívat pro sexuální uvolnění, takže se nemusíš ode mě držet dál.“

Během jeho poslední  věty pomalu vstal, přešel k jeho manželovi a teď opatrně choval křehkého chlapce v jeho náručí a hladil konejšivě jeho záda: „Neboj se, maličký, prosím už se neboj. Slibuji ti a našemu dítěti, že vás ochráním.“

„Opravdu?“ popotahoval Harry.

„Opravdu vážně,“ lehce políbil Harryho čelo. „Tak tedy, řekneš mi, čeho si musím být vědom s mým skutečným vlastním těhotným kouzelníkem? Ty knihy nejsou zcela užitečné.“

„Jaké knihy?“ zeptal se Harry zmateně, přičemž se přitulil ke staršímu kouzelníkovi.

„Neviděl si je? Koupil jsem si je a ze kterých jsem pak udělal poznámky, které sis předtím četl.“

„Omlouvám se,“ Harry vydatně zčervenal. „Nechtěl jsem slídit, jen jsem viděl mé jméno a byl jsem zvědavý…“

„To je v pořádku,“ chechtal se Tom. „Beztak jsem plánoval ti je ukázat, ale také jsem pro tebe koupil pár knih. Chceš je vidět?“

Harry přikývl a Temný pán k nim přivolal hromadu knih. Tak dobře, byla to spíše hromádka s jen třemi knihami, i když jedna byla docela velká. První kniha na vršku byla autobiografie, která se jmenovala „Zimní syn“ od kouzelníka jménem Adam Winter, který porodil svého syna na konci ledna 1934 a autor ho ujišťoval, že je velmi popisná, ohledně nositele a těhotného. Druhá a ta největší byla vázaná v tmavohnědé kůži, jejíž název přečetl jako „Kroniky mužských matek“ a měl by v ní být seznam obecných faktů o mužském těhotenství a porodu stejně tak jako některé výjimky na základně skutečných případů. A poslední se jmenovala „Průvodce mateřstvím,“ která byla naplněna stovkou nebo tak nějak stránek s pravidly, která se zabývala doporučením, aby se narodilo zdravé dítě.

„Děkuji, Tome,“ Harry se na něj nahoru opatrně usmál.

„Není zač,“ opět nevinně políbil jeho mladého manžela. „Řekneš mi, co ti pověděla madame Pomfreyová na vašem setkání? Ona mě odmítla informovat…“

„Dobře,“ řekl Nebelvír nervózně. „Kde bych měl začít?“

„Tak mi tedy řekni, jaké změny by mohli být první a jak tě můžu podpořit?“

„Madame Pomfreyová řekla, že bych se měl vyhýbat kletbám nebo kopům do mého břicha a že bych neměl pít žádný nebezpečný lektvar nebo inhalovat některé výpary. Mám se vyhýbat stresovým situacím a ztrátě mého rozpoložení, protože dítě se živý na mé magii, ale také bych měl mou magii používat pravidelně, protože by ji jinak bylo příliš pro dítě. Řekla, že bych mohl pokračovat v mých hodinách s Rudolfusem a Rabastanem, jestli budou opatrní a nezraní mě a že bych také měl hrát Famfrpál, protože ho miluju a pokud budu uhýba všem Potloukům, tak to bude v pořádku. A řekla, že bych měl jíst víc a já jsem se opravdu snažil, ale…“

„Ale většinu z toho si vydávil,“ řekl Tom, odhrnul pár pramenů z Harryho bledé tváře. „Já vím. Možná by bylo lepší, pokud sníš tolik, kolik ve skutečnosti chceš sníst.“

„Pak bych nesnědl nic,“ usmíval se Harry žalostně. „Ale vím, co tím myslíš a já se o to pokusím, dobře?“

„Dobře, a co můžu udělat já?“ zeptal se jemně Temný pán.

„Nevím,“ Harry pokrčil rameny. „Zeptám se madame Pomfreyové kvůli tomu…“

„Pak se jí na to zeptám později a pokud ti něco přijde na mysl, řekni mi to, souhlasíš?“ Harry přikývl a přitiskl se o trochu blíž: „Jsem unavený.“

„Možná by sis měl zdřímnout, broučku?“ navrhl Voldemort. „Pojď, pohovka je určitě pohodlnější,“ nabral nahoru drobného chlapce a přesunul se k pohovce a zakryl ho bílou dekou. „Spi dobře.“

Harry se opět stočil a přitulil se blíž ke staršímu kouzelníkovi, s hlavou pohodlně položenou na Tomově stehně a zavřel oči, dřímal téměř okamžitě. Tom měl těžkou chvilku, aby si vzpomněl, kdy měl naposledy takovou radost. Měl Harryho zpátky, jeho Harryho, který s ním čeká jeho dítě a který mírumilovně dřímal v jeho náručí, s jednou jeho malou rukou, která opět ochranně spočívala na jeho břichu. Pomalu odhrnul Harryho hábit stranou a pak se vplížil jednou velkou rukou pod Harryho svetr, kterou položil na stále ploché břicho a začal ho hladit v malých kruzích, přičemž se nažil pochopit, že jeho dítě rostlo uvnitř tohoto drobného chlapce. Harry se trochu posunul a jejich ruce přitáhl k sobě, ale neotevřel oči.

Další třičtvrtě hodinu strávili v této pozici a mohli by i v ní dále pokračovat, kdyby nebylo jednoho Luciuse Malfoye, který vtrhl do jejich pokoje v chladné zuřivosti (poté Tom musel odhalit svou hůlku) a zlostně se díval dolů na Temného pána poté, co za sebou zabouchnul dveře.

„Luciusi, chceš něco?“ zeptal se Voldemort mírně podrážděně, ale sníženým hlasem, protože nechtěl probudit Harryno.

„No, přišel jsem, abych vám sdělil můj názor, že se jste naštval Harryho, ale zdá se, že je to teď zbytečné, Můj pane,“ culil se blonďatý kouzelník. „Mám právo se domnívat, že jste se vy a Harry usmířili?“

„Dalo by se to tak říct,“ culil se zpátky Temný pán. „Ale ztiš svůj hlas, protože Harry spí.“

„Nespím,“ Harry se protáhl jako kočka a mžoural nahoru na svého manžela. Ahoj, Luciusi. Co tě sem přivedlo?“

„Můj syn,“ blonďák se rozhlédnul, aby našel něco vhodného k sezení, ale protože byly k sezení k dispozici jen beanbagy (cosi naprosto nehodno Malfoye) dal přednost stání. „Byl toho názoru, že jsi potřeboval morální podporu a tvůj manžel někoho, aby ho srovnal, i když všechno tajil, když jsem se ho ptal, co bylo příčinou této situace. Nechceš mi to objasnit?“

„Ne, já musím do koupelny,“ Harry byl bílý jako list papíru. „Tome budu.“

„Harry, jsi…,“ malý chlapec už napůl zavřel dveře a než Tom dokončil větu, zavřel dveře úplně a mohl slyšet zvuky otáčení zámku; povzdechl si. „Luciusi, posaď se, proč stojíš?“

„Protože odmítám sedět na beanbagu,“ mračil se aristokrat opovržlivě na polštáře.

„Harrymu jak se zdá se líbili,“ uvažoval Temný pán. „A nebude souhlasit s tím, když budeš stále stát, až se vrátí.“

„Harrymu se také líbí déšť a příliš velké oblečení a pohádky,“ argumentoval Lucius. „Odpusťte mi, pokud jsem neshledal váš argument příliš přesvědčivým, Můj pane.“

„Tak dobře, pak si sedni na pohovku,“ nařídil mu Voldemort. „Já musím s tebou samozřejmě mluvit.“

„Jsem jedno ucho,“ Lucius se posadil s rovnými zády, ale stále zvládl, aby vypadal naprosto uvolněně.

„Harry je nositel a teď je těhotný,“ řekl Tom klidně. „Požádal mě, abych použil antikoncepci, což jsem neslyšel, a tak jsem to samozřejmě neudělal. První důvod, proč byl na mě rozzlobený. Pak jsem přesně nereagoval nadšeně na tuto novinku a řekl jsem mu, aby šel na potrat, což byl druhý důvod, proč byl na mě rozzlobený. Chtěl bys něco říct?“

„Samozřejmě, Můj pane,“ culil se Lucius na chlapce-který-přežil, který se znovu objevil z koupelny. „Myslím, že blahopřeji, je na místě.“

„Ach, děkuji, Luciusi,“ Harry se na něj rozzářil a nadšeně ho objal. „Děkuji ti mnohokrát.“

„Kdykoli, Harry,“ opět se blonďák usmál na malého chlapce. „Jak se cítíš?“

„Jsem v pohodě,“ Harry se lehce chechtal, když viděl nevěřící pohledy, které obdržel od obou Temných kouzelníků. „Neměl bys klást otázky, pokud se necítíš na to, abys přijmul odpovědi.“

„Takže mi říkáš, že jsi úplně v pořádku, i když si se musel hnát do koupelny ani ne před pěti minutami, bílý jako duch, a když ses znovu objevil vůbec nevypadáš lépe,“ Tom se mračil dolů na jeho menšího manžela. „Shledávám to těžko uvěřitelným.“

„Musím s vámi souhlasit, Můj pane,“ dodal Lucius.

/Lucius je tvůj nejlepší přítel, že ano?/ Harry náhle změnil téma a jazyk. /Tak proč mu není dovoleno, aby ti říkal křestním jménem?/

/Protože je stále Smrtijed/, odpověděl Temný pán; těžce si povzdechl.

/To je hloupé, Tome/, řekl Harry vyčítavě. /Ničíš přátelství jen proto, že nechceš ztratit jednoho ze svých oblíbenců./

/Podle mě je to v pořádku./

/Ale podle mě to není v pořádku/, přel se Harry. /Přeji si, abyste také byli přáteli. A přeji si, abys jednal s Luciusem s respektem, který si zaslouží. A přeji si, aby ses otevřel a nechal ostatní vidět fascinující, starostlivou, odvážnou a neústupnou osobnost, kterou znám. Prosím?/

„Fajn,“ Tom se mračil na mladšího manžela, který se vítězně culil a políbil jeho nos. „Luciusi, dovoluji ti, abys mi říkal Tom.“

„Můj pane? Mohl byste to zopakovat, nejsem si jistý, že jsem vás správně slyšel,“ zeptal se blonďák rozpačitě.

„Jak mě Harry upozornil,“ červenooký muž se mračil na Nebelvíra, který se stočil mezi oba starší muže, „jsi můj nejlepší přítel a je to zdánlivě hloupé, abys pro mě užíval titul, takže ti dovoluji, abys mi říkal Tom.“

„Děkuji za toto privilegium, Tome,“ Lucius mírně sklonil hlavu. „Děkuji, Harry.“

„Je vidět, že to tak nebylo zlé, že?“ Harry vzhlédl na Temného pána. „Můžeme jít dolů do Velké síně?“

„Jistě,“ souhlasil Tom hned a pomohl zelenookému chlapci nahoru, hadovitým pohybem téměř okamžitě ovinul paži kolem jeho pasu. Nemůžu se dočkat Brumbálova protaženého obličeje, až uvidí, že si mi odpustil…“

„Alespoň máš nějaký smysl života,“ zamumlal Harry sarkasticky a Lucius se smál.

Do Velké síně vstoupili společně, což samo o sobě byl dobrý důvod pro všechny, aby na ně zírali. Harry se vyhýbal profesoru Raddleovi, o kterém nyní věděli, že to je Vy-víte-kdo, během posledních několika dní, ani mu dokonce neumožnil k němu přijít blíž, než na tři metry a teď chlapec hrdina vešel velikými dvoukřídlými dveřmi s jednou majetnicky zavěšenou rukou kolem jeho pasu a navíc doprovázený místo Malfoyovým dědicem culícím se Luciusem Malfoyem. Ale pak Temný pán zastavil své kroky a otočil mladého milence, přitáhl si ho bohatě k jeho tělu a sklonil svou hlavu jen, aby se lehce domáhal Harryho růžových rtů s jeho, přinutil tak menšího chlapce, aby se postavil na špičky a hodil své paže kolem jeho krku, aby udržel rovnováhu.

Ach, jak mu tohle chybělo. Tento Harry, který byl citlivý a nebál se ho. Tom škádlivě sál Harryho spodní ret, nastavil si jeho tvář svýma velkýma rukama předtím, než se jeho jazyk protlačil do Harryho úst a neuspěchaně ho hladil, čímž z jeho Nebelvíra vyloudil malé zavrnění.

„Páni,“ vydechl Harry udýchaně, jakmile Tom opustil jeho ústa. „Snažíš se tím něco dokázat?“

„Ano, jsi můj, Harry Pottere,“ zabručel vášnivě.

„Jsem tvůj, Tome,“ ujistil ho Harry jemně. „Ale nemáš nade mnou žádnou kontrolu.“

„Já vím, čímž to děláš celé náročnějším,“ lehce se usmíval, opět začal mnohem kratší polibek. „Ale já to nechci mít žádným jiným způsobem,“ zašeptal poslední větu do Harryho ucha, než ho gentlemansky odvedl k Nebelvírskému stolu a odtáhl pro něj židli. „Dobrou chuť, maličký.“

„Kde jsi byl, Pottere?“ šklebil se Ron opovržlivě a Harry měl dojem, že ho Ginny kopla pod stolem. „Chyběl si na Famfrpálovém tréninku.“

„Ne, že by to byla tvá věc, ale musel jsem si něco ověřit s mým manželem a věřil jsem, že všichni máte dostatek rozumu, abyste trochu létali bez mého dohledu,“ opáčil Harry klidně, ani se nepodíval na červenohlavce.

„Sloper zranil Hermionu potloukem,“ stěžoval si Ron. „Musela jít do nemocničního křídla.“

„A co tam dělala, Rone?“ zeptal se Harry rozmrzele. „Kromě toho, že je v pořádku, pokud jsi se zdržel utápění v sebelítosti. Možná by si ji měl navštívit místo toho, abys mě obtěžoval. A Jacku, co kdyby sis udělal nějaký dodatečný trénink, kde bys ses pokusil trefovat do cíle místo použití naprosté síly?“

„To není tak snadné, Harry,“ řekl Jack nevrle.

„Pomůžu ti… zítra po vyučování,“ Harry se na chvilku zamyslel. „Nahradí se tak dnešní zanedbaný trénink. Měl by si také přijít, Andrew, koneckonců všichni víme, že by Nebelvír měl vyhrát pohár, že ano?“

Stůl okolo něj propukl v souhlasné výkřiky a několik hlav z ostatních stolů se otočilo, aby na ně zírali.

„Ale přesto to nevysvětluje, proč jste si ocucávali obličeje s Ty-víš-kým, jen před pár okamžiky,“ Ginny přerušila veselou atmosféru. „Neviděla jsem, že byste měli k sobě takovou averzi, jak si tvrdil, chudáčku Harry.“

„Slečno Weasleyová, opravdu bych ocenil, pokud byste se mohla soustředit na svou vlastní večeři, místo toho, abyste zdržovala mého manžela od jeho večeře. Pět bodů z Nebelvíru,“ promluvil Tomův chladný hlas za nimi. „Harry, chtěl bys jíst se mnou a Luciusem u učitelského stolu?“

„Nemám opravdu hlad,“ mumlal Harry, ale povolil, když na něj Tom vyčítavě zíral. „Ale jsem si jistý, že budu rád ve vaší společnosti více než v této tady.“

„Harry, budeš spát dnes v noci v naší ložnici?“ zeptal se Neville prosebně. „Přinutíme Rona mlčet a chtěl bych si s tebou promluvit…,“ Ron mu poslal naštvaný pohled, který dost překvapivě neměl účinek na plachého chlapce. „Koneckonců jsi stále Nebelvír, ne? Vůbec tě nevidíme, až na vyučování…“

„Budu tam,“ slíbil Harry a táhl Temného pána pryč dřív, než by mohl protestovat. „Budeme mít na sebe celý víkend, Tome a slíbil jsi to.“

„Nevím?“ Tom si dramaticky povzdechl. „Jen slib, že pokud z nějakého důvodu změníš své plány, tak půjdeš za mnou nebo k Lestrangeovým či k někomu jinému.“

„Jen jsem si vzpomněl,“ Harryho oči se rozsvítili zářivěji, když skočil dopředu tam, kde seděli oba bratři. „Potřebuji si s vámi oběma promluvit po večeři, dobře?“ oba políbil na jejich líce a povzbudivě se na ně usmál, když přikývli. „Není to nic špatného, nedělejte si starosti.“

„Takže to vypadá, že jsi se usmířil s našim Pánem,“ Rabastan zvedl tázavě obočí.

„Byli jsme tak nápadní? Mělo to být tajemství…,“ Harry ho lehce škádlil. „Co nás prozradilo? Byl to ten polibek?“

„Byla to vlastně ta skutečnost, že si se smál, opravdu ses zase smál,“ opáčil Rudolfus jen jako troufale, culil se, když Harry zčervenal.

„Přestaň trápit mého manžela,“ přikázal Tom přísně a zahalil menšího kouzelníka do své náruče. /I když je to pravda, víš a jsem spíše na sebe hrdý…/

„Tome, Harry, pokud si vzpomínám správně tak jsme už diskutovali o tom, zda je nebo není Harrymu dovoleno být tady nahoře u učitelského stolu…,“ promluvil Brumbál zdvořile, vynucený úsměv pokynul k Harrymu, aby odešel. „Pokud bys mohl, Harry?“

/Nech mě to vyřídit/, zasyčel Temný pán konejšivě do Harryho ucha a postrčil ho k Luciusovi, který si ho snadno chytil a posadil ho na svůj klín. „Brumbále, jsem si jistý, že je to pro vás namáhavé vměšovat se do každého života a držet krok s výsledkem jistých diskuzí, ale ujišťuji vás, že Harrymu bude vždy dovoleno trávit čas se mnou a pokud budete trvat na pošetilém předpokladu, že nám můžete rozkazovat a zasahovat do našeho života, dohlédnu na to, aby jste dospěl k neočekávanému konci, rozuměl jste?

„Zdá se mi to od tebe neuvěřitelně neomalené, že jsi přinutil Harryho, pouhé dítě, aby uspokojilo tvé zvrácené touhy a předával ho svým Smrtijedům jako by nebyl o nic víc než hadrová panenka nebo při nejlepším děvka,“ starý kouzelník se rovněž postavil, v pokusu o srovnání s Vodemortovou výškou, a řekl tyto slova, jimiž se snažil vyhrát Harryho zpátky.

„Jak se opovažujete?“ Voldemort namířil svou hůlku přímo na Brumbálův omašlovaný plnovous. „Jak se zatraceně opovažujete? Pokud jste si nevšimnul, Harry má svou vlastní osobnost a může činit svá vlastní rozhodnutí a rozhodně není žádná děvka nebo hadrová panenka a jestliže ho ještě jednou urazíte takovým způsobem, budu se dovolávat Zmijozelských rodinných pravidel, abych bránil rodinou čest a v každém případě vás zabiju. Nemyslím si, že bych měl problém s provedením této výhružky a žádný soud by ani nepomyslel na to, mě za tohle odsoudit…“

„Tome, musíš se uklidnit,“ volal ho Lucius naléhavě; choval vzlykajícího chlapce na své hrudi a malý pramínek krve znečišťoval jeho čistý hábit. „Nemá to smysl, když ubližuješ Harrymu.“

„Salazare, zlatíčko,“ byl u Harryho boku mrknutím oka a vzal ho do své náruče. /Omlouvám se, je mi to líto, broučku. Neměl jsem ztratit můj temperament, nechtěl jsem ti ublížit, mrzí mě to./

/Jsem v pořádku/, naříkal Harry a díval se nahoru z místa, kde jeho hlava spočíval na Tomově ramenu. /Jen to bolí, když jsi rozzlobený./

/Neměl bys používat ‘jen‘ ve větě jako je tato, Harry/, vděčně přijal navlhčené ubrousky, které mu předal Lucius a opatrně s ním poťukáváním smýval krev z Harryho čela. /Je to teď lepší?/

Harry vděčně zahučel hm: /Není pravda, co řekl, Tome. Nezacházíš se mnou jako s děvkou a za to ti děkuji a za to, že si mě bránil, ale dokážu se o sebe postarat sám./

/Já vím, ale přesto si zasloužíš někoho, aby se o tebe postaral a teď se musím postarat o toho starého blázna/, mínil použít jednu z jeho kreativních a bolestivých kleteb, ale Harry ho zastavil, veselí tančilo v jeho očích: /Necháš mě to udělat, prosím? Dej mi tvou hůlku, ano?/

Zatím čtyři Smrtijedi drželi Brumbála na stupínku, ačkoli Severus hrál svou roli jako dvojitého agenta, vypadal spíše váhavě, a ostatní učitelé zaujali obraný postoj, ale neodvážili se sáhnout pro své hůlky. Voldemort pořád stál zády ke všem dospělým s Harrym, který se díval přes jeho rameno a nikdo, ale Harry si byl opravdu jistý, co se stane dál: v jednom okamžiku se Brumbál díval vyčítavě na Smrtijedy a snažil se dávat tajné znamení jeho Mistrovi lektvarů, který to svědomitě ignoroval, a v dalším okamžiku se objevil paprsek oslepujícího purpurového světla a na místě Brumbála stál zahradní trpaslík (mudlovská verze z hrnčířské hlíny plně vybavena zašpičatělou červenou čepičkou, dlouhým bílým plnovousem (pořád s malými růžovými mašlemi), zrcátkem a malými šachovými pěšci kolem jeho čepičky).

„Pane Pottere, co jste to udělal? Máte vůbec nějakou představu jak je nebezpečné zcela přeměnit člověka?“ mračila se na něj profesorka McGonagallová se rty tenčími než obvykle.

„Co? Nemám ani s sebou mou hůlku,“ vehementně Harry protestoval, držel své ruce nahoře, aby dokázal své tvrzení. „A ano, vím, že je to nebezpečné, věnoval jsem pozornost vaši řeči, víte? A podle mě to vypadá tak, že přeměna byla úspěšná…“

„Hmpf,“ stále se na něj mračila. „Pak, kdo to provedl, by udělal lépe, aby to zrušil – hned!“

Pochopitelně nikdo nepostoupil dopředu s omluvným úsměvem a pomohl tak řediteli vrátit se do jeho lidské podoby: „Paní profesorko, jestli jsem to kouzlo provedl v prvé řadě já, rozhodně bych ho nezrušil po pouhých dvou minutách.“

„Děkuji za váš bystrý názor, pane Pottere,“ temně se na něj zamračila. „Tak tedy, pane Raddle, byl byste tak laskavý a okamžitě zrušil to kouzlo, které jste použil.“

„Tom byl jediný, který stál zády k řediteli,“ argumentoval Harry. „Je to od vás spíše předsudek, že ho obviňujete, paní profesorko.“

„Ujišťuji vás, Minervo, že kdybych měl jednou proklít toho starého blázna, vybral bych si daleko krutější a bolestivější opatření. Kromě toho, vždycky jsem byl pod dojmem, že jste tvrdila, že jste expertem na přeměňování, takže vy byste snad měla něco udělat s Brumbálovou nepříjemnou situací,“ culil se na ni Temný pán. „A teď – pokud vám to nevadí – budeme pokračovat v naši večeři v klidu a nerušeně bez nikoho, kdo by nás obtěžoval…“

A tak to udělali. Tak dobře, Temní kouzelníci s Harrym, zatímco McGonagallová zamyšleně zírala na zahradního trpaslíka s ostatními učiteli, kteří je obezřetně sledovali, s přidáním více či méně užitečných rad jednou za čas a studenti většinou považovali za více nezbytné vyjádřit jejich podezření a domněnky než to, aby si naplnili své žaludky nějakým jídlem.

Harry k nim seděl zády, rozkročený na Tomově klíně a předstíral, že necítí podezíravé pohledy vrhané jeho směrem nebo ještě malé vlny nenávisti orientované v jeho směru.

„Měl by si něco sníst,“ Tom ho jemně šťouchnul a předal Harrymu krůtí sendvič. „Nemusíš přeskočit žádná jídla jen proto, že tě ten senilní hlupák rozrušil.“

„To není tím,“ mumlal Harry tlumeně. „Oni mě nenávidí, myslí si, že jsem změnil strany a zradil je.“

„Pak jsou hloupí,“ prohlásil Lucius po jeho levici. „Každý, kdo používá své oči může vidět, že jsi nekonvertoval… Neber si k srdci to, co si mohou říkat či myslet.“

„Kromě toho, my tě máme rádi,“ skočil do řeči Rudolfus. „Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, že se mám brát vážněji?“

Harry se na něj usmál: „Zdá se, že mě jen posloucháš, když ti to vyhovuje.“

„Rozený pravý Zmijozel,“ souhlasil hnědovlasý muž, přičemž se na něj culil. „Ale vypadá to, že jsi nás většinu času ignoroval, myslím, že to je jen fér…“

„Hej, já vás poslouchám,“ protestoval Harry. „Já jen nevěřím všemu s čím přijdete. To je lidské právo osob s důvtipem a zdravým rozumem.“

„Harry, sněz svou večeři,“ řekla madame Pomfreyová přísně a naložila talíř řízkem a nudlemi. „Mimochodem, docela působivé kouzlení, i když to určitě neschvaluji,“ zašeptala do jeho ucha a vtiskla talíř do jeho rukou, než odkráčela zpátky ke svému vlastnímu místu.

Harry roztomile našpulil pusu, ale začal si poslušně nabírat nějaké jídlo do svých úst.

„Proč uděláš to, co ti řekne, zatímco já tě musím vydírat?“ zeptal se Tom roztrpčeně.

„Kdy si mě vydíral?“ zeptal se Harry zmateně; otočil se tak, aby mohl dát svůj talíř na stůl.

„Například, když jsem ti řekl, že budeš muset jít zpátky do postele, jestli se dost nenajíš…,“ řekl červenooký kouzelník.

„Och, opravdu jsi věřil, že bych se vrátil do našich pokojů?“ Harry se smál přes jeho rameno. „Někdy si prostě velmi roztomilý…“

Voldemort se varovně zamračil, ale Harry jen propletl jejich ruce a slabě se pochechtával, než se obrátil k blonďákovi vedle něho: „Pouze hypoteticky, ale kdybych tě opravdu vážně nasral a urazil bych tvou rodinnou čest nebo něco podobného, co bych musel udělat, abych to odčinil?“

„Co jsi udělal?“ zeptal se Lucius děsuplným hlasem.

„Nic, je to pouze teoreticky,“ ujišťoval ho Harry. „Ale, co bych měl proto udělat?“

„Tak dobře, v závislosti na tom, co se hypoteticky stalo, bys mohl buď, vydat hodně peněz, dát mi hodnotný majetek, nechat mě udělat tu stejnou věc, co si udělal ty nebo se přiženíš do rodiny,“ povzdechl si Lucius. „Vše samozřejmě spojené s mohutnou omluvou a hodně podlézavou. Jsi si jistý, že to je pouze teoreticky?“

„Ano, jsem si jistý, Luciusi,“ opakoval Harry poctivě. „Takže, pojďme přepokládat jen na minutku, že jsi ztratil svou magii kvůli mně nebo že jsem zabil někoho z tvé rodiny, co by se dalo udělat, abys mi odpustil?“

„Chceš tím říct, že bych byl Moták,“ objasnil Lucius, zdánlivě si obtížně dokázal představit něco tak děsivého jako toto. „Myslím, že by tady nebylo moc, co by si mohl udělat a ani, pokud bys použil všechny dříve uvedené možnosti, tak přesto by ti nebylo odpuštěno a naši potomkové by mohli žít s rodinným sporem po dobu nejméně deseti generací, než by mohli dokonce zvážit přijetí všech těchto možností. Takže prosím, Harry, řekni mi znovu, že jsi se prostě ptal z obyčejné zvědavosti.“

„Ach, na mou duši, Luciusi,“ zlobil se Harry. „Já bych tě nikdy nepřipravil ani jen o malou část tvé magie a netoužil bych zabít nikoho z tvé rodiny. Mimochodem, jakou bys zvažoval rodinu v takovém případě?“

„Každý se jménem Malfoy a každý v manželském svazku s Malfoyem a každé dítě z těchto svazků. V zásadě každý i s kapkou Mlafoyovi krve v jejich žilách,“ Lucius si těžce povzdechl.

„Takže bys neuvažoval o Siriusově rodině, že ne?“ zeptal se Harry se zájmem.

„Ne, on je součástí Narcisiny rodiny, i když pokud by byla její rodina nějak uražena, zaujal bych povinnost na obranu její cti,“ vysvětlil blonďák. „Harry, máš nějaký důvod ptát se na všechny tyto otázky, není to zcela to, nad čím by člověk uvažoval jako tématu pro lehký rozhovor u stolu…“

„Ještě jednu otázku, prosím?“ prosil Harry s velkým zelenýma očima a malým našpulením rtů. „Existuje nějaký rodinný spor mezi vámi a Weasleyovými?“

„Ne, my se jen nemáme moc rádi navzájem. Hádám, že naše názory jsou prostě velmi odlišné,“ odpověděl Lucius upřímně. „Rodinný spor nelze brát na lehkou váhu v každém případě, Harry, a takže není vyhlášen moc často a pouze v nejvzácnějších případech. Všechno to závisí na rodinných pravidlech, kdy a proč je to považováno za nutné.“

„Ach, dobře,“ Harry se spokojeně opřel záda. „Měl bys strávit nějaký čas s Dracem, víš, chybíš mu.“

„To jsem také plánoval,“ řekl Lucius opatrně. „Nejsi do něčeho zapletený, že ne, Harry?“

„Naposledy, Luciusi,“ Harry káral vyššího blonďáka. „Byl jsem pouze zvědavý a myslím si, že bys měl trávit čas se svým synem, protože už jsi zde a pokud se mě ještě jednou zeptáš, jestli plánuji začít rodinný spor, budu muset přijmout drastická opatření, rozuměl jsi? A teď pojď, měl by sis sedět s Dracem,“ vytáhl hlavu rodiny Malfoyů z jejího místa a vlekl ji tam, kde seděl Draco obklopený jeho přáteli. „Kromě toho, Luciusi, já jsem vždy do něčeho zapletený a děkuji za to, že jsi přišel.“

„Není zač,“ vyšší blonďák zvolnil své kroky, aby mohl jít ladněji. „A omlouvám se, že jsem ti předně nedůvěřoval. Mohu něco udělat, abych se s tebou usmířil?“

„Vlastně bys mohl nebo aspoň v to tak doufám,“ žádal Harry jemně. „Mohl by ses možná nějak dostat do kontaktu se Siriusem nebo Remusem a říct jim… však víš? Poslal bych jim sovu, ale myslím, že by Brumbál zadržoval moji poštu a já nechci, aby to on nebo někdo jiný věděl.“

„Jistě, Harry,“ usmál se dolů na malého chlapce, o kterého se staral jako o syna. „Dobrý den, Draco.“

„Otče,“ Draco se uklonil jak měl ve formálním pozdravu. „Chtěl bys se mnou povečeřet?“

„Ano, Draco,“ odpověděl Lucius zrovna tak strnule a sedl si na židli, kterou Pansy pro něho uvolnila. „Děkuji vám, slečno Parkinsová, jak jde vaší matce podnikání?“

„Výborně,“ odpověděla. „Podnikání jde hladce a má sestra vyjednává kvůli nemovitosti v Clevelandu.“

„Ach, ano, jednou jsem tam byl, pěkná lokalita s přímým spojením, pokud jsi správně vzpomínám,“ odpověděl Lucius. „Harry nechceš si také sednout?“

„Ano, ale právě jsem si uvědomil, že to není opravdu druh konverzace, který by se mi líbil,“ trochu si zmáčknul nos. „Každopádně, přinesl si mi mou školní brašnu, Draco?“

Mladší plavovlasý kouzelník ji předal: „Také jsi zapomněl svou hůlku. Doufám, že se ti líbí využívat mě jako tvého otroka…“

„Samozřejmě, že jo,“ culil se na něj chlapec s havraními vlasy, než políbil jeho líci. „Vždy jsem si myslel, že musíš být pro něco užitečný… Bavte se a děkuji.“

Harry přehopkal zpátky ke čtyřem Temným kouzelníkům, kteří zrovna dovečeřeli a královsky sestoupili pár schodů, následováni zlobnými pohledy ostatních učitelů, kteří se konečně rozhodli vzít zahradního trpaslíka do Brumbálovi pracovny k ukončení jeho potíže, i když by vůbec nemohli přestat se šepotem, aby neprasknul.

Předtím než by se mohl zeptat svého manžela, zda mu nevadí, že bude mluvit s bratry Lestrangeovými v soukromí, tento manžel ho opět přitáhl blíž a vášnivě ho políbil, jednou rukou si nastavil bledou tvář, zatímco druhou hladil jeho kříži, čímž vyloudil malé zavrnění z Harryho, jehož ruce spočívali na Tomově hrudi, cítící pravidelné údery srdce.

„Ano, můžeš jít s Rabastanem a Rudolfusem,“ šeptal do Harryho ucha, jeho dech vysílal malé chvění dolů po jeho páteři. „A budeš mi chybět, když strávíš celou noc v Nebelvírské věži, ale opět máš mé svolení – ne, že bys ho potřeboval nebo, že bys mě uposlechnul, kdybych něco namítal. A odvážil jsem se zrušit tvou zítřejší schůzku s madame Pomfreyovou, která je během tvé hodiny Obrany a změnil jsem ji na sobotu na jedenáctou hodinu, abych mohl přijít s tebou, pokud mi to dovolíš…“

„Samozřejmě, rád bych, abys tam byl,“ usmál se Harry nahoru na červenookého muže. „Ačkoli musím přiznat, že jsem shledával docela zábavným, že jsem přeskočil tvé hodiny.“

„Takže jsi to dělal někomu dalšímu, povzdechl si Temný pán. „Ale pokud to budeš chtít udělat znovu, tak mě alespoň informuj předem, dobře? Měl jsem opravdu obavy, když jsi se poprvé neukázal a Draco mi odmítl dát přímou odpověď. Hloupí Malfoyové… To je tvým špatným vlivem.“

„To nepopírám,“ lehce se pochechtával Harry. „Dej mi trochu víc času a zkazím všechny tvé Smrtijedy.“

„Nemůžu čekat,“ opětoval Tom sarkasticky, ale s usměvavýma očima, rád, že Harry vypadal klidný, když ho škádlí. „Takže chtěl jsi mluvit s Rudolfusem a Rabastanem? Pak tedy běž! A chci, abys měl klidný noční spánek – Jsem si jistý, že bys neměl být vzhůru po celý den.“

„Přesně tak, pane Raddle,“ madame Pomfreyová se připojila k jejich skupině. „Pokud máte trochu času nazbyt, ráda bych prodiskutovala stav pana Pottera s vámi a se Severusem.“

Oba černovlasý muži přikývli a odešli se sestřičkou, která si vysloužila vyčítavý pohled od Harryho, který pak odváděl oba Lestrangeovi bratry do jejich pokojů. Harrymu se líbil jejich malý apartmán, protože byl jediný obývaný nějakým Smrtijedem, který nevypadal úplně Zmijozelsky. Ne že by měl něco proti stříbrné, zelené a černé, ale podle jeho názoru trocha pestrosti mu dodala více prospěšného než by tomu způsobila nějakou škodu. Jejich pokoje se drželi různých druhů modré a čínskými dekoracemi, fotografiemi a obrazem, což jim dodalo lehký asijský nádech. Celkem to Harry shledal jako docela uvolňující atmosférou a i domáckou. Posadil se na stejnou pohovku, na které už strávil dvě noci a pokynul bratrům, aby si sedli rovněž, zatímco vybaloval svou školní brašnu. Vytáhl kopii Rudolfusovi manželské smlouvy, knihu pravidel rodiny Lestrange, knihu o archaickém Kouzelnickém právu, která byla stále neporušená a několik novinových výstřižků.

„Našel jsi způsob jak se dostat z tohoto manželství,“ řekl Rudolfus s úctou a Harry přikývl. „Jaký?“

„No, začněme od začátku, dobře,“ přitáhl si blíž knihu o Kouzelnickém právu a nalistoval označenou stranu. „Zde se píše, že pokud není výslovně uvedeno jinak, každá smlouva se řídí podle pravidla rodinného práva nehledě na přirozené právo. A ve vaši smlouvě není nic o tom, že tvé rodinné právo mělo být předně dodržováno. A píše se zde, že se nemůžeš přiženit do rodiny se kterou jsi v pokrevním nebo rodinném sporu, jestliže je zde mezi nimi méně než patnáct generací.“

„To je všechno dobré a v pořádku, ale není tady žádný rodinný spor mezi námi a Blackovými,“ řekl Rabastan zklamaně, ale Harry nevzrušeně pokračoval. „Správně, ale je zde rodinný spor mezi vámi a rodinou, která stála vašeho předka Roberta Lestrange jeho magii a způsobila smrt dítěti jeho sestry v roce 1846. Rodina Songloire.“

„Jenže tady není nikdo z této rodiny,“ protestoval Rudolfus, ale Harry opět zakroutil hlavou. „To je pravda, že tady není nikdo s takovým jménem, ale je zde s jejich krví. V roce 1924 Saladin Songloire se oženil s Immaculatou Blackovou a vzal si její jméno. Jejich svatební oznámení mám zde,“ probíral se papíry dokud nenašel správný výstřižek a předal ho Rudolfusovi. „To bylo naposledy, kdy bylo jméno Songloire uvedeno v novinách, protože si Saladin vzal jméno jeho manželky, docela zajímavé, že ano? Měli jednoho syna Castora, který se oženil a pak měl tři dcery, Narcisu, Andromedu a Bellatrix…“

„Jak jsi přišel ke všem těmto informacím?“ zeptal se Rabastan ohromeně poté, co si prolistoval všechny novinové ústřižky a ověřil si informace v jednotlivých knihách.

„Od různých lidí,“ pokrčil rameny Harry. „Percye, Siriuse, Narcisy, Toma…“

„Počkat minutku,“ přerušil ho Rudolfus. „Narcisa ti pomáhala? Proč?“

„Protože jsem ji požádal,“ odpověděl Harry nonšalantně. „A vím, že jsi pyšný na své vyjednávací schopnosti, Rudolfusi, ale je každému jasné, že tvé manželství s Bellatrix není zrovna šťastné a že je ona toho příčinou.“

„Tak to je pravda,“ objasnil starší Lestrange. „Můžu se s ní rozvést.“

„Kdybys chtěl, můžeš své manželství anulovat,“ Harry přikývl. „Je to nyní tvé rozhodnutí.“

„Samozřejmě, že chci, Harry, děkuji ti,“ Rudolfus divoce objímal malého chlapce. „Ale to si pak nemůžu vzít tvého kmotra? Ačkoli nemám zcela averzi k této myšlence, nechci zničit jeho život…“

„Vzhledem k tomu, že jsi hlava rodiny Lestrangeů, můžeš jen tvrdit, že tě rodina Blacků podvedla a proto se tedy nemůžeš znovu přiženit do této rodiny,“ vysvětlil Harry. „Všechno, co musíš udělat je vytvořit druhou smlouvu se Siriusem, protože je také hlavou domu a prohlásí, že předchozí smlouva má být považována za neplatnou.“

„Musel jsi na tím strávit spoustu času,“ poznamenal Rabastan, přitáhl si drobného chlapce, aby ho objal. „Děkujeme ti.“

„Nemáte za co,“ usmál se Harry na ně. „Jen slibte, že do toho nezatáhnete Siriuse.“

„Vytvořím s ním tu smlouvu,“ ujistil ho Rudolfus, lehce se usmíval. „Chceš zůstat na noc?“

„Harry zakroutil hlavou a vyprostil se ze čtyř silných paží ovinutých kolem něho: „Slíbil jsem Nevillovi, že dnes v noci budu ve věži.“

„Doprovodíme tě tam,“ nabídl Rabastan. „Pokud jsi opravdu jistý, že to tak chceš udělat. Byl jsi trochu… hysterický poté, co si to naposledy zkusil.“

Harry zčervenal a sklonil hlavu: „Ron se na mě divně díval,“ obhajoval se. „Nebylo to prostě v pořádku, ale teď je to dobrý. Mám to pod kontrolou.“

„Když to říkáš,“ zamumlali současně a vstali, přičemž se oba postavili po obou jeho stranách.

Harry se usmál nad jejich jednáním a šel mezi nimi nahoru do Nebelvírské věže. Ale, než došli do správného patra, Harry náhle zastavil a stočil hlavu na stranu, soustředěně poslouchal, než se otočil a poklekl před výklenkem: „Proč pláčeš, Taneo? Co se děje?“

„Harry,“ ze stínů se objevila blonďatá kštice po ramena dlouhých vlasů, než se dvě ruce omotali kolem Harryho krku. „Oni si myslí, že jsem zlá a Smrtijed. Nenávidí mě.“

„Proč by si to vůbec mysleli?“ zeptal se Harry jemně a poklepával její záda. „Havraspárští mají být inteligentní.“

„Řekla jsem Ashley, že jsem strávila dva dny s tebou a že Ty-víš-kdo byl pak docela milý,“ vzlykala. „A teď to ví celá kolej…“

„No tak pojď,“ Harry vytáhl mladou Havraspárku na nohy. „Promluvíme si v jistém smyslu ke tvé koleji.“

„Chceš, abychom šli s tebou, Harry?“ zeptal se mladší Lestrange, ale Harry zakroutil hlavou po chvilce zaváhaní: „Ne, budu v pořádku. Jděte a vyspěte se! Ale pomůžete mi zítra trénovat mé odrážeče? Jsou úděsní.“

„Samozřejmě, Harry,“ oba přijali polibek na jejich líce a pak sledovali jak mladík vede mladší dívku směrem k obrazu orla.

„Být či nebýt,“ zašeptal a portrét se odklopením otevřel jako dveře, odhalil široké schodiště, které vedlo vzhůru do modře vymalované společenské místnosti.

Barvy stěn byly však sotva znatelné, protože byly celé zaplněny policemi na knihy okolo kruhové místnosti.

„Pottere, co tady děláš?“ zeptal se Michael Corner od jednoho z mnoha stolů u kterého seděl v jakési studijní skupině s Anthonym Goldsteinem a Terry Bootem. „Kdo ti řekl heslo?“

„Nějaký malý had,“ řekl klidně Harry a posadil se do vedlejší největší židle. „Musíme si promluvit. Vždy jsem si myslel, že Havraspárská kolej je známá pro svou vysokou inteligenci a logikou a přesto jsem zjistil, že jste tak předpojatí a ovlivnitelní jako ostatní koleje. Říkáte někomu zlý, protože jste se dost otevřeli pro souzení druhých podle jejich nynějšího chování a ne z doslechu. Nebudu obhajovat mého manžela, protože to za prvé nepotřebuje a za druhé vím, že spáchal mnoho zločinů, ale já vás opravdu musím požádat, abyste jednali s touto prvačkou slušněji. Jsem zde, abych vám poskytl informace, pokud chcete, takže si můžete vytvořit svůj vlastní názor místo právě omílání něčeho, co vám někdo řekl. Co na to říkáte?“

„Kdo říká, že nebudeš lhát?“ zeptala se Padma Patilová posměšně.

„Já to říkám, ale jinak to máte bez záruky,“ Harry pokrčil rameny. „Buď mi uvěříte nebo ne – to je vaše rozhodnutí. Slibuji, že budu mluvit pravdu, ale neodpovím na každou otázku.“

„Jsi opravdu ženatý s Ty-víš-kým?“ zeptal se bázlivě nějaký druhák.

„Ano, jsem ženatý s Voldemortem asi měsíc,“ odpověděl Harry. „Od té chvíle jsem pak strávil většinu prázdnin na jeho hradě s vnitřním kruhem Smrtijedů.“

„Ale pořád tvrdíš, že jsi na straně Světla, Pottere?“ vysmíval se Michael. „Děláš na něj zamilované pohledy a jeho Smrtijedy a jejich potěr a stále tvrdíš, že jsi na naší straně?“

„Ne, nikdy jsem nic netvrdil, Cornere,“ řekl Harry klidně. „Nikdy jsem neměl příležitost si zvolit stranu a nebyl jsem nikdy požádán o to, co opravdu chci. Nepodporuji Voldemorta, ale bojuji za mé přátelé a mou rodinu a tak nikdo opět nemusí zemřít kvůli mně. Přes prázdniny jsem si našel některé z těchto přátel: rodinu Malfoyových, Rabastana a Rudolfuse Lestrangeových a dokonce profesora Snapea. Možná mě prostě zmanipulovali, to nevím, ale alespoň předstírají, že se o mě starají. Pokud se mě teď zeptáte, na které straně jsem, řeknu, že jsem stále na straně Světla, ale nemám v úmyslu zradit ty, o které se starám jinak je udělám nešťastnými.“

„Takže ty bys raději, aby Ty-víš-kdo opět vedl válku proti celému Kouzelnickému světu, než si bez obalu promluvil ke tvým takzvaným přátelům?“ ozval se hlas za Harryho zády – neobtěžoval se otočit, než odpověděl: „Ne, Voldemort podepsal tuto smlouvu, která mě s ním zavázala do manželství, ale s tím také souhlasil, že zanechá Kouzelnický a Mudlovský svět v míru. Nemůžeme porušit smlouvu, bez ní zažijeme mnoho bolesti, že bychom alespoň byli přímo v bezvědomí na více než dva dny, což  znamená, že by se měl rozhodnout obnovit válku našeho světa, na kterou by měl dost času reagovat. A jestli jste nezáludní, nikdy na prvním místě nepostavíme velkou část šance proti němu. Řekl jsem mu, že pokud zabije jediného člověka, tak ho zabiju a mám v úmyslu tento slib dodržet.“

„Co je pak mezi tebou a Brumbálem a kdo provedl to kouzlo?“ zeptal se sedmák s velkou mezerou mezi jeho předními zuby, ale poprvé to znělo více zvědavě než agresivně.

„Lhal mi o mých rodičích, o mém kmotrovi a o mně,“ povzdechl si Harry unaveně. „Snažil se mě kontrolovat a vylepšovat do jeho dokonalého malého nástroje. Nemohl jsem to dál přijímat a nedůvěřuji mu. Dnes opět verbálně napadl mě a Voldemorta, kterému mu hrozilo, že ztratí svůj temperament. Možná jsem neměl udělat to, co jsem udělal, ale nelituji toho a nejspíše bych to udělal znovu. Bylo to jednoduché kouzlo a ne temné nebo nebezpečné. Vyprchá za několik dní.“

Někteří lidé se hihňali, když si připomněli podobu Brumbála jako zahradního trpaslíka.

„Proč jsi ho ignoroval první část tohoto týdne a pak si ho nechal, aby tě líbal jako by si ho vroucně miloval,“ zeptala se Padma; ukázalo se, že sdílí drbací geny se svou sestrou. „A ty ho miluješ?“

„Měli jsem jeden spor – spíše odporný spor, možná ti, kdo byli ve Voldemortově třídě v pondělí shromáždění, tak mohli slyšet mnoho z naší konverzace,“ odpovídal Nebelvír a lehce zčervenal. „Byli jsem v neočekávané a zrovna nevítané situaci a to jeho vinou, i když jsem na to tenkrát přehnaně reagoval, ale omluvil se mi a snaží se mi pomáhat. A já jsem mu odpustil – koneckonců nemůžu zůstat na něho naštvaný po zbytek mého života, ne? A k té druhé otázce. Nemyslím, že ho miluji, ale začínám ho nyní vidět spíše jako člověka, než šíleného masového vraha a většinu času se zdá, že se o mě stará a respektuje mě…“

„Co, Ty-víš-kdo se ti omluvil, chlapci-kterého-nemohl-zabít,“ ptal se někdo užasle. „On se o tebe opravdu musí starat…“

„To je to, co si myslím,“ vrátil Harry. „Ale je to dědic Zmijozela a ačkoli nesouhlasím s obecným názorem, že všichni Zmojozelové jsou zlí, jsou to mistři maskování a jsem si jistým že má nějaký skrytý motiv. Ale teď budu prostě přijímat jeho chování a doufat, že budu mít dostatek času reagovat, když odhalí své pravé úmysly.“

Místnost upadla do dumajícího ticha, dokud Harry nevstal z jeho židle: „No, pokud nemáte žádné další otázky, půjdu a doufám, že v budoucnu budete používat své rozumy, protože soudit někoho podle jeho známostí je prostě hloupé.“

„Jen jednu otázku,“ promluvil Michael. „Budeš pokračovat v BA?“

Harry svraštil čelo: „Proč bych měl? Z toho, co jsem shromáždil z Voldemortových vyučovacích plánů jeho tříd, tak by měli být docela užitečné. Je tak špatný učitel?“

„Ne, ne opravdu,“ odpověděl druhý chlapec. „Ale je to jaksi rozporné, když se učíme jak bránit sebe proti Černé magii s Temným pánem.“

„BA byla založena kvůli loňskému roku, protože jsme neměli žádné prostředky jak se skutečně něco naučit,“ opětoval Harry. „Myslím, že profesor Raddle je docela schopný nás učit, alespoň něco a teď nemám v úmyslu s ní opět začínat, ale já jsem ještě opravdu nebyl v jeho třídě a chtěl bych získat nějaký obrázek o tom, než učiním konečné rozhodnutí. I když pokud někteří z vás nemají nějaké stížnosti nebo se také prostě chtějí naučit něco jiného, řekněte mi a uvidím, co můžu udělat…“

„To zní přijatelně,“ odpověděl primuska Sophie Sweetinová za celou skupinu. „Děkuji za tvou návštěvu. Promyslíme si tvé odpovědi a rozhodneme, zda nebo ne to můžeme věřit, očekávej naší odpověď v několika příštích dnech.“

Harry sklonil hlavu jako znamení, že pochopil a vzal tato slova jako jeho pokyn, aby se chopil nějakého odpočinku v jeho vlastní koleji poprvé v tomto roce.

Neville už tvrdě spal, jako všichni ostatní z tohoto důvodu a tak Harry usoudil, že potřeba s ním mluvit nebyla tak naléhavá a po několika chránicích, tišících a bezpečnostních kouzel vlezl do jeho červenozlaté postele z nebesy, zatáhl závěsy a šel spát alespoň na pár hodin.




34. Vyučování


Přibližně ve stejné době šel Tom také spát, i když spánek byl tak daleko od jeho mysli jak mohl být. Místo toho přemýšlel o informacích, které získal od sestřičky poté, co odvedla Severuse a jeho do své kanceláře:

Sestřička ukázala na dvě poměrně nepohodlně vyhlížející židle, které stály před jejím stolem, který ačkoli byl přeplněný papíry, složkami, inkoustovými lahvičkami, schématy, knihami a prázdnými lektvarovými lahvičkami, se stále zdál, že vyzařuje atmosféru pořádku: „Posaďte se. Jen musím najít Harryho složku.“

Brzy nato bouchla s čímsi, co se zdálo být největší složkou na stůl a sedla si do své otočné židle.

„Tato celá složka patří Harrymu?“ zeptal se Severus překvapeně, který si obezřetně prohlížel její tloušťku.

„Tato a dvě další,“ vyjasnila sestřička. „Ten chlapec strávil více času na ošetřovně než v Astronomické věži… Takže, musíme diskutovat o změnách, které by měli být učiněny. Harry nesmí pít žádný lektvar bez ohledu na vlastnost: dokonce léčivý lektvar by mohl mít nyní negativní vliv, protože by to mohlo Harryho tělo změnit v něco, co může dítě strávit a ublížilo by mu to a to by zase naopak nebylo dobré pro Harryho zdraví, rozuměli jste?“ řekla zostra a dva kouzelníci přikývli. „Severusi, potřebuji, abys udělal všechny tyto lektvary pro Harryho,“ předala mu poměrně dlouhý seznam. „Tyto lektvary budou především užívané během těhotenství a chci být připravená na to, když by se Harry opět dostal do potíží.“

„Některé z těchto lektvarů mi zaberou nějakou dobu,“ mračil se Mistr lektvarů zamyšleně. „Nemůžeme požádat svaté Mungo, aby nám je poskytli?“

„Ne, aniž bychom přitáhli pozornost,“ opětovala madame Pomfreyová. „Je předpokládáno, že škola nebude podporovat těhotenství nezletilých a protože některé z těchto lektvarů jsou pouze pro těhotné kouzelníky, mohlo by to být spíše podezřelé.“

Severus souhlasně přikývl a po opětovném projití seznamu, kdy si v duchu vyjmenovával všechny přísady, které by potřeboval koupit nebo najít v Zapovězeném lese, si ho vstrčil do kapsy.

„Dobrá, druhým bodem by bylo vaše vyučování,“ sestřička přelétala složku dokud nenašla správnou stranu. „Severusi, předpokládám, že víš, které lektvary by neměli být ani v Harryho blízkosti? Dobře. Jen ho nenech vypít žádný lektvar a dávej pozor, aby neinhaloval žádné toxické nebo škodlivé výpary. Profesore Raddle, když se rozhodnete vytvořit praktickou hodinu, dejte Harryho do dvojici s někým, kdo ví, co dělá a dbejte na to, že ho nesmí zasáhnout žádné kletby, hlavně ne na jeho břicho nebo záda, protože by mu to mohlo vyvolat porod nebo vnitřní krvácení. Jinak se ho snažte přinutit, používat svou magii, aby se v něm příliš nerozvinula a tak ho nepřetěžovala, ale zabraňte mu, aby ji neuvolnil současně příliš, míněno tím, aby  ho to nedonutilo ztratit svůj temperament. Zatím je to jasné?“

Oba muži opět přikývli a madame Pomfreová pokračovala: „Také potřebuji, abys uvařil nějaké lektvary proti zvracení a nevolnosti stejně jako Vyživující lektvar, Severusi, které jsou uvedeny v dolní části. Potřebuji je, tak rychle jak je to jen možné, aby Harry mohl přibývat na váze a přiblížil se tomu, co by měl vážit. Neměl by používat žádná kouzla, která by dlouhodobě měnila jeho vzhled nebo používal kouzlo na více než hodinu. Je pro něj více méně normální, že mívá hodně závratě a dokonce občas omdlí, protože se jeho tělo stále přizpůsobuje změnám a kvůli jeho všeobecně špatnému zdraví. Dovolila jsem Harrymu, aby pokračoval ve Famfrpálu a v jeho hodinách Bojových umění a pokud bude opatrný, měl by se mu dát volný průběh, ale to neznamená, že to není bez rizika. Také plánuji, že ho naučím některá základní léčivá kouzla a nechala ho, aby mi tady pomáhal, takže využije více své magie a  nebude zcela bezmocný, kdyby se něco mohlo stát. Dala jsem Harrymu knihu o mužském těhotenství a bylo by dobře, kdybyste si ji také přečetl, pane Raddle.“

„Také jsem koupil pár knih,“ opáčil Tom. „A mám otázku na něco, co jsem četl.“

„Jen se ptejte,“ čarodějka sklonila hlavu. „Ačkoli netvrdím, že jsem na tohle také expert.“

„Většina těchto knih tvrdí, že mužská těhotenství jsou nesmírně nebezpečná pro ‘matku‘ a že míra úmrtnosti je více než padesát procent…,“ protáhnul, nejistý jak zformulovat svou otázku, která neustále trhala jeho srdce na kousíčky, od té chvíli, co to poprvé četl – Harry nemohl zemřít!

„Profesore Raddle, šance jsou vskutku vysoké, to nebudu popírat,“ sestřička se dívala vážně, ale přesto se na něj upřeně dívala. „Vzhledem k Harryho špatnému zdraví na začátku tohoto těhotenství je velmi pravděpodobné, že zemře při porodu nebo ztratí dítě. Okamžitě bych souhlasila s potratem, ale je to Harryho rozhodnutí a protože se rozhodl si ponechat dítě, tak pro nás jediná věc, co můžeme udělat je, pokusit se to udělat pro něj snadnějším.“

„Takže zemře?“ řekl Tom klidně, pouze jeho maska jako Temného pána ho udržovala od toho, aby se nerozplakal.

„Neřekla jsem, že ano,“ argumentovala sestřička. „Když použijete Avada Kedavra, jak jsou vysoké šance, že to oběť přežije? Harry je neobyčejný. Jsem si jistá, že pokud opravdu chce, může z toho vyváznout a popřít všechny tyto statistiky, což mě přivádí k mému poslednímu bodu. Učiňte ho šťastným, rozumíte? On nesmí vůbec cítit, že je nechtěný nebo nenáviděný nebo i jen trochu nemilovaný, jestli nechcete, aby zemřel. Nějaké další otázky?“

„Co takhle…,“ ptal se Tom, ale sestřička promluvila znovu, než mohl dokončit svou otázku: „Sex. Věděla jsem, že jsem na něco zapomněla. Pokud ho nezraníte, nevyvinete tlak na jeho břicho nebo ho neroztrhnete, tak by to mělo být v pořádku, alespoň prvních pár měsíců. Musíme vidět jak dobře bude brát těhotenství, než se to rozhodne jistě. Ještě nějaké? Žádné, dobře, jsem vždycky tady, kdybyste měl nějaké další otázky a uvidím vás v sobotu.“

Pak je vyhnala ven a Severus šel dolů, aby začal na lektvarech, zatímco on tam na chvíli stál, uhodilo ho poznání, že je Harry skutečně těhotný a mohl velmi dobře zemřít, jestli nebude opatrný. Poslední slova nyní stále rezonovala v jeho hlavě, pokud ho nezraníte… nebo ho neroztrhnete. Co by měl teď dělat? Ví, že Harry nikdy s nikým nemluvil o jejich sexuálním životě, ani se sestřičkou, podle toho jak odpověděla a že si Harry nikdy nestěžoval, ale zůstal fakt, že pokračoval ve zraňování jeho malého manžela bez ohledu na to, jak se usilovně snažil, aby to nedělal. Nebyla to zcela jeho vina, zdůvodňoval si, zatímco pohazoval hlavou ze strany na stranu, vždycky si myslel, že Harryho dostatečně připravoval a jak to měl jinak vědět, když Harry nikdy neukázal své pocity v tomto aspektu, ale jen to přijal? Zato musel být nějaký způsob, kterým by ho donutil se trochu otevřít, možná kouzlo nebo lektvar… Jakmile tato myšlenka vstoupila do jeho mysli vstal a přešel narychlo tam, kde měl uložené své osobní knihy.

Překvapivě dost jich nebylo zcela o Černé magii, ale spíše se týkali různých témat mezi jinými Magie mysli. Vzpomněl si, že v této knize je kapitola, která popisuje způsoby pro usnadnění Nitrozpytu a ačkoli neměl v úmyslu skutečně napadnout Harryho mysl, byl si jistý, že by mohl prolomit jeho štíty. Po jejím prohledávání po chvilce našel něco vhodného. Byl to lektvar, ale takový, který by se nepřiblížil dítěti, ale soustředil svou energii na Harryho vědomí. Bylo dokonce uvedeno, že by ani nezasahoval do jiných lektvarů ani v případě kouzelníka ve věci nějakého zranění a byl proto tedy často používán na oběti znásilnění, které otěhotněli, takže jejich psychiatr mohl lépe reagovat na potřeby jejich pacientů.

Příhodně ignoroval malou poznámku, která říkala, že k použití lektvaru je zapotřebí souhlasu pacienta a jeho vlastní sarkastický vnitřní hlas mu říkal, že toto je dokonalý lektvar pro Harryho.

Po skenovaní receptu si všiml, že by měl s ním začít hned, aby byl připravený včas na neděli, protože se musel zvolna vařit dvacet čtyři hodin a měl být podáván o osm hodin dříve, protože pouze postupně zničí mentální štíty a tak se okamžitě dal do práce, vděčný, že se nemusel požádat Severuse o žádné přísady.

Mistr lektvarů by to neschválil, nebyl si ani jistý, že to schvaluje on, ale zoufalá situace volala po zoufalých opatřeních a koneckonců dělá to jen, aby pomohl Harrymu – dokonce empatovi řekl si, že není dobré pro Harryho, aby všechno uvnitř potlačoval.

Druhý den ráno musel použít zakrývací kouzlo, aby ukryl tmavé kruhy pod jeho očima dokonce poté, co si vzal Životabudič a osprchoval se. Přesto byl dost spokojený se svou prací. Lektvar se zvolna vařil v jeho vestavěné skříni, a protože Harry měl nyní svou vlastní nemusel se strachovat, že by na to Harry narazil v brzké době. Konečně se smířil se svým rozhodnutím, přesvědčil se, že je to celé s nejlepším úmyslem, a přímo po snídani měl Obranu se šesťáky, myslel si, že by tam mohl Harry přijít, aniž to viděl příliš sobecky.

Celkem byl docela v dobré náladě, když vešel do Velké síně a bylo to jen lepší, když spatřil Brumbálovo prázdné místo. Byl tady brzy jak bylo jeho zvykem a pouze profesorka Prýtová, již s hlínou pod jejími nehty a Severus již seděli u učitelského stolu, ten se později tvářil nevrleji než obvykle, protože také toho moc nenaspal, neboť pracoval na lektvarech pro Harryho.

Pozvolna se více či méně plnila síň probuzenými studenty a učiteli, kteří začínali snídat bez velké konverzace. Konečně vstoupil Harry, doprovázený dalšími Nebelvírskými chlapci kromě Rona, který přišel o trochu dříve s jeho sestrou a jeho nově nalezenou přítelkyní Hermionou Grangerovou, která se zlostně dívala na Harryho, když se odvážil smát něčemu, co řekl Seamus.

Nejmenší Nebelvírský chlapec se krátce nato omluvil ze skupiny a vykročil směrem ke Zmijozelskému stolu, ale byl zachycen jen na půl cesty tam.

„Harry,“ neurčitý hlas se ozval za jeho zády a když se otočil, přišel tváří v tvář se Sophie Sweetinovou obklopenou Havraspárskými prefekty; zvedl na ně tázavě obočí. „Diskutovali jsme o informacích, co jsi nám včera poskytl,“ pokračovala vysoká dívka. „A všichni jsme se shodli, že to mohlo být trochu příliš rychlé tě soudit  a že naše chování nebylo opravdu hodné Havraspárské koleje. Také jsme se rozhodli ti věřit, protože jediná šance, kterou máme proti Temné straně jsi ty a pokud jsi nás opravdu zradil, o čem nyní velmi pochybujeme, stejně bychom byli na straně s tebou od začátku. Takže od nynějška, Havraspárská kolej vyhlašuje svou oddanost k tobě a budeme ti pomáhat podle našich nejlepších schopností.“

„Havrani tě chtějí vzít pod svá křídla,“ prohlásila Lenka zasněně a Harry ji poslal vděčný pohled.

„Jak jsi včera zmínil, Havraspárští jsou známí pro svou logiku,“ dodal Michael. „Takže budeme dávat pozor na profesora Raddlea a měli bychom tě informovat, jestli zjistíme něco důležitého.“

„Děkuji vám,“ Nebelvír zdvořile sklonil svou hlavu, přičemž zadržoval svůj smích.

Havraspárská delegace se otočila jako celek a šli zpátky na svá místa, pár z nich poslalo malé úsměvy Harryho směrem, který jim to celé srdečně vrátil, než pokračoval ve své cestě. Políbil Blaise a Draca při procházení a přál jim dobré ráno, ale nenechal jim čas na to reagovat nebo opětovat pozdrav dříve, než pokračoval ve své cestě nahoru k hlavnímu stolu, kde stejným způsobem pozdravil Rudolfuse a Rabastana a pak vklouzl do Tomova klína a dal další kousek pergamenu do Severusovi ruky, která spočívala na jeho stehnu.

„Dobré ráno, Tome, proč jsi dobře nespal?“ zeptal se starostlivě, napůl se otočil a hladil jeho tvář.

„Dobré ráno, broučku,“ zašeptal něžně do Harryho ucha. „Víš, normálně by ses měl nejprve zeptat zda nebo ne druhá osoba spala dobře, než se ptát proč…“

„Ach, ale to by bylo nudné,“ chechtal se Harry. „A nevyhýbej se otázce.“

„Věřil bys mi, kdybych ti řekl, že jsi mi chyběl tak hrozně moc, že jsem nemohl spát?“ zeptal se, přičemž přijal sýrový sendvič, který Harry pro něj udělal.

„Nejspíše ne,“ opáčil Harry. „Tak dostanu mou odpověď nebo ne?“

„Nejspíše ne,“ škádlil a políbil Harryho krk. „Ale můžu ti říct, že to není nic špatného a přijdeš na to za chvíli. Co to bylo vlastně mezi tebou a Havraspárskými? A ty jsi spal dobře?“

„Och, včera jsem s nimi mluvil, protože se nespravedlivě chovali k Tanee a teď se rozhodli, že tě budou špehovat, aby mi pomohli, ne že jsem ti to samozřejmě řekl – to by nebylo velmi vhodné, že? A ano spal jsem dobře, díky za optání.“

„Mám pocit, že opravdu nechci vědět, proč se mě rozhodli špehovat,“ zamumlal Tom právě když přiletěla ranní pošta.

Hejno sov okamžitě nabralo směr dolů k učitelskému stolu a přistávali před Temným pánem, které buď vystrkovali své nožky, čekali tak na uvolnění jejich břemena nebo jen svrhli cosi, co nesli na stůl. Poslední sova, co přiletěla nesla nejnovější vydání Denního věštce a netrpělivě houkala, dokud ji Tom nezaplatil předtím, než opět vzlétla.

„Och, zdá se jako bych dostal mou čokoládu,“ vykřikl Harry šťastně poté, co osvobodil všechny sovy od jejich balíčků, které doručili. „Deset galeonů na to, že zveřejnili informaci z mé zkoušky z Dějin.“

„Máš pravdu,“ mumlal Severus po jeho pravici a ukázal na obrovský titulek. „Vypadá to, že dostali informaci ze spolehlivého zdroje…“

Harry se chechtal, zatímco otevíral první balíček a odhalil krabici čokolády: „To je skvělé!“

„Neměl bys je jíst, mohou být otrávené!“ Tom je okamžitě popadnul od jeho malého manžela, který na něj špulil pusu a mračil se: „Oni si myslí, že jsi na ně alergický, proč by je otrávili? A já bych opravdu chtěl teď nějakou čokoládu, prosím?“

„A proč bych jedl něco, na co jsem alergický?“ požadoval vědět červenooký profesor. „A jestli chceš opravdu nějakou čokoládu, můžeš požádat Dobbyho.“

„Protože nevíš, že na ni jsi alergický, to je jasné,“ Harry na něj vyvalil oči. „Pokaždé, když sníš čokoládu, reakce je tak prudká, že omdlíš a na všechno zapomeneš.“

„Měl si příliš mnoho času, že?“ zeptal se Tom rozhořčeně. „Alespoň mě nech, abych to nejprve zkontroloval, dobře?“

Harry přikývl, usmál se na něj a usadil se pohodlněji v jeho objetí; choval šálek kouřící horké kávy ve svých rukách, zatímco se rozhodoval, který balíček by měl otevřít jako další, když jeho pozornost při prohlížení upoutala jedna z krabic s malými otvory na víku. Opatrně si krabici přitáhl blíž a po otevření přišel tváří v tvář se šedavým načechraným Hrabákem, který koukal vzhůru na něj černýma broučíma očima.

Harry na něj broukal a jemně ho zvedl ven z jeho mrňavého vězení: „Podívej se na něj, Tome, není roztomilý?“

Temný pán se na malé stvoření díval opovržlivě.

Vše na co mohl přijít bylo, že to pravděpodobně mělo hodně blech a mohli by na Harryho přejít nemoci, který začal hladit tu malou věc: „Nemáš v úmyslu si to nechat, že ne?“

„Ne, nejspíše by mohl prohrabat naše pokoje,“ povzdechl si Harry. „Ale přesto by si mohl být o trošinku milejší, určitě to v té krabici nebylo moc pohodlné…“

„Nepoložím to zpátky,“ obhajoval se. „Teď si sněz svou čokoládu, zatímco se zbavím této… věci.“

„Je to Hrabák, Tome,“ mračil se na něj Harry temně. „A nechci, aby ses ho zbavil.“

„Fajn, tak toho Hrabáka dám Hagridovi, když sníš aspoň svou čokoládu,“ opravil se. „Nechystal jsem se ho zabít, víš? Jen ho vypustit do Zapovězeného lesa,“ vyklouzl ze své židle, čímž způsobil, že teď Harry seděl na ni.

Harry si povzdechl, opřel se zády o měkké polštářky i s krabicí čokolády. Právě dojídal druhý kousek, když opět začala nevolnost.

„Harry, vem si tohle,“ vtiskl malou lahvičku do jeho dlaně, ale když se podíval na Mistra lektvarů opět jedl svou snídani jako kdyby se nic nestalo.

Rychle ji obrátil do sebe po přečtení pečlivě napsané etikety ‘Lektvar proti nevolnosti‘, cítil se alespoň o trochu lépe a ne jako by měl v brzké době zvracet: „Díky,“ zašeptal zpátky a vstal. „Uvidím vás ve třídě, pane profesore.“

„Kam jdeš, Harry?“ byl na půli cesty na druhé straně síně, když ho Tom zachytil a obepnul jeho štíhlý pas svými pažemi. „Nedostanu odměnu za to, že jsem se osvobodil toho Hrabáka?“

Harry se otočil v objetí a ignoroval všechno zírání, které obdržel: „Myslíš si, že si zasloužíš odměnu, přesto, že jsi byl dříve tak nepříjemný, Tome?“

„Ach, myslím, že ano,“ culil se Tom na něj dolů. „Ostatně jsem ti dal tvou čokoládu.“

„A co bys považoval za adekvátní, že jsi mi dal mou čokoládou?“ Harry prakticky vrněl.

„Prozatím by to měl být polibek,“ culil se dolů na malého chlapce.

„Tak dobře, pojď trochu níž,“ Harry ho lákal blíž a Tom poslušně sklonil hlavu, aby se k němu mohl Harry dostat. „Tady ji máš,“ Harry škádlivě políbil Tomův nos a okamžitě ustupoval dozadu.

Ale, Tom ani nepomyslel na to, aby ho nechal jít a přitiskl si drobného chlapce k sobě blíž: „Tst, tst, tst, vím, že jsi to mohl udělat lépe než takto…,“ a bez dalšího smlouvání se sklonil dolů a opět uchvátil Harryho ústa před celou školou. „Půjdu s tebou do mé třídy, nechtěl bych, aby ses po cestě ztratil, půjdeme hned?“

Zavěsil svou paži kolem Harryho pasu a vedl ho ven na chodbu dříve, než by se někdo mohl k nim připojit, využíval prázdných chodeb tak, že ještě políbil svého manžela dvakrát, než konečně došli k jeho třídě.

Opravdu musel zvládnout svůj chtíč jinak by zašel příliš daleko spíše dříve než později a odehnal by tak Harryho. Právě, když se kvůli tomu chtěl zeptat, jestli to bylo v pořádku, že líbá Harryho, drobný chlapec se nebezpečně zakymácel a smrtelně zbledl, o sekundy později se jen tak zhroutil, pouze díky jeho rychlým reflexům ho zachytil dříve, než mohl hlavou narazit o svůj stůl.

„Harry,“ volal ho polekaně a dřepnul si vedle něho.

Harry nevydal hlásku a jen ležel bez pohybu na zemi, i když to vypadalo jako by dokonce unikla poslední trocha barvy z jeho obličeje. Nevěděl, co dalšího udělat tak vyčaroval mokrý ručník a začal se s ním pečlivě lehce dotýkat Harryho bledé pleti.

„Co se stalo?“ Harry po chvíli zasténal a jeho smaragdové oči se se chvěním otevřely.

„Omdlel jsi,“ odpověděl Tom. „Je ti dobře nebo bych tě měl raději přivést na ošetřovnu?“

„Znovu už ne,“ zamumlal Harry mrzutě a otočil se na bok, jeho ruce spočinuly na jeho břichu. „Mohl bys mi dát trochu vody, Tome, prosím?“

„Samozřejmě, milý,“ vysoký muž vyčaroval jednoduchou sklenku, kterou naplnil vodou ze své hůlky a pak mu pomohl se posadit, aby mohl snadněji polykat. „Je ještě něco jiného, co můžu pro tebe udělat?“

„Ne, kdepak, jsem v pohodě,“ ujistil ho Harry rychle a vstal z podlahy, vklouzl do nejbližší židle. „Nic to opravdu nebylo.“

„Když to říkáš…,“ nevěřícně zamumlal, ale odhodil tohle téma, i když nerad, aby opět Harryho nerozzlobil. „Chci, abys dohnal to, co jsi dosud zmeškal, i když od té eseje, co jsi napsal, která byla mimochodem docela dobrá, jsem shromáždil poznámky, které pan Malfoy a pan Zabini pro tebe aktuálně uchovávali. Mám zkopírované mé poznámky z hodin, takže si je prostě můžeš prohlédnout a jestli máš nějaké otázky, můžeš se mě zeptat, dobře, Harry? Také jsem mluvil s madame Pomfreyovou a přeji si, abys trénoval buď s Bootem nebo někým ze Zmijozelu, protože druhá část této hodiny bude praktická. Také provedu chránicí kouzlo kolem tvého břicha, aby odrazilo nějaké zbloudilé kletby, ale pokud by se něco stalo nebo jestli by ses necítil dobře, chci, abys mi to okamžitě řekl, v pořádku?“

Harry chladně pokrčil rameny, Tom se na něj mračil, i když se tvářil více starostlivě než naštvaně a pak mávnutím jeho hůlky otevřel dveře pro ostatní studenty. Draco a Blaise záměrně kráčeli jako první, své hlavy drželi vysoko a tvářili se lhostejně, předstihli Terry Boota a Padmu Patilovou, kteří se chtěli posadit vedle Harryho a sedli si do těchto židlí.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal Blaise po jeho pravici, všiml si neobvyklé bledosti a mírně vlhké pleti od ručníku.

Harry přikývl, uvolnil se, když cítil jejich přítomnost vedle něho a zaznamenal, že skupina Havraspárských se posadila za nimi, zatímco Ron s Hermionou seděli úplně vzadu, něco naprosto netypické pro knihomola. Neville zanechal Obrany a Harry si byl jistý, že jen vliv jeho rodičů mu umožnil postavit se babiččiným vysokým očekáváním jako většina Mrzimorů, kteří si většinou vybrali Kouzelné formule nebo Bylinkářství jako své hlavní předměty.

„Dobré ráno, třído,“ pozdravil je profesor Raddle vlažně a hlasem, který naznačoval mnoho trestů, kdyby se někdo rozhodl opětovat pozdrav. „Doufám, že jste si všichni udělali svůj domácí úkol, který byl na… pane Weasley?“

Zrzek zíral zpátky tak nepřátelsky jak se odvážil, zatímco pokrčil rameny: „Udělal jsem ho, pane profesore.“

„Aha, ale to nebyla otázka, že?“ Tom se vysmíval klamavě sladce. „A já jsem se upřímně divil jak jste to udělal bez znalosti tohoto předmětu? Vidíte, pane Weasley, několik vašich posledních esejí byly dobré, ale mohly být zajímavější je číst, kdyby nebyly jen zkrácenou verzí toho, co napsala slečna Grangerová. A tím zkrácenou myslím, že jste vynechal každou druhou větu. Zajímá mě, jak tohle vysvětlíte?“

„Já jsem nepodváděl,“ řekl Ron neústupně. „Každý ví, že Hermiona nikdy nikomu nedovoluje, aby si okopíroval její práci.“

„Ach, tak potom se upřímně omlouvám, pane Weasley a samozřejmě slečno Grangerová,“ rusovlasý muž se ušklíbal. „Jsem si jistý, že pak nebude pro vás problém jmenovat vaše zdroje, pane Weasley, a shrnout, co jste napsal, pro ty nešťastníky, kteří neměli tu čest být zde během posledních pár hodin.“

Ron otevíral ústa jako ryba mimo vodu: „Použil jsem mou učebnici a poslední domácí úkol byl o… o zakletých předmětech.“

„Vaši učebnici, chápu,“ Tom se probíral papíry dokud nenašel Ronův domácí úkol. „A slovník, beru, že také? Snad byste jste nám chtěl dát synonymum pro maligní? Použil jste to ve vaši eseji… Ne? Dobře, tak protože mi zjevně nemůžete dokázat, že jste nepodváděl, najděte si svou příslušnou známku,“ vrátil Ronovi a Hermioně pergameny, oba se zmijozelsky zeleným H, než rozdal ostatní papíry.

„Pane profesore, oznámkoval jste mou esej nesprávně, mělo to být samozřejmě V,“ řekla Hermiona usmrkaně.

„Slečno Grangerová, ujišťuji vás, že H je správně,“ odpověděl Tom, aniž by se otočil. „Vzhledem k tomu, že jsem musel předpokládat, že jste pomáhala panu Weasleymu v jeho podvodu. Možná byste ho měla přesvědčit, aby takto nepředal dnešní domácí úkol – ne, samozřejmě, že si myslím, že to bylo něco víc, než hloupá náhoda…“

„To… to je nespravedlivé,“ ječela Hermiona vztekle. „Neudělala jsem nic špatného. Půjdu za profesorkou McGonagallovou.“

„To je tam, kde jsem byl včera,“ informoval ji chladně, „A ona naprosto souhlasí s mým rozhodnutím, abych vám také vzal 100 bodů, ale, pokud mi nevěříte, bez obav jděte, jinak bych vám doporučil, abyste si opět sedla, abychom mohli konečně začít.“

„Co máš?“ zasyčel Draco do Harryho ucha, nečekal na odpověď, než popadnul Harryho pergamen z hubených prstů. „V? Vsadím se, že ta chytrá prdel nebude ráda, že ne?“  culil se zlomyslně a než mu Harry mohl zabránit, aby něco neudělal, blonďákova paže vystřelila do vzduchu a přehnaně s ní švihal. „Profesore Raddle, pane, proč Harry dostal V?“

„Pane Malfoyi, nevím, kvůli čemu si stěžujete, také jste dostal to stejné, je s tím nějaký problém?“ zeptal se Tom podrážděně, zvláště, když viděl manželovu skloněnou hlavu a pokusil se skrýt úšklebky házené jeho směrem. „Pět bodů ze Zmijozelu za kladení hloupých otázek a zdržování hodiny.“

„Promiňte, pane,“ řekl Draco roztržitě a svíral Harryho ruku pod stolem. „Omlouvám se, Harry, nemyslel jsem to tak.“

„Nuže, dnešní hodina bude o upírech, protože jste je ve třetím ročníku přeskočili,“ začal Tom vážně poté, co každému kromě Rona předal jejich domácí úkol. „Chtěl by se někdo odvážit hádat, proč je navíc neodhalíte? Snad, pane Finnigane?

Seamus se tvářil překvapeněji než cokoli, především proto, že nikdo další se nesnažil upoutat učitelovu pozornost, ani dokonce Hermiona, která se zdála být nahněvaná: „Možná proto, že jsou příliš nebezpeční pro malé lidi?“

„To není zcela správné,“ opáčil Tom. „Další bude hádat, snad Harry?“

„Prosím, pane profesore, mohl byste mi říkat mým příjmením?“ žádal Harry úpěnlivě.

„Proč bych měl, jsme manželé, Harry,“ vážně v tom neviděl problém.

„Jste stále můj profesor,“ argumentoval malý chlapec. „Prosím, pane?“

„Ne, teď odpověz na otázku,“ nemohl ustoupit, zdůvodnil si; snažil se ignorovat Harryho smutný obličej.

„Upíři jako víly, obři, trpaslíci, vodní lidé a skřítci jsou klasifikováni jako nelidé a ne jako nestvůry jako například vlkodlaci,“ řekl Harry zpříma. „Je to tak, protože s nimi můžeme vlastně hovořit a protože mají lidské rysy. Kromě toho, že s upíry a vlkodlaky se ne zcela dobře vychází.“

„Výborně, Harry, pět bodů pro Nebelvír,“ zelenooký chlapec ani nevzhlédnul. „Tak tedy, chci, aby každý přemýšlel o způsobech jak vyhrát boj s agresivním upírem. Můžete pracovat ve skupinách, ale na konec chci od každého různé možnosti. Máte deset minut.“

„Harry, co to děláš?“ šeptal Blaise naléhavě. „To nevypadá jako Obrana.“

„To není,“ odpověděl Harry krátce.

„A co upíři?“ šeptal Draco z druhé strany. „Měli jsme mluvit o nich, ne dělat… cokoli děláš.“

„A Tom by zatraceně měl respektovat můj názor,“ zasyčel Harry nebezpečně. „Poprvé řekl, že můžu zůstat v Nebelvíru, protože je můj učitel a teď jen tak změnil svůj názor…“

„Čas vypršel,“ volal Voldemort přes třídu a udělal obrázek agresivně vyhlížejícího upíra, který se objevil na tabuli. „Můžete prezentovat vaše následné řešení. Proč nezačnete pane Thomasi.“

„Myslel jsem, že protože je to prakticky společná znalost mezi Mudly, tak že můžu zabít upíra vražením dřevěného kůlu do jeho hrudi, prostě bych jeden vyčaroval a pokusil se ho bodnout,“ řekl Dean klidně.

„Za předpokladu, že si dokážete vyčarovat dřevěný kůl a budete schopen bodnout upíra s touhou po krvi dříve, než vás vysaje do sucha, tak je to možné,“ přikývl Voldemort. „Pane Finnigane.“

„Svěcenou vodou?“ řekl irský chlapec tázavě. „Ačkoli si myslím, že to je docela nepravděpodobně, že bych měl něco takového s sebou.“

Tak to pokračoval tímto způsobem, každý dával více či méně rozumné odpovědi, dokud Hermiona neodpověděla svým obvyklým hlasem všechno-vím: „Sinesanguine, je to kletba, která upírovi způsobí, že vykrvácí.“

„Vskutku, slečno Grangerová, je to obrana uvedena v knize, kterou jste bezpochyby četla,“ opáčil profesor. „Nicméně, tato kletba je pro upíra velmi bolestivá, kterou musí snést a bude nejspíše vůči vám dokonce agresivnější, což by mělo za následek vaši smrt, takže najdeme jiné řešení. Děkuji vám, slečno Grangerová, vaše řešení prosím, slečno Láskoradová,“ Hermiona překřížila paže na hrudi a něco si šeptem bručila.

„Mám amulet vyrobený z kůže Stříbrorůžkaté myši,“ povzdechla si zasněně. „Bude mě chránit.“

„Pochybuji, že velmi mnoho, ale v každém případě…,“ Tom dozněl a volal další osobu v řadě, Terry Boota, který navrhl použití Solifer, aby vytvořil umělé denní světlo.

„Velmi dobře, pane Malfoyi?“

„Vyčaroval bych nějaký česnek,“ řekl Draco rozkazovačně. „Pak se zbavil upíra a poté se okamžitě osprchoval. Není divu, že upíři nemůžou vystát česnek, děsně smrdí.“

„Děkuji vám, pane Malfoyi, ujistěte se, že si vzpomenete na tuto metodu,“ Tom se již soustředil na svého manžela. „Harry?“

„Počkat chvilku,“ Harry nevzhlédl a prostě dělal zaháněcí pohyby svou rukou. „Jestli mě teď přerušíš, tak to budu muset začít úplně znovu.“

„A co přesně děláš, Harry?“ mračil se dolů na křehkého chlapce. „A proč to děláš v mé třídě?“

„Teď ne, Tome,“ Harry mumlal roztržitě, dělal něco, co vypadalo jako docela obtížný výpočet v jednom rohu jeho papíru. „Jdi se bavit jinam…“

Temný pán by právě teď rád zevloval, pouze jen proto, že neměl nic lepšího, čím by dostatečně vyjádřil své překvapení, ale bohužel, Temní páni nezevlují, takže se vyrovnal a překřížil své paže na hrudi a upřeně se díval dolů na pracujícího chlapce, snažil se přijít na to a) co dělá, b) proč to dělá a c) co udělal, že ho provokuje.

„Hurá,“ vykřikl Harry šťastně poté, co srovnal své výsledky s těmi Šimonovými, které pro něj dolů napsal. „Chceš něco, Tome?“

„Chci odpověď na mou otázku a chci s tebou mluvit po hodině,“ opáčil.

„Dělal jsem si matematiku, protože jsi idiot a nevidím důvod, proč bych měl v prvé řadě bojovat s upírem,“ odpověděl Harry.

„Zapomenu na tu urážku a fakt, že mě ignoruješ, tak proč bys neměl bojovat s upírem?“ povzdechl si rezignovaně.

„Proč bych měl?“ vrátil Harry. „Jaká je taková situace? Nebo ode mě očekáváš, že uvěřím, že by upír jen tak na mě zaútočil, protože to tak jako cítí?“

„To není ten problém, Harry, říkám… Je to prostě hladem,“ Tom málem sténal. „Mohl bys jen odpovědět na otázku?“

„Tak dobře, pak bych je nechal se napít,“ Harry uvedl věcně. „Nevidím důvod bojovat s někým, kdo se jen snaží zachránit jeho nebo její vlastní život.“

„Nemůžeš jen tak nechat upíra napít se tvé krve, Pottere,“ jízlivě vyjádřila Hermiona ze zadní řady, rozhodla se, že je čas opět dát najevo své znalosti. „Dokonce i ty bys to měl vědět, i když hádám, že není tak snadné si pamatovat taková jednoduchá fakta s vymytým mozkem…“

„Mohu tě informovat, Hermiono, že můžu velmi dobře nechat upíra se napít trochu z mé krve a že nemám vymytý mozek,“ odpověděl Harry chladně.

„Harry, co bys dělal, pokud bys nechtěl, aby se upír napil tvé krve?“ Tom se chopil zpátky kontroly. „A, slečno Grangerová, Nebelvír právě ztratil pět bodů a pokud opět promluvíte bez vyzvání, strávíte víkend drhnutím kotlíků nebo děláním něčeho stejně nepříjemného.“

„Promluvil bych s ním, ale kdyby to mělo z nějakého důvodu selhat, použil bych Cateraqua, abych vyčaroval vodopád všude kolem upíra a pak se pokusil najít řešení, které by bylo přijatelné pro nás oba.“

„A jak by to mělo pomoci?“ vyplivla Hermiona pohrdavě.

„Prosím, vysvětli teorii, která způsobí, že vám dá tuto odpověď, Harry,“ Tom si povzdechl. „A pro vás slečno Grangerová máte trest po škole, varoval jsem vás. Deset bodů z Nebelvíru.“

„Většina upírů se smrtelně bojí tekoucí vody,“ řekl Harry klidně. „Nebojí se jezer nebo bazénů, ale řek, vodopádů a občas i déšť je děsí. Takže kouzlo by je upoutalo v tomto prostoru.“

„Konečně odpověď,“ zamumlal červenooký muž. „Pane Zabini.“

„Moje babička byla osvojena upírem,“ pokrčil rameny italský chlapec. „Nikdy by na mě nezaútočili nebo někoho blízko mně.“

„Všechno co budeme trénovat ve druhé části hodiny budou tyto techniky. Můžete používat ty, které jste navrhli nebo pokud jste nepřišli na nějakou využitelnou, můžete si vybrat tu, která se vám líbí nejvíc. Prosím vytvořte skupiny po dvou. Pane Zabini, jen se představte v pozici, kdy jste hrozně urazil upíra a vaše rodinné spojení vám nepomůže. Slečno Láskoradová, pojďme předpokládat, že vám půjčím spolehlivý amulet pro vašeho dobrého přítele. Ó, a pane Thomasi snad si můžete vybrat jinou metodu, kterou si můžete skutečně vyzkoušet aniž byste bodl pana Finnigana. Začněte.“

Se švihnutím jeho hůlky se stoly odlevitovaliy na stranu a udělaly tak prostor uprostřed, zatímco se studenti rozdělili do dvojic. Draco nabídl trénování s Padmou, která se snažila získat jeho pozornost od začátku hodiny (dovedně ji ignoroval), takže Harry a Blaise mohli pracovat společně a Harry mu poslal vděčný úsměv.

Zbytek hodiny strávili zkoušením různých způsobů a kdyby nebylo vodu-prosakujícího kouzla, které Tom použil na podlahu, mohli by na konec plavat. Ron na Hermionin naléhavý návrh se pokusil o zaříkadlo popsané v knize, ale pouze vyšlo to, že si uříznul svůj prst a stěžoval si kvůli tomu, jak to moc bolí a šel tím každému na nervy, dokud mu Tom neřekl, aby si sbalil své věci. Temný pán pak poslal Hermionu dolů do sklepení, kde by se měla zeptat Severuse na svůj trest. Stačí říct, že nebyla kvůli tomu velmi šťastná.

Draco místo použití česneku vytvořil kouzlem denní světlo a Padma se snažila na něj zapůsobit a pokusila se udělat to samé, ačkoli její výsledek byl o trochu víc než Lumos.

„Konec hodiny,“ zvolal Tom, který procházel místností, opravoval nebo dělal návrhy. „Jako domácí úkol chci, abyste udělali seznam s charakteristikami upírů a rozhodli se, které řešení byste preferovali použít v některé situaci. Hodina je rozpuštěna, Harry, pojď sem.“

Malý Nebelvír poslušně přišel poté, co si sbalil své věci a překřížil si své hubené paže na hrudi.

„Co se s tebou stalo?“ ptal se Tom poté, co poslední student opustil místnost a potom zamkl dveře. „Je nějaký důvod, proč jsi byl tak nezdvořilý nebo to jsou jen hormony?“

Okamžitě litoval posledních několik slov, když Harryho oči ne jen, že zářily hněvem, ale také ublíženě: „Ano, je tady důvod. Jednal jsi se mnou tak, jako by se můj názor ani nepočítal, Tome. Pokračoval jsi v říkaní mi Harry, i když jsem tě požádal, aby jsi to tak nedělal…“

„Co je na tom tak špatného?“ zasyčel zpátky Tom. „Říkám ti Harry před Smrtijedy, před tvými přáteli, před celou školou a teď mi není najednou dovoleno ti říkat Harry v mé hodině? Jaká je za tím logika?“

„Tome, já tě respektuji,“ šeptal Harry. „Zato si přeji, abys mě také respektoval. Vždycky jsem byl dobrý v Obraně proti černé magii – jediná věc, kterou všichni přijali, že jsem v ní dobrý vedle Famfrpálu – vím, že jsme manželé a vím, že to všichni ostatní ví, ale nechci, aby si mysleli, že dostávám pouze dobré známky kvůli tomu, že spím se svým učitelem…“

„Ach, Harry,“ konejšivě objal drobného chlapce. „Nevěděl jsem, že to pro tebe znamená tak moc. Od teď ti budu říkat pane Pottere, dobře? Ale měl bys vědět, že máš spoustu jiných kvalit než Obranu a Famfrpál a že si opravdu zasloužíš tyto známky… Tvá dnešní odpověď byla opravdu výborná.“

„Děkuji, Tome,“ popotahoval Harry. „A omlouvám se, že jsem byl tak drzý…“

„Ne, Harry, neomlouvej se,“ jemně ho líbal podél čelistní linie. Měl jsem tě poslouchat a omlouvám se za to, co jsem ti řekl o hormonech – to nebylo velmi prospěšné. Ale řekni mi, opravdu bys dovolil upírovi, aby se z tebe nakrmil?“

Harry se na něj nahoru culil: „Už jsem to udělal,“ uvolnil se z lehkého objetí. „Uvidíme se na obědě, Tome, nemůžu přijít pozdě na Severusovu hodinu,“ nechal za sebou ne-zcela-ale-blízko-toho-vyjeveného-Temného-pána.

„Všechno je mezi vámi dvěma v pořádku?“ Draco se odstrčil od stěny.

Harry přikývl a poslal jemu a Blaisemu vděčný úsměv: „Díky za čekání.“

„To bylo jasné,“ Draco a Blaise se sklonili v hluboké úkloně. „My jsme se zřekly zářivého brnění, ale stále jsme dva ďábelsky zdvořilý okouzlující princové, kteří vám přišli pomoci, sličná panno.“

„Vy víte, že není dobrý tah mě nasrat, že ano?“ Harry je hravě strčil. „Můžete najít jinou sličnou pannu, kterou zachráníte – nebo vyděsíte k smrti. A teď pokud mě omluvíte, mám hodinu Lektvarů, které se účastním.“

„Jaká náhoda,“ vykřikl Blaise, rychle dohnal křehkého kouzelníka. „Takže to učiníme nebo ne, sire Draco? Dovolíme si být vaší společností na této dobrodružné cestě…“

„Náhoda, sire Blaise?“ zvolal Draco nevěřícně. „Je to zjevné bez záhad osudu, který nám způsobil setkání v takovém špatném místě, abychom statečně chránili, jen mírně maličkého sira Harryho, který se ubírá touto cestou na vyzvání Pána sklepení a Lektvarů…“

Jeho ústa pokračovala v pohybu, ale žádný zvuk neunikl a když se ho Blaise pokusil o tom informovat, sám zjistil, že je v této stejné prekérní situaci: „Nestěžujte si,“ Harry znuděně pokrčil rameny v reakci na jejich pronikavé pohledy. „Varoval jsem vás. Kromě toho, alespoň Severus bude mít důvod, aby mi vzal body.“

Tento důvod je přinejmenším neuklidnil a tak, kdyby to mělo udělat nějaký rozdíl, mohli jen padnout do vyčítavého ticha během jejich krátké a ne tak dobrodružné cesty do učebny Lektvarů.

„Pane Pottere, vidím, že jste se stále nenaučil jak rozlišovat čas,“ vysmíval se Severus zelenookému chlapci, když vešel do učebny následovaný dvěma nahněvanými Zmijozely. „Desete bodů z Nebelvíru. Pane Malfoyi, pane Zabini, prosím sedněte si.“

Trojice chlapců si sedla k ještě jedinému volnému stolu, Harry opět doprostřed a oba starší chlapci ho začali rýpat do žeber, aby ho přinutili zvrátit to kouzlo, ale Nebelvír je jen odtlačil a pokračoval ve vyndávání svých věcí.

„Recept je na tabuli,“ mračil se Severus na všechny, kteří se na něj dívali více či méně napjatě. „Chci vzorek od každého stolu na konci této hodiny a ano slečno Grangerová, to znamená, že budete pracovat ve skupinách a ne, že vy uvaříte lektvar a budete předpokládat, že bude jediný hoden mé pozornosti.“

„Ví někdo z vás, co bychom měli udělat za lektvar?“ Vince se otočil na svém místě a nyní se tázavě díval na blonďatého Ledového prince.

„Je to Dokrvovací lektvar,“ zamumlal Harry, když Draco samozřejmě nemohl odpovědět. „Blaisei, mohl bys ses prosím tě přestat hněvat a dojít pro přísady?“ chlapec s tmavou pletí si prohlížel otrle své nehty. „Dobře, tak ne. Necháte mě udělat všechnu práci, proč ne?“ ušklíbal se Harry a vstal. „To neovlivní vaše známky.“

„Co je s vámi dvěma?“ civěla na ně Pansy přes zúžené modré oči. „Měli byste vědět lépe, že nechat Harryho dokonce přijít blíž k encyklopedii…“

Obě tiché hlavy se obrátily tam, kam Harry došel pro jejich přísady. Hermiona to měla načasované tak, aby sáhli pro kůži hřímala zároveň a surově odstrčila Harryho stranou, čímž zakopl o jednu nohu stolu a spadl na podlahu s malým nářkem, přičemž se stočil kolem svého břicha.

„Pozor, chlapče hrdino, ne každý má rád tvou prdel tolik jako Ty-víš-kdo,“ zasyčela dolů na bledého chlapce, přitom šlápla na jeho ruku, když se vydala zpátky ke svému místu.

„Grangerová, máte druhý trest, dnes v osm hodin s panem Filchem,“ prskal Mistr lektvarů rozzlobeně. „Pane Pottere, dovolte mi se podívat na vaši ruku.“

Rychle uvedl Harryho do nyní prázdného skladu, zatlačil na dveře jakoby náhodou, aby byli jen lehce pootevřené. Malému chlapci se leskly slzy v jeho očích. Černovlasý muž opatrně vyhrnul Harryho rukáv a zkoumal způsobenou škodu.

„Není zlomená,“ ujistil jemně chvějícího se chlapce. „Obvážu ji a pak by měla být v pořádku. Jsi ještě někde zraněný?“

„Jsem v pohodě, Severusi,“ usmál se Harry slabě. „Jsi v pořádku?“

„Proč bych neměl být?“ zeptal se Severus překvapeně?“

„Vypadáš unaveně a rozhořčeně,“ mumlal Harry. „Nechci, abys byl takový.“

„Jen jsem zůstal vzhůru celou minulou noc,“ šeptal Mistr lektvarů. „Ale děkuji, že si o mě děláš starosti, Harry.“

„To není problém,“ usmál se Harry jemně nahoru na hubeného muže. „Chtěl bys, abych ti pomohl s tvými lektvary? Vím, že máš spoustu další práce kvůli mně…“

„Pokud chceš…,“ upevnil poslední obvaz. „Ale, víš, že mám rád vaření lektvarů a budu rád, když mi pomůžeš. Tak tedy, pojďme zpátky, dobře, Harry?“

Znovu nasadil svou masku lhostejnosti a kráčel zpátky do učebny. Blaise a Draco – Pansy je osvobodila od jejich tišícího kouzla – pilně připravovali všechny přísady, zatímco voda vařila v kotlíku.

„Pane Goldsteine, přidejte trochu santalu – Nechci mít přece jen zničenou mou učebnu. Pět bodů z Havraspáru,“ Severus kráčel řadami pracujících studentů. „Pokud jste si nevšiml, váš kotlík přetéká, pane Macmillane, pět bodů z Mrzimoru. A slečno Grangerová, to není hodina-hoďme-všechno-co-máme-do-té-lesklé-měděné-věci tak proč, řekněte prosím, máte pocit, že je potřeba drceného pelyňku?“

„Protože patří do dokrvovacího lektvaru, pane,“ uvedla Hermiona usmrkaně.

„Ach, velmi dobře jste to zmínila, protože jsem samozřejmě naprosto neschopný, když jde o lektvary,“ opáčil tmavooký profesor a Hermionina tvář divoce zrudla. „Jen jsem si myslel, že bodlák by vypadal právě tak krásně… Pět bodů z Nebelvíru. Pane Pottere, mohl byste nás chtít osvítit, proč recept jasně říká bodlák a ne pelyněk?“

„To proto, že kdybyste použil pelyněk do lektvaru nejspíše by vybuchl,“ řekl Harry jemně. „A nevěřte takovým hlupákům, protože jsme pochopili ušlechtilé umění vaření lektvaru, pane.“

„Nepožívejte takový hrubý jazyk v mé učebně, pane Pottere,“ obořil se Severus, ale pro ty, kteří ho znají dostatečně dobře, viděli malý záblesk pobavení patrný v jeho černých očích. „Pět bodů z Nebelvíru.“

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Blaise starostlivě. „Chci tohle nasekat, dobře?“

„Jsem v pohodě,“ usmál se Harry na ně. „Omlouvám se, že jsem vás naštval…“

Oba chlapci v duchu protočili oči, když Harry opět vzal všechnu vinu na sebe. Oba obklopili mladšího chlapce se zářivýma zelenýma očima a příliš mnoha tajemství, a i když to byl Nebelvír, většina Zmijozelů dospěla k tomu, že čekají chlapce-který-přežil ve společnosti dvou nejpohlednějších Zmijozelských chlapců (aspoň pokud bychom mohli věřit špičce seznamu Pansy Parkinsonové nejžádanějších svobodných mládenců).

„Neměli jsme si z tebe dělat legraci, že jsi tak malý,“ odpověděl Draco, zatímco předal další přísadu Harrymu. „Ostatně všichni jsme byli jednou malí…“

Harry na něj varovně zavrčel, ale blonďák jen hodil paži kolem malých ramen a rozcuchal černé vlasy, přičemž se smál pobouřenému pohledu, který obdržel.




35. Famfrpál


Odpoledne Harry našel Jacka Slopera, Andrew Kirkea, Rudolfuse a Rabastana stát na Famfrpálovém hřišti, každý s jejich koštětem v jedné ruce a pálkou v druhé.

„Dobrá, Andrew, Jacku, támhle jsem vyčaroval cíl,“ ukázal na druhou stranu hřiště, kde byla skutečně dřevěná stěna s pěti kruhy. „Budeme pro vás házet tyto míče do vzduchu. Jsou přesně takové jako potlouky jen s tím, že neútočí, takže vašim úkolem bude zasáhnout cíl, pokud možno do středu. Dobře?“

Oba chlapci přikývli a nasedli na svá košťata, vznesli se do úrovně očí s cílem, zatímco Harry dal každému Lestrangeovi dva míče.

„Máš štíty nahoře?“ zašeptal Rabastan, zatímco všichni vzletěli a Harry přikývl, hodil první potlouk, který Jack vsadil do jednoho místa za pomezními čárami.

Postupně se rány stávali soustředěnějšími a po jedné a čtvrt hodině se poměr zásahů zvýšil na sedmdesát pět procent.

„Pojďme dolů,“ volal Harry a chytil poslední potlouk, než narazil do země. „Těch posledních pár bylo docela dobrých. Myslím, že teď můžeme zkusit něco jiného… Máte trochu času, Rudolfusi, Rabastane nebo máte něco jiného na práci?“

„Vlastně ne,“ Rabastan povzbudivě zmáčkl Harryho ruku. „Jdeme vzhůru do dalšího kola.“

„Skvělé, chci, abyste vy dva se pokusili nás zasáhnout falešnými potlouky,“ řekl Harry klidně. „A ne, neztratil jsem můj rozum – a my je budeme střílet zpátky. No tak, ne tak váhavě! Chcete vyhrát nad Zmijozelem, ne?“

„My jsme vždycky vyhráli nad Zmijozelem,“ kňoural Andrew. „Jejich tým není vůbec dobrý.“

„Věci se mění,“ mračil se na ně Harry. „Mají lepší košťata, mají lepšího brankáře aspoň při tom vůbec nemají vyšinutého Rona a rozhodně mají lepší odrážeče. A netoužím být zasažen potloukem vystřeleným mými vlastními spoluhráči, takže trénujte, jestli nechcete, abych opustil tým.“

„Dobře, dobře,“ urostlý chlapce zvedl rezignovaně své ruce. „Nikdo nepopírá, že potřebujeme trénink.“

Opět se odrazili ze země, tentokrát všichni vyzbrojeni pálkami a začal jejich trénink, ačkoli ne dříve, než Rudolfus a Rabastan upletli svá vlastní ochranná kouzla kolem Harryho pružného těla, který to se zamračením toleroval.

„Hej, Pottere, na dnešek jsme si rezervovali hřiště,“ Harry uhnul potlouku zamířeného na něj a nabral směr dolů, kde stál celý Zmijozelský tým s Dracem v čele. „Vem si svá štěňátka a uvolni hřiště pro profesionály…“

„Nemusíš být tak hrubý,“ Harry přistál vedle vysokého blonďáka. „A já také potřebuji hřiště, takže protože jste tady, aby jste našli nového chytače, pomůžu vám a vy pomůžete mně. Tímto způsobem budou všichni šťastní.“

„Kdo říká, že potřebuji tvou pomoc?“ zeptal se Draco popudlivě.

„Já to říkám,“ Harry políbil jeho líci. „Věřím v můj úsudek. Ó, Vinci, Gregu, je skvělé, že budete pomáhat mým dvěma odrážečům? Prosím? Můžete je zasáhnout tak tvrdě jak chcete, pokud nezlomíte jejich kosti. To je pro vás také dobrý trénink, ne? Och, děkuji vám,“ objal oba vysoké chlapce, kteří poslušně vylezli na svá košťata.

„Harry, mohl bys mi alespoň dovolit předstírat, že to je pořád můj tým a mé rozhodnutí?“ Draco špulil rty a Harry okamžitě ustoupil: „Samozřejmě, omlouvám se.“

„Učiním dohodu, dobře?“ řekl blonďák a nabídl svou ruku. „Tvoji odrážeči můžou mít jednu stranu hřiště a Vince a Greg jim budou pomáhat. Výměnou za to, že mi pomůžeš najít vhodného chytače a odpovíš na jednu otázku, jen jednu otázku a můžeš to dvakrát vetovat, dohodnuto?“

„Dobře,“ řekl Harry slabým hlasem, lehce sebou trhnul, když se Blaiseovi paže uzavřeli kolem jeho pasu: „Jen ti chceme pomoci, Harry, slibujeme. Pojď si sednout! Půlka Zmijozelu se přihlásila na zkoušky, tohle bude dlouhý den…“

Tmavooký chlapec si sednul dolů se zkříženýma nohama a usadil menšího chlapce mezi jeho dlouhé nohy, přičemž ovinul paži kolem úzkého pasu.

Byla to skutečně nějaká doba, dokud číslo možných budoucích chytačů nekleslo na čtyři: nejstarší sedmačka, Ivy, i když si Harry myslel, že bylo hloupé vzít někoho, kdo je zapsán na své Ovce a který odejde po tomto roce; pak poměrně malá páťačka, která se jmenuje Isbell; chlapec ve stejném ročníku s vlasy v barvě kari a očima téměř stejné barvy se jmenuje Silas a poslední je čtvrťák Gerid. Harryho osobní favoriti byli oba páťáci, ale udržoval se doposud většinou v klidu a nechal Draca jednat s Famfrpálovými hráči.

„Takže, jak jsi navrhl, našli jsme dokonalého chytače, Harry,“ blonďák měl jeho ruce na svých bocích a poklepával nohama, jako kdyby už čekal jednu hodinu nebo tak nějak.

„Ať chytí zlatonku se zavázanýma očima,“ Harry nonšalantně pokrčil rameny.

„A jak by jsme to měli udělat, Pottere?“ řekla Ivy spíše neutrálně. „To není možné. Musíš vidět zlatonku.“

„Kdepak, musíš ji cítit,“ opravil Harry. „Musíš slyšet malé třepetání křídel, cítit mírný vánek, když je blízko tebe a magické vyzařování kolem ní. Zavři své oči, ukážu ti to.“

Vstal a přivolal zlatonku z bedny, snadno ji chytil, zatímco Ivy poté, co obdržela kývnutí od Draca zavřela oči.

„Nechám zlatonku kroužit kolem tvé hlavy na vzdálenost jednoho metru,“ řekl Harry, přičemž svou hůlkou držel míček na místě. „Ukaž na ni.“

Ivy se zamračila, koncentrovaně zkrabatila čelo, než pomalu ukázala přímo dopředu, kde stál Harry: „Ne, ovládám zlatonku mou hůlkou. Poslouchej ten zvuk, neslyšíš bzučení?“

Všichni vypadali, že zadržují své dýchání, když sedmačka natáhla hlavu na stranu a pak váhavě ukázala na svou levou stranu.

„Dobře, teď s ní budu pohybovat, snaž se s ní udržovat směr,“ Harry přikývl a pomalu ji levitoval kolem její hlavy a i když ji několikrát ztratila, hlavní směr byl většinou správný.

Po ní zkusil své štěstí Gerid, ale z nějakého důvodu vždycky ukázal příliš doleva a zklamaně si povzdechl, i když mu Harry řekl, že by se to naučil trénováním. Isbell byla další a dělala to docela dobře, nicméně ne tak dobře jako Ivy, ale Silas po krátké chvíli orientace měl svůj prst trénovaně na zlatonce téměř celou dobu.

„To není tak špatné, pokud je zlatonka blízko tebe, ale teď předpokládejme, že ji máš najít, když je na druhém konci hřiště?“ řekl poté, co skončil. „Pochybuji, že to každý dokáže udělat.“

„Musíš jen poslouchat pozorněji,“ Harry pokrčil rameny. „Samozřejmě to je jiné se všemi těmi lidmi, co kolem tebe křičí a fandí, ale je to stále šikovná další dovednost. Nechtěli bychom, aby se zlatonka vznášela nad tvým uchem a ty bys sis ji nevšimnul, že ne, Draco?“

„Otřásám se smíchem,“ suše řekl blonďák. „Jestli říkáš, že to je možné, tak nám to ukaž, chyť zlatonku se zavázanýma očima!“

„To mi nevadí,“ usmál se Harry na něj a uvolnil zlatonku, která okamžitě zmizela a dovolil druhému kouzelníkovi, aby uvázal černou látku přes jeho oči.

Opatrně nasedl na své koště, jen lehce se odstrčil od země, než se vznesl zpátky dolů, aby posoudil svou výšku a pak spirálovitě vyletěl nahoru do vzduchu. Zastavil se vysoko nad zemí a hledal malé chvění magie, které prozradí přítomnost zlatonky.

Právě teď byl příliš daleko, ale předtím, než měl čas změnit svou pozici, uslyšel zvuk něčeho, co se rychle blížilo směrem k němu, něco mnohem většího než zlatonka a dokonce předtím zaregistroval výkřiky Rudolfuse a Rabastana, než se vyhnul zbloudilému potlouku tak, že se otočil vzhůru nohama a své nohy ovinul kolem násady koštěte.

Všichni kolektivně vydechli a někdo dokonce fandil, když se znovu usadil a pokračoval ve svém hledání. O pět minut nebo tak nějak později si zřetelně všimnul třepotání křídel a charakteristického podpisu magie téměř přímo pod ním blízko země, střemhlav vyrazil, přitisknul se těsně k jeho spolehlivému Kulovému blesku, s bezstarostným úsměvem, který se rozprostřel po jeho tváři a malým výkřikem radosti, který unikl z jeho rtů. Začalo být obtížnější lokalizovat zlatonku s každým metrem, co se řítil střemhlav, kvůli magii Zmijozelů, kteří tím zakrývali zlatonku, ačkoli teď se mohl spoléhat na svůj sluch a když si začal uvědomovat zlatonku, byl připraven se opět pohnout, prostě pustil své koště a volně padal poslední metry a bezpečně přistál v Dracově náručí, culil se nahoru na šokovaný výraz, se kterým se setkali jeho oči poté, co si uvolnil zavázané oči, zlatý míček přesto svíral ve své ruce.

„A to, můj drahý Draco, je důvod, proč Nebelvír vyhraje pohár,“ políbil blonďákovu tvář a předal zlatonku.

„Harry, něco takového už nikdy znovu nedělej,“ křičel Rudolfus zděšeně, třásl rameny malého chlapce. „Nemůžeš se prostě takto pustit svého koštěte. Co, kdyby tady Draco nebyl?“

„Věděl jsem, že je tady,“ řekl Harry jemně. „Prosím, přestaň se mnou třást.“

Svalnatý muž okamžitě přestal: „Promiň, myslím, že půjdu zpátky střílet nějaké

potlouky,“ zamumlal a otočil se.

„Nechtěl jsem tě vystrašit,“ objal ho Harry zezadu. „Ale věděl jsem, co dělám. Nejsem sebevrah.“

„Na chvilku to tak vypadalo,“ řekl slabě Rudolfus. „Co bychom bez tebe dělali?“

Harry neodpověděl na otázku a jen ho pevněji držel: „Co bych dělal bez vás?“ zašeptal zpátky.

„My tě neopustíme, Harry,“ rozcuchal černé vlasy. „Běž, sedni si s Blaisem, zatímco my se pokusíme naučit tvé odrážeče, aby nestříleli na tebe další potlouky.“

Harry ho opět objal předtím, než se přiloudal k nejstaršímu Zmijozelskému chlapci a přichoulil se k němu, ospale sledoval jak čtyři možní chytači se pokouší chytit zlatonku, i když ne se zavázanýma očima. Brzy nato se jeho oči zavřeli úplně a jeho dýchání se vyrovnalo – toto těhotenství ho více unavovalo než byl zvyklý, i když nyní byli noční můry o hodně lepší – snad se nakonec uzdraví.

„Vstávej, vstávej, ospalče,“ mumlal Draco do jeho ucha. „Myslel jsem, že jsi mi chtěl pomoci? Kdo by měl dostat to místo?“

„Silas,“ mumlal Harry ospale. „On má potencionál a dost času, aby něco z toho prokázal.“

„To je to, co jsem si myslel,“ souhlasil Draco a šel informovat jeho nového spoluhráče, zatímco se Harry opět přitulil k Blaiseovi, který se lehce pochechtával: „Jsem pohodlný?“

„Mhm,“ Harry na něj vzhlédnul. „Kde jsou Rudolfus a Rabastan?“

„Odešli před deseti minutami nebo tak nějak, protože Kirke má schůzku v Tchoříčkovém klubu nebo něco takového,“ odpověděl Blaise. „Řekli, že pokud bys chtěl později trénovat, měl bys prostě přijít a najít je.“

„Dobře, další trénink je v pondělí v pět hodin,“ zvolal Draco a Zmijozelové přikývli. „Silasi, měl bys využít tento čas do té doby než, abys létal trochu bez pomoci. Pak se uvidíme.“

Ostatní studenti poznali, když byli rozpuštěni a šli se buď osprchovat nebo do hradu, zatímco Harry se postavil na nohy a pomohl Blaisemu nahoru: „Myslím, že teď chcete svou odpověď.“

„Ano, jen ti položím tři otázky a můžeš si zvolit, na kterou budeš chtít odpovědět, dobře?“ Harry strnule přikývl, své ruce sevřel v pěsti. „Proč jsi se tak bál Vince a  Grega? Co se stalo u tvých příbuzných? Co je tvé nejtemnější tajemství?“

„To je třikrát stejná otázka pouze jinak formulovana,“ řekl Harry ztrápeně. „Dostanete svou odpověď – Nejprve si musím pro něco dojít.“

Otočil se od nich a šel rychle zpátky do hradu, ignoroval jejich volání a jen šel rychleji, když se ho pokusil dohnat. Zasyčel heslo do tajného průchodu a okamžitě šel do jejich ložnice, přičemž ignoroval Tomův překvapivý pozdrav. Temný pán starostlivě následoval jeho malého manžela, ale nechal ho samotného, když ho našel sedět na jejich posteli s jednoduchou černou knihou v jeho klíně. Viděl, že Harry do ní docela často píše a rozhodl se mu dát nějaké soukromí a vrátil se do své pozice v křesle.

Právě když se pohodlně usadil a namočil svůj brk do jeho preferovaného zeleného inkoustu, který se vznášel centimetry na domácím úkolem s Obrany nějakého Nebelvírského prváka (jediná dobrá věc na nich byla, že nebyly ještě moc dlouhé) se ozvalo zuřivé klepání na dveře.

„Je tady Harry?“ zeptal se Draco, nedopřál si ani čas, aby pozdravil Temného pána.

Tom zvedl jedno černé obočí, ale odpověděl: „Píše si svůj deník v ložnici, ale můžete tady na něj počkat. Nechci, aby někdo nedostal podezření, že prodléváte před prázdným kusem zdi.“

Ustoupil stranou, povolil jim vstoupit a pokynul k pohovce. Oba studenti se tvářili docela ustaraně, což mu způsobilo, že si dělal starosti o Harryho.

„Vypadal naštvaně?“ zeptal se Blaise nervózně poté, co seděli chvíli v tichosti.

„Pokud vím, tak si pouze píše do svého deníku, když je naštvaný,“ opáčil Tom. „Co, řekněte mi prosím, jste mu udělali?“

„Udělali jsme s ním dohodu a teď má odpovědět ne jednu ze tří otázek,“ povzdechl si Draco. „Myslím, že to nebylo moc fér ode mě prostě mu položit tu stejnou otázku třemi jinými způsoby.“

„Ne, to nebylo fér,“ řekl Harry od schodů s malým černým sešitkem v jeho ruce. „Ale já mám pro vás odpověď. Přečtěte si, všechno, co chcete vědět,“ hodil knihu na blonďáka. „A teď běžte, nebudu rád, když nebude chtít mít se mnou nic společného poté, co se dovíte jak jsem to posral. Jděte!“ nechal dveře mávnutím otevřít a zíral na dva chlapce, opět se naladil na jejich slova dokud sklíčeně neodešli a zavřel za nimi dveře.

Harry se ohnul a opřel se silně o Toma, který ho šel obejmout.

„Hej, ššš, neplakej. Ať cokoli mohou zjistit, oni tě neopustí,“ šeptal Tom, pročesával Harryho vlasy, zatímco malý chlapce se třásl pláčem.

„Budou mě nenávidět,“ Harry vzlykal silněji a svíral Tomův hábit, který je přesunul na pohovku a vtáhl Harryho do klína. „Budou mě nenávidět!“

„Oni mě ani nenenávidí, Harry,“ snažil se ho uklidnit. „Ať už si myslíš, že jsi udělal něco špatného, nemůže to být horší, než to, co jsem udělal já.“

„Ano, může!“

„Zabil jsi někoho? Mučil jsi někoho? Pokořil jsi někoho?“ Harry pokaždé zakroutil hlavou. „Co mohlo být horší?“

„Nic jsem neudělal,“ plakal malý chlapec. „Já jsem umožnil, aby se to stalo.“

„Jsem si jistý, že jsi udělal to nejlepší, aby si všechny ochránil, ale i sebe,“ řekl Tom jemně. „Jsem si jistý, že se viníš, i když to opravdu není tvá vina, a zabil bych je, pokud ti ublíží.“

„Nechci, abys je zabil – jsou to moji přátelé,“ Harryho sevření zesílilo téměř bolestivě.

„A to je přesně důvod, proč tě nebudou nenenávidět,“ odpověděl Tom, přičemž hladil jeho záda.

Seděli v tichosti přes deset minut, než Harry na něj vzhlédnul přes bolestí naplněnýma očima, že to málem zlomilo jeho srdce: „Opravdu si to myslíš?“

„Samozřejmě, zlatíčko,“ políbil kštici divokých vlasů.

„Děkuji,“ zamumlal Harry a přitiskl se blíž k teplému tělu. „Můžeš… můžeš mě prosím chvíli držet?“

„Není nic, co bych udělal raději, kočičko,“ zašeptal k malému chlapci a uzavřel své paže pevněji kolem křehkého těla.

Seděli takto krátkou věčnost, dokud Harry nezvedl hlavu z nyní vlhkého, černého hábitu a políbil Toma na rty; zčervenal se a sklonil hlavu, když si uvědomil, co udělal: „Omlouvám se.“

„A já jsem potěšen,“ Tom položil prst pod Harryho bradu a přinutil ho se na něj podívat. „Líbal bych tě neustále, Harry a jestli mě chceš políbit, jsi více než vítaný to tak učinit. Smím tě políbit?“

Harry zčervenal dokonce do tmavšího odstínu růžové, ale stejně přikývl, vděčně vrněl, když Tomův jazyk rychle vklouzl do jeho úst, zatímco jeho ruce hladili jeho záda.

„Pojďme do postele, dobře?“ zeptal se Tom poté, co se znova nadechl. „Proč se nepřevlékneš do svého pyžama?“

„Dobře,“ zamumlal Harry a vstal, přešel směrem ke dveřím, které vedli ven na chodbu.

„Co tam venku hodláš dělat?“ zeptal se červenooký muž z pohovky.

„Má pyžama jsou pořád ve věži,“ odpověděl Harry. „Chtěl jsem si pro ně dojít.“

„Už je po zákazu vycházení a myslím, že jsi se už naštval dost na jeden den,“ vtáhl ho zpátky na pohovku. „Najdu něco vhodného pro tebe, dobře? Jsem si jistý, že něco najdu a mezitím se můžeš osprchovat. Položím to před dveře a slibuji, že se nebudu ani dívat tímto směrem.“

„Děkuji,“ Harry chvilku váhal, ale pak opět přitiskl jejich rty k sobě, než se narychlo zamkl v koupelně; Tom nemohl ovládnout spokojený úsměv.