Nezáměrně tvůj - kapitoly 36 - 40

*****

36. Deník


Mezitím v ložnici Zmijozelských šesťáků Draco Malfoy a Blaise Zabini měli náladu daleko od pobavení. Oba chlapci cítili výčitky svědomí, kvůli tomu jak si vynutili odpověď na jejich otázku od Harryho. Měli to naplánováno samozřejmě předem: jak by přinutili Harryho, aby pouze odpověděl na jednu nevinnou otázku a že Harry jednou svůj daný slib by neporušil. Jenže nepředvídali, že bude tak ublížený jejich jednáním. Nicméně oba se shodli, že teď bylo trochu pozdě na pochybnosti a tak si sedli na Dracovu postel (protože ta Blaiseova byla příliš zaneřáděná), váhavě a zároveň dychtivě otevřeli Harryho deník. První stránka byla zcela prázdná, ale druhá byla zaplněna Harryho neuspořádaným rukopisem:

Naše učitelka angličtiny, slečna Oféliová, řekla, že bychom si měli psát deník, abychom si zlepšili naše psaní. Řekla, že pokud bychom nevěděli, o čem psát, měli jsme začít s některými fakty o sobě, jako např. kolik nám je let nebo jaké máme koníčky. Nemůžu v tom vidět, co je tak osobního na všech těchto věcech, ale myslím, že by bylo velmi nudné číst všechno, s čím každý přišel.

Zvláště Dudley, to je můj bratranec a právě teď se mu teta Petunie a strýc Vernon snaží pomoci s jeho domácím úkolem. Teta Marge je také tady. Ona není ve skutečnosti má teta přesto, že je sestra mého strýce, ale teta Petunie řekla, že by bylo ode mě nevychované jí říkat jen Marge. Jenže ona si beztak myslí, že jsem nevychovaný, nevděčný a neuspokojivý, takže v tom nevidím problém. Ona vždycky říká, že by mě dala do sirotčince, protože moji rodiče jsou mrtví.

Zemřeli, když mi byl jeden rok při dopravní nehodě. Má teta říká, že byli opilí a to je jediná věc, co o nich vím, protože teta Petunie nerada mluví o své sestře, mé matce. Ona se pořád na ni zlobí za to, že jí a její rodinou mnou zatížila.

Bydlím s nimi, s tetou Petunii, strýcem Vernonem a Dudleym. Příjmením jsou Dursleyovi. Já se jmenuji Harry James Potter a je mi deset let. Strýc Vernon jednou řekl, že jsem ničemná zrůda, když jsem nedokončil mé práce v domácnosti. On pracuje pro firmu, která se zabývá vrtačkami a má teta říká, že je velmi důležitý muž – Myslím, že to je tím, že má hodně práce.

Mé koníčky jsou vaření, zahradničení, úklid, nyní jsem celkem dobitý mým bratrancem, který křičel na mou tetu a zasažen mým strýcem, když jsem nedokončil mé domácí práce. Dudley nikdy nemá žádné domácí práce a já dokonce musím uklízet jeho pokoj a teta Petunie říká, že to je takto proto, že sem nepatřím a protože bych jim mohl udělat obrovskou laskavost, kdybych správně zemřel po boku mých rodičů.

Přesto mi opravdu nevadí domácí práce, teta Petunie je také docela zaneprázdněná a potřebuje trochu pomoci. Simon říká, že by děti neměli tak tvrdě pracovat, ale myslím si, že to je rozhodnutí poručníků. Slečna Oféliová řekla, že bychom měli pomáhat našim rodičům a tak si myslím, že prostě stále musím pomáhat jen rodině.

Zdává se mi o muži na létající motorce s nejmilejším úsměvem, který by pro mě přišel a řekl mi, že moji rodiče stále žijí, ale vím, že to je nesmysl. Motorky přece nelétají a strýc Vernon by se zbláznil, kdybych mu řekl takovou historku – on nemá rád takové věci, které nejsou normální a proto nemá rád mě. Ale mě opravdu nemá nikdo rád.

Tak dobře, snad Simon, on je můj nejlepší kamarád a říká, že je empat, což je člověk, který může číst druhým emoce a jeho matka říká, že je také empat. Říkají, že to je dar i prokletí stejně jako u těch superhrdinů v Dudleyho komiksech. Nesmím se jich dotýkat, ale jednou jsem mohl, protože ho měl přilepený na zdi svou žvýkačkou. Piers, jeho nejlepší kamarád, se se mnou poté vsadil a nemohl jsem dokončit mé domací práce, takže se strýc Vernon opravdu rozzlobil a zamkl mě v přístěnku.

Myslím, že jsem mohl spolknout pavouka. Simon řekl, že sníte alespoň sedm pavouků ročně ve spánku. Myslím, že je to takové hrubé a snažím se chvíli spát se zavřenou pusou, ale pak se mi těžce dýchá, takže jsem to vzdal. Simon řekl, že pokud si toho nevšimnu tak to je v pořádku. Simon je opravdu chytrý, vždycky mi pomáhá s matematikou a pak musím já pomáhat Dudleymu. Nemyslím, že mu moc pomáhám, protože požaduje, abych udělal jeho domácí úkol a pokud bych ho neudělal tak by mě buď uhodil nebo začal plakat. Přesto nikdy skutečně nepláče, ale teta Petunie je vždy na jeho straně a křičí na mě, abych udělal jeho domácí úkol a nahradil tak mé špatné chování. Na druhou stranu, když to pro něj udělám, je na mě také naštvaná, takže to nedělá takový rozdíl.

Můj oblíbený předmět je umění, protože nás pan Brush vždy nechá dělat, co chceme a protože Dudley není ve stejné třídě. Pan Brush vždy říká, že nechává prostor pro rozvinutí osobnosti. Nemyslím, že někdy budu osobnost, ale to je v pořádku.

Jsem neviditelný téměř pro každého kolem mě. Můj učitel vlastivědy ani neví, že existuji – když říkal každému jemu nebo jí známku, zastavil se na mém jménu a zeptal se jestli je tady v této třídě Harry Potter. Musel jsem vstát a říct mu, že jsem tady a všichni se smáli kvůli mým zlomeným brýlím a mému nepadnoucímu oblečení. Ne, že někdy. Vždycky jsem dostával Dudleyho odložené oblečení a protože je tak o mnoho větší než já, nikdy mi nepadlo.

Jsem menší než kdokoli v mé třídě. Možná je to proto, že bydlím v přístěnku nebo proto, že tolik nejím. Ale Simon je také poněkud malý a nežije v přístěnku, takže si myslím, že to s tím nemá nic společného.

Školní poradce řekl, že bych měl jíst víc a trávit více času venku, když jsem ho šel navštívit poté, co jsem přistál na střeše školy. Nevím jak jsem to udělal, ale strýc Vernon a teta Petunie byli skutečně rozzlobení a poradce si myslel, že jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Nevěděl jsem, co znamená sebevražda, ale vyhledal jsem si to, abych zjistil, co jsem udělal špatného, abych to znovu neudělal.

Teta Petunie mě volá, abych něco udělal pro všechny k jídlu, takže je lepší, abych šel hned, než si pro mě strýc Vernon přijde.

Oba Zmijozelové si vyměnili šokovaný pohled: chlapec-který-přežil, Záchrance Kouzelnického světa, jejich přítel Harry, bydlel v přístěnku a jeho příbuzní s ním jednali jako s otrokem. Jistě čekali, že s ním nebylo jednáno královsky nebo tak dobře jak si zasloužil, ale spíše čekali, že to pouze začalo před pár lety a ne když byl desetiletý nebo nejspíše to dokonce začalo dříve.

Potom zde bylo několik prázdných stránek, dokud opět nezačal neuspořádaný rukopis, i když tentokrát bylo písmo místy rozmazané a stránky byli trochu zvlněné jako by od vody. Bylo zde také několik hnědých skvrn:

Nyní je asi sedm týdnů do mých narozenin a teta Petunie mě poslala do mého přístěnku, protože jsem ji obtěžoval. Jsem tak rád, že je zpátky z nádraží. Vzala tetu Marge na nádraží, protože se konečně vracela zpátky. Musel jsem udělat něco neuvěřitelně špatného, protože strýc Vernon byl opravdu naštvaný, alespoň si myslím, že byl, byl tak divný. Myslím, že vím, co jsem udělal tentokrát.

Teta Marge mě už nechtěla vidět, protože jsem tak ošklivý na pohled a tak mi řekli, abych zůstal venku na pár hodin. Pršelo, ale déšť je něco, co mám velmi rád tak jsem to udělal jak řekli. Strýc Vernon mě skopl ze schodů a zranil jsem si mé koleno a řekl mi, že si nezasloužím žít pod jeho střechou.

Opravdu jsem nevěděl kam jít poté, co zabouchnul dveře a myslím, že jsem se ztratil, protože další věc, kterou si jasně pamatuji je ten muž, který se mě ptal, jestli si nechci hrát a jak mě popadl. Řekl jsem mu ne, ačkoli teta Petunie jednou řekla, že je velmi nevychované říkat ne, ale také říkala Dudleymu, že by neměl mluvit s cizími lidmi. Nejsem samozřejmě Dudley, takže jsem možná neměl říkat ne, protože se ten muž pak dostal ke mně skutečně blízko a nějak jsem ležel v bahně a on na mně.

Mohl jsem cítit alkohol v jeho dechu, páchl jako strýc Vernon, když je opravdu rozzlobený. Byl jsem tak vyděšený. Nevím proč, ale začal mě ohmatávat mezi nohama a nějak mé kalhoty zmizely. Něco tvrdého do mě strčil a to bolelo, tolik to bolelo, více než jakékoli bití, které jsem kdy předtím dostával.

Musel jsem být v bezvědomí, protože další věc, kterou si pamatuji je ta, že jsem byl v nemocnici a vysoká plavovlasá žena seděla vedle mě. Ptala se mě, jak se cítím a já jsem řekl, že nevím. Pak se ptala, jestli by mohla někoho kontaktovat a já ji řekl, že moji rodiče jsou mrtví a ona měla skutečně smutný výraz na tváři. Dveře se otevřely a další muž vešel do pokoje a říkal, že se jmenuje Pimpernell a pokud by mi mohl položit nějaké otázky. Řekl jsem, že ano a ptal se mě, jestli si pamatuji na to, co se stalo a pak, co se stalo. Řekl jsem mu to.

Myslím, že jsem musel začít plakat, protože žena vtiskla do mé ruky kapesník a řekla, že najde toho muže, který mi to udělal. Řekla, že tomu, co mi udělal, se říká znásilnění (ještě to musím vyhledat) a je to velmi špatný zločin a že by to mělo být velmi potrestáno.

Pak šli ven, ale mohl jsem je ještě slyšet mluvit přes dveře. Pimpernell řekl, že nemůže uvěřit tomu jak někdo mohl udělat tohle dítěti a že by toho chlápka chňapnul pod krkem, kdyby se mu někdy měl dostat do jeho rukou. Ona řekla, že vypadám ještě tak sladce a nevinně a že si nezasloužím něco takového. Nevím o té části sladký a nevinný, ale myslím, že jsem si to zasloužil. Ona se pak vrátila dovnitř a řekla mi, že mě přivede zpět k mým příbuzným. Řekla, že bych si neměl dělat starosti a že jim to všechno vysvětlí.

Přesto to neudělala a strýc Vernon a teta Petunie mi řekli, že to je jediná věc, která bude pro mě kdy dobrá a poslali mě do mého přístěnku. Tu noc, když Dudley a Marge spali, teta Petunie a strýc Vernon přišli k mému přístěnku a ona mě začala mlátit jednou její vařečkou na vaření, ječela na mě jak je zahanbená a že jsem nevděčný kvůli tomu, že jsem přivedl policii do jejího domu. Bylo už ráno, když se nakonec unavila a pak to na několik hodin převzal strýc Vernon. Nemohl jsem se hýbat, když skončil a také jsem musel udělat jejich snídani, kterou v této době dělám.

Byl to poslední den, kdy byla teta Marge tady, takže teta Petunie a Dudley ji vzali na nádraží. Strýc Vernon pak začal druhé kolo a popadl mě za vlasy a přitiskl můj obličej k matraci. Měl nůž a rozřízl mé kalhoty. Mohl jsem cítit krev, která stékala dolů. Zasloužím si to, řekl a říkal mi, že jsem jeho malá coura, ať je to cokoli, ale možná to znamená, že mě má rád. Protože jsem necítil, že by byl naštvaný, když mě znásilnil. Bolelo to, pořád to bolí, ale řekl, že jsem jeho malý zajíček. Když říkal Dudleymu, že je jeho velký kluk, tak to znamená lásku, řekla teta Petunie, když jsem se jí ptal, proč mi takto on nikdy neříká, takže si myslím, že to je také výraz pro lásku, ale nejsem opravdu velký jako Dudley.

Ale jsem rád, že přestal. Řekl, že to je naše malé tajemství a že bych to neměl nikomu říkat. Řekl, že by mě to mělo naučit jak být hodným klukem. Mé celé tělo teď bolí a skutečně to tady smrdí jako krev.

Blaise držel svou ruku na jeho ústech jako by měl zvracet a soudě podle barvy jeho obličeje, to bylo to, co se chystal udělat. Draco také vypadal bledě a jeho ruce byly sevřené kolem knížky v jeho ruce.

„Ó, Merline,“ vymáčkl Blaise nakonec ven. „Och, do prdele, jak někdo může být tak krutý?“

„Jeho vlastní strýc ho znásilnil,“ vykřikl Draco; náhle byl zuřivý. „Taková blbost, tlustý Mudla znásilnil svého desetiletého synovce a Harry ne jen, že si myslel, že si to zasloužil, ale také, že to byla pro něj známka jeho lásky.“

„Myslíš, že si to Harry pořád myslí?“ ptal se Blaise nejistě. „To, že si to zasloužil?“

„Slyšel jsi ho mluvit? V každé druhé větě říká zatracenou omluvu!“ odpověděl Draco zuřivě. „Půjdu zabít toho debilního Mudlu.“

Blaise, ačkoli vypadal, že s tím z celého srdce souhlasí, zakroutil hlavou: „Zjistíme nejprve, co mu ještě udělali a pak se podíváme po Harrym.“

Nemůžu uvěřit, co se právě stalo. Celé to začalo těmi dopisy adresovanými pro mě. Nikdy jsem nedostal žádné dopisy a pak se objevil první, který strýc Vernon roztrhal na kousíčky a pak tolik nespočetných dalších. Moji příbuzní nechtěli, abych je četl, strýc Vernon byl skutečně naštvaný a znova mě znásilnil.

Vyhledal jsem si to a je to definováno jako trestný čin, kdy někdo donutí jinou osobu k podvolení se souloži, zvláště pohlavnímu styku, ale myslím si, že je v pořádku, že mě strýc Vernon znásilnil, protože je to můj strýc a on se jen snažil mě naučit lekci.

Právě teď jsem v přístěnku, ale po dopisech, které dokonce přišli v neděli, nás můj strýc vzal do malé chatrče na nějakém ostrově. On dokonce koupil zbraň. O půlnoci se dveře prásknutím otevřely, venku byla bouřka a dovnitř vešel největší muž jakého jsem kdy viděl. Jmenuje se Hagrid a přinesl mi další jeden z dopisů. Řekl, že jsem kouzelník a že existuje škola, která se jmenuje Bradavice, kam bych se chodil učit magii. Řekl, že moji rodiče byli také kouzelníci a nebyli opilí, když zemřeli. Řekl, že nezemřeli při dopravní nehodě, ale byli zabiti Temným kouzelníkem jménem Lord Voldemort.

Nicméně se opravdu bál říct jeho jméno, dokonce i když nějak zmizel. Hagrid řekl, že jsem slavný kvůli tomu, že se mě také Voldemort pokusil zabít, ale nepodařilo se mu to a místo toho zmizel a že mám mou jizvu kvůli této kletbě.

Myslím, že to dává smysl, že mě nyní moji příbuzní nemají tolik rádi, protože jsem zrůda. Teta Petunie řekla že vždycky věděla, že se ukážu být tak nenormálním jako její sestra.

Hagrid mě vzal do Příčné ulice, což je ulice, kde kouzelníci kupují své věci. Šli jsme k Děravému kotli a všichni si chtěli potřást mou rukou, přál jsem si, aby byli dál ode mě. Hlavně profesor Quirell, ze kterého jsem z nějakého důvodu získal dojem, že mě nemá rád, i když byl dost milý. Všichni věděli o mně víc, než já a nejspíše je to pravda.

Nejprve jsem nemohl uvěřit tomu, když mi Hagrid řekl, že jsem kouzelník, ale pak se zeptal, jestli se nedělo kolem mě něco zvláštního. Samozřejmě bylo zde hodně takových věcí a pamatuji si, že má teta a strýc byli vždycky pak velmi rozzlobení. Například poté, co sklo, které oddělovalo hroznýše královského od Dudleyho prostě zmizelo a že jsem s ním mluvil, strýc Vernon byl tak naštvaný, že mě naučil další z jeho lekcí, jakmile Petunie šla nakupovat a Dudley šel navštívit Pierse.

Šli jsme ke Gringottovým, nemůžu uvěřit kolik mám peněz, musím zjistit jak moc se smění do mudlovských peněz, abych mohl dát nějaké mé rodině, takže strýc Vernon nemusí tak tvrdě pracovat, možná pak budou mít víc času mě milovat. Hagrid se cítil špatně po jízdě dolů k trezoru – byly tam takové malé vozíky – a tak jsem šel bez něj si koupit nové hábity.

V obchodě byl druhý kluk, který se choval hodně jako Dudley a jaksi mě děsil. Mluvil o Famfrpálu a školních kolejích a já jsem se cítil hloupě, protože jsem neměl žádnou představu o čem to mluví. Pak si dělal legraci z Hagrida a řekl jsem mu, že je Hagrid skvělý a on se zeptal zda moje mamka a táta jsou kouzelníci. Říkal, že by nemělo být dovoleno lidem vychovávanými Mudly (to znamená lidé, kteří nekouzlí), chodit do Bradavic, protože nic nevědí. Ale já chci chodit do Bradavic, jen jsem si přál, aby Simon mohl také přijít, ale chci se dozvědět víc o mých rodičích a možná jak bych pomohl tetě Petunii a strýci Vernonovi.

Jsem si jistý, že magie může být užitečná, i když si myslím, že půjdu do Mrzimoru. To je jedna ze školních kolejí a zní jako kolej pro slabé jako jsem já. Ten kluk říkal, že půjde do Zmijozelu. Nechci být ve stejné koleji jako on, bylo by to jako opět žít s mými příbuznými a nechci ho urazit. Vím, že bych neměl o nich takto přemýšlet, ale přeji si, aby bylo snazší je mít rád. Trápil jsem je a bylo by to stejné, kdybych byl zařazen do Zmijozelu. Nechci mu jít na nervy. Mám v úmyslu se mu vyhýbat a nedostat se do jeho cesty.

Mám spoustu knih a přísad do lektvarů a mám v úmyslu si je přečíst jakmile se budu moci opět pohnou, aniž by všude odkapávala krev. Také mám hůlku a prodavač, pan Ollivander řekl, že má stejné jádro jako Voldemortova a Hagrid mi koupil sovu k mým narozeninám. Jmenuje se Hedvika, je sněhově bílá a je to první dárek, který jsem kdy dostal. Řekl jsem ji, aby zůstávala dál, aby ji strýc Vernon nezabil.

Nebyl jsem moc šťastný, když jsem se vrátil se všemi mými novými věcmi, protože by je on mohl zapálit, ale teta Petunie nechtěla, aby druzí kouzelníci zjistili jak zde bylo se mnou zacházeno. Nechápal jsem to, protože se ke mně chovali jak jsem si zasloužil, aby tak jednali a dali mi víc, než bych mohl od nich očekávat, musím o tom později přemýšlet. Možná, že se takové věci liší u dětí kouzelníků. Vernon mě znovu znásilnil.

Blaise si odfrkl nad tím, co Harry napsal o Dracovi a Draco ho rýpl loktem do žeber, ale toto pobavení se potlačilo, když pokračovali ve čtení:

Teď vím, že je to špatné, že se to nemělo dít. To co mi dělali je týrání a zneužití dítěte a je to velmi těžce trestáno v Kouzelnickém světě. Snažil jsem se to říct strýci Vernonovi, když mě opět znásilnil druhý den, co jsem se vrátil ze školy, ale neposlouchal mě. Nedovolím, aby mě opět někdy viděl plakat. Nedovolím mu, aby mě zlomil.

Znova to udělal, protože domácí skřítek shodil Petuniin dort, který dělala, na Masonovi a pak mi ministerstvo poslalo dopis, v němž stálo, že není dovoleno kouzlit mimo školu. Nezmínil jsem se, že byl předtím tak naštvaný. Potom bičoval má záda a nyní musím vytřít všechnu tu krev a dodělat zbytek domácích prací. Mám pocit, že se mu to líbí.

Simon to také zjistil, ale slíbil, že to nebude nikomu říkat, pokud nechci. A já nechci, aby to někdo věděl, ačkoli vím, že je to špatné, ale oni jsou stále má rodina, má jediná rodina. Nechci je dostat do potíží. Řekli, že možná, jestli to všechno udělám, budou mě mít jednou rádi. Kromě toho, nemůžu všechny zklamat, Malfoy a Snape by měli velký den, kdyby tohle někdy zjistili: slavný Harry Potter leží ve vlastní krvi a prosí, aby to přestalo. Ne, že bych prosil, před chvílí jsem si uvědomil, že by mi to vůbec nepomohlo a nechci, aby byl můj strýc spokojený, kdyby věděl jak se cítím bezmocný a špinavý pokaždé, když se vytáhne jen aby prudce přirazil zpátky dovnitř.

Draco si rychle setřel slzu, která hrozila, že skane do již rozmazané stránky a Blaise vzal knihu z jeho ruky, nekomentoval cit svého nejlepšího přítele, který projevil. Necítil se o mnoho lépe, i když si myslel, že to bylo horší pro Draca, protože Harry také psal o něm:

Prosil jsem Brumbála, aby mě neposílal zpátky, ale jen se na mě usmál a řekl, že potřebuji ochranu domu mých příbuzných a že dítě potřebuje trávit čas se svou rodinou.

Věděl jsem, co se stane ještě před tím, než teta Petunie a Dudley prohlásili, že půjdou navštívit zábavní park na jeho narozeniny. Vernon zatáhl všechny závěsy a zamkl dveře a okna poté, co odešli, než mě vytáhl z mého přístěnku. Začal mě kopat a bít Dudleyho baseballovou pálkou, jsem si jistý, že mi zlomil několik kostí a žeber.Dýchání bolí. Pak mi řekl, abych se svléknul, ale odmítl jsem to, věděl jsem, co přijde a nemohl jsem nic udělat, abych ho zastavil, ale nemohl bych předstírat, že se mi to líbí nebo, že jsem to dovolil.

Došel si pro nůž z kuchyně, perořízek, a přitiskl mě ke stěně, rozřezal mé oblečení z mého těla. Řezy ještě krvácí. Když jsem byl svlečený do naha, k tomu ještě hromádka brečícího masa, popadl mě za vlasy. Mrštil se mnou k jedné z kuchyňských židlí a svalil se do ní, přinutil mě si před ním kleknout. „Vykuř ho,“ přikázal a ukázal na svůj penis a když jsem nereagoval tak ho prostě vrazil do mé pusy, čímž mi ucpal pusu jako roubíkem. Bylo to tak odporné. Můžu stále cítit jeho semeno v mé puse, i když jsem si ji vymyl mýdlem – cokoli je lepší než jeho chuť. Také jsem se vydávil, i když s malým úspěchem. Pak mě znásilnil. Je to vždycky stejné, takže opravdu nemá smysl to popisovat, také mě hodil na postel nebo na podlahu obličejem dolů a posunoval se ve mě dokud nevyvrcholil. Pořád mi říká, že jsem jeho malá coura a jeho zajíček, ale v poslední době mi také začal říkat jak jsem krásný. Jak to může být pravda? Mám pocit, že se to zhoršuje.

„Jak to může být horší než tohle?“ vymáčkl se Blaise. „Není divu, že se Harry tak bojí dotyku a všeho, co se týká sexu. A teď se musí milovat s Voldemortem každý týden. Salazare!“

Draco si sklíčeně tahal své vlasy a kroutil v tichosti zamítavě hlavou:

Věci se změnily. Jsou prázdniny před pátým ročníkem a Voldemort se vrátil pomocí mé krve. Všichni si myslí, že jsem zabil Cedrika a za to mě nenávidí. Simon říká, že jsem také empat, protože vím, co druzí cítí a to je jakoby to tyto znalosti dělali významnějším. Včera, je po půlnoci, Dudley a já jsme byli napadeni Mozkomory a chtěli mě vyloučit z Bradavic za užití magie, ale Brumbál zatahal za nitky a teď mě čeká slyšení. Možná pak opět konečně uvidím Rona a Hermionu. Byli jiní poslední dobou, uchovávají tajemství a nic mi neřekli, jsem doslova v temnotě.

Sirius je jiný, bez něj a Simona bych nemohl přežít poslední rok. Sirius neví, co se tady děje a nechci, aby to věděl, nechci ho tím zatěžovat, zaslouží si být šťastný. Přeji si, aby jediný člověk, který mě kdy miloval, byl šťastný. Pokud se doví, co mi Vernon dělal, mohl se vinit a to rozhodně není jeho vina.

V každém případě byl můj strýc zase naštvaný, protože Dudley byl docela otřesen po tomto setkání a dokonce chtěl, abych opustil jeho dům, ale pak si to lépe promyslel a místo toho mě opět znásilnil. Teta Petunie a Dudley odešli pro něj koupit spoustu čokolády, protože jsem jim řekl, že může pomoci. Těšilo ho to.

Vernon zamkl dveře do mého přístěnku a nechal mě ležet v mé krvi a stále svázaného k mé posteli a nožem v mém otvoru. Řekl, že by měl přijít za pár dní. Byl jsem blízko k pláči a neodvážil jsem se usnout, protože jsem měl strach, že by se nůž mohl vsoukat hlouběji, kdybych se pohnul ve spánku.

Před hodinou nebo tak nějak se dveře otevřely, byl jsem tak vyděšený, protože jsem si myslel, že se Vernon vrátil, protože se rozhodl, že jsem nebyl dost potrestaný, ale místo něj to byl Dudley. Vypadal nejprve nejistě, ale poté, když viděl v jakém stavu jsem byl, rychle za sebou zavřel dveře a dřepl si vedle mě. Myslím, že volal mé jméno, ale nejsem si jistý, protože zároveň rozvazoval provaz z mých zápěstí a docela zle to bolelo – Myslím, že jedno zápěstí je zlomené.

Pak mě chtěl posadit, ale nemohl jsem vystát jeho dotek a tak jsem se stočil do jednoho rohu, co nejvzdálenějšího od něj. Byl to špatný tah, když jste měli ještě nůž ve vaší prdeli a já jsem omdlel. Příště, když jsem se vzbudil, Dudley byl stále tady a snažil se obvázat mé zápěstí, nůž ležel někde na podlaze. Ptal jsem se ho, co to dělá a řekl, že to všechno vysvětlí, jakmile ošetří mé rány.

Neměl jsem nikdy nikým ošetřené mé rány, alespoň ne tyto a myslím, že jsem nebyl moc jednoduchý pacient, ale Dudley byl překvapivě trpělivý a jemný, něco o čem bych si nepomyslel, že je toho schopný a poté, když bylo vše obvázané mě vložil do postele a dokonce mi dal druhou deku z jeho vlastního pokoje, než si sedl vedle mě. Dudley mi řekl, že viděl, když se ho Mozkomor pokusil políbit, své nejhorší vzpomínky, nějaké, které měl až do nynějška potlačené.

Jednou viděl jak mě strýc Vernon znásilnil po tom incidentu s hroznýšem královským, protože Piers nebyl doma, ale šel si koupit své školní potřeby do Smeltingu. Řekl, že potlačil myšlenku na to, že by mi jeho otec mohl udělat něco takového a po chvíli tomu sám uvěřil. Ale útok Mozkomora přivedl tuto myšlenku zpátky.

Požádal mě o odpuštění za všechny věci, co udělal špatně a slíbil, že nikoho nikdy znovu nezmlátí a nabídl mi, že mě přivede na policii, abych mohl podat zprávu, ale řekl jsem mu, že mi tu stejnou věc už řekl Simon. Pořád je tady a nejsem si jistý, jestli se mi líbí paže kolem mého těla, ale je příjemné vědět, že aspoň někdo z mé rodiny se o mě stará.

„Takže to je ten důvod, proč si jsou tak teď blízcí,“ mumlal Draco roztržitě, zatímco listoval knihou. „Harry by věřil něčemu takovému.“

„Možná si to opravdu nepamatoval,“ argumentoval Blaise. „Přemýšlím o tom jak se Pansy chovala, když se její rodiče rozvedli. Plus to, že se zdálo, že se o Harryho stará. Myslím, že to je divné, že ta nejhorší vzpomínka se stala někomu jinému.“

„Nevím,“ opětoval Draco. „Pokud bych zjistil, že můj táta podvádí mou mamku, která by opravdu nemohla být proti mně, ale mohl bych ho za to stejně nenávidět. Natož, když zjistím, že někoho znásilnil. Nikdy nechci, aby se můj pohled na svět tak drasticky změnil.“

„Ani jeden z našich tátů by nemohl nikoho znásilnit,“ protestoval Blaise. „Ale myslím, že chápu, co tím míníš. Pokračujme!“

Je to sotva chvilka, když už mi všude neodkapává krev. Moji příbuzní nebrali vlídně to, že jsou ohrožováni Řádem a teď ví, že Sirius je mrtvý a oni nemají strach se mnou zacházet hůř než kdy dříve. Teta Petunie je v nynější době velmi často pryč. Samozřejmě, že předstírá, že neví, co se děje, když tady není, ale vím, že ona ví. Ona je jenom trochu znechucena, ale ve skutečnosti ji to nezajímá. Nevím, proč jsem doufal, že bude.

Dudley se o mě později postaral, ale nemůže to dělat moc, protože by si toho Vernon všimnul. Ještě si pamatuji jak byl poprvé poté naštvaný – myslel si, že jsem to udělal magií. Uvařil jsem si lektvar, který vyléčil některé z řezů, když jsem byl u Simona. Říká, že bych měl konečně s tímhle vším skoncovat, že můj strýc a teta nestojí za takovou bolest, ale myslím, že skutečně chápe, proč to neudělám. Neudělám to, protože nemám žádnou volbu, protože jestli to opravdu řeknu policii, co se mi stalo, Kouzelnický svět by to mohl zjistit a mohli by ztratit naději.

Myslím, že je od nich hloupé, že se na mě spoléhají, že je zachráním, ale alespoň mají v co věřit. A nechci, aby Dudley ztratil své rodiče, i když říká, že by mu to nevadilo, ale oni jsou jeho rodiče a vždycky byli na něj milý, dokonce ho rozmazlovali, nemyslím, že je zcela k sobě upřímný. Kromě toho, to není nic nového a myslím, že jen přežiju poslední dva roky, zbavím se Voldemorta a pak se zabiju. Páni, jestli to není pěkná budoucnost. Rozhodně nemám problém řešit, co bych měl dělat se zbytkem mého života.

Brumbál říká, že mě jen chtěl ochránit a dát mi šanci na dětství, neřekl mi o proroctví, ale co si neuvědomil, že jsem nikdy neměl dětství. Ví, co se tady děje, ale stejně nic neudělal a to mu nikdy neodpustím. Dudley mi teď pomáhá s mými domácími pracemi nebo být přesnější, dělá mé domácí práce a nařídil mi, abych se vykoupal. Voda je teď opravdu červená.

„Brumbál to ví?“ zeptali se současně.

„Ten intrikářský stařec o tom ví?“ vrčel Blaise nebezpečně. „Co si myslí, že tím dokáže? On je všemocný a může si hrát s Harrym jako se svými malými pěšáky?“

„Myslel jsem, že Dursleyovi byli zlí, ale pak nemám slova pro popsání toho, čím je Brumbál,“ zasyčel Draco. „Skončeme to. Mám pocit, že nás teď Harry potřebuje…“

Nemůžu uvěřit tomu, kde jsem právě teď. V Malfoy Manor. A pokud mohu zhodnotit tuto situaci nebyl jsem unesen. A pan Malfoy se o mě stará, protože strýc Vernon měl další záchvat, když jsem přišel pro mé věci. Slíbil, že to nikomu neřekne, co viděl, když jsem mu dovolil, aby mě rozmazloval. Myslím, že stáhnul v podivnostech Voldemorta. Chci tím říct, proč by se chtěl se mnou oženit? Voldemort samozřejmě. Pan Malfoy jen chce, abych spolykal spoustu lektvarů a zůstal v této opravdu velké a měkké posteli. Je dokonce lepší, než ta v Nebelvírské věži.

Brumbál chtěl, abych šel zpátky k Dursleyovým, ale pan Malfoy řekl, že mě Malfoy junior pozval do jejich domu – Nemyslím, že to měl plánované, což si myslím je dobrá věc. Myslel jsem, že to pouze řekl kvůli ať už jakémukoliv důvodu, také nechtěl, abych šel zpátky k Dursleyovým, ale jak se ukázalo byl upřímný – ne té části o tom, že mě jeho syn pozval, ale to, že chtěl, abych zůstal s ním.

A teď jsem v Malfoy Manor a doufám, že se nikdy nebudu muset vrátit k Dursleyovým. Ne že bych si myslel, že Voldemort bude lepší, ale alespoň není má rodina. Myslím, že stejně Dursleyovi nejsou mou rodinou, ne skutečnou, jen krví. Tak dobře, Dudley je samozřejmě má rodina.

Tolik k plánům mého života, myslím, že to nefungovalo jak jsem to plánoval, protože jsem přijal tu smlouvu a za dva týdny budu ženatý s vrahem mých rodičů. No, do prdele!

„Pojďme najít Harryho,“ požadoval Blaise poté, co se ujistili, že nic nevynechali. „Musíme ho nějak přesvědčit, že ho nenenávidíme a že jsem stále jeho přátelé.“

Draco vstal rovněž a ignoroval volané Pansyino dotazování, a vyrazili ven ze společenské místnosti a nahoru po schodech dokud opět nestáli před vstupem do Harryho a Voldemortových pokojů. Bylo už po půlnoci, ale oba chlapci tomu nevěnovali žádnou myšlenku a klepali na zeď.

Nahoře v ložnici se Tomova hůlka zahřála a řekla mu tak, že někdo stojí před jejich pokoji, opatrně vytáhl svou ruku z pod Harryho košile, vstal a šel dolů po schodech.

„Ať je to raději důležité,“ zavrčel a odtáhl dveře. „Och, to jste vy,“ odblokoval vstup a nechal je vstoupit. „Dojdu vám pro Harryho a ať to, co mu jste přišli říct by mělo být raději dobré, protože plakal přes hodinu kvůli vám.“

Oba Zmijozelové přikývli a vyměnili si provinilé pohledy, ale Tom už byl na cestě za jeho manželem. Tiše pokleknul vedle spící krásy a políbil Harryho čelo a nos, čímž se Harryho oči s chvěním otevřeli.

„Máš dva hosty, maličký,“ šeptal klidně. „Mají o tebe opravdu strach, chceš je vidět?“ Harry se tvářil více než pochybovačně a tak pokračoval. „Myslím, že bys měl, Harry, vím, že jsi pořádně nespal a že mi stále nevěříš.“

„Dobře,“ povolil Harry a vypotácel se z pod deky a nechal se vést dolů ze schodů: „Budu nahoře, Harry, a slibuji, že nebudu poslouchat. Jestli mě budeš potřebovat, zavolej mě a budu dole ve chvilce,“ Tom setřel nějaké stopy od slz, políbil Harryho čelo a zmizel zpátky do jejich ložnice.

Harry nejistě vzhlédl na oba chlapce přes tmavé řasy a přešlapoval z jedné nohy na druhou. Draco a Blais vstali z pohovky a dvěma dlouhými kroky uzavřeli drobného chlapce v náručí, předstírali, že si nevšimli malého ucuknutí.

„Nikdy se tam znovu nevrátíš,“ šeptal Draco do jeho ucha. „A budou si přát, aby se byli nikdy nenarodili jakmile s nimi skončíme. Prosím odpustíš nám, že jsme tak vlezlý?“

„Vy mě nenenávidíte?“ popotahoval Harry. „Nemyslíte si, že jsem odporný?“

„Ne, Harry,“ Blaise ho jemně postrčil k pohovce. „Miluji tě jako brášku, kterého jsem nikdy neměl a dělá mě smutným to jak s tebou tvá takzvaná rodina dělala něco tak děsného a zlého. A myslím, že jsi nejsobečtější a nejtvrdohlavější osoba, kterou jsi kdy potkal. Měl si nám to říct, Harry, mohli jsme ti pomoci a pomůžeme.“

„My tě neopustíme, Harry,“ ujišťoval ho Draco. „Jsme tvoji přátelé a pomůžeme ti dokonce, i kdybys nechtěl naší pomoc. Nezasloužíš si to, co ti udělal tvůj strýc.“

„Já vím, že ne,“ popotahoval Harry. „Vím, že ne, ale proč jsem s ním nemohl bojovat? Proč, jestliže mám být tak silný se nemůžu ani postavit mému tlustému strýci?“

„Protože jsi to nechtěl,“ Blaise zmáčkl jeho ruku. „Protože sis myslel, že to je tvá povinnost je chránit, protože jsi byl jen dítě, protože bys raději trpěl, než ublížil někomu jinému. Protože jsi příliš dobrý pro tento svět. Ale my jsme teď zde a budeme tě chránit.“

„Jsem opravdu hloupý,“ zamumlal Harry.

„Ne, jen si uvěřil, že tady musí být něco dobrého v každém a ve většině případů se ti to podařilo, ne?“ říkal Draco jemně. „Našel jsi něco dobrého v Severusovi, v mém otci, v Dudleym, ve mně a samotném Temném pánovi. Není tvá vina, že tvůj strýc je tak zvrácený.“

„Věříš nám, Harry?“ zeptal se Blaise jemně a Harry zakroutil hlavou, obrovské slzy stékali po jeho lících: „Omlouvám se.“

„To je v pořádku, nemusíš věřit tomu, co říkáme,“ Draco ochranně položil paži kolem Harryho ramen. „Tvoji příbuzní ti řekli tolik lží, mezitím, co jsi tam žil – je to přirozené, že tak snadno neuvěříš. Ale my ti opravdu chceme pomoci a jestli je něco, co můžeme udělat pro to, aby ses cítil lépe, musíš nám to říct. Ale neočekáváme, že nám jen tak odpustíš to, co jsme udělali. Bylo to nefér jak jsme si uvědomili, ale my jen chceme, abychom tě poznali lépe, protože nám opravdu na tobě záleží.“

„Je něco, co můžeme pro tebe udělat, Harry,“ zeptal se Blaise mírně. „Docela cokoli?“

Harry nejistě vzhlédl a přitáhl si nohy k hrudi: „Chtěl…,“ zhluboka se nadechl. „Chtěl bych, abyste mi dovolili si přečíst vaše pocity? Dokážu pochopit, pokud ne…“

„Samozřejmě,“ usmál se Draco laskavě dolů na sklíčeného Nebelvíra. „Můžeš si přečíst mé emoce. Jen mi řekni, co mám dělat.“

Harry se připlížil blíž k blonďákovi tak, že klečel před ním na pohovce: „Dobře, pokud jsi si jistý… Zavři oči a mysli na mě.“

Draco tak učinil bez váhání a Harry opatrně položil své malé ruce na jeho spánky, rovněž zavřel oči. Blonďák cítil vlnu čisté energie, která pomalu proudila jeho hlavou, nechal příjemný pocit v pozadí. Snažil se udržet soustředění na Harryho, ale nebylo to moc jednoduché, protože energie byla tak rozptýlená.

„Páni,“ vydechl Harry, jeho ruce poklesli, přičemž Draco otevřel oči. „Tobě na mně záleží. Děkuji,“ zcela vlezl do Dracova klína a schoval hlavu do ohybů jeho měkkého svetru. „Můžeš mi něco slíbit?“

„Záleží na tom, co chceš, abych slíbil,“ odpověděl blonďák. „Nebudu slibovat, že tě ochráním nebo neztratím můj temperament, kdybych měl někdy potkat toho zkurvysyna…“

„Slib, že nebudeš zklamaný, pokud ti nemůžu zcela věřit nebo když se tě polekám nebo když nebudu chtít mluvit o tom, co se mi stalo.“

„To můžu slíbit,“ opětoval Ledový princ ze Zmijozelu povzbudivě. „Jsem si jistý, že mě nikdy nezklameš.“

„Děkuji ti,“ Harry se přitulil ještě blíž k blonďákovi.

„Nechci, abys četl mé pocity k tobě,“ požádal Blaise, cítil se trochu opomíjený.

„Jen pokud mi to je dovoleno,“ Harry se otočil čelem k němu. „Ale nechci, aby ses cítil zavázaný.“

„Necítím se zavázaný, ale chci, abys pochopil, že budu tady vždycky pro tebe,“ Blaise mu pokynul dopředu a zavřel oči. „Pokud je tohle způsob jak to dokázat, jsem více než ochotný, abys to udělal.“

Harry opět poklekl před staršího chlapce a položil své ruce na jeho hlavu, koncentroval se na to, co ten druhý k němu cítí. Opět našel zájem a lásku, smícháno s pouze trochou lítosti a více než trochou smutku a hněvu, se kterým tak špatně nakládal. Okamžitě po ukončení spojení se stočil do klína Italského chlapce, mírně sebou trhnul, když se Draco také ovinul kolem něho, ale pak se uvolnil mezi staršími chlapci, cítil bezpečí uvědoměním si, že by ho chránili dokonce, jestliže by to znamenalo jít i proti jeho přání.

„Harry? Spíš?“ zašeptal Blaise a když Harry vzhlédnul, našel oba Zmijozely jak na něj zírají. „Bylo by v pořádku, kdyby jsme ti položili pár otázek na to, co jsme četli?“

Malý chlapec neochotně přikývl a Draco položil první otázku: „Co se stalo o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem?“

„Já… Můj strýc mě vždycky znásilnil, jakmile jsem se vrátil domů a teta Petunie a Dudley byli z domu – Myslím, že to byl způsob jak mi ukázat mé místo,“ Harry ovinul své hubené paže kolem svých ramen, chránil si tak své tělo od druhých dvou chlapců. „Potom mě nechal na pokoji, hlavně proto, že jsem jim řekl, že Sirius přijde a přemění je do ropuch, pokud nebudou se mnou zacházet správně. Pořád jsem měl hodně práce a oni mě stále bili, když jsem je nedokončil, ale strýc Vernon mě znovu neznásilnil. Alespoň do té doby, než jeden jeho zákazník nestáhl svou objednávku a vážně se neopil. Teta Petunie musela udělat opravdu naléhavý nákup, když přišel domů opilý a vzala s sebou Dudleyho. Řekl mi… řekl mi, že mě miluje a že pokud to nebude pro mé tělo, nikdo by mě nemohl nikdy milovat. Řekl, že mě také Sirius nemiluje, protože jsem zrůda a děvka a jestli někdy zjistí jak jsem špinavý a použitý, bude se mě chtít vzdát… jako mých rodičů. Druhý den přišli Weasleyovi a vzali mě na Světový pohár ve Famfrpálu.“

„Proč mu pořád říkáš strýc?“ ptal se Blaise. „Na to ztratil právo, nemyslíš?“

„Já…,“ nejistě to vyjadřoval slovy. „Nevím. Ale kdybych jim neříkal teta a strýc, mohlo by to být jako bych vlastně neměl žádnou rodinu. Rozumíte? Vždycky jsem si myslel, že rodina znamená, že jste milovaní a že na vás dává pozor, pokud jste v potížích. Nejsem si jistý, že to můžu zvládnout bez nich…“

„Ty máš rodinu,“ Draco opatrně podržel jeho obličej. „Sirius a Remus jsou tvoji rodiče a jestli chceš, jsem si jistý, že mým rodičům by nevadilo také vzít tuto práci. Blaise, Dudley, Simon a já jsme tvoji bratři. Sev a madame Pomfreyová jsou skuteční teta a strýc. Rudolfus a Rabastan jsou někde mezi tvými bratry a tvými strýci. My jsme tvá rodina, Harry, můžeme ti jít na nervy většinu času, ale to je to, co je to mít bratry. Nepotřebuješ je.“

„Vždycky jsem se zajímal, jaké by to bylo mít bratra,“ po chvilce Harry zamumlal a usmál se na ně.

„Teď máš šanci to zjistit,“ Blaise se na něj zpátky zazubil. „A jako tvoji bratři jsem samozřejmě k tobě velmi ochranářští, takže… Chceš, abychom zabili ty Mudly?“

Harry prudce zakroutil hlavou a oba chlapci si povzdechli: „Tolik jsme o tom přemýšleli,“ odpověděl Draco. „Ale pokud bys někdy změnil svůj názor, dej nám vědět. A co Temný pán, je to všechno aspoň v pořádku nebo ho musíme vykastrovat? To není vtip, už máme plán – potřebovali bychom, abys nám řekl, když spí, ale jestli raději ne, stále je možnost, aby to vypadalo jako nehoda…“

„Ne, díky za nabídku, ale ne,“ usmál se vděčně Harry nahoru na ně. „Tom… Nelíbí se mi to, ale to není jeho vina, snaží se mi vážně neublížit.“

„Lépe, aby ti neublížil, Harry,“ zavrčel Blaise, ale uklidnil se, když zachytil Harryho prosící pohled. „Jen jednu otázku, dobře?“ Harry přikývl a tak pokračoval. „Proč je tolik prázdných stránek ve tvé knize?“

„Och, použil jsem kouzlo, které způsobilo, že je vše neviditelné, nechci abyste to četli,“ Harry pokrčil rameny. „Také byste mi nedovolili číst vaše deníky, že ne?“

„No, promiň, že tě zklamu, ale my si nepíšeme deníky,“ škádlil ho Draco lehce a začal ho lechtat na boku. „To není moc mužné, i když se to určitě k tobě hodí…“

Harry mu poslal jeho nejlepší smrtící pohled, nicméně to nebylo docela tak efektivní jak to obvykle používal Blaise, který ho také začal lechtat na jeho boku a kvílel smíchem, přičemž se snažil uniknout jejich čiperným prstům.

Ty se nám směješ, Harry?“ Blaise zabručel hravě a zaútočil na Harryho krk. „To není moc hezké, že, Draco?“

„Ne, rozhodně ne, co s ním uděláme, Blaisei?“ řekl Draco smutně. „Harry, chápeš, že to, co jsi udělal je špatné? Ani neposlouchá… Myslím, že nemáme na výběr – musíme mu dát studenou sprchu!“

Oba chlapci se rozpustile zazubili a Blaise, který byl o trochu svalnatější, přestože oba byli přibližně docela stejně působivě vysocí, si hodil Harryho na svá ramena, kterému stékaly slzy po jeho lících z tolika smíchu.

„Prosím, ne, ne, nebudu se smát, vzdávám se,“ Harry pištěl, ale oba chlapci ho ignorovali. „Prosím, vzdávám se. Nechci se sprchovat, je to studené, prosím? Draco, prosím, udělej něco, řekni mu, aby mě pustil dolů. No tak, Blaisei, jsem tvůj bráška…“

Jeho protesty byli přerušované jak ledová voda zakryla jeho hlavu a nasákla se do jeho pyžama, krátce zavřel oči: „Vy. Jste. Mrtví,“ vymáčkl a vrhl se na Blaise, který stál nejblíže k němu, přičemž vzal sprchovou hlavici a namířil ji na blonďáka, který se snažil otevřít dveře, které byly zavřeny na Harryho příkaz.

Voda cákala z blonďáka, který chvíli byl příliš šokován, aby reagoval a kapala na podlahu, čímž tvořila rostoucí louži. Blaise se mezitím pokusil odstrčit malého Nebelvíra z jeho hrudi, ale tím si jen vysloužil spršku vody přímo do jeho obličeje.

„A teď se omluvte a slibte, že tohle nikdy neuděláte,“ požadoval Harry jakmile si myslel, že oba Zmijozelové jsou dostatečně promočení.

Starší chlapci si vyměnili vypočítavý pohled předtím, než oba současně zaútočili na Harryho; Blaise se snadno přetočil, takže teď seděl na vršku menšího Nebelvíra a Draco vyrval sprchovou hlavici z Harryho prstů a nechal studenou vodu pleskat dolů na Harryho hruď. Harry těžce dýchal a pokusil se vykroutit od vody a těla na něm, ale Blaise měl jeho ruce v pevném sevření a držel je nad jeho hlavou. Vážně nechtěl zpanikařit, ale situace byla tak známá a cítil se bezmocně.

„Prosím, prosím, pusť mě,“ prosil šeptem, jeho oči se přitisknutím zavírali. „Omlouvám se, prosím, ne.“

Váha z jeho hrudi se okamžitě převalila na stranu a voda se vypnula, což mu dovolilo volněji dýchat. Přitáhl si nohy k hrudi a začal se kolíbat dozadu a dopředu, snažil se uklidnit.

Jeden z obrovských ručníků byl položen kolem jeho ramen a někdo ho začal opatrně sušit, zatímco jemná slova byla šeptána do jeho ucha: „Ššš, jsi v bezpečí, nic se ti nestane. Zašli jsme příliš daleko. Ššš, teď je to v pořádku, uklidni se.“

„To není vaše vina,“ po chvíli Harry popotahoval. Omlouvám se, jen se mi to nelíbilo…“

„Nelíbí se ti, když na tobě někdo sedí,“ Blaise dokončil větu. „To je zcela pochopitelné, měl jsem na to myslet… Promiň?“

„Ta voda byla opravdu studená,“ stěžoval si Harry a přitáhl si ručník blíž a Zmijozelové se smáli.

„Můžete zůstat tady, jestli chcete,“ nabídl Harry, jakmile se zbavili veškeré vody na podlaze, jejich vlasů, oblečení a pohodlně se posadili na pohovku. „Nejsem si jistý jak, ale pohovka je roztažitelná.“

„Samozřejmě, že zůstaneme,“ prohlásil Blaise věcně. „Neočekával si, že půjdeme zpátky do sklepení uprostřed noci po zákazu vycházení, že ne?“

Harry se chechtal. Po troše potíží konečně zvládli rozšířit pohovku, takže byla  velikosti obří postele a všichni vklouzli pod deky a navzájem si popřáli dobrou noc.




37. Sobota


Bylo po deváté, když se Tom druhý den probudil, ne proto, že se jeho hůlka zahřála nebo dokonce proto, že někdo hrubě přerušil jeho spánek, ale proto, že je čas na zamíchání lektvaru, který dělal pro Harryho, třikrát proti směru hodinových ručiček a kvůli tomu, že dveře do jeho šatny začali svítit zářivě žlutou, ze které ho boleli oči. Zpětně si mohl spočítat, že je štěstí, že se Harry minulou noc nevrátil do jejich ložnice jinak by si také mohl všimnou té záře.

Poté, co lektvar promíchal a znovu udělal Ukrývací kouzlo kolem kotlíku šel si dát ne tak příjemnou studenou sprchu, protože se ve svých kalhotách cítil nepohodlně těsný (vážně, mračil se, byl už za věkem, kdy se jeden probouzí s mokrými kalhotami) a když se zbavil tohoto jeho malého problému, oblékl se a šel dolů podívat se po jeho manželovi.

To co našel mu způsobilo, že cítil nezvyklou směsici žárlivosti a něhy. Draco, Blaise a Harry leželi v posteli a objímali se pod jednou dekou s končetinami vystrčenými ven do nejneobvyklejších míst a Harry spal přitisknutý na hrudi Italského chlapce, zatímco Draco měl hozenou paži kolem obou tmavovlasých mladíků, jeho plavé vlasy byli rozlité přes Harryho záda. Byl si jistý, že pokud by nebyli plně oblečení, zabil by je všechny v záchvatu žárlivosti, ale když se mohl soustředit blíže na uvolněný úsměv na Harryho tváři a šedých očí, které na něj vzhlíželi, přehodnotil svou náladu.

Stroze přikývl na Malfoyova dědice, který sklonil hlavu v děkuji a opět usnul. Šel do malé kuchyňky, rozhodl se, že by udělal snídani, protože v době, kdy by se chlapci probudili, ve Velké síni by bylo nejspíše po snídaně a nemohl připustit, aby Harry nic nejedl. Tak dobře, udělat snídani bylo snad trochu přitažené za vlasy a tak se shodnul na objednávce u domácích skřítků, aby přinesli kompletní snídani pro čtyři osoby a jednu zvláště zdravou, zato stále dobře chutnající pro Harryho a vyčaroval stůl, čtyři židle a prostřel stůl.

Právě, když dal konečnou úpravu jeho mistrovského kousku snídaňovému stolu, uslyšel nějaké naříkání z obývacího pokoje, následované hlasitým vyjeknutím a když vstoupil do druhého pokoje, Harry seděl v jednom rohu pohovky, zatímco Blaise a Draco k němu jemně mluvili a mohl doslova vidět napětí jak opouští malé tělo.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Draco vlídně a Harry přikývl, dostával se z deky, kterou měl k sobě přitáhlou, když se drápal pryč od dvou mužských těl, které ho obklopovali. „Dobře, tak dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ usmál se Harry zpátky vesele. „Spali jste dobře?“

„Lépe, než kdy jindy,“ zazubil se Blaise spiklenecky. „Musím říct, že to je pro změnu požehnání neposlouchat Vinceovo chrápání. A co snídaně?“

„Snídaně skončila před deseti minutami,“ dodal Voldemort a Harry se překvapeně obrátil, protože si do této doby nevšiml svého manžela.

To ale zapříčinilo závrať a nevolnost (Harry tomu odmítal říkat ranní nevolnost také proto, že by to sám považoval za štěstí, kdyby se to objevovalo jen ráno), která se další objevila a běžel do koupelny, aby se vyzvracel.

Když se z koupelny objevil o dvacet minut později po rychlé sprše a v čistém oblečení, tři Zmijozelové seděli kolem snídaňového stolu, i když ještě nezačali snídat. Voldemort mu předal další Severův Lektvar proti nevolnosti, který dříve přinesl jeden z domácích skřítků od Mistra lektvarů. Díky lektvaru byl Harry s to sníst více než čtvrtinu své snídaně (byla to opravdu pořádná snídaně, díky nadšení domácích skřítků, že mohli nasytit kouzelníky).

„Ne, Draco, vážně, už nic nemůžu sníst,“ protestoval Harry a odtlačil misku ovocného salátu od svého obličeje. „Nechci, abych znovu zvracel.“

Draco si povzdechl, než ustoupil a začal jíst ovocný salát, přitom dělal zvuky, které jasně naznačovali jak lahodně chutná. Harry jen na něj protočil oči a usrkl si své kávy, vděčný, že je mu stále umožněno mít kofein, alespoň během prvních čtyřech měsíců těhotenství, zatímco se snažil ignorovat Tomovu ruku na jeho stehně blízko kolena, protože si nebyl jistý jak by měl reagovat. Měl by být naštvaný a křičet na Voldemorta, že narušil jeho soukromý prostor? Měl by to přijmout jako znamení náklonnosti a dokonce se snažit, aby ho to těšilo, protože kdyby byl k sobě zcela upřímný cítí se jaksi dobře? Nebo by tu ruku měl jednoduše sundat? Merline, to je tak matoucí!

„Harry, Harry,“ něčí ruka mávala před jeho očima, téměř se dotýkala jeho nosu a on sebou trhnul šokovaně dozadu, skoro spadl ze své židle: „Tohle nedělej, zatraceně! Chceš, abych spadl ze židle?“ zasyčel Harry popudlivě a zlobně se díval na vlastníka ruky, Toma.

Tom obranně zvedl svou ruku: „To není má vina, že jsi byl mimo prostor a nereagoval si, když jsem tě volal tvým jménem.“

„A proč jsi volal mé jméno?“ zeptal se Harry podrážděně. „A je to tvá vina!“

Tom si povzdechl – tohle znělo podezřele tak jak si představoval rozkolísanou náladu – ne že si představoval takové věci často: „Chtěl jsem ti připomenout, že máme schůzku s madame Pomfreyovou o jedenácté hodině,“ Harry pokračoval ve zlobném dívání na něj, jasně nespokojený, že jeho koukání do prázdna bylo přerušeno pro něco, co už věděl. „A protože je Prasinkový víkend, Lucius nám dohodnul setkání s tvým kmotrem a Lupinem, U prasečí hlavy… jen kdybys chtěl, samozřejmě,“ Harryho nálada se změnila rychleji, než blesk a ocitl se se šťastně se usmívajícím Harry ve svém náručí, dokonce dříve, než dokončil svou větu: „Ach, děkuju, děkuju, děkuju.“

„Beru to jako ano,“ Tom se pochechtával, rád, že už Harry není naštvaný. „Měli bychom teď směřovat na ošetřovnu?“

Harry dychtivě přikývl, ne samozřejmě dychtivě kvůli prohlídce, ale kvůli setkání se Siriusem a Remusem; vyskočil a táhl Toma s sebou, když hopsal ke dveřím.

„Ehm, Harry,“ ptal se Tom opatrně. „Neměl by ses alespoň rozloučit se svými přáteli?“

„Och, omlouvám se,“ Harry běžel zpět k oběma Zmijozelským chlapcům. „Promiňte, nechtěl jsem vás ignorovat, jen jsem tak šťastný, že je zase uvidím,“ sklonil zahanbeně hlavu, ale jeho přátelé se jen chechtali a vtáhli ho do objetí.

„To je v pořádku, Harry,“ usmál se Draco dolů na něj. „My to chápeme. Nezdržuj se námi. Jestli se budeš chtít s námi později setkat, budeme u Tří košťat kolem třetí hodiny.“

„Měli byste jít do obchůdku blízko Chroptící chýše, který byl opuštěný ještě před dvěma týdny,“ vybízel je Harry. „Fred a George tam otevřeli další obchod a mají pro tebe překvapení, Draco.“

„A co je to za překvapení?“ zeptal se blonďák obezřetně, ale Harry jen políbil jeho líci a uculil se na něj: „Velké překvapení, bude se ti to líbit,“ a pak definitivně odešel z jejich pokojů se spokojeným Temným pánem v závěsu.

„Posaďte se na lůžko, Harry,“ vyzvala ho madame Pomfreyová přes dveře její kanceláře. „Budu tam za minutku,“ ozvalo se poměrně hlasité žuchnutí a znělo to jako by jedna z jejích polic spadla. „Možná dvě minutky,“ ozvala se opět a Harry se lehce chechtal, zatímco hupsnul na lůžko.

„Víš, že nemusíš se mnou zůstávat, že ano?“ zeptal se Harry a zastrčil si nohy pod své tělo. „Nepotřebuji, abys mě držel za ruku nebo něco takového.“

„Vím,“ povzdechl si Tom a sedl si do jedné ze židlí. „Ale zůstává fakt, že chci být tady a že chci zůstat a dokonce, jestli mi to dovolíš, držet tvou ruku. Nebo mi chceš říct, že je to tak špatné?“

„Ne,“ okamžitě protestoval Harry. „To není, co jsem myslel. Omlouvám se.“

„Vím,“ upřímně se Tom na něj usmál. „Jen tě rád zlobím.“

„Co jsem říkala o zlobení pana Pottera, profesore Raddle?“ objevila se sestřička ze své kanceláře a zírala na Voldemorta s jejím patentovaným upřeným pohledem vyhrazený pro vzpurné pacienty a někoho, kdo se odvážil říct něco proti jejím příkazům.

„Podle pohledu, který jste mi věnoval, předpokládal bych, že ne,“ opáčil Tom. Ujistím se, že to v budoucnosti budu mít na paměti.“

„To není něco, o čem se dá vtipkovat,“ zdůraznila madame Pomfreyová a zlobně se na něj dívala; Tom poctivě přikývl a sestřička spokojeně pokračovala: „No, na co čekáte, pane Pottere? Sundejte si svou košili.“

„Mám?“ zeptal se Harry žalostně, přičemž se snažil nedívat na Toma.

„Ano, pane Pottere,“ řekla madame Pomfreyová jemně, než obvykle. „Pokud byste mohl? Potřebuji skenovat vaše břicho, abych se ujistila, že dítě je ve správné poloze.“

Harry si povzdechl, ale splnil to a lehl si na lůžko, jen stěží se zadržoval od neovinutí paží přes hrudník, aby ukryl svou nahotu. Sestřička odmítavě mlaskala, když viděla žebra, které byli všechny příliš viditelné, ale zdržela se poznámek a začala pečlivě klouzat svýma rukama přes Harryho břicho poté, co nanesla chladný balzám na kůži, aby snadněji cítila dítě. Harry si nebyl jistý, co vlastně chtěla cítit. Byl těhotný pouze pět týdnů a rozhodně se ještě nic nerýsovalo.

„Můžete si zpátky obléknout košili, pane Pottere,“ informovala ho jemně a Harry to tak okamžitě udělal a netrpělivě na ni vzhlížel. „Nebojte se, dítě je v pořádku. Jen jsem to chtěla zkontrolovat, protože v některých případech má dítě takovou nešťastnou polohu, že to tělo nositele považuje za vniknutí a snaží se toho zbavit. Toto nicméně není ten případ, takže si nemusíte kvůli tomu obávat. Ačkoli vaše stravovací návyky je jiná věc, pane Pottere, říkám vám zas a znova, jezte víc, ale teď je to opravdu nutné, abyste to dělal. Vaše tělo nejen, že musí být živeno, ale také vytvářet celou novou lidskou bytost a ve vašem nynějším stavu to je sotva možné, rozumíte? Jedl jste už něco?“

„Snědl jsem snídani,“ mumlal Harry vzdorně. „A vím, že musím jíst víc, prostě to není jednoduché, když všechno později vyzvracím.“

„Proto Severus dělá tyto lektvary,“ sestřička předala Tomovi malou tašku. Smíte si vzít tři z nich denně, i když by to mělo být výjimkou. Jestliže nebudou dostatečně účinkovat, řekněte mi a vynasnažím se najít něco jiného.“

„Ano, madame,“ zamumlal Harry a začal si nervózně pohrávat s okrajem jeho košile.

„Není nic, co můžeme právě teď dělat proti vašemu občasnému omdlévání, i když jakmile se vaše tělo zcela přizpůsobí dítěti, mělo by to přestat,“ madame Pomfreyová pokračovala. „To by mělo být asi za dva týdny, ale není na to žádná záruka. Ke šťastnější poznámce, máte lektvar proti křečím a proti bolestem hlavy, ale nesmí být za žádných okolností smíchány s jiným lektvarem a neměl byste je brát víc, než jednou týdně. Ale to neznamená, že byste je neměl brát jen proto, že si budete chvíli myslet, že jich budete potřebovat víc, rozumíte? Tomuto lektvaru to zabere asi pět minut, než pozvolna nabude účinnosti, takže nepanikařit, když to okamžitě nebude účinkovat. Pokud budete mít bolesti a nemůžete vypít lektvar, buď se můžete vykoupat, pokusit se spát nebo dělat nějaký trochu lehčí sport, cokoli, o čem si myslíte, že by vám pomohlo nejvíce. Jestli toho bude na vás příliš, přijďte sem a Severus a já na vás dohlédneme, když si vezmete jiný lektvar, dobře?“ Harry opět poslušně přikývl a čarodějka pokračovala. „Chtěl byste znát pohlaví dítěte?“

„To mi už můžete říct?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Ano, je na to poměrně jednoduché kouzlo, které vůbec neohrozí dítě,“ ujistila ho. „Ale někteří rodiče upřednostňují být překvapení.“

„Nemyslím, že to chci vědět,“ mumlal Harry a riskl pohled na Toma. „Ledaže bys to chtěl vědět?“

„Můžu počkat, Harry,“ usmál se něžně červenooký muž na něj. „Je to tvé rozhodnutí.“

„Tak to nechci vědět.“

„Zkontroluji vaše magické úrovně…,“ opět promluvila sestřička a Harry se poslušně položil zpátky.

Ještě jednou vytáhla hůlku a mávala jí nad Harryho tělem ve složitém vzoru, zatímco  šeptem mluvila a kriticky skenovala papír v její druhé ruce. Tom mohl vidět přes její rameno, že se na něm objevovalo hodně čísel, přesto neměl tušení, co ty různé barvy představují.

Zato soudě podle zamračení na tváři čarodějky nebyli výsledky tak dobré jak očekávala, ať čekala cokoli: „Kdy jste v poslední době kouzlil?“ mračila se na malého chlapce na nemocničním lůžku.

Harry zamyšleně pokrčil svůj obličej (což mu způsobilo naprosto rozkošný výraz, alespoň podle Tomova názoru): „Ehm… včera odpoledne, myslím, přeměnil jsem několik kamínků do míčů a upevnil cíl.“

„To prostě není dost, pane Pottere,“ kárala ho madame Pomfreyová přísně. „Neposlouchal jste mě, když jsem vám řekla, abyste používal svou magii častěji tak, aby vás nemohla přetěžovat? Tak jak to je nyní, vaše magické úrovně jsou o padesát procent vyšší než je normální pro plně dospělého kouzelníka a dvakrát tak vysoké, než by bylo přijatelné pro vaše dítě.“

„Nerozumím,“ řekl Harry dost zmateně. „Jak může být mé magické úrovně vyšší, než u těch plně dospělých kouzelníků, když jsem použil mou magii?“

„Vy jste opravdu používal trochu vaši magie, což je důvod, proč je vaše magie pouze jednou a půlkrát tak vysoká, než bývá normální, pokud jste plně dosapělý,“ povzdechla si sestřička. „Ale vaše magické úrovně jsou daleko vyšší, než je průměr a rozhodně příliš vysoké pro těhotného kouzelníka, takže je nutné, abyste používal vaši magii, je to jasné?“

Harry přikývl a povzdechl si.

„Ale nebude dítě potřebovat Harryho magii?“ promluvil Tom, zamyšleně svraštil čelo. „Vzhledem k tomu, že mé magické úrovně jsou daleko vyšší, než je průměr a Harryho rovněž, nebylo by pravděpodobné, že magické úrovně dítěte budou také vyšší? A neznamenalo by to, že dítě potřebuje více Harryho magie?“

„Ne doopravdy,“ odpověděla madame Pomfreyová. „Neexistuje záruka, že magický potencionál dítěte bude vyšší, než je obvyklé. Takto magie nefunguje. Zda nebo ne bude průměr magie dítěte nižší nebo vyšší, než je průměr, závisí také na jiných faktorech a ne jen na rodičích, jako například na datu narození, hvězdných konstelacích, pokud věříte v něco takového,“ temně se zamračila, což jasně říkalo, že její myšlenka na něco takového je nesmysl. „A samozřejmě vzdělání. Vaše magické úrovně ovlivní ty dítěte, ale ne víc než na padesát procent. Důvod, proč jsem nařídila Harrymu, aby snížil svou magii je fakt, že čím vyšší je jeho magie, když ztrácí svůj temperament, tím víc bude prudký výbuch. To by ale ublížilo Harrymu a dítěti, protože doplnění jeho magie si velmi vyžádá jeho síly a po takovém obrovském výbuchu může být vyčerpaný.“

„Takže pokud Harry neztratí svůj temperament, nezáleží na tom, kolik své magie už použije?“ zeptal se Tom.

„Ano,“ odpověděla sestřička stručně. „Ale jak to vidím, udělal jste docela chabou práci v této prevenci a tak si myslím, že bude jednodušší a jistější, pokud Harry bude používat více své magie.“

„Jen jsem se zeptal,“ odpověděl Tom popudlivě. „Nemusela jste se na mě utrhnout… Potom jsme tedy skončili?“

„Ne,“ odpověděla madame Pomfreyová stejným způsobem. „Zde jsou tři lahvičky Vyživujících lektvarů. Harry berte si jeden týdně. Bylo by nejlepší, kdybyste si jeden hned vzal,“ předala Harrymu jednu z lahviček naplněnou neonově zelenou tekutinou a strčila další dvě do Tomových rukou, který protočil oči a vložil je do tašky k ostatním lektvarům, zatímco ho Harry poslušně spolknul, přičemž se ušklíbal odporem. „Dobrá, jestli nemáte další otázky, uvidím vás opět příští sobotu – pokud se nestane něco nepředvídatelného – na další prohlídce. A jestli budete chtít, pane Pottere, můžete mi pomoci, až budete mít čas.“

„Ano, budu rád,“ Harry se na ni usmál a uchopil Tomovu ruku, která spočívala na jeho stehně a vyskočil z lůžka. „Díky, madame Pomfreyová. No tak, Tome, přestaň se hněvat.“

/Nejsem nahněvaný/, zasyčel Temný pán mrzutě. /Proč je to tak, že jsem vždycky ten mizera? Začala to ta hloupá sestřička./

/Madame Pomfreyová není hloupá/, zasyčel Harry zpátky. /A nemyslím si, že jsi mizera, Tome./

/Zato si myslíš, že tenhle celý zmatek je má vina a že zloba Pomfreyové vůči mně je naprosto oprávněná/, obviňoval Tom Harryho.

/No, technicky je to tvá vina/, řekl Harry slabě. /Omlouvám se. Nemusíš se mnou přijít, jestli tě madame Pomfreyová tolik zlobí./

/Už jsme o tom diskutovali/, odpověděl Tom. /A vím, že beze mě by se to nestalo, ale nemá žádné právo se na mě utrhovat. Pouze jsem to toleroval, kvůli tobě a myslím, že si za to zasloužím trochu víc uznání./

Harry zahanbeně sklonil hlavu a přikývl: /Omlouvám se. Už tě nebudu zlobit./

/Harry ty pláčeš?/ zeptal se Tom poté, co chvilku šli v tichosti a chytil Harryho třesoucí se hlavu mezi jeho velké ruce, čímž vzhlédl. /Salazare, proč pláčeš, zlatíčko?/

/Je mi to líto/, vzlykal Harry žalostně. /Je mi to líto./

/Ššš, krásný/, opatrně si ho přitáhl blíž a zahalil ho do své náruče. /Pověz mi, co je špatně, abych to mohl vylepšit. Řekl jsem něco, co tě rozrušilo?/

/Prosím, nezlob se na mě/, popotahoval malý chlapec sotva slyšitelně. /Nechtěl jsem být k tobě neuctivý./

/To je v pořádku, nezlobím se/, utěšoval ho Tom a hladil v kruzích jeho záda. /Podívej se na mě, vypadám nazlobeně?/ protože Harry nevzhlédnul, tato otázka se ukázala být řečnickou. /Je to kvůli tomu, co jsem řekl o prokázání uznání? Takhle jsem to nemyslel, Harry. Jen mě naštvala Pomfreyová, ne ty. Není to tvá vina, broučku, prosím už neplakej./

/Neměl jsem říkat, že jsi nahněvaný/, vymáčkl Harry ven, ale Tom opatrně uvolnil jeho nezkrotnou hlavu z jeho hrudi a začal slíbávat jeho slzy: /Byl jsem nahněvaný, Harry, a ty mě smíš zlobit. Neměl jsem reagovat tak jak jsem reagoval, prosím odpusť mi./

Harry ještě několikrát popotáhl, než obezřetně vzhlédl na jeho vyššího manžela: /Omlouvám se, smáčel jsem tvůj hábit./

/To je v pořádku pokud mi odpustíš/, šeptal Tom jemně. /Nejsem vážně ještě zvyklý být ohleduplný k pocitům druhých./

„Doopravdy,“ Harry se pochechtával a červenooký kouzelník něžně rozcuchal jeho vlasy. „Madame Pomfreyová je prostě ke mně ochranářská, víš? Ona tím nemínila žádnou urážku.“

„Já také, Harry,“ starší kouzelník jemně otřel své rty přes Harryho líci. „Nikdy na to nezapomenu. Teď jsem většinu času nereagoval nejlepšími způsoby, ale pouze jsem se ti snažil pomoci. „Harry se na něj nahoru plaše usmál a opět vzal Tomovu ruku a začal ho táhnout chodbami: „Dobře, tak si pospěš. Chci zase vidět Siriuse.“

„Tolik mi na tobě záleží, Harry,“ Tom odmítl zrychlit, i kdyby jen trochu. „Ale dřív bude chladný den v pekle, než mě uvidíš běžet hradem jako jednoho z těch otravných malých prváků, u kterých musíš být opatrný, abys je nezašlápnul.“

„Ty mi říkáš, že jsem prvák?“ zeptal se Harry rozhořčeně.

„Ne, říkal jsem ti, že jsi malý, což jsi, takže není žádná možnost jak to popřít,“ Harry roztomile našpulil pusu. „A jsi nejrozkošnější malý kouzelník, kterého jsem kdy potkal,“ hrubě zatáhl za Harryho paži tak, že ztratil balanc a bezpečně přistál v Tomově náručí v dokonalé pozici být líbán do bezvědomí. „Neměl bys špulit pusu, pokud nejsi připraven nést následky,“ zamumlal předtím, než dal Harrymu svůj dlouhý dávno očekávaný polibek nebo spíše polibky, dokud se Harry dostatečně nezarděl a nelapal po dechu.

Byla to chvíle, než oba znovu nabrali své dechy a znovu upravili Harryho oblečení, protože Tomovi ruce jako zázrakem putovali pod Harryho košilí a našel tašku s Harryho lektvary, které přistáli v odlehlém koutě (díky Merlinovi za Kouzla proti rozbití!). Ale pak pokračovali v cestě, Harryho levá ruka byla bezpečně ovinutá Tomovou pravou rukou.

Bylo to znamení toho jak zamyšlený byl Temný pán jeho malým manželem, že si nevšimnul, co říkal manžel, co dělal, dokud neuplynulo pět minut, kdy se soustředil na to jaký to je dobrý pocit mít Harryho malou ruku ve své vlastní a příležitostných letmých pohledů stranou, takže si toho nemohli všimnout. A vzhledem k tomu, že Harry měnil barvy stěn, nechal vznášet brnění, přeskupoval obrazy na stěnách a vyčaroval okna, dveře a stěny tam, kde by se mu zlíbilo, to byla dost obrovská chyba.

„Víš, že nabídka tě trénovat stále platí,“ řekl poté, co odhadl, že se Harry snažil snížit svou magickou úroveň. „Byl bych opatrný, abych ti neublížil a zbavil by ses něco ze své magie. Kouzla, co teď právě teď děláš nejsou velmi náročná.“

„Nevěděl jsem, že to je nabídka,“ odpověděl Harry, zatímco nechal jednu ze soch samotnou pomalu tančit valčík.

„Samozřejmě, že to je nabídka,“ odpověděl Tom obranně. „Je to tvé rozhodnutí, jestli chceš nebo ne, ale myslím si, že by to mohlo být užitečné.“

„Takže, když to říkáš, nechci se učit Nitrozpyt,“ požádal Harry opatrně. „Nemusel bych, že ne?“

„Ne, Harry,“ starší kouzelník konejšivě zmáčkl Harryho ruku. „Nemusel bys.“

„Nechci se učit Nitrozpyt,“ zamumlal Harry šeptem.

„Chceš mi říct, proč ne?“ Tomův hlas byl jemný a jen trošičku zvědavý.

Chlapec-který-přežil bezmocně pokrčil rameny: „Necítil bych, že je správné napadat soukromí druhých. Nejsem Brumbál.“

„A já za tohle každý den děkuji Salazarovi,“ Tom se chechtal. „Promluvím si se Severusem, dobře? Možná bys chtěl se nadále s ním učit o Léčivých lektvarech?“

„To by bylo skvělé,“ Harryho tvář se rozdělila do obrovského úsměvu. „Děkuji, Tome. A chtěl bych, abys mě učil.“

„Není problém, kočičko,“ usmál se něžně zpátky. „Měl bych ti pomoci s tvým redokorováním?“

Harry se vesele usmál a společně pokračovali ve vrhání kouzel vlevo a vpravo.

Tato cesta jim trvala o něco déle, než došli ke vstupní hale (ale ne skoro tak dlouho jako lidem, kteří se je pokusili sledovat: jeden z nově samozvaných špehů, Michael Corner a jeho nejnovější přítelkyně Ingrid Perkinsová z Mrzimoru; žárlivostí a hněvem vařící Ginny Weasleová, která uvízla mezi dvěma stěnami s tančícími sochami a obě části z kdysi Zlatého tria, kteří nyní vycházeli ven z hradu, ale dost se zpožděním, že jejich kořist jim zmizela z dohledu), kde se setkali s Rudolfusem a Rabastanem, kteří byli trochu ustaraní, protože Harry a jejich Pán chyběli na snídani.

Jejich obavy byly odměněny, když Harry téměř skočil do jejich náručí a šťastně je objímal a políbil jejich líce.

„Co tě udělalo tak šťastným?“ zeptal se Rabastan dobrosrdečně. „A chtěl by si s námi trénovat?“

„Jdu navštívit Siriuse,“ usmál se Harry vesele. „Takže nemám čas na trénování, promiňte.“

„To je v pořádku,“ odpověděl Rudolfus. „Ale nevadilo by ti, kdybych šel s tebou, abych vytvořil tu smlouvu s tvým kmotrem?“

„Ne vůbec,“ Harry ho opět na důkaz objal. „Připraven?“

Starší bratr přikývl a vydali se dolů do Prasinek, vyhýbali se ostatním studentům tak dobře jak bylo možné a nenápadně vešli do chabě osvětleného hostince U prasečí hlavy.

Voldemort nemarnil čas, aby se zeptal výčepního na instrukce, kde by našel Harryho kmotra a Lupina, zato jemně ale rozhodně tlačil malého Nebelvíra k rozpadlému a prachem pokrytému schodišti, které vedlo k pěti hostinským pokojům, i když Remův a Siriusův byl jediný, který byl právě obsazen. Číslice čtyři byla zavěšena nakřivo na zdánlivě tlejících dřevěných dveřích, které ukazovali několik děr ve zcela špatných místech, a ty byli provizorně vycpané starými novinami a kouzlem ovázané páskou. Harry zkusmo zaklepal na dveře, které byli okamžitě trhnutím otevřeny příliš nadšeným Siriusem, který zahalil Harryho do bouřlivého objetí tak, že neměl žádnou šanci se podívat na pokoj, jenž se rozkládal za docela nepřívětivými dveřmi.

„Nikdy to znovu nedělej, slyšíš mě, Harry?“ Sirius přitiskl drobného chlapce blíž ke své hrudi. „Měl jsem o tebe děsný strach. Víš, co to udělá s člověkem, když Lucius Malfoy ze všech lidí najednou stojí ve tvé kanceláři a říká ti, že tvůj jediný kmotřenec chce s tebou o něčem mluvit. A když se ho zeptáš, co se děje, pouze řekne, že ti to nemůže říct a že to není moc zlé, alespoň si to tak nemyslel. Dokážeš si to představit? Jsi v pořádku? Jsi zraněný? Co si mi chtěl říct?“

„Jsem si jistý, že by Harry byl ochoten zodpovědět tvé otázky, kdyby byl jen schopen dýchat,“ upozornil ho Voldemort. „A možná by to bylo lepší prodiskutovat uvnitř tvého pokoje, Blacku.“

„Och, promiň mi to, Harry,“ Sirius okamžitě uvolnil Harryho ze svého pevného držení. „Pojďte dovnitř. Remus získal nějakou čokoládu z Medového ráje a já jsem došel pro několik máslových ležáků ze Tří košťat.“

„Musel jsem pro to dojít, protože ty by ses zabral flirtováním s Rosmertou,“ bručel Remus z místa, kde seděl na moli prožrané posteli, ale jakmile uviděl Harryho zářivě se usmál na jeho osvojeného kmotřence a pevně ho objal, i když mnohem opatrněji, než to Sirius udělal dříve. „Vypadáš skvěle, Harry, proč si nesedneš a pak nám řekneš, co nám máš říct?“

Harry nervózně přikývl, zatímco Remus uvedl ostatní dva kouzelníky do omšele vyhlížejícího pokoje s jediným špinavým oknem, zatímco Sirius a on se usadili po levé a pravé straně syna jejich nejlepšího přítele.

„Povíš nám, co se děje, Harry?“ zeptal se Sirius jemně a Harry přikývl, zhluboka se nadechl: „Já… já nevím jak vám to mám říct.“

„Až to bude venku bude to v pořádku,“ vybídl ho Remus příjemně. „Chtěl bys, abych vás nechal vás dva na chvilku o samotě?“

Harry zakroutil hlavou: „Chci, abyste to také věděli, ale…,“ náhle stáhl Siriuse dolů, aby mohl šeptat do jeho ucha a sevřel Siriusův tmavočervený rolák. „Jsem těhotný. Prosím, nezlob se.“

Je pravda, že Siriusova tvář na chvilku po Harryho zprávě, kdy pronikla k němu vypadala jako by měl v dohledné době získat Nobelovu cenu nebo Kouzelnický ekvivalent, ale vážně, nikdo by to od něj nemohl očekávat a automaticky začal poklepávat Harryho záda a vtáhl ho zcela do svého klína a mumlal cosi nečitelného do Harryho ucha.

„Prosím, nenenáviď mě,“ prosil Harry a Siriovo držení se zpevnilo kolem jeho kmotřence: „Nezlobím se, Harry a rozhodně tě nenenávidím. Ššš, bude to v pořádku, všechno se to ukáže v pořádku, věř mi,“ jeho bouřkově šedé oči zachytili Voldemortovi rubínové a udělal jasný pohyb s jeho pravou rukou (znáte to gesto, kdy jen použijete jeden prst a které není většinou moc přátelské). „Můj plán stejně byl stát se někdy nejpohlednějším dědečkem. Nepředstavoval jsem si, že by to dopadlo fakticky takto, ale hej, já opravdu vypadám báječně!“

Harry si odfrknul a věnoval mu slabý úsměv: „Takže nejsi zklamaný nebo něco takového?“

„Ne, chlapečku,“ starší muž jemně políbil Harryho čelo. „Jsem na sto deset procent na tvé straně a jestli budeš chtít, abych vykastroval jistého člověka, byl by můj den.“

„Promiň, Siri,“ Harry se křivě usmíval. „Tato práce je už zabraná.“

„Och, dobře, nemůžeš mít všechno, na co myslíš,“ povzdechl si Sirius melodramaticky a rozčepýřil Harryho vlasy. „Co na to říkáš, měl bych to povědět Remimu? Musí to být poprvé, že něco vím a on ne… Možná bychom to měli na chvilku nechat tak…“

„Promiň, že tě zklamu, nejdražší miláčku,“ prohlásil Remus suše. „Ale tvé příliš nadšené prohlášení o tom, že budeš vůbec nejpohlednější dědeček, jsi tímto prozradil.“

„Prevíte!“ vykřikl Sirius nešťastně. „Znemožnil bys mě, abys předstíral, že to nevíš?“

„Ano, nejspíše,“ odpověděl Remus stroze a Sirius se uraženě nafoukl: „Můj, nejsme dnes ve špatné náladě?“

„Zlobíš se?“ zeptal se Harry nejistě. „Omlouvám se…“

„Harry, ne, nezlobím se,“ Remus ovinul své paže kolem obou menších kouzelníků. „Není to tvá vina, nevěř tomu. Vůbec to není tvá vina. Stejně jak Sirius řekl, všechno bude v pořádku a jsem si jistý, že budeš vůbec nejlepším rodičem. Jak dlouho jsi těhotný, kotě?“

„Téměř pět týdnů,“ odpověděl Harry, přičemž se láskyplně usmíval na své břicho. „Je to úžasné, že ano? Nemůžu uvěřit, že tam je človíček, který roste uvnitř mě.“

„Ano, je to opravdu úžasné,“ usmál se Sirius stejným úsměvem a pohladil Harryho ploché břicho. „S tímto budeš v pořádku, Harry?“

„Ano, budu,“ Harry opětoval a jemně si povzdechl. „Pokud mě nenenávidíte…“

„Tak bude všechno v pořádku, štěně,“ ujistil ho šedooký kouzelník. „A co teď nějaký dort? Voldemort a já ti nějaký obstaráme.“

„Chytrý, opravdu, Siri,“ Harry se usmíval a přesunul svou váhu, takže místo něj si lebedil na Removi. „No, tedy čekám na můj dort. Pryč s vámi.“

„Už si můžeš sednout ke stolu,“ navrhl Sirius a vstal, přehodil si svůj plášť přes ramena. „Nebudeme pryč dlouho.“

Voldemort také vstal, židle vydala hrozivé skřípání a následoval Siriuse ven ze dveří, ale ne dřív, než políbil Harryho čelo.

„Začni, Blacku, co chceš?“ zeptal se Voldemort podrážděně. „Už jsem se mu omluvil za to, že jsem mu způsobil těhotenství a byl na mě naštvaný během posledního týdne, takže opravdu nechápu, co chceš.“

„Takže ty si myslíš, že je to teď v pořádku, že vznešený a mocný Lord Voldemort dost klesnul tak nízko, aby se omluvil, že?“ Sirius se ušklíbal a píchnul svůj prst do Tomovi hrudi.

„Nevěděl jsem, že by mohl otěhotnět,“ obhajoval se Voldemort, i když vážně nevěděl, proč dovolil Harryho kmotrovi, aby mu nadával. „Nerozuměl jsem Harrymu, když mi to řekl.“

„To je přesně ten problém, Voldemorte,“ vysmíval se štíhlý ex-Nebelvír. „Nebyla to Harryho povinnost tě informovat, že by mohl otěhotnět, ty jsi zodpovědný, Voldemorte. Jsi plně dospělý kouzelník, měl bys brát do úvahy, že Harry může být nositel a že byla malá pravděpodobnost, že by mohl otěhotnět. A co jsi mu udělal, že byl tak naštvaný z tvé reakce?“

„Snad jsem mu řekl, aby šel na potrat,“ Voldemort více méně zamumlal. „Jenže jsem byl v šoku a chtěl jsem, aby byl opět šťastný!“

Nečekané, Sirius nevybuchl, ale poplácal Voldemorta na jeho rameni: „Nemůžeš říkat Harrymu něco takového, bez ohledu na to jaké jsou tvé úmysly, Voldemorte. Možná to pro tebe znělo rozumně a každému dalšímu, ale to určitě neznělo rozumně někoho zabít, aby se mohl opět cítit lépe. Co řekla madame Pomfreyová? Ona je Harryho lékouzelnicí, že ano?“

Voldemort se na něj zvláštně podíval jako kdyby byl také těhotný a trpěl kolísáním nálady: „Řekla, že by se měl Harry o sebe starat, stručně vyjádřeno.“

„To není všechno, že?“ zíral Sirius na něj. „Jsem ze staré čistokrevné rodiny, Voldemorte, pravděpodobně o tom vím víc, než ty, takže mi nelži. Mám všechno právo vědět, co se děje s Harrym a přísahám, pokud dokonce zvažuješ mi lhát, setnu ti hlavu a tu položím vedle hlav starých domácích skřítků mé rodiny a nechám portrét mé matky, aby na tebe křičela, že jsi dvojí krve. A to není nic ve srovnání s věcmi, co ti udělám, jestli ublížíš Harrymu nebo jeho dítěti.“

„Řekla, že jsou vysoké šance, že Harry zemře,“ odpověděl Tom po dlouhém tichu. „Nikdo s tím nemůže nic udělat.“

Siriusova ramena trochu poklesla, ale přikývl v porozumění: „Měli bychom jít a obstarat ten dort.“

„Jsem překvapený, že jsi nevybuchl,“ dumal Tom, zatímco vyšli z ošumělé hospody. „Vzal jsi tu novinku poměrně dobře.“

„Harry nezemře,“ Zvěromág pokrčil rameny. „On je příliš tvrdohlavý.“

„Pochybuji, že mu jeho tvrdohlavost moc pomůže,“ opáčil Voldemort sklesle. „A proč by chtěl stejně žít,“ dodal šeptem, ale Sirius ho přesto slyšel: „Protože ho lidé mají rádi, Voldemorte a ačkoli nebudu popírat, že je Remus jasně z nás dvou chytřejší, nejsem také hloupý a jestli se těžce nemýlím, ty ho máš také rád, nemám pravdu?“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Jak myslíš,“ odpověděl Sirius. „Ale neměl bys váhat příliš dlouho, než řekneš Harrymu, co k němu opravdu cítíš nebo ho můžeš prostě ztratit. Harry si zaslouží vědět, že ho někdo miluje, nesouhlasíš?“ vstoupili do Medového ráje a Sirius si objednal pět kousků dortu, zatímco Voldemort v tichosti hloubal.

„Jsem opravdu tak nápadný?“ nakonec se zeptal, když už došli k Prasečí hlavě.

„Jen jsem hádal,“ smál se Sirius a pořádně udeřil pěstí na jeho záda. „Harry má talent každého si postupně získat, ale je rozhodně dobré vědět, že nejsi tak bezcitný jak bys rád, aby si každý myslel,“ Voldemort nebezpečně zavrčel, ale Sirius se jen smál hlasitěji. „A já si opravdu myslím, že bys mu to měl říct, Voldemorte, protože ačkoli Harry je určitě velmi lásky hodný, nejsem si jistý, že to stejné platí pro tebe a nikdy opět nenajdeš někoho tak laskavého jako je Harry.“

„Vím,“ souhlasil Temný pán předtím, než odtlačením otevřel dveře hostinského pokoje. „Jsme zpátky a nezabil jsem tvého kmotra, i když tomu vůbec nepomáhal.“

„Vážím si toho, děkuji,“ Harry se usmíval a přijal nevinný polibek od Toma, který mu dal. „Posaď se, prosím.“

Zatímco oba kouzelníci byli pryč, tři další přestavili stůl a dvě židle, takže teď Rudolfus a Temný pán mohli sedět naproti Remusovi, Siriusovi a Harrymu, který seděl na posteli, stůl byl mezi nimi. Remus a Harry již pro každého nalévali šálky kávy, zatímco Rudolpus pro všechny opatřil talíře.

Nikoho nepřekvapilo, že Harry snědl sotva půlku jeho kousku dortu, než prohlásil, že by Sirius mohl mít zbytek a stočil se do klína staršího Zvěromága, skoro málem usnul. Sirius se měkce usmíval a začal jemně pročesávat Harryho vlasy svými prsty, příliš se soustředil na svého kmotřence, že zapomněl na svůj vlastní dort.

Nemohl uvěřit tomu jak krásný Harry byl. Jak naprosto sladký a křehký. Samozřejmě měl o něj obavy, kvůli tomu, co by mu tohle těhotenství mohlo udělat, ale nebylo to jeho rozhodnutí, nebyl to on, kdo se rozhodl zda nebo ne by z toho Harry vyváznul. Jak nerad musel přiznat, že to nepovažoval za důležité, alespoň pokud Voldemort neudělá své rozhodnutí a pak by buď sesbíral kousky nebo viděl Harryho opravdu šťastného. Sirius, navzdory všem bláznovstvím v mládí, věděl jako všichni dobří otcové, že jejich děti potřebují někoho jiného, aby byli úplně šťastný.

Určitě někoho, kdo může rozsvítit váš den jen tím jakmile se na vás usměje, určitě někoho, kdo bezděčně ví, když jste smutní a ví, co dělat, aby to bylo opět v pořádku, určitě někoho, kdo vás dokáže dát do pořádku tak snadno jako vás může zlomit. Jestli by byl s to někoho vybrat, určitě by nezvolil Voldemorta jako Harryho spolehlivého člověka, ale to byl ještě problém.

Všiml si jak domněle zlý Temný pán si dělal starosti o jeho předpokládaného nepřítele, jak políbil Harryho s opatrnosti vánku, jak měl strach, že Harry neschválí to, co udělal nebo řekl, pokud Voldemort nebyl velmi, velmi, velmi dobrý herec, mohl si být jistý, že se zamiloval do Harryho. A protože Harry by nikdy nikomu rád neublížil nebo nepodvedl jeho ustanoveného manžela Voldemorta byla jediná šance pro Harryho, že musí být opravdu šťastný.

„Blacku, je tu něco, o čem s tebou potřebujeme mluvit,“ Rudolfusův hlas přerušil jeho dumání a netrpělivě vzhlédnul. „Nejsem si jistý, jestli ti to Harry řekl, ale mám v úmyslu se rozvést s Bellatrix.“

„Ano, o něčem takovém se zmínil,“ přikývl Sirius. „I když opravdu nechápu jak se to týká mě. Chceš mé svolení nebo něco podobného?“

„Ne, ale snad si vzpomínáš na to, že existuje smlouva mezi oběmi našimi rodinami, která mi slibuje manžela nebo manželku,“ řekl Rudolfus uvážlivě. „To by znamenalo, že po mém rozvodu ty a já by jsme se měli vzít…“

„Ne,“ zavrčel Remus nebezpečně a spíše hrubě táhl s sebou Siriuse Harryho směrem. „Sirius je můj, drž se od něj dál!“

„To by tak mohlo být, ale protože Sirius jako jediný Black je stále dostupný…,“ opáčil Rudolfus, nechal větu vytratit.

„On není dostupný,“ vrčel vlkodlak zuřivě a strčil krabičku na šperky do Siriusových rukou. „Siriusi, vezmeš si mě!“

„Ne tak rychle, Náměsíčníku,“ Sirius vtisknul zpátky do jeho rukou. „Za prvé, plně jsem očekával až se mě zeptáš a za druhé, nemůžeš se mě zeptat, zatímco Harry spí. Počkej chvilku.“

Opatrně se naklonil dolů a políbil Harryho čelo, mumlal na něj, aby se probudil.

„Co se děje?“ Harry zíval a trochu se protáhnul, než se opět stočil.

„Remus se chystá položit velmi důležitou otázku,“ usmál se Sirius na něj dolů, než ho jemně přinutil si sednout s jeho zády opřenými o Siriusovu hruď a jeho hlava spočinula na rameni staršího muže. „Nechtěl bys, abys to propásl, že ne? Dobře, Remusi, na co se mě chceš zeptat?“

Remus naštvaně mírně zavrčel, než si poklekl na jedno koleno a vtiskl nyní otevřenou krabičku na šperky Zvěromágovi, čímž se odhalil poměrně jednoduchý stříbrný prsten s černým keltským symbolem: „Siriusi Blacku, byla by pro mě čest, kdyby ses se mnou oženil?“

„Samozřejmě, Remi,“ řekl Sirius slavnostně. „Byla by to pro mě čest. Nevadí ti to, Harry? Chceš mít Remuse jako druhého kmotra?“

Harry se na vlkodlaka zářivě usmál, který vytáhl prsten z jeho malého vězení a navlékl ho na Siriusův prsteníček, než si opět sedl vedle jeho partnera a jeho mláděte a zezadu je objal.

„Sirius se už přimluvil,“ informoval Remus klidně. „Takže si musíš najít jiného manžela.“

„To je důvod, proč jsem přišel, abychom Black a já vytvořili druhou smlouvu, která by uváděla, že jeho rodina mě poškodila a že proto má manželská smlouva již není účinná a že nikdo nemůže očekávat, abych se do této rodiny znovu přiženil,“ Rudolfus předal Siriusovi několik papírů. „Můžeš si je projít a poslat mi je, jakmile je přečteš, i když bych ocenil, pokud by sis mohl trochu pospíšit, než se Bellatrix opět objeví a vyplení můj trezor.“

„Žádné připojené kopie?“ zeptal se Sirius podezřívavě, zatímco studoval první stranu. „Žádné skuliny, žádná malá písmena?“

„Nic z toho,“ popíral hnědovlasý muž. „Ale jak jsem řekl, můžeš mi to poslat, jakmile si to přečteš.“

„Udělám to tak,“ přikývl Sirius a naklonil se zpátky ke svému snoubenci, přičemž s sebou stáhl i Harryho, který si šťastně přitulil k teplu, jež obě těla poskytovala.

Rudolfus přikývl a po rozloučení odešel z pokoje a úplně z Prasečí hlavy, zatímco Voldemort stále seděl na své židli s tenkýma nohama a sledoval tři Nebelvíry se zamyšlenýma očima: „Harry,“ jemně po chvíli zavolal. „Jsi unavený? Chtěl bys na chvíli zůstat s tvými kmotry?“

„Doopravdy, ty nemáš na dnes nějaký program?“ zeptal se Harry nadějně.

„Měl, ale jestli bys chtěl raději zůstat s těmi dvěmi, půjdu a zkontroluji hrad,“ rozvedl Voldemort, už předvídal Harryho odpověď, na kterou nemusel čekat dlouho: „Pokud ti to nevadí, chtěl bych zůstat tady…“

„Dobře,“ Voldemort vstal, zdržel se dáním posledního polibku Harrymu (bylo to složité, natož neohrabané políbit křehkého chlapce, když ještě seděl na Blackově klíně) a přecházel ke dveřím. „Co kdybychom se společně navečeřeli u Tří košťat, řekněme v šest?“

„Budeme tam,“ odpověděl Remus za Harryho, který už napůl spal. „Děkuji, Voldemorte.“

Vysoký červenooký muž stroze přikývl a zavřel za sebou dveře, obnovil ochranu na tlumení hluku a pro soukromí z dřívějška, aby nikdo nebyl s to odposlouchávat. Měl různé pocity, že ho někdo sledoval a že to byl dříve Black, ale byl příliš zamyšlený, aby se tomu věnoval víc, než letmou myšlenkou a nyní si vytáhl kápi jeho hábitu a plížil se do stínů, pozoroval rušnou ulici kvůli nějakým známkám toho, že ho někdo sleduje, ale nic nemohl najít.

Možná se stával paranoidním, dumal, bylo to určitě více temno panské, než cokoli jiného, co udělal v posledních několika týdnech…




38. Večeře


Temný pán se mračil, protože seděl sám u stolu v zadní části hostince u Tří košťat, pohrdlivě se díval na sušené květiny, které někdo položil na stůl a na vosk pomalu stékající po dřevěném stole. Jeho manžel měl už deset minut zpoždění, zkontroloval svůj čas, aby zjistil, že Harry měl skutečně už jedenáct minut zpoždění a jeho zamračení potemnělo.

Ještě navíc se zdálo, že každý bradavický student si vybral tento čas, aby si dal poslední máslový ležák předtím, než byl pro ně čas návratu do hradu a zatímco si samozřejmě nemohl objednat tak to ještě neznamenalo, že ho těší být ignorovaný. A to bylo to, co madame Rosmerta záměrně dělala: ignorovala ho, Temného pána, Lorda Voldemorta! Nikdo by ho neměl ignorovat, nejméně ze všech ve prospěch nějakých hloupých třeťáků. Nemělo naprosto žádný význam, že madame Rosmerta pomalu procházela z levé strany na pravou stranu a že seděl v jednom sedacím koutu na pravé straně – neměl by být ignorován!

A pak zde byl tento trochu zanedbatelný fakt, že se dověděl, když navštívil jeho hrad, který překvapivě celkem stále existoval (nikdy nevíte, co by mohla udělat horda Smrtijedů, aniž by je měl někdo na starost), že se Bellatrix opět ukázala. Alespoň to bylo to, co tvrdil Macnair a měl pořezaný hrudník, což dokazovalo, že se přikláněl tomu věřit.

Teď vás asi zajímá, proč Temný pán neskákal radostí, když se vrátil jeden z jeho nejvěrnějších služebníků. No, odpověď je jednoduchá: protože Temní páni neskáčou radostí!

A Voldemort měl vlastně další důvod neoslavovat Bellatrixin návrat: Harryho (vždy to byl v těchto dnech Harry). Bellatrix byla nepředvídatelná a věděl i to, že je duševně chorá a byla jím naprosto posedlá. Na začátku to bylo chvíli zábavné, bylo to určitě nezdravé být posedlý někým, který by nikdy nemohl být váš a měl vážně strach jak daleko by Bellatrix mohla zajít, aby ho dostala a naopak se zbavila Harryho.

„Tome,“ melodický hlas jeho manžela ho udržel od spáchání vraždy. „Omlouvám se, že jsi musel čekat, ale Sirius se rozčiloval, protože nemohl najít svůj kartáč a museli jsme obrátit celý pokoj, než nakonec připustil, že ho asi musel nechat doma…“

„Nerozčiloval jsem se,“ obhajoval se Sirius, který dorazil s vlkodlakem. „A jestli jsem to dělal tak jsem to dělal s velmi dobrého důvodu. Není to je nějaký prostý kartáč! Je to tajemství mých absolutně senzačních vlasů. A nikdy neodcházím z domu bez tohoto kartáče!“

Harry na něj protočil oči a vklouzl na lavici vedle Toma, který okamžitě ovinul paži kolem jeho pasu. Sirius a Remus se pak posadili k němu, přičemž se druhý zmíněný stále pokoušel přesvědčit prvního, že kartáč rozhodně není v jejich pokoji a že by si mohl obstarat nový kartáč.

„Takže jste strávili celé odpoledne hledáním kartáče?“ Voldemort zvedl jedno černé jasně ohraničené obočí na tři Nebelvíry. „Hádám, že vás vůbec nenapadlo, že by mohlo být užitečné použít Přivolávací kouzlo, že ne?“

Harry rozhořčeně boxoval jeho paži: „Víš kolik kartáčů by k nám letělo? Sirius má kromě toho tři, z toho mu jeden chybí, Remus má také jeden a pak tam byly čtyři kartáče, u kterých nevíme komu patřili. Takže je lepší si nechat svůj sarkasmus pro sebe.“

„Jen jsem se snažil zjistit, co bylo důvodem, že jste mě nechali tady čekat tak dlouho,“ prohlásil Voldemort klidně.

„Celý svět se netočí kolem tebe,“ odpověděl Harry zlostně, vykroutil se z Tomova objetí a vřítil se na toaletu.

„Mohli byste mi objasnit, co to do Harryho vjelo?“ požádal Voldemort oba Nebelvíry, kteří tohle shledali vysoce zábavným.

„To, můj drahý Voldemorte se nazývá výkyvy nálad,“ vysvětloval Sirius otcovským hlasem. „Jsou dvě věci, které si musíš pamatovat o výkyvech nálad. První: není to zpravidla tvá vina, ale pokud se neomluvíš, budeš považován za necitelného hlupáka a za tohle se rozhodně pyká. Druhá: nikdy vůbec neříkat těhotné čarodějce nebo v tomto případě kouzelníkovi, že má výkyvy nálad jinak budeš považován za necitelného hlupáka a za tohle se rozhodně pyká.“

„Jak to víš?“ zeptal se Voldemort příliš zmateně, aby dostal zlost na povýšený tón.

„Lily, samozřejmě,“ řekl Remus sevřeným tónem. „James byl více než trochu znepokojeným jejím průběhem těhotenství a nechtěl jí úplně nechat samotnou, zatímco pracoval, takže jsme ho zastoupili.“

Neomluví se za něco, co Temní páni obvykle dělají: zabíjejí lidi. Nebylo nic špatného na tom, zabít dva nepříjemné odpůrce, vůbec ne, zvláště, pokud si myslíte, že váš vlastní život je v nebezpečí. Každý Temný pán by jednal tímto způsobem… Takže samozřejmě neřekl nic, skousnul ostrý komentář, který měl na špičce jeho jazyku a protože Remus a Sirius měli skloněné hlavy – poprvé byli v napjatém tichu, všem se  dost ulevilo, když se Harry vrátil z toalety a opět se přitulil k Temnému pánu, který na předchozí argument zapomenul ve prospěch všech trávicích bolestí a závratě, které nyní pociťoval.

„Harry jsi v pořádku?“ nakláněl se starostlivě nad jeho lvíčkem a cítil jeho čelo. „Salazare, jak můžeš dostat horečku za méně než dvě minuty?“

„Omlouvám se,“ šeptal Harry chraptivě a sesunul se ještě víc, přičemž svíral Tomův hábit, aby se udržel ve vzpřímené poloze. „Bolí to.“

„Ššš, pokus se zhluboka dýchat,“ Tom přitiskl Harryho hlavu k jeho hrudi pravou rukou, zatímco proštrachoval své kapsy druhou rukou, hledal Harryho lék. „Tady, dokážeš to spolknout?“ Harry udělal statečný pokus uchopit malou lahvičku jeho třesoucími rukami, ale jak stalo zjevným, třásl se příliš silně, Tom ho jemně přiměl otevřít ústa a nechal hustou tekutinu téct do jeho úst, přitom dělal povzbující zvuky, když Harry bolestivě polykal.

Harryho oči se leskly nevyplakanými slzami, ale nebyla žádná další známka toho, že měl bolesti. Pokud člověk neznal Harryho, vše, co by mohl vidět bylo to, že se třásl a myslel si, že je mu zima. Tom se divil jak často zmeškal známky bolesti, než se naučil prokouknout Harryho herectví. Dokonce vypadal, že se lehce usmívá a jeho držení těla bylo opět rovné a i když se na ně nedíval, zdál se být plně vědom toho, co se kolem něj děje.

Tom začal jemně masírovat Harryho břicho dlouhými pevnými tahy a Harry se mírně uvolnil: /To je v pořádku, maličký. Nemusíš skrývat své bolesti. Jen na pár minut./

Harry se otočil na svou stranu a spustil svou paži kolem Tomova hrudníku, přituloval se blíž jak bolest ustupovala a vděčně vrněl proti ruce, která nyní hladila jeho tvář.

„Dobrý večer, co vám můžu přinést, pánové?“ téměř se ztratil v pocitu z křehkého kouzelníka v jeho náručí, když madame Rosmerta konečně došla k jejich stolu, její zápisník netrpělivě poposazoval; Tom si byl jistý, že mrkala na Siriuse.

„Chtěl bych máslový ležák a toust Havaj, pokud to není moc problém,“ usmál se Sirius nahoru na ni, která úsměv opětovala a Remus varovně zavrčel, načež se Sirius otočil, aby se usmál na vlkodlaka a chlácholivě poplácal jeho koleno.

„Dýňovou šťávu a míchaná vajíčka bez pepře,“ zabručel Remus a madame Rosmerta si to také dolů poznamenala, než se obrátila na Voldemorta a Harryho: „A co můžu přinést vám dvěma?“

„Můžu mít ovocný čaj, prosím?“ požádal Harry tiše, opět se přitulil k Temnému pánu, když čarodějka přikývla.

„Nechceš nic jíst, Harry?“ dožadoval se starostlivě, ale Harry pouze lehce zakroutil hlavou a neobtěžoval se přít. „Dobře, tak sklenku ohnivé whiskey a nějaké sýrové sendviče, pokud je máte.“

Madame Rosmerta si naškrábala další položku do jejího bloku, než zmizela v mase stolů a studentů, aby dala objednávku do kuchyně a výčepnímu a opět nad jejich stolem vládlo ticho.

„Musíš pít tuto věc?“ zeptal se najednou Harry, vzhlédl s napůl vyčítavýma a napůl prosícíma očima.

„Jakou věc?“ zeptal se Tom upřímně zmateně, protože vůbec nic nepil.

„Ohnivou whiskey. Musíš pít tuto věc?“ opakoval Harry, stále hleděl do jeho očí.

/Pokud mě políbíš, mohl bych být přemluven, abych nepil ‘tuto věc‘ a nechal dokonale výbornou whiskey pustit do odpadu/, nabídl s predátorským zábleskem v jeho očích, který neunikl Harryho studujícímu pohledu. /A tentokrát chci opravdový polibek./

„Shledáváš to tak nepříjemným jako já, když dělá tohle?“ zamumlal Sirius k Remusovi, který přikývl v odpověď a oba sledovali fascinovaně a trochu šokovaně jak Harry pomalu lezl úplně do Voldemortova klína, dokud neseděl obkročmo na jeho nohách a se získanou výškou se snadno zvednul jen trochu a nesměle otřel své rty o ty staršího muže (ačkoli v tomto okamžiku je nutné dodat, že ani Sirius a ani Remus neměli moc dobrý výhled na to, co se děje, což velice frustrovalo Zvěromága a jen Remusův pevný stisk ho držel na místě).

Harry si nebyl jistý, co by měl dělat, k sakru, nebyl si jistý, co dělá. Předtím nikdy nikoho takto nelíbal. Tak dobře, jednou to bylo s Cho, ale ona začala a potom chvíli Rona… raději na to nemyslet… a samozřejmě samotného Toma, ale to byl vždy Tom, kdo to dělal, no, jaksi. A samozřejmě, líbal spoustu lidí na tvář, protože chtěl, aby věděli, že mu na nich záleží a protože je to těšilo a protože doufal, že ho také mají rádi a protože… měl hodně důvodů. Jenže letmo hubičkovat něčí tvář bylo zcela odlišné než to, co Tom od něj čekal a byl v rozpacích, co má dělat.

Proč by nemohl Tom prostě líbat jeho? To by bylo mnohem jednodušší a ve vší upřímnosti by mu to opravdu nevadilo, ale Tom se nepohnul ani o palec, jen na něj zíral v mírném pobavení a očekávání. Harry se zhluboka nadechnul (proč, nebyl si jistý, ale alespoň dělal něco) a pomalu přesunul své ruce, které spočinuly na každé straně Tomovy hlavy, vypnul svaly v jeho nohách, aby jeho hlava byla v pohodlné úrovni s Tomovou a váhavě přitiskl své rty na ty staršího kouzelníka. Když nebyla žádná patrná reakce pomalu začal pohybovat svými rty, okusoval Tomův spodní ret a poctil je svým jazykem, dokud konečně nedostal vděčné zasténání a dvě silné ruce ho držely na místě, zatímco Tomův jazyk vyrazil ven, aby prozkoumal Harryho ústa.

Přesto se stejně Harry slastně podvoloval Tomovu vedení jazyka, který se stáhnul po vystrčení Harryho vlastním zvoucím a Harry pro nedostatek jiného nápadu ho následoval do druhých úst.

„Pottere!“ pobouřený křik přerušil jejich malé líbací sezení. „Jdu tě zabít, Pottere.“

„Vždy jsem to chtěl slyšel,“ Harry se otočil, mírně se culil a přišel tváří v tvář k Dracovi, který připomínal Weasleyho více, než Malfoye. „Ó, můj Draco, vypadáš úžasně.“

„Vypadám jako zatracená lasička,“ syčel někdejší blonďák a naklonil se nad stolem tak, že jeho nyní pihovatý nos byl jen palce vzdálen od Harryho nosu. „Neoceňuji takový druh překvapení, Pottere.“

„Určitě nevypadáš jako lasička, Dráčku, protože lasičky jsou hlodavci a ty vypadáš rozhodně jako člověk,“ opravil ho Harry sladce. „Kromě toho, byl jsem to já, kdo ti to udělal?“

„Měl jsi v tom svou hůlku, jsem si jistý,“ stěžoval si Draco.

Krátce se divil, proč se obtěžoval zosnovat pomstu na Dursleyovi s těmito dvěma blbci, kteří se vším dychtivě souhlasili, ne opravdu neotravoval kvůli tomuto důvodu, ale pak si představil tváře těch zvrhlíků, když nadále obdržovali denní poštu a myslel si, že by to tedy stálo za to. Dokonce se obtěžoval varovat Dudleyho tak, aby neúmyslně neblížil Harrymu a to by mu způsobilo, že by litoval rozhodnutí – pokud by to mohl takto říct - že jim řekne o zneužívání.

„Mé nádherné vlasy jsou červené, Pottere a mám pihy. Weasleyovi dvojčata za to budou platit.“

„Žádné takové, o tom nic neví,“ smál se Harry. „Ale pověz mi, byl někdo jiný v jejich obchodě…“

„Jejich bratr,“ vyhověl Draco. „Charlie.“

„A podobáš se mu?“ zeptal se Harry nevinně. „Je skvělý, že?“

„On je dost… dobrý,“ mumlal Draco. „Ale nemluvme o něm. Řekl si, že mají pro mě překvapení. Milé překvapení. Vypadám podle tebe jako mile překvapený?“

„Vypadáš jako by ses měl osprchovat,“ dodával Harry. „A možná pak uvidíš, co mám pro tebe za mé překvapení. Pryč s tebou!“

Draco vypadal připravený se hádat, ale po shlédnutí na své ruce a nalezení také pih na nich, se rozhodl, že snad sprcha by mu udělala dobře a vykráčel z hospody, přičemž nechal Blaise, také ve Weasleyovým převleku, vzadu.

„Nikdy neví, že by mohl být tak zapomnětlivý,“ zamumlal nevěřícně a Harry vybuchl smíchy. „I když je dost pohledný.“

„Charlie?“ ujistil se Harry a druhý chlapec přikývl. „Hodí se k sobě, nemyslíš?“

„Strávili jsme dvě hodiny v tom pitomým obchodě,“ Blaise protočil oči. „A Draca určitě nezajímali jejich výrobky. Proč by si vybral jeho?“

„Charlie byl vždycky posedlý draky, zdá se jedině logické, že on a Draco by se k sobě hodili,“ sdíleli spyklenecké zazubení. „Chceš se s námi navečeřet?“

„Ne, myslím, že ne,“ Blaise opět vstal. „Je dost znepokojivé vědět, že vypadáš jako Weasley. Nevím jak se s tím vyrovnají. Sprcha to smyje, je to tak?“ Harry lehce přikývl a Blaise vypustil uvolněný výdech. „Uvidíme se později, Harry,“ laskavě rozcuchal vlasy druhého chlapce.

„Ano, uvidíme se později, Blaisei,“ opětoval Harry, právě když madame Rosmerta přinesla jejich jídlo a pití.




39. Chybná rozhodnutí


„Ano, To je ono, Harry,“ pochválil ho Rabastan. „Jen se pokus dát své těžiště více dopředu,“ jemně postrčil Harryho bok vpřed.

Malý Nebelvír se mimovolně otřásl, ne, strýčku Vernone, ne, myslel si, že to má pod kontrolou. Rabastan vypadal trochu váhavě, ale když spontánní reakce téměř okamžitě ustala a Harry přikývl na souhlas, umístil Harryho boky tam, kam chtěl, aby byly a pokračovali jejich tréninkem. Bylo nedělní odpoledne, pouhá jedna hodina dokud nezačne večeře ve Velké síni a jediný důvod, proč se rozhodli trénovat byl, že toho nebyli schopni v posledních třech dnech.

Možná, že to bylo tím, odůvodnil si Harry, že se vždy vyhýbal lekcím o nedělích, protože jeho mysl byla obvykle zahloubána jeho týdenními povinnostmi o těchto nocích. To byl také důvod předstírání, že je v bezvědomí, když se Rudolfusova noha náhodně dotkla jeho ramene – nic, kvůli čemu se bát! Neviděl ustarané pohledy obou bratrů, které si vyměnili, pouze cítil neuvěřitelně silnou vlnu zájmu a podezření.

„Neudeřil jsem ho tak tvrdě,“ Rudolfus pečlivě zkoumal jeho rameno. „A běžně nikdo neupadne do bezvědomí z úderu do ramene.“

„Možná to je něco jiného,“ Rabastan kontroloval jeho tep. „Asi se uhodil do hlavy, když spadl. Jeho dýchání je docela rychlé, nemyslíš? Neměli bychom ho přinést k madame Pomfreyové?“

Cosi mokrého se přitisklo na jeho čelo a Rudolfus ho jemně podepíral, aby mu stabilizoval nohy. Nechal svá víčka s chvěním otevřít jak něco mokrého se přesunulo k jeho krku – nelíbilo se mu to, jdi pryč, prosím, ne, strýčku – a rychle se z toho vykroutil a dál od obou mužů.

„Promiňte, nedával jsem pozor,“ omluvil se Harry a pomalu se postavil na nohy. „Jsem v pohodě, přece.“

Nechtěli se přít, protože to bylo beztak zbytečné a pokračovali jejich tréninkem, ačkoli si blíže dávali pozor na černovlasého chlapce, všimli si některých zvláštností ve způsobu jak Harry reagoval na určité situace. Ale neobrátili se na tohle téma, pouze jejich oči setrvávali déle na malém hrdinovi.

Nechali Harryho u dveří do jeho bytu, aby se osprchoval, Rudolfus se opět omluvil za zásah do jeho ramene a Harry potřeboval sekundu, aby si to připomněl. Řekl jim, že to je v pořádku a šel do jeho pokojů, přičemž nechal oba ustarané Lestrangeovi za sebou.

„Něco není v pořádku,“ vyjádřil Rabastan to, co si oba mysleli. „Nemyslíš, že to má, co dělat s jeho… stavem?“

„Je v tomto stavu přes měsíc,“ Rudolfus zamyšleně kroutil hlavou. „A včera byl v pořádku, proč by to mělo tak najednou začít?“

Rabastan bezmocně pokrčil rameny: „Pošleš Blackovu smlouvu našemu právníkovi?“ změnil téma, ukazoval na hromádku papíru, které Harry dal Rudolfusovi u snídaně.

„Harry řekl, že bych mohl použít jeho sovu,“ souhlasil Rudolfus. „Půjdu je poslat, zatímco se budeš sprchovat.“

Ve stejnou dobu byl už Harry pod sprchou, přičemž si nadával. Seber se! Proč tak najednou je neschopný rozlišovat mezi tím, co se teď děje a vzpomínkami na jeho blbého strýce? Nemohlo by se to dít, má své štíty, je v pohodě, má to pod kontrolou. Hormony! Madame Pomfreyová něco takového zmiňovala. Je jen přecitlivělý. To se mohlo přihodit. Jen se musel uklidnit. Dostával bolesti hlavy! Kdyby nevěděl, že jeho štíty jsou nahoře v plné síle, vysvětlil by si tyto nepříjemné záblesky z minulosti a všechny pocity, které přijímal. Harry stál pod sprchou přes půl hodiny, naprosto nehybně, ani si neuvědomoval, když se voda stávala studenější. Jeho rty byly trochu modré, když konečně vyšel zpod proudy vody a oblékl se do ležérních černých kalhot a modré košile, kterou si zapnul až ke krku a jeho normálního školního hábitu.

Tom na něj čekal v obývacím pokoji. Harry cítil, že má trochu obavy – neměl by být s to toto cítit! Vykroutil se, když se Tom pokusil vklouznout paží kolem jeho pasu, neobtěžoval najít nějakou omluvu a místo toho se chopil snědé ruky.

„Cítíš se dobře, Harry?“ zeptal se Tom, všiml si bledosti na Harryho tváři. „Chtěl bys raději, abychom se najedli v našich pokojích?“

„Ne,“ řekl trochu narychlo, doufal, že Tom neviděl jak sebou trhnul, když se za nimi dveře bouchnutím zavřeli a šel rychleji.

Množství pocitů ho zasáhlo, když Tom zatlačením otevřel dvoukřídlé dveře, bylo to ohlušující a krátce zavřel oči a zmateně klopýtl, když ho Tomava ruka táhla dopředu.

„Nevadilo by ti, kdybych si sednul k Dracovi a Blaiseovi?“ nemohl už déle snést Tomovu přítomnost, jeho pocity byly příliš podobné tomu, co cítil jeho strýc; myšlenka na jeho strýce mu způsobila chvění, které běželo dolů po jeho páteři, snad by mu Blaise a Draco mohli pomoci.

„Jistě, pokud to chceš,“ Tomův hlas zněl váhavě i pro jeho vlastní uši, ale to nebylo to, co ho znepokojovalo, Harry se choval zvláštně, mohlo by to být tím, že…? Ne, to muselo být něčím jiným; políbil jeho manžela, ale Harry se vyhnul jako by ho jeho dotek popálil a přešel ke Zmijozelskému stolu.

„Harry…,“ Blaiseův hlas se nejistě vytratil poté, co si sedl na místo vedle něho a naproti Dracovi. „Ty a Temný pán jste se pohádali?“

Harry němě zakroutil hlavou, i když se jeho ruce třásly.

„Stalo se něco jiného?“ zeptala se Pansy z Harryho druhé strany. „Vypadáš tak neproniknutelně.“

Harry sebou cuknul, když položila paži kolem jeho ramena, ale nevzhlédl nebo něco neřekl.

„Přísahám, jestli ti tito hloupí Nebelvíři něco udělali…,“ řekl Vince nevrle a Harry slabě zakňoural: „Ne, prosím,…“

Blaise a Draco si vyměnili šokovaný pohled, než starší chlapec velmi opatrně přesunul svou paži kolem Harryho ramena, zatímco Draco nikterak moc vlídně přesvědčil Pansy, aby si s ním vyměnila místo.

Harry vypustil přiškrcený vzlyk a sevřel košili tmavovlasého Zmijozela: „Neopouštějte mě, prosím, neopouštějte mě.“

Ted vrhl nějaké zamlžující kouzlo a kouzlo pro soukromí kolem nich a Vince s Gregem se pohodlně přesunuli tak, aby oba blokovali výhled učitelům a ostatním kolejím na scénu jak Draco právě tak opatrně objímal Harryho z druhé strany.

„Pověz nám, co se děje, Harry,“ řekl Draco konejšivě, sedal si bokem na své židli.

„Nevím,“ vzlykal zelenooký chlapec. „Nevím, ale cítím toho příliš mnoho a bolí to a mám strach. Zastavte to, prosím, zastavte to. Bolí to.“

„Je to tvou empatií, Harry?“ zeptal se Draco po chvíli. „Možná, že to tvé těhotenství destabilizovalo.“

Harry vydal něco, co snad bylo otřesení, ale nyní se chvěl tak moc, že to bylo těžké říct.

„Dobře,“ řekl Blaise náhle rozhodně a uchopil Harryho mléčně bílé ruce a přitiskl si je ke svým spánkům. „Přečti si mé pocity, Harry, překryjeme pocity těch ostatních, které cítíš.“

„Jsi si jistý?“ zašeptal Harry.

„Ano, pojď sem,“ přikývl Blaise, opatrně si vtáhl Harryho do svého klína a Draco se přesunul tak, že nyní seděl na Harryho židli.

Nebelvír schoval svou hlavou do hrudi staršího chlapce a soustředil se svým způsobem na plynutí bratrské lásky, pomalu se uvolnil pod trvalou nabídkou dobrých pocitů, které přijímal. Takto to bylo v pořádku, cítil se bezpečně, i když by si přál, aby Draco nedýchal na jeho krk, ale to nebyl jeho strýc, Blaise by ho ochránil. Seděl na Blaisově klíně během největší části večeře a teprve se stáhnul, když zvuk drhnutí židlí přerušil jeho soustředění.

„Děkuji,“ plaše se usmál nahoru na Italského chlapce. „Cítím se teď mnohem lépe.“

„Lépe jako, že jsi zpátky v normálu nebo lépe jako, že se to nebude dlouho vracet předtím, než budeš zpátky ve stavu v jakém jsi byl dříve?“ dotazoval se Blaise.

„Myslím, že se to později vrátí,“ Harry nepohodlně polknul. „Ale tvé pocity mi hodně pomohly.“

„Harry, nemůžeš se milovat s Temným pánem, pokud se cítíš takto,“ promluvil blonďák za ním. „Nemůžeš ani přijmout přátelské poplácání po rameni.“

„Nemám na výběr, Draco,“ odpověděl Harry rozhodně, i když samotná myšlenka na to, jak se ho Tom dotýká, způsobila husí kůži, která se objevila na jeho pažích. „Je to ve smlouvě.“

„Jistě, kdybys mu to řekl…,“ navrhl Blaise, ale Harry horlivě zakroutil hlavou: „Nesmí to vědět,“ prosil. „Pokud by to věděl, nenáviděl by mě, věděl by, že jsem zrůda. Prosím, neříkejte mu to, slibte mi, že mu to neřeknete!“

„Harry…,“ Draco nesouhlasil.

„Ne, Draco, prosím, neříkejte mu to,“ Harry se z půlky otočil, málem spadl na podlahu. „Prosím, slibte mi to.“

„Dobře,“ povzdechl si blonďák. „Ale musíš vědět, že si myslím, že to je špatné rozhodnutí a vyhrazuji si právo ti to říct ‘Říkal jsem ti to‘ jednou to bouchne do tvé tváře.“

„Ty taky, Blaisei,“ naléhal Harry. „Slib mi to.“

„Fajn,“ Blaise si také povzdechl a začal pečlivě stírat stopy od slz z Harryho tváře, který opět vklouznul do své vlastní židle.

„Proč tady byla kouzla pro soukromí kolem vašeho stolu?“ požadoval Tom podezíravě, když se krátce nato dostal ke skupince.

„Havraspárští,“ lhal Draco hladce bez mrknutí oka. „Pokusili se nás špehovat. Nechtěli jsme, aby něco zjistili o Harrym.“

„Tak dobře,“ Voldemort se tvářil trochu pochybovačně, ale nechal to plavat, místo toho se otočil na Harryho. „Mohli bychom jít, Harry?“

Harry trhaně vstal, jeho pravá ruka byla sevřena uvnitř kapsy jeho hábitu a jeho pohybům chyběla plynulost a ladnost, které obvykle ovládal. Tom se opravdu bál, spíš jako polekaný Harryho zájmem, který šel chodbami vedle něj, ale držel větší odstup mezi nimi, než obyčejně.

„Podívej, Harry,“ řekl jakmile byli v jejich pokojích, jejich ložnici, Harry stoupal po schodech jako by to byla jediná věc, která by ho mohla zachránit; takový jednoduchý pohyb zachovával jeho příčetnost. „Pokud jsem něco udělal špatně…“

„Ach, ty ne,“ byl to třes v Harryho hlase? „Myslím, že jsem prostě nervózní, však víš…“

Takže jeho lektvar fungoval. Byl si docela jistý, že by Harry nikdy nemohl přiznat své pocity tak snadno. Pomalu se pohnul dopředu a Harry se otočil čelem k němu. Jeho oči vypadaly nějak větší, více dětsky, dokonce více nevinně. Tom lehce pohladil jeho líci a Harry se k ní tiskl, skoro dost, aby ho povzbudil (ne, že by potřeboval nějaké povzbuzení, samozřejmě) a začal pomalu rozepínat Harryho košili. Objevilo se další chvění, i když tentokrát znatelnější. No, bylo docela chladno a švihnutím jeho hůlky se objevil veselý oheň tančící v srdci, než pokračoval. Chvění se stávalo nápadnějším s každým knoflíkem, který rozepnul, až se Harry třásl jako listí v mírném podzimním vánku, jeho zuby byly zaryté v jeho spodním rtu tak, že se rýsovala krev, ale Tom to nemohl vidět, protože se Harry upřeně díval na koberec pod jeho nohama.

„Brzy bude tepleji,“ zašeptal Tom a políbil měkký kousek kůže za Harryho pravým uchem. „Chvíli potrvá, než se teplo rozšíří.“

Vysvlékal Harryho hábit a jeho košili na podlahu, ale něco se zachytilo někde blízko Harryho rukou a chvíli trvalo uvolnit látku, která se usadila na podlahu. Jemně položil své paže kolem štíhlého těla a spustil Harryho na postel zakrytou hedvábím.

Harry vypustil hluboký výdech, který zněl téměř jako vzlyk, ale neudělal žádnou další reakci, jen strnule ležel v obrovské posteli s nebesy. Červenooký muž pozoroval, zatímco se sám vysvlékal, jak se Harryho hruď usilovně zvedá, aby dopravila stejné množství vzduchu do jeho plic.

Vypadal nervózně, zranitelněji, než kdy předtím, ale přesto velmi svůdně. A Harry by ho tentokrát zastavil, kdyby ho neúmyslně zraňoval, ujišťoval se, když stáhl své kalhoty a trenýrky z jeho dlouhých nohou a vlezl na postel vedle Harryho. Malý chlapec zakňoural, když odepnul jeho pásek a zbavil ho posledního oblečení, které oddělovalo jeho kůži, ale on neprotestoval, jenom se začal opět třást.

„Jestli chceš, abych kdykoli přestal, řekni mi to a já přestanu, maličký,“ slíbil svému křehkému manželovi, než ho tentokrát políbil na rty.

Trochu ho překvapilo, že se žádné paže neobjevily, aby se v této době ovinuly kolem jeho krku, a že nedostal žádnou odpověď na jeho péči, ale pak Harry potlačeně zavrněl a nemohl si pomoci, ale usmíval se předtím, než začal líbat, štípat a lízat bledé hrdlo a malou hruď a jeho ploché břicho. Jeho ruka byla zapletená do havraních kadeří, zatímco Harry stále ležel na zádech s rukama sevřenýma do černých pokrývek a zavřenýma očima, jen málo přiškrcených zvuků uniklo jeho ústy jednou za čas.

Tom se vítězně usmál, Harry by teď mohl být nejistý, že musel čelit jeho obavám a pocitům, ale dlouhodobě to bylo mnohem lepší pro Harryho a dítě.

Jeho malá snová realita přišla drtivě do jeho hlavy s hnusným hlasitým bouchnutím v okamžiku, kdy chtěl líbat, štípat a olizovat Harryho stehno, které přišlo nebezpečně blízko Harryho řitního otvoru.

Harry se prudce otřásl předtím, než vykopnul, přičemž zasáhnul Tomovu bradu a pak se drápal pryč, hlasitě vzlykal: „Ne, já to nechci, jdi pryč, bolí to, ne, přestaň, ne, prosím, ne,…“

„Harry, co je špatně…?“ zeptal se ustaraně, stále si držel svou bradu, ale natáhnul druhou ruku, aby pohladil Harryho.

„Ne, prosím, budu hodný, omlouvám se,“ šeptal Harry, stočil se ještě víc do sebe. „Ne, bolí to, prosím, znovu už ne,…“

„Ššš, neublížím ti, to je v pořádku,“ opět se snažil, ale tentokrát se Harry škrábal pryč z postele a přelezl ke dveřím: „Ne, to není pravda, jdi pryč. Nenávidím tě, nech mě být…,“ tápal po dveřní klice, konečně ji otočil a otevřel a spadnul dolů ze schodů.

„Harry, jsi zraněný?“ Tom křičel poplašeně, ale poté, co se nakonec dostal na nohy a urychleně ke dveřím, díval se dolů pod schody, Harry nebyl nikde vidět a hledání v koupelně, obývacím pokoji a kuchyňce přineslo to, že Harry tady není.

***

Severus, na své straně, měl doposud vzdáleně příjemný večer, seděl ve svých osobních komnatách, v jeho oblíbeném křesle blízko krbu s dost poutavou knihou, která byla o použití mudlovského léku ve vaření lektvaru a chovající sklenkou se znamenitou skotskou whiskey, o kterou se vsadil s McGonagallovou o to, čí kolej vyhraje kolejní pohár v předcházejícím školním roce. Již měl skončené opravy slabě smyslných esejí domácích úkolů a žádný učitel, včetně jeho, nepovažoval za nutné, aby ho zatěžovali přítomností nějakého potrestaného studenta, aby plnil nějaký úkol. Harryho dávka lektvarů byla dokončena, Vlkodlačí lektvar a dva další jeho pokusy se tiše slabě vařily v jeho laboratoři a Brumbálova přeměna zanikla, což znamenalo, že ho McGonagallová přestala obtěžovat kvůli dělání něčeho, aby se pomohlo tomu starému bláznu.

Nicméně jeho poklidný večer byl narušen (poněkud hrubě, pokud to chcete vědět) zběsilým klepáním na jeho osobní dveře, což znamená, že počet potencionálních hostů se snížil na počet z více méně přátel, kterým by byl nakloněn nebo zavázán nabídnout nějaký druh pomoci, pokud by osoba na druhé straně dveří chtěla něco takového, což znamenalo, že nepřipadalo v úvahu, aby to jen ignoroval nebo snad provedl na sebe ohlušující kouzlo. Přesto, to nemuselo nutně znamenat, že by pospíchal otevřít dveře.

V tichém vzdoru si pečlivě označil stránku jeho knihy, také nějakou dobu trvalo si vzpomenout, že to je stránka číslo 487 právě na začátku druhého odstavce, pak opatrně umístil sklenku skotské whiskey na stůl, ale ne před malým usrknutím, hnědé tekutiny, kterou nechal uklidněně stékat do hrdla, a pak po přílišném protažení, nakonec šel otevřít dveře.

„Co je špatně s tímto lektvarem?“ požadoval Temný pán a zatlačil Severuse a lahvičku vtisknul do rukou Mistra lektvarů. „Řekni mi, co jsem udělal špatně!“

Severus si jemně čichnul k téměř prázdné lahvičce a trochu s ní houpal, aby otestoval konzistenci: „Lektvar, který ovlivní něčí mysl?“ zeptal se nevěřícně, ještě jednou si přičichnul pro správné posouzení. „Komu jste ho dal?“

„Je to lektvar, který měl přimět Harryho, aby se vzdal svých štítů,“ Voldemort neklidně chodil pokojem. „Co je s tím špatně?“

„No, je to špatné, protože jsem si jistý, že Harry k tomu nedal svůj souhlas, je to špatné, protože by Harry neměl brát žádné lektvary kromě těch, co pro něj dělám, je to špatné, protože Harry má právo na soukromí, je to špatné…,“ Severus byl napůl jízlivý a napůl obviňující.

„Co je špatně s tím lektvarem?“ zdůraznil Tom a zlobně se díval na Severuse. „Nepřišel jsem sem proto, že jsem chtěl, abys jednal podle svého nutkání jako zastánce morálních norem a já si ověřil ten pitomý lektvar, aby nemohlo mít vliv na těhotenství.“

„Recept,“ řekl Severus chladně a vztáhnul svou ruku. „A jaká byla na to Harryho reakce?“

Voldemort předal knihu, než klesnul na pohovku a schoval svou hlavu do rukou: „Myslel jsem, že je vše v pořádku, ale pak on… Myslím, že zpanikařil, drápal se ode mě pryč a řekl mi, když se otočil zpátky, že to bolí, že… že mě nenávidí.“

„Udělal jste ten lektvar přesně takto?“ Severus klidně objasnil, ačkoli mu krev tuhla při tomto popisu; Voldemort rychle přikývl. „Co jste dělali, když Harry takhle zpanikařil?“

„Chtěli jsme se milovat,“ řekl Voldemort, aniž by vzhlédnul, ale bez zaváhání.

„Zdá se, že jste byl jediný, kdo se chtěl milovat,“ řekl Severus krutě. „Lektvar fungoval, takže to mělo předpokládaný účinek.“

„Ale pak, proč se tak bál, proč přede mnou utekl?“ zeptal se Tom, snažil se tomu porozumět a ignoroval bolestivé píchnutí ze Severusových slov.

„Protože,“ Severus se zastavil, aby si setřídil svou myšlenku, protože jste ho chtěl znásilnit, protože si myslel, že jste jeho strýc, proto. „On je empat, má své štíty nahoře z nějakého důvodu. Turner nám řekl, že by se mohl zbláznit bez svých štítů. No, gratuluji, svaté Mungo bude poctěno, když se jim konečně do jejich rukou dostane chlapec-který-přežil!“

„Ale Turner také řekl, že není dobré, jestli drží všechno potlačené, Severusi,“ řekl Tom skoro zoufale. „Snažil jsem se mu pomoci. Nechtěl jsem mu už ublížit…“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Severus podezřívavě.

„Ubližuji mu, když se milujeme,“ přiznal Tom. „Nemám to v úmyslu, ale potrhám ho. Připravuji ho tak moc jak můžu s tou tvou věcí, ale nepomáhá to. Myslel jsem, že pokud použiji tento lektvar, že by mi řekl, když ho zraňuji. Nevěděl jsem, že mě tak moc nenávidí.“

„Turner řekl, že není dobré pro Harryho, aby držel své pocity uvnitř,“ řekl Severus více přátelsky. „Ale ten lektvar ne jen, že donutil tyto štíty klesnout, ale všechny štíty, které Harry má a z této reakce věřím, že měl hodně štítů. A věřím, že je potřebuje, Můj pane. Zatraceně, máte vůbec nějakou představu, čím Harry musel projít? Dejte dvě a dvě dohromady, to není tak těžké!

„O čem to mluvíš,“ zeptal se Tom podezíravě. „Ty něco víš?“

„No, samozřejmě,“ ušklíbal se tmavooký kouzelník. „Ale nemůžete si stejně spočítat, že to je špatný nápad takto zradit Harryho, nevěřím, že máte nějaké právo to vědět. Možná byste měl konečně otevřít vaše oči, abyste viděl, co je přímo před nimi.“

„Musíme ho nejprve najít,“ uvedl Tom, ale to neznělo tak přesvědčivě jak by se mu líbilo. „Nelíbí se mi myšlenka na něj, jak běhá nahý hradem.“

„Nemyslím, že by právě teď ocenil vaši přítomnost,“ odmítl Mistr lektvarů. „Lektvaru bude trvat osmnáct hodin než zcela vyprchá z jeho systému. Pokud budeme mít štěstí, šel k jednomu z jeho přátel, ale řekl bych, že šance jsou slabé. Jestli se neukáže na snídani, můžeme začít s hledáním. Kdy jste mu podal ten lektvar?“

„Dnes ráno u snídaně jsem ho dal do jeho kávy,“ Tom pomalu vstal jako kdyby ho váha tlačila dolů. „Uvidím tě zítra, Severusi, děkuji za tvou pomoc a pokud by si viděl Harryho… postarej se o něj.“

„Ano, postarám, Můj pane,“ Severus sklonil hlavu, když držel otevřené dveře. „A, Můj pane, vážně si nemyslím, že vás Harry nenávidí… alespoň dokud jste nevytáhnul tento kousek.“

„Dobrou noc, Severusi,“ rychle vyšel a stíny zatemnily jeho tvář v otázce sekund.

„Dokonce si nemyslím, že vás nenávidí i teď,“ šeptal Severus ke vzdalující postavě, přesto příliš slabě, jako kdyby byla šance, že by jeho slova mohl slyšet. „Na to vás moc miluje.“




40. Neživý


Nálada ve Velké síni následující ráno byla bouřlivá jako vždy, kromě Zmijozelského stolu, což se dalo čekat a učitelského stolu, kde napětí bylo téměř hmatatelné. Ředitel Albus Brumbál seděl vesele uprostřed stolu, šťastně tlachal s profesorkou McGonagallovou a ne velmi úspěšně s profesorem Raddlem, který upřeně hleděl na obrovské dvoukřídlé dveře, což zapříčinilo, že několik samozvaných Havraspárských špehů (byly to většinou nižší ročníky, protože vyšší ročníky napínaly svou šedou mozkovou kůru, aby zařadily toto zvláštní chování) také zíralo na dveře, jako kdyby bylo zrovna světové mistrovství ve Famfrpálu, Anglie byla ve finále a hra byla přenesena na dvoukřídlé dveře.

„A kde je tvůj drahý manžel, Tome?“ dotazoval se Brumbál s důvtipným (a hnusným) jiskřením v jeho očích. „Nevidím žádný důvod, proč by zmeškal snídani, koneckonců, snídaně je nejdůležitější jídlo, zejména pro dospívající kouzelníky. Doufám, že jste neměli… jak tomu říkáš… manželskou hádku?“

Tomovy rty se stáhly až do krve, která z nich odkapávala a téměř vypadaly bíle, a když otočil své červené oči, jež se zdály výraznější než obvykle, tak mu to dávalo zcela děsivý výraz. Přesto neodpověděl, ne přímo, zato vypustil příval barvitých kleteb v Hadí řeči, které, kdyby byl s to rozumět, by šokovalo i bělovousého kouzelníka a pak se otočil k zamračenému zírání na dveře, které se konečně otevřely, aby vpustily zelenookého chlapce. Tom byl u něj v otázce sekund, i když se ho neodvážil dotknout. Harry byl oblečený do tmavých džínů a zelené košile, která zcela kryla jeho paže, jedno rameno se zdálo být rozbité, podle způsobu, jakým se naklánělo na stranu, a měl pár škrábanců na tváři, ale jinak vypadal přibližně v pořádku.

/Harry, maličký?/ ptal se Voldemort váhavě. /Jsi v pořádku? Dokážu pochopit, pokud se mnou vůbec nikdy znova nepromluvíš, jakmile se dovíš, co jsem udělal, ale… Prostě ti to řeknu, dobře? Jestli mě chceš třeba praštit nebo mě proklít… Dal jsem ti včera do tvé kávy lektvar, který způsobil, že tvé štíty padly. Já… omlouvám se, Harry, opravdu je mi to líto. Nemyslel jsem. Ne tak docela. Možná, pokud zvažuješ mi odpustit, můžeš vzít do úvahy, že jsem ti chtěl pomoci, nechtěl jsem ti ublížit… Ale kdybys mi neodpustil… Není to v pořádku, ale je to tvé právo a pokusím se držet stranou a nechám tě žít tvůj život. Já… Mohl bys prosím něco říct? Cokoliv?/

„Bylo to tvé právo. Bylo to tvé rozhodnutí,“ řekl Harry nakonec a jeho hlas způsobil mrazení běžící dolů po zádech u těch, kteří ho slyšeli.

Ne proto, že to řekl velmi hrozivě nebo velmi chladně, ale proto, že byl tak absolutně lhostejný, absolutně klidný a absolutně bez života.

Tom stál, jako by ho někdo udeřil a Harry prošel kolem něj k Nebelvírskému stolu. Jeho oči byly přímo soustředěny, jeho kroky byly promyšlené a stejné, jeho postoj byl rovný a nepřirozený. Posadil se do nejbližší židle (mezi Colina a Dennise Creeveyovi) a začal uváženě nabírat ovesnou kaši na svůj talíř, dokud nebyl plný a pak ji začal jíst, žvýkal dvakrát po každé lžíci, než spolknul.

„Harry?“ Neville se přesunul dolů stolem a nyní seděl naproti Colinu Creeveyovi. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Harry stejným hlasem, než žvýkal další plnou lžící ovesné kaše.

„Ty nesnášíš ovesnou kaši, Harry,“ řekl Neville opatrně a zastavil pohyb Harryho ruky. „Co se ti stalo?“

Menší chlapec konečně vzhlédnul – se zelenýma očima bez života, čímž Neville mírně couvnul zpátky, než se dostal zpátky pod kontrolu: „Musím se nasnídat“, vyslovil Harry a uvolnil svou ruku a metodicky si nabíral jídlo do svých úst.

„Kde jsi byl?“ Draco a Blaise zaplašili oba druháky, přičemž si sedli na jejich místa a Draco položil otázku. „Severus a Temný pán se o tebe opravdu báli. Sev mě probudil uprostřed noci.“

„V Zapovězeném lese,“ odpověděl Harry prázdně, který právě dosnídal, vstal a vyšel z Velké síně.

„Co se stalo s Harrym?“ zeptal se Neville obou Zmijozelů.

„Nevím,“ zamumlal Draco a také vstal, aby následoval černovlasého empata.

„Řekni mi, co víš,“ požadoval Neville a uchopil blonďákovo rameno. „Také jsem Harryho přítel, řekni mi, co víš!“

„Mé pokoje, hned,“ nařídil chraptivý hlas za nimi, a když se tři chlapci otočili, našli Temného pána, Severuse, Rabastana a Rudolfuse, kteří se na ně dívali; první na ně znepokojivě ukázal, aby ho následovali a kráčeli ze síně.

Když se nakonec všichni shromáždili v obývacím pokoji a našli svá místa, Tom se přiznal k tomu, co udělal a všichni na něj šokovaně a zlostně zírali.

„Dobře, kdy ten pitomý lektvar z něj vyprchá?“ zasyčel Neville a Severus se krátce divil, jestli ho Harry učil, dívat se tak naštvaně, než odpověděl: „Už vyprchal, ale zdá se, že to má nějaké pozdější účinky, což jsme přece jen neočekávali.“

„Chová se opačně, než se choval včera,“ řekl Draco a zavrtával své stříbrné oči do Temného pána, aby to zdůraznil. „Nemohl dokonce vystát objetí, aniž by nebyl smrtelně vylekaný. Hádám, že to uniklo vaši pozornosti, Voldemorte, he?“

„Já. Jsem. Se. Mu. Snažil. Pomoci,“ vymáčkl se Tom. „Nevěděl jsem, že bude reagovat tak silně.“

„No, možná, pak by bylo lepší, kdybyste strávil svůj čas poznáváním Harryho a netrávil ho,“ zasyčel Draco zpátky.

„Kvůli vám oběma plakal jen před dvěma dny,“ odsekl Voldemort. „Myslel si, že byste ho nenáviděli, a že to byla jeho vina. Pak jsem vám pomohl – Myslím, že můžu to stejné teď požadovat od vás.“

„To bylo jiné,“ řekl Blaise obranně. „Chtěli jsme, aby byl jednou upřímnější, abychom mu mohli lépe pomoci.“

„To je to, co jsem chtěl,“ povzdechl si Voldemort. „Podívejte, můžeme se teď pokusit mu pomoci? Můžete mě nenávidět a vše, co chcete, ale Harry je důležitější, než tohle, ne?“

„A jak mu můžeme pomoci?“ zeptal se Neville spíše jako obvykle sobě. „Co jsou přesně ty pozdější účinky?“

„To je to, co chceme zjistit, Longbottome,“ ušklíbal se Severus. „Co bylo dnes u Harryho jiné?“

„Byl klidný,“ nabídl Draco. „Ale ne pozitivní druh klidu, spíše jakoby lhostejný, jakoby nemohl být obtěžovaný, se o to starat.“

„Jeho ruka byla studená jako led,“ pokračoval Neville. „Nikdy nejí ovesnou kaši, on ji nesnáší. A jeho oči byly… prázdné. Harry nikdy nesedí s Creeveyovými bratry.“

„Jedl příliš rychle,“ všiml si Blaise. „Normálně mu to trvá málem celou hodinu a ani nesní půlku toho, co snědl dnes. Nepřišel nás pozdravit. Zněl, jako by to měl nacvičené. Nezdálo se, že nás vidí, jen jaksi zíral skrz nás.“

„Vypadal jako robot,“ vyslovil myšlenku Voldemort nahlas. „Jako mudlovský stroj,“ dodal ve prospěch druhých. „On se podvoloval. Mluvil pouze, když byl osloven. Chodil rovně a trhaněji.“

Dlouho bylo ticho, ve kterém byla slyšet sprcha.

Tom vstal a zaklepal na zárubeň dveří: „Harry?“

„Dveře jsou otevřené,“ ozval se tlumený hlas přes dubové dveře a Tom se rychle otočil zpátky: „Nikdy nenechává dveře otevřeny, nikdy by mi nedovolil, abych šel do koupelny, zatímco je v ní, dokonce, i když si pouze čistí zuby, tím méně, když se sprchuje.“

„Možná…,“ Severus se ztrácel, nejistý jak moc svá slova uchopit. „Možná a pouze hádám a upřímně doufám, že se mýlím, ale možná, že nápor tolika pocitů najednou úplně zničil tu část z něho tak, že už necítí nic.“

Neville vydal vystrašený pískot, Rudolfus a Rabastan se uchopili vzájemně za ruce, Dracovy nehty se zaryly do jeho dlaní, Blaise zbledl jako list papíru a Tom si položil své paže kolem hlavy a mírně se houpal dozadu a dopředu.

„Existuje nějaká alternativa, Severusi?“ Voldemort téměř prosil. „Nějaký lék, docela cokoli.“

„Simon,“ odpověděl Neville nečekaně. „Půjdu Simonovi poslat sovu a zeptám se ho, co si o tom myslí. On zná Harryho nejlépe, je empat, bude vědět, co dělat,“ snažil se přesvědčovat sám sebe, stejně jako ostatní kouzelníky a pak běžel do sovince.

„Možná, že je to jako na mém večírku,“ mumlal Blaise k Dracovi. „Na jednu nebo dvě minuty vypadal skoro stejně, jako to udělal dnes ráno.“

Právě se otevřely dveře koupelny, které odhalily Harryho s mokrými vlasy a jen s ručníkem kolem jeho pasu. Nezdálo se, že mu nějak vadí společnost a bez spěchu přešel pokoj. Stoupal po schodech a ani si nezajistil ručník, který jen volně držel jednou rukou.

„Harry?“ zavolal Tom a vstal, Harry se otočil a díval se jeho přibližným směrem. „Zajímá mě, pokud bys chtěl, abych dal do pořádku tvé rameno?“

Harry pomalu začal sestupovat schody a bez zaváhání se přesunul, aby se postavil před Temného pána.

„Myslel jsem poté, co se oblékneš,“ zašeptal Tom a Harry se opět otočil, aby se šel obléknout, ale Tom ho uchopil tentokrát za rameno. „Ne, protože jsi teď tady, tak ho dám do pořádku,“ jakmile rameno bylo uzdraveno, Tom ho neochotně pustil. „Nevadilo by ti, kdybych tě políbil?“

„Ne,“ Harry stál nehybně, když opatrně ovinul své paže kolem pružného těla a zachytil měkké rty.

Bez rukou, které by sáhly nahoru, aby ho objaly, bez úst, které by se neochotně otevřely, bez malých zvuků, které mu říkal a hladil ho uznale na jeho zádech. Prostě nic.

„Jsi na mě naštvaný, Harry?“

„Ne.“

„Mám ti ublížit?“

„Je to tvé právo.“

„Měl bys jít a obléknout se,“ vymáčkl se; dýchání bylo těžké a cítil se, jako by ho někdo praštil do žaludku.

Harry se otočil a tentokrát vystoupal všechny schody a zmizel v jejich ložnici. Tomovi chyběl zvuk zavírání dveří.

/Sladký Merline, co jsem to udělal?/ řekl si Voldemort pro sebe, než se otočil k ostatním kouzelníkům v pokoji. „Měli byste jít na vyučování. Pochybuji, že existuje něco, co můžeme udělat bez empata nebo Harryho, který by nám dal nějaké znamení, co je špatně.“

Přikývli a vstali. Draco váhal, než následoval ostatní. Tom pomalu začal stoupat po schodech. Dveře byly skutečně otevřeny a Harry byl uprostřed převlékání do nové košile. Byla to jedna z jeho starších, příliš velká a neurčité barvy. Harry vklouzl do bot a následoval hábit.

„Chceš, abych ti našel tvé věci?“ zeptal se jemně, Harry nevypadal, že by si všimnul, že je dokonce tady. „Jak se cítíš, Harry?“

„Cítím se dobře,“ řekl Harry klidně.

„Podívej, o té včerejší noci,“ Tom se snažil opět vysvětlovat, ale Harryho další činnost ho přerušila.

„Ty jsi to nedokončil,“ Harry se začal svlékat; systematicky.

Nejprve své boty, pak hábit, pak košili, pak džíny, pak ponožky a nakonec trenýrky. Otočil se, přesunul se k posteli a položil se na břicho, zadek zvedl z postele a obrátil na něj, aby ho viděl. Jeho nohy byly roztažené, připravený na to, být ošukaný.

„Harry, já… Co to děláš?“ zeptal se, vyděšen a také si sedl na postel, ale tak daleko od Harryho, jak jen bylo možné.

„Plním smlouvu,“ odpověděl Harry. „Pokud mě neošukáš, smlouva bude považována za neplatnou.“

„Ale, Harry, tohle nemusíš dělat,“ Tom téměř prosil. „Ublížil jsem ti a je mi to líto, ale prosím, takto to nebude,“ Harry neodpověděl, jen tam ležel, čekaje na to, aby si ho vzal. „Nemusíš to dělat.“

„Pokud mě neošukáš, smlouva bude považována za neplatnou,“ opakoval Harry po chvíli. „Pak bude opět válka.“

„Slibuji, že žádná válka opět nezačne, Harry,“ cítil, jak jeho hrdlo znělo přiškrceně. „Nemusíš to dělat.“

„Pokud mě neošukáš, smlouva…,“ řekl opět Harry.

„Já to vím, Harry, ale vážně chceš, abych tě ošukal?“

„Chci, aby byla ta smlouva,“ řekl Harry klidně. „Pokud mě neošukáš, začneš opět válku.“

„Nezačnu, Harry, prosím, znova se obleč,“ Harry se nehnul, nevzhlédnul a ani nic neřekl.

Když se ho Tom dotknul, nedostal také žádnou reakci a Temný pán se nenáviděl za to, co udělal dál, ale nemohl by se postavit myšlence, že by tady Harry ležel celý den a opakoval tuto jednu větu donekonečna. Bylo to poprvé, co se milovali, kdy potřeboval těsnost Harryho těla, aby se udělal, protože Harry neudělal žádný pohyb, žádný zvuk, nic. A když vystříkl své sperma do Harryho a vytáhl se, Harry vstal a opět se oblékal. Systematicky.

Spíše cítil víc než viděl, že skončil a sešel dolů, aby si nejspíše zabalil své věci a odešel na vyučování. Bylo to téměř směšné, že vraždil, mučil, lhal, zrazoval, ale nikdy se necítil víc jako zločinec, než jako v tomto jediném okamžiku. Harry opustil pokoj, aniž by se ohlédnul. To udělal z Harryho – jeho krásného, vtipného a laskavého Harryho – prostitutku, děvku. Znásilnil ho, zlomil ho a zničil ho.

Když si byl jistý, že Harry opustil pokoje, vstal také, navlékl si zpátky šaty a šel do své první hodiny, přišel téměř o půl hodiny později, ale nemohl se přimět, aby se o to zajímal. Nechal Zmijozelské druháky číst jejich knihy – nebyl si ani jistý, co četli a byl příliš zamyšlený, aby jim dal nějaký domácí úkol.

Ve své volné hodině si dal dlouhou opařující, horkou sprchu a vyměnil povlečení, a to staré spálil. Po tomto se cítil mnohem lépe. Harry ještě nebyl úplně ztracen, byl tu stále ten empat a možná, že Harry byl právě teď jen v šoku. Popření bylo blaho.

Harryho třída byla další a vzal si nějaký čas pro přípravu obrázků, které by jim ukázal, srovnával je v přesném pořadí a ještě jednou si prošel svůj učební plán. Tentokrát byla hodina čistě teoretická a možná to tak bylo dobře. Dějiny upírů.

Harryho chování se nezměnilo. Když studenti vcházeli, byl doprovázen Blaisem a Dracem, nevypadal, že si toho všímal, usedl na své obvyklé místo a začal si vybalovat své věci. Systematicky. Nejprve knihu, pak svůj domácí úkol, který položil paralelně k ní, pak nějaký pergamen, paralelně k domácímu úkolu, pak svou hůlku, paralelně k pergamenu, pak svůj kalamář, do pravého horního rohu a nakonec brko, paralelně ke zbývajícímu pergamenu. Draco a Blaise sledovali jeho systém stejně jako on, ale nic neříkali. Harry se díval vpřed na tabuli, jeho ruce byly složené v klíně, záda rovná a nohy stavěné do pravého úhlu.

Tom vyzval k pozornosti, Harryho linie pohledu se nezměnila. Sesbíral papíry s domácím úkolem a Harry nabídl svůj pravou rukou, aniž by vzhlédl. Začal svoji přednášku a každý si dělal poznámky (i když musel napomenout Weasleyho), Harry si je také dělal a na vše odpovídal jako Grangerová.

Neodvážil se zdržet Harryho po konci vyučování. Harry si systematicky sbalil své věci. Draco a Blaise čekali na mladšího chlapce, který nevypadal, že si toho všímal.

Během večeře Harry seděl opět s Nebelvírskými. Naplňoval si svůj talíř nejbližšími věcmi, které se sestávaly s bramborové kaše a němě si ji nabíral do svých úst. Neville se snažil konverzovat, ale Harry pouze vždy dal jednoslabičnou odpověď, pokud vůbec. Vstal uprostřed Nevillovy věty a beze spěchu, ale bez zdráhání prošel dvoukřídlými dveřmi.

Když Tom později přišel do jejich pokojů, Harry seděl za jeho pracovním stolem a dělal si domácí úkol. Harry si nikdy nedělal domácí úkol za jeho pracovním stolem – sedával složený v jednom jeho z beanbagů nebo houpacím křesle, ležel na podlaze, dělával ho za stolem, zatímco jedl, ale nikdy ho nedělal za jeho pracovním stolem a zvláště ne jakoby spolknul koště.

Opět byly jeho věci systematicky uspořádané. Nevzhlédl, když Tom vstoupil, nedal najevo žádnou reakci, když slyšel klapnutí po zavření dveří. Pokračoval na svém úkolu, když Tom jemně uchopil jeho ramena a začal okusovat jeho krk, nebo když zachytil poddajné rty. Opatrně ho zvedl ze židle, vzal brk z jeho prstů a hodil ho na stůl.

„Je čas jít do postele, maličký,“ šeptal do Harryho ucha. „Jdi, převlékni se a vyčisti si zuby.“

Harry to tak udělal bez stížnosti. Ležel na zádech s pažemi podél svých boků a Lamiho se ani nedotknul.