Nezáměrně tvůj - kapitoly 41 - 45

*****

41. Miluješ mě?


Tak to šlo po následující čtyři dny. Harry se nesmál, neplakal, nedal navenek žádnou reakci o tom, co se kolem něj dělo, uchovával si jakýkoliv smysl, nic nenamítal, nemluvil, dokud nebyl tázán, dělal vše systematicky.

Nikdo nemohl vůbec nic dělat. Neville jednou hodil misku ovesné kaše na Harryho, ale Harry prostě pokračoval v jezení, nedbal ani v nejmenším na to, že jeho toust byl pokrytý kašovitou hmotou. Tom se k němu připojoval pod sprchou, běhal svýma rukama přes každou část jeho těla, Harry neucuknul, nevylekal se a nekřičel na něj, prostě to toleroval, aniž by ukázal emoce. Blaise a Draco se ho pokusili přimět hrát Famfrpál, ale Harry se jen vznášel pár centimetrů na zemí. Vince ječel do jeho ucha. Rudolfus a Rabastan ho napadli na chodbě. Lenka ho tlačila ven, když pršelo. A Severus mu řekl několik poměrně pozitivních historek o jeho rodičích, ale vůbec se z něj z něj nedostala žádná reakce.

V pátek u večeře došlo k incidentu jiné povahy, ačkoli vyvolalo stejnou reakci. Harry opět seděl u Nebelvírského stolu s Lenkou a Nevillem, který se ho pokoušel přinutit jíst něco jiného jako alespoň fazole. Havraspárští a Zmijozelští byli překvapivě utišení a Sophia Sweetinová potichu konverzovala s primusem, Cianem Garraghem, který jí ukazoval tam, kde seděli Draco a Blaise s temnými pohledy zaměřenými na Harryho. Rychle přikývla a šla směrem k nim.

„Co se stalo s Harrym Potterem?“ zeptala se s jejím nejlepším učitelským hlasem a okamžité ticho usadilo ostatní studenty.

„Vyhledej si to v knize, Sweetinová,“ zasyčel Draco popudlivě. „Mám lepší věci na práci, než se s tebou bavit.“

„Například zírání na Harryho?“ opáčila. „Nezdá se, že by mu to moc pomohlo, že?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ vrčel Draco. „Nepozoruji, že máš lepší představu.“

„To je proto, že mi nechceš říct, co se děje, Malfoyi,“ zdůvodňovala. „Není to jako, že to můžeš udržet tajné mmohem déle, když zůstává takto. A věřím, že to tak oba nechceme.“

„Fajn,“ Draco vstal. „Podívej se na něj. On je mrtvý, Sweetinová. To je to, co se s ním děje, on je zasraná Zombie!“ poslední slovo křičel; nakonec praskl a vyřítil se z místnosti.

Blaise ho následoval, ale ještě jednou se otočil na vysokou dívku: „Sweetinová, vyhledej něco, co můžeš najít o mentálních štítech, kdybys chtěla vědět, co se děje s Harrym, ale pochybuji, že něco najdeš, nepřemýšleli jsme o tom dřív…,“ pak šel za jeho nejlepším kamarádem, ne dříve, než vrhl poslední zoufalý pohled na černovlasého Nebelvíra.

Po celou jednu minutu byla síň naprosto tichá a většinou všichni přestali jíst – kromě Harryho, samozřejmě, který pokračoval nabíraním fazolí do jeho úst, žvýkl dvakrát, než spolknul, neuvědomoval si oči, které na něm spočívali.

Najednou se dveře prásknutím otevřeli s takovou silou, že více než deset svíček zhaslo a objevila se vysoká, hubená, černovlasá žena s pološílenýma očima a černými očními stíny. Bývala velmi krásná, ale léta ustavičného fanatismu zničilo dokonce poslední stopy z toho. Křičela. Ne ztrápeně, ale zuřivě a trocha sliny stékala po její bradě.

„Ty,“ zdálo se, že z ní unikají urážky, když ukazovala na Harryho, který dojedl poslední lžíci fazolí. „Za to zaplatíš.“

Harry nereagoval, ani, když se řítila k němu, ale položil dolů svou lžíci paralelně s jeho talířem na vršek ubrousku a vstal, nehledě na Nevillovi pokusy ho zastavit.

„Bellatrix,“ Rudolfus sestoupil několik schodů a blokoval jí cestu. „Nemáš žádnou povinnost být tady, kdyby to Temný pán věděl…“

„Poděkoval by mi,“ křičela na něj a mrštila jím dozadu tak, že přistál na vršku Mrzimorského stolu. „Poděkoval by mi za to, že jsem ho osvobodila od té malé kokety. Poděkuje mi víc než kdokoli jiný…“

„Naposledy jsi ublížila mému bratrovi, ty stará čarodějnice,“ Rabastan vytáhl svou hůlku, ale jako kdyby to předpokládala, co by udělal, omráčila ho a strnule padl na podlahu.

„Celá vaše rodina je retardovaná,“ ušklíbala se. „Malinkatý Basti teď pláče, protože zlá žena ublížila jeho bratrovi? Tím se budu zabývat později, nikdo mě nezavrhne!“

Vrhla Crucio na jeho zemdlelé tělo a jeho ochablé končetiny sebou škubali, než se otočila k Harrymu, který záměrně kráčel kolem ní. Její ruka se sevřela kolem jeho ramene, její lezoucí nehty se zavrtávali do jeho hábitu, než ho udeřila hřbetem ruky, čímž Harry spadnul na podlahu. Neudělal žádný pohyb, aby zastavil svůj pád jeho rukama.

„Vidíš, teď jsi tam, kam patříš ve špíně u mých nohou,“ zasyčela a kopala malého chlapce, než na něj vrhala jednu kletbu za kletbou. „Naučím tě, neplést se s tvými nadřízenými.“

Harry začal krvácet, ale žádný zvuk neunikl z jeho hrdla, žádný pohyb neprozradil, že je ještě živý, neudělal nic, aby se ochránil, i když Neville, který byl nejblíže k nim a zíral s rozšířenýma očima na ženu, která tolik způsobila zla jeho rodině, myslel, že spatřil na chvilku zablikat štít, který se usadil nad jeho břichem.

Všechno se dělo tak rychle, že ani studenti, ani přítomní učitelé ještě nepřekonali jejich šok, aby pomohli Harrymu, ale někteří z nižších ročníků začali plakat nebo křičet, což by mohlo být slyšeno daleko.

Lucius, Severus a Tom spěchali do Velké síně. Pozdější dva čekali na příchod prvního v Severusově kanceláři, protože z nějakého důvodu Brumbál považoval za příliš velké bezpečnostní riziko, aby připojil Tomův a Harryho pokoj k Letaxové síti.

Oba černovlasí muži měli malou naději, že by Lucius měl řešení jejich Harryho problému, ale teď už byli tak zoufalí, že byli ochotni vyzkoušet cokoli. No, ne ještě cokoli, Tom připustil. Lucius byl jeho poslední možností, než by kontaktoval Harryho kmotra nebo by buď přivedl Harryho k empatovi nebo naopak. To byli obě možnosti, které by nejspíše zahrnovalo hodně křičení a jemu přebolení hlavy a i když byl ochoten jít tak daleko pro Harryho, byl příliš Zmijozel, aby tak udělal předtím, než eliminuje všechny ostatní možnosti. A poslední z těchto možností se stal Lucius.

Jak již bylo zmíněno dříve, pospíchali ke zdroji hluku, Tom v čele, který když spatřil jednoho ze Smrtijedů, zcela ztratil svůj temperament.

Je nepsané pravidlo, že nikdy Temný pán neztrací svůj temperament, což zřejmě Blellatrix ještě neslyšela.

Poprvé shromáždění studenti a učitelé viděli, proč profesor Raddle byl považován za jednoho z nejnebezpečnějších žijících jedinců. Až do teď ho vnímali jako více méně pohodového chlapíka, přísného, ale většinou spravedlivého, občas sarkastického, ale ne příliš krutého, celkově směs mezi profesorkou McGonagallovou a Snapem.

Zato teď se pěkná fasáda rozpadla, čímž se odhalil rozzuřený mocný kouzelník s planoucíma červenýma očima a hůlkou a ústy, které se pohybovaly moc rychle na to, aby to bylo sledováno. Během několika minut byla Bellatrix odzbrojená a připíchnutá noži k jedné z Nebelvírských tapisérií. Některé jen prošli jejím hábitem, ale ostatní probodli její kůži, což způsobilo, že vydávala nelidský vřískot. Její vlasy se vznítily, hořely v otázce sekund, plameny stravovaly její skalp, její obličej se osvětloval strašidelným světlem. Další kletba se zdála, že zlomila každou kost v jejím těle, od nosu po malíček na noze a občas bílá látka se prostrčovala její bledou kůží, která nechávala potůčky krve kapat na podlahu. A jako skutečnému maniakovi se rozprostřel úšklebek na jeho zlostí zkřivené tváři a s elegantním švihnutím hůlky, chrlič, který byl příhodně umístěn nad ní, začal chrlit vařící tér.

„Nikdo se nedotkne toho, co je mé, Bello,“ nakonec zasyčel. „To je naposledy, kdy si něco změnila a šla proti mým přímým rozkazům. Ha, není to ironické, pokrytá térem a peřím, Bello, jako prostý podvodník? Jako ubohý Mudla? Jsou takto vynalézaví,“ bílé peří se začalo pomalu snášet na její nyní černé a kouřící tělo, pach spáleného lidského masa ještě nebyl zamaskován pachem téru. „Bellatrix Blacková, zabita mudlovskými prostředky, pokud není co napsat na tvůj hrob…“

„Tome,“ Lucius uchopil jeho ruku. „Nechte mě to zařídit, postarej se místo toho o Harryho.“

Během jeho záchvatu zuřivosti, Lucius přivedl k sobě oba Lestrangeovi, kteří teď také cvičili svými hůlkami na kdysi tak pyšnou čarodějku a Severus podnítil madame Pomfreyovou a společně ošetřovali nejhorší Harryho rány. Byl stále v bezvědomí.

Tomovy oči se otočily, aby spočinuly na malé hromádce, kterou byl Harry a přikývl Luciusovi, přičemž chňapnul po Bellatrixině hůlce: „Zbavte se těla,“ zamumlal slabě, než poklekl vedle Harryho a jeho dvou ošetřovatelů. „Jak je na tom?“

„Ošetřili jsme jeho rány tak nejlépe jak jsme mohli,“ hlas madame Pomfreyové byl trochu rozechvělý, i když, jestli to bylo způsobeno Temným pánem nebo Harryho stavem, mohl každý hádat. „Některé z jeho ran se ale musí vyléčit přirozenou cestou. Překvapivě je dostatečně všechno ostatní zdravé. Můžete si ho vzít do vašich pokojů, pokud chcete.“

Tom přikývl a jemně zvedl malého chlapce do své náruče: „Přinesu ho ráno nebo jestli se stane něco nepředvídaného.“

Neohlédl se, aby viděl Luciuse dopravovat deformované tělo Bellatrix do truhly, utěsnil projevený pach a levitoval ji ven, zatímco Rudolfus, Rabastan a Severus opravovali škody způsobené na židlích, talířích a stolech.

Až v jejich pokoji běžel vykoupat Harryho, pečlivě zvolil správnou teplotu a smýval krev a zbytky jídla z Harryho. Téměř byl vděčný, že Harry byl stále v bezvědomí. Nebyl si jistý, že by mohl znova snést pohled do těch mrtvých očí. Tom ho pak ručníkem osušil a nesl ho, zabaleného do jeho županu k pohovce, kde dal kolem něj dvě deky.

Když všechno, co dělal, bylo sezení blízko Harryho hlavy tak se obrátil zády k němu a začal plakat. Nemohl si vzpomenout, jestli kdy vůbec předtím plakal. Nejspíše plakal, když byl ještě malé dítě, ale určitě nikdy neplakal takto. Nebylo to hlasité nebo umocněno spoustou naříkání, rozevlátými končetinami a sbalenými pěstmi, bylo to tiché, potlačené. Jeho ramena se netřásla a jeho ústa byla usazena v pevné lince, ale přesto se objevily slzy, které stékaly po jeho tváři. Slzy, protože ztratil Harryho, jeho Harryho. Protože ho zničil, zlomil ho, využil ho. Protože jediný člověk, který byl ochoten vidět v něm víc, než mocného kouzelníka byl mrtvý. Protože vše, co zůstalo, byla skořápka, prázdná skořápka.

Harry se probral s ohromující vlnou smutku, zoufalství, tak jasnou a čistou, že si pomalu sednul na svá kolena a díval se po zdroji takového zármutku. Toma. Váhavě natáhnul jednu bledou ruku a zlehka poklepal silné rameno.

„Ach, Harry,“ Tom choval překvapeného chlapce na své hrudi, hubené paže se uzavřely kolem jeho krku a obličej si schoval do ohbí jeho krku. „Omlouvám se, Harry. Musíš mi věřit, nikdy jsem neměl v úmyslu, aby to bylo takto. Chtěl jsem, abys byl šťastný a chtěl jsem ti poskytnout dobrý život a všechno, co by sis mohl kdy přát. Miluji tě, Harry. A ujistím se, že budeš mít všechno, také budu pečovat o dítě a řeknu mu, jakého skvělého otce má a budu… Och, Salazare, Harry, já tě tolik potřebuji. Dal bych ti všechno, kdyby to znameno, že ses mi vrátil. Nechtěl jsem tě zlomit…“

„Nezlomil jsi mě, Tome,“ šeptal Harry a utáhl své paže. „Jsem tady.“

„Harry?“ šeptal Tom zpátky nedůvěřivě. „Prosím, řekni mi, že to není sen.“

„Není to sen,“ ujistil ho Harry.

Tom hned neodpověděl, ale začal pomalu mapovat Harryho obličej polibky, Harry jasně zrudl, ale šťastně vrněl. Když to Tom uslyšel, smál se v úlevě a kroužil s Harrym dokola, tančil přes jejich celý byt (samozřejmě stále zachovával důstojnost a autoritu Temného pána), než se konečně svalil opět na pohovku s Harrym v jeho klíně.

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ mumlal nízce a objal Harryho pevněji ke svému tělu. „Myslel jsem, že jsem tě zlomil.“

„Omlouvám se,“ Harry sklonil hlavu. „Já… nevím.“

„Jsem jediný, kdo by se měl velmi omlouvat, Harry,“ začal Tom a pohladil jeho tvář. „A jsem. Nevím, co si pamatuješ z posledního týdne, ale budu se ti za to omlouvat, dokud mi neodpustíš nebo se nerozhodneš, že už mě nechceš ve svém životě…“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ chtěl vědět Harry. „Na něco, co jsi řekl?“

„Můžeš dělat cokoli, co chceš,“ ujistil ho Tom a čekal trpělivě na Harryho, až nabere svou odvahu.

„Řekl jsi, že mě miluješ?“ konečně se zeptal drobný Nebelvír a Tom, ačkoli nečekal tuto otázku, vážně přikývl: „Ano, miluji tě, Harry Jamesi Pottere, a tak jsem na chvilku skončil, prostě jsem nikdy neměl odvahu ti to říct a mé jednání za minulý měsíc zcela nemluvilo v můj prospěch, ale jsem do tebe zamilovaný a jestli mi dáš ještě jednu šanci, udělám všechno, abych ti to dokázal.“

„Tome, já… odpouštím ti,“ řekl Harry po chvíli. „Ale tohle už nikdy nesmíš znovu udělat.“

„Slibuji,“ odpověděl Tom vážně. „A vím, že to bylo ode mě špatné, ale chtěl jsem vědět, co cítíš, když se milujeme. Nevěděl jsem, že to je pro tebe tak děsivé.“

„Opravdu chceš cítit, co cítím já, Tome?“ vrátil zelenooký chlapec a vyhledával pohled. „Protože ti to můžu ukázat.“

„Chci to vědět,“ řekl Temný pán bez váhání a Harry vedl jeho velké ruce ke svým vlastním spánkům, přičemž dával své menší přes ně a lehce přitiskl: „Pak zavři oči a soustřeď se na mě.“

Tom to tak udělal a o pár okamžiků později byl zaplaven širokou škálou pocitů: neblahé tušení, nervozita, pocit úzkosti, důvěra, zoufalství, nenávist, bolest, samota, potěšení, zrada, ublížení, útěcha, stud, cítil se využitý, špinavý, přesycený, vyděšený, sám a tak chladný. Náhle to přestalo a opět se podíval do jasných zelených očí jeho manžela.

„Nepostavil jsem tyto štíty, abych tě zlobil, Tome,“ vysvětloval klidně. „Ale proto, že je potřebuji. Potřebuji je, abych se dokázal soustředit na pozitivní pocity, na tebe. Bez nich jsem utopený. A to, co jsi udělal, mě přinutilo znovu zažívat každý pocit, který měl každý v tomhle pitomém hradě. Víš jak je Brumbál pokřivený, dokonce i když je zahradní trpaslík? Měl jsem takový strach, Tome, a bolelo to. A nenáviděl jsem tě, protože jsi mi tohle udělal, málem jsem se zlomil. Šel jsem do Zapovězeného lesa, jednorožci mi pomáhali, dokud ten lektvar konečně nevyprchal a pak jsem si vybudoval každý štít s plnou silou, protože jsem se opět nechtěl nikdy takto cítit, Tome.“

„Omlouvám se,“ Harry začal plakat někdy během jeho řeči a Tom opatrně pročesával jeho vlasy. „Jen jsem si myslel, že to bylo důležité, že ti neublížím nebo dítěti, když se milujeme.“

„To není tvá vina, Tome,“ Harry opět zčervenal. „Já… řekl jsem o tom madame Pomfreyové a řekla, že pokud to je jen krátce, bude to v pořádku. Řekl bych ti, jestli by to zašlo daleko.“

„Způsob jakým jsem to pochopil, to znělo jako bys byl ve smrtelném nebezpečí,“ mumlal Tom. „Nechtěl jsem, abys byl v nebezpečí. Udělal jsem úplně špatnou věc.“

„Každý občas dělá chyby,“ Harry políbil jeho líci, než se přitulil k jeho hrudi. „Tobě se jen povedlo udělat několik velkých místo spoustu malých.“

„Opravdu mi odpouštíš?“ zeptal se opět Tom. „Mohl bych pochopit, pokud bys to neudělal a zasloužíš si hodně omluv za to, co jsem provedl.“

„To je v pořádku,“ Harry se usmál. „Vše dopadlo dobře, ne?“

„Ano, díky Bellatrix,“ prskal Tom a Harry se na něj zmateně podíval: „Co s tím má společného?“

„Nepamatuješ si?“ zeptal se Voldemort starostlivě. „Napadla tě dnes u večeře a poté ses probudil a vrátil ses zase zpátku do normálu. Musela nějak znovu narušit tvé štíty.“

Harry se začal nejprve tiše hihňat, ale brzy se to změnilo do hlasitého smíchu: „Ne, Tome, ty jsi to udělal!“ políbil nos staršího muže. „Ty jsi narušil mé štíty. Probudil jsem se proto, že jsem mohl cítit tolik zármutku, který z tebe vyzařoval. Normální člověk cítí současně mnoho různých věci. Jsi stresovaný kvůli své práci, jsi smutný, že tvá zlatá rybka zemřela, uzavřel ses kvůli tvému příteli, který tě přišel navštívit a jsi zvědavý jak se kniha, kterou čteš bude vyvíjet. Ale ty jen pouze cítíš smutek a zoufalství a narušil jsi mé bariéry. Ony fungují pokud jsou napnuté stejně, ale tvé pocity napadly jeden jediný bod a tím se prolomila hráz. Ty jsi mě zachránil, ty sám. Děkuji ti.“

„Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat,“ řekl Tom podstatně veseleji a smál se s Harrym. „Jsem tak zatraceně šťastný, že tě mám.“

„Přesně má slova,“ vrátil Harry troufale a uhnul úderu zaměřený na jeho paži. „Takže mě miluješ? Jaký je to pocit?“ jasně zčervenal a opět schoval svou tvář do Tomova hábitu.

„To je těžké vysvětlit,“ Tom přemýšlel o svých slovech. „Rozhodně dobrý, přesto je ale v pořádku, že necítíš to samé. Můžu to těžko od tebe čekat. Nic mi nedlužíš.“

Harry si povzdechl a zašeptal tiché děkuji ti do jeho ucha: „Takže, co se stalo během posledního týdne?“

„Ty si to nepamatuješ?“

„Moc ne. Jen útržky a je to pro mě takové těžké si je vybavit. Vždy si pamatuji vše na základě emocí, myslím. Teď, když tak úplně chyběli, už to nemá smysl,“ odpověděl Harry a čekal odpověď na svou vlastní otázku.

„Já… Salazare, Harry, jsi si jistý, že si nevzpomínáš, protože jsem ti udělal něco opravdu odporného,“ Harry jen setrvával v tázavém pohledu na něj a tak pokračoval po hlubokém nadechnutí. „Nechtěl jsem to, dobře, svým způsobem jsem samozřejmě chtěl, ale neudělal bych to, kdyby okolnosti byly jiné. Já… ty jsi jaksi naléhal, samozřejmě to není tvá vina, stejně jsem to neměl dělat, ale udělal a…,“ koktal, Harry se nyní tvářil vážně starostlivě.

„Prostě to řekni, Tome. Jsem si jistý, že jsi měl pro to důvody, ať si udělal cokoliv.“

„Znásilnil jsem tě,“ přiznal šeptem. „Říkal jsi, že bych měl. Chtěl jsi plnit smlouvu a byl jsi nahý a nechtěl ses znovu obléknout, takže jsem to udělal… Je mi to neskutečně líto.“

„To je v pořádku,“ řekl Harry jemně. „Jsem rád, že jsi to udělal.“

„Cože… ale…,“ drmolil Voldemort a stáhnul se. „Nemůžeš být rád. Proč jsi rád?“

„Vím, že to zní divně, ale tímto způsobem ti nic nedlužím,“ mumlal Harry. „Necítím se jako, že jsem musel udělat… to. Menší nátlak. Chápeš to, Tome?“

„Tobě se vážně nelíbí sex se mnou,“ odpověděl Tom. „Je tu něco, co tě docela těší z toho, co ti dělám?“

Harry zčervenal a rozpačitě sklonil hlavu: „Líbí se mi hodně věcí, jen ne sex…“

„Opravdu, řekni mi je,“ naléhal černovlasý muž jemně a s malým úsměvem.

„Líbí se mi polibky,“ Harry zčervenal dokonce do tmavšího odstínu červené, ale pokračoval, když spatřil větší roustoucí úsměv. „Líbí se mi způsob jakým hladíš má záda a břicho. Líbí se mi jak říkáš ty přezdívky. Líbí se mi, že je celkem používáš. Líbí se mi, když laskáš mé vlasy a líbáš můj krk nebo za mým uchem. Teď se mi líbí, že se díváš do mých očí, jako kdybych byl nejdůležitějším člověkem na planetě. Líbí se mi, že se o mě staráš. Líbí se mi ta věc, co si jednou dělal se svými ústy,“ pokračoval, než měl čas se červenat ještě víc. „Líbí se mi způsob jakým ovinuješ své paže kolem mě, když jdeme spát a že mi tím způsobuješ, že se cítím absolutně v bezpečí. Líbí se mi, když tě slyším mluvit v Hadí řeči. Líbí se mi tvůj úsměv. Líbí se mi s tebou tančit. Líbí se mi, že jsi lidský. Líbí se mi sedět ve tvém klíně. Líbí se mi jak dokážeš být tak sobecký, je to skoro urážlivý. Líbí se mi, že se nenecháš nikým zastrašovat. Líbí se mi… Líbí se mi spoustu věcí.“

„No, to je dobré vědět,“ Tom se smál a políbil něžně Harryho rty. „Takže, bylo by v pořádku, kdybychom dělali tyto věci častěji? Jsem si jistý, že můžu tvůj seznam ještě trochu prodloužit.“

„Ano, chtěl bych to,“ vrátil Harry nejistě.

„Pokud se ti něco nebude líbit nebo jestli někdy zajdu daleko, řekni mi to, ano, zlatíčko?“

Harry slabě zahučel hm, než se stočil v jeho klíně, přičemž si přitáhl deky, aby ho přikryl: „Takže, co se ještě stalo?“

„Vážně nic,“ Tom se nad tím na chvilku zamyslel. „Longbottom napsal empatovi, ale ještě neodpověděl. Dlouho jsi mluvil s Brumbálem v jeho pracovně, ale zdál se dost frustrovaný, když jsem pro tebe přišel, takže se nemyslím, že jsi byl velmi spolupracující. Všichni si opravdu o tebe dělali starosti a zkusili jsme vše, s čím jsme mohli přijít, bylo to skutečně frustrující, také dost děsivé…“

„Omlouvám se,“ zašeptal a vstával. „Musím se jim omluvit a říct jim, že jsem opět v pořádku.“

„Můžeš to udělat zítra, kdy budeš vyléčený a odpočatý,“ protestoval Tom, ale zelenooký kouzelník to nechtěl slyšet: „Dělal jsem jim starosti celý týden, to nejmenší, co můžu udělat je, že jim to teď řeknu.“

„Jsi zraněný, pochopí to, Harry,“ argumentoval Tom. „Pojď, sedni si zpátky, kočičko.“

„Ne,“ Harry se odtáhnul z dosahu jeho paží. „Pokud jsi tento stav do určité míry přešel, oni jsou také zranění. Nechtěl by si vědět například, jetli jsem se probudil na ošetřovně a madame Pomfreyová byla jediná, která to zjistila?“

„Půjdeme navštívit Longbottoma, pak to řekne své přítelkyni a pak půjdeme navštívit Severuse, který může informovat všechny ostatní,“ udělal Tom kompromis a nabral Harryho do své náruče. „A nezatěžuj svou pravou nohu, protože byla zlomená.“

Malý chlapec se na něj šťastně usmál a tiskl se k jeho krku, když Tom otevřel dveře do chodby jednou rukou, zatímco podpíral jeho záda druhou. Bylo již po půlnoci a Tom upřímně pochyboval, že Longbottom je ještě stále vzhůru – určitě nevypadá na to, že je náchylný k celonočnímu večírku – ale na druhou stranu to určitě nebyl jeho problém, kdyby ho vytáhli z jeho spánku. Aby řekl pravdu znělo to dost uspokojivě.

Buclatá dáma měla půlnoční kávový večírek s několika dalšími jejími klábosivými přáteli z obrazů a trvalo chvíli, než si počala uvědomovat jejich přítomnost a když se konečně díra v portrétu odklopením otevřela, celý večírek se dal do pobouřeného pištění a křičení na protest. Tom protočil oči a Harry se chechtal na jeho výraz.

„Už jsi tady byl dřív?“ zeptal se Harry zvědavě, zatímco ukázal na schodiště, které vedlo ke chlapecké ložnici.

„Ne a nemám žádné osobní přání tohle znovu někdy navštívit,“ řekl protivně. „Jak beztak můžete vyzdobit místnost červenou a zlatou? A díra jako vstup? To vypadá jako skákací hrad pro jedenáctileté a výš.“

„Ššš, probudíš je,“ tišil ho Harry, i když se stále usmíval. „Nevillova postel je ta vzadu na pravé straně.“

Temný pán ho neochotně pustil a Harry odtáhl závěsy, kterými byla již vystrčena paže v pyžamu, a jemně, ale vytrvale začal třást druhým chlapcem, aby se probudil, zatímco jednu rukou prozíravě prodléval nad jeho ústy, kdyby se měl rozhodnout křičet.

„Costděje?“ Neville zamrkáním otevřel oči. „My už máme Kouzelný mixér na mléčné koktejly, nemáme zájem,“ Harry se tiše hihňal a štípnul jeho rameno, čímž jak se zdálo plně probudil druhého Nebelvíra. „Harry? Jsi to ty?“

„Ano, Neville,“ Harry se nervózně tahal za vlasy, ale než by mohl začít se svou mohutnou omluvou, Neville ho vtáhnul do své náruče: „Merline, Harry, tak jsem se bál. Jsi teď v pořádku, že? Jsi zpátky v normálu, ano? Sakra, Harry, vyděsil jsi mě. Hermiona říkala, že jsi měl spáchat sebevraždu nebo něco takového a pak Malfoy ječel přes Velkou síň, že jsi mrtvý… Nikdy tohle znovu nedělej.“

„Omlouvám se, Neville,“ popotahoval Harry. „Nezlob se, prosím?“

Neville se na to šťastně smál: „Jsi opravdu zpátky, Harry! A ne, nezlobím se a nemusíš se omlouvat.“

„Fajn, tak to je vyřízeno,“ promluvil Tom a opět zvedl Harryho do své náruče. „Pane Longbottome, pokud by jste byl tak laskavý a informoval slečnu Láskorádovou o tomto vývoji? Harry patří do postele.“

„Dobrou noc, Neve.“

„Dobrou noc, Harry,“ opětoval Neville. „A nedělej si starosti, povím to Lence.“

Harry se na něj usmál přes Tomovo rameno, než se přitulil těsněji do objetí staršího muže. Zkroušeně se usmíval nad myšlenkou ho znovu probudit, ale rozhodl se, že jelikož Harry trval na tom, že by se mohl také cítit přinejmenším trochu naštvaný. Ale, když se podíval do Harryho poklidné tváře, podruhé odhadl toto mínění a tak když prošel jejich pokoji, opatrně nesl Harryho nahoru po schodech a položil ho do postele, přikryl ho jeho Nebelvírskou dekou a dal mu jeho medvídka, dodal si odvahy, aby ho viděl jak se stočil kolem bílé plyše a lítostivě se rozešel, aby informoval ostatní.

„Tváříte se jako by někdo zemřel,“ komentoval když vkročil do Severusova dost zaplněného bytu, přičemž si všiml pochmurné nálady a podivného ticha, které viselo nad pokojem a jeho obyvatelích.

„To je docela vhodné, ne?“ ušklíbal se Draco z místa, kde seděl opřený o jeho otce.

„Jak se to vezme,“ Voldemort si rovněž sednul. „Nevěřím, že smrt tvé tety odůvodňuje takové pochmurné tváře.“

„Ne její, vy hlupáku,“ syčel Draco. „Harryho. Myslíte si, že to je zasraná legrace? Bez Harryho nejste nic! Ubohá hromádka ničeho! Harry si zasloužil tolik lepšího, než vás…,“ Dracův hlas se zlomil, když ječel poslední větu, ale jeho postoj byl stále útočný a agresivní.

„Já to vím,“ povzdechl si Tom. „A jsem tak velmi šťastný, že je opět zpátky v normálu.“

Ticho vypadalo, že se desetinásobilo, drasticky rostlo, dokud nebylo ohlušující, dokud nebylo cítit v celém pokoji, jako by byl naplněn vatou, než ho hlasitým ‘cože‘ téměř současně narušilo šest hrdel.

„Zopakujete to?“ Blaise byl první, který znovu získal své smysly.

Byla dobrá věc, že nikdy neměl problém se zíráním na něj jako – nejpohlednějšího chlapíka, které způsoboval ve škole a v sirotčinci – jinak by se kroutil jako červ na roztřeseném pudingu, kvůli mnoha zíráním, které teď obdržel: „Harry nyní spí v našich pokojích. Byl docela vytrvalý v tom, že byste o tomto měli vědět tak brzo jak je to možné a z jeho dřívější zkušenosti s Longbottomem vám můžu říct, že je mu opravdu líto, že vás znepokojil, že vás prosí, abyste se na něj nezlobili a že je opravdu v pohodě.“

„Jak?“ zeptal se Severus s trochou intelektuální zvídavostí, které prosvítalo přes jeho jinak lhostejný tón.

Voldemort pokrčil rameny, ne vážně jim neřekne, že plakal nad svou láskou: „Prostě se probudil a byl zpět v normálu. Řekl, že musel zvýšit své bariéry s plnou silou, což bylo důvodem, proč byl tak… neživý.“

„To nebylo mou švagrovou, je to tak?“ dotazoval se Lucius. „Co jsi mu udělal, že znovu cítí, Tome?“

Černovlasý muž se na něj zamračil, ale přesto se rozhodl odpovědět, i když si řekl, že to tak udělá jen proto, že by jim to Harry beztak řekl, pokud by se zeptali a tak měl alespoň šanci, aby vynechal některá tak nedůležitá fakta: „Možná, že jsem se jen trochu nekontroloval, co se týče mých pocitů a protože se zdálo, že jsem v té době cítil jen jednu emoci, Harryho štíty se narušili pod tlakem takového intenzívního pocitu.“

„Jste si jistý, že své štíty nevybuduje zpátky, Můj pane?“ dotazoval se Rabastan, stále ne plně přesvědčen.

„No, slíbil Longbottomovi, že ne,“ odpovídal Tom. „A nemyslím, že to má v úmyslu. Plus, byl opravdu naštvaný, když jsem mu řekl jak jste si dělali starosti. Takže si nemyslím, že to znova udělá, pokud nebude vyprovokován… A já určitě nemám sklon opakovat tuto zkušenost,“ opět vstal, přičemž si oprášil imaginární prach ze svého hábitu. „Můžete přijít zítra – v rozumnou dobu. Nemyslím, že Harry opustí naše pokoje jinak než na ošetřovnu,“ stroze přikývl na své Smrtijedy a na chvilku upřel své červené oči na mladšího Malfoye, než vyplul ze Severusových pokojů a vydal se na cestu zpátky k jeho malému Nebelvírovi.

Harry seděl stočený v houpacím křesle, oči měl pevně zavřené a bledé líce zářily slzami, paže měl ovinuté kolem jeho břicha a vypadalo to, že se u něj vyvinula horečka. Šeptem si nadával, zatímco jemně zastavil houpání křesla a začal něžně hladit Harryho tvář.

„Omlouvám se, Harry, ale nemůžu ti dát další z těch lektvarů. Už jsi jich dnes hodně požil,“ opatrně uvolnil Harryho držení jeho nohou a začal konejšivě hladit jeho břicho. „Chceš, abych tě přivedl k madame Pomfreyové, aby na tebe mohla dohlédnout?“

Harry slabě zakroutil hlavou a pokusil si vytáhnout svá kolena zpátky nahoru, ale Tomova ruka ho zastavila.

„Možná, chtěl by ses vykoupat?“ snažil se Harryho uvolnit, ale opět zakroutil hlavou. „Dobře, pak bys měl spát. Stejně, proč jsi tady dole? Jasně si pamatuji, že jsem tě položil do postele.“

„Zvracel jsem,“ mumlal Harry. „Nic ve mě teď nezůstalo. Nemohl jsem najít lektvar proti nevolnosti.“

„Potřebuješ teď jeden?“ zeptal se Tom starostlivě, ale Harry to opět odmítl. „Mohl bych ti udělat čaj? Nebo možná kakao?“ zeptal se poté, co zakryl Harryho a odhrnul vlasy z jeho čela, aby mu zkontroloval teplotu – bylo moc teplé na to, aby to bylo zcela přirozené.

„Kakao by bylo skvělé,“ Harry se znova stočil, ale alespoň se nyní na děj díval a snažil se o malý úsměv, což skončilo svíjením a bolestivým naříkáním.

„Budu zpět za minutku,“ ujistil ho Tom a přesně podle jeho slov seděl o 57 sekund později na okraji postele a jemně podpíral menšího kouzelníka, než mu podal hrníček kouřícího horkého kakaa.

Harry opatrně pofoukal hnědou tekutinu, než si zkušebně usrknul. Starší kouzelník ho sledoval s uchvacující pozorností jak obsah hrníčku mizel mezi Harryho růžovými rty a s trochou pobavení si všimnul, že něco z pěny ulpělo na Harryho horním rtu. Poté, co Harry vypil půlku kakaa, položil hrníček na svůj noční stolek a vklouzl zpátky pod přikrývku a přitáhl si Lamiho ke své hrudi.

„Cítíš se teď lépe?“ zeptal se Temný pán stále spíše ustaraně a Harry lehce přikývl. „Je ještě něco jiného, co můžu pro tebe udělat?“

„Ne,“ Harry vypadal, že bojuje z dalšími slovy, ale nakonec překonal svou nejistotu a oslovil ho. „Proč nejdeš do postele?“

Červenookému muži se to nemuselo dvakrát říkat a brzy poté vklouznul pod přikrývky a něžně si přitáhl Harryho ke své hrudi, políbil jeho krk a umístil svou ruku na jeho břicho, přičemž nezvedl jeho vršek pyžama a začal ho hladit v pomalých kruzích. Nebyl opravdu unavený a myšlenka na pozorování Harryho byla mnohem přitažlivější.

„Tome?“ zahučel hm, aby mu dal najevo, že poslouchá. „Řekl jsi ostatním, že jsem v pořádku?“

„Ano, řekl,“ přitiskl rty do Harryho nezkrotných vlasů. „Nedělej si kvůli tomu starosti. Vše velmi pochopili a myslím, že přijdou později ve dne, aby se na tebe podívali.“

„Děkuji ti,“ Harry zamumlal, než opět ztichl.

Tom zrovna začal dřímat, navzdory jeho dřívějšímu mínění, že není unavený, když se malé tělo v jeho náručí zmítalo a vyjeknutí bolesti unikalo Harryho pootevřenými rty. Nevěděl, co dělat jiného, tak si Harryho přitáhl ještě blíž a mumlal uklidňující slova do jeho ucha, přičemž po celou dobu hladil křehkého kouzelníka.

„Myslel jsem, že jsi říkal, že je ti lépe,“ komentoval poté, co se záchvat ztrácel.

„Také mi lépe bylo,“ obhajoval se Harry slabě a Tom se okamžitě cítil vinen, když viděl bolestný výraz na Harryho malé tváři. „Můžeš mi něco povídat? Příběh nebo něco podobného? Rozptýlit mě?“

Zdržel se od dokonce blízkého tématu, které by rozptýlilo Harryho ve zcela jiném způsobu: „Mohl bych ti říci detajlnější verzi posledního týdne, pokud chceš slyšet něco milého?“

„Ne, to je v pořádku,“ zašeptal Harry, i když to neznělo nadšeně a urovnal se pohodlněji na jeho hrudi, přičemž se uvolnil z držení.

„Opravdu se teď cítíš lépe?“ zeptal se skoro o dvě hodiny později, Harryho dýchání bylo i v jeho štíhlém těle trochu uvolněné a pláč již dávno ustoupil.

„Ano,“ usmál se Harry dost přesvědčivě, když si tak říkal. „Ale nejsem úplně unavený. Myslím, že si pročtu nějaký z mých domácích úkolů. Mám pocit, že tyto úkoly nejsou moc dobré.“

„Nevadilo by ti prostě zůstat tady… a mluvit,“ požádal Tom téměř prosebně. „Pokud jsi tady v mém náručí, vím, že to není jen sen, že jsi opravdu zpátky.“

„Dobře,“ povolil Harry a otočil se tak, aby byli tváří k sobě. „O čem by si chtěl mluvit?“

„O tobě,“ okamžitě řekl a Harry zčervenal. „Cítím, že všichni kolem mě ví o tobě víc, než já. Lucius byl zcela záhadný, když jsem se ho na tebe ptal. Draco si navyknul na mě zlostně dívat kdykoliv je tvé jméno tolik zmiňováno a to nebylo pouze tento poslední týden, i když musím říct, že má poměrně oprávněný důvod. Rudolfus a Rabastan vždy pokračují v těch tichých konverzací a já nemám žádnou představu, co je jejich tajemství. Severus mi málem ukousnul hlavu za to, že jsem ti dal ten lektvar a opravdu se netvářil překvapený tvou reakcí. Vidíš, nemám problém, pokud s nimi mluvíš o našem sexuálním životě nebo o tvém životě obecně, ale mohl by si možná se mnou také mluvit? Chci také znát tvá tajemství. Pověz mi jedno tajemství, které oni neví, prosím?“

„Mohl bych ti říct, co jsem chtěl udělat s mým životem,“ řekl Harry váhavě. „Ale to je teď stejně minulost.“

„Nemusím to slyšet,“ naléhal na něj Tom. „Pokud, samozřejmě, to bylo to, že mě zabiješ a chytneš všechny mé stoupence, ale jestli si vzpomínám správně, nelíbilo se ti o tom velmi přemýšlet…“

„Ne, já… nemusíš se smát, dobře?“ přikývl na souhlas a Harry pokračoval. „Chtěl jsem být léčitel. V Mudlovském světě. To je důvod, proč mi Šimon přinesl všechny ty poznámky. Plánoval jsem tady skončit a pak se přestěhovat někam daleko. Vždy se mi líbila myšlenka na Ameriku. Neomezená země a celá těchto věcí, které tehdy zněly opravdu dobře. Chtěl jsem odmaturovat na gymnáziu a pak si najít nějakou malou univerzitu, kde bych studoval medicínu. Obstaral bych si nějaké knihy o léčivé magii a využil jich, abych pomohl případným pacientům. Nejspíš bych brzy ztratil mé krytí, v každém případě…“

Harryho hlas, který byl na začátku zasněný se smutně vznášel: „Stále to tak můžeš udělat, Harry,“ vážně slíbil a vzal jednu z těch mléčně bílých rukou do své. „Můžeš se stát léčitelem. Dokonce i v Mudlovském světě, pokud to chceš, i když by byla škoda skrývat tvou magii od těch kolem tebe. Nebo můžeš prostě dělat vyučeného léčitele a pomáhat kouzelníkům a čarodějkám, kteří by za tebou přicházeli. Nebudu ti stát ve tvé cestě, pokud opravdu chceš opustit Kouzelnický svět a můžeme jít do Ameriky a začít nanovo, jestli to je to, co chceš.“

„Nejsem si jistý, že to v každém případě chci,“ šeptal Harry. „A neměl bych právo požadovat od tebe, aby ses všeho vzdal jen pro jeden dětinský sen…“

„Jestli to vážně chceš, není to dětinské,“ opáčil. „A pokud tě to udělá šťastným, také bych následoval tvůj sen.“

„Chyběl bych jim,“ přiznal drobný Nebelvír. „Před tímto rokem jsem měl pouze Siriuse a Remuse. Šli by se mnou nebo bych šel s nimi, ale fungovalo by to. Ron a Hermiona… Vždy měli jeden druhého, hádám, a beztak si mě nevšímají. Myslím, že by bylo dobré být daleko od nich, takže by si Ron nemyslel, že jsem ukradl všechnu jeho pozornost. Ale teď mám tebe a všechny ty druhé lidi. Chyběl bych jim.“

„Oni by ti také chyběli, zlatíčko,“ souhlasil. „Ale to neznamená, že se nemůžeš stát léčitelem v našem světě a v Anglii. Jsem si jistý, že budeš skvělý.“

„Děkuji ti,“ Harryho líce se barvily do růžova. „Budu o tom přemýšlet.“

„Udělej to tak,“ souhlasil Tom, přičemž šťastný dovolil malému kouzelníkovi, aby se přitulil blíž. „Ale musím říct, že jsem toto tajemství neshledal velmi postačujícím. Bylo to docela pochopitelné, víš? A  protože jsi to sám řekl Turnerovi, který to také ví. Nemáš další tajemství pro mě?“

„Těší tě být tvrdým člověkem, že, Tome,“ Harry špulil pusu. „Ale povím ti něco jiného nebo ještě lépe, ukážu ti to.“

Otočil se na záda, na chvilku se upřeně díval na tmavý strop, než zavřel oči a v soustředění zkrabatil svůj obličej. Tom byl příliš fascinovaný rozkošným projevem, který si nejprve všimnul způsobu jakým Harryho ruka začala zářit, jako kdyby byla naplněna několika zlatě třpytících látek a byl šokován, když se výše zmíněná ruka náhle zdvihla a to, co vypadalo být hvězdami se objevilo na stropu a vesele na ně dolů zářilo.

„Jak jsi tohle udělal?“ zeptal se užasle, střídavě zíral na jeho manžela a na hvězdy.

„Bezhůlková magie,“ Harry pokrčil rameny tak nejlépe jak mohl ležící na posteli. „Jsem si jistý, že to také dokážeš udělat, tak proč jsi tak překvapený?“

„Tohle nedokážu udělat,“ opáčil Tom lehce uražený – nenáviděl, když někdo byl lepší než on, dokonce i když byl v tomto případě také pyšný na jeho manžela. „To je důvod, proč mám hůlku.“

„Nebuď tak skromný,“ pokáral ho Harry. „Prostě si nikdy nepotřeboval použít tuto schopnost, jsem si jistý, že jsi také toho schopný. Zkus to, zkus něco jednoduchého. Jako Lumos.“

Voldemort se nespokojeně zamračil na to, co mu řekl, aby udělal, ale posadil se a upřeně se díval, přičemž šeptal zaklínadlo.

„Ne,“ Harry zatáhl za jeho ruku po třetím neúspěšném pokusu. „Děláš to špatně. To není jako magie s hůlkou. Soustřeď se na zaklínadlo, na pohyb hůlkou a na to, co chceš, dobře? Ale to není to jak to funguje. Musíš se soustředit na to, co potřebuješ, jak moc to chceš, jak je to naprosto důležité, aby to fungovalo v tomto okamžiku.“

Červenooký muž si povzdechl, nepoužíval něco, co nefungovalo poprvé, o co se pokusil, ale poslušně se soustředil na to, co mu řekl Harry k soustředění, rozhodl se, že zavření očí je dobrý bod jak nějak začít. Jeho ruka svrběla, aby udělal souladný pohyb, ale držel se zpátky. Také nešeptal zaklínadlo nebo se představoval s koulí světla v jeho ruce. Zato chtěl světlo, potřeboval ho. Proč, zeptal se tento hloupý a naprosto nevítaný hlas v jeho hlavě. Protože ho potřebuje. Vskutku, velmi přesvědčivé. Proč k sakru, byl tak sarkastický a sám, neméně? Potřeboval to světlo, kvůli… Harrymu. Harry by byl zklamaný, pokud by mu to nevyšlo a nemohl být s ním zklamaný, Tomem, ale se sebou a to bylo něco, co nemohl připustit. Harry byl krásný a báječný a rozkošný a inteligentní a mocný a neobyčejný. Neměl by se tím vůbec cítit menší. Otevřel oči, když slyšel Harryho výkřik radosti a sledoval tleskání rukou, zíral v úžasu na svou ruku, která zářila mdlým žlutým světlem, než byla jeho pozornost lapena malým tělem, které se tisklo k jeho.

„Dokázal jsi to!“ vykřikl Harry šťastně a pevně ho objal. „Říkal jsem ti, že bys to mohl udělat.“

Opatrně zavřel svou ruku a světlo se oslabilo, čímž nechával pokoj osvětlený jen Harryho hvězdami a Harryho nezvykle žhnoucíma očima.

„Děkuji ti, velmi pomalu se dotkl rtů druhého kouzelníka, bál se, že by Harry nechtěl s ním ještě nic důvěrného, pokud vůbec, ale paže, které se ovinuly kolem jeho krku, jež se zaplétaly do jeho černých vlasů a malé vděčné vrnění bylo dost, aby mu to dodalu odvahu a polibek přeměnil do vášnivějšího.

„Není zač,“ Harry prudce oddechoval, když se jeho rty nakonec opět uvolnily. „Takže se ti líbí mé tajemství?“

„Absolutně to zbožňuji,“ vrátil příliš nadšeně, čímž Harrymu způsobil nejistotu zda je či není upřímný. „A tebe také absolutně zbožňuji!“ Harry rozpačitě sklonil hlavu, ale prst pod jeho bradou ho přinutil, aby vzhlédnul. „Opravdu tě miluji, Harry.“

„Jak to můžeš říkat?“ zeptal se Harry smutně; urážky a vysvětlení od Dursleyových stále zvoní v jeho uších: je zrůda, nemá ani cenu vzduchu, který dýchá. Je ošklivý, špinavý a nepotřebný. Nikdo by ho vůbec nemohl milovat.

„Protože to je pravda a jednoho dne mi uvěříš,“ slíbil a políbil ho ještě jednou, i když tentokrát nevinněji.

Harry jen trochu zakroutil hlavou, jako kdyby říkal, že to je nerealistické a natáhl se pro Lamiho, který byl opuštěný během předchozího záchvatu a položil ho mezi ně, přičemž ovinul své paže kolem načechrané hračky a zavřel oči, jeho nohy se instinktivně složili úhledně k jeho hrudi a jeho medvídka, čímž se dělal tak malým jak je možné.

Červenooký Temný pán (přemýšlejte o tom, rozhodl se být Temným pánem, oči jako jeho byly prostě dokonale zastrašující) si sotva slyšitelně povzdechl a opatrně ovinul Harryho do své náruče, upravil přikrývky kolem křehkého těla, aby byl bezpečně zastrčený pod přikrývkami a také zavřel oči poté, co něžně políbil Harryho čelo a zašeptal jemné dobrou noc.

„Prosím, odpusť mi, Harry,“ zašeptal jako poslední myšlenku a byl překvapen, když cítil jak se Harry přitulil k němu blíž a slyšel slabě příslib: „Odpustil jsem ti, Tome. Teď spi.“

Harry se zkusmo vytáčel, když cítil tělo ovinuté kolem jeho uvolněného. Paže se utáhly. To nebylo tak dobré! Měl nepustit všechno, všechny, dokonce sebe během posledního týdne. Nemusel být genius, aby přišel na to, že by ho tuto noc vyhledaly noční můry. Noční můry z jeho minulosti, nejspíše. A nemohl připustit, aby to Tom zjistil. A zjistil, že by neměl zvládnout se uvolnit z jeho objetí. Opět se vytáčel, nechal silné paže sesunout nahoru dokud neleželi přes jeho hrdlo. Bylo by určitě nepohodlné, kdyby se nyní držení utáhlo… ale naštěstí se to nestalo a Harry spěchal, aby vyklouzl zpod nich.

Tak, co teď dělat? Vůbec by samozřejmě nomohl spát, ale to by nemohlo být dobré pro dítě a ačkoli ho Tom ujišťoval, že je všechno s dítětem v pořádku, nechtěl nic riskovat. Pak by samozřejmě mohl vždycky jít k Rudolfusovi a Rabastanovi, ale jeho noha je dost vážně zraněná a nechtěl, aby si Tom dělal starosti, kdyby se probudil a zjistil, že tu není.

Stále se špatně cítil kvůli tomu, co všem způsobil. Zbyla mu jediná možnost, aby vztyčil tišící kouzla, doufal, že se Tom neprobudí, aby ho našel s němým křikem a to by nebylo špatné.

„Čmuchale,“ jeho vlastní zlomený hlas vzlykal. „Potřebuji tě.“

Jedinou odpovědí byl hlasitý úder o dveře přístěnku a rozzlobený hlas jeho strýce: „Sklapni, zrůdo, nebo přijdu zpět. Rozuměl jsi?“

Harry přikývl a zašeptal tiché „Ano, pane,“ ale jeho hrdlo bylo tak odřené z toho, když ho Vernon ‘učil‘ jak mu kouřit penis. Když řekl, že Harry je naprosto nešikovný ve všem a měl by ho naučit něčemu užitečnému, s čím by si mohl zasloužit bydlení v jejich domě.

„Stále příliš hrdý na to mi odpovědět, kluku,“ dveře se trhnutím otevřely. „Naučím tě, kam patříš.“

Popadl Harryho za rameno a vyhodil ho ven z přístěnku, protože sám byl moc velký, aby se nacpal dovnitř, srazil ho na podlahu. Třináctiletý naříkal bolestí, když jedna z jeho dřívějších ran začala opět krvácet. Na podlaze byly pořád střepy od skla a v jeho zádech, z toho, když strýc Vernon použil svou poloprázdnou láhev, kterou dříve tloukl svého synovce do bezvědomí. Kalhoty tlustého muže byli ještě rozeplé, z toho, co se přihodilo před hodinou nebo tak.

Zdál se být opilý, že nebyl s to si upravit své oblečení, i když si našel čas na vyprázdnění druhé láhve nějakého neidenifikovatelného alkoholického nápoje. Jeho pásek byl zanechaný v kuchyni, pokud si Harry správně pamatoval, kde jím zbičoval jeho záda, ale to by mohlo být také prostě v koupelně. Vše, co si skutečně pamatoval kromě bolesti, byly bílé dlaždice pod jeho rukami, kropenaté od jeho krve. Nyní se malé střepy také zarývaly do jeho hrudi a břicha.

„Ztratil jsem mou práci, zrůdo,“ vyslovoval nezřetelně Vernon Dursley asi po dvacáté. „Nemáš skoro dost zaplaceno… Ukážu ti, kdo je šéf.“

Vrazil se do jeho synovce bez předchozího varování, drhnul svým zavalitým břichem o bledý a krvácející Harryho zadek. Chlapec, malý na svůj věk a svým způsobem moc hubený, skousl své rty tak, aby nevypustil výkřik nebo dokonce ještě jedno naříkání.

„Tak těsný,“ chrochtal Vernon. „To je můj zajíček,“ jako kdyby pro zdůraznění, vnikal dovnitř dokonce tvrději, Harrymu se zdálo jako by dokázal jít hlouběji s každým vniknutím.

„Jsi taková pěkná coura. Tak tedy, kde je tvůj zločinný kmotr? Lhal jsi nám znovu, má malá hračko? Odpověz mi!“

„Ne, pane,“ Harry vykřikl, když se střep zaryl ještě hlouběji do jeho kostantého ramena.

„To je to, co si myslím, krásná malá couro,“ chrochtal těžceji, jak se vnikání stávalo více nepravidelným. „To je to, proč tě miluji. Ale nech mě ti něco říct,“ hodil svou celou ohromnou váhu na jeho záda, čímž se těžce dýchalo a zašeptal do jeho ucha. „Nejsi nic, ale zrůda a pokud by nebylo tvého těsného malého otvoru a tvé pusy, nikdo by tě vůbec nemiloval. Možná by si mu měl dát, co chce, zrůdo, jako jsi tak pěkně nabídl mně,“ přerušoval každé slovo novým vniknutím a chraptěním, jež se stočilo do smíchu, které mu uniklo nad jeho vlastním vtipem. „To je to, co jsi pro něj a všechny ostatní: řiť a sající ústa. Zvykni si na to, zajíčku.“

Nakonec vyvrcholil a Harry si nemohl pomoci, ale otřásl se při představě jeho sperma, které pokrývá jeho vnitřnosti. Jeho strýc zůstal na něm. Byl příliš slabý, aby ho odtlačil a jeho strýc byl příliš těžký, ale jednou rukou si zvládl setřít slzy, které se shromáždily v jeho oku.

Siriusovi by se tohle nelíbilo, ujištoval se. Sirius byl asi jediný, komu by se tohle nelíbilo. On ho miloval. Sirius byl jeho rodina!

Vernon potřeboval přes půl hodiny, aby se probral a znovu nabyl vědomí, což bylo nepochybně způsobené značným množstvím alkoholu, který zkonzumoval a když si myslel, že byl už uvnitř jeho synovce po druhé, bylo by to v pořádku. Harry opakovaně vklouzával do bezvědomí jak jeho strýc opětovně bouchal jeho hlavou o podlahu pokrytou sklem v zápalu potěšení a pouze se mu ulevilo, že nemusel poslouchat nesouvislé mluvení strýce Vernona, ačkoli jedna věta ho bodla: „Miluji tě,“ řekl a pak se smál jako šílenec, přičemž ještě jednou srazil Harryho hlavu na podlahu.

Harry se probudil s němým výkřikem. Ne! Chvěl se a slzy stékaly po jeho tváři, stočil se a vzlykal a prosil a nadával, aby toho všeho byl konec. Nemohlo by se to znova stát. Nemohl by dovolit Tomovi, aby ho využíval. Nemohl by žít svůj život jako otvor a ústa. Prostě by nemohl! Proč mu Tom říká něco takového, proč ho zraňuje? Tyto dvě slova znamenají bolest, nic víc, bolest a ponížení.

Slyšel ostatní chlapce v Nebelvírské věži jak o nich také mluví. Říkali, že je to dost jednoduchý způsob jak někoho dostat, aby pro ně roztáhnul své nohy, alespoň pokud jste přesvědčivý. Nebylo možné, aby ho Tom miloval. Necítil nic z Toma, že by byl rád tak, jak to cítil ze Siriuse a Remuse. Nebo ano? Jeho mysl se zdála tak podrážděná jako kdyby vysavač tety Petunie vysál všechno, co nebylo pevně připojené a vyplivl to ven kamsi, kde by to nikdy nehledal.

Jenže Blaise a Draco řekli, že ho milují a že to není lež a doposud se ho nepokusili znásilnit. A neřekl mu Draco, že ho Tom miluje? Draco by mu nelhal, že ne? Ale Temní páni by neměli milovat své nepřátelé nebo dokonce své manžely… To bylo tak zatraceně matoucí. Proč Tom musel pustit něco takového do jeho hlavy? Všechno bylo v pořádku, proč to musel všechno pokazit?

Prohlédnul si černovlasého kouzelníka, jemně si povzdechl a setřel si poslední z jeho slz a velmi pomalu se připlížil zpátky do jeho náruče, Ať to řekl Tom nebo někdo jiný, Harry si byl jistý, že jeho pocity nejsou zdaleka blízko takzvaných strýcových emocí a někde hluboko ve svém srdci, v temnotě, zaprášeném koutu, s ochrannými zámky a pastmy všude okolo, věděl, že to je nějak důležité, že ho Tom skutečně miloval, pro něj samotného by si neuměl poradit s neopětovanou láskou. A tak poprvé dovolí druhému muži, aby ho utěšil po jeho nočních můrách a sám se uvolnil dost na to, aby opět usnul v Tomově náručí, poté, co sejmul tišící kouzla.




42. Vaření


Bylo již po půl desáté, když se Tom druhý den ráno probudil a vzhledem k tomu, že byl obvykle ranní ptáče a rád získával náskok na všech ostatních časně vstávajících nebo se alespoň vzbudil přesně v době, kdy si dopředu nařídil čas, tak to bylo poněkud nezvyklé. Ale na druhou stranu si nenařídil čas včera v noci či spíše brzy ráno a opravdu mu to bylo jedno, když našel klidně spícího Harryho v jeho náručí. Láskyplně se usmál dolů na nezkrotnou kštici havraních kadeří a vtiskl polibek na jeho čelo, jemně se pochechtával, když Harry zamumlal cosi nesrozumitelného a zabořil svůj obličej do Lamiho bílé kožešiny.

Tom se opatrně rozmotal z pokrývky a šel do koupelny se osprchovat poté, co znovu přikryl Harryho. Zrovna skončil, když se vytrvalé klepání dostalo k jeho uším, a s vlasy ještě celými mokrými šel, aby pustil dovnitř jeho hosty.

„Kde je Harry?“ Draco a Blaise se prodrali kolem něho ještě dřív, než mohl úplně otevřít dveře.

„Pořád spí, pane Malfoyi,“ informoval je chladně a nechal Severuse a Luciuse vstoupit, než zavřel opět dveře. „A bylo by lepší, kdybych vám připomenul některé způsoby nebo bych se mohl rozhodnout, že vás ho vůbec nenechám navštívit.“

„Budu dělat cokoli k sakru jak se mi zlíbí a dokud mi Harry neřekne, že vám odpustil a že je opět naprosto v pořádku, chci vás nenávidět,“ Draco se na něj mračil. „No tak, Blaisei, pojďme navštívit Harryho.“

Tmavý chlapec přikývl a oba stoupali schodištěm tam, kde Harry stále spí.

„Omlouvám se za synovo chování, Tome,“ Lucius lehce sklonil hlavu. „Pochybuji, že kterýkoli z nás moc spal během včerejší noci.“

Tom jeho omluvu odmávl: „Alespoň má tvůj syn charakter, Luciusi. Dá si někdo kávu?“

Oba kouzelníci přikývli a sedli si na pohovku, zatímco Tom objednal nějakou kávu od jednoho z dychtivých domácích skřítků, který také přinesl nějaký čaj a koláčky.

„Vypadá v pohodě, nemyslíš?“ řekl Blaise, který přikyvoval nad Harryho hlavou, jen část byla z něj viditelná pod přikrývkou.

Draco zahučel hm a dřepl si vedle k posteli, odhrnul několik pramenů z jeho obličeje, zatímco Blaise lezl na postel za malých chlapcem: „Neměli bychom ho probudit?“

„Myslím, že bychom ho měli nechat spát – vypadá unaveně,“ pozoroval Blaise.

„Tak proč nesklapnete?“ reptal Harry. „A přestaň dýchat na můj krk!“

„Harry jsi v pořádku, je to tak?“ zeptal se Blaise a objal ho zezadu. „Vážně jsme se o tebe báli.“

Harryho oči se s chvěním otevřely a začal plakat, přičemž se na ně prosebně díval: „Je mi to líto. Prosím, odpusť mi, nechtěl jsem vám dělat starosti, ale tak moc to bolí… prosím…“

„Utiš se, malý hrdino, neplač,“ Draco choval zlomeného chlapce na své hrudi a začal ho jemně kolébat. „Blaise to takto nemyslel, už neplakej. Jsme tak rádi, že jsi opět zpátky. Tak moc jsi nám chyběl, že, Blaisei?“

„Každému jsi chyběl,“ ujišťoval ho starší chlapec. „Severus dokonce začal od nás brát lektvary. Nezlobíme se, Harry, jen jsme tak šťastní, že tě máme zpátky.“

„Také jsem šťastný,“ přiznal Harry. „Nikdy nechci, aby to bylo znovu takto.“

„Ujistíme se o tom, Harry,“ slíbil Draco a zatlačil ho zpět do postele. „Takže jsi odpustil nebo neodpustil tvému manželovi?“

„Odpustil,“ Harry zčervenal. „Vysvětlil mi to a…“

„Nemůžeš mu vždycky odpustit,“ komentoval Blaise. „Pokud by ses mě zeptal, on zašel s tímto příliš daleko.“

„A co bych měl pak dělat?“ zeptal se zpět Harry. „Jsme ženatí a neexistuje pro mě žádný způsob jak z toho ven, i kdybych to chtěl. Nemám sílu ho nenávidět po zbytek mého života, Blaisei.“

„Jen říkám, že bys ho neměl nechat vyváznout tak snadno,“ opáčil Blaise. „Nebo ti opět brzy udělá něco takového.“

„To je důvod, proč vás mám,“ mumlal Harry. „Ochráníte mě, že ano?“

„Samozřejmě, Harry,“ ujistili ho okamžitě a zahalili ho do dalšího skupinového objetí. „Ani Temný pán se nemůže přes nás dostat.“

„Řekl něco jiného,“ po chvilce Harry zamumlal a oba Zmijozelové na něj očekávaně vzhlíželi. „Řekl, že mě miluje.“

Harry žalostně popotahoval: „Nechci, aby mě miloval. Nechci, aby mi říkal, že ano. Proč mi tohle dělá? On je prostě jako můj strýc…“

„Ššš ,Harry,“ oba chlapci byli šokování, když si uvědomili jak tím moc škody způsobil ten Mudla, který mu to opravdu dělal a skutečně nevěděli, co říct na jeho prohlášení.

„Harry,“ Draco jemně přidržel jeho obličej, čímž vzhlédnul. „On není jako tvůj strýc. Vážně tě miluje a ne jen kvůli tvému tělu. Je občas mizera, ale stará se o tebe a neřekl to, aby ti ublížil. Proč jsi kvůli tomu tak naštvaný?“

„Protože… protože mu nevěřím. Jak by mohlo být možné, aby mě miloval? Jsem jen vychrtlá, ošklivá zrůda s přespřílišným štěstím, jestli to chcete takto nazvat,“ Harry vzlykal. „On mě nemiluje, prostě jen chce, abych pro něj roztáhnul nohy…“

„Ne, Harry, poslouchej nás,“ Blaise vzal jednu z jeho třesoucích se rukou do své. „Také jsi nám nevěřil, když jsme ti to řekli, ale my nelhali a ani by nelhal Temný pán. Existuje hodně důvodů, proč tě všichni milují a nemyslíme si, že jsi ošlivý nebo zrůda. Jsi Harry. Náš Harry. A i když to není opravdu pozitivní, on nepotřebuje, abys pro něj roztáhnul své nohy tak jako tak, protože je to ve smlouvě.“

„Ale já nikdy od něj necítil něco jako lásku,“ argumentoval Harry. „A nerozhodli jste něco takového od jednoho okamžiku k druhému, že?“

„Necítil jsi z nás nic předtím, než jsme ti to řekli, Harry?“ zeptal se Draco zvědavě a Harry zakroutil hlavou a zčervenal. „Možná jsi něco cítil, ale nevěřil si tomu, že by to mohla být pravda a možná to je teď stejné s Temným pánem. Jenže, Harry, nemusím být empat, abych věděl, že tě má hodně rád a že byl velmi smutný během posledního týdne. Pokud chtěl pouze tvé tělo, nezáleželo by na tom jak se choval jinak. Ale on se stará. A věřím mu, když říká, že tě miluje.“

„Mám mu věřit?“ popotahoval Harry, přičemž se na ně díval se slzami zastřenýma smaragdovýma očima.

„Ne, můžeš ho nechat, aby dokázal všecho, co chceš,“ smál se Blaise. „Možná, že ho naučíš, že ne vše je považováno za samozřejmé.“

„Teď je vše dobrý?“ zeptal se Draco a Harry se smál jako odpověď. „Dobrá, pak ještě musím něco říct. Posloucháš mě? Dobře: já…,“ odmlčel se pro dramatický efekt. „Říkal jsem ti to.“

Harry na něj zíral s rozšířenýma očima, než vybuchl smíchy, přičemž se držel Dracovi košile v marném pokusu, aby se stabilizoval. Blonďák se tvářil samolibě nad tímto novým vývojem a Blaise jen na mladší chlapce valil oči.

„Pojďme dolů, můžeme?“ navrhl Blaise. „Nejsem si jistý, že bych dokázal zůstat jen ve vaší přítomnosti, aniž bych neztratil mozkové buňky…“

„On nás právě urazil?“ zeptal se Draco nedůvěřivě Harryho směrem. „Skoro naznačil, že neshledává naši společnost dost stimulující?“

„Znělo to těměř takto, Draco,“ povdechl si Harry smutně. „Možná si myslí, že nejsme pro něj dost dobrý…“

Draco si teatrálně přitiskl své ruce k hrudi, jako kdyby byl smrtelně zraněný: „Toto opravdu bolí a tohoto muže jsme považovali právě tak za bratra. Nejsem si jistý, že přežiji toto bodnutí do zad. Sire Harry, prosím připravte se zapsat má poslední slova…,“ nechal svůj hlas slabě vytratit a Harry začal lomcovat s jeho celým ochablým tělem, zatímco lkal: „Sire Draco, vy také ne, neopuštějte mě…,“ ale Draco nedal žádné další znamení, že by byl živý (samozřejmě kromě dýchání a nenápadného uchopení blízkého polštáře).

„Ach, ne,“ po chvilce vykřikl Harry. „Sir Draco zesnul. Musím ho pomstít,“ tohle sděloval, přičemž stočil své oči na Blaise, který se nezúčastněně díval na portrét Harryho a Toma od francouzského malíře. „Do střehu, lstivý Sire Blaisei, pomstím mého podle zabitého bratra, ctihodného Sira Draca.“

„Upřímně, mohli byste se pro jednou chovat na svůj věk?“ zeptal se Blaise vlažně. „Oba jste tak dětinští.“

„A kolik vám je, Sire Blaisei,“ vyslovil Harry. „Zajímalo by mě, zda měl bych poslat pro můj meč či zavolat do útulku pro staré lidi?“

Blaise se konečně otočil,  tuto chvíli Harry netrplivě očekával, a byl zasažený jedním z černých hedvábných polštářů přímo do obličeje a okamžitě následoval druhý polštář.

„Dost, vy šotkové, budete platit cenu za vaši nestoudnost,“ s tím také Blaise zaútočil se dvěma polštáři jako projektily a Harry se musel sklonit za postel, aby se vyhnul jejich zásahům a ty letěli daleko přes jeho hlavu a přistáli několik metrů od něj.

Oba tmavovlasí chlapci vrhali svými zbraněmi, ale, když Blaise pospíchal kolem postele tak Draca, který se rozhodl být mrtvý bylo zcela nudné, zasáhl do jeho hlavy posledními dvěma polštáři. Postel dodala jeho výšce, čímž to dělalo velmi dobrou pozici pro blonďáka, ale Blaisemu se podařilo vybojovat z jeden z polštářů z jeho sevření právě, když se Harry znovu objevil se dvěma polštáři, s kterými odstartoval tento boj a začal jimi bouchat do jeho ramena, protože jeho hlava byla už obsazena Dracovým polštářem. Blaise se zjevně rozhodl, že Harry je snažší soupeř, otočil se a ovinul své paže kolem Harryho pasu, sám spadl zády na postel, Harry byl na něm, čímž ho používal jako lidský štít proti Dracovým ranám, který byl tak ve svém živlu, že ani nezamýšlel s tím přestat. Postačí říct, že se Harrymu nelíbilo být napadán svým bratrem ve zbroji a brzy poté nebyl už Draco a Harry proti Blaisemu, ale každý proti všem.

„Nemyslíte si, že bychom měli jít nahoru a zjistit, co dělají, že to vyžaduje tolik hluku?“ culil se Lucius. „Nebo si myslíš, že je už příliš pozdě, aby se zachránil tvůj nábytek?“

„Měl bys vědět, že jsme nezničili žádný nábytek, tati!“ vyslovil usmrkaně jak sestupoval ze schodů, za ním ho následovali ustaraně se tvářící Harry a peřím pokrytý Blaise (měl smůlu, že se na něj roztrhl jeden z polštářů). „Lorde Voldemorte,“ trochu se uklonil. „Harry mě ujistil, že vám skutečně odpustil, takže jsem se rozhodl, že vás už nenenávidím, i když nemůžu říct, že vás mám rád.“

„Tyto pocity jsou zcela vzájemné, pane Malfoyi,“ ušklíbal se Tom, než se otočil k Harrymu. „Jak se cítíš, Harry?“

„Jsem v pohodě,“ Harry proklouznul kolem blonďáka. „A omlouvám se, že jsem vám dělal tolik starostí. Prosím odpusťte mi. Prosím Severusi?“

„Čtyřicet bodů z Nebelvíru,“ culil se Mistr lektvarů na Harryho šovaný výraz. „No, musel jsem to udělat pro dobro bodů za tvé chování v posledním týdnu, které ztratil Zmijozel. Pojď sem, ty spratku, nemůžeš si myslet, že se zlobím,“ otevřel svou náruč pro malého chlapce, který do ní vběhl a pevně ho objal. „Jestli to uděláš znovu, tak z tebe osobně udělám mou testovací osobu, dokud se nevrátíš do normálu. A vy se vrátíte do normálu, pane Pottere, nemyslete si, že budete s to se odstranit tímto snadným způsobem a zemřel mi. Je to jasné?“

„Křišťálově,“ popotahoval Harry a Severus laskavě rozcuchal jeho vlasy: „A nenech nikoho, aby tě opět otrávil, Harry, vážně, jeden by si myslel, že by ses do nynějška něco naučil o kouzlech na detekci lektvaru…“

„Nemyslím, že by mě někdo otrávil, Severusi,“ Harry sklonil hlavu. „V budoucnu budu opatrnější. Slibuji. Nezlob se na mě.“

„Nezlobím, Harry,“ povzdechl si Severus. „Jen jsem ustaraný a trochu unavený.“

„A tvé vlasy jsou zase mastné,“ pozoroval Harry klidně. „Tobě se opravdu líbí takovým způsobem?“

„Umyji si vlasy, až budu zpátky v mých pokojích, jestli tě to udělá šťastným,“ povolil Severus.

„Měl bys to udělat, pokud to dělá šťastným tebe,“ argumentoval Harry. „Mně je jedno, jestli jsou tvé vlasy mastné nebo ne, ale chci, aby ses sobě líbil. Byl by si tak hezký, kdybys o sebe lépe pečoval…“

„Nejsem Black, Harry,“ bručel Severus. „Ani nemám čas ani ambice, abych strávil tři hodiny před zrcadlem jen pro upravení mých vlasů.“

„Ne, jsi Severus a jen proto, že je Sirius dost pyšný na svůj vzhled, neznamená, že nemůžeš být sám úhledný,“ odsekl ostře Harry. „To není nějaká soutěž o tom, kdo je lepší v dělání přesného opaku toho, co dělá druhý, protože, Severusi, ani jeden z vás by nemohl porazit druhého v tomto druhu hry. Takže si buď umyj své vlasy nebo ne, ale nenutím ti jako Siriuse odpovědného za tvé rozhodnutí.“

„V poslední době je tvá přesvědčivost daleko příjemnější,“ komentoval Severus. „Ale myslím, že máš pravdu – malé zázraky se dějí – a umyji si vlasy kvůli tomu, že se budu já cítit o mnoho lépe.“

„Neposmívej se mi,“ Harry lehce plácnul jeho paži. „Běž si umýt vlasy, Severusi!“ tlačil vysokého černooděného muže ke koupelně tak dobře jak toho byl schopný.

Hubený profesor a v současné době se stále mastnými vlasy, reptavě podlehnul svému osudu a zmizel v koupelně.

„Nedostanu také mé objetí?“ zeptal se Lucius povýšeně. „Nebylo to nic arogantnícho nebo něco takového, ale jsem Malfoy a šel jsem celou cestu sem jen proto, abych se podíval po jistém zelenookém člověku.“

Harry okamžitě hodil své paže kolem blonďákova krku a vklouzl bokem do jeho klína: „Děkuji, že jsi opět přišel,“ šeptal a blonďák se pochechtával. „Dlužím ti tolik. Omlouvám se.“

„Tohle objetí je všechno děkuji, co chci,“ odpověděl Lucius jemně. „Cisa tě také pozdravuje a jestli bys měl někdy otázku na své těhotenství, byla by šťastná, že pomůže. Teď, přestaň plakat! Nikdo se na tebe nezlobí a není to tvá vina, co se stalo. Můžeš mi věřit?“

„Věřím ti téměř všechno,“ vyhnul se Harry a políbil blonďákovu líci.

„Tady, vezmi si trochu kávy,“ nabídl Lucius jeho vlastní šálek. „Je to tak jak to máš rád: hodně mléka a žádný cukr.“

„Ne,“ schoulil se s odmítnutím na jeho tváři. „Nemůžu, samotná myšlenka na to mi způsobuje nevolnost.“

„Chceš svůj lektvar, Harry?“ zeptal se Tom jemně a objal ho zezadu, ale Harry zakroutil hlavou: „Nemyslím, že bych teď mohl něco dostat dolů do mého krku. Omlouvám se.“

„To je v pořádku, maličký,“ Harry dostal polibek na čelo. „Ale opravdu by si měl něco jíst, říkal jsi, že jsi vše vyzvracel včera v noci. Co mohu udělat, abys jedl, hm?“

Harry pokrčil rameny: „Nechci jíst, Tome. Potom všechno vyzvracím…“

„Nemusíš moc jíst, Harry,“ Tom nevědomě začal hladit jeho břicho. A můžeš mít cokoli, co chceš. Možná bys chtěl jít dolů do kuchyně? Nebo bychom mohli jít ven se najíst.“

„Ne, Tome,“ vymáčkl Harry mrzutě. „Oceňuji tvou snahu, ale nechci nic jíst.“

„Harry, prosím,“ Tom si před něj pokleknul a přitáhl si ho blíž, jeho hlava spočívala na Harryho břichu. /Tak se o tebe bojím, kočičko, prosím. Nechci tě nutit, ale také tě nechci ztratit… „Snědl by si něco, kdybych to pro tebe uvařil?/

Nadějně vzhlédnul, když cítil hladící prsty v jeho vlasech a setkal se s usměvavýma zelenýma očima: /Vážně bys to pro mě udělal?/

/Pro tebe bych udělal všechno, milý. Takže, přijmeš mou nabídku?/ Tom něžně pohladil Harryho bledou tvář, když vstal.

„Ano,“ vykřikl Harry šťastně a hodil své paže kolem jeho krku.

„A aspoň se pokusíš něco sníst, slibuješ?“ zeptal se Tom a když Harry přikývl, jemně ho postavil zpátky ne jeho nohy. „Tak dobře, půjdu do kuchyně. Nějaké přání?“

„Palačinky,“ řekl Harry po troše váhání a Tom přikývl: „Dobře. Proč se neoblékneš, maličký?“

„Nezlobilo by tě, pokud zůstanu v mém pyžamu?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ne, vůbec,“ opět ho políbil. „Ale nedělej si těžkou hlavu, dobře? A jestli budeš něco potřebovat, zavolej a já tady v sekundě budu,“ s tímto řečeným zmizel do malé kuchyňky a zavřel za sebou dveře.

„O čem jste mluvili?“ zeptal se Blaise zvědavě. „A co to dělá?“

„Tom se chystá pro mě vařit,“ Harry se široce zazubil, jen zdánlivě šťastnější, když viděl nevěřící pohledy, které obdržel.

„No, tak to nesmím přijít o všechnu zábavu,“ prohlásil Lucius a rovněž vklouzl do kuchyně.

„Opravdu si myslíš, že umí vařit?“ zeptal se Draco nevěřícně.

„Jsem si jistý, že Tom dokáže udělat vše, co opravdu chce,“ opáčil Harry. „Takže ano, myslím, že umí vařit.“

„Kdo umí vařit?“ Severus se znovu objevil z koupelny, jeho vlasy byly nyní mírně načechrané od sušícího kouzla, ale suché a lesklé a posadil se na pohovku vedle Draca.

„Temný pán, samozřejmě,“ odpověděl Blaise. „Nabídl, že bude vařit pro Harry, aby ho přiměl něco sníst.

„A proč si odmítal jíst na začátku?“ mračil se Severus na pevnou kuličku z Harryho na jednom z beanbagů.

Harry byl zachráněn od odpovědi lehkým ťukavým zvukem na dveře a malý chlapec očekával, že to bude buď Neville s Lenkou nebo Lestrangeovi bratři a horlivě otevřel. Ale byl těžce zklamaný, když jeho oči místo nich našli špičky vesele poklepávajích bot s přezkami na vysokém podpatku pod lemem stejně tak vesele se houpajícího purpurově a žlutě žíhaného hábitu.

„Och, Harry, můj drahý chlapče,“ Harry se instinktivně stáhnul, když jeho těhotenstvím způsobený přecitlivělý nos zachytil z ředitele nasladlý a propocený pach starce. „Přemýšlel jsem, kdy budu mít to potěšení opět s tebou mluvit. Doufám, že jsem tě nevzbudil můj drahý chlapče?“

„Ó, ne vůbec, profesore Brumbále,“ odpověděl Harry s nuceným úsměvem. „Pojďte dál, pane.“

Vzhledem k tomu, že ředitel už prošel kolem Harryho a servíroval si čaj a hodně cukru, tento požadavek byl opravdu zbytečný.

„Děkuji, Harry,“ řekl ředitel laskavě. „Ach, nic se zcela nepodobá jemnému citrónovému čaji. Samozřejmě kromě samotných citrónových bonbónů. Harry?“ nabídl několik bonbónů v krabičce, ale malý chlapec odmítl.

„Ne, děkuji, pane,“ Harry se posadil do jednoho z beanbagů. „Co vás sem přivádí, pane řediteli. Je něco s čím vám mohu pomoci? Nebo bych snad měl zavolat mého manžela?“

„Tvá přítomnost je více než dostatečná pro starce jako jsem já,“ Brumbál poplácal jeho koleno v dědečkovském stylu a Harry se musel usilovat, aby neucuknul. A co se týká starého muže, potřebuje důvod k návštěvě jednoho z jeho závazků?“

„Ne, pane profesore,“ zasmál se Harry tak to vypadalo šťastně. „Starý muž nepotřebuje důvod, avšak Albus Brumbál ho nepotřebuje, ale můžete si být jistý, že má v každém případě jeden.“

Brumbál se také pochechtával: „Znáš mě příliš dobře, mé drahé dítě. Skutečně mě zajímalo, jestli byly řeči pravdivé, že jsi opět plný života. Celkem jsem se trochu o tebe bál, Harry.“

„Och, jen jsem experimentoval,“ opět se Harry zasmál jako kdyby byl velmi pobaven. „Bylo docela zábavné vidět dotčeného Voldemorta.“

„Odpusť mi, můj chlapče,“ seschlý stařec svraštil své čelo. „Ale to neznělo tak trochu jako ty, i když jsem rád, že jsi překonal svou dětinskou nevoli vůči mně.“

„Jen jsem si začal uvědomovat některé věci, pane,“ řekl Harry uváženě. „Naučil jsem se vidět Voldemorta takovým jakým je. Nemůžu se spolčovat s nepřítelem, protože nehledě na smlouvu má loajalita a mé názory se nezměnily.“

„Velmi dobře, drahý chlapče,“ blankytně modré oči mrkaly jako šílené. „Prostě jsi se držel starého rčení drž si své přátele blízko…“

„…Ale své nepřátele ještě blíž,“ dokončil zelenooký chlapec přemýšlivě. „Budu o tom přemýšlet.“

„Udělej to tak, dítě,“ přikývl Brumbál pro zdůraznění. „A propos, přátelé jsou jak se to zdá být pohánění mezi slečnou Grangerovou a panem Weasleym. Vzal jsem si výsadu s nimi mluvit a jsou ochotni odpustit a zapomenout na všechno, co mohlo být pokládáno za důvod tvého přátelství…“

„To je skvělé, děkuji,“ usmál se Harry. „Hodně jsem oběma chyběl“

Brumbál opět poplácal jeho koleno, než si usrknul svého čaje a pokračoval: „Myslel jsem si to tak, Harry. Teď doufám, že mi můžeš pomoci ve věci jednoho problému, který jsem nedávno zažil. Nevěděl by si, kdo je odpovědný za mou přeměnu do zahradního trpaslíka, že, můj drahý chlapče?“

„Zahradního trpaslíka…?“ zeptal se Harry, přičemž se díval úplně zmateně. „Je mi líto, pane profesore, ale je to snad pro něco metafora? Nevypadáte podle mě jako zahradní trpaslík. Jednoho jsem viděl u Rona, byl poměrně malý a ošlivý a měl zkažené zuby. Mohl byste mi snad vysvětlit, co tím míníte?“

„Ó ne, Harry,“ Brumbál se tvářil mírně zklamaně, ale rychle se opět najednou natáhnul. „Kouzlo po chvíli vyprchalo, ale musím říct, že bylo velmi nepohodlné a nemohl jsem mít přístup k mým citrónovým bonbónům,“ mrkal na Harryho. „Spíš si myslím, že to byl tvůj manžel, ale to nemůžu dokázat naproti tomu, že to bylo velmi složité kouzlo a nemyslím, že by někdo tady stačil na to, aby ho zvládnul – kromě snad tebe, ale ty jsi ještě nemohl zahrnout plnou přeměnu těla, že ne?“

„Ne, ne, pane profesore,“ Harry mumlal a masíroval si spánky. „A k sakru…- promiňte, pane profesore – nemůžu si vzpomenout na ten přesný incident. Myslíte, že Voldemort na mě použil Zapomeňte?“ nechal prostě přesný význam paniky prosvítit jeho hlasem, aby to bylo přesvědčivé. „Kolik toho dalšího způsobil, abych zapomněl? Merline…“

„Uklidni se, Harry,“ Brumbál opět poplácal jeho koleno, tentokrát spočinul svou rukou déle než předtím. „Nepochybně bys věděl, kdyby to na tebe používal častěji. I když v tomto případě nemůžu vyloučit žádnou možnost,“ Harry si povzdechl uvolněněji, protože Brumbál odtáhl svou ruku.

„Pokud to je vše, možná byste pak měl jít,“ Harry se zdál sleslý. „Voldemort je právě v místnosti vedle dveří a…“

„Chápu, můj chlapče,“ Brumbál vstal a upravil si svůj purpurově skvrnitou kouzelnickou čapku. „Jen jednu otázku. Už jsi slyšel o smrti Bellatrix Lestrangeové?“

„Ona je mrtvá,“ Harry se široce zazubil. „Dostali ji Bystrozoři?“

„Ne, obávám se, že tvůj manžel včera ztratil svůj temperament,“ ředitel šel ke dveřím. „A zabil ji v záchvatu zuřivosti.“

„Ale… pak porušil smlouvu,“ Harryho zazubení se rozšířilo. Můžeme ho nalodit do Azkabanu.“

„Obávám se, že to není tak jednoduché, můj chlapče,“ Brumbál otevřel dveře. „Jako jeden z jeho Smrtijedů měl plné právo s ní udělat cokoli, co ho těšilo. Teď, pokud to měl být Severus…,“ Harry byl tím znechucen jak náhle hlas starého kouzelníka zněl plný naděje, ale nespokojeně si povzdechl: „Dobře, tak děkuji za vaši návštěvu, pane.“

„Potěšení bylo na mé straně, Harry,“ Brumbál ho poplácal jeho rameno. „Uvidíš, můj drahý chlapče, dříve nebo později ho dostaneme.“

S tímto zmizel a Harry zavřel dveře, než se sesunul na podlahu a začal se silně chvět. Severus, Blaise a Draco se znovu objevili z místa, kde se ukrývali blízko schodiště, když Brumbál vstoupil a ve stejné době tak Lucius a Tom pootevřeli dveře do kuchyňky, aby mohli poslouchat konverzaci.

„Harry?“ později si dřepnul blízko chvějícího se chlapce, přičemž si všiml slz, které stékaly po jeho tváři.

„Omlouvám se, Tome,“ Harry vzlykal a držel se jeho hábitu. „Nemyslel jsem nic tak jak jsem to řekl. Je mi to líto.“

„Já to vím, zlatíčko,“ Tom ho něžně vtáhl do svého klína. „Báječně jsi to zahrál a jsem na tebe tak pyšný, že jsi ke mně loajální. Teď je to v pořádku, utiš se, je to v pořádku.“

„Nechci, aby jsi šel do Azkabanu,“ popotahoval Harry. „A nechci, aby Severus zemřel.“

„Ani jedno se nestane,“ Tom ho začal lehce kolébat. „Ujistím se o tom. Uklidni se, Harry, jsi v bezpečí, nic se ti nestane, zatímco jsi se mnou, slibuji.“

„A nelíbí se mi, že tě vidím nešťastného,“ pokračoval černovlasý chlapec. „A nechci, aby mi Ron s Hermionou odpustili.“

„To je dobré, kočičko,“ Temný pán setřel slzy jeho palcem. „Jsem si jistý, že Draco a Blaise by byli zklamaní, jestli sis myslel, že je tady něco, co ti musí být odpuštěno.“

„A je mi opravdu jedno, že je Bellatrix mrtvá,“ Harry na něj nejistě vzhlédnul. „Ale slíbil jsi, že nikoho nezabiješ.“

„Vím, Harry,“ Tom šeptal. „A za porušení tohoto slibu se omlouvám, ale ona tě vážně zranila a já jsem byl na hraně celý týden, kvůli tomu, že jsem si myslel, že jsem tě ztratil a ztratil jsem můj temperament. Vím, že to není dostatečně dobrá omluva, ale to je to jediné, co mohu nabídnout.“

„To je v pořádku,“ Harry si povzdechl. „Ale ne kvůli tomu, že to je v každém případě omluvitelné nebo v pořádku někoho zabít, ale kvůli tomu, že jsi odmítl dát jí vládu i malou částí nad mým životem, Tome.“

„Děkuji ti,“ pomalu ho zvedl a předal ho Severusovi, který stál za ním. „A teď musím pokračovat ve vaření nebo tvé jídlo bude všechno spálené.“

Lucius a Tom opět zmizeli v kuchyni, zatímco si Mistr lektvarů pomalu sednul na pohovku s Harrym na jeho klíně.

„Harry, proč jsi to udělal?“ zeptal se Blaise po dlouhotrvajícím tichu. „Předtím jsi odporoval Brumbálovi. Proč ten náhlá změna postoje?“

„Byl jsem na něj tak naštvaný, když jsem si myslel, že Sirius zemřel,“ mumlal Harry. „A pak ta celá věc se smlouvou, prostě jsem nemohl jednat civilizovaně. S tím, co jsem udělal těď, si myslí, že to bylo jen trocha odcizení. Věří mi, že jsem po tom všem stále Zlatý chlapec, jeho malá zbraň a dokud si myslí, že jsem na jeho straně, tak Nebelvírští jsou na mé straně. Opravdu nemůžu jednat s těmi nenávistnými pohledy, které se vrhají mým směrem a se všemi špatnými pocity, které dostávám. Nemůžu riskovat, že mě někdo napadne, nechci, aby to dítěti ublížilo,“ ochranně ovinul své paže kolem svého břicha. „A je o hodně snažší odpovídat na jeho otázky, když si myslí, že jsem jen naivní a zapomnětlivý.“

„Jak je od tebe velmi Zmijozelské, Harry,“ usmíval se Severus. „Věřím, že jsi pro sebe právě získal pět bodů.“

„No tak, děkuji, Severusi,“ Harry si dělal legraci. „Pokud nebudeš opatrný tak Zmijozel ztratí vedení.“

„Ne dokud budu mít dva Weasleyovi v mé třídě. Přísahám, že celá rodina je naprosto neschopná, když dojde na lektvary – ne, že byli velmi dovední v jiných oborech.“

„Fred, George a Bill jsou dobří v lektvarech,“ opravil ho Harry jemně. „Ne vynikající, ale ve srovnání s tebou je každý totální nula.“

„Jak lichotivé,“ řekl suše Severus, ale jeho dlouhé prsty se jemně pročesávaly Harryho černými kadeřemi a říkal jinou historku.

„Takže Draco dostal jsi nějaké sovy tento poslední týden?“ zeptal se Harry nevinně, když si hrál se Severusovýma rukama.

„Moje mamka psala,“ odpověděl Draco pomalu, nebyl si opravdu jistý, co chtěl Harry slyšet. „Pozdravuje tě a že jí solené sušenky pomohly s ranním zvracením.“

„Blaisei, opravdu je tak zapomnětlivý?“ zeptal se Harry Italského chlapce, který bezmocně pokrčil rameny: „Nevím, Harry, možná se praštil hlavou o něco tvrdého.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se blonďák rozhořčeně. „Harry se zeptal, jestli jsem dostal nějaké sovy a já jsem odpověděl. Co je tady k zapomínání?“

„Dobře, Draco,“ povzdechl si Harry. „Zahrajme si malou hru. Co jsi dělal před týdnem?“

„Byl jsem v Prasinkách,“ Dracovo zamračení se prohloubilo. „Ale…“

„Co jsem ti slíbil, než jsi tam šel?“

„Milé překvapení,“ zabručel blonďák. „Pořád jsem na tebe naštvaný za to, co si mi udělal, že jsem šel špátky sem jako Weasley.“

„Draco,“ vzdychl zelenooký chlapec v podráždění, „Už jsem ti říkal, že to nebylo mé překvapení. Mé překvapení ale mělo červené vlasy. Nějaké vyzvánění zvonů?“

„Blaise?“ navrhl Draco. „Co s tím má on, co dělat. Připuštím, že by to byl dobrý materiál pro vydírání, pokud by tady nebyl malý fakt, že jsem měl také červené vlasy.“

„Ne Blaise,“ vymáčkl Harry. „Jestli to děláš naschvál, hluboce se ti ukloním.“

„Nic takového nedělám,“ ušlíbal se Draco. „Ale nechápu, na co narážíš.“

„Charlie,“ řekl Harry poraženě. „Charlie byl tvé překvapení a ptal jsem se na to, jestli jsi dostal od něj nějaké sovy.“

„Ale…,“ výraz poznání přešel Dracovou tváří. „On je ten, se kterým jsi mě chtěl dát dohromady.“

„Ano,“ oba černovlasí chlapci vykřikli a Severus si odfrkl.

„Och,“ Draco pokrčil rameny. „Tak dobře. Mohlo to být horší,“ Harry na něj zíral s jeho nejlepšíma štěněčíma očima (a zatraceně byly dobré!), dokud se to Draco neuráčil trochu rozvést: „Fajn, mluvili jsme spolu, byl zábavný a zajímavý. Slíbil, že napíše, jakmile si najde byt, protože se zdá, že dostal nabídku práce od jednoho z výzkumných center, které se pokouší skombinovat určité dračí geny a tím by dosáhli přátelštějších draků, aby je přivezli zpátky do Anglie. Takže buď si ještě nenašel nic vhodného nebo se rozhodl, že mě nechce kontaktovat.“

„Pokud řekl, že by napsal, tak napíše,“ ujistil ho Harry. „Ale co ty? Líbí se ti?“

„No, řekl bych, že je jaksi milý a poměrně pohledný poté, co si zvykneš na všechny ty červené vlasy,“ Draco opět pokrčil rameny – nikdo nikdy nečekal, aby vůči někomu popsal své pocity; být upřímný, je to vždy na něm, kdo dělá sledování a proč by měl sledovat někoho, jestli se mu nelíbí? „A jeho práce s draky také zní docela zajímavě. Takže ano, myslím, že se mi líbí.“

„Výborně,“ usmál se Harry na něj. „Protože jemu se také líbíš.“

„Jak to víš?“ zeptal se Draco podezíravě, ale Harry předstíral, že ho neslyší a přitulil se hlouběji k Mistru lektvarů, přičemž zavřel oči. „Žádné způsoby, Pottere, ale co můžete čekat od Nebelvíra?“

„Ne moc,“ mumlal Harry. „Prostě jsou tvrdohlaví.“

„A dělají tě šťastným, ať chceš nebo ne,“ dodal Severus, díval se dolů na malého chlapce. „Neotevřeš dveře, Harry?“

„Mám?“ kňoural Harry. „Zase by to mohl být Brumbál.“

„A co, když to je někdo z tvých přátel?“ zdůvodnil černovlasý profesor a Harry neochotně vstal.

Tentokrát však nemusel být tak váhavý, protože před dveřmi nestáli nikdo jiní, než Rudolfus, Rabastan a madame Pomfreyová, která přišla zkontrolovat Harryho. Čarodějka, protože ji nikdo neobtěžoval informovat o Harryho duševní zotavení, byla tak šokovaná, když viděla jeho usměvavou, kajícnou tvář, že musela těžce polknout, než odstartovala tirádu o jejím držení v nevědomosti, o něčem tak důležitém, pak o tom jak vystavěl příliš mnoho štítů, které by mohly ublížit dítěti, pak o zranění z Velké síně, pak o nepřijítí na ošetřovnu, jakmile mrknul okem, pak o hloupích, nerozvážných a tyranských Temných pánech, kteří by si ještě měli uvědomit, že nejsou sami na planetě, pak o hloupích, naivních a  podvyživených hrdinských chlapcích, kteří si myslí, že sbírání zranění byla vhodná činnost ve volném čase, pak o… Tak tedy, Harry přestal poslouchat asi v této době, ale to jí ani mírně neodradilo.

Poté, co skončila, rezolutně uvedla Harryho nahoru do ložnice, kde zkontrolovala jeho důležité životní orgány a ty dítětě, odstranila nějaké obvazy a aplikovala nový balzám na docela hloboký šrám přes jeho hruď, než prohlásila, že by měl užívat více své magie, odpočívat a jíst pořádné jídlo. Pak kráčela zpět na ošetřovnu, přičemž hudrovala o nevděčnosti studenta a učitele k jejím službám.

V kuchyni ve stejnou dobu, Lucius a Tom vařili, ačkoli se Lucius omezil k uvolněnému opíraní o kuchyňskou linku a přivolání věcí z chladničky nebo přikázáním domácím skřítkům, aby mu je přinesly, než je předal Temnému pánu. Kdepak, Luciuse skutečně nezajímalo vaření, i když se samozřejmě, kdyby se obtěžoval to zkusit, tak by to bylo naprosto skvělé.

„Vždy jsem si myslel, že by těhotní měli dychtit po všech druzích potravin,“ říkal Tom, zatímco krájel několik banánů pro jeho ovocný salát. „A místo toho Harry by jedl dokonce míň, než normálně, kdyby se tak nebál o dítě.“

„Narcisa vždy jedla jablka,“ vzpomínal Lucius. „Jablka a dort black forest (pozn. překl.: je to čololádový dort ozdobený obvykle čokoládovými hoblinkami, šlehačkou a kandovanými třešněmi). Ale její jiné chutě byly daleko zajímavější…“

„Harry by spíš měl jíst vše, co by mu domácí skřítci přinesli, než aby ke mně přišel s těmito chutěmi,“ reptal Tom nespokojeně. „Prostě nevím, co dělám špatně, Luciusi! Dělám skoro všechno, o co mě požádá a stále se na mě dívá jako kdybych zabil jeho štěňátko.“

„No,…,“ odpovídal Lucius. „Zabil jsi jeho rodiče.“

„Vím, co jsem udělal,“ zabručel Temný pán a vhodil banány do mísy. „Ale nezdá se, že to je ten důvod, proč je takový. Nikdy nereaguje tak jak očekávám, že bude reagovat. Zrovna jako s Bellatrix, myslel jsem, že mě seřve a pak by na konec pokračoval v tom, mě po týdny ignorovat. A včera v noci jsem mu řekl, že ho miluji a díval se na mě jako kdybych ho urazil.“

„Ty jsi mu řekl, že ho miluješ?“ opakoval Lucius. „No, udělal jsi to?“

„Samozřejmě,“ Tom na něj nedůvěřivě zíral. „Jinak bych to tak neříkal.“

„Tome, já vím, ale co Harry?“ zeptal se blonďák opatrně. „Zrovna jsi ho otrávil, zradil jsi jeho důvěru a pak přijdeš a prohlásíš, že ho miluješ. Promiň, ale to nezní velmi přesvědčivě.“

„Jenže on je empat,“ argumentoval Tom. „Neměl by něco takového cítit?“

„Skutečně nevím,“ Lucius pokrčil rameny, zatímco přivolal skořici z jedné police. „Ale Harry vypadá, že má problém s uchopením této představy, že by ho měl někdo tolik rád. Narcisa a já jsme mu několikrát řekli, že ho máme rádi a že je vždy vítaný nás požádat o pomoc a přesto se omlouval za to, že nás obtěžuje nebo za to, že je na obtíž nebo za něco jiného. To samé se Severusem a Lestrangeovými. Sledoval jsi ho dnes? Jak se omlouval? To nebylo nějaké zdvořilostní chování, on se opravdu bál, že bychom ho teď mohli nenávidět.“

Tom zůstal mlčky po několik minut, zatímco kontroloval teplotu na sporáku kvůli jeho vanilkovému pudinku: „Řekl, že mě nenávidí.“

„Kdy?“ ptal se Lucius. „Potom, co jsi mu řekl, že ho miluješ?“

„Ne, poté, kdy jsem mu dal ten lektvar,“ opravil čevenooký muž. „Když zpanikařil.“

„Mluvil jsi o tom s ním?“

„Řekl, že mě na chvíli nenáviděl, protože jsem ho donutil toho tolik cítit, ale to ještě nevěděl, že to bylo pak mou vinou,“ odpověděl Tom.

„Nemyslím, že to zasahovalo do vašeho sexuálního života, Tome,“ Lucius pečlivě volil svá slova. „Ale mohl bych si představit, že to Harryho poměrně silně bolí, když se vy dva milujete.“

„Proč to říkáš?“ odpověděl Tom popudlivě, přičemž důkladně studoval blonďatého kouzelníka.

„Kvůli různé velikosti. Ty jsi dost vysoký, zatímco Harry je úplný opak. On je chlapec, Tome, šestnáctiletý chlapec, který má tělo třináctiletého, je hubený, je křehký a je empat, ať to cokoli přesně znamená,“ odpovídal Lucius klidně. „Zřejmě ho to netěší, takže si myslím, že by byl spíš nervózní. Je docela plachý a řekl bych nezkušený, takže neříká nic, pokud se mu něco nelíbí. Pak je také tvrdohlavý, což znamená, že tě nepožádá, aby si mu to dělal jednodušším. Dohromady to není velmi dobrá kombinace.“

„A co bych měl dělat odlišně, Luciusi?“ nespokojeně probodl pudink. „Můžu udělat všechno, aby to bylo pro něj bezbolestné a snadné a zjistit, co má a nemá rád.“

„Co by měli všechny homosexuální páry dělat odlišně, když jeden z partnerů se necítí pohodlně s rolí, kterou hraje,“ Lucius se culil, když viděl šokovaný výraz, který přešel Tomovou tváří jak si uvědomil, co mu bylo naznačováno.

„Pověz jim, že je jídlo připravené a prostři stůl, Luciusi,“ nařídil Temný pán přísně, neuráčil se na něj podívat a Lucius opustil kuchyňku, přičemž se stále culil a s osmi talíři a příslušnými příbory, které se za ním vznášeli.

Tom naplnil pudinkem velikou mísu, palačinky dal na talíř a přinesl ovocný salát, zmrzlinu, med, jablečné pyré, javorový sirup, čokoládovou a jogurtovou polevu a následoval svého zástupce zpět do obývacího pokoje. Někdo rozšířil stůl a prodloužil jeho nohy tak, že nyní stál v pohodlné výšce pro jezení a Harry seděl u stolu, zatímco Rudolfus a Rabastan každý nadnášel jedno z černých křesel. Tom položil jídlo a obepnul malý pas, přičemž vtáhl Harryho do svého klína, když si sedal do jednoho z křesel.

„Děkuji ti,“ usmál se na něj Harry šťastně a políbil jeho líci. „A taky s dokonalým načasovámím. Právě se začínám cítit trochu hladový.“

„Tak jez,“ Tom si opřel záda o židli, jeho pravá paže byla stále volně zavěšená kolem Harryho pasu a pozoroval s uspokojením a velmi mírnou formou znechucení jak Harry přijal palačinku od Draca, který ji položil na jeho talíř a začal na ni hromadit nejprve ovocný salát, pak zmrzlinu, pak čokoládovou polevu, pak med a javorový sirup, jablečné pyré a nakonec pudink smíchaný s jogurtem.

Všichni sledovali jak se Harry talíř stává plnější a plnější, Lucius s vědoucím uculením na tváři a teď pozoroval s fascinací jak se Harrymu nějak podařilo zformovat palačinku do závinu a ukrojit si první kousek, který si dal do úst a žvýkal se zavřenýma očima.

„To je nedovařené,“ prohlásil poté, co spolknul první sousto.

„To jsi mi mohl říct předtím,“ nabídl Tom, který si od něj vysloužil zlobný pohled.

„Tak, proč jsi něco neřekl?“ řekl Harry vyčítavě.

„Protože jsem předpokládal, že budeš mít důvod, sníst něco takového,“ snažil se Tom zdůvodňovat a obezřetně si prohlížel vidličku v Harryho ruce – Salazare, doufal, že Harry není na něj moc naštvaný za ten komentář!

„Myslel jsem, žes je neměl rád,“ Draco se ptal překvapeně po napjaté chvilce, kterou Harry využil, aby rozvinul palačinku a dal si trochu kašovité látky do svých úst.

„Nemám rád palačinku,“ bručel Harry. „Je opravdu nechutná.“

„Nemáš rád mé palačinky?“ odvážil se Tom zeptat. „Ale ty sis přál palačinky. Co je špatného na mých palačinkách?“

„Nemám je rád,“ náhle Harry popotahoval. „Omlouvám se, měl bych je mít rád. Neměl bych říkat něco takového…“

„Ne, Harry,“ Tom ho pevněji ovinul ve svém náručí. „Můžeš nesnášet mé palačinky, jen mi řekni, co jsem udělal špatně.“

„Nevím,“ Harry se třásl, když popadl Tomoviy ruce. „Prosím…“

„Ššš, koho to zajímá?“ Tom ho jemně políbil; přemýšlel, že opravdu potřebuje zjistit, co ostatní vědí o Harrym, že to takovým způsobem zapříčiňuje jeho chování – nemohl by to celé být hormony, že ne? „Nechceš jiné palačinky?“

„Dobby dělá nejlepší palačinky,“ mumlal Harry. „Ale tvé jsou také dobré.“

„Zřejmě nejsou,“ argumentoval Tom, než lusknul prsty, přičemž se Dobby s lup objevil z čirého vzduchu. „Udělej Harrymu nějaké z tvých palačinek… prosím,“ dodal, když cítil na sobě Harryho zlobný pohled a jeho malý manžel se šťastně k němu přitulil.

Domácí skřítek rázně přikývl, lupnutím zmizel a znovu se objevil ani ne o dvě minuty později s věží vystavenou ze zlatavě hnědých palačinek. Harryho oči se rozzářily radostí a po přesunutí jeho náplně na jednu z Dobbyho palačinek, se dal s chutí do jídla, samozřejmě přežvykoval každé jednotlivé sousto.

„Jsem plný,“ Harry si spokojeně hladil břicho jak se opřel zpátky do objetí. „Děkuji ti.“

Černovlasý muž si povzdechl, ale také začal něco jíst, zatímco hubený chlapec vesele tlachal s ostatními okolo. Ptal se Draca a Blaise, jestli už mají hotový domácí úkol do Přeměňování. Řekl Severusovi, že pro něj přeložil několik lektvarů ze Zmijezolovy knihy. Komentoval, že Famfrpálová sezóna začala brzy. Ptal se, jestli je Rudolfus teď šťastný, když se zbavil Bellatrix. Smál se, když mu Lucius řekl o Narcisině těhotenství. A po celou dobu měl svou hlavu bezpečně zastrčenou pod Tomovou bradou.

„Co ti dříve říkala madame Pomfreyová,“ nakonec se Tom zeptal. „Slyšel jsem její tirádu.

„Och, leccos,“ Harry pokrčil rameny. „Je na tebe rozzlobená, protože jsi jí o tom neinformoval a protože jsi mě k ní ráno nepřivedl.“

„To jsem nemyslel, Harry,“ objasňoval Tom. „Chci vědět, co ti říkala o tvém zdraví.“

„To stejné jako vždycky,“ malý chlapec vypadal nezaujatě. „Říkala, že bych měl používat více mé magie.“

„No, tak umyješ nádobí,“ nařídil Tom a Harry našpulil pusu.

„Myslím, že se s vámi rozloučím,“ prohlásil Lucius. „Děkuji za výtečné jídlo a milou společnost,“ jemně zahalil našpuleného chlapce do své náruče. „A jen si pamatuj, Harry, že se můžeš na nás spolehnout.“

„Děkuji, že jsi přišel,“ vrátil Harry. „A pozdravuj ode mě Narcisu, prosím?“

„Jen stěží budu s to se vyhnout mluvení s ní o tobě a co jsi říkal,“ Lucius se pochechtával a ustoupil.

„Nezapomeň si vzít svůj lektvar,“ přikázal Severus, když také objal pružné tělo. „Nedělám je kvůli tomu, že se tak naprosto nudím.“

Harry přikývl. Pokračovalo to tímto způsobem a poté, co Harry každého objal a rozloučil se, tak manželský pár nakonec zůstal o samotě, Harry začal s nádobím, zatímco Tom opravoval nějaké domácí úkoly. A pak, když poslední talíř našel své správné místo, sedli si společně na pohovku a cvičili Tomovu bezhůlkovou magii, když si Harry prohlédl jeho domácí úkol a poznámky, které si dělal, přičemž změnil několik věcí a vymazal jiné.




43. Šťastný muž


Po chvíli si všiml, že se Harryho oči častěji zavírají a hlava mu padala níž, a protože neudělal ani trochu pokroku během posledních tři a půl hodiny, rozhodl se, že by měl jít Harry spát poté, co vymění opět jeho obvazy a ošetří jeho rány.

„Chceš se teď osprchovat, abych mohl potom obnovit tvé obvazy?“ zeptal se jemně, nedbaje na to, že nutí Harryho do něčeho, co nechce.

„Mhm, dobře,“ zamumlal Harry a ospale vstal, lehce se kymácel, když šel do koupelny a zamkl za sebou dveře.

Zatímco Harry nechal teplou vodu, aby mu uvolnila svaly a jeho dost bolavá záda, Tom odložil svou práci a pak shromáždil cestou nahoru po schodech Harryho lék a jeden z Vyživujících lektvarů. Nemusel čekat dlouho, než se Harry vysprchoval a plaše si sedl k němu na postel.

„Tu máš, můžeš si vzít tento lektvar první,“ předal mu malou lahvičku.

„Ten chutná hrozně, víš to?“ stěžoval si malý kouzelník. „Musíš si myslet, že by měl Vyživující lektvar chutnat dobře.“

„No, můžeš mít místo toho spousty lahodných jídel,“ navrhl Tom, dobře znalý toho, že Harry nebudu tímto nápadem nadšený.

„Trocha soucitu by byla velmi ceněna, děkuji,“ Harry se na něj mračil, než obrátil do sebe zelenou tekutinu.

„Omlouvám se, že jsem byl necitlivý,“ omluvil se Tom. „Vím, že sníš tolik kolik můžeš.“

„Děkuji ti.“

„Mohl by sis svléknout svůj vršek, abych ti mohl opečovat tvé rány? Ta Sekací kouzla, která použila, byla dost zlá,“ Harry váhal. „Nebudu se tě dotýkat sexuálním způsobem, nebo kde nebudeš chtít. Můžeš říct přestaň, kdykoli to tak budeš cítit,“ povzbudivě se usmál a Harry si pomalu rozepínal svou košili: „Tak to není,“ komentoval, přičemž se červenal. „Abych pravdu řekl, líbí se mi, když se mě dotýkáš tímto způsobem.“

„Tak o čem to je?“ sňal víčko nádobky s léčivou mastí a začal ji opatrně vtírat do týrané kůže. „Bojíš se, že nepřestanu?“

Harry nervózně přikývl: „Promiň.“

„Neomlouvej se, maličký,“ opatrně zkontroloval ostatní modřiny, ale žádná nebyla tak vážná, aby tím musel být znepokojen. „Vím, že si myslíš, že nemáš nade mnou žádnou kontrolu, alespoň v této oblasti. A proto se omlouvám. Harry, jsme si sobě rovni, měl bys mít v tomto vztahu stejná práva jako já a přesto je nemáš. Bereš vše, co na tebe hodím bez komentáře, když bys měl. Dokonce, i když bych to také chtěl, kočičko, nemohl bych ti ublížit, jsi v bezpečí.“

„Ne, nejsem, Tome,“ argumentoval Harry hořce. „Pokud bys mi chtěl opravdu ublížit, bylo by tady tisíce způsobů – i bez porušení smlouvy. Mohl bys podplatit nebo vydírat nějakého libovolného chlápka, aby mi ublížil. Můžu zaručit, že bys našel někoho, kdo by to dychtivě udělal. Nebo bys mě mohl zamknout do sklepení nebo do klece a prostě počkal, až bych se nachladil nebo vyhladověl. Mohl bys vyhrožovat, že ublížíš jednomu z mých přátel, jestli neudělám přesně to, co chceš. Smlouva nedělá nic, aby mě chránila, Tome, protože ji nechci porušit. Jsem daleko od bezpečí.“

„Ne, Harry, teď mě poslouchej,“ Tom popadl silně jeho ramena. „Ta smlouva je jen kus papíru a ať bych mohl být s to udělat cokoli, nezáleží na tom, protože bych ti nikdy úmyslně neublížil. Chtěl bych říct, že ti nikdy neublížím. Tečka. Ale musím to dokazovat zas a znova, že neporuším tento slib. Pokud potřebuješ smlouvu, aby ti to řekla, budiž. Podepíšu cokoli, co chceš, jestli tě to udělá šťastným a klidnějším v mé přítomnosti. Miluji tě, Harry, a můžeš ode mě požadovat všechno, co chceš a já udělám to nejlepší, abych to pro tebe získal.“

„Prosím, neříkej to,“ prosil Harry. „Vím, že si myslíš, že ano, ale nemůžu ti věřit a ve vší upřímnosti, také ti nechci věřit. Pokud opravdu ano, pak mi to dej najevo, dokaž to, ale neříkej mi, že mě miluješ, když to nemůžeš dokázat.“

„Pokud to je to, co chceš, Harry,“ souhlasil klidně, přičemž pomáhal bledému chlapci zpátky do jeho pyžama. „I když vlastně tohle nebylo to, o čem jsem hodlal mluvit,“ vybízejíce pozvedl přikrývku a Harry pod ní vklouzl. „Mluvím o naší rovnoprávnosti, protože Lucius něco navrhl a chci, abys věděl, proč nebudu dbát jeho rady.“

„Dobře,“ řekl Harry slabým hlasem a složil si jeden z polštářů, než si ho položil pod hlavu. „Co navrhl?“

„Navrhl, že bychom si mohli vyměnit role,“ Harry se jen na něj zmateně díval. „Tím je míněno, že já budu dole.“

„To by bylo podivné,“ řekl Harry poté, co získal kontrolu nad svými rozpaky.

„Ano,“ přikývl a pobídl se, aby pokračoval. „Ale to není ten důvod, proč jsem to odmítl dělat.“

Harry se na něj tázavě díval s nádechem starostí v jeho očích, zatímco se k němu připlížil blíž a spočinul hlavou na jeho hrudi.

„Když mi bylo patnáct, uvědomil jsem si, že jsem gay,“ řekl jemně, přičemž pokládal paži přes Harryho malá záda. „Nezakoukal jsem se do nikoho jiného, než do samovyhlášeného krále sirotčince, kde jsem v této době žil. Jmenoval se Rick, a protože byl jeden z nejstarších právě v necelých sedmnácti letech a jeden z nejsurovějších a nejsilnějších kluků, mohl si prakticky dělat, co chtěl. Byl jsem tak naivní, že jsem si myslel, že oplácí mé city, když jsme se dali dohromady, ale pravda byla ta, že on a jeho parta mě využívali. Trvalo mi poměrně dlouho na to přijít, a když jsem na to přišel, bylo už příliš pozdě. Dovolil jsem mu, aby si vzal mou nevinnost – předtím jsem nikdy s klukem nespal – a když jsme se milovali, nebral na vědomí bolest, kterou mi způsoboval a potom, když dostal, co chtěl, odvrhl mě jako nějakou prázdnou láhev. Bylo to v době, kdy Grindelwald byl na vrcholu svého vládnutí, a měli jsme dovoleno kouzlit během prázdnin. Prakticky každý v tom sirotčinci měl nějaký prohřešek – bez toho bychom zahynuli – ale Rick a jeho partička tomu dodali novou úroveň. Všichni věděli, že se vlámavají do obchodů a domů a kradou vše, co se jim dostalo do jejich špinavých ručiček. Použil jsem Odposlouchávací kouzlo, abych zjistil, kdy mají naplánovanou další akci, a když jsem je sledoval, zamkl jsem je v obchodě a nechal zmizet jejich oblečení. Pak jsem zavolal policii, která je zatkla. Znovu jsem ho neviděl, ale přísahal jsem si, že bych opět nikdy nikomu nedovolil, aby mě využil.“

Podíval se dolů na Harryho, jehož paže byly utažené kolem něj téměř ochranitelsky a všiml se, že tiše pláče, zatímco jedna z jeho malých rukou hladila jeho hruď.

„Zdá se, že mám talent tě rozplakat,“ váhavě žertoval a z Harryho hrdla uniklo něco mezi smíchem a vzlykem: „Omlouvám se.“

„Je to dávná minulost a pomstil jsem se,“ Tom pokrčil rameny. „Jen jsem si myslel, že si zasloužíš vědět, proč nechci být dole, ani kdyby to mělo být kvůli tobě.“

„Také nechci, abys byl dole,“ mumlal Harry do jeho hrudi. „Jak jsem říkal, bylo by to podivné a nevěděl bych, co dělat a nechci ti připomínat špatné vzpomínky. Nechápu, proč Lucius navrhl něco takového.“

„Myslel jsem, že je to zřejmé, Harry,“ běžel svými prsty přes inkoustově černé vlasy. „Ubližuji ti, že ano? Způsobuji ti bolest a to se mi vůbec nelíbí. Pokud nenajdu způsob, který by byl pro tebe příjemnější, nemyslím, že mám právo po tobě něco takového požadovat. Harry, posloucháš?“

Tom si přečetl knihu o tom, jak znemožnit svého manžela, co nejdůkladněji? Mohli by mluvit o počasí nebo o vyučování, ale ne, museli mluvit o sexu. Harry o tom nechtěl diskutovat, byl v pohodě. Proč mu nikdo nevěří? Měl být tedy dole? Do nynějška byl na to zvyklý. Nechtěl myslet o znásilnění nebo o sexu nebo o čemkoli, co myslel, že Tom říká. Samozřejmě, Tom nechtěl být dole po takové zkušenosti, to bylo více než pochopitelné. Přesto se nemohl zcela vyhnout myšlence, že byl také znásilněný a nikdo nebyl ohleduplný k jeho pocitům. Bylo fér, že to Tomovi neřekl, ale zatraceně, měl tolik práva stejně jako Tom, aby nechtěl být dole! Proč musel tohle všechno vynést? Nechtěl přemýšlet o Tomovi v takové situaci. Tom byl silný, byl sebejistý, byl vždy pod kontrolou, a pokud by v to Harry mohl věřit, mohl by se cítit bezpečně a chráněný v jeho náručí a mohl by si užívat toho, co dělá s jeho tělem, nakolik mu vzpomínky dovolí. Ale teď Tom a on si byli příliš podobní v jeho náklonnosti a nevěděl, co dělat dál.

„Harry?“ zeptal se Tom jemně, když nedostal žádnou odpověď. „Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem v pořádku,“ popotahoval Harry. „Vždy jsi způsoboval, že jsem se cítil bezpečně a neobyčejně a teď jediná věc, kterou vidím, když myslím na tebe, je vystrašený patnáctiletý kluk, který je znásilňovaný.“

„To bylo před více než padesáti lety, Harry,“ odpověděl, trochu šokován – nečekal, že jeho příběh by tolik rozrušil jeho křehkého manžela. „A nebyl jsem znásilněný, chtěl jsem to. Chtěl jsem jeho a tehdy jsem to chtěl a nevadila by mi bolest, pokud by mě opravdu miloval nebo alespoň stejně opětoval mé city. Byl jsem využitý, to ano, ale ne znásilněný. Měl jsem po celou dobu svou hůlku. Kdybych chtěl, mohl jsem ho snadno omráčit nebo proklít. Také jsem nebyl vystrašený, jen nervózní. Vždy jsem se cítil k němu nadřazený a poté, co byl pryč, přebral jsem jeho trůn. Má pomsta byla dokonalá. Nemám noční můry, nejsem traumatizovaný, nejsem ani vystrašený být dole, prostě nechci být, protože jsem si to slíbil. Stále se můžeš cítit bezpečně a určitě neobyčejně, protože jsem pořád jeden z nejmocnějších kouzelníků a mám k dispozici nejvlivnější, nejinteligentnější a nejmocnější kouzelníky. Pokud chceš, mohl bych rozmáčknout toho Mudlu a sledovat policii, jak se snaží najít důkaz. Takže, prosím, Harry, už neplakej.“

„Musíš si myslet, že jsem hloupý,“ Harry si začal mnout oči.

„Ne, myslím, že jsi soucitný, empatický a citlivý,“ zlehka políbil Harryho čelo. „A myslím, že jsem velmi šťastný muž.“

Malý chlapec přikývl a zlehka políbil jeho hruď (Tom byl skutečně tak šokovaný tímto gestem, že naprosto zapomněl ukázat své ocenění), než se posadil.

„Ty… když jsi uvnitř mě, mohl bys mi dát více času na přizpůsobení?“ nakonec se zeptal nesměle.

„Samozřejmě,“ usmál se Tom laskavě. „Počkám, dokud mi neřekneš, že se můžu opět pohybovat, dobře?“

„Dobře,“ Harry se nervózně ošil. „Mohl bys také něco udělat s tím lubrikantem? Je opravdu studený.“

„Jistě,“ Tom ho povzbuzoval, aby pokračoval, ale Harry si nebyl jistý jak zformulovat svůj další požadavek, a tak se Tom jemně zeptal. „Včera jsi řekl, že se soustředíš na mě, zatímco se milujeme. Co jsi tím přesně myslel?“

Zelenooký kouzelník si starostlivě skousl spodní ret: „Nevím, jestli sis všimnul, ale úplně na začátku se zcela uzavřu,“ Tom přikývl, aby dal najevo, že si vskutku všiml. „Ale časem si nechám dole některé z mých štítů a soustředím se na to, co cítíš ty místo toho, co cítím já. Vždycky jsem chtěl, aby sis to užíval, chtěl jsem, aby alespoň jeden z nás byl v tomto manželství šťastný, tak jsem si vybral tebe, a když se milujeme, absorbuji tvé štěstí a potěšení a víš… všechny takové věci. To je způsob, jak bych mohl překrýt mé vlastní pocity. Používám tvé emoce, abych si vystavěl silnější stěny, které by posílily mé bariéry. Dokážu pochopit, jestli to tak nechceš.“

„Ne, Harry,“ Tom políbil jeho zápěstí, zase si vysloužil zvědavý a překvapený pohled. „Můžeš to tak dělat. Pomohlo by ti, kdybych nechal dole více z mých vlastních štítů?“

Harry vehementně kroutil hlavou: „Ne, ať jsou tvé štíty jakékoli, nefungují se mnou a těmi pocity a nechci je překrýt tvými vzpomínkami a to by se nejspíše stalo, pokud je necháš všechny dole.“

„Dobře, je ještě něco, co můžu udělat?“ zeptal se Tom, když viděl, že Harry potřebuje trochu postrčit, aby s něčím dalším přišel. „Jen mi to řekni.“

„Mohl bys dělat víc z těch věcí, co jsem řekl, že se mi líbí?“ Harry opět zčervenal a Tom se pochechtával, přičemž ho stáhl zpátky do přikrývek a mírně se nadzvedl tak, že se nad ním vznášel: „Jako tohle?“ Harryho rty škádlil svým jazykem. „Nebo spíš jako toto?“ začal hladit jeho břicho.

Harry šťastně mňoukal a trochu se kroutil, dokud polštář neležel pohodlně pod jeho hlavou a usmál se na něj: „Jako obojí.“

„Ó, skutečně? A co toto?“ líbal linii ze zadní strany Harryho pravého ucha podél jeho čelistní linie a dolů k bledému krku. „Nebo snad tohle, lvíčku,“ pomalu začal znovu rozepínat Harryho košili poté, co se zeptal na svolení svýma očima a zahrnoval odhalenou kůži polibky s otevřenými ústy a jeho jazyk pokaždé troufale vyrazil ven.

Harryho paže se samovolně ovinula kolem Tomova krku a jeho oči jiskřily, když pomalu přikývl. Tom se na něj usmál, jak opatrně dosáhnul toho, aby Harryho paže byly nad jeho hlavou, košile pyžama se vyhrnula na jeho zápěstí a tím se odhalila smetanově bílá kůže na vnitřní straně jeho paží.

Zkusmo na ně foukal, přičemž se slabě usmíval, jak se Harry mimoděk zachvěl, než zase přitiskl své rty na měkkou kůži a vytvářel cestičku z jednoho zápěstí dolů k jeho podpaží, čímž si pobaveně všiml, že Harry se zdál být velmi lechtivý v této oblasti a pak dolů po jeho boku, dokud nedosáhl Harryho levé kyčelní kosti jen, aby začal opět na jeho druhé straně. Harry se pod ním svíjel, klenul se do jeho dotyku nebo uhýbal pryč, když našel lechtivé místo, ale po celou dobu šťastně vrněl a mňoukal.

„Vypadá to, jako bych tě tímto těšil, můj sladký, malý Harry,“ jemně šeptal a nevinně olízl Harryho spodní ret a laskal ho, dokud mu nepovolil vstup.

Polibek zůstal sladký a jemný a vždy hladící a špička jeho jazyka byla tak opatrná a téměř nesmělá, že poprvé bylo cítit, jako by Harry měl opravdu šanci to zastavit – ne, že by chtěl. Tomovy ruce něžně přidržovaly jeho obličej, přičemž rytmicky a konejšivě hladily jeho kůži.

„Harry?“

„Mhm?“

„Bylo by v pořádku, kdybych ti ho vykouřil?“ zeptal se Tom prosebně; když viděl trochu panický výraz, který přešel Harryho tváří, pokračoval. „Jen ho vykouřil, a pokud bych dělal něco špatně, můžeš mě praštit po hlavě nebo mě proklít nebo na mě křičet.“

Harry se pochechtával navzdory své nejistotě, než se opět stal vážným: „Budeš mě držet za ruku? To zní hloupě…“

„Ne, to není,“ ujišťoval ho Tom a chytil jednu z Harryho rukou, kterou uvolnil z pyžama a zakryl ji svou vlastní. „Je to bezpečnostní kotva. Jestli to zajde příliš dalekko, můžeš mě odtáhnout, dobře?“

Harry přikývl, uchopil Tomovu ruku svou druhou a položil se zády do polštářů. Tom ho opět políbil, děkoval tak Harrymu za důvěru, kterou mu projevil, zatímco svou pravou rukou již putoval do Harryho volně přiléhavých pyžamových kalhot.

*********

Štíhlé boky se vzpínaly, jak jeho prsty tančily po Harryho napůl ztopořeném penisu, když stáhl oblečení přes hubené nohy a jeho malá chodidla a hodil je na podlahu někam za sebe. Harryho ruka v jeho se sevřela jak se studený vzduch otíral přes jeho citlivé tělo a Tom ji zpátky konejšivě stiskl. Dal si načas, aby prozkoumal mléčně bílá stehna a stále ploché břicho, nejprve svými prsty a pak rty, dokud se Harryho stisk na jeho levé ruce opět neuvolnil. Harry na něj varovně zavrčel, když škádlivě foukal na jeho penis, čímž se chechtal a uklidnil ho polibkem na hlavičku jeho penisu. Nabral vleklý výpad přes délku jeho tvrdého penisu, líbal kruh kolem kořenu, než se opět přesunul nahoru a nakonec vzal jeho špičku do svých úst. Harry mňoukal, když cítil vlhké horko, jež ho pohltilo a bezmocně se pokoušel opět vzpínat boky, aby se dostal blíž, těsněji, hlouběji, více k tomu ohromujícímu vjemu, ale Tom je krutý trapič, neboť přišpendloval jeho boky svou volnou rukou a odmítal dělat víc, než lehce sát.

„Hýbej se, Tome,“ nakonec přikázal, i když to znělo spíše jako žebrání. „To není sranda.“

Tom se chechtal, čímž vysílal vibrace přes Harryho kopí, ale poslušně se vrhnul dolů a vzal si Harryho úplně, vychutnávaje potlačený výkřik, který unikl z Harryho úst a téměř bolestivé sevření jeho ruky. Ignoroval svou vlastní jako kámen tvrdou erekci, když začal pohybovat svou hlavou nahoru a dolů, lízal každý kousek ohnivé kůže a divoce hnal alespoň Harryho k vyvrcholení, které brzy poté udeřilo s plnou silou. Ujistil se, že spolyká každou kapičku hořkosladké tekutiny a slízával pár kapek, které unikly z jeho úst a přistály v jemných černých kudrlinkách v okolí Harryho penisu.

**********

„To bylo dobré,“ Harry vrněl, když se k němu přitáhl a přitulil se do jeho náruče. „Děkuji ti.“

„Bylo mi potěšením,“ culil se, když spatřil mírný ruměnec, který zdobil Harryho líce. „Ale pod podmínkou, že nejsi moc unavený, stále mám několik věcí, které bych vám rád ukázal, pane Pottere.“

„Och, vážně, profesore Raddle?“ řekl Harry, reagující na žert. „Doplňte mě.“

„Chtěl bych tě zase líbat,“ právě to dělal, jeho rty ještě zůstávaly na Harryho, když pokračoval. „Zrovna takto. Chtěl bych sát tvé bradavky,“ škádlivě olízl jeden hrbolek a Harry se klenul z jemného doteku. „Ano, ale co bych chtěl teď opravdu dělat… zrovna teď… je, namasírovat tě.“

Zelené oči vypadaly mírně zmateně na tento obrat událostí, ale Harry dovolil Tomovi, aby ho jemně otáčel, dokud neležel na svém břichu. Cítil podivnou vlnu ztráty, když se Tom chvilkově vzdálil a vrátil se s jedním z těch neuvěřitelně měkkých ručníků, který rozprostřel přes jeho zadek a horní části stehen, než vlezl zpátky na postel a nanesl si vanilkou vonící masážní olej do svých rukou, mnul si je, aby se olej zahřál a pak začal jemně masírovat Harryho ramena.

„Vidíš, jsi celý příliš napjatý,“ komentoval a zpracovával uzly na jeho zádech jeden po druhém.

„Ne,“ Harryho slabý hlas ho zastavil asi o deset minut později, když přesunul jednu nohu přes Harryho křehké tělo, takže se nad ním vznášel. „Prosím, tohle nedělej. Děsí mě to.“

„Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak,“ omlouval se, přičemž přemýšlel, jestli si Harry vzpomínal na jeho činy ze začátku tohoto týdne a sedl si zpět vedle Harryho, aby pokračoval v rozmasírování jeho svalů.

„To je v pořádku,“ mumlal Harry a natahoval svůj krk tak, aby se mohl dívat na červenookého muže. „Tome?“

„Ano, krásný?“

„Přemýšlel jsem…,“ zhluboka se nadechl, „jestli bychom to nemohli udělat, teď místo zítřka?“

„Pokud to je to, co chceš,“ odpověděl Tom, který usilovně zakrýval svou nedočkavost, jeho vzrušení bylo nyní skutečně bolestivé z tohoto nádherného těla pod jeho rukama a slabých zvuků v jeho uších. „Aspoň tě zase namasíruje zítra, jestli bys chtěl. Nechci ti zničit tento večer, Harry. To je tvůj večer a udělám všechno, co chceš, abych udělal – dokonce ti udělám zase palačinky, jen pak několik objednám u Dobbyho.“

„Ne, chci to udělat teď,“ Harry rudě zčervenal. „Opravdu se mi tohle celé líbí, ale mohl bych si to užívat mnohem lépe, kdyby to neviselo nad mou hlavou. A cítím se špatně, protože mě hýčkáš celou svou pozorností a já jsem pro tebe nic neudělal.“

„Udělal jsi pro mě hodně věcí, Harry,“ přel se jemně. „Ale nemůžu říct, že nejsem úplně potěšený tvým nápadem.“

„Tak dobře,“ Harry přelezl do jeho klína.

Opravdu teď potřeboval lubrikant, pomyslel si Tom, když Harry začal nesměle hladit jeho erekci přes jeho pyžamové kalhoty a vskutku o okamžiky později držel tubu ve svých rukách. Vymáčkl z ní hojné množství do dlaní svých rukou a společně je třel, dokud nebyl chlad pryč a pak lubrikant rozšířil po prstech, než je nechal pohybovat k Harryho vstupu. Harry zakňučel při prvním kontaktu a okamžitě přestal, chtěl, aby toto bylo dokonalé, nechtěl zničit harmonii, která mezi nimi existovala dříve.

**********

Harry se pozvolna uvolnil pod trvalým proudem zájmu a starostlivosti, které obdržel od Toma a po chvilce pokračoval ve své péči o Tomovu erekci. Pyžamo už bylo mírně vlhké od kapky touhy a i přes hedvábný materiál, jeho penis stál impozantně a vzpřímeně. Harry cítil kluzký prst jak doráží na jeho řitní otvor a tlačí se přes pevný prstenec svalů, ale odmítal se uzavřít, odmítal myslet na svého strýce (vyjma této jedné malé myšlenky), tohle Tomovi nemohl udělat, ne znovu. Prst uvnitř něj se pohyboval dovnitř a ven, dovnitř a ven, v příslibu toho, co ještě přijde a bylo to tady, tento bod mu způsoboval, že viděl hvězdičky a cítil mírnou závrať. Zatím ne, ale Harry věděl, že jakmile Tom byl uvnitř něj, tento bod zasáhne důrazněji, a že by ztratil půdu pod nohama (obrazně, i když nepochyboval o tom, že by půdu pod nohama začínal ztrácet docela rychle po prvních pár vniknutích). Když do něj Tom tlačil druhý prst, mírně vyjeknul, jak se jeho svaly nepohodlně napjaly a starší muž se opět zastavil.

„Teď neztratím kontrolu, zlatíčko,“ šeptal proti stěně jeho ucha a chytil jeho hladící ruku, kterou si dal na svou hruď. „Chci jít dovnitř tebe.“

Harry přikývl proti jeho krku, nejistý, co teď má sám dělat, ale když ty dotírající pocity opět začaly, zapomněl na toto dilema. Prsty se rozdělovaly, vnikaly, ohýbaly se, kroutily se a šukali ho a to způsobovalo, že jeho penis v očekávání ztvrdnul.

Přesto nemohl zastavit slzy a malý výkřik bolesti jak se třetí lubrikovaný prst připojil k ostatním, a když ho Tom políbil, pouze odpověděl polovičatě, přičemž se cítil zcela ponížený, jak seděl na klíně staršího kouzelníka se třemi prsty ve svém zadku a tvrdou erekcí, která strkala do jeho stehna.

„Chceš, abych přestal, Harry?“ dokonale se držel ze strachu přitěžující bolesti zelenookého chlapce, ani se neodvážil opět vytáhnout své prsty.

„Bolí to,“ Harry vzlykal a to nemluvil o fyzické bolesti: kterou by mohl snášet, ale myšlenku na zkroucenou tvář jeho strýce a maniacké záblesky v jeho očích, jen děvka, nikdy nemilovaný.

Tom se opatrně stahoval ven, ale Harry bolestivě naříkal, a tak opět přestal, místo toho to vyřešil tak, že střídavě hladil jeho záda a břicho, čímž chtěl, aby bolest opustila napjaté tělo a šeptal do jeho ucha: „Ššš, udělám to zase dobře, je to v pořádku, uvolni se pro mě, maličký. Nechci ti ublížit, dýchej, můžeš cítit, že bolest ustupuje? To je ono, zlatíčko. Téměř jsi to udělal. Tady, Harry, udělal jsi to dobře,“ opatrně zvedl slzami pruhovanou tvář ze svého krku a políbil trochu pohmožděné rty, které lehce sál svým jazykem. „Stále chceš pokračovat?“

Harry přikývl, krátce zavřel oči, jak bodavá bolest vystřelila do jeho zad, když Tom poprvé pohnul svými prsty, ale jen jemně zakňoural a nechal Tomovy konejšivé emoce, aby se přes něj omývaly a tak odklidily obrazy jeho strýce. Toto byl Tom, jeho jemný a starostlivý Tom. Prsty náhle zmizely a červenooký muž ho opatrně zvedl ze svého klína a vyklouzl ze svých pyžamových kalhot.

Když si lehal na svá záda, jeho značná erekce volně poskakovala, stála vzhůru tvrdá a tuhá. Harry byl kvůli tomu poněkud zmatený, dokonce víc, když Tom držel jeho boky a přitáhl si ho na sebe tak, že seděl obkročmo na jeho břichu.

„To je způsob jak to můžeš lépe kontrolovat,“ vysvětlil, správně si přečetl jeho zmatený výraz. „Neboj se, budu tě vést, ale můžeš přestat, kdykoli budeš chtít.“

Opět sáhnul po lubrikantu, kterým si mínil pokrýt svůj penis, ale Harry ho vypáčil z jeho rukou a přesunul se dolů po jeho těle tak, že nyní seděl na jeho stehnech a Tomova délka byla před ním a pokryl své ruce mazlavou a průzračnou látkou.

„Měl by sis toho vzít víc,“ poradil Temný pán nízce, vzal tubu z Harryho ruky a vymáčkl více lubrikantu na jeho natažené ruce.

Vzrušeně sténal, když spatřil a cítil Harryho malé, teplé, jemné ruce jak se nejistě ovinuly kolem jeho silného kopí, ale jen tak tak se krotil od vyklenutí do dotyku.

Bylo to prostě moc, mít malou krásu, sedící na jeho stehnech, která nevážila víc, než pírko a pokrývala jeho zanedbanou erekci lehkými a nesmělými dotyky. Ignoroval své vzrušení celý večer a využíval všechnu svou sebekontrolu, aby se nevrhnul na křehkého kouzelníka nebo alespoň šel do koupelny onanovat, zato teď se nemohl již zadržet, čímž šokoval mladého kouzelníka náhlým uvolněním a pokryl jejich hrudě a břicha svým spermatem. Jeho tělo se otřásalo a chvělo, jak se vlna přes něj převalovala, dokud nakonec nespadnul dozadu do polštářů.

„Za tohle se omlouvám,“ jeho oči byly stále zavřené po jeho vyvrcholení. „Měl jsem tě varovat.“

Náhle váhavé ruce opět hladily jeho délku a bolestně se přiměl otevřít své oči a setkal se stejným obrázkem jako předtím (jen s o hodně více mazlavé látky, než dříve), což způsobilo jeho penisu, že se vzrušením pohnul.

Harry se na něj usmíval a jeho oči pobaveně svítily: „Můj, můj, můj, profesore Raddle, nikdy jsem si nemyslel, že bych vás viděl tak rychle ztratit kontrolu.“

„Vy, pane Pottere jste nejsvůdnější, malý trapič,“ hravě zabručel zpátky a Harry se vesele smál, přitom stále nanášel lubrikant na jeho rostoucí erekci. „Připraven?“

Harry přikývl, vzepřel se, vděčný za ruce, které podpíraly jeho boky, jak byl opět tažen vzhůru, dokud nebyl zase držen nad přetěžovanou erekcí (nikdo nemohl říct, že by Temný pán trpěl impotencí). Nervózně sáhl pod sebe, jemně uchopil klouzavé kopí a tiskl ho velmi mírně dolů, dokud hlavička Tomova penisu nezavadila o uvolněný prstenec svalů. Tomovi palce se otírali o jeho boky, ale bylo to ono. Jeho ruce byly pořád dokonalé, podpíraly jeho váhu a umožnily se mu uvolnit, nezvedaly ho nebo se nepokusily stáhnout dolů, a tak se nakonec sám spouštěl o několik centimetrů, dokud ho bodavá bolest opět nezastavila, ruce ho vedly na správnou cestu.

Mohl si živě představit, kolik to Toma stálo sebeovládání, aby mu dal čas a poslal k němu vlnu vděčnosti, protože si nevěřil, že by promluvil. Červenooký muž se zdál trochu zmatený nad těmito pocity, i když poté, co slabě přikývnul na jeho tázavý pohled, pochopil, že Harry použil svou empatii, aby mu poděkoval.

Bolest ustoupila do matného pulzování, jak Harry nabral více z jeho délky, ale ignoroval to, nechtěl už déle mučit Toma nebo sebe a tlačil se dolů, dokud Tomova erekce nebyla úplně zakrytá, přičemž hodil hlavou dozadu jak se penis uvnitř něj otřel o jeho prostatu a jak ve stejnou dobu byl nemožně široce roztažený. Mohl cítit zaslzenou kůži a mírně lapal po dechu, když jeho vidění na několik sekund zčernalo.

Když si opět začal uvědomovat své okolí, Tom hladil jeho břicho, přitom lehce klouzal rukama přes bledou kůži. Chvilku mu trvalo, aby se přizpůsobil plnosti a trvalému pulzování uvnitř něj. Vrtěl se, aby získal více pohodlí, čímž Tom potěšeně syčel a pak si sedl zpátky.

„Pomůžeš mi?“ požádal Harry nejistě a najednou se ruce na jeho boky vrátily, plynule se zvedal, dokud jen hlavička Tomova penisu nebyla pořád uvnitř něj a pak se tlačil zpátky a tím ho penis opět nepohodlně roztáhl, ale tentokrát zasáhl jeho prostatu markantněji a to mu způsobilo, že docela brzy zapomněl na bolest a jeho vlastní penis se pohnul vzhůru.

Tom stále ustaloval tempo, pozvolna a skoro nepostřehnutelně se stávalo rychlejším s každým vniknutím, dokud právě nenechal Harryho vlastní váhu schovat erekci hluboko uvnitř něj, což zapříčinilo, že Harry viděl hvězdičky a sám sebou mrsknul, přičemž se Harry zvedal s ním.

Pokračoval ve vedení malého chlapce vzhůru s jednou rukou, zatímco tu druhou ovinul kolem Harryho kopí a začal jej tisknout zároveň s vnikáním. Jeho vidění se stávalo kolem okrajů mírně rozmazané a jediná věc, na kterou se zdál být s to se soustředit, byly Harryho smaragdy, napůl ukryté pod tmavými řasami, které prostupovaly přes jeho polootevřená víčka, když zakřičel /Harry!/ dvakrát trhl Harryho penisem, než se Harryho sperma smíchalo s jeho starším; zašeptané „Tome!“ uniklo z jeho rtů, zatímco horko pohlcovalo jeho penis ještě těsněji, přičemž vlhké stěny z něj vymačkávali každou kapku.

Harryho hlava klesla na jeho hruď, Tomův penis byl stále schovaný hluboko uvnitř něj. Zcela ochablý ležel na jeho hrudi a Tom ho velmi opatrně přetočil na stranu a vytáhl svůj vyčerpaný úd z Harryho stále dost těsného otvoru, uvědomil si se směsí pobavení a znepokojení, že Harry je v bezvědomí.

**********

Tom si hluboce povzdechl. Toto byl nejlepší sex jeho života a věděl, že Harry cítil víc, než kdy cítil dříve, protože ho chtěl vidět šťastného, Harry mu věřil, dovolil si být zranitelný, aby nemohl opět zranit jeho city, a že sám s úplným důkazem potřeboval vědět, že ho Harry také miluje (ačkoli vyznání by bylo také pěkné).

Vytáhl lahvičku zvláštní léčivé masti, kterou Severus pro něj udělal poté, co se dověděl o jejich problému a jemně ji vmasíroval do týrané kůže kolem Harryho vstupu, než vyslovil nad nimi Čistící kouzlo a došel pro Harryho medvídka tam, kde ležel na podlaze, přikryl je dekou a vtáhl unaveného chlapce do své náruče. Ano, byl velmi šťastný muž!




44. Přátelé?


Až se Harry druhý den ráno probudil, bylo to kvůli jemným, hladícím prstům a usměvavým červeným očím a obrovské kytici rudých růží.

„Co to je?“ zamumlal zmateně – proč by Tom seděl na posteli s kyticí květin?

„No, běžně se jim říká růže,“ culil se Tom mírně na nabručený výraz na Harryho tváři.

„Nemůžeš ode mě očekávat, abych tak brzy po ránu ocenil tvůj sarkasmus,“ zamumlal jak odhrnul deku, kterou měl zabalenou těsně kolem svého těla a šel kolem Toma do koupelny, přičemž ho nechal sám naštvaného pro zábavu černovlasého Nebelvíra.

„Tome?“ Harry se vrátil z koupelny, aby si našel něco vhodného na sebe a našel staršího muže, který stále seděl na posteli s kyticí na jeho klíně. „Omlouvám se, že jsem tě naštval.“

Jeho obličej sebou trhnul na tyto slova a poplácal němě postel vedle něho, přičemž čekal, dokud si Harry strnule nesednul vedle něj: „Jsem naštvaný na sebe, Harry. Chtěl jsem ti dát tyto květiny, abych ti dal najevo jak moc jsem ti chtěl poděkovat za minulou noc a požádat tě opět o odpuštění. Byla ode mě hloupá ta dřívější poznámka.“

„Ty růže jsou pro mě?“ zeptal se Harry překvapeně a Tom se na něj usmál a přenesl je do Harryho klína. „Děkuji ti.“

„Myslel jsem, že by si mohl jít dolů na snídani, což bylo důvodem, proč jsem tě probudil,“ Harry dychtivě přikývl, přičemž stále zhypnotizovaně obtahoval rudé lístky. „Mám ti je dát do vody?“

Harry se na něj usmál: „Jsou to ty nejúžasnější růže jaké jsem kdy viděl,“ Harry je opatrně předal zpátky.

„Možná by sis měl vzít s sebou kabát,“ poradil červenooký muž ode dveří. „Tvoji kmotři se ptali, jestli bys nechtěl viděl svůj nový pokoj v jejich domě a Lucius se nabídl, že tě vezme po snídani do Prasinek, kde se chtějí s tebou setkat.“

„Neptali si mě,“ řekl Harry popleteně a trochu ublíženě.

„Myslím, že udělali, Harry,“ mávl na kupku neotevřených dopisů, které spočívali na Harryho nočním stolku. „Lupin to pouze viděl tak, že je vhodné se mě také zeptat. A nemusíš jít, jen si myslel, že by ses těšil z času, které strávíš s nimi, tak jsem souhlasil.“

„Chci jít,“ Harry se na něj šťastně usmál, než přiskočil ke vysokému muži a pevně ho objal. „Děkuji ti.“

Tom si neslyšitelně povzdechl, zatímco dal růže do vody. Tyto věci dělal pro Harryho! Mezitím, co by si Harry nepochybně užíval času s jeho kmotry, by mohl strávit svůj čas rozčilující povinností přípravy jeho hodin, napíše nějaké nečekané testy, projde si zprávy od Smrtijedů, strategii jak nejlépe připravit Brumbála o jeho moc a držet ho dál od jeho Harryho, po celou dobu si představoval jak fantastické je, že je Harry s ním.

A tak to opravdu bylo jak jejich oddělené dny byly: Harry se přinutil dostat trochu snídaně do svého krku, přitom seděl na Tomově klíně, který civěl zlobně na Brumbála jakmile se pokusil mluvit nahlas a pak šel s Luciusem dolů do Prasinek, kde na něj Sirius a Remus čekali. Starší Zvěromág ho vtáhl do své náruče a přemístil je k hranicím jejich nového pozemku, odkud šli do skromného domku s přírodními kamennými zdmi a světle červenou střechou a mnoha divokými květinami, které rostli všude okolo nich. Přední stěna byla téměř zcela pokrytá břečťanem a dvěmi malými věžemi, které způsobovali spíš vzhled malého hradu, než normálního domu.

Jeho vlastní pokoj se ukázal být dlouhou místností ve druhém patře s bílými stěnami a pěti okny. V jednom rohu stála nadprůměrně velká postel s nebesy v Nebelvírských barvách a se jmény Náměsíčníka, Dvanácteráka, Tichošlápaka a přeškrknutým Červíčkem, které byly vyřezané na zadním čele postele a Remus vysvětlil, že to byla jeho postel během jeho školních let, a že všechna ta roztomilá jména se na ni objevili jednoho osudového dne, kdy odveta lumpárny vůči dívčí ložnici skončila smáčením tří ostatních postelí (Remus byl ušetřen, protože byl úplněk, když ta lumpárna byla uskutečněna) a spali v jedné posteli. Když profesorka McGonagallová kontrolovala jejich pokoj týden před absolvováním, zjistila škodu a protože Sirius striktně odmítal odstranit své jméno tak ji místo toho koupil.

Vedle ní na malém stolku stálo několik fotografií: jedna ze svatebního dnu jeho rodičů, tu samou našel ve svém albu, jedna s jeho rodiči a jím jako dítětem, další, kterou dostal od Dudleyho na své narozeniny a jedna s nimi třemi, která byla udělána na Vánoce na Grimmauldově náměstí.

Byla zde malá pracovní plocha, na které Remus trval a Sirius tvrdil, že to je tak rozumné a dlouhá police na knihy vedle ní.

Blízko jednoho z oken stálo pohodlně vypadající hnědé křeslo s malou tajnou přihrádkou za ním, která bezpečně obsahovala zásobu Kouzelnických sladkostí.

Jediným dalším nábytkem byla stará skříň na jeho oblečení.

Poté, co mu oba milenci ukázali dokola zbytek jejich domu, dali si čaj venku v zahradě, kde jim Harry řekl trochu neochotně, proč neodpověděl na dopis a co mu Tom udělal. Sirius se okamžitě vřítil zpátky do domu a jen o hodinu později se vrátil, tvářil se samolibě a spokojeně a neodpovídal na žádné Harryho zaujaté otázky. Když to Harry nakonec vzdal, Sirius mu ukázal jak střílel s lukem a šípy a řekl mu o zprávě, kterou psal, jež pojednávala o jednotlivých kandidátech na post Ministersva kouzel, zatímco Remus pečoval o blízké květinové záhony.

Okolo sedmé ho přivedli zpátky do Prasinek, kde Tom už na něj čekal a s mnoha sliby, že napíší a ujištěními, že budou tady vždy pro něj se rozloučili, i když ne dříve, než se naposled varovně podívali na Toma.

Tomovou nejvýznamnější událostí bylo, že studenti opět před ním s respektem ustupovali (něco, co v minulém týdnu trochu opomíjeli), a že Brumbál držel od něj odstup.

Pak ne úplně nečekaně se Black vřítil do jeho bytu a začal na něj křičet v takové hlasitosti, že tato slova ještě zvoní v jeho uších: „Ty přerostlý, namyšlený švábe,“ to byla první urážka a i když si sám řekl, že se časem stávali vynalézavějšími. „Jak je možné, aby jeden jediný idiot to mohl tak špatně zkurvit? Je to tak opravdu těžké přijít na to, že otrávit Harryho je více než špatný nápad? Jakou jsi od něj očekával reakci, zatímco jsi ho znásilňoval?“ postačí říct, že Black neočekával odpověď na tyto otázky. „Vykastroval bych tě a pohřbil tě zaživa pod Brumbálův stůl, aby si ho mohl poslouchat po celý dlouhý den a slyšel jeho noční chrápání, ale Harry by se vinil a ty rozhodně za to nestojíš. Nemáš žádné právo, aby ti bylo odpuštěno!“ v tomto okamžiku ho Black přitlačil ke zdi a on neudělal nic, aby se ochránil, když hůlka mířila na jeho srdce – zasloužil si trpět za to, co ostatně udělal Harrymu a nepotřeboval rozzuřeného kmotra, aby mu to říkal. „Myslíš si, že jen proto, že ho miluješ, že je zase vše v pořádku? Myslíš, že květiny a palačinky můžou nahradit to, kolik bolesti jsi mu způsobil? Můžu stále vidět jak moc trpěl a tvé hloupé vyhlášení lásky neudělalo nic, aby mu stejně trochu pomohlo. Nemyslíš, že by si snad měl přestat mu ubližovat, než na jeho hlavu házet něco takového? Nikdy nepoznal jaké je to cítit se být milován… Opravdu chceš, aby věřil tomu, že by láska měla zraňovat? Merline, jak můžeš být tak hloupý?“ Black se rozhořčeně ztrácel a běžel prsty přes své vlasy, přičemž trochu ustoupil.

„Nebyl jsi to ty, kdo mi řekl, abych mu to pověděl tak brzo jak je možné?“

 „Řekl jsem ti, že máš narušit jeho štíty a způsobit mu více bolesti, než si dokážeš vůbec představit?“ obořil se Sirius. „To není pro tebe vyhovující výmluva, Voldemorte! Pro tebe to nemůže nic znamenat, ale pro Harryho většinou určitě…“

„On mi v každém případě nevěří,“ odpověděl, přičemž neviděl chybu v této úvaze.

„A to je pro tebe v pořádku?“ Black se mu vysmíval. „A je pro tebe v pořádku, že Harry je ještě zmatenější a cítí se teď ještě zranější, je to tak? Máš vůbec představu, na co právě teď myslí? Ne, samozřejmě, že nemůžeš…“

„Dobře, nikdo mi neřekl něco…“

„Věděl jsi, že je empat, věděl jsi, že potřebuje štíty,“ Zvěromág na něj křičel, přičemž opět vyskakoval. „Co jiného je tady, co víš,  jestli jsi už udělal více než škod touto malou informací?“

„Říkáš mi, že jeho empatie je jediným důvodem, proč se chová tak jak to dělá?“ odsekl. „Něco je rozhodně špatně s Harrym a ať cokoli mu dělám, není to ani z poloviny tak špatné jak si zjistil ve srovnání s tím, co se mu už stalo. Jeho empatie může zintenzívnit mé chyby a já nepopírám, že jsem to zamotal více než špatně, ale dokážeš mi skutečně vysvětlit, abych správně reagoval, když nevím, co se s ním děje?“

„Také nevím,“ přiznal Sirius a na chvilku zaváhal ve svém přesvědčení, že Harry  před ním něco držel v tajnosti. „Jenže já mu tímto neubližuji a nikdy ho nebudu nutit, aby mi to řekl.“

„Ale něco tady je špatně?“

 „Ano, něco tady je špatně,“ povzdechl si Harryho kmotr. „Ale dokážu přijmout, že Harry nechce, abych to věděl, a že samozřejmě nechce, abys to věděl ty. Myslím, že mám poměrně dobrý odhad a můžeš mi věřit, že pokud bych měl nějaký důvod pro mou hypotézu, tak bych ho kvůli tomu konfrontoval, ale nemám a i když mu chci pomoci, nemůžu to udělat, pokud nevím, co se děje. Měl jsi mě informovat o Harryho stavu.“

„Chtěl jsem předejít této situaci…“

„A to tvrdíš, že ho miluješ?“ Sirius na něj nesouhlasně zíral, než ho opustil bez dalšího slova, přičemž ho zanechal s jeho vlastními zmatenými myšlenkami.

Prostě nemohl pochopit Harryho myšlení, že to říká Severusovi a nejspíše Luciusovi a Lestangeovým, ale ne jemu nebo Blackovi. Nyní, když Sirius byl pryč, mohl přiznat, že tiše obdivoval Zvěromága jak s tímto tak dobře jednal, jak stojí za svým kmotřencem, když to Harry nebyl sám ochotný udělat, jak si nechoval svou zraněnou pýchu, ale staral se o malého chlapce, i když nevěděl, co bylo špatně. Ne poprvé se divil jaký druh pouta je mezi nimi dvěma.

Kromě toho tento den měl malé překvapení nebo dokonce mírně napínavé aspekty. Jedna Havraspárská sedmačka mu předala pouze půl eseje a po krátkém rozmýšlení se rozhodl, že nechá její papír neoznámkovaný, dokud nedostane druhou část. Jugson, který byl poslední měsíc v Rumunsku, mu napsal zprávu, ve které uvádí, že se vrátil, a že Rumunský ministr je ochoten ho podoporovat, pokud bude garantovat integriu jeho vlastní zemi.

Byl nyní s to vykonat složitější kouzla a zaříkávání bez hůlky, i když nebyl s to provést žádné kletby. Severus dorazil a přinesl pro Harryho několik dalších lektvarů. A navštívil koupelnu více než jednou, aby se zbavil napětí v jisté části jeho anatomie.

Harry byl tak unavený v době, kdy došli k jejich pokojům, že pouze jediná věc, o které snil byl měkký polštář a teplá deka. Tom si toho také všimnul a nechtěně do Harryho strčil a poslal ho do postele, zatímco zůstal vzhůru o pár hodin navíc, aby si přečetl knihu, kterou našel ‘Bezhůlková magie – Mýtus nebo realita?‘

***

„Pottere,“ nevlídný, všem známý hlas se ozval za ním, čímž ho druhý den zastavil na cestě do Kouzelných formulí. „Musíme si promluvit – v soukromí,“ Hermiona zírala na Draca a Blaise, kteří ho zase doprovázeli.

„Sen o zaječích zubech,“ posmíval se Draco, přičemž Harryho objal jednou paží.

„Nikdo s tebou nemluví Fretčí kluku,“ Ronův obličej se změnil do nepatřičného odstínu světle červené. „Chceme mluvit s Harrym.“

„My vám nebráníme,“ Blaise pokrčil rameny a tvářil se znuděně. „Kdyby jste si snad mohli pospíšit? Přijdeme pozdě do Kouzelných formulí.“

Tím získala Hermiona pozornost: „Můžeme být opět přáteli poté, co se nám všem omluvíš,“ pokynula k Ginny a Ronovi, kteří stáli vedle ní. „A přijmeš naše pravidla.“

„Och, víš, co si myslím o tomto slovu,“ Draco se vysmíval, přičemž se choval překvapeně. „Jaká pravidla by to měla být? Školní pravidla, kolejní pravidla, morální pravidla nebo snad bezpečnostní pravidla. Vy jste je všechny z nich porušili, že, Grangerová, takže to nedělá mnoho rozdílu, správně?“

„Pravidla našeho přátelství,“ ušklíbala se Ginny. „Komeckonců, Harry samozřejmě potřebuje takové pokyny.“

„Zůstaneš zase v Nebelvíru,“ požadovala Hermiona panovačně. „Přestaneš krást pozornost, která právem patří nám. Ginny bude od nynějška Chytač. Přestaneš předstírat, že jsi chytřejší než jsem já – oba víme, že ses nedostal ani blízko toho, že ano? A samozřejmě přerušíš zcela kontakt s těmito dvěmi a ostatními Zmijozely…,“ opovržlivě trhla svou hustou hlavou jejich směrem. „Ještě je pár dalších pravidel, ale tyto jsou nejdůkežitější.“

„Ne,“ řekl Harry potichu, popadl oba Zmijozely, aby jim zabránil za něj odpovědět. „Omlouvám se, že jsem vám ublížil mým jednáním, ale stále si myslím, že to, co jsem udělal bylo správné a udělal bych to tak znova. Draco a Blaise jsou moji přátelé, pomohli mi, když jste to vy všichni dělali horším, uráželi jste mě, snažili jste se mě proklít a ohrožovali jste mě. Jsou dost sebevědomí a nemyslím si, že kradu jejich pozornost a místo toho mi toho ukázali víc, než jste vy kdy udělali. Nemůžu změnit můj život a nezměním se jen pro vaše krásné oči kvůli tomu, že bych zklamal spustu lidí, kteří skutečně vrací mou náklonnost… Je mi líto, ale od mých přátel chci víc, než mi můžete dát vy,“ vytáhl svou hůlku, vytrvale s ní na ně mířil  jak oba Zmijozelové udělali to samé. „Teď byste měli jít!“

„My jsme ti dali víc, než sis zasloužil,“ obořila se Hermiona. „Beze mě by se ti nezdařili lektvary v prváku. Bez Rona by si nikdy nevěděl, co je Famfrpál.“

„A kdyby nebylo mě, nikdo by po tobě netoužil, jsi ošklivý, Harry,“ Ginny stiskla svá velkoryse odhalená ňadra směrem k němu. „Myslíš si, že můžeš mít každého, co? Že prostě na tebe čekají, až se dostavíš a ošukáš je, ale každý ví, že Zmijozelové mají špatný vkus a ty dokonale zapadáš do této kategorie. Jsi špinavá, malá děvka, nestojíš ani za svrček a nikdo, ale Zmijozelové by ti dokonce mnoho platili za tvé služby…“

„Ty by si ani nezískala klinta, pokud by si jim platila, Weaslette,“ vysmíval se Blaise. „To je poslední varování, ještě jedno slovo a předvedeme vám, co nám řekli naši otcové.“

„To ještě není konec,“ zasyčela Hermiona, i když posledních pár slov zakončila bubláním, když ji Draco vymyl ústa mýdlem, než nenuceně vypadla z otevřeného okna; naštěstí nebo naneštěstí, závisle na tom, koho byste se zeptali, byli pouze v prvním patře.

Ginny zděšeně pištěla a běžela dolů chodbou, ani se neobtěžovala se naposled zlobně podívat na Harryho nebo se podívat po Hermioně, která začala křičet přes okno, že je vážně zraněná, a že bude Draca žalovat za to, že jí napadl, na což blonďák jen protočil oči, než klidně zavřel okno.

„Co jsi čekal od Lasičky?“ mluvil ospale. „Chceš osobní pozvání?“

Ron pomalu zakroutil hlavou jak se hluboce zamyslel: „Chtěl jsem se omluvit,“ nakonec skřehotal, přitom se prosebně díval na Harryho. „Znáš mě, Harry, nejsem chytrý, nikdy jsem opravdu nemyslel na sebe. Vždycky tady někdo byl, prvně mamka a pak ty a Hermiona a Brumbál. Neměl jsem v úmyslu ti ublížit. Jsi můj nejlepší přítel, Harry. Myslel jsem, že bych souhlasil s tím, co Hermiona řekla, že jsi zlý, a že jsi na nás kašlal, a že jsi nás zradil. Ale pak jsem mluvil s Fredem a Georgem, dali mi kousek své mysli, řekli, že jsi rodina, a že jsi to nejlepší, co se nám kdy přihodilo a začal jsem si uvědomovat, že to je pravda. Omlouvám se jak jsem s tebou jednal před měsícem, měl jsem tam být pro tebe. Nebyla to tvá vina, co se stalo. Měl jsem se tě zeptat a být ohleduplnější k tvým pocitům. Nebylo to ode mě fér, abych od tebe požadoval takovou věc. Nejsem prostě dobrý na takové věci, ty to víš.“

„Je to příliš snadné přečkat své chyby a říct tohle, kdo jsi, Weasley,“ ušklíbal se Blaise. „Říkáš, že víš, že nejsi dobrý na takové věci, a že nejsi chytrý – nerozumím ti špatně, zcela to nepopírám – a ještě čekáš, že tě Harry přijme. Je mu lépe bez tebe, nepotřebuje nikoho, kdo dělá jeho život ještě komplikovanější.“

„Sklapni,“ křičel na něj Ron, jeho tvář se stávala červenější s každým okamžikem. „Nikdo na tebe nemluví. Harry, vím, že mě nepotřebuješ, ale já tě potřebuji. Potřebuji tě, abych byl lepším člověkem a potřebuji tě, abys mi řekl, co dělat, abych neublížil někomu jinému. Chci se změnit, Harry, chci být nejlepším přítelem, kterým bych mohl kdy být. Možná stále máš pro mě místo ve tvém životě, prosím?“

„Nemiluji tě,“ Harry se vymáčknul. „Nikdy jsem tě nemiloval jak si ode mě čekal. Jsem ženatý, podepsal jsem smlouvu, která říká, že bych měl být věrný a já budu. Neublížím Tomovi a nevzdám se mých přátel, Rone. Nemůžu ti dát, co chceš.“

„Také tě nemiluji tímto způsobem, Harry, slibuji,“ Ron rozpačitě zrudnul. „Myslím, že jsem opravdu nikdy nemiloval. Chtěl jsem tě, ano, vím, že tohle to nedělá vůbec lepším,“ z kapsy svého hábitu vytáhl Kouzelnickou fotografii. „Creevey tohle loni udělal. Prostě jsem na tohle nemohl přestat myslet.“

Harry si vzal fotografii třesoucíma se rukama, málem ji upustil, když spatřil, co na ní bylo, než si ji přitiskl ke své hrudi obrázkem stranou dolů a stydlivě zrudnul. Fotografie byla udělána po Famfrpálovém tréninku. Stále si mohl připomenout tento den. Byl tak horký a Angelina je nemilosrdně tlačila, dokud se ze všech neřinul pot nad hřištěm a z jednoho na druhého. Všichni ostatní sestoupili, aby si mohli zaplavat v jezeře, aby se trochu ochladili a Harry byl sám v šatně poté, co nakonec všechny přesvědčil, že se opravdu nechce k nim přidat. Vzpomínal na ledovou vodu ze sprchy, která bušila na jeho bolavé a rozehřáté tělo, tak osvěžujícně a pak najednou cítil, že už nebyl sám. Někdo tam byl, někdo, kdo ho dychtivě sledoval, bylo toho tolik jako jeho strýc. Touha, očekávání, hlad. Ale nezpozoroval toho, kdo fotografoval a nikdy nezjistil, kdo tam byl, protože, když konečně znovu nabyl své smysly, byl již venku v Zapovězeném lese, jeho boty byli ještě uvolněné, ponožky někde zapomněl, košile byla špatným způsobem. Na fotografii byl úplně nahý, voda trochu ukrývala jeho nahotu, když se houpal pod vodou.

„Zkonfiskoval jsem ji a řekl jsem mu, jestli udělá kopie nebo o tom někomu jinému řekne, že bych ho zamknul do Rozplývací skříně poté, co otestuje nějaké Fredovi a Georgeovi výrobky,“ Ron také zčervenal. „Chtěl jsem ti to dát, upřímně, ale pak jsem už prostě nemohl. Snil jsem o tobě s jsk jsi vypadal na této fotografii s pak jsem si začal představovat jaké by bylo cítit se tě dotknout tímto způsobem, sprchovat se s tebou a líbat tě. Prostě jsem to nemohl dál unést, když jsem tě viděl v Příčné ulici, byl jsi tak krásný, Harry, omlouvám se.“

„Znova to neuděláš, ano?“ požádal Harry prosebně a Ron, nehledě na Zmijozely, ho divoce objal, přičemž si svého malého přítele přitahoval ke své široké hrudi: „Ne, Harry, jsi můj bratr, můj nejlepší přítel. Prosím, dej mi druhou šanci.“

„Dobře,“ šeptal Harry. „Ale pouze, jestli přijmeš to, že Draco a Blaise jsou také moji přátelé.“

Ron se zašklebil, ale přikývl: „Dokonce tě budu podporovat s Ty-víš-kým, pokud tě to udělá šťastným. Ale jestli ti někdy ublíží…“

„Díky,“ Harry se vesele smál. „Myslím, že to už vědí.“

„Jmenuji se Ronald Weasley,“ napřáhl svou ruku k Dracovi. „Těší mě.“

„Upřímně, je to tak dětinské,“ Draco protočil oči, mírně se culil jak se třásla zrzkova ruka. „Ale, co můžete čekat od Weasleye?“

„Ó, vnímám tady nějaké zásadní napětí, Dráčku,“ Blaise škádlil blonďáka. „Napsal ti dnes Charlie?“

„Ha,věděl jsem, že to byla jeho sova,“ Ron triumfálně udeřil pěstí do vzduchu, než zbledl. „Och, sakra ty jsi Charlieho nový kluk?“

„Ne, idiote,“ Draco se rotrpčeně obořil. „Jen jsme se viděli, to je rozdíl.“

„Jo, jasně,“ řekli Harry a Ron zároveň, než propukli do bezhlavého smíchu.

„Víš,“ říkal Blaise zamyšleně k jeho blonďatému příteli, „myslel jsem, že je špatné, že Harry má humor, který nechápu, ale právě jsem si uvědomil, že to je o moc horší, když má někoho s kým ho sdílí.“

Draco souhlasně přikývl: „Nebelvíři jsou divní, že?“ dumal. „Proč to tak je, že máme rádi Harryho?“

„Nemám ponětí,“ Blaise pokrčil rameny.

„Hej,“ vykřikl Harry rozhořčeně. „Oba jste sprostí.“

„Skvělé, můžeme tedy odejít?“ zeptal se Ron nadějně, ale Harry ho praštil po hlavě, čímž se Zmijozelové triumfálně culili. „Jen jsem to navrhl.“

„Měli bychom jít do Kouzelných formulí,“ řekl Blaise, přičemž předal Harrymu jeho tašku. „Ještě se uvidíme, Weasley.“

„Také mám Kouzelné formule,“ protestoval Ron.

„Páni, jsme ohromení,“ vysmíval se Draco, ale vůbec to neznělo ohromeně.

„Co to má znamenat, Malfoyi? Kdyby nebylo peněz tvé rodiny, nemohl by si ani chodit do Bradavic.“

„A pokud by tvá rodina měla peníze, pak by snad mohli zaplatit tvůj pobyt u svatého Munga…“

„Přestaňte,“ Harry si svíral bolavu hlavu. „Prosím, přestaňte, oba.“

„Promiň,“ mumlal Draco, přitom ho chytil do své náruče. „Přestali jsme. Je to v pořádku. Nedělej si starosti.“

„Ano, Harry,“ Ron také zabalil menšího chlapce jeho dlouhými pažemi, přestože se ovinul tak, že se také dotýkal blonďáka, který nevypadal, že si toho všimnul. „Také se omlouvám. Už nebudu urážet Malfoye, jestli ti to ubližuje.“

„Nechci, abyste se hádali,“ popotahoval Harry. „Nemůžete se alespoň pokusit spolu vycházet? Prosím.“

„Ano, pokusíme se, malý hrdino,“ Draco kývl na Rona, který kývnul zpět. „Co jsme si řekli tak s tebou nemá nic společného, Harry.“

„Omlouvám se.“

„Tohle zase ne, Harry,“ Blaise podrážděně vzdychl. „Tohle jsme přece už měli. Nemusíš se jim omlouvat. Oba jsou idioti… Pojďme do Kouzelných formulí, dobře. Můžeš se omluvit Kratiknotovi, pokud tě to udělá šťastným, nemyslím, že nám uvěří, že jsme nemohli najít třídu.“

„Počkat,“ Harry popadl jeho paži, účinně mu zabránil ještě odejít a prohledával svou tašku, dokud konečně nevytáhl čtyři proužky papíru, které truimfálně nabídl. „Tom mi je dal.“

„Páni, to je skvělé,“ Ron popadl jeden z papírů a studoval elegantní klikyháky. „Ale proč ti je dal?“

„Pojďme do třídy,“ přerušil Draco, přičemž zachránil Harry od odpovědi a vzal si brk, který mu nabídl Blaise a napsal své jméno na papír, v němž se uvádí, že profesor Raddle je zdržel, přitom fascinovaně sledoval jak se psaní měnilo do odpovídajích ostatních písmen.

Oba Nebelvíři také vyplnil své povolení, než se všichni ubrali do třídy kouzelných formulí.

„Pane Pottere,“ kvičel trpaslík poté, co si přečetl papír. „Zdá se mi, že profesor Raddle má ve zvyku zdržovat vás a vaše přátelé.“

„Omlouvám se, pane profesore,“ Harry se trochu ošil. „Promluvím s ním.“

„Posaďte se, pane Pottere,“ Kratiknot si povzdechl, cítil sympatie ke křehkému chlapci. „Neměli byste mít žádný problém s Překladatelským kouzlem, které se dnes naučíme. Instrukce jsou na straně 314.“

Všichni se po tomhle obrátili k práci, krátké přerušení bylo vítanou příležitostí k výměně a přicházení s nejnovějšími drby. A brzy poté knihám před studenty začali růst křídla, měnit barvy, jejich velikost a v nejvzácnějších případech jejich jazyk, zatímco Kratiknot se pokoušel uchovat nějaký druh pořádku v jeho třídě.

Uvolněná atmosféra byla podruhé přerušena, když se mokrá a lehce namydlená Hermiona Grangerová vřítila bez zaklepání do třídy, přičemž za sebou zabouchla dveře, čímž účinně zvedla všechny napůl spící studenty, kteří již dávno vzdali přetváření jejich knih, aby mluvili jiným jazykem.

„Slečno Grangerová,“ maličký profesor byl docela šokován – ve skutečnosti tak šokován, že spadl z jeho hromady knih. „Musím trvat na tom, abyste mlčeli, tato místnost je pro vzdělání.“

„Pane profesore,“ Hermiona lapala po dechu, přičemž se snažila znovu nabrat svůj dech. „Malfoy mě proklel a vyhodil mě z okna.“

„Slečno Grangerová, měla byste asi jít do nemocničního křídla a uklidnit se,“ navrhl ji profesor Kouzelných formulí jemně tak, aby ji také ještě nenaštval. „Pan Malfoy vám nemohl nic udělat.“

„Jsem klidná,“ prskala Hermiona. „Ron to může dosvědčit.“

„Pane Weasley?“

„Nevím, o čem mluví,“ lhal Ron, špičky jeho uší se tónovali do červena. „Všichni jsme mluvili s profesorem Raddlem. Vůbec si nemůžu vzpomenout, že bych ji viděl.“

„Pět bodů z Nebelvíru, slečno Grangerová,“ prohlásil Kratiknot vážně. „Nikdy jsem si nemyslel, že byste vy někoho falešně obviňovala jen, abyste omluvila svůj pozdní příchod. Navrhl bych vám, abyste opustila mou třídu. Musím si o tom promluvit s profesorkou McGonagallovou…“

„Jenže, pane profesore,“ čarodějka s hustými vlasy vypadala blízko pláči.

„Ne, slečno Grangerová,“ Kratiknot otevřel dveře švihnutím jeho hůlky. „Je čas, abyste šla.“

Čarodějka s nechutí vyšla ze dveří, ne dříve, než se zlostně nepodívala na Rona a Harryho, který měl skloněnou hlavu jako by v hlubokém soustředění, ale ve skutečnosti ukrýval slzy.

Blaise, nenápadně, přestíral, že se pozorně dívá do své knihy, uchopil jeho ruku pod stolem a povzbudivě ji tiskl: „Není to tvá vina, Harry, ona je jen čubka, nemůže se to změnit. Máš Weasleye zpátky a ty máš nás, nepotřebuješ ji.“

„Myslel jsem, že by pochopila,“ Harry šeptal. „Ona byla vždy ta chytrá.“

„Všechny její knihy ji ani trošku nepomohou, aby získala trochu zdravého rozumu,“ šeptal Blaise nízce. „Jinak by poznala, co jí chybí. Dokonce Weasley to zjistil.“

„Co když mě začne opět nenávidět, Blaisei? Co když mě znova políbí? Nechci, aby mě líbal.“

„O tom se ujistíme, Harry,“ slíbil Italský chlapec. „Naučím ho, co znamená být dobrý kamarád.“

„Zlobíš se na mě, že jsem mu odpustil?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ne, jsem za tebe rád, že jsi získal svého přítele zpět, i když je to Weasley,“ Blaise krátce přestal, protože Kratiknot procházel kolem jejich stolu, přičemž souhlasně přikyvoval na Harryho práci. „Jen nás neodvrhni stranou.“

„Nikdy bych vás neodvrhnul stranou,“ Vykřikl Harry trochu příliš hlasitě, čímž upozornil Rona a Draca na jejich koverzaci.

„Já to vím,“ Blaise se pochechtával a rozcuchal Harryho vlasy. „Jen jsem tě škádlil.“

Harry se na něj zlobně podíval. Blaise se jen smál silněji.

„Pojďme ti dát nějaké jídlo,“ prohlásil Draco, když Kratiknot právě rozpustil třídu. „Mám striktně nařízeno od mé matky, aby tě vykrmoval.“

„Nejprve musím nají Toma,“ argumentoval Harry, přičemž se otáčel opačným směrem a téměř vběhl do Toma, který ho snadno chytil do své náruče.

„Co jsi ode mě potřeboval, kočičko?“ šeptal pobaveně. „Už jsem ti chyběl?“

„Možná,“ usmál se Harry na něj. „Chyběl jsem ti?“

„Ne, zrovna jsem obdivoval zajímavý vzor zdi v této části chodby,“ Tom ho škádlil, než se sklonil, aby políbil svého manžela. „Líbí se mi ten vzor zdi, víš?“

„V tom případě jsi mi nechyběl ani trošku,“ Harry špulil pusu, přičemž se otáčel.

„A proč jsi mě hledal?“ Tom se pochechtával a opatrně vtáhl vzdorujícího chlapce zpět do své náruče. „Řekneš mi, že jsem ti chyběl?“

„Jen jsem tě chtěl varovat, že si Kratiknot myslí, že jsme s tebou dříve mluvili,“ uvedl Harry otráveně. „Pokud by si mě teď nechal jít?“

„A kdo je přesně zahrnutý v tom my?“ zeptal se Tom, přičemž nenechal Harryho jít.

„Draco, Blaise, Ron a já samozřejmě,“ Harry se otočil a vesele se zubil. „Ron a já jsme se usmířili, není to skvělé? A Draco vyhodil Hermionu z okna a pak se vřítila do třídy, celá mokrá a namydlená a řekla, že to byl Draco, který jí to udělal, ale my jsme měli povolenky a Ron řekl, že ji vůbec neviděl a Kratiknot ji poslal ven… Ginny tam také byla, ona a Hermiona mě pořád nenávidí, ale Ron se mi omluvil a dokonce se postavil za Draca,“ Harryho úsměv se opět rozšířil.

„Harry, nedal jsem ti ty proužky papíru na něco takového,“ namítal Tom a Harryho obličej okamžitě klesl.

„Omlouvám se,“ mumlal, přitom se díval na zem. „Povím Kratiknotovi, že jsem lhal. Je mi to líto, nebude se to opakovat.“

„Ne, Harry, stůj,“ Tom popadl jeho paži. „Omlouvám se, dobře? Nechtěl jsem, aby to takto vyznělo,“ jemně zvedl Harryho bradu, čímž opět vzhlédl. „Jsem za tebe rád, že se Weasley omluvil, i když si nemyslím, že to nahradí tím, že tě opustil, ale je to tvé rozhodnutí a já jsem pravděpodobně ten poslední, kdo by si měl stěžovat. A je v pořádku, že jsi použil ty proužky papíru, je to také tvé rozhodnutí, jen to znělo trochu jako by si vynechal vyučování schválně a to nechci.“

„Nevynechal jsem ho schválně,“ protestoval Harry slabě. „Zastavili nás na chodbě a Hermiona a Ginny, měli všechny ty pravidla a chtěli, abych se omluvil a na všechny z vás se vykašlal…,“ Harry nebyl schopen slova.

„Ššš, to je v pořádku,“ Tom konejšivě šeptal, přičemž něžně objímal vzlykajícího chlapce. „Měl jsem mít více pochopení a být více podporující. Vím, jak moc pro tebe znamenají.“

„Nechtěl jsem je dostat do potíží…“

„Vím, broučku,“ Tom lehce políbil jeho čelo.

„Neudělám znova něco takového,“ slíbil Harry. „Pouze je použiji, když budu mít bolesti.“

„Ne, použij je, kdykoli je budeš potřebovat,“ usmál se Tom dolů na něj, než ho vzal za ruku a pomalu ho vedl k Velké síni; ostatní tři chlapci je již dávno nechali o samotě, Ron mírně zezelanal poté, co viděl jak je jeho nejlepší přítel líbán Temným pánem. „Jen mi slib, že budeš opatrný nablízku Rona, nechci, aby ti ublížil.“

Harry poslušně přikývl a vrátil se mu úsměv s plnou silou, než se svalil vedle Draca, přičemž předstíral, že si nevšimnul Rona, který mával od Nebelvírského stolu. Okamžitě byl před ním umístěn plný talíř s chutně vypadajícími zeleninovými lasagnemi, následovaný dalším talířem plný míchaného salátu a sklenicí dýňové šťavy.

„Proč jsi nakonec nepřišel?“ zeptal se Ron za ním zrovna když vesele přehazoval lasagne ve svých ústech a Harry mohl cítit umatek a mírné ublížení, které z něj vyzařovalo.

„Protože u tohohle stolu je více mých přátel, než u Nebelvírského stolu,“ povzdechl si Harry. „A snažím se vyhýbat Hermioně a Ginny. Můžu cíti jak se na mě vrhají zlostné pohledy napříč celou síní – Neplánuji zjistit jak moc je intenzivnější je dostávat, když nejsou tak daleko.“

„Och,“ Ron váhavě šoupal nohama.

„Sedni si nebo odejdi, Weasley,“ Draco se nakonec obořil, když tady rusovlasý hoch jen stál, nevěda, co dělat. „Ale přestaň dýchat dolů na můj krk.“

„Trhni si, Malfoyi,“ zavrčel Ron zpátky, ale přesto se posadil.

Nebylo to dlouho, než Ronova potřeba jídla vyhrála nad počátečním nepohodlím a začal si plnit svůj talíř vším, co bylo v dosahu, přičemž vypouštěl lehké pohledy znechucení od shromážděných Zmijozelů, i když trochu drželi zpátky nějaký kousavý komentář, když oba viděli a slyšeli jak je Harry šťastný.

„…ne, jsem s tímhle v pohodě, opravdu, Harry,“ řekl Ron krátce o chvíli později, jeho ústa teď byla dostatečně nacpaná jídlem. „Ale mohl bys mi dát hochu příště nějaké varování? Tím myslím, nemáš nějaký rozvrh nebo něco takového?“

Harry se rozchechtal: „Rozvrh pro to, když je mu dovoleno mě políbit? To je veselé. Zajímalo by mě, co by na tohle řekl…“

„Mínil jsem to tak,“ Ron našpulil pusu. „Nemohl by si mu říct, aby to nedělal?“

„Možná bych mohl,“ mumlal Harry. „Ale já jaksi mám rád, když mě líbá…“

„Och,“ Ron bodl do své klobásy  ponkud silně. „Hodně mi to chybělo, když jsme spolu nemluvili, že?“

„Omlouvám se.“

„Neomlouvej, jak jsi řekl, potřebuji dospět,“ Ron pokrčil rameny. „Pokud jsi šťastný, vynasnažím se také za tebe být šťastný,“ omluvně se zazubil. „Ale nikdy jsem nebyl dobrý v těchto věcech.“

„Jsem šťastný a jsem šťastný, že jsi zpátky,“ Harry krátce objal vyčouhlého chlapce, než se stáhnul. „Ale  nechci jít zpátky do Nebelvírské věže nebo jíst u stolu a nemůžeš ode mě čekat, že se jen tak vrátím jako tvůj nejlepší přítel, protože jsi mi ublížil Rone a zradil jsi mě a nebyl jsi tady, když jsem se hroutil. Draco a Blaise byli, oni jsou nyní tady v Bradavicích moji nejlepší přátelé…“

„Dobře, Harry,“ Ron zastavil jeho nesouvislé mluvení. „Chápu to. Stále jsem v šoku, že skutečně se mnou mluvíš. Jsem rád, že jsi si našel nové přátelé, jak se zdá lepší přátelé, kteří tady pro tebe byli…“

„Co se stalo s tím starým Ronem?“ zeptal se Harry šokovaně. „Neříkej mi, že jsi podvodník!“

Ron se na to zasmál: „Jsem stále ten starý Ron, prostě jsem si uvědomil, že jsem byl hajzl a ještě si tě nezasloužím, a že se musím změnit, abych tě získal zpátky. Nemůžeš to prostě považovat za pošetilost mého mládí?“

„Mluvíš jako sešlý stařec,“ chechtal se Harry.

„To pochází od toho jak jsem tak dlouho poslouchal mé bratry,“ zubil se Ron. „Dostal jsem více sov za poslední měsíc, než za celé předcházející roky… Mimochodem, mohl by si říct Fredovi a Georgeovi, že jsem se omluvil? Vážně bych si chtěl vychutnat snídani bez pavouků lezoucích po mém talíři,“ zhrozeně se otřásl.

„Och, Rone,“ říkal Harry soucitně, přičemž poklepal jeho rameno, „neřekli mi o tomto žertíku…“

„Povídají ti o svých žertících?“ zeptal se Ron nedůvěřivě. „To není fér, vždyť jsem jejich bratr!“

„Promiň.“

„Za co vlastně?“ vykřikl zrzek. „Zasloužil jsem si to. Bylo by to takové kontraproduktivní, kdyby mi řekli o žertících, které měli v úmyslu na mě vytáhnout…“

„Četl jsem spoustu knih,“ prohlásil mladší Weasley hrdě, načež si Draco odfrkl, čímž ho Harry uhodil do paže. „Musel jsem, po tom všem jsem musel zjistit, co jsem udělal špatně a pak jak to dát do pořádku – musel jsem strávit víc času v knihovně, než Hermiona. Ona se stala opravdu divnou, víš, ona a má sestra chodí skoro každý den nahoru, aby se ssetkali s Brumbálem a pokaždé, když se vrátí, začnou o tobě tirádu, že by si měl být vyloučen. Až do doby před dvěma dny, kdy prohlásili, že bychom se měli s tebou usmířit. Strávili celý víkend vymýšlením těchto pravidel. Měl by si být blízko nich opatrný, Harry, myslím, že ztratili své rozumy nebo je kvůli tomu ztrácejí… Jsou posedlé, stejně jako jsem byl já. Nevím jak nebo jestli jsem si snad jen ty věci představoval, ale je to jako bych konečně mohl opět myslet za sebe, vše po tom polibku, až do doby před pár dny je takové mlhavé…“

„Praštil ses do hlavy, Weasley?“ náhle ho Draco přerušil.

„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že se už nebudeme urážet, Malfoyi,“ prskal Ron.

„To byla vážná otázka, pro Salazara,“ ušklíbal se Draco. „Tak odpověz!“

„Andrey mě před týdnem zasáhnul Potloukem,“ opáčil Ron po troše přemýšlení. „Ale já opravdu nechápu jak to vůbec souvisí s tvou věcí…“

„Říká ti něco kletba Imperius?“ promluvil Draco líně a povýšeně. „Mírná nebo nepevná kletba může ztratit svůj účinek po zásahu do hlavy…“

„Ale proč by někdo použil Imperius na Rona?“ šeptal Harry, neochotný uvěřit tomu, co Draco naznačil. „Proč by způsobili, aby mě nenáviděl?“

„Harry, opravdu se musíš na tohle ptát?“ ptala se Pansy jemně, přičemž mu začala hladit jeho záda. „Pokud to, co řekl Weasley je pravda, Brumla je ochotný udělat vše, aby tě přivedl zpět na stranu Světla nebo spíše získal zpátky svou zbraň. Dokonce i použít nelegální kletby na tvé přátelé…“

„Tak mě možná Ginny a Hermiona nenenávidí,“ zašeptal Harry nadějně, díval se na ně téměř prosícíma očima. „Pouze jsou stále pod kletbou.“

„Požádám strýčka Seva, aby to ověřil, dobře?“ Draco vstal. „Teď máme Lektvary a on to může pro tebe zjistit.“

„Díky,“ usmál se Harry na něj, přitom se tiše modlil za to, aby to byla pravda.

Další hodinu, zatímco duchem nepřítomně házel náhodné přísady do svého lektvaru, jen Dracovi rychlé reflexy zabránily výbuchu, se snažil přijít na důvod jaký má tohle smysl, proč by se Hermiona a Ginny chovali takto pod vlivem kletby, přičemž ignoroval všechny důvody, které poukazovaly na opak. Hermiona je chytrá, nikdo ho dříve neopustila, sblížila se s Ronem, i když jejich vztah netrval zcela tak dlouho. Ginny neměla reálný důvod ho nenávidět, má spoustu lidí, kteří ji mají rádi, zachránil jí život, všichni její bratři jsou nyní na jeho straně.

„Pane Pottere, těší vás zůstávát pozadu nebo si vážně myslíte, že byste to provedl úspěšně s vaší nepozorností?“ zastavil ho Snape jak čekal a předpokládal na konci dvouhodinovky. „Můžete mi alespoň říct, který lektvar byl předmětem této hodiny?“

„Ne, pane,“ zamumlal Harry, přičemž zahanbeně sklonil hlavu, opravdu neudělal velmi dobrou práci v poslouchání a oplácení Severusovi přízně. „Promiňte pane.“

„Zůstanete zde a znovu ten lektvar uděláte,“ ušklíbal se Mistr lektvarů a netrpělivě čekal na poslední studenta, který opuštěl třídu. „A ne, ani v nejmenším mě nezajímá, že máte Famfrpálový trénink… Pojď sem Harry, jsou pryč,“ otevřel dveře do svých soukromých komnat. „Měli bychom si promluvit v soukromí,“ štíhlého hocha vzal za ruku, přičemž ho přitáhnul ke svému křeslu a pak ho pevně objímal. „Je mi to líto, Harry.“

Harry cítil jak jeho srdce na chvilku přestalo bít, než se divoce rozbušilo proti jeho hrudnímu koši jako kdyby chtělo vyskočit: „Nejsou…?“

„Ne, Harry je mi to líto, ale to, co dělají, je zcela z jejich vlastní vůle,“ odpověděl Severus jemně, trhnul sebou, když jeden bolestný nářek vyrazil z Harryho hrdla, než se malý chlapec začal silně třást, přiškrcené vzlyky lámaly jeho křehké tělo.

Nevěda, co ještě udělat tak opatrně choval plačícícho Nebelvíra na své hrudi, seděl v křesle a nechal ho vzlykat do svého hábitu, přičemž ho lehce kolíbal.

„Vážně jsem si myslel, že mě mají rádi,“ nakonec Harry vyrazil ven mezi vzlyky. „Co jsem udělal špatně?“

„Utiš se, tohle neříkej,“ Severus si ho přitáhl ještě blíž. „Není to tvá vina. Jsem si jistý, že tě nějakou dobu měli rádi, ale lidé se mění, když zestárnou, někteří k lepšímu, ale bohužel dost také někteří k horšímu. Přidej k tomu Brumbála a to je tam, kde jsme teď my. Má nechutnou schopnost hrát si s myslí ostatních, dokud neuvěří každému slovu, které vypadne z jejich rtů. Může téměř každému způsobit, aby zapomněl, kým je…“

„To stejné dělal s tebou?“ zeptal se Harry nesměle a starší kouzelník přikývl: „Bylo skutečně období, kdy jsem byl jeho špeh. Prostě jsem se přidal ke Smrtijedům a mučícím setkáním a útoky mě šokovaly, mírně řečeno. Vždy jsem měl rád Černou magii, to nepopírám, kvůli pocitu neomezené síly a nekonečných možností – nikdy jsem nespatřil nějaký cíl v předchozích znalostech jako v tomto. Jenže jsem si nikdy nepředstavoval jak moc ničení by mohlo být s nimi děláno. Pak došlo k popravě mého strýce a když Brumbál nabídl garantování mé beztrestnosti výměnou za několik neškodných informací tak jsem souhlasil, skočil jsem po šanci, abych se z toho dostal,“ hořce se zasmál, přičemž cítil hubené paže utáhnuté kolem jeho břicha jako kdyby se Harry bál, že ho ztrácí. „Téměř okamžitě jsem byl zasvěcen do Řádu Fénixe poté, co jsem řekl Brumbálovi vše, co jsem věděl, což nebylo mnoho. Řekl, že budu ochráněn, ačkoli mě neinformoval, že cena bude mnohem vyšší.                Předvedl dlouhou řeč o společné práci a o všech, kteří dělají to nejlepší, aby zachránili svět před zlem, pak mě poslal, abych špehoval… Ostatní členové Řádu mě nenáviděli, s tvým otcem a Blackem v čele, Brumbál se o to nestaral, pokud jsem mu dával informace,“ shlédl a setkal se s Harryho očima. „Nerespektovali mě. Brumbál vždy mluvil o loajalitě, o bojování za každého, ale věděl jsem, že by nikdo za mě nebojoval, i když očekávali, že budu bojovat za ně. Opět jsem změnil strany. Vše jsem přiznal Luciusovi, řekl jsem mu přesně to, co pověděl Brumbál a ujistil, že se na naší straně nic nezhatilo. Nebylo to opravdu lepší na Temné straně, ale raději bych nechal Temného pána, aby mě mučil pro nejmenší důvody, než nechal Brumbála, aby na mě požíval jeho pokroucené zvýhodňování a jeho manipulace. Patřím sem, jsem respektován a můžu být sám sebou. Vím, že by žádný ze Smrtijedů za mě nebojoval, ale oni to také ode mě neočekávají.“

Harryho malá ruka začala hladit jeho tvář jako by se snažil uhladit vrásky kolem jeho očí: „Je mi to líto.“

„Ne, Harry,“ káral ho Severus mírně. „Ty s tím nemáš, co do činění a stejně jsme nemluvili o mě. To je o tobě.“

Harry učinil statečný pokus, aby si setřel slzy, ale ty se jen zdály, že stékájí po jeho lících rychleji: „Nechápu, Severusi. Co je tak na mně špatného?“

„Na tobě není nic špatného, Harry, tohle si nemysli,“ káral ho Severus mírně. „Ta Weasleyovic holka nebyla nikdy nejbystřejší a Brumbál má její rodiče pevně pod palcem. Podle toho, co jsem slyšel a četl v dopisech, které jsem zachytil, když je psala v mé třídě – vážně hloupá holka – si myslí, že patříš k ní, že to je její právo, aby měla chlapce-který-přežil za svého manžela. Tak moc mě bolí to říct, Harry, ale pro ní jsi pouze způsob jak získat peníze, slávu a poslušného manžela, vše v jednom a pokud tě nemůže mít, nikdo další tě také nedostane. Jsi pro ni trofej a ze stejného důvodu tě chce a nenávidí. Grangerová je úplně jiná věc,“ něžně běžel svými prsty přes Harryho nezkrotné kadeře, přičemž teď ignoroval jak moc mu připomíná Jamese Pottera. „Vzala si do hlavy, že by měla získat všechny zásluhy, kterých se ti v současné době dostává. Nedokáže přijmout, že není ve všem nejlepší. Brumbál musel udělat vše, aby ji zcela obrátil, nejspíše jí ukázal seznam všech, kteří diskriminují ty Mudlům narozené a studii o tom jak mizivé malé procento párů je na různých stranách. Ale to není tvá vina. Nemůžeš změnit to, co oni cítí a pochybuji, že dokážeš chápat jejich důvod. Dokonce se zdá jako by Grangerová byla ta, která použila Imperius na Weasleyho, proto ta kletba byla tak slabá a nestálá,“ zesílil své držení jak Harry začal opět srdceryvně vzlykat. „Ššš, oni nejsou důležití,“ mlčky a tajně si přál, aby tady nyní byl Black nebo alespoň Lupin, kteří by si poradili s tímto problémem – tak nerad si přiznal, že Black byl na tohle mnohem lepší, než by kdy doufal, že bude. „Prosím, už neplakej, Harry, nemám žádnou představu, co dělat v takové situaci. Nikdy jsem nikoho neuklidňoval a nikdy mi ani nebylo dovoleno, abych tě držel jako dítě…“

„Proč ne?“ Harry vzhlédl, opět si stíral své slzy.

„Myslím, že se Potter bál, že bych tě upustil,“ culil se Severus vážně. „A Evansová byla příliš ochranná i bez Smrtijeda okolo.“

„Myslím, že děláš dobrou práci, když mě uklidňuješ,“ mumlal Harry, přičemž zrůžověl, než se přitulil k jeho hrudi. „A jsem si jistý, že by si mě neupustil…“

„Díky,“ odpověděl Severus sarkassticky. „Vlastně jsem se bál víc toho, že bych tě zlomil. Byl jsi to nejmenší dítě, které jsem kdy viděl. Longbottom vypadal jako potomek obra vůči tobě.“

„Teď mě můžeš držet,“ nabídl Harry, i když to znělo síše jako žádost a Mistr lekvarů se na oplátku usmál: „Jsem rád.“

Opatrně si vtáhl černovlasou hlavu pod svou bradu, jedna ruka spočinula lehce na Harryho zádech, zatímco druhá se pročesávala dovokými kadeřemi a padli do konejšivého ticha, i když mohl ještě cítit obrovské slzy, které smáčeli jeho límec a krk.

„Severusi?“

„Hm?“

„Jak mám vědět, že mě nenenávidíte?“ zeptal se Harry téměř o plné dvě hodiny později, kdy sbíral odvahu, aby položil tuto otázku, která trápila jeho mysl.

„Proč by sis myslel, že tě nenávidíme?“ zeptal se Severus zpátky, naklonil Harryho hlavu tak, aby se na něj podíval.

„Myslel jsem, že mě mají rádi a myslím, že vás mám rád,“ šeptal malý chlapec. „Co když opět udělám něco špatně? Měl jsem pocit, že mě měli rádi, Severusi a pak se to změnilo, co když je to samé s vámi?“

„Něco takového neříkej,“ řekl Severus přísně. „Něco ti řeknu, co vím: my tě máme rádi, tolik se o tebe staráme, že to bolí, když tě vidíme zraněného, a že bychom bez tebe už nemohli pokračovat. Tolik jsi pro nás udělal. Zmijozelové nejsou známý svou loajalitou, ale jsou takový ke svým přátelům a rodinám a ty jsi obé, Harry. Lucius ti dal klíč ke svému domu – tohle provilegium nemá ani Temný pán nebo já, je to vyhrazené pouze pro členy rodiny, oni si tě s tím prakticky adoptovali. Dostal jsi Lestrangeovi z jejich ulit. Sotva s někým jiným promluvili, než se sebou předtím, než ses objevil a vím, že ti předvádějí techniky, které jsou obvykle vyhrazeny pro syny z rodokmenu Lestrangeů. Víš kolik se jich snažilo být součástí Dracovi party a selhali? Byl to pouze vždy on a Blaise, možná Pansy, pokud měli šlechetnou náladu, ostatní jsou tolerování, ale ne členy. Nějak jsi byl přijat dokonce aniž by ses snažil a soudě podle tvé bezradné tváře, i bez tvého vědomí. Hádám, že ti nemusím říkat, že Temný pán nikdy nikomu nedovolil, aby k němu přišel tak blízko, natož, aby mu rozkazoval. Stal jsi se pro něj mnohem víc, než jen manželem. A já jsem nikdy toho nědal tolik pro jednoho člověka jako pro tebe a chodím do Velké síně na každé jídlo, aby se ujistil, že jsi v pořádku a umývám si vlasy, protože to také ode mě chceš. Neklam sám sebe myšlením, že bych to dělal jen proto, aby sis tím myslel, že tě mám rád.“

Harry se šťastně opět přituli k jeho hrudi: „Děkuji ti.“

„Není zač, šotku,“ Severus si hluboce povzdechl. „Jen nás znovu vůbec neobviňuj z něčeho takového.“

„Nebudu, omlouvám se,“ slíbil Harry vážně. „Můžu se tě na něci zeptat?“ Severus přikývl proti jeho hlavě. „Proč jsi mě chránil, když jsi byl vždy na Tomově straně?“

„Kvůli jednomu krevnímu dluhu,“ přiznal Mistr lektvarů. „Něco takového nelze brát na lehkou váhu, není to jen otázka cti, ale je to jako magická závazná smlouva. A byl jsi dítě, stále bys jím měl být, neměl by sis toho tolik dávat na svá ramena. Myslím, že mě těšila myšlenka, že bych udělat to, co tvoji rodiče nemohli, že se mi podařilo to, kde oni selhali.“

„Už si to tak nemyslíš, že ne?

„Ne, teď lituji toho jak jsem se choval, protože jsi nepotřeboval někoho, aby tě pokořoval, nikoho, aby tě chránil ze sobeckých důvodů a měl jsem pro tebe udělat mnohem víc,“ přiznal starší kouzelník. „Ale není to ve mně, abych byl otcem.“

„Ale je, Severusi,“ umál se na něj Harry nesměle. „Předtím, než jsem dověděl o Siriusovi, často jsem doufal, že bys…,“ zčervenal a sklonil hlavu. „Vím, že to je hloupé, zapomeň na to.“

„Doufal jsi, že bych byl tvůj otec?“ zeptal se Severus, nevěřil tomu, co slyšel, ale Harry přikývl proti jeho hrudi. „Páni,“ na chvilku oněměl po vyslovení tohoto slova, které nikdy ve svém žvotě nepoužil, než se triumfálně uculil. „Myslím, že se tvůj otec právě obrací v hrobě,“ Harry se uvolněně chechtal a Severus lehce přidržel jeho obličej. „Miloval bych to být tvým otcem, ale protože je tato práce už obsazena, přu se s tím být tvým přítelem a snad tvým strýcem?“ zeptal se nadějně.

„Strýček Severus?“ zelenooký chlapec si to zkusil na jazyku a pak rázně přikývl. „To by se mi líbilo.“

„Dobře, pak je to vyřízené,“ uvedl Severus. „Všechno je zase v pořádku?“

„Ne, ale to nemůžu změnit,“ bezmocně pokrčil rameny. „Oni mě nenávidí. Budiž, ale přeji si, aby to tak nebylo, ale nenechám je, aby mi ublížili víc, než to už udělali…“

Mistr lektvarů chápavě přikývl: „Neměli bychom najít tvého manžela? Jsem si jistý, že tě už hledá po celém hradě, jsem překvapen, že ještě nepřišel sem…“

Jako kdyby na zavolanou, kdosi silně tloukl na dveře, čímž se třásli a panty skřípali a Harry, který se pochechtával, šel otevřít dveře, tím umožnil Severusovi, aby si protáhnul své dlouhé nohy.

„Je… Harry!“ Tom si přitáhl křehkého chlapce do své náruče. „Měl jsem tak velké obavy, zlatíčko! Děje se něco?“

„Povím ti to později,“ Harry se na něj usmál. „Děkuji za všechno, strýčku Severusi,“ vesele mával na Mistra lektvarů, než táhnul Toma z pokoje.




45. Sunny


Harry běžel podél opuštěných chodeb. Hloupý starý blázen! Brumbál si to musel připravit, když ho doslova popadnul mezi vyučováním, aby s ním krátce promluvil. A teď měl bolesti hlavy, z Brumbálova zdánlivě nekonečného vtipkování a mírného bodání v jeho jizvě. Tom byl naštvaný, pravděpodobně si myslel, že naschvál vynechal vyučování. Nebyl si dokonce jistý, pokud by snad Tom nebyl dokonce nasranější, když zjistí, že mluvil s ředitelem. Jeho žaludek se nepohodlně hýbal při této myšlence.

„Promiňte, pane profesore,“ mluvil udýchaně. „Profesor Brumbál chtěl se mnou mluvit.“

„Můžete mi o tom říci později, pane Pottere,“ řekl Tom přezíravě. „Jak můžete vidět, dnes máme hosta. Jste na řadě, abyste dokázali jak účinná jsou vaše obranná kouzla proti skutečnému upírovi,“ pokynul k zadnímu rohu, kde stál vysoký, bledý upír s namodralými černými vlasy, který hovořil se Seamusem. „Thymusi, zdá se, že ještě máme dalšího dobrovolníka.“

Upír přikývl se sebejistým úsměškem hrajícím na jeho rtech, všichni ostatní se stáhli tak, že stáli v půlkruhu kolem něho, zatímco si Harry položil své věci na stůl a vytáhl si svou hůlku.

„Jste si jistí tím, že je tohle celý člověk?“ zeptal se upír blahosklonně jak zachytil pohledem drobného chlapce. „Človíčku, opravdu si myslíš, že máš proti mě nějakou šanci?“

„Chyba vysokých mužů je ta, že si vždy o sobě velmi myslí,“ popichoval Harry lehce, přičemž vkročil do kruhu studentů s kočičí grácií. „Teď, pane upíre, zaútočíte na mě nebo ne?“

Jeho zelené oči blýskali skoro škodolibě jak se narovnal ze své malé úklony. Upír se zdál být něčím překvapený, ale jen na okamžik, než ukázal své působivé špičáky a skočil s nadpřirozenou rychlostí. Nicméně, než se ještě dotkl Harryho, uhodil do neviditelné stěny, kterou křehký Nebelvír vyčaroval bez hůlky, zatímco zároveň šeptem zamumlal „Cateraqua“. Přivlastnil si jeho hůlku a klidně si sedl ke stolu.

„Mám lístek od profesora Brumbála, který vysvětluje mé zpoždění, pane,“ podotkl klidně a nabídnul malý kousek papíru. „Informoval bych vás dříve.“

Tom si povzdechl a přečetl si ne velmi informativní papír, ale pak přikývl: „Velmi dobře, pane Pottere, budu si muset o tom s ředitelem promluvit.“

Harry pokrčil rameny, lehce se naklonil k Dracovi, který si sedl vedle něho, jeho oči byli upřené na vodopád, který kroužil kolem upíra: „Už jsem vyhrál?“

„Počkáme o trochu déle – mohl by být s to se osvobodit sám,“ prohlásil Tom.

„To je kruté, pane profesore,“ Harry se na něj temně zamračil. „Je vystrašený.“

Tom zrovna polevil, když Harry náhle natáhl svou hlavu na stranu, přičemž soustředěně naslouchal. Ano, bylo to opět tady, šeptal slova. Téměř zaklínal. Ale to nebylo to, co mu zvedlo náladu – znal tato slova! Spustil se na nohy a opatrně šel k hlasu, k uvězněnému upírovi. Slova se stávala hlasitější a nyní si je také ostatní začali uvědomovat:

„Jeden moudrý stařec mi řekl, že vody jsou jako slzy,

A slzy vzdor jejich smutku, nejsou nic, čeho by ses měl bát.

Moudrý stařec mi řekl, že odplaví tvou bolest,

A mám strach, vzdor tvému boji, že se vytratí.“

Hlas se stával neustále silnějším a nyní bledá ruka pronikla oponou vody, následována dlouhou paží a pak vysokým tělem upíra. Ale to nebylo to, na co každý nyní zíral.

Byl to malý černovlasý chlapec, který kráčel opravdu blízko k vodopádu a natáhnul své ruce, zatímco šeptal poslední verš společně s upírem:

„Tak rovněž zastav boj a zvedni svou hlavu vzhůru,

 Vyvolej déšť stejně jako slzy, padající z nebe.“

Upír se osvobodil ze svého vězení a uchopil Harryho ruce: „Harry? Jsi to opravdu ty?“

„Sunny?“ vrátil Nebelvír a byl vtažen do mokré a silné náruče. „Myslel jsem, že tě znovu nikdy neuvidím.“

Upír se s ním zatočil, přičemž se hlasitě smál: „To je zázrak, hned jsem tě nepoznal – nezměnil ses ani trochu,“ zastavil jeho točení a opatrně odtáhl límec Harryho hábitu a jeho ledově modrou košili, přičemž fascinovaně sledoval dvě malé špičaté jizvy. „Stále máš mou značku.“

„Okamžitě pusť mého manžela, Thymusi,“ Tom, který nebyl s to porozumět šeptané konverzaci a pouze viděl jeho Harry v náručí jiného muže (nebo spíše upíra) a jak tento upír vystavil Harryho krk, jehož zuby se dostávali hrozivě blízko k bledé kůži, zasyčel nebezpečně, přičemž mířil svou hůlkou přímo na upíra.

„Váš manžel?“ upír se tvářil zmateně, dokud výraz záblesku pochopení nepřešel jeho bledou tváří. „Ty jsi Harry Potter.“

„Samozřejmě, že jsem,“ Harry se ušklíbal. „Kdo jiný bych měl být? Řekl jsem ti mé jméno, ne?

„No, ano, ale nemyslel jsem si, že jsi ten Harry Potter,“ pomalu ho pustil zpátky na nohy, ale stále měl své paže volně hozené koelm jeho pasu. „Ani jsem nikdy nevěděl, že jsi kouzelník.“

Harry se na to vesele smál, ale byl tvrdě stažen do náruče jeho manžela, čímž vyjeknul v překvapení a mírnou bolestí jak se paže kelem něj bolestně utáhli: „Drž ruce pryč od mého manžela, Thymusi,“ vrčel a mračil se na něho. „Nemáš s ním, co dělat.“

„Vlastně mám, Voldemorte,“ mírně naklonil svou hlavu, aby ukázal, že uznal fakt, že to Harry už tvrdil. „Setkal jsem se s Harrym před deseti lety a vděčím mu za svůj život.“

„Prosím, Tome, ubližuješ mi,“ svíjel se Harry nepohodlně, dokud se sevření neuvolnilo. „Sunny a já jsme přátelé.“

„Ty jsi ten upír, kterému Harry dovolil pít jeho krev,“ Sunny lehce přikývl.

„Ty jsi mu opravdu dovolil, aby se z tebe nakrmil?“ promluvil Ron a pohnul se blíž. „Proč si vůbec tohle dělal? Mohl jsi zemřít.“

Harry pokrčil rameny: „Tehdy vypadal jako, že to potřeboval. A nezemřel jsem.“

„A to je celý příběh?“ Tom zvedl tázavě své obočí. „Přežil si, protože tě Harry nechal nakrmit?“

„Ne, úplně ne,“ odpověděl upír.

„Pak nám to povězte,“ požadoval Terry a téměř každý přikývl. „Jsem si jistý, že bychom to všichni rádi věděli.“

„Pak byste si měli sednout,“ odpověděl upír hladce, přičemž se culil na to jak si všichni hledali místo. „Jak jsem zmínil dříve, bylo to přibližně před deseti lety, když jsme se setkali, ale skutečný příběh začíná o tři měsíce dříve. Na upíra jsem stále poměrně mladý a tehdy jsem nebyl víc než teenager. Navíc jsem byl dost hladový a v mé nerpělivosti jsem vypil příliš mnoho krve nějakého starce – beztak by během roku zemřel, ale jeho syn se cítil napadený a on a jeho přátelé mě lovili, čímž bylo pro mě obtížné, abych se pravidelně krmil. Nahnali mě do jeskyně, kde jsem se skryl ve stínech, dokud nevzdali své hledání. Ale až začalo pršet. Vždy jsem se bál dokonce víc vody, než ostatní upíři a neodvážil jsem se vyjít, zatímco stále pršelo. Nevím, jestli to bylo těmi lidmi, kteří to udělali, ale pochybuji o tom. Nejspíše to byla jen matka Příroda, která se rozhodla mě natrvalo zavřít v té jeskyni. Vchod byl poměrně malý a řeka, která protékala nad ním změnila svůj tok, takže se voda tříštila přes skálu a vchod, čímž mě uzavřela,“ zvonek oznamoval konec hodiny, ale nikdo se nepohnul, aby vstal. „Nebylo úniku, zůstal jsem tam na příštích pár hodin, dnů, týdnů a nakonec měsíců. A pak přišel Harry,“ usmál se na zelenookého chlapce, který seděl opřený o Temného pána. „Byl to tehdy jen chlapeček, pěti nebo šestiletý, ale přesto ke mně přišel, bez náznaku strachu, a zeptal se, jestli by nemohl pro mě něco udělat. V té době jsem byl tak hladový, že jsem nemohl myslet jasně a mohl jsem se sotva hýbat. Pár králíků a krys, které jsem chytil, udělali trochu víc, než uhasili můj hlad na několik hodin. ‘Krev‘ to bylo všechno, co jsem mohl zaskuhrat a popadl jsem ho, ‘Potřebuji tvou krev‘. Díval se na mě zmateně – dobře, hádám, že to není každý den, kdy jste požádáni o něco takového, ale připlížil se blíž a nechal mě, abych se z něj nakrmil.“

„Nezranil tě tím?“ zeptal se Dean zvědavě.

„Trochu,“ odpověděl Harry klidně. „Sunny si vzal hodně mé krve. Myslím, že jsem omdlel.“

„Ano, omdlel jsi,“ pokračoval upír. „Vypil jsem příliš mnoho – za to se omlouvám – a za to, že jsi omdlel. Na chvilku jsem si myslel, že jsem tě zabil, ale pak jsi přišel k sobě a zeptal ses, jestli se cítím lépe,“ zasmál se, když si to připomenul. „A když jsem řekl ano, chtěl, abych šel ven, protože jsem tak bledý a myslel si, že bych mohl užít trochu slunečního světla. Odmítl jsem z pochopitelných důvodů a řekl jsem mu, že jsem upír.“

„Neměl sis to přece jen uvědomit, co, Pottere?“ vysmívala se Hermiona. „Samozřejmě to je těžké na to přijít s pouze tak malými náznaky.“

„Harry měl šest let, člověče,“ vrčel Sunny a odhalil své zuby. „A nenapil bych se ani tvé krve, i kdybys mi zaplatila – páchneš.“

„Sunny,“ řekl Harry varovně a upír si povzdechl předtím, než pokračoval: „V každém případě jsem mu také řekl o mém dilematu s vodopádem a učil mě tuto píseň a mluvil se mnou a tahal mě za ruku, dokud jsem nepřekonal můj strach a dostal jsem se ven z jeskyně.“

„Proč mu říkáš Sunny?“ zeptal se Draco se zájmem.

„Řekl, že se jmenuje Solomon, a že Sol znamená slunce,“ Harry se usmál na upíra. „Myslel jsem, že Sunny by bylo mnohem vhodnější.“

„Jen ty můžeš říkat upírovi Sunny,“ zašeptal Tom do jeho ucha. „Co se stalo poté, co jste opustili tu jeskyni?“

„Sunny mě přivedl domů, protože bylo už dost pozdě,“ řekl Harry.

„Potloukal jsem se kolem jeho domu několik dní, protože jsem mu chtěl řádně poděkovat a ujistit se, že je v pořádku,“ řekl upír jemně, přičemž se významně díval do zelených očí. „Jenže pokaždé, když jsem se pokusil přiblížit k jeho domu tak jsem byl odražen zpátky.“

„ Kolem toho domu byly ochrany, aby mě chránili před Tomem,“ vysvětlil Harry.

„Tom?“

„Voldemort,“ Harry zvedl jejich spojené ruce. „Nicméně jsme teď manželé.“

„Ano, slyšel jsem pak o tobě docela dost,“ culil se jak Harry pokrčil svůj nos. „Tvůj manžel nemohl o tobě přestat mluvit.“

„Přeháníš,“ mračil se Tom. „Možná jsem mohl zmínit Harryho jednou nebo dvakrát.“

„Co tady stejně děláš?“ zeptal se Harry tiše.

„Jednání s tvým manželem,“ usmál se Sunny. „Tady,“ mávl kolem, čímž ukázal třídu. „Bylo to jen vítanou změnou. Samozřejmě, že jsem neočekával tvé kouzelné já, že bude tady,“ políbil Harryho ruku. „Kdyby tvůj manžel dokázal získat vládu nad svou žárlivostí tak bych se ti opravdu rád odvděčil za tvou pomoc, Harry,“ Voldemort na něj varovně zavrčel a upír mírně ustoupil, i když opravdu nevypadal, že se cítí ohrožený, když se půvabně usmál na Temného pána. „Harry je přede mnou naprosto v bezpečí, Voldemorte, neublížím mu a nebudu ho svádět. Harry je spojený s tebou a každý upír by to respektoval. Kromě toho jsem v tomto hradě zachytil tu nejsvůdnější vůni.“

„Našel si svého partnera?“ řekl Harry jásavě a objal ho. „Jak vypadá. Řekni mi to, prosím?“

„Dobře, je to muž, vysoký, hnědé vlasy, široká ramena a voní jako černý čaj,“ popsal upír se zasněným úsměvem. „Byl bys s to mi ho pomoci najít, Harry?“

„Samozřejmě,“ usmál se Harry. „A už mám docela dobrý odhad, kdo by mohl být tvůj partner.“

„Stále máš vyučování,“ přerušil Tom, přičemž ho vtáhl zpátky do své vlastní náruče. „A musíš něco sníst. V každém případě, proč jste ještě tady?“ upřeně se díval na studenty, kteří je se zájmem sledovali. „Nemám touhu být obviňován z vašeho únosu nebo odpírání vašeho jídla. Přečtěte si a shrňte si kapitolu čtyři a teď jděte!“

Studenti se nespokojeně rozptýlili, balili si své věci tak pomalu jako by s tím mohli mít úspěch a nakonec se šourali ven, přičemž nechali samotné ve třídě Toma, Sunnyho, Blaise a Draca (ani nezvedli prst) a Rona, který také zůstal po troše váhání.

„Co tady ještě děláte?“ zeptal se Tom mrzutě.

„Čekáme na Harryho,“ Blaise pokrčil rameny. „Nemůžeme ho nyní nechat jít samotného, že ano?“

Tom otráveně zavrčel – nebyl to jeho den! Nejprve musel mluvit s Brumbálem, aby dovolil upíra v Bradavicích, pak Harry přišel pozdě na jeho hodinu. A ne nějakou hodinu, ale velmi zajímavou hodinu, byl přesvědčený, že by ji Harry považoval za zajímavou. A kdo tohle zapříčinil? Správně, Brumbál! A teď ten hloupý upír, který jak si dříve myslel byl poměrně pěkný a inteligentní, uhodil na Harryho, který si tohle samozřejmě naprosto neuvědomoval.

Byl vytržen ze svých myšlenek jak křehké tělo v jeho náručí náhle ochablo a stávalo se těžším, protože Harryho nohy se podlomili. Nadával v Hadí řeči, když opatrně spouštěl jeho černovlasého manžela na podlahu, přičemž jeho hlavu uložil na svůj klín. Harry omdlel.

„Sakra, Draco, lektvar je v kapse mého hábitu,“ ukázal na věšák a blonďák tam přiběhl a začal se prohrabávat jeho kapsami.

„Co se děje?“ upír kontroloval jeho tep a poprvé jeho hlas byl prostý pobavení. „On je nemocný?“

„Ne, těhotný,“ obořil se Voldemort, když Draco klesnul na kolena vedle něho a odkapal trochu lektvaru do Harryho úst. „Ššš, ještě lež, brzy se budeš cítit lépe,“ konejšivě odhrnul některé z inkoustových pramenů jak Harry naříkal a snažil se stočit. „Měl si mi něco říct.“

Nikdo si nevšimnul zrzka, který se v hluboké mdlobě neladně zhroutil na podlahu, přičemž jeho ústa byla ještě široce otevřená.

„Ale byl jsi tak naštvaný,“ mumlal Harry a přitáhl si kolena ke své hrudi. „A já to nechápu.“

„Ne, na tebe ne,“ šeptal Tom slabě a políbil Harryho spánek, uvědomil si, že musel ztratit kontrolu na svými emocemi. „Pokud se cítíš lépe, tak tedy jdi na své vyučování, hm? A potom můžeš pomoci Thymusovi najít jeho partnera, dobře?“

„Dobře,“ Harry se pomalu na něj usmál a našel teplo jeho srdce. „Pak bychom měli jít. Uvidíme se později.“

„Ano, kočičko,“ políbil ho velmi nevinně na rty. „Popadni si něco k jídlo před třídou, prosím.“

Harry přikývl a jemným třesením přivedl Rona zpátky k vědomí, přičemž mu říkal uklidňujícím tónem, že všechno později vysvětlí, zahalil ho do jeho hábitu a opustil místnost se dvěma Zmijozelskými chlapci a velmi bledě vypadajícím Weasleym v závěsu.

„Předtím, než mi začnete vyhrožovat a říkat mi, abych se držel dál od Harryho, dovolte mi vám něco objasnit,“ upír se uvolněně opřel o jednu ze stěn. „Jak jsem říkal dříve, je v bezpečí. Není můj partner a on mě nechce, Voldemorte. Pro mě bude vždy dítětem, které zachránilo můj život, sladkým človíčkem, který se o mě jako první staral a ukázal mi, že strach je slabina, kterou dokážu překonat. Nejsem to já, kvůli komu byste měl být znepokojen – pokud někomu něco uděláte, ztratíš ho a budete sám.“

„Nesnáším, když mi lidé říkají věci, co už vím,“ vrčel Tom. „A pro tvou informaci: nechystal jsem se ti říct, aby ses vyhýbal Harrymu.“

„Ťuk, ťuk,“ Tom nemohl zadržet zaúpění, když ředitel vešel do jeho třídy. „Zajímalo mě, jestli máš čas na rozhovor, Tome. Chápeš, že existují jisté otázky, kterými je třeba se zabývat a obávám se, že se ti nebudou líbit,“ hrozivý úšklebek rozdělil jeho tvář. „Solomone, proč také nejdete? Jsem si jistý, že stále mám nějaké krvavé bonbóny v mé pracovně…“

„Ať je to cokoli, bude to muset počkat, Brumbále,“ ušklíbal se, přičemž se otočil zády ke starému kouzelníkovi. „Musím učít třídu.“

„Severus byl tak milý, že se nabídnul převzít tvé vyučování,“ Brumbál se na něj sladce usmál. „Dokud všechno neurovnáme. Jdeme, chlapci,“ vesele tleskal rukama – tohle by mohlo určitě fungovat a Harry by mohl být opět jeho.

Zlomyslně se chichotal jak vedl oba tmavovlasé muže do jeho pracovny. Byl ustaraný, ve zpětném pohledu si mohl přiznat, že k němu Harry byl jízlivý, ale to se ukázalo být jen bouřlivými hormony dospívání, smíchané pravděpodobně ztrátou toho psiska (opravdu to tak viděl – Black měl na Harryho zřejmě špatný vliv) a pubertální vzpurností a teď k němu přilezl zpátky jako vždy věrná malá hračka. A začínal ho chránit před zlým Lordem Voldemortem. A když to dělal, mohl být chlapcův hrdina. Harry by zabil Voldemorta (samozřejmě s jeho obrovskou pomocí), kterého by by uvrhl do Azkabanu za vraždu a pak může přijít jeho království! Někdy se zajímal o to, jaké by to bylo, kdyby všichni géniové byli tak chytří jako on…

„Posaďte se, chlapci,“ Brumbál mávl na dvě měkká křesla před jeho stolem. „Á, věděl jsem to, že je ještě mám, dáš si krvavý bonbón, Solomone? Nebo by si snad dával přednost citrónovému bonbónu?“ upír zakroutil hlavou na obě nabídky s mírným znechuceným zamračením na jeho tváři. „A co si dáš ty, Tome? Čaj? Citrónový bonbón?“

„Pojďme k věci, Brumbále,“ vrčel Tom. „Když už sabotujete mou práci, raději bych, abyste mi neubíral více mého času.“

„Och, dobře, chápej, můj chlapče,“ ředitel se opřel zády, spojil si prsty a nechal nadřazený úsměv, aby zdobil jeho rysy, což věděl, že by tímto podráždil Temného pána ještě víc, „mou pozornost zaujalo, že Harry tráví strašně spoustu času na ošetřovně, takže jsem se o to přirozeně zajímal a tak jsem přišel na příčiny toho, že si myslím, že týráš miláčka chlapce.“

„Netýrám ho,“ vrčel Tom, přičemž přitiskl své dlaně na stůl a naklonil se přes něj. „A Harry tráví čas s madame Pomfreyovou, protože mu nabídla, že ho naučí základy léčení. Takže pokud je tohle všechno…“

„Dokud si nebudu zcela jistý, že se s Harrym vskutku zachází dobře tak jsem povinnen se o to zajímat dál, aby se zajistila Harryho bezpečnost. Tato záležitost ještě není uzavřena, Tome,“ Brumbálovi oči vesele mrkaly. „Jestliže na něm zneužíváš svou moc tak je to považováno za zločin a porušení smlouvy. Chápeš, že Harry je ještě nezletilý a proto je stále v mém opatrování, že ano? Nyní, samozřejmě, jestli jsem také jen blouznivý jak starci, kteří k tomu mají sklon, není nic kvůli čemu bys měl být znepokojený. Domluvím se s léčitelem, specializovaným na péči o děti, aby ho zítra zkontroloval, kvůli případným známkám týrání. Jeho posudek bude důkazem buď pro nebo proti tobě a budeme z toho vycházet. Do té doby ty stejně jako všichni tvoji služebníci nebo jejich děti máte zakázáno ho v jakémkoli případě kontaktovat podle nařízení Ministersta kouzel. Pokud se chceš na to podívat…“

Tomovou odpovědí bylo, že obtěžující dokument zapálil: „Měl byste si užívat tento okamžik, protože to bude posledním podobným triumfem, který kdy pocítíte.“

S tím se vyřítil z místnosti a bouchl dveřmi.

„Dost vznětlivý,“ Brumbál se pochechtával, než se obrátil k upírovi. „Nyní jste slyšel jednání s Tomem, na jehož straně budou upíři bojovat. Jsem si jistý, že naše strana, kterou vám nabízím je mnohem více…“

„Omluvte mě, řediteli,“ Sunny rovněž vstal, ale upíři si stranu již zvolili. Náš postoj už není řešitelný.“

„Och, doufám, že jste udělali správné rozhodnutí, můj drahý chlapče,“ starý kouzelník se na něj kouzelně usmál. „Temná strana není známá svou vděčnosti vůči vlastním spojencům.“

„To je důvod, proč jsme si nezvolil tuto stranu,“ upír se otočil ke dveřím. „Zvolili jsme si našeho přítele a ať je na straně temna nebo světla, budeme za něj bojovat.“

S tím vyšel ven a dolů točitým schodištěm, čímž opustil mírně zmateného, ale celkově spokojeného ředitele.

„Musíš varovat, Harryho,“ Sunny byl hrubě uchopen a vtažen do výklenku. „Nikdo by neměl vědět o těhotenství.“

„Měl jsem v úmyslu mu to říct, v každém případě,“ řekl upír klidně. „Je ještě něco, co chcete vědět?“

„Kontaktuji Luciuse, který snad bude s to tomu zabránit,“ Tom se mírně uvolnil poté, co našel takového ochotného spojence. „Pak promluvím s madame Pomfreyovou a pokusím se ji přesvědčit, aby udělala to vyšetření. Řekni mu, že by si neměl dělat moc starostí a dej mu tohle, mohl by je potřebovat.“

„Dobře,“ Sunny přikývl jak přijal tři malé lahvičky. „Podívám se po něm.“

Tom prudce přikývl, než rozhodně kráčel k Severusovým soukromým komnatám kvůli Letaxu. Brumbál za tohle zaplatí a Popletal si brzy uvědomí, proč by jste se neměli zaplétat s významnými lidmi!

Zlostně zasyčel heslo na portrét Salazara Zmijozela, který stráží Severusovi pokoje a jeho předek mu povolil vstup. Bylo to tu překvapivě nepořádné jak si to prohlížel, což normálně znamená, že se Severus velmi těžce snažil vyvíjet nový lektvar nebo vylepšit nějaký starý a nechal na různých místech všude kolem pokoje nesčetné množství pergamenů s recepty, seznamy s přísadami a schématy, ale přiznal si, že Severova mysl pracuje způsobem, kterou by nemohl stíhat a tak jen přešel ke krbu a vhodil Letaxový prášek do malých plamenů, vykřikl „Malfoy Manor“ a zmizel.

„Můj pane,“ ptala se Narcisa překvapeně, která si předtím vychutnávala šálek jemné kostarické kávy a četla nejnovější vydání Moderní čarodějky, čímž Lucius vzhlédl od jeho dokumentů. „Neočekávali jsme vás. Je Harry v pořádku?“

„Momentálně ještě ano,“ Tom se vděčně posadil na pohovku a přijal šálek kávy. „Ale Brumbál se rozhodl, že ho týrám, tím získal od ministra úřední zákaz pro mě a všechny Smrtijedy, abychom se s ním nekontaktovali a nařídil, že zítra bude vyšetřen léčitelem.“

„To nemůžeme dovolit,“ prohlásil náhle Lucius. „Kdo je do toho zapojen a z čeho jsi přesně obviněn?“

„Brumbál a Popletal, možná Pomfreyová, ale o tom pochybuji,“ odpovídal Tom. „Brumbál jen řekl, že mě podezřívá z toho, že zneužívám mou moc nad Harrym, ať to znamená cokoli.“

„S tímhle má právo zasahovat do vašeho vztahu? ptala se Narcisa. „Nepožádal snad Harry o jeho pomoc?“

„On a Harry spolu dnes ráno mluvili, ale velmi pochybuji, že si Harry myslí, že ho týrám nebo by s tím šel za Brumbálem,“ Tom si povzdechl, „a Brumbál řekl, že Harry je ještě nezletilý a stále jeho závazek.“

„A co minulou sobotu?“ poznamenal Lucius. „Zněl dost zoufale, aby se od tebe dostal. Pokud tohle Brumbál bral jako důkaz jeho domněnky a léčitel by se v tom babral, pak by to vzal jako emocionální týrání.“

„Vím,“ povzdechl si Tom. „Musíme něco udělat.“

„Dobře,“ Lucius rezoluntně vstal. „Nejprve navštívíme ministra a pokusíme se, aby byl tento úřední zákaz zrušen. Narciso, miláčku, možná bys mohla navštívit madame Pomfreyovou a zeptala se jí, co o tom ví?“

Blonďatá čarodějka přikývla a pak šla pro svůj plášť, aby se odletaxovala do Bradavic.

„Jdeš, Tome?“ Lucius stál s Letaxovým práškem v ruce. „Nedovolíme jim, aby si vzali Harryho.“

„Co, když jsem?“

„Co, když jsi, co?“ zeptal se blonďák zmateně, překvapený tím jak na něj bolestné červené oči vzhlíželi: „Co, když jsem zneužíval Harryho, co když chce být ode mě pryč?“

„Teď mě poslouchej, Tome,“ opáčil Lucius prudce. „Pokud nechceš bojovat za Harryho, fajn, ale já budu, protože je ponižující, aby tě někdo naprosto neznámý vyšetřoval kvůli známkám zneužívání. Nechci ani pomyslet na to, že Brumbál skutečně věří, že ty ho zneužíváš, ale nicméně se ho ten léčitel bude dotýkat v nejsoukromějších místech. Budou hledat známky znásilnění, zcela ho poníží a ať to bude cokoli, oni to najdou – pro Harryho to už nebude žádné lékařské tajemství. A jestli dovolíš, aby se to Harrymu stalo tak nejsi muž, za kterého jsem tě považoval. Jsi otcem dítěte a jestli chceš zbaběle utéct od své zodpovědnosti tak už nejsi vítaný v mém domě. Takže buď teď půjdeš se mnou a dokážeš Harrymu, že ho skutečně miluješ nebo okamžitě opusť mé pozemky.“

Tom přešel ke krbu: „Hádám, že to byla hloupá otázka.“

Lucius se culil, přičemž si sám gratuloval za dobře vykonanou práci, než následoval svého Pána.

Ministr kouzel, Kornelius Popletal, přestože dělal všechno, aby se to projevovalo ve skutečnosti špatně, nebyl hloupý. Například věděl, že jeho dny na ministerstvu jsou sečteny, také věděl, že ho jeho žena podvedla, že by pro nikoho nebyl první volbou pro tuto práci, že má malý nebo žádný vliv na to, co se děje, že jeho sekretářka má hodně soukromých Letaxových hovorů, že jediným důvodem, proč ještě nebyl zavražděn je fakt, že ho nikdo nebral vážně, že je o několik kilo těžší, že sousedovic kočka nejspíše snědla jeho sovu, že Brumbál není milý stařec jak si o něm všichni myslí, že všechno pokrytecké považoval za nejlepší, že si jeho matka sama nedělala dorty. A věděl, že když se jeden velmi nasraný Temný pán ve společnosti velmi bohatého Luciuse Malfoe vřítil do jeho kanceláře tak byl čas skrýt strach a proklínat Albuse Brumbála.

„Není nic, co můžu s tím úředním zákazem dělat,“  doznal poté, co ho Voldemort vydatně urazil a řekl mu, co má dělat. „Zákon byl dnes ráno projednán… Starostolcem.“

„Vy jste vymyslel zákon, který zakazuje Temnému pánovi, aby se přibližoval k jeho manželovi?,“ zeptal se Lucius nevěřícně, přitom volně otáčel hůlkou mezi svými prsty.

„Ne,“ potil se a jeho ruka byla modrá tam, kde byl zasažen inkoustem, když vstoupili. „Zákon stanovuje, že děti, u kterých je podezření, že jsou zneužívány, by měli být odebrány z péče těch, kteří jsou podezřelí z jejich zneužívání, dokud léčitel nevydá svůj verdikt,“ četl z dokumentu před sebou, který také nesl signatury ostatních členů Starostolce.

„Takže v něm není ni, co by mi zakazovalo mluvit s Harrym,“ objasnil Lucius.

„Vlastně…,“ nervózně si tahal vlhké prameny prořídlých hnědých vlasů za jeho uchem. „Bylo rozhodnuto, že všichni Smrtijedi jsou také považováni za hrozbu pro pana Pottera… musíte pochopit, že chlapec-který-přežil je zvláštní případ.“

„Vy jste mi toho chlapce slíbil,“ zasyčel na něj Temný pán. „Jistě jste také vzal do úvahy, že tohle manželství by pro něj nemuselo být velmi příjemné a teď vás hryzá svědomí? Raději teď mějte nějaké dobré zprávy jinak… Jsem si jistý, že vám vaše představivost dodá možné alternativy,“ jeho oči vypadaly jako by plivaly oheň a Popletal byl velice ochotný věřit, že by během další hodiny nezemřel – ať vybere cokoli.

„Obvinění již bylo vzneseno,“ pospíšil si s pokračováním jak Temný pán zapálil portrét jeho předchůdce (muž, pokud si vzpomínal správně, který byl zabit během První války), přičemž se úplně díval jako by debatoval o tom, že deštník by byl doporučitelný pro jeho odpolední procházku – tato lhostejnost byla dokonce děsivější, než dřívější otevřená zuřivost a mohl cítit jak jeho kalhoty vlhly. „Ale… ale můžete si vybrat jiného léčitele, to je jediná vaše volba…“

„Madame Pomfreyovou,“ řekl Tom okamžitě, věděl, že ji Harry věří, ale druhý muž ustrašeně zakvičel, když kroutil hlavou a s třesoucím se celým tělem: „Musí to být plně vyškolený léčitel, ne sestřička… Není nic dalšího, co můžu udělat, vážně.“

V jejich očích mohl vidět pohrdání a zklamání jak slabě doufal, mohli by ušetřit jeho život.

„Zrušíte dohodu s léčitelem, kterého Brumbál chtěl,“ uzavřel Voldemort. „Počkáte na nás, abychom vás upozornili na náhradníka. Sjednáte to s nimi bez zpoždění jinak se s nikým jiným neporadíte. To vyšetření provedete přesně v 10:00 hodin. Nepřesunete Harryho z hradu. A s nikým nepromluvíte o této malé diskusi, rozuměl jste, Motáku?“

„Ano, ano, přísahám, že všechno udělám,“ také věděl, že zní pateticky.

Půl hodiny poté, co odešli, ještě seděl zkroucený v jeho obvykle velmi pohodlné židli s mokrými kalhotami a chvěním při vzpomínce na chladné červené oči a krutý úšlebek. O dvě hodiny později dostal krátký dopis, pokud se tomu tak mohlo říkat:

Damián Lojack, nižší léčitel u svatého Munga. Bez námitek…