Nezáměrně tvůj - kapitoly 46 - 50

*****


46. Nejstřeženější tajemství


Tom chodil. Klel. Syčel. Trápil se. Chodil (a vše ostatní) před zavřenými dveřmi do soukromého pokoje v nemocničním křídle a když by se netrápil, mohl si vzpomenout na podobnou situaci před jedním a půl měsícem.

Madame Pomfreyová stála na straně, přičemž se dívala ven z blízkého okna a polohlasem si něco nespokojeně mumlala kvůli jaké nestoudnosti byla vyhozena ze své vlastní ošetřovny.

Severus, Lucius a Narcisa stály v malém kruhu. Lucius měl položenou paži kolem ramen své ženy, čímž se ji očividně snažil uklidnit. Severus zíral na zavřené dveře.

Sunny byl uvolněně opřený o stěnu, i když jeho ramena byla napjatá a když jste se pozorněji podívali, mohli byste vidět jak jeho perleťově bílé špičáky čas od času blýskly na Brumbála, který si vyčaroval žluté křeslo s vysokým opěradlem a cucal citrónové bonbóny, přitom si pískal nějakou veselou melodii, zatímco tvář profesorky McGonagallové působila opravdu znepokojeně pro ty, kteří byli schopni proniknout její maskou.

Popletal si nervózně pohrával se svou buřinkou, když se snažil skoro normálně konverzovat s Amélií Bonesovou, která nervózně poklepávala svou nohou a svírala úředně vyhlížející složku.

Tom nevěděl, proč souhlasil, aby vlkodlak zůstal u Harryho vyšetření. Vše, co věděl, bylo, že ho Harry má rád, do jisté míry mu věřil, a že by mohl vlkodlaka snadno rozdrtit, kdyby měl začít vyrážet lži. Narcisa to navrhla. Lucius souhlasil. A on neměl lepší návrh.

Mladý léčitel vypadal jako oddaný profesionál, když podepsal své jméno na přísežné prohlášení, kterým by podal zprávu, že jsou známky zneužívání na Harrym, ale také viděl záblesk naděje, který zazářil v Harryho očích, když sem přivedl ředitelku jeho koleje.

Harry vypadal bledě a nervózně a bylo vidět jak se chvěje, když na něj všichni zírali jako kdyby se snažili dívat skrz oblečení. Nebylo jim dovoleno mluvit a McGonagallová ho rezoluntně vtlačila do pokoje, kde do teď stále byl. Po tři hodiny.

Draco, Blaise, Ron, Neville a Lenka přicházeli až dosud o každé přestávce, ale Brumbál jim odmítl dát den volna. Přesto zde byly Grangerová s Weasleyovou, které stáli vedle ředitele, přičemž se tvářili samolibě a naprosto spokojeně jako samotný starý hlupák. Byli pasovány jako morální podpora. Koneckonců obě jsou prefektkami, jsou z Harryho koleje a obě nemohou vystát malého chlapce, ale to byla vedlejší věc a Brumbál nevypadal, že se zajímá o to, že jeho argumenty byli při nejlepším chybné. Dokonce McGonagallová se tvářila podrážděně, když bylo oběma dívkám umožněno, aby dnes byli nepřítomné ve vyučování, ačkoli si Tom nebyl jistý, jestli si snad jen nedělala starosti kvůli jejich vzdělání.

Rudolfus a Rabastan také měli zakázaný přístup z obavy, aby tolika Smrtijedům bylo znemožněno odčinit Harryho, kdyby se obvinění ukázalo být jako pravdivé. Nikdo od nich nečekal, že by se obrátili proti jejich Pánovi, i když Tom věděl, že by to udělali v mžiku, pokud by opravdu zneužíval zelenookého chlapce.

Dveře se náhle otevřely, nejprve tiše a pomalu, než se příkře škubnutím otevřely a vyběhla smršť půlnočně černých vlasů, zoufalých zelených očí a s bledými, uslzenými lícemi a vrhla se do Tomovi náruče: „Nenenáviď mě, prosím, nenenáviď mě.“

Uzlík neustále vzlykal tak opatrně vzal plačícího chlapce v jeho náručí a zahalil ho svým vlastním pláštěm, aby ho ochránil před zvědavými pohledy a zimou, kterou Harry sám jak se zdálo pociťoval: „Nenenávidím tě, zlatíčko, nikdy nebudu. Jsi teď v bezpečí, nikdo mi tě znovu nevezme, milý.“

„Ach, Damiáne, jaký je váš verdikt?“ vykřikl Brumbál vesele. „Našel jste známky týrání?“

„Ano, našel,“ odpověděl mladý léčitel vážně a s tím se zároveň Tomovi oči polapily s léčitelovými, přičemž se k němu stočily tři páry naštvaných očí.

„Tak, proč ho Harry objímá?“ ušklíbala se Weasleyová se zjevným odporem. „Podsunul jste mu nějaký druh Ovládacího lektvaru?“

Severus si odfrkl nad hloupostí zrzky, ale nepřerušil své zlostné zírání na Temného pána.

„Jak jsem řekl na Harrym jsou známky týrání,“ opakoval vlkodlak. „Ale jsou staré, některé přes deset let. Není vůbec žádná známka, která by podporovala domněnku, že by pan Raddle týral svého manžela.“

„Harry?“ Tom jemně zvedl hlavu malého chlapce, když všichni ostatní upadli do šokovaného ticha. „Kdo ti to dělal?“ Harry kroutil hlavou, vzlykal, prosil, držel se ho a třásl se. „Toto nic nezmění, Harry,“ ujistil ho a laskavě hladil jeho líci. „Ale prosím, řekni mi to. Už mám docela dobrý odhad, ale chci to slyšet od tebe.“

/Má teta a můj strýc/, popotahoval Harry. /Nezlob se. Je mi to líto. Prosím, neubližuj mi./

/Utiš se, teď je to v pořádku, už ti tady nemůžou ublížit/, opatrně upravil lehkého chlapce ve svém náručí. „Máte svůj důkaz, Brumbále, že jsem zacházel s Harrym lépe než vy. Poznamenejte si má slova: Za tohle zaplatíte.“

„Tome?“ šeptal Harry jemně, čímž přerušil jeho tirádu. „Nechci být sám.“

„Ššš, chtěl bys, aby tvoji přátelé šli s námi, maličký?“ Harry slabě přikývl a pokynul k jeho Smrtijedům, Narcise, upírovi a vlkodlakovi, aby ho následovali.

Grangerová a Weasleyová se je pokusili sledovat na Brumbálovo znamení, ale Sunny jim zablokoval cestu, přičemž se jeho drápy a zuby prodloužily a obě nato běželi opačným směrem. Upír se spokojeně culil a snadno dohnal ostatní.

„Dal jsem mu předtím jeden z uklidňujících lektvarů madame Pomfreyové,“ vysvětlil, když Harry náhle ochabl v jeho náručí. „Stres nejspíše zapříčinil, že usnul.“

Šli v tichosti. Tom si byl jistý, že to znepokojivě vypadalo podobné pohřebnímu průvodu, ale kromě nich, nebyl okolo nikdo, aby zařadil jejich chování a příliš se strachoval o lidský uzlíček v jeho náručí na to, aby se o to zajímal.

/Buřiči/, zasyčel heslo a kameny se zformovaly do malého klenutého průchodu a nechal je projít.

Lucius šel jako první a odstranil nějaké věci z pohovky – knihu o mužském těhotenství, brk a několik zbývajících pergamenů – a Tom na ni jemně spustil své drahé břemeno, zastrčil polštář pod Harryho hlavu a začal lehce hladit jednu křehkou ruku.

„Kdo byl ten kretén, který mu toto udělal?“ požadovala Narcisa vědět poté, co si všichni sedli.

„Jeho příbuzní,“ nakonec se zeptal měkce, ale nevzhlédl od Harryho mokré tváře. „Věděli jste o tom, že ano?“

„No, Já ne,“ Narcisa se rozzlobila a zírala na Luciuse. „Protože to jistý můj manžel nepovažoval za nutné, aby mi o tom řekl.“

„Slíbil jsem mu, že to nikomu nepovím,“ prohlásil Lucius klidně. „Kromě toho, nechtěl žádnou pomoc.“

„Ale samozřejmě, že pomoc potřeboval,“ zasyčela Narcisa zpět a praštila ho po hlavě. „Vážně, občas jsi prostě tak hloupý.“

„Ani si nemyslím, že o tom Black ví,“ přerušil je Severus. „Nechtěl od nikoho pomoc, Narciso. Nechtěl, aby si někdo kvůli němu dělal starosti a kdybychom přistoupili na jeho přání, mohl by se zcela uzavřít.“

„Tak jak ti to řekl?“ zeptal se Tom klidně, ještě většina jeho pozornosti byla soustředěna na spícího chlapce.

„Když jsme šli vyzvednout jeho věci, našel jsem tlustého Mudlu jak ho bije a kope v chodbě,“ Lucius sevřel své ruce jako kdyby jimi chtěl zakroutit něčím krkem. „Byl v bezvědomí, ale když se vzbudil a uklidnil se tak mě prosil, abych ho nebral do nemocnice nebo zpět do Bradavic a nikomu to neříkal. Souhlasil jsem s tím pod podmínkou, že si vezme všechny lektvary, které jsem považoval za nutné.“

„Ukázal mi jednu z jeho vzpomínek, aby nahradil slídění v mé myslánce v loňském roce. „Nedal jsem slib, že si to nechám pro sebe, ale vzrostl k němu můj respekt a zájem o něho a ty vzpomínky jsou spíše soukromé.“

„Nezajímalo by vás, co dělal šestiletý chlapec úplně sám v jeskyni a v lese?“ promluvil Sunny. „Tak jsem se o něj strachoval, protože měl modřinami pokrytou každou část jeho těla, dvě žebra byly prasklé a jeho ruce byly popálené. A hádejte, co udělal, že si vysloužil takový trest? Na jejich vkus byla vajíčka příliš hnědá.“

„Och, chudák chlapec,“ mluvila procítěně Narcisa, přičemž zapomněla na dřívější hněv a uchopila Luciusovu ruku. „Jak může někdo tohle udělat takovému něžnému dítěti?“

„Víc se obávám toho, co mu ještě provedli,“ řekl Tom velmi nízce a střelil rychlý pohled přes rameno tam, kde seděl vlkodlak.

„Podle toho, co jsem našel,“ říkal Damián velmi pomalu jako kdyby tato slova zraňovala jeho hrdlo, „téměř každá kost v jeho těle byla kdysi zlomená, většinou nebyly nikdy vůbec léčeny. Myslím si, že to byl hlavně sám Harry, který si léčil kosti náhodnou magií. Hladověl, což je důvodem, že má stále problémy s jezením normálních porcí jídel. Jeho hrudník a záda jsou poseté jizvami jak ho někdo opakovaně bičoval a řezal ho nožem…“

„Nikdy jsem žádné jizvy neviděl,“ Tom svraštil čelo, vzhlédl od svého manžela a zíral na vlkodlaka.

„Jizvy tam doopravdy nejsou,“ doplňoval léčitel. „Jsou ošetřeny léčivým lektvarem, kterým se také zbavilo jizev. Potřebujete kouzlo, aby byly viditelné.“

V tom se ozvalo klepání na dveře a na Tomovo znamení šel Severus zjistit, kdo tam je. Mistr lektvarů dostal celkem šok, když otevřel dveře, neboť ne jen Blaise a Draco jak čekal, že tam budou a netrpělivě čekali, aby ustoupil stranou, ale také Ron a Draco, Neville, Lenka, madame Pomfreyová a jeho kolegyně profesorka McGonagallová. S tímto posledním hostem opravdu nepočítal a byl si jistý, že kdyby neměl několika lety jako špeh zdokonalenou masku tak by na ní mohl vyjeveně zírat. A tak se rychle přesunul na stranu a nechal všechny vstoupit.

„Minervo, nečekal jsem vás,“ řekl Tom, který se stále nepohnul z jeho polohy na podlaze.

„No, zdá se jako bychom všichni dnes čekali nějaké nepříjemné překvapení,“ řekla rychle ředitelka Nebelvírské koleje a vyčarovala si jednoduchou židli, na kterou si sedla. „Nenechejte se mnou vyrušovat. Jen počkám, až se Harry probudí.“

Tom nemohl ať dělal, co dělal sebrat sílu na pronikavý pohled a místo toho se obrátil k malému tělu na pohovce. Láskorádová si sedla vedle něj a upřeně pozorovala mírné zvedání a klesání hrudníku jejího přítele, zatímco si Longbottom sedl k ní a žvýkal si svůj spodní ret. Weasley se opřel o opěradlo pohovky a se zděšenýma očima se díval dolů na ochablé tělo. Draco si sedle k matce, která ho pevně popadla, vyděšená myšlenkou, že by její jediný syn mohl být v té samé pozici jako Harry. Blaise si sedl na opěradlo černé pohovky blízko Harryho nohou.

„Co se stalo s Harrym, pane profesore?“ přerušil Neville ticho. „Neudělal jste… mu něco, že ne?“

„Ne, pane Longbottome, povzdechl si. „Výjimečně za tohle nejsem odpovědný.“

„To je poprvé za všechno,“ zamumlala madame Pomfreyová.

„Vy to víte?“ zeptal se Severus sestřičky.

„Bylo to očividně zjevné,“ bručela madame Pomfreyová. „Ale každopádně respektuji soukromí mých pacientů a pan Potter se jasně chtěl zabývat sám těmito okolnostmi,“ krátce se pronikavě podívala na vlkodlaka, který jen opětoval stejný pohled, než stočila pohled k jejímu nejčastějšímu pacientovi.

„Dáváte mu lektvar k léčení jeho jizev?“ zeptal se Lucius, který se chytil jejich dřívějšího tématu.

„Léčila jsem jeho rány, když za mnou s nimi poprvé přišel na začátku druhého ročníku,“ odpovídala upřímně. „Od té doby pak ke mně nikdy nepřišel, pokud nebyla nějaká nehoda nebo ho někdo jiný nepřivedl. Vždy jsem mu dala nějaké všeobecně léčivé lektvary, když se přesto vrátil, a nikdy si nestěžoval.“

„Nepsal, že vařil lektvary u Simona?“ zeptal se Blaise a Draco přikývl. „Domnívám se, že si vařil lektvar, aby utajil svůj domácí život.“

„Takže jste to také věděli,“ poznamenal Tom, mírně podrážděně, ale z větší části ublíženě.

„Ano,“ přikývl Draco. „Bylo to tehdy, když byl tak rozrušený a myslel si, že bychom ho nenáviděli. Ukázal nám svůj deník – ne všechno, ale dost, abychom získali celkový přehled. Mami, ubližuješ mi!“

„Možná, že tě to naučí, aby si neskrýval tajemství před svou vlastní matkou,“ obořila se. „Z jakého důvodu se nikdo neobtěžoval mě informovat o něčem takovém? Ale proč by mě to zajímalo? Jednou se možná rozhodneš oženit nebo jeden z vás bude mít nehodu, ale samozřejmě nebude žádná potřeba mi to říct. Víte, je to naprosto v pořádku, chci tím říct, jsem jen tvá matka, proč by mě to zajímalo?“

„Narciso, miláčku, proč se neuklidníš?“ navrhl Lucius, přičemž ignoroval rozzuřený pohled, který obdržel. „Všichni si děláme starosti o Harryho.“

„Pěkným způsobem to dokazuješ,“ odsekla blondýnka, přičemž si překřížila své paže na hrudi a přistoupila k ignorování obou blonďatých kouzelníků.

„Jaký moc velký vliv zanechalo týrání na Harryho zdraví?“ zeptal se Tom, když se ujistil, že by ho nikdo z Malfoyových nepřerušil.

„No jak jsem řekl dříve, nejspíše nikdy nebude schopen normálně jíst. Jeho kosti se budou lámat snadněji, protože byly spraveny pouze magií. Předpokládám, že trpí bolestmi hlavy, křečemi břicha, přecitlivělostí a enormními ztrátami krve, jestliže je jen lehce zraněn, kvůli nedostatku krve, protože ji tolik doplňoval. Pokud by nebyl tak mocný kouzelník, nemusel by přežít rok v jejich péči,“ řekl vlkodlak vážně. „Není způsob jak říct, kolik to zanechalo emocionální škody, pokud nebude ochoten o tom mluvit.“

„Ukaž mi ty jizvy,“ požadoval Tom a opatrně odhrnul deku z Harryho hrudníku a pak začal rozepínat jeho košili. „Chci vidět jakou bolestivou smrt si ta monstra zaslouží.“

Damián na chvilku zaváhal, než poklekl vedle Temného pána a přejel svou hůlkou nad Harryho hrudníkem, přitom polohlasem mumlal zaříkavadlo. Špička jeho hůlky vydávala světle zelené světlo, které odhalilo staré jizvy. Objevilo se jich tolik, že si na první pohled Tom myslel, že kouzlo nefungovalo, protože to vypadalo jakoby kůže jen zbělela, ale pak si všimnul, že je to vlastně jemná síť z tenkých, bílých jizev. Některé byly rovné, začínající na jedné straně a končily na druhé, ale jiné se křížily a rozvětvovaly tak často, že bylo těžké říct, kdy jedna končí a druhá začíná. Napříč hrudníkem bylo také napsáno jedno slovo zakřivenými, velkými písmeny: Zrůda. Tahy byly tak silné, že si byl jistý, že někdo musel obtahovat písmena opakovaně a stále je vyřezával hlouběji.

„Do prdele,“ nadával a pohnul rukou tak, aby obtáhl písmeno Z, přičemž necítil nic jiného, než hladkou kůži.

Vlkodlak zastavil kouzlo a Tom opatrně uložil svou hlavu na Harryho hruď, aby tak skryl slzy, které pomalu stékaly po jeho lících. Vždycky si myslel, že jeho dětství bylo neradostné; dokonce byla i doba, kdy si zakládal na skutečnosti, že přežil a stal se silnějším než předtím, ostatně, než kdokoli jiný. A tady byl Harry, jehož dětství bylo mnohem horší a který navzdory tomu se nestal zahořklým, ale pokusil se, co nejvíc, aby se ostatní cítili lépe, který pracoval tak usilovně, aby to vypadalo jakoby se nic nedělo. Bezpodmínečně miluje jeho samotného a ne kvůli jeho slávě nebo jeho moci. Cítil náhle paže jak se sevřely kolem jeho hlavy, cítil prsty zabořené hluboko v jeho vlasech a cítil jak se tělo pod ním kroutilo, dokud nebylo stočené kolem něj.

A pak se ozvalo zoufalé a přiškrcené šeptání do jeho ucha: „Omlouvám se, nerozzlob se, prosím, je mi to líto. Prosím, nenenáviď mě, prosím. Je mi to líto, neubližuj mi…“

„Ššš, jsi v bezpečí, teď je to v pořádku,“ jemně vtáhl Harryho, který stále měl hlavu schovanou v ohbí jeho krku, do svého klína a začal ho mírně kolébat. „Nezlobím se, nikdo se nezlobí. A nedovolím, aby ti opět kdokoli někdy ublížil, broučku. Ššš, utiš se.“

„Jsem tak hloupý,“ Harry ho svíral. „Omlouvám se, neopouštěj mě, prosím. Měl jsem vědět, že to byl špatný nápad,“ Harry na něj vzhlédnul s uslzenýma očima. „On se na mě vždy díval. Chci, aby to přestalo, je mi to líto.“

„Kdo to byl, maličký?“ zeptal se starostlivě, nemaje tušení, o čem to Harry mluvil.

„Brumbál,“ malý chlapec vzlykal. „Myslel jsem, že když mi opět uvěří, že by přestal. Nevěděl jsem, že by se tohle stalo. Omlouvám se…“

„Také nemám rád, když na mě zírá,“ odpověděl velmi mírně a jedním prstem naklonil Harryho hlavu vzhůru.

Harryho oči byly obrovské a jeho dlouhé řasy byly mokré a přilepené k sobě, čímž vypadal dokonce mladší jak se váhavě usmál nahoru na Temného pána: „Neopouštěj mě,“ šeptal prosebně.

„Nikdy,“ odpověděl Tom přesvědčivě a starostlivě je usadil na pohovku, což dovolilo Harrymu, aby se přitulil ještě blíž, přičemž něžně stíral slzy, které stékaly po jeho lících. „Vidíš, vše je teď lepší.“

Harry vydal slabý smích: „Děkuji ti.“

„Pane Pottere,“ profesorka McGonagallová se přesunula ze své židle a nyní seděla na konferenčním stolku – pohled, o kterém si myslel, že ho nikdy neuvidí. „Chci se omluvit. Jako ředitelka vaši koleje, jsem měla poznat nebo alespoň projevit více zájmu o váš domácí život. Vše, co mohu říci je, že jsem byla oklamaná Brumbálovými slovy, a že se tohle nebude opakovat. Nečekám, že mi řeknete, že je mi odpuštěno, protože nikdy nemůžu odpustit sama sobě kvůli tomu, že jsem opustila jednoho z mých studentů, když potřeboval mou pomoc. A, pane Pottere, vy potřebujete pomoc, ačkoli si nejsem jistá, že jsem ta, která ji poskytne. Zato chci, abyste věděl, že mám v úmyslu být vždy tady pro vás, v případě, že se jednoho dne rozhodnete, že budete chtít mou pomoc.“

„Díky, paní profesorko,“ řekl Harry jemně.

„Jen to mějte na paměti, pane Pottere,“ vrátila rychle. „Také bych doporučila, abyste již nespal v Nebelvírské věži. Zrovna teď, když pan Longbottom odchází, takže si nemyslím, že je pro vás rozumné spát na koleji, kde jsou vaši přátelé v menšině. Můžu být ředitelkou Nebelvíru, ale tohle je pouze vše, co můžu udělat, abych vás chránila,“ vstala, přičemž si uhladila svůj hábit. „Tím neříkám, že nejste vítaný, jen si myslím, že budete v bezpečí, pokud jste obklopený přáteli. Má pracovna bude pro vás vždy otevřena, pane Pottere. Och, a slečno Láskoradová, pane Longbottome, pane Malfoyi, pane Weasley a pane Zabini, nezapomeňte na vaše odpolední vyučování.“

Stroze kývla na Severuse a Temného pána, než se otočila k odchodu, ani nedala Harrymu čas na odpověď.

„Nevěděl jsem, že jsi plánoval odejít, Longbottome,“ Blaise se díval na stále mírně buclatého chlapce. „Kam odcházíš?“

„Do Ameriky,“ Neville lehce zčervenal. „Moji rodiče si myslí, že by to byl dobrý způsob jak začít znovu. Odcházím příští pátek.“

„A co Láskorádová?“ skočil do řeči Malfoy. „Vzdáváš se všeho, co máš tady, proč?“

„Nemyslím, že bys to pochopil, Malfoyi,“ řekl Nevill klidně. „Kromě toho, je to jen na tento rok, dokud se nepřizpůsobí – nejspíše se vrátím do sedmého ročníku.“

„A víte, že jednou Neville našel vchod, který spojuje Salem s Bradavicemi, kterým se můžeme pravidelně vidět,“ prohlásila Lenka zasněně, přičemž ignorovala zvláštní pohledy, které obdržela. „Měli bychom jít, mimochodem, Hagrid řekl, že tato hodina bude opravdu neobyčejná. Zajímalo by mě, jestli získal Zmíráčka, co si myslíte?“

„Uvidíme se,“ zamumlal Neville předtím, než se sklonil a opatrně objal zelenookého chlapce. „Zavolej nás, až nás budeš potřebovat a my tady za minutku budeme, dobře?“

Harry plačtivě přikývl a držel vyššího chlapce o chvilku déle, než ho pustil.

„Přála bych si, abych pro tebe měla Soterii,“ řekla Lenka zamyšleně. „Podíváme se po nějaké nebo snad požádáme Hagrida…“

„Děkuji ti, Lenko.“

„Ach, žvásty, Harry,“ přitáhla Nevilla ke dveřím. „Jsem si jistá, že by ti to pomohlo,“ a odešla s Nevillem.

„Co je to Soteria?“ zeptal se Draco.

„Nemám tušení,“ přiznal Harry. „Ale hádal bych, že to je nějaký druh zvířete.“

„Ať je to cokoli,“ Draco pomalu vstal a přešel k malému chlapci, „také musíme jít, ale vrátíme se po vyučování, dobře?“

„Děkuji ti.“

„A vždycky bude pro tebe postel ve Zmijozelu, jen si to pamatuj,“ dodal Blaise a rozcuchal jeho vlasy.

„Také půjdu a podívám se, jestli dokážu najít Taneu,“ mladý vlkodlak vstal. „Ale, Harry, opravdu si myslím, že bys měl jít ke specialistovi na mužské těhotenství, který má více zkušeností v tomto oboru.“

„Má teď Dějiny čar a kouzel,“ řekl Harry jemně.

Vlkodlak děkovně přikývl a odešel s oběma Zmijozely, zlehka za nimi zavřel dveře, zatímco Ron stále stál strnulý na místě, přitom zíral jako kdyby zkameněl na místo, kde Harry předtím odpočíval.

„Rone?“ ptal se Harry opatrně. „Jsi v pořádku?“

„Nevěřil jsem ti,“ šeptal zrzek, odmítající se setkat s Harryho očima. „Je to má vina.“

„Není, Rone,“ Harry argumentoval.

„Věděl jsem, že jsi tam nebyl šťastný…“

„Nic takového neříkej, Rone. Také sis hodně stěžoval, vzpomínáš?“

„Merline, omlouvám se,“ sténal Ron ztrápeně

Mohl by si s tím už přestat?“ prosil Harry. „Ano, možná bys mi měl věřil, ale jen jsem ti řekl, že mě zavírali do přístěnku, to není nic vážného…“

„Ale to bylo samozřejmě vážné…,“ Ron málem křičel, čímž Harry sebou trhnul. „Sakra, Harry, proč si něco neřekl?“

„To proto, že by to znělo jednoduše, když se to neděje tobě, Rone,“ šeptal Harry. „Nedokážeš to pochopit?“

„Samozřejmě, že ano, Harry,“ Ron pomalu vtáhl plačícího chlapce do své náruče a zíral na Voldemorta, když ho nechtěl pustit. „Jsi můj nejlepší přítel, samozřejmě, že to chápu. Měl jsem ti věřit.“

„To je v pořádku,“ mumlal Harry, přičemž se přitulil zpátky k Tomovi. „Měl by si jít na vyučování. Nechci, aby tě vyloučili.“

Ron nespokojeně bručel, ale nicméně vstal: „Vrátím se zpátky, co možná nejdříve.“

Sotva se usadili zpět, ozvalo se další neustálé klepání na dveře. Madame Pomfreyová vstala, mumlala si něco o tom, že nemá tušení, proč je stejně tady, otevřela dveře a byla odtlačena stranou dvěma svalnatými brunety.

„Hmpf, vidím, že už tady nejsem třeba,“ mračila se. „Pane Pottere, jste uvolněn z vyučování na příští dva dny a profesore Raddle, plně od vás očekávám, že ho přivedete ráno na kontrolu.“

Harryho pohled na naštvanou sestřičku byl zablokován dvěmi silnými těly, která se ho obě pokusila obejmout ve stejné chvíli, dokud nedošla k závěru, že by to nešlo a tak se spokojili se střídáním. Rudolfus jako starší ho první vtáhl do silného objetí, přičemž ho trochu zvedl z Tomava klína, než ho opět spustil dolů.

Když Rabastan objal malého chlapce téměř stejným způsobem, někdo zavrčel ze stínů a brzy následovalo hrozivé zasyčení, čímž všichni dospělí vytáhli své hůlky a slepě mířili přibližným směrem.

„Sunny,“ Harry vzal jednu Rabastanovu širokou ruku, využívající ji, aby pomalu vstal a se značným zakymácením. „Seznam se svým partnerem, Rabastanem Lestrangem.“

„O čem to mluvíš?“ ptal se mladý Smrtijed zmateně. „S kým to ostatně mluvíš?“

„Pravděpodobně se mnou,“ ozval se upír vzadu ze stínů, které ho dříve halily a lehce se uklonil, než přikročil blíž. „Solomon Thymus a ty bys měl být můj partner,“ uchopil Rabastanovu volnou ruku a políbil ji se šibalským úsměvem.

„Ale…“

„Ale tohle není ani správné místo ani správný čas,“ přerušil ho Sunny, přikývl jako kdyby Rabastan byl jediný, které mu to především říká. „Prozatím by si měl pouze vědět, že jsme sobě předurčení, a že se o tebe budu ucházet, dokud nepodlehneš mému nepopiratelnému půvabu,“ culil se sebevědomě, než si sedl do jednoho z beanbagů. „Ačkoli mi nevadí, že na mě zíráš, Rabastane, ale měl jsem dojem, že jsi přišel navštívit Harryho.“

Rabastan se otočil k chlapci, který ho ještě držel za ruku a ještě jednou ho objal: „Merline, Harry, tolik jsme se báli. Nikdo nám nic neřekl, dokud nepřišla McGonagallová a neřekla, že situace je horší, než kdokoli čekal, a že bychom měli jít a postarat se o tebe jinak by nám zakroutila krkem. Víš, že výhružka nebyla vůbec působivá, ale fakt, že nás ohrožovala bylo. Od kdy je beztak na naší straně? Vždycky jsem si myslel… dobře, vlastně jsem se vyhýbal přemýšlení o jejím vztahu s Brumbálem, ale to neznamená, že je to o nic méně znepokojivé… Jsi v pořádku, Harry, nenašli nic, že ne? A ten vlkodlak neřekl o těhotenství, správně? Mohl by jsi něco říct?“

„Ehm, jsem v pohodě,“ snažil se Harry slabě, když Rabastan zastavil své blábolení a klesnul do pohovky vedle něho, ale nikdo nebyl ochotný přijmout tuto odpověď: „Ne, Harry, přestaň s těmi lži,“ Tom se na něj díval s takovou vážností, až se zachvěl. „Ty nejsi v pohodě, nejsi v pořádku. Před hodinou jsi plakal, prosil si, omlouval se a já chci vědět proč. Chci vědět, proč považuješ za nutné něco takového ukrývat ne jen přede mnou, ale rovněž před tvými dalšími přáteli. Pověz mi, co tě takhle zlomilo.“

Harry couvnul zpátky, když se ho pokusil opět vtáhnout do svého klína a ovinul své paže kolem jeho břicha v ochranném gestu: „Řekl… Damián řekl, že s věcmi jak jsou, pravděpodobně zemřu při porodu – pokud neztratím to dítě dříve.“

„Nenechám tě zemřít, Harry.“

„A co když umřu, Tome,“ Harry plakal a vyčítavě se na něj díval. „Co se stane s dítětem? Řekni mi to! To dítě nepůjde do sirotčince nebo nezůstane s někým, kdo ho nemiluje!“

„Ale já to dítě budu milovat, Harry,“ snažil se přesvědčovat.

„A co, když je mé dítě moták, Tome, co uděláš pak?“ Harry se na něj upřeně díval. „Jen proto, že je z tvé krve, neznamená, že ho budeš milovat. A vážně si myslíš, že by ti dovolili, nechat si mé dítě, Tome? Vím, co ti povím: ty budeš za něj bojovat a nikdo ti tvé dítě nevezme. Ale jestli strávíš celou dobu bojováním, dohadováním a chráněním tohoto dítěte, kdo tady bude, aby ho skutečně miloval, Tome? Nechci, aby to dítě dopadlo jako ty nebo já…,“ Harry poslední část zašeptal, přičemž mu obrovské slzy stékaly po lících.

„Co se s tebou děje, Harry, drahoušku?“ zeptala se Narcisa jemně, uvědomila si, že přesvědčit Harryho o Tomově lásce k jeho dítěti bude téměř nemožné. „Jsi něžný a pečující…“

„Mám strach z doteku,“ zasyčel na ní Harry. „Pokaždé, když se mě někdo dotkne zezadu, myslím si, že je to můj strýc. Pokaždé, když je někdo naštvaný, myslím si, že to je má vina. Pokaždé, když vidím velkého muže, myslím si, že mě chce uhodit. Pokaždé, když jím, je mi na zvracení. Pokaždé, když spím, můžu je slyšet jak mě uráží, křičí na mě a říkají mi, jaká jsem to zrůda. Pokaždé, když myslím na mé rodiče, první myšlenka, která přichází do mé mysli je ta, že byli opilý a stejně mě nechtěli. Pokaždé, když cítím lásku, jsem naprosto zklamaný, protože nikdo nikdy ji tímto způsobem necítil ke mně. Pokaždé, když na mě někdo zírá, myslím si, že ví jak jsem ubohý. Pokaždé, když vidím přístěnek, můžu slyšet cvaknutí zámků a vrzající kroky. Pokaždé, když se mě Tom dotýká, můžu cítit strýcovi ruce všude po mně a můžu ho cítit jak do mě buší a všechnu tu bolest a můžu ho slyšet jak šeptá do mého ucha, že mě miluje, a že jsem jeho malá coura, a že našel pro mě přece jenom nějaké užití. A každý den si myslím, že si konečně uvědomíš jak jsem odporný… Takže mi neříkej, že to dopadne prostě fajn…,“ Harryho hlas se zlomil do vzlykání. Poslední věta byla sotva srozumitelná a Tom byl u jeho boku v mžiku, přičemž opět seděl na podlaze jak choval rozrušeného chlapce ve své náruči.

„On tě znásilnil,“ řekl si více pro sebe, než k Harrymu, přemýšlel jak si toho mohl nevšimnout, ale Harry ho slyšel a odtáhl se, šokován: „Myslel jsem, že už to víš.“

„Ne, nevěděl, broučku,“ rozhodně vtáhl Harryho zpět do své náruče. „Nikdy bych po tobě nepožadoval, aby jsi se mnou spal, kdyby mi to bylo známo. Ale tohle nic nemění. Jsem rád, že to vím.“

„Proč se mě chceš ještě dotýkat?“ popotahoval Harry. „Jsem špinavý.“

„Nejsi,“ něžně políbil jeho nezkrotnou hlavu. „Jsi krásný a tohle nezmění mé city k tobě, Harry. A budu ti to dokazovat tak dlouho, až mi nakonec uvěříš. Ty nezemřeš a budu milovat naše dítě, protože je částí tebe a nikdy nezažije to, čím jsi musel projít, to ti slibuji, Harry. Věříš mi?“

„Jsem jen tak vystrašený, Tome,“ Harry naříkal. „Chci tak silně, aby to dítě bylo šťastné, ale nejsem si jistý, že to dokážu udělat. Teď ani nevím, jestli tady budu, abych mu řekl jak moc ho miluji.“

„Pokud by se ti něco stalo, což se nestane, povím všechno o tobě našemu dítěti a to jak moc ho miluješ,“ slíbil Tom. „A můžeš napsat dopisy, kterými mu řekneš vše, co chceš, aby vědělo a můžeš je začarovat tak, aby se doručily v určitém čase, Harry, a nikdo nebude s to se do toho vrtat a můžeš tak podporovat naše dítě po celý jeho nebo její život.“

Zelenooký chlapec chvilku studoval jeho oči, než hodil své paže kolem jeho krku a tiskl se k ohbí jeho krku: „Děkuji ti.“

„Vstaneme z podlahy, dobře?“ zašeptal zpátky měkce a mohl cítit jak Harry kývnul proti jeho krku.

„Zlobíš se na mě, protože jsem ti to neřekl?“ zeptal se Harry o nějaký čas později.

„Ne, kočičko,“ něžně otřel své rty o Nebelvírovi. „Jsem trochu zklamaný, že jsi mi to nepověděl dříve, ale hlavně chci jen pochopit, co se děje ve tvé hlavě.“

„Když jsem poprvé přišel do Bradavic, upřímně jsem si myslel, že to, co mi dělali bylo správné, že jsem si to zasloužil,“ začal Harry nejistě. „Vyhledal jsem si to v knihovně a když jsem byl u nich zpátky, pokusil jsem se jim to říct… Tolik jsem doufal, že to bylo celé jen obrovské nedorozumění,“ zasmál se sebeomluvně. „Jen se to zhoršilo. Mluvil jsem s Brumbálem a prosil ho, aby mě tam neposílal zpátky, ale on řekl, že potřebuji jejich ochranu. Takže jsem šel zpět ještě na další léto,“ přinutil se, aby pokračoval. „Po třetím ročníku jsem jim hrozil Siriusem. Chvíli to fungovalo, ale pak strýc Vernon ztratil svůj temperament a nic se nestalo – po tomhle se to vrátilo zpět k normálu. Potom to Dudley zjistil a pomohl mi. A teď jsem tady.“

Tom setřel slzy, jediný důkaz jak moc to ublížilo Harrymu, aby jim to řekl a přitáhl si ho hlouběji do své náruče a zastrčil si jeho hlavu pod svou bradu poté, co ji lehce políbil: „Nedovol mi, abych je zabil velmi pomalu nebo alespoň je trochu mučil, ano?“

Harry zakroutil hlavou a díval se na něj prosícíma očima. Nešťastně si povzdechl, ale přikývl a Harry vypustil výdech, který škádlivě fouknul na jeho krk.

„Harry,“ volala ho Narcisa jemně a Harryho hlava se otočila, aby se setkala s jejíma ustaranýma modrýma očima. „Řekl jsi Brumbálovi, co ti tvoji příbuzní dělali?“

„Můj první dopis z Bradavic byl adresovaný do přístěnku pod schody,“ řekl Harry hořce. „Nikdy jsem mu neřekl vše, ale on to ví, přečetl si to v mé mysli po konci pátého ročníku.“

„To bylo důvodem, proč jsi mu přestal věřit, že ano?“ pobídl ho Tom jemně.

„Nikdy jsem to nechtěl nikomu říct, protože jsem se bál, že by s tím nic neudělal a Brumbál tohle přesně udělal,“ popotahoval a snažil se zadržovat slzy. „Myslel jsem si, že budete reagovat stejně jako on… Omlouvám se.“

Reagoval někdo z nás tak jak ses obával, že bychom reagovali?“ zeptal se Severus hlasem, který od něj někdy slyšelo jen několik lidí.

„Ne,“ Harry prudce kroutil hlavou, skoro tímto způsobem zasáhnul Toma a pak se začal červenat. „Ne, vy ne. Děkuji vám.“

„Brumbál neudělal nic,“ řekl Lucius mírně, „a ještě naléháš, že bychom také neměli nic udělat. V čem je rozdíl?“

„Dobře, chci, abyste něco udělali. Chci, abyste mi pomohli a udělali to tak.“

„Harry, musíš nám dovolit, abychom se nějak více méně mstili tvým příbuzným,“ promluvil Rudolfus a ostatní souhlasně přikývli. „Nemůžeš je nechat, aby jim to prošlo tak hladce.“

„Ne, vím, že to nemůžete pochopit,“ Harry si úzkostně masíroval své ruce. „Jenže oni jsou stále má rodina, jediná pokrevní rodina, kterou mám. Možná mě nemají rádi, ale byli hozeni do této situace, neměli na vybranou a nemohli to pochopit. To, co dělali, dělali proto, že se mě báli – Neposkytnu jim něco, aby je omluvilo za to, co udělali. Co dobrého by to přineslo, v každém případě? Více úmrtí, které budu mít na svědomí, více lidí, kteří zemřou kvůli mně. Vždy s Dudleym zacházeli velmi dobře, takže nemůžou být úplně špatní, je to tak?“

„Nikdo kvůli tobě nezemře,“ prohlásil Voldemort zuřivě. „Neobviňuj se za věci, co jsem udělal já. Byl jsem to já, kdo zabil tvé rodiče a přikázal Červíčkovi, aby zabil toho Mrzimora. A tvoji příbuzní si rozsudek vynesli sami. Nezaslouží si tvé slitování.“

„Jen je chceš zabít kvůli tomu, aby ses cítil lépe,“ obvinil ho Harry tiše. „Ne kvůli mně. Nepotřebuji pomstu a nemůžeš napravit to, co se už stalo. Jen to nechápete.“

„Máš pravdu, nechápeme to,“ odpověděl Tom.

Všichni v místnosti přikývli svými hlavami a Harry se stáhl do sebe, myslel si, že jsou na něho rozzlobení.

Tom, který si všiml tohoto chování první, začal do jeho ucha šeptat laskavá slova: „Povím ti, proč to nechápeme, Harry, a proč ještě respektujeme tvé přání. Přemýšlíš svým srdcem a když si myslíš, že někdo potřebuje pomoc, dobrá, pak na tom trvej a poskytni jim ji, aniž bys čekal něco na oplátku. Když se podíváš na své příbuzné, nevidíš v nich krutá monstra, ve kterých by je kdokoli jiný viděl, ty je vidíš jako oběti, vidíš je jako lidi, kteří potřebují pomoc, vidíš v nich dobré, i když se mi nedaří vidět něco, co by se hodilo do této kategorie. Nemůžeme toto chápat a nejspíše nikdy nebudeme, ale respektujeme tvé rozhodnutí, protože respektujeme tebe a staráme se o tebe. Takže Dursleyovi jsou v bezpečí. Ale v případě, že by se tě někdy opět dotkli nebo ti ublížili svými slovy, nebudu váhat a přivolám všechny Smrtijedy, které nechám, aby je mučili jakýmkoli způsobem, který budou považovat za vhodný, dobře?“

„Myslím, že tě miluji,“ zašeptal Harry do jeho ucha, než se zděšen stáhnul a sklonil hlavu. „Omlouvám se, tak jsem to nemyslel, je mi to líto.“

/Jsi si jistý?/ zeptal se Tom, který byl trochu zklamaný. /Protože se nepřinutím, aby v mé blízkosti byl někdo, kdo mě nemůže vystát./

/Ne, prosím, mně… mně na tobě záleží a mám tě rád… hodně/, Harry ho bezmocně oslovil. /Já jen nevím, jestli to je láska. Prosím, neopouštěj mě./

/To je vše, co jsem chtěl slyšet/, opatrně si podržel Harryho obličej a sklonil se, aby nejprve políbil koutek jeho úst předtím, než oštipoval jeho spodní ret, čekající na Harryho, aby mu povolil vstoupit a pak se zavinul kolem Harryho jazyka, který reagoval na jeho hlazení a otáčení. /Vezmi si na to čas, který potřebuješ, aby si na to přišel a jednou, až to budeš vědět, řekneš mi to, souhlasíš?/

Harry přikývl ještě trochu omámený z polibku a červenooký muž ho nabral nahoru do své náruče: „Jen se neobviňuj za mé zločiny, Harry. Nemůžu nic odčinit, ale upřímně toho lituji, i kdyby jen proto, že jsem ti ublížil a způsobil, že jsi se cítil špatně… Půjdeš do postele, v pořádku?“

Opatrně vystoupal schody do jejich ložnice a převlékl Harryho do pyžama švihnutím jeho hůlky, čímž způsobil, že se Harry rozpačitě zčervenal. Lehce se usmíval na toto chování a odtáhl přikrývky, přičemž čekal na Harryho, až si vleze pod ně, než je zastrkal kolem něho, jemně políbil zjizvené čelo a podal mu jeho medvídka.

„Nechci být sám,“ Harryho slabý hlas ho zastavil, když byl téměř u dveří a otočil se zpátky a sehnul se k unavenému chlapci: „Chceš, abych zůstal nebo požádal Narcisu, aby přišla sem? Jsem si jistý, že tě miluje trochu jako matka.“

„Chtěl bych, aby tady byla,“ odpověděl zelenooký chlapce nejistě, protože nechtěl zranit Tomovi city.

„Pošlu ji nahoru, dobře?“ ještě jednou políbil Harryho čelo, než definitivně opustil pokoj.




47. Pravda…


Dole v obývacím pokoji Severus doplnil Lestrangeovým to, co propásli, čímž v hněvu praskali svými klouby, zatímco Narcisa s Luciusem spolu důvěrně mluvili a Sunny si přesunul svůj beanbag do stinného koutu a vypadal, že lehce dříme. Ostatně strávil celou noc dohlížením na Harryho, chránil ho před oplzlou zrzkou a žárlivou dívkou se zaječími zuby a třebaže je upír, což mu dává více síly a energie, stále potřebuje spát a protože by se nemohl velmi dobře vrhnout na svého partnera, nechal jeho příjemnou vůni, aby ho ukolébala ke spánku.

„Narciso, mohla by ses možná postarat o Harryho?“ Tom se vrátil do pokoje a posadil se na pohovku. „Nechce být sám.“

„Och, chudáček,“ řekla zarmouceně a pak šla nahoru k Harrymu, kde si sedla vedle něj a začala mu vyprávět Dracovu oblíbenou pohádku na dobrou noc z doby, když byl mladší laskavým uklidňujícím hlasem; Harry brzy usnul, ale pokračovala ve vyprávění o trochu déle, než jen seděla na okraji postele, divící se jak někdo mohl být tak zlý, aby ublížil takovému něžnému dítěti a co ona a její rodina museli udělat, že jsou odměněni někým tak čistým.

„Musíme se zbavit Brumbála,“ prohlásil Tom poté, co se soustředil. „Čekám na návrhy.“

„Bylo by dost jednoduché, pokud bychom ho obvinili jako spoluviníka pro týrání a znásilnění dítěte,“ řekl Lucius mrzutě. „Ale nemyslím si, že soud je to, co Harry právě teď potřebuje.“

Voldemort zakroutil hlavou, odmítající tento nápad: „Ty jsi ho před čtyřmi lety vyhnal, jak jsi to provedl?“

„Podplácení, vydírání a jiné formy přesvědčování,“ culil se blonďák samolibě, než se vrátil k projednávané věci. „Ale pochybuji, že by to podruhé fungovalo. Také to vyžaduje čas a toho se zdá být nedostatek… Ale snad, pokud bychom prvně začali s Popletalem a pak to zavedli jinam? Ministerstvo už jednou dříve zvládlo kontrolovat tuto školu…“

„Kdy jsou volby?“ zeptal se Tom, zatímco se jeho rty zkroutili do malého úsměšku.

„21. listopadu,“ nabídl Lucius. „Ale jsem si jistý, že bychom mohli přesvědčit Popletala, aby odešel do důchodu o trochu dříve.“

„Kdo jsou zatím kandidáti?“ zeptal se Severus.

„Rufus Brousek, pátá generace čistokrevných, Havraspár, bojovník, trochu manipulativní a velmi ambiciózní. Myslím, že má zatím největší šance,“ odvážil se Lucius, který takové věci věděl. „Pak je tady Amélie Bonesová, rovněž byla v Havraspáru, velmi spravedlivá s vysokými morálními očekáváními. Lidé ji věří, ale také je příliš upřímná na to, aby byla vhodná pro politiku. Dále Dooley McLane, mudlům narozený, poměrně mladý, nikdo o něm mnoho neví, byl v Mrzimoru. A dost překvapivě Percy Weasley, který je ještě ambicióznější, než Brousek, ale jeho věk nebude viděn jako výhodou v očích většiny lidí. Přesto si myslím, pokud by celá jeho rodina hlasovala pro něj…“

„Myslím si, že Wesley je naší nejlepší šancí,“ usoudil Tom. „Není na Brumbálovým provázku, plus je jeho rodina známá jako světlá a čistokrevná. A má rád Harryho. Se správnou podporou z něj můžeme učinit vítěze.“

„Ale, Můj pane,“ ptal se Rudolfus opatrně, „vy nechcete být ministrem?“

„Nyní je mou první prioritou Harry,“ vrátil klidně Tom a Lucius měl zase na své tváři to nesnesitelné uculení. „Je něco, čím by se mohl stát Brousek nevyhovujícím pro tuto práci?“

„V mém šestém ročníku byla fáma o tom, že zabil svou ex-přítelkyni,“ dodal Rabastan. „Ona přes noc prostě zmizela poté, co se rozešli. Obecný názor v té době byl, že jí zabil, ale slyšel jsem, že s ním otěhotněla, její otec to zjistil a přestěhoval ji od něj kamsi daleko, do irského ženského kláštera nebo něčeho podobného.“

„Dobrá, tohle můžeme určitě použít,“ řekl Tom s novým nadšením. „Se správnou podporou pro Weasleyho bude zvolen. Musíme ho jen přesvědčit ke spolupráci.“

„Já se o to postarám,“ nabídl se Lucius dobrovolně. „Ale něco mu musíme nabídnout. Pochybuji, že jen tak odevzdá svou novou pravomoc, jakmile se stane ministrem.“

„To od něj neočekávám,“ červenooký muž pokrčil rameny. „Pokud nebude pracovat proti nám a bude pomáhat dostat Brumbála z Bradavic, budu spokojený. Nabídneme mu podporu od Temného řádu a všech našich spojenců. Hej, Thymusi, kde je ten hloupý upír?“

„Ten hloupý upír, jak jste to tak příhodně vyjádřil, se snaží spát, Voldemorte,“ zavrčel upír nespokojeně, studené fialové oči na něj zlobně zíraly. „Co chcete?“

„Chci vědět, jestli jste si už zvolili stranu?“ zeptal se Tom, ne moc ohromený upírovým hněvem.

„Ano,“ culil se Sunny a opět se k nim otočil zády. „Teď, pokud to bylo všechno…“

„Kterou stranu, Thymusi?“ zeptal se Tom podrážděně.

„Harryho,“ řekl upír přes své rameno. „Já a můj bratrský klan budeme bojovat za Harryho a jeho samotného, jste-li vy na jeho straně, jsem my na stejné straně.“

„Neměl bys být na mé straně, pokud jsem tvůj partner?“ zeptal se Rabastan, zcela nevěděl, co by si měl myslet o tomto novém vývoji.

„Ty jsi můj partner a ano budu na tvé straně, ale to nerozhoduje můj klan,“ otočil se k tváři hnědovlasého muže. „Dlužím Harrymu můj život a co je víc, že si váží každého života, bez ohledu na rasu nebo krev. Pokud budeme za něj bojovat, budeme si jistí, že bude také bojovat za nás. Starám se o něj jako o syna. Koho byste si zvolili v takové situaci? Vaši ženu nebo vašeho syna? Toto je mé rozhodnutí, nyní je to na vás, abyste rozhodli na které jste straně.“

„Dobrá, myslím, že jsme tedy ne stejné straně,“ culil se Tom. „Nebyl by si schopen přinutit ostatní klany, aby mysleli tvým způsobem, že ne?“

„Nyní bych chtěl opravdu spát,“ uvedl upír. „Ale ano, budeme o tom mluvit s ostatními klany a u těch, které nezůstávají neutrální je nejpravděpodobnější, že se nepřipojí. Samozřejmě, byl bych motivovanější, pokud by se jistý partner rozhodl se mnou chodit…,“ mrkl na Rabastana, který se usilovně snažil nezčervenat: „Budu o tom přemýšlet… A já rozhodně nebudu tvá žena!“ nakonec řekl stroze a Sunny spokojeně zavřel své oči.

„Severusi, vyzvednul by si Harryho věci z Nebelvírské věže?“ zeptal se Tom poté, co dokončili svůj plán, aby se postarali o Percyho zvolení. „Nechci, aby se tam vrátil.“

Severus přikývl: „Dojdu také pro nějaký speciální lektvar pro bezesný spánek pro Harryho. Můžu si představit, že dobrý noční spánek bude pro něj prospěšný.“

„Pokud je jako normální Bezesný spánek, pak nebude účinkovat,“ zastavil ho Rabastan.

„Proč ne? Z čeho vyvozuješ, že mé lektvary nejsou účinné? Jak bys to věděl?“

„Uspávali jsme Harryho, když strávil noc s námi,“ odpovídal Rabastan s ostražitým pohledem na Temného pána. „Jeho noční můry byly strašné… Řekl, že Bezesný spánek neúčinkuje.“

„Co si myslel tím, že jste ho uspávali?“ zeptal se Tom nebezpečně klidně, měl už toho dost, byl otrávený z toho, že všichni věděli věci o Harrym, které on nevěděl, byl otrávený ze všech těch lží a polopravd, byl otrávený z Harryho nedůvěry, byl otrávený z toho, že ho vidí zraněného, už toho měl dost.

„Téměř nespí, vždy čtyři dny nebo tak,“ řekl Rudolfus. „Má strach z nočních můr. Nevíme, o čem sní, i když po tomto tady mám poměrně jasnou představu. Později se zhroutil a plakal čtyři hodiny. Myslím, že používá Tišící kouzla, když se nemůže vyhnout spánku.“

„Fajn,“ ušklíbl se Tom – musel odtud odejít a tak moc ho to bolelo, jít pryč od Harryho. „Severusi, dojdi pro lektvar, snad pomůže. Pro Harryho věci dojdu já,“ vyřítil se z jejich komnat, nechal dveře automaticky zavřít a šel rovnou ven z hradu.

Bylo krásné odpoledne, slunce posílalo své paprsky na třpytivou jezerní hladinu a tónovaly všechno do slabě zlatého světla. Listí stromů v Zapovězeném lese právě začínalo ztrácet svou zeleň, zatímco trávě stále zůstala její zelená barva. Byl si jistý, že by tohle Harry miloval.

Ale nechtěl přemýšlet o Harrym. Obrátil se nalevo a šel podél hradních zdí, jeho nohy ho instinktivně nesly k jeho staré skrýši. Byla blízko Havraspárské společenské místnosti, malý kousek trávy mezi dvěma věžemi, chráněná před větrem, který šuměl  listím v lese. Zdi tady byly porostlé divokými růžemi a jedno rozvětvení ukrývalo vchod do tohoto malého úkrytu. Nevěděl, jestli někdo jiný nalezl toto místo. Bylo to pravděpodobné, ale tady nebyly vůbec žádné stopy po dalším člověku, který by ho navštívil.

Sklouznul dolů na zem, na krátkou chvilku opominul přítomnost knihy, která byla pro něj hlavním důvodem, aby sem přišel: číst si v klidu a tichu, bez fanynek, které z něj byly u vytržení, bez kohokoli, kdo by četl přes jeho rameno, bez jeho reptající  party a dělající jiné rušivé zvuky.

Jenže pak si uvědomil, že má jiné věci, které zabíraly jeho mysl. Byl pořád Temný pán, zatraceně, ale v poslední době se chová jako roztoužený holobrádek! Lucius mu nejprve říkal jeho křestním jménem a neustále se culil, tiše se směje nad jeho chováním – a kdo by ho mohl vinit? Pak šel k němu, aby ho požádal o radu, kvůli jeho milostnému životu, pro Salazara. Neměl s tím samo sebou žádný problém – věděl, že ho jeho Smrtijedi stále respektují, i když ti schopnější upřednostňují Harryho – ale Harry mu lhal, zřejmě mu nedůvěřoval. Myslel si, že by s tím mohl žít, že Harry má jiné přátelé, že se jiným svěřuje se svými tajemstvími, ale ukázalo se, že to bylo nesprávné.

Pokud by měl popsat své pocity, nemusel by o tom dlouho přemýšlet – pouze tři slova přicházely do jeho mysli: žárlivost, ublíženost, hněv. Ve srovnání s tím, co se dnes dověděl, bylo Harryho tajemství bezhůlkové magie ničím. A nic bylo přesně to, co mu Harry dal na oplátku za odhalení jeho pocitů, přesto udělá všechno, co může, aby byl Harry šťastný.

Jeho malý, nevinný Harry byl po léta zneužívaný tím nejhorším možným způsobem. Najednou se dvě nové emoce přidali na jeho seznam: nenávist a soucit, a s tím přišlo náhlé poznání, že Harry měl plné právo učinit rozhodnutí, která měl. Byl znásilněný. To bylo něco, čím si byl jistý, že by nemohl brát tak dobře. Pokud to bylo to, jak by se mohl nazvat Harryho stav. Každý kouzelník by byl šokován, kdyby slyšel o něčem takovém jako v Harryho případě, bez ohledu na to, jestli by to byl chlapec-který-přežil nebo ne. Znásilnění bylo v Kouzelnickém světě prakticky neslýchané, dokonce i taková odporná existence jako Bellatrix by couvla před spácháním takového zločinu.

Stále ho bolelo, že se Harry neobtěžoval mu o tom říct, že se dosud náhodou dověděl každý důležitý fakt o Harrym. Ale být upřímný, také nesdílel svá tajemství. Neměl jich tolik, ale bylo zde pořád několik věcí, u kterých si byl jistý, že by je Harry rád věděl a ve vší upřímnosti neměl žádný důvod, aby mu je neřekl. Bylo mnoho důvodů, aby Harry před ním skryl takové věci.

Slunce zmizelo za Zapovězeným lesem, čímž osvětlovalo své okolí slabým, stinným světlem.

„Co si myslíte, že děláte?“ bledá ruka ho bolestivě popadla za jeho předloktí a otočila s ní, aby ho donutila vstát. „Jak může být jediný člověk tak hloupý?“

Na chvilku spatřil rozzuřenou upírovu tvář, než sám pocítil, že byl vytažen přes růže. Všechno poté bylo rozmazané a když se jeho oči mohly opět soustředit na své okolí, zíral na vchod do jeho pokojů.

„Otevřete ty pitomé dveře, Voldemorte,“ nařídil upír a mimoto ho postrčil.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ Tom ho zapřel o zeď se svou vytáhlou hůlkou. „Jen proto, že jsme na stejné straně, neznamená, že tě nezabiju, pokud mě budeš rozčilovat. A právě mě zcela určitě rozčiluješ. Dej mi jediný důvod, proč bych ti právě teď neměl poskytnout příjemné malé opálení.“

„Ty hloupý kreténe, protože zraňuješ Harryho,“ Sunny odhalil své působivé tesáky. „Je stočený v rohu v pokoji a nikdo se ho nemůže dotýkat. A hádej co? Tvůj hněv nepomáhá…“

„Kdy se probudil?“ zeptal se Tom narychlo, když proběhl obývacím pokojem a vyběhnul schody.

„Asi před půl hodinou. Měl noční můru a jeho jizva krvácí,“ upír byl těsně za ním.

Dveře byly otevřené a mohl vidět své Smrtijedy jak stojí kolem postele, ale Harry nebyl nikde vidět: „Kde je?“

„Pod postelí,“ odpověděl Lucius šeptem. „Vlezl pod ní, když jsme se mu pokusili dát Uklidňující lektvar. Narcisa je v přízemí – když jí viděl, dostal naprosto hysterický záchvat. Severus je vlastně jediný, který to nezhoršuje, ale od toho záchvatu s lektvarem nikomu nedovolil, aby se k němu dostal blíž.“

„Dobře, dejte mi tu lahvičku,“ tiše nařídil a Mistr lektvarů mu ji dal. „Nedovolte, aby odešel z pokoje, ale snažte se ho nevystrašit ještě víc.“

Vložil si lektvar do kapsy a opatrně klesnul na podlahu, pomalu zvedal závěsy a koukal se pod ně. Jeho oči potřebovaly chvilku, aby se přizpůsobily nedostatku světla, ale i po té, stále nemohl vidět svého manžela. Už se chtěl kvůli tomu stáhnout, aby se zeptal ostatních, jestli si jsou jistí, že tady Harry je, když spatřil ještě tmavší místo v nejzazším rohu daleko od něj.

Tohle nemohl být Harry, že ano? Místo vypadalo příliš malé na to, aby náleželo člověku, dokonce i pro tak drobného jako je Harry, ale, když se trochu posunul, mohl vidět světlo, které dopadlo do ustrašených zelených očí. Jen na vteřinku, pak se místo dokonce ještě zmenšilo. Zcela vlezl pod postel, opatrně zůstal u jeho boku, ale ne tak blízko, aby se vůbec nedostal ke kontaktu s Harrym, který tiše kňoural, ale nepohnul se.

/Harry, zlatíčko, vztáhnu k tobě mou ruku, dobře/, pomalu natáhnul pravou ruku, kterou umístil doprostřed mezi sebe a Harryho, jehož kňourání se stávalo hlasitějším. /A když si budeš myslet, že jsi připravený tak ji prostě chytni, dobře? Do té doby můžeme spolu jen mluvit. Co na to říkáš, hm? Vím, že jsi předtím cítil mé pocity a chci, abys věděl, že to vůbec nebyla tvá vina. Omlouvám se, že jsem tě opustil. Prostě toho bylo příliš a potřeboval jsem čas, abych si všechno promyslel. Byl jsem na jednom místě, kam jsem chodíval během mých školních let, možná, že bych ti ho mohl později ukázat. Chtěl bys ho vidět?“ mírně se posunul, aby si urovnal své nohy, tak, aby nedostal křeč a Harry vystrašeně vykřikl: „Ne!“ zatímco se drápal dozadu, až si byl Tom jistý, že jste mohli vidět z venku vyboulení: „Omlouvám se, je mi to líto, budu hodný, neříkej to strýčkovi Vernonovi, prosím, udělám všechno, prosím, ne, nechtěl jsem být zrůda, omlouvám se, prosím. Prosím, ne, bolí to. Já to nechci, prosím, ach, prosím, prosím, ne…“

Harryho nesouvislé mluvení skončilo vyděšeným výkřikem jak se Tomovi paže kolem něho uzavřely, který se rozhodl, že je lepší mít Harryho v bezpečí jeho náruče, než ho strašit z druhé konce postele. Harry bojoval před jeho držením, kopal ho do jeho nohou, své ruce tlačil proti jeho hrudi, tloukl ho malými pěstmi a jeho hlas se opět začal lámat, aby přestal, aby mu přestal ubližovat, aby ho pustil. Ale to neudělal a velmi opatrně je vymanévroval zpod postele a posadil se na ní s plačícím Harrym v jeho náručí.

/Ššš, jsi v bezpečí. Už neplakej, maličký. Nikdo ti neublíží. Tvá teta a strýc tady nejsou/, litoval této poslední věty, když Harry sebou trhnul jakoby ho šlehnul a pak zesílil své zápolení: „Omlouvám se, budu hodný. Prosím, neříkej to strýčkovi Vernonovi. Prosím, neubližuj mi. Pusť mě, prosím. Je mi to líto…“

/Obávám se, že tě nemůžu pustit, Harry/, Tom se pokusil pohladit jeho líci, ale Harry se vykroutil, chránící si hlavu svými pažemi. /Poslouchej mě, prosím. Byla to jen noční můra, není to opravdové./

„Omlouvám se, že jsem tě probudil, je mi to líto. Už se to nebude opakovat. Mrzí mě to. Prosím, omlouvám se, neubližuj mi.“

Alespoň teď vím, že mi rozumí, dumal Tom. Zvolil si mluvit v Hadím jazyce, protože nechtěl Harrymu připomínat jeho strýce nebo ostatně někoho jiného, protože bylo nejasné, že mluvil o tlustém mudlovi, ale Harry byl zachycen příliš hluboce ve své noční můře, aby něco řekl.

„Severusi, potřebuji, abys mi pomohl mu podat ten lektvar,“ zavolal ho jemně, zatímco hmátl do kapsy pro lektvar a druhou rukou jistil vyděšeného Harryho v jeho klíně.

Mistr lektvarů se pomalu přiblížil, zato bez váhání a odzátkoval lahvičku, než si sedl vedle obou černovlasých kouzelníků. Velmi mírně přiměl Harryho hlavu, aby se dostala ze svého úkrytu, odstranil z ní paže a držel je na místě před malým tělem, jednou rukou je uchopil kolem drobných zápěstí. Harry bojoval a vzlykal, obrovské slzy stékaly na jeho ruce, když zvedl svou volnou ruku a chytil Harryho bradu, stiskl své prsty do jeho lící, aby ho donutil otevřít ústa. Pokud to bylo možné strach malého chlapce se nato zvětšil a na místě strnul, jeho oči se pevně zavřely, ale slzy tryskaly zpod jeho zavřených víček. Tom déle neváhal, než nahnul lektvar do jeho úst a masíroval jeho hrdlo, aby ho přiměl polykat.

Když ho Severusova ruka pustila, stočil se, nestaral se o to, že byl stále v Tomově klíně, nestaral se už o nic, jen chtěl zemřít, měl bolesti a cítil se tím ponížený. Jeho teta to musela říct strýčkovi Vernonovi, strýček Vernon byl naštvaný, strýček Vernon ho nenáviděl, strýček Vernon mu ubližuje, donutil ho sát jeho penis a přál si, aby mu bylo umožněno zemřít.

/Teď je to v pořádku, kočičko/, jemně Tom šeptal a hladil Harryho záda způsobem, o kterém věděl, že se mu to líbí. /Jsi v bezpečí. Všichni si o tebe dělají starosti. Všichni jsou tady, Lucius, Severus, Rudolfus, Rabastan a dokonce ten upír je tady, Sunny, všichni si přejí, aby si byl zase v pořádku. Lektvar ti pomůže se uklidnit. Nyní můžeš dýchat snadněji a už neměj strach, jen si to musíš uvědomit. Jsi v bezpečí, nikdo ti nic neudělá./

„Proč mě tolik nenávidíš?“ Harry vzlykal, mírně se houpal a kolébal hlavou mezi svýma rukama.

„Já tě nenenávidím, Harry, nikdo tady tě nenenávidí,“ odpověděl šokovaně a upustil od hadí řeči.

„Samozřejmě, že ano,“ přel se Harry slabě. „Co jsem udělal, že jsi byl tak naštvaný?“

„Ne, Harry, poslouchej mě,“ Harry zakňoural, když se ho pokusil dostat z jeho fetální polohy. „Nenenávidím tě, nenávist bylo to, co jsi cítil a nikdy nebyla namířená na tebe. Nenávidím tvé příbuzné, ano a nenávidím spoustu jiných lidí, ale ne tebe.“

„A co ten hněv a žárlivost?“ Harry se zřejmě uklidnil, jen se na něj rozčílil. „Nelži mi. Najednou žárlíš na strýce Vernona? Protože mě šukal častěji než ty? Protože mě můžeš mít, upřímně už je mi to jedno. Pokud je to, co mi můj život přichystal, můžeš to mít, ale já to nechci.“

„Ne, Harry, prosím, takto nemluv,“ vstal z postele, aby dal Harrymu nějaký prostor. „Já nejsem tvůj strýc a nikdy se nebudu chovat jako on. Nežárlím na něho. Žárlím, protože jsi více méně každému řekl více, než mně a to bolí. Ale už se nezlobím, Harry, teď to chápu. Prosím, nebuď takový, prosím?“

„Co chápeš?“ trvalo chvíli, než Harry reagoval, ale ještě nevzhlédl.

„Chápu tvé důvody, které si přede mnou držel,“ odpovídal Tom jemně. „Nikdy jsem ti nedal důvod, aby si mi věřil, nikdy jsem ti neřekl žádné mé tajemství. Chápu, že jsi se bál reakce, chápu, že pravda nemůže být vynucena, ale dána upřímně, a že jsi nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl. Chápu, že oni jsou tvoji přátelé.“

„Ty jsi také můj přítel, nebo ne?“ Harry na něj vzhlédl s prosebnýma očima, které byly zaplavené slzami.

„Samozřejmě, Harry,“ červenooký kouzelník si sedl zpátky vedle Harryho, nechal ho, aby jeho hlava spočinula na jeho stehnech. „Omlouvám se, že jsem ti ublížil.“

„Jsem v pořádku,“ plaše se usmál na ostatní v pokoji. „Promiňte, že jsem vás znepokojil.“

„Narcise si způsobil docela šok,“ řekl Lucius bez výčitky. „Ale jsem si jistý, že to pochopí.“

„Cože? Ale… Och,“ Harry se tvářil upřímně zmateně, což se rychle změnilo do provinilého výrazu. „Omlouvám se.“

„Povíš nám, co se stalo?“ zeptal se Tom jemně, který svou rukou pročesával Harryho mírně vlhké vlasy.

Harry si ustaraně skousl spodní ret a lehce se zachvěl, ale zašeptal slabé „dobře“.

Lucius zavolal svou ženu zpět nahoru, která uvolněně políbila Harryho hlavu a zakryla ho dekou, než mu umožnila mluvit a pobídla ho laskavými slovy.

„Měl jsem noční můru,“ prozrazoval Harry. „Bylo mi osm a měl jsem narozeniny. Zamkli mě do mého přístěnku, nevěděl jsem, co jsem udělal špatně. Strýc Vernon odešel do práce a teta Petunie mi dala můj seznam s domácími pracemi. Uklízel jsem podkrovní pokoj, bylo opravdu horko a Dudley lízal svou zmrzlinu, která kapala na podlahu, takže jsem vždy musel začít znovu. Když teta Petunie přišla, aby mě zkontrolovala, nebyla šťastná kvůli mému  pokroku a převrhla na mě vodu, kterou jsem používal na uklízení. Řekla mi, že jsem špinavý a zbytečný stejně jako byli moji rodiče, že jsem hnusná, nevděčná zrůda. Pak urážela mě a mé rodiče, tak jsem pokračoval v uklízení. Našel jsem krabici se starými fotografiemi s ní a mou matkou, které spálila a držela mé ruce v plamenech. Potom jsem byl popálený na podlaze a řekla, že by o tom mohla povědět mému strýci… Nechtěl jsem reagovat takovým způsobem,“ jeho oči je prosili o pochopení. „Připomněla jsi mi mé příbuzné, omlouvám se.“

„Není to tvá vina, drahoušku,“ Narcisa láskyplně pohladila jeho líci. „Připomněla jsem ti tvou tetu?“

Harry váhavě přikývl: „Jste obě vysoké a blondýnky a… Omlouvám se.“

„Nedělej si kvůli tomu starosti, Harry,“ blondýnka jemně odhrnula pramen vlasů z jeho obličeje. „Pokud se mě nebudeš bát v reálném životě, tak je to v pořádku.“

Harry se na ni usmál, opřel se do jejího doteku a krátce zavřel oči: „Děkuji ti za dřívější pohádku na dobrou noc, líbila se mi.“

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla Narcisa. „Ještě mám několik dalších, možná by si chtěl nějakou později slyšet?“

Zelenooký chlapec mírně přikývl.

„Harry, proč jsi na mě nereagoval  jako na ostatní?“ zeptal se Severus a poklekl vedle červenajícího se chlapce: „Protože jsi to ty. Poznal jsem tě, vždycky nosíš černou a vždycky voníš po čerstvých bylinkách. Vím, že by si mi nikdy neublížil. Vždycky jsem to věděl, dokonce, když jsi mě ještě nenáviděl. Jsi vždycky neměnný v mém životě, nevidíš mě jako něco, co není a vždycky jsi mě chránil…“

„Jsem rád, že mě takto vidíš,“ odpověděl Mistr lektvarů upřímně. „Ale proč jsi nám nechtěl dovolit, abychom ti podali ten lektvar? Tvoji příbuzní se tě pokusili otrávit?“

„Ne…,“ koktal Harry. „Oni… Můj strýc, on…,“ díval se bezmocně do jejich bezradných obličejů. „Přinutil mě, abych vzal jeho penis do mé pusy,“ Harry zavřel oči, protože očekával ránu: tohle bylo prostě moc, po tomto by ho nemohli mít rádi, viděli by ho jako odporného, kterým byl.

„Harry, to nebyla tvá vina, nezasloužil sis to,“ Tom ho políbil, ach tak něžně. „A nejsi odporný nebo špinavý nebo využitý.“

„Jak víš, že to tak cítím?“ Harry se na něj opatrně letmo podíval a našel jemný, smutný úsměv a starostlivé oči, které na něj shlíželi.

„Máš to napsáno v obličeji,“ slabě se pochechtával, čímž se Harry červenal. „A myslel jsem si, že přeskočím ten krok se tě na to zeptat, čímž by to bylo zajímavější,“ rozpustile se zubil dolů na Harryho, který na něj fascinovaně zíral: „Děláš si ze mě legraci?“

„Ne, to bych nikdy neudělal,“ řekl s rozšířenýma očima. „No, možná trochu,“ Harry lehce plácl do jeho stehna, přičemž se na něj uraženě díval: „Mizero!“

Smál se nad Harryho pohledem a sklonil se, aby políbil našpulené rty: „Musím přiznat, že jsem byl uražen mnohem hůř a příhodněji… ale nikdy krásnější osobou,“ Harry na tento kompliment rudě zčervenal a schoval svůj obličej před všemi culícími se obličeji.

„Harry, můžu se tě na něco zeptat?“ požádal Rabastan, než pokračoval. „Když jsi spal v našich pokojích, měl jsem dojem, že jsi měl dva odlišné druhy nočních můr, je to tak?“

„Ty druhé přestali,“ zamumlal Harry a pokusil se vyhnout odpovědi na otázku, ale jeho přátelé by to nenechali takto snadno a tak se nakonec vzdal. „Jsou to vize. O tom, co jsi dělal,“ podíval se na Toma. „Ale přestali.“

„Co si přesně viděl, Harry?“ zeptal se Tom, strach naplnil jeho srdce – jestli Harry věděl o všech jeho skutcích, musí ho nenávidět.

„Smtijedská setkání, nájezdy a mučení,“ šeptal Harry. „Vždycky jsem je měl, myslím, že jsem viděl všechno, to je důvodem, proč přestali.“

„Sakra, Harry, omlouvám se,“ Tom ho pevně objal, snažil se potlačit vinu, která ho naplnila. „Nikdy jsem nechtěl, abych tvé dětství učinil ještě horším.“

„Nikdy jsem neměl dětství, Tome,“ Harry ho jemně zastavil. „A vím, že by si přestal, kdyby jsi mohl. To je v pořádku. Pomáhal jsem jim.“

„Jak?“ opáčil zmateně, Harry se vesele usmál, než se obrátil k shromážděným Smrtijedům: „Cítili jste nějakou bolest, když vás Tom mučil?“

Lucius zvedl své obočí, jednou byl mučen, když opravdu něco zpackal a vždycky se ujišťoval, že se to nestalo. Ano, ano, je pravou rukou, to bylo docela výhodné.

„Ne,“ odpověděl zmateně Severus, teprve pak si uvědomil, že si nemůže vzpomenout na žádné bolesti, jen na tupý ochromený pocit jako se jeho tělo škubalo pod Cruciatem.

„Ne,“ Rabastan a Rudolfus došli k podobnému poznání. „Co jsi udělal?“

„Myslel jsem si, že od té doby, co jsem už mohl cítit vaši bolest, by bylo hloupé, abych vás ji nechal také cítit,“ Harry pokrčil rameny. „Blokoval jsem kletby nebo alespoň bolesti, které na vás měli působit.“

„Ale to bys měl být pomatený po těch všech kletbách,“ vykřikl Rudolfus zděšeně. „Proč nejsi?“

„Kdo říká, že nejsem?“ Harry se smál nad jejich šokovanými tvářemi. „Ne, pokud vím, ještě jsem neztratil svůj rozum. Empaté mají větší paměť pro pocity, alespoň to je to, co mi řekl Simon, protože cítí mnohem víc za celý svůj život. A průběh pocitů cítí různě. Neříkal jsem vám to? Každý empat má svůj vlastní kód jak se dostane k určitým pocitům. Když cítím bolest jiných, není to ta, co cítím.“

„Pak tedy, co cítíš?“ zeptal se Lucius. „To nemůže být příjemné.“

„Ne, to není,“ odpověděl Harry jemně. „Cítím směs hněvu, nenávisti, odporu a žárlivosti. Tohle všechno cítí moji příbuzní vůči mně, když mě bijí.“

„Už tě nikdy znovu nebudou bít, Harry,“ Tom se opatrně odsunul zpod své lásky a přikryl ho dekou. „Ostatně nikdo nebude.“

„Nechci spát,“ Harry bojoval, když si uvědomil, co Tom dělá. „A nejsem unavený. Raději bych jedl, než opět spal.“

„Dobře,“ Tom si povzdechl, když Harry houpala svýma nohama na straně postele, přivolal ponožky a mikinu, aby Harry byl v teple. „Co by si chtěl k jídlu?“

„Palačinky,“ náhle Harry vykřikl a zčervenal, když si počal uvědomovat zvláštní pohledy, které obdržel. „Co?“

„Nic, Harry,“ Tom se lehce smál, přičemž vzal menšího chlapce za ruku. „Jsem si jistý, že Dobby bude nadšený.“

A byl, zvláště, když si každý také něco objednal a když Ron, Draco a Blaise vtrhli do pokoje, vypadali trochu zrudlí z toho jak rychle běželi, ale jinak se zcela uvolnili, když spatřili Harryho, který vesele žvýkal své jídlo. Kývnul na ně, lehce se naklonil k Ronovi, který okamžitě hodil paži kolem něj a tvářil se veseleji, když se rozpustile zeptal, co propásl, než se otočil zpátky k Narcise, která mluvila o svém těhotenství, což jak se zdálo přivádělo do rozpaků oba Malfoye a pobídli Narcisu a Harryho, aby protáhli konverzaci ještě dokonce víc.

Tom je pobaveně sledoval, nepřítomně obtahoval malé symboly na Harryho dlani, zatímco přemýšlel o nových odhaleních. Sunny choval sklenku červeného vína, zatímco se dvořil Rabastanovi, tedy přesně k jeho rozmluvě, přihodil občas historky o svém klanu a jeho členech. Harry mohl cítit, že se každý před ním snaží chovat normálně, ale zároveň  taktně k jeho minulosti. Byla to velmi nepříjemná situace přinejmenším, když jste byli s to prohlédnout přes jejich masky, jinak by to vypadalo jako šťastné setkání přátel, kteří si vychutnávali společně jídlo. Ale přesto to ocenil, ačkoli se mu docela ulevilo, když se každý rozloučil. Narcisa a Lucius byli první, kteří odešli, protože ještě museli jít za přemisťovací ochrany a vzali sebou svého syna a Blaise. Severus odešel krátce nato „podat zprávu“ Brumbálovi, takže jediným důvodem, proč byl uvolněn ze svého vyučování byl ten, aby špehoval Temného pána.

„Měl bych jít,“ zašeptal po chvilce Ron a táhl Harryho z pohovky a dál od ostatních. „Budeš v pořádku, Harry?

„Ano, Rone,“ Harry se na něj usmál. „Jsem tady v bezpečí. Nenech Hermionu a Ginny, aby tě trápili.“

„Neboj se o mě,“ pokáral ho Ron. „Vždycky to děláš. Kdykoli se ti někdo pokouší pomoci, ty se místo toho staráš o ně. To není fér.“

„Souhlasím, pane Weasley,“ promluvil Tom za jejich zády a umístil paži kolem Harryho pasu. „Jedině se musíš starat o sebe a o dítě. Nech nás, abychom se postarali o zbytek, lvíčku.“

Ron vypadal velmi nepohodlně při pomyšlení, že on a Temný pán by mohli mít něco společného, ale nicméně přikývl: „Dítě tě potřebuje víc, než nás, Harry. Vím, že to můžeš udělat, Harry, ale ty opravdu potřebuješ přijmout pomoc. Jeden z mých vzdálených bratranců byl těhotný, zeptám se ho na to, pokud také budeš chtít.“

„Tento případ nebyl zaznamenaný,“ poznamenal Tom, který znal o tom obsah všech knih.

Ron se poprvé setkal s očima Temného pána: „My jsme také čistokrevní a i když možná nemáme mnoho peněz tak také máme tajemství, která se předávají z generace na generaci. Toto jedno z nich.“

„Tak mi to můžeš říct,“ požádal Harry zaujatě.

„Jsi rodina, Harry,“ Ron se usmál dolů na jeho brášku. „Mamka a Ginny si to nemusí tak myslet, ale všichni moji bratři ano. Zeptám se ho na to, dobře?“

„Děkuji ti,“ Harry se osvobodil z Voldemortova volného objetí a hodil své paže kolem Ronova krku. „Děkuji ti za to, že jsi můj přítel. Nejsi na mě naštvaný, že jsem těhotný, že ne?“

„Pokud mě má matka něco naučila tak to, že děti jsou zázrak a měli by být opatrovány jako takové,“ řekl Ron zamyšleně. „Nebyl bych šťastný kvůli jinému otci, ale vím, že ty jsi dost dobrý, abys věděl, že dokážeš každého omotat kolem svého prsu,“ široce se zazubil. „Jsem si jistý, že mu zvládneš být příkladným otcem a vím, že to tak bude. Nedělej si tolik starostí, Harry.“

„Děkuji ti,“ Harry ho ještě jednou objal, než se s ním rozloučil.

O trochu později Harry popadl Rudolphovu paži, když se chystal rovněž odejít: „Můžeme si na minutku promluvit, prosím?“

Hnědovlasý kouzelník přikývl a vyklouzli do temné chodby: „Stalo se něco, Harry? Potřebuješ pomoc?“

„Ne,“ usmál se nahoru na svalnatého kouzelníka, ačkoli byla příliš tma, aby se to rozeznalo. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Je to jaksi osobní, myslím.“

„Jen se ptej.“

„Byli jste ty a Severus spolu?“ Rudolfusovo srdce vynechalo jeden nebo dva údery, tohle bylo už dávno, jak to on… Severus se o něčem zmínil?: „Ano, byli jsme ve stejném ročníku,“ nakonec zamumlal. „Rozešli jsme se, když jsem se zasnoubil s Bellatrix. Proč?“

„Protože vy dva hloupí zabedněnci mi způsobujete zatracené bolesti hlavy,“ Harry bodnul svůj prst do jeho hrudi. „Oba se milujete, že ano? Vždy jste po sobě toužili a ještě jste si ani moc nepromluvili. Jsi konečně volný, aby si byl s někým, koho chceš, tak proč s tím něco neuděláš?“

„Proč je to má vina?“ Rudolfus byl velmi blízko našpulení rtů. „On by také mohl něco udělat, ale vše, na co myslí, jsou lektvary.“

„To není pravda,“ přel se Harry jemně. „A ty to víš. On na tebe hodně myslí.“

„Jak tohle všechno víš? Řekl ti něco.“

Harry naklonil svůj spánek: „Jsem empat, pamatuješ? Vždycky cítím ty stejné emoce, které z vás plynou, když jste přítomní spolu. A nyní jsem objevil určitý vzorec ve vašich pocitech, když myslíte na toho druhého.“

„A co bych měl teď dělat? A proč on nemůže udělat první tah?“ fňukal vysoký muž, čímž se pokusil vymáčknout z Harryho nějaký soucit.

„Protože ti dává čas, aby ses přizpůsobil tomu, že jsi opět svobodný. A jestli potřebuješ čas, pak si ho dej, ale neodkládej to, jen proto, že nechceš nic riskovat. On k tobě cítí to samé. A přeji si, abyste byli oba šťastní, oba si to zasloužíte, prosím?“

„Pozvu ho ven,“ prohlásil Rudolfus a Harry ho šťastně objal. „A jestli mě odmítne…“

„Neodmítne, nebuď tak pesimistický,“ slíbil Harry. „Ale jestli to udělá, budu vymývat jeho hlavu.“ I'll wash his head

„A co můj bratr?“ zastavil ho Rudolfus, když se chystal vstoupit opět do pokoje, s trochu úzkostlivostí zachmuřenou tváří.

„Je v pořádku,“ usmál se Harry na něj konejšivě. „Sunny udělá všechno, aby ho učinil šťastným a ne jen proto, že jsou partneři. „Neměj obavy, jsou si sobě navzájem prospěšní.

Oba bratři odešli po této konverzaci a Sunnym s Tomovým svolením a poděkováním za Harryho přesvědčování a usadil se v obývacím pokoji.

Harry stále odmítal spát a Tom oznámil, že za těchto okolností také nebude spát. Po dlouhé diskuzi udělali kompromis, že Tom bude spát a Harry ne. Postačí říct, že Temný pán nebyl nadšený touto dohodou, ale nakonec ustoupil, když Harry použil svou nejsilnější zbraň: velké prosebné, smaragdově zelené oči a štíhlé prsty zapletené v jeho ruce.




48. Pokřivené úmysly


Brumbál seděl ve své houpací židli blízko tepla krbu, přející si, ne poprvé, aby teplo proniklo do jeho kostí, které se dnes zdály, že vrzaly a praskaly s každým pohybem, a frustrovaně cumlal svůj dvacátý první citrónový bonbón. Jak bylo možné, že jeho plán tak špatně selhal? Pokud mohl důvěřovat Severusovi, což jste nemohli, jeho záměr měl zcela přivést oba blíž k sobě a když doufal, že Voldemort by se přinejmenším odvrátil od Harryho poté, co by zjistil jeho odpornou minulost, ale byl těžce zklamaný. A jak v to doufal!

Všechno jeho pečlivé intrikaření a plánování, co se týče těch dvou se pokazilo. Každý hrdina potřeboval zloducha a on vytvořil obé. Jsou to jeho výtvory – tak proč nehrají své role? Všechno šlo dokonale, dokud se Raddle nestal vrtošovým a nenabídl mír. Upřímně, jaký je to Temný pán, když nabízí mír? Ale v pořádku, proč ne? Pokud to byl nějaký druh vychytralého plánu, který by nebyl s to odhalit, tak to byl schopný plán. Ale tohle, toto je neslýchané: žádný Temný pán se nezamiluje do svého nepřítele. Tečka. Nebylo to možné.

Bylo by dokonalé, pokud by Raddle nějakým způsobem ublížil Harrymu a smrtelně ho zranil a čím by se oslabil porušením této smlouvy. Dokonalé. Bylo by dost jednoduché se zbavit obou a převzít Kouzelnický svět. Nikdo by ho také neobviňoval. Je Záchrancův mentor, moudrým dědečkem a když by vystupoval na svůj trůn se zármutkem sklíčeným obličejem nad ztrátou adoptovaného vnuka, nikdo by neměl námitky proti několika novým pravidlům. Tento plán byl spolehlivý. Aspoň si to tak myslel.

Větší část svého života obětoval pro tento plán. Nejprve formoval Raddla do dokonalého zloducha. Špatné dětství v sirotčinci, přesvědčení, že je s ním zacházeno nespravedlivě, posíleno domněnkou, že je něčím zvláštním, že je kouzelník, dědic Salazara Zmijozela. Bylo urážlivě snadné dostat ho tak daleko, jen někdy ho postrčil špatným směrem a zabil několik přátel. Každý by to takto udělal. Samozřejmě, bylo nešťastné, že se Raddle vyvlékl z jeho dosahu tak brzy, ale nakonec by to nepomohlo jako by to nebylo spojené s Temným pánem.

Pak přišla druhá část. Harry. Samozřejmě bylo výhodné, že slyšel proroctví, což ho nasměrovalo správným směrem. Část proroctví byla předána Červíčkovi, hloupému, ale užitečnému bláznovi, a jeho plán se dal do pohybu. Bylo snadné rozhodnout mezi Nevillem a Harrym. Pokud by zabil Potterovi, mohl volně vládnout nad osiřelým chlapcem, zatímco Neville měl obrovskou rodinu, vyjma jeho rodičů. Kromě toho, Harry byl mocnější a sliboval si od něj, že se stane mnohem více pohlednějším a roztomilým malým hrdinou, což bylo přesně to, co potřeboval pro svůj plán, aby fungoval.

Až potud vše v pořádku. Přesvědčil Jamese, aby Červíčka učinil strážcem tajemství, Raddle zabil Harryho rodiče, Sirius byl zatčen a chlapec přišel k Dursleyovým, kteří byli šťastní, aby s ním zacházeli podle jeho návrhů. Vše bylo prostě dokonalé. Dursleyovi přiváděli Harryho na hranu a když přišel do Bradavic, byl příliš úzkostlivý k tomu, aby mu vždy jednou za čas vyhověl po malém poklepáním na hlavu. Ale neusiloval o pozornost jako jeho otec, takže ho nechal v centru pozornosti, bez lidí, kteří od něj čekali, že zabije Raddla. Ne, že by to byl Harryho úkol.

Strčil si svůj dvacátý pátý citrónový bonbón do úst a praskal svými artritickými prsty jeden po druhém, zatímco došel k závěru, že se vše začalo kazit s objevením Siriuse. Sirius Black. Měl ho zabít už dávno, ale kdo mohl předvídat, že by zůstal v Azkabanu duševně zdravý a ještě utekl? A když tu možnost měl, bylo již moc pozdě a Harry měl tu hloupou myšlenku, že ho Sirius bezpodmínečně miloval, a že tedy bylo v pořádku, aby vyšla najevo skutečná osobnost.

Ale to by mohlo být napraveno, kdyby ten vlkodlak nezasáhl a nezachránil Siriuse zpoza závoje za pomocí jeho smečky. Jak mohl mít jediný člověk tolik štěstí? To prostě nebylo možné.

A to byl důvod, proč nyní seděl ve svém houpacím křesle, přičemž se cítil a vypadal jako stařec. Nebyl to Raddle, který ho přivedl sem nebo dokonce Harry, byl to Sirius a pouze Sirius. Dříve byl schopen čerpat z Harryho magie téměř neustále, což asi nebylo úplně dobré pro chlapcovo zdraví nebo jeho růst, ale byl to tak příjemný pocit, cítit jeho mladou magii jak se prohání jeho tělem. Nikdy nebyl výjimečné mocný a jeho vítězství nad Grindelwaldem bylo více o štěstí, než čímkoli jiným, ale to mu stále dovolovalo, aby hrál roli vítězného hrdiny a absorboval magii Temného kouzelníka. Tolik moci! Byla tak opojná! A chtěl stále více a ještě více.

Zatracený Raddle, že je tak podezřívavý, jinak by mohl také využívat chlapce. Harry byl takový poddajný, užitečný chlapeček a pochyboval, že by protestoval, kdyby to věděl. A, Merline, byl tak mocný. Dokonalý zdroj. Byl, dokud nepřišel Sirius.

Zuřivě cumlal svůj další citrónový bonbón. Teď ztratil válku dříve, než dokonce začala. Voldemort prostě musel začít toužit po chlapci, že? A Harry se prostě k němu otočil zády a užívá si své nové pozice jako Voldemortova sexuální hračka. Domníval se, že se ujistil, že by Harry nikdy neměl mít s někým dobrovolný sexuální kontakt. To bylo důvodem, proč souhlasil: vynucený pohlavní styk by způsobil naivnímu chlapečkovi, aby si uvědomil, jak je Voldemort zlý a jak špatně jednal z jeho hodným dědečkem Albusem. Další bezchybný plán. Možná by měl kontrolovat chlapce častěji, aby se ujistil, že se naučil lekcím jeho strýce…

Vernon Dursley byl odporný, po moci lačnící zvrhlík – dokonalá volba pro jeho malou zbraň. Ó ano, o Harryho bylo postaráno. Zlý úšklebek se rozprostřel po jeho vrásčitých rysech, když si nenuceně pohladil svou pomalu rostoucí erekci. Výborně! Možná by si měl užívat Harryho častěji. Jeho oči se přivřely jak se uvolnil v jeho červonožlutých trenýrkách. Raddle musí být rozumnější, než mu projevovat ocenění.

Jenže oni s ním nepočítali. Pokud by nemohl vyhrát on, tak nikdo, nejméně ze všech jeho dvě hračky. Ještě měl několik věcí v rukávu.

Samozřejmě, bylo dost nevýhodné, že skoro celý klan Weasleů od něj couvl, ale to by už nepomohlo. Vzhledem k tomu, že nepočítal s tím, že se chlapci vzepřou své matce, ale stále měl více než dost následovníků.

A dva se ukázali jako velmi užiteční… Ještě měl poslední možnost, trochu klikatější, trochu manipulativnější a Harry by se zlomil, Raddle by se zbláznil a jestli by to dost pečlivě naplánoval, dokázal by Raddlea porazit Harryho magií. Jak znovu toužil po této energii… Hermiona a Ginny by mu museli pomoci, ale to bylo dost jednoduché: několik dobře umístěných kouzel, několik užitečných lektvarů a pak…

Zamyšleně zíral na věci, které leželi na malém stolku vedle něho: jeho hůlku, krabici s citrónovými bonbóny, knihu s určitě Černými rituály a přešel k jeho polici na knihy s novou živostí. Ještě nebyl poražen.

Svědomitě ignoroval neustálé klepání na jeho dveře, protože věděl, že to je jen Minerva. Zdálo se, že ji také ztratil, ale to pouze mírně deprimovalo jeho náladu. Dosud se nevzdal a třebaže jeho vládnutí nad Anglií – a brzy nato celým světem– by muselo počkat o trochu déle, bylo to stále na dosah. S Harryho a Raddleovou mocí by měl dost času na to, aby si to užil…

Zrovna když listoval knihou, aby našel správnou stranu, ozvalo se za ním hlasité lup a otočil se, přičemž opět proklínal své praskající kosti a rozviklaná kolena.

„Dobby,“ pozdravil překvapeně, okamžitě se přinutil k dobrotivému a nepřekvapenému úsměvu na své tváři. „Posílá tě Harry?“

„Ne, Brumbále, Pane,“ odpovídal domácí skřítek, neuklonil se a to „Pane“ bylo jedinou známkou zdvořilosti v jeho krátkém prohlášení. „Pan Tom mě posílá a chce, aby Brumbál věděl, že to je jen varování a v případě, že by opět ublížil Panu Harrymu, nebude mít s ním žádné slitování.“

„Dobby, o čem to mluvíš?“ starý kouzelník se stále usmíval na malé nevýrazné stvoření. „Musíš mi pomoci zachránit Harryho před tím monstrem.“

„Dobby zachrání Pana Harryho před vámi,“ Dobby se zazubil spíše zlostně a zúžil své oči jako tenisáky. „Dobby ví všechno a pomáhal zachovat Pánovo tajemství, ale je rád, že teď může pomáhat Panu Tomovi, aby pomstil Pana Harryho.“

S tímto řečeným se nakonec výsměšně uklonil a luskl svými dlouhými hubenými prsty předtím, než lupnutím zmizel. Na jeho místě se objevil Voldemortův obrovský had, který se hrozivě vtzyčil, když se připlazil blíž a odmrštil jeho hůlku ze stolu právě když k ní došel, takže se válela po podlaze a přistála před krbem, jehož malé plameny ji olizovali.

Nagini syčela a Brumbál jí byl s to porozumět, možná, že si měl uvědomit, že Tom opravdu více, než toužil po Harrym, a že malý Nebelvír byl jediným důvodem, proč chtěl, aby přežil útok otrávených zubů.

Nepředstavitelná bolest vystřelovala jeho nohou a nahoru po páteři jak se Nagininy zuby zanořily do pravé nohy, jako dva ostré nože. Mohl cítit jed jak se šíří jeho tělem, paralyzuje jeho končetiny a pálí v jeho žilách jako oheň. To stačilo, aby ho přinutil křičet a mohl odpřisáhnout, že mu had věnoval opovržlivý pohled, když mírně ustoupila. Když se opět chystala k zásahu, upadl do příjemného bezvědomí, už si nevšiml, když had vydal znechucené malé zasyčení a pak zmizel Letaxem poté, co sestrčila z krbové římsy krabičku s Letaxovým práškem.

***

Harry stál v kuchyni, kde dělal sýrové sendviče pro Toma, který ještě spal, jako takový druh děkuji a dárek na usmířenou. Přece jen měl plně pochopit, co se stalo druhý den:

Celé to začalo profesorkou McGonagallovou, která ho v pondělí zadržela ve své třídě.

Přivedla ho do ředitelovi pracovny, úspěšně zabraňovala Dracovi nebo Blaisemu, aby s ním mluvili, kde ho nechala. Brumbál mu vysvětlil situaci, nepochybně čekal nějaký druh nadměrného potvrzení jeho vděčnosti, že pro něj našel toto východisko – po tom všem bylo možné, že Temný Lord Voldemort nemá asi kruté rysy a chtěl je vzít ven s jeho manželem.

Harry jen na něj zíral, vyjeveně, dokonce příliš šokovaně na to, aby se rozčílil, prostě tam seděl a zíral přímo dopředu, zatímco ho ředitel zasvěcoval do některých údajně tajných plánů.

Harry se cítil fyzicky na nic, když poslouchal Brumbálovi pokřivené myšlenky o tom, jak dovede vládnutí Temného pána ke konci, dokonce víc tím, když mohl cítit, jak z Brumbála plynula ve vlnách spokojenost a očekávání. Nikdy Brumbálovi neřekl o své empatii nebo něco jiného vážného. Ale utajoval svou empatii nedotknutelněji, než jeho jiná tajemství – alespoň tomu tak bylo.

Byl ještě mírně uražený Simonem, který prakticky řekl, že jeho schopnost patří k celému Temnému řádu. Navzdory bolesti, kterou to přineslo, měl rád svou schopnost: nebyla magická a byla nějakým způsobem čistší, než jakákoli jiná. Ale pořád toto tajemství nebylo tak tajné jako to jeho poslední, nikdo v Kouzelnickém světě by o něm neměl vědět (ne, že by se předpokládalo, že ví o jeho dalších tajemstvích).

Jeho zvěromágská podoba byla něco, co ho spojovalo s jeho otcem a Siriusem. Byla šikovná a ačkoli ho dělala ještě víc neobyčejným, nebyla ničím neobvyklá. Často nepoužíval bezhůlkovou magii a podle něj to vypadalo jako něco, co by každý mohl dělat s trochou cviku a správným postojem. Každý ví, že je schopen mluvit Hadím jazyce a všichni si na to zvykli.

Zato tohle poslední tajemství nebylo vůbec tohoto druhu a ovlivňovalo značnou větší část jeho života, než cokoli jiného. Severus a Lucius věděli o zneužívání, Rudoplhus a Rabastan věděli o nočních můrách a Draco s Blaisem věděli všechno. Tak jako tak ho to strašilo, že věděl, že tito poslední dva o tom ví, ale pokud by se o tomto všichni dověděli… Může si představovat jejich šokované obličeje. Nejprve by ukázali soucit a po tomto poznání by je osvítilo, že to byl Harry Potter, který mohl něco udělat a pak by byli znechucení a mohl by vůči sobě cítit jen pohrdání. A to je všechno Brumbálova vina.

Když ho hněv konečně zasáhnul, byl v malém pokoji vedle ředitelovi pracovny, zavřený uvnitř jako nějaké nebezpečné zvíře, „pro jeho vlastní bezpečí,“ samozřejmě. Ničil ho, dokud nestál v hromadě kouřícího popela. A pak plakal, protože byl ztracen, protože již nebylo cesty ven, protože chlapec předstíral, že nikdy neexistoval a tady nebyl nikdo, aby ho měl skutečně rád. Neobtěžoval se, aby opravil škodu, vdával se, aby našel výmluvy. Konec hry.

Profesorka McGonagallová byla upřímně šokovaná, když ho našla v jeho zničeném pokoji, stále na tom samém místě a nepřítomně zíral na jedno ze zrcadel, ani nepoznal, koho v něm vidí: ten chlapec v zrcadle byla bledý a podvyživený, jeho tvář, ruce a oblečení byli začerněny od sazí, jeho oči byly prázdné jako bylo jeho srdce. Hrdina zemřel, konec hry.

„Sladký Merline, pane Pottere, co jste to dělal?“ hrubě ho popadla za nadloktí a tlačila ho do koupelny. „Osprchujte se a pospěšte si.“

Harry udělal jak řekla. Mohl by alespoň na svou popravu vypadat čistě: zítra se každý doví o jeho porážce, možná už dnes večer, to závisí na tom, kdy ministerstvo bude o tom informovat. Znova se díval do zrcadla – také si neuvědomoval čistou tvář. Byla cizincova. Hořce se usmál. Ukrýval se za svou masku po tak dlouhou dobu, že se ani nepoznal. Ale ta byla nyní pryč, úplně. Mihla se myšlenka, aby bojoval, ale byl tak unavený. Všichni jím budou pohrdat, i jeho vlastní dítě, byl si tím jistý.

„Miluji tě, vždycky budu,“ spočinul rukou na svém břichu. „A vždycky tady pro tebe budu, ale nemyslím, že mě budeš chtít vidět poté, co zjistíš jak jsem odporný. Ale budu vždycky na tebe dávat pozor a nikdo ti nikdy neublíží. Nevezmou mi tě.

Profesorka McGonagallová ho vedla do nemocničního křídla, kde na něj všichni čekali. Kdyby jen věděli…

Damián pro něj držel otevřené dveře – alespoň nebyl naprostý cizinec, který by ho povzbuzoval.

Mírně se na něj usmál a vlkodlak mu řekl, aby si nebál, že to nebolí. Požádal ho, aby si svlékl oblečení, všechno své oblečení a Harry to udělal. Beztak bylo po všem. Léčitel se ho ptal na nějaké nepříjemné otázky. Vůbec nelhal – kde byl stejně problém? – ale vyhnul se otázkám, aby z toho vyšel dobře. Damián skenoval kvůli jakémukoli skrytému zranění – maličkosti. Zkotroloval jeho tep – trochu vysoký, ale pravděpodobně způsobený nervozitou. A pak použil kouzlo a vše bylo zpátky – jeho celé tělo zářilo starými jizvami, jeho kosti prosvítaly kůží, všiml si starých zlomenin. Damián se zajíknul a Harry se schoulil do sebe, aby se pokusil zakrýt svou nahotu.

Další nepříjemné otázky a tentokrát neexistovalo žádné uhýbání sporné otázce. Jiné kouzlo, vykřikl ponížením jak se do něj vtlačil duch vzpomínky, podobně jako při Priori Incantatem. Jeho břicho zářilo.

A Damián se opět zajíknul, než ho přinutil spolykat Uklidňující doušek, zvláštní lektvar udělaný pro něj. Madame Pomfreyová jim strčila tašku mladšího léčitele, říkajícímu, že to brzy pochopí. Vůbec se necítil klidný a lektvar nepomohl. Objevili se ruce, které mu pomohli do jeho oblečení, laskavá slova. A pak přišel další šok, když se zeptal, jestli už skončili. Prostě chtěl vlézt do nějaké díry a zemřít.

Damián se ptal na těhotenství a mladý léčitel byl otevřenější, než madame Pomfreyová. Řekl mu pravdu, že by mohl umřít nebo ztratit dítě. „Samozřejmě, je to jen statisticky, ve skutečnosti to nic neznamená… Pak Harry začal plakat. Nevěděl jak dlouho se ho vlkodlak snažil uklidnit, dokud nepřestal a nepropustil ho.

A pak tady byl Tom. Zatracená poprava, musel zachránit své dítě a pokud musel prosit, žádat a omlouvat se, aby toho dosáhnul, tak by to udělal. Podvolil by se, udělal by cokoli, když by Tom zachránil jen jeho dítě…

Ale Tom neměl v úmyslu, aby se před ním plazil, neměl v úmyslu, aby požadoval něco na oplátku pro záchranu jejich dítěte. Také chtěl zachránit Harryho. A najednou se objevilo nové světlo. Nový hráč vstupuje do hry. A možná jen potřeboval čekat na Toma, aby ho zachránil. Nikdo z nich se ho nevzdal, nikdo z nich nebyl znechucen a nikdo z nich ho nenenáviděl. Ještě byla naděj. Možná, když ho mají skutečně rádi, mohl by začít poznávat toho chlapce v zrcadle, možná, že nebyl tak špatný.

„Ahoj,“ silné paže se uzavřely kolem jeho pasu poté, co Tom oznámil svou přítomnost. „Vidím, že pilně pracuješ,“ přesunul se k talíři se sýrovými sendviči. „Tak hladový?“

„Myslel jsem, že bys mohl mít hlad,“ Harry tiše mumlal, hrající si z nožem. „Udělal jsem ti sýrové sendviče.“

„Děkuji, Harry,“ Tom si vzal talíř z Harryho malých rukou a položil ho za sebe na stůl, odtáhl si židli, aby se posadil. „Chtěl by sis sednout na můj klín?“ Harry nesměle přikývl a Tom si ho pohodlně na sebe usadil. „Kde je tvůj upír?“

„Šel navštívit Rabastana. Sluší jim to spolu, nemyslíš?“

„Prostě budu věřit,“ Tom se usmál. „Mohl by si prosím něco sníst, Harry?“

Malý chlapec si poslušně vzal jablko, opřel se zády o jeho hruď a pomalu ho okusoval, zatímco Tom hladil jeho břicho a uchopil jeden ze sýrových sednvičů.

„Ehm, Harry,“ zeptal se nejistě po prvním kousnutí. „Kde je přesně ten sýr v těchto sýrových sendvičích?“

„Udělalo se mi špatně,“ prohlásil Harry věcně. „Je v odpadkovém koši.“

„Asi by mi nebylo dovoleno dostat nějaký nový sýr do mých sendvičů, že ne?“ Tom si povzdechl, ale políbil Harryho krk, když se malé tělo zachvělo strachy v jeho klíně. „To je v pořádku, maličký, asi jsem měl sýru více, než dost, možná bych měl zkusit něco nového.“

Harry se na něj usmál a přitiskl se k jeho krku, když Temný pán přivolal z chladničky nějaké žervé a džem.

Potom šli spolu na ošetřovnu, kde madame Pomfreyová na oba pomlaskávala a mračila, nakonec prohlásila, že Harry má odpočívat a jako vždy používat svou magii, což Harry nechalo v rozhodně špatné náladě.




49. Upřímnost


„Máš sovu, Harry,“ uvedl Tom jemně, ukazující na maličkou věc, která poletovala před oknem, co nejblíže Harrymu a netrpělivě do něj klovala svým zobákem.

„To je Pašík, Ronova sova,“ poznamenal Harry, chytající malou poletující věc, než by začala rychle kroužit kolem jeho hlavy a odvázal dopis z její nohy. „Zajímalo by mě, proč mi posílá sovu.“

Tom skousl jízlivý komentář o zrzkovi a jen němě poplácal pohovku vedle sebe, políbil Harryho spánek, když si Nebelvír sedl k němu a rozvinul papír.

Vážený H.,

Doufám, že vám nevadí, že mi Ron odhalil vaši identitu, ale mohu vás ujistit, že vaše tajemství je u mě v bezpečí, protože chápu vaši potřebu, aby jste se chránil před jakýmkoli zlem. Ale snad bych se měl nejprve sám představit: jmenuji se Jonathan Weasley-Ford, Ronův vzdálený bratranec. Ron mě požádal, abych vám pověděl o mém těhotenství, protože jak se zdá, jste sám v podobné situaci. Ale nejdříve mi dovolte vám blahopřát. Nemusíte si to nyní tak myslet, ale je to dar bohů a není dávan bezdůvodně.

Když jsem poprvé zjistil, že jsem těhotný, bylo mi dvacet let a právě jsem se oženil s Paulem, mým třicetiletým manželem a otcem našeho syna, Michaela. Nevěděl jsem, že jsem nositel a i když jsme uvažovali o dítěti za pomocí lektvaru, nebylo to více, než malý sen, kterým nám oběma líbilo sdílet. Takže si dokážete představit, že to přišlo na nás jako naprostý šok. Myslím, že jsme strávili tři dny přímým rozmlouváním o všech možnostech, když ani jeden z nás si tehdy nedokázal vážně představit mít dítě.

Myslím, že to byl můj „mateřský instinkt,“ který mě nakonec přesvědčil – a se mnou i Paula – abych si ho nechal. Jednou řekl, že nemůžete ošálit osud a pokud se o to pokusíte, můžete být sražen autobusem nebo uvíznout v rokli.

Vzal jsem si mateřskou dovolenou z knihkupectví, kde jsem v té době pracoval, protože těhotní kouzelníci vůbec nepracují během těhotenství. Kdyby to bylo na Paulovi, musel bych srávit všechny ty měsíce v posteli, která by stála ve vypolstrovaném pokoji. Ale když má sestra jednou zdůraznila, že těhotní si vždycky jdou svou cestou, tak si také vzal volno a pronajali jsme si malý domek blízko pobřeží, kde dosud žijeme. Mimochodem, můžete se považovat za šťasného, protože nemáte sestru, od té doby, co jsem prošel touto zkušeností, jsou naplněné škodolibou radostí, když vidí nějakého muže jak trpí stejnou bolestí jako ony. Opravdu nezáleží na tom, pokud už porodili nebo ne… Poté, co jsem sám porodil, dokážu jim to popsat mnohem lépe.

Měl bych vám pravděpodobně říct, že to všechno není tak zlé, ale jsem si jistý, že máte dost lidí, kteří vám to již říkali. Alespoň já jsem měl spoustu lidí, kteří mi toto říkali, v čele s mým drahým Paulem. Když jsem porodil, mohl jsem ho zabít za to, že mi způsobil tolik bolesti a jsem si jistý tím, pokud bych měl energii tak bych to tak udělal. Je to příšerný a dokonce to musela přiznat i má sestra, že to vypadalo mnohem bolestněji, než ženský porod, i když také tvrdili, že muži prostě nejsou tak odolní vůči bolesti. Také jsem je mohl zabít.

Těhotenství také nebylo jednoduché, ačkoli mě Paul ujišťuje, že to bylo horší pro něj. Možná má pravdu. Každý den jsem se dožadoval něčeho jiného a Paul cestoval hodiny, aby to pro mě získal a často jsem to už nechtěl, když se konečně vrátil. Měl jsem nejhorší kolísání nálady a pamatuji si na jedinečný detail, kdy jsem se zhroutil a plakal, protože Paul neumyl nádobí a když se zeptal, co se stalo, házel jsem po něm talíře – stále má na paži jizvu tam, kde jsem ho jedním z nich řízl. Poté, co jsem udělal, jsem začal opět plakat, protože jsem ho zranil.

Byl jsem také poněkud paranoidní kvůli tomu, že by mě opustil, když jsem se začal předvádět, a jen řekl, aby mě přesvědčil, že se nepodobám tlustému hrochovi.

Uvědomuji si, že to celé zní trochu povzbudivě, ale snad by vám pomohla fotografie. Je to má malá rodina, Paul, Michael a já krátce po porodu. Také je tam další fotografie Michaela, když mu byli asi tři měsíce.

Harry si opatrně vzal obě fotografie a díval se na šťastnou rodinu. Jonathan a jejich syn měli typické červené vlasy Weasleyů a zatímco Michael měl ještě světle modré oči, Jonathanovy byly zelené se šedými tečnkami. Vypadal vyčerpaně, ale nicméně šťastně a láskyplně tiskl snědou ruku, vysokého kouzelníka sedícího vedle něho.

„Podívej,“ Harry předal fotografie Tomovi poté, co se lehce usmál nad spícím Michaelem s plyšovým drakem v jeho ruce. „Vzájemně se milují.“

To je od nich hezké,“ oznámil Tom sarkasticky. „Ó, podívej další Weasley, jednoho dne převezmou svět.“

„Jednoho dne zvládneš, nechat si takové komentáře pro sebe,“ obořil se Harry a popadl fotografie zpět a otočil se zpátky k jeho dopisu, přičemž nechal Toma, aby přemýšlel o tom, že právě zničil, co mohlo být dokonalým okamžikem.

Být těhotný není žádná sladká pohádka, ale dost to stojí za to na konci a byly to mé nejšťastnější dny, když Paul o mě pečoval. Samozřejmě, že jsme byli ještě šťastnější, když bylo po všem a když jsme mohli držet našeho syna v náručí.

Vím, co statistiky říkají, půlka mužských těhotenství skončí špatně, ale nenechte se tím ovlivnit, H.. Je to docela zážitek, ale nakonec to závisí na vás a za těchto okolností více, než cokoli jiného. A nepochybuji, že to s vaší historií zvládnete. Buďte vděčný za šanci mít rodinu, něco, jak mi Ron řekl, po čem velmi mnoho toužíte. Nemyslete moc na míru pravděpodobnosti, že jeden z vás zemře. Všechno se stane přesně tak jak nám osud naplánoval a ty statistiky většinou mluví lživě o síle těchto těhototných, protože dokonce i ti, kteří zemřou nebo ztratí své dítě snáší daleko více, než si většina kouzelníků uvědomuje. Neříkám vám to, abych vás vystrašil ještě víc, než nejspíše už jste, ale protože mi Ron řekl o vaši zvláštní schopnosti se za všechno obviňovat, co se stalo špatného, i když to nebyla ani vzdáleně vaše vina. Nechte ostatní, aby se starali o vás a dítě.

Samozřejmě existuje několik pravidel, kterými se musíte řídit, například používat svou magii, což byl můj nejvtší problém, jíst pravidelně a zdravěji, vyhýbat se stresovým situacím, což je docela zbytečné pravidlo, protože být těhotný je samo o sobě stresovou situací. Jsem si jistý, že nyní víte, abyste se nepřibližoval jakýmkoli nebezpečným lektvarům nebo se nedostal do cesty zbloudilým kletbám, ale pokud se mě ptáte na radu, je tu jediná, kterou vám dám: buďte sobecký. Vy jste těhotný a každý by měl být vůči tomu ohleduplný. Není vaše vina, že chcete určité věci, není vaše vina, když jste náladový, není vaše vina, když máte bolesti. V. je ten, který vás přivedl do jiného stavu, on je za to odpovědný, takže by se měl vypořádat s následky, měl by se ujisťovat, že jste šťastný a v bezpečí a nemohl toužit po něčem jiném. Je to jeho práce. Buďte náročný. A pokud nedostanete, co chcete, neciťte se vinný především o to požádat, jen ho přinuťte, aby to získal. Dělejte cokoli, na co se cítíte a nedovolte nikomu, aby vám něco zakázal, dokud se cítíte dobře. Nemusíte se přizpůsobovat, nechte je, ať se tím zařídí. Vy se máte pouze starat o sebe a dítě a to je více, než dost. A to je něco, co mi Paul řekl, když jsem si myslel, že jsem byl příliš náročný, takže se neobávejte, že to je nespravedlivé.

Dobře se o sebe starejte, H., a pokud byste měl další otázky nebo si prostě potřeboval s někým promluvit, neváhejte nám poslat sovu a pokud to bude naléhavé, můžete použít Letax. Adresa je Old Brandiff, 10, Coast Street. Rodina vždy drží pohromadě a my nositelé, také.

Se srdečným pozdravem, Jonathan Weasley-Ford

„A pomohlo ti to?“ zeptal se Tom po chvilce, ve které Harry jen seděl a díval se opět na fotografie.

Harry mlčel o chvíli déle: „Můžu mít palačinky?“

„Jistě,“ odpověděl Tom znepokojeně, lusknul na Dobbyho, který se okamžitě lupnutím objevil s velkým úsměvem na své tváři, hluboce se uklonil Harrymu, než se podíval přímo na Toma, přitom dost přehnaně mrkal: „Co můžu udělat pro Pana Toma, Pane?“

„Mohl by si udělat Harrymu nějaké tvé palačinky, prosím,“ objednal Tom a lehce přikývl na skřítka, který po té okamžitě přestal mrkat. „A také přines všechny ty polevy.“

„Salazare, Harry, co se stalo?“ ptal se Tom šokovaně a utáhl své paže kolem malého těla. „Jsi zraněný? Je něčo špatného v tom dopise?“

„Ne,“ Harry lehce zakroutil hlavou. „Proč jsi objednal ty palačinky?“

„Protože jsi chtěl palačinky,“ odpověděl Tom zmateně. „Chceš jiné palačinky?“

„Proč jsi mi neodpověděl?“

„Myslel jsem, že bys mohl potřebovat čas, aby jsi na to do určité míry přišel, Harry,“ Tom opatrně odhrnul pramen vlasů z Harryho obličeje. „Chceš teď odpovědět na mou otázku?“

„Jonathan řekl, že Paul pro něj dělal všechno, když byl těhotný, a že bych měl být také sobecký, protože je to tvá vina a tak by si měl nést následky,“ odpověděl Harry rychle.

„No, to má pravdu, že ano?“ usmál se Tom mírně. „Jsem zodpovědný za tuto situaci, takže udělám všechno, abych ti to usnadnil.“

„Nechci být sobecký,“ přiznal se mu zelenooký chlapec. „Nechci, aby si byl ke mně milý, protože se cítiš vinen.“

„Především, Harry, ty bys nemohl být nikdy sobecký a učinilo by mě šťastným, kdybys mi řekl, co chceš, místo toho, aby ses zhroutil, protože to dostaneš,“ Tom  se mírně přel a přitáhl si malého manžela blíž. „A já určitě nejsem k tobě milý, protože se cítím vinný. Chci, abys byl šťastný pro důvody, které jsem si nedovolil zmínit a udělal bych pro tebe všechno, i když bys nebyl těhotný. Nedělej si kvůli tomu starosti, je v pořádku, aby ses pro jednou staral o sebe.“

Harry se na něj opatrně usmál a červenooký můž se pochechtával a nevinně políbil růžové rty: „Chtěl bych nějaké palačinky.“

Tomův úsměv se rozšířil a když se Dobby vrátil s věží palačinek a všemi druhy polev, fascinovaně sledoval jak Harry zase všechno v dosahu dává na první palačinku.

„Chceš nějakou?“ zeptal se Harry, když si všiml jeho pohledu.

„Ne, děkuji ti,“ Tom lehce zakroutil hlavou. „Jsem naprosto spokojený se sledováním jak jíš. Můžu si přečíst ten dopis?“

Harry krátce zaváhal, ale pak přikývl, dojídající svou palačinku, když Temný pán přijmul to, co Jonathan napsal.

„Možná bych se neměl s tebou stýkat v průběhu porodu,“ Tom se lehce pochechtával, ale rychle napravil svou chybu, když si všiml jak se Harry stáhnul do sebe. „Dělal jsem si legraci, kočičko. Nechci propásnout tento jedinečný okamžik života dítěte nebo tebe.“

„Jak si můžeš být tímto tak jistý?“ zeptal se Harry nejistě.

„Nejsem, Harry,“ přiznal Tom tiše, přitahující černovlasého chlapce blíž. „Tolik se bojím, že něco zpackám a ublížím ti. Nechci, aby se to stalo. Pro jednou chci udělat správnou věc ze správných důvodů a jediný důvod, proč se snažím chovat sebejistě je fakt, že tě nechci rozrušit.“

„To nemusíš…,“ Harry protestoval.

„Ano, musím, Harry. Nebudu riskovat, že tě ztratím, zlatíčko,“ Tom vzal Harryho ruku do své. „Vím, že se obáváš toho, že jsi zátěž, ale chci, abys mi dovolil ti pomoci. Rád se o tebe postarám, protože se budu cítit dobře, když budu vědět, že jsi v bezpečí a šťastný. Pomůžu ti tolik jak můžu, Harry. Nemusíš tím projít sám, maličký, postarám se o vás oba.“

„Jak si se dokázal stát Temným pánem s takovým postojem?“ Harry se smál a Tom laskavě rozcuchal jeho vlasy, než jeho hbité prsty našly obzvlášť lechtivé místo, čímž se Harry pokusil uniknout ze silného objetí, zatímco se nekontrolovaně hihňal.

„Přestaň,“ po chvilce prosil Harry udýchaně a uvolněně klesnul zpátky na Tomovu hruď, když útok ustal. „Neříkal si, že se o mě postaráš?“

Tom přesvědčivě přikývl a Harry ho lehce praštil po hlavě, než se přitulil k černému hábitu.

„Nědělej si moc pohodlí, kočičko. Chci, abys teď použil trochu své magie,“ oznámil Tom, když se Harryho oči zavíraly a opatrně se posadil.

„Nechci,“ Harry ospale mumlal. „Nedovol mi ztratit můj temperament a všechno bude fajn.“

„Harry,“ varovně Tom zabručel a Harry si povzdechl, přičemž pomalu vstával: „Stálo za to, zkusit to.“

„Ty už jsi trochu trénoval?“ zeptal se Tom opět velmi jemně, už proplétal pevná ochranná kouzla přes Harryho štíhlé tělo. „Je to dobrý způsob jak se zbavit tvého hněvu.“

„Nejsem naštvaný,“ přel se Harry tvrdohlavě. „Ty mě prostě rozčiluješ.“

„Ó, ano, tak to je něco jiného,“ Tom protočil oči a předal Harrymu jeho hůlku. „Zaútoč jakmile budeš připraven.“

Harry rozmrzele reptal, kvůli tomu, že je mu přikazováno a Tomovým podivným myšlenkám jak ho udělat šťastným, ale přesto také provedl několik poměrně složitých ochraných kouzel na Tomovi, který v reakci na to jen zvedl své obočí, než vrhl rychlé omračující kouzlo na přítomného Temné pána, který snadno uhnul a odpověděl mírným Sekacím kouzlem, po němž následovala Svazovací kletba, které mu Harry obé poslal zpátky.

Tom se ujistil, aby nepoužíval žádné kletby, které by pronikly jeho štíty nebo udělaly víc, než vyvedly Harryho trochu z rovnováhy tak pokračovali a bez jeho vědomí Harry dělal téměř to samé. Důvod, proč si toho nevšimnul bylo, že se snažil najít správná slova, aby se přiblížil k dalšímu tématu. Vážně jak obtížná může být upřímnost? Dobře cílená Planoucí kletba ho poslala klopýtajícího zpátky a Harry využil čas, který potřeboval k znovu nabytí opory, aby ho osobně napadl a srčil ho tak, že oba přepadli přes zadní stranu pohovky, čímž Harry přistál opět na Tomově hrudi.

„Vyhrál jsem,“ prohlásil drze a políbil škádlivě Tomův nos. „Teď jsem já Temný pán.“

„Ó, skutečně?“ odpověděl Tom a rychle vyměnil jejich pozice, takže teď ležel na něm. „Tak proč jsem dostal cenu?“

„Jakou cenu?“

/Tebe!/ Tom svůdně zasyčel, než přitiskl jejich rty k sobě.

Harry šťastně vrněl, klenul se k Tomově ruce, když jemně hladil jeho břicho a vyzývavě rozdělil své rty.

„Myslím, že jsem rád, když jsi vyhrál,“ Harryho zněl udýchaně poté, co se Tom konečně stáhl zpátky a umožnil Harrymu, aby se posadil nahoru, spokojené uculení si pohrávalo s jeho rty.

„Harry, musíme si promluvit,“ Tom jemně uchopil jeho ruku, když Harry opět vstal a stáhl ho zpátky na pohovku; konečně se rozhodl, bude to teď nebo nikdy.

Zelenooký kouzelník se nervózně ošil a Tom hledal správná slova, protože slova, která si dříve sformuloval se nezdála již správná: „Omlouvám se,“ Harry náhle vybreptnul. „Omlouvám se, že jsem byl tak drzý a neměl jsem ti to říkat a mrzí mě to. Vůbec jsem ti nechtěl ublížit nebo něco jiného. Je mi to líto.“

„Ne, Harry, nechci, aby ses omlouval,“ vložil Harryho ruku do své vlastní a lehce ji stiskl. „Prosím, nech mě to dpovědět. Včera jsem si potřeboval urovnat nějaké věci. Jsem temný pán a řekl jsem si, že se u Temných pánů nepředpokládá, že se zamilují nebo, aby se dokonce o někoho starali, neměli by být ohleduplní nebo nějak tolerantní. A by jsem na tebe naštvaný, že jsi to změnil. Byl jsem naštvaný, protože jsem si myslel, že jsem ti toho tolik dával, a že ty mi na oplátku nic nedáváš. Vždycky jsem čekal, že mi dáš všechno, řekneš mi mi svá tajemství, aniž bych ti řekl něco o sobě. Jistě, myslel jsem si, že se tolik změním, všeho jsem zanechal, ale ve skutenosti jsem byl pořád ten stejný namyšlený, sebestředný nadutec, kterým stále jsem. Ale chci to změnit, protože ty jsi mé všechno. Chci, abys byl šťastný a doposud jsem nedělal velmi dobrou práci. To je ten důvod,“ sáhl pod pohovku a vytáhl starou krabici od bo a položil ji na stůl. „Něco ti dám, pokud to budeš chtít?“

„Co je v té krabici?“ Harry natáhl svůj krk a Tom ji pobaveně otevřel: „Vzpomínky. Nejsou to žádná opravdová tajemství, protože jsem si dost jistý, že by si nechtěl má tajemství, ale jsou alespoň malou částí mého života, chceš je vidět?“

Harry dychtivě přikývl a přitisknul se o trochu blíž a nakukoval do krabice. Byla v ní směs fotografií, dopisů a pár drobností.

Tom vytáhl první černobílou fotografii, na které byla rovná, ošuměle vypadající budova a železnice v pozadí: „To je sirotčinec, kde jsem žil větší část mého života. První tři roky jsem byl v jiném sirotčinci, ale o něm mnoho nevím. Nikdy jsem neměl pěstounskou rodinu a nikdy jsem také nechtěl žádnou. Objevovaly se tam divoké historky o obchodnících s otroky a drogových dealarech. Samozřejmě, že jsme byli vždycky z těch, kteří se vrátili z pěstounské rodiny, která je nechtěla a snažili jsme se, aby se to zdálo jako obrovské dobrodružství. V sirotčinci byla nějaká stará žena, která si většinou starala o mladší děti, jmenovala se Berta. Opravdu jsem ji měl rád, ale no, byla stará a odešla na skutečně dlouhou ‘dovolenou‘, když mi bylo šest. Muž, který přišel místo ní, se více méně o nás nestaral a od té doby jsme museli bojovat sami za sebe. Nejprve se mě starší kluci pokusili dobírat, protože jsem měl dobré známky a byl jsem samotář, ale pokaždé, když se o něco pokusili, měl jsem výbuch náhodné magie a brzy se přede mnou držet dál,“ opatrně položil fotografii na víko krabice a sáhl pro další položku, přičemž pohladil Harryho bledou tvář svou druhou rukou. „Můj bradavický dopis. Brumbál byl vlastně ten, co mě vyzvednul a přivedl mě do Příčné ulice. Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem všehcno na něm. Byl zaujatější předváděním sebe, než, aby mi pomohl najít mou cestu. Všichni k němu vzhlíželi a úplně mě ignorovali. Byl jsem ignorován celý můj život a přísahal jsem si, že to změním,“ vytáhl další položku – kouzelnická fotografie blonďatého mladíka, blonďatého Malfoe. „Adamus Malfoy, Luciusův otec, byl prefektem, když jsem přišel do Bradavic a byl více méně prvním člověkem, který mě vzal na vědomí. Ptal se, jestli jsem čistokrevný. Vymyslel jsem si celé předivo lží, o mé matce, mém otci a sobě, pokaždé, když jsem byl blízko odhalení, vymyslel jsem si novou, abych zakryl tu starou. Stal jsem se v tom docela dobrý a v mém třetím ročníku jsem se stal takový záhadný, opatřený legendou, nikdo nevěděl, když co slyšeli o mně, byla pravda nebo ne. Každý mě uznával, ale nikdo mě neznal. Byl to vzrušující zážitek,“ vyjmul další fotografii, tentokrát na ní byl mladý kouzelník, s půlnočně černými vlasy a poměrně velkým nosem. „Serafín Snape, Severusův strýc. Jeho matka zemřela, když byl ještě dítě a Serafín ho adoptoval. Nemám tušení o jeho otci. Byli jsme ve stejném ročníku a pracovali spolu, pokud byla pracovní skupinka nutná a já jsem nemohl přesvědčit učitele, aby mi dovolili pracovat samostatně. Byl nejblíže příteli, kterého jsem měl. Byl hodně podobný Severusovi, i když ne úplně tak brilantní v lektvarech a ne úplně tak zahořklý.“

„Co se s nimi stalo?“ zeptal se Harry, zírající na obě fotografie a hledal podobnosti.

Adamus vypadal více či méně jako Draco vypadá nyní a jak si představoval, Lucius musel vypadat podobně během jeho času v Bradavicích a jediný nápadný rozdíl byly tmavošedé oči, které nebyly celkem tak působivé jako Luciusovy nebo Dracovy a nějakým způsobem se tím zdál přísnější.

„Adamus stále žije, pokud vím. Ale po rozvodu s Luciusovou matkou se přestěhoval ze země,“ oznámil Tom zamyšleně. „Moc se nestýkají a jsem rád, že Lucius je zdaleka lepší, než kdy se mi vůbec líbil Adamus. On je… Hádám, že nemilosrdný je to správné slovo a stará se o svou rodinu značně málo, než Lucius. Nemůžu mu věřit.“

Harry chápavě přikývl, díval se opět na fotografii, než ji položil stranou a otočil se k té se Serafínem Snapem. Oba Snapeové měli hodně společného, stejně vysocí a hubené postavy, stejné nosy, stejné uhlově černé oči, ale chlapec ve fotografii vypadal, že je kvůli něčemu pobavený, jeho kravata byla mírně uvolněná a lehce se houpal jako kdyby už zkonzumoval trochu příliš mnoho alkoholu.

„Byl obviněn z podpory Grindelwalda nějakých třicet let po jeho skutečné porážce,“ oznámil Tom hořce, který sledoval Harryho pohled. „Ani nepotřebovali žádný důkaz, prostě ho odsoudili, protože byl Zmijozel a pocházel z temné rodiny. Popravili ho měsíc po jeho uvěznění.“

Harryho dech uváznul a přimáčkl fotografii ke své hrudi.

„Hej, nechtěl jsem tě rozrušit,“ ozval se Tom měkce a nabral ho do své náruče. „bylo špatné, co udělali, ano, alo on nebyl nevinný, Harry.“

„Není to spravedlivé. Proste nerad slyším o takových věcech,“ popotahoval Harry.

„Měli bychom přestat?“

„Ne,“ Harry se vzapamtoval. „Ale můžu se tě na něco zeptat? Není divné se přátelit s Luciusem a Severusem poté, co jsi je nejspíše už znal jako děti?“

„Máš pěkný způsob jak mi říct, že jsem starý,“ zasmál se a políbil Harryho nos, aby mu ukázal, že byl jen vtip. „A odpověď na tvou otázku. Ne, není to divné, neznal jsem je jako děti a ne opravdu jako mladíky. Jen jsem se o nich dověděl, poté, co jsem se vrátil. Tak můžu pokračovat?“ Harry přikývl a tak vytáhl svazek dopisů. „Všechny jsou od mé první dívky Trischy Dunkenové, Havraspárky. Dali jsme se dohromady ve třetím ročníku, rozešel jsem se s ní po měsíci nebo později, ale vytvořila si jakousi posedlost a napsala všechny tyto dopisy. Vážně nevím proč jsem si je nechal, potom jsem tehdy byl neuvěřitelně naštvaný – myslím, že se mi líbil pocit být milovaný nebo alespoň žádoucí,“ pečlivě pozoroval Harryho tvář kvůli jakékoli známce žárlivosti, ale malý chlapec se jen zběžně prohlížel dopisy, cítil jemný papír špičkami jeho prstů a tak  vytáhnul další předmět a pčedal ho Harrymu, „To jsem já jako šestnáctiletý, bylo to pro reklamu na džíny.“

„Páni,“ Harry v úžasu zíral na fotografii; Tom měl na sobě jen těsně přiléhavé černé džíny a volně uvázanou kravatu kolem krku, jeho hruď byla holá a mírně vlhká a rýsovaly se jeho břišní svaly jak ležel líně roztažený v noblesním koženém křesle. „Byly tvé oči vždycky červené?“

Ukryl své zklamání, že to byla jediná věc, které si Harry všimnul a přikývl.

„Vypadal jsi zatraceně dobře,“ Harry se nesměle zazubil. „Pořád vypadáš.“

„Děkuji, Harry,“ něžně políbil líci meního kouzelníka. „Ty také.“

„Je ještě něco dalšího v té krabici?“ zeptal se Harry nehledě na jeho ruměnec a Tom vytáhnul další fotografii a jednoduchý zlatý prsten. „Můj otec. Dostal jse to z mého domu stejně jako ten prsten, bylo to něco, co slíbil mé matce. Část toho, proč jsem změnil svůj vzhled bylo proto, že jsem nechtěl vypadat jako muž, který mě zplodil. Napsal jsem mu dopis, kde jsem ho požádal, jestli by se mohl alespoň se mnou setkat. Neodpověděl a když jsem se opt na to osobně zeptal, řekl mi, že nechtěl být kontaminovaný mou chorobou. Nelitoval jsem, když jsem ho zabil.“

„Proč jsi se změnil zpátky, když si tolik nenáviděl to jak vypadáš?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Protože jsem tě nechtěl vylekat, když bych se tě dotknul,“ Tom se jemně usmál a otřel své rty přes Harryho líci. „Vůbec jsem tě nechtěl děsit, Harry, prosím věř mi. Doufal jsem, že, když nebudu vypadat jako monstrum, mohl bych tě přesvědčit, že nejsem monstrum.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi monstrum,“ protestoval Harry.

 „Teď to vím, také,“ usmál se Temný pán na něj konejšivě. „Ale jsem pořád rád, že jsem si změnil svůj vzhled.“

„Děkuji ti,“ Harry se přitulil k němu.

Vytáhl poslední předmět a jemně ho vložil do Harryho ruky. „Byl mé matky. Našel jsem ho v kanceláři a jakmile jsem ho spatřil, věděl jsem, že patří mně. Je to staré dědictví Zmijozelovy rodiny. Sám Zmijozel ho vytvořil pro svou spřízněnou duši,“ Harryho prsty se lehce otíraly o malý stříbrný šperk v podobě hada se smaragdy v jeho očích. „Přeji si, aby si ho měl,“ kolem něho uzavřel Harryho ruku. „Nos ho, když se rozhodneš.“

„To nemůžu přijmout,“ Harry se ho pokusil vložit zpět do Tomovi ruky.

„Ne, Harry, teď patří tobě. Pokud ho nechceš, vyhoď ho, ale nevezmu si ho zpátky.“

„Děkuji ti,“ Harry nakonec ustoupil a pečlivě zabalil malý klenot do kapesníku a vložil ho do své kapsy. „Děkuji, že jsi mi to všechno řekl.“

„Myslel jsem si, že by to bylo jen spravedlivě, protože jsi mi odhalil svá tajemství,“ vysvětloval Tom. „Harry, skutečně chci, aby si mi věřil, ale přeji si, aby si to dělal dobrovolně a ne proto, že máš pocit, že jsi nějak k tomu nucený nebo povinen to tak dělat.“

„Důvodem, proč jsem nechtěl, aby o tom někdo věděl,“ šeptal Harry, „že jsem byl vyděšený, stále jsem, Tome. Může se sotva vysát, jak můžu čekat, že mě jiní mají rádi? Včera jsem se díval do zrcadla, nepoznal jsem kluka, který se na mě díval zpátky, byl tak jiný. Nasadil jsem si tolik masek a řekl tolik polopravd, že nějak mé pravé já zmizelo. A potřeboval jsem ho, Tome, protože jsem byl v Kouzelnickém světě, kde jsem byl v bezpečí a mohl jsem být někým, kdo se nebál, kdo nebyl zneužívaný. Nechtěl jsem, aby to Lucius nebo Severus zjistili – prostě se to stalo, nechtěl jsem to říct Blaisemu nebo Dracovi, ale slíbil jsem to. Ne, že bych ti věřil méně než jim, Tome, prosím, věř mi, nechtěl jsem, aby to věděli. Jen jsem chtěl zapomenout, chtěl jsem, aby bylo po všem…,“ Harryho oči se koupaly v slzách. „Nechej mě zapomenout, Tome…“

Červenooký kouzelník choval křehkého kouzelníka na své hrudi: „Nechtěl bych nic víc, než všechno napravit, aby jsi zapomněl a opět s tím nezačnu, ale, Harry, pochybuji, že budeš s to zapomenout, aniž bys čelil svému strachu a své minulosti a mluvením o tom. Ne teď, ne se mnou, ale musíš si s někým promluvit…“

„Teď se nemůžu zhroutit,“ přiznal Harry. „Jsemtěhotný, je to dost nebezpečné tak jako tak, nebudu ho zvětšovat.“

„Chápu. Nebudu tě nutit, aby jsi prožíval jakékoli další špatné vzpomínky a nebute tě nutit, aby ses se mnou někdy opět miloval,“ slíbil Tom.

„Chápu,“ Harry trhaně zašeptal a odtáhnul se od něj.

„Ne, Harry, to není takto, krásný,“ argumentoval červenooký muž. „Nechci tě znásilňovat. Co jsem ti dělal tento poslední měsíc nebylo o mnoho lepší, než to, co ti dělali tvoji příbuzní. Lojack nemusel nic najít, ale já jsem tě zneužíval, i když jsi to nechceš uvědomit.“

„Už se mě nechceš dotýkat,“ Harry kňoural. „Teď, když víš všechno, tak mě zase  nenávidíš, protože jsem dovolil, aby se to stalo. Jsem tak špinavý.“

„Ne,“ Tom ho přinutil, aby opět vzhlédnul. „Chci se tě dotýkat, ale chci, aby ses z toho také těšil. Co ti udělali bylo mimo tvou kontrolu a nemohlo by tě udělat špinavým. Jsi krásný, Harry, potřebuji tě brát do mé náruče a líbat tě, dokud nejsi udýchaný a nic a nikdo ti neudělá, že budeš s to tohle zničit. Nikdy tě nebude nenávidět, maličký, prosím věř mi.“

„Tak proč se už se mnou nechceš milovat,“ Harry vzlykal a svíral jeho hábit. „Proč ne? Udělal jsem něco špatně? Omlouvám se…“

„Ššš, protože jsem si konečně uvědomil jak moc ti tím ubližuji,“ Tom začal jemně houpat křehkého kouzelníka. „Bylo by ode mě špatné, abych požadoval takovou věc od neplnoletého chlapce, dokonce i kdyby nebyl znásilněný, Harry. Myslel jsem, že bych tě tímhle mohl kontrolovat… Už tohle nechci. Nechci tě děsit a nechci, aby to viselo nad tvou hlavou celý týden. Nebudou z toho žádné následky, jak jsem jednou řekl, ta smlouva je jen kus papíru. Prosím, Harry, neber to jako odmítnutí a prosím, nesnaž se mě přesvědčit, protože jinak jsem si jistý, že bych nemohl odolat a pak bych se cítil špatně. Nechci ti opět někdy ublížit nebo děsit.“

„Budeš mě ještě líbat?“ Harry rudě zčervenal a Tom se pochechtával a zapojil ho do vášnivého polibku. „A budeš se mě ještě dotýkat?“

„Samozřejmě, kočičko,“ zašeptal Tom svůdně a okusoval Harryho ucho, než ho za ním políbil, zatímco svou rukou putoval pod Harryho košili. „Udělám všechno, co budeš skutečně chtít, abych udělal.“

Harry vděčně vrněl, rozkročil se v Harryho klíně a stočil hlavu na stranu, aby dal Tomovi lepší přístup k jeho krku, který byl okamžitě pokrytý motýlími polibky. Objevila se i chvilka prudkého líbání a Harryho ruka zázračně našla svou cestu k Tomovým kalhotám, kde nesměle ovinul ztopořený penis. Tom rozkoší sténal a krátce opustil Harryho krk, než trhnul Harryho volnou košilí a začal ji rozepínat.

„Říkej přestaň, Harry,“ přikázal, dívající se přímo do smaragdových očí. „Neskrývej své pocity.“

Harry se lehce usmál, položil Tomovy ruce na své spánky a přitiskl na ně své vlastní ruce: „Chceš cítit, co mi děláš, Tome?“ mírně vrněl, přičemž uvolnil trochu ze svých emocí pro sněděho kouzelníka: vděčnost, úlevu, štěstí, očekávání, důvěru, útěchu, potěšení a jen maličko nervozity; „Prosím, Tome, řeknu, když to zajde moc daleko.“

Tom přikývl a dovolil drobnému kouzelníkovi, aby hladil jeho velmi vzrušený úd, zatímco svlékl Harryho hábit a košili z malých ramen tak, že je dali dohromady k jeho nohám a pak začal mapovat Harryho hruď jemnými polibky. Zelenooký chlapec šťastně mňoukal, když Tom našel obzvlášť citlivé místo, čímž se snažil dostat víc kontaktu a netrpělivě stáhl Tomovi kalhoty, hladící více odhodlaně povzbuzené tělo. Červenooký muž netoužil po ničem víc, než také cítit Harryho hladkou kůži proti své, už je nic neoddělovalo, ale když jeho ruka opatrně klouzala nahoru po Harryho stehnech a přes jeho klín, malý chlapec sebou trhnul a vyděšené zelené oči se setkaly s jeho.

„Prosím, ne,“ zašeptal Harry, přičemž ještě jednou vzal jeho ruce a tentokrát Toma zasáhla celá vlna nervozity a zděšení.

Tom se vděčně usmál na drobného kozelníka a hladil konejšivě jeho břicho, než ho opět políbil: „Je to v pořádku, broučku?“

Harry lehce zčervenal, ale přesto přikývl a začal znova přivádět Toma k jeho vyvrcholení svýma malýma rukama, zatímco Tom hladil, laskal a líbal každou dosažitelnou část jeho těla, čímž mu způsobil, že uznale mňoukal a předl.

„Dokázalo ti to, že se tě chci stále dotýkat?“ zeptal se Tom jemně poté, co oba opět nabrali své dechy a přitáhl si Harryho ke své hrudi.

Harry souhlasně zakroutil hlavou a přitulil se blíž k Tomovi, který vytáhl jednu z dek, aby přikryl drobného chlapce: „Děkuji ti.“

„Jestli jsem udělal něco, co se ti nelíbilo nebo tě děsilo, řekni mi to.“

Harry mírně přikývl, než se přitiskl k Tomovu krku a zavřel své oči: „Jen mi dej čas.“

„Tolik času, kolik budeš chtít.“




50. Příčina a následek


A svá slova dodrželi. Tom dával Harrymu čas, neudělal nic, aby Harryho rozrušil a dělal vše, aby dokázal svou lásku, ačkoli nikdy vlastně neříkal tato slova. Přinášel Harrymu květiny, čokolády, pohlednice a vše, co si jeho touhou ovlivněné srdce přálo. Brával ho ven na večeři, vařil pro oba dva, vyzval ho k tanci, nutil ho používat jeho magii a svou žárlivost držel na uzdě, pouze se usmíval, když Harry šel trávit čas s jedním z jeho přátel. Domlouval Harrymu setkání s jeho kmotrem a Remusem, alespoň jednou za týden, většinou obětoval jejich společné víkendy, aby Harry mohl strávit čas se svou rodinou, čímž si vysloužil více, než jeden pokus od Harryho, že mu to vynahradí a Tom měl těžkou chvilku, aby Harry pochopil, že odmítá jeho sbližovací pokusy proto, že věděl, že to Harry ve skutečnosti nechce.

Lucius mluvil s Percyem a dospěli k dohodě poté, co se Percy zeptal na Harryho názor. Za pomoci Temného řádu a revidování předvolební kampaně (ve které byla nyní zahrnuta rovnoprávnost nehumáních bytostí a kouzelných stvoření, stejně jako lepší vzdělání zvláště pro mudlům narozené studenty) byl 30. října Persy jmenován Ministrem kouzel.

Paní Weasleyová byla tak pyšná, že se krátce zapomněla zlobit na svého syna, protože spolupracoval se stranou Temna, ale rychle znovu získala svou vyrovnanost a Percy dostal extra sekretářku, aby se zabývala jejími kiksy.

Charlie psal Dracovi skoro každý den a Draco odpovídal stejně pilně, dokud zrzek konečně nepozval Zmijozela na rande. Se spoustou přesvědčování od Harryho, Blaise a Pansy a Ronovým neúspěšným pokusům, aby přemluvil nějaký cit k jeho bratrovi, Draco souhlasil jít a když se vrátil do školy, stále se docela hloupě usmíval, jak podotknul Blaise.

Nebelvír vyhrál první Famfrpálový zápas v sezóně proti Zmijozelu v poměru 200:70 a Harry s Ronem každý vyhrál 1 galeon od Blaise a Draca a menší Nebelvír praštil Draca po hlavě, protože řekl Vincemu a Gregovi, aby na něj nestříleli.

Rudolfus si také dodal odvahy a pozval Severuse ven, který po dlouhém šokovaném tichu souhlasil s opatrným úsměvem. Šli na dvojité rande s Rabastanem a Sunnym, který se připojil v průběhu jediného týdne, a Rudolfus tvrdil, že to byla jeho povinnost, aby udržel svého brášku v bezpečí.

Sunny poté z Rabastana vytáhl slib, že na něho nezapomene a vrátil se ke svému klanu a začal vyjednávaní s ostatními klany s výsledkem, že nyní třičtvrtiny podporovaly Harryho.

Brumbál byl v tichosti přepraven ke svatému Mungovi a ačkoli Tom musel dlouho snášet obviňující ticho následováno křičícím vztekem pro opětovné použití Nagini, aby dostál své pomsty, opravdu to nedeprimovalo jeho náladu, že Brumbál zůstal v nemocnici na více než měsíc, a že nikdo nevypadal být schopen či ochoten ho za to učinit zodpovědným. Harry se také nakonec uklidnil a i když to zjevně neschvaloval, Tom si v každém případě všimnul, že Harry byl více uvolněný během nepřítomnosti ředitele.

Od té doby, co se starý kouzelník vrátil, mlčel, spíše byl ohromen, že jeho dokonalý plán tak špatně ztroskotal, ale už opět intrikoval. Harry cítil zase jeho oči a jídával u Zmijozelského stolu, aby se vyhnul ředitelovi.

Většina Nebelvírů nečekaně nesympatizovala s takzvanou stranou Světla a odsuzovala každého, kdo doopravdy nesouhlasil, čímž způsobili, že madame Pomfreyová nacházela svou ošetřovnu plnou Nebelvírů, kteří se odvážili mít námitky proti Hermioninu a Ginnynimu pravidlu. Po troše pendlování, Severus nabídl pro ty, kteří se oddělili, aby zůstali ve sklepení, protože to byla jediná část hradu, která mohla být ještě magicky rozšířena. Takže teď Ron, Seamus, Dean, Levandule a dvě sedmačky našli trvalé ubytování ve sklepení a ačkoli Ron a Draco se opakovaně střetávali, snažili se kvůli Harrymu držet mír.

A Harry to zvládal, staral se o sebe, svou magii používal častěji a nebojkotoval Toma, který se snažil, aby se vyznal ze svých pocitů (pomysleli byste si, že je empat, že by to bylo snadnější, ale rozhodně to nebylo).

Byl den Percyho zvolení a den před Halloweenem. Každý byl takový rozjařený, někteří znali Percye ze školy a ačkoli si nikdo nevzpomínal, že by měl k němu moc velké sympatie, byli poměrně uspokojení, že byli s to tvrdit, že znají ministra osobně. Studenti tomu dávali atmosféru důležitosti a někteří si představovali ve skvostných barvách, kde budou za pár let. Ještě navíc se každý těšil na svátek a od třetích ročníků výš (třeťáci s ještě větším nadšením) se těšili na návštěvu Prasinek.

Harry, Blaise, Draco, Ron, Pansy, Levandule, Theo, Vince a Greg seděli v pohodlných křeslech ve Zmijozelské společenské místnosti, kde dokončovali své domácí úkoly nebo v případě Pansy a Rona, hráli šachy. Každý si zvykl na Harryho a jeho kamarády z ročníku, kteří trávili svůj čas ve Zmijozelu a většina mu odpustila vítězství ve Famfrpálu.

Harryho ruce se třásly po jeho dřívější lekci v souboji s Tomem, ve kterém použil většinu své magie a byla mu trochu zima, ale jinak byl zrovna v pohodě. Začal se rýsovat, i když nebyl tak zvláště hubený, nikdo by si toho nemohl všimnout. Vskutku, nikdo, ale jeho nejbližší přátelé a ti kdo věděli o těhotenství si všimli malého vyboulení, které se formovalo pod jeho hábitem. Tom vždycky položil ruku na jeho břicho a jemně hladil neobyčně citlivou kůži. Také si Harry vyvinul ohromnou chuť pro cokoli s jahodami a samozřejmě na palačinky a vůbec to nepřastalo bavit Toma, který jedl palačinky alespoň jednou za den. Byl trochu podrážděný kolísavou náladou a vždycky se cítil špatně, když najednou začal bezdůvodně křičet na Toma nebo ho znepokojoval sezením v koutě, kde kvůli čemusi plakal, ale Tom byl vždycky tam a když se rozzlobil, nechal ho křičet a pateticky kázat a když se potřeboval vyplakat, vzal ho do své náruče a kolébal ho, slíbující mu, že tu bude. A Harry se pomalu, ale jistěji stával hlouběji a hlouběji do něj zamilovanější, ale to si právě ještě neuvědomil.

„Harry, co se děje, kámo?“ zeptal se Ron ustaraně, když Harry náhle přestal psát a místo toho nepřítomně zíral.

„He?“ Harry se tvářil opravdu zmateně (a rozkošně). „Myslím, že si musím s vámi promluvit.“

„Dobře,“ Draco zavíčkoval svůj inkoust a položil brk na něj, než vstal, Blaise udělal to samé a Ron už měl položenou paži kolem Harryho ramen.

„Hej, to není fér, proč nás vždycky vylučují?“ kňourala Pansy. „A jestli se teď vzdáš, vyhrála jsem, Weasley.“

„Protože jsi největší žvanilka, co Bradavice nabízí,“ řekl Blaise s malou úklonou. „Nemohli bychom ti něco říct, co by sis nechala pro sebe.“

„A dal jsem ti už šachmat,“ řekl Ron přes své rameno.

Čtyři chlapci zmizeli v Dracově a Blaisově pokoji a zavřeli za sebou dveře, přičemž aktivovali kouzla pro soukromí.

„Tak o co jde?“ zeptal se Draco, když Harry nervózně chodil před jejich postelemi.

„Jak poznám, že někoho miluji?“

„Nejsem ta správná osoba, které by ses měl ptát na něco takového,“ připustil Blaise. „Moje nynější motto je: více sexu, více zábavy. Nemyslím, že by ti to pomohlo…“

Harry zčervenal nad Blaisovou neomaleností, než se pak obrátil k Dracovi, který se tvářil zamyšleně: „Víš je tu takový sterotyp s motýlkami ve svém břichu, nemůžeš jíst, nemůžeš spát a vždycky chceš být s tou osobou. Ale myslím, že to je to, co cítíš, když se zakoukáš, ne když někoho opravdu miluješ. Myslím, že to je u každého různé, ale povím ti, co cítím já. Vždycky chci být s ním, a když není se mnou, dělám si neustále o něj starosti. Když mi říká o někom jiném, žárlím, dokonce i když je to jen jeden z jeho bratrů. Myslím si, že to je ta nejkrásnější osoba na světě a sama myšlenka na to, mi může srazit mé kalhoty. Nevím jak to lépe popsat… Je to skvělý pocit. Pomohlo ti to?“

Harry se místo odpovědi obrátil k Ronovi, který vybízejícně poplácal postel vedle sebe: „Sirius a Remus, milují jeden druhého, že ano?“ Harry ihned přikývl a zrzek pokračoval. „Jak to víš? Potřebuješ svou empatii, aby jsi to řekl? Nebo je to jen  způsobem jakým se na sebe dívají a způsobem jak se dotýkají?“

„Prostě to vím, ale jen nevím, jestli miluji Toma,“ šeptal Harry. „Opravdu ho chci milovat a zároveň se tak bojím. Cítím několik věcí, co jsi popsal, ale ne asi všechno. Nechci mu lhát.“

„Pokud chceš mou radu,“ nabídl Blaise. „Myslím, že ho miluješ, Harry. Sledoval jsem tě, pokaždé, když je blízko tobě, tvé oči se rozsvítí a vždycky, když tě líbá, vypadáš jako bys plul na obláčku štěstí. Zastáváš se ho, kdykoli Draco nebo já nebo někdo jiný řekne něco negativního a ty ho bráníš. Viděl jsem jak první věc, co ráno uděláš je, že vyhlížíš Toma a jak chodíš rychleji, když máme v další hodině Obranu. Existuje spousta takových věcí. Je to jak to řekl Weasley: nepotřebuješ empatii, aby jsi řekl, že se milujete navzájem.“

„Myslíte si, že to je špatné?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ne, Harry, zasloužíš si to,“ Draco ho jemně objal. „A možná si to také zaslouží on, pokud tě dokáže učinit šťastným.“

„Měl bys mu to říct,“ navrhl Blaise. „Proč mu to neřekneš právě teď, hm?“

„Ne,“ Harry prudce zakroutil hlavou. „Můžu spát dnes večer tady?“

„Jistě, ale…“

„Je něco, co potřebuji nejprve udělat,“ vysvětlil Harry a Ron se zdál být jediným, který očekával něco takového a chápavě přikývl. „Řeknu mu, že zůstanu tady.“

Tom nebyl moc nadšený, nikdy nebyl, ale neprotestoval a došel pro Harryho věci na noc.

„Tome, je tu ještě něco,“ řekl Harry váhavě a nervózně se ošíval.

„Dobře, řekni mi to,“ požadoval Tom. „Můžu pro tebe něco udělat?“

Harry pomalu přikývl: „Nechci tě zítra vidět, vůbec. Nechci s tebou mluvit nebo tě líbat. Nechci dopisy nebo květiny nebo čokoládu. Nechci, aby mě někdo od tebe pozdravoval. Pro tento jeden den chci, aby jsi neexistoval, prosím?“

„Proč, Harry, udělal jsem něco špatně?“

„Jen, prosím, Tome,“ prosil Harry a Tom bolestně přikývl. „Děkuji ti.“

***

„Severusi, co jsem udělal špatně?“ bylo další ráno téměř hodinu před snídaní a Tom probudil Mistra Lektvarů, aby si s ním promluvil poté, co se neúspěšně snažil najít své vlastní řešení.

„Chcete mi něco říct, kromě toho, že jste mě probudil v takovou nekřesťanskou hodinu?“ Severus nebyl kvůli tomu pochopitelně velmi potěšený. „Řekněte mi, co je za den?“

„Čvrtek.“

„Ne.“

„31. října.“

„A?“

„Halloween, teď by jsi mohl zrovna říct, co jsi zjistil?“ požádal Tom mrzutě.

„Halloween, den první pádu Temného pána,“ povzdechl si Severus. „Nyní se dejte dvě a dvě dohromady a dostanete důvod, proč vás nechce vidět.“

„Zabil jsem jeho rodiče,“ Severus si skousnul svůj jazyk, aby si nechal sarkastickou poznámku pro sebe. „Sakra, musel si myslet, že jsem necitlivý pitomec“ – „A má pravdu.“ – „Nevíš, jestli dnes něco má?“

„Vůbec jsem se neobtěžoval to zjistit,“ informoval ho Severus.

„Zůstanu tady,“ prohlásil Tom, sedající si do Severusova křesla. „Pokud mě nechce vidět, tak to bude nejlepší.“

Severus jen protočil oči a pak šel do Velké síně se nasnídat. Ačkoli odmítl říct, že má později rande s Rudolfusem, který mu chtěl ukázat nové Muzeum Orientální magie v Londýně. Harry seděl u Havraspárského stolu vedle Lenky a Rona, který se pokoušel přimět dostat do Harryho trochu více jídla, i když nevypadali, že vedou nějakou formu konverzace a Harry vypadal, že je v pořádku, i když trochu stísněně a tak se otočil zpátky k jeho milenci a vychutnával si svou snídani, stejně tolik jak můžete s nepříjemným hlasem v jeho uchu, ptající se na jistěho nepřítemného Temného pána. Ano, Brumbál byl pořád tady, ačkoli Percy už připravil jeho předčasný (nebo ne tak předčasný) odchod do důchodu.

Harry vstal brzy nato, opustil Lenku s Ronem a použil jednu z jeho zkratek, aby vystoupal na Astronomickou věž. Za sebou zavřel dveře, nechtěl být vyrušen líbajícím se párem a přešel k jednomu zubu cimbuří, odkud si prohlížel jezero a Zapovězený les. Z této vyhlídky pozoroval jak všichni odcházejí do Prasinek, dokud se proud studentů neztenčil a nakonec se zcela nevytratil.

Hluboce si povzdechl a vytáhl se a vyjmul dvě černé, dlouhé svíce z kapsy jeho hábitu, upevnil je na zeď a zapálil je svou hůlkou poté, co postavil neviditelnou bariéru proti větru. Jen tam chvíli seděl a sledoval plamínky, které stravovaly svíce, na nic nemyslel, než si pomalu snažil vybavit něco o jeho rodičích. Jenže se nic neobjevilo. Nemohl si vzpomenout jak je slyšel se smát nebo jak je viděl se usmívat, pouze spousty zeleného světla a jejich křik. A tak si je představoval. Představil si svou krásnou matku s ohnivými vlasy, jak by se na něj usmívala a vzala ho do své náruče, říkající mu jak ho moc miluje. Představil si svého otce, který mu řekl jak je pyšný a pak by se spolu smáli. Byla to hezká představa a uchoval si ji v mysli po dlouhou dobu.

Když obě svíce vyhořely, opatrně si rozložil své nohy a opustil věž se zašeptaným „Miluji vás,“ představující si, že vítr zašeptal odpověď „My tě také milujeme, synu“ do jeho ucha. Harry si nebyl opravdu jistý, co by měl teď dělat. A i když ostatní Smrtjedi byli na hradě, nebyl si jistý, jestli by je chtěl vidět. Ne, potřeboval místo na přemýšlení. Duchem nepřítomně obtahoval malý šperk v jeho kapse. Ano, potřeboval o tom přemýšlet. Kolem něho pevně ovinul svou ruku.

Nevěnoval pozornost tomu, kam ho jeho nohy nesly, protože byl příliš ztracený v myšlenkách. Náhle byl mrštěn do místnosti s takovou silou, že přistál na podalze s tváří dolů. Řetízek mu vyklouzl z jeho sevření. Dveře se zavřely a okamžitě cítil jak nesmírný tlak ucpal jeho uši, stejně jako už nemohl dýchat. Žádný vzduch. Něco těžkého přistálo na jeho zádech dříve, než měl čas reagovat a mohl cítit horký dech na svém krku, tenké provazy se vinuly kolem jeho zápěstí, které se prořezávaly jeho kůží. Nenávist, hněv, žárlivost,… chtíč.

„Ó, páni, jak se zdá něco jsme tady chytili,“ tento vysoký hlas mohl poznat všude. „To je tak milé, že se k nám připojíš, Harry.“

„Co chceš?“ Harry se pokusil aspoň otočit, ale někdo stále seděl na jeho zádech. „Co chceš Hermiono?“

„Jen to, co patří mě a co jsi mi vzal,“ obešla ho tak, že mohl vidět její boty. „Měl by si mě poslouchat, Harry.“

„Udělal bych to tak, pokud se nemiluješ tolik, aby jsi slyšela sebe mluvit,“ prskal Harry a otočil se tak, že nyní ležel na zádech a spoutaných rukách, což bylo vysoce nepohodlné, ale umožnilo mu to vidět, kdo byli jeho útočníci – Hermiona a Ginny. „Možná byste si měli zamyslet nad následky, než uděláte něco víc, neochráním vás před Voldomortovou zlobou…“

Zrzka vypadala trošku nejistě a trochu se přesunula.

„Neposlouchej ho Ginny,“ ušklíbala se Hermiona. „Víš, co nám udělal, zradil nás, jen se chvástá. Dej mu to do pusy, aby jsme nemuseli poslouchat jeho jedovatý jazyk,“ vtiskla špinavý kapesník do její ruky a pak kopla do Harryho hlavy. „Tvůj drahý manžel ti tentokrát nepomůže, Pottere.“

„Máme několik věci, které jsme si na tebe připravili, Harry,“ štěbetala Ginny a svlékla si svůj hábit, nenechávající žádné pochyby jaké byli její úmysly.

Starší čarodějka se zákeřně culila a kopala Harryho do břicha tak, že na chvilku viděl hvězdičky a stočil se do klubíčka, s námahou viděl Ginnynin obličej rozsvícený chtivostí, když Hermiona cosi vytáhla z kapsy svého hábitu. „No, na co čekáš? Jsem si jistá, že Harry je nedočkavý, aby věděl, co jsme si na něj uchystali.

Tón jejího hlasu zapříčinil, že si uvědomil, že toto ani trochu není banální pomsta, ne způsobem, aby ho trochu vyděsili nebo, aby ho dokonce dost vyděsili, ne, chtěli ho zlomit. Bojoval se svými pouty, ale jeho ruce byly zajištěny na místě a Ginny se chopila jeho nohou. Snažil se jí odstrčit svou magií, ale všechno, co mu to přineslo byla tupá pulsující bolest v jeho hlavě a Hermionin zlý smích. Pokusil se Ginny odkopnout, ale bylo to jako kdyby mu všechny lekce s Rudolfusem a Rabastanem unikli, protože plynoucí pocity z Ginny ho ochromily. Ne, ne znova, ne v Bradavicích. zavřel oči, když cítil jak se jeho kalhoty stáhly, chladný vzduch a mozolnaté prsty, které posílaly husí kůži po jeho pokožce.

„Neřeknu ti, že bych tě mohla mít jedním způsobem nebo druhým?“ Ginny se vážně chechtala jak otevřela jeho košili a škrábala plochý hrudník. „Mohli jsme být dokonalý, ale ty jsi to prostě musel zničit zase pro svou slávu, Harry. Byli jsme sobě určeni, každý to ví, mohla jsem tě zachránit, ale ty ses na nás vykašlal.“

Hermionu nudilo se jen dívat a došla si pro bič z bedýnky, která byla v rohu a teď šlehla jeho lýtka, pouze části jeho těla mohla zasáhnout, anyž by zranila Ginny, která se nejevila, že by ji to vůbec vadilo a vylovila velké výrazně zelené dildo z bedýnky, které stálo vedle ní: „Slyšela, že to máš rád zcela ve své prdeli,“ šeptala do jeho ucha. „A kdo jsem já, abych ti to odepřela. Oba si sami užijeme,“  rozesmála se. „No, já pro jistotu.“

************

To bylo veškeré varování, které Harry dostal a v příštím okamžiku cítil pronikavou bolest jak Ginny do něj cpala tu věc, jeho oči se mžikem otevřely a klenul své tělo v němém křiku, zatímco se pokoušel uniknout zrzčiným prstům a Hermioniným nohám, protože se Hermiona rozhodla, že kopání do něho je mnohem zábavnější. Jeho oči vlhly, ale nemohl plakat, nemohl jim dát uspokojení. Ginnyniny překvapivě silné ruce se ovinuly kolem jeho penisu, který se snažila přimět k životu, ale jedinou věc, co cítil byla pronikavá bolest a tak to konečně vzdala, ale držela jeho úd nahoře se svými propocenými prsty a posadila se na něj, slastně si povdechla než na něm začala jezdit, přičemž pohybovala dildem v její druhé ruce. Její dýhání se po delší dobu stávalo nepravidelnějším, Harry už ležel v kaluži své vlastní krve, sotva si to už uvědomoval jakoby se jeho smysly vypnuly pod neustálou bolestí a vzpomínkami na strýcův hlas a jeho činy. Mohl slyšet chrochtání blízko jeho ucha, zraňující sevření na jeho bocích, tvrdý penis jak do něj buší, sperma pokrývající jeho potrhaný vnitřek a těžké tělo zhroucené na něm. Nevytáhl se.

„To byl jen začátek, Harry,“ šeptala Hermiona, čímž ho mrštila zpátky do reality. „Proč by měla být Ginny jediná, která se baví? Uznáváš to?

Před jeho obličejem držela lektvar se zemitě zelenou tekutinou a jakmile Harryho nos zachytil hrozný zápach, jeho oči se se zděšením rozšířily a Hermiona se smála, příčemž jedním lokem vyprázdnila lahvičku. Kašlala a klopýtla krokem dozadu. Její vlasy se zkracovaly, tmavly, dokud nebyly stejné barvy jako Harryho vlasy, pouze tyto ležely perfektně a mírně zvlněné kolem jejího obličeje. Její tělo se prodlužovalo, ramena rozšiřovala, zatímco její boky se zužovaly. Její uhrovitá pleť se změnila do světle zlatého opálení. Její hnědé oči byly náhle bouřkově šedé a její mírně nahoru otočený nos byl nyní rovný a aristokratický. Harry panicky zíral na svého kmotra.

„Vidím, že se ti líbí mé překvapení, Harry,“ culila se Hermiona, zatímco si svlékla nyní příliš malý hábit. „Mysleli jsme si, že by bylo pěkné, kdyby ti tvůj milovaný kmotr řekl, co jsi zač,“ dala Ginny znamení, která se z něho odvalila se stejným zlomyslným úsměškem zdobící její rty, když do něj ještě jednou zastrčila dildo, než ho jedním rychlým pohybem vytáhla, krev zamazala jeho stehna. „Jsi coura, Harry, coura a děvka,“ Harry odvrátil hlavu a zavřel oči, snažil se zablokovat tato bolestivá slova, ale Hermiona to tak vůbec nechtěla a udeřila ho pěstí přímo do obličeje, čímž se obrátil zpátky v jeho stále otupělém stavu. „Kdepak, Harry, dívej se na mě, to bude naposled, co se můžeš podívat svému psisku do očí, aniž by ses zhroutil. Jsi děvka, Harry. To jsme už měli? Ach dobře… Jsi odporná špína, vyvrhel a vzduch. Všichni tě nenávidí, nezasloužíš si být milovaný. Jsi zrádce,“ Ginny se připojila s urážkami a opět ho začala bít, zaímco si Hermiona sedla na jeho hruď, její erekce se vznášela nad ústy menšího chlapce. Výsměšně pohladila Harryho líci a Hermiona se smále svým štěkavým smíchem, když se Harry pokusil vyhnout.

„Ne, ne, ne, Harry, vidím, že ještě nejsi vycvičený. Dám ti lekci, praktickou lekci. Ginny zbav ho roubíku,“ zrzka se culila, když vytáhla kapesník a slyšela potlačený vzlykavý zvuk, který unikl z Harryho. „A teď, Harry, vykuř mě, svého milovaného kmotra, Siriuse. Dokaž nám, že za něco stojíš. Nechceš zklamat svého kmotra, že ne?“

Někde v pozadí jeho mysli v racionální části mozku bylo v koutku ukryto něco, co mu říkalo, že to není Sirius, že by mu Sirius nikdy tohle neudělal, ale když na něj Hermiona káravě zírala, mohl jen slabě zakroutit hlavou, plakal. Ginny se smála, jak to Hermiona dělala a zatímco Sirius seděl na jeho hrudi a tlačil svou erekci do Harryho úst tak Ginny do jeho ucha šeptala slova a plácla ho vždy, když se odvážil zavřít své oči, nutícího ho, aby se díval přímo do Siriusových rozšířených očí.

„Tak je to správné, hodná malá coura,“ šeptala Ginny do jeho ucha, které lízala jako pes. „Teď ho vykuř.“

Hermiona nečekala až začne kouřit a vtlačila se do jeho úst s takovou silou, že se jeho hlava uhodila o tvrdou kamenou podlahu. Dusil se, když Hermiona vystříkla své semeno do jeho úst, téměř ho udusila s přidanou váhou na jeho hrudi a penisem v jeho ústech.

„Není to zábava, Harry?“ zeptala se Hermiona, když se sesunovala po jeho svázaném těle, dokud neseděla mezi Harryho nohama: „Ale my máme pro tebe ještě dárek, děvko,“ zbavila se zbytku svého oblečení, čímž odhalila Siriusovo pružné tělo a jeho hladkou hruď. „Můj penis ve tvé prdeli. Zrovna jsem se snažila pochopit Rona, Harry, proč si myslel, že by ses lépe hodil pro jeho potřeby než já. Opravdu nemůžu pochopit, co v tobě viděl. Jsi ošklivá věc. Slyšíš, nejsi ani člověk, jen hračka. A každý si může s tebou hrát, používat tě a šukat tě, nebudeš nic víc, než zklamání. Tvoji rodiče by byli tak zklamaní, Harry,“ vtlačila se do něj a něco ostrého trhalo jeho vnitřek, zašlo to daleko, než bylo normální a posílalo bolest celým jeho tělem, jeho zády, jeho břichem. Merline, dítě! Harry zakřičel. Jestli to byla nadávka nebo prosba, nemohl říct.

„Ale to není všechno,“ šeptala Ginny, nějakým způsobem se jí podařilo vklouznout pod něho, takže nyní byl mezi oběmi. „Miluješ Siriuse, že ano? Odpověz děvko. Řekni to. Řekni, že ho miluješ.“

Harry slabě zakroutil hlavou, snažil se vytlačit jejich hlasy: „Miluješ mě, Harry, správně?“  fuňela Hermiona. „Potřebuji to slyšet.“

Sirius, Merline, nemohl nechat Siriuse, aby si myslel, že ho nemiluje. Sirius by zemřel. Nemohl to dovolit, byla by to jeho vina. Sirius ho potřeboval. A díval se do Siriusových nenávistných očí, zlomil se.

„Miluji tě,“ vzlykal.

„Řekni jméno, Harry,“ šeptala Ginny. „Řekni, že potřebuješ Siriuse.“

„Siriusi, potřebuji tě,“ Harry křičel bolestí jak se něco jiného vtlačovalo do jeho již týraného otvoru, něco známého, něco, co už v něm bylo. Ginny sténala do jeho ucha, když líbala jeho krvácející rty a zastrkovala do něho dildo, vedle Siriusova penisu, čímž mu to způsobovalo nesnesitelnou bolest. Jak si přál, aby mohl prostě zemřít.

„Co by na to řekl Lupin?“ šeptala Ginny posměšně. „A co bys řekl, kdyby se o tom dověděl? To, že si užíváš, hm, Harry? Neměl by zlomené srdce?“

„Jsi moje malá coura, že ano, Harry,“ šeptal Siriusův hlas, když se v něm oba penisy pohybovaly dovnitř a ven. „Řekni mi…“

„Ano,“ Harry vzlykal a Hermiona se v něm uvolnila a prudce se vytáhla, zatímco ho Ginny přetočila tak, že nyní ležela na jeho zádech a pokračovala v šeptání urážek do jeho ucha a bušením do něho.

*********

Hermiona poté, co znovu nabrala dech, se chopila odrážečské pálky a začala bít každou jeho část, kam mohla dosáhnout. Ginny také skončila a šla do rohu malé místnosti jen, aby se vrátila s druhou pálkou, místnost se naplňovala stálým zvukem lámajících se kostí.