56. Vánoce
„Už jsi viděl tu pozvánku, Harry?,“ zeptal se Tom, když Harry vstoupil do kuchyně, pořád ve svém pyžamu.
Přes něj měl přehozený tlustý vlnitý svetr.
„Ne, od koho je?“ zeptal se malý chlapec a přitom políbil nebo objal každého u stolu.
„Od Luciuse, Narcisi a Draca, pozvali nás, abychom s nimi oslavili Vánoce.“ Tom mu ukázal pěknou pozvánku s orazítkovanou erbem rodiny Malfoyů. „Rozhodli se, že letos uspořádají malý večírek.“
„Super, můžeme jít?“ zeptal se Harry horlivě. „Ano, jsou na chodbě.“
„Jistě, pokud to je to, co chceš.“ Tom se usmál a byl vděčně objat. „Napíšu Luciusovi, že přijdeme.“
„Obstaral jsi ty dárky?“ změnil Harry téma.
„Ano, jsou na chodbě.“
„Pořád nechápu, proč pro tebe koupil dárky,“ kňoural Sirius.
„To proto, Čmuchale, že jsi vždycky nadšený kvůli jakémukoli druhu dárku a pak vypouštíš ach-tak-citlivé narážky,“ culil se Harry a Sirius našpulil pusu, než zahájil lechtací útok na Harryho.
Od Simonovi terapie se Harry rychle zlepšoval a nyní už byl jen pár kroků od normálního stavu nebo tak normálního jak Harry mohl vůbec být. Především se změnil jeho vztah s Tomem. Tom se teď vždy ujišťoval, že Harry naprosto souhlasí s jeho rozhodnutím a jednáním. Občas se to dostalo do bodu, kdy toho bylo na Harryho prostě příliš mnoho a pak na něho křičel, trochu zuřil a pak se prudce vrhnul své paže kolem Tomova krku a usnul v jeho náručí. Nikdy nědělali víc, než si vyměnili polibky a tyto polibky většinou zůstávaly nevinné a něžné, ale každý si všiml, že Harry tráví více času s Tomem než s kýmkoli jiným v domě.
„Měli bychom jít ven,“ prohlásil Sirius náhle, když všichni dosnídali.
Harry a Remus dychtivě vyskočili a sbírali nádobí.
„Kvůli čemu vlastně?“ zeptal se Severus, což leželo v mysli každého Zmijozela a tři Nebelvíři se k němu otočili jako kdyby čekali na to, že mu vyrostou další končetiny: „Koulovačka!“ promluvili sborově.
„Nesnáším se opakovat, ale: kvůli čemu vlastně?“
„Je to sranda,“ Harry pokrčil rameny. „Neříkej mi, že si to předtím nikdy nedělal.“
„Já. Jsem. Nikdy. Nedělal. Takovou. Věc!“ řekl Mistr lektvarů přes skřípající zuby, ne zcela věřil, že Harryho výraz překvapením rozšířených očí byla pravda.
„Nebohý malý Snapey měl opravdu smutné dětství,“ přednesl Sirius vážným hlasem vhodný pro každou pohřební službu.
Mistr lektvarů na něho zavrčel: „Rozdíl mezi tebou a mnou, kromě faktu, že já mám skutečně mozek, je, že jsem dospěl.“
„Dobře, to stačí!“ Harry je oba plácnul po hlavě. „Byli jste měsíc v tomhle pitomém domě; je čas, abyste šli ven, všichni z vás. Jděte se obléknout.“
„Kromě tebe, spratku, jsou všichni už oblečení,“ prohlásil Severus.
„Venku je zima, Severusi, což znamená, že je chladno, což znamená, že by sis měl mít na sobě šály, rukavice a kabáty,“ Harry přísně ukázal na dveře. „Teď, jdi a oblékni se.“
„Myslím, že zůstanu uvnitř a budu pracovat na mých lektvarech.“
„No, to si myslíš špatně,“ promluvil Rudolfus, popadl ho za ruku a táhnul ho z pokoje. „Souhlasím s Harrym, rozhodně potřebujeme jít ven.“
Krajina okolo domku byla pokryta načechraným bílým sněhem, tak bílým, že téměř oslepoval oči, kdykoli se slunce odrazilo ve správném úhlu. Začalo sněžit asi před dvěma dny a od té doby skoro nepřestalo, což zapříčinilo, že stromy a střechy na znamení prostestu praskaly. Malý rybník zamrzl, ale potůček, který do něj vtékal, způsobil, že led byl nestabilní a slabý.
Dokonce Severus se mírně uvolnil v bílé záři kolem nich a Sirius dováděl jako malý kluk, změněný ve své zvěromágské podobě a řítil se sněhem tak, že ho všude kolem nich rozhazoval. Běhal tam a zpátky a napříč stopami z jeho velkých tlap. Jednou se dokonce sklouznul po malé části ledu a radostně při tom kvílel. Harry se k němu brzy nato připojil, obě zvířata s černou srstí se převalovala ve sněhu a vzájemně se honila, než se oba přeměnili a prohlásili, že je čas na jejich koulovačku.
„Nemám v úmyslu…“ začal Severus, ale Sirius měl už sformovanou sněhovou kouli a zasáhl ho s ní přímo do jeho obličeje.
„Zmijozelové proti Nebelvírům,“ oznámil šťastně předtím, než on, Harry a Remus se sehnuli dozadu, kde měli připravený arzenál z bílých střel a projednali svou strategii.
„No, nebudu tady stát a nechal je, aby po mně házeli sněhové koule,“ prohlásil Tom, když šel k jiné závěji. „Nemají tušení, s kým se to zaplétají!“
Smrtijedi úplně souhlasili. Ačkoli Severusova první volba stále byla, že se prostě vrátí dovnitř a nechá tuto nevyspělou chásku, aby umrzli nebo aby jim alespoň umrzly některé docela užitečné tělesné části, ale neochotně se rohodl zůstat. A tak začala bitva.
Na konci Temní kouzelníci museli přiznat porážku, ačkoli tvrdili, že to bylo pouze proto, že nechali Nebelvíry vyhrát, což, být upřímný, nebylo zcela tak lživé, protože si opravdu netroufli zasáhnout Harryho nebo se dokonce do něj pustit tak, aby spadnul na zem. V každém případě, Nebelvíři vyhráli a jako odměnu dostali, že se můžou první osprchovat. Harrymu začali, roztávat ledové hrudky, které se zachytily v jeho vlasech a rozmrzat jeho nos prsty, protože jeho rukavici nebyli podle všeho voděodolné. Po něm sdíleli sprchu Sirius s Remusem a dělali věci, o kterých Harry nechtěl ani přemýšlet, než bylo dovoleno Zmijozelům se osprchovat, kteří si sami dosud pomohli se sušícími a zahřívacími kouzly. Dobby pro všechny udělal nějaký horký punč.
„Jsi krásný,“ zašeptal Tom do Harryho ucha, když se malý chlapec opřel o jeho rameno s hrnkem kouřícího horkého punču ve svých rukách. Sledoval film se Siriusem, který pokládal svou ruku přes Harryho oči vždycky, když se dělo něco hrůzného nebo krvavého: „Smím tě políbit?“
/Jdeš mi na nervy, Tome/, zasyčel náhle Harry zuřivě, vyskočil a dupl nohou. /Nemusíš se zatraceně pokaždé ptát! Nemusíš všechno dělat jen proto, že to chci dělat já./
/Nechci ti ublížit…/
/A já chci zpátky starého Toma, Tome, nepotřebuji robota a nepotřebuji loutku, já potřebuji tebe. Skutečného Toma. Toho, který dělá hloupé věci a je spontánní a dělá věci, protože dokáže myslet na sebe! Nechci, abys dělal nějaké věci jen proto, že jsem ti něco řekl/, přiznal Harry. /Já se můžu sotva postarat sám o sebe, nemůžu také odpovídat za tvé jednání, Tome. Toto nejsi ty a bolí to si myslet, že jsi se vzdal jen kvůli mně…/
Měkké rty na jeho ho umlčely a dlouhé ruce přidržely jeho obličej a přitahoval blíž a blíž a tak blízko, až se jejich těla o sebe otírala. Mohl přes hábit cítit Tomovo vzrušení a toho na chvilku vystrašilo, dokud ho hebké rty nezbavily smyslů, čímž bylo zcela nedůležité, že tento polibek byl daleko od nevinného, a hladký jazyk napadl jeho ústa, který dobýval zpět to, co už jednou patřilo Tomovi, co vždycky patřilo Tomovi a jen Tomovi. Jemné zuby okusovaly jeho spodní ret a dostaly z něho zasténání, které bylo téměř zcela pohlceno těmi chutnými ústy. Jedna ruka lezla k jeho zádům a tím vysílala příjemné lechtání dolů po jeho páteři. Vše na čem záleželo bylo, že jeho Tom je zpátky.
„Dobrý?“ zeptal se Tom pobaveně, jeho ústa byla stále jen milimetry od těch Harryho.
„Lepší,“ opravil Harry a culil se. „A teď bychom měli upéct cukroví!“ hopsal do kuchyně a nechal tak zaraženého Toma.
„Co se právě stalo?“ zeptal se více pro sebe než pro někoho jiného. „Je ‘pečení cukroví‘ nějaký zvláštní Nebelvírský kód pro něco?“
„Ano!“ vykřikl Sirius vesele, než následoval Harryho do kuchyně.
„Pro co?“ Tom se obrátil na Remuse, který také vstával a vypnul TV.
„Pro pečení cukroví.“ Remus se vesele usmál a odvedl je do kuchyně, kde se už oba Zvěromáci radili s Dobbym, který horlivě přikyvoval. „Potřebujeme vajíčka,“ řekl Harry, a Dobby pokynul k jedné z polic, načež balení vajíček připlulo ke kuchyňské lince.
„A čokoládovou polevu,“ švitořil Sirius a prohledával skříň, dokud nenašel přihrádku ne jen s čokoládovou a vanilkovou polevou, ale také s různými druhy cukrových ozdob. Dobby ukázal na všechno ostatní předtím, než zmizel: „Dobby si přeje, aby Pan Harry měl spoustu zábavy. Jestli bude něco potřebovat, ať prostě zavolá Dobbyho, Pane Harry.“
„Ehm, Harry, co to děláš?“ zeptal se Tom nejistě, když Harry prohlížel skříň kvůli míse.
„Peču cukroví.“
„Ano, ale proč?“
„Nejsou to žádné Vánoce bez cukroví,“ prohlásil Harry klidně. „Bude to legrace! Uvidíš.“
„No, já teď půjdu,“ Severus se otočil. „Už jsem měl dost všech těch údajně zábavných aktivit.“
„Ale, strýčku Severusi,“ Harry špulil pusu. „Je to jen jako vaření lektvaru…“
„Pokud si myslíš, že toto je jako vaření lektvaru, tak mi odpověz na otázku, proč tvé lektvary vždy vybouchnou?“
„Nevybouchnou!“ pokáral Harry, popadl ho za ruku a vedl ho zpět ke kuchyňské lince. „Prosím, Seve? Prosím?“
„Nikdy mi neříkej Seve,“ poznamenal Mistr lektvarů, příliš překvapený, aby prostestoval, když Harry do jeho rukou vtiskl mouku.
„To je proto, že mám náhodou rád tvé jméno a protože si myslím, že se k tobě dokonale hodí.“ Harry mu podal tři vajíčka. „Ale je to opravdu příliš dlouho na slušné naříkání. Takže, prosím, strýčku Seve?“
„Necháš mě v klidu pracovat?“
„Ano, pane!“ zasalutoval Harry a nařídil Rudolfusovi a Rabastanovi, aby našli nějaké formičky na cukroví.
„A co bych měl dělat já?“ zeptal se Tom znuděným hlasem, který sledoval ostatní.
„Myslel jsem, že jsme o tom zrovna diskutovali,“ Harry zvedl obočí. „Ale pokud chceš, mohl bys mi pomoci rozprostřít mouku po kuchyňské lince…“
„Nevěděl jsem, že mi není dovoleno se už na nic ptát,“ zašeptal svůdně Tom do Harryho ucha, čímž smysl těchto slov zapříčinil, že se mezitím neodvratně ztratil. „Chtěl jsem také vědět…“ začal okusovat Harryho ušní lalůček, „proč roztíráme mouku po kuchyňské lince?“
„He?“ Harry na něho zíral s omámeným výrazem.
„Tst, tst, tst, Harry, kde poletují tvé myšlenky?“ škádlil a ustoupil od něho. „Ptal jsem se, proč máme rozprostírat mouku .“
„Och, promiň,“ Harry zčervenal a otočil se ke kuchyňské lince. „Potřebujeme mouku, aby se těsto na cukroví nelepilo na kuchyňskou linku nebo na tvé ruce.“
„To by bylo špatné, chápu,“ vítězně se culil a velmi pomalu přikročil zezadu k Harrymu, beroucí ho za ruku, aby zabránil zachvátu paniky, než se přitiskl blíž, přičemž držel Harryho mezi svým vlastním tělem a kuchyňskou linkou. „Jsi v pořádku?“ zašeptal.
Tentokrát nebyla žádná svůdnost v jeho hlase, pouze vřelý zájem a Harry přikývl.
Sirius spustil nějakou Vánoční hudbu, naštěstí svou hůlkou a ne svým hlasem a Tom s nimi pomalu houpal, zatímco pokrývali celou kuchyňskou linku tou bílou věcí, přičemž se snažil ukrýt své vlastní vzrušení, což se stávalo stále více obtížnější. Chvilkově si odlehčil, když jim Severus předal kus těsta s nevlídným zamračením. Harry si vybral formičku ve tvaru medvídka a začal tvořit cukroví, odstoupil od něj, aby je položil na plech, na který Remus položil pečící papír. Rudolfus a Severus také začali vykrajovat cukroví, i když kvůli nějakému neznámému důvodu, postupovali velmi pomalu. Sirius začal míchat čokoládovou polevu, kterou z času na čas ochutnal (a v čase mezi tím), aby ji zkontroloval, jestli je taková, jak chtěl, aby byla, zatímco Rabastan dělal to samé s vanilkovou polevou.
O deset minut později vlkodlak vytáhl první plech a Harry se Siriusem začali okamžitě potírat ještě horké cukroví polevou a posypávali zdobením, zatímco je ostatní zdráhavěji následovali.
„Podívej,“ Harry pyšně ukázal na cukroví, které dozdobil. „Tahle kočka vypadá skoro jako McGonagallová.“
Sirius kriticky ohodnotil toto umělecké dílo, ale pak přikývl a pokračoval se svou vlastní verzí Rity Holoubkové. „Myslím, že tady je teď další pruh na jejím čelem, začíná mít vrásky.“
„Berou to vždy tak seriózně?“ zeptal se Tom Remuse.
„My nejsme vůbec seriózní,“ vykřikl Sirius pobouřeně, než mohl vlkodlak odpovědět. „No, já jsem Sirius, ale to neznamená, že jsme seriózní, že jo, Harry?“
Harry zbělal, když uslyšel jméno svého kmotra, ale statečně se to pokusil ukrýt, zatímco přikývl: „Ne, nejsme… Siriusi.“
Během posledních týdnů si všichny zvykli říkat Siriusovi Čmuchal nebo se prostě docela vyhýbali říkání jeho jméno. Toto chování jim živě přivádělo zpátky to, proč byli všichni tady. Harry byl na tom lépe, ano, ale byl daleko od v pořádku a přestože byl stále zvyklý vídat Siruse nablízku, ještě sebou trhnul, když ho nečekaně viděl nebo, když někdo jako dnes, řekl jeho jméno. Nikdo z nich ho neslyšel, že by ho říkal za posledních několik týdnů a bylo snadno viditelné kolik ho to stojí usílí, aby tyto slabiky prošly jeho rty.
„Ššš, omlouvám se,“ Sirius vzal opatrně chvějícího se chlapce do své náruče. „To bylo ode mě bezohledné. Nikdy zvnovu neříkej mé jméno… Nikdy se mi stejně ani nelíbilo.“
„Ale já chci.“
„Ne, neříkej ho, Harry. Ne teď, v každém případě. Nenuť se k tomu.“ Sirius ho políbil na čele. „Máš tolik času kolik chceš a do té doby jsem prostě tvůj Čmuchal.“
„Děkuji ti,“ Harry ho pevně objal, „Čmuchale.“
„Navždy se budu nenávidět za své jméno, víš, že jo?“ požadoval Sirius hravě. „Mohl bych si říkat jinak, Baltazar nebo Spike nebo i Darth Vader, ale ne, už si říkám Čmuchal.“
„Mám pocit, že trávíš příliš mnoho času před TV, Darth Vadere,“ chechtal se Harry.
„Kdo je Darth Vader?“ zeptal se Rudolfus zaujatě.
„Darth Vader je padouch v jednom z těch filmů.“ Vysvětloval Harry. „Je něco jako Tom.“
„Když to vidíš takto…,“ mumlal Sirius. „Myslím, že se vrátím zpátky ke Čmuchalovi.“
Harry se vesele smál a vymanil se z jeho náruče, než se vrátil ke zdobení cukroví a šťastně žvýkal ty, které už byli dozdobené.
***
„Harry, chceš pomoci?“ řekl Severus s temným pobavením, ani nezvedl prst, když Harry tahal kartonovou krabici z vršku skříně, která byla na chodbě.
Viditelně s tím měl potíže.
„Ne, Severusi,“ řekl Harry trochu sarkasticky, když vyvažoval kartonovou krabici nad svou hlavou. „Tvá samotná přítomnost je všechna motivace, kterou potřebuji. A v té krabice na tebe nic nečeká.“
„Jen ti říkám, že přijdeme pozdě,“ nabídl Severus lhostejně. „Rudolfus a Rabastan už odletaxovali, aby nás omluvili.“
„Z nějakého nejasného důvodu si myslím, že by to šlo mnohem rychleji, kdyby mi jistý Mistr lektvarů podal ruku,“ postěžoval si Harry, než se náhle narovnal. „Teď jsi to dokázal! Zkazil jsi mou dobrou náladu.“
„Jsem si jistý, že mi každý za to poděkuje“. Reptal Severus a lehce zvedl krabice z podlahy. „Pojďme, šotku.“
„Jdu vás zkontrolovat,“ oznámil Tom, když vstoupil do obývacího pokoje a usmíval se na Harryho, který byl opět veselý a čilý. „Jsme připraveni odejít?“
„Ano,“ Harry vyrazil ke krbu a hodil trochu prášku do tančících plamenů. „Malfoy Manor.“
Přistál v Luciusově pracovně nebo spíše v Rabastanově náručí – Muž reagoval v pravý čas a chytil křehkého chlapce.
„Díky,“ usmál se Harry na něho a oprášil si své kalhoty. „Proč jste tady sami?“ rozzhlížel se po prostorném místnosti, ale Lestrangovi bratři byli jediní přítomní.
„Lucius si nebyl jistý jak budeš reagovat a tak se rozhodli počkat ve Vánočním pokoji,“ vysvětlil Rudolfus.
„Oni mají na Vánoce zvláštní pokoj?“ zeptal se Harry nevěřícně. Oba bratři přikývli. „Není divu, že je Draco takový snob…,“ reptal Harry, než vyhopsal z pokoje a nechal tak oba starší muže vzadu.
Malfoy Manor nevypadal očividně odlišněji než naposledy, kdy byl tady: chodby byly stále dlouhé a bez života, portréty měli stejné nudné výrazy (nikdo by je nemohl vinit, vážně) a dveře pořád vysílali chvění po jeho těle. Nakonec uvážil, že byl nový. Tak mnoho dveří, tak mnoho temných zákoutí a tak mnoho špatných vzpomínek.
„Wobbly,“ zvolal Harry, když se tlak stával příliš velkým – měl pocit, že blízké dveře, kolem kterých procházel, lesknoucí se kliky, hladký dřevěný povrch by ho bláznivě řídili.
„Ach, Pan Potter je zpátky,“ domácí skřítek se s lupnutím objevil v jeho pohledu a hluboce se uklonil. „Už vás očekáváme, Pane Pottere, pane. Co může Wobbly udělat pro Pana Pottera?“
„Chci se zeptal, kde je Vánoční pokoj,“ Harry se několikrát zhloboka nadechl. Přítomnost dalšího dýchání, i když ne zcela lidského ho uklidňovalo.
„Wobbly vás tam odvede, Pane Potter. Paní Malfoyová a Pánové Malfoyové tam čekají na Pana Pottera,“ domácí skřítek se opět uklonil a začal ho provázet dolů chodbami a nahoru po mramorovém schodišti. „Jsme zde. Má Pan Potter nějaké další přání, pane.“
„Žádné, děkuji, Wobbly. Veselé Vánoce,“ domácí skřítek se na něj nahoru rozzářil, než rychle zmizel v čirém vzduchu.
Harry se zhluboka nadechl, než zaklepal na bílé dveře, které byly ozdobeny jmelím a a badiánem a opatrně odtlačením dveře otevřel: „Ahoj,“ usmál se nejistě na shromážděnou rodinu Malfoyů a Blaise, který byl také pozvaný. „Veselé Vánoce.“
„Harry,“ vykřikli Blaise s Dracem a řítili se k němu, ale pak nejistě zaváhali. „Jak se ti vede?“
Harry se na ně zářivě usmál a pak své paže hodil kolem krku překvapeného a nepochybně šokovaného Draca, kterého objímal ze všech sil, co měl: „Je mi mnohem lépe, děkuji ti.“
„Tolik jsem si dělal starosti,“ přiznal Draco a pomalu objal Harryho zpět. Menší chlapec se trochu napjal kvůli neznámým rukám, ale pak se znovu uvolnil. „Všichni si dělali starosti. Tolik se omlouvám za to, že jsem dovolil, aby se to stalo, měl jsem tě chránit, řekl jsem, že budu, je mi to líto…“
„Ne, Draco,“ Harry se mírně stáhnul a ustoupil, aby stál přímo na podrážkách svých noh. „Nebyla to tvá vina, prosím, neomlouvej se. Jsem zase v pořádku a už nikdy jindy neuvidím Brumbála, Ginny nebo Hermionu. Jenom jsem potřeboval čas na uzdravení, mrzí mě, že jsi si dělal starosti.“
„Nebudu se omlouvat, když nechceš,“ dohodl Draco a Harry se smál: „Jedině Malfoye by někdo mohl vydírat omluvou, chyběl jsi mi.“
„A co já?“ zeptal se Blaise rozhořčeně. „Já jsem ti nechyběl?“
„Samozřejmě, že chyběl!“ Harry se sám vrhl do náruče tmavovlasého Zmijozela. „Chyběl jsi mi zatraceně tolik, Blaisei.“
„Také jsi mi chyběl,“ odpověděl Blaise a rozcuchal Harryho vlasy. „Škola je bez tebe docela nudná. Vrátíš se?“
„Ano,“ řekl Harry bez váhání. „Ale myslím, že potřebuji trochu víc času.“
„Dobře, nedovol nám, abychom tě stresovali,“ sdělil Blaise, než pustil Harry právě, když přišla druhá část hostů.
„Narciso,“ Harry se otočil k blonďaté čarodějce a byl pohlcen objetím. „Děkuji, že jste mě pozvali a za všechny ty pohlednice.“
„To nic nebylo, drahoušku,“ řekla Narcisa laskavě a upravila si malého chlapce ve své náruči. „Oni neměli žádné právo,“ zašeptala, než opět normálně promluvila. „Jsem ráda, že tě znova vidím šťastného. Jsi šťastný, že ano, Harry?“
„Ano, jsem šťastný,“ ujistil ji Harry a usmál se na vysokou ženu, která jemně políbila jeho čelo a pokusila se uhladit jeho vlasy, než se otočil k Luciusovi, který trpělivě čekal: „Omlouvám se, že jsem byl takový u těch soudů.“
„Myslel jsem, že jsi jsednal s Dracem?“ Lucius jemně objal drobného kouzelníka. „Žádné omluvy. A stejně si je nepotřeboval. Jsi nejpozoruhodnější člověk a jsem rád, že tě nazývám mým přítelem, nikomu nedovolím, aby ti říkal jinak.“
„Děkuji ti,“ Harry lehce zčervenal.
„Ahoj,“ řekl někdo za ním, načež se otočil s mírnou panikou.
„Sunny,“ vydechl. „Tohle nedělej, zatraceně! Nikomu se nelíbí, když upír dýchá na jeho krk.“
„Jsi si tím jistý?“ smál se Sunny a letmo se podíval Rabastanovým směrem. „Omlouvám se, že jsem tě překvapil. A za ten nešťastný incident s tvým vlkem. Jsi v pořádku?“
Podle tónu, který použil, mohl Harry říct, že uvedl více než právě tento okamžik: „Budu. Ale neměl by ses omluvit Remusovi. Dovolil ti přijít do tvého domu a ty si s ním začal bojovat…“
„Vím, Harry,“ povzdechl si upír a tvářil se provinile. „Už jsme se jeden druhému dost vydatně omluvili a našim partnerům a jsem si jistý, že se také on omluvil tobě. Bylo špatné jak s tebou zacházel, ale nechovali bychom se tak, kdyby jsi pro nás tolik neznamenal,“ usmál se jemně dolů na černovlasého kouzelníka. „Ani jeden z nás tě nechtěl ztratit, Harry, odpustíš mi, prosím?“
Harry opatrně přikývl a vklouzl do Sunnyho náruče: „Nemohli byste oba dva dát stranou vaše neshody? Nejsem si jistý, že bych dokázal s vámi jednat, když o mě bojujete.“
Sunny prohledával očima pokoj, dokud nepřistály na vlkodlakovi, který na ně ostražitě zíral a své ruce měl sevřené do pěstí, ale viditelně se krotil: „Co na to říkáš, Vlku?“ ptal se tiše, nabízející svou ruku. „Můžu být součástí vaši rodiny?“
Harry se obrátil díval se prosebně na Remuse a nakonec po dlouhém napjatém tichu se vlkodlak chopil nabízené ruky: „Harry potřebuje všechny ochrany, které může mít,“ zabručel Remus měkce, hladíci líci svého mláděte a na oplátku přijal zářivý úsměv.
„Harry,“ zvolal Draco a Harry se otočil. „Je v pořádku, že je zde Charlie? Pokud ne…“
Jenže Harry neslyšel víc než první tř slova, protože tam byla za Dracem z poloviny ukrytá jiná osoba, tato měla červené vlasy, lehce pihovatý obličej a laskavé hnědé oči. Weaslyovské vlasy. Weasleyovské pihy. Weasleyovské oči. Ginny.
„Ne,“ zhrozil se, ani se nebyl jistý, jestli jsou jeho oči ještě otevřené, protože bez ohledu na to, opět viděl ten den.
Jeho ramena narazila do něčí hrudě a paže se ho snažili držet, ale tohle se znova nemohlo dít, nemohlo se to znova dít. Zhroutil se na podlahu, možná klopýtnul o pohovku, ale to byla opět Ginny. Tlačila ho k podlaze; byla na něm a držela ho dole. Nemohl se hýbat nebo snad by mohl, ale nemohl bojovat. Objevily se provazy kolem jeo zápěstí, které se zařezávaly do jeho masa a kostí. Už ne znova. A také tu byl Sirius a říkal mu opět všechny ty nenávistné věci a ta bolest byla o dost horší, než ji Ginny způsobovala na něm, řezala hlouběji, objevovalo se více krve a větších jizev. A už nezáleželo na tom, že by v bezpečí, protože nebyl a nikdy opět nemohl být, protože být v bezpečí znamená být milovaný a on nebyl milovaný. Sirius mu to tak řekl. A pak to bolí a bolí a bolí…
„Ššš, ubližuješ si,“ něčí tělo ho obklopilo, dělali něco s jeho pažemi. „Uklidni se, milý. Jsem teď tady; postarám se o tebe. Weasleyová a Grangerová jsou v Azkabanu. Už ti nemůžou ublížit. To byl jen Charlie a teď je pryč. Utiš se, neplakej, ššš, jsi v bezpečí,“ tělo ho začalo mírně kolébat a jeho paže a zápěstí přestaly bolet jako by se přes ně rozprostřelo něco chladného. Černá káva a bylinky.
„Tome?“
„Ano, to jsem já, Harry,“ jeho oči byly zachyceny starostlivýma červenýma. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“
„Omlouvám se,“ Harry sevřel jeho hábit a schoval svůj obličej do jemné látky. „Nechtěl jsem, aby Charlie odešel.“
„To je v pořádku, Harry, on to chápe,“ Draco si klekl vedle něho. „Cítí se tak špatně kvůli tomu, co udělal jeho sestra. Jen si přeje, abys byl v pořádku. Všichni to pochopili, nedělej si starosti. Čekali jsme něco takového.“
„Ale oni jsou moji přátelé,“ popotahoval zelenooký chlapec. „Ron, Bill, Charlie, Percy a Fred s Georgem, byli pro mě jako má rodina. Nechci se jich bát.“
„Nebojíš se jich,“ Sirius se k němu také sehnul. „Bojíš se vzpomínek a to je v pořádku. Dostaneš se z toho. Bylo jen nečekané, že si ho tak náhle uviděl. Věř mi, nebude trvat dlouho a dokážeš je obejmout a podívat se jim do očí, stejně jako nás ostatní.“
„Pořád mě to mrzí,“ řekl Harry, stírající si slzy ze své tváře. Nemůžu to změnit.“
„Měl bych strach, kdyby ne, broučku,“ Tom se pochechtával a přestěhoval Harryho a sebe do jednoho u křesel, nechávající malou černovlasou krásu přitulit se k jeho hrudi.
„Byl jsi to ty, kdo uvolnil všechny ty emoce?“ zeptal se Blaise poté, co si ostatní také posadili do polokruhu kolem až do stropu vysokého a nádherně ozdobeného Vánočního stromku.
„Omlouvám se,“ popotahoval Harry a schoval hlavu do Tomova hábitu. „To jsem nechtěl.“
„Nikdo ti neublížil, zlatíčko,“ konejšil ho Tom a hladil jeho malá záda. „Charlie byl trochu vyveden z míry, ale je v pořádku. „Jsem rád, že si byl schopen se chránit.“
„Ale se mě nechystal napadnout,“ argumentoval Harry slabě.
„Ale vyděsil tě,“ Temný pán lehce políbil Harryho čelo, než uzamkl své červené oči s Harryho zelenými. „Mohli jsme všichni cítit jak jsi byl vyděšený a jak tě to bolelo a měl jsi plné právo se chránit. Věř mi, prosím.“
„Dobře,“ zašeptal Harry a Tom se odlečeně usmál.
Brzy nato domácí skřítci servírovali občerstvení, aperitivy a svařené víno, což samo stačilo na to, aby se všichni cítili příjemně nasycení, ale po nich umístili na stůl tři obrovské talíře s cukrovím, které značně překonalo to Harryho a Siriusovo, na jehož pečení trvali před pár dny.
„A co teď dárky?“ navrhl Draco s nedočkavostí někoho, kdo přesně ví, že dostane všechno, co si kdy přál a ještě víc.
„Můžu vám dát mé jako první?“ zeptal se Harry nesměle a všichni přikývli. „To je pro tebe Remi, Veselé Vánoce,“ vlkodlakovi, který seděl vedle něho, předal dárek ve tvaru tlusté obálky, kterou starší muž horlivě otevřel a odhalil tlustý pergamen, který se jediný odjakživa používal mezi kouzelníky. „Myslel jsem, že bys byl rád.“
„Děláš si legraci?“ vykřikl Remus v netypické ukázce emoce. „To je skvělé. Jak jsi to dokázal?“
„No, víš, že Percy chtěl otevřít novou školu pro Mudlům narozené, kam mohou chodit už od devíti let a učili se o Kouzelnickém světě, že ano?“ vlkodlak přikývl. Zeptal jsem se ho, jestli nepotřebuje učitele a co si myslí o tobě, kdyby si dostal to místo. Pamatuje si tě z Bradavic a řekl, že jsi byl nejlepším učitelem Obrany, kterého kdy měl, a že by si také učil děti, aby přijali vlkodlaky. Domníval se, že by si byl skvělý ředitel a já s tím docela souhlasím, ale pokud bys chtěl raději být jen učitel, můžeš to tak také udělat.“
„Děkuji, Harry,“ Remus objal menšího kouzelníka. „To je fantastický.“
„Jsem rád, že se ti to líbí,“ prohledával svou krabici, než vytáhl další dárek a předal ho Siriusovi, který vypadal mírně zklamaně, protože byl tak malý.
Otevřel krabičku s mnohem menší vážností a vytáhl stříbrný klíček na černém koženém přívěšku, na kterém byl stříbrný vlk: „Je to to, co si myslím, že je?“
„Jak mám vědět, co si myslíš?“
„Jak jsi ho získal?“ Sirius uctivě zíral nahoru na svého kmotřence. „Jak ses vůbec o tom dověděl?“
Míval jsem sny o Hagridovi, který mě přivezl do Zobí ulice na motorce,“ Harry pokrčil rameny. „Zeptal jsem se ho na to a dal mi ji. Je na zadním dvoře; Remus mi pomáhal tě rozptylovat pokaždé, když jsi tam chtěl jít.“
„Super,“ řekl Sirius. „Dostaneš první jízdu, slibuji,“ objal křehkého chlapce, ignorující Voldemortův nespokojený pohled, který jasně říkal, kolik si toho myslí o tomto nápadu.
Dále Dracovi a Blaiseovi předal dva stejné dárky ve tvary knihy, s bílým samonaplňujícím tetřevím brkem, který je zdobil: „Myslel jsem si, že, protože jste se rozhodli ze mě dělat srandu, kvůli tomu, že si vedu deník, takže byste si to měli oba vyzkoušet.“
„Doufal jsem, že mi dáš zase ty kolové věci, to je všechno, víš?“ kňoural Blaise, když rozbaloval lesklou novou knížečku.
„Možná by ses měl pokusit do ní psát,“ navrhl Harry rozpustile. „Nikdy nevíš, co se z toho vyklube.“
Blaise začal horlivě škrábat cosi do svého deníku, co určitě neodhalovalo jeho nejniternější myšlenky a radostí výskal, když mu do jeho klína padl balíček sladkostí: „Ty jsi mě prostě udělal nejšťastnějším člověkem na celé planetě,“ prohlásil a řítil se obejmout smějícího se chlapce.
Draco si mezitím také psal do svého deníku a obdržel tabulku jeho oblíbené čokolády a teď převzal po Blaisevi objetí a objal mladšího chlapce: „Díky, Harry.“
Harry se pomalu obrátil k Mistru lektvarů: „Severusi.“
„Harry.“
„Čekáš dárek?“
„Řekl si, abych žádný nečekal.“
„Ach, ale to nebyla otázka.“
„Ale to je pořád má odpověď, spratku.“
„Tady,“ Harry mu vtlačil balíček do jeho rukou. „A neříkej mi spratku.“
Severus se triumfálně culil a opatrně rozbalil dárek a díval se do dobře vycpané krabičky: „Krev jednorožce, Harry, copak ses nic nenaučil?“ zeptal se šokovaně, vytahující malinkou lahvičku se stříbrnou tekutinou.
„Ano, pane profesore,“ odpověděl Harry nazlobeně. „Tato krev je z jednoho jednorožce, který byl zraněný a kterého jsem zacelil. Ochotně mi trochu dal stejně jako žíně, které také najdete v krabičce. Nejsem hloupý; Prostě jsem si myslel, že byste to ocenil.“
„Harry, děkuji ti,“ Severus šel obejmout načertěného chlapce. „Neměl jsem ti to říkat.“
„Zatraceně dobře jsi neměl,“ brblal Harry, ale dovolil pažím, aby ho zahalily.
„Opravdu si toho cením,“ řekl mu Sirius vážně. „S krví jednorožce bych moh uvařit tolik lektvarů…“
Harry se smál a pak předal další dárky Rudolfusovi a Rabastanovi, oba rozvinuli stejný pergamen s ministerskou pečetí.
„Jedná se udělení milosti,“ uvedl Rabastan užasle.
„Myslel jsem, že, pokud budete mít černé na bílém, že to nebyla vaše vina, co se stalo Longbottomovým, takže si odpostíte sami sobě,“ vysvětlil Harry. „Omlouvám se, jestli se vám to nelíbí.“
„Ne, Harry, líbí se nám to,“ uvedl Rudolfus a vtáhl ho do krátkého objetí. „To je nejvíc, co pro nás někdo kdy udělal.“
„Děkuji ti, Harry,“ Rabastan ho také objal.
„Och,“ Sunny vytáhl žlutou pláštěnku a odkryl gumáky a klobouk do deště. „Myslíš si, že to je zábavné, že jo?“
„Převelice,“ Harry se na něho sladce usmál. „Veselé Vánoce, Sunny.“
Upír na něho odhalil své špičáky a hrozivě zasyčel, ale Harry se jen smál a předal Narcise obálku.
Blondýnka si přečetla lístek těsně předtím, než zavřískala a přitiskla si Harryho k hrudi: „To je skvělé, Harry, děkuji ti.“
„Vážně? Nebyl jsem si kvůli tomu jistý…“
„Ráda budu jako tvá matka a budu tě hýčkat, Harry,“ pomalu ho pustila. „Draco mi nedovolil, abych ho hýčkala od té doby, co mu bylo šest,“ zírala na svého syna, který jen protočil oči, než ji zasněný výraz přešel její pěknou tváří, přemýšlící o tom kolik zábavy budou mít.
„Pochopím, když nebudeš chtít…“
„Och, plané řeči, drahoušku,“ Narcisa políbila jeho čelo. „Budeme mít tolik zábavy.“
Harry se úlevně usmál a pak dal Luciusovi jeho dárek: malou knihu naplněnou mudlovskými příslovími.
„Myslel jsem, že by to s tebou usnadnilo komunikaci,“ přiznal Harry nervózně.
Lucius se na něho usmál a objal křehkého chlapce, na okamžik ho držením uzavřel: „Přečtu si to, co nejdříve.“
Harry se pomalu otočil k Tomovi, který stále trpělivě seděl v křesle a posadil se na opěradlo a předal mu poslední dárek. Tom ho pomalu otevřel a nakouknul dovnitř, krev mu tuhla v žilách, když spatřil malého stříbrného hada se smaragdovýma očima, které mu tolik připomínaly ty Harryho.
„Takže jsi učinil rozhodnutí…,“ netroufl se podívat do Harryho tváře a místo toho zíral na své ruce.
Jeden z Harryho malých prstů se přitiskl na jeho rty, aby ho umlčel: „Nepřeháněj, Tome.“
„Jsi si jistý?“
„Ano, jsem si naprosto jistý. Miluji tě, Tome Rojvole Raddle,“ Harryho rty se nesměle otřely přes jeho líci, zatímco Tom připínal náhrdelník kolem jeho krku a hladil přitom hebkou mléčně bílou kůži.
„To ti dávání tvých dárků dělá mnohem jednoduším,“ mírně se usmál a Harry se pohodlněji usadil do jeho klína. Tom přivolal dva balíčky a jako první Harrymu předal ten v podobě dopisu.
Harry opatrně rozvinul tlustý pergamen a odhalil něco, co vypadalo jako druhá smlouva. Jeho krev tuhla v žilách, když si přečetl, co bylo na papíru napsáno se signaturami Toma, Percye a všech členů Starostolce. Jednalo se o anulování smlouvy, zrušení jejich manželství.
„Šššš,“ Tom ho nevině políbil na rty, vyklouzl z křesla a poklekl před ním na jedno koleno, přitom Harrymu dával krabičku na šperky a vzal jednu ruku do své. „Neopouštím tě. Jen jsem si uvědomil, že si zasloužíš svatbu podle svých snů a to zahrnuje právo, aby sis zvolil, zda si mě chceš vzít nebo ne. Vím, že nejsem dokonalý, ale miluji tě z celého srdce a jen doufám, že to bude stačit. Harry Jamesi Pottere, smím se o tebe ucházet?“
Opatrně vytáhl tenký stříbrný prstýnek z této krabičky a váhavě prsten navlékl na Harryho prsteníček. Nebelvír na oba prstýnky užasle zíral, sledující jak splynuly a jak se změnily symboly na jeho snubním prstenu, než se podíval do Tomových očí plných naděje.
„Proč jsi mi dal ten prstýnek?“ zeptal se zmateně a zíral na stříbrný prsten.
„Chtěl jsem změnit symboly na tvém prstýnku,“ řekl Tom měkce, hladící Harryho ruku. „Je to takový druh zásnubního prstýnku. Nikdy se tě nevzdám a dám ti tolik času a svobody kolik budeš potřebovat.“
„Co ty symboly znamenají?“ dotazoval se Harry.
„Ty staré znamenaly věrnost, mír a poslušnost,“ odpovídal Tom. „Ty nové znamenají lásku, důvěru a upřímnost. Jsou to věci, které si přeji, aby jsi mi dal, až budeš připraven. Smím se o tebe ucházet, Harry?“
„Jo,“ černovlasý chlapec zčervenal, ale plaše přikývl a šťastně vydechl, když Tom vklouzl zpátky do křesla a dal mu něžný polibek na ry. „Děkuji ti!“
„Děkuji ti, zlatíčko,“ zašeptal Tom do jeho ucha. „Veselé Vánoce!“
„Jsou tak odporně sladký, že jo?“ komentoval Blaise hlasitě, přičemž oba černovlasé kouzelník vyrušil z jejich důvěrného objetí a Harry rudě zčervenal: „Promiňte.“
„Jen jsme si mysleli, že by sis také mohl otevřít náš dárek,“ nabídl Draco a vytáhl balík zpod stromku a předal ho Harrymu. „Je od všech Zmijozelů.“
Harry zvědavě rozbaloval měkký balík a odkryl černý školní hábit se Zmijozelským znakem na hrudi, zelenostříbrnou kravatu, zelenostříbrnou šálu a malou černou koženou knížku. Zmateně vzhlédl na oba Zmijozely.
„Rozhodli jsme se tě udělat čestným Zmijozelem,“ informoval ho Blaise důležitě. „Což znamená, že získáš heslo, budeš vždy vítaný, můžeš se zúčastňovat kolejních setkání a můžeš dělat prakticky všechno ostatní, co může dělat opravdový Zmijozel.“
„Mohl by si dokonce hrát v našem Famfrpálovém týmu, jestli se pro to tak rozhodneš,“ skočil do řeči Draco. „Ta knížka je kniha pravidel jak by se Zmijozelové měli chovat, nemusíš se podle nich řídit – nikdo to opravdu nedělá – ale měl bys vědět, že existují.“
„Páni,“ Harry uctivě zíral na tyto věci. „Jste si tím jistí?“
„Samozřejmě, Harry,“ oba vykřikli a brzy se sami ocitli v náručí plné Harryho: „Děkuji vám!“
Malý chlapec se na ně usmál, než se přitulil k Blaisovi, který opatrně dal své paže kolem štíhlého pasu a zastrčil si nezkrotnou hlavu pod bradu, po chvilce si všimnul, že se Harryho tělo na jeho hrudi uvolnilo, a že se malá vydechnutí stávali pravidelnější. Harry prospal většinu rozdělovaných dárků, ani se neprobudil, když Draco vydal hlasitý výskot radosti při jednom ze svých dárků.
„Možná bychom ho měli dát do postele,“ navrhl Remus, když byly všechny dárky buď otevřené nebo odložené pro Harryho, aby si je později otevřel.
„Samozřejmě, chudák drahoušek, musí být hrozně vyčerpaný po všem tom vzrušení!“ Narcisa rovněž souhlasila. „Můžou zůstat tady, že ano, miláčku?“ zeptala se svého manžela, který souhlasně přikývl. „Nebo si myslíte, že by ho to mohlo rozrušit, kdyby se probudil v neznámém pokoji?“
Šest mužů si vyměnili tázavé pohledy: „No, s tímto panstvím nemá spojené žádné špatné vzpomínky, správně?“ řekl Sirius nakonec. „Říkal, že se mu tady líbilo. Myslím, že by měl být v pohodě.“
Ostatní souhlasně přikývli a Tom opatrně zvedl Harryho z Blaisova klína a snadno nesl malého chlapce do západníého křídla, kde čekal na Luciuse, aby otevřel dveře.
„Víš, nedělá mi problém mít Harryho celou noc v mém náručí, ale preferoval bych postel, Luciusi,“ komentoval líně, když se blonďák nepřiměl k tomu, aby otevřel dveře.
„Nemůžu ty dveře otevřít,“ Lucius bezmocně pokrčil rameny jak jen Malfoy může, zatímco se tvářil jako by měl všechno pod kontrolou. „Myslel jsem, že by se pro Harryho otevřeli, aby mohl projít, ale toto zřejmě není tento případ… Ačkoli mu můžu dát jiný pokoj.“
„Nechci jiný pokoj,“ zamumlal Harry ospale. „Mám rád tyto pokoje.“
„Dokážeš je otevřít, broučku?“ zeptal se Temný pán. „Protože my nemůžeme.“
„Prostě použijte tu pitomou kliku,“ zabrblal, nespokojený, že jeho spánek byl přerušen.
Jako kdyby se jim vysmívaly, když Lucius opatrně zkusil vzít kliku a dveře se odklopením nehlučně otevřely, odhalující již dobře osvětlenou chodbu: „Jak to funguje?“
„Bezhůková magie,“ odpověděl Tom tiše, který byl jediný, kdo si všiml malého stříbrného paprsku, který Harry vystřelil ke dveřím. „Dobrou noc, všem.“
Narcisa lehce políbila Harryho nezkrotné vlasy, protože odmítal zvednout hlavu z Tomova ramena. Lucius jim oběma popřál dobrou noc a pak odešel se svou ženou, protože Tom věděl kde jsou jeho pokoje. Blaise a Draco je také opustili poté, co ukázali Harryho pokoj Temnému pánu a všichni ostatní už našli své byty. Tom tiše otevřel dveře do Harryho ložnice, zjistil, že jeden z domácích křítků už rozdělal oheň a položil ho zády do přikrývek.
„Tome?“
„Hmmm?“ nemotorně se naklonil nad Harryho tělem, protože se křehký chlapec nechtěl pustit.
„Můžeš se mnou zůstat?“ zašeptal prosebným hlasem a úlevně si vydechl, když ucítil jak Tom kývl o jeho rameno a pustil se.
Tom si vyzul boty, svékl ponožky a svůj hábit položil přes židli, než si přeměnil své oblečení do pyžama. „Chceš, abych také přeměnil tvé oblečení?“
Harryho ruce sevřely pokrývku, ale přikývl a brzy nato byl také ve svém pyžamu a vlezl pod tlustou deku, zatímco Tom do ní vklouznul na druhé straně, opatrně, aby nevnikl do Harryho osobního prostoru. Harry by k němu přišel, až bude připraven. Mohl cítit jak zelené oči pozorovaly každý jeho pohyb, ale zdržel se od prohlížení, vědoucí, že by to Harrymu vadilo a tím by byl jěště nervóznější. Od noci, kterou strávil s Blackem a Harrym v jedné posteli, zelenooký chlapec nikomu nedovolil, aby se k němu dostal tak blízko. Najednou ucítil jak postel poklesla tam, kde Harry ležel a cítil jak se malé tělo pohybovalo blíž, dokud neležel vedle něho s hlavou opět na Tomově ramenu. Jak se zdálo, tato pozice mu způsobovala, že byl ještě nervóznější a Tom si všiml jak je křehké tělo napjatější s každým pohybem jeho hrudi a s každým výdechem vzduchu, který se otíral o jeho čelo.
/Nedělej to, Harry/, káral ho jemně. /Trýzníš sám sebe. Chtěl bys raději, abych spal na pohovce?/
/Ne/, Harryho hlas se mírně třásl. /Vždycky jsi způsoboval, že jsem se cítil v bezpečí, chci se znovu cítit v bezpečí…/
/To dokážu pochopit, kočičko/, šeptal jemně. /Ale nechci, aby ses trápil, třeseš se, Harry. Ještě nejsi připravený./
Harry se posunul, ale místo toho, aby se od něj odsunul, pomalu vlezl na jeho hrudník a utáhl své paže kolem Tomovi horní části těla. /Neposílej mě pryč./
/Cítíš se takto v bezpečí?/ Harry přikývl a vypustil táhlý výdech, když Tom dal pomalu své paže kolem něho. /Tedy jsem poctěn být tvou matrací./
/Musíš mi říct, když budu moc těžký/, řekl Harry vážně a Tom vydal slabý chechtot, který se odrážel přes Harryho tělo: /Pochybuji, že se to stane, muší váho./
Harry zabručel cosi nesrozumitelného a pak se přitiskl blíž k Tomově hrudníku: „Děkuji ti, myslím tím za můj dárek.“
„Zasloužíš si to, Harry, a vše ostatní, co si budeš přát.“
„Já už mám všechno, Tome,“ odpověděl Harry vážně.
„Vážně? Není nic, co by si chtěl mít? Ani, kdyby to byl jen nový svetr?“
„Mám spoustu lidí, kteří mě milují a začínám jim věřit,“ vysvětloval Harry. „A tito lidé jsou zcela šťastní, takže jsem také já šťastný.“
„Ty jsi prostě mimořádný,“ Tom se chechtal a běžel svýma rukama přes Harryho divoké kadeře. „Takže to znamená, že, aby jsi by šťastný, musí být ostatní kolem tebe šťastní?“
„Mhm,“ přikývl Harry. „Ale hlavně prostě musíš být sám šťastný…“
„Jsem šťastný,“ uvedl Tom. „Mám tebe, maličký. Nemohl bych být šťastnější, i kdyby mi celý svě ležel u nohou. Ale můžeš mi něco vysvětlit?“
„To záleží na tom,“ mumlal Harry, „co je to za otázku?“
„Je to o tobě a Čmuchalovi. Nerozumím vašemu vztahu. Zdáte se být hrozně blízcí.“
Harry se napjal a přitiskl se blíž k Tomově hrudi, snažící se udělat neviditelným: „Zlobíš se?“ popotahoval. „Nechtěl jsem ti také ublížit. Myslel jsem, že ti to nevadilo.“
„Já jsem ti ublížil,“ vyjasňoval Tom. „Nebyla to tvá vina a nemyslel jsem to takto, Harry. Jsem rád, že ho máš, jen se to snažím pochopit.“
„Nikdy jsem nechtěl, aby se dověděl o Dursleyových,“ přiznal Harry nakonec. „Nechtěl jsem, aby někdo věděl, ale neřekl jsem mu to z jiného důvodu. Myslel jsem, že byste mě všichni nenáviděli a mysleli si, že jsem odporný a opustili mě, ale nikdy jsem si tohle nemyslel o Čmuchalovi. Věřím mu. Věřím mu víc, než komukoli jinému. A znám ho, věděl jsem, že, když bych mu to řekl, vinil by se za to, protože tam nebyl, aby tomu zabránil. On je vždy tady, Tome, je má rodina, byl mým důvodem žít a stále je. Bez něho bych se vzdal mnohem dříve, potřebuji ho. To je důvod, proč jsem chtěl, aby jsi ho chránil. Zasloužil si to, zaslouží si být šťastný a nechtěl jsem, aby ho to ničilo. Remus mě miluje, protože jsem jeho mládě, ale Čmuchal mě miluje, aniž by musel a miluje mě bezpodmínečně. Nikdy jsem takto nemiloval, Tome, ne, že bych si dokázal vzpomenout. Jsem celkem jeho syn kromě krve, Tome. Potřebuji ho a potřebuji tebe. A Čmuchal potřebuje mě, stejně jako on potřebuje Remuse.“
„Tak se ujistím, že nám nikdo neublíží,“ řekl Tom po chvilce a Harry ho s díky políbil, než se opět položil zpátky. „Jen ještě jednu otázku, dobře? Chtěl by si jít se mnou na rande?“
„Půjdu rád,“ Harry se šťastně usmál a oba brzy nato usnuli.
57. Zpátky ve škole
„Jsem ráda, že vás opět vidím, pane Pottere,“ ředitelka McGonagallová mu věnovala pevný malý úsměv. „A také jste přivedl zpátky dva z mých učitelů. Musím přiznat, že náhradní profesoři byli trochu předraženi. Mistrině lektvarů Sterlingová nemohla uvěřit tomu, že by někdo nebyl tak fascinovaný bublajícími kotlíky jak ona bezpochyby byla. Čtyři lektvary explodovaly, dva zcela přebudovaly třídu lektvarů a přilehlou chodbu a šest studentů skončilo na ošetřovně, později se odporoučela. Poppy bude jistě potěšena vašim návratem, Severusi.“
Severus cosi zabručel, než odešel z pracovny McGonagallové.
„Učitel Obrany byl velmi populární, i když si myslím, že by to mohlo souviset se studenty, kteří jen zřídkakdy navštěvovali jeho třídu,“ pokračovala přísná čarodějka. „Nemyslím, že jeho propuštění tak moc drasticky nezmění jeho každodenní rutinu.“
„Vypadá to, že jsem hodně zmeškal,“ prohlásil Harry vesele, který se ještě nepustil Tomovy ruky.
„Jsem si jistá, že byste uplatnil své vlastní zkušenosti,“ odpověděla čarodějka. „Vaši kamarádi z Nebelvíru budou velmi potěšeni, pokud si opět zvolíte zůstat ve věži, i když budou velmi chápaví, jestli ještě nebude chtít. V tomto případě se pan Malfoy s panem Zabinnim nabídli, že budou s vámi sdílet svůj pokoj. Obávám se, že, jelikož již nejste ženatý, bylo by pro vás nevhodné, zůstat s profesorem Raddlem.“
„To je v pořádku,“ mumlal Harry, „ale raději bych zůstal s Blaisem a Dracem.“
„Vaše věci budou přineseny dolů do sklepení,“ přikývla McGonagallová a vstala. „Pokud budete mít nějaké otázky nebo byste potřeboval s něčím pomoci, víte, kde je má pracovna. A teď bychom snad mohli jít dolů na večeři.“
„Vědí…?“ Harry se nepohodlně posunul a Tom lehce stiskl jeho ruku.
„Obávám se, že se novinky rychle šíří, zvláště ve škole jako jsou Bradavice,“ odpověděla ředitelka soucitně. „Nicméně si myslím, že vám to dá více prostoru, pane Pottere, protože vás nebude nikdo trápit tím, co se přesně stalo.“
/Je celkem naivní, že?/ zašeptal Tom do Harryho ucha, který jen protočil oči, než ho táhl ven z místnosti.
Byl týden po Vánočních prázdninách, které skončily, samozřejmě, každý věděl, co mu udělali, ostatně se o tom objevilo nespočetné množství více či méně přesných článků, ale z nějakých důvodů bylo znásilnění vždy ústředním tématem. Alespoň to bylo to, co mu Tom a ostatní řekli.
/Nedělej si tolik starostí/, Tom si ho jemně přitáhl blíž, když procházeli chodbou s mnoha dveřmi. /Budeš mít vrásky./
/Nebudou mě nenávidět, že ano?/ vzhlédl Harry na něho s velkýma, prosebnýma zelenýma očima.
/Nikdo tě kvůli těmto událostem nebude nenávidět a o ostatní se postarám/, polknul, když se na něj Harry vyčítavě díval. /…nebo možná nepostarám./
/Ne, ty se naprosto jistojistě o ně nepostaráš/, zasyčel Harry zpátky, než se opět na něj usmíval. /Ale stejně díky./
Vešli do Velké síně vstupem pro učitele a shromáždění studenti okamžitě upadli do ticha, když pohledem zachytili Zlatého chlapce jak vstupuje po nové ředitelce a navrátivším profesorem Obrany.
„Ano, pan Potter se rozhodl vrátit, teď pokračujte v jídle,“ obořila se, čímž se následně studenti snažili zírat nenápadněji a nabírali si jídlo do svých úst. „Běžte se posadit, pane Pottere.“
/Budeš v pořádku, zlatíčko/, Tom zlehka políbil jeho čelo. /Draco a Blaise na tebe čekají./
Harry přikývl a odhodlaně šel ke Zmijozelskému stolu, nedívaje se nalevo nebo napravo a vklouzl na místo, které pro něj drželi.
„Jsme rádi, že jsi zpátky, Harry,“ pozdravila ho Pansy. „Byla tady bez tebe docela nuda.“
„Slyšel jsem něco jiného.“ Harry se smál a pustil se do své rýže. „Slyšel jsem, že jste měli hrozně spoustu volného času.“
„Ten učitel byl pro smích,“ odpovídal Ted. „Trochu jako Lockhart, jen ani nepředstíral, že něco ví o Obraně.“
„Takže, zůstaneš s námi, Harry?“ zeptal se Blaise a Harry přikývl: „Jestli smím…“
„Samozřejmě,“ usmál se Draco na něj. „Dokonce ti pomůžemě vyklouznout, aby ses mohl setkat s jistým člověkem…“
„Tom je dědic Zmijozela, může mě snadno navštívit,“ pokrčil Harry rameny. „Říkal, že bude.“
„Samozřejmě, že budu,“ řekl Tomův tmavý hlas za nimi. „Ale teď potřebuji uklidit mou učebnu. Slyšel jsem, že byla zamořena takzvanými uměleckými díly. Budeš v pořádku?“
„Ano, je mi fajn.“
„Víš jak mě najít,“ Tom ho láskyplně políbil. „Vy dva se o něj postarejte, rozuměli jste?“
„To jsme zamýšleli,“ souhlasil Blaise, vypínající se do své plné výšky jako kdyby tím dávalo najevo, že by se nikdo přes něj nedostal.
Tom spokojeně přikývl, než odešel z Velké síně do své učebny, kterou našel vyzdobenou s čímsi, co vypadalo jako stovky obrázků, na kterých se vyjímaly srdce nebo květiny nebo byly se spousty fantazijních věcí, které mohly být interpretovány jako medvídci. Celkem vše nevhodné pro Temného pána a i když ztratil své postavení jako Temný pán, stále měl standarty, které jasně promlouvali proti takové výzdobě kdekoli blízko něj.
„Draco,“ Harry naléhavě tahal za blonďákův rukáv, aby se mohl trochu sehnout. „Můžeš je poslat napřed, prosím, nelíbí se mi být mezi tak mnoha lidmi, prosím?“
Všichni šesťáci se postavili jako celek od Zmijozelského stolu, a Harry si byl jistý, že někteří prefekti a primus se také chtěli k nim připojit, ale zadržel se a nyní je následovali s odstupem. Bylo to pro Harry opravdu znervózňující, protože je příliš dobře neznal. Dokonce Pansy šla moc blízko na jeho vkus.
„Jistě,“ Draco se opět narovnal. „Nechte nás samotné, lidi, Blaise a já se o Harryho postaráme. Můžete se ujistit, že je cesta bezpečná.“
Ostatní studenti se okamžitě rozptýlili a Harry byl mírně ohromen s toho jak moc nad nimi Draco drží kontrolu nebo možná to bylo tím jak byli Zmijozelové disciplinovaní. V Nebelvíru bylo takové chování nemyslitelné a jediný způsob jak by někdo mohl zůstat sám bylo, že jim pohrozil nebo se zamkl ve svém pokoji.
„Lepší?“
„Ano, díky, Draco,“ černovlasý chlapec se na něho nahoru vděčně usmál. „Bylo tady prostě příliš mnoho lidí.“
„Tak, pověz nám, co jsi dělal během prázdnin?“ zeptal se Blaise zvědavě, když pomalu následovali ostatní.
Harry se na ně rozzářil: „Čmuchal a Remus se vzali, jen na matričním úřadě, protože chtěli počkat, dokud se Remus neusadí na svém novém místě a protože nechtěli, aby mě přetížili, ale adoptovali mě!“ vesele se smál a trochu poskočil několik dalších kroků. „Nyní jsou mí legální opatrovníci!“
„To zní skvěle,“ Blaise ho vtáhl jednou paží do objetí. „A jak to jde se všemi oblíbeným Temným pánem, už hloupě nechybuje?“
„Ne, celkem překvapivě ne,“ Harry se pobavěně chechtal. „Párkrát mě vzal ven. Teda, dvakrát, protože jsem podruhé zpanikařil a potom mi už Čmuchal nedovolil jít ven, ale byl opravdu milý a vařil pro mě a nosil mi květiny a čokoládu… Připadám si jako holka,“ Draco se na tohle smál a rozcuchal mu vlasy: „Ale ty jsi naše oblíbená holka, Harriet.“
„Ty,“ Harry mu pohrozil pěstí. „Jsem zpátky sotva dvě hodiny a ty mě už zase zlobíš.“
„No, musím dohnat všechny ty opravdu vtipné komentáře, na které jsem přišel během tvé nepřítomnosti,“ prohlásil Draco povýšeně. „Alespoň jednou za den bych mohl myslet na sebe: pokud je Harry teď tady, řekl bych mu to nebo ono. Uvažoval jsem nad tím, že bych to zapsal, ale naproti tomu můj mozek je nekonečným zdrojem takových opravdu báječných myšlenek, že jsem se rozhodl proti tomu…“
„Dokážeš si představit jak moc jsem trpěl, Harry?“ stěžoval si Blaise a Harry soucitně přikývl.
„Hej,“ vykřikl Draco rozhořčeně, „měl bys být poctěn tím, že ti ještě dovolím být v mé přítomnosti.“
Došli ke Zmijozelské společenské místnosti a Blaise zašeptal heslo, čímž se dveře posunuly a odhalily příjemně prázdnou společenskou místnost, protože se ostatní rozhodli, že Harrymu dají nějaký prostor: „Vítáme tě ve Zmijozelu, Harry, dovol nám, abychom ti to tady ukázali.“
„Už jsem tady byl dřív, Blaisei,“ Harry praskl jako bublina. „Stejně to znám. A právě teď jsem příliš unavený na to, abych předstíral, že ne.“
„Tak dobře, hajdy do postele,“ rozhodl Draco, aby zastavil jeho kazící se náladu a zlehka Harryho tlačil k jejich pokoji. „A ani neuvažuj o tom, že kolem své postele vrheneš Tišící kouzla.“
Harry nespokojeně zabručel, ale sebral své nové pyžamo, pozornost od Narcisy, a svůj zubní kartáček a přišoural se do koupelny, aby se přichystal do postele.
„Myslíš, že bude opět zcela v pořádku?“ zeptal se Blaise, když se oba Zmijozelové také převlékly do svých pyžam.
„Pochybuji, že někdy opravdu byl,“ zašeptal Draco po chvíli, „ale myslím, že Tom je pro něj dobrý, možná, že ho dokáže uzdravit.“
„Temní páni nejsou známí tím, že jsou nejlepší na uzdravovací věci,“ odpověděl Blaise. „Ublížil mu mnohem hůř, než kdokoli z nás kdy udělal.“
„Prostě se musí naučit dát Harryho do pořádku,“ prohlásil Draco chladně, „protože jinak… Budu si muset odpykat trest po škole,“ Harry opět vstoupil do pokoje, díval se na ně trochu zvláštně, ale nic nekomentoval, když vlkouzl do své obrovské postele s nebesy se zmijozelsky zelenými závěsy a měkými stříbrnými polštáři: „Dobrou noc, vy dva.“
„Dobrou noc, Harry,“ odpověděl Blaise. „Hezky se vyspi.“
„Dobrou noc, Harriet.“
„Sklapni, Draco,“ zamumlal Harry ospale a zachumlal se do teplých přikrývek, které zaháněly zimu ve sklepení.
***
Ředitelka McGonagallová držela pevně vládu nad školou a jeho obyvatelích, studentech a rovněž tak učitelech. Nikdo si nemohl stěžovat kvůli nespravedlivému zacházení, nikdo by nemohl nazvat někoho jejím učitelským miláčkem a nikdo by si nemohl stěžovat, že trestá studenty víc, než si zaslouží - samozřejmě to dělali všichni, ale vcelku byla profesorka Přeměňování dobrou ředitelkou a hlavně všichni souhlasili s touto představou. Harry si myslel, že bylo jaksi zábavné, že Tom věnoval pozornost jejím pravidlům aspoň viditelně více, než kdy věnoval těm Brumbálovým, i když nebyla tak velmi magicky mocná jako Temný pán. Jistě, že se hádali, ale zůstali k sobě zdvořilý a jakmile Tom s něčím souhlasil, ujistil se, že by ho to nezničilo, pokud poruší nové pravidlo.
Omezovala Harryho návštěvy v jeho bytě na víkend a úplně mu zakázala, aby zůstaval na noc, pouze dala Harrymu pět minut na každé jídlo, při kterém mohl sedět u učitelského stolu, přiměla Harryho zůstávat na školních pozemcích, pokud nebyl Prasinkový víkend a i když nemohla zakázat Tomovi navštěvovat Harryho ve Zmijozelském sklepení bez Severuova souhlasu, který se kupodivu zdál, že se stává neslyšícím kdykoli poukázala na toto téma, tak mu pouze povolila přístup do společenské místnosti a ne do ložnice a to jen od odpoledne do večerky.
Takže nyní, kvůli novým pravidlům, Tom vždy čekával ráno před společenskou místností a někdy se k němu připojil Severus nebo Lestrangeovi bratři. Dnes, to byl jen přece Tom a nepředstavitelně se nudil a čas si krátil proklínáním nových pravidel, zatímco rozmýšlel nad tím, zda by měl riskovat jít dovnitř. Rozhodl se proti tomu, když ucítil chvění ochran kolem vstupu, nepochybně pozornost nové ředitelky.
„Tome,“ Harry šťastně skočil do jeho náruče a plaše vtiskl polibek na jeho rty, „musel jsi čekat dlouho?“
„Déle než obvykle, co jsi dělal?“ promluvil Tom protaženě, pomalu Harryho postavil na jeho nohy a jednou paží vklouzl kolem jeho štíhlého pasu.
„Nemohl jsem najít můj domácí úkol do Obrany,“ Harry rozpačitě pokrčil rameny. „Ještě jsem ho nenašel, hádám, že mi dáš školní trest…“
„Tolik se mi tato myšlenka líbí, vzal jsem ho s sebou, když jsem včera odešel,“ usmál se Tom. „Vypadalo to, že jsi by už příliš unavený na to, aby jsi mě slyšel.“
„Už jsi viděl tu pozvánku, Harry?,“ zeptal se Tom, když Harry vstoupil do kuchyně, pořád ve svém pyžamu.
Přes něj měl přehozený tlustý vlnitý svetr.
„Ne, od koho je?“ zeptal se malý chlapec a přitom políbil nebo objal každého u stolu.
„Od Luciuse, Narcisi a Draca, pozvali nás, abychom s nimi oslavili Vánoce.“ Tom mu ukázal pěknou pozvánku s orazítkovanou erbem rodiny Malfoyů. „Rozhodli se, že letos uspořádají malý večírek.“
„Super, můžeme jít?“ zeptal se Harry horlivě. „Ano, jsou na chodbě.“
„Jistě, pokud to je to, co chceš.“ Tom se usmál a byl vděčně objat. „Napíšu Luciusovi, že přijdeme.“
„Obstaral jsi ty dárky?“ změnil Harry téma.
„Ano, jsou na chodbě.“
„Pořád nechápu, proč pro tebe koupil dárky,“ kňoural Sirius.
„To proto, Čmuchale, že jsi vždycky nadšený kvůli jakémukoli druhu dárku a pak vypouštíš ach-tak-citlivé narážky,“ culil se Harry a Sirius našpulil pusu, než zahájil lechtací útok na Harryho.
Od Simonovi terapie se Harry rychle zlepšoval a nyní už byl jen pár kroků od normálního stavu nebo tak normálního jak Harry mohl vůbec být. Především se změnil jeho vztah s Tomem. Tom se teď vždy ujišťoval, že Harry naprosto souhlasí s jeho rozhodnutím a jednáním. Občas se to dostalo do bodu, kdy toho bylo na Harryho prostě příliš mnoho a pak na něho křičel, trochu zuřil a pak se prudce vrhnul své paže kolem Tomova krku a usnul v jeho náručí. Nikdy nědělali víc, než si vyměnili polibky a tyto polibky většinou zůstávaly nevinné a něžné, ale každý si všiml, že Harry tráví více času s Tomem než s kýmkoli jiným v domě.
„Měli bychom jít ven,“ prohlásil Sirius náhle, když všichni dosnídali.
Harry a Remus dychtivě vyskočili a sbírali nádobí.
„Kvůli čemu vlastně?“ zeptal se Severus, což leželo v mysli každého Zmijozela a tři Nebelvíři se k němu otočili jako kdyby čekali na to, že mu vyrostou další končetiny: „Koulovačka!“ promluvili sborově.
„Nesnáším se opakovat, ale: kvůli čemu vlastně?“
„Je to sranda,“ Harry pokrčil rameny. „Neříkej mi, že si to předtím nikdy nedělal.“
„Já. Jsem. Nikdy. Nedělal. Takovou. Věc!“ řekl Mistr lektvarů přes skřípající zuby, ne zcela věřil, že Harryho výraz překvapením rozšířených očí byla pravda.
„Nebohý malý Snapey měl opravdu smutné dětství,“ přednesl Sirius vážným hlasem vhodný pro každou pohřební službu.
Mistr lektvarů na něho zavrčel: „Rozdíl mezi tebou a mnou, kromě faktu, že já mám skutečně mozek, je, že jsem dospěl.“
„Dobře, to stačí!“ Harry je oba plácnul po hlavě. „Byli jste měsíc v tomhle pitomém domě; je čas, abyste šli ven, všichni z vás. Jděte se obléknout.“
„Kromě tebe, spratku, jsou všichni už oblečení,“ prohlásil Severus.
„Venku je zima, Severusi, což znamená, že je chladno, což znamená, že by sis měl mít na sobě šály, rukavice a kabáty,“ Harry přísně ukázal na dveře. „Teď, jdi a oblékni se.“
„Myslím, že zůstanu uvnitř a budu pracovat na mých lektvarech.“
„No, to si myslíš špatně,“ promluvil Rudolfus, popadl ho za ruku a táhnul ho z pokoje. „Souhlasím s Harrym, rozhodně potřebujeme jít ven.“
Krajina okolo domku byla pokryta načechraným bílým sněhem, tak bílým, že téměř oslepoval oči, kdykoli se slunce odrazilo ve správném úhlu. Začalo sněžit asi před dvěma dny a od té doby skoro nepřestalo, což zapříčinilo, že stromy a střechy na znamení prostestu praskaly. Malý rybník zamrzl, ale potůček, který do něj vtékal, způsobil, že led byl nestabilní a slabý.
Dokonce Severus se mírně uvolnil v bílé záři kolem nich a Sirius dováděl jako malý kluk, změněný ve své zvěromágské podobě a řítil se sněhem tak, že ho všude kolem nich rozhazoval. Běhal tam a zpátky a napříč stopami z jeho velkých tlap. Jednou se dokonce sklouznul po malé části ledu a radostně při tom kvílel. Harry se k němu brzy nato připojil, obě zvířata s černou srstí se převalovala ve sněhu a vzájemně se honila, než se oba přeměnili a prohlásili, že je čas na jejich koulovačku.
„Nemám v úmyslu…“ začal Severus, ale Sirius měl už sformovanou sněhovou kouli a zasáhl ho s ní přímo do jeho obličeje.
„Zmijozelové proti Nebelvírům,“ oznámil šťastně předtím, než on, Harry a Remus se sehnuli dozadu, kde měli připravený arzenál z bílých střel a projednali svou strategii.
„No, nebudu tady stát a nechal je, aby po mně házeli sněhové koule,“ prohlásil Tom, když šel k jiné závěji. „Nemají tušení, s kým se to zaplétají!“
Smrtijedi úplně souhlasili. Ačkoli Severusova první volba stále byla, že se prostě vrátí dovnitř a nechá tuto nevyspělou chásku, aby umrzli nebo aby jim alespoň umrzly některé docela užitečné tělesné části, ale neochotně se rohodl zůstat. A tak začala bitva.
Na konci Temní kouzelníci museli přiznat porážku, ačkoli tvrdili, že to bylo pouze proto, že nechali Nebelvíry vyhrát, což, být upřímný, nebylo zcela tak lživé, protože si opravdu netroufli zasáhnout Harryho nebo se dokonce do něj pustit tak, aby spadnul na zem. V každém případě, Nebelvíři vyhráli a jako odměnu dostali, že se můžou první osprchovat. Harrymu začali, roztávat ledové hrudky, které se zachytily v jeho vlasech a rozmrzat jeho nos prsty, protože jeho rukavici nebyli podle všeho voděodolné. Po něm sdíleli sprchu Sirius s Remusem a dělali věci, o kterých Harry nechtěl ani přemýšlet, než bylo dovoleno Zmijozelům se osprchovat, kteří si sami dosud pomohli se sušícími a zahřívacími kouzly. Dobby pro všechny udělal nějaký horký punč.
„Jsi krásný,“ zašeptal Tom do Harryho ucha, když se malý chlapec opřel o jeho rameno s hrnkem kouřícího horkého punču ve svých rukách. Sledoval film se Siriusem, který pokládal svou ruku přes Harryho oči vždycky, když se dělo něco hrůzného nebo krvavého: „Smím tě políbit?“
/Jdeš mi na nervy, Tome/, zasyčel náhle Harry zuřivě, vyskočil a dupl nohou. /Nemusíš se zatraceně pokaždé ptát! Nemusíš všechno dělat jen proto, že to chci dělat já./
/Nechci ti ublížit…/
/A já chci zpátky starého Toma, Tome, nepotřebuji robota a nepotřebuji loutku, já potřebuji tebe. Skutečného Toma. Toho, který dělá hloupé věci a je spontánní a dělá věci, protože dokáže myslet na sebe! Nechci, abys dělal nějaké věci jen proto, že jsem ti něco řekl/, přiznal Harry. /Já se můžu sotva postarat sám o sebe, nemůžu také odpovídat za tvé jednání, Tome. Toto nejsi ty a bolí to si myslet, že jsi se vzdal jen kvůli mně…/
Měkké rty na jeho ho umlčely a dlouhé ruce přidržely jeho obličej a přitahoval blíž a blíž a tak blízko, až se jejich těla o sebe otírala. Mohl přes hábit cítit Tomovo vzrušení a toho na chvilku vystrašilo, dokud ho hebké rty nezbavily smyslů, čímž bylo zcela nedůležité, že tento polibek byl daleko od nevinného, a hladký jazyk napadl jeho ústa, který dobýval zpět to, co už jednou patřilo Tomovi, co vždycky patřilo Tomovi a jen Tomovi. Jemné zuby okusovaly jeho spodní ret a dostaly z něho zasténání, které bylo téměř zcela pohlceno těmi chutnými ústy. Jedna ruka lezla k jeho zádům a tím vysílala příjemné lechtání dolů po jeho páteři. Vše na čem záleželo bylo, že jeho Tom je zpátky.
„Dobrý?“ zeptal se Tom pobaveně, jeho ústa byla stále jen milimetry od těch Harryho.
„Lepší,“ opravil Harry a culil se. „A teď bychom měli upéct cukroví!“ hopsal do kuchyně a nechal tak zaraženého Toma.
„Co se právě stalo?“ zeptal se více pro sebe než pro někoho jiného. „Je ‘pečení cukroví‘ nějaký zvláštní Nebelvírský kód pro něco?“
„Ano!“ vykřikl Sirius vesele, než následoval Harryho do kuchyně.
„Pro co?“ Tom se obrátil na Remuse, který také vstával a vypnul TV.
„Pro pečení cukroví.“ Remus se vesele usmál a odvedl je do kuchyně, kde se už oba Zvěromáci radili s Dobbym, který horlivě přikyvoval. „Potřebujeme vajíčka,“ řekl Harry, a Dobby pokynul k jedné z polic, načež balení vajíček připlulo ke kuchyňské lince.
„A čokoládovou polevu,“ švitořil Sirius a prohledával skříň, dokud nenašel přihrádku ne jen s čokoládovou a vanilkovou polevou, ale také s různými druhy cukrových ozdob. Dobby ukázal na všechno ostatní předtím, než zmizel: „Dobby si přeje, aby Pan Harry měl spoustu zábavy. Jestli bude něco potřebovat, ať prostě zavolá Dobbyho, Pane Harry.“
„Ehm, Harry, co to děláš?“ zeptal se Tom nejistě, když Harry prohlížel skříň kvůli míse.
„Peču cukroví.“
„Ano, ale proč?“
„Nejsou to žádné Vánoce bez cukroví,“ prohlásil Harry klidně. „Bude to legrace! Uvidíš.“
„No, já teď půjdu,“ Severus se otočil. „Už jsem měl dost všech těch údajně zábavných aktivit.“
„Ale, strýčku Severusi,“ Harry špulil pusu. „Je to jen jako vaření lektvaru…“
„Pokud si myslíš, že toto je jako vaření lektvaru, tak mi odpověz na otázku, proč tvé lektvary vždy vybouchnou?“
„Nevybouchnou!“ pokáral Harry, popadl ho za ruku a vedl ho zpět ke kuchyňské lince. „Prosím, Seve? Prosím?“
„Nikdy mi neříkej Seve,“ poznamenal Mistr lektvarů, příliš překvapený, aby prostestoval, když Harry do jeho rukou vtiskl mouku.
„To je proto, že mám náhodou rád tvé jméno a protože si myslím, že se k tobě dokonale hodí.“ Harry mu podal tři vajíčka. „Ale je to opravdu příliš dlouho na slušné naříkání. Takže, prosím, strýčku Seve?“
„Necháš mě v klidu pracovat?“
„Ano, pane!“ zasalutoval Harry a nařídil Rudolfusovi a Rabastanovi, aby našli nějaké formičky na cukroví.
„A co bych měl dělat já?“ zeptal se Tom znuděným hlasem, který sledoval ostatní.
„Myslel jsem, že jsme o tom zrovna diskutovali,“ Harry zvedl obočí. „Ale pokud chceš, mohl bys mi pomoci rozprostřít mouku po kuchyňské lince…“
„Nevěděl jsem, že mi není dovoleno se už na nic ptát,“ zašeptal svůdně Tom do Harryho ucha, čímž smysl těchto slov zapříčinil, že se mezitím neodvratně ztratil. „Chtěl jsem také vědět…“ začal okusovat Harryho ušní lalůček, „proč roztíráme mouku po kuchyňské lince?“
„He?“ Harry na něho zíral s omámeným výrazem.
„Tst, tst, tst, Harry, kde poletují tvé myšlenky?“ škádlil a ustoupil od něho. „Ptal jsem se, proč máme rozprostírat mouku .“
„Och, promiň,“ Harry zčervenal a otočil se ke kuchyňské lince. „Potřebujeme mouku, aby se těsto na cukroví nelepilo na kuchyňskou linku nebo na tvé ruce.“
„To by bylo špatné, chápu,“ vítězně se culil a velmi pomalu přikročil zezadu k Harrymu, beroucí ho za ruku, aby zabránil zachvátu paniky, než se přitiskl blíž, přičemž držel Harryho mezi svým vlastním tělem a kuchyňskou linkou. „Jsi v pořádku?“ zašeptal.
Tentokrát nebyla žádná svůdnost v jeho hlase, pouze vřelý zájem a Harry přikývl.
Sirius spustil nějakou Vánoční hudbu, naštěstí svou hůlkou a ne svým hlasem a Tom s nimi pomalu houpal, zatímco pokrývali celou kuchyňskou linku tou bílou věcí, přičemž se snažil ukrýt své vlastní vzrušení, což se stávalo stále více obtížnější. Chvilkově si odlehčil, když jim Severus předal kus těsta s nevlídným zamračením. Harry si vybral formičku ve tvaru medvídka a začal tvořit cukroví, odstoupil od něj, aby je položil na plech, na který Remus položil pečící papír. Rudolfus a Severus také začali vykrajovat cukroví, i když kvůli nějakému neznámému důvodu, postupovali velmi pomalu. Sirius začal míchat čokoládovou polevu, kterou z času na čas ochutnal (a v čase mezi tím), aby ji zkontroloval, jestli je taková, jak chtěl, aby byla, zatímco Rabastan dělal to samé s vanilkovou polevou.
O deset minut později vlkodlak vytáhl první plech a Harry se Siriusem začali okamžitě potírat ještě horké cukroví polevou a posypávali zdobením, zatímco je ostatní zdráhavěji následovali.
„Podívej,“ Harry pyšně ukázal na cukroví, které dozdobil. „Tahle kočka vypadá skoro jako McGonagallová.“
Sirius kriticky ohodnotil toto umělecké dílo, ale pak přikývl a pokračoval se svou vlastní verzí Rity Holoubkové. „Myslím, že tady je teď další pruh na jejím čelem, začíná mít vrásky.“
„Berou to vždy tak seriózně?“ zeptal se Tom Remuse.
„My nejsme vůbec seriózní,“ vykřikl Sirius pobouřeně, než mohl vlkodlak odpovědět. „No, já jsem Sirius, ale to neznamená, že jsme seriózní, že jo, Harry?“
Harry zbělal, když uslyšel jméno svého kmotra, ale statečně se to pokusil ukrýt, zatímco přikývl: „Ne, nejsme… Siriusi.“
Během posledních týdnů si všichny zvykli říkat Siriusovi Čmuchal nebo se prostě docela vyhýbali říkání jeho jméno. Toto chování jim živě přivádělo zpátky to, proč byli všichni tady. Harry byl na tom lépe, ano, ale byl daleko od v pořádku a přestože byl stále zvyklý vídat Siruse nablízku, ještě sebou trhnul, když ho nečekaně viděl nebo, když někdo jako dnes, řekl jeho jméno. Nikdo z nich ho neslyšel, že by ho říkal za posledních několik týdnů a bylo snadno viditelné kolik ho to stojí usílí, aby tyto slabiky prošly jeho rty.
„Ššš, omlouvám se,“ Sirius vzal opatrně chvějícího se chlapce do své náruče. „To bylo ode mě bezohledné. Nikdy zvnovu neříkej mé jméno… Nikdy se mi stejně ani nelíbilo.“
„Ale já chci.“
„Ne, neříkej ho, Harry. Ne teď, v každém případě. Nenuť se k tomu.“ Sirius ho políbil na čele. „Máš tolik času kolik chceš a do té doby jsem prostě tvůj Čmuchal.“
„Děkuji ti,“ Harry ho pevně objal, „Čmuchale.“
„Navždy se budu nenávidět za své jméno, víš, že jo?“ požadoval Sirius hravě. „Mohl bych si říkat jinak, Baltazar nebo Spike nebo i Darth Vader, ale ne, už si říkám Čmuchal.“
„Mám pocit, že trávíš příliš mnoho času před TV, Darth Vadere,“ chechtal se Harry.
„Kdo je Darth Vader?“ zeptal se Rudolfus zaujatě.
„Darth Vader je padouch v jednom z těch filmů.“ Vysvětloval Harry. „Je něco jako Tom.“
„Když to vidíš takto…,“ mumlal Sirius. „Myslím, že se vrátím zpátky ke Čmuchalovi.“
Harry se vesele smál a vymanil se z jeho náruče, než se vrátil ke zdobení cukroví a šťastně žvýkal ty, které už byli dozdobené.
***
„Harry, chceš pomoci?“ řekl Severus s temným pobavením, ani nezvedl prst, když Harry tahal kartonovou krabici z vršku skříně, která byla na chodbě.
Viditelně s tím měl potíže.
„Ne, Severusi,“ řekl Harry trochu sarkasticky, když vyvažoval kartonovou krabici nad svou hlavou. „Tvá samotná přítomnost je všechna motivace, kterou potřebuji. A v té krabice na tebe nic nečeká.“
„Jen ti říkám, že přijdeme pozdě,“ nabídl Severus lhostejně. „Rudolfus a Rabastan už odletaxovali, aby nás omluvili.“
„Z nějakého nejasného důvodu si myslím, že by to šlo mnohem rychleji, kdyby mi jistý Mistr lektvarů podal ruku,“ postěžoval si Harry, než se náhle narovnal. „Teď jsi to dokázal! Zkazil jsi mou dobrou náladu.“
„Jsem si jistý, že mi každý za to poděkuje“. Reptal Severus a lehce zvedl krabice z podlahy. „Pojďme, šotku.“
„Jdu vás zkontrolovat,“ oznámil Tom, když vstoupil do obývacího pokoje a usmíval se na Harryho, který byl opět veselý a čilý. „Jsme připraveni odejít?“
„Ano,“ Harry vyrazil ke krbu a hodil trochu prášku do tančících plamenů. „Malfoy Manor.“
Přistál v Luciusově pracovně nebo spíše v Rabastanově náručí – Muž reagoval v pravý čas a chytil křehkého chlapce.
„Díky,“ usmál se Harry na něho a oprášil si své kalhoty. „Proč jste tady sami?“ rozzhlížel se po prostorném místnosti, ale Lestrangovi bratři byli jediní přítomní.
„Lucius si nebyl jistý jak budeš reagovat a tak se rozhodli počkat ve Vánočním pokoji,“ vysvětlil Rudolfus.
„Oni mají na Vánoce zvláštní pokoj?“ zeptal se Harry nevěřícně. Oba bratři přikývli. „Není divu, že je Draco takový snob…,“ reptal Harry, než vyhopsal z pokoje a nechal tak oba starší muže vzadu.
Malfoy Manor nevypadal očividně odlišněji než naposledy, kdy byl tady: chodby byly stále dlouhé a bez života, portréty měli stejné nudné výrazy (nikdo by je nemohl vinit, vážně) a dveře pořád vysílali chvění po jeho těle. Nakonec uvážil, že byl nový. Tak mnoho dveří, tak mnoho temných zákoutí a tak mnoho špatných vzpomínek.
„Wobbly,“ zvolal Harry, když se tlak stával příliš velkým – měl pocit, že blízké dveře, kolem kterých procházel, lesknoucí se kliky, hladký dřevěný povrch by ho bláznivě řídili.
„Ach, Pan Potter je zpátky,“ domácí skřítek se s lupnutím objevil v jeho pohledu a hluboce se uklonil. „Už vás očekáváme, Pane Pottere, pane. Co může Wobbly udělat pro Pana Pottera?“
„Chci se zeptal, kde je Vánoční pokoj,“ Harry se několikrát zhloboka nadechl. Přítomnost dalšího dýchání, i když ne zcela lidského ho uklidňovalo.
„Wobbly vás tam odvede, Pane Potter. Paní Malfoyová a Pánové Malfoyové tam čekají na Pana Pottera,“ domácí skřítek se opět uklonil a začal ho provázet dolů chodbami a nahoru po mramorovém schodišti. „Jsme zde. Má Pan Potter nějaké další přání, pane.“
„Žádné, děkuji, Wobbly. Veselé Vánoce,“ domácí skřítek se na něj nahoru rozzářil, než rychle zmizel v čirém vzduchu.
Harry se zhluboka nadechl, než zaklepal na bílé dveře, které byly ozdobeny jmelím a a badiánem a opatrně odtlačením dveře otevřel: „Ahoj,“ usmál se nejistě na shromážděnou rodinu Malfoyů a Blaise, který byl také pozvaný. „Veselé Vánoce.“
„Harry,“ vykřikli Blaise s Dracem a řítili se k němu, ale pak nejistě zaváhali. „Jak se ti vede?“
Harry se na ně zářivě usmál a pak své paže hodil kolem krku překvapeného a nepochybně šokovaného Draca, kterého objímal ze všech sil, co měl: „Je mi mnohem lépe, děkuji ti.“
„Tolik jsem si dělal starosti,“ přiznal Draco a pomalu objal Harryho zpět. Menší chlapec se trochu napjal kvůli neznámým rukám, ale pak se znovu uvolnil. „Všichni si dělali starosti. Tolik se omlouvám za to, že jsem dovolil, aby se to stalo, měl jsem tě chránit, řekl jsem, že budu, je mi to líto…“
„Ne, Draco,“ Harry se mírně stáhnul a ustoupil, aby stál přímo na podrážkách svých noh. „Nebyla to tvá vina, prosím, neomlouvej se. Jsem zase v pořádku a už nikdy jindy neuvidím Brumbála, Ginny nebo Hermionu. Jenom jsem potřeboval čas na uzdravení, mrzí mě, že jsi si dělal starosti.“
„Nebudu se omlouvat, když nechceš,“ dohodl Draco a Harry se smál: „Jedině Malfoye by někdo mohl vydírat omluvou, chyběl jsi mi.“
„A co já?“ zeptal se Blaise rozhořčeně. „Já jsem ti nechyběl?“
„Samozřejmě, že chyběl!“ Harry se sám vrhl do náruče tmavovlasého Zmijozela. „Chyběl jsi mi zatraceně tolik, Blaisei.“
„Také jsi mi chyběl,“ odpověděl Blaise a rozcuchal Harryho vlasy. „Škola je bez tebe docela nudná. Vrátíš se?“
„Ano,“ řekl Harry bez váhání. „Ale myslím, že potřebuji trochu víc času.“
„Dobře, nedovol nám, abychom tě stresovali,“ sdělil Blaise, než pustil Harry právě, když přišla druhá část hostů.
„Narciso,“ Harry se otočil k blonďaté čarodějce a byl pohlcen objetím. „Děkuji, že jste mě pozvali a za všechny ty pohlednice.“
„To nic nebylo, drahoušku,“ řekla Narcisa laskavě a upravila si malého chlapce ve své náruči. „Oni neměli žádné právo,“ zašeptala, než opět normálně promluvila. „Jsem ráda, že tě znova vidím šťastného. Jsi šťastný, že ano, Harry?“
„Ano, jsem šťastný,“ ujistil ji Harry a usmál se na vysokou ženu, která jemně políbila jeho čelo a pokusila se uhladit jeho vlasy, než se otočil k Luciusovi, který trpělivě čekal: „Omlouvám se, že jsem byl takový u těch soudů.“
„Myslel jsem, že jsi jsednal s Dracem?“ Lucius jemně objal drobného kouzelníka. „Žádné omluvy. A stejně si je nepotřeboval. Jsi nejpozoruhodnější člověk a jsem rád, že tě nazývám mým přítelem, nikomu nedovolím, aby ti říkal jinak.“
„Děkuji ti,“ Harry lehce zčervenal.
„Ahoj,“ řekl někdo za ním, načež se otočil s mírnou panikou.
„Sunny,“ vydechl. „Tohle nedělej, zatraceně! Nikomu se nelíbí, když upír dýchá na jeho krk.“
„Jsi si tím jistý?“ smál se Sunny a letmo se podíval Rabastanovým směrem. „Omlouvám se, že jsem tě překvapil. A za ten nešťastný incident s tvým vlkem. Jsi v pořádku?“
Podle tónu, který použil, mohl Harry říct, že uvedl více než právě tento okamžik: „Budu. Ale neměl by ses omluvit Remusovi. Dovolil ti přijít do tvého domu a ty si s ním začal bojovat…“
„Vím, Harry,“ povzdechl si upír a tvářil se provinile. „Už jsme se jeden druhému dost vydatně omluvili a našim partnerům a jsem si jistý, že se také on omluvil tobě. Bylo špatné jak s tebou zacházel, ale nechovali bychom se tak, kdyby jsi pro nás tolik neznamenal,“ usmál se jemně dolů na černovlasého kouzelníka. „Ani jeden z nás tě nechtěl ztratit, Harry, odpustíš mi, prosím?“
Harry opatrně přikývl a vklouzl do Sunnyho náruče: „Nemohli byste oba dva dát stranou vaše neshody? Nejsem si jistý, že bych dokázal s vámi jednat, když o mě bojujete.“
Sunny prohledával očima pokoj, dokud nepřistály na vlkodlakovi, který na ně ostražitě zíral a své ruce měl sevřené do pěstí, ale viditelně se krotil: „Co na to říkáš, Vlku?“ ptal se tiše, nabízející svou ruku. „Můžu být součástí vaši rodiny?“
Harry se obrátil díval se prosebně na Remuse a nakonec po dlouhém napjatém tichu se vlkodlak chopil nabízené ruky: „Harry potřebuje všechny ochrany, které může mít,“ zabručel Remus měkce, hladíci líci svého mláděte a na oplátku přijal zářivý úsměv.
„Harry,“ zvolal Draco a Harry se otočil. „Je v pořádku, že je zde Charlie? Pokud ne…“
Jenže Harry neslyšel víc než první tř slova, protože tam byla za Dracem z poloviny ukrytá jiná osoba, tato měla červené vlasy, lehce pihovatý obličej a laskavé hnědé oči. Weaslyovské vlasy. Weasleyovské pihy. Weasleyovské oči. Ginny.
„Ne,“ zhrozil se, ani se nebyl jistý, jestli jsou jeho oči ještě otevřené, protože bez ohledu na to, opět viděl ten den.
Jeho ramena narazila do něčí hrudě a paže se ho snažili držet, ale tohle se znova nemohlo dít, nemohlo se to znova dít. Zhroutil se na podlahu, možná klopýtnul o pohovku, ale to byla opět Ginny. Tlačila ho k podlaze; byla na něm a držela ho dole. Nemohl se hýbat nebo snad by mohl, ale nemohl bojovat. Objevily se provazy kolem jeo zápěstí, které se zařezávaly do jeho masa a kostí. Už ne znova. A také tu byl Sirius a říkal mu opět všechny ty nenávistné věci a ta bolest byla o dost horší, než ji Ginny způsobovala na něm, řezala hlouběji, objevovalo se více krve a větších jizev. A už nezáleželo na tom, že by v bezpečí, protože nebyl a nikdy opět nemohl být, protože být v bezpečí znamená být milovaný a on nebyl milovaný. Sirius mu to tak řekl. A pak to bolí a bolí a bolí…
„Ššš, ubližuješ si,“ něčí tělo ho obklopilo, dělali něco s jeho pažemi. „Uklidni se, milý. Jsem teď tady; postarám se o tebe. Weasleyová a Grangerová jsou v Azkabanu. Už ti nemůžou ublížit. To byl jen Charlie a teď je pryč. Utiš se, neplakej, ššš, jsi v bezpečí,“ tělo ho začalo mírně kolébat a jeho paže a zápěstí přestaly bolet jako by se přes ně rozprostřelo něco chladného. Černá káva a bylinky.
„Tome?“
„Ano, to jsem já, Harry,“ jeho oči byly zachyceny starostlivýma červenýma. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“
„Omlouvám se,“ Harry sevřel jeho hábit a schoval svůj obličej do jemné látky. „Nechtěl jsem, aby Charlie odešel.“
„To je v pořádku, Harry, on to chápe,“ Draco si klekl vedle něho. „Cítí se tak špatně kvůli tomu, co udělal jeho sestra. Jen si přeje, abys byl v pořádku. Všichni to pochopili, nedělej si starosti. Čekali jsme něco takového.“
„Ale oni jsou moji přátelé,“ popotahoval zelenooký chlapec. „Ron, Bill, Charlie, Percy a Fred s Georgem, byli pro mě jako má rodina. Nechci se jich bát.“
„Nebojíš se jich,“ Sirius se k němu také sehnul. „Bojíš se vzpomínek a to je v pořádku. Dostaneš se z toho. Bylo jen nečekané, že si ho tak náhle uviděl. Věř mi, nebude trvat dlouho a dokážeš je obejmout a podívat se jim do očí, stejně jako nás ostatní.“
„Pořád mě to mrzí,“ řekl Harry, stírající si slzy ze své tváře. Nemůžu to změnit.“
„Měl bych strach, kdyby ne, broučku,“ Tom se pochechtával a přestěhoval Harryho a sebe do jednoho u křesel, nechávající malou černovlasou krásu přitulit se k jeho hrudi.
„Byl jsi to ty, kdo uvolnil všechny ty emoce?“ zeptal se Blaise poté, co si ostatní také posadili do polokruhu kolem až do stropu vysokého a nádherně ozdobeného Vánočního stromku.
„Omlouvám se,“ popotahoval Harry a schoval hlavu do Tomova hábitu. „To jsem nechtěl.“
„Nikdo ti neublížil, zlatíčko,“ konejšil ho Tom a hladil jeho malá záda. „Charlie byl trochu vyveden z míry, ale je v pořádku. „Jsem rád, že si byl schopen se chránit.“
„Ale se mě nechystal napadnout,“ argumentoval Harry slabě.
„Ale vyděsil tě,“ Temný pán lehce políbil Harryho čelo, než uzamkl své červené oči s Harryho zelenými. „Mohli jsme všichni cítit jak jsi byl vyděšený a jak tě to bolelo a měl jsi plné právo se chránit. Věř mi, prosím.“
„Dobře,“ zašeptal Harry a Tom se odlečeně usmál.
Brzy nato domácí skřítci servírovali občerstvení, aperitivy a svařené víno, což samo stačilo na to, aby se všichni cítili příjemně nasycení, ale po nich umístili na stůl tři obrovské talíře s cukrovím, které značně překonalo to Harryho a Siriusovo, na jehož pečení trvali před pár dny.
„A co teď dárky?“ navrhl Draco s nedočkavostí někoho, kdo přesně ví, že dostane všechno, co si kdy přál a ještě víc.
„Můžu vám dát mé jako první?“ zeptal se Harry nesměle a všichni přikývli. „To je pro tebe Remi, Veselé Vánoce,“ vlkodlakovi, který seděl vedle něho, předal dárek ve tvaru tlusté obálky, kterou starší muž horlivě otevřel a odhalil tlustý pergamen, který se jediný odjakživa používal mezi kouzelníky. „Myslel jsem, že bys byl rád.“
„Děláš si legraci?“ vykřikl Remus v netypické ukázce emoce. „To je skvělé. Jak jsi to dokázal?“
„No, víš, že Percy chtěl otevřít novou školu pro Mudlům narozené, kam mohou chodit už od devíti let a učili se o Kouzelnickém světě, že ano?“ vlkodlak přikývl. Zeptal jsem se ho, jestli nepotřebuje učitele a co si myslí o tobě, kdyby si dostal to místo. Pamatuje si tě z Bradavic a řekl, že jsi byl nejlepším učitelem Obrany, kterého kdy měl, a že by si také učil děti, aby přijali vlkodlaky. Domníval se, že by si byl skvělý ředitel a já s tím docela souhlasím, ale pokud bys chtěl raději být jen učitel, můžeš to tak také udělat.“
„Děkuji, Harry,“ Remus objal menšího kouzelníka. „To je fantastický.“
„Jsem rád, že se ti to líbí,“ prohledával svou krabici, než vytáhl další dárek a předal ho Siriusovi, který vypadal mírně zklamaně, protože byl tak malý.
Otevřel krabičku s mnohem menší vážností a vytáhl stříbrný klíček na černém koženém přívěšku, na kterém byl stříbrný vlk: „Je to to, co si myslím, že je?“
„Jak mám vědět, co si myslíš?“
„Jak jsi ho získal?“ Sirius uctivě zíral nahoru na svého kmotřence. „Jak ses vůbec o tom dověděl?“
Míval jsem sny o Hagridovi, který mě přivezl do Zobí ulice na motorce,“ Harry pokrčil rameny. „Zeptal jsem se ho na to a dal mi ji. Je na zadním dvoře; Remus mi pomáhal tě rozptylovat pokaždé, když jsi tam chtěl jít.“
„Super,“ řekl Sirius. „Dostaneš první jízdu, slibuji,“ objal křehkého chlapce, ignorující Voldemortův nespokojený pohled, který jasně říkal, kolik si toho myslí o tomto nápadu.
Dále Dracovi a Blaiseovi předal dva stejné dárky ve tvary knihy, s bílým samonaplňujícím tetřevím brkem, který je zdobil: „Myslel jsem si, že, protože jste se rozhodli ze mě dělat srandu, kvůli tomu, že si vedu deník, takže byste si to měli oba vyzkoušet.“
„Doufal jsem, že mi dáš zase ty kolové věci, to je všechno, víš?“ kňoural Blaise, když rozbaloval lesklou novou knížečku.
„Možná by ses měl pokusit do ní psát,“ navrhl Harry rozpustile. „Nikdy nevíš, co se z toho vyklube.“
Blaise začal horlivě škrábat cosi do svého deníku, co určitě neodhalovalo jeho nejniternější myšlenky a radostí výskal, když mu do jeho klína padl balíček sladkostí: „Ty jsi mě prostě udělal nejšťastnějším člověkem na celé planetě,“ prohlásil a řítil se obejmout smějícího se chlapce.
Draco si mezitím také psal do svého deníku a obdržel tabulku jeho oblíbené čokolády a teď převzal po Blaisevi objetí a objal mladšího chlapce: „Díky, Harry.“
Harry se pomalu obrátil k Mistru lektvarů: „Severusi.“
„Harry.“
„Čekáš dárek?“
„Řekl si, abych žádný nečekal.“
„Ach, ale to nebyla otázka.“
„Ale to je pořád má odpověď, spratku.“
„Tady,“ Harry mu vtlačil balíček do jeho rukou. „A neříkej mi spratku.“
Severus se triumfálně culil a opatrně rozbalil dárek a díval se do dobře vycpané krabičky: „Krev jednorožce, Harry, copak ses nic nenaučil?“ zeptal se šokovaně, vytahující malinkou lahvičku se stříbrnou tekutinou.
„Ano, pane profesore,“ odpověděl Harry nazlobeně. „Tato krev je z jednoho jednorožce, který byl zraněný a kterého jsem zacelil. Ochotně mi trochu dal stejně jako žíně, které také najdete v krabičce. Nejsem hloupý; Prostě jsem si myslel, že byste to ocenil.“
„Harry, děkuji ti,“ Severus šel obejmout načertěného chlapce. „Neměl jsem ti to říkat.“
„Zatraceně dobře jsi neměl,“ brblal Harry, ale dovolil pažím, aby ho zahalily.
„Opravdu si toho cením,“ řekl mu Sirius vážně. „S krví jednorožce bych moh uvařit tolik lektvarů…“
Harry se smál a pak předal další dárky Rudolfusovi a Rabastanovi, oba rozvinuli stejný pergamen s ministerskou pečetí.
„Jedná se udělení milosti,“ uvedl Rabastan užasle.
„Myslel jsem, že, pokud budete mít černé na bílém, že to nebyla vaše vina, co se stalo Longbottomovým, takže si odpostíte sami sobě,“ vysvětlil Harry. „Omlouvám se, jestli se vám to nelíbí.“
„Ne, Harry, líbí se nám to,“ uvedl Rudolfus a vtáhl ho do krátkého objetí. „To je nejvíc, co pro nás někdo kdy udělal.“
„Děkuji ti, Harry,“ Rabastan ho také objal.
„Och,“ Sunny vytáhl žlutou pláštěnku a odkryl gumáky a klobouk do deště. „Myslíš si, že to je zábavné, že jo?“
„Převelice,“ Harry se na něho sladce usmál. „Veselé Vánoce, Sunny.“
Upír na něho odhalil své špičáky a hrozivě zasyčel, ale Harry se jen smál a předal Narcise obálku.
Blondýnka si přečetla lístek těsně předtím, než zavřískala a přitiskla si Harryho k hrudi: „To je skvělé, Harry, děkuji ti.“
„Vážně? Nebyl jsem si kvůli tomu jistý…“
„Ráda budu jako tvá matka a budu tě hýčkat, Harry,“ pomalu ho pustila. „Draco mi nedovolil, abych ho hýčkala od té doby, co mu bylo šest,“ zírala na svého syna, který jen protočil oči, než ji zasněný výraz přešel její pěknou tváří, přemýšlící o tom kolik zábavy budou mít.
„Pochopím, když nebudeš chtít…“
„Och, plané řeči, drahoušku,“ Narcisa políbila jeho čelo. „Budeme mít tolik zábavy.“
Harry se úlevně usmál a pak dal Luciusovi jeho dárek: malou knihu naplněnou mudlovskými příslovími.
„Myslel jsem, že by to s tebou usnadnilo komunikaci,“ přiznal Harry nervózně.
Lucius se na něho usmál a objal křehkého chlapce, na okamžik ho držením uzavřel: „Přečtu si to, co nejdříve.“
Harry se pomalu otočil k Tomovi, který stále trpělivě seděl v křesle a posadil se na opěradlo a předal mu poslední dárek. Tom ho pomalu otevřel a nakouknul dovnitř, krev mu tuhla v žilách, když spatřil malého stříbrného hada se smaragdovýma očima, které mu tolik připomínaly ty Harryho.
„Takže jsi učinil rozhodnutí…,“ netroufl se podívat do Harryho tváře a místo toho zíral na své ruce.
Jeden z Harryho malých prstů se přitiskl na jeho rty, aby ho umlčel: „Nepřeháněj, Tome.“
„Jsi si jistý?“
„Ano, jsem si naprosto jistý. Miluji tě, Tome Rojvole Raddle,“ Harryho rty se nesměle otřely přes jeho líci, zatímco Tom připínal náhrdelník kolem jeho krku a hladil přitom hebkou mléčně bílou kůži.
„To ti dávání tvých dárků dělá mnohem jednoduším,“ mírně se usmál a Harry se pohodlněji usadil do jeho klína. Tom přivolal dva balíčky a jako první Harrymu předal ten v podobě dopisu.
Harry opatrně rozvinul tlustý pergamen a odhalil něco, co vypadalo jako druhá smlouva. Jeho krev tuhla v žilách, když si přečetl, co bylo na papíru napsáno se signaturami Toma, Percye a všech členů Starostolce. Jednalo se o anulování smlouvy, zrušení jejich manželství.
„Šššš,“ Tom ho nevině políbil na rty, vyklouzl z křesla a poklekl před ním na jedno koleno, přitom Harrymu dával krabičku na šperky a vzal jednu ruku do své. „Neopouštím tě. Jen jsem si uvědomil, že si zasloužíš svatbu podle svých snů a to zahrnuje právo, aby sis zvolil, zda si mě chceš vzít nebo ne. Vím, že nejsem dokonalý, ale miluji tě z celého srdce a jen doufám, že to bude stačit. Harry Jamesi Pottere, smím se o tebe ucházet?“
Opatrně vytáhl tenký stříbrný prstýnek z této krabičky a váhavě prsten navlékl na Harryho prsteníček. Nebelvír na oba prstýnky užasle zíral, sledující jak splynuly a jak se změnily symboly na jeho snubním prstenu, než se podíval do Tomových očí plných naděje.
„Proč jsi mi dal ten prstýnek?“ zeptal se zmateně a zíral na stříbrný prsten.
„Chtěl jsem změnit symboly na tvém prstýnku,“ řekl Tom měkce, hladící Harryho ruku. „Je to takový druh zásnubního prstýnku. Nikdy se tě nevzdám a dám ti tolik času a svobody kolik budeš potřebovat.“
„Co ty symboly znamenají?“ dotazoval se Harry.
„Ty staré znamenaly věrnost, mír a poslušnost,“ odpovídal Tom. „Ty nové znamenají lásku, důvěru a upřímnost. Jsou to věci, které si přeji, aby jsi mi dal, až budeš připraven. Smím se o tebe ucházet, Harry?“
„Jo,“ černovlasý chlapec zčervenal, ale plaše přikývl a šťastně vydechl, když Tom vklouzl zpátky do křesla a dal mu něžný polibek na ry. „Děkuji ti!“
„Děkuji ti, zlatíčko,“ zašeptal Tom do jeho ucha. „Veselé Vánoce!“
„Jsou tak odporně sladký, že jo?“ komentoval Blaise hlasitě, přičemž oba černovlasé kouzelník vyrušil z jejich důvěrného objetí a Harry rudě zčervenal: „Promiňte.“
„Jen jsme si mysleli, že by sis také mohl otevřít náš dárek,“ nabídl Draco a vytáhl balík zpod stromku a předal ho Harrymu. „Je od všech Zmijozelů.“
Harry zvědavě rozbaloval měkký balík a odkryl černý školní hábit se Zmijozelským znakem na hrudi, zelenostříbrnou kravatu, zelenostříbrnou šálu a malou černou koženou knížku. Zmateně vzhlédl na oba Zmijozely.
„Rozhodli jsme se tě udělat čestným Zmijozelem,“ informoval ho Blaise důležitě. „Což znamená, že získáš heslo, budeš vždy vítaný, můžeš se zúčastňovat kolejních setkání a můžeš dělat prakticky všechno ostatní, co může dělat opravdový Zmijozel.“
„Mohl by si dokonce hrát v našem Famfrpálovém týmu, jestli se pro to tak rozhodneš,“ skočil do řeči Draco. „Ta knížka je kniha pravidel jak by se Zmijozelové měli chovat, nemusíš se podle nich řídit – nikdo to opravdu nedělá – ale měl bys vědět, že existují.“
„Páni,“ Harry uctivě zíral na tyto věci. „Jste si tím jistí?“
„Samozřejmě, Harry,“ oba vykřikli a brzy se sami ocitli v náručí plné Harryho: „Děkuji vám!“
Malý chlapec se na ně usmál, než se přitulil k Blaisovi, který opatrně dal své paže kolem štíhlého pasu a zastrčil si nezkrotnou hlavu pod bradu, po chvilce si všimnul, že se Harryho tělo na jeho hrudi uvolnilo, a že se malá vydechnutí stávali pravidelnější. Harry prospal většinu rozdělovaných dárků, ani se neprobudil, když Draco vydal hlasitý výskot radosti při jednom ze svých dárků.
„Možná bychom ho měli dát do postele,“ navrhl Remus, když byly všechny dárky buď otevřené nebo odložené pro Harryho, aby si je později otevřel.
„Samozřejmě, chudák drahoušek, musí být hrozně vyčerpaný po všem tom vzrušení!“ Narcisa rovněž souhlasila. „Můžou zůstat tady, že ano, miláčku?“ zeptala se svého manžela, který souhlasně přikývl. „Nebo si myslíte, že by ho to mohlo rozrušit, kdyby se probudil v neznámém pokoji?“
Šest mužů si vyměnili tázavé pohledy: „No, s tímto panstvím nemá spojené žádné špatné vzpomínky, správně?“ řekl Sirius nakonec. „Říkal, že se mu tady líbilo. Myslím, že by měl být v pohodě.“
Ostatní souhlasně přikývli a Tom opatrně zvedl Harryho z Blaisova klína a snadno nesl malého chlapce do západníého křídla, kde čekal na Luciuse, aby otevřel dveře.
„Víš, nedělá mi problém mít Harryho celou noc v mém náručí, ale preferoval bych postel, Luciusi,“ komentoval líně, když se blonďák nepřiměl k tomu, aby otevřel dveře.
„Nemůžu ty dveře otevřít,“ Lucius bezmocně pokrčil rameny jak jen Malfoy může, zatímco se tvářil jako by měl všechno pod kontrolou. „Myslel jsem, že by se pro Harryho otevřeli, aby mohl projít, ale toto zřejmě není tento případ… Ačkoli mu můžu dát jiný pokoj.“
„Nechci jiný pokoj,“ zamumlal Harry ospale. „Mám rád tyto pokoje.“
„Dokážeš je otevřít, broučku?“ zeptal se Temný pán. „Protože my nemůžeme.“
„Prostě použijte tu pitomou kliku,“ zabrblal, nespokojený, že jeho spánek byl přerušen.
Jako kdyby se jim vysmívaly, když Lucius opatrně zkusil vzít kliku a dveře se odklopením nehlučně otevřely, odhalující již dobře osvětlenou chodbu: „Jak to funguje?“
„Bezhůková magie,“ odpověděl Tom tiše, který byl jediný, kdo si všiml malého stříbrného paprsku, který Harry vystřelil ke dveřím. „Dobrou noc, všem.“
Narcisa lehce políbila Harryho nezkrotné vlasy, protože odmítal zvednout hlavu z Tomova ramena. Lucius jim oběma popřál dobrou noc a pak odešel se svou ženou, protože Tom věděl kde jsou jeho pokoje. Blaise a Draco je také opustili poté, co ukázali Harryho pokoj Temnému pánu a všichni ostatní už našli své byty. Tom tiše otevřel dveře do Harryho ložnice, zjistil, že jeden z domácích křítků už rozdělal oheň a položil ho zády do přikrývek.
„Tome?“
„Hmmm?“ nemotorně se naklonil nad Harryho tělem, protože se křehký chlapec nechtěl pustit.
„Můžeš se mnou zůstat?“ zašeptal prosebným hlasem a úlevně si vydechl, když ucítil jak Tom kývl o jeho rameno a pustil se.
Tom si vyzul boty, svékl ponožky a svůj hábit položil přes židli, než si přeměnil své oblečení do pyžama. „Chceš, abych také přeměnil tvé oblečení?“
Harryho ruce sevřely pokrývku, ale přikývl a brzy nato byl také ve svém pyžamu a vlezl pod tlustou deku, zatímco Tom do ní vklouznul na druhé straně, opatrně, aby nevnikl do Harryho osobního prostoru. Harry by k němu přišel, až bude připraven. Mohl cítit jak zelené oči pozorovaly každý jeho pohyb, ale zdržel se od prohlížení, vědoucí, že by to Harrymu vadilo a tím by byl jěště nervóznější. Od noci, kterou strávil s Blackem a Harrym v jedné posteli, zelenooký chlapec nikomu nedovolil, aby se k němu dostal tak blízko. Najednou ucítil jak postel poklesla tam, kde Harry ležel a cítil jak se malé tělo pohybovalo blíž, dokud neležel vedle něho s hlavou opět na Tomově ramenu. Jak se zdálo, tato pozice mu způsobovala, že byl ještě nervóznější a Tom si všiml jak je křehké tělo napjatější s každým pohybem jeho hrudi a s každým výdechem vzduchu, který se otíral o jeho čelo.
/Nedělej to, Harry/, káral ho jemně. /Trýzníš sám sebe. Chtěl bys raději, abych spal na pohovce?/
/Ne/, Harryho hlas se mírně třásl. /Vždycky jsi způsoboval, že jsem se cítil v bezpečí, chci se znovu cítit v bezpečí…/
/To dokážu pochopit, kočičko/, šeptal jemně. /Ale nechci, aby ses trápil, třeseš se, Harry. Ještě nejsi připravený./
Harry se posunul, ale místo toho, aby se od něj odsunul, pomalu vlezl na jeho hrudník a utáhl své paže kolem Tomovi horní části těla. /Neposílej mě pryč./
/Cítíš se takto v bezpečí?/ Harry přikývl a vypustil táhlý výdech, když Tom dal pomalu své paže kolem něho. /Tedy jsem poctěn být tvou matrací./
/Musíš mi říct, když budu moc těžký/, řekl Harry vážně a Tom vydal slabý chechtot, který se odrážel přes Harryho tělo: /Pochybuji, že se to stane, muší váho./
Harry zabručel cosi nesrozumitelného a pak se přitiskl blíž k Tomově hrudníku: „Děkuji ti, myslím tím za můj dárek.“
„Zasloužíš si to, Harry, a vše ostatní, co si budeš přát.“
„Já už mám všechno, Tome,“ odpověděl Harry vážně.
„Vážně? Není nic, co by si chtěl mít? Ani, kdyby to byl jen nový svetr?“
„Mám spoustu lidí, kteří mě milují a začínám jim věřit,“ vysvětloval Harry. „A tito lidé jsou zcela šťastní, takže jsem také já šťastný.“
„Ty jsi prostě mimořádný,“ Tom se chechtal a běžel svýma rukama přes Harryho divoké kadeře. „Takže to znamená, že, aby jsi by šťastný, musí být ostatní kolem tebe šťastní?“
„Mhm,“ přikývl Harry. „Ale hlavně prostě musíš být sám šťastný…“
„Jsem šťastný,“ uvedl Tom. „Mám tebe, maličký. Nemohl bych být šťastnější, i kdyby mi celý svě ležel u nohou. Ale můžeš mi něco vysvětlit?“
„To záleží na tom,“ mumlal Harry, „co je to za otázku?“
„Je to o tobě a Čmuchalovi. Nerozumím vašemu vztahu. Zdáte se být hrozně blízcí.“
Harry se napjal a přitiskl se blíž k Tomově hrudi, snažící se udělat neviditelným: „Zlobíš se?“ popotahoval. „Nechtěl jsem ti také ublížit. Myslel jsem, že ti to nevadilo.“
„Já jsem ti ublížil,“ vyjasňoval Tom. „Nebyla to tvá vina a nemyslel jsem to takto, Harry. Jsem rád, že ho máš, jen se to snažím pochopit.“
„Nikdy jsem nechtěl, aby se dověděl o Dursleyových,“ přiznal Harry nakonec. „Nechtěl jsem, aby někdo věděl, ale neřekl jsem mu to z jiného důvodu. Myslel jsem, že byste mě všichni nenáviděli a mysleli si, že jsem odporný a opustili mě, ale nikdy jsem si tohle nemyslel o Čmuchalovi. Věřím mu. Věřím mu víc, než komukoli jinému. A znám ho, věděl jsem, že, když bych mu to řekl, vinil by se za to, protože tam nebyl, aby tomu zabránil. On je vždy tady, Tome, je má rodina, byl mým důvodem žít a stále je. Bez něho bych se vzdal mnohem dříve, potřebuji ho. To je důvod, proč jsem chtěl, aby jsi ho chránil. Zasloužil si to, zaslouží si být šťastný a nechtěl jsem, aby ho to ničilo. Remus mě miluje, protože jsem jeho mládě, ale Čmuchal mě miluje, aniž by musel a miluje mě bezpodmínečně. Nikdy jsem takto nemiloval, Tome, ne, že bych si dokázal vzpomenout. Jsem celkem jeho syn kromě krve, Tome. Potřebuji ho a potřebuji tebe. A Čmuchal potřebuje mě, stejně jako on potřebuje Remuse.“
„Tak se ujistím, že nám nikdo neublíží,“ řekl Tom po chvilce a Harry ho s díky políbil, než se opět položil zpátky. „Jen ještě jednu otázku, dobře? Chtěl by si jít se mnou na rande?“
„Půjdu rád,“ Harry se šťastně usmál a oba brzy nato usnuli.
57. Zpátky ve škole
„Jsem ráda, že vás opět vidím, pane Pottere,“ ředitelka McGonagallová mu věnovala pevný malý úsměv. „A také jste přivedl zpátky dva z mých učitelů. Musím přiznat, že náhradní profesoři byli trochu předraženi. Mistrině lektvarů Sterlingová nemohla uvěřit tomu, že by někdo nebyl tak fascinovaný bublajícími kotlíky jak ona bezpochyby byla. Čtyři lektvary explodovaly, dva zcela přebudovaly třídu lektvarů a přilehlou chodbu a šest studentů skončilo na ošetřovně, později se odporoučela. Poppy bude jistě potěšena vašim návratem, Severusi.“
Severus cosi zabručel, než odešel z pracovny McGonagallové.
„Učitel Obrany byl velmi populární, i když si myslím, že by to mohlo souviset se studenty, kteří jen zřídkakdy navštěvovali jeho třídu,“ pokračovala přísná čarodějka. „Nemyslím, že jeho propuštění tak moc drasticky nezmění jeho každodenní rutinu.“
„Vypadá to, že jsem hodně zmeškal,“ prohlásil Harry vesele, který se ještě nepustil Tomovy ruky.
„Jsem si jistá, že byste uplatnil své vlastní zkušenosti,“ odpověděla čarodějka. „Vaši kamarádi z Nebelvíru budou velmi potěšeni, pokud si opět zvolíte zůstat ve věži, i když budou velmi chápaví, jestli ještě nebude chtít. V tomto případě se pan Malfoy s panem Zabinnim nabídli, že budou s vámi sdílet svůj pokoj. Obávám se, že, jelikož již nejste ženatý, bylo by pro vás nevhodné, zůstat s profesorem Raddlem.“
„To je v pořádku,“ mumlal Harry, „ale raději bych zůstal s Blaisem a Dracem.“
„Vaše věci budou přineseny dolů do sklepení,“ přikývla McGonagallová a vstala. „Pokud budete mít nějaké otázky nebo byste potřeboval s něčím pomoci, víte, kde je má pracovna. A teď bychom snad mohli jít dolů na večeři.“
„Vědí…?“ Harry se nepohodlně posunul a Tom lehce stiskl jeho ruku.
„Obávám se, že se novinky rychle šíří, zvláště ve škole jako jsou Bradavice,“ odpověděla ředitelka soucitně. „Nicméně si myslím, že vám to dá více prostoru, pane Pottere, protože vás nebude nikdo trápit tím, co se přesně stalo.“
/Je celkem naivní, že?/ zašeptal Tom do Harryho ucha, který jen protočil oči, než ho táhl ven z místnosti.
Byl týden po Vánočních prázdninách, které skončily, samozřejmě, každý věděl, co mu udělali, ostatně se o tom objevilo nespočetné množství více či méně přesných článků, ale z nějakých důvodů bylo znásilnění vždy ústředním tématem. Alespoň to bylo to, co mu Tom a ostatní řekli.
/Nedělej si tolik starostí/, Tom si ho jemně přitáhl blíž, když procházeli chodbou s mnoha dveřmi. /Budeš mít vrásky./
/Nebudou mě nenávidět, že ano?/ vzhlédl Harry na něho s velkýma, prosebnýma zelenýma očima.
/Nikdo tě kvůli těmto událostem nebude nenávidět a o ostatní se postarám/, polknul, když se na něj Harry vyčítavě díval. /…nebo možná nepostarám./
/Ne, ty se naprosto jistojistě o ně nepostaráš/, zasyčel Harry zpátky, než se opět na něj usmíval. /Ale stejně díky./
Vešli do Velké síně vstupem pro učitele a shromáždění studenti okamžitě upadli do ticha, když pohledem zachytili Zlatého chlapce jak vstupuje po nové ředitelce a navrátivším profesorem Obrany.
„Ano, pan Potter se rozhodl vrátit, teď pokračujte v jídle,“ obořila se, čímž se následně studenti snažili zírat nenápadněji a nabírali si jídlo do svých úst. „Běžte se posadit, pane Pottere.“
/Budeš v pořádku, zlatíčko/, Tom zlehka políbil jeho čelo. /Draco a Blaise na tebe čekají./
Harry přikývl a odhodlaně šel ke Zmijozelskému stolu, nedívaje se nalevo nebo napravo a vklouzl na místo, které pro něj drželi.
„Jsme rádi, že jsi zpátky, Harry,“ pozdravila ho Pansy. „Byla tady bez tebe docela nuda.“
„Slyšel jsem něco jiného.“ Harry se smál a pustil se do své rýže. „Slyšel jsem, že jste měli hrozně spoustu volného času.“
„Ten učitel byl pro smích,“ odpovídal Ted. „Trochu jako Lockhart, jen ani nepředstíral, že něco ví o Obraně.“
„Takže, zůstaneš s námi, Harry?“ zeptal se Blaise a Harry přikývl: „Jestli smím…“
„Samozřejmě,“ usmál se Draco na něj. „Dokonce ti pomůžemě vyklouznout, aby ses mohl setkat s jistým člověkem…“
„Tom je dědic Zmijozela, může mě snadno navštívit,“ pokrčil Harry rameny. „Říkal, že bude.“
„Samozřejmě, že budu,“ řekl Tomův tmavý hlas za nimi. „Ale teď potřebuji uklidit mou učebnu. Slyšel jsem, že byla zamořena takzvanými uměleckými díly. Budeš v pořádku?“
„Ano, je mi fajn.“
„Víš jak mě najít,“ Tom ho láskyplně políbil. „Vy dva se o něj postarejte, rozuměli jste?“
„To jsme zamýšleli,“ souhlasil Blaise, vypínající se do své plné výšky jako kdyby tím dávalo najevo, že by se nikdo přes něj nedostal.
Tom spokojeně přikývl, než odešel z Velké síně do své učebny, kterou našel vyzdobenou s čímsi, co vypadalo jako stovky obrázků, na kterých se vyjímaly srdce nebo květiny nebo byly se spousty fantazijních věcí, které mohly být interpretovány jako medvídci. Celkem vše nevhodné pro Temného pána a i když ztratil své postavení jako Temný pán, stále měl standarty, které jasně promlouvali proti takové výzdobě kdekoli blízko něj.
„Draco,“ Harry naléhavě tahal za blonďákův rukáv, aby se mohl trochu sehnout. „Můžeš je poslat napřed, prosím, nelíbí se mi být mezi tak mnoha lidmi, prosím?“
Všichni šesťáci se postavili jako celek od Zmijozelského stolu, a Harry si byl jistý, že někteří prefekti a primus se také chtěli k nim připojit, ale zadržel se a nyní je následovali s odstupem. Bylo to pro Harry opravdu znervózňující, protože je příliš dobře neznal. Dokonce Pansy šla moc blízko na jeho vkus.
„Jistě,“ Draco se opět narovnal. „Nechte nás samotné, lidi, Blaise a já se o Harryho postaráme. Můžete se ujistit, že je cesta bezpečná.“
Ostatní studenti se okamžitě rozptýlili a Harry byl mírně ohromen s toho jak moc nad nimi Draco drží kontrolu nebo možná to bylo tím jak byli Zmijozelové disciplinovaní. V Nebelvíru bylo takové chování nemyslitelné a jediný způsob jak by někdo mohl zůstat sám bylo, že jim pohrozil nebo se zamkl ve svém pokoji.
„Lepší?“
„Ano, díky, Draco,“ černovlasý chlapec se na něho nahoru vděčně usmál. „Bylo tady prostě příliš mnoho lidí.“
„Tak, pověz nám, co jsi dělal během prázdnin?“ zeptal se Blaise zvědavě, když pomalu následovali ostatní.
Harry se na ně rozzářil: „Čmuchal a Remus se vzali, jen na matričním úřadě, protože chtěli počkat, dokud se Remus neusadí na svém novém místě a protože nechtěli, aby mě přetížili, ale adoptovali mě!“ vesele se smál a trochu poskočil několik dalších kroků. „Nyní jsou mí legální opatrovníci!“
„To zní skvěle,“ Blaise ho vtáhl jednou paží do objetí. „A jak to jde se všemi oblíbeným Temným pánem, už hloupě nechybuje?“
„Ne, celkem překvapivě ne,“ Harry se pobavěně chechtal. „Párkrát mě vzal ven. Teda, dvakrát, protože jsem podruhé zpanikařil a potom mi už Čmuchal nedovolil jít ven, ale byl opravdu milý a vařil pro mě a nosil mi květiny a čokoládu… Připadám si jako holka,“ Draco se na tohle smál a rozcuchal mu vlasy: „Ale ty jsi naše oblíbená holka, Harriet.“
„Ty,“ Harry mu pohrozil pěstí. „Jsem zpátky sotva dvě hodiny a ty mě už zase zlobíš.“
„No, musím dohnat všechny ty opravdu vtipné komentáře, na které jsem přišel během tvé nepřítomnosti,“ prohlásil Draco povýšeně. „Alespoň jednou za den bych mohl myslet na sebe: pokud je Harry teď tady, řekl bych mu to nebo ono. Uvažoval jsem nad tím, že bych to zapsal, ale naproti tomu můj mozek je nekonečným zdrojem takových opravdu báječných myšlenek, že jsem se rozhodl proti tomu…“
„Dokážeš si představit jak moc jsem trpěl, Harry?“ stěžoval si Blaise a Harry soucitně přikývl.
„Hej,“ vykřikl Draco rozhořčeně, „měl bys být poctěn tím, že ti ještě dovolím být v mé přítomnosti.“
Došli ke Zmijozelské společenské místnosti a Blaise zašeptal heslo, čímž se dveře posunuly a odhalily příjemně prázdnou společenskou místnost, protože se ostatní rozhodli, že Harrymu dají nějaký prostor: „Vítáme tě ve Zmijozelu, Harry, dovol nám, abychom ti to tady ukázali.“
„Už jsem tady byl dřív, Blaisei,“ Harry praskl jako bublina. „Stejně to znám. A právě teď jsem příliš unavený na to, abych předstíral, že ne.“
„Tak dobře, hajdy do postele,“ rozhodl Draco, aby zastavil jeho kazící se náladu a zlehka Harryho tlačil k jejich pokoji. „A ani neuvažuj o tom, že kolem své postele vrheneš Tišící kouzla.“
Harry nespokojeně zabručel, ale sebral své nové pyžamo, pozornost od Narcisy, a svůj zubní kartáček a přišoural se do koupelny, aby se přichystal do postele.
„Myslíš, že bude opět zcela v pořádku?“ zeptal se Blaise, když se oba Zmijozelové také převlékly do svých pyžam.
„Pochybuji, že někdy opravdu byl,“ zašeptal Draco po chvíli, „ale myslím, že Tom je pro něj dobrý, možná, že ho dokáže uzdravit.“
„Temní páni nejsou známí tím, že jsou nejlepší na uzdravovací věci,“ odpověděl Blaise. „Ublížil mu mnohem hůř, než kdokoli z nás kdy udělal.“
„Prostě se musí naučit dát Harryho do pořádku,“ prohlásil Draco chladně, „protože jinak… Budu si muset odpykat trest po škole,“ Harry opět vstoupil do pokoje, díval se na ně trochu zvláštně, ale nic nekomentoval, když vlkouzl do své obrovské postele s nebesy se zmijozelsky zelenými závěsy a měkými stříbrnými polštáři: „Dobrou noc, vy dva.“
„Dobrou noc, Harry,“ odpověděl Blaise. „Hezky se vyspi.“
„Dobrou noc, Harriet.“
„Sklapni, Draco,“ zamumlal Harry ospale a zachumlal se do teplých přikrývek, které zaháněly zimu ve sklepení.
***
Ředitelka McGonagallová držela pevně vládu nad školou a jeho obyvatelích, studentech a rovněž tak učitelech. Nikdo si nemohl stěžovat kvůli nespravedlivému zacházení, nikdo by nemohl nazvat někoho jejím učitelským miláčkem a nikdo by si nemohl stěžovat, že trestá studenty víc, než si zaslouží - samozřejmě to dělali všichni, ale vcelku byla profesorka Přeměňování dobrou ředitelkou a hlavně všichni souhlasili s touto představou. Harry si myslel, že bylo jaksi zábavné, že Tom věnoval pozornost jejím pravidlům aspoň viditelně více, než kdy věnoval těm Brumbálovým, i když nebyla tak velmi magicky mocná jako Temný pán. Jistě, že se hádali, ale zůstali k sobě zdvořilý a jakmile Tom s něčím souhlasil, ujistil se, že by ho to nezničilo, pokud poruší nové pravidlo.
Omezovala Harryho návštěvy v jeho bytě na víkend a úplně mu zakázala, aby zůstaval na noc, pouze dala Harrymu pět minut na každé jídlo, při kterém mohl sedět u učitelského stolu, přiměla Harryho zůstávat na školních pozemcích, pokud nebyl Prasinkový víkend a i když nemohla zakázat Tomovi navštěvovat Harryho ve Zmijozelském sklepení bez Severuova souhlasu, který se kupodivu zdál, že se stává neslyšícím kdykoli poukázala na toto téma, tak mu pouze povolila přístup do společenské místnosti a ne do ložnice a to jen od odpoledne do večerky.
Takže nyní, kvůli novým pravidlům, Tom vždy čekával ráno před společenskou místností a někdy se k němu připojil Severus nebo Lestrangeovi bratři. Dnes, to byl jen přece Tom a nepředstavitelně se nudil a čas si krátil proklínáním nových pravidel, zatímco rozmýšlel nad tím, zda by měl riskovat jít dovnitř. Rozhodl se proti tomu, když ucítil chvění ochran kolem vstupu, nepochybně pozornost nové ředitelky.
„Tome,“ Harry šťastně skočil do jeho náruče a plaše vtiskl polibek na jeho rty, „musel jsi čekat dlouho?“
„Déle než obvykle, co jsi dělal?“ promluvil Tom protaženě, pomalu Harryho postavil na jeho nohy a jednou paží vklouzl kolem jeho štíhlého pasu.
„Nemohl jsem najít můj domácí úkol do Obrany,“ Harry rozpačitě pokrčil rameny. „Ještě jsem ho nenašel, hádám, že mi dáš školní trest…“
„Tolik se mi tato myšlenka líbí, vzal jsem ho s sebou, když jsem včera odešel,“ usmál se Tom. „Vypadalo to, že jsi by už příliš unavený na to, aby jsi mě slyšel.“
„Aj,“ Harry se nervózně
pochichtával. „Promiň.“
Tom se jen smál a přitáhl si Harryho trochu blíž a přesunul Harryho tašku, která visela mezi nimi na své vlastní rameno, ignorující Harryho slabé protesty, že se může o své věci postarat sám, čímž způsobil, že Harry našpulil pusu a upadl do vyčítavého ticha.
„Proč mi nechceš dovolit, abych se o tebe postaral, broučku?“ zeptal se, když Harry na něho ještě nepromluvil, zatímco došli k Velké síni.
„Nechci být na tobě závislý,“ odpověděl zelenooký chlapec.
„Nejsi závislý, zlatíčko,“ Tom ho velmi zlehka políbil. „Vím velmi dobře, že se dokáš postarat o svou vlastní tašku, a že nepotřebuješ, abych sem šel s tebou, ale myslel jsem si, že se ti líbila má pozornost. Myslel jsem, že se ti líbilo, že se o tebe starám.“
„Samozřejmě, že se mi to líbí, ale nelíbí se mi, že to potřebuji,“ hájil se Harry, aby pochopil. „Nemůžu jít kolem zavřených dveří, aniž bych nezpanikařil, nemůžu si pomoct, ale zcela mě vyvádí z míry, kdykoli vidím Rona, jsem tak vyděšený, když jsem sám. Aspoň mě nech dělat věci, které můžu dělat, nech mě, abych si ty věci dělal sám, prosím.“
„Nevěděl jsem, že to pro tebe tolik znamená, maličký,“ předal mu tašku a obdržel vděčný úsměv. „Myslel jsem, že jsi se jen snažil, aby jsi mě nezatěžoval nebo něco takového. A ty mě vůbec nezatěžuješ, Hary, mám rád, když ty věci pro tebe dělám.“
„Vím,“ odpověděl Harry upřímně, „ale právě teď si musím pomoci sám.“
„Dobře,“ ještě jednou Harryho políbil, ovinul svou ruku kolem Harryho o mnoho menší a vstoupili do Velké síně, kde je odvedl nahoru k učitelskému stolu a nechal Harryho, aby všechny pozdravil předtím, než vklouzl do jeho klína, stejně jako to dělal každé ráno se zády otočenými ke studentům a vyhledával Tomovu útěchu a kladné pocity, které od něj přijímal.
Mávání tisíců křídel přerušilo Harryův téměř meditativní stav a tím natahoval krk, i když opravdu nečekal, že by mu někdo psal. Tak dobře, možná Čmuchal nebo Remus nebo snad Neville, ale sova pálená, která přistála před ním nebo spíše na stole za ním, nebyla ta, kterou poznal a měla unavený a mírně stresovaný výraz ministerské sovy. Její peří bylo lehce rozčepýřené, pravděpodobně kvůli bouři, která venku zuřila.
„Od koho je?“ zeptal se Tom ustaraně, když viděl jak barva unikala z Harryho obličeje.
„Od mé tety,“ Harryho ruce se třásly dokonce víc, než jeho hlas, když rozložil dopis, psaný tetiným výrazným rukopisem.
Ty nevděčný malý zkurvysynu, nezajímá nás, pokud jsi adoptovaný nebo zabitý nebo blízko smrti; nezajímá nás to! Zůstal si viset na krku svým egoistickým rodičům, kteří samozřejmě nemohli být obtěžováni vychováváním svého potěru. Kontaminoval si každého blízko tebe tou svou nemocí a svou nenormálností! Nezasloužíš si žít! Vždycky jsme byli pro tebe dobří, dali jsme ti to, co sis zasloužil, ale to nebylo prostě pro tebe dost! Jsi zrůda, bezcenná zrůdička! Nezasloužíš si dýchat ten stejný vzduch jako takový tvrdě pracující a upřímní a normální lidi jako jsme my.
Nosíš smůlu. Nepřejeme si tě nikdy znova vidět nebo o tobě slyšet! Pro nás jsi udělal dost! Vernon ztratil tolik zaměstnání a to kvůli tobě, nyní bychom mohli být rozhodně bohatí, kdyby nebylo tvé nenormalní přítomnosti a celý dům ještě smrdí tvým odporným pachem! Věděla jsem, co on dělal, couro, povbuzovala jsem ho a tak jsem si to užívala, když jsem tě viděla druhý den jak se potácíš, měla jsem ho poslechnout a dát tě do bordelu, protože je zřejmé to, že tam patříš a kde stejně skončíš! Jen počkej. Opravdu si myslíš, že někdo dokáže snést tvou přítomnost? Ani ta tvá cháska by nemohla! Jsi odporný a nechutný, dokonce víc, než má zatracená sestra.
Myslela si, že byla tak šlechetná a mile nám vyprávěla historky z jejího nového báječného života, ta arogantní čubka! A pak se chlubila svým skvělým, bohatým a pohledným manželem, jako kdyby si zasluhovala, aby se s ní zacházelo královsky! Byla stejně tak zkažená jako ty, nikdy pranic nedala zbytku své rodiny! Jsem tak ráda, že je mrtvá, může se smažit v pekle!
Můžeš ji pozdravovat, jakmile se tě konečně tento svět zbaví, ale do té doby doufám, že máš posraný život ve spodině, ze které si vylezl. Och, a nemysli si, že se někdy vrátíš!
Dursleyova rodina
Tom jen cítil jak malé tělo sklouzlo pod stůl, než tlumený, ale přesto srdceryvný vzlyk, přerušil všechno tlachání kolem něho. Do hrudě ho zasáhla obrovská vlna smutku a zoufalství. Klopýtl by dozada, kdyby neseděl. Všichni ostatní kolem něho také ustali ve své činosti, neschopni si vysvětlit, co se děje. Malý nevině vypadající papír se snesl na podlahu.
/Harry, lásko, mluv se mnou/ také se sehl pod stůl a vzal poddajnou hromádku plačícího Harryho do své náruče. /Co napsala? Prosím mluv se mnou./
Harry zřejmě nemohl odpovědět. Vlna po vlně emocionální bolesti se vylévala z jeho duše, usazující se na každém ve Velké síni. Několik studentů začalo plakat a jejich přátelé byli příliš sami zmatení na to, aby je utěšovali, ale brzy také propukli v pláč. Hagrid byl první z učitelů, kdo se tomu poddal, následován maličkým učitelem Kouzelných formulí a profesorkou Prýtovou. Tom sám bojoval s pláčem a když se ohlédl přes rameno, mohl vidět Severusovu ruku jak se svírá kolem opěradla. Opatrně sáhl pro dopis, ale neuvolnil držení Harryho, naopak si ho ještě přitáhl blíž.
/To není pravda, Harry/ jemně zvedl chvějícího se chlapce, jeho nohy pohodlně usadil kolem svého pasu a hubené paže položil kolem svého krku, okamžitě se uvolnil, když Harry zpevnil své držení. /Ona nemá ponětí, kdo jsi nebo jak moc ti dluží. Nezasloužíš si zemřít a jistě sis nezasloužil to, že si byl přinucen žít s nimi. Žárlí, protože ty a tvá matka jste vysoce nad ní. Tvá matka byla nejstatečnější žena, kterou jsem kdy potkal a vroucně tě milovala stejně jako tvůj otec. A opravdu tě milovali. Nevěř slovům, co řekla, Harry, ty jsi milovaný. Miluji tě, Harry a budu po zbytek mého života. Nemyslíš, že tě znám lépe, než ona? Nemyslíš, že tě Čmuchal zná lépe? Zamykala tě do přístěnku a mluvila k tobě jen, když tě urážela nebo tě ponižovala, ona je jediná, která si nezaslouží žít. Mohu ti hned ukázat více než deset lidí, kteří tě mají rádi./ Nápor emocí ustal, ale Tom si byl jistý, že se Harry jen stáhl do sebe tak, aby nikomu neublížil, ale to aspoň znamenalo, že znovu získal trochu kontroly. /Kočičko, nedovolím jí, aby zničila tvůj život. Teď máš svůj život, už ji nemusíš poslouchat nebo svého strýce. Jsi úžasný člověk, Harry. Nedovolím nikomu, aby ti říkal něco jiného. Prosím, Harry, řekni něco./
/Proč mě teta tolik nenávidí?/ Harryho oči byly tmavší než obvykle, obvyklá zářivá barva se změnila do mdlejší zelené. /Proč mě oni nenávidí?/
/Protože se lidé bojí toho, čemu nerozumí a všeho, co je pro ně cizí/ Tom se opatrně posadil zpátky do své židle a choval Harryho mokrou tvář mezi svýma rukama. /A protože se tě nikdy neobtěžovali poznat a proto tedy přišli o krásnou duši, kterou jsme měli štěstí poznat, se místo toho snažili zamaskovat svůj strach nenávistí./
/Nechci, aby mě nenáviděli, Tome/ žádal Harry a Tom něžně stíral jeho slzy: /Oni nejsou důležití, Harry. Ty jsi. A teď máš novou a mnohem lepší rodinu. Copak nejsme lepší, než tvoji příbuzní?/
„Samozřejmě, že jste,“ zašeptal Harry a smutně se usmál. „Jste mnohem lepší.“
„Nemyslím, že potřebuje někoho, aby posílil jeho ego, Harry,“ promluvil Severus za ním a Harry se trochu chechtal. „Ale jsem si jistý, že souhlasím s tím, co ti Tom určitě řekl. Evansová nebyla arogantní a ani ty nejsi. Nezasloužil sis nic z toho, co ti udělali nebo řekli, Harry.“
„Ano, tím asi shrnul to, co jsem řekl,“ Tom dal Harryho na klín Mistra lektvarů. „A teď, pokud mě omluvíte, musím zabít dva lidi.“
„Ne,“ vykřikl Harry panicky, „nemůžeš je zabít!“
„Naposled ti ublížili, Harry,“ Tom se pokusil uvolnit svou paži z Harryho pevného sevření. „Řekl jsem, že je zabiju, pokud ti opět ublíží a hodlám tento slib splnit.“
„Neublížili mi, jsem v pohodě, vážně! Prosím, Tome,“ Harry se ho pokusil stáhnout.
„Vážně, Harry? Řekni to znova a budu akceptovat tvou odpověď,“ Tomnechal všechnu bolest, co cítil prosvítat jeho očima a mohl tak vidět jak se Harry zachvěl, když přijal tuto emoci, „ale měl by si to opravdu zvažit, Harry. Stojí za to, když začnou opět lhát? Opravdu chceš znovu tento život? Myslel jsem, že jsi mi věřil…“
Harry se nepohodlně ošil: „Ublížili mi, ublížili mi vážně,“ nakonec zašeptal a Tom ho vtáhl do objetí. „A věřím ti, Tome, ale… nechci tě ztratit. Nechci, aby si šel do Azkabanu, nechci, abys byl vrah…“
„Jsem Temný pán, Harry, vždycky budu. Už jsem vrah a to nemůžu změnit. Dovol mi někoho zabít, kdo si to pro změnu zaslouží,“ zašeptal Tom. „Nedovolím, aby se s toho dostali.“
„A co bych měl bez tebe dělat?“ Harry naříkal a schoulil se do sebe. „Četl jsem novou smlouvu, očekáváš, že tě budu navštěvovat v Azkabanu?“
„Ne, Harry, mrzí mě to,“ polevil červenooký muž. „nebudu chycen a neztratíš mě – nebude existovat žádný důkaz.“
„Myslíš si, že nepotřebují důkaz, Tome? Zasyčel Harry. „Nepotřebují důkaz k tomu, aby nalodili Čmuchala nebo Rabastana nebo Rudolfuse nebo Serafína. Jistě ho nepotřebují, aby vás odsoudili!“
„Nedopustím, aby se z toho dostali, zaslouží si zemřít a zaslouží si cítit aspoň část bolesti, kterou ti způsobili,“ trval na svém Tom. „Něco pro tebe udělám, ale, prosím, nenuť mě, abych porušil tento slib.“
„Také jsi slíbil, že nikoho nezabiješ,“ prosil uplakaný chlapec. „Chtěl bych, abys raději dodržel tento slib.“
„Dobře, Harry, kompromis,“ něžně si přitáhl menšího kouzelníka blíž. „Nazabiju je, ale informuji ministerstvo a dohlédnu na to, aby byli odsouzeni za své zločiny.“
„Budou mít strach, Tome,“ zašeptal Harry. „Nemohl by si informovat mudlovské úřady? Oni jsou Mudlové, Tome, nerozumí našemu světu.“
„To je jen kvůli tomu, že se nikdy neobtěžovali naučit se něco o našem světě, nemám k nim žádné sympatie,“ Tom Harrymu neustoupil, ne tentokrát. „Oni ublížili kouzelnickému dítěti, věděli s kým jednali, je to celkem právoplatné, aby byli souzeni v našem světě. To je mé konečné slovo, Harry, buď přijmeš tento kompromis nebo je zabiju podle mého.“
„Prosím, nezabíjej je,“ zašeptal zelenooký chlapec a Tom přikývl, než opět posunul Harryho do Severusova klína. Mistr lektvarů uzavřel své dlouhé, hubené paže kolem malého Zvěromága, a pak opustil Velkou síň.
„Vezmu si volno,“ prohlásil Severus, také vstal s lehkým chlapcem bezpečně v jeho náručí, „a hádám, že teď už zřejmě také Tom nebude dnes vyučovat,“ McGonagallová přikývla, jednu svou hubenou ruku přitiskla na svá prsa, stále byla v šoku z čisté emoce, která se před minutami vtlačila do jejího srdce. „No tak pojď, Harry, můžeš zůstat v mých pokojích. Opravdu nevím, co zamýšlí, ale neopustím tě v takovém stavu…“
Tom mezitím skutečně přemýšlel nebo si aspoň něco říkal, což běžně vyžaduje přemýšlení, protože do detailu popsal, co by rád udělal oběma Mudlům až budou stát před ním. Ano, staré přísloví bylo dost pravdivé, že slova často zraňují víc než Cruciatus. Prakticky přeletěl Přemisťovací ochrany, než se přemístil do firmy Grunnings, přičemž překonával svůj odpor a přemístil sebe a tlustého Mudlu zpátky na Zobí ulici, číslo 4, kde mudlovská žena s koňským obličejem byla zaneprázdněná zaléváním květin, zatímco ve skutečnosti špehovala paní v čísle 6 a oba je dostrkal do kuchyně, kde zabezpečil místnost proti slídivým očím a ostrým uším.
Oba Mudlové zpočátku nesouvisle drmolili a blábolili něco nesmyslného o tom, že neznají Harryho Pottera, že to je vstoupení na cizí pozemek, a že by to mohli oznámit policii, ale když jim řekl své jméno, tak je to docela efektivně umlčelo. Navzdory jejich vehementnímu zapírání toho, že je Harry všechny nezachránil, věděli docela mnoho o tom, kdo je a čeho byl schopný a byli velmi vstřícní, když ještě chtěl zabít Harryho. Nakonec je umlčel potom, co prakticky prozradili vše, co udělali Harrymu a pak začala ta zabavná část (alespoň pro něj).
Nebyl Temným pánem pro nic za nic a od chvíle, kdy zjistil zneužívaní Harryho, musel přetrpět mnoho týdnů, které strávil s Harryho kmotrem a jeho vlkem, přišel s mnoha nápady jak učinit jejich poslední minuty a hodiny takovými, aby jim to přpadalo jako věčné peklo. A nelíbilo se mu, že neměl žádnou pomoc, protože Lupin a Black byli jistě docela pekelně vynalézavý. I když ani Rudolfus a ani Rabastan nemučili mnoho lidí, tak sami nabídli několik návrhů. Severus, jak se ukázalo, nebyl jen Mistr v lektvarech, ale také v pohrávání s myslí a přišel s nápady, které byly o dost zlomyslnější, než kteréhokoliv z ostatních.
Zrovna teď si vesele obnovoval znalosti, které získal v těchto dvou hodinách od dvou monster před ním, přičemž nechal jejich naříkání, aby ho povzbuzovalo k tomu, aby přišel na ještě více způsobů jak je zabít. Slíbil, že je nezabije, ano, a ani nemusel použít svou hůlku, aby jim zamokřil jejich oblečení potem a močí. Musel si přiznat, aspoň sobě, že spravedlnost byla tak sladká jak pomsta mohla být. Bylo to od něj spíše ohleduplné, že je chtěl připravit na jejich osudy, že ano? Nikdo v Kouzelnickém světě by nebral tak laskavě zneužití jejich Záchrance, nikdo.
O tři sklenice vody, osmi hysterických výbuchách a několika čistících kouzel později, se rozhodl, že se to po chvíli stávalo spíše nudným a tak informoval ministerstvo. Tom zvažoval, jestli je má spoutat, ale pak ho napadla opravdu skvělá myšlenka a se švihnutím jeho hůlky, několika zamumlaných slov z jeho strany a vystrašeného kvičení a naříkání z jejich strany, je levitoval z kuchyně, důkladně jimi bouchal o zárubeň dveří a netknuté stěny, čímž se zabarvovali nepříjemným odstínem žluté, a ven do chodby.
Vernonovo naříkání (nebo vrčení) se stávalo hlasitější, když pohledem zachytil vězení, které zhotovili pro svého synovce. Tom se potěšeně culil, než otevřel rukou dvířka. Přitom přinesl Petunii do pohledu přístěnek, čímž zapříčinil, že začala ubohý pokus úpěnlivého prošení, aby našla východisko z hrobu, který si sama vykopala.
Úšklebek Temného pána se rozšířil (nemohl si vzpomenout, kdy si mučení někoho užíval tolik – a stejně tak bez své hůlky!) a s trochou tlačení a mačkání, konečně vpasoval oba Mudly dovnitř, i když měl pěknou myšlenku na to, že by pro ně mohlo být dýchání trochu komplikovanější. Zamkl přístěnek a napsal křiklavý vzkaz na dveře pro ministerstvo, kterým sdělil, že pachatelé by mohli být nalezeni uvnitř a pak se vrátil do kuchyně, posílil se šálkem kávy a usrkával ji, zatímco ukládal své vzpomínky z jejich doznání do jeho myslánky.
Na konci bylo dobře po šesté, když beze spěchu vstal, ochránil svou myslánku silným, ale nekomplikovaným kouzlem a přišpendlil druhý vzkaz, kterým se vysvětluje obsah vzpomínek předtím, než se přemístil zpátky do Prasinek, plně spokojený s tímto zvratem událostí.
58. Dárky
Soudní řízení nad Dursleyovými bylo poměrně bez komplikací a oba dostali doživotní trest v Azkabanu ve vysoce stráženém traktu, takže nyní mohli mít Ginny s Hermionou společnost. Všichni čtyři denně dostávali nenávistné dopisy a jejich lidský strážce se ujistil, že jim jsou doručeny a každý dopis jim četl nahlas. Strážným byl Avery, který měl nezvyklou odolnost vůči Mozkomorům, což odůvodňoval tím, že to bylo zásluhou pojídání mnoha cibule (postačí říct, že jeho vůně nebyla zcela příjemná). Přijal toto nabízení místo, aby vyžil kruté fantazie, kterými byl nepochybně posedlý. Harry a Avery se nikdy spolu opravdu nesnesli a byl to jeden z několika Smrtijedů, který byl stále absolutně a výhradně loajální k samotnému Temnému pánu, ale přesto se ujistil, že nechá své čtyři svěřence trpět podle svých nejlepších schopností.
Harry byl mírně rozčílen Tomem, když se červenooký muž vrátil s obrovským úsměvem na tváři, zatímco on strávil skoro celý den pláčem, ale poté ho Tom vzal do své náruče a kolébal ho a říkal mu jak moc ho miluje, jeho hněv pomalu slábl a změnil se do úlevy, protože se mu vrátil Tom.
Ředitelka nebyla ohromená Tomovými akcemi, protože chyběl celý den na vyučování a způsobil jejímu Mistru lektvarů a Harrymu, že jim také chyběl. Podle jejího názoru byl Harry značně pozadu. Takže Toma naložila prací, a zaměstnávala ho na další dva týdny každodenními novými nápady, stejně jako obnovením zabezpečení všech společenských místností, zbavováním Zapovězeného lesa krvesajících obojživelníků nebo jejími osobně oblíbeným přerovnáváním knih v Oddělení s omezeným přístupem a hledáním nových knih. A samozřejmě, že se ujišťovala, že Tom musel dohlížet ze tří čtvrtin na přidělené školní tresty.
Harry byl úplně jiná věc. Drobný chlapec se stále vyhýbal cizincům nebo prakticky každému kromě jeho přátel, včetně jí. Uvědomila si, že byla krutá, že ho připravila o kontakt, který tolik potřeboval, ale také chtěla, aby studoval a udržel si dobré známky a věděla, že sám zelenooký chlapec nechtěl nic víc, než se opět vrátit do normálu. To nešlo realizovat v brzké budoucnosti. Malý Nebelvír nikam nechodil, aniž by někomu nevěřil po jeho boku. Kdykoli pohledem zachytil zrovna Weasleyho, opouštět Bradavice, naprosto zpanikařil.
To bylo příčinou potíží na prvním Famrpálovém tréninku, když byl Ron ještě brankář a pokusil se mluvit s Harrym. Pokud by nebylo Rabastana, který se rozhodl ho doprovázet, Harry by se zranil mnohem hůř, než na Štědrý večer v Malfoy Manor a mohl by mít nejspíše další zhroucení. Vysoký muž poslal nejmladšího Weasleyho k ní a Ron potom dobrovolně opustil Famfrpálový tým, ačkoli Harry se mu snažil říct, že je v pořádku. Jenže Ron trval na tom, že Famrpál je pro Harryho mnohem důležitější než pro něho.
McGonagallová okamžitě souhlasila a Ronovi udělila padesát bodů, který po mnoha zvažování, dovolil Dracovi, aby obarvil jeho vlasy čokoládově hnědou, aby pomohl Harrymu, což skutečně fungovalo poměrně dobře, i když Harry byl stále rád, že Blaise a Draco byli také téměř vždy poblíž.
Nicméně, ani ona nemohla popřít, že byla ráda, že se Ron z vlastní vůle rozhodl odejít, protože měla pro Harryho slabost, od doby, co byl malý chlapec zařazen do její koleje a až do Famrpálového týmu. Tato náklonost léty jen zesílila. Bylo to, když ho přivedli do její pracovny, která byla magicky zvětšená, protože ji prohlásila za ředitelskou pracovnu. Byla stále situována blízko učebny Přeměňování. Harry si nervózně sedl naproti ní, tentokrát bez svých osobních strážců, i když si byla jistá, že Malfoy se Zabinim na něho čekali, až opět vyjde.
„Co může pro vás udělat, pane Pottere?“ opřela se zády o její ne velmi pohodlnou židli, opět přemýšlící o tom, že nějaká nová by byla v pořádku.
„Chtěl jsem vás požádat, jestli byste Tomovi a mně nedala zítra volno, paní profesorko,“ útrpně se ošíval, samozřejmě nebylo vůbec pohodlné, kde byl.
Ještě teď sebou trhnul, když se její ruka probírala papíry, což vydávalo šeptající zvuk.
„A proč bych vám měla tohle dovolit? Myslím, že jsem dost vyjasnila, že ani jeden z vás už nebude chybět na vyučování,“ svá ústa stiskla do úzké linky a odhodlala se ignorovat Harryho zármutek.
„Zítra má narozeniny, paní profesorko McGonagallová,“ přiznal Harry, náhle byl plný jeho starým žárem. „Chtěl bych mu dát dárek; Nemyslím, že někdy nějaký dostal, prosím? Rudolfus s Rabastanem se nabídli, že převezmou jeho vyučování – jsou vážně dobří v Obraně proti černé magii. A mám nejvyšší hodnocení v každém předmětu, požádal jsem Draca s Blaisem, aby mi dělali poznámky, nebudu zůstávat pozadu a dnes odevzdám všechny mé domácí úkoly…“
„Opravdu si nemyslím, že jeho narozeniny jsou dostatečně dobrým důvodem, aby jste dostali volno, pane Pottere,“ argumentovala.
Byla však mírně zaujata Harryho argumenty: „Můžete ho odpoledne navštívit a dát mu pak dárek nebo ránu u snídaňového stolu.“ Harry rudě zčervenal na tento návrh. „To je vše, co můžete ode mě dostat.“
„Prosím, paní profesorko, ten dárek je dost osobní a pokud mu dárek nedám do odpoledne, bude si myslet, že jsem zapomněl na jeho narozeniny,“ prosil Harry, mnoucí si své ruce. „Nechci, aby se na mě zlobil.“
„Pochybuji, že by následky byly tak strašné jak se vám zdají, že se domníváte, že budou,“ ujistila ho, ale Harry divoce zakroutil hlavou, vzhlížející s obrovskýma zelenýma očima. „Dokážu pochopit, že jste toho hodně prošel, a že je pan Raddle pro vás velmi důležitý, ale pevně jsem pro vás stanovila tyto pravidla kvůli vaší vlastní ochraně a nemyslím, že jejich ignorování vám bude dělat nějaký prospěch.“
„Paní profesorko, zníte stejně jako Brumbál,“ řekl Harry velmi tiše. „Vše, co dělal mělo být ‘pro mé vlastní blaho‘. Prosím, opět to nezačínejte. Nedokážete mi uvěřit, že vím, co je pro mě dobré?“
„Jste ještě dítě, pane Pottere,“ řekla ředitelka, mluvící mnohem přátelštějším hlasem. „Dokážu pochopit, že se vám nelíbí být chráněný, ale prostě nemůžu dovolit jednomu z mých studentů, aby byl přetěžován nebo omezován v rozvoji jeho osobnosti kýmkoli natož učitelem. Profesor Raddle je váš ochránce a ačkoli nezpochybňuji vaše city k sobě navzájem, on je ten starší a měl by vědět lépe, než vás požádat, abyste porušil pravidla.“
„On mě k tomu vůbec neponoukl,“ protestoval Harry. „Má to být překvapení, ani si nemyslím, že ví, že vím o jeho narozeninách. Nevyvíjí na mě nátlak, paní profesorko; dává mi víc svobody, než si myslím, že si dokážu s ní někdy vědět rady. Ani jsem nemusel psát o svolení,“ Harry se zhluboka nadechl. „S-Sirius. Víte, jak moc mě miluje, paní profesorko; nikdo z mých přátel nedodovolí, aby mi bylo ublíženo, neméně ze všech Tom. Prosím, je to pro mě opravdu důležité,“ ředitelce předal krátký dopis, která ho četla se svraštělým čelem a přísným pohledem, její kočičí nos zachytil lehký pach psa, který se linul z papíru.
„Pan Raddle má narozeniny 29. února?“ povzdechla si přísná čarodějka.
„Ano, není to chudáček?“ Harry se lehce pochechtával a věnovala mu malý úsměv: „Dám vám volno, ale očekávám, že budete oba přítomní u oběda a večeře a po večeři se vrátíte do své vlastní ložnice. Uděláte si všechny vaše domácí úkoly a neopustíte hradní pozemky, doufám, že je to jasné, pane Pottere?“
„Ano, dokonale,“ Harry se na ni rozzářil a vstal a už byl napůl cesty u dveří. „Děkuji, paní profesorko.“
„Ať toho nelituji, pane Pottere.“
Harry přikývl a nechal ji o samotě, aby přemítala své myšlenky. Tomu chlapci se podařilo si ji omotat kolem jeho prstu. V tomto aspektu byl stejný jako Lily.
„Fungovalo to?“ zeptal se Draco, jakmile Harry za sebou zavřel dveře; Harryho uculení bylo dostatečnou odpovědí. „Takže nám řekni, co máš v plánu?“
„To je osobní,“ řekl Harry stroze. „Neřeknu vám to.“
„Neplánuješ se s ním milovat, že ne?“ zeptal se Blaise, když šli ven, aby se těšili z prvních slunečních paprsků.
„Ne vše osobní souvisí se sexem, Blaisei,“ mračil se Harry na Italského chlapce,“ a právě proto, že ty nemyslíš na nic jiného, neznamená, že to je jediná věc v mé mysli.“
„Je to zcela tvá vina,“ Blaise se smál a hodil paži kolem Harryho štíhlých kostnatých ramen, „ale můžeš mě opravdu vinit za mé absolutně fantastické tělo?“
„Strávil jsi příliš mnoho času blízko Draca,“ zamumlal Harry a zatímco Blaise se smál, blonďák ho hrávě uhodil pěstí do jeho ramena: „Víš, že jsme tři nejpohlednější kluci z celé školy, že ano? Je to jedině normální, že nejsme alespoň příliš slepý, aby jsme si to uvědomili… a neopovažuje se protestovat!“
Harry pro jednou tuto věc odložil a místo toho přitáhnul oba starší chlapce k jeho oblíbenému stromu, kde se posadili na měkkou a čerstvou trávu.
„A co, kdybych plánoval se s ním milovat?“ zeptal se Harry nervózně po chvíli.
„No a plánuješ?“ zeptal se Blaise a plácl jednu ruku přes Dracova ústa.
„Já… ano,“ Harry sklonil hlavu a rozpačitě se červenal.
Draco pokrčil rameny a Blaisova ruka zmizela, krátce na něho zlobně zíral, než najednou lehce položil svou ruku na Harryho klín a jen trochu stlačil. Harry ucuknul dozadu a vydal zděšený výkřik, než se stočil do pevného klubíčka.
„Co to vlastně děláš?“ zašeptal Blaise zuřivě, tak aby ještě víc nevystrašil jejich menšího přítele.
„Ještě není připraven!“ zasyčel Draco zpátky. „Co si myslel, že udělá?“
„Nemohl jsi mu to říct, aniž bys ho nevyděsil k smrti?!“ odsekl Blaise s ostražitým pohledem na třesoucího se chlapce.
„Znáš ho. Jeden den nás poslouchá a další den budu mít obarvené vlasy na růžovo nebo ještě hůř do Weasleyovské červené,“ argumentoval blonďák a opatrně přistoupil ke ztuhlému chlapci, který se aspoň uklidnil natolik, že jim dovolil se k němu přiblížit. „Hej, malý hrdino,“ byla to jeho speciální přezdívka pro Harryho, když byl menší kouzekník rozrušený, a Draco byl jediným, kterému bylo dovoleno mu takto říkat. „Za to se ti omlouvám. Nic to neznamenalo, neboj se. Jsi v bezpečí. Chceš mě praštit? Myslím, že bych si to zasloužil…“
„Proč jsi to udělal?“ Harry nervózně vykoukl zpoza své ofiny. „Co jsem udělal špatně?“
„Nic, ššš, nejprve se uklidni, pak ti to vysvětlím,“ Draco ho začal zlehka kolébat, když si Blaise sedl na druhou stranu, uzavírající zelenookého Nebelvíra mezi jejich těla: „Draco je idiot, neudělal jsi nic špatného.“
„Jsem v pohodě,“ Harry si rozhodně stíral slzy a vzhlédl na Draca. „Teď mi pověz, proč sis myslel, že bylo nutné tam umístit tvou ruku.“
„Chtěl jsem ti předvést, že ještě nejsi připravený, Harry,“ řekl Draco opatrně. „Jak si můžeš myslet, že se budeš milovat, když nedokáže ani vystát dotýkání kdekoli blízko tam?“
„Prostě jsi mě polekal…“
„Nesmysl, Harry!“ pokáral ho Draco. „Reagoval bys úplně stejně, kdybych tě varoval. Jak by to bylo, když bys dokončil svůj geniální plán? Jen si to představ a pak mi znova řekni, že to dokážeš udělat.“
„Ale já chci,“ zašeptal Harry.
„Ano Harry, my tomu rozumíme,“ promluvil Blaise, odhrnující některé černé prameny z druhé strany bledého obličeje. „Ale ty to chceš ze špatných důvodů. Chceš to, aby jsi potěšil Toma, aby jsi ho udělal šťastným, ne proto, že si skutečně myslíš, že je čas k tomuto kroku. Tom to ví, stejně jako my, nečeká, že s ním budeš ještě spát. Chceš se s ním milovat jen, aby jsi jím byl pak vyděšený? Protože to je to, co se určitě stane…“
„Nenávidím, že je to takové!“ vzlykal zelenooký chlapec. „To není fér. Chci to Tomovi dát. Co mám teď dělat, ani pro něho nemám dárek!“
„Nedělej si starosti,“ řekli Blaise s Dracem současně, i když jejich nápady na vhodné dárky se mírně lišili – no, ve skutečnosti hodně, ale to neměli na mysli, že tady budou problémy.
„Není fér, že Tom na mě čeká, až se vzpamatuju,“ zašeptal Harry sklíčeně. „Měl by si najít někoho jiného.“
„Nebuď hloupý,“ prohlásil Draco náhle a jeho kolega Zmijozel důrazně přikývl. „On je šťastný, že sis ho vybral a div divoucí on to opravdu ví.“
„Pomůžeme ti udělat tento den takový, aby byl nejpamětihodnější v jeho zatraceným životě,“ prohlásil Blaise. „Jak si řekl, existuje mnoho osobních věcí, které můžeš udělat, že nejsou docela sexem a přesto ho doženeš absolutně k zbláznění…“ Blaise se zubil, Harry se díval bezradně a Draco se přidal poté, co pochytil, co jeho nejstarší přítel naznačoval.
Nebyla to fáma, že hluboké nádechy uklidňují, Harry se rozhodl, stojící druhý den časně ráno před Tomovým pokojem. Byla to naprostá lež. Bylo to vymyšlené, aby lidi vedlo k domněnce, že to je vše, co museli udělat, aby se zbavili paniky, která se chopila jejich těla, působila jim, aby běželi, běželi, běželi a nikdy se neohlíželi, aby udrželi své plíce naplněné neustále čerstvých vzduchem. Nefungovalo to.
Harry se zavřel do malinkého přístěnku pod schody a jeho strýc bušil pěstí o dveře, čímž znovu zvážil svou klaustrofobii, protože opravdu uvnitř tohoto maličkého přístěnku se zdál být téměř v bezpečí, ale dýchání rozhodně nepomáhalo, protože strýc dělal rachotivé zvuky, nutil vzduch procházet svým týraným hrdlem, čímž by byl jedině jeho strýc rozzlobenější, protože jeho otravný synovec ještě dýchal, stále žil. Také to teď nebude fungovat.
Stál před tajným průchodem, snažil vyburcovat kuráž na to, aby dal svému příteli dárek. Uklidňující lektvar by mohl zabrat, ale Draco s Blaisem mu ho zkonfiskovali, s absurdními důvody, že buď to udělá nebo ne, a že když ano, nepotřebuje Uklidňující lektvar a pokud ne, neudělal by to. Takže zkusil hluboko dýchácí metodu, říkající si, že to má pod kontrolou, a že by to mohl udělat – nebo aspoň chtěl – a zašeptal heslo, čímž se kameny přeskupily a dovolily mu projít.
Tom měl vyřazený alarm, protože chtěl, aby měl Harry místo, kde by se schoval, kdyby mohl prostě hledat útočiště, aniž by to někomu musel říct a protože tady nebyl nikde poblíž žádný jiný Hadí jazyk, stejně to bylo úplně zbytečné. Byt vypadal stejně jako naposled, když tady Harry byl (ne, že by očekával nějakou změnu) a to aspoň trochu ukonejšilo jeho rozčílené nervy a dalo mu sílu, aby v tichosti vystoupal schody do ložnice. Stál tam u zárubně dveří několik minut, ale ne dost dlouho na to, aby poslal pocity nahoru po Tomově páteři, na kterého měl zaměřené oči.
Stál tam a jen se díval jak nejobávanější muž tohoto století klidně spal, přikrývky měl shrnuté kolem kotníků a hladké, svalnaté, odhalené hrudi, jeho vlasy byly mírně neuspořádané, ale ne zdaleka takové chaotické jako Harryho. Miloval sledovat spícího Toma, ještě víc, když jedna z těch silných paží byla ovinutá kolem jeho samotného, dokonce i ve spánku ho chránil proti jakémukoli nebezpečí.
Opatrně ze sebe setřásl školní hábit, čímž odhalil prakticky nahé tělo a i když na něm nebyly žádné oči, rozpačitě zčervenal a rychle se přiblížil ke spícímu Temnému pánu. Krátce zavřel oči, ale teď si byl téměř jistý, že to může udělat a byl si absolutně jistý, že to chtěl udělat. Harry opatrně vlezl na postel; lehce se posadil na Tomova stehna, ulevil si, když si starší kouzelník jen povzdechl a trochu se posunul, ale neprobudil se. Ještě opatrněji vklouzl svými hubenými prsty pod pásek Tomových pyžamových kalhot a trochu tahal a kroutil dokud nebyl Tomův částečně ztopořený úd volný, čímž se podivoval nad tím, o čem Tom sní.
Culil se, protože jeho plán dosud dokonale fungoval, než začal svou opravdovou práci. Jeho konečky prstů se zlehka pohybovaly po citlivé kůži, chvějící se přebíhal po Tomově velkém těle, než se sevřely kolem kořenu, masíroval ho a svíral dokud neunikl druhý povzdech z Tomových rtů. Harry se pomalu lehl dolů a vtiskl polibek na vlhkou hlavičku, než jemně štípal dolů, obtahující citlivou kůžu svými rty a dostávající z Toma zasténání, zatímco celou dobu se mazlil s Tomovýma kulkama. Když se Tom pokusil sebou házet, rychle přidržel jeho boky dole oběma rukama a svou bezhůlkovou magií, přičemž se nechtěl zalknout nebo hůř, zpanikařit.
Tom měl nejneuvěřielnější sen o tom, ža tady je Harry, se svým lehkým úsměvem, zářivýma očima, jemnýma rukama a slaďounkými rty, které se vše na něj zaměřilovalo. Harry mu kouřil penis nebo to snad bylo něco jiného, protože při žádném kouření penisu by se neměl cítit tak úžasně dobře. Jenže běžné sny by neměli také připadat tak reálné a určitě si nestěžoval. Mohl by téměř cítit muší váhu na jeho stehnech, horký polibek na jeho penisu a ty ruce protkávající se jeho ochlupením? Měkké rty se uzavřely kolem jeho údu tvrdého jako skála, které lehce sály hlavičku a on se snažil zvednou nahoru, aby dostal víc z tohoto božského pocitu, ale něco ho neústupně drželo dole.
Dříve, než měl čas si kvůli tomu stěžovat, se štíhlé prsty znova stiskly a on vytryskl své sperma všude po svém břichu a hrudi, jeho záda se vyklenula, jeho ruce se zatínaly přes přikrývky do matrace a jeho ústa zformovala jediné slovo: „Harry.“
Klesl zpátky na své polštáře, přející si, aby tohle nebyl jen sen a vysíleně zamrkaním otevřel své oči a přišel tváří v tvář s nejsmyslnějším obrázkem, který dokonce překonal jeho fantazie. Kdyby si nebyl jistý tím, že je ve skutečnosti vzhůru, z jednoduchého důvodu, že jeho sperma potřísnilo úplně jeho břicho, mohl by děkovat Bohům za to, že tento sen ještě nenechali skončit, ale tak jak to bylo, děkoval každému Bohu, že byl vůbec vyslyšen kvůli tomu, že ho realita dostihla. Harry seděl na jeho stehnech, s vlasy rozkošně rozcuchanými a lehkým ruměncem zdobící jeho líce, v pouze černých slipech, s průhledné látky na stranách a nejspíše i vzadu a zmijozelskou kravatou, volně visící kolem jeho krku, za kterou teď nervózně tahal.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Tome,“ řekl splněný mokrý sen, který se na něho nejistě usmál a vtiskl nevinný polibek na jeho rty. „Doufám, že se ti líbí můj dárek.“
„Stejně jako je dávání mírně,“ Tom si slastně povzdechl a Harry se usmál o trochu víc. „Ty jsi prostě jediný a zcela jsi překročil úroveň, kde výraz ‘nejúžasnější a sexy osoba, kterou jsem kdy měl štěstí, aby na ní spočinuly mé oči‘ by mohl ještě být použítý k tvému popisu aspoň skrovně. Nyní tady nejsou prostě žádná slova, která by byla hodná být použita ve spojení s tebou.“
„Vážně?“ Harry se na něho nadějně díval.
„Ano, kočičko, vážně,“ ujistil ho Tom. „Můžu tě obejmout?“
Harry to šťastně splnil, nechal zmizet sperma mezi nimi a uvolnil Tomovy boky předtím, než si lehl na teplou hruď, spokojeně vrněl jak se Tomovy paže ovinuly kolem něho a začal hladit jeho záda.
„Jak víš, že mám dnes narozeniny?“ zeptal se Tom po chvilce.
„Vyhledal jsem si to v knihovně,“ zamumlal Harry. „Existují záznamy o všech bývalých studentech. Zlobíš se, že jsem kolem slídil?“
„Ne,“ ukonejšil ho Tom a jemně políbil jeho nos. „Jen jsem byl překvapený, maličký. Nemyslel jsem si, že nekdo ví, kdy mám narozeniny.“
„Dobře,“ Harry se přiulil blíž, vdechující známou vůni.
„Omlouvám se, Harry, ale možná nemáš moc pohodlí,“ Tom ho lehce postrčil. „McGonagallová nás zabije, pokud ještě promeškáme vyučování – tak dobře, nejspíše zabije mě a tebe připoutá ke stolu a přilepí brk do tvé ruky…“
„Dala nám den volna, pokud budeme přítomní u oběda a u večeře, bude mít radost,“ zamumlal Harry, ale nepohnul se ano o palec.
„Jsi plný překvapení,“ chechtal se červenooký muž. „Děkuji ti.“
„Mám něco víc,“ Harryho tvář v rozpacích zrudla.
„Jsem okouzlen,“ starší kouzelník zvedl jedno obočí, „ a opravdu by mě zajímalo, kdo ti dal ty slipy a proč máš na sobě zmijozelskou kravatu.“
„Ouha,“ zelenooký chlapec zčervenal ještě víc a rozvazoval si kravatu. „Zapomněl jsem.“
„Ne, nech si ji,“ Tom zastavil jeho ruce, zachycující je svými vlastními, než opět uvázal kravatu. „Takhle vypadáš roztomile.“
„Nemělo to vypadat roztomile,“ špulil Harry pusu, čímž něudělal nic proti roztomilosti. „Nemohl by si najít jiné slovo?“
„Rozkošný?“ navrhl, čímž si vysloužil plácnutí po hlavě. „Dobře, dobře, dobře, nech mě o tom přemýšlet,“ hodnotil očima malého chlapce sedícího na jeho břichu, dlící o trochu déle na slipech. „Vypadáš absolutně nádherně. Teď mi řekni, kde jsi vzal ty slipy a jestli jich máš víc?“
„Jsou od Blaise a Draca; prý každý Zmijozel potřebuje černé spodní prádlo.“
Tom trochu zabručel: „Musí se naučit, co by mělo být považováno za vhodný dárek pro nečího přítele… Ale odpuštím jim, protože mi poskytli takovou překrásnou podívanou. Takže mi řekni, co máš ještě na mě naplánováno? Jsem celý tvůj.“
Opě se všechna krev vehnala do Harryho obličeje a lehl si, aby zašeptal své návrhy do Tomova ucha, který zvedl obočí, než lehce zasněný a rozhodně vzrušený výraz přešel jeho tváří. „Který by si chtěl jako první?“ zeptal se Harry plaše.
„Ten první jedině první,“ zlehka držel Harryho namístě, aby mu právě teď zabránil útěku z posele, „ale jen, pokud jsji si jisý. Nemusíš dělat tohle nebo něco jiného. Už mám ty nejlepší narozeniny, než kdy dřív a jsem si jistý, že bychom našli něco jiného, co bychom dnes udělali.“
„Plánoval jsem ti dát všechno, víš?“ zašeptal Harry rozpačitě, „ale Draco mi ukázal, že to ještě nemůžu být prostě dělat,“ zahanbeně sklonil hlavu, ale Tom to tak nechtěl a jemně přidržel jeho obličej: „Jsem rád, že tě Draco přinutil, aby sis to uvědomil, Harry, pokud nejsi připravený, nejsi připravený. To je celé. Omlouvám se, jestli jsem způsobil, že se cítíš tak, jako by si to měl udělat.“
„Chtěl jsem ti udělat takové narozeniny, na které bys nikdy nezapomněl,“ šeptal Harry. „Ještě to chci. Je nespravedlivé, že se nemůžeš milovat kvůli mně… Mám strach, že mě opustíš kvůli někomu jinému.“
„To bych nikdy neudělal,“ Tom ho sladce líbal, lehce okusující jeho spodní ret. „Sex s někým jiným by nikdy nemohl nahradit úsměv od tebe. Miluji tě, zlatíčko, a i když bych mohl, nechtěl bych to změnit ani za nic. Není tvoje vina, že máš strach, máme všechen čas, který potřebuješ.“
„Děkuji ti,“ Harry se tiskl k jeho krku. „To je to, co mi řekli Draco s Blaisem.“
„Och? Co ti ještě řekli?“ zeptal se Tom tochu žárlivě. „Dali ti nápady na tento dárek?“
„Nemohl jsem se přestat červenat celé odpoledne,“ mumlal Harry. „Měli mnohem víc nápadů a Blaise si myslel, že by bylo dobré, pokud by to demonstroval…“
„Och, ubohý Harry,“ smál se Tom, když Harry opět zčervenal, „a vydržel jsi to, aby jsi mi udělal pěkné narozeniny? Jsem opravdu šťastný…“
„Nezlobíš se?“
„Ne, Krásný.“
„Takže, chtěl by si teď svůj další dárek?“ Harry se usmál trochu jistěji a Tom nadšeně přikývl a vstal poté, co se Harry odkulil z jeho břicha: „Počkám dole, dobře?“
Harry přikývl a Tom (skoro) seskákal schody do obývacího pokoje, kde si sedl do svého křesla poté, co ho odsunul od svého stolu. Nemusel čekat dlouho, dokud útulným pokojem nezačala znít příjemná a smyslná hudba. Zatáhl závěsy, aby zabránil pohledu z venčí, přičemž se pokoj ponořil do tlumeného světla. Bledá postava sestupující schody téměř vypadala, že září. Harryho malé boky se lehce houpaly do rytmu hudby, jedna ruka dráždila tělo od jedné bradavky k jedné ostré kyčelní kosti, zatímco růžový jazyk vyrazil ven, aby navlhčil jeho rty, které byly lehce stočené do podoby rozpustilého úsměvu. Obrovské zelené oči se uzamkly s jeho, dlouhé řasy stínily bledé líce. Jeden prst se plížil pod již hluboce vykrojenéslipy, čímž je odsunul na stranu ještě hlouběji, aby odhalil víc z té mléčné kůže.
Nikdy neviděl Harryho takto tančit, i když byl vždy fascinovaný způsobem jakým se pohyboval. V jeho tanci bylo tolik svádění a nevinnosti, až Tomova ústa vyprahla, když si uvědomil, že takhle nikdo jiný neviděl Harryho, toto bylo jen pro něj. Nikdy pro něj nebyla možnost, že by mohl Harryho ztratit a přestal ho milovat, ale také nečekal, že by se ještě mohl do své kočičky zamilovat silněji a hlouběji. A toto jméno bylo k Harrymu opravdu přiléhavé, když se pohyboval s kočičí grácií, škádlil ho a ustupoval, kdykoli ho Tom chytil, aby se ho dotýkal.
Nakonec se Harry dostal k jeho křeslu a naklonil se na jednu stranu, aby okusoval jeho ušní lalůček, než prozkoumával jeho šíji a krk nesmělými ústy, čímž vydal malý sten ze svých vlastních rtů a tím se krev hrnula dolů, aby se usadila… ano tam! Jedna malá ruka se plazila přes jeho pevné břicho a do jeho pyžamových kalhot, hladící rozehřáté tělo s hbitými prsty, než se odtáhl, čímž zklamaně zaúpěl. Ústa se příliš odtáhla a Harry se opět přesunul tak, aby mohl vidět pružnou krásu tančit kolem něho, dotýkající se sám sebe stejným způsobem jako by se ho dotýkal Tom, plaše, uctivě, jemně a on opět zaúpěl, jeho ruce svrběly, aby se sám sebe dotknul, aby se takto dotýkal. Harry se na něho usmál a pomalu se houpal k němu, jeho paže se stočily kolem Tomova krku a svůj nos tiskl k Tomově mírně drsné líci.
Instiktivně si chtěl Harryho přitáhnou blíž, jeho ruce se lehce otřely o odhalenou kůži: „Nedotýkat!“ Harry naléhavě zašeptal a stáhl se, otáčející se zády k Temnému pánu, odhalil tak, že slipy byly vskutku vzadu průhledné, dovolující trochu Harryho pevného zadku na představivosti, když utiskoval otočený vzad penis Temného pána, čímž Tom potěšeně zasténal a jeho kalhoty zvlhly kapkou touhy. Harry se vítězně a krrutě opět sáhnul. Harry šel zpátky párkrát tančit kolem nyní jasně vzrušeného muže, ktrého škádlil lehkými dotyky, než se opět sedl na jeho klín, ale tentokrát s tváří k druhé tváři, jeho nohy visely po obou stranách Tomových, jejich penisy se dotýkaly přes tenkou látku jak o něj třel. Jedna bledá ruka putovala mezi jejich těly, ovinující se kolem Tomova penisu a tam se přilepila, sotva byl s to hladit vlhkou kůži.
/Chci, abys ses udělal se mnou/ požádal Tom udýchaně a Harry přikývl, dovolující vyššímu muži, aby velmi opatrně hladil jeho vlastní penis přes jeho slipy, které sotva nahmatal.
Harry potěšeně mňoukal, klenul se do ruky, která momentálně zastavila jeho vlastní opečovávání, když se talentované prsty lehce pohybovaly po jeho kůži.
/Udělej se pro mě, Harry/ zašeptal Tom do jeho ucha a Harry vyvrcholil a postříkal své černé slipy, přičemž příjemné chvění přešlo jeho tělem.
Tom se udělal při pohledu na jeho lvíčka tak zcela zhýralého a nasyceného a pokryl Harryho ruce a vnitřek svých kalhot lepkavou směsí, přičemž sténal a kelnul se, než klesnul zády do křesla a přitáhl si malého chlapce k hrudi, uzavírajícího bezpečně ve své náručí. Takto leželi několik minut, Harryho unášel spánek a byl šťastně přitulený k hladké hrudi, ale když se ho Tom pokusil zvednout, aby ho položil do postele, Harryho oči se s třepotáním otevřely a okamžitě se soustředily na jejich červené protějšky.
„Děkuji ti, Tome.“
„Já ti děkuji, kočičko,“ zlehka políbil růžové rty. „Toto byl prakticky můj první dárek, pokud nebude ještě lepší. Nemůžu se dočkat toho posledního…“
„Dobře,“ Harry se protáhl jako kočka a vstal, tahaje za jeho ruku. „Bál jsem se, že se budeš smát… Připadal jsem si opravdu hloupě.“
„Vypadal jsi absolutně nádherně,“ ujistil ho Tom s rozpustilým úsměvem. „Myslím, že jsi právě dal nejskvělejší obrázek pro osamělé hodiny…“
Harry rudě zčervenal: „Takto na mě často myslíš?“ zeptal se nejistě.
„Vadí ti to?“
„Nevím,“ zelenooký chlapec se nejistě zastavil. „Myslím, že ne, prostě je divné vědět, že o mně takto přemýšlíš.“
„Myslím na tebe v mnoha směrech, maličký,“ bázlivě vzal Harryho do své náruče. „Nemysli si, že jsi pro mě jen materiál pro onanování.“
„To si nemyslím,“ protestoval Nebelvír s rozšířenýma očima a Tom se lehce chechtal a nechal se vleci do koupelny, kde Harry okamžitě otočil několika vodními kohoutky od obrovské vany.
„Opravdu ti nevadí, že jsem tady?“ zeptal se Tom, když si všiml napjatosti v Harryho ramenách.
„Ano, jen…,“ Harry se zhluboka nadechl a sedl si na toaletu, „koupelna byla jedinou místností, kde jsem se mohl zamknout před mými příbuznými a dokud jsem byl tady uvnitř a dokud byly dveře zamčené, byl jsem v bezpečí, nikdo mi tady nemohl ublížit a mohl jsem předstírat, že je všechno opět v pořádku, že všechny mé potíže neexistují… Byla mojím útočištěm.“
„Ruším tě ve tvém útočišti?“
„Ne, už ho nepotřebuji,“ Harry se na něho váhavě usmál. „Jsem v bezpečí, když jsem s tebou.“
Červenooký muž se usmál zpátky na malého chlapce, opět přikyvující a pak vypnul vodu: „Chceš, abych šel první?“
Harry přikývl a zčervenal do pěkného odstínu tmavorůžové, když se Tom svlékl, schválně se neotočil, než se ponořil do teplé vody v zapuštěné vaně. Zavřel blaženě obě oči, aby dal Harrymu nějaké soukromí.
Harry se opatrně vysvlékl z jeho umazaných slipů a rozvázal svou kravatu, než se opatrně přiblížil k relaxujícímu Temnému pánu a s obrovským kusem sebedůvěry vkročil do navoněné, lehce růžové vody, nechávající pěnu, aby ukryla jeho nahotu před Tomem a ponořil se tak hluboce, dokud nevykukovala ven jen jeho hlava.
„Můžu zase otevřít oči?“ zeptal se po chvilce Tomův tmavý hlas.
„Och, ano, promiň,“ červené oči pobaveně jiskřily, když našel Harryho kštici černých vlasů za několika pěnovými kopci v rohu, co nejdál od něj: „Našel jsem tě,“ prohlásil, vesele se chechtal a foukl trochu pěny do Harryho obličeje. „Och, podívej, vypádá to jako by sněžilo…“
Bledá noha se objevila blízko něho, než klesla zpátky dolů, čímž vyšplíchla voda na jeho hruď a dolní stranu obličeje: „Och, podívej, vypadá to jako by pršelo…,“ dělal si Harry legraci, stírající si trochu pěny z tváře.
„Jen počkej!“ Tom hrozivě zavrčel a šplíchl vodu na Harryho, čímž namočil rozcuchané černé kadeře a smál se nad Harryho rozhořečeným pohledem.
O několik sekund později z jeho vlastních vlasů odkapávala voda a Harry na něho házel pěnu a vodu, což samozřejmě nemohl dopustit, aby to zůstalo bez odpovědi a tak se jejich romantická koupel změnila do ne tak romantické, zato zábavné vodní bitvy, na konci které museli doplnit jen z půlky plnou vanu, protože zbytek vody zázračně přistál na podlaze.
Tom opatrně nabral drobného Nebelvíra do svých paží a usadil si ho do své náruče.
„To není takové, jak jsem to plánoval,“ Harry špulil pusu. „Mám vodu v uších.“
„Ach, ale já jsem oslavenec,“ Tom se chechtal, když se Harry pokoušel vytřepat vodu ven. „Můžu dělat, co chci a chci, aby ses uvolnil,“ začal okusovat Harryho ucho. /Vžycky dostanu, co chci, kočičko, a teď nám dovol si užít vody./
Harry spokojeně předl, když Tom masíroval měkkou žínkou jeho hruď, ale zastavil ho, když Tom zamýšlel se dostat hlouběji, uvolnil se, když pak od té chvíle jemné opečovávání zůstalo na jeho pupíku. Dříve, než věděl, že usnul, dovolil Tomovi, aby ho osušil ručníkem a vložil ho do postele poté, co se převlékl do svého pyžama. Pak musel čelit rozzlobené ředitelce, když se objevil sám u oběda a vysvětlil, že Harry usnul. Nakonec se McGonagallová teprve uklidnila, když viděla mírumilovné spícího Harryho v Tomově posteli a potom jí Tom slíbil, že zůstane dole v obývacím pokoji, dokud bude Harry spát. Pak mu popřála všechno nejlepší k narozeninám a odešla učit svou další třídu.
59. Vem si mě
Tom se zeptal na nejdůležitější otázku na Harryho sedmnácté narozeniny v romantické restauraci poblíž moře, zatímco déšť bubnoval do oken a její majitel byl v zázemí, kde se modlil, aby jeho restaurace přežila prudkou bouři kolem nich. Harry vykřikl několik nadšených „ano“ a hodil své paže kolem Tomova krku dříve, než se změnily symboly na Tomově prstenu na „láska“, „respekt“ a „trpělivost“.
Nyní, o jeden měsíc později, Harry opět stál před vysokým zrcadlem v místnosti s Narcisou, Lenkou a Siriusem a kriticky posuzoval svůj vzhled. Stále byl moc hubený, ale už nevypadal podvyživeně; jeho pleť byla stále bledá a velmi kontrastovala s jeho jako vždy neuspořádanými černými vlasy. Ale velkým rozdílem byly jeho oči. Byly usměvavé; byly šťastné a nepronásledované, už nebyly plné strachu, už nebyly zoufalé. Byl stále nervózní (kdo by nebyl v jejich svatební den?), ale byly to takové dobré nervy. Harry se usmál na svůj odraz, upravil si svůj náhrdelník, aby had byl vidět na okraji smaragdově zeleného a černého oděného hábitu. Na zádech měl bílou lilii, symbol jeho matky, dnes by byla tady. Dvanácterák, Tichošlápek a Náměsíčník, byly zobrazeni kolem lemu jeho hábitu a i Severus tady byl jako malý černý netopýr na Harryho pravém rukávu, i když Mistr lektvarů o tom nic nevěděl.
„Vypadáš krásně, drahoušku,“ Narcisa uhlazovala jeho hábit, který kupovali spolu a zastrčila pramen černých vlasů za jeho ucho, „jako anděl.“
Harry nemohl zadržet ruměnec ve své tváři a usmál se na ni, sestupující ze stoličky se Siriusovou pomocí: „Jsi si tím jistý?“
„Ano, naprosto,“ Harry se šťastně usmál, „on je ten pravý.“
„Tak dobře, protože si to nerozmyslíš…“ Sirius se rozpustile usmál, „máš mé požehnání, myslím, že neexistuje dokonalý zeť a pokud je pro tebe dokonalým manželem, jsem šťastný.“
„Díky, Siri.“
„Měli bychom jít,“ pobídla Lenka. „Duchové manželství mají pevný rozvrh.“
„Chceš jen zase vidět Nevilla,“ škádlil Harry a blonďatá dívka se zasněně usmála, ale neodpověděla.
Nemotorný chlapec se vrátil na poslední školní rok, v době Harryho druhé svatby, sportováním pěkně opálený a se sebejistějším postojem, ale dohromady to byl ten stále stejný zapomnětlivý chlapec.
Když Harry s rukou na Siriusově paži vykročil z Hájemství Pobertů do pozdního podzimního dne, obloha byla zamračená a drobný déšť zvlhčoval jeho kůži, aniž by by byl skutečně mokrý. Pro Harryho to bylo dokonalé. Dokonalý den, dokonalá svatba a zvláště dokonalý manžel. Tom, který na něj čekal, stál pod jasně světle modrým altánem jehož sloupy byly zdobeny liliemi, stejně jako řady židlí na každé straně svatební uličky.
Tom měl oděný tmavočervený a černý hábit s hadem, který připomínal Nagini na jeho zádech a sledoval jejich příchod. Lucius a Dudley stáli po jeho stranách, oba blonďáci vypadali převelice pěkně, ačkoli Dudley se zdál, že se necítí poněkud dobře ve svém černozeleném oděném hábitu, zatímco Lucius vysílal pocity, jako by se narodil ve svém červenočerném hábitu.
Narcisa a Lenka byly obě ve světle modrých šatech, které ladily s klenbou, kráčející před Harrym a ubírali se malým krokem nahoru na pódium, kde se postavili vedle svědků, zatímco Sirius vedl Harryho, aby se postavil naproti Tomovi, lehce políbil Harryho čelo a pak si sedl vedle Remuse, jehož místo bylo v první řadě. Tentokrát Harry nepotřeboval tiché pohodlí a slova útěchy nebo těch pár sekund, aby si vybudoval svou masku. Usmíval se na Toma.
„Sešli jsme se zde,“ Tiberius Ogden se na ně usmíval trochu bezzubě, „abychom oslavili sňatek těchto dvou lidí, Toma Rojvola Raddlea a Harryho Jamese Pottera. A to naplňuje mé staré srdce radostí, když vidím dva lidi jak se starají jeden o druhého, že jsou s to překonat své rozdíly a své minulosti ve prospěch spojené a slibné šťastné budoucnosti,“ ozvalo se zdvořilý potlesk a vrásčitý kouzelník pokračoval. „Tome, je čas na vaše sliby.“
Červenooký muž přikývl, než se obrátil k Harrymu, uchopující jeho ruku a obtahující stříbrný prstýnek na jeho prsteníčku: „Harry, byl jsi vždy nějakým způsobem důležitý v mém životě, ale nyní jsem si uvědomil, proč tomu tak je. Vytáhnul si ze mě to nejlepší, ukázal jsi mi svět jak jsem ho předtím nikdy neviděl a dal jsi mi důvod ke změně. Vždycky jsem si myslel, že láska je na obtíž, něco, co by mohlo stát v mé cestě k moci, ale ty jsi mi dokázal, že jsem se mýlil. Udělal jsi mě silnějším, Harry, a zároveň slabším. Mohl bych dobývat svět, ale to je to, co už nechci, ty jsi můj svět, mé všechno, jsi má síla a má slabost. Občas mě to děsí, ale pak se jen podívám do tvých očí a vím, že za to stojíš, že tě miluji, a že tato láska se stává silnější s každým dnem. Slibuji, že tě budu chránit a starat se o tebe. Slibuji, že ti dám všechno, co by sis mohl přát a dám ti přednost před kýmkoli jiným. Budu tvůj, navždy a na pořád.“
Madame Pomfreyová, vždy stoická sestřička a Minerva McGonagallová, přísná ředitelka, obě popotahovali a opakovaně si otírali oči svými kapesníčky.
„Harry, vaše sliby, prosím.“
Křehký mladík postoupil o krůček blíž, zpevňující držení Tomovy ruky, než na něj vzhlédl: „Když jseme tohle dělali před rokem, myslel jsem si, že to je konec mého života a slíbil jsem si, že se nezlomím, že ti nedovolím, aby jsi mě viděl zraněného, že nikdy nebudu tvůj, a že učiním aspoň jednoho z nás šťastným. Vždy jsem si myslel, že by se sliby měly dodržovat za všech okolností, zvláště ty, které jste si dali sami. Já jsem je nedodržel, porušil jsem každý a nemůžu říct, že toho lituji. Pomohl jsi mi přelézt stěny, které jsem si kolem sebe vystavěl, uzdravil jsi mě, když jsem byl jen hromádka roztříštěných kousků, pečoval jsi o mě, když jsem to tak nemohl udělat já sám a prošel jsi se mnou peklem jen, aby jsi mě přivedl sem, kde nyní stojím. Dnes, to dělám proto, že tě miluji z celého srdce a nedokážu si vůbec představit opět žít bez tebe. Slibuji, že tě bude milovat a udělám vše, co můžu, abych tě učinil šťastným. Slibuji, že tě budu respektovat a budu k tobě upřímný a nebudu před tebou nic skrývat, pokud budu naprosto přesvědčený, že by ti ublížilo. Slibuji, že ti budu důvěřovat a bezpodmínečně ti věřit. Budu vždy tvůj, Tome, možná nezáměrně, ale přesto tvůj, po zbytek mého života.“
Obě čarodějky ve druhé řadě se nyní vzájemně drželi a několik dalších si také kradmo stíraly slzy z koutků jejích očí, zatímco většina párů se buď držela za ruce, přitom se něžně líbali nebo se líbali jako šílení.
„Velmi dobře,“ starý kouzelník se vesele usmíval. „Tome, předpokládám správně, že si chcete vzít zde přítomného Harryho Pottera?“
„Ano, chci.“
„A Harry, také si chcete vzít pana Raddlea? Upřímnou odpověď, pokud vás mohu poprosit,“ Ogden mrkl na Harryho, který zčervenal: „Ano, opravdu chci.“
„Ach, skvělé,“ Nejvyšší divotvorce tleskal vesele rukama, což většina hostů (vyjma těch, kteří se ještě líbali) brali jako znamení, aby propukli do druhého kola potlesku. „Jsou zde nějaké námitky?“ zvolal vesele, ale nikdo nezvedl svůj hlas. „Je to jistě lepší cesta, ale pamatujte si, že od nynějška, nesmí žádné špatné slovo projít vašimi rty… S mocí mi svěřenou Starostolcem a ministerstvem, vás prohlašuji za manžela a manžela. Smíte se políbit, ale nezmáčkněte mě,“ uskočil dozadu, přičemž se radostně chechtal, aby dal novomanželům trochu prostoru a mrkal na svou vlastní šedesáti osmi letou ženu.
Tom opatrně uzavřel odstup a Harryho štíhlé paže se stočily kolem jeho krku, a přidržel krásný obličej svého manžela, přičemž jemně líbal vlhké rty, dostávající vstup do teplé jeskyně. Harry spokojeně předl, když byl jeho jazyk laskán, jako kdyby na vyzvání k tanci.
Chvíli stáli v dešti, zatímco všichni hosté pomalu putovali dovnitř, kde se bude podávat jídlo. Tom něžně pohladil Harryho tvář, než zapojil svého staronového manžela do dalšího vášnivějšího polibku, čímž z Harryho vyloudil malý kočičí zvuk. Nakonec se stáhl, beroucí Harryho za ruku a vedl ho dovnitř.
Všechny místnosti v přízemí byly spojené do jedné velké, stěny byly magicky přesunuty na stranu. A tentokrát tady nebyl Brumbál, aby to narušil a i když většina Weasleyů byla přítomných, ani zdaleka na Harryho hlavu nevrhali zlostné pohledy. Celkem to byla malá sešlost, pouze jejich skuteční přátelé, ani dokonce nebyli pozváni všichni Smrtijedi a stěží kdosi z ministerstva.
„Jsi šťastný?“ zašeptal Tom do Harryho ucha, zatímco Lucius vstal, aby přednesl projev.
„Ano, Tome,“ Harry vklouzl do jeho klína. „Jsem více než šťastný.“
Lucius si odkašlal, aby získal od všech pozornost, i svého syna, který byl součástí jednoho z těch velmi těžce se líbajících párů: „Teď mohu říci, že jsem vždy věděl, že jsou sobě určeni, ale nevěřili jste mi a vskutku to nebyla úplná pravda. Každý může snadno vidět, že Harry dokáže každého člověka učinit šťastným jen svou existencí. Tom, na druhou stranu,“ dovolil si uculení pohrávat na jeho rtech, „Tom se nikdy nepokusil někoho učinit šťastným, dokud nepřišel Harry a i pak měl zvláštní způsob jak ukázat svou náklonnost. Nakonec našli k sobě cestu. Dokázali nám, že láska je silnější než nejmocnější kouzlo a nejmocnější zloduchové. Dokázali nám, že se dokážou změnit kvůli jedinému člověku, aniž by ztratili sami sebe, a že masky nemohou nikdy skutečně nahradit to, kdo jsme. Našli jeden druhého, když sami nemohli najít sebe, bojovali a trpěli, ale nakonec vyhráli. A to je to, kde nyní jsme, jsme na konci a přitom jsme teprve na začátku něčeho nového, něčeho skvělého a nečeho, jak jsem si jistý, co bude pro nás všechny překvapivé. Ale dnes chceme nechat minulost a budoucnost odpočívat v pokoji a jen se těšit z tohoto skutečně nádherného dne,“ pozvedl sklenku jejich směrem a sklonil hlavu.
Shromáždění hosté následovali jeho příkladu a všichni novomanželům připili na zdraví, čímž Harry zčervenal a šťastně se usmíval, zatímco Tom nevědomky zpevnil držení jeho Harryho a obezřetně sledoval jak Dudley převzal Luciusovo místo, aby přednesl svou řeč.
„Stále trvám na tom, co jsem řekl,“ začal Mudla. „Harry je pro vás příliš dobrý. Ale děláteho šťastným a udržujete ho v bezpečí a my všichni víme, že to není snadná práce,“ několik lidí se smálo a Harryho zčervenání ztmavlo. „Máte můj respekt za to, že se vám nějakým způsobem podařilo přesvědčit Harryho, že si také on zaslouží spravedlnost a lásku, a že mu obé dáváte,“ podíval se od Voldemorta ke svému malému bratranci. „Harry je jediným člověkem, který nikdy neudělal nic špatného a přesto se mu stali všechny ty zlé věci, protože se pokusil pomoci druhým. Pokud si někdo zaslouží štěstí a lásku, je to Harry. A zaslouží si vést normální život, i když vím, že by nikdy nemohl být normální. Harry, právě nyní se na tebe dívám a vím, že zcela věříš Voldemortovi, protože můžu vidět, že ses kvůli němu vzdal své kontroly, protože je tak zvyklý mít to na starost. Je zvyklý na to, že ho každý poslouchá. Nikdy ses takto nechtěl vzdát kontroly; řekl si, že si měl strach být tak bezmocný. Takže to, co nyní děláš je pro mě dostatečný dokáz, že on je ten správný. Buď šťastný, Harry, zasloužíš si to!“
Harry Dudleymu vrátil zářivý úsměv, který mu předtím věnoval, než se opět přitulil do náruče Temného pána.
/Ty víš, že se kvůli mně nemusíš vzdát své kontroly, že ano?/ zeptal se Tom slabě. /Nevadí mi, jsi-li silnější než já, kočičko./
/Vím, že ti to nevadí, ale mám tě rád takového, jaký jsi teď/, Harry se na něho rozpustile zazubil. /Mám rád mého vlastního osobního Temného pána. /Harry přiiskl své rty k těm Tomovým, nastavující jeho obličeje svýma bledýma rukama. /Všichni ode mě vždy očekávali, že budu silný a dokonalý a jsem šťastný, že už nemusím být. Jen proto, že jsem se vzdal své kontroly, neznamená, že jsem slabý, Tome./
/Vím, maličký/, usmál se Tom. /Vím, že nejsi slabý, jsi nejsilnější člověk, kterého znám a jsem velice šťastný, že jsi mi dovolil, abych se o tebe staral./
/Zatančíš si se mnou?/ požádal Harry, jakmile začala hrát jemná hudba a vstal, když Tom přikývl.
Tom také vstal, usmívající se na svého drobného manžela a nabídl mu svou ruku, kterou okamžitě přijal. Rychle je odvedl do středu tanečního parketu, přičemž si byl dobře vědom všech očí, které na nich spočívaly, ale neměl náladu, se o to zajímat. Jeho ruka stále bezpečně držela tu Harryho, přesunul svou druhou ruku tak, aby spočívala na Harryho kříži a přitáhl si ho blíž. Tom je zkušeně vedl po tanečním parketu, kde rychle kroužili a houpali se do rytmu hudby. Harry cítil, že se sotva dotýká země, připadalo mu to jako by plul a byl tak zachycen v Tomových očích, které byly pevně uzamklé s jeho vlastními, že si ani nevšiml zpomalení, dokud se s Tomem jen nehoupali na místě.
„Chceš ještě něco udělat předtím, než půjdeme?“ požádal Tom jemně, přitom se stále lehce pohupovali. „Máme ještě asi půl hodiny.“
Harry se na chvilku zamyslel, ale mírně zakroutil hlavou: „Už jsem se rozloučil. Mám-li být upřímný, všichni tito lidé toho dostali trochu příliš mnoho. Můžeme teď jít? A řekneš mi konečně, kam jdeme?“
„Ano, na první otázku a ne, na druhou,“ culil se Tom. „Ale bude se ti to líbit, slibuji.“
Harry se na něho zamračil, ale když Tom jen klidně vrátil jeho pohled, nakonec mu věnoval zkusmý úsměv a dovolil Tomovi, aby ho odvedl z tanečního parketu k jejich stolu.
„Víte, jak nás kontaktovat v případě, že by se něco stalo,“ prohlásil Tom a ostatní přikývli. „Blacku, máš pro Harryho přenášedlo?“
Sirius přikývl a předal Harrymu plochý kamínek: „Jen řekni ‘Čmuchal‘ a budeš přemístěn zpátky sem, dobře? Jinak pokud by tě Voldy něčím naštval, můžeš ho s ním praštit po hlavě.“
„Ehm, díky?“ odpověděl Harry nejistě a uchopil Tomovu ruku. „Proč ho potřebuji?“
„Jen, aby jsi byl v bezpečí, kočičko,“ ujistil ho Tom. „Jsi připraven jít?“
Harry přikývl a přitiskl se k Tomově hrudi. Tom ho pevně objal a pak je náhle přemístil pryč, ochrany kolem Hájemství Pobertů byly kvůli tomuto důvodu staženy.
„Můžeš otevřít oči,“ prohlásil Tom pobaveně, přesunul dokola Harryho tak, aby Harryho záda byla opřena o jeho hruď.
Harry nijak zvlášť nechtěl otevřít oči. Byla tady opravdu zima, kam je Tom přemístil a měl trochu strach, aby nepřišel v tváří v tvář se stejným chladným a prašným sklepením. Cosi mokrého a měkkého přistálo na jeho tváři a jeho oči se s chvěním otevřely. Sníh. Tento pohled byl dech beroucí, nikdy dříve neviděl tolik sněhu, ani si nemohl vzpomenou kdy doposud nebyl s to se rozhlédnout. Všude okolo, kde přistáli, byla zjevně noc a nebe bylo půlnočně modré a bezmračné, hvězdy na ně dolů blikaly a půlměsíc osvětloval všechnu tu bělost, která je obklopovala, zatímco všude kolem nich tančily sněhové vločky. Už mohl cítit sníh jak vhlčí jeho kalhoty, čímž se lepily na jeho nohy, ale to pouze přidalo tomuto harmonickému místu. Stáli na vrcholu kopce nebo nejspíš hory a prohlíželi si rozlehlou krajinu pokrytou sněhem.
Tomovy ruce zlehka hladily jeho boky a zatímco mohl vidět svůj vlastní dech jak přechází do malých obláčků vzduchu, které škádlily jeho krk, přitiskl milující polibek na citlivé místo za jeho uchem.
„Jsme v Alpách,“ vysvětlil jemně a otočil Harryho, ukazující na malý útulně vyhlížející hotel, který stál jen dvěstě metrů odtud. „Vidíš na straně ten balkónek? To je náš pokoj. Líbí se ti?“
Harry byl ještě tak ohromený, že Tomovu otázku ani nezaregistroval. Hotel byl sotva více než siluetou, ale podle Harryho to bylo přesto dokonalé.
„Nemusíme sdílet pokoj, Harry,“ zašeptal Tom. „Dokážu pochopit, pokud nejsi připravený. Už jsem mluvil se správcem, je tam jeden pokoj pro mě, takže můžeš mít ten druhý celý pro sebe…“
„Tome,“ Harry ho přerušil a usmíval se, „přestaň takhle nesouvisle mluvit, dobře? Je to dokonalé a já chci s tebou sdílet pokoj. Chci, aby ses se mnou dnes v noci miloval,“ zčervenal, ale přesto udržoval s Temným pánem oční kontakt, ukazující mu, že je vážný.
„Miluj se se mnou, Tome?“
„Harry…,“ Tom se nejistě ztrácel. „Tohle nemusíme dělat. Můžu počkat a myslím, že bychom měli počkat.“
„Proč?“ Harry naklonil hlavu vzhůru. „Nevěříš mi, že vím, kdy jsem připraven? Já vím, že jsem, Tome. Řekl si, že mi dáš dokonalou svatbu a pro mě k dokonalé svatbě patří svatební noc. Prosím, Tome, prosím…“
Tom si hluboce povzdechl a pak si nastavil Harryho obličej svýma rukama: „Chci ti věřit, Harry, a chci se s tebou milovat, ale chci, aby tvé léčení bylo více prioritnější.“
„Jsem unavený z léčení,“ Harry podrážděně dupl nohou. „Téměř rok jsem nedělal nic jiného. Nejsem ze skla, Tome, nebudu mít duševní zhroucení. Nechceš mě přece držet po zbytek mého života v obležení polštářů, dokud si boucháním na dveře nepřivodím paniku? Cítím se mnohem lépe, než si vůbec pamatuji, že jsem se takto cítil a většinu času jsem si s tebou užíval sexu,“ uchopil Tomovu ruku, když Temný pán ustupuval. „Já to chci. Chci být tvůj. Nech mě, abych zapomněl právě na tu noc, co mi udělali. Prakticky tvé úmysly mi připomínají, co se stalo a vím, že se stím musím vypořádat a nemůžu to odšoupnout a předstírat, že se to nestalo, ale toto je má svatba a chci si ji užít. Dej mi tuto noc a potom se začnu znovu léčit. Prosím, Tome.“
„Dobře,“ povolil Tom, přitahující si svého malého manžela blíž, ,“ale zastavíš mě dřív, než budu dělat něco, co se ti nelíbí.“
Harryho jedinou reakcí bylo protočení očí a políbení Tomovy tváře: „Nemyslíš si, že jsi už delší dobu poměrně paranoidní?“ zeptal se nevinně, otírající své rty přes ty Tomovy, který lehce sklonil hlavu. „Ano, zastavím tě, když se mi nebude něco líbit, slibuji. Teď bychom snad mohli jít někam, kde je teplo a pokud možno sucho? Prosím?“
Tom se lehce pochechtával, když si všiml způsobu jakým se Harry k němu tiskl blíž, aby získal více tepla. Možná měl říct Harrymu, aby si vzal na sebe něco teplejšího, ale to by pokazilo překvapení. Jejich hábity nebyly nijak zvlášť nejteplejší, protože strávili většinu času uvnitř a i když začaroval své oblečení a boty vodou odpuzujícím kouzlem, když zjistil, že se nebe zatáhlo na jeho svatební den, byl si jistý, že Harry neudělal to stejné. Náhle cítil vinu, protože je Harrymu zima, usmál se na něho a přemístil je dovnitř. Majitel hotel byl Moták s minimálním spojením s Kouzelnickým světem, ale Tom se ujistil, že mohli přesto kouzlit, pokud by je mudlovští hosté neviděli.
Pokoj, kam je Tom přemístil, byl osvětlen pouze dohasínajícím ohněm z krbu, před kterým ležel velký, načechraný, bílý koberec. Uprostřed byla obrovská postel s tmavomodrými přikrývkami a také s koberci po stranách a druhé dveře, které vedly do koupelny. Jenže Harry tohle všechno sotva bral na vědomí, když Tom jemné slíbal chlad z jeho obličeje a jeho ruce mu předtím pomáhaly z jeho mokrého hábitu.
Harry se povzbudivě usmíval na svého manžela, který požádal o svolení, aby mohl sundat zbytek jeho oblečení, ale nemohl si pomoci a zčervenal, když Tom stahoval jeho mokré kalhoty a stabilizoval ho, když z nich vykročil a pak stál v celé své nádheře nahý před Temným pánem.
„Chceš mi pomoci?“ culil se Tom a začal si rozepínat svou vlastní košili poté, co už nechal svůj hábit na hromádce s Harryho oblečením.
Nesmělé ruce sáhly nahoru, aby nahradily jeho vlastní a opatrně nechaly vyklouznout knoflíky z jejich dírek. Uprostřed jeho hrudi byl vtisknut malý polibek, zrovna v úrovni Harryho očí, jakmile se košile složila k jeho nohám a bledé prsty se uvelebily na zipu jeho kalhot. Mírně zasténal, když cítil slabý náznak dotyku hladící jeho erekci, když jeho kalhoty se spodním prádlem také spadli. Když se udělal, Harry jak čekal opět zčervenal a chechtal se, načež se nahoru vymrštila zmatená hlava s chaotickými černými vlasy.
„Kvůli čemu se směješ?“ zeptal se Harry, nejistý, jestli by měl být tím ublížený nebo by se měl také přidat.
„Tobě, samozřejmě,“ odpověděl Tom bez váhání a přitáhl zrudlého Harryho ke svému tělu, čímž křehký hoch vypustil poněkud nedůstojné pištění. „Vždycky zčervenáš a díváš se jinam, když mě vidíš nahého. Jsem tak ošklivý na pohled? Tak tedy, to mě zraňuje.“
„Ne,“ protestoval Harry okamžitě, než si uvědomil Tomův škádlivý tón. „Jsi zlý (protivný),“ Harry našpulil rty.
„Jeden z nás musí být,“ vrátil Tom a pak přesunul svou pozornost k Harryho krku, který okusoval a lízal, dokud se Harry nehonosil pěkným cucflekem a sténal a vrněl a tiskl se k němu.
„Zdá se ti ten koberec tak pohodlný jako mně?“ zeptal se jemně, lehce se smál, když Harry přikývl a špičky noh vnořil do bílé srsti. „Tak pojď.“
Opatrně Harryho usadil dolů, směřující ho tak, aby štíhlé nohy ležely pohodlně kolem jeho pasu, zatímco Harryho uzavřel svýma dlouhýma nohama. Harry si skousl ret, aby se přestal chichotat, když ho jeden z Tomových prstů pomalu hladil od jeho pravé kyčle nahoru k jeho pravému podpaží, ale soudě podle Tomova pobaveného výrazu, přesně věděl, jaký účinek má jeho péče. Jeho ruce se zapletly do Tomových černých vlasů, když byl přitažen blíž, čímž se jejich erekci navzájem otíraly, zatímco Temný pán běžel škádlivým prstem dolů po Harryho páteři a ke šterbině jeho zadku. Ruka tady zůstala, i když Tom uvolnil jeho držení, aby byl s to plně líbat Harryho na rty. Slabé zavrnění uniklo z Harryho hrdla, když se Tomova ústa spojila s jeho levou bradavkou, kterou sál a lehce škrábal zuby po citlivém těle. Naposled vtiskl polibek na ztuhlý hrbolek a otočil se k druhému, aby opakoval tento proces. Tom se pobaveně usmíval, když se Harry snažil tisknout blíž a dal mu dostatek prostoru, aby zároveň pokračoval, jeho záda se klenula, zatímco tiskl jejich boky k sobě a řídil se Tomovu rukou, která stále prodlévala na jeho zadku. Mapoval každé místo jeho polibky, přičemž pokládal Harryho, dokud skoro neležel na měkkém koberci a jeho boky byly podepřeny Tomovýma nohama.
Harry se v této pozici cítil velmi zranitelný, široce roztažený kvůli jeho Tomovi. Jeho ruce se marně svíraly do měkké látky pod ním, když se Tomův jazyk lehce dotýkal jeho pupku, ale také se cítil dobře a podivně v bezpečí, když ho Tomovy nohy a paže obklopovaly a uzavíraly.
Cosi podobnému strachu se stočilo v jeho nabřišku, když se zády dotýkal koberce pod ním a bojoval, aby se opět zvedl. Nechtěl vidět Toma, jak se nad ním vznáší, čímž se cítil tak malý a ubohý.
„Ššš, uklidni se, kočičko,“ Tom jemně uchopil Harryho bušící paže a vytáhl ho nahoru, čímž Harry zůstal sedět na jeho břichu. „Je to v pořádku. Uklidni se, můj Harry.“
„To se mi nelíbilo,“ zašeptal Harry nakonec. „Nenuť mě ležet na podlaze, prosím.“
„Nebudu,“ slíbil Tom a konejšivě běžel svými prsty přes Harryho divoké kadeře. „Jsi si jistý, že to stále chceš?“
Harry přikývl a opřel se do Tomova doteku: „Učiň mě tvým, Tome.“
Tom na tyto slova zasténal a přivolal lubrikant z místa, kam dříve položil jejich věci, což zapříččinilo, že se Harry začal nekontrolovaně smát. Tom jen zvedl obočí a počkal, dokud se Harry neuklidnil natolik, aby dostal souvislou odpověď.
„Zajímá mě, co je tak zábavného?“
„Jen… Máš lubrikant a přesto ses mě snažil přesvědčit, že ještě nejsem připravený,“ hihňal se Harry. „Zdá se, že jste ke mně nebyl úplně upřímný, profesore Raddle.“
Harry si myslel, že je to opravdu nespravedlivé, že se Tom nikdy nečervená, když studoval Tomovu mírně rozpačitou tvář, protože si byl jistý, že pokud by Tom zčervenal, musel by zčervenat právě teď.
„Mohl jsem mít nějakou naději,“ připustil rozpačitě, „ale nikdy bych tě nenutil.“
„Nenaznačoval jsem, že bys mohl,“ ujistil ho Harry. „Díky, že ses mě pokusil zastavit.“
„S radostí to tak udělám znovu,“ culil se Tom, sňal víčko nádobky a ponořil prsty do mazlavé tekutiny. „Připraven?“
Harry přikývl a sklouzl zpátky do Tomova klína, jakmile si starší kouzelník sedl, držel ho, když prst kroužil kolem jeho řitního otvoru a pomalu se vtlačoval dovnitř. Připadalo mu to podivné a zároveň zcela příliš známé, ale Harry odsunul tyto pocity. Chtěl si to užít a přál si to tak udělat a zapomněl na všechno, kvůli této noci. Samozřejmě to dělal pro Toma, ale také pro sebe. Toto byla jejich svatba, jejich noc a nechtěl ničemu dovolit, aby to zničilo.
Tiše mňoukal, když Tom opatrně do něj vklouzl, přičemž jednou rukou konejšivě hladil jeho záda, zatímco druhou stabilizoval své tělo, jak se pomalu kolíbal dovnitř a ven z něj, otírající místo uvnitř něho, což posílalo hvězdičky, které tančily před jeho rozostřenýma očima. Nemohl pak říct jak dlouho se takto pohybovali, Tom jej něžně objímal a líbal ho vášnivě, přesto jemně, zatímco jeho ruce byly sevřené v pěst v Tomových vlasech, přitom se pohybovali v dokonalé harmonii, než našel své uvolnění právě když Tom vyvrcholil uvnitř něho, pokrývající jeho vnitřek známým teplem. Ale připadalo mu to dobré a byl v pořádku a byl ochoten se opět léčit.
Tom jemně odhrnul jeden z propocených černých pramenů z Harryho očí a láskyplně se usmíval, když našel zelené oči, které na něho koukaly.
„Jsi v pořádku, maličký?“ zeptal se, přidržující Harryho obličej, když si menší kouzleník lehal na jeho hruď, aby byl s to se podívat do Harryho očí.
„Ano, Tome,“ usmál se Harry, naklánějící se do doteku, „děkuji ti.“
„Nemusíš mi děkovat.“
„Vím, ale já chci,“ odpověděl zelenooký chlapec vážně. „Miluji tě.“
„Také tě miluji, zlatíčko,“ Tom umožnil Harrymu, aby se přitisknul k jeho hrudi, jeho paže se odsunuly z Harryho obličeje a přesunuly na jeho záda, kde se začal pohybovat v kruzích. „Chceš spát?“
Harry lehce zakroutil hlavou: „Jen chci tady ležet a vtisknout si tento okamžik do mé mysli, abych na něj nikdy nezapomněl.“
„Kdybys ho měl někdy zapomenout, ujistím, že ti ho připomenu,“ Harry mohl cítit slabé dunění Tomova hlasu stejně jako tlukot srdce staršího muže a věděl, že si bude tento okamžik uchovávat po zbytek svého života.
Jejich života. Zavřel oči, když myslel na dům, který Tom pro ně koupil. Měl obrovskou zahradu se starými jabloněmi a hrušněmi a i starší vrbu, která klidně koupala své dlouhé větve v řece, která proudila kolem jejich domu a pak mizela v lesíku. Sám dům byl obrovský (cosi, na čem Tom trval, že je Temný pán a vše další) stejně jako byly pokoje. Všechno bylo velmi prostorné a byla zde sotva nějaká místnost nebo i část chodby, která se nekoupala ve světle, které pronikalo dovnitř jedním z mnoha oken.
„O čem přemýšlíš, Harry?“ zeptal se Tom po chvíli, ve které studoval Harryho uvolněné rysy.
„O našem domě,“ odpověděl Harry. „Děkuji ti, že jsi ho koupil.“
„Říkal si, že nechceš žít ve Zmijozelově hradě,“ Tom pokrčil rameny. „A trocha soukromí bude jistě příjemnější,“ mrkl na Harryho, který okamžitě zčervenal.
„Co máš přesně naplánováno na příští týden?“ zeptal se Harry ve snaze změnit téma.
„Vše, co se ti líbí, maličký,“ vrátil Tom okamžitě. „Můžeme si vzít lekce lyžování, protože nepředpokládám, že jsi někdy dříve lyžoval. Nebo si můžeme užívat lázně a vířivek, které jsou tady. Nebo můžeme jít na výlet nebo můžeme trávit celý den v posteli.“
„To zní dobře,“ řekl Harry se zívnutím. „Můžeme dělat trošku od všeho?“
„Jistě, lásko,“ červenooký muž se pochechával. „nevadilo by ti, kdybych nás přesunul do postele?“
Harry zakroutil hlavou, nepochybně byl unavený a brzy nato se schoulil pod přikrývky a mrkl nahoru na Toma: „Nevadilo by ti, kdyby sis na sebe vzal nějaké pyžamo?“ zeptal se plaše. „Nechci se probudit a zpanikařit, protože nějaký nahý muž leží vedle mě.“
Tom se jenom usmál a rychle se převlékl do svého pyžama, než také vklouzl pod tlusté přikrývky a počkal na Harryho, až se připlíží na jeho hruď, než ho ovinul do svých paží. Brzy nato cítil, že se Harryho dýchání vyrovnalo, ale sám nebyl skutečně unavený.
Když přemýšlel o posledních několika měsících, které se většinou sestávaly z Harryho léčení, jak Harry správně poukázal, tak si nemohl pomoci, ale cítil se vděčně a naplněn bázní, že se dostali tak daleko, že Harry je skutečně jeho. Popravdě řečeno, nikdy neměl důvod myslet o opaku. Harry mu pouze někdy dovolil políbit a držet ho, na nikoho se nedíval jako kdyby se v tomto směru o ně zajímal, nikdy ani neodmítl Tomovy sbližovací pokusy, i když si byl Tom jistý, že se Harrymu líbí, co naplánoval. Mluvil tak čast s Blackem a Simonem jen, aby se pokusil pochopit jak se Harry cítí a co by měl dělat a to se vyplatilo. Harry nijak nedal žádným způsobem jakýkoli náznak toho, že by si chtěl Toma ještě jednou vzít, ale přesto bylo cítit jako by olověné závaží bylo odňato z jeho ramenou.
Často se zajímal o to, kde Harry získal sílu, aby bojoval se svými démony, aby se vyrovnal s tím, co se stalo a mlčky se bál, že jednoho dne toho bude příliš mnoho. Nebylo to tím, že nevěřil Harrymu, ale také věděl, že nemohl být s to, pochopit toho mnoho, a že Harry měl plné právo, už ho nechtít. A věděl, že v případě, kdyby se to stalo, že pokud se Harry chtěl opravdu vzdát, bylo by jeho povinností, aby ho nechal jít, aby našel klid někde jinde. Neobával se toho, že by Harry zklamal, kdepak, obával se toho, že by on zklamal Harryho.
To byl důvod, proč byl naplněn bázní a proč byl uvolněný. Nyní, s Harrym bezpečně v jeho náruči, cítil, jako by všechno bylo dokonalé a měl hloupou myšlenku, že toto je pravá kouzelná chvíle, než se pokáral za to, že se stává romantickým moulou a rozhodl se, že by bylo nyní nejlepší spát a vzal Harryho dech svým polibkem na dobré ráno.
S tímto se vše urovnalo, zavřel oči, zašeptal další „Miluji tě“ a následoval Harryho do říše snů, kde snil o jejich společné budoucnosti.
Epilog
Temný pán nenáviděl znečištěné životní prostředí. Nenáviděl oranžovou – která se tak strašně střetávala s jeho očima. Nenáviděl Mudly i údajně dobré nápady, které měli. Nenáviděl amatérské zločince. Nenáviděl plastikové sáčky a odpadky. Nenáviděl automobily a kamióny nenáviděl ještě víc.
Ačkoli nenáviděl všechny tyto věci, miloval Harryho Pottera. Harry si myslel, že by měl kompenzovat své dřívejší činy; takže teď se probojovával křovím, které bylo podél dálnice, oblečen v oranžových montérkách a sbíral odpadky, které bezohlední Mudlové vyházeli okýnky svých aut jen tak, aby soudy mohly odsoudit prakticky nevinné lidi, kteří je opět zvedli. Podle Harryho by to mělo pomoci jeho vině – prozíravě se zdržel mluvením s ním, protože se ani v nejmenším necítil vinný, protože dostal to, co chtěl věšinou na celém světě. Podle Harryho bylo nespravedlivé, že lidé jako Black nebo Lestrangeovi strávili půlku svého života v Azkabanu, zatímco on se nemusel nikdy ani omluvit, s čímž souhlasil a omluvil se Harrymu, který celkem bystře podotknul, že to nebyla upřímná omluva. Takže místo toho tvrdil, že bloudil jako bezduché tělo, což také nebylo nejlepším zážitkem a na zlomek sekundy si byl jistý, že by se Harry mohl vzdát. Měl takový výraz. Jenže pak místo toho ho plácnul po hlavě a řekl mu, že to byla jeho vlastní vina, a že by neměl tak vyvádět, kvůli chvilce obecně prospěšných prací.
Ach, ano, nenáviděl Simona, protože on všechno tohle zařídil. Nyní pracoval s mudlovskými zločinci, kteří se tvářili stejně tak otrávěně jako on. Půlka z nich se nemyla několik dní a druhá půlka pravděpodobně nikdy nepoužila sprchu, přidejte si k tomu celkový pach výfukových plynů a laciné vody po holení jejich dozorců. Mudlové, kteří pracovali vedle něho, se všichni snažili tvářit tak nebezpečně jak jen bylo možné. Ti silnější a nelítostnější do každého naráželi, a tito jim to buď opláceli a začínali pěstní souboj, dokud je nerozehnali hlídací psi a pak je odsoudili na několik hodin navíc a poslali je na opačnou stranu nebo ignorovaly tyto nárazy, což signalizovalo jakou byli snadnou obětí.
Harry si brával jeho hůlku, ale přesto si Tom vysloužil respekt nebo spíše strach od ostatních zločinců díky troše bezhůlkové magie a bojovému umění. Nikdo si netroufl, se k němu přiblížit, což mu nevadilo a umožnilo mu to, aby v duchu proklel každého, na kterého by mohl pomyslet.
Nenáviděl Luciuse, kvůli uculení na jeho obličeji, které vypadalo, že je zamrzlé na místě a proto, že dělal vysoce nevhodné návrhy, které se týkaly jeho a Harryho sexuálního života, což po pravdě řečeno bylo více mýtusem, než čímkoli jiným, pokaždé to absolutně neočekával nebo nepotřeboval, jako například dnes ráno, kdy mu to zanechalo malý problém, když na to myslel během jízdy sem.
Nenáviděl Blacka, protože Zvěromág miloval, ho škádlit svým jednáním jako jeho tchán a protože neexistoval žádný způsob jak by ho mohl proklít.
Nenáviděl Draca, Blaise a Rona, protože měli to štěstí, obědvat s Harrym, zatímco on zvedal svou 86 plechovku. Také nenáviděl celý klan Weasleyů, protože Harry z nich byl pořád nervózní, i když to Harry vehementně popíral, a protože přesně věděl to, že po setkání s každým členem Weasleyho rodiny, se mu Harry vyhýbal nebo ještě hůř plakal celé hodiny, protože nemohl překonat své obavy.
Nenáviděl Grangerovou a Weasleyovou ze zcela pochopitelných důvodů a ustanovil si cíl, že je alespoň jednou za měsíc navštíví (bez Harryho vědomí, samozřejmě) a demonstroval jim svou nenávist. Také kvůli tomu měl povolení od Percye, a tak byl mírně vděčný tomuto Ministru kouzel, ačkoli děsil Harryho stejně jako kterýkoliv jiný Weasley.
Nenáviděl Dursleyovi, protože léta pracovali na zničení každého kousku Harryho sebeúcty, kterou pořád měl, což zapříčinilo, že si myslel, že nestojí o každou pozitivní pozornost.
Nenáviděl Brumbála více než kohokoli jiného, a protože prakticky každý v Kouzlenickém světě sdílel tento sentiment, kdy nebyla uroněna jediná slza, když jeho smrt byla ohlášena na titulní stránce a všechny obchody prodávaly Raubířovi rachejtle a ostatní slavnostní vybavení, které mělo rekordní tržbu. Ale přesto ho nenáviděl, protože i upírský trest byl v jeho očích zdaleka příliš mírný na to, kolik bolesti způsobil Harrymu a jeho smrt opravdu Harrymu nepomohla k lepšímu. A nenáviděl Brumbála proto, že neviděl, jak moc Harry trpěl a jak moc tím škody udělal. A i když mohl vidět křehkého mladíka ze své pozice v nejhlubší úrovni pekla, necítil by nic, kromě uspokojení. A kvůli tomu, že ho nenáviděl.
Rozhodl se, že by měl oplatit návštěvu Azkabanu poté, co skončí svou šichtu, což bude – zkontroloval hodinky, které mu dal Harry, to bylo jediným důvodem, proč si je přinesl – za pět minut. Narovnal se, hodil 104 plechovku do svého plastikového pytle a oprášil si své oranžové montérky.
„Mám hotovo,“ prohlásil, přešel k dozorci a položil plastikový pytel na korbu náklaďáku.
„Ještě zbývá několik minut…“ šedovlasý Mudla se nejistě ztrácel, když viděl, jak se nebezpečně zablýskly červené oči, „ale udělal jste dobrou práci, Raddle. Smíte jít.“
Tom si odfrkl a prudce kývl na Mudlu, aby bylo každému jasné, že to bylo jeho rozhodnutí, a šel na parkoviště, kde čekal jejich autobus. Podepsal list papíru, který mu řidič podal a sedl si téměř na zadní sedadlo, kde měl položené věci, které Harry považoval za nezbytné: láhev vody (vděčně se z ní napil, aby se pokusil zbavit chlupaté chuti v jeho ústech), jablko a dva sýrové sedviče (i když Harry byl zřejmě ve spěchu, protože na jeho sedviče zapomněl dát sýr), kniha, se kterou si nyní čtením krátil jízdy, mobil, který mu dal Harry, aby mohl zavolat v případě krizové situace. Podle jeho názoru by bylo mnohem jednodušší, aby mu prostě nechal jeho hůlku, ale Harry o tom nechtěl nic slyšet a tlačil ho ze dveří.
Pozvolna dorazili po skupinkách jeho spoluzločinci, někteří vyjadřovali svou nelibost a všeobecnou nespravedlnost ve světě, zatímco jiní se jen tiše posadili na svá místa. Když se dozorce a jeho hlídací psi dostali do autobusu, řidič nastartoval a pomalu je přivezl na příslušný úřad, kde všichni dostali razítko za hodiny, které dnes odpracovali.
Harry ho více méně přesvědčil, že dvěstě hodin obecně prospěšných prací je skvělý nápad. Dosud odpracoval padesát šest hodin, včetně dneška a byl blízko k proklení Harryho. Blízko, ale ne úplně, protože pokažde, když byl Harry blízko, chtěl by pro něj udělat něco báječného nebo se na něj jenom podíval s těma prosebnýma očima a všechen jeho vztek zmizel.
Úlevně vydechl, když konečně došel k chatce na okraji ospalého městečka, odkud se mohl odletaxovat domů. Pokud by Harry tady ještě nebyl, mohl by získat svou hůlku a oplatil návštěvu některých svých drahých přátel.
Jenže Harry doma byl. Ležel blízko krbu, kde na něho čekal, talíř sušenek mu dělal společnost a tvrdě spal. To byly věci, které přesvědčily Toma, že to všechno stálo za to, že mu řekl, že bude vlastně všechno fajn.
„Ahoj, zlatíčko,“ opatrně se přiblížil ke spícímu chlapci a podebral ho do své náruče, když nedostal odpověď.
Harry byl v těchto dnech vždy unavený, ale alespoň klidně spal, zvláště, když ho Tom pozoroval. Červenooký muž opatrně nesl stále příliš hubeného mladíka na poschodí, přičemž uvažoval o tom, zda by ho měl přinést do jeho pokoje nebo do pokoje, který sdíleli, ale protože s ním Harry začal spávat v jedné posteli před několika měsíci, rozhodl se pro jejich pokoj, kam přenesl někdejšího Nebelvíra.
„Co mi to děláš, Harry?“ zamumlal měkce a vstal, aby se osprchoval.
„Něco jsem udělal?“ Harry zamrkáním pomalu otevřel oči a zmateně se na něho díval. Promiň.“
„Co jsem ti říkal o omluvách?“ vyčkávavě zvedl jedno své obočí.
„Ty jsi ten, kdo mi to dovolil, říkat v tomto domě,“ Harry se lehce usmál. „Jak jsem se sem dostal? Chtěl jsem na tebe počkat.“
„Taky jsi čekal, jen jsi usnul,“ sedl si nazpět ke svému manželovi a jemně odhrnul některé černé prameny. „Jaký jsi měl den? Bavil ses se svými přáteli?“
„Ano,“ Harry se k němu přitulil a tiskl jeho ruku. „Byli tam Ron s Charliem a cítil jsem se dobře.“
„To rád slyším,“ Tom jemně políbil jeho čelo. „Jsi vážně v pořádku?“
Toto bylo jediné pravidlo, na kterém trval. Už žádné lži. Už žádné polopravdy. Už žádná tajemství.
Zelenooký chlapec přikývl. „Jaká byla práce?“
„Špinavá, otravná a celkově velmi jdoucí na nervy,“ jeho tvář potemněla. „Ještě nerozumím tomu, proč si mě nutil tohle udělat.“
„Protože jsi říkal, že pro mě uděláš všechno.“
„Nemyslíš, že mám jiné schopnosti, než zvedání odpadků?“ mračil se dolů na drobného kouzelníka.
„Samozřejmě, že máš,“ Harry se stáhnul tak, aby mohl položit hlavu na širokou hruď. „A jsem opravdu vděčný, že to pro mě děláš, Tome, ale můžeš s tím skončit, pokud to tolik nenávidíš.“
„Budu v tom pokračovat, když tě to dělá šťastným,“ otřel své rty přes ty Harryho, „ale teď se opravdu musím osprchovat…“
Harry zčervenal, ale nepustil ho: „Můžu se sprchovat s tebou?“
„Víš, že bych byl potěšen,“ opět zvedl menšího kouzelníka, odnesl ho do koupelny a posadil ho na toaletu. „Sprcha nebo vana?“
„Za hodinu mám schůzku s madame Pomfreyovou.“
„Tak tedy sprcha,“ přikývl Tom. „Necítíš se dobře, Harry? Stalo se něco?“
„Je to jen má měsíční prohlídka,“ Harry nonšalantně pokrčil rameny a dovolil Tomovi, který si už svlékl své montérky, aby sundal jeho oblečení. „Víš, jak je ona…“
„Obecně vím, že když si někdo o tebe dělá starosti, že k tomu má dobrý důvod,“ Tom se chechtal a Harry ho plácnul po paži, než se o něho opřel. „Půjdeš se mnou?“
„Nemiluji nic víc, než o tebe pečovat, Harry,“ sklouznul dolů a okusoval Harryho spodní ret, škádlil ho tak dlouho, dokud se Harryho ústa nepootevřela a dovolil mu, aby prozkoumal tuto horkou jeskyni. „Tak dobře, líbat tě, miluji ještě víc,“ lehce se stáhnul a shlížel na menšího chlapce, jehož štíhlé, lehce svalnaté tělo před sebou, obtahoval s uctivými a jemnými tahy, „a dotýkat se tě a dělat s tebou nestydaté věci.“
„To se mi také líbí,“ Harry zářivě zčervenal, ale nestáhl se, což Tom bral jako dobré znamení.
Obdivoval svůdnou postavu před sebou, pouze oblečenou do kalhot, které mu Tom koupil a věděl, že je Harry nosí jen proto, aby mu udělal radost, čímž tuhle podívanou oceňoval ještě víc. Plaché, měkké ruce ho vyrušili z jeho sledování a podíval se dolů do Harryho zářivých zelených očí a opětoval mu jeho úsměv.
„Miluji tyhle kalhoty,“ zamumlal a zaháknul palce pod pás, „ale přesto bych byl spíše raději, kdyby byly pryč. Smím?“
Harry plaše přikývl a přitiskl se blíž k Tomovýmu pevnému tělu, trochu se kroutil, když starší kouzelník stáhl ze štíhlých nohou přílehavý kousek oblečení. Pár okamžiků nato, vyklouzl ze svých slipů a cítil jak byl nabrán nahoru a přenesen do sprchy, kde slabá sprška vody posílala kapky dolů, které stékaly po jeho tváři a dál po jeho zádech a břichu.
Takto strávili krátký okamžik, těšili se z blízkosti toho druhého, než Tom začal slíbávat kapky z Harryho obličeje, ani v nejmenším se mu nelíbilo, že mu připomínají slzy a Harry spokojeně vrněl a sáhl kolem Toma po sprchovém gelu. Tom neochotně uvolnil své držení, když Harry lehce tlačil proti jeho hrudi a opatrně se postavil na jeho vlastní nohy. Harry se na něho zazubil a pak ho obešel, vymáčkl trochu sprchového gelu na své ruce a pomalu jím masíroval Tomova napjatá ramena.
Temný pán sténal, zapřel se o vykachličkovanou stěnu, když se Harryho malé ruce pilně činily svým způsobem dole na jeho zádech, kde hnětly jeho napjaté svaly a rozmasírovávaly jeho bolestivá místa. Slyšel Harryho jak si za ním klekl a už mu chtěl říct, aby se postavil, protože to určitě není velmi pohodlné, ale to pominulo, když Harry pokračoval pečujícím mydlením jeho nohou, přičemž zvláštní pozornost věnoval jeho chodidlům, odkud pomalu postupoval opět nahoru, až Harryho ruce nakonec přistály na jeho hýždích a pak se dostal okolo něj.
Tom mírně zamručel, když se Harry stočil zpátky mezi jeho paže a umístil své ruce tak, aby lehce spočívaly na Harryho bocích, zatímco Harry také pokrýval jeho předek gelem. Práve když Tom doufal, že se Harry nad ním slituje a postará se o jeho napínající se erekci, tak Harry místo toho vzal jeho pravou ruku mezi své menší a začal z nich velmi důkladně umývat špínu a výfukové saze, které měl ze své práce. Pak se obrátil k jeho druhé ruce, kde opakoval proces s tou samou péčí.
„Zlobíš mě schválně, můj broučku?“ zamumlal Tom a chytil Harryho ruce.
„Někdy,“ Harry se na něho culil a dal své ruce kolem Tomova krku.
„Pak jsi tedy připraven nést následky?“ vybídnul červenooký muž.
Harry plaše přikývl, přitiskl své rty k těm staršího muže a uvolnil se, když dostal okamžitě odpověď. Šťastně vrněl, když Tomovy ruce klouzaly po jeho těle, zatímco jeho jazyk napodoboval tento pohyb v jeho ústech a přes Tomovu hruď cítil vibrace chechtání.
„Také tě miluji, Tome,“ Harry se přitiskl ještě blíž k vyššímu muži, „a už se nebojím.“
Tom ustoupil, šokován. „Tím chceš říct, že jsi měl posledně strach? Harry, tak proč…“
„Och, uklidni se,“ pokáral ho zelenooký kouzelník, „děláš si moc starostí. Měl jsem z toho dobrý pocit, jsi skvělý a byl jsem trochu nervózní, ale teď už nejsem, dobře? Cítím se s tebou v bezpečí a vím, že mi nikdy neublížíš. Jsem šťastný, teď mi dovol, abych učinil šťastným také tebe…“ staršího muže stáhnul dolů a opět ho líbal, než se jemně proti němu kolíbal, což zapřínilo, že potěšeně sténal. „Dělám tě šťastným?“
„Ano, víc než kdy budeš tušit,“ zasténal Tom.
Harry zvedl svou pravou nohu, kterou ovinul kolem Tomova pasu, čímž je dostal ještě blíž k sobě. Oba při tření vydávali sténání: Harryho byl osotva slyšitelné mňoukání a Tomovo bylo slabý hrdelní zvuk. Starší muž zlehka přitiskl jejich rty k sobě, než opatrně zvedl svého malého manžela do své náruče a přitlačil ho ke sprchové stěně, přitom se ujistil, že Harry měl pohodlí, ikdyž pokračoval.
Později díky bezhůlkovýmu Přivolávacímu kouzlu, Tom držel nádobku lubrikantu ve svých rukách a hojně pokryl své prsty mazlavou tekutinou. Jedním prstem škádlivě kroužil přes Harryho vstup, dokud se Harry neklenul do jeho doteku a pak ho pomalu tlačil dovnitř. Harry zakňoural, protože jeho svaly byly nepohodlně napjaté, ale to se brzy změnilo do mňoukání, když se Tom pomalu tlačil hlouběji, zatímco zároveň hladil jeho břicho.
„Bože, víc,“ prosil a hodil hlavou dozadu, čímž odhalil své hrdlo a nechal Toma, aby ho okusoval, když se Tomův prst otíral o bod uvnitř něj.
„Můžeš mi říkat Tome,“ Temný pán se chechtal ještě víc, když Harry rozmrzele zabručel, ale poslušně přidal druhý prst, ostře jimi kroutil a tím Harry potěšeně vykřikl, jakmile ještě jednou zasáhnul prostatu.
Miloval takto vídat Harryho, i když takové potěšení neměl velmi často od jejich líbánek. Poprvé to bylo, když se Harry vrátil ze školy, a i když stále držel svou pozici učitele Obrany, Harry se necítl v bezepečí dost na to, aby mu umožnil takové intomnosti, takže takový kontakt byl omezen na prázdniny a i pak to byla výjimečná událost. Být upřímný, Harry to nedělal sám. Tomovi bylo docela jasné, že nebyl zaujatý naléháním Harryho do něčeho, na co nebyl připraven dělat a musel Harryho prosit, aby neudělal něco, čeho by mohl pozděěji litovat a potom by mohl vinit sám sebe. Takže to vedlo ke skutečnosti, že Tom mohl počítat tyto události na prstech jedné ruky, i když ho Harry ujišťoval, že mu to vynahradí jinak.
Přes jeho tvář se pomalu rozprostřelo uculení, když se Harry na něj klenul a jeho ruce cuchaly vlasy na jeho zátylku. Pro tentokrát Harry už nebyl ovlivněn tím, co dělali, než tím, co dělal sám – tak dobře, možná už ne, ale alespoň ve stejné míře – a byl rád, že Harry konečně vypadá, že je s to si sám užít bez výhrad a dovolí mu vést. Křehký chlapec mňoukal, prosil a klenul se do jeho dotyku. Jeho vlasy byly mokré, jeho oči se potěšením přivíraly, jeho dech přecházel do mělkého oddechování a jeho nohy by mohly sklouznout z Tomova pasu, kdyby starší muž neměl ovinutou jednu paži pod Harryho stehny. Vlna za vlnou potěšení se omývala přes Toma a sám si nebyl úplně jistý, jestli to byly jenom jeho vlastní pocity.
„Chci tě ve mně, hned,“ supěl Harry, „prosím, Tome…“
Kdo by mohl odolat takové prosbě? On jistě nemohl, ale stále se zasunoval s patřičnou péčí a po celou dobu konejšivá ruka hladila Harryho.
Všechen jeho předchozí vtek byl zapomenut, když cítil známé teplo, které ho zaplavilo, když uslyšel své jméno, šeptané o stěnu jeho ucha, zatímco se ho Harry zoufale držel, zatímco se vtlačoval do svého malého milence.
„Víc, Tome,“ zasténal a červenooký muž to splnil, zrychlil své vnikání, které prohluboval s každým dalším, ale přesto opatrně, aby Harryho nezranil.
Ztratil kontrolu. Věděl to, ještě dříve, než Harry sténal přímo do jeho ucha. Jeho vnikání se stávalo prudčí a mírně nepravidelné, když sám cítil jak se blíží jeho vyvrcholení, ale Harry vypadal, že mu to ani v nejmenším nevadí a sevřel jeho mokré tělo a funěl do jeho ucha.
„Pusť to, Tome,“ šeptal. „Jsem v pohodě.“
Udělal se s hlasitým výkřikem, vystříkl své sperma do svého menšího manžela, právě ve chvíli, kdy Harry dosáhl svého vyvrcholení a obě jejich těla pokryl svým spermatem. Tomovi zbývalo sotva dost energie na to, aby podpíral Harryho a sám a opatrně pustil menšího kouzelníka, s paží kolem jeho pasu, kterou ho držel vzpřímeně, když potěšení pomalu odeznívalo a bylo nahrazeno pocitem sytosti a spokojenosti. Opřel své čelo o Harryho a pozoroval přes přivřená víčka jak se Harry snažil znovu nabrat dech.
„Co to bylo, Harry?“ zeptal se Tom překvapeně a vypnul vodu a sáhnul pro ručník. „Choval ses jako malá nymf…“
„Chtěl jsem ti něco říct,“ Harry umožnil Tomovi, aby ho kolem něho ovinul ručník, lehce se ošil, ale Tom ho okamžitě uklidnil svým úsměvem. „To je salší důvod, proč musím dnes navštívit madame Pomfreyovou.“
„Jsi nemocný, Harry?“ zeptal se Tom a vynesl Harryho ze sprchy. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Ne, nejsem nemocný,“ Harry ho zase plácnul po hlavě, „ale měl byste se vážně naučit Antikoncepční kouzlo, Pane, myslel jsem, že jste se ho od minule naučil.“
„Jsi těhotný?“ zeptal se Tom a připravoval se na vynadání, které jistě musí snést.
Harry nejistě přikývl. „Zlobíš se?“
„Ne, Harry,“ Tom ho pevně objal. „Určitě se nezlobím, jen mám strach z toho, co mi uděláš. Úplně jsem na to kouzlo zapomněl; Myslel jsem, že je to už pro tebe nemožné, potom co se stalo. Omlouvám se.“
„Také jsem si to tak myslel, ale jsem jaksi šťastný, víš? Kdyby jsi věděl, že bys mě nemohl dostat do jiného stavu, dokud sis myslel, že jsem opět naprosto v pořádku, možná nikdy. Ale jsem v pohodě, Tome, a chci to dítě, naše dítě.“ Harry na něj prosebně vzhlédnul. „Zase neříkej, že bych měl jít na potrat,“ prosil Harry naléhavě.
Tom přikývl a pohladil jeho tvář. „Pár věcí jsem se naučil. Těším se dítě, které budu mít s tebou; jen jsem si přál, že bychom mohli počkat o trochu déle, dokud bych se také nepřesvědčil, že jsi opět zcela v pořádku…“
„Jsem v pořádku, Tome,“ Harry se šťastně usmíval, „ukážu ti to,“ vymanil se z Tomova poloobjetí a lehl si na tmavozelený plyšový koberec. „Pojď.“
„Harry…“ Tom se pokusil přít, ale malý Nebelvír se na něj jen usmál a natáhnul k němu vhůru paži, dokud se nakonec nevzdal a pohnul se tak, že se vznášel nad svým zelenookým manželem.
„Cvičil jsem to s Lenkou, Pansy a s ostatními, i s Ronem a Charliem.“ Harry se vítězně usmíval. „Chtěl jsem tě překvapit.“
„Určitě se to povedlo.“ Tom se úlevně smál zpátky. „Jsem tak na tebe hrdý.“
„Děkuji ti,“ vrátil Harry. „Dovolíš mi, abych si nechal to dítě?“
„Harry, nepotřebuješ mé svolení,“ odpověděl Tom šokovaně. „Už jsem řekl, že to dítě chci, ale je to tvé rozhodnutí. Proč si myslíš, že bych ti ho nedovolil?“
„Při mém posledním těhotenství jsi nebyl úplně šťastný,“ šeptal Harry. „Myslel jsem, že by si možná nechtěl riskovat to, že bys mě znova ztratil. Vím, jaké jsi měl posledně starosti, mohl jsem je cítit. A nechci ti dělat starosti a chci, aby ses rozhodnul se mnou. Neopouštěj mě, Tome, prosím neopouštěj mě.“
„Samozřejmě, že jsem si o tebe dělal starosti, maličký. Jsi tak slabý a křehký a měl jsem strach, že zemřeš,“ šeptal Tom. „Také teď si dělám starosti, ale jsi v mnohem lepším zdravotním stavu a jsi starší a nechodíš do školy. Stále věřím, že to zvládneš. Nepřestanu se o tebe bát, ale věřím ti. Nevadilo by mi strávit zbytek mého života jen s tebou, mít tě celého pro sebe, ale také vím, jak moc si přeješ děti a těším se na to, až tě uvidím jako rodiče a že já sám budu rodič. Ať se rozhodneš jakkoli, budu s tím souhlasit, pokud je to, co chceš.“
„Chci to dítě, Tome,“ řekl Harry okamžitě.
„Pak udělám vše, co je v mé moci, abych se ujistil o tom, že se nic nepokazí. kočičko,“ usmál se červenooký kouzelník. „Je ještě něco, co můžu teď udělat?“
„Nevadilo by ti, kdybychom vstali? Podlaha je jaksi studená…“ požádal mladší muž.
Stejně bychom měli jít k madame Pomfreyové,“ souhlasil Tom a pomohl Harrymu nahoru, zabalil ho do ručníku a osušil ho. „Nemůžu uvěřit tomu, že budeme mít dítě.“
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem získal takového skvělého manžela,“ vrátil Harry. „Slib mi, že mě nikdy neopustíš.“
„Slibuji,“ Tom se sklonil, aby ho políbil, „i když jsi mě požádáš, abych dělal více obecně prospěšných prací.“
„Je to špatné, že chci trochu spravedlnosti pro mé rodiče?“ zeptal se Harry jemně.
„Ne, to není, zlatíčko,“ ujistil ho červenooký muž. „Vím, jen jsem si tolik stěžoval, protože jsem doufal, že mi to trochu vynahradíš…“
„Jak je to od tebe zmijozelské!“ smál se Harry. „Byla ta dnešní šichta dost vynahrazena?“
„Proč? Nabízíč mi víc?“ Tom ho lehce škádlil a těšil se z lehkého ruměnce, který zdobil Harryho rysy. „Připadalo mi, že sis také užíval.“
„Promiň, ztratil jsem kontrolu,“ Harry si schoval obličej do Tomovi hrudě, když si uvědomil svou chybu.
„Nemusíš se omlouvat. Nechci, aby ses omlouval,“ odpověděl Temný pán skálopevně. „Miluji tě takovým jakým jsi právě teď a nechci, aby ses styděl nebo si byl nejistý i tou nejmenší částí sebe sama. Je úžasné, že se takto cítíš, podle toho vím, že mě také opravdu chceš.“
„Samozřejmě, že tě chci. Jen tebe,“ odpověděl Harry, když se Tom pustil do sušení jeho vlasů: „To je dobré vědět, můj Harry. Nikdo se tě nikdy takto nedotkne; o tom se ujistím. Ty budeš navždy můj, rozuměl jsi?“
„Ano,“ Harry se vesele usmíval jak se Tomovy paže majetnicky utáhly kolem jeho pasu.
„A to maličké je také mé,“ pokračoval Tom a hladil Harryho břicho. „Jak dlouho jsi těhotný, kočičko?“
„Nevím,“ Harry zčervenal a Tom zvedl zmateně obočí. „U oběda jsem omdlel, takže mě Draco s Blaisem přivedli k madame Pomfreyové. Přál jsem si, abys tam byl. Přál jsem si, aby to bylo jiné než posledně. Takže jí řekl, aby s detaily počkala, dokud také nebudeš ty. Jediné, co vím, je, že jsem těhotný, a že to dítě je úplně zdravé.“
„Děkuji ti,“ Tom se zazubil. „Oblékneme se, dobře?“
Harry se usmíval a rychle vklouznul do svých slipů a džínů, než si oblékl novou košili, protože ta stará se pomačkala, když spal na pohovce a přitom ignoroval Tomovy zasněné pohledy, které na nm spočívaly.
„Jsi připravený k odchodu, lásko?“ zašeptal Tom do jeho ucha a téměř plaše umístil ruku na Harryho břicho.
Zelenooký kouzelník se překvapeně zajíknul a zachytil Tomovu ruku, než ji mohl odtáhnout. „Můžu to dítě cítit! Tome, předtím jsem ho vůbec necítil!“
„Co cítíš, zlatíčko?“ zeptal se Tom rozrušeně.
Harry zavřel své oči a naslouchal své vnitřní magii: „Štěstí a pohodlí. Tome, to je úžasné, mít takový pocit.“
Otočil se v objetí staršího muže a jeho volnou ruku navedl k svému spánku, zatímco tou druhou zůstal na svém břichu. Emoce, které Tom obdržel tentokrát byly mírně potlačené a musel se usilovat, aby je rozeznal, ale byly to určitě pozitivní pocity a určitě to byly pocity jeho syna nebo dcery.
„Stvořil jsem život,“ bázlivě šeptal. „My jsme stvořily život. Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy něco takového dokázal. Nemůžu tomu uvěřit, děkuji ti.“
„Já ti děkuji, Tome,“ Harry se na něj usmál a pohladil jeho líci, „za to, že jsi mi dal nový život, za to, že jsi mi dal šanci mít rodinu, za to, že díky tobě někam patřím.“
Tom znova polknul a pokusil se dát své emoce zpátky pod kontrolu, ale věděl, že byl mizerně neúspěšný, když se Harry lehce chechtal a netrpělivě tahal za jeho paži. „Pojďmě, můj Temný pane, nebo budete muset čelit hněvu madame Pomfreyové. A kdo by mě pak vzal na večeři? Opravdu potřebuji brzy nějaký jablečný štrůdl a zmrzlinu a palačinky a… preclíky, ach, ano, rozhodně těď potřebuji preclíky. Víš takové jaké jsem měli, když jsme byli na našich líbánkách? Ty byly prima; můžeš mi jeden obstarat, prosím? Prosím?“
Tom se jen zmateně díval na to jak jeho manžel vyjmenovával všechny ty věci, které by rád teď jedl a mlčky se pokáral za představu Harryho s věcmi jako je jablečný štrůdl a preclíky a tak mu to chvilku trvalo, než zaregistroval Harryho uculení.
„Ty mě škádlíš?“ zeptal se nakonec a Harry vybuchl smíchy: „Trošku,“ připustil šibalsky, „ale opravdu bychom neměli nechat madame Pomfreyovou čekat déle. Chci se ji zeptat, jestli by mě nevzala jako svého učedníka během těhotenství. Pořád se chci stát léčitelem, Tome, ale vím, že to bude těžké, a že mi teď nedovolíš začít u svatého Munga a nechci zůstávat pozadu.“
„Děkuji ti, Harry,“ zašeptal červenooký muž. „Opravdu mám kvůli tomu obavy a cítil bych se lépe, pokud by na tebe madame Pomfreyová dohlížela. Hádám, že se zeptám Minervy na další mé zaměstnání v Bradavicích.“
„Takže na mě můžeš také dohlížet?“ smál se Harry.
„Takže můžu dohlížet na vás oba,“ opravil ho Tom. „Dám na vás pozor, zlatíčko. Slibuji.“
„Já vím,“ odpověděl Harry a on to dodržel.
Věděl, že Tom tady vždy pro něj bude, že ho bude vždy chránit, bude mu vždy naslouchat a respektovat a milovat ho za jeho rozhodnutí. Věděl, že jestli v budoucnu budou muset čelit jakýmkoli soudům, že Tom bude na jeho straně nebo před ním, aby ho ochránil před vším zlem. Věděl, že nic a nikdo by nebyl s to, aby se mu Tom vyhýbal nebo na opak a věděl, že Toma miluje a je také milován. A že má opravdu vše, co potřeboval vědět.
---KONEC---
Tom se jen smál a přitáhl si Harryho trochu blíž a přesunul Harryho tašku, která visela mezi nimi na své vlastní rameno, ignorující Harryho slabé protesty, že se může o své věci postarat sám, čímž způsobil, že Harry našpulil pusu a upadl do vyčítavého ticha.
„Proč mi nechceš dovolit, abych se o tebe postaral, broučku?“ zeptal se, když Harry na něho ještě nepromluvil, zatímco došli k Velké síni.
„Nechci být na tobě závislý,“ odpověděl zelenooký chlapec.
„Nejsi závislý, zlatíčko,“ Tom ho velmi zlehka políbil. „Vím velmi dobře, že se dokáš postarat o svou vlastní tašku, a že nepotřebuješ, abych sem šel s tebou, ale myslel jsem si, že se ti líbila má pozornost. Myslel jsem, že se ti líbilo, že se o tebe starám.“
„Samozřejmě, že se mi to líbí, ale nelíbí se mi, že to potřebuji,“ hájil se Harry, aby pochopil. „Nemůžu jít kolem zavřených dveří, aniž bych nezpanikařil, nemůžu si pomoct, ale zcela mě vyvádí z míry, kdykoli vidím Rona, jsem tak vyděšený, když jsem sám. Aspoň mě nech dělat věci, které můžu dělat, nech mě, abych si ty věci dělal sám, prosím.“
„Nevěděl jsem, že to pro tebe tolik znamená, maličký,“ předal mu tašku a obdržel vděčný úsměv. „Myslel jsem, že jsi se jen snažil, aby jsi mě nezatěžoval nebo něco takového. A ty mě vůbec nezatěžuješ, Hary, mám rád, když ty věci pro tebe dělám.“
„Vím,“ odpověděl Harry upřímně, „ale právě teď si musím pomoci sám.“
„Dobře,“ ještě jednou Harryho políbil, ovinul svou ruku kolem Harryho o mnoho menší a vstoupili do Velké síně, kde je odvedl nahoru k učitelskému stolu a nechal Harryho, aby všechny pozdravil předtím, než vklouzl do jeho klína, stejně jako to dělal každé ráno se zády otočenými ke studentům a vyhledával Tomovu útěchu a kladné pocity, které od něj přijímal.
Mávání tisíců křídel přerušilo Harryův téměř meditativní stav a tím natahoval krk, i když opravdu nečekal, že by mu někdo psal. Tak dobře, možná Čmuchal nebo Remus nebo snad Neville, ale sova pálená, která přistála před ním nebo spíše na stole za ním, nebyla ta, kterou poznal a měla unavený a mírně stresovaný výraz ministerské sovy. Její peří bylo lehce rozčepýřené, pravděpodobně kvůli bouři, která venku zuřila.
„Od koho je?“ zeptal se Tom ustaraně, když viděl jak barva unikala z Harryho obličeje.
„Od mé tety,“ Harryho ruce se třásly dokonce víc, než jeho hlas, když rozložil dopis, psaný tetiným výrazným rukopisem.
Ty nevděčný malý zkurvysynu, nezajímá nás, pokud jsi adoptovaný nebo zabitý nebo blízko smrti; nezajímá nás to! Zůstal si viset na krku svým egoistickým rodičům, kteří samozřejmě nemohli být obtěžováni vychováváním svého potěru. Kontaminoval si každého blízko tebe tou svou nemocí a svou nenormálností! Nezasloužíš si žít! Vždycky jsme byli pro tebe dobří, dali jsme ti to, co sis zasloužil, ale to nebylo prostě pro tebe dost! Jsi zrůda, bezcenná zrůdička! Nezasloužíš si dýchat ten stejný vzduch jako takový tvrdě pracující a upřímní a normální lidi jako jsme my.
Nosíš smůlu. Nepřejeme si tě nikdy znova vidět nebo o tobě slyšet! Pro nás jsi udělal dost! Vernon ztratil tolik zaměstnání a to kvůli tobě, nyní bychom mohli být rozhodně bohatí, kdyby nebylo tvé nenormalní přítomnosti a celý dům ještě smrdí tvým odporným pachem! Věděla jsem, co on dělal, couro, povbuzovala jsem ho a tak jsem si to užívala, když jsem tě viděla druhý den jak se potácíš, měla jsem ho poslechnout a dát tě do bordelu, protože je zřejmé to, že tam patříš a kde stejně skončíš! Jen počkej. Opravdu si myslíš, že někdo dokáže snést tvou přítomnost? Ani ta tvá cháska by nemohla! Jsi odporný a nechutný, dokonce víc, než má zatracená sestra.
Myslela si, že byla tak šlechetná a mile nám vyprávěla historky z jejího nového báječného života, ta arogantní čubka! A pak se chlubila svým skvělým, bohatým a pohledným manželem, jako kdyby si zasluhovala, aby se s ní zacházelo královsky! Byla stejně tak zkažená jako ty, nikdy pranic nedala zbytku své rodiny! Jsem tak ráda, že je mrtvá, může se smažit v pekle!
Můžeš ji pozdravovat, jakmile se tě konečně tento svět zbaví, ale do té doby doufám, že máš posraný život ve spodině, ze které si vylezl. Och, a nemysli si, že se někdy vrátíš!
Dursleyova rodina
Tom jen cítil jak malé tělo sklouzlo pod stůl, než tlumený, ale přesto srdceryvný vzlyk, přerušil všechno tlachání kolem něho. Do hrudě ho zasáhla obrovská vlna smutku a zoufalství. Klopýtl by dozada, kdyby neseděl. Všichni ostatní kolem něho také ustali ve své činosti, neschopni si vysvětlit, co se děje. Malý nevině vypadající papír se snesl na podlahu.
/Harry, lásko, mluv se mnou/ také se sehl pod stůl a vzal poddajnou hromádku plačícího Harryho do své náruče. /Co napsala? Prosím mluv se mnou./
Harry zřejmě nemohl odpovědět. Vlna po vlně emocionální bolesti se vylévala z jeho duše, usazující se na každém ve Velké síni. Několik studentů začalo plakat a jejich přátelé byli příliš sami zmatení na to, aby je utěšovali, ale brzy také propukli v pláč. Hagrid byl první z učitelů, kdo se tomu poddal, následován maličkým učitelem Kouzelných formulí a profesorkou Prýtovou. Tom sám bojoval s pláčem a když se ohlédl přes rameno, mohl vidět Severusovu ruku jak se svírá kolem opěradla. Opatrně sáhl pro dopis, ale neuvolnil držení Harryho, naopak si ho ještě přitáhl blíž.
/To není pravda, Harry/ jemně zvedl chvějícího se chlapce, jeho nohy pohodlně usadil kolem svého pasu a hubené paže položil kolem svého krku, okamžitě se uvolnil, když Harry zpevnil své držení. /Ona nemá ponětí, kdo jsi nebo jak moc ti dluží. Nezasloužíš si zemřít a jistě sis nezasloužil to, že si byl přinucen žít s nimi. Žárlí, protože ty a tvá matka jste vysoce nad ní. Tvá matka byla nejstatečnější žena, kterou jsem kdy potkal a vroucně tě milovala stejně jako tvůj otec. A opravdu tě milovali. Nevěř slovům, co řekla, Harry, ty jsi milovaný. Miluji tě, Harry a budu po zbytek mého života. Nemyslíš, že tě znám lépe, než ona? Nemyslíš, že tě Čmuchal zná lépe? Zamykala tě do přístěnku a mluvila k tobě jen, když tě urážela nebo tě ponižovala, ona je jediná, která si nezaslouží žít. Mohu ti hned ukázat více než deset lidí, kteří tě mají rádi./ Nápor emocí ustal, ale Tom si byl jistý, že se Harry jen stáhl do sebe tak, aby nikomu neublížil, ale to aspoň znamenalo, že znovu získal trochu kontroly. /Kočičko, nedovolím jí, aby zničila tvůj život. Teď máš svůj život, už ji nemusíš poslouchat nebo svého strýce. Jsi úžasný člověk, Harry. Nedovolím nikomu, aby ti říkal něco jiného. Prosím, Harry, řekni něco./
/Proč mě teta tolik nenávidí?/ Harryho oči byly tmavší než obvykle, obvyklá zářivá barva se změnila do mdlejší zelené. /Proč mě oni nenávidí?/
/Protože se lidé bojí toho, čemu nerozumí a všeho, co je pro ně cizí/ Tom se opatrně posadil zpátky do své židle a choval Harryho mokrou tvář mezi svýma rukama. /A protože se tě nikdy neobtěžovali poznat a proto tedy přišli o krásnou duši, kterou jsme měli štěstí poznat, se místo toho snažili zamaskovat svůj strach nenávistí./
/Nechci, aby mě nenáviděli, Tome/ žádal Harry a Tom něžně stíral jeho slzy: /Oni nejsou důležití, Harry. Ty jsi. A teď máš novou a mnohem lepší rodinu. Copak nejsme lepší, než tvoji příbuzní?/
„Samozřejmě, že jste,“ zašeptal Harry a smutně se usmál. „Jste mnohem lepší.“
„Nemyslím, že potřebuje někoho, aby posílil jeho ego, Harry,“ promluvil Severus za ním a Harry se trochu chechtal. „Ale jsem si jistý, že souhlasím s tím, co ti Tom určitě řekl. Evansová nebyla arogantní a ani ty nejsi. Nezasloužil sis nic z toho, co ti udělali nebo řekli, Harry.“
„Ano, tím asi shrnul to, co jsem řekl,“ Tom dal Harryho na klín Mistra lektvarů. „A teď, pokud mě omluvíte, musím zabít dva lidi.“
„Ne,“ vykřikl Harry panicky, „nemůžeš je zabít!“
„Naposled ti ublížili, Harry,“ Tom se pokusil uvolnit svou paži z Harryho pevného sevření. „Řekl jsem, že je zabiju, pokud ti opět ublíží a hodlám tento slib splnit.“
„Neublížili mi, jsem v pohodě, vážně! Prosím, Tome,“ Harry se ho pokusil stáhnout.
„Vážně, Harry? Řekni to znova a budu akceptovat tvou odpověď,“ Tomnechal všechnu bolest, co cítil prosvítat jeho očima a mohl tak vidět jak se Harry zachvěl, když přijal tuto emoci, „ale měl by si to opravdu zvažit, Harry. Stojí za to, když začnou opět lhát? Opravdu chceš znovu tento život? Myslel jsem, že jsi mi věřil…“
Harry se nepohodlně ošil: „Ublížili mi, ublížili mi vážně,“ nakonec zašeptal a Tom ho vtáhl do objetí. „A věřím ti, Tome, ale… nechci tě ztratit. Nechci, aby si šel do Azkabanu, nechci, abys byl vrah…“
„Jsem Temný pán, Harry, vždycky budu. Už jsem vrah a to nemůžu změnit. Dovol mi někoho zabít, kdo si to pro změnu zaslouží,“ zašeptal Tom. „Nedovolím, aby se s toho dostali.“
„A co bych měl bez tebe dělat?“ Harry naříkal a schoulil se do sebe. „Četl jsem novou smlouvu, očekáváš, že tě budu navštěvovat v Azkabanu?“
„Ne, Harry, mrzí mě to,“ polevil červenooký muž. „nebudu chycen a neztratíš mě – nebude existovat žádný důkaz.“
„Myslíš si, že nepotřebují důkaz, Tome? Zasyčel Harry. „Nepotřebují důkaz k tomu, aby nalodili Čmuchala nebo Rabastana nebo Rudolfuse nebo Serafína. Jistě ho nepotřebují, aby vás odsoudili!“
„Nedopustím, aby se z toho dostali, zaslouží si zemřít a zaslouží si cítit aspoň část bolesti, kterou ti způsobili,“ trval na svém Tom. „Něco pro tebe udělám, ale, prosím, nenuť mě, abych porušil tento slib.“
„Také jsi slíbil, že nikoho nezabiješ,“ prosil uplakaný chlapec. „Chtěl bych, abys raději dodržel tento slib.“
„Dobře, Harry, kompromis,“ něžně si přitáhl menšího kouzelníka blíž. „Nazabiju je, ale informuji ministerstvo a dohlédnu na to, aby byli odsouzeni za své zločiny.“
„Budou mít strach, Tome,“ zašeptal Harry. „Nemohl by si informovat mudlovské úřady? Oni jsou Mudlové, Tome, nerozumí našemu světu.“
„To je jen kvůli tomu, že se nikdy neobtěžovali naučit se něco o našem světě, nemám k nim žádné sympatie,“ Tom Harrymu neustoupil, ne tentokrát. „Oni ublížili kouzelnickému dítěti, věděli s kým jednali, je to celkem právoplatné, aby byli souzeni v našem světě. To je mé konečné slovo, Harry, buď přijmeš tento kompromis nebo je zabiju podle mého.“
„Prosím, nezabíjej je,“ zašeptal zelenooký chlapec a Tom přikývl, než opět posunul Harryho do Severusova klína. Mistr lektvarů uzavřel své dlouhé, hubené paže kolem malého Zvěromága, a pak opustil Velkou síň.
„Vezmu si volno,“ prohlásil Severus, také vstal s lehkým chlapcem bezpečně v jeho náručí, „a hádám, že teď už zřejmě také Tom nebude dnes vyučovat,“ McGonagallová přikývla, jednu svou hubenou ruku přitiskla na svá prsa, stále byla v šoku z čisté emoce, která se před minutami vtlačila do jejího srdce. „No tak pojď, Harry, můžeš zůstat v mých pokojích. Opravdu nevím, co zamýšlí, ale neopustím tě v takovém stavu…“
Tom mezitím skutečně přemýšlel nebo si aspoň něco říkal, což běžně vyžaduje přemýšlení, protože do detailu popsal, co by rád udělal oběma Mudlům až budou stát před ním. Ano, staré přísloví bylo dost pravdivé, že slova často zraňují víc než Cruciatus. Prakticky přeletěl Přemisťovací ochrany, než se přemístil do firmy Grunnings, přičemž překonával svůj odpor a přemístil sebe a tlustého Mudlu zpátky na Zobí ulici, číslo 4, kde mudlovská žena s koňským obličejem byla zaneprázdněná zaléváním květin, zatímco ve skutečnosti špehovala paní v čísle 6 a oba je dostrkal do kuchyně, kde zabezpečil místnost proti slídivým očím a ostrým uším.
Oba Mudlové zpočátku nesouvisle drmolili a blábolili něco nesmyslného o tom, že neznají Harryho Pottera, že to je vstoupení na cizí pozemek, a že by to mohli oznámit policii, ale když jim řekl své jméno, tak je to docela efektivně umlčelo. Navzdory jejich vehementnímu zapírání toho, že je Harry všechny nezachránil, věděli docela mnoho o tom, kdo je a čeho byl schopný a byli velmi vstřícní, když ještě chtěl zabít Harryho. Nakonec je umlčel potom, co prakticky prozradili vše, co udělali Harrymu a pak začala ta zabavná část (alespoň pro něj).
Nebyl Temným pánem pro nic za nic a od chvíle, kdy zjistil zneužívaní Harryho, musel přetrpět mnoho týdnů, které strávil s Harryho kmotrem a jeho vlkem, přišel s mnoha nápady jak učinit jejich poslední minuty a hodiny takovými, aby jim to přpadalo jako věčné peklo. A nelíbilo se mu, že neměl žádnou pomoc, protože Lupin a Black byli jistě docela pekelně vynalézavý. I když ani Rudolfus a ani Rabastan nemučili mnoho lidí, tak sami nabídli několik návrhů. Severus, jak se ukázalo, nebyl jen Mistr v lektvarech, ale také v pohrávání s myslí a přišel s nápady, které byly o dost zlomyslnější, než kteréhokoliv z ostatních.
Zrovna teď si vesele obnovoval znalosti, které získal v těchto dvou hodinách od dvou monster před ním, přičemž nechal jejich naříkání, aby ho povzbuzovalo k tomu, aby přišel na ještě více způsobů jak je zabít. Slíbil, že je nezabije, ano, a ani nemusel použít svou hůlku, aby jim zamokřil jejich oblečení potem a močí. Musel si přiznat, aspoň sobě, že spravedlnost byla tak sladká jak pomsta mohla být. Bylo to od něj spíše ohleduplné, že je chtěl připravit na jejich osudy, že ano? Nikdo v Kouzelnickém světě by nebral tak laskavě zneužití jejich Záchrance, nikdo.
O tři sklenice vody, osmi hysterických výbuchách a několika čistících kouzel později, se rozhodl, že se to po chvíli stávalo spíše nudným a tak informoval ministerstvo. Tom zvažoval, jestli je má spoutat, ale pak ho napadla opravdu skvělá myšlenka a se švihnutím jeho hůlky, několika zamumlaných slov z jeho strany a vystrašeného kvičení a naříkání z jejich strany, je levitoval z kuchyně, důkladně jimi bouchal o zárubeň dveří a netknuté stěny, čímž se zabarvovali nepříjemným odstínem žluté, a ven do chodby.
Vernonovo naříkání (nebo vrčení) se stávalo hlasitější, když pohledem zachytil vězení, které zhotovili pro svého synovce. Tom se potěšeně culil, než otevřel rukou dvířka. Přitom přinesl Petunii do pohledu přístěnek, čímž zapříčinil, že začala ubohý pokus úpěnlivého prošení, aby našla východisko z hrobu, který si sama vykopala.
Úšklebek Temného pána se rozšířil (nemohl si vzpomenout, kdy si mučení někoho užíval tolik – a stejně tak bez své hůlky!) a s trochou tlačení a mačkání, konečně vpasoval oba Mudly dovnitř, i když měl pěknou myšlenku na to, že by pro ně mohlo být dýchání trochu komplikovanější. Zamkl přístěnek a napsal křiklavý vzkaz na dveře pro ministerstvo, kterým sdělil, že pachatelé by mohli být nalezeni uvnitř a pak se vrátil do kuchyně, posílil se šálkem kávy a usrkával ji, zatímco ukládal své vzpomínky z jejich doznání do jeho myslánky.
Na konci bylo dobře po šesté, když beze spěchu vstal, ochránil svou myslánku silným, ale nekomplikovaným kouzlem a přišpendlil druhý vzkaz, kterým se vysvětluje obsah vzpomínek předtím, než se přemístil zpátky do Prasinek, plně spokojený s tímto zvratem událostí.
58. Dárky
Soudní řízení nad Dursleyovými bylo poměrně bez komplikací a oba dostali doživotní trest v Azkabanu ve vysoce stráženém traktu, takže nyní mohli mít Ginny s Hermionou společnost. Všichni čtyři denně dostávali nenávistné dopisy a jejich lidský strážce se ujistil, že jim jsou doručeny a každý dopis jim četl nahlas. Strážným byl Avery, který měl nezvyklou odolnost vůči Mozkomorům, což odůvodňoval tím, že to bylo zásluhou pojídání mnoha cibule (postačí říct, že jeho vůně nebyla zcela příjemná). Přijal toto nabízení místo, aby vyžil kruté fantazie, kterými byl nepochybně posedlý. Harry a Avery se nikdy spolu opravdu nesnesli a byl to jeden z několika Smrtijedů, který byl stále absolutně a výhradně loajální k samotnému Temnému pánu, ale přesto se ujistil, že nechá své čtyři svěřence trpět podle svých nejlepších schopností.
Harry byl mírně rozčílen Tomem, když se červenooký muž vrátil s obrovským úsměvem na tváři, zatímco on strávil skoro celý den pláčem, ale poté ho Tom vzal do své náruče a kolébal ho a říkal mu jak moc ho miluje, jeho hněv pomalu slábl a změnil se do úlevy, protože se mu vrátil Tom.
Ředitelka nebyla ohromená Tomovými akcemi, protože chyběl celý den na vyučování a způsobil jejímu Mistru lektvarů a Harrymu, že jim také chyběl. Podle jejího názoru byl Harry značně pozadu. Takže Toma naložila prací, a zaměstnávala ho na další dva týdny každodenními novými nápady, stejně jako obnovením zabezpečení všech společenských místností, zbavováním Zapovězeného lesa krvesajících obojživelníků nebo jejími osobně oblíbeným přerovnáváním knih v Oddělení s omezeným přístupem a hledáním nových knih. A samozřejmě, že se ujišťovala, že Tom musel dohlížet ze tří čtvrtin na přidělené školní tresty.
Harry byl úplně jiná věc. Drobný chlapec se stále vyhýbal cizincům nebo prakticky každému kromě jeho přátel, včetně jí. Uvědomila si, že byla krutá, že ho připravila o kontakt, který tolik potřeboval, ale také chtěla, aby studoval a udržel si dobré známky a věděla, že sám zelenooký chlapec nechtěl nic víc, než se opět vrátit do normálu. To nešlo realizovat v brzké budoucnosti. Malý Nebelvír nikam nechodil, aniž by někomu nevěřil po jeho boku. Kdykoli pohledem zachytil zrovna Weasleyho, opouštět Bradavice, naprosto zpanikařil.
To bylo příčinou potíží na prvním Famrpálovém tréninku, když byl Ron ještě brankář a pokusil se mluvit s Harrym. Pokud by nebylo Rabastana, který se rozhodl ho doprovázet, Harry by se zranil mnohem hůř, než na Štědrý večer v Malfoy Manor a mohl by mít nejspíše další zhroucení. Vysoký muž poslal nejmladšího Weasleyho k ní a Ron potom dobrovolně opustil Famfrpálový tým, ačkoli Harry se mu snažil říct, že je v pořádku. Jenže Ron trval na tom, že Famrpál je pro Harryho mnohem důležitější než pro něho.
McGonagallová okamžitě souhlasila a Ronovi udělila padesát bodů, který po mnoha zvažování, dovolil Dracovi, aby obarvil jeho vlasy čokoládově hnědou, aby pomohl Harrymu, což skutečně fungovalo poměrně dobře, i když Harry byl stále rád, že Blaise a Draco byli také téměř vždy poblíž.
Nicméně, ani ona nemohla popřít, že byla ráda, že se Ron z vlastní vůle rozhodl odejít, protože měla pro Harryho slabost, od doby, co byl malý chlapec zařazen do její koleje a až do Famrpálového týmu. Tato náklonost léty jen zesílila. Bylo to, když ho přivedli do její pracovny, která byla magicky zvětšená, protože ji prohlásila za ředitelskou pracovnu. Byla stále situována blízko učebny Přeměňování. Harry si nervózně sedl naproti ní, tentokrát bez svých osobních strážců, i když si byla jistá, že Malfoy se Zabinim na něho čekali, až opět vyjde.
„Co může pro vás udělat, pane Pottere?“ opřela se zády o její ne velmi pohodlnou židli, opět přemýšlící o tom, že nějaká nová by byla v pořádku.
„Chtěl jsem vás požádat, jestli byste Tomovi a mně nedala zítra volno, paní profesorko,“ útrpně se ošíval, samozřejmě nebylo vůbec pohodlné, kde byl.
Ještě teď sebou trhnul, když se její ruka probírala papíry, což vydávalo šeptající zvuk.
„A proč bych vám měla tohle dovolit? Myslím, že jsem dost vyjasnila, že ani jeden z vás už nebude chybět na vyučování,“ svá ústa stiskla do úzké linky a odhodlala se ignorovat Harryho zármutek.
„Zítra má narozeniny, paní profesorko McGonagallová,“ přiznal Harry, náhle byl plný jeho starým žárem. „Chtěl bych mu dát dárek; Nemyslím, že někdy nějaký dostal, prosím? Rudolfus s Rabastanem se nabídli, že převezmou jeho vyučování – jsou vážně dobří v Obraně proti černé magii. A mám nejvyšší hodnocení v každém předmětu, požádal jsem Draca s Blaisem, aby mi dělali poznámky, nebudu zůstávat pozadu a dnes odevzdám všechny mé domácí úkoly…“
„Opravdu si nemyslím, že jeho narozeniny jsou dostatečně dobrým důvodem, aby jste dostali volno, pane Pottere,“ argumentovala.
Byla však mírně zaujata Harryho argumenty: „Můžete ho odpoledne navštívit a dát mu pak dárek nebo ránu u snídaňového stolu.“ Harry rudě zčervenal na tento návrh. „To je vše, co můžete ode mě dostat.“
„Prosím, paní profesorko, ten dárek je dost osobní a pokud mu dárek nedám do odpoledne, bude si myslet, že jsem zapomněl na jeho narozeniny,“ prosil Harry, mnoucí si své ruce. „Nechci, aby se na mě zlobil.“
„Pochybuji, že by následky byly tak strašné jak se vám zdají, že se domníváte, že budou,“ ujistila ho, ale Harry divoce zakroutil hlavou, vzhlížející s obrovskýma zelenýma očima. „Dokážu pochopit, že jste toho hodně prošel, a že je pan Raddle pro vás velmi důležitý, ale pevně jsem pro vás stanovila tyto pravidla kvůli vaší vlastní ochraně a nemyslím, že jejich ignorování vám bude dělat nějaký prospěch.“
„Paní profesorko, zníte stejně jako Brumbál,“ řekl Harry velmi tiše. „Vše, co dělal mělo být ‘pro mé vlastní blaho‘. Prosím, opět to nezačínejte. Nedokážete mi uvěřit, že vím, co je pro mě dobré?“
„Jste ještě dítě, pane Pottere,“ řekla ředitelka, mluvící mnohem přátelštějším hlasem. „Dokážu pochopit, že se vám nelíbí být chráněný, ale prostě nemůžu dovolit jednomu z mých studentů, aby byl přetěžován nebo omezován v rozvoji jeho osobnosti kýmkoli natož učitelem. Profesor Raddle je váš ochránce a ačkoli nezpochybňuji vaše city k sobě navzájem, on je ten starší a měl by vědět lépe, než vás požádat, abyste porušil pravidla.“
„On mě k tomu vůbec neponoukl,“ protestoval Harry. „Má to být překvapení, ani si nemyslím, že ví, že vím o jeho narozeninách. Nevyvíjí na mě nátlak, paní profesorko; dává mi víc svobody, než si myslím, že si dokážu s ní někdy vědět rady. Ani jsem nemusel psát o svolení,“ Harry se zhluboka nadechl. „S-Sirius. Víte, jak moc mě miluje, paní profesorko; nikdo z mých přátel nedodovolí, aby mi bylo ublíženo, neméně ze všech Tom. Prosím, je to pro mě opravdu důležité,“ ředitelce předal krátký dopis, která ho četla se svraštělým čelem a přísným pohledem, její kočičí nos zachytil lehký pach psa, který se linul z papíru.
„Pan Raddle má narozeniny 29. února?“ povzdechla si přísná čarodějka.
„Ano, není to chudáček?“ Harry se lehce pochechtával a věnovala mu malý úsměv: „Dám vám volno, ale očekávám, že budete oba přítomní u oběda a večeře a po večeři se vrátíte do své vlastní ložnice. Uděláte si všechny vaše domácí úkoly a neopustíte hradní pozemky, doufám, že je to jasné, pane Pottere?“
„Ano, dokonale,“ Harry se na ni rozzářil a vstal a už byl napůl cesty u dveří. „Děkuji, paní profesorko.“
„Ať toho nelituji, pane Pottere.“
Harry přikývl a nechal ji o samotě, aby přemítala své myšlenky. Tomu chlapci se podařilo si ji omotat kolem jeho prstu. V tomto aspektu byl stejný jako Lily.
„Fungovalo to?“ zeptal se Draco, jakmile Harry za sebou zavřel dveře; Harryho uculení bylo dostatečnou odpovědí. „Takže nám řekni, co máš v plánu?“
„To je osobní,“ řekl Harry stroze. „Neřeknu vám to.“
„Neplánuješ se s ním milovat, že ne?“ zeptal se Blaise, když šli ven, aby se těšili z prvních slunečních paprsků.
„Ne vše osobní souvisí se sexem, Blaisei,“ mračil se Harry na Italského chlapce,“ a právě proto, že ty nemyslíš na nic jiného, neznamená, že to je jediná věc v mé mysli.“
„Je to zcela tvá vina,“ Blaise se smál a hodil paži kolem Harryho štíhlých kostnatých ramen, „ale můžeš mě opravdu vinit za mé absolutně fantastické tělo?“
„Strávil jsi příliš mnoho času blízko Draca,“ zamumlal Harry a zatímco Blaise se smál, blonďák ho hrávě uhodil pěstí do jeho ramena: „Víš, že jsme tři nejpohlednější kluci z celé školy, že ano? Je to jedině normální, že nejsme alespoň příliš slepý, aby jsme si to uvědomili… a neopovažuje se protestovat!“
Harry pro jednou tuto věc odložil a místo toho přitáhnul oba starší chlapce k jeho oblíbenému stromu, kde se posadili na měkkou a čerstvou trávu.
„A co, kdybych plánoval se s ním milovat?“ zeptal se Harry nervózně po chvíli.
„No a plánuješ?“ zeptal se Blaise a plácl jednu ruku přes Dracova ústa.
„Já… ano,“ Harry sklonil hlavu a rozpačitě se červenal.
Draco pokrčil rameny a Blaisova ruka zmizela, krátce na něho zlobně zíral, než najednou lehce položil svou ruku na Harryho klín a jen trochu stlačil. Harry ucuknul dozadu a vydal zděšený výkřik, než se stočil do pevného klubíčka.
„Co to vlastně děláš?“ zašeptal Blaise zuřivě, tak aby ještě víc nevystrašil jejich menšího přítele.
„Ještě není připraven!“ zasyčel Draco zpátky. „Co si myslel, že udělá?“
„Nemohl jsi mu to říct, aniž bys ho nevyděsil k smrti?!“ odsekl Blaise s ostražitým pohledem na třesoucího se chlapce.
„Znáš ho. Jeden den nás poslouchá a další den budu mít obarvené vlasy na růžovo nebo ještě hůř do Weasleyovské červené,“ argumentoval blonďák a opatrně přistoupil ke ztuhlému chlapci, který se aspoň uklidnil natolik, že jim dovolil se k němu přiblížit. „Hej, malý hrdino,“ byla to jeho speciální přezdívka pro Harryho, když byl menší kouzekník rozrušený, a Draco byl jediným, kterému bylo dovoleno mu takto říkat. „Za to se ti omlouvám. Nic to neznamenalo, neboj se. Jsi v bezpečí. Chceš mě praštit? Myslím, že bych si to zasloužil…“
„Proč jsi to udělal?“ Harry nervózně vykoukl zpoza své ofiny. „Co jsem udělal špatně?“
„Nic, ššš, nejprve se uklidni, pak ti to vysvětlím,“ Draco ho začal zlehka kolébat, když si Blaise sedl na druhou stranu, uzavírající zelenookého Nebelvíra mezi jejich těla: „Draco je idiot, neudělal jsi nic špatného.“
„Jsem v pohodě,“ Harry si rozhodně stíral slzy a vzhlédl na Draca. „Teď mi pověz, proč sis myslel, že bylo nutné tam umístit tvou ruku.“
„Chtěl jsem ti předvést, že ještě nejsi připravený, Harry,“ řekl Draco opatrně. „Jak si můžeš myslet, že se budeš milovat, když nedokáže ani vystát dotýkání kdekoli blízko tam?“
„Prostě jsi mě polekal…“
„Nesmysl, Harry!“ pokáral ho Draco. „Reagoval bys úplně stejně, kdybych tě varoval. Jak by to bylo, když bys dokončil svůj geniální plán? Jen si to představ a pak mi znova řekni, že to dokážeš udělat.“
„Ale já chci,“ zašeptal Harry.
„Ano Harry, my tomu rozumíme,“ promluvil Blaise, odhrnující některé černé prameny z druhé strany bledého obličeje. „Ale ty to chceš ze špatných důvodů. Chceš to, aby jsi potěšil Toma, aby jsi ho udělal šťastným, ne proto, že si skutečně myslíš, že je čas k tomuto kroku. Tom to ví, stejně jako my, nečeká, že s ním budeš ještě spát. Chceš se s ním milovat jen, aby jsi jím byl pak vyděšený? Protože to je to, co se určitě stane…“
„Nenávidím, že je to takové!“ vzlykal zelenooký chlapec. „To není fér. Chci to Tomovi dát. Co mám teď dělat, ani pro něho nemám dárek!“
„Nedělej si starosti,“ řekli Blaise s Dracem současně, i když jejich nápady na vhodné dárky se mírně lišili – no, ve skutečnosti hodně, ale to neměli na mysli, že tady budou problémy.
„Není fér, že Tom na mě čeká, až se vzpamatuju,“ zašeptal Harry sklíčeně. „Měl by si najít někoho jiného.“
„Nebuď hloupý,“ prohlásil Draco náhle a jeho kolega Zmijozel důrazně přikývl. „On je šťastný, že sis ho vybral a div divoucí on to opravdu ví.“
„Pomůžeme ti udělat tento den takový, aby byl nejpamětihodnější v jeho zatraceným životě,“ prohlásil Blaise. „Jak si řekl, existuje mnoho osobních věcí, které můžeš udělat, že nejsou docela sexem a přesto ho doženeš absolutně k zbláznění…“ Blaise se zubil, Harry se díval bezradně a Draco se přidal poté, co pochytil, co jeho nejstarší přítel naznačoval.
Nebyla to fáma, že hluboké nádechy uklidňují, Harry se rozhodl, stojící druhý den časně ráno před Tomovým pokojem. Byla to naprostá lež. Bylo to vymyšlené, aby lidi vedlo k domněnce, že to je vše, co museli udělat, aby se zbavili paniky, která se chopila jejich těla, působila jim, aby běželi, běželi, běželi a nikdy se neohlíželi, aby udrželi své plíce naplněné neustále čerstvých vzduchem. Nefungovalo to.
Harry se zavřel do malinkého přístěnku pod schody a jeho strýc bušil pěstí o dveře, čímž znovu zvážil svou klaustrofobii, protože opravdu uvnitř tohoto maličkého přístěnku se zdál být téměř v bezpečí, ale dýchání rozhodně nepomáhalo, protože strýc dělal rachotivé zvuky, nutil vzduch procházet svým týraným hrdlem, čímž by byl jedině jeho strýc rozzlobenější, protože jeho otravný synovec ještě dýchal, stále žil. Také to teď nebude fungovat.
Stál před tajným průchodem, snažil vyburcovat kuráž na to, aby dal svému příteli dárek. Uklidňující lektvar by mohl zabrat, ale Draco s Blaisem mu ho zkonfiskovali, s absurdními důvody, že buď to udělá nebo ne, a že když ano, nepotřebuje Uklidňující lektvar a pokud ne, neudělal by to. Takže zkusil hluboko dýchácí metodu, říkající si, že to má pod kontrolou, a že by to mohl udělat – nebo aspoň chtěl – a zašeptal heslo, čímž se kameny přeskupily a dovolily mu projít.
Tom měl vyřazený alarm, protože chtěl, aby měl Harry místo, kde by se schoval, kdyby mohl prostě hledat útočiště, aniž by to někomu musel říct a protože tady nebyl nikde poblíž žádný jiný Hadí jazyk, stejně to bylo úplně zbytečné. Byt vypadal stejně jako naposled, když tady Harry byl (ne, že by očekával nějakou změnu) a to aspoň trochu ukonejšilo jeho rozčílené nervy a dalo mu sílu, aby v tichosti vystoupal schody do ložnice. Stál tam u zárubně dveří několik minut, ale ne dost dlouho na to, aby poslal pocity nahoru po Tomově páteři, na kterého měl zaměřené oči.
Stál tam a jen se díval jak nejobávanější muž tohoto století klidně spal, přikrývky měl shrnuté kolem kotníků a hladké, svalnaté, odhalené hrudi, jeho vlasy byly mírně neuspořádané, ale ne zdaleka takové chaotické jako Harryho. Miloval sledovat spícího Toma, ještě víc, když jedna z těch silných paží byla ovinutá kolem jeho samotného, dokonce i ve spánku ho chránil proti jakémukoli nebezpečí.
Opatrně ze sebe setřásl školní hábit, čímž odhalil prakticky nahé tělo a i když na něm nebyly žádné oči, rozpačitě zčervenal a rychle se přiblížil ke spícímu Temnému pánu. Krátce zavřel oči, ale teď si byl téměř jistý, že to může udělat a byl si absolutně jistý, že to chtěl udělat. Harry opatrně vlezl na postel; lehce se posadil na Tomova stehna, ulevil si, když si starší kouzelník jen povzdechl a trochu se posunul, ale neprobudil se. Ještě opatrněji vklouzl svými hubenými prsty pod pásek Tomových pyžamových kalhot a trochu tahal a kroutil dokud nebyl Tomův částečně ztopořený úd volný, čímž se podivoval nad tím, o čem Tom sní.
Culil se, protože jeho plán dosud dokonale fungoval, než začal svou opravdovou práci. Jeho konečky prstů se zlehka pohybovaly po citlivé kůži, chvějící se přebíhal po Tomově velkém těle, než se sevřely kolem kořenu, masíroval ho a svíral dokud neunikl druhý povzdech z Tomových rtů. Harry se pomalu lehl dolů a vtiskl polibek na vlhkou hlavičku, než jemně štípal dolů, obtahující citlivou kůžu svými rty a dostávající z Toma zasténání, zatímco celou dobu se mazlil s Tomovýma kulkama. Když se Tom pokusil sebou házet, rychle přidržel jeho boky dole oběma rukama a svou bezhůlkovou magií, přičemž se nechtěl zalknout nebo hůř, zpanikařit.
Tom měl nejneuvěřielnější sen o tom, ža tady je Harry, se svým lehkým úsměvem, zářivýma očima, jemnýma rukama a slaďounkými rty, které se vše na něj zaměřilovalo. Harry mu kouřil penis nebo to snad bylo něco jiného, protože při žádném kouření penisu by se neměl cítit tak úžasně dobře. Jenže běžné sny by neměli také připadat tak reálné a určitě si nestěžoval. Mohl by téměř cítit muší váhu na jeho stehnech, horký polibek na jeho penisu a ty ruce protkávající se jeho ochlupením? Měkké rty se uzavřely kolem jeho údu tvrdého jako skála, které lehce sály hlavičku a on se snažil zvednou nahoru, aby dostal víc z tohoto božského pocitu, ale něco ho neústupně drželo dole.
Dříve, než měl čas si kvůli tomu stěžovat, se štíhlé prsty znova stiskly a on vytryskl své sperma všude po svém břichu a hrudi, jeho záda se vyklenula, jeho ruce se zatínaly přes přikrývky do matrace a jeho ústa zformovala jediné slovo: „Harry.“
Klesl zpátky na své polštáře, přející si, aby tohle nebyl jen sen a vysíleně zamrkaním otevřel své oči a přišel tváří v tvář s nejsmyslnějším obrázkem, který dokonce překonal jeho fantazie. Kdyby si nebyl jistý tím, že je ve skutečnosti vzhůru, z jednoduchého důvodu, že jeho sperma potřísnilo úplně jeho břicho, mohl by děkovat Bohům za to, že tento sen ještě nenechali skončit, ale tak jak to bylo, děkoval každému Bohu, že byl vůbec vyslyšen kvůli tomu, že ho realita dostihla. Harry seděl na jeho stehnech, s vlasy rozkošně rozcuchanými a lehkým ruměncem zdobící jeho líce, v pouze černých slipech, s průhledné látky na stranách a nejspíše i vzadu a zmijozelskou kravatou, volně visící kolem jeho krku, za kterou teď nervózně tahal.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Tome,“ řekl splněný mokrý sen, který se na něho nejistě usmál a vtiskl nevinný polibek na jeho rty. „Doufám, že se ti líbí můj dárek.“
„Stejně jako je dávání mírně,“ Tom si slastně povzdechl a Harry se usmál o trochu víc. „Ty jsi prostě jediný a zcela jsi překročil úroveň, kde výraz ‘nejúžasnější a sexy osoba, kterou jsem kdy měl štěstí, aby na ní spočinuly mé oči‘ by mohl ještě být použítý k tvému popisu aspoň skrovně. Nyní tady nejsou prostě žádná slova, která by byla hodná být použita ve spojení s tebou.“
„Vážně?“ Harry se na něho nadějně díval.
„Ano, kočičko, vážně,“ ujistil ho Tom. „Můžu tě obejmout?“
Harry to šťastně splnil, nechal zmizet sperma mezi nimi a uvolnil Tomovy boky předtím, než si lehl na teplou hruď, spokojeně vrněl jak se Tomovy paže ovinuly kolem něho a začal hladit jeho záda.
„Jak víš, že mám dnes narozeniny?“ zeptal se Tom po chvilce.
„Vyhledal jsem si to v knihovně,“ zamumlal Harry. „Existují záznamy o všech bývalých studentech. Zlobíš se, že jsem kolem slídil?“
„Ne,“ ukonejšil ho Tom a jemně políbil jeho nos. „Jen jsem byl překvapený, maličký. Nemyslel jsem si, že nekdo ví, kdy mám narozeniny.“
„Dobře,“ Harry se přiulil blíž, vdechující známou vůni.
„Omlouvám se, Harry, ale možná nemáš moc pohodlí,“ Tom ho lehce postrčil. „McGonagallová nás zabije, pokud ještě promeškáme vyučování – tak dobře, nejspíše zabije mě a tebe připoutá ke stolu a přilepí brk do tvé ruky…“
„Dala nám den volna, pokud budeme přítomní u oběda a u večeře, bude mít radost,“ zamumlal Harry, ale nepohnul se ano o palec.
„Jsi plný překvapení,“ chechtal se červenooký muž. „Děkuji ti.“
„Mám něco víc,“ Harryho tvář v rozpacích zrudla.
„Jsem okouzlen,“ starší kouzelník zvedl jedno obočí, „ a opravdu by mě zajímalo, kdo ti dal ty slipy a proč máš na sobě zmijozelskou kravatu.“
„Ouha,“ zelenooký chlapec zčervenal ještě víc a rozvazoval si kravatu. „Zapomněl jsem.“
„Ne, nech si ji,“ Tom zastavil jeho ruce, zachycující je svými vlastními, než opět uvázal kravatu. „Takhle vypadáš roztomile.“
„Nemělo to vypadat roztomile,“ špulil Harry pusu, čímž něudělal nic proti roztomilosti. „Nemohl by si najít jiné slovo?“
„Rozkošný?“ navrhl, čímž si vysloužil plácnutí po hlavě. „Dobře, dobře, dobře, nech mě o tom přemýšlet,“ hodnotil očima malého chlapce sedícího na jeho břichu, dlící o trochu déle na slipech. „Vypadáš absolutně nádherně. Teď mi řekni, kde jsi vzal ty slipy a jestli jich máš víc?“
„Jsou od Blaise a Draca; prý každý Zmijozel potřebuje černé spodní prádlo.“
Tom trochu zabručel: „Musí se naučit, co by mělo být považováno za vhodný dárek pro nečího přítele… Ale odpuštím jim, protože mi poskytli takovou překrásnou podívanou. Takže mi řekni, co máš ještě na mě naplánováno? Jsem celý tvůj.“
Opě se všechna krev vehnala do Harryho obličeje a lehl si, aby zašeptal své návrhy do Tomova ucha, který zvedl obočí, než lehce zasněný a rozhodně vzrušený výraz přešel jeho tváří. „Který by si chtěl jako první?“ zeptal se Harry plaše.
„Ten první jedině první,“ zlehka držel Harryho namístě, aby mu právě teď zabránil útěku z posele, „ale jen, pokud jsji si jisý. Nemusíš dělat tohle nebo něco jiného. Už mám ty nejlepší narozeniny, než kdy dřív a jsem si jistý, že bychom našli něco jiného, co bychom dnes udělali.“
„Plánoval jsem ti dát všechno, víš?“ zašeptal Harry rozpačitě, „ale Draco mi ukázal, že to ještě nemůžu být prostě dělat,“ zahanbeně sklonil hlavu, ale Tom to tak nechtěl a jemně přidržel jeho obličej: „Jsem rád, že tě Draco přinutil, aby sis to uvědomil, Harry, pokud nejsi připravený, nejsi připravený. To je celé. Omlouvám se, jestli jsem způsobil, že se cítíš tak, jako by si to měl udělat.“
„Chtěl jsem ti udělat takové narozeniny, na které bys nikdy nezapomněl,“ šeptal Harry. „Ještě to chci. Je nespravedlivé, že se nemůžeš milovat kvůli mně… Mám strach, že mě opustíš kvůli někomu jinému.“
„To bych nikdy neudělal,“ Tom ho sladce líbal, lehce okusující jeho spodní ret. „Sex s někým jiným by nikdy nemohl nahradit úsměv od tebe. Miluji tě, zlatíčko, a i když bych mohl, nechtěl bych to změnit ani za nic. Není tvoje vina, že máš strach, máme všechen čas, který potřebuješ.“
„Děkuji ti,“ Harry se tiskl k jeho krku. „To je to, co mi řekli Draco s Blaisem.“
„Och? Co ti ještě řekli?“ zeptal se Tom tochu žárlivě. „Dali ti nápady na tento dárek?“
„Nemohl jsem se přestat červenat celé odpoledne,“ mumlal Harry. „Měli mnohem víc nápadů a Blaise si myslel, že by bylo dobré, pokud by to demonstroval…“
„Och, ubohý Harry,“ smál se Tom, když Harry opět zčervenal, „a vydržel jsi to, aby jsi mi udělal pěkné narozeniny? Jsem opravdu šťastný…“
„Nezlobíš se?“
„Ne, Krásný.“
„Takže, chtěl by si teď svůj další dárek?“ Harry se usmál trochu jistěji a Tom nadšeně přikývl a vstal poté, co se Harry odkulil z jeho břicha: „Počkám dole, dobře?“
Harry přikývl a Tom (skoro) seskákal schody do obývacího pokoje, kde si sedl do svého křesla poté, co ho odsunul od svého stolu. Nemusel čekat dlouho, dokud útulným pokojem nezačala znít příjemná a smyslná hudba. Zatáhl závěsy, aby zabránil pohledu z venčí, přičemž se pokoj ponořil do tlumeného světla. Bledá postava sestupující schody téměř vypadala, že září. Harryho malé boky se lehce houpaly do rytmu hudby, jedna ruka dráždila tělo od jedné bradavky k jedné ostré kyčelní kosti, zatímco růžový jazyk vyrazil ven, aby navlhčil jeho rty, které byly lehce stočené do podoby rozpustilého úsměvu. Obrovské zelené oči se uzamkly s jeho, dlouhé řasy stínily bledé líce. Jeden prst se plížil pod již hluboce vykrojenéslipy, čímž je odsunul na stranu ještě hlouběji, aby odhalil víc z té mléčné kůže.
Nikdy neviděl Harryho takto tančit, i když byl vždy fascinovaný způsobem jakým se pohyboval. V jeho tanci bylo tolik svádění a nevinnosti, až Tomova ústa vyprahla, když si uvědomil, že takhle nikdo jiný neviděl Harryho, toto bylo jen pro něj. Nikdy pro něj nebyla možnost, že by mohl Harryho ztratit a přestal ho milovat, ale také nečekal, že by se ještě mohl do své kočičky zamilovat silněji a hlouběji. A toto jméno bylo k Harrymu opravdu přiléhavé, když se pohyboval s kočičí grácií, škádlil ho a ustupoval, kdykoli ho Tom chytil, aby se ho dotýkal.
Nakonec se Harry dostal k jeho křeslu a naklonil se na jednu stranu, aby okusoval jeho ušní lalůček, než prozkoumával jeho šíji a krk nesmělými ústy, čímž vydal malý sten ze svých vlastních rtů a tím se krev hrnula dolů, aby se usadila… ano tam! Jedna malá ruka se plazila přes jeho pevné břicho a do jeho pyžamových kalhot, hladící rozehřáté tělo s hbitými prsty, než se odtáhl, čímž zklamaně zaúpěl. Ústa se příliš odtáhla a Harry se opět přesunul tak, aby mohl vidět pružnou krásu tančit kolem něho, dotýkající se sám sebe stejným způsobem jako by se ho dotýkal Tom, plaše, uctivě, jemně a on opět zaúpěl, jeho ruce svrběly, aby se sám sebe dotknul, aby se takto dotýkal. Harry se na něho usmál a pomalu se houpal k němu, jeho paže se stočily kolem Tomova krku a svůj nos tiskl k Tomově mírně drsné líci.
Instiktivně si chtěl Harryho přitáhnou blíž, jeho ruce se lehce otřely o odhalenou kůži: „Nedotýkat!“ Harry naléhavě zašeptal a stáhl se, otáčející se zády k Temnému pánu, odhalil tak, že slipy byly vskutku vzadu průhledné, dovolující trochu Harryho pevného zadku na představivosti, když utiskoval otočený vzad penis Temného pána, čímž Tom potěšeně zasténal a jeho kalhoty zvlhly kapkou touhy. Harry se vítězně a krrutě opět sáhnul. Harry šel zpátky párkrát tančit kolem nyní jasně vzrušeného muže, ktrého škádlil lehkými dotyky, než se opět sedl na jeho klín, ale tentokrát s tváří k druhé tváři, jeho nohy visely po obou stranách Tomových, jejich penisy se dotýkaly přes tenkou látku jak o něj třel. Jedna bledá ruka putovala mezi jejich těly, ovinující se kolem Tomova penisu a tam se přilepila, sotva byl s to hladit vlhkou kůži.
/Chci, abys ses udělal se mnou/ požádal Tom udýchaně a Harry přikývl, dovolující vyššímu muži, aby velmi opatrně hladil jeho vlastní penis přes jeho slipy, které sotva nahmatal.
Harry potěšeně mňoukal, klenul se do ruky, která momentálně zastavila jeho vlastní opečovávání, když se talentované prsty lehce pohybovaly po jeho kůži.
/Udělej se pro mě, Harry/ zašeptal Tom do jeho ucha a Harry vyvrcholil a postříkal své černé slipy, přičemž příjemné chvění přešlo jeho tělem.
Tom se udělal při pohledu na jeho lvíčka tak zcela zhýralého a nasyceného a pokryl Harryho ruce a vnitřek svých kalhot lepkavou směsí, přičemž sténal a kelnul se, než klesnul zády do křesla a přitáhl si malého chlapce k hrudi, uzavírajícího bezpečně ve své náručí. Takto leželi několik minut, Harryho unášel spánek a byl šťastně přitulený k hladké hrudi, ale když se ho Tom pokusil zvednout, aby ho položil do postele, Harryho oči se s třepotáním otevřely a okamžitě se soustředily na jejich červené protějšky.
„Děkuji ti, Tome.“
„Já ti děkuji, kočičko,“ zlehka políbil růžové rty. „Toto byl prakticky můj první dárek, pokud nebude ještě lepší. Nemůžu se dočkat toho posledního…“
„Dobře,“ Harry se protáhl jako kočka a vstal, tahaje za jeho ruku. „Bál jsem se, že se budeš smát… Připadal jsem si opravdu hloupě.“
„Vypadal jsi absolutně nádherně,“ ujistil ho Tom s rozpustilým úsměvem. „Myslím, že jsi právě dal nejskvělejší obrázek pro osamělé hodiny…“
Harry rudě zčervenal: „Takto na mě často myslíš?“ zeptal se nejistě.
„Vadí ti to?“
„Nevím,“ zelenooký chlapec se nejistě zastavil. „Myslím, že ne, prostě je divné vědět, že o mně takto přemýšlíš.“
„Myslím na tebe v mnoha směrech, maličký,“ bázlivě vzal Harryho do své náruče. „Nemysli si, že jsi pro mě jen materiál pro onanování.“
„To si nemyslím,“ protestoval Nebelvír s rozšířenýma očima a Tom se lehce chechtal a nechal se vleci do koupelny, kde Harry okamžitě otočil několika vodními kohoutky od obrovské vany.
„Opravdu ti nevadí, že jsem tady?“ zeptal se Tom, když si všiml napjatosti v Harryho ramenách.
„Ano, jen…,“ Harry se zhluboka nadechl a sedl si na toaletu, „koupelna byla jedinou místností, kde jsem se mohl zamknout před mými příbuznými a dokud jsem byl tady uvnitř a dokud byly dveře zamčené, byl jsem v bezpečí, nikdo mi tady nemohl ublížit a mohl jsem předstírat, že je všechno opět v pořádku, že všechny mé potíže neexistují… Byla mojím útočištěm.“
„Ruším tě ve tvém útočišti?“
„Ne, už ho nepotřebuji,“ Harry se na něho váhavě usmál. „Jsem v bezpečí, když jsem s tebou.“
Červenooký muž se usmál zpátky na malého chlapce, opět přikyvující a pak vypnul vodu: „Chceš, abych šel první?“
Harry přikývl a zčervenal do pěkného odstínu tmavorůžové, když se Tom svlékl, schválně se neotočil, než se ponořil do teplé vody v zapuštěné vaně. Zavřel blaženě obě oči, aby dal Harrymu nějaké soukromí.
Harry se opatrně vysvlékl z jeho umazaných slipů a rozvázal svou kravatu, než se opatrně přiblížil k relaxujícímu Temnému pánu a s obrovským kusem sebedůvěry vkročil do navoněné, lehce růžové vody, nechávající pěnu, aby ukryla jeho nahotu před Tomem a ponořil se tak hluboce, dokud nevykukovala ven jen jeho hlava.
„Můžu zase otevřít oči?“ zeptal se po chvilce Tomův tmavý hlas.
„Och, ano, promiň,“ červené oči pobaveně jiskřily, když našel Harryho kštici černých vlasů za několika pěnovými kopci v rohu, co nejdál od něj: „Našel jsem tě,“ prohlásil, vesele se chechtal a foukl trochu pěny do Harryho obličeje. „Och, podívej, vypádá to jako by sněžilo…“
Bledá noha se objevila blízko něho, než klesla zpátky dolů, čímž vyšplíchla voda na jeho hruď a dolní stranu obličeje: „Och, podívej, vypadá to jako by pršelo…,“ dělal si Harry legraci, stírající si trochu pěny z tváře.
„Jen počkej!“ Tom hrozivě zavrčel a šplíchl vodu na Harryho, čímž namočil rozcuchané černé kadeře a smál se nad Harryho rozhořečeným pohledem.
O několik sekund později z jeho vlastních vlasů odkapávala voda a Harry na něho házel pěnu a vodu, což samozřejmě nemohl dopustit, aby to zůstalo bez odpovědi a tak se jejich romantická koupel změnila do ne tak romantické, zato zábavné vodní bitvy, na konci které museli doplnit jen z půlky plnou vanu, protože zbytek vody zázračně přistál na podlaze.
Tom opatrně nabral drobného Nebelvíra do svých paží a usadil si ho do své náruče.
„To není takové, jak jsem to plánoval,“ Harry špulil pusu. „Mám vodu v uších.“
„Ach, ale já jsem oslavenec,“ Tom se chechtal, když se Harry pokoušel vytřepat vodu ven. „Můžu dělat, co chci a chci, aby ses uvolnil,“ začal okusovat Harryho ucho. /Vžycky dostanu, co chci, kočičko, a teď nám dovol si užít vody./
Harry spokojeně předl, když Tom masíroval měkkou žínkou jeho hruď, ale zastavil ho, když Tom zamýšlel se dostat hlouběji, uvolnil se, když pak od té chvíle jemné opečovávání zůstalo na jeho pupíku. Dříve, než věděl, že usnul, dovolil Tomovi, aby ho osušil ručníkem a vložil ho do postele poté, co se převlékl do svého pyžama. Pak musel čelit rozzlobené ředitelce, když se objevil sám u oběda a vysvětlil, že Harry usnul. Nakonec se McGonagallová teprve uklidnila, když viděla mírumilovné spícího Harryho v Tomově posteli a potom jí Tom slíbil, že zůstane dole v obývacím pokoji, dokud bude Harry spát. Pak mu popřála všechno nejlepší k narozeninám a odešla učit svou další třídu.
59. Vem si mě
Tom se zeptal na nejdůležitější otázku na Harryho sedmnácté narozeniny v romantické restauraci poblíž moře, zatímco déšť bubnoval do oken a její majitel byl v zázemí, kde se modlil, aby jeho restaurace přežila prudkou bouři kolem nich. Harry vykřikl několik nadšených „ano“ a hodil své paže kolem Tomova krku dříve, než se změnily symboly na Tomově prstenu na „láska“, „respekt“ a „trpělivost“.
Nyní, o jeden měsíc později, Harry opět stál před vysokým zrcadlem v místnosti s Narcisou, Lenkou a Siriusem a kriticky posuzoval svůj vzhled. Stále byl moc hubený, ale už nevypadal podvyživeně; jeho pleť byla stále bledá a velmi kontrastovala s jeho jako vždy neuspořádanými černými vlasy. Ale velkým rozdílem byly jeho oči. Byly usměvavé; byly šťastné a nepronásledované, už nebyly plné strachu, už nebyly zoufalé. Byl stále nervózní (kdo by nebyl v jejich svatební den?), ale byly to takové dobré nervy. Harry se usmál na svůj odraz, upravil si svůj náhrdelník, aby had byl vidět na okraji smaragdově zeleného a černého oděného hábitu. Na zádech měl bílou lilii, symbol jeho matky, dnes by byla tady. Dvanácterák, Tichošlápek a Náměsíčník, byly zobrazeni kolem lemu jeho hábitu a i Severus tady byl jako malý černý netopýr na Harryho pravém rukávu, i když Mistr lektvarů o tom nic nevěděl.
„Vypadáš krásně, drahoušku,“ Narcisa uhlazovala jeho hábit, který kupovali spolu a zastrčila pramen černých vlasů za jeho ucho, „jako anděl.“
Harry nemohl zadržet ruměnec ve své tváři a usmál se na ni, sestupující ze stoličky se Siriusovou pomocí: „Jsi si tím jistý?“
„Ano, naprosto,“ Harry se šťastně usmál, „on je ten pravý.“
„Tak dobře, protože si to nerozmyslíš…“ Sirius se rozpustile usmál, „máš mé požehnání, myslím, že neexistuje dokonalý zeť a pokud je pro tebe dokonalým manželem, jsem šťastný.“
„Díky, Siri.“
„Měli bychom jít,“ pobídla Lenka. „Duchové manželství mají pevný rozvrh.“
„Chceš jen zase vidět Nevilla,“ škádlil Harry a blonďatá dívka se zasněně usmála, ale neodpověděla.
Nemotorný chlapec se vrátil na poslední školní rok, v době Harryho druhé svatby, sportováním pěkně opálený a se sebejistějším postojem, ale dohromady to byl ten stále stejný zapomnětlivý chlapec.
Když Harry s rukou na Siriusově paži vykročil z Hájemství Pobertů do pozdního podzimního dne, obloha byla zamračená a drobný déšť zvlhčoval jeho kůži, aniž by by byl skutečně mokrý. Pro Harryho to bylo dokonalé. Dokonalý den, dokonalá svatba a zvláště dokonalý manžel. Tom, který na něj čekal, stál pod jasně světle modrým altánem jehož sloupy byly zdobeny liliemi, stejně jako řady židlí na každé straně svatební uličky.
Tom měl oděný tmavočervený a černý hábit s hadem, který připomínal Nagini na jeho zádech a sledoval jejich příchod. Lucius a Dudley stáli po jeho stranách, oba blonďáci vypadali převelice pěkně, ačkoli Dudley se zdál, že se necítí poněkud dobře ve svém černozeleném oděném hábitu, zatímco Lucius vysílal pocity, jako by se narodil ve svém červenočerném hábitu.
Narcisa a Lenka byly obě ve světle modrých šatech, které ladily s klenbou, kráčející před Harrym a ubírali se malým krokem nahoru na pódium, kde se postavili vedle svědků, zatímco Sirius vedl Harryho, aby se postavil naproti Tomovi, lehce políbil Harryho čelo a pak si sedl vedle Remuse, jehož místo bylo v první řadě. Tentokrát Harry nepotřeboval tiché pohodlí a slova útěchy nebo těch pár sekund, aby si vybudoval svou masku. Usmíval se na Toma.
„Sešli jsme se zde,“ Tiberius Ogden se na ně usmíval trochu bezzubě, „abychom oslavili sňatek těchto dvou lidí, Toma Rojvola Raddlea a Harryho Jamese Pottera. A to naplňuje mé staré srdce radostí, když vidím dva lidi jak se starají jeden o druhého, že jsou s to překonat své rozdíly a své minulosti ve prospěch spojené a slibné šťastné budoucnosti,“ ozvalo se zdvořilý potlesk a vrásčitý kouzelník pokračoval. „Tome, je čas na vaše sliby.“
Červenooký muž přikývl, než se obrátil k Harrymu, uchopující jeho ruku a obtahující stříbrný prstýnek na jeho prsteníčku: „Harry, byl jsi vždy nějakým způsobem důležitý v mém životě, ale nyní jsem si uvědomil, proč tomu tak je. Vytáhnul si ze mě to nejlepší, ukázal jsi mi svět jak jsem ho předtím nikdy neviděl a dal jsi mi důvod ke změně. Vždycky jsem si myslel, že láska je na obtíž, něco, co by mohlo stát v mé cestě k moci, ale ty jsi mi dokázal, že jsem se mýlil. Udělal jsi mě silnějším, Harry, a zároveň slabším. Mohl bych dobývat svět, ale to je to, co už nechci, ty jsi můj svět, mé všechno, jsi má síla a má slabost. Občas mě to děsí, ale pak se jen podívám do tvých očí a vím, že za to stojíš, že tě miluji, a že tato láska se stává silnější s každým dnem. Slibuji, že tě budu chránit a starat se o tebe. Slibuji, že ti dám všechno, co by sis mohl přát a dám ti přednost před kýmkoli jiným. Budu tvůj, navždy a na pořád.“
Madame Pomfreyová, vždy stoická sestřička a Minerva McGonagallová, přísná ředitelka, obě popotahovali a opakovaně si otírali oči svými kapesníčky.
„Harry, vaše sliby, prosím.“
Křehký mladík postoupil o krůček blíž, zpevňující držení Tomovy ruky, než na něj vzhlédl: „Když jseme tohle dělali před rokem, myslel jsem si, že to je konec mého života a slíbil jsem si, že se nezlomím, že ti nedovolím, aby jsi mě viděl zraněného, že nikdy nebudu tvůj, a že učiním aspoň jednoho z nás šťastným. Vždy jsem si myslel, že by se sliby měly dodržovat za všech okolností, zvláště ty, které jste si dali sami. Já jsem je nedodržel, porušil jsem každý a nemůžu říct, že toho lituji. Pomohl jsi mi přelézt stěny, které jsem si kolem sebe vystavěl, uzdravil jsi mě, když jsem byl jen hromádka roztříštěných kousků, pečoval jsi o mě, když jsem to tak nemohl udělat já sám a prošel jsi se mnou peklem jen, aby jsi mě přivedl sem, kde nyní stojím. Dnes, to dělám proto, že tě miluji z celého srdce a nedokážu si vůbec představit opět žít bez tebe. Slibuji, že tě bude milovat a udělám vše, co můžu, abych tě učinil šťastným. Slibuji, že tě budu respektovat a budu k tobě upřímný a nebudu před tebou nic skrývat, pokud budu naprosto přesvědčený, že by ti ublížilo. Slibuji, že ti budu důvěřovat a bezpodmínečně ti věřit. Budu vždy tvůj, Tome, možná nezáměrně, ale přesto tvůj, po zbytek mého života.“
Obě čarodějky ve druhé řadě se nyní vzájemně drželi a několik dalších si také kradmo stíraly slzy z koutků jejích očí, zatímco většina párů se buď držela za ruce, přitom se něžně líbali nebo se líbali jako šílení.
„Velmi dobře,“ starý kouzelník se vesele usmíval. „Tome, předpokládám správně, že si chcete vzít zde přítomného Harryho Pottera?“
„Ano, chci.“
„A Harry, také si chcete vzít pana Raddlea? Upřímnou odpověď, pokud vás mohu poprosit,“ Ogden mrkl na Harryho, který zčervenal: „Ano, opravdu chci.“
„Ach, skvělé,“ Nejvyšší divotvorce tleskal vesele rukama, což většina hostů (vyjma těch, kteří se ještě líbali) brali jako znamení, aby propukli do druhého kola potlesku. „Jsou zde nějaké námitky?“ zvolal vesele, ale nikdo nezvedl svůj hlas. „Je to jistě lepší cesta, ale pamatujte si, že od nynějška, nesmí žádné špatné slovo projít vašimi rty… S mocí mi svěřenou Starostolcem a ministerstvem, vás prohlašuji za manžela a manžela. Smíte se políbit, ale nezmáčkněte mě,“ uskočil dozadu, přičemž se radostně chechtal, aby dal novomanželům trochu prostoru a mrkal na svou vlastní šedesáti osmi letou ženu.
Tom opatrně uzavřel odstup a Harryho štíhlé paže se stočily kolem jeho krku, a přidržel krásný obličej svého manžela, přičemž jemně líbal vlhké rty, dostávající vstup do teplé jeskyně. Harry spokojeně předl, když byl jeho jazyk laskán, jako kdyby na vyzvání k tanci.
Chvíli stáli v dešti, zatímco všichni hosté pomalu putovali dovnitř, kde se bude podávat jídlo. Tom něžně pohladil Harryho tvář, než zapojil svého staronového manžela do dalšího vášnivějšího polibku, čímž z Harryho vyloudil malý kočičí zvuk. Nakonec se stáhl, beroucí Harryho za ruku a vedl ho dovnitř.
Všechny místnosti v přízemí byly spojené do jedné velké, stěny byly magicky přesunuty na stranu. A tentokrát tady nebyl Brumbál, aby to narušil a i když většina Weasleyů byla přítomných, ani zdaleka na Harryho hlavu nevrhali zlostné pohledy. Celkem to byla malá sešlost, pouze jejich skuteční přátelé, ani dokonce nebyli pozváni všichni Smrtijedi a stěží kdosi z ministerstva.
„Jsi šťastný?“ zašeptal Tom do Harryho ucha, zatímco Lucius vstal, aby přednesl projev.
„Ano, Tome,“ Harry vklouzl do jeho klína. „Jsem více než šťastný.“
Lucius si odkašlal, aby získal od všech pozornost, i svého syna, který byl součástí jednoho z těch velmi těžce se líbajících párů: „Teď mohu říci, že jsem vždy věděl, že jsou sobě určeni, ale nevěřili jste mi a vskutku to nebyla úplná pravda. Každý může snadno vidět, že Harry dokáže každého člověka učinit šťastným jen svou existencí. Tom, na druhou stranu,“ dovolil si uculení pohrávat na jeho rtech, „Tom se nikdy nepokusil někoho učinit šťastným, dokud nepřišel Harry a i pak měl zvláštní způsob jak ukázat svou náklonnost. Nakonec našli k sobě cestu. Dokázali nám, že láska je silnější než nejmocnější kouzlo a nejmocnější zloduchové. Dokázali nám, že se dokážou změnit kvůli jedinému člověku, aniž by ztratili sami sebe, a že masky nemohou nikdy skutečně nahradit to, kdo jsme. Našli jeden druhého, když sami nemohli najít sebe, bojovali a trpěli, ale nakonec vyhráli. A to je to, kde nyní jsme, jsme na konci a přitom jsme teprve na začátku něčeho nového, něčeho skvělého a nečeho, jak jsem si jistý, co bude pro nás všechny překvapivé. Ale dnes chceme nechat minulost a budoucnost odpočívat v pokoji a jen se těšit z tohoto skutečně nádherného dne,“ pozvedl sklenku jejich směrem a sklonil hlavu.
Shromáždění hosté následovali jeho příkladu a všichni novomanželům připili na zdraví, čímž Harry zčervenal a šťastně se usmíval, zatímco Tom nevědomky zpevnil držení jeho Harryho a obezřetně sledoval jak Dudley převzal Luciusovo místo, aby přednesl svou řeč.
„Stále trvám na tom, co jsem řekl,“ začal Mudla. „Harry je pro vás příliš dobrý. Ale děláteho šťastným a udržujete ho v bezpečí a my všichni víme, že to není snadná práce,“ několik lidí se smálo a Harryho zčervenání ztmavlo. „Máte můj respekt za to, že se vám nějakým způsobem podařilo přesvědčit Harryho, že si také on zaslouží spravedlnost a lásku, a že mu obé dáváte,“ podíval se od Voldemorta ke svému malému bratranci. „Harry je jediným člověkem, který nikdy neudělal nic špatného a přesto se mu stali všechny ty zlé věci, protože se pokusil pomoci druhým. Pokud si někdo zaslouží štěstí a lásku, je to Harry. A zaslouží si vést normální život, i když vím, že by nikdy nemohl být normální. Harry, právě nyní se na tebe dívám a vím, že zcela věříš Voldemortovi, protože můžu vidět, že ses kvůli němu vzdal své kontroly, protože je tak zvyklý mít to na starost. Je zvyklý na to, že ho každý poslouchá. Nikdy ses takto nechtěl vzdát kontroly; řekl si, že si měl strach být tak bezmocný. Takže to, co nyní děláš je pro mě dostatečný dokáz, že on je ten správný. Buď šťastný, Harry, zasloužíš si to!“
Harry Dudleymu vrátil zářivý úsměv, který mu předtím věnoval, než se opět přitulil do náruče Temného pána.
/Ty víš, že se kvůli mně nemusíš vzdát své kontroly, že ano?/ zeptal se Tom slabě. /Nevadí mi, jsi-li silnější než já, kočičko./
/Vím, že ti to nevadí, ale mám tě rád takového, jaký jsi teď/, Harry se na něho rozpustile zazubil. /Mám rád mého vlastního osobního Temného pána. /Harry přiiskl své rty k těm Tomovým, nastavující jeho obličeje svýma bledýma rukama. /Všichni ode mě vždy očekávali, že budu silný a dokonalý a jsem šťastný, že už nemusím být. Jen proto, že jsem se vzdal své kontroly, neznamená, že jsem slabý, Tome./
/Vím, maličký/, usmál se Tom. /Vím, že nejsi slabý, jsi nejsilnější člověk, kterého znám a jsem velice šťastný, že jsi mi dovolil, abych se o tebe staral./
/Zatančíš si se mnou?/ požádal Harry, jakmile začala hrát jemná hudba a vstal, když Tom přikývl.
Tom také vstal, usmívající se na svého drobného manžela a nabídl mu svou ruku, kterou okamžitě přijal. Rychle je odvedl do středu tanečního parketu, přičemž si byl dobře vědom všech očí, které na nich spočívaly, ale neměl náladu, se o to zajímat. Jeho ruka stále bezpečně držela tu Harryho, přesunul svou druhou ruku tak, aby spočívala na Harryho kříži a přitáhl si ho blíž. Tom je zkušeně vedl po tanečním parketu, kde rychle kroužili a houpali se do rytmu hudby. Harry cítil, že se sotva dotýká země, připadalo mu to jako by plul a byl tak zachycen v Tomových očích, které byly pevně uzamklé s jeho vlastními, že si ani nevšiml zpomalení, dokud se s Tomem jen nehoupali na místě.
„Chceš ještě něco udělat předtím, než půjdeme?“ požádal Tom jemně, přitom se stále lehce pohupovali. „Máme ještě asi půl hodiny.“
Harry se na chvilku zamyslel, ale mírně zakroutil hlavou: „Už jsem se rozloučil. Mám-li být upřímný, všichni tito lidé toho dostali trochu příliš mnoho. Můžeme teď jít? A řekneš mi konečně, kam jdeme?“
„Ano, na první otázku a ne, na druhou,“ culil se Tom. „Ale bude se ti to líbit, slibuji.“
Harry se na něho zamračil, ale když Tom jen klidně vrátil jeho pohled, nakonec mu věnoval zkusmý úsměv a dovolil Tomovi, aby ho odvedl z tanečního parketu k jejich stolu.
„Víte, jak nás kontaktovat v případě, že by se něco stalo,“ prohlásil Tom a ostatní přikývli. „Blacku, máš pro Harryho přenášedlo?“
Sirius přikývl a předal Harrymu plochý kamínek: „Jen řekni ‘Čmuchal‘ a budeš přemístěn zpátky sem, dobře? Jinak pokud by tě Voldy něčím naštval, můžeš ho s ním praštit po hlavě.“
„Ehm, díky?“ odpověděl Harry nejistě a uchopil Tomovu ruku. „Proč ho potřebuji?“
„Jen, aby jsi byl v bezpečí, kočičko,“ ujistil ho Tom. „Jsi připraven jít?“
Harry přikývl a přitiskl se k Tomově hrudi. Tom ho pevně objal a pak je náhle přemístil pryč, ochrany kolem Hájemství Pobertů byly kvůli tomuto důvodu staženy.
„Můžeš otevřít oči,“ prohlásil Tom pobaveně, přesunul dokola Harryho tak, aby Harryho záda byla opřena o jeho hruď.
Harry nijak zvlášť nechtěl otevřít oči. Byla tady opravdu zima, kam je Tom přemístil a měl trochu strach, aby nepřišel v tváří v tvář se stejným chladným a prašným sklepením. Cosi mokrého a měkkého přistálo na jeho tváři a jeho oči se s chvěním otevřely. Sníh. Tento pohled byl dech beroucí, nikdy dříve neviděl tolik sněhu, ani si nemohl vzpomenou kdy doposud nebyl s to se rozhlédnout. Všude okolo, kde přistáli, byla zjevně noc a nebe bylo půlnočně modré a bezmračné, hvězdy na ně dolů blikaly a půlměsíc osvětloval všechnu tu bělost, která je obklopovala, zatímco všude kolem nich tančily sněhové vločky. Už mohl cítit sníh jak vhlčí jeho kalhoty, čímž se lepily na jeho nohy, ale to pouze přidalo tomuto harmonickému místu. Stáli na vrcholu kopce nebo nejspíš hory a prohlíželi si rozlehlou krajinu pokrytou sněhem.
Tomovy ruce zlehka hladily jeho boky a zatímco mohl vidět svůj vlastní dech jak přechází do malých obláčků vzduchu, které škádlily jeho krk, přitiskl milující polibek na citlivé místo za jeho uchem.
„Jsme v Alpách,“ vysvětlil jemně a otočil Harryho, ukazující na malý útulně vyhlížející hotel, který stál jen dvěstě metrů odtud. „Vidíš na straně ten balkónek? To je náš pokoj. Líbí se ti?“
Harry byl ještě tak ohromený, že Tomovu otázku ani nezaregistroval. Hotel byl sotva více než siluetou, ale podle Harryho to bylo přesto dokonalé.
„Nemusíme sdílet pokoj, Harry,“ zašeptal Tom. „Dokážu pochopit, pokud nejsi připravený. Už jsem mluvil se správcem, je tam jeden pokoj pro mě, takže můžeš mít ten druhý celý pro sebe…“
„Tome,“ Harry ho přerušil a usmíval se, „přestaň takhle nesouvisle mluvit, dobře? Je to dokonalé a já chci s tebou sdílet pokoj. Chci, aby ses se mnou dnes v noci miloval,“ zčervenal, ale přesto udržoval s Temným pánem oční kontakt, ukazující mu, že je vážný.
„Miluj se se mnou, Tome?“
„Harry…,“ Tom se nejistě ztrácel. „Tohle nemusíme dělat. Můžu počkat a myslím, že bychom měli počkat.“
„Proč?“ Harry naklonil hlavu vzhůru. „Nevěříš mi, že vím, kdy jsem připraven? Já vím, že jsem, Tome. Řekl si, že mi dáš dokonalou svatbu a pro mě k dokonalé svatbě patří svatební noc. Prosím, Tome, prosím…“
Tom si hluboce povzdechl a pak si nastavil Harryho obličej svýma rukama: „Chci ti věřit, Harry, a chci se s tebou milovat, ale chci, aby tvé léčení bylo více prioritnější.“
„Jsem unavený z léčení,“ Harry podrážděně dupl nohou. „Téměř rok jsem nedělal nic jiného. Nejsem ze skla, Tome, nebudu mít duševní zhroucení. Nechceš mě přece držet po zbytek mého života v obležení polštářů, dokud si boucháním na dveře nepřivodím paniku? Cítím se mnohem lépe, než si vůbec pamatuji, že jsem se takto cítil a většinu času jsem si s tebou užíval sexu,“ uchopil Tomovu ruku, když Temný pán ustupuval. „Já to chci. Chci být tvůj. Nech mě, abych zapomněl právě na tu noc, co mi udělali. Prakticky tvé úmysly mi připomínají, co se stalo a vím, že se stím musím vypořádat a nemůžu to odšoupnout a předstírat, že se to nestalo, ale toto je má svatba a chci si ji užít. Dej mi tuto noc a potom se začnu znovu léčit. Prosím, Tome.“
„Dobře,“ povolil Tom, přitahující si svého malého manžela blíž, ,“ale zastavíš mě dřív, než budu dělat něco, co se ti nelíbí.“
Harryho jedinou reakcí bylo protočení očí a políbení Tomovy tváře: „Nemyslíš si, že jsi už delší dobu poměrně paranoidní?“ zeptal se nevinně, otírající své rty přes ty Tomovy, který lehce sklonil hlavu. „Ano, zastavím tě, když se mi nebude něco líbit, slibuji. Teď bychom snad mohli jít někam, kde je teplo a pokud možno sucho? Prosím?“
Tom se lehce pochechtával, když si všiml způsobu jakým se Harry k němu tiskl blíž, aby získal více tepla. Možná měl říct Harrymu, aby si vzal na sebe něco teplejšího, ale to by pokazilo překvapení. Jejich hábity nebyly nijak zvlášť nejteplejší, protože strávili většinu času uvnitř a i když začaroval své oblečení a boty vodou odpuzujícím kouzlem, když zjistil, že se nebe zatáhlo na jeho svatební den, byl si jistý, že Harry neudělal to stejné. Náhle cítil vinu, protože je Harrymu zima, usmál se na něho a přemístil je dovnitř. Majitel hotel byl Moták s minimálním spojením s Kouzelnickým světem, ale Tom se ujistil, že mohli přesto kouzlit, pokud by je mudlovští hosté neviděli.
Pokoj, kam je Tom přemístil, byl osvětlen pouze dohasínajícím ohněm z krbu, před kterým ležel velký, načechraný, bílý koberec. Uprostřed byla obrovská postel s tmavomodrými přikrývkami a také s koberci po stranách a druhé dveře, které vedly do koupelny. Jenže Harry tohle všechno sotva bral na vědomí, když Tom jemné slíbal chlad z jeho obličeje a jeho ruce mu předtím pomáhaly z jeho mokrého hábitu.
Harry se povzbudivě usmíval na svého manžela, který požádal o svolení, aby mohl sundat zbytek jeho oblečení, ale nemohl si pomoci a zčervenal, když Tom stahoval jeho mokré kalhoty a stabilizoval ho, když z nich vykročil a pak stál v celé své nádheře nahý před Temným pánem.
„Chceš mi pomoci?“ culil se Tom a začal si rozepínat svou vlastní košili poté, co už nechal svůj hábit na hromádce s Harryho oblečením.
Nesmělé ruce sáhly nahoru, aby nahradily jeho vlastní a opatrně nechaly vyklouznout knoflíky z jejich dírek. Uprostřed jeho hrudi byl vtisknut malý polibek, zrovna v úrovni Harryho očí, jakmile se košile složila k jeho nohám a bledé prsty se uvelebily na zipu jeho kalhot. Mírně zasténal, když cítil slabý náznak dotyku hladící jeho erekci, když jeho kalhoty se spodním prádlem také spadli. Když se udělal, Harry jak čekal opět zčervenal a chechtal se, načež se nahoru vymrštila zmatená hlava s chaotickými černými vlasy.
„Kvůli čemu se směješ?“ zeptal se Harry, nejistý, jestli by měl být tím ublížený nebo by se měl také přidat.
„Tobě, samozřejmě,“ odpověděl Tom bez váhání a přitáhl zrudlého Harryho ke svému tělu, čímž křehký hoch vypustil poněkud nedůstojné pištění. „Vždycky zčervenáš a díváš se jinam, když mě vidíš nahého. Jsem tak ošklivý na pohled? Tak tedy, to mě zraňuje.“
„Ne,“ protestoval Harry okamžitě, než si uvědomil Tomův škádlivý tón. „Jsi zlý (protivný),“ Harry našpulil rty.
„Jeden z nás musí být,“ vrátil Tom a pak přesunul svou pozornost k Harryho krku, který okusoval a lízal, dokud se Harry nehonosil pěkným cucflekem a sténal a vrněl a tiskl se k němu.
„Zdá se ti ten koberec tak pohodlný jako mně?“ zeptal se jemně, lehce se smál, když Harry přikývl a špičky noh vnořil do bílé srsti. „Tak pojď.“
Opatrně Harryho usadil dolů, směřující ho tak, aby štíhlé nohy ležely pohodlně kolem jeho pasu, zatímco Harryho uzavřel svýma dlouhýma nohama. Harry si skousl ret, aby se přestal chichotat, když ho jeden z Tomových prstů pomalu hladil od jeho pravé kyčle nahoru k jeho pravému podpaží, ale soudě podle Tomova pobaveného výrazu, přesně věděl, jaký účinek má jeho péče. Jeho ruce se zapletly do Tomových černých vlasů, když byl přitažen blíž, čímž se jejich erekci navzájem otíraly, zatímco Temný pán běžel škádlivým prstem dolů po Harryho páteři a ke šterbině jeho zadku. Ruka tady zůstala, i když Tom uvolnil jeho držení, aby byl s to plně líbat Harryho na rty. Slabé zavrnění uniklo z Harryho hrdla, když se Tomova ústa spojila s jeho levou bradavkou, kterou sál a lehce škrábal zuby po citlivém těle. Naposled vtiskl polibek na ztuhlý hrbolek a otočil se k druhému, aby opakoval tento proces. Tom se pobaveně usmíval, když se Harry snažil tisknout blíž a dal mu dostatek prostoru, aby zároveň pokračoval, jeho záda se klenula, zatímco tiskl jejich boky k sobě a řídil se Tomovu rukou, která stále prodlévala na jeho zadku. Mapoval každé místo jeho polibky, přičemž pokládal Harryho, dokud skoro neležel na měkkém koberci a jeho boky byly podepřeny Tomovýma nohama.
Harry se v této pozici cítil velmi zranitelný, široce roztažený kvůli jeho Tomovi. Jeho ruce se marně svíraly do měkké látky pod ním, když se Tomův jazyk lehce dotýkal jeho pupku, ale také se cítil dobře a podivně v bezpečí, když ho Tomovy nohy a paže obklopovaly a uzavíraly.
Cosi podobnému strachu se stočilo v jeho nabřišku, když se zády dotýkal koberce pod ním a bojoval, aby se opět zvedl. Nechtěl vidět Toma, jak se nad ním vznáší, čímž se cítil tak malý a ubohý.
„Ššš, uklidni se, kočičko,“ Tom jemně uchopil Harryho bušící paže a vytáhl ho nahoru, čímž Harry zůstal sedět na jeho břichu. „Je to v pořádku. Uklidni se, můj Harry.“
„To se mi nelíbilo,“ zašeptal Harry nakonec. „Nenuť mě ležet na podlaze, prosím.“
„Nebudu,“ slíbil Tom a konejšivě běžel svými prsty přes Harryho divoké kadeře. „Jsi si jistý, že to stále chceš?“
Harry přikývl a opřel se do Tomova doteku: „Učiň mě tvým, Tome.“
Tom na tyto slova zasténal a přivolal lubrikant z místa, kam dříve položil jejich věci, což zapříččinilo, že se Harry začal nekontrolovaně smát. Tom jen zvedl obočí a počkal, dokud se Harry neuklidnil natolik, aby dostal souvislou odpověď.
„Zajímá mě, co je tak zábavného?“
„Jen… Máš lubrikant a přesto ses mě snažil přesvědčit, že ještě nejsem připravený,“ hihňal se Harry. „Zdá se, že jste ke mně nebyl úplně upřímný, profesore Raddle.“
Harry si myslel, že je to opravdu nespravedlivé, že se Tom nikdy nečervená, když studoval Tomovu mírně rozpačitou tvář, protože si byl jistý, že pokud by Tom zčervenal, musel by zčervenat právě teď.
„Mohl jsem mít nějakou naději,“ připustil rozpačitě, „ale nikdy bych tě nenutil.“
„Nenaznačoval jsem, že bys mohl,“ ujistil ho Harry. „Díky, že ses mě pokusil zastavit.“
„S radostí to tak udělám znovu,“ culil se Tom, sňal víčko nádobky a ponořil prsty do mazlavé tekutiny. „Připraven?“
Harry přikývl a sklouzl zpátky do Tomova klína, jakmile si starší kouzelník sedl, držel ho, když prst kroužil kolem jeho řitního otvoru a pomalu se vtlačoval dovnitř. Připadalo mu to podivné a zároveň zcela příliš známé, ale Harry odsunul tyto pocity. Chtěl si to užít a přál si to tak udělat a zapomněl na všechno, kvůli této noci. Samozřejmě to dělal pro Toma, ale také pro sebe. Toto byla jejich svatba, jejich noc a nechtěl ničemu dovolit, aby to zničilo.
Tiše mňoukal, když Tom opatrně do něj vklouzl, přičemž jednou rukou konejšivě hladil jeho záda, zatímco druhou stabilizoval své tělo, jak se pomalu kolíbal dovnitř a ven z něj, otírající místo uvnitř něho, což posílalo hvězdičky, které tančily před jeho rozostřenýma očima. Nemohl pak říct jak dlouho se takto pohybovali, Tom jej něžně objímal a líbal ho vášnivě, přesto jemně, zatímco jeho ruce byly sevřené v pěst v Tomových vlasech, přitom se pohybovali v dokonalé harmonii, než našel své uvolnění právě když Tom vyvrcholil uvnitř něho, pokrývající jeho vnitřek známým teplem. Ale připadalo mu to dobré a byl v pořádku a byl ochoten se opět léčit.
Tom jemně odhrnul jeden z propocených černých pramenů z Harryho očí a láskyplně se usmíval, když našel zelené oči, které na něho koukaly.
„Jsi v pořádku, maličký?“ zeptal se, přidržující Harryho obličej, když si menší kouzleník lehal na jeho hruď, aby byl s to se podívat do Harryho očí.
„Ano, Tome,“ usmál se Harry, naklánějící se do doteku, „děkuji ti.“
„Nemusíš mi děkovat.“
„Vím, ale já chci,“ odpověděl zelenooký chlapec vážně. „Miluji tě.“
„Také tě miluji, zlatíčko,“ Tom umožnil Harrymu, aby se přitisknul k jeho hrudi, jeho paže se odsunuly z Harryho obličeje a přesunuly na jeho záda, kde se začal pohybovat v kruzích. „Chceš spát?“
Harry lehce zakroutil hlavou: „Jen chci tady ležet a vtisknout si tento okamžik do mé mysli, abych na něj nikdy nezapomněl.“
„Kdybys ho měl někdy zapomenout, ujistím, že ti ho připomenu,“ Harry mohl cítit slabé dunění Tomova hlasu stejně jako tlukot srdce staršího muže a věděl, že si bude tento okamžik uchovávat po zbytek svého života.
Jejich života. Zavřel oči, když myslel na dům, který Tom pro ně koupil. Měl obrovskou zahradu se starými jabloněmi a hrušněmi a i starší vrbu, která klidně koupala své dlouhé větve v řece, která proudila kolem jejich domu a pak mizela v lesíku. Sám dům byl obrovský (cosi, na čem Tom trval, že je Temný pán a vše další) stejně jako byly pokoje. Všechno bylo velmi prostorné a byla zde sotva nějaká místnost nebo i část chodby, která se nekoupala ve světle, které pronikalo dovnitř jedním z mnoha oken.
„O čem přemýšlíš, Harry?“ zeptal se Tom po chvíli, ve které studoval Harryho uvolněné rysy.
„O našem domě,“ odpověděl Harry. „Děkuji ti, že jsi ho koupil.“
„Říkal si, že nechceš žít ve Zmijozelově hradě,“ Tom pokrčil rameny. „A trocha soukromí bude jistě příjemnější,“ mrkl na Harryho, který okamžitě zčervenal.
„Co máš přesně naplánováno na příští týden?“ zeptal se Harry ve snaze změnit téma.
„Vše, co se ti líbí, maličký,“ vrátil Tom okamžitě. „Můžeme si vzít lekce lyžování, protože nepředpokládám, že jsi někdy dříve lyžoval. Nebo si můžeme užívat lázně a vířivek, které jsou tady. Nebo můžeme jít na výlet nebo můžeme trávit celý den v posteli.“
„To zní dobře,“ řekl Harry se zívnutím. „Můžeme dělat trošku od všeho?“
„Jistě, lásko,“ červenooký muž se pochechával. „nevadilo by ti, kdybych nás přesunul do postele?“
Harry zakroutil hlavou, nepochybně byl unavený a brzy nato se schoulil pod přikrývky a mrkl nahoru na Toma: „Nevadilo by ti, kdyby sis na sebe vzal nějaké pyžamo?“ zeptal se plaše. „Nechci se probudit a zpanikařit, protože nějaký nahý muž leží vedle mě.“
Tom se jenom usmál a rychle se převlékl do svého pyžama, než také vklouzl pod tlusté přikrývky a počkal na Harryho, až se připlíží na jeho hruď, než ho ovinul do svých paží. Brzy nato cítil, že se Harryho dýchání vyrovnalo, ale sám nebyl skutečně unavený.
Když přemýšlel o posledních několika měsících, které se většinou sestávaly z Harryho léčení, jak Harry správně poukázal, tak si nemohl pomoci, ale cítil se vděčně a naplněn bázní, že se dostali tak daleko, že Harry je skutečně jeho. Popravdě řečeno, nikdy neměl důvod myslet o opaku. Harry mu pouze někdy dovolil políbit a držet ho, na nikoho se nedíval jako kdyby se v tomto směru o ně zajímal, nikdy ani neodmítl Tomovy sbližovací pokusy, i když si byl Tom jistý, že se Harrymu líbí, co naplánoval. Mluvil tak čast s Blackem a Simonem jen, aby se pokusil pochopit jak se Harry cítí a co by měl dělat a to se vyplatilo. Harry nijak nedal žádným způsobem jakýkoli náznak toho, že by si chtěl Toma ještě jednou vzít, ale přesto bylo cítit jako by olověné závaží bylo odňato z jeho ramenou.
Často se zajímal o to, kde Harry získal sílu, aby bojoval se svými démony, aby se vyrovnal s tím, co se stalo a mlčky se bál, že jednoho dne toho bude příliš mnoho. Nebylo to tím, že nevěřil Harrymu, ale také věděl, že nemohl být s to, pochopit toho mnoho, a že Harry měl plné právo, už ho nechtít. A věděl, že v případě, kdyby se to stalo, že pokud se Harry chtěl opravdu vzdát, bylo by jeho povinností, aby ho nechal jít, aby našel klid někde jinde. Neobával se toho, že by Harry zklamal, kdepak, obával se toho, že by on zklamal Harryho.
To byl důvod, proč byl naplněn bázní a proč byl uvolněný. Nyní, s Harrym bezpečně v jeho náruči, cítil, jako by všechno bylo dokonalé a měl hloupou myšlenku, že toto je pravá kouzelná chvíle, než se pokáral za to, že se stává romantickým moulou a rozhodl se, že by bylo nyní nejlepší spát a vzal Harryho dech svým polibkem na dobré ráno.
S tímto se vše urovnalo, zavřel oči, zašeptal další „Miluji tě“ a následoval Harryho do říše snů, kde snil o jejich společné budoucnosti.
Epilog
Temný pán nenáviděl znečištěné životní prostředí. Nenáviděl oranžovou – která se tak strašně střetávala s jeho očima. Nenáviděl Mudly i údajně dobré nápady, které měli. Nenáviděl amatérské zločince. Nenáviděl plastikové sáčky a odpadky. Nenáviděl automobily a kamióny nenáviděl ještě víc.
Ačkoli nenáviděl všechny tyto věci, miloval Harryho Pottera. Harry si myslel, že by měl kompenzovat své dřívejší činy; takže teď se probojovával křovím, které bylo podél dálnice, oblečen v oranžových montérkách a sbíral odpadky, které bezohlední Mudlové vyházeli okýnky svých aut jen tak, aby soudy mohly odsoudit prakticky nevinné lidi, kteří je opět zvedli. Podle Harryho by to mělo pomoci jeho vině – prozíravě se zdržel mluvením s ním, protože se ani v nejmenším necítil vinný, protože dostal to, co chtěl věšinou na celém světě. Podle Harryho bylo nespravedlivé, že lidé jako Black nebo Lestrangeovi strávili půlku svého života v Azkabanu, zatímco on se nemusel nikdy ani omluvit, s čímž souhlasil a omluvil se Harrymu, který celkem bystře podotknul, že to nebyla upřímná omluva. Takže místo toho tvrdil, že bloudil jako bezduché tělo, což také nebylo nejlepším zážitkem a na zlomek sekundy si byl jistý, že by se Harry mohl vzdát. Měl takový výraz. Jenže pak místo toho ho plácnul po hlavě a řekl mu, že to byla jeho vlastní vina, a že by neměl tak vyvádět, kvůli chvilce obecně prospěšných prací.
Ach, ano, nenáviděl Simona, protože on všechno tohle zařídil. Nyní pracoval s mudlovskými zločinci, kteří se tvářili stejně tak otrávěně jako on. Půlka z nich se nemyla několik dní a druhá půlka pravděpodobně nikdy nepoužila sprchu, přidejte si k tomu celkový pach výfukových plynů a laciné vody po holení jejich dozorců. Mudlové, kteří pracovali vedle něho, se všichni snažili tvářit tak nebezpečně jak jen bylo možné. Ti silnější a nelítostnější do každého naráželi, a tito jim to buď opláceli a začínali pěstní souboj, dokud je nerozehnali hlídací psi a pak je odsoudili na několik hodin navíc a poslali je na opačnou stranu nebo ignorovaly tyto nárazy, což signalizovalo jakou byli snadnou obětí.
Harry si brával jeho hůlku, ale přesto si Tom vysloužil respekt nebo spíše strach od ostatních zločinců díky troše bezhůlkové magie a bojovému umění. Nikdo si netroufl, se k němu přiblížit, což mu nevadilo a umožnilo mu to, aby v duchu proklel každého, na kterého by mohl pomyslet.
Nenáviděl Luciuse, kvůli uculení na jeho obličeji, které vypadalo, že je zamrzlé na místě a proto, že dělal vysoce nevhodné návrhy, které se týkaly jeho a Harryho sexuálního života, což po pravdě řečeno bylo více mýtusem, než čímkoli jiným, pokaždé to absolutně neočekával nebo nepotřeboval, jako například dnes ráno, kdy mu to zanechalo malý problém, když na to myslel během jízdy sem.
Nenáviděl Blacka, protože Zvěromág miloval, ho škádlit svým jednáním jako jeho tchán a protože neexistoval žádný způsob jak by ho mohl proklít.
Nenáviděl Draca, Blaise a Rona, protože měli to štěstí, obědvat s Harrym, zatímco on zvedal svou 86 plechovku. Také nenáviděl celý klan Weasleyů, protože Harry z nich byl pořád nervózní, i když to Harry vehementně popíral, a protože přesně věděl to, že po setkání s každým členem Weasleyho rodiny, se mu Harry vyhýbal nebo ještě hůř plakal celé hodiny, protože nemohl překonat své obavy.
Nenáviděl Grangerovou a Weasleyovou ze zcela pochopitelných důvodů a ustanovil si cíl, že je alespoň jednou za měsíc navštíví (bez Harryho vědomí, samozřejmě) a demonstroval jim svou nenávist. Také kvůli tomu měl povolení od Percye, a tak byl mírně vděčný tomuto Ministru kouzel, ačkoli děsil Harryho stejně jako kterýkoliv jiný Weasley.
Nenáviděl Dursleyovi, protože léta pracovali na zničení každého kousku Harryho sebeúcty, kterou pořád měl, což zapříčinilo, že si myslel, že nestojí o každou pozitivní pozornost.
Nenáviděl Brumbála více než kohokoli jiného, a protože prakticky každý v Kouzlenickém světě sdílel tento sentiment, kdy nebyla uroněna jediná slza, když jeho smrt byla ohlášena na titulní stránce a všechny obchody prodávaly Raubířovi rachejtle a ostatní slavnostní vybavení, které mělo rekordní tržbu. Ale přesto ho nenáviděl, protože i upírský trest byl v jeho očích zdaleka příliš mírný na to, kolik bolesti způsobil Harrymu a jeho smrt opravdu Harrymu nepomohla k lepšímu. A nenáviděl Brumbála proto, že neviděl, jak moc Harry trpěl a jak moc tím škody udělal. A i když mohl vidět křehkého mladíka ze své pozice v nejhlubší úrovni pekla, necítil by nic, kromě uspokojení. A kvůli tomu, že ho nenáviděl.
Rozhodl se, že by měl oplatit návštěvu Azkabanu poté, co skončí svou šichtu, což bude – zkontroloval hodinky, které mu dal Harry, to bylo jediným důvodem, proč si je přinesl – za pět minut. Narovnal se, hodil 104 plechovku do svého plastikového pytle a oprášil si své oranžové montérky.
„Mám hotovo,“ prohlásil, přešel k dozorci a položil plastikový pytel na korbu náklaďáku.
„Ještě zbývá několik minut…“ šedovlasý Mudla se nejistě ztrácel, když viděl, jak se nebezpečně zablýskly červené oči, „ale udělal jste dobrou práci, Raddle. Smíte jít.“
Tom si odfrkl a prudce kývl na Mudlu, aby bylo každému jasné, že to bylo jeho rozhodnutí, a šel na parkoviště, kde čekal jejich autobus. Podepsal list papíru, který mu řidič podal a sedl si téměř na zadní sedadlo, kde měl položené věci, které Harry považoval za nezbytné: láhev vody (vděčně se z ní napil, aby se pokusil zbavit chlupaté chuti v jeho ústech), jablko a dva sýrové sedviče (i když Harry byl zřejmě ve spěchu, protože na jeho sedviče zapomněl dát sýr), kniha, se kterou si nyní čtením krátil jízdy, mobil, který mu dal Harry, aby mohl zavolat v případě krizové situace. Podle jeho názoru by bylo mnohem jednodušší, aby mu prostě nechal jeho hůlku, ale Harry o tom nechtěl nic slyšet a tlačil ho ze dveří.
Pozvolna dorazili po skupinkách jeho spoluzločinci, někteří vyjadřovali svou nelibost a všeobecnou nespravedlnost ve světě, zatímco jiní se jen tiše posadili na svá místa. Když se dozorce a jeho hlídací psi dostali do autobusu, řidič nastartoval a pomalu je přivezl na příslušný úřad, kde všichni dostali razítko za hodiny, které dnes odpracovali.
Harry ho více méně přesvědčil, že dvěstě hodin obecně prospěšných prací je skvělý nápad. Dosud odpracoval padesát šest hodin, včetně dneška a byl blízko k proklení Harryho. Blízko, ale ne úplně, protože pokažde, když byl Harry blízko, chtěl by pro něj udělat něco báječného nebo se na něj jenom podíval s těma prosebnýma očima a všechen jeho vztek zmizel.
Úlevně vydechl, když konečně došel k chatce na okraji ospalého městečka, odkud se mohl odletaxovat domů. Pokud by Harry tady ještě nebyl, mohl by získat svou hůlku a oplatil návštěvu některých svých drahých přátel.
Jenže Harry doma byl. Ležel blízko krbu, kde na něho čekal, talíř sušenek mu dělal společnost a tvrdě spal. To byly věci, které přesvědčily Toma, že to všechno stálo za to, že mu řekl, že bude vlastně všechno fajn.
„Ahoj, zlatíčko,“ opatrně se přiblížil ke spícímu chlapci a podebral ho do své náruče, když nedostal odpověď.
Harry byl v těchto dnech vždy unavený, ale alespoň klidně spal, zvláště, když ho Tom pozoroval. Červenooký muž opatrně nesl stále příliš hubeného mladíka na poschodí, přičemž uvažoval o tom, zda by ho měl přinést do jeho pokoje nebo do pokoje, který sdíleli, ale protože s ním Harry začal spávat v jedné posteli před několika měsíci, rozhodl se pro jejich pokoj, kam přenesl někdejšího Nebelvíra.
„Co mi to děláš, Harry?“ zamumlal měkce a vstal, aby se osprchoval.
„Něco jsem udělal?“ Harry zamrkáním pomalu otevřel oči a zmateně se na něho díval. Promiň.“
„Co jsem ti říkal o omluvách?“ vyčkávavě zvedl jedno své obočí.
„Ty jsi ten, kdo mi to dovolil, říkat v tomto domě,“ Harry se lehce usmál. „Jak jsem se sem dostal? Chtěl jsem na tebe počkat.“
„Taky jsi čekal, jen jsi usnul,“ sedl si nazpět ke svému manželovi a jemně odhrnul některé černé prameny. „Jaký jsi měl den? Bavil ses se svými přáteli?“
„Ano,“ Harry se k němu přitulil a tiskl jeho ruku. „Byli tam Ron s Charliem a cítil jsem se dobře.“
„To rád slyším,“ Tom jemně políbil jeho čelo. „Jsi vážně v pořádku?“
Toto bylo jediné pravidlo, na kterém trval. Už žádné lži. Už žádné polopravdy. Už žádná tajemství.
Zelenooký chlapec přikývl. „Jaká byla práce?“
„Špinavá, otravná a celkově velmi jdoucí na nervy,“ jeho tvář potemněla. „Ještě nerozumím tomu, proč si mě nutil tohle udělat.“
„Protože jsi říkal, že pro mě uděláš všechno.“
„Nemyslíš, že mám jiné schopnosti, než zvedání odpadků?“ mračil se dolů na drobného kouzelníka.
„Samozřejmě, že máš,“ Harry se stáhnul tak, aby mohl položit hlavu na širokou hruď. „A jsem opravdu vděčný, že to pro mě děláš, Tome, ale můžeš s tím skončit, pokud to tolik nenávidíš.“
„Budu v tom pokračovat, když tě to dělá šťastným,“ otřel své rty přes ty Harryho, „ale teď se opravdu musím osprchovat…“
Harry zčervenal, ale nepustil ho: „Můžu se sprchovat s tebou?“
„Víš, že bych byl potěšen,“ opět zvedl menšího kouzelníka, odnesl ho do koupelny a posadil ho na toaletu. „Sprcha nebo vana?“
„Za hodinu mám schůzku s madame Pomfreyovou.“
„Tak tedy sprcha,“ přikývl Tom. „Necítíš se dobře, Harry? Stalo se něco?“
„Je to jen má měsíční prohlídka,“ Harry nonšalantně pokrčil rameny a dovolil Tomovi, který si už svlékl své montérky, aby sundal jeho oblečení. „Víš, jak je ona…“
„Obecně vím, že když si někdo o tebe dělá starosti, že k tomu má dobrý důvod,“ Tom se chechtal a Harry ho plácnul po paži, než se o něho opřel. „Půjdeš se mnou?“
„Nemiluji nic víc, než o tebe pečovat, Harry,“ sklouznul dolů a okusoval Harryho spodní ret, škádlil ho tak dlouho, dokud se Harryho ústa nepootevřela a dovolil mu, aby prozkoumal tuto horkou jeskyni. „Tak dobře, líbat tě, miluji ještě víc,“ lehce se stáhnul a shlížel na menšího chlapce, jehož štíhlé, lehce svalnaté tělo před sebou, obtahoval s uctivými a jemnými tahy, „a dotýkat se tě a dělat s tebou nestydaté věci.“
„To se mi také líbí,“ Harry zářivě zčervenal, ale nestáhl se, což Tom bral jako dobré znamení.
Obdivoval svůdnou postavu před sebou, pouze oblečenou do kalhot, které mu Tom koupil a věděl, že je Harry nosí jen proto, aby mu udělal radost, čímž tuhle podívanou oceňoval ještě víc. Plaché, měkké ruce ho vyrušili z jeho sledování a podíval se dolů do Harryho zářivých zelených očí a opětoval mu jeho úsměv.
„Miluji tyhle kalhoty,“ zamumlal a zaháknul palce pod pás, „ale přesto bych byl spíše raději, kdyby byly pryč. Smím?“
Harry plaše přikývl a přitiskl se blíž k Tomovýmu pevnému tělu, trochu se kroutil, když starší kouzelník stáhl ze štíhlých nohou přílehavý kousek oblečení. Pár okamžiků nato, vyklouzl ze svých slipů a cítil jak byl nabrán nahoru a přenesen do sprchy, kde slabá sprška vody posílala kapky dolů, které stékaly po jeho tváři a dál po jeho zádech a břichu.
Takto strávili krátký okamžik, těšili se z blízkosti toho druhého, než Tom začal slíbávat kapky z Harryho obličeje, ani v nejmenším se mu nelíbilo, že mu připomínají slzy a Harry spokojeně vrněl a sáhl kolem Toma po sprchovém gelu. Tom neochotně uvolnil své držení, když Harry lehce tlačil proti jeho hrudi a opatrně se postavil na jeho vlastní nohy. Harry se na něho zazubil a pak ho obešel, vymáčkl trochu sprchového gelu na své ruce a pomalu jím masíroval Tomova napjatá ramena.
Temný pán sténal, zapřel se o vykachličkovanou stěnu, když se Harryho malé ruce pilně činily svým způsobem dole na jeho zádech, kde hnětly jeho napjaté svaly a rozmasírovávaly jeho bolestivá místa. Slyšel Harryho jak si za ním klekl a už mu chtěl říct, aby se postavil, protože to určitě není velmi pohodlné, ale to pominulo, když Harry pokračoval pečujícím mydlením jeho nohou, přičemž zvláštní pozornost věnoval jeho chodidlům, odkud pomalu postupoval opět nahoru, až Harryho ruce nakonec přistály na jeho hýždích a pak se dostal okolo něj.
Tom mírně zamručel, když se Harry stočil zpátky mezi jeho paže a umístil své ruce tak, aby lehce spočívaly na Harryho bocích, zatímco Harry také pokrýval jeho předek gelem. Práve když Tom doufal, že se Harry nad ním slituje a postará se o jeho napínající se erekci, tak Harry místo toho vzal jeho pravou ruku mezi své menší a začal z nich velmi důkladně umývat špínu a výfukové saze, které měl ze své práce. Pak se obrátil k jeho druhé ruce, kde opakoval proces s tou samou péčí.
„Zlobíš mě schválně, můj broučku?“ zamumlal Tom a chytil Harryho ruce.
„Někdy,“ Harry se na něho culil a dal své ruce kolem Tomova krku.
„Pak jsi tedy připraven nést následky?“ vybídnul červenooký muž.
Harry plaše přikývl, přitiskl své rty k těm staršího muže a uvolnil se, když dostal okamžitě odpověď. Šťastně vrněl, když Tomovy ruce klouzaly po jeho těle, zatímco jeho jazyk napodoboval tento pohyb v jeho ústech a přes Tomovu hruď cítil vibrace chechtání.
„Také tě miluji, Tome,“ Harry se přitiskl ještě blíž k vyššímu muži, „a už se nebojím.“
Tom ustoupil, šokován. „Tím chceš říct, že jsi měl posledně strach? Harry, tak proč…“
„Och, uklidni se,“ pokáral ho zelenooký kouzelník, „děláš si moc starostí. Měl jsem z toho dobrý pocit, jsi skvělý a byl jsem trochu nervózní, ale teď už nejsem, dobře? Cítím se s tebou v bezpečí a vím, že mi nikdy neublížíš. Jsem šťastný, teď mi dovol, abych učinil šťastným také tebe…“ staršího muže stáhnul dolů a opět ho líbal, než se jemně proti němu kolíbal, což zapřínilo, že potěšeně sténal. „Dělám tě šťastným?“
„Ano, víc než kdy budeš tušit,“ zasténal Tom.
Harry zvedl svou pravou nohu, kterou ovinul kolem Tomova pasu, čímž je dostal ještě blíž k sobě. Oba při tření vydávali sténání: Harryho byl osotva slyšitelné mňoukání a Tomovo bylo slabý hrdelní zvuk. Starší muž zlehka přitiskl jejich rty k sobě, než opatrně zvedl svého malého manžela do své náruče a přitlačil ho ke sprchové stěně, přitom se ujistil, že Harry měl pohodlí, ikdyž pokračoval.
Později díky bezhůlkovýmu Přivolávacímu kouzlu, Tom držel nádobku lubrikantu ve svých rukách a hojně pokryl své prsty mazlavou tekutinou. Jedním prstem škádlivě kroužil přes Harryho vstup, dokud se Harry neklenul do jeho doteku a pak ho pomalu tlačil dovnitř. Harry zakňoural, protože jeho svaly byly nepohodlně napjaté, ale to se brzy změnilo do mňoukání, když se Tom pomalu tlačil hlouběji, zatímco zároveň hladil jeho břicho.
„Bože, víc,“ prosil a hodil hlavou dozadu, čímž odhalil své hrdlo a nechal Toma, aby ho okusoval, když se Tomův prst otíral o bod uvnitř něj.
„Můžeš mi říkat Tome,“ Temný pán se chechtal ještě víc, když Harry rozmrzele zabručel, ale poslušně přidal druhý prst, ostře jimi kroutil a tím Harry potěšeně vykřikl, jakmile ještě jednou zasáhnul prostatu.
Miloval takto vídat Harryho, i když takové potěšení neměl velmi často od jejich líbánek. Poprvé to bylo, když se Harry vrátil ze školy, a i když stále držel svou pozici učitele Obrany, Harry se necítl v bezepečí dost na to, aby mu umožnil takové intomnosti, takže takový kontakt byl omezen na prázdniny a i pak to byla výjimečná událost. Být upřímný, Harry to nedělal sám. Tomovi bylo docela jasné, že nebyl zaujatý naléháním Harryho do něčeho, na co nebyl připraven dělat a musel Harryho prosit, aby neudělal něco, čeho by mohl pozděěji litovat a potom by mohl vinit sám sebe. Takže to vedlo ke skutečnosti, že Tom mohl počítat tyto události na prstech jedné ruky, i když ho Harry ujišťoval, že mu to vynahradí jinak.
Přes jeho tvář se pomalu rozprostřelo uculení, když se Harry na něj klenul a jeho ruce cuchaly vlasy na jeho zátylku. Pro tentokrát Harry už nebyl ovlivněn tím, co dělali, než tím, co dělal sám – tak dobře, možná už ne, ale alespoň ve stejné míře – a byl rád, že Harry konečně vypadá, že je s to si sám užít bez výhrad a dovolí mu vést. Křehký chlapec mňoukal, prosil a klenul se do jeho dotyku. Jeho vlasy byly mokré, jeho oči se potěšením přivíraly, jeho dech přecházel do mělkého oddechování a jeho nohy by mohly sklouznout z Tomova pasu, kdyby starší muž neměl ovinutou jednu paži pod Harryho stehny. Vlna za vlnou potěšení se omývala přes Toma a sám si nebyl úplně jistý, jestli to byly jenom jeho vlastní pocity.
„Chci tě ve mně, hned,“ supěl Harry, „prosím, Tome…“
Kdo by mohl odolat takové prosbě? On jistě nemohl, ale stále se zasunoval s patřičnou péčí a po celou dobu konejšivá ruka hladila Harryho.
Všechen jeho předchozí vtek byl zapomenut, když cítil známé teplo, které ho zaplavilo, když uslyšel své jméno, šeptané o stěnu jeho ucha, zatímco se ho Harry zoufale držel, zatímco se vtlačoval do svého malého milence.
„Víc, Tome,“ zasténal a červenooký muž to splnil, zrychlil své vnikání, které prohluboval s každým dalším, ale přesto opatrně, aby Harryho nezranil.
Ztratil kontrolu. Věděl to, ještě dříve, než Harry sténal přímo do jeho ucha. Jeho vnikání se stávalo prudčí a mírně nepravidelné, když sám cítil jak se blíží jeho vyvrcholení, ale Harry vypadal, že mu to ani v nejmenším nevadí a sevřel jeho mokré tělo a funěl do jeho ucha.
„Pusť to, Tome,“ šeptal. „Jsem v pohodě.“
Udělal se s hlasitým výkřikem, vystříkl své sperma do svého menšího manžela, právě ve chvíli, kdy Harry dosáhl svého vyvrcholení a obě jejich těla pokryl svým spermatem. Tomovi zbývalo sotva dost energie na to, aby podpíral Harryho a sám a opatrně pustil menšího kouzelníka, s paží kolem jeho pasu, kterou ho držel vzpřímeně, když potěšení pomalu odeznívalo a bylo nahrazeno pocitem sytosti a spokojenosti. Opřel své čelo o Harryho a pozoroval přes přivřená víčka jak se Harry snažil znovu nabrat dech.
„Co to bylo, Harry?“ zeptal se Tom překvapeně a vypnul vodu a sáhnul pro ručník. „Choval ses jako malá nymf…“
„Chtěl jsem ti něco říct,“ Harry umožnil Tomovi, aby ho kolem něho ovinul ručník, lehce se ošil, ale Tom ho okamžitě uklidnil svým úsměvem. „To je salší důvod, proč musím dnes navštívit madame Pomfreyovou.“
„Jsi nemocný, Harry?“ zeptal se Tom a vynesl Harryho ze sprchy. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Ne, nejsem nemocný,“ Harry ho zase plácnul po hlavě, „ale měl byste se vážně naučit Antikoncepční kouzlo, Pane, myslel jsem, že jste se ho od minule naučil.“
„Jsi těhotný?“ zeptal se Tom a připravoval se na vynadání, které jistě musí snést.
Harry nejistě přikývl. „Zlobíš se?“
„Ne, Harry,“ Tom ho pevně objal. „Určitě se nezlobím, jen mám strach z toho, co mi uděláš. Úplně jsem na to kouzlo zapomněl; Myslel jsem, že je to už pro tebe nemožné, potom co se stalo. Omlouvám se.“
„Také jsem si to tak myslel, ale jsem jaksi šťastný, víš? Kdyby jsi věděl, že bys mě nemohl dostat do jiného stavu, dokud sis myslel, že jsem opět naprosto v pořádku, možná nikdy. Ale jsem v pohodě, Tome, a chci to dítě, naše dítě.“ Harry na něj prosebně vzhlédnul. „Zase neříkej, že bych měl jít na potrat,“ prosil Harry naléhavě.
Tom přikývl a pohladil jeho tvář. „Pár věcí jsem se naučil. Těším se dítě, které budu mít s tebou; jen jsem si přál, že bychom mohli počkat o trochu déle, dokud bych se také nepřesvědčil, že jsi opět zcela v pořádku…“
„Jsem v pořádku, Tome,“ Harry se šťastně usmíval, „ukážu ti to,“ vymanil se z Tomova poloobjetí a lehl si na tmavozelený plyšový koberec. „Pojď.“
„Harry…“ Tom se pokusil přít, ale malý Nebelvír se na něj jen usmál a natáhnul k němu vhůru paži, dokud se nakonec nevzdal a pohnul se tak, že se vznášel nad svým zelenookým manželem.
„Cvičil jsem to s Lenkou, Pansy a s ostatními, i s Ronem a Charliem.“ Harry se vítězně usmíval. „Chtěl jsem tě překvapit.“
„Určitě se to povedlo.“ Tom se úlevně smál zpátky. „Jsem tak na tebe hrdý.“
„Děkuji ti,“ vrátil Harry. „Dovolíš mi, abych si nechal to dítě?“
„Harry, nepotřebuješ mé svolení,“ odpověděl Tom šokovaně. „Už jsem řekl, že to dítě chci, ale je to tvé rozhodnutí. Proč si myslíš, že bych ti ho nedovolil?“
„Při mém posledním těhotenství jsi nebyl úplně šťastný,“ šeptal Harry. „Myslel jsem, že by si možná nechtěl riskovat to, že bys mě znova ztratil. Vím, jaké jsi měl posledně starosti, mohl jsem je cítit. A nechci ti dělat starosti a chci, aby ses rozhodnul se mnou. Neopouštěj mě, Tome, prosím neopouštěj mě.“
„Samozřejmě, že jsem si o tebe dělal starosti, maličký. Jsi tak slabý a křehký a měl jsem strach, že zemřeš,“ šeptal Tom. „Také teď si dělám starosti, ale jsi v mnohem lepším zdravotním stavu a jsi starší a nechodíš do školy. Stále věřím, že to zvládneš. Nepřestanu se o tebe bát, ale věřím ti. Nevadilo by mi strávit zbytek mého života jen s tebou, mít tě celého pro sebe, ale také vím, jak moc si přeješ děti a těším se na to, až tě uvidím jako rodiče a že já sám budu rodič. Ať se rozhodneš jakkoli, budu s tím souhlasit, pokud je to, co chceš.“
„Chci to dítě, Tome,“ řekl Harry okamžitě.
„Pak udělám vše, co je v mé moci, abych se ujistil o tom, že se nic nepokazí. kočičko,“ usmál se červenooký kouzelník. „Je ještě něco, co můžu teď udělat?“
„Nevadilo by ti, kdybychom vstali? Podlaha je jaksi studená…“ požádal mladší muž.
Stejně bychom měli jít k madame Pomfreyové,“ souhlasil Tom a pomohl Harrymu nahoru, zabalil ho do ručníku a osušil ho. „Nemůžu uvěřit tomu, že budeme mít dítě.“
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem získal takového skvělého manžela,“ vrátil Harry. „Slib mi, že mě nikdy neopustíš.“
„Slibuji,“ Tom se sklonil, aby ho políbil, „i když jsi mě požádáš, abych dělal více obecně prospěšných prací.“
„Je to špatné, že chci trochu spravedlnosti pro mé rodiče?“ zeptal se Harry jemně.
„Ne, to není, zlatíčko,“ ujistil ho červenooký muž. „Vím, jen jsem si tolik stěžoval, protože jsem doufal, že mi to trochu vynahradíš…“
„Jak je to od tebe zmijozelské!“ smál se Harry. „Byla ta dnešní šichta dost vynahrazena?“
„Proč? Nabízíč mi víc?“ Tom ho lehce škádlil a těšil se z lehkého ruměnce, který zdobil Harryho rysy. „Připadalo mi, že sis také užíval.“
„Promiň, ztratil jsem kontrolu,“ Harry si schoval obličej do Tomovi hrudě, když si uvědomil svou chybu.
„Nemusíš se omlouvat. Nechci, aby ses omlouval,“ odpověděl Temný pán skálopevně. „Miluji tě takovým jakým jsi právě teď a nechci, aby ses styděl nebo si byl nejistý i tou nejmenší částí sebe sama. Je úžasné, že se takto cítíš, podle toho vím, že mě také opravdu chceš.“
„Samozřejmě, že tě chci. Jen tebe,“ odpověděl Harry, když se Tom pustil do sušení jeho vlasů: „To je dobré vědět, můj Harry. Nikdo se tě nikdy takto nedotkne; o tom se ujistím. Ty budeš navždy můj, rozuměl jsi?“
„Ano,“ Harry se vesele usmíval jak se Tomovy paže majetnicky utáhly kolem jeho pasu.
„A to maličké je také mé,“ pokračoval Tom a hladil Harryho břicho. „Jak dlouho jsi těhotný, kočičko?“
„Nevím,“ Harry zčervenal a Tom zvedl zmateně obočí. „U oběda jsem omdlel, takže mě Draco s Blaisem přivedli k madame Pomfreyové. Přál jsem si, abys tam byl. Přál jsem si, aby to bylo jiné než posledně. Takže jí řekl, aby s detaily počkala, dokud také nebudeš ty. Jediné, co vím, je, že jsem těhotný, a že to dítě je úplně zdravé.“
„Děkuji ti,“ Tom se zazubil. „Oblékneme se, dobře?“
Harry se usmíval a rychle vklouznul do svých slipů a džínů, než si oblékl novou košili, protože ta stará se pomačkala, když spal na pohovce a přitom ignoroval Tomovy zasněné pohledy, které na nm spočívaly.
„Jsi připravený k odchodu, lásko?“ zašeptal Tom do jeho ucha a téměř plaše umístil ruku na Harryho břicho.
Zelenooký kouzelník se překvapeně zajíknul a zachytil Tomovu ruku, než ji mohl odtáhnout. „Můžu to dítě cítit! Tome, předtím jsem ho vůbec necítil!“
„Co cítíš, zlatíčko?“ zeptal se Tom rozrušeně.
Harry zavřel své oči a naslouchal své vnitřní magii: „Štěstí a pohodlí. Tome, to je úžasné, mít takový pocit.“
Otočil se v objetí staršího muže a jeho volnou ruku navedl k svému spánku, zatímco tou druhou zůstal na svém břichu. Emoce, které Tom obdržel tentokrát byly mírně potlačené a musel se usilovat, aby je rozeznal, ale byly to určitě pozitivní pocity a určitě to byly pocity jeho syna nebo dcery.
„Stvořil jsem život,“ bázlivě šeptal. „My jsme stvořily život. Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy něco takového dokázal. Nemůžu tomu uvěřit, děkuji ti.“
„Já ti děkuji, Tome,“ Harry se na něj usmál a pohladil jeho líci, „za to, že jsi mi dal nový život, za to, že jsi mi dal šanci mít rodinu, za to, že díky tobě někam patřím.“
Tom znova polknul a pokusil se dát své emoce zpátky pod kontrolu, ale věděl, že byl mizerně neúspěšný, když se Harry lehce chechtal a netrpělivě tahal za jeho paži. „Pojďmě, můj Temný pane, nebo budete muset čelit hněvu madame Pomfreyové. A kdo by mě pak vzal na večeři? Opravdu potřebuji brzy nějaký jablečný štrůdl a zmrzlinu a palačinky a… preclíky, ach, ano, rozhodně těď potřebuji preclíky. Víš takové jaké jsem měli, když jsme byli na našich líbánkách? Ty byly prima; můžeš mi jeden obstarat, prosím? Prosím?“
Tom se jen zmateně díval na to jak jeho manžel vyjmenovával všechny ty věci, které by rád teď jedl a mlčky se pokáral za představu Harryho s věcmi jako je jablečný štrůdl a preclíky a tak mu to chvilku trvalo, než zaregistroval Harryho uculení.
„Ty mě škádlíš?“ zeptal se nakonec a Harry vybuchl smíchy: „Trošku,“ připustil šibalsky, „ale opravdu bychom neměli nechat madame Pomfreyovou čekat déle. Chci se ji zeptat, jestli by mě nevzala jako svého učedníka během těhotenství. Pořád se chci stát léčitelem, Tome, ale vím, že to bude těžké, a že mi teď nedovolíš začít u svatého Munga a nechci zůstávat pozadu.“
„Děkuji ti, Harry,“ zašeptal červenooký muž. „Opravdu mám kvůli tomu obavy a cítil bych se lépe, pokud by na tebe madame Pomfreyová dohlížela. Hádám, že se zeptám Minervy na další mé zaměstnání v Bradavicích.“
„Takže na mě můžeš také dohlížet?“ smál se Harry.
„Takže můžu dohlížet na vás oba,“ opravil ho Tom. „Dám na vás pozor, zlatíčko. Slibuji.“
„Já vím,“ odpověděl Harry a on to dodržel.
Věděl, že Tom tady vždy pro něj bude, že ho bude vždy chránit, bude mu vždy naslouchat a respektovat a milovat ho za jeho rozhodnutí. Věděl, že jestli v budoucnu budou muset čelit jakýmkoli soudům, že Tom bude na jeho straně nebo před ním, aby ho ochránil před vším zlem. Věděl, že nic a nikdo by nebyl s to, aby se mu Tom vyhýbal nebo na opak a věděl, že Toma miluje a je také milován. A že má opravdu vše, co potřeboval vědět.
---KONEC---
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. ☼