Autor: Sakuri
Původní název: The Secret's in the Telling
Link: Originální znění
Překlad: Alcea Cara
Počet kapitol: 42
Vedlejší postavy: Ron Weasley, Hermiona Grangerová, další
Varování: 15+, slash, vulgární výrazy
Shrnutí: Draco Malfoy, čistokrevný a zmijozelský princ, musí snést nepředstavitelné, když je napaden a pokousán Remusem Lupinem. Jak může po tomhle žít takový život, zvlášť když Potter stále do všeho strká ten svůj nevítaný nos?
Prohlášení autorky: v povídce nic a nikoho nevlastním.
Poznámka překladatelky: Povídka byla napsána mezi lety 2007 – 2008, přeložena mezi lety 2009 – 2010. Překlad se nachází také na stránkách Dobby, kde původně vycházel. Překlad postupně opravuji.
Přeloženo se svolením autorky.
Obrázky v povídce jsou od YoshiKimos, která svolila k použití svých ilustrací.
Ilustrativní video k povídce od autorky Sakuri:
1. kapitola: Tak to začíná
Draco Malfoy byl rozmazlený – a s tímto vědomím docela spokojený.
Právě v této chvíli samo vyhlášený Princ ze Zmijozelu ležel roztažený na pohovce, nejblíže krbu, s hlavou položenou na klíně Pansy Parkinsonové, která mu poslušně hladila vlasy. Domácím skřítkům nařídil, aby jim přinesli čokoládu, a Blaisemu se podařilo propašovat máslový ležák.
Šestý ročník začal lépe, než čekal. Například měli nového člena učitelského sboru, profesora Křiklana, jehož plně schvaloval. Tato osobnost, která oceňovala dobré zázemí studentů, musela být obdivována. Hlavně se tolik lišil od ostatních bláznivých učitelů – jako McGonagallové, která takřka dávala na odiv svou nebelvírskou lásku k mudlorozeným. Ano, Křiklan byl rozhodně hoden učit Malfoye.
Další dobrou věcí letos bylo, že profesor Snape konečně získal své místo jako učitel obrany proti černé magii. Nepochybně byl ředitel jeho koleje jistě vhodnější v této roli než někdo jiný – například vlkodlak – ale hlavním důvodem Dracovy velké spokojenosti byl ten, že nyní Severus měl to, co chtěl a ke svým Zmijozelům se choval dokonce mileji než obvykle. Draca docela překvapilo, že Brumbál učinil najednou tolik správných rozhodnutí. Jediná špatná věc v letošním roce byla ta, že se vrátil Lupin, aby tentokrát učil péči o kouzelné tvory – což bylo celkem vzato odpovídající. Ale to bylo v pořádku, protože se jednalo o předmět, který si Draco samozřejmě nevybral, a tohoto pokorného človíčka by mohlo být zábavné tu a tam popichovat.
A ještě nakonec snad to nejlepší, Harry Potter nikdy nebyl tak nešťastný!
No, momentálně to byla pro Draca skvělá situace. Učitel lektvarů ho miloval, protože je čistokrevný a bohatý, profesor obrany byl jeho vlastní kmotr, který ho vždy zvýhodňoval, a Harry blbý Potter vypadal, že má zatraceně blízko sebevraždě. K tomu se samozřejmě přidal bonus, když sledoval Lasičáka a Mudlovskou šmejdku, jak chodí okolo jako na trní a vypadají jako kdyby, buď chtěli brečet, nebo se rozběhnout opačným směrem, nežli drahý zachránce kouzelnického světa.
„Draco, jdeme na další výlet do kuchyně. Slyšel jsem, že na ráno dělají palačinky. Půjdeš?“
Jo. Život je fajn.
***
Hermiona Grangerová věděla velmi dobře, co se děje s jejím nejlepším přítelem – jen neměla tušení, co s tím dělat. Co udělat nebo říct, aby utěšila někoho jako je Harry? Harryho, jenž byl i v nejlepších dobách samotářský a uzavřený, ale teď se tak stáhl do sebe, že bylo těžké poznat, jak se k němu chovat…
Uvědomovala si, že měl skutečně právo se takto chovat. Harry koneckonců neměl moc šťastný život. Od Dursleyových po Voldemorta, od jeho rodičů po Cedrika… a teď Sirius. Tušila, že ho to musí jednou dohnat. Sirius byl poslední ranou, a navíc měl na přemýšlení o tom celé léto.
Co jí ale zbývalo? Vždyť ona s Ronem ani netušili, jak se chovat k tomuto šestnáctiletému chlapci. Jak by měli přijít na to, jak vyléčit někoho jako je Harry? To bylo i nad její síly. Buď by mohla jít za McGonagallovou nebo dokonce za Brumbálem, ale ti by určitě už něco udělali, kdyby si mysleli, že je to opravdu nutné…? Kromě toho, teď když je Lupin zpátky ve škole, doufala, že bude mít možnost promluvit si s Harrym, zvláště teď, protože Hagrid je na nějaké misi, co mu udělil Brumbál.
Hermiona věděla, že její kamarád není zatím tak zoufalý, aby odešel a udělal nějakou hloupost. Jednoduše to musel ze sebe dostat, to je celé. Přeci bylo jasné, že podlehne depresi! Vždyť právě ztratil jediného rodiče, kterého kdy poznal a miloval. Copak by se mohl cítit jinak?
Prostě to musí přečkat s ním, nic víc.
***
Harry Potter upřeně hleděl na jezero, sledoval, jak se cosi vlní pod hladinou, a snažil se na nic nemyslet.
Lehký dotyk přiměl Kulový blesk, na němž se vznášel, klesnout tak, až se jeho nohy houpaly jen několik palců nad vodou. Další pohyb a koště raketově vystřelilo vpřed, přitom za sebou v brázdě zvedalo vodní tříšť. Letěl instinktivně a vzpomínal na chvíli, kdy na Klofanovi přelétával jezero a neměl žádnou kontrolu nad hipogryfovým směrem. Byla škoda letět a už necítit totéž.
Vystoupal dalších pár palců a otočil se na stranu tak, že visel hlavou dolů na rychle letícím Kulovém blesku. Tento manévr mohl provádět tak dlouho, až by ho zvládl i ve spánku. Poté, co se narovnal, vlasy měl mokré od jezerní vody, přesto sotva cítil nějaké vzrušení.
A už se k němu opět začaly plížit nechtěné myšlenky. Odvrátil mysl ke svým povinnostem, k domácímu úkolu z přeměňování, k zítřejší ranní hodině lektvarů, a po celou dobu se pokoušel odrazit nevyhnutelné.
Přesto, jako vždycky, neuspěl a musel přistát dřív, než spadne.
Stál na jezerním břehu s Kulovým bleskem v ruce, tenisky se mu mírně zabořovaly do bahnité půdy a na kůži lepil studený, mokrý hábit, přitom upínal pohled na tmavnoucí oblohu a zoufale se snažil na nic nemyslet.
***
Remus Lupin cítil, že přichází změna, blížila se jako nějaké zvíře v dálce. Vylo mu v uších a rafalo po patách, což ho nutilo k neklidnému popocházení. Pot se mu řinul po krku a zádech, a trhaně natáčel hlavu na stranu, jako kdyby se pokoušel zbavit křeče.
Pohlédl na zdobenou číšku, jež stála na nočním stolku, naplněnou mírně bublajícím lektvarem, který pro něj Severus připravil pozdě odpoledne, a poté spěchal pryč, aby dohlédl na jakýsi kotlík, co nechal na ohni. Vlkodlačí lektvar. Musel si ho brzy vzít. Vlastně hned. Měsíc už vychází.
Přesto se od ní opět se zavrčením odtáhnul. Vlk v něm proti tomu bojoval silněji než jindy, jeho zuřivost podněcovaly Remusovy vlastní zlé pocity. Chtěl řvát, běsnit, křičet a nedělat nic jiného. Vlk toto všechno rovněž chtěl a chtěl lovit. Oba chtěli bědovat.
Hřbetem ruky si třaslavě setřel z obličeje stékající slzy. Tento pohyb mu přivedl prsty do úrovně očí. Nehty už tmavly a rostly. Každou chvíli se v očích rozzáří jantarová a narostou tesáky. Zbývalo jen pár minut.
Dalo dost námahy donutit se otočit a přejít ke stolku, když před ním padnul na kolena a napřahoval třesoucí se ruku k lektvaru. Prsty ho příliš pevně sevřel a ostré nehty škrábly po zlatém kovu.
„Udělej to,“ přikazoval si, jeho hlas byl trochu víc než zavrčení. „Udělej!“
V tu chvíli vlk naposled zavyl na odpor a vyřítil se v něm s chňapající čelistí a uvolněnými drápy.
Číška byla odvržena z jeho dosahu a lektvar se rozstříknul po koberci i po blízkých závěsech a okamžitě se vsákl do obou jemných tkanin. Remus se po něm zoufale vrhl, drápal se přes vlhký a potřísněný koberec, bylo však už příliš pozdě.
„Ne!“ Začínal mít křeče, prvně v hrudníku, jak se svaly stahovaly a kosti měnily. Zhroutil se, cukal sebou a třásl se, pokoušel se schoulit do sebe. „Ach Bože, ne… Ne, ne, NE!“
Výkřik, co mu poté unikl, vyšel jako zavytí.
***
„No ták, vážně, kdyby sis musel jednoho vybrat – kdybys musel! – který by to byl?“
Draco protočil oči. „Blaisi, to je nechutný. Mohl bys přestat?“
Ale protentokrát zůstal ignorován, když se ostatní Zmijozelové smáli a hihňali se jeden na druhého, zatímco tato pětičlenná skupinka mířila ke kuchyni. Pansy Parkinsonová hravě postrčila Blaise, měla pobavený, ale pečlivě povýšený výraz. „Upřímně, kam chodíš na takové věci? Jako kdyby se někdo z nás vůbec někdy podíval na Nebelvíra…“
Černovlasý chlapec se zazubil a zakroutil hlavou. „A jestli si myslíš, že tomuhle jen na chvilku uvěřím, tak urážíš mou inteligenci. Neříkám, že je musíš mít rád, jen říkám, že se každý z nás musel alespoň… někdy podívat.“
Pohoršený blonďák vrhl na svého přítele pohled čisté hrůzy. „Já v žádném případě! A nikdy to neudělám, to ti můžu slíbit.“ Nejmladší Malfoy si povýšeně odfrknul, jeho pozvednuté obočí mu dávalo lhostejný výraz. Vypadal, že o tom chvilku uvažuje, a pak se zamračil. „Počkat, a po kom se díváš ty?“
Pansy šťouchla loktem druhého chlapce do žeber. „Jo, no tak, řekni nám to.“ Její výzvu podpořili rozchechtaní Crabe s Goylem.
Blaise se tajnůstkářsky usmál. „Gentleman se nedívá a neprozrazuje.“
„Tak to je dobře, že nejsi gentleman, že?“
„Pravda, pravda,“ mumlal Blaise a zkoumal si nehty. „V tom případě předpokládám, že není zločin, když vám řeknu, že jsem měl příležitost všimnout si dobré stránky Ginny Weasleyové.“
„Cože?!“ Draco se téměř zastavil, zatímco mu hlas vystoupal o několik výšek. „Lasička? Jakou dobrou stránku?!“
Blaise se zachechtal. „Zadní.“
Pansy pohrdlivě pomlaskávala a zakroutila hlavou nad tímto sprostým humorem. Vzala Dracovu paži a konejšivě ho poplácala. „Pojď, miláčku, neposlouchej ho. Jsem si jistá, že se nás jen pokouší vyděsit.“
„To ne!“ protestoval druhý Zmijozel, i když se tvářil stále nezbedně. „Upřímně, podívejte se příště na ni, až půjde před vámi po schodech nahoru!“
„Raději ne,“ protáhla Pansy přes rameno, zatímco Draco zůstal tichý a zděšený.
Po cestě se dál rozpustile hašteřili. Prošli sklepením a právě vystoupali schodiště, když to zaslechli.
Ve stínech před nimi cosi zavrčelo. Blaise s Pansy vytáhli hůlky, zatímco Draco automaticky ustoupil za Crabbea a Goylea, všichni se tvářili vyděšeně. Do tohoto stísněného prostoru chodby prostupovalo jen velmi slabé světlo. Okno bylo až na samém konci, dovnitř procházela pouze bledá, stříbrná záře úplňku, která neosvětlovala nic, co bylo skryto přímo před nimi.
Ve tmě se něco velkého, přikrčené pod oknem, pohnulo.
„Co to je?“ sykla Pansy.
„Světlo,“ vykřikl za ní Draco. „Někdo pro nás udělejte světlo!“
„Lumos!“ broukl Blaise rychle. Okamžitě je obklopila záře světla – což se ukázalo jako velká chyba.
Vyplašeno zábleskem se stvoření prudce otočilo, zazářily jantarové oči. Dlouhý čumák byl od něčeho červený, psí pysky stažené a odhalovaly děsivé množství zubů.
„Proboha…“ vydechl Draco, když rozpoznal to stvoření.
Tvor se narovnával, jeho velikost se zdála, že čím dál tím víc roste. Dříve bylo nad čímsi shrbené, nyní stálo, a bylo nad očekávání mohutné.
Poté, bez varování, Remus Lupin ve své vlkodlačí podobě, s vražedným pohledem, vystartoval směrem k nim.
Jejich výkřiky zazněly současně. Blaise zběsile zvedl hůlku a vypálil rychle odříkané kletby – všechna se neškodně odrazila od útočícího vlka. Pansy po něm chňapla a táhla ho naléhavě opačným směrem, zpátky ke schodišti.
„Utíkejte!“ zaječela, otočila se a následovala Crabba s Goylem, kteří tentokrát nepotřebovali žádné instrukce. S panikou v obličeji Blaise uposlechl a hnal se pryč za svými kamarády, ale přesto přes své rameno divoce pálil kletby.
Nikdo si nevšiml, že se zmijozelský princ ani nehnul a vlastně byl úplně zmražen svou vlastní hrůzou.
Dracovi se zpomalil čas. Vlk před ním, jemuž oči planuly ohněm, se neustále přibližoval. Všechno v něm ho nutilo běžet, utéct, udělat něco – ale on nemohl. Nemohl se hýbat, nemohl dýchat. Umře. Ach Bože, umře – bude zabit tímto ubohým ufňukaným mužem v zapínacím svetru! Um…!
A pak už bylo příliš pozdě, aby něco udělal, když vlk na něj skočil. Zbytečně křičel, zvedl paže a spadl dozadu.
Jako kdyby z velké dálky slyšel Pansy, jak neustále dokola ječí jeho jméno. Také někoho dalšího, kdo něco křičel. Někdo zakřičel kouzlo. Pak následovala velká rána, která prolomila bublinu ticha a zpomalení, jež ho jakoby obklopovalo.
Vlk hroutící si na něj s tlamou dokořán, bylo to poslední, co si pamatoval.
2. kapitola: Ach, ta ironie
Minerva si často říkala, proč se nevyhnutelně zdá, že k takovým neblahým událostem dochází, když je u nich Harry Potter. Ale pravdou je, že zrovna za toto neštěstí nemohl, a ani se jej přímo netýkalo. Vlastně se mu tentokrát zcela nečekaně podařilo předejít mnohem větší a tragičtější události.
S těmito myšlenkami, co se jí míhaly hlavou, vstoupila s Harrym do ředitelovy pracovny. Ruku lehce položila na jeho rameno, cítila, jak se chvílemi slabě třese. Chlapec měl takřka neustále šokovaný výraz, od té… příhody v přízemí. Koště, které ještě neměl příležitost odložit, stále svíral tak, až byly vidět bílé klouby prstů. Hábit měl promočený a boty všude nechávaly stopy od bláta, teď však byl stěží čas mu za to vyčinit.
„Chvíli zde počkáme, pane Pottere,“ řekla mu tiše. „Profesor Brumbál hned vstane. Můžete mu říct to, co víte.“
Němě přikývl a rozhlížel se. Věděla, že tu býval častěji než většina studentů – v loňském roce dokonce zničil značnou část této místnosti – ale nikdy se nepřestal tvářit zvědavě, když vstoupil do ředitelovy pracovny.
Všimla si, že mu těkají oči a poté se upřely na malou skříň, v níž byla uložena Brumbálova myslánka. Sice se zamračila, ale nic k tomu neřekla.
Určitě zde nemohli být déle než pár minut, když Brumbál vkročil dovnitř, vypadal ztuhle a unaveně více než jindy. Zběžně si je prohlédl, a poté si šel sednout za svůj stůl.
„Harry,“ pozdravil jemně, jeho hlas zněl unaveně. V očích neměl žádné jiskření a ani se jim nechystal nabídnout citrónové bonbóny, což bylo samo o sobě obyčejně znepokojivým znamením.
„Pane profesore,“ opětoval chlapec s ostražitým výrazem, náhle si patrně vědomý svého neupraveného vzhledu. Nepohodlně přešlápl. „Ehm, promiňte…“
Brumbál rychle mávl rukou a zavrtěl hlavou. „To nevadí, můj chlapče, nevadí. Mohl bys mi říct, co se stalo, Harry…“
Černovlasý chlapec kývl a sklopil oči. „Byl jsem venku u jezera, pane profesore. Vím, že bylo po večerce, ale…“ jeho hlas se vytratil a pokrčil rameny. Nikdo z dospělých se ho nechystal pokárat, dobře věděli, proč chlapec začal v těchto dnech se svými toulkami. „No, já… já jsem chtěl navštívit Remuse. Jen si promluvit. Abych řekl pravdu, úplně jsem zapomněl, že je tato doba měsíce. Ale když jsem se tam dostal…“
„Pokračujte, pane Pottere,“ naléhala Minerva.
„Když jsem se tam dostal, v jeho pokoji byl nepořádek. Bylo otevřeno, a tak jsem šel dovnitř. Viděl jsem… viděl jsem všude rozlitý vlkodlačí lektvar a dveře rozmlácené na třísky. Myslím… věděl jsem, co se stalo. No – vlastně ne. Ani nevím, proč si nevzal svůj lektvar, pane profesore! To se Remusovi nepodobá! Od té doby, co…“
„Harry, Harry,“ přerušil ho Brumbál, jeho hlas na okamžik znovu získal své jemné tóny. „Všichni víme, že musí existovat nějaké rozumné vysvětlení pro tuto nešťastnou událost. Ale pokud bys mi mohl jen říct, co víš.“
„Promiňte,“ zamumlal. „Tak tedy, potom, co jsem viděl v pokoji, jsem začal prostě utíkat. Profesorka McGonagallová byla první osoba, co jsem našel. Řekl jsem jí, co se stalo a ona pak šla pro vás a Snapea. Ale… když odešla, slyšel jsem je křičet. Totiž… Zmijozely.“
„A tak ses jim vydal pomoci?“ zeptal se Brumbál a hleděl na svého studenta přes půlměsíčkové brýle.
Harry napůl pokrčil rameny. „No, asi jo. Nemohl jsem to jen tak ignorovat, víte? Vždyť jsem je slyšel. Takže, když jsem se tam dostal, viděl jsem Remuse… Chystal se napadnout Malfoye, ten tam jen stál jako veleblb, jakým je…“
„Ehm!“ Minerva důrazně zakašlala.
„Promiňte,“ opět zamumlal, tentokrát to však znělo mnohem méně omluvně. „V každém případě jsem seslal Petrifikus totalus. Remus se jaksi zhroutil na Malfoye, ten musel asi omdlít. A… no, a pak jste už všichni přišli.“
Trojice zůstala dlouhé minuty v tichosti. Brumbál hleděl na svůj stůl přes věžičku z prstů, a mezi stříbrným obočím se mu objevilo zamračení. Harry přešlápl z nohy na nohu, zřejmě se snažil tolik nenakapat.
Nakonec ředitel opět vzhlédl. „Konal jsi správně, Harry. Ačkoli jsem docela překvapen, že tvé kouzlo zvládlo působit na dospělého vlkodlaka. Jak víš, magie většinou nemá takový účinek. Musel si do toho dát nějakou sílu.“
Mladík opět pokrčil rameny a tvářil se neobvykle rozpačitě. „Asi jsem zpanikařil,“ řekl jako vysvětlení. „Ehm, pane profesore? Je Malfoy… víte, v pořádku?“
Na to se jeho zamračení prohloubilo a ustaraný, smutný výraz přešel tváří starého muže. „Obávám se, že není. Ve skutečnosti ani zdaleka.“
Harryho šok by zjevný, stejně jako Minervin. Náhle vykročila dopředu s rukama zatnutýma v bok. „Ale Albusi, myslela jsem si, že Remus zranil jen paní Norrisovou! On neumře, že ne?“
Brumbál potřásl hlavou. „Kdepak, nikoli. Ale možná bude tuto alternativu považovat za horší osud.“
Pochopení ředitelových slov zasáhlo ostatní dva současně.
Minerva si pozvedla ruku k ústům. „Och, Remus si nikdy neodpustí…“
„Jsem si jistý, že ani pan Malfoy nebude tak shovívavý.“
Minerva si skousla ret. „Ale, jak to? Myslela jsem si, že pan Potter dorazil včas, aby zabránil něčemu takovému…“
Brumbál zakroutil hlavou. „Remus ho musel kousnout při svém pádu. Samozřejmě, že nikdo nemohl nic udělat. Poppy ho nyní prohlíží, ale domnívám se, že všichni jsme si vědomi, že už nic nezmůže. Udržuje ho v bezvědomí, dokud nebudeme připraveni vysvětlit mu tuto situaci.“
Harry se zamračil. „Co se stane? S oběma. Remus bude za tohle potrestaný? Bude mu dovoleno zůstat ve škole?“
Brumbál na něj upřel vážný pohled. „Momentálně není o této věci rozhodnuto, Harry. Nikdo krom nás o této příhodě neví a byl zraněn jen pan Malfoy – samozřejmě, pominu-li tragickou ztrátu kočičí společnice pana Filche.“ Odmlčel se, na okamžik se tvářil zasmušile, poté pokračoval. „Mám za to, že zůstane rozhodnutí na panu Malfoyovi, zda bude chtít či nikoli, aby se o této příhodě pomlčelo.“
Harry zasténal. „Není možný, že Malfoy bude držet jazyk za zuby! Má šanci zničit Remuse! A vždycky kvůli sebemenší maličkosti hrozně přehání! Jen se podívejte, co málem provedl Klofanovi!“
Na kratinký okamžik se do ředitelových očí vrátilo jiskření a opět zmizelo. „Ale Harry, zapomínáš na renomé pana Malfoye.“
„A to jaké? Snobský, afektovaný blb, co…“
„Jako čistokrevný, Harry.“
Minerva si povzdechla. „Vážně, Albusi, kam tohle povede?“
Brumbál se pomalu opřel na křesle. „Jak téměř každý v této škole ví, pan Malfoy se pyšní svým čistokrevným původem. Skutečně si myslíte, že bude chtít, aby vešla ve známost skutečnost, že se stal vlkodlakem? Se zákony, jak platí nyní, o mnoho přijde. Kupříkladu o značnou část majetku a svůj dědický status. Jeho otec je neúprosný muž. Nebude mít s Dracem slitování…“
„Albusi, co to říkáte? Přece nenavrhujete zatajení takové věci?“
Harry se na ně pronikavě podíval a přistoupil k ředitelovu stolu. „Je to možné? Dokážete… dokážete takto pomoci Remusovi? Nebude z ničeho obviněn, pokud to Malfoy nevykecá?“
Brumbál pozvedl jeden dlouhý prst, aby ho utišil. Upřeně na oba hleděl. „Momentálně nic nenavrhuji. Musíme jednoduše projednat tuto situaci, jaká je. Nakonec o všem rozhodnou pan Malfoy a profesor Lupin. My s tímto stavem nic nezmůžeme. Rozumíš?“
Harry zdráhavě přikývl.
Ředitel si povzdechl a znaveně se na něj usmál. „Dobrá. Teď půjdeme spát, můj chlapče. Zase jsi měl únavnou noc.“
***
Harry vešel po špičkách do nebelvírské ložnice, nechtěl nikoho probudit, pak by musel vysvětlovat. Podle všeho byla skoro půlnoc a dlouho po večerce. Když už nic jiného, jeho přátelé by chtěli vědět, kde byl, a proč za sebou nechává mokré šlápoty.
V tichosti si svlékl zničený hábit a oblečení, co měl na sobě, to vyměnil za teplé, suché pyžamo, v němž se ještě nikdy dříve necítil tak pohodlně. Vyčerpaný se takřka zhroutil do vítané postele, brýle odložil na noční stolek a nemotorně si přes sebe přetáhl deku, byl příliš unavený na to, aby se posadil a udělal to pořádně.
Pak, když jen ležel několik dlouhých minut tváří na polštáři a dychtil po spánku a blaženém nevědomí, pomalu mu docházelo, že byl… no, neklidný.
Jak mu mohla zůstat energie, aby byl tak neklidný, bylo nad jeho chápání, přesto se však jeho myšlenky nechtěly uklidnit. Chaoticky vířily a nepokoj a zlost se mu mísila v žaludku.
A v popředí jeho myšlenek se ocital Remus.
Muselo být nějaké vysvětlení, z jakého důvodu si Remus nevzal svůj lektvar, to věděl. Prostě muselo být! Harry věděl, že vlkodlak na tom nebyl v poslední době nejlíp, ale to neznamenalo, že by někdy udělal něco takového schválně…
Remus nesl Siriusovu smrt hodně špatně jako Harry. Možná hůř. Protože, jak Harry opožděně zjistil koncem loňského roku, oba byli milenci. Ve skutečnosti mnohem víc. Sirius mu jednou vyprávěl, že vlkodlaci mají jednoho druha na celý život a řekl to s takovou upřímnou a závratnou pýchou, že Harry získal kratinké nahlédnutí do jejich vztahu, jež ti dva spolu museli mít.
Nyní viděl následky.
Tři měsíce po Siriusově smrti se zdálo, že se Remusovi stále nepodařilo dát se dohromady. Brumbál si nebyl jistý, jestli byl vlkodlak připraven na návrat do školy, ale Remus prosil a říkal, že potřeboval rozptýlení.
No, to šlo docela dobře, pomyslel si Harry hořce. Remus měl nejspíše větší problémy, než kdy dřív, a mohlo by ho to úplně znovu zničit, až zjistí, co udělal Malfoyovi.
I když, pokud si někdo na celém světě zasloužil to, co se jim stalo, tak to byl Malfoy. Vážně, když o tom přemýšlel, Harry se domníval, že pro ten útok existovala nějaká ironická spravedlnost. Po všech potížích, co ten usmrkánek způsobil Remusovi chrlením svých předsudků, se tohle snad jevilo jako osudová odplata.
Pousmál se při tom pomyšlení.
Nejistě si říkal, jestli z něj takové myšlení dělá zlého člověka. Asi, ale v téhle chvíli mu to bylo jedno.
Největší starost měl s tím, jak najít způsob, aby Malfoy sakra nežvanil. Doufal, že Brumbál měl pravdu, a že Malfoyova hrdost ho vážně umlčí a pomůže zachránit Remuse.
Protože by ho zničilo, kdyby přišel o poslední osobu na celém světě, která ho stále spojovala s Lily a Jamesem. S odchodem Siriuse, byl Remus jediný, kdo mu zůstal.
A Malfoy bude litovat, kdyby se to pokusil změnit.
***
Druhý den ráno se Draco pozvolna probudil, uvítala ho pulsující bolest v zadní části lebky, nezaměnitelná odporná chuť lektvaru v ústech a slabý bodavý pocit v paži. A oslepovalo ho sluneční světlo, co pronikalo oknem přímo nad ním.
S ucuknutím se otočil, protože se chtěl skrýt před úsvitem, ale tento pohyb mu jen zhoršil bolest v hlavě a tlačil na paži. Neochotně otevřel oči a rozhlédl se.
Rychle poznal své okolí, trochu ho zmátlo, když si uvědomil, že je na ošetřovně.
Zvědavě zvedl slabě bolavou paži, aby si ji prohlédl, byla celá ovázána obvazy od zápěstí k loktu. Bílým plátnem prosakovaly světlé krvavé tečky. Cítil se podivně, jako by znovu prožíval třetí ročník, kdy mu ten zatracený hipogryf podrápal tutéž paži.
Jeho obavy rostly, když sáhl dozadu a opatrně se dotkl vejčité boule vzadu na hlavě, při tom dotyku se zašklebil.
V tu chvíli si ho všimla madame Pomfreyová. Během pár sekund přichvátala s několika lahvičkami různobarevných lektvarů. Za ní se vznášela podložka se sponou a brk, vypadalo, že psalo samo od sebe.
„Už jsme vzhůru? Dobře, velmi dobře. Jak se cítíte, drahoušku? Máte nějaké bolesti? Nevolnost? Teplotu?“ Za řeči mu přitiskla rychle hřbet ruky k čelu a našpulila rty, jako by se rozhodovala, jestli má teplotu či ne.
Draco na ni bezhlesně zíral, zaskočen jejím přímým počínáním. „Ne,“ odpověděl roztržitě. „Ale, bolí mě hlava a… Počkat, proč jsem tady? Co se stalo?“
S tímto ji zřejmě pro jednou zaskočil. Zamrkala a úplně ustala se svým opečováváním. I brk se najednou zastavil a položil se na vznášející podložku za ní. „V-vy si nevzpomínáte?“
Pozvedl obočí. „No, jelikož jsem se vás právě zeptal, co se stalo, myslím, že je to jasné.“
K ještě většímu překvapení, jeho nehorázně nepříjemný tón hlasu v ní nevybudil hněv jako obvykle. „Vysvětlení přenechám profesoru Brumbálovi. Měl by tady brzy být,“ oznámila mu tiše se sklopenýma očima. Její mírný tón jej znepokojil víc než cokoli jiného.
„Já umírám nebo co?“ zeptal se, hlas měl možná trochu vyšší, než zamýšlel.
Zavrtěla hlavou, podivně smutný úsměv se snažila zastřít pobaveným úsměvem. „Kdepak, drahoušku,“ odpověděla. „Budu na chodbě, kdybyste něco potřeboval. Uslyším vás, když zavoláte.“
S rozšířenýma očima se Draco díval, jak odchází, a divil se, co se to ve jménu Merlina děje.
Bezradně zíral na ovázanou paži a snažil se vzpomenout. Vybavil si, že trávil uvolněný večer ve společenské místnosti, kde se chlubil vším možným, od famfrpálu po novou práci profesora Snapea. Potom se rozhodli navštívit kuchyň, což vyvolalo Blaisův lehce znepokojivý postřeh o Ginny Weasleyové, ale potom… nic.
Jak tu krucinál skončil?
Jako by přivolán jeho tichou prosbou, ředitel vstoupil na ošetřovnu, pohledem okamžitě spočinul na Dracovi a přibližoval se svižnou chůzí. Za ním šel profesor Snape, tmavý hábit díky jeho rychlým krokům mírně vlál.
Madame Pomfreyová je zastavila a zašeptala dvojici cosi naléhavého, na to se oba zamračili. Brumbál zasmušile potřásl hlavou a obešel ji s tichým: „Děkuji vám, Poppy.“
Ředitel přistoupil k nohám lůžka a lehce před sebe sepjal konečky prstů. „Pane Malfoyi, říkám správně, že si nic nepamatujete ze včerejší noci?“
Zamračený Draco zavrtěl hlavou.
„V tom případě, tohle bude o dost těžší, než jsem si myslel…“ Brumbál si povzdechl, patrně hledal slova. „Pane Malfoyi, předešlou noc jste byl… napaden. Ve skutečnosti byste měl poděkovat Harrymu Potterovi. On vám včera docela zachránil život.“
„Cože?!“ Draco prakticky vyjekl. „Před čím?“
Oba stojící u jeho lůžka se neměli do řeči a jen si vyměnili rozpačité pohledy.
„Na něco jsem se vás ptal! Před čím jsem kruci potřeboval zachránit?! Zvláště s pomocí zrovna od něj!“
Opět nastalo ticho. Draco se koukal z jedné tváře na druhou, naštvaný a netrpělivý a trochu vylekaný, že mu nikdo neodpovídal. Severus se cíleně díval kamkoli jinam, jen ne na něj, zatímco Brumbál, ten nesnesitelný starý blázen, na něj civěl těma svýma smutnýma očima, ale to bylo k ničemu jako vždycky.
Konečně se to ředitel uráčil vysvětlit.
„Kvůli okolnostem, které ještě neznáme, si včera v noci profesor Remus Lupin nevzal svůj lektvar. Víte, co to znamená, pane Malfoyi.“
Byl to zajímavý pocit, cítit své vlastní srdce přestat bít. Takhle to připadalo Dracovi, který jen zíral kvůli tomu, co muselo být navždy. Pohled nedokázal odvrátit.
„Draco…“ promluvil Severus, když se snažil získat jeho pozornost, on byl však jako zamrzlý. Brumbál ani nemrkl, neboť měli zakleslé oči, jako kdyby to udělal, ustal by zvláštní průběh komunikace, co mezi nimi procházel.
Draco se váhavě dotkl paže, vlastně se ani na ni nepodíval. „On mě k-kousnul…?“
Starý kouzelník přikývl.
„Ne,“ zprudka odmítl Zmijozel a stále vrtěl hlavou. Pokrčil rameny, skoro nedbale, až na slabý třes, si toho ani patrně nevšiml. „Ne, to není možné.“
Ředitel se tvářil ustaraně a pevně si sepnul ruce. „Pane Malfoyi, vím, že to, co se stalo, je nešťastné. Ale musíme mít na paměti, že mohlo být ztraceno mnohem víc.“
Severus se na starce zle podíval, zjevně s tím nesouhlasil. „Albusi, Dracův život už nebude nikdy totožný. To, co se stalo, bylo víc než ‚nešťastné‘. Váš domácí mazlíček vlkodlak by měl být okamžitě vypověděn ze školy, ne-li popraven…“
„To stačí, Severusi,“ pokáral ho Brumbál, jeho hlas zůstával nízký a tichý.
Draco to vše poslouchal s ochromujícím pocitem, co mu narůstal v hrudi. Znovu mlčky vrtěl hlavou, odmítal, co mu bylo řečeno.
Brumbál k němu stočil soucitný pohled. „Pane Malfoyi, uvědomuji si, že toto je ožehavé téma, avšak realita je taková, že musíme přistoupit k přípravám. Následují další dvě úplňkové noci a jako… jako nově nakažené oběti budou pro vás nejobtížnější. Musíme brzy začít. Hned.“
„Pane, prosím! Toto je směšné,“ trval na svém s vytřeštěnýma očima. Bylo možné slyšet počínající hysterii.
Ředitel popošel blíž a zastavil se vedle něj. Naklonil se k němu, aby promluvil soustředěně a vážně. „Pane Malfoyi, popření v této situaci nepomůže. Později bude čas na citlivost a útěchu, ale teď si musíme pospíšit! Brzy začnete pociťovat první účinky tohoto onemocnění, poněvadž toto je váš první úplněk. Musíte být připraven tomu čelit! Profesor Snape už pro vás připravil dávku vlkodlačího…“
Znenadání si Draco plácnul ruku přes ústa, otočil se a vyzvracel se vedle lůžka. Brumbál couvnul, měl vážný výraz. „Nemyslel jsem si, že to začne tak brzy. Myslel bych…“
Přerušil ho Mistr lektvarů, jenž kolem něj prošel, vlastně ho odtlačil stranou. „Nezačalo to, Albusi, jednoduše si uvědomil plný dopad toho, co mu říkáme.“
Severus Snape se strnule usadil na kraj nemocničního lůžka a ovinul ruku kolem třesoucího se zmijozelského chlapce, tímto gestem si vysloužil povytažení obočí i od Brumbála.
Draco na něj upřel divoký pohled a zoufale vrtěl hlavou. „Pane profesore, to není pravda! Nemůže být! Jsem přece Malfoy! Ne… ne v… v…“
„Draco, musíš mě poslouchat. S největší jistotou to pravda ale je, navzdory tomu, co si všichni přejeme. Musíš to přijmout dříve, než můžeme udělat něco jiného. Až tyto dva dny budou za námi, vymyslíme způsob, jak se s tímto vypořádat, dobře? Ale do té doby musíš s námi spolupracovat.“
„Ale…“
„Žádná ale!“ odsekl nevrlý profesor, i když měl ruku bezpečně kolem svého kmotřence. „Pokud to nechceš… přeměna bude mučivá, musíš s námi spolupracovat, Draco.“ Severus pomalu stáhl ruku, postavil se a stočil pohled na ředitele. „Půjdu znovu do své laboratoře pro lektvary, které budeme potřebovat. Poslední by už měl být téměř dovařený. Připojíte se ke mně, Albusi?“
Ředitel přikývl. „Ovšem, Severusi. Poppy? Myslím, že mírné sedativum by bylo vhodné pro pana Malfoye.“
Dvojice odešla, zatímco se sestřička sklonila nad Zmijozela.
***
„Jak se opovažujete stavět na stranu toho psiska spíš, než na Dracovu?!“ zuřil Mistr lektvarů, jakmile byli z doslechu. „On – on by měl být potrestán! Uvězněn! A v žádném případě by mu nemělo být dovoleno tu dál zůstávat, jako by se nic takového nikdy nestalo…!“
Ředitel klidně přerušil jeho tirádu: „Severusi, ujišťuji tě, že se v tomhle nestavím na ničí ‚stranu‘.“
„Jak to můžete říct, když má Draco zničený život, ale Lupin si udrží svou pohodlnou prácičku a vyhne se všem následkům?“
Brumbál se zamračil. „Život pana Malfoye není zničený, můj chlapče. Ještě ne. A kdybys mi dovolil ti vysvětlit mé úmysly, věděl bys, že se snažím, abych zachránil to, co z něj zůstalo.“
Mladší muž se ušklíbnul. „A to co?“
„Kupříkladu, jeho hrdost. Jakkoli si občas myslím, že tvůj kmotřenec může být poněkud… arogantní, neřekl bych, že si zaslouží být pokořen tímto zvratem událostí. A co je nejdůležitější – pokouším se vyhnout hněvu Luciuse. Víš stejně dobře jako já, že by se ho jeho otec ve chvilce zřekl a potupil, pokud zjistí, co se stalo.“
Severus se zamračil, zatímco zabočili za roh a blížili se ke sklepení. „Tak to může být. Jak plánujete za tohle potrestat vlko… Lupina? Já nebudu jen tak přihlížet tomu, jak podruhé vyvázne bez trestu!“
Stařec si smutně povzdechl. „Chceme-li zachovat tajemství pana Malfoye, nemohu tento případ oznámit, jak dobře víš. Co bych měl podle tebe dělat?“
„Přinejmenším ho vyhoďte! Promerlina, Albusi!“
Brumbál potřásl hlavou. „Já… v tuto chvíli nejsem ochoten propustit Remuse Lupina z této školy…“
Mistr lektvarů zlostně zavrčel, vlastně se na to zastavil. „No, to jsem měl vědět! Nikdy se nic toho muže nedotkne, pokud jste nablízku, je to tak? Jak to vypadá, nemůže udělat nic špatného!“
„Severusi! Vždyť je to směšné! Pokud to musíš vědět, váhám s jeho propuštěním, protože věřím, že nám může pomoci. Draco bude potřebovat… rádce, pokud to má zvládnout. Remus je jediným člověkem, který umí vysvětlit, co se s ním stalo, a co může čekat.“
Tvář mladšího muže se zkřivila nenávistným pohledem. „Jak je to pro něj příhodné. Ten muž je pověstný tím, že je schopen vykroutit se z těchto případů! Není to tak dlouho, kdy jsem i já mohl být na Dracově místě, že ano? Konal byste tehdy stejně? Ustanovil jste ho jakýmsi… čím? Mentorem?! Víte moc dobře, jak bude Draco reagovat na tento návrh!“
„Je to v nejlepším zájmu pana Malfoye…“
„K čertu s tím!“ Snape ho neurvale přerušil. „Vy jste vždy chránil své zlaté děti, Albusi. I když to bylo na úkor těch temnějších.“
S těmito slovy se otočil na patě a vyrazil směrem ke své lektvarové laboratoři, opustil tak ředitele, jenž na něj mlčky hleděl, neschopen vážně pomýšlet na obranu.
3. kapitola: Přípravy
Na konci ošetřovny, blokovaná pro většinu studentů zřídkakdy používanými lůžky, se nacházela docela nenápadná prázdná zeď. Minerva rychle přistoupila k této zdi a podívala se napříč ošetřovnou, uviděla mladého Malfoye opět v bezvědomí, tentokrát díky Poppyiným lektvarům.
Učitelka přeměňování vytáhla hůlku a třikrát poklepala na zeď. Během pár okamžiků se pevný kámen začal vlnit, pozvolna pohybovat a odsouvat se od sebe, dokud se před ní nevytvořily plně funkční dveře. Narovnala se v ramenou, otočila klikou a prošla jimi.
Na druhé straně dveří byla podobná místnost, jen menší než hlavní pokoj ošetřovny. Ale místo lůžek tvořily hlavní prvky této místnosti dvě masivní klece, umístěné v jejím středu.
Uvnitř jedné se choulila postava profesora Remuse Lupina.
Povzdechla si nad jeho stavem, rty se jí ztenčily jakousi trpkou emocí – jestli to byla ale nelibost kvůli jeho neopatrnosti nebo lítost nad pohledem, co na ni upíral, ani sama nevěděla.
„Minervo,“ pozdravil ji vlkodlak tiše, hlas měl chraptivý a skřípavý. „Co… co se stalo? Co jsem udělal?“
Prozatím si jeho otázky nevšímala, hůlkou mávla v nějakém složitém pohybu a tiše zamumlala. Vzápětí se pomalu otevřela železná klec, přitom letitý kov na protest skřípal. Muž uvnitř se strnule pohnul, třásl se, když se postavil a vykročil ze svého vězení. Šel k lůžku v koutě místnosti a opatrně na něj klesnul, zřejmě se snažil nezhoršit svalové křeče, které měl z toho, jak byl stočený uvnitř klece.
Jeho jantarové oči opět vyhledaly ty její a upřeně se na ni zadíval. „Minervo, odpovězte mi. Co se stalo včera v noci?“
Skotka se na něj ale zadívala a založila si své paže. „To je to, co bych chtěla vědět, Remusi Lupine! Co se ve jménu Merlina stalo, když to zapříčinilo, že jste si nevzal lektvar?“
Zbledl a sklopil pohled. Šeď v jeho vlasech byla najednou všechna nápadnější, stejně jako nepatrné linky v koutcích jeho očí. „Nemám… žádnou omluvu. Dovolil jsem vlkovi, aby… využil můj smutek. Přemohl mě, Minervo, tak jak se mu to nepodařilo po dlouhá léta. Neměl jsem nechat svou mysl zatoulat se k Siriusovi. To si vyžádalo potíže, jak teď chápu. Měl jsem bojovat usilovněji, měl jsem…“ vytrácel se a vrtěl hlavou. „Někoho jsem zranil?“
Skousla si ret. „Ach Remusi…!“ Její tón byl zpola smutný a zpola nahněvaný.
Nato se jeho hlava vymrštila, úzkost patrná ve tváři. Čekal její okamžité ujištění, které bylo velmi jasné.
„Ach Bože, koho? Prosím řekněte mi, že není… není…“
Znovu zavřela oči, když bojovala se zbytečnou zlostí, co v ní narostla. Jedna její část chtěla na něho nemilosrdně řvát a křičet, že kdyby nebylo Pottera, značný počet studentstva by zemřel jeho vinou. Jak mohl být tak nedbalý?! Smutek mohl být pochopen, ale vždyť slíbil Albusovi, že to překlenul, a že Bradavice budou přece před ním v bezpečí, až sem přijde!
„Draca Malfoye,“ konečně odpověděla, otevřela oči a bezvýrazně na něho hleděla.
Ta trocha barvy, co zůstala v mužově obličeji, se najednou vytratila. Třásl se a vypadal, jako kdyby mu mělo být každou chvíli zle. „Já – Já… on je…? Není…?“
Stiskla rty. „Není mrtvý, to ne, ale jedině díky Harryho zásahu. On… Vy jste ho kousnul, Remusi.“
„Ne!“ Protest byl samozřejmě marný, ale muž mu dal stejně průchod. Postavil se a vydal se k ní zoufalým krokem. „Bože, to ne, cokoli jiného jen ne tohle! On nemůže…! Nemůže být jako… jako já! Minervo, to ne…“
Potřásla hlavou. „Nedá se nic dělat. Severus už pracuje co možná nejrychleji, aby zdvojnásobil množství vlkodlačího lektvaru, a Poppy se pečlivě snaží, aby ho udržela pod sedativy. Kletba se ustaluje, zatímco tu mluvíme. I před svou večerní přeměnou bude nebezpečný a obtížně kontrolovatelný. A v tom nám pomůžete, abyste ho zvládnul.“
Mlčky na ni hleděl, neschopný si představit jinou reakci než hrůzu nad touto novinou.
Rychle pokračovala, statečně se snažila chovat tak, jako by tohle byla jen další povinnost. „Doporučuji vám nějakou dobu tu zůstat. Za pár hodin ho přemístíme do této místnosti. Můžete nám s ním pomoci, než vyjde měsíc, a v té chvíli si… dohlédneme, že si vezmete lektvar.“
Minerva kývla, otočila se na podpatku a odešla od něj, neschopna se přimět k útěšnému poplácání po rameni. Měla Remuse velmi ráda, ale nemohla by ho chlácholit za tuto chybu, ne když to mělo takové následky.
***
Netrvalo příliš dlouho, než si Albus Brumbál uvědomil, že jejich plánované tajemství má trhlinu. Sice naprosto důvěřoval Harrymu, že nepronese slova, i když jen ve prospěch profesora Lupina – zato si nebyl jistý těmi čtyřmi Zmijozely, co doprovázeli Draca na tomto nešťastném potulování hradními chodbami.
Věděl, že jim Severus nařídil, aby nic neříkali, když k tomuto pokynu využil veškerý svůj vliv jako ředitel koleje, ale také si byl vědom, že jejich poslušnost bude trvat jen tak dlouho, dokud strach z Mistra lektvarů nepřebije touha o tom klevetit.
A u dvou členů této skupinky, Pansy Parkinsonové a Blaise Zabiniho, to jistě nebude trvat moc dlouho.
Proto, jakmile si v ten den našel čas, zavolal si tuto čtveřici do své pracovny. Po usazení za stůl se na ně vážně podíval a připomněl si své vlastní důvody. Rozhodně by neměli rozšiřovat po celé škole zprávy o útoku a jeho následky. V zájmu Remuse a obzvláště Draca! Tohle v žádném případě nemůže zkrátka připustit.
Mlčky se krátce zahleděl do všech tázavých očí, přitom napnul jen nejnepatrnější úponek nitrozpytu, jen aby se ujistil, že již nebylo moc pozdě. Ale nebylo, bylo to v pořádku; ještě nemluvili.
„Profesore Brumbále? Máme potíže?“ ozvala se Pansy váhavě a tvářila se provinile. Uštěpačně jej napadlo, co si asi myslela, že zjistil.
Povzdechl si však a zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se,“ začal a nevšímal si jejich zmatení. „Ale výjimečně se vážně snažím vystoupit na ochranu jednoho z mých temnějších dětí, jak to Severus tak výmluvně vyjádřil.“
Čtveřice Zmijozelů se po sobě nervózně podívala. „Ehm, pane…?
Brumbál neodpověděl, pouze klidně pozvedl svou hůlku a zašeptal: „Zapomeňte!“
***
Harry si všiml, že Draco Mlafoy už několikrát od rána chyběl. Třeba nesnídal ve Velké síni. I když v ní byla jeho skupina zmijozelských strážců, ale vypadali podivně ztraceni bez posměvačného vystupování. Ron už dvakrát komentoval, že bylo dobré snídat bez jistých lidí, kteří by to kazili. Harry zůstal zticha, cítil bodnutí viny, když s tím souhlasil, a přitom věděl, kde Malfoy doopravdy je.
Také ráno viditelně chyběl na lektvarech, což zapříčinilo vlnu špitání, která se nesla celou třídou.
„Ten mizera nejspíš tráví čas na nějakém smrtijedském setkání,“ zašeptal zrzek temně a mračil se do svého kotlíku.
Hermiona, která mhouřila oči na instrukce profesora Křiklana napsané na tabuli v přední části místnosti, nesouhlasně zamlaskala při tomto posledním komentáři. „Rone, takové věci bys neměl říkat, když nemáš důkaz…“
„Hermiono! Vždyť je to Malfoy. Dost bych se divil, kdyby zrovna on nepořádal takovýto zatracený věci…“
Harry se nepřítomně usmál nad pobouřeným tónem svého kamaráda, ale nic na to neřekl. Chtěl povědět oběma svým kamarádům přesně to, co se stalo včera v noci, ale Brumbálova slova mu stále vířila hlavou. Ředitel měl v úmyslu držet v tajnosti, co se stalo, pokud mohl, což bylo určitě to nejlepší, v co Harry mohl doufat. Rozhodně nechtěl být tím, kdo tento plán zničí. Hermionina etika by do toho jen zasahovala a Ron byl příliš netaktní na to, aby tohle velké tajemství dlouho udržel.
A tak Harry strávil den tím, že se snažil změnit téma, kdykoli byla Malfoyova nepřítomnost obzvlášť nápadná.
Během čtvrté hodiny na obraně se ukázal úkol, co si sám určil, jako nemožný. Nejen, že byl Malfoy pryč, ale i Pansy, Blaise, Crabbe a Goyle. Mezitím Snape procházel třídu v tak mizerné náladě, až nebelvírští tajili dech, kdykoli se moc přiblížil. Starší muž působil netrpělivěji než jindy a každou chvíli tiše seslal kouzlo, aby zkontroloval čas.
„Já jsem to věděl!“ sykl Ron tak hlasitě, jak si troufl. „Vidíš! Všichni jsou někde na setkání! Proto ti ostatní tady nejsou! A koukni se na Snapea! O co, že zrovna prahne po tom, aby se k nim přidal?“
Harry se letmo podíval na rozčíleného profesora, přesně znal důvod, proč prahne po setkání s nejmladším Malfoyem.
***
Probrala ho bolest, a velice intenzivní. Kvůli ní nemohl dýchat. A už vůbec ne myslet Každá kost v těle se systematicky lámala, přesouvala a vracela se na špatná místa. Jeho krev žhnula a dusila ho.
A pak jak to rychle začalo, tak to i rychle skončilo. Lapal po dechu, kašlal a zoufale se snažil nebrečet.
Nejasně rozeznal postavy dospělých, co stáli kolem něj. Tři postavy. Severus tu stál a vypadal bledší než obvykle, černé oči měl dokořán. Madame Pomfreyová se sehnula, co nejblíže k němu a rukou sevřela tu jeho. Aby si udržel odstup, chtěl se jí vytrhnout a zavrčet, že jediná osoba, která se může k němu takto chovat, je jeho matka. Jenže nemohl sebrat energii k pohybu, a tak ji mohl jen nechat, aby na něj dál broukala a mumlala zbytečná slova útěchy.
Konečně do jeho linie pohledu vstoupila třetí osoba. Remus Lupin na něj hleděl kalnýma jantarovýma očima, jeho omšelá postava byla shrbenější než kdykoli předtím a přímo z něj vyzařovala touha být někde jinde.
Dracovo vidění se prudce zostřilo a soustředilo se výlučně na vlkodlaka. Obvykle se mu v tomto okamžiku v hlavě vyrojily řízné komentáře. Byla to jeho specialita; každého slovně zničit. A Lupin zatížený vinou nemohl být snadnějším terčem.
Ale tentokrát to bylo jinak. Nechtěl se hádat, chtěl tomu muži ublížit. Chtěl kousat, drásat a trhat, dokud profesor neucítí tutéž bolest jako on. Chtěl odplatu! Byla to jeho vina! Proč by tam měl stát zcela bez úhony, když si Draco prochází tímto peklem?!
Jeho vyčerpání bylo zapomenuto, se zavrčením vyskočil z lehu a vrhl se na polekaného vlkodlaka.
Severus ho chytil kolem pasu. Vyšší muž ho pažemi pevně svíral tak, že ho zvedl ze země. Zuřivě se snažil vymanit z tohoto sevření, když kopal a svíjel se, až cítil, že se začíná uvolňovat kmotrovo uchopení. Přitom ale vůbec nespustil oči z Lupina.
Dospělí ječeli, ale on je neslyšel. Pomfreyová křičela a Severus neustále volal jeho jméno, a přitom se ho zoufale snažil zvládnout.
Nakonec Mistr lektvarů udělal to jediné, co jej napadlo. „LUPINE, VYPADNI ODSUD!“
Vlkodlak se po něm podíval takovým pohledem, který se dal jen popsat jako vyděšený, poté se otočil na patě a utekl ze zmenšeniny nemocniční místnosti, kterou využívali. Zámek za ním cvaknul.
Sotva zmizel, Draco se k němu otočil. S vražedným pohledem se odstrčil od svého kmotra. „Ne! Přiveď ho zpátky! Přiveď ho ZPÁTKY!“
Severus významně pohlédl na Poppy, ta přikývla. Za Dracem, mimo jeho zorné pole, švihla hůlkou a otevřela jednu z klecí. Draco si toho nevšimnul.
Starší muž klidně kývl hlavou na svého kmotřence. „Okamžitě se uklidni! Hned vypij ten lektvar a přestaň se tak nedůstojně chovat.“
Zmijozel zlostně vycenil zuby a ve zlomku sekundy se začaly ukazovat vlčí rysy. Přední špičáky se trochu prodloužily a stříbrné oči krátce probleskly ledově modrou.
Severus se přinutil nedat najevo žádnou reakci, i přes silně stažený žaludek. Zvedl bradu, rozhodnutý udržet pod kontrolou vyhrocující se situaci. „Jestli nás nechceš zabít nebo sebe, hned ten lektvar vypij!“ Popadnul číšku, kterou dříve postavil na noční stolek a strčil ji ke zle zahlížejícímu mladíkovi.
Draco si naštvaně vzal nádobku, přičichl k ní a znechuceně nakrčil nos. Poté beze slova její obsah vypil a zašklebil se.
A tehdy jím opět projela bolest stejně tak rychle jako předtím. Křičel přes zaťaté zuby a upustil číšku, která dopadla s hlasitým řinkotem na kamennou podlahu, zbytky lektvaru se mu roztřískly po kalhotech.
Severus vyrazil vpřed, když se Draco zhroutil, křičel a rukama drásal sám sebe. Mistr lektvarů jej popadl za zápěstí, která k sobě přitiskl a křiknutým kouzlem je svázal.
„Severusi!“ Poppy kdesi za ním s tím nesouhlasila. „Je to opravdu…?“
Severus na ni zabručel a ona moudře ztichla. „Copak ho také chcete vidět, jak se sám drápe?!“
„Co se děje?“ zeptala se, když k němu přišla a klekla si na podlahu vedle Draca, jakmile začal sebou mlátit. Společně se ho snažili udržet v klidu.
Severus zavrtěl hlavou. „Jen jsem o tom četl. Kletba se ustaluje a mění jeho tělo při přípravě na přeměnu. To je důvod, proč je pro vlkodlaka jeho první úplněk nejtěžší.“
„Můžeme něco udělat?“ zašeptala ustaraně, když se mladík na podlaze konečně uklidnil a kňoural. Smutně se dotkla jeho vlasů v konejšivém gestu, které používala u většiny svých pacientů.
Profesor se na ni zamračeně podíval. „Vážně, Poppy. Jednáte s ním jako s mrzimorským prvňákem.“
S mlasknutím ruku stáhla.
S povzdechem si sedl na paty a pozoroval skoro bezvědomého chlapce před nimi. „Myslím, že je čas ho zavřít. S vlkodlačím lektvarem či bez něj, bude jen silnější, zuřivější a odteď těžší ho zvládat.“
Přikývla a ustoupila poté, co Severus opatrně zvedl svého kmotřence. Pousmála se nad tímto pohledem, a říkala si, zda si tento muž se sarkastickým a kousavým jazykem uvědomuje, jak moc o sobě v této chvíli prozradil. Severus Snape nebyl zrovna muž známý projevy náklonnosti, ale teď viděla, že to v sobě má, když takto zacházel se zmijozelským chlapcem.
Setřásla takové myšlenky a pospíchala pomoci s klecí.
4. kapitola: Přísaháte?
Severus Snape nyní prožíval dvanáctihodinové peklo. Jelikož Albus byl vytížen chodem školy a Minerva byla určena k hlídání vlkodlaka, co tento zmatek způsobil, zůstalo na něm a Poppy, aby dávali pozor na Draca, a tak společně u něj proseděli celou noc.
Chlapcův stav se zhoršil tak rychle, že to téměř vyvolalo paniku i u ohromujícího Mistra lektvarů. Draco trpěl čtyři hodiny nepředvídatelnými záchvaty bolesti, jak se jím šířila kouzelná nákaza, a každý záchvat trval déle než ten předchozí.
Draco pak byl tak vyčerpaný a unavený, že nemohl zuřit a řvát, a tak jen na Severuse upíral němé pohledy zklamání, mlčky prosící o propuštění, aby nebyl zavřený jako nějaké zvíře. Nejprve se to Severus snažil vysvětlit, brzy si však uvědomil, že je to k ničemu. Draco už dlouho nedokázal jasně uvažovat, a jen se potýkal se záchvaty zuřivosti nebo paniky.
Mistr lektvarů s nadějí očekával, ale zároveň se obával východu úplňku. Jedna jeho část poháněla hodiny, aby šly rychleji byť jen proto, aby se uspíšila Dracova přeměna a skončilo jeho utrpení. A druhá část neměla tušení, jak se vyrovná s tvorem, jímž se jeho kmotřenec stane.
Jeho pohrdání Lupinovým druhem byla všeobecně známé. Jeho strach však byl méně známou skutečností.
Ze všech tvorů kouzelnického světa se děsil jen vlkodlaků – i když by si něco takového přiznal jen v duchu, v bezpečí své mysli.
Poppy pomáhala tak, jak dovedla, bylo toho však opravdu velmi málo, co oba mohli udělat. Nicméně ho lehce znepokojilo, jak starostlivě si sestřička začala počínat. Netušil, jestli byla taková i k ostatním pacientům a skutečně na tom nezáleželo, jenomže tohle bylo něco naprosto jiného, když se díval, jak hraje Malfoyovi jakousi kvočnu.
Zvláště tomuto Malfoyovi…
A tak, když slunce konečně zapadlo a stříbřitá záře úplňku se stala hlavním zdrojem světla, Severus byl co nejdále od klece. Poppy stála vedle něj a oba sledovali s morbidní fascinací, když začala proměna.
Začala náhle. Draco podřimoval po dalších desetiminutových bolestivých křečích, a najednou zalapal po dechu. Jeho oči se v mžiku otevřely a vykřikl snad bolestí, ale křik se rychle změnil do hlubokého, hlasitého vytí. Jakmile se ho dotklo měsíční světlo, které pronikalo malým oknem v jedné stěně místnosti, začal se přeměňovat.
Jako první obličej, který se prodlužil do dlouhé, nebezpečné tlamy, plné zubů připravených zabíjet. Uši ustoupily dozadu, stávaly se psí, stejně jako jeho oči, jejichž barva získala takovou ledově modrou, až byly téměř bezbarvé. Tenké nemocniční pyžamo, co mu oblékli, se brzy roztrhalo ve švech, když se Dracovo tělo přeskupovalo, měnilo a nabývalo na hmotnosti a svalech. Šňůry ovázané kolem zápěstí také lehce odpadly. Drápy vyrazily z konečků prstů na rukou a nohou a ve spodní části páteře se vytvořil ocas. Charakteristické Malfoyovy plavé vlasy zbledly ještě víc, a po těle mu narůstaly chlupy tak, až stříbrná srst úplně obalila nově vzniklého vlkodlaka.
Bylo hrozné sledovat tuto proměnu, i pro Severuse, který byl zvyklý pozorovat ohavné přeměny způsobené mnoholičným lektvarem a dalšími podobnými. Lehce se otřásl, když tohle skončilo a Draco klidně ležel, jen mu občas při doznívajících otřesech zaškubala nějaká končetina.
Oba dospělí se váhavě přiblížili ke kleci, jejich zvědavost byla patrná a v Severusově případě se téměř rovnala s odporem.
Draco byl menší než Lupin, ale to vlastně nebylo překvapivé. I tak Severus poznal, že kdyby se postavil, byl by velký dost na to, aby překvapil každou zkušenou čarodějku nebo kouzelníka. Také byl téměř čistě bílý, určitě je to rarita mezi lykantropy, kteří měli sklon k černé nebo běžně hnědé. I v této podobě měl hubené a dlouhé nohy, a tak Mistr lektvarů mohl jen hádat, že by byl hrozně rychlý, kdyby chtěl.
Opět rychle ustoupil.
Sestřička se na něj podívala, v jejím výrazu se objevil úžas, který se pokusila skrýt. „Co budeme dělat? Jenom tu s ním zůstaneme?“
Mlčky přikývl. Skutečně se nic jiného nedalo dělat.
„A co zítra v noci? A za pár měsíců? Severusi, nemůžeme ho stále takto zavírat!“
Netrpělivě na ni zazíral. „Já si tohle uvědomuji. Toto opatření je pouze dočasné. Zítra uvidíme, jestli si dokáže udržet jasnou mysl během přeměny. Pokud ano, klec už nebude potřeba.“
Sestřička nepřítomně přikývla. „Kde zůstane? Samozřejmě, že je zde vítán, chudáček, ale nejsem si jistá, že by byl šťastný…“
Profesor si odfrkl. „Ne, v každém případě pochybuji, že tu bude spokojený. Musím si promluvit s Albusem, abychom mu našli jeho vlastní místnost, kterou by obýval v této době měsíce.“
***
Draco se probral o několik dlouhých hodin později – hodin, jež si jen matně pamatoval – a omámeně zamrkal, právě včas viděl Severuse, jak k němu neomaleně hází deku, ta jej zasáhla přímo do obličeje, než na něm spočinula.
Otevřel ústa, aby se ohradil proti takovému potupnému zacházení, ale šokovalo ho, že jeho hlas vyšel jako skřípavý a sotva slyšitelný. Zakašlal a podíval se na sebe, přičemž si s hrůzou uvědomil, že deka bylo to jediné, co jej krylo. Popadl ji a vzhlédl, škodolibě pobavený profesor vykročil pozpátku z velké kovové klece, jež ho obklopovala.
A tehdy se mu vrátila paměť. Rychle zbledl a na své rozpaky z nahoty zapomněl.
„Draco.“ Hluboký hlas Mistra lektvarů upoutal jeho pozornost a na okamžik ho uklidnil. Severus stál, když pro něj držel otevřené dveře klece a vyčkával. „Nebudu tady stát věčně,“ náhle zabručel, tónem jako vždy netrpělivým.
Tohle, více než jakékoli útěchy madame Pomfreyové, ho vyburcovalo znovu k pohybu. Pokud byl Severus pořád podrážděný a schopný ho kritizovat, znamenalo to, že je svět stále do jisté míry stejný.
Nejistě vyšel ven, neboť i sebemenší pohyb mu způsoboval bolest. Deku měl ovinutou kolem sebe jako osušku, ačkoli si ji upjatě svíral u krku, čímž si vysloužil protočení očí od svého kmotra.
Znenadání se otevřely dveře této zmenšeniny nemocniční místnosti a dovnitř přichvátala sestřička, jež v rukou nesla úhledně složenou kupku oblečení, Dracův hábit a spodní prádlo. Blonďák zčervenal, rozhořčený kvůli jejímu neohlášenému vstupu, a přitom úzkostlivě kontroloval, jestli mu není vidět ani kousek kůže, který nechtěl ukázat.
„Tady to máme, můj drahoušku,“ prakticky zazpívala, její vynucené veselí ho dráždilo. Svazek položila na druhou stranu jednoho lůžka v této místnosti, poté se obrátila a pohlédla na něj. „Teď se oblékněte a já připravím jídlo, které na vás bude čekat v hlavní nemocniční místnosti.“
Sotva řekla tato slova, náhle si uvědomil, jaký má vážně velký hlad. Kdy ve jménu Merlina naposledy jedl?!
„To budeme velice vděční, Poppy,“ odpověděl Severus chladně místo něj.
Sestřička přikývla a opět zmizela, jakmile odešla od staršího muže, který se obrátil s vážným pohledem na mladšího. „Až se najíš, dovedu tě na žádost ředitele do jeho pracovny. Musíme projednat tuto situaci.“
Draco se mlčky díval, jak kmotr následoval sestřičku a zavřel za sebou dveře, aby poskytl blonďákovi soukromí na obléknutí.
***
U snídaně už zase bylo příliš nápadné prázdné Malfoyovo místo. Harry se nechápavě podíval na svého nejlepšího přítele, protože Ron upřeně zíral na prázdné místo, kde blonďák obvykle sedával, a zíral na něj přes misku s kukuřičnými lupínky. Bylo to směšné, zřejmě Malfoy štval Rona víc, když tu nebyl.
„Co myslíš, že chystá?“ zamumlal zrzek s plnou pusou cereálií, načež Hermiona znechuceně pokrčila nos nad knihou.
S povzdechem protočila oči. „A co na tom záleží? Upřímně, myslíš si snad, že nemůže být den, aniž bys ho viděl…“
„Tak to není!“ protestoval Ron rozhořčeně. „To je prostě… Vsadím se, že něco chystá! Slyšeli jste zmijozelské, jak se po něm ptají. Ani oni nemají ponětí, kde je!“
„No a?“ přerušil ho Harry. „Asi je jen… nemocný nebo tak něco. Může být na ošetřovně.“ Je to ironie, že se tak zoufale snažil ochránit Malfoyovo tajemství, matně ho napadlo, tuto myšlenku však zahnal.
Druhý chlapec potřásl hlavou. „Ne, Ginny tam šla včera potom, co nějaký lektvar na ni vybuchl v Křiklanově třídě. Říkala, že tam Pomfreyová nebyla – ošetřovala ji nějaká zaskakující lékouzelnice – ale ani tam nebyl Malfoy.“
„Rone!“ vybuchla najednou Hermiona poté, co sklopila knihu a přísně se na něj zahleděla. „Prosím, řekni mi, že se opravdu nezajímáš o Malfoye?!“
Harry se hihňal do své dýňové šťávy při pohledu na kamarádův výraz.
„Já – No – Vlastně – Hermiono! Takhle jsem to nemyslel! Já se o něj ‚nezajímám‘, prostě chci vědět, co dělá! Mám z toho špatný pocit. Asi něco plánuje…“
Dívka se na něj zahleděla s kamennou tváří a suše prohlásila: „Ano, to dává dokonalý smysl. Výjimečně se stane, že je pryč, dokonce nám poprvé po letech nedělá z našich životů peklo – proč mě to jen nenapadlo? Zjevně plánuje naši zkázu.“
Harry se zase uchechtl a ukusoval topinku, v duchu byl rád, že mu Hermiona nevědomky pomáhá.
Ron se zamračil. „Dobře, fajn. Ale bez toho sarkasmu se obejdu, víš…“
Na to jenom podruhé protočila oči a vrátila se ke svému čtení.
Se znatelnou snahou změnit téma se Harry na pár okamžiků zamyslel a poté nenuceně prohodil: „Takže… první Famfrpálový zápas sezóny bude příští týden.“
Tohle ihned otevřelo diskuzní téma, jak Harry tušil. Ron se brzy zapojil do debaty s Harrym a nedaleko sedící Ginny, o nejlepší strategii, kterou použijí proti Mrzimoru. Podrobná diskuze byla vskutku zbytečná, vzhledem k tomu, že jezevčí kolej vůbec nebyla nebezpečný protivník, jemuž se postaví, zvláště na začátku sezóny, tohle však zajímalo zrzavého stratéga dost na to, aby zapomněl na Malfoye a to bylo vše, kvůli čemu si Harry dělal starosti.
Po pěti minutách do jejich hovoru vstoupila Hermiona: „Máme dvě minuty na to, abychom se dostali na první hodinu. Jestli jste už skončili…?“
Po napití posledního doušku šťávy Harry vstal s ostatními a zamířili k dvoukřídlým dveřím na konci Síně. Sotva udělal dva kroky, když ho přísný hlas přinutil zastavit.
„Pane Pottere!“
Skupina se otočila a viděla, jak k nim pochoduje McGonagallová.
„Pane Pottere, můžete jít na chvilku se mnou, prosím?“
Harry se ohlédl na Rona s Hermionou, oba se tvářili se zjevnou zvědavostí. „Ehm, paní profesorko, já mám hodinu…“
Zamítavě to odmávla. „Už jsem oznámila vašemu profesorovi, že se opozdíte.“ A s těmito slovy jej uchopila za loket a začala ho takřka táhnout s sebou. Ostatním rázně pověděla: „Vy oba můžete jít. Jsem si jistá, že pan Potter bez vás tu krátkou chvilku přežije.“
Se zamračením se Ron otočil a Hermiona rychle pospíchala za ním.
Nyní, když byli sami a svižně procházeli hradebními chodbami, se Harry váhavě zeptal: „Ehm, paní profesorko? O co jde?“
„Profesor Brumbál si vás přeje vidět.“
„Kvůli č-čemu? Je to záležitost Řádu…?“
„Pottere!“ sykla McGonagallová mrzutě. „Copak musíte být tak netaktní?“ Rozhlédla se, ale v doslechu se nenacházeli žádní studenti. „Ne, není,“ konečně odpověděla, hlasem tišším než měl Harry. „Souvisí to s panem Malfoyem.“
„Och.“ Harry si rezignovaně povzdechl, tušil problémy, jimž by se raději vyhnul.
***
Brumbálova pracovna, místo, které Harry vždy považoval za celkem prostorné, nyní bylo přeplněnější než kdykoli předtím.
Jakmile vstoupili, McGonagallová se prohnala kolem Harryho a postavila se vedle Snapea, jehož černá postava se zdála dominantnější než kdykoli jindy. Hněvivý pohled stočil na Nebelvíra, jako by Harry osobně mohl za to, co se děje. Malfoy vykukoval zpoza Mistra lektvarů. Výjimečně nebyl v blonďákově výrazu úšklebek nebo zlostný pohled. Ve skutečnosti vypadal… unaveně. Tmavé kruhy pod očima zvýrazňovala příliš bledá pleť.
Nedaleko stála madame Pomfreyová, vypadala tam nepatřičně. Nepohodlně se ošívala a rukama kroutila látkou sukně. A ve vzdáleném koutě místnosti, kde se zjevně snažil zůstat nepovšimnut, byl Remus Lupin.
Ředitel seděl usazený za svým stolem a vesele rozdával sladkosti každému v dosahu. Vzhlédl při jejich příchodu, oči zářily zájmem.
„Á!“ ozval se spokojený výkřik. „Konečně jsme všichni tady.“
Snapeův suchý hlas se klidně nesl vzduchem: „Mohl byste nám říct, proč jsme přesně tady…?“
Ředitel na něj upřel jasný pohled, než pokračoval: „Jak někteří z vás možná už uhádli, my co jsme tady, jsme jediní, kteří víme o nešťastné události, ke které došlo před dvěma dny.“
Harry se rozhlédl, když to stařec řekl a uvědomil si, že to tak je.
„To ne,“ McGonagallová náhle promluvila a kroutila hlavou. „Albusi, a co ti čtyři studenti, kteří byli s panem Malfoyem…?“
Možná poprvé ve svém životě byl Harry svědkem toho, kdy se Brumbál tvářil rozpačitě: „Oni… oni nebudou problém.“
„To jste neudělal!“ promluvil Snape, přitom se tvářil překvapeně.
„Ach Albusi, opravdu!“ vybuchla McGonagallová. „Použít Zapomeňte na studenty…“
Harryho obočí vystřelilo nahoru, když mu konečně došlo, o čem to mluví. Není divu, že se Pansy každého ptala a sháněla se po Malfoyovi. Ona si to nepamatuje!“
„Bylo to nutné, Minervo,“ řekl ředitel klidně. „Nyní nás zůstalo jen sedm. Musím vás všechny tady požádat o mlčenlivost. Pane Malfoyi, když o svém tajemství promluvíte, budete z tohoto požadavku vyloučen, stejně jako já a ostatní.“
Zmijozel nereagoval, kromě sklopení svých očí.
Brumbál pokračoval: „Na této škole jsou zákony, které velmi jasně uvádí, že případy jako tyto nemohou být neoznámeny, i kdyby jen kvůli bezpečí studentů a členů učitelského sboru.“ Harry nepropásl Malfoyovo ošití na tato slova. „Nicméně bych vás rád požádal, abyste mi udělali osobní laskavost a tyto zákony ignorovali.“
Nikdo z dospělých se netvářil zvlášť překvapeně. Blonďák ale vzhlédl s jasně překvapeným výrazem.
Krátce nato se do starcových očí vrátilo jiskření, když se díval na chlapce, ale opět zvážněl, když se zaměřil na ostatní: „Chtěl bych vás všechny požádat, abyste přísahali slib mlčenlivosti, než se tato věc rozšíří.“
Dospělí okamžitě přikývli, i když nikdo nic neřekl. Harry se na každého podíval a uvědomil si, že na tohle čekali.
Pár okamžiků prošlo, než si také uvědomil, že vyčkávavé oči byly stočené na něm.
Trhnul sebou a lehce zčervenal: „Och, jo, jasně.“
„Výborně!“ Brumbál s úsměvem tleskl svýma rukama. Pak se podíval na Zmijozela, který se tvářil zmatený tímto jednáním. „Je toto řešení pro vás přijatelné, pane Malfoyi?“
Blonďák zamrkal a pak mírně svraštil čelo: „Proč?“ zeptal se, jeho hlas byl chraptivý.
Nad půlměsíčkovými brýlemi měly modré oči náhle smutný pohled: „To proto, můj chlapče, že tímto způsobem vám můžeme ukázat aspoň nějaké milosrdenství. Alternativou je odhalení toho, co se stalo světu a sledovat jak to zničí vás a profesora Lupina, vše kvůli něčemu, co byla nehoda. To co se vám stalo, bude všeobecně známo. Jisté… výsady, na kterých jste byl zvyklý vyrůstat, budou ztraceny.“
Draco zíral do očí starce a náhle pochopil, co bylo přesně naznačováno. Najednou měl vizi Luciosovy reakce. Jeho otec bude rozzuřený. Ne, hůř, bude se za něj… stydět. Bude se k němu neznat. A vydědí ho!
Zmijozel viditelně zbledl dokonce víc, čímž znepokojil všechny v místnosti. Draco usilovně přemýšlel, zatímco ho čím dál tím více zasahovala nevyhnutelná pravda. Pokud tohle vyjde najevo, bude odříznut od jména Malfoy a od jmění. Získat vlastní peníze bude téměř nemožné, pokud kouzelnický svět bude vědět, co se mu stalo. Nikdo by ho nezaměstnal – ne, že by Malfoyové měli dokonce potřebu pracovat, v prvé řadě. Ale pokud ho jeho otec vydědí, jakou možnost volby by mohl mít? I nejmenší věci, ze kterých se těšil, jako školní Famfrpálové zápasy, by pro něj už nebyly dostupné, ne s předpisy vztahujících se na účast kouzelných tvorů.
On… on dopadne jako Lupin! Oblečený v ošuntělém svetru na zapínaní a závislý na Brumbálovi!
Zcela náhle se cítil dost zle.
„Draco, asi by tě někdo z nás měl doprovodit zpátky do nemocničního křídla.“ Severusův hlas ho prudce přivedl zpátky do reality.
Celá místnost na něho zírala s různícími se stupni zájmu. Napadlo ho, že jeho naprostá hrůza musela být vidět na jeho obličeji.
Zakroutil hlavou a obrátil svou pozornost k Brumbálovi: „A pokud nikdo neví… co se stane?“
Ředitel se tvářil jakoby byl rád, že Draco vidí tyto věci jako on: „Samozřejmě, že si ponecháš volbu o tomto někomu říci, komu budeš chtít. My ostatní nebudeme pouze schopni říci jediného slova o tvém stavu nikomu mimo tuhle místnost. I když tě musím varovat, že naše tajemství nezastaví lidi, kteří na to sami přijdou, pokud budou hádat nebo odhalí pravdu. Budeš muset být opatrný.“
Draco přikývl, než vrhl letmý, zlý pohled na staršího vlkodlaka, který byl ještě schoulený ve svém koutě: „A co on?“ prskl blonďák.
Brumbál na stole udělal věžičku ze svých prstů: „Je zřejmé, že ministerstvo nepřijme žádná opatření. Vlastně jsem o této věci mluvil se Severusem. Doufal jsem, že udržím profesora Lupina tady, aby vám pomohl tímto projít, můj drahý chlapče. Myslím, že budete potřebovat jeho radu v nadcházejících měsících. Tato varianta je pro vás lepší, než kdybyste se s tím vyrovnával sám, bez varování toho, co vás čeká.
Draco se tvářil zuřivě: „Ne! Proč je mu tady dovoleno zůstat potom, co udělal?!“
„Myslím, že to byla má otázka, Albusi,“ zašeptal Snape chladně.
Stařec si povzdechl: „Kdybyste tentokrát oba důvěřovali mému úsudku –“
„On mě napadl!“ Malfoy prakticky ječel, jeho zlost překonala auru vyčerpání, která z něj předtím vyzařovala. „Udělal mě tím, čím je! Nestrávím ani minutu v jeho blízkosti, když nemusím! To poslední, co si zaslouží je být vyhozen!“
Harry poslouchal tento argument s narůstající panikou. Věřil, že Brumbál najde způsob, jak přesvědčí Zmijozela, ale bylo dost zřejmé, že Malfoy nechtěl poslouchat.
Nakonec se Brumbál záměrně předklonil s vážným výrazem: „Pane Malfoyi, prosím vás, abyste se v mé pracovně uklidnil. Velmi dobře pochopím, když odmítnete nabídku pomocné ruky, ale chápejte, že v této škole Remus Lupin zůstane profesorem –“
„Ale to není fér!“ Blonďákův hlas rychle získal tón někoho, kdo je zvyklý dostávat to, co chce a hned. Harry vydechl úlevou, protože věděl, že Malfoy právě ztratil poslední argument.
Poprvé se váhavý hlas odvážil promluvit, když Remus Lupin postoupil dopředu: „Albusi, asi to bude lepší –“
„To stačí,“ promluvil Brumbál jasně a tím je všechny umlčel. „Přinejmenším si myslím, že jsme se shodli na tom, že nejlepším řešení je utajení. Pane Malfoyi, potom volba bude na vás, zda někomu jinému řeknete, co se stalo. Mezitím můžete důvěřovat našemu mlčení.“ Ředitel zvedl svou hůlku a chvilku tiše šeptal, než se na ně podíval zpátky. „Přísaháte?“
„Přísahám,“ první promluvil Snape s klidným hlasem. Hvězdička stříbrného světla vystřelila z ředitelovy hůlky a zasáhla Mistra lektvarů do hrudi, kde zmizela s mírným zábleskem.
McGonagallová ho následovala, mumlající ta samá slova a další stříbrné světlo v ní zmizelo stejným způsobem. Jeden po druhém slibovali, i když Remusův hlas byl zatížen váháním a vinou. Když ředitelovo kouzlo zasáhlo Harryho, měl pocit jakoby se podivná váha usadila uvnitř jeho hrudi, ale po chvilce si na to zvykl.
Nakonec Brumbál sám pronesl toto závazné slovo: „Přísahám,“ a poslední světlo vystřelilo k němu. Na několik vleklých okamžiků se v místnosti usadil slabý tlak magie, než nakonec zmizel.
Ředitel odložil svou hůlku a rozhlédl se po místnosti: „Můžete se vrátit k tomu, co jste dělali,“ řekl jim jednoduše.
Harry se zamračil. Co? To bylo ono?
„Profesore Lupine, pane Malfoyi, můžete si vzít volno, pokud cítíte potřebu.“
Remus zakroutil hlavou: „N-ne, to je dobrý, Albusi. „Budu v pořádku, abych učil.“
Malfoy si tvrdohlavě založil své paže: „Nebudu celý den dřepět v nemocničním křídle. Půjdu na vyučování.“ Ignoroval Snapeův nesouhlasný pohled.
Brumbál přikývl: „Dobrá. Pane Malfoyi, Severus mě požádal, abych vám udělil vlastní pokoj určený pro tuto dobu měsíce. Ale snad to bude přitahovat méně pozornosti, když v něm zůstanete stále, než jen tři noci v měsíci.“
Blonďák si povýšeně odfrkl, ale nebylo těžké vidět radost v jeho očích: „Fajn,“ nepříjemně se utrhl, aby se ujistil, že každý věděl o tom, že je rozčílený.
Přesto ředitelovy oči opět jiskřily pobavením: „Když si budete přát, můžete rozšířit fámu, že váš otec platí takové soukromí. Jsem si jistý, že tato bílá lež bude uvěřitelná.“
Harry protočil oči. Malfoy, který to zahlédl, na něj vrhl zlý pohled.
„Proč nebylo na Pottera použito Zapomeň stejně jako na Pansy a Blaise?“ zeptal se s úšklebkem. „Merlin ví, že tady není vítaný.“
Harry si odfrkl: „Možná jsem spolehlivější než párek hadů,“ odsekl, snadno upadl do starého zvyku, který si vytvořil s Malfoyem.
S povzdechem ho McGonagallová vzala za jeho rameno a tlačila ho ne příliš jemně směrem ke dveřím: „No tak, Pottere. Je čas jít.“
Malfoy nasadil úšklebek, když je sledoval, dokud mu Snape neudělal skoro to samé a vyváděl ho netrpělivě z pracovny.
5. kapitola: Sám
Draco se rozhodl jít na většinu dne do vyučování, i navzdory Severusovým neutuchajícím protestům. Ani to svému kmotrovi nevysvětlil, protože pochyboval, že by to profesor skutečně pochopil.
Upřímně, napadlo ho, že pokud by svůj čas zaplnil výukou, tak by to znamenalo méně času přemýšlení o... No. Jiných věcech.
Pod vším ostatním – pod arogantní, ušklíbající se fasádou – pod odhodlaností tímto projít – bylo jen dmoucí se popření. Draco si ještě musel na chvilku sednout a důkladně přemýšlel o všem možném, a kdyby mu to pomohlo, takto by nějakou dobu zůstal.
Kdyby o tom přemýšlel, bylo by to možné.
A tak se na první hodině ukázal jen o čtyřicet pět minut později. Jakmile se vrátil do skutečného světa, přepadli ho znepokojení spolužáci a profesoři, kteří ho zavalili promeškanými úkoly. Vítal troufalé otázky, nedůležité mrzutosti a obtížné úkoly od profesorů. Chtěl se ztratit v bezvýznamných problémech, který by mu přinesl průměrný den.
Jeho první tři hodiny – přeměňování, věštění z čísel a kouzelné formule – utekly bez jakýchkoli větších potíží. Soustředil se usilovněji než kdykoli dříve, pozorně poslouchal a zuřivě si zapisoval kusé informace. Když byl oběd, mlčky se najedl, skoro si nevšímal ustaraných Zmijozelů, kteří ho obklopovali, a pak pospíchal najít Severuse, který mu ukázal nový pokoj, který nyní bude obývat. Byl strážen portrétem kouzelnice Lilith, černovlasou ženou, která na něj vrhala vyzývavé pohledy, když kolem ni prošel. Strávil dvacet minut úpravou svého nového obývacího prostoru tak jak se mi líbilo, než se opět vyřítil ven, aby se účastnil lektvarů.
Nemusel být s ostatními Zmijozely na konci oběda a byl dříve u učebny než zbytek jeho spolužáků, Draco se tak ocitl v nezvyklé a nešťastné situaci, když byl sám na hradních chodbách. Nešťastné, protože jakmile zabočil za roh směrem ke Křiklanově třídě, náhle zíral na skoro dvacet Nebelvírů, s Ronem v čele.
Na krátko nastalo velmi hlasité ticho, dokud zrzek troufale nepromluvil: „Zpátky ze Smrtijedského shromáždění, Malfoyi?“
Blonďák zlostně zúžil své oči: „Odprejskni, Weasley.“
Vyčouhlý chlapec postoupil o několik kroků dopředu a oddělil se od ostatních: „Tak rychlý návrat. Co se stalo? Ty-Víš-Kdo na tebe moc často používal Crucio?“
„Rone, nech toho!“ A byl to Potter, hrajíc si na hrdinu, který dorazil včas, aby odtáhl velkou zlou lasičku. Dracův ret se stočil.
Zrzek si ho stejně nevšímal: „Nebo snad je to prostě tím, že tady nejsou ti tví strážci. Bez nich nejsi takový tvrďák, co?“
Stále více unavenější z této diskuze, Draco zamířil svůj nejlepší jděte-se-bodnout-nebo-vás-donutím zlostný pohled na ostatní: „Byl bys překvapený, Weasley. Teď, když víš, co je pro tebe nejlepší, poslechni vašeho Zlatého chlapce a trhni si.“ K zdůraznění svých slov se hrubě protlačil kolem vyššího chlapce.
Zrzkova pihovatá tvář se zkřivila zavrčením a rukou zamířil pro svou hůlku.
Draco zachytil tento pohyb a prudce se otočil a už sahal pro kousek ebenového dřeva, ze kterého byla vyrobena jeho vlastní hůlka.
„Expelliarmus!“
Oba chlapci se otočili a nevěřícně zírali na Harryho, který vykřikl toto kouzlo a teď držel obě hůlky ve své ruce. Mžoural na dvojici.
„Pottere!“ vyplivl Zmijozel zhnuseně, neschopen přijít na jinou reakci.
Obdobně, Ron jen prsknul: „Harry!“
Černovlasý Nebelvír protočil oči a zíral na svého přítele: „Raději bych nestrávil další den zvracením slimáků, Rone. Na,“ klidně vracel kousek dřeva a přitom se na něj upřeně díval, dokud se rozmrzele neotočil a vrátil se ke skupině Nebelvírů.
Harry předstíral, že ebenovou hůlku vrací Dracovi a přitom ji přitiskl ke své hrudi. Jakmile to tak udělal, naklonil se blíž a naléhavě sykl: „Tvé oči! Sklop své oči!“
Na okamžik na něj blonďák zmateně zíral, než si to uvědomil. Hned – a poprvé ve svém životě – udělal to, co mu Potter řekl a v duchu se za to proklínal.
Opravdu, s použitím špičky svého jazyka mohl cítit mírně ostré špičky svých předních zubů a věděl, že se v jeho očích tmavá ocelově šedá barva musela změnit do nezvyklé bělomodré, jak to popsal Severus.
Stalo se to kvůli jeho náladě. Rysy byly vidět, protože byl naštvaný. Do prdele, toto bude nemožné.
***
Po vyučování musel vyřešit dilema jak přesně vysvětlit svým spolužákům, proč už nezůstane v ložnici.
„Ehm, Draco?“ Blaise začal diskuzi, zatímco sestupoval schody do společenské místnosti a pak prostě odhodil svou brašnu na svou postel. „Je nějaký důvod, proč jsou všechny tvé věci pryč?“
Pansy, která hloupě cosi žvanila, rychle umkla a stočila svůj pohled na blonďáka.
Draco snadno zapadl do své role, kterou si připravil a poskytl jim naučenou Brumbálovu lež, která lehce procházela jeho rty. Samolibě se culil a každá maličkost na něm křičela, Jsem lepší než vy.
„Otec si myslí, že je směšné pro kluka v mém věku, aby se s někým dělil o pokoj. Zvláště pro Malfoye. Přesvědčil ředitele, aby mi dal můj vlastní pokoj.“
Blaise ohromeně zvedl obočí a vypustil slabé hvízdnutí, zatímco Pansy náhle měla vypočítavý pohled: „Ta představa soukromí...“ Ani se nepokoušela být ostýchavá a svůdně si prohlídla Draca od shora dolů a mrkla.
Protočil své oči, protože byl zvyklý na její flirtování: „Jo, velmi důvtipné, Pansy.“
Smála se: „Kdo chce být důvtipný?“
Blaise se svalil do křesla u krbu, s knihou otevřenou na svém klíně. Vzhlédl na Draca, aby se ho zeptal: „Hej, ale budeš ještě trávit čas tady ve společenské místnosti, že jo?“
Pomlaskával: „No jasně. Nejsem poustevník, Blaisei.“ Zakroutil hlavou a přesunul se k nejbližšímu stolu, hodil na něj brašnu a hodlal si udělat aspoň jednu esej.
Pansy na něj zírala: „Nebudeš si teď dělat domácí úkol? Vždyť vyučování skončilo teprve před deseti minutami!“
Draco pokrčil rameny: „Mám hodně práce,“odpověděl obraně.
„Šprte,“ obvinila ho se širokým úsměvem.
Draco překvapeně zamrkal a na okamžik oněměl. Tohle musel přiznat, že bylo poprvé: „Nejsem šprt!“ nakonec se mu podařilo říct.
Zvedla obočí: „Jak chceš. Dej nám vědět, než večer odejdeš, jo?“ A s tímto zmizela do dívčí ložnice, zanechala tak Draca, který na ni zíral a Blaise se pokoušel ukrýt své pobavení.
***
Nakonec samozřejmě už nemohl dál odkládat svůj odchod. Rozloučil se a opustil Zmijozelskou společenskou místnost. Tiše procházel liduprázdnými sklepními chodbami ke svým novým pokojům. Lilith se na něj zamilovaně dívala, ale neřekl nic jiného než heslo – „Draconis.“ – a nevšímal si ji.
Zachvěl se, když vstoupil dovnitř. Jediný dojem ze svých nových pokojů, který na něj nějak zapůsobil, bylo... ticho. Bylo to tu tak tiché a tak prázdné. Byl zvyklý na hluk a živost, a na neustálou interakci, ať už byla pozitivní nebo negativní.
Šel dál dovnitř, setřásl svůj školní hábit a přehodil ho přes zadní stranu pohovky, která byla v prvním pokoji. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco pokračoval do ložnice, když ji uviděl.
Ten stejný pohár ze včerejší noci byl uprostřed nízkého konferenčního stolku, tekutina v něm mírně bublala. Draco ztuhl. Jako noční můra, už skoro zapomněl na to, co se stalo, dokud před tím nestál.
Tato přítomnost, více než cokoli jiného, zapříčinila, že ho to náhle zasáhlo. Toto bylo ono. Toto byl nyní jeho život. Musel se vyhýbat lidem, zavřen v oddělených místnostech a lapen do pasti tajemství. Samozřejmě, že by to nikomu neřekl. Někde musí žít sám po zbytek svého života, nikomu jinému nevěřit, aby ho nezničil, kdyby to zjistil. A tento lektvar... tento lektvar si musí brát navždy.
Těžce si sedl s pohárem v ruce a zíral do prázdna. Vize jeho budoucnosti ho oslepila.
Severus slíbil, že druhá přeměna nebude téměř tak zlá jako ta první – a musel říkat pravdu, jinak by Draco nebyl propuštěn z nemocničního křídla – ale i tak, mohl cítit počínající strach, který ho sžíral. Nechtěl to znova udělat. Tato myšlenka zněla v jeho hlavě dětinsky, a taky byla, ale nemohl si pomoci. Prostě tím už nechtěl projít.
Byl to pocit nevyhnutelnosti, který ho drtil.
Draco se nikdy ve svém životě nepotýkal s něčím, co nemohl změnit. Když se mu něco nelíbilo, změnil to. Když se něco zlomilo, opravil to. On byl Draco Malfoy, rozmazlený spratek tohoto století! Měl by být s to toto napravit!
Hodiny náhle odbíjely, lekl se. Zíral na ně a vypadalo to, že zbývá půlhodina do západu slunce. Připravil se na tu chuť, zvedl pohár a rychle vypil lektvar.
Pak strnule vstal z pohovky a vydal se do ložnice. Jakmile byl v ní, rychle se svlékl a svou košili a džíny pověsil do prostorné skříně, kterou si přistěhoval z pokoje. Neobléknul si pyžamo, věděl, že by ho roztrhal během několika minut, kdyby to udělal.
V chladném vzduchu se zachvěl a přešel k posteli, na kterou klesnul. Jeho pohyby byly apatické, ale přinutil se stáhnout přikrývku a vklouznout pod ni.
Tam se pevně stočil a čekal na měsíc, přitom si přál, aby mohl být zpátky ve Zmijozelské ložnici a poslouchal Pansyino žvanění a Blaisovo netrpělivé reptání.
***
Hermiona si povzdechla a skousla si ret. Chvíli si myslela, že se Harry vrátil do normálu. V posledních pár dnech byl živější a ani nebyl tolik nevrlý k ostatním. A byl i v takové náladě, že přerušil boj mezi Ronem a Malfoyem, místo toho aby se naštval dost na to, aby se připojil! Toto jistě muselo být dobré znamení.
Ale teď... Poslední hodinu ho bezmocně sledovala jak se do sebe zase stáhl. Uprostřed hraní šachů s Ronem, Harry náhle vypadal, že ho to nezajímá. Nejen hra, ale i oni. Ztichl a neodpovídal, když mluvili. Hermiona si nemyslela, že je ignoroval schválně – on je prostě nevnímal.
A tak seděl a mlčky zíral na otvor portrétu ve společenské místnosti. Hermiona věděla, co přijde ještě dřív než otevře svá ústa, aby promluvil.
„Půjdu se projít,“ nakonec zašeptal a vstal.
Ron prudce vzhlédl se zamračením: „Harry, kámo, je po večerce. Jsem zcela pro porušení školních pravidel, ale...“
Druhý chlapec pokrčil rameny: „Vezmu si svůj neviditelný plášť,“ odpověděl bez zájmu.
Jeho přátelé na sebe vrhali rezignované a znepokojivé pohledy.
„A plánek,“ dodal Harry, „pokud se budete cítit líp.“
***
Harry chtěl být zoufale sám. Stejně jako mnohokrát předtím, touha po samotě k němu přicházela náhle. Takže se nyní toulal, neviděný pod svým pláštěm, liduprázdnými hradebními chodbami s Pobertovým plánkem, který si upřeně prohlížel.
V tuto noční dobu byla všechna jména pergamenu shluklá ve skupinách. Byla tu Mrzimorská společenská místnost a ložnice na druhém poschodí a Havraspár v patře nad ním. Jeho vlastní spolužáci byli všichni seskupeni nahoře v Nebelvírské věži a Zmijozelští mnohem níž ve sklepení.
Většina profesorských jmen se vznášela v oblasti, u které Harry předpokládal, že to jsou služební pokoje, výjimkou byl Snape – který, pokud Harry věděl, odmítal zůstávat příliš dlouho někde jinde, než ve své drahocenné, lektvarové laboratoři – a ředitele, který byl ve své pracovně. Filch, jak si všiml, byl nyní na číhané v Astronomické věži. Jediné další jméno, které samotné vyčnívalo bylo jeho vlastní a–
Harry překvapeně zamrkal. Bylo to snad jeho šestiletým zvykem, ale jakmile viděl úzké, úhledné písmo znamenající jméno Draco Malfoy na kraji sklepení, tak v něm ihned stouplo podezření. Jeho mysl během chvilky vytvořila své vlastní závěry, stáčející se kolem nesouvislých myšlenek o Zmijozelech, špehech a Smrtijedských otcích, takových jako je Lucius Malfoy. A co tam Malfoy sám dělá? A Proč-?
Pak se zarazil, zakroutil hlavou nad svou paranoiou a cítil se provinile. Také si připadal více než trochu hloupě.
Jen toto ráno tam stál a poslouchal, když Brumbál přijímal zvláštní opatření, aby Malfoy dostal svůj vlastní pokoj. A nejen to – od nynějška si jistě měl být dobře vědom toho, proč Zmijozel dostal takové opatření!
Zamračil se sám na sebe, složil plánek a rychle si to rázoval z Nebelvírské věže.
***
Komnata nejvyšších potřeb mu dobře posloužila za poslední měsíc nebo tak, když bylo nemožné nebo nepohodlné, aby stál u jezera. Bylo to dokonalé místo, kde mohl být sám a nikdo by ho nenašel – což bylo velmi užitečné, protože si byl dobře vědom toho, že ho Ron s Hermionou sledovali více než jednou ve snaze objevit jeho úkryt.
Nevěděl, proč byli tak znepokojení. Každý si myslel, že se k nim vrátí s pořezanými zápěstími nebo s něčím podobně směšným. Neublížil by si, nevzal si drogy nebo by nezanedbal své známky! Nebylo s ním nic špatného, kromě občasné potřeby se jen... dostat pryč. Bylo by to pěkné, kdyby to prostě chápali...
Povzdechl si, vkročil do komnaty a vyklouznul ze stříbřitého pláště. Kouzelný prostor kolem něj se přeměnil do jakési ložnice. Postel s nebesy stála uprostřed, jenže nebylo zdobena Nebelvírskými barvami, ale spíše tmavými, staromódními pokrývkami. Ve skutečnosti byla většina výzdoby tmavá a staromódní. Prakticky to byla kopie místnosti na Grimmauldově náměstí.
Doopravdy, pomyslel si Harry, Hermiona neměla žádný důvod nesouhlasit s tím, co dělá. Kdyby to věděla, spíše by ho podpořila. Koneckonců toto byla mimoškolní práce.
Sedl si na postel, zvedl knihu, která ležela přesně tam, kde ji nechal a podíval se na název, když se pohodlně usadil. Přečetl ho jako, Hledání Vašeho Vnitřního Zvěromága.
Nyní se dostal přes více než půlku. Jeho pokrok byl pomalý, protože znovu četl celé kapitoly, když se pokoušel dokončit každý krok podle instrukcí. Do nynějška si myslel, že ví jakou podobu by mohl mít a ujistil se, aby tuto myšlenku udržel ve své mysli, když procházel zbytek knihy.
A tak horlivě četl, jen se občas zastavil, aby absorboval jistá fakta nebo aby si objasnil svou představu, když se mírně ztrácela. Někdy během těchto chvil se jeho myšlenky zatoulaly k jednomu studentovi, který byl v tuto hodinu sám a mimoděk se zajímal o to, jestli si nově prokletý vlkodlak užívá samoty tolik jako on.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. ☼