Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 6 - 10

*****


6. kapitola: Lupinovo šílenství


Dny se začaly srovnávat, zatímco život se ve svém nesnesitelném zvyku vracel k normálu pomaleji.

O víkendu po úplňku, Draco mohl být nalezen kdykoli ve dne uvnitř Zmijozelské společenské místnosti. Liboval si faktu, že mohl bezpečně zůstat přes noc, pokud by chtěl. A to právě udělal, samozřejmě, přitom utvrzoval nějakou chvíli Pansy, která prohnaně poukázala na existenci jeho vlastního pokoje, že bylo příliš pozdě, aby se do něj vrátil. Nevěřila mu, věděl to, ale naproti tomu se ji ani nesnažil přesvědčit. A tak strávil dva vlekoucí se dny nicneděláním, kromě flirtování s blondýnkou a posloucháním Blaiseových netaktních vtipů, celou dobu se snažil co nejusilovněji přesvědčit sám sebe, že ještě mohl být opravdovou součásti toho všeho, kdyby chtěl. A pokud jde o jeho... problém, skryté popření se ubíralo svým směrem a Draco si jen umanul, že mu bude čelit zase příští měsíc.

Mezitím Harry procházel fázemi štěstí, kdy se vrhal do aktivit svých přátel, a pak s tím byly v rozporu celé hodiny, ve kterých se od nich záměrně stranil a zoufale se pokoušel držet odstup od ostatních lidí. Nevěděl proč občas cítil tuto touhu, ale teď se to stávalo tak často, že už se tato potřeba nezdála zvláštní. Tyto hodiny vždy trávil buď v Komnatě nejvyšší potřeby, kde pokračoval ve svém studiu nebo stával na břehu jezera. V těchto chvílích upřeně zíral apaticky na rozlehlou plochu šedivé vody a snažil se na nic nemyslet.

Hermiona se jako vždy trápila kvůli podivných zvykům svého nejlepšího přítele. Bylo-li to možné tato nová, skoro... dvoupólová verze Harryho, jí dělala starosti více než ta neustále depresivní před týdnem. Chápala, že byl deprimovaný následkem Siriusovi smrti, ale toto... V jeden okamžik se chová jako by se nic nestalo a v dalším jako by nemohl vystát další chvíli v jejich blízkosti. Nejen, že ho to zraňovalo, ale... bylo to nezdravé, jistě! Chvíli si myslela, že Harry byl zavolán do Brumbálovy pracovny, aby projednali jeho chování, ale když se na to zeptala, Harry řekl, že to bylo kvůli záležitostem Řádu, a že ho ředitel zapřísáhl mlčenlivostí. A tak ji napadla myšlenka, která jak doufala, by ho z toho nadobro vyvedla...

Ron si také dělal starosti, ale jeho obavy byly snad méně hlubokomyslné než Hermioniny. Zrzek jen viděl jak Harry zakročil, aby ho zastavil od vyřízení Malfoye – od něčeho s čím si byl Ron jistý, že by si to Harry jindy užíval. Slyšel, že se lidé často stávají pasivními, když mají deprese a rozhodl se, že prostě musel dávat extra pozor na svého nejlepšího přítele a ujistit se, že jistý blonďatý debil nevyužije této situace. Ron si také dělal starosti kvůli Harryho výkonu v nadcházejícím Famfrpálovém zápase, který by tím mohl utrpět, i když by nikdy něco takového neprohlásil nahlas. Ale pokud mu bylo známo, Harry nikdy nedovolil, aby jeho soukromý život zasahoval do hry – ale naproti tomu věci nebyly nikdy dříve opravdu takové špatné...

Ale i přes tato malá melodramata se život obecně vrátil k normálu – nebo tak blízko jak Bradavice mohly být.

Takže Severus Snape byl skutečně šokován, když byl probuzen v časných hodinách pondělního rána naléhavým bušením na dveře od svých pokojů. Různé možnosti prolétávaly jeho hlavou – určitě to má něco společného s Dracem; ne, mohl by to být Brumbál, který má pro něj nějakou novou, naléhavou misi; nebo možná Potter v ještě dalších potížích – vyhrabal se z postele a hodil si na sebe tmavomodrý župan, zatímco pospíchal, aby vyslyšel návštěvníka, který ještě neustával v nepřetržitém bouchání.

Prudce otevřel dveře dokořán, které strážily jeho soukromé pokoje a na jeho tváři se zračilo podráždění a znepokojení, když se Mistr lektvarů setkal s ohromujícím pohledem na velice neupraveného Remuse Lupina.

Muž byl oděn ve vybledlém modrobíle pruhovaném pyžamu. Přes něj měl přehozen obnošený tmavočervený župan, ale zcela se mu ho nezdařilo pořádně zavázat, a ramena byla zmáčená deštěm, když šel do hradu, protože nyní obýval Hagridovu hájenku v rámci své učitelské pozice.

„S-S-Severusi,“ koktal Lupin s drkotajícíma zubama. Upřeně zíral na zem mezi nimi, zatímco dešťová voda kapala z jeho ofiny. Vlkodlakovo tělo se celé třáslo a své paže měl pevně ovinuty kolem sebe – ale z nějakého důvodu Snape pochyboval, že to bylo z chladu.

„Co tady děláš?“ vyprskl, jeho znechucení tímto tvorem před ním bylo evidentní. Mysl Mistra lektvarů to neobvykle zpracovávala tak, že je nevinné odsuzovat Lupina jako nějaké zvíře, ale přimhouřit oko nad Dracem jako nevinnou obětí, aniž by oba názory byly v rozporu.

Konečně muž před ním zvedl svůj pohled, jeho oči byly ryze jantarové. V tomto okamžiku vypadal velmi podobně jako zbitý pes: „Já p-potřebuji tvou pomoc, Severusi. P-Prosím...“

Snape prudce zvedl své obočí s opovržlivým výrazem: „Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš, ale je zřejmé, že jsi úplně mimo, když sem přicházíš v této době s takovým nesmyslem –“

„Severusi!“ najednou se Lupin vrhl dopředu a jeho ruce popadly župan druhého muže. „Prosím! Neposílej mě pryč... Prosím, proboha, ať to přestane!“

Vynervovaný Snape zoufale udržoval své sebeovládání a rozhodl se neukázat žádný jiný záblesk emoce než nenávist, i když vlkodlak vypadal každou chvíli stále více pomatenější. Vyškubl se z nežádoucího doteku a máchl svou hůlkou, která se zdála, že se objevila odnikud.

Pohled na ni přivedl zpátky nejnepatrnější jasnost do jantarových očí. Lupin krátce vypadal zděšen svou ztrátou kontroly, než se mučivý pohled vrátil zpátky do jeho očí: „Omlouvám se! Je mi to líto, já jen... Severusi, musíš mi pomoci!“

„Co se to do prdele dnes v noci s tebou stalo?!“ zeptal se Snape zuřivě. Prostě vyšlo najevo jak ho nečekaný Lupinův neohlášený příchod zaskočil, když kvůli němu tak hrubě nadával, než aby užil své obvyklé klidné mluvy.

Vlkodlak zakroutil hlavou, díval se dolů a pak se náhle protlačil kolem Snapea a překročil do jeho soukromých pokojů! Mistr lektvarů se nemohl přimět k tomu, aby zakřičel vše, co se mu honilo myslí, tak silná byla jeho nevěřícnost nad drzostí tohoto muže. Otočil se a v úžasu sledoval jak Lupin přechází sem a tam jako nějaké zvíře v kleci, neustále pohazoval svýma rukama a podivné nevhodné boty, které měl obuté, zanechávaly skvrny od bláta.

„Lupine!“ nakonec se mu podařilo vyprsknout, jeho pohled byl smrtící.

Ale vlkodlak, jak se zdálo, ho ani neslyšel: „Nespím, Severusi. Celé dny, protože... nemůžu na to přestat myslet! Na-na to, co jsem udělal a na to jak ten kluk bude takto žít po zbytek svého života, a-a-a na Siriuse! Ach bože, ať to přestane! Potřebuji na to přestat myslet!!“

Snape ho mlčky sledoval, a ani nebyl s to celkem ukrýt své vlastní reakce. Otřásal se, odmítaje to jakým zničeným člověk se ten muž stal. Jeho blábolení mu znělo pološíleně a Mistr lektvarů si nervózně pomyslel, jestli je opravdu tak mimo jak zněl právě teď.

Náhle s přecházením ustal a upřel na něj zářivé jantarové oči.

„To je důvod, proč jsem přišel,“ zasyčel vlkodlak. „Ty to dokážeš zastavit! Vím, že to dokážeš! Naučil jsi Harryho, jak blokovat jeho myšlenky...“

Když si uvědomil, na co Lupin naráží, Snape na něj nevěřícně zíral: „Něco takového jsem neudělal! Snažil jsem se ho naučit Nitrobranu ze zcela jiného důvodu – jaká to je úplně hloupá a bezohledná výmluva pro tento nápad! Nemohl bych zostudit takovou magii jen pro uspokojení tvého ubohého rozmaru!“

Lupin zabručel a obrátil se: „Tak něco jiného! Nějaký lektvar. Bezesný spánek – proboha, cokoli!“

Snapeův ret se znechucené stočil, když zíral na tuto lidskou trosku: „Jdi k Pomfreyové a nevyrušuj mě uprostřed noci!“

Jenže měl opět zvláštní pocit ze svého nevítaného návštěvníka, když ho ani neslyšel. Lupin pokračoval v přecházení, a když promluvil, bylo to jako by mluvil sám k sobě: „Ani Albus nic neříkal. Jen ke mně poslal Minervu, aby se ujistil, že jsem si vzal lektvar. Přesto se mnou nechtěl mluvit, ne přímo. Ani mě nechce potrestat, ani když jsem se zeptal...“

Stále unavenější z nesouvislého mumlání, Snape trhl dveřmi, aby je otevřel a zavrčel: „Vypadni, Lupine. Je pozdě a já nemám čas na tvé masochistické vykřikování.“

Druhý muž se na něj otočil s divokým pohledem a mírně zakroutil hlavou: „Ne! Severusi, já potřebuji spát! Musíš mít nějaký lektvar nebo-nebo-nebo něco takového!“

„Pro takové jako jsi ty nic nemám!!“ zuřivý křik mu unikl dřív, než měl šanci to potlačit. Zachycen svou zlostí, popadl vlkodlakovu paži a důrazně ho vystrčil ze svého pokoje, zpátky na chodbu. Pak se lehce předklonil a tiše promluvil.

„Poslouchej mě velmi dobře. Nepomůžu ti. Nikdy ti nepomůžu. Pokud se z toho zblázníš, nebude to nic menšího, než to, co sis zasloužil za to, co jsi provedl mému kmotřenci! Chceš trest, Lupine? Toto je tvůj trest! Doufám, že se nikdy nevyspíš!“

Hlasité prásk!, které následovalo, probudilo půlku Zmijozelské koleje.

***

„Všimli jste si někdo toho, že profesor Lupin vypadá trochu... mimo?“

Byla první hodina pondělního rána a Nebelvírští a Zmijozelští šesťáci byli shromážděni venku u okraje lesa, kde měli probírat způsob života kentaurů.

Harry se krátce podíval na Rona, který promluvil, než svůj starostlivý pohled stočil na muže, který je vyučoval.

Lupin nikdy nevypadal tak zle. Mužova tvář byla bezbarvá, vyjma velkých, tmavofialových kruhů pod jeho očima. Občas, když váhavě učinil nějaké gesto, tak okolostojící studenti jasně viděli, jak se jeho ruce třásly. Více než jednou se nyní zakoktal a aspoň dvakrát ztratil nit svých myšlenek uprostřed mluvení od chvíle, kdy hodina začala.

„Myslíte...“ Hermiona šeptala. „Myslíte, že to má něco společného s touto dobou měsíce?“

Zrzek protočil oči: „Vždyť to můžeš říct, víš. Všichni ve škole vědí, čím je.“

Zamračila se na něj: „Jen jsem taktní. Něco, o čem ty nemáš ani ponětí, Ronalde Weasley.“

Harry přestal poslouchat, když se začali hádat. Po pravdě pochyboval, že Remusův stav měl něco společného s úplňkem, který skončil o páteční noci. Kromě toho, Malfoy vypadal zcela v pohodě a prošel tou stejnou přeměnou. Ve skutečnosti se blonďák znovu povýšeně chopil trůnu jako Zmijozelský princ a byl kvůli tomu ještě protivnější. Kdyby Harry věřil, že by se ostatní naučili pokoře nebo – Merline chraň – i empatii kvůli jeho neštěstí, připadalo by mu to velmi, velmi špatné. Malfoy byl horší než kdykoli dřív. Ráno strávil posmíváním se Nebelvírům a zvláště – podle Harryho, přinejmenším – se zaměřil na trýznění Lupina. Starší vlkodlak zbledl vždy, když jeho oči náhodou spočinuly na Zmijozelovi, který na sebe neustále strhával pozornost, jen aby způsobil tuto reakci.

Harry zlostně zúžil své oči. Stupidní blbec, snaží se, aby se Remus týral výčitkami...

Otočil se zpátky ke svým přátelům, a ani si nevšiml, že se ke dvojici připojil Seamus: „Ano určitě,“ zašeptal irský chlapec. „Podle mě, Lupin zešílel.“

Na chvilku se Harry naježil, aby obhajoval svého oblíbeného učitele, ale pak si povzdechl a vrhl další pohled na Remusovu unavenou postavu. Opravdu, nezbývalo mu nic jiného, než s tím souhlasit.

***

Draco se odvrátil, když se kolem něj nesla další neznámá vůně. Toto se dělo celý víkend a čím dál tím více se to zhoršovalo. Dohánělo ho to k zbláznění. Ve všem, co dělal, byl rozptylován tisíci různými vůněmi, které by ještě před pár dny nemohl vnímat.

Tak jak miloval hodiny v lektvarové laboratoři, tak nyní to bylo čisté peklo. O víkendu navštívil Severuse a byl nucen urychleně tuto místnost opustit poté, co propukl do obzvlášť silného záchvatu kýchání z blízkého bublajícího kotlíku. Ve Velké Síni během jídel to bylo podobně silné, stejně tak ve společenské místnosti a téměř na všech dalších místech, kde jsou shromáždění lidé.

Byl přinucen si držet odstup od Blaise, který neudělal nic jiného, než změnil svou kolínskou, což bylo něco, co opravdu nesvědčilo Dracovýmu nynějšímu citlivému nosu. A Pansy...! Otřásl se při vzpomínce na svůj znepokojivý objev, kdy sdíleli ‘tuto dobu měsíce‘. Když nakonec identifikoval tuto podivnou vůni, která obklopovala dívky, málem se od ní řítil pryč, k jejímu velkému překvapení. Měl pernou chvilku, aby tohle vysvětlil.

A ten hluk! To bylo téměř horší. Bylo to jako by každý v této zatracené škole byl na nějaké tajné misi, aby ho ohluchli. Tak hluční všichni byli...

Bylo bezpečné říkat, že jeho nové, nevítané vlkodlačí smysly nebyly přesně ty supermocné o jakých vždy snil.

S povzdechem se zbavil těchto myšlenek. Pansy s Blaisem zmizeli vpředu ve Zmijozelské společenské místnosti, zatímco on se zastavil u svých vlastních pokojů. Potřeboval být pár minut sám, uniknout před pohledy, vůněmi a zvuky od tolika lidí. Jak ironické, pomyslel si hořce, protože ho kletba donutila být v izolaci, i když to nebylo kvůli přeměně.

Lilith ho viděla přicházet a okamžitě se tmavovlasá kouzelnice s bledou pletí fintila takovým způsobem, na který si už zvykl. Její mandlové oči byly přimhouřené, podle ni svůdně, jak si byl jistý.

„Drac-“ začal šeptat heslo, ale byl přerušen.

„Malfoyi!“

Otočil se a pozvednul obočí při pohledu na Pottera, který se hnal k němu a vypadal nasraně. Draco si říkal, jestli to bylo více či méně zábavné, než Sebevražedný zachránce, na kterého si zvykl.

„Pottere.“

Tmavovlasý Nebelvír na něj zíral, když se přibližoval a odvážil se vniknout do osobního prostoru, když zlostně zabodl svůj prst do Zmijozela. Draco opět pokrčil svůj nos, když se k němu dostaly lidské vůně.

„Vím, co děláš!“ obvinil ho Potter. „Pokoušíš se ho týrat!“

Blonďák ustoupil krok dozadu, jeho výraz byl pečlivě prázdný: „No a?“ odsekl klidně.

Zelené oči se nevěřícně rozšířily za brýlovými obroučky: „No a?! Malfoyi, viděl‘s ho?! Ničí ho to! Prošel mnohem více, než –“

„Och, sklapni, Pottere!“ vybuchl náhle a na chvilku druhého umlčel. „Napadlo tě, že ho sem tam nutím cítit vinu a je to to nejmenší, co můžu udělat?! A je mi jedno, čím prošel, mě zajímá to, co udělal.“

Nebelvír viditelně zaváhal, jeho hněv se lehce oslabil. Odskočil, samozřejmě, k velké Dracově zlosti. „Poslyš, já chápu, že to co se stalo bylo... hrozné. Ale... Ale to nebyla jeho vina, Malfoyi!“

Blonďák zaťal zuby a usilovně se snažil, aby nevrčel. Bojácnost vyzařovala z Pottera, když se před ním druhý chlapec rozčiloval. Voněl... potem, trávou, kterou se umazal a inkoustem a stovkami jiných věcí. Draco mírně pokrčil svůj nos a byl rád, že necítil žádné stopy po falešné kolínské a podobně. To bylo vše, co potřeboval, aby nepropukl do nekontrolovatelného kýchání, zatímco se snažil zůstat povýšený.

„Rozhodně to nebyla má vina!“ vybuchl, když se dostal pod kontrolu.

„Dobře, není to tak, že jsi udělal něco, aby sis zasloužil –“

V mžiku byly Dracovy ruce na jeho ramenou a Harry se ocitl naražený na zdi menším chlapcem. Instinktivně sahal pro svou hůlku, ale Draco ji vyrazil z jeho ruky a pak ucítil Dracovo předloktí přes své hrdlo. Zmijozelovy oči se opět změnily do těch vlčích a jeho zornice se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček. Harry zalapal po dechu, ale nedokázal ze sebe dostat jediné slovo kvůli tlaku jaký Draco použil a dusilo ho to. Popadl a strkal do druhého chlapce, ale nic s ním nepohnulo. Bojoval proti vlkodlakovi a byl bezmocný.

Dracův hlas byl smrtelně vážný, když promluvil: „Prostě jsi řekl, že jsem si to zasloužil, Pottere?“ zasyčel a naklonil se velmi blízko.

Harry samozřejmě nemohl odpovědět, dokud ho blonďák neuvolnil, což udělal jen zčásti, zmírněný tlak, který použil, stačil jen na to, aby mu jeho soupeř odpověděl.

Nebelvír se zamračil na vlkodlaka a toužil po hůlce, kterou mohl vidět o kus dál na podlaze: „To není to, co jsem chtěl říct,“ zachrčel, vzteklý ze své bezmocné pozice.

Opět Draco šeptem zabručel. Harry mohl cítit jeho dech na své tváři. Mohla by to být romantická pozice, ve které byli, s Dracem, který ho přitlačoval na místě a nakláněl se tak blízko, ale tato představa byla zničena vztekem na blonďákově tváři a Harryho vroucím pobouřením.

Zmijozelovy oči opět začaly pomalu tmavnout a znovu získávaly barvu, dokud neměly svou přirozenou šedou. Ušklíbl se na Nebelvírského Zlatého chlapce: „Pamatuj si, Pottere – ať jsem si to zasloužil nebo ne, jsem naprosto schopný tímto projít.“ A ukázal své zuby v parodii úsměvu.

Harry na něj nehybně mlčky zíral.

Náhle se Draco uculil, ukročil dozadu a nakonec ho pustil: „Co ty víš? Vlci dokážou cítit strach,“ pak se otočil na podpatku a procházel přímo portrétem Lilith, přitom zapomněl na svou zlost, se kterou nechtěl vůbec přestat.

Zlomyslně promluvil, zatímco šel dál, hlas mu sklouzával přes rameno:  „Možná jednou, Pottere, budeš bránit oběť, která nebude z tvého milovaného Nebelvíru.“

Harry se pohnul, aby zvednul svou hůlku a sledoval blonďáka, jak odchází, jeho tvář byla prostá emocí.




7. kapitola: Nebelvír je nejlepší


Draco netušil, proč přišel sledovat zápas. Merline, vždyť pohrdal oběma týmy. Jako by Mrzimorští už nebyli dost směšní, když tady poletují sem a tam s jejich pěkně tupými výrazy, aby se utkali s Nebelvírem, proboha! Jaký to je výsměch hry...

No možná by se mohl dost bavit. Bylo by docela zábavné, kdyby viděl Pottera spadnout ze svého koštěte.

Posadil se mrzutě na své místo a čekal na opravdový začátek hry. Nepříjemný Finneganův irský přízvuk se ozval z komentátorského místa – jak to bylo výhodné, když ještě další Nebelvír dostal tuto roli – a vyvolával jména hráčů z každého týmu.

„A ve druhém, kteří hrají za mou vlastní kolej, máme kapitánku Katie Bellovou, která hraje jako střelec, po jejích stranách jsou Dean Thomas a Ginny Weasleyová. Odrážeči jsou nyní, po nešťastné ztrátě našich nechvalně známých Weasleyových dvojčat, Jack Sloper a Andrew Kirke. Ron Weasley hraje na pozici brankáře a dále samozřejmě, Harry Potter hraje jako chytač!“

Draco si přitiskl ruce na uši v marné snaze utlumit následný ohlušující potlesk kolem sebe. Ach jo, nebylo to nic, z čeho by se dobře bavil...

***

Ostrý hvizd píšťalky rozťal chladný vzduch a Harry čistě vystřelil do nebes na Kulovém blesku. Vysoko nad zemí se otočil a rychle vyrazil k severní straně hřiště, přitom snadno prosvištěl kolem ostatních hráčů. Pár minut udržoval vysokou rychlost, aby se prostě pokusil dostat euforii z létání ze své krve, než se pustil do systematického hledání Zlatonky.

„A Mrzimorský Cadwallader přihrál Camrál Smithovi, který ho přihrál zpátky a – och! Sebrala ho slečna Ginevra Weasleyová! Přihrála ho Thomasovi, ten na Bellovou – a Nebelvír poprvé v utkání skóruje. Není pochyb, je to jisté...“

Harry se usmál nad komentářem irského chlapce. Seamus nebyl tak otevřený při podpoře své koleje jako Lee Jordan, ale ten kdo poslouchal nemohl říct, od koho čeká, že vyhraje.

Harry stočil pohled dolů a pátral po zlatém záblesku, který měl chytit. Cedrik byl nahrazen Summerbym, který se vznášel na druhém konci hřiště naproti Harrymu. Oba chytači se pomalu pohybovali a neustále vrhali pohledy na své okolí.

„A Weasley zablokoval další mrzimorskou střelu! Zvládl to výborně. Weasleyová s Camrálem zamířila – Och! Byla zasažena Potloukem! Kirk ani Sloper ho nezvládli odrazit!“

Nebelvírský chytač se točil vysoko nad zemí a nyní zrakem pátral po Ginny. Stále byla na svém koštěti, jednu ruku měla přitisknutou ke svému boku a vrhala zlé pohledy na oba odrážeče, kteří ji měli chránit. Alespoň byla v pořádku, pomyslel si úlevně.

„Harry, kámo! Co to děláš?!“

Obrátil se za Ronovým hlasem a za sebou viděl zrzka, který na něco naléhavě ukazoval. Sledoval tento označený směr a Harry se setkal s pohledem na Summerbyho, který letěl střemhlav s odhodlaným výrazem na své tváři.

„Mrzimorský chytač něco vidí! Jde po Zlatonce! Ale kde je Potter? Pokud ji nechytí, Mrzimor začne sezónu v čele v- Och! Počkat! Tady ho máme, Potter ji také vidí! Jde po Summerbym a stahuje náskok... To je něco, Kulový blesk odvádí dobrou práci!“

Harry se položil na rukojeť koštěte a jeho oči se snažily sledovat linii letu druhého chytače. Ale přesto nemohl vidět to, co přitahovalo Summerbyho pozornost. Nebylo nic-

Objevil se zlatý záblesk, ale ne ve směru, který udržoval. Harry prudce otočil hlavou a opět pátral po Zlatonce, konečně ji našel, jak se vznáší po jeho pravici blízko rohu hřiště. Uvědomil si, že málem udělal chybu, kdy dovolil druhému chytači, aby ho zmátl tímto předstíráním, a prudce trhl rukojetí koštěte a vystřelil za svým cílem.

„Co to?! Kam to Potter míří? A teď ho sleduje Summerby! Vypadá to, že jsme se nechali oklamat! Ale Mrzimorský chytač nemá šanci takto udržet rychlost s tímto koštětem. Podívejte se, jak letí! Je to umělecká práce, umělecké dílo...“

Harry pevně sevřel své kotníky kolem Kulového blesku a naklonil se dopředu s nataženou paží. Mohl cítit prudké chvění vzduchu od křídel Zlatonky, které lechtalo konečky jeho prstů. Zlatý cíl byl jen pár centimetrů na dosah.

Najednou svištěla nahoru do otevřeného prostoru a on ji následoval. Opět téměř okamžitě klesla a v jejím stíhání se ocitl prakticky uprostřed diváků. Snažil se ignorovat vykřikování, když přelétával nad jejich hlavami a vrhl se vpřed v posledním přidáním rychlosti a cítil své prsty jak se uzavírají kolem unikajícího míčku.

„Dokázal to...? Ano! Potter chytil Zlatonku! NEBELVÍR VYHRÁL! 180 - 20!“

Harry se usmíval a rychle se snesl, aby se připojil ke zbytku svého týmu.

***

Tato noc v Nebelvírské společenské místnosti byla hlučná a bouřlivá, protože se nesla na vlně Famfrpálového vítězství, ale tentokrát Harry spokojeně zůstal ve společnosti svých přátel. Poslouchal a smál se, když Ron líčil jak Zmijozelové ječeli, když Harry přeletěl nad jejich hlavami a jak se Snape tvářil jako by ho chtěl proklít, když byl nucen se vrhnout na Trelawnyovou, aby se vyhnul zasažení od ocasu Kulového blesku. Harry se připitoměle zubil po celý večer, uvolnil se jako všichni díky jeho vlastní dobré náladě.

Hermiona se na něj nadšeně dívala, když se choval jako ten Harry, na kterého byla zvyklá a hodlala využít tuto vzácnou chvilku štěstí, aby zavedla řeč kvůli svému plánu.

Počkala, dokud si Harry nevyslechl Ronovy divoké a zábavné historky – během kterých neslušně funěl do své láhve Máslového ležáku, když zrzka přepadl smích, což mělo za následek poměrně lepkavé skvrny, které teď pokrývaly jeho hábit. Když se oba nakonec rozdělili, Harry ji zachytil pohledem, zazubil se a připojil se k ní u krbu.

Nenuceně se na něj usmála: „Bavíš se?“

Přikývl: „Jasně. A ty?“

„Ano. Harry, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ Proč nejít rovnou k věci, než bude znova duchem nepřítomný?

Zamrkal: „Ehm, jistě. O co jde?“

„Přemýšlela jsem...“ začala a obrátila se tak, aby se na něj přímo dívala. „Nejméně deset lidí se mě ptalo, jestli letos budeme pokračovat s BA. Myslím, že bych chtěla vědět, jestli to bude... no, v pořádku? Myslím, že to bude pro tebe dobré, aby ses na něco soustředil.“

Na okamžik se tvářil překvapeně, ale pak pokrčil rameny: „Jo, to je v pohodě, Hermiono. Netušil jsem, že to lidi budou chtít znova dělat.“

Zaskočena jeho rychlým souhlasem, jí chvilku trvalo, než odpověděla. Očekávala nějaké protesty a zvažovala nějaký boj, kdy se proti tomu ihned postaví.

„Ehm, ano. Chci říct, že chtějí. Bylo to užitečné, Harry, a zábava. Skoro každý, kdo byl naposled členem, se chce toho zúčastnit.“

Stočil na ni zelené oči, které byly nyní zářivé: „To by se mi líbilo. Opravdu jsem o tom přemýšlel, ale myslím... že mi to chybělo. Zorganizuješ první setkání?“

Na to vyvalila své oči: „Ty by si nedokázal nic organizovat...,“ ale usmívala se a šťastná už vybírala detaily.

***

Když se vrátil na noc do svého pokoje, čekal na něj dopis, stejně jako sova, která byla usazena na konferenčním stolku. Když vstoupil, stočila na něj chladné oči.

Milý Draco,

ve svých šestnácti letech jsi připraven jít v mých stopách. Vzhledem k tomu jsem již začal činit přípravy, které Ti umožní toho dosáhnout.

Od nynějška za méně než měsíc, během Prasinkového víkendu, místo toho, aby si na tyto dva dny zůstal na hradě, se vrátíš domů na Malfoy Manor. Je na čase, aby jsi byl seznámen s opravdovými aspekty svého života a očekávám, že se jich chopíš jako dospělý. Doporučuji Ti, aby si strávil příštích pár týdnů zvažováním svých priorit.

Nicméně věřím, že na tebe budu hrdý, Draco. Připravoval jsem Tě na tuto zásadní změnu, což je důvodem, proč vím, že zvolíš správnou cestu.

Tvůj otec,

Lucius A. Malfoy

Draco dlouhé minuty zíral na dopis a přitom z něj stále dokola četl úryvky. Velmi dobře věděl, na co jeho otec narážel, i když text byl dost nejednoznačný. A toho strašilo, jistě, ale čeho se bál víc, byla jediná krátká fráze.

Za méně než měsíc...

Tato slova na něj prakticky křičela a věděl, že prostě věděl...

Popadl svou školní brašnu, její obsah vysypal na podlahu před sebou a prohraboval se nepořádkem, který udělal. Odhazoval knihy a kusy pergamenů tak dlouho, dokud nenašel to, co hledal.

Otevřel velkou mapu, kterou používal v astrologii a vyložil si ji před sebou. Ukazovala vytištěné lunární cykly ve formě kalendáře a dále, které datum se shodovalo s jistými měsíčními cykly. Prstem ji přejel dolů, aby našel správné datum.

Opravdu, jak mohl vědět, bylo to o jeho druhém úplňku, který se přesně rovnal s Prasinkovým víkendem – víkendem, kdy jeho otec chtěl, aby ho strávil doma.

O víkendu bude Označený.




8. kapitola: Neloajální k hadovi


Draco měl velmi silné nutkání zvracet.

Ne, ne, ne – Merline, ne, to se nemůže stát! Ne bez varování. Ne tak brzo! Zoufale se díval mezi lunární kalendář a dopis, někde v koutku své mysli si byl jistý, že to je chyba. Musela být!

Vyděšeně sebou cukl, když se ozvalo pronikavé zapištění od toho ptáka a vrhl na něj překvapivý pohled, úplně zapomněl, že tady je.

„Ž-Žádná odpověď,“ zašeptal a sledoval jak otcova sova vylétává oknem v jeho ložnici.

Označený. Jeho otec chce, aby byl Označený. Jeho otec, který nehledí na to, čím se má jeho syn stát a nehledí na to, co to bude znamenat. A drazí bohové, musel si zvolit zrovna tento víkend, že ano?! Možná, kdyby to bylo někdy jindy...

Draco se zachvěl. Jenže to nebude. Bude to o víkendu – a neexistuje nic na celém světě, co by ho přesvědčilo, aby byl u svého otce během úplňku.

***

Albus Brumbál seděl za svým stolem a cítil každý rok ze svých více než sta let. Byl unavený a snad, kdyby nebyli uprostřed války, mohl by si dovolit odpočívat. Ale tak jak to bylo, vždy jen na chvilku zavřel své oči a zdálo se, že se náhle objeví další tucty problémů, když je znova otevře.

Na jeho stole byla Severusova myslánka a pochmurně zíral na vířící stříbřitý obsah. Viděl vzpomínky svého Mistra lektvarů a tomu dělalo starosti, ale opět toho bylo tak málo, co by mohl udělat.

A vedle ni byla další z Remusových výpovědí. Starší vlkodlak se pokoušel dát výpověď a utéct z hradu už od toho incidentu, i když o tom věděli pouze on a Albus. Při první příležitosti, které byl schopný, s tím Remus přišel za ředitelem osobně a Albus udělal to jediné, co mohl – žádost zamítl.

Nemohl dopustit, aby ten muž ještě odešel, bez ohledu na to jak Severus vykřikoval a protestoval a požadoval vysvětlení. Bude ještě potřebný; pokud ne teď, tak brzy určitě. A pokud by se Remus stále upínal ke kajícnosti, Albus si byl bohužel jistý, že na to bude mnoho příležitostí v budoucnosti.

Jeho myšlenky byly přerušeny jemným zaklepáním. Překvapilo ho to a podíval se na Fawkese. Fénix jen stočil svou hlavu směrem ke dveřím pracovny.

Mávl svou hůlkou a sledoval jak se těžké dveře otevírají a odhalují mladého Malfoye, který stál na prahu, jeho chování bylo váhavé. Ve své ruce svíral kousek papíru, který k sobě tiskl téměř ochranně.

„Pane Malfoyi,“ pozdravil, ani nebyl celkem s to potlačit překvapení ve svém hlase. „Stalo se něco?“

Blonďák váhavě vstoupil a vrhal obezřetné pohledy na Fawkese, když kolem procházel a postavil se na druhou stranu stolu. Mlčky položil kus papíru vedle myslánky. Papír se lehce třepal od toho, jak se jeho ruka třásla.

Brumbál se mírně zamračil, když se natáhnul a vzal si tu věc, kterou si přitáhl k sobě, aby si ji prohlédl. Rychlé nahlédnutí mu napovědělo, že to je dopis od Luciuse Malfoye a okamžitě zavládlo jeho neblahé tušení.

„Chce, abych byl Označený,“ zašeptal chlapec, jeho hlas byl sotva slyšitelný. Díval se dolů a nebyl s to, se setkat se starcovýma očima. Brumbál mohl jen hádat, že toto přiznání mohl vidět jako velkou zradu. „Chce to udělat o víkendu příští... příští –“

„Rozumím, pane Malfoyi,“ ředitel ho chápavě přerušil. „A takovou věc nemůžeme připustit... i kdyby jen pro vaše vlastní dobro.“

Zmijozel na to sebou trhnul, což mělo být kývnutí a pořád upřeně zíral dolů.

Brumbál si povzdechl, opřel se a zvednul ruku, aby si promnul své unavené oči. Problémy plodí další problémy.

„Draco,“ nakonec řekl. „Povězte mi, proč jste za mnou přišel.“

Blonďák konečně zvedl své oči, které byly temnější než kdy jindy: „Nemůžu tam jít. Vím, že nemůžu. Pokud přijmu Znamení zla, nebudu Smrtijed – budu zvíře. Možná hůř. Jsem teď na tom tak špatně jako Mud- Mudlům narozený.“

Brumbál nic neřekl na přeřeknutí – a důležitější je oprava – a jenom zvedl obočí. Spojil své prsty do věžičky, zavřel oči a přemýšlel.

„A kdyby vás profesor Lupin nepokousal před několika dny?“ zeptal se po několika minutách. „Co byste udělal pak, pane Malfoyi?“

Zmijozel neodpověděl, dokud se na něj neotočily divoké modré oči. Zčervenal a odvrátil pohled.

„J-Jediným důvodem, proč jsem teď přišel, je ten, že to je v mém vlastním zájmu,“ odpověděl Draco pravdivě, i když trochu nervózně. „Kdyby... kdyby mi otec napsal před dvěma týdny nebo před měsícem, udělal bych volbu, která by pak byla pro mě nejlepší.“

Brumbál nedal najevo žádnou reakci kromě trvajícího upřeného zírání na chlapce a zvažoval pojem loajality. Této bylo dost málo ve Zmijozelovi, i když vůbec nevypadal, že se stydí za tento fakt. Tento jedinec se pro své vlastní blaho připravoval distancovat od něčeho, co považoval za hrozbu – i když to byl jeho otec. Obdobně, kdyby tyto okolnosti byly jiné, chlapec by mohl nyní zvesela bojovat za druhou stranu.

Brumbál zamyšleně svraštil čelo a nečinně zvedl svou hůlku, která byla položená v jeho klíně: „Nuže dobrá, pane Malfoyi. Předpokládám, že jste zde, aby jste požádal o mou ochranu?“

Draco mlčky přikývl.

„Pak vás musím požádat, aby jste mi přísahal, stejným způsobem jsem požádal Harryho a ostatní, aby přísahali kvůli vám. Rozumíte? Pokud souhlasíte, po tomhle nebude možné změnit strany. Na druhou stranu, budete mít mou ochranu a mou školu jako útočiště před vašim otcem a ostatními, kteří pracují pro Voldemorta.“

Draco polkl a pokusil se vzchopit. Očekával to. Ředitel byl opravdu blázen, když mu byl schopný věřit každé slovo. Ale i tak, realita toho, co se stalo, se zdála rozhodnuta, ho rozdrtit. Merline, nikdy by ho nenapadlo, že bude v takové pozici.

„Rozumím, pane.“

Stařec rozhodně přikývl: „Dobrá, dobrá, můj chlapče. Jste připraven?“

Draco přikývl a zavřel oči kvůli něčemu, aby sebou netrhnul...

Brumbál se postavil a začal mluvit. Magie v jeho hlase byla slyšitelná: „Přísahejte, že ke mně budete loajální jako student a kouzelník. To znamená, že se od vás čeká, že budete konat vše, co je ve vaši moci, aby jste pomohl mně, Harrymu Potterovi nebo kterémukoli členu Fénixova řádu, v případě, že tato záležitost bude velmi vážná. Pokud nemůžete pomoci, nebudete překážet. Budete konat to, o co vás požádám a důvěřovat, že mám také na srdci vaše nejlepší zájmy. Tato pravidla budou závazná až do té doby, než tato válka bude skutečně prohlášena za ukončenou. Přísaháte?“

Draco se chtěl stočit a umřít s každou další klauzulí ve své smlouvě o loajalitě, ale když byl otázán, jednoduše odpověděl: „Přísahám.“

Z Brumbálovy hůlky okamžitě vystřelila stříbrná hvězda světla a udeřila ho do jeho hrudi, stejně tak jako když to viděl u všech ostatních, kteří kvůli němu přísahali mlčenlivost. Bylo to horké a těžké a trvalo déle než si na to zvykl. Spíše se soustředil na pocity, než na to, co právě udělal.

Brumbál na něj hleděl s nesnesitelnou lítostí: „Mrzí mě to, můj chlapče. Vím, že tohle nebylo to, co byste chtěl...“

S odhodláním se přes toto vše dostat co nejdříve, Draco pohodil hlavou k dopisu, který stále ležel na stole: „Jak bych měl odpovědět, pane?“

„Doporučuji vám, abyste neodpovídal, pane Malfoyi. Lucius si velmi brzy uvědomí, že se nehodláte k němu o víkendu připojit. Budu muset pro vás učinit jistá opatření kvůli vašemu pobytu v Bradavicích během prázdnin.“

Zmijozel k potvrzení prudce trhnul hlavou, než se obrátil a šel zpátky ke dveřím. Neohlédl se a mlčel, dokud se nedostal dolů spirálovým schodištěm, které vedlo z ředitelovy pracovny.

Odmítl dát najevo vděčnost za své uvěznění.

***

Brumbál sledoval Zmijozela jak mizí z jeho pracovny, než svou pozornost stočil k prvnímu dilematu tohoto dne. Odstrčil Luciusův dopis a nejprve hleděl na Remusovu výpověď, než ji ledabyle přetrhl ve dví a oba kusy hodil do koše u svých nohou. Tak to je vyřízeno, jen zůstala Severusova myslánka.

Povzdechl si a použil svou hůlku, aby rozvířil tekuté vzpomínky. Věci se jistě začínaly vymykat jeho kontrole. Severus k němu přišel hned ráno s naléhavými novinkami.

Věděl, že přijde den, kdy Tom Raddle nakonec přestane Severusovi věřit, jen doufal, že tento den dlouho nenastane. Ale ne, už se to stalo a všechny výhody jeho špeha, které mu mohl poskytnout, se závratnou rychlostí ztratily. Tom se ještě otevřeně nepostavil proti Mistru lektvarů, ale to přijde. Ostatní Smrtijedi jím pohrdali – vždy jím pohrdali, opravdu – ale alespoň s ním jednali s respektem. No, už ne.

Albus přenesl jeho vzpomínky z jeho posledního shromáždění do myslánky, aby se na ně podíval. Jejich obsah ředitele velice zneklidnil. Nevěděl, jestli by měl riskovat a znova tam Severuse pustit. Nyní je jen otázkou času, než si to Tom vezme do hlavy a zabije Mistra lektvarů. Kdepak, Severusovy dny jako špeh se chýlí ke konci, což znamená, že brzy nebude mít přehled o akcích Temného pána.

***

Druhý den ráno Harry, Hermiona a Ron zaujmuli svá obvyklá místa vedle sebe v zadní části učebny obrany. Od té doby, kdy Snape konečně dostal místo jako profesor OPČM, jejich nadšení se pro tento předmět rychle ztratilo. Bylo to jako zase být na lektvarech, jen horší, protože tohle bylo takové zničení dokonale skvělých hodin...

„Tak kdy je první setkání?“ řekl Harry, zatímco prohledával svou brašnu, aby našel letošní učebnici obrany. Našel ji a před sebe na stůl hodil tlustou knihu.

Hermiona si vytáhla vlastní knihu: „No, vyptávala jsem se a vypadá to, že se všem hodí tento čtvrtek. Vyhovuje to?“

„Pozítří? Jo, to je v pohodě. Budeme i dál používat Galeony?“

Usmála se: „Ano. Je to tradičnější, než cokoli jiného, i když si nemyslím, že je všem profesorům opravdu jedno, co děláme –“

Vtom se dveře učebny otevřely a prošel jimi Snape, jeho černý hábit za ním vlál jako obvykle. Ron si byl vždy jistý, že uštěpačný profesor na to používá nějaký druh kouzla, i když to nikdy nebyl s to dokázat.

„Vytáhněte knihy a schovejte hůlky,“ ozval se krátký přísný příkaz, když Snape zaujal svou pozici v přední části učebny, u tabule. „Otočte si na začátek desáté kapitoly a začněte číst.“

Harry prudce otevřel knihu a začal listovat stránkami, aby našel kapitolu deset, když si všiml Hermioniny ruky jak vedle něj vystřelila do vzduchu. Ron, na druhou stranu, zasténal, protože předvídal ztrátu kolejních bodů.

„Co se děje, slečno Grangerová?“

„Pane profesore, vynechal jste kapitolu devět. Minulý týden jsme zrovna skončili kapitolu osm, vidíte –“

„Jsem si dobře vědom toho, kde jsme skončili minulý týden, Grangerová,“ utrhl se na ni Snape, každé slovo přerušoval podrážděním. „A řekl jsem vám, abyste si otočili na kapitolu deset.“

„Ale –“

„Deset bodů z Nebelvíru. Chcete, aby to bylo dvacet?“

Naštvaná Hermiona zmkla a zírala zlostně do knihy, když našla správnou stránku.

Harry netušil, co ho vedlo k tomu, aby se podíval na to, o čem je předešlá kapitola, jen najednou listoval knihou nazpět, aby našel název deváté kapitoly. Našel ho a dlouho na něj zíral, než zvedl své oči a zjistil, že se na něj Snape upřeně dívá.

Kapitola devátá: Identifikace a obrana proti temným stvořením: Vlkodlaci

Harry se setkal s očima staršího muže s tou stejnou intenzitou a v tomto okamžiku si vzájemně rozuměli. Harry náhle viděl pokrytectví Mistra lektvarů – s tímto samým trikem odhalil Remuse, ale chránil Malfoye – a zato Snape věděl, že to vidí a nemohl nic udělat.

„Tak, Pottere?“ řekl muž chladně. „Čtěte.“

Harry se zamračil, ale nic neřekl.




9. kapitola: Hledání útěchy


O dva týdny později svítil na nočním nebi stříbrný měsíc a Draco byl v pekle. Ani ne kvůli Brumbálovýmu vměšování – ze kterého se stále otřásal, když na to pomyslel – ale kvůli nemoci, která se jím řinula.

„Říkal si, že to je stejně nemoc, ale ve skutečnosti věděl...

Byla to kletba. Tato zkurvená kletba, která se zdála, že je odhodlaná zničit každý titěrný detail z jeho dřívějšího dokonalého života. Kvůli ní všechno ztratil – včetně všech svých stříbrných šperků, pro Merlina...

Jeho otec nepatřil k těm, kteří by se dali ignorovat a posílal mu dopis za dopisem, až to nakonec skončilo šarlatově červeným hulákem, který si ho našel ve Velké síni. Luciusův chladný, klidný hlas se rozléhal Síní a všichni si vyslechli, jak nyní Dracem opovrhoval za ,neposlušnost‘ a svému synovi oznámil, že ho vydědil do té doby, než se mu vrátí jeho ztracené smysly. Draco plný vzteku a ponížení vylítl ze Síně, s naléhavostí čemukoli ublížit, co by zkřížilo jeho cestu.

V té chvíli nevěnoval tolik pozornosti své vlastní reakci.

Ale od té doby to pak bylo jen horší. Jeho nálada se stala rychle nezvladatelnou. Sebemenší chyba ho dostala do nálad, které trvaly hodiny a nepatrné provokace mu stačily na to, aby se kolem sebe začal bít hlava nehlava. Dostal více školních trestů a ztratil více kolejních bodů za poslední dva týdny, než za celou svou školní kariéru. Na nejhorším incidentu měl podíl Blaise, který měl nějaký nevinný komentář, na který by si nyní ani nevzpomněl, ale způsobilo mu to, že se vyřítil ze Zmijozelské společenské místnosti s ječením hrubých urážek. Nikdy neviděl druhého chlapce vypadat tak zcela překvapeného.

Více než to. Tyto nálady nebyly přirozené, tím si byl jistý. Spíše, než aby se spokojil s vítěznými argumenty, které začal, on by doopravdy, doopravdy chtěl... ublížit.

Začalo to s Potterem – nebylo tomu tak vždy? – když ten idiot měl nějaký drzý komentář o Dracovi, že si zaslouží to, co se mu stalo. Pravda byla... že vlastně nechtěl takto reagovat. Vzpomněl si na své vlastní chování, které bylo... no, špatné. Kdy se Draco Malfoy naposledy s někým zapojil do fyzického boje? Blonďák se už dávno smířil s malou výškou, a že nebyl moc silný, takže jeho vlastní akce v napadení vyššího Nebelvíra bez užití magie nedávala smysl.

A jak tam stál, s přitlačeným a bezmocným Potterem, tak pocítil chvění radosti, které se snažil ukrýt. V tomto krátkém okamžiku mu kletba nepřipadala tak špatná. Byl silný, schopen vehnat pravý strach do těch hnusných zelených očí.

Ale to bylo dřív. Dřív než měl nutkání ubližovat a útočit a... a – do prdele – začít kousat.

Dohánělo ho to k zbláznění. Objevilo se to uprostřed dělání každodenních úkolů. V jednu chvíli procházel chodbami s Pansy a v další se jeho vlastní postoj zachvěl, změnil a stal se zlým. Jeho vidění bledlo tak dlouho, dokud vše neviděl v šedých odstínech a zvuky světa kolem něj se k němu nahrnuly, když se jeho sluch stal psí.

Nebylo těžké rozpoznat rysy. Vlk převzal kontrolu.

Takže teď přecházel ve svém pokoji jako zvíře v kleci a nutil se zůstat ve svém dobrovolném exilu. Nemohl být s lidmi! Merline, přemýšlel o tom, co může dělat...

Mohl to stvoření cítit jak vře pod jeho vlastním vědomím, jak se jeho zuřivost stávala jeho vlastní a jak jím prostupuje jeho nezkrotná divokost. Napadlo ho, jestli to bylo to, co Lupin cítil tu noc, kdy ztratil kontrolu a poprvé se přiblížil k pochopení toho, jak ten muž udělal tuto chybu.

Potřeboval... Merline, nechtěl si to přiznat... Potřeboval pomoc. Draco neměl ponětí o tom, jak by to měl kontrolovat, ale věděl, že to Lupin ví.

To je radost, zavrčel tiše sám pro sebe.

***

Remus tento večer seděl sám tak jak to vždy v poslední době dělával, protože odmítal navštěvovat hrad, pokud nemusel. Hagridovu hájenku si předělal mezitím, co tady pobýval a nyní se rozptyloval balancujícími věžemi z knih a sbírkami drobností, které získal během svého života. V rohu bylo slídivé kukátko a u krbu byly kouzelnické šachy. Nyní po dva dny hrál sám proti sobě. Kastrůlek s kuřecí polévkou se udržoval teplý nad žhavými uhlíky v krbu a příjemná vůně se nesla celou místností.

Nábytek si přizpůsobil podle svého vkusu a Hagridovy dřevěné židle přeměnil do velkých a měkkých chintzových*. Postel v rohu místnosti byla také o něco pohodlnější s jeho vlastní matrací, prošívanou přikrývkou a polštáři. Tesákova deka na podlaze zmizla, protože pes spával v nohách postele s ním. Většina barevných odstínů byla v nebelvírských barvách, což bylo kvůli zvyku než kvůli něčemu jinému, i když ty červené, které použil byly vybledlejší než ty školní zářivě rudé a zlatou nahradil béžovou.

S povzdechnutím se opřel do své židle a promnul si oči. Na stole před ním byly další týdenní vyučovací plány, načmárané jeho vlastní špinavou rukou. Brk zanechal na jeho prstech černé skvrny.

Tesák najednou zavrčel, zvedl hlavu a zíral na tmavé okénko. Remus se podíval na psa, pak nastražil své vlastní uši a snažil se zaslechnout něco, co upoutalo Tesákovu pozornost. Ale nic se neozvalo, kromě opakovaného bubnování deště na sklo.

Vlkodlak zakroutil hlavou, vstal a vydal se ke krbu, kde na něj čekala kuřecí polévka. Právě se sehnul, aby ji zvedl, když se zdálo, jako by cosi těžkého narazilo do dřevěných dveří. Tesák v mžiku vstal a štěkal.

Se zamračením se pomalu postavil a šel ke psovi, který škrábal a hrabal ve spodní části dveří.

„Uhni, chlapče,“ přikázal a přesunul se tak, aby uchopil kliku a zatáhnul.

Rozrušeně vypadající Draco Malfoy, který se opíral o dveře, okamžitě spadl do náruče šokovaného Remuse.

Ale pokud starší vlkodlak čekal, že se Draco ani nehne, mýlil se. Další Remusova myšlenka byla ta, že byl napaden vrčícím blonďákem v plné své neohrabané síle a zuřivosti. Byl sražen dozadu, když na něj Draco skočil a na něho pak skočil Tesák. Trojice se válela na zemi v nedůstojné hromadě, s Remusem vespod, který se pokoušel odrážet Zmijozelovy nekoordinované útoky, zatímco se Draco jen snažil zasáhnout jakoukoli část ohromeného profesora, jak jen mohl a po celou dobu ignoroval velkého a těžkého psa, který po něm ve stejné době šlapal ve snaze bránit svého pána.

To byla podívaná, pro kterou by Colin Creevey byl ochotný zemřít, pokud by se mu právě povedlo udělat fotografii.

Sbírajíc sílu, kterou obvykle odmítal, se Remusovi nakonec podařilo chlapce od sebe odstrčit a posadit se. Také popadl Tesáka za obojek dříve, než by pes mohl skočit po útočníkovi.

Po blaženou chvíli bylo ticho, s výjimkou deště a těžkého oddechování trojice. Pak se Draco znovu vzpamatoval a opět skočil, ale tentokrát přistál na svých kolenou před starším vlkodlakem a pevně sevřel jeho košili.

„Co jste to udělal?!“ zasyčel s divokým pohledem a divokýma, vlčíma očima. „Zabíjí mě to! Ono... to vítězí! Zblázním se!“

Remus byl překvapený, skoro upustil od představy normálně dokonalého Malfoye, jakým se prezentoval. Chlapec vypadal ztroskotaně, v každém smyslu tohoto slova. Jeho plavé vlasy padaly do jeho očí v mokrých pramínkách, z nichž v rychlém sledu skapávala dešťová voda. Také byl celý promočený. Nevypadalo to, že se obtěžoval s nějakým pláštěm a místo toho měl na sobě obyčejné mudlovské oblečení; modré džíny a čistě bílou košili na zapínání. Jeho ruce se třásly, jak zoufale držel Remuse – ne, třáslo se celé jeho tělo.

„D-Draco, uklidni se –“

„Nemůžu!“ zavrčel chlapec odpověď, jeho výraz byl prakticky divoký. „Nemůžu, nemůžu nic dělat! Má to nade mnou kontrolu! Každých pět minut chci někoho zabít! Nemůžu být s mými přáteli, abych je nepokousal, do prdele! A to je všechno vaše vina!“

Remus nemusel Zmijozelovi říkat, že je něco v nepořádku. Dokonce i Malfoy, rebel, za kterého se tak rád považoval, nebyl ten, který by normálně fyzicky napadal učitele v jeho vlastním domě. A určitě by nechtěl být viděn na veřejnosti s pološíleným výrazem, jako by všechno bylo normální.

Remus se prudce otřásl, přesunul se do kleče a chytl chlapcova zápěstí, která svírala jeho košili a pevně je odstranil. Ty jsi mu tohle způsobil, promluv si s ním. Přestaň se mu vyhýbat.

„Draco? Vysvětli mi, co se přesně děje –“

Zmijozel chvilku bojoval, ale starší vlkodlak jeho zápěstí nepustil. Remus se z části obával toho, že by to mělo za následek další útok, kdyby ho pustil.

„Je to silnější než já!“ nakonec blonďák zasyčel jedovatě. „Myslel jsem... Myslel jsem, že by mě to jen měnilo o úplňku! Co se to děje?!“

Remus se na něj pořád díval a pokoušel se udržet panický pohled s jeho vlastním a uklidnit ho. „Ty jsi to ignoroval, že ano?“

„Co?“

Povzdechl si: „Draco... Musíš přestat myslet na sebe jako na toho stejného jakým jsi byl předtím –“

„Já jsem stejný -!“

„Ne.“ Starší muž smutně zakroutil hlavou. „Je mi to líto, Draco. Merline, je mi to líto... Ale nejsi. Už nejsi normální kouzelník. Nejsi ani čistokrevný. A nejsi ani... ani člověk –“

„Držte hubu!“ řekl blonďák zle a vykrucoval se mu tak, až přistál na svém zadku ve snaze se dostat od druhého vlkodlaka.

Ale Remus pokračoval: „To neznamená, že jsi méně než to, čím jsi byl, jen jsi jiný. Můj názor je, že se s tím musíš smířit.“

„Proč bych měl?! Proč do prdele –“

„Protože se to bude trvale dít!“

Oba na sebe mlčky zírali a Remus se pokusil sdělit to důležité z toho, co řekl a stejně tak se přiměl k tomu, aby neodvrátil pohled kvůli své vlastní vině, zatímco Draco slabě kroutil hlavou a neustále to popíral.

„Já... Já ti můžu pomoci, p-pokud mi to dovolíš,“ nabídl váhavě Remus po chvíli. Konečně ho napadlo, že tohle je možná důvod, proč ho Brumbál drží tady. Nyní starce chápal.

Draco se na něj ušklíbl: „Neudělal jste už dost?“ Obranně zvedl koleno ke své hrudi a paži ovinul kolem denimem oděné končetiny. Chvějící se rukou přešel nejprve ke svým ústům a pak ji pročísl své vlasy, než pevně uchopil své džíny, zřejmě si nebyl jistý, co má dělat.

„Přesto,“ Remus se vzchopil, aby pokračoval, „rozumím kletbě lépe než ty. Vím jak s ní... pracovat. Takže pokud se nechceš prozradit, měl bys mě poslouchat –“

„Ach bože.“ Blonďák se na něj podíval s divokýma očima. „Na to jsem nepomyslel. Brzy si toho všimnou. Ach můj bože, uvědomí si to –“

„Ššš, nevšimnou. Uklidni se. Poslouchej, můžeme to napravit –“

„Nemůžeme zatraceně NIC napravit!“ Blonďákův výbuch ho překvapil stejně jako Tesáka, který se znova napnul. Remus zamrkal a v úžasu sledoval jak se Draco hroutí.

Po chvíli se vlk stáhl a bílomodré oči rychle ztmavly do šedých a zalévaly se slzami. Sklonil hlavu a skryl tento zranitelný okamžik, když si dal předloktí přes své oči a přitáhl si i druhé koleno k sobě, jako kdyby se pokusil vyhnout Remusovýmu šokovanému zkoumavému pohledu.

Stočil se na letitém ošoupaném koberci, který pokrýval podlahu profesora Lupina a Draco Malfoy poprvé od té doby, co byl pokousán, plakal.

***

V době, kdy se vracel do Bradavic, zcela litoval celého setkání, když odcházel z hájenky, bylo skoro deset hodin a bylo nebezpečně blízko večerky. Jeho zloba ještě přežívala pod povrchem, ale byla zastíněna naprostým ponížením, které cítil při takové ztrátě své důstojnosti.

Ne, to škrknout – on napřed zabil a vymazal jeho důstojnost...

Neexistovala slova, která by popsala jak to bylo ponižující. On – on brečel! Na zemi! Před... Lupinem! A ten parchant ho utěšoval!!!

Chtěl znova brečet, jen když na to pomyslel.

Takže když nejdříve uslyšel vzdálené hlasy a slabý smích, které poznal, uvítal cíl, který představoval Tým snů. Zrychlil svou chůzi s hůlkou instinktivně při ruce a zabočil za roh právě včas, aby viděl Pottera, Mudlovskou šmejdku a Lasičku, kteří vyprovázeli něco, co vypadalo jako půlka zatracené školy. Draco zaváhal, když rozpoznal Nebelvíry, Mrzimory a Havraspáry jak se všichni courají z jakési místnosti, ve které byli předtím nacpaní. Co to k čertu-

Pak ji poznal. To bylo to samé místo, kde všichni loni byli, a kdy sám pomáhal dovést jejich malé schůzky k předčasnému konci.

Nasadil úšklebek a vykročil vpřed, když masa ostatních studentů zmizela a zůstalo jen Zlaté trio. Měl cukání si na něčem vylít svou zlost a i myšlenka na Grangerovou jak ho znova fackuje, nebyla dost odrazující.

„Brumbálova armáda je zpátky ve své bývalé slávě, je to tak?“ zavolal na ně opovržlivě.

Trojice se překvapeně obrátila a upnula na něj své pohledy, když poznali hlas. Trvalo to celé tři sekundy – než se jejich výrazy pomalu změnily do ohromených.

Lasička vydal frk pobavení: „Sakra, Malfoyi, co se ti stalo?“

Draco zamrkal, to nebyla reakce, kterou čekal.

„Byl jsi venku?“ ptala se Grangerová, její vysoký pobouřený hlas, hrozně dráždil Dracovy nervy.

Zmijozel na sebe vrhl pohled a skoro sebou trhnul. Vlastně zapomněl na svůj méně než původní vzhled – poprvé, jistě a to bylo něco, co jen vypovídalo o jeho rozrušení. Merline, po celou dobu byl v prostém zatraceném mudlovském oblečení... K tomu ještě v mokrém mudlovském oblečení.

„Do toho ti nic není, kde jsem byl, Grangerová,“ prskl a zíral na ni. „Přesto bych rád věděl, co tady rebelující armáda teď v noci vymýšlí.“

Potter nevěřícně zvedl své obočí: „Jo, z té spousty lidí, jsme my ti, kdo jsou tady nejvíc podezřelí. Co jsi k čertu zrovna dělal venku z hradu?!“

Draco zúžil své oči: „Nemám ve zvyku se opakovat, ale myslím, že jsem právě řekl, že ti do toho nic není!“

Zrzek postoupil o krok vpřed, se svou hůlkou již sklopenou u svého boku: „To je naše věc, jestli plánuješ něco, aby jsi pustil hordy Smrtijedů a monster do Bradavic –“

„Proboha, Weasley!“ vykřikl blonďák a znechuceně a vztekle vyhodil svýma rukama. „Kolik ti je – pět? Monstra?! Jediné monstrum, které je venku, je vaše drahé měsíční psisko!“ Rezolutně se vyhýbal pohledu na Pottera a místo toho zíral na ty dva.

Mudlovská šmejdka vyskočila jako první na obranu: „Profesor Lupin není monstrum, Malfoyi! On je člověk stejně jako ty a já!“

Lasička se zamračil: „No tak, Hermiono. Nemá smysl se pokoušet něco vysvětlovat tomuto slídivému malému zmetkovi –“

Draco ho přerušil a jeho soustředění se zúžilo na dívku. Přinutil se k opovržlivému výrazu: „Člověk? On není ani opravdový kouzelník. Ani čistokrevný. On je netvor! Čím by asi měl být?“

Grangerová vypadala tak, že je připravena mu jednu vrazit, ale tentokrát si mezi nimi pečlivě držel odstup.

„Ty hnusný, odporný malý mizero!“ ječela, úplně ztratila kontrolu. „Remus Lupin je lepším člověkem, než ty kdy budeš a je desetkrát lepším kouzelníkem! Jak si troufáš -!“

V tento okamžik zakročil ten zazráčnej kluk, který ovinul paži kolem čarodějky a vrhl významný pohled na zrzka. Lasička se výhružně zamračil na Draca, než se postavil místo Harryho.

„No tak, Hermiono, jdem zpátky do společenské místnosti.“

Vyškubla se mu, než se otočila na podpatku a řítila se chodbou. Lasička pospíchal za ní s trapně starostlivým výrazem na jeho tupém obličeji. Zůstal Potter.

Zelené oči se na něj klidně dívaly, ale nic neříkal.

Draco se mračil, chtěl hněv, chtěl cíl a chtěl cokoli jiného než tohle příšerný ticho.

„Na co tak zíráš?“ vyprskl jedovatě, když už toho upřeného pohledu měl dost.

Potter si založil paže a naklonil hlavu na stranou, přitom se tvářil nepříjemně lhostejně: „Malfoyi, pokud jsi chtěl útěchu, existují chytřejší způsoby jak ji dosáhnout.“

Draco se málem udusil: „Promiň?!“

Vyšší chlapec na to mírně pokrčil rameny: „No, existují. Hermiona teď bude celý týden naštvaná. Víš, měl bys opravdu –“

„Útěchu?“ opakoval blonďák, jako by to bylo to jediné, co z Potterova mluvení slyšel.

„No, měl jsem za to, že to je důvod, proč jsi ji chtěl o něm říkat ty věci. Dostal jsi to, co jsi hledal?“

Zmijozel zavrčel, zatímco se protlačoval kolem druhého a šel v tom samém směru jako oba Nebelvíři předtím. Potter, který nebyl vůbec rozrušený, ho následoval.

„Do prdele, jdi ode mě pryč, Pottere!“ přikázal a zrychlil.

„Tak co? Trefil jsem se do černého?“ Jeho rival s ním snadno držel krok k Dracovu podráždění. „Ty jsi tam byl, že jo? U Remuse.“

„Jdi do háje.“

„Měl s tebou rozhovor pro malé vlkodlaky? Je to –“

Draco si neuvědomil, že se pohyboval, dokud se jeho pěst nestřetla s druhými ústy. Potter lehce klopýtl a zvedl ruku, aby se dotkl trochy krve, která se objevila na jeho rtu. Pomalu zvedl svůj zrak na Zmijozela, s čímsi podezřelým jako veselost v jeho zelených hloubkách.

„To bylo ubohý, Malfoyi,“ oznámil vesele blonďákovi a setřel si červenou skvrnu. „Myslím, že teď jsi úplný člověk, he?“

Draco zamrkal, nejdříve to celkem nechápal. Zmateně zíral na Nebelvíra, než si to pomalu uvědomil.

Pořád se chová jako člověk. Zuří, to ano, ale nic se nezměnilo. Nemá žádnou zvířecí potřebu kousat, žádné nadpřirozené síly a žádné-

Potter na něj najednou namířil hůlku: „Nemyslíš si, že tady budu stát a nechám tě, abys mě mlátil ve svém volném čase, že ne?“

Poprvé po dlouhé době, Draco cítil vzrušení, které jím proběhlo kvůli něčemu tak známému, tak neměnnému! Toto – Merline, toto by se nikdy nemohlo změnit, toto nepřátelství, nehledě na to, čím se stal jeden z nich. Tohle byl stálý, spolehlivý faktor – a uprostřed chaosu, toto bylo to, co přesně potřeboval, i když odmítl uznat, že mu Potter dělá laskavost, aby začínal boj, kterého se dožadoval.

Byla to McGonagallová, která je chytla o chvíli později, zrovna uprostřed jejich improvizovaného souboje a nahodile letících kleteb a kouzlech. Chytila je za límce a fyzicky je táhla chodbou, přičemž každému z nich srazila nehorázné množství kolejních bodů.

Bylo to jedno. Zatímco stáli v její pracovně se Skotkou, která chraplavě vykřikovala cosi o večerce, rivalitě a dospělosti, odvážil se letmo podívat Potterovým směrem a Draco si pomyslel, že zachytil záblesk ze svého vlastního uspokojení jak se odráží v zelených očích.



*pozn. překl.: chintzem se označuje něco, co je potištěno květinovými motivy, jako porcelán nebo látka (plátno) na sedací nábytek, jiné interiérové dekorace a oděvy. Tohle je dost zjednodušené, ale snad vám to pro představu stačí.




10. kapitola: Cena


„Jsi si jistý, že nechceš, aby tě madame Pomfreyová vyléčila, Harry?“ rozlehl se Hermionin starostlivý hlas u snídaně.

Harry protočil oči: „Je to sotva škrábnutí, Herm. Malfoy by nemohl udělat pořádnou škodu, i kdyby se snažil.“

Vedle něj si Ron odfrkl: „Jo, jenže znáš Pomfreyovou. Nic neléčí, kromě zlomených kostí, pokud byly zlomené v boji.“

Dívka zakroutila hlavou, sebrala svou brašnu a nový výtisk Věštce, když se postavila: „Pořád je to nezodpovědné. Upřímně, který idiot by dělal souboj uprostřed chodeb... A ztratil jsi tolik kolejních bodů!“ Zcela v rozporu se svými kárajícím slovy, na jejích rtech zůstával úsměv, a když kolem procházela, sklonila se a vtiskla letmý polibek do neuspořádaných černých vlasů. „Děkuji ti.“

Harry se zazubil: „Není zač. Kam vlastně jdeš?“

Zastavila se, aby se ohlédla na oba chlapce: „Chystám se na dnešní večer zorganizovat setkání BA. Ráno jsem ti nechala Galeon v mém pokoji.

Ron, který se mračil na Hermionin projev náklonnosti ke svému nejlepšímu příteli, se najednou rozzářil: „Och, to je už dneska? A co budeme dělat tentokrát?“

Harry zamyšleně kousl do svého toastu, když Hermiona opustila Síň: „Přemýšlel jsem, že ten čas opět zaplníme souboji. Od loňska jsme to nedělali a opravdu jsme to tenkrát pořádně necvičili...

Ron se uculil: „Merline, teď zníš jako skutečný učitel.“

Harry na něj vrhl takový varovný pohled, až zrzek vybuchl smíchy, čímž si vysloužil zlobný pohled a slib, že ho dá do dvojice s Lenkou, když budou dělat duely.

***

Albus Brumbál sledoval ze svého místa u učitelského stolu své studenty a přemýšlel. Před jeho zrakem se Harry smál se svými přáteli a živě mluvili o tom, o čem dospívající chlapci mluví – o Famfrpálu, dívkách, tajných setkáních v Komnatě nejvyšší potřeby...

Ředitel se usmál sám pro sebe nad touto myšlenkou, pobavilo ho, že si chlapec věřil, že je důvtipný. Ne, že by to vadilo, samozřejmě. Většina učitelů, nyní do určité míry, slyšela zmínky o nové BA a záměrně předstírali, že o tom neslyšeli. Harry poprvé po měsících vypadal skutečně šťastný a jestli tohle bylo příčinou takové změny, kdo jsou oni, aby tomu učinili přítrž?

Albus vrhl laskavý pohled na své profesory. Vedle něj u stolu byla Minerva a Helena Hoochová, obě byli největší fanynky Famfrpálu a teď se hašteřili o to, kdo letos vyhraje národní šampionát. Sibyla se pokoušela přesvědčit chudáka Filiuse, že předpověděla jeho smrt – a to bylo vskutku strašlivé – zatímco se učitel kouzelných formulí marně pokoušel změnit téma. O kousek dál se Remus Lupin apaticky šťoural ve svých kukuřičných lupínkách. Severus nápadně chyběl, protože zůstal se svým Pánem.

Vtom další skupina studentů vstoupila do Síně. Albus se na ně díval a jeho oči jiskřily zájmem.

Ano, Draco Malfoy jistě získal jeho zájem pozdním příchodem. Na první pohled nebyl blonďák jiný, než kdykoli jindy – stále byl tak protivný jako vždy, stále byl pyšný, arogantní a pohrdlivý. Stále byl dokonalým kandidátem na Zmijozelského prince. Kdyby Albus neobdržel dvě samostatné zprávy od Remuse a od Minervi, že chlapec byl jen včera v noci troskou, tak by předpokládal, že to pan Malfoy zvládá dokonale dobře sám.

Jenže to nebyla pravda, bez ohledu na to, jak se pokoušel skrýt své rozrušení před veřejností.

Ředitel sledoval jak Zmijozel vedl skupinu svých spolužáků k jejich stolu, s tradičně obvyklými zlostnými pohledy a posměšnými komentáři na Harryho, když kolem procházeli.

A to byla další věc. Jako byl jejich nejnovější rekrut – Albus se smál při představě na reakci, kterou obdrží, pokud nazve pana Malfoye jakýmsi ‘rekrutem‘ přímo před ním – ale zpátky k věci, jak by jejich nejnovější rekrut měl s nimi efektivně spolupracovat, když nenávidí jejich vůdce.

Albus držel své slovo a i teď zabraňoval Luciusovi přístupu, když se muž pokoušel zuřivě dostat ke svému neposlušnému synovi. Draco o těchto opatřeních vůbec nevěděl, samozřejmě, jen to, že příval dopisů, které dostával, se zastavil minimálně před týdnem – když je Albus začal zachytávat. Nevěřil Luciusovi, že by dovnitř nedal přenášedlo nebo něco stejně nevyzpytatelného. Také dokončil pro chlapce opatření, aby zůstal v Bradavicích během povinných prázdnin.

Ale na oplátku za své úsilí nechtěl, aby pan Malfoy seděl s rukama v klíně a zůstal na jejich straně jen podle jména, aby tak řekl. Měl by nasadit všechen talent, který měl, aby ho užil v nadcházející válce, stejně jako všichni ostatní.

Ale v tomto okamžiku by Albus byl spokojen, kdyby Zmijozel měl dokonce dobré vztahy se studenty, kteří dělají to nejlepší, aby se připravili na to, co přijde. Kromě toho, i kdyby pro jeho vlastní dobro, by bylo dobré pro pana Malfoye, aby byl vystaven vlivům ostatních kolejí a ne jen své vlastní.

Hlas, který zněl podezřele jako Severusův, zasyčel v koutku jeho mysli, že se asi stal trochu zaujatý vůči Zmijozelské koleji, ale důrazně ho vytlačil.

Ředitel se rozhodl a přikývl si sám pro sebe, a přitom již přetvářel svou nejnovější okamžitou představu do plánu.

***

Pro Harryho se to stávalo menším překvapení, když byl v těchto dnech předvoláván do ředitelovy pracovny. To co mu dělalo starosti, bylo, že se to stávalo menším překvapením, když v ní také nacházel Malfoye.

Blonďák se na něj otočil a věnoval mu opovržlivý pohled, když vstoupil s pěti minutovým zpožděním, jako obvykle. Harry obranně strnul, ale Brumbál jednoduše na něj mávl, aby šel dovnitř a ukázal k prázdné židli vedle Zmijozela.

„Harry, můj chlapče, proč se neposadíš?“

Nebelvír se váhavě posadil na čekající místo a tvářil se nepohodlně. Obvykle ho dost znervózňovalo, když byl tady, ale s Malfoyem usazeným vedle něj, to bylo desetkrát horší.

„Je nějaký důvod, proč jsme tady, pane řediteli?“ zeptal se blonďák neuctivě a založil si paže.

Stařec se přísně koukal na chlapce přes své brýle, než do svého pohledu zahrnul oba: „Ano, pane Malfoyi, je takový důvod. Ve skutečnosti, dva. První, chtěl jsem využít této příležitosti, abych oznámil Harrymu, že jste si skutečně zvolil přejít na naši stranu v nadcházející bitvě –“

„Pane -!“ Malfoy se na protest naklonil a pevně svíral opěrky.

Harry na druhého chlapce zíral v úžasu a nebyl si docela jistý, jak reagovat.

Brumbál bez ohledu na to pokračoval: „Není se za co stydět, pane Malfoyi, o tom vás ujišťuji. A hlavně si myslím, že Harry má právo, aby to věděl, vzhledem k tomu, že mi pomůže, aby vás seznámil se stranou Světla –“

Teď to byl Harry, kdo se uchýlil k protestu a také se naklonil: „Pane, nejsem si jistý–“

„Nesmysl, nesmysl. Nečekám od vás dvou, že se hned stanete... bratry ve zbrani, samozřejmě. Ale chtěl bych tě požádat o laskavost, Harry.“

Nebelvír se rychle zbavil výrazu naprostého znechucení, který se objevil při představě jeho a Malfoye, že by někdy byli ‘bratři ve zbrani‘. Otřásl se, aby ze své hlavy vypudil tuto myšlenku, než odpověděl: „Ehm... laskavost, pane profesore?“

Stařec se usmál: „Ano. Vlastně se to týká tvého kroužku obrany. Té... ach, BA, myslím, že je tak znám.“

Harry zamrkal: „Vy o tom víte?“ zeptal se překvapeně.

Malfoy protočil oči: „Jo, Pottere, protože jsi zrovna ztělesněním neschopnosti.“

Nebelvír skousl nutkání, aby druhému řekl, kam má jít. Alespoň do té doby, dokud jsou před ředitelem.

Brumbál pobaveně zvedl obočí: „No, možná mi s tím můžete pomoci v budoucnu, pane Malfoyi.“

Zmijozel se na něj prudce podíval: „Já? Proč bych s tím měl něco dělat?“

„Protože, můj chlapče, chci, abyste se stal členem.“

Náhle se Zmijozel a Nebelvír posadili zpříma a propukli v současné protesty, kroutili svými hlavami a mluvili jeden přes druhého ve snaze, aby jejich odpor k tomuto nápadu byl vyslyšen.

„Pane profesore, opravdu si nemyslím, že to je tak dobrý nápad –“

„To nemůžete myslet vážně –“

„Chci říct, že jsem si jistý, že o to ani nestojí –“

„Ze všech hloupých –“

„A vůbec, Malfoy není zrovna populární, že jo?“

„Upřímně, já- k čertu sklapni, Pottere! Abys věděl –“

„Hoši!“ ředitel zvedl ruku, aby je utišil a přísně je pozoroval přes své brýle. „Tato... tato rivalita je důvodem, proč jsem kvůli vám učinil tento požadavek! Pane Malfoyi, na oplátku za mou ochranu, jste souhlasil, že se podřídíte několika požadavkům, které bych od vás vyžadoval. Tento je jeden z nich. A Harry... požádal jsem tě zdvořile, aby jsi mě vyslechnul –“

„Ale, pane profesore!“ Harry si byl vědom kňourajícího tónu ve svém hlase, ale nezdálo se, že by s tím něco udělal. Znova se podíval na Malfoye, který se tvářil zrovna tak vyděšeně.

„To už stačí!“ poprvé zněl Brumbál skutečně podrážděně. Přesto se sám chvilku vzpamatovával a klidně si před sebou spojil své prsty do věžičky. „Kdyby se pan Malfoy někdy naučil s námi spolupracovat a ne proti nám, bude potřebovat zkušenost týmové práce. A napadlo mě, že bude potřebovat jednoho z vás, někoho jako přesně tebe, Harry, který ho zná a co je důležitější, ví, čím je?“

Blonďák se zamračil: „Co to má s tím společného? Žádáte mě, abych se stal součásti toho Potterova zatraceného fan klubu! A proč bych měl marnit svým časem jeho posloucháním, když pro letošek máme dokonale výborného učitele obrany?“

Harry si pochybovačně odfrkl, ale byl z velké míry ignorován.

„Protože jsem to tak řekl, pane Malfoyi,“ byla to jediná odpověď, kterou dostali, zatímco Brumbálovy oči získaly své jiskřičky. „Teď, pokud mě omluvíte, musím ještě na něčem pracovat.“

Dvojice rozmrzele vstala a zuřivě se na sebe dívali, jako by to byla jejich vina.

„Och, a Harry?“ promluvil Brumbál, když došli ke dveřím. „Očekávám, že pan Malfoy bude pozván na setkání, které na dnešní večer organizuje slečna Grangerová.“

Nebelvír se zamračil, ale přikývl.

***

„Tak, Pottere? Nechystáš se mi poskytnout oficiální pozvání?“ promluvil Draco protáhle, když z pracovny společně sestupovali spirálovým schodiště.

Harry si odfrkl: „Ne. Slyšel jsi ho. Je to dnes večer. Buď se ukážeš nebo ne – to není můj problém.“

Blonďák se ušklíbl: „Jo, dobře, já vím, že to je večer – v kolik, ty idiote?“

Nebelvír zaváhal v odseknutí své odpovědi. Nakonec si popuzeně povzdechl: „Och, zatraceně. Budu ti muset dát Galeon. A musíš se podepsat na seznam...“

Draco se na něj nevěřícně díval: „Peníze, Pottere? Budeš mi platit? A jaký seznam?!“

„Nezaplatím ti, je to způsob, jak každý ví, kdy jsou setkání. Hermiona ti to může vysvětlit. A seznam je smlouva, která ti zabrání, aby si o tom vykládal někomu jinému.“

Blonďák protočil oči: „Ou, sakra. A já jsem se tak těšil, že budu sdílet mé nové ponížení s celým Zmijozelem...“

Chvíli procházeli chodbami v tichosti, a přitom oba planuli hněvem.

„Proč to k čertu vlastně děláš?! Vím, že nechceš být součástí BA.“

Blonďák rozčileně zúžil své oči: „Jasně,“ zamumlal. „Ale copak jsi ho tam neslyšel, Pottere? Řekl jsem... Přísahal jsem, že udělám to, co mi nařídí.“

Mohl cítit ty nesnesitelné zelené oči jak se vpalují do jeho hlavy, když na něj Potter zíral a on zřejmě odmítl na tento pohled reagovat.

„Takže... on to myslel vážně? O tom, že jsi se připojil k této straně války?“

Draco si odfrkl: „No, vlastně to byl rozkošný žertík, který jsme si vymysleli –“

„Och, jdi do hajzlu, Malfoyi. Musíš být kvůli všemu tak sarkastický?“

Zmijozel se otočil tak rychle, až Potter dokonce klopýtl a rukou neohrabaně tápal ke své hůlce. Dracův zlostný pohled byl pronikavý a jeho oči byly rozšířené zuřivostí: „No, tak jsem přišel na to, že to pomůže spíš než si přiznat, že mě tvůj svatý ředitel prakticky usmlouval do otroctví!“

Nebelvír na něj chvíli bezradně mrkal než se vzpamatoval: „To není žádné otroctví, Malfoyi. Jsem si jistý, že prostě potřebuje vědět, aby se ti dalo věřit –“

„Och, jasně. Protože hrozba toho, co by mi mohl udělat tatíček, kdybych opět změnil strany, prostě není dostatečná!“ zazněla cynická odpověď. „Ne, já jsem to potřeboval, abych pochopil, že Albus Brumbál je všemocný a já jsem jenom dost dobrý na to, abych plnil jeho rozmary!“

Potter na něj zíral, jako by přišel o rozum – což jistě byla nesporná možnost podle tohoto názoru: „Malfoyi, myslím, že děláš z komára velblouda –“

„Je mi jedno, jestli dělám z komára velblouda!“ náhle ječel a ztratil poslední kapku důstojnosti. „To je to, jak mi to připadá!“

V prázdné chodbě se rozlehlo ticho, když ustaly jeho výkřiky. Zastavili se, aniž by si to uvědomili a teď stáli čelem k sobě a ruce se vznášely v blízkosti jejich hůlek.

Draco cítil jak se rozpačitě červená, když si uvědomil, jak to mohl nechat tak daleko zajít. Bože, čím je? Zatraceným dítětem, které má vztek, aniž by si to v těchto chvílích všimlo?! Na okamžik zavřel své oči a chopil se zpátky své sebekontroly, přitom stál rovně a zbavoval se všech stop výrazu ze své tváře: „Tak, Pottere? Protože tolik miluju plýtvat mým časem ve tvé společnosti, tak mám teď něco na práci. Jsem členem tvého malého klubu nebo ne?“

Nebelvír se tvářil zmateně nad touto náhlou změnou postoje. Váhal než odpověděl a patrně přemýšlel o tom, co se právě stalo. Nakonec se sebral dost na to, aby vyblekotal: „Ehm, myslím, že se můžeš podepsat později a Hermiona musí udělat další minci... Poslyš, vím, kde je tvůj pokoj, takže tě můžu prostě přijít vyzvednout, když je to setkání... Pokud je to tak jednoduší.“

Draco si povzdechl a tvářil se velmi zaraženě: „Skvělý,“ řekl protáhle.