Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 11 - 15

*****



11. kapitola: Vyrovnání účtu


„On CO?!“

„Psst!!“

Ron zíral s vypoulenýma očima na svého přítele a zoufale se snažil přijít na něco jiného, co by řekl. Ale žádná slova ho nenapadala. Zcela ohromený, mohl jen nevěřícně kroutit hlavou.

Trojice seděla na jejich obvyklém místě u krbu a blízko u sebe, protože se Harry snažil udržet tuto diskuzi v tajnosti. Zatím neměl moc štěstí. Ronův udivený výbuch přitáhl pozornost půlky místnosti.

„Poslyšte,“ šeptal Harry. „Jste první, kterým to říkám, aby jste věděli, proč tam bude. Nechci, aby se kvůli tomu Nebelvírská společenská místnost vzbouřila! Takže mlčte, dobře?!“

Zrzek zamrkal, pak znova kroutil hlavou: „Ale Harry! Nechceš mu dovolit, aby se k nám připojil, že ne?! Chci říct... je to Malfoy!“ Naštěstí tentokrát zdárně ztišil svůj hlas.

Harry pokrčil rameny: „Není toho moc, co můžu dělat. Je to na Brumbálovy příkazy.“ Pokrčil rameny a dlouze zíral do plamenů, zatímco jeho přátelé vstřebávali to, co jim řekl.

„Musí existovat něco, co můžeš udělat –“ Ron se pokusil opět protestovat.

„Neexistuje.“

Hermiona, která do nynějška šokována byla zticha, náhle ožila: „Ale Harry, není to tak, jako by se Malfoy chtěl k nám přidat. Možná se ani neukáže.“

S povzdechem se na ni podíval a uvědomil si, že jim opomněl povědět druhou půlku příběhu.

Dlouhé vysvětlování mu zabralo více času, s Ronovým ustavičným přerušováním a rozhorlenými výbuchy, stejně jako s Hermioninými klidně položenými otázkami, na které, co nejlépe odpovídal. Řekl, co se dělo nahoře v ředitelově pracovně, stejně tak následný rozhovor, který měl s Malfoyem. Když mluvil, Ronův výraz přecházel z mrzutého do skoro škodolibého, zatímco Hermiona se jen dívala ustaraněji.

„Myslíš, že Brumbál konečně získal kontrolu nad tím malým zmetkem?“ zeptal se zrzek šťastně, když Harry domluvil. „Vždycky jsem říkal, že ten člověk je génius!“

Hermiona se zamračila: „Taky jsi o něm několikrát říkal, že je dost bláznivý, Ronalde. A vůbec, nemůžu uvěřit tomu, že tohle ředitel mohl udělat!“

Harry zvedl obočí a pomalu vydechl, přitom stále zamyšleně zíral do ohně: „Jo, vím, co tím myslíš. Nejprve se to zdálo v pohodě, ale způsob jakým se to Malfoyovi podalo... Abych byl upřímný, cítil jsem se trochu provinile.“

Ron opět vypadal ohromeně: „Oba to nemyslíte vážně, že ne?“

Čarodějka nevypadala, že by mu věnovala nějakou pozornost, když pokračovala: „To je neetické! Dokážu pochopit, že Malfoy přísahal loajalitu a zrovna takhle! Ale udělat to tak, aby musel poslouchat? Brumbál s ním mohl udělat něco jiného!“

Harry neklidně svraštil čelo: „Jo, ale on nechtěl. Chci říct... vždyť je to Brumbál.“

„I tak!“ použila pobouřený pronikavý hlas, který u ni mohli slýchat jedině, když diskutovala o SPOŽÚS. „To je princip. To je... to je otroctví!“

„To je to, co řekl Malfoy.“

Znervózněně na sebe vrhali ustarané pohledy.

Ron se hlasitě ušklíbal, aby je vyrušil: „Oba to přeháníte. Přemýšlejte o tom. Jak jinak by se měl ujistit, že ten hajzl nepoběží za Vy-víte-kým, hned při první příležitosti, kterou dostane?“

Harry si vzpomněl na Zmijozelova pohrdavá, sarkastická slova z dřívějška. Protože hrozba toho, co by mi mohl udělat tatíček, kdybych opět změnil strany, prostě není dostatečná! Provinile přemýšlel o tom, jestli Brumbálova opatření jsou opravdu nutná.

„Stejně,“ pokračoval zrzek, jeho tón byl opět náladovější, „jedinou věc, kterou nutí Malfoye, aby udělal, je, nás trápit ještě víc.“

Tím je přivedl zpátky k věci.

Hermiona si povzdechla: „No, můžu udělat další Galeon a přinesu seznam – ale jsi si jistý, Harry?“

Chlapec se na ni ironicky podíval: „Ne. Ale jak jsem řekl, není toho moc, co můžu udělat, je to tak?“

***

„A kdo jsi ty?“

Harry zamrkal nad svůdným tónem, který přicházel od portrétu. V rozpacích se podíval nahoru na tmavovlasou ženu a přemýšlel, jestli je nějaká správná odpověď, kterou by mohl dát.

„Na něco jsem se tě ptala, miláčku,“ předla Lilith, načež se rozmluvil.

„Och, ehm, Harry. Harry Potter.“

Usmála se a její krvavě rudé rty se v koutcích stočily: „Opravdu? A co, jestli se mohu zeptat, tady pohledává takový pohledný chlapec?“

Harry zčervenal: „Vlastně jsem přišel za Malfoyem. Nemyslím, že bys mu dala o mně vědět?“

Vyklenula své tenké černé obočí: „Co, za blonďákem? Za takovým nepříjemným chlapce. Nikdy se mnou nemluví – ne jako ty, můj drahoušku. Proč místo toho nezůstaneš a mluvil se mnou?“

„Ehm...“ Vážně, jaká jiná rekce by mohla být?

Jako by odpověď na jeho tichou modlitbu, se velký zlatý rám náhle prudce otevřel dopředu a odhalil blonďáka, který tázavě stál ve dveřích.

„Pottere, ty flirtuješ s mým portrétem?!“ nevěřícně pozdravil.

Znova Harry cítil jak se jeho tvář zahřívá rozpaky: „Ne! Ona... ona flirtuje se mnou. Myslím.“

Malfoy mu věnoval bezvýrazný pohled, než zdráhavě vykročil, aby se k němu připojil. Obraz se za ním prudce zavřel a na kouzelnici stočil mírně pobavené šedé oči: „Nymfomanko,“ obvinil ji s uculením. Rozhořčeně se nafoukla a zmizela z rámu a odkráčela do jiného, který byl na chodbě.

„Připraven se přes to přenést?“ zamumlal Nebelvír, zatímco vykročili ke schodišti.

„Zníš tak nadšeně. Myslíš, že má přítomnost ve tvém malém amatérském kroužku nebude mít po všech stránkách úspěch?“ komentoval blonďák nevinně.

Harry skoro pobaveně odfrkl: „Jo. Přesně.“

***

Jejich přijetí bylo takové, jak si Harry představoval, že bude. Do Komnaty vstoupil jako první a setkal se s roztržitými úsměvy od většiny BA, která okamžitě ztuhla při pohledu na osobu, která ho následovala.

Během pár sekund vybuchl příval protestů, když se ostatní v místnosti valili dopředu a někteří z nich už mířili hůlkami na Zmijozela v jejich středu. Jen Ron s Hermionou vypadali, že jsou neovlivněni tímto neočekávaným příchodem, i když se Ron temně mračil a Hermiona se tvářila ustaraně. Vedle nich Neville zbledl strachy a Ginny zrudla rozhořčením.

Harry si myslel, že koutkem oka skutečně viděl, jak Malfoy napůl ukročil zpět, když čelil takovému otevřenému nepřátelství. Nebelvír se nad ním slitoval a rozhodně se postavil mezi tucty namířených hůlek a jejich cíl.

Nakonec se v místnosti rozhostilo blažené ticho, když BA zmateně zírala na jejich vůdce. Harry zamrkal a uvědomil si, proč i Malfoy mohl být vystrašený pohledem na zhruba třicítku lidí, kteří na něj mířili a již měli kletby na svých rtech.

Zvedl své ruce tak, jak doufal, že to je uklidňující gesto a netrpělivě čekal, dokud pomalu nesklonili své hůlky. Právě v okamžiku, když začaly otázky.

„Co on tady dělá –?“

„Harry, přišel jsi o rozum –?“

„Použil na tebe Imperio –?“

„Uhneš tak, abychom ho mohli proklít –?“

Harry mohl říct, že by to mohlo být příčinou migrény a dalšího záchvatu izolace. Rozzlobeně pokynul Hermioně, aby za ním přišla. Poslechla a probojovávala si cestu davem, který byl těsně shromážděný kolem Harryho a Malfoye a nesla svůj známě vypadající svitek pergamenu.

„Fajn“, promluvil a přemáhal se, aby byl slyšen přes nevěřící hlasy svých vrstevníků. „Musím říct, že my, ehm, máme nového člena –“

„Co?! Nemůžeš mu dovolit, aby se k nám přidal!“ Levandule Brownová prakticky ječela a brzy se opět připojili všichni ostatní.

Harry zaťal zuby, ztratil trpělivost. Hůlkou se dotkl svého hrdla a zamumlal, „Sonorus“. Potom se sebral a vykřikl, „DOST!“

Ten zvuk byl příšerný. Ti, co byli nejblíže, se slabě zakymáceli a sevřeli ruce na svých uších. Viděl Hermionu jak ucukla bolestí a věnoval jí omluvný pohled, než kouzlo zrušil.

Pokračoval, když se hlas vrátil do normální hlasitosti: „Především – Nepřišel jsem o rozum, nebylo na mě použito Imperio, a ne, nedovolím, abyste ho prokleli. No... ne dokud budeme tady, v každém případě. Malfoy je zde proto, protože to Brumbál nařídil a je připraven to podepsat stejným způsobem jako to udělal kdokoli jiný.“ Zmkl a podíval se na všechny, co byli kolem. Nebyl si jistý, jestli bude tohle jednoduché vysvětlení fungovat, zvláště proto, že se sám necítil o tom přesvědčený.

Když se ho nikdo nepokusil odstranit z cesty, aby se dostal k blonďákovi, cítil se odvážně dost na to, aby pokračoval: „Potom, co se podepíše, nebude jen znamenat, že nebude s to vykládat komukoli jinému, co se tady děje – ale taky nikdo z vás nebude s to rozšiřovat po celé škole jeho účast v BA. Pokud by se o to někdo pokusil, tak se zaktivuje Hermionina kletba. Je to jasné?“

Jeho řeč se setkala s pobouřením a byl přinucen strávit celkem dvacet minut přesvědčováním místnosti plné lidí, která byla, no ano, stále ve skutečnosti v plném vlastnictví jeho duševní představy a nemohl dovolit Malfoyovi, aby je všechny proklel a ano, slyšel Brumbála ve svých uších a ano snažil se protestovat, ale ne, nemělo to úspěch, a nakonec ne, Lenka, nějak pochyboval, že Strachopudi byli příčinou jeho chybného mínění, protože tady dovolil Zmijozela.

Na závěr byl vyčerpán a byl rád, když to Hermiona převzala a rozvinula pergamen, který sloužil jako jejich provizorní smlouva a předala ho, spolu s brkem, Malfoyovi.

Blonďák ho pohrdlivě vzal, ale váhavě se podíval na Harryho: „Říkal jsi, že tohle zastaví, aby se dostalo ven, že jsem tady?“

Hermiona mu odpověděla: „Ano, ale abych byla upřímná, je to hlavně kvůli nám, Malfoyi. Zvláště s ohledem na to, že jsi strávil většinu loňska snažením se, aby jsi nás nachytal.“

Zmijozel se na ni díval spatra: „To bylo tehdy, Grangerová. Teď, jak jsem si jistý, že jste zjistili, vězím tady jako jeden z vás.“

Harry si povzdechl s vidinou blížící se hádky: „Jen to podepiš, Malfoyi a my můžeme pokračovat dál.“

S otráveným výrazem si blonďák odfrkl a naškrábal svůj podpis, než strčil pergamen zpátky Hermioně. Zlostně se na něj podívala, ale dál prohledávala svou kapsu a vytáhla Galeon, který dnes ráno pro něj udělala: „Na,“ utrhla se na něj a vrazila mu ho s tou stejnou nechutí, jakou jí projevil.

„A co bych s tím měl přesně dělat?“ řekl protáhle a pokusně otáčel mincí mezi svými dlouhými prsty.

„Vysvětlím ti to později,“ zamumlal Harry unaveně a promnul si své oči. Pak se sebral a oslovil zbytek místnosti o něco hlasitěji. „Tak dobrá, ehm, chtěl jsem znovu procvičovat souboje, pokud to nevadí.“

Setkal se s méně nadšenou reakcí než obyčejně, protože většina BA stále nedůvěřivě zírala na Malfoye. Nevšímal si toho a vedl skupinu ke středu komnaty.

„Najděte si partnera,“ instruoval, brzy se dostal do učitelské role, které se loni ujal. „Než něco uděláme, projdu to, co jsme už cvičili.“

Harry sledoval, jak všichni kolem něj přecházeli, aby si našli partnera. Už se smířil s tím, že bude ve dvojici s Malfoyem, znalý toho, že by nikdo jiný dobrovolně nezvolil spolupracovat se Zmijozelem a nemohl by opravdu nikoho nutit do této nešťastné role, tak moc jak by chtěl.

Když byli ve dvojicích, objevil se velký volný prostor kolem něj a blonďáka, jak si uvědomil, byl to ponechaný prostor pro pár ukázek.

Harry si odkašlal, byl podivně nervózní z Malfoyova nezaujatého, unuděného pohledu na něj. Pokusil se Zmijozela nevšímat a oslovil shromážděné studenty: „Takže, dobrá. Oživíme si to, kde jsme skončili... Pokud by se jednalo o vážný souboj, tak je pro vás lepší, abyste se okamžitě pokusili zneschopnit vašeho soupeře dříve, než by mohl udělat nějakou opravdovou škodu.“ Bez varování se odvrátil od svých posluchačů a zamířil svou hůlku na svého zmateného partnera. „Mdloby na tebe!“

Blonďák kouzlo líně neutralizoval rychlým Protego, a přitom se tvářil znuděně.

„Zřejmě to ne vždy funguje,“ pokračoval Harry a zněl nepřekvapen. „Existují další možnosti – Expelliarmus dokáže odzbrojit vašeho soupeře, pokud jste dost rychlý a Svazovací kletba je další způsob –“

„To je tvůj způsob soubojů, Pottere?“

Ozval se Malfoyův protivný hlas, čímž se k němu stáhla všechna pozornost. Harry zamrkal a překvapeně se na něj díval: „Co je špatně s mým způsobem soubojů?“ zeptal se s nelíčenou zvědavostí, i když trochu obranně.

Zmijozel se zamračil: „Je to vlastně celkem ubohý, když jim doporučuješ tato kouzla.“ Nato se spustilo hlasité hučení od ostatních studentů, kteří byli připraveni bránit svého neoficiálního učitele, zvláště v takové nervózní náladě, ve které právě byli. „To není moc reálné, že, Pottere?“

Nebelvír si založil paže: „Jak je to míněno?“

„Přesně tak, jak jsem to řekl! Nemyslíš si, že budete s to vyhrát válku s Expelliarmus a Svazavací kletbou, že ne? Bože, znám lepší kouzla, která by se dala na mě vrhnout a to nejsem Smrtijed, které tě chce zabít!“

„To by nemělo být tak jistý,“ Ron, který stál stranou, byl jasně slyšitelný a soudě podle šumu, který následoval, s tím všichni souhlasili.

Harry se uculil a ignoroval ostatní v místnosti: „Jo, tak dobře, nemyslím, že by bylo moc účinné, kdybychom se pokusili přeměnit Voldemorta do fretky.“

Chvilku se Malfoy tvářil zcela překvapeně, jakoby mu vzal vítr z plachet. Osazenstvo vybuchlo smíchy. Znova zamrkal, než se jeho výraz stal naštvaným: „Jak chceš, Pottere. Ale zpátky k věci, proč jim nepředvedeš, jak vypadá pravý Kouzelnický souboj?“

Nebelvír zvedl překvapeně obočí: „Co? S tebou?“ náhle si byl vědom napjatého, ale nadšeného ticha, které se usadilo nad místností, když ostatní členové BA očekávali jeho odpověď.

Malfoy pokrčil rameny: „Jo, máme nevyřízený účet. Nikdy jsme nedokončili ten první souboj z druháku, že jo?“ Usmál se, jeho oči svítily nějakou nedůvěryhodnou emocí.

Harry se kradmo rozhlédl, překvapený, že si všimnul, že většina jeho ‘třídy‘ se na něj dívala docela nedočkavě, aby to přijal. Zvláště Ron – ale zato pravděpodobně jen doufal, že uvidí jak někdo z Malfoye vykope tuhle blbost.

S povzdechem nad rozhodnutím, kterým si byl jistý, že bude později litovat, Harry souhlasil: „Fajn,“ tiše zamumlal, což vyvolalo další vlnu šepotu, která se nesla místností a blonďákův výraz nabral podobu vítězného pohledu.

Ron vystoupil: „Budu tvůj sekundant, Harry –“

„Ne.“ Harry promluvil dřív, než se nad tím zamyslel a díval se, jak se zrzek tváří ublíženě. Rychle to napravil. „Ne, chci, abyste všichni předstírali, že to nebylo dohodnuté. Je to mimo opravdový svět, bez sekundantů, bez záruk a bez pravidel. Dobře?“

Malfoy na něj upřeně zíral a nyní vypadal trochu ohromeněji. Přesto se tohoto rychle zbavil a řekl protáhle: „Pokud jste skončil svou přednášku, pane profesore...“

S povzdechem se Harry k němu unaveně obrátil. Malfoy rychle projevil nepřátelství a zbytečnou účast, o které mluvil. Nejen to, on už měnil Harryho hodinu podle svých návrhů.

„Na tři,“ instruoval. „Raz, dva –“

„Furnunculus!“ vykřiknul Malfoy s šelmovským úsměvem, následovaný jeho škodolibým: „Vůbec ses nic nenaučil, Pottere!“

Harry se sklonil před kouzlem, kterému se vyhnul jen díky chytačským reflexům. Narovnal se a zíral na svého soupeře s připomínkou na špinavé triky, které posledně použil při jejich oficiálním souboji. Vážně to měl vědět.

„Petrificus Totalus!“ odsekl a švihnul svou hůlkou. Opět to kouzlo blonďák laxně zastavil štítovým kouzlem a odpověděl svým vlastním kouzlem, které bylo podstatně méně milosrdné, než to Harryho.

Jak to vypadalo, tohle bylo upravené. Harry se obranně stáhl, toto pasivní kouzlo znamenalo znehybnění, i když se zdálo, že se Malfoy rozhodl porušit zvyk. Zmijozel ho zlomyslně vrhl, jako by se pokoušel vyprovokovat Harryho, aby odpověděl něčím nebezpečnějším než Matoucím kouzlem.

Upřímně, Nebelvír si nebyl jistý, proč se držel zpátky. Už měl intenzivnější souboje s Malfoyem na chodbách, které nevyvolávalo nic víc než přirozené pohrdání a rozhodně neodpovídal Expelliarmem během těchto určitých případů. Nejasně si pomyslel, že to má něco společného se shromážděnou BA, kterou měl nyní vyučovat.

S každým jeho protiútokem, by Harry mohl říct, že Malfoy zacházel do extrémů, kdy nyní předváděl více schopností, než kdy jindy vydal během lektvarů. Ve skutečnosti Harry přemýšlel o tom, kde se mohl naučit půlku věcí, které znal. Žádná z nich, tím si byl jistý, nebyla ve školních osnovách. Půlka jeho kouzel také balancovala na hranici černých, k velké nepříjemnosti Nebelvíra.

Ale naproti tomu rozmýšlel nad tím, že by měli napodobit skutečný boj a všechna kouzla Smrtijedů, které používali a byla mnohem černější než Malfoyova Výbušná kletba.

Najednou Malfoy cosi pronikavě vykřikl a odnikud se objevily slabé, pevné provazy, které se obtočily kolem Harryho. Neschopen reagovat dostatečně rychle, tak Nebelvír mohl jen zápolit proti tomuto svázání. Ron postoupil dopředu, jak mohl vidět koutkem oka, ale Hermiona ho zastavila, aby se do toho nepletl.

Toto bylo to samé kouzlo, které jednou viděl u Snapea, jak ho použil na svázání Lupina v Chroptící chýší – a náhle si Harry uvědomil, kdo Malfoye musel naučit jeho nové schopnosti. Ale to byla slabá myšlenka v koutu jeho mysli, protože byl příliš rozptýlen pohledem na Zmijozela, který kráčel k němu s úsměškem na tváři.

Malfoy se zastavil, až když byl palce od Harryho a samolibost z něj jednoduše vyzařovala: „Znamená to, že jsem vyhrál?“ zeptal se s pozvednutím obočí.

Harry si odfrkl: „Mám za to, že jsi řekl, že zneschopnění soupeře není moc reálné.“

Blonďák krátce vypadal, že o tom přemýšlí, než přikývl: „Připouštím, že v tom máš pravdu.“ S úsměvem zvedl svou hůlku a chvilku počkal, jen aby se naklonil blíž a zlomyslně zasyčel. „Bojíš se, Pottere?“

Harry zíral do jeho očí a celou dobu kroutil svým zápěstím do nepříjemného úhlu, kde bylo jen volně svázané: „Jak chceš,“ odsekl a konečně zacílil svou hůlku. „Relashio!“

Proud červenozlatých jisker vybuchl odnikud a dopadl do Zmijozelova obličeje. Hlasitě klel a uskočil dozadu se zvednutou rukou, aby si kryl své oči.

Tentokrát zamířil svou hůlku na sebe a Harry využil Malfoyovi nepozornosti, aby zamumlal rychlé: „Diffindo,“ a provazy se roztrhly a bez užitku padly kolem něj.

Draco ostražitě ustoupil a přemáhal se, aby si nemnul své bodavě bolavé oči. Potter vstal a zíral na něj s mírným uculením. Dav byl fascinovanější než kdy dříve a povzbuzoval svého drahého Zachránce.

„To byl Zmijozelský trik, Pottere,“ zakřičel Draco, čímž sestřel jeho uculení.

„Neurážej mě.“

Blonďák pokrčil rameny, ve snaze, aby se to vyjevilo jako nenucené: „Co? Myslel jsem, že to byl hezký kompliment.“ Pak náhle odhodil svůj klidný postoj a vypustil zlomyslně, Serpensortia!“ Na podlahu mezi ně se z obláčku kouře zhmotnilo dlouhé, černé hadí tělo.

Potter si odfrkl: „Mluvili jsme o tom, že ses nic nenaučil, Malfoyi. To jsi zkoušel posledně –“

Ale Draco neskončil. Pokud si Potter myslel, že ho může trumfnout ve Zmijozelských trikách, bude se velice, velice mýlit. Otočil se a namířil svou hůlku s naprostou přesností na šokovaný Weasleyho obličej: „Oppugno!“

Přinucen příkazem, aby útočil, se had vztyčil a následoval jeho příkazy, kdy vyrazil směrem k zrzkovi s odhalenými špičáky. Studenti během pár sekund křičeli a rvali se pryč. Potter syčel tím svým děsivým způsobem a velmi mu to připadalo jako znovu ve druháku. Draco se culil.

Had již přesto přestával se svým útokem a otočil svou pozornost k Hadímu jazyku v jejich středu. Nezáleželo na tom, že vážně neočekával něco jiného.

Místo toho využil příležitosti, kdy byl Potter rozptýlen a zamířil svou hůlku na Nebelvíra a tiše zamumlal: „Sectumsempra.“

A pak nastal opravdový chaos, protože jediná naděje kouzelnického světa se s výtryskem krve zhroutila na podlahu.




12. kapitola: Nehody se stávají


Hermionin výkřik vybuchl v jejím nitru, uvězněný, nikým neslyšený, kromě ji samotné, když sledovala jako v transu, jak Harryho zasáhla Malfoyova kletba. Bez hlesu se zhroutil a krvácel. Bože, tolik krve!

A pak ji Ron popadl kolem pasu a surově ji táhl dozadu. Zakopla a spadla na něj. Tam, kde stála jen před pár sekundami, byl stočený Malfoyův černý had, který syčel a plival. Už nebyl očarován Harryho hadím jazykem a vrátil se ke svému původnímu úkolu, útočit na Rona.

Opět se vztyčil, s blýskajícími špičáky, připravený se vrhnout vpřed. Vytáhla svou hůlku a v duchu si procházela seznam kouzel, která by fungovala na začarování zvířete.

Ale dříve, než mohla něco udělat, had zmizel v dalším obláčku kouře. Vzhlédla a uviděla Malfoye, jak na něj mířil a jeho hůlka se třásla v rozechvělých rukou. Vypadal šokovaně a trochu nešťastně, ale teď na něj neměla čas.

Vyskočila dopředu a vrhla se k Harryho ležící postavě. Lehce uklouzla na lepkavě karmínových kalužích, které se tvořily na dlážděné podlaze. Odmítla vzít na vědomí svíravou paniku, která v ní narůstala, položila své ruce na hruď svého přítele a snažila se najít zdroj krvácení. Hábit a košile, které měl na sobě, byly potrhané a viděla, že je přetržené a roztrhané další oblečení.

Unikl ji povzdech právě když Ron klesnul na svá kolena vedle ni. Společně v hrůze zírali na šrám přes Harryho hruď, ze kterého se řinula krev.

„Episkey!“ zoufale se pokusila o jediné léčivé kouzlo, které znala. Zející rána se zdála, že se mírně stáhla, ale nijak se neuzavřela.

„Musíme ho dostat k Pomfreyové,“ řekl Ron tiše do jejího ucha a už se přesunul tak, aby vrhl kouzlo Levicorpus.

Náhle Hermiona cítila, jak byla hrubě odstrčena a třetí osoba vykřikla: „Uhni, Grangerová.“

Z části zaslepená vlastní panikou, zkrátka musela vidět záblesk bíloplavých vlasů a její kontrola zmizela: „Ty HAJZLE! Nepřibližuj se k němu! Petrificus Tot–“

Malfoyova ruka vystřelila a zasáhla její hůlku, která točící se letěla napříč místností: „Řekl jsem uhni, Grangerová!“ Aristokratický a arogantní hlas, na který byla zvyklá, zmizel a byl nahrazen zavrčením, které by nemohlo být rozpoznáno jako Zmijozelovo tradiční protáhlé mluvení.

Klekl si vedle nich a nevšímal si krve, která se okamžitě nasákla do jeho hábitu šitého na míru. S ebenovou hůlkou v ruce mával v nějakém složitém pohybu a mumlal něco, co nemohla rozlišit kvůli hučení ve svých uších a zvýšeným hlasům od ostatních v místnosti.

Nevěděla, kdy skončil, jen to, že Ron najednou popadl menšího chlapce a s malou námahou ho hodil dozadu. Malfoy nebezpečně dopadl a jeho hůlka klepla kus od něj. Pak byl Ron na něm, nesouvisle řval a oháněl se pěstmi. Mohla slyšet Malfoye něco křičet a jak se pokouší, aby byl slyšen, ale rusovlasý chlapec vypadal, že je jen zaujatý jeho zabitím.

Ale pak, k jejímu překvapení, byl Ron najednou odhozen dobrých pět stop napříč místností. Klouzal než se zastavil, když přistál na svém zadku a tvářil se stejně tak šokovaně jako ona kvůli tomu, že Malfoy použil takovou sílu.

„Podívej se na něj, Weasley!“ křičel blonďák a divoce gestikuloval. „Do prdele podívej se na něj dřív, než mě zabiješ!“

Otočila se od bojující dvojice a vrhla se dolů, aby opět Harryho prohlédla. Zvedla jeho košili, a i když lepkavá rudost stále barvila každý palec jeho kůže a oblečení, nemohla najít žádnou ránu.

„Rone!“

Byl u ní v mžiku: „Co? Je v pořádku! Je –“

„Je...“ ztrácela se a bezmocně mávla svou rukou na chybějící zranění. Její oči se pomalu stočily zpět k Malfoyovi, který těžce dýchajíc zůstal na podlaze, jeho zrychlené dýchání se rychle stalo jediným zvukem v téměř ztichlé místnosti.

„Byla to nehoda,“ konečně řekl, se slabým hlasem ve srovnání s tím arogantně sebejistým, který normálně vydával. „Nevěděl jsem, co to udělá.“

Hermiona měla pocit, že vybuchne. Tisíc a jedna urážka se drala na její rty, ale žádná z nich se nezdála dost dobrá k popisu takové čisté blbosti-

V každém případě ji Ginny Weasleyová v tomto úderu předstihla.

„CO SE VE JMÉNU MERLINA S TEBOU STALO?!“ křičela, čímž všechny překvapila. Malfoy nyní zbledl při pohledu na rozzuřenou mladou čarodějku, která k němu kráčela. „KDO VRHÁ NEZNÁMOU KLETBU JAKO TUTO VE CVIČNÉM SOUBOJI?! A NA HARRYHO!! KDO TI DOVOLIL BÝT TADY –“

Byla přerušena Nevillem, který kolem ni narychlo ovinul zadržující paži a skoro ji vlekl dozadu, přitom doslova kopala a křičela.

Všechny oči opět spočinuly na jasně znepokojeném Zmijozelovi, který si pomalu začal uvědomovat, že nejen, že málem zabil Chlapce-který-odmítl-zemřít za plného dohledu jeho největších podporovatelů, ale on, Draco Malfoy, také právě zachránil jeho ubohý život.

„N-někdo,“ začala Hermiona, která vůbec nespustila oči z blonďáka,“ jděte pro madame Pomfreyovou. A pro ředitele.“

Draco sebou trhnul.

No, tohle bude zajímavé, pomyslel si sklesle.

***

Netrvalo dlouho, než se začalo šířit šeptání drbů, alespoň mezi členy BA. A i když toužili někomu říct, co se asi mohlo stát, Hermionina smlouva zachovávala jejich mlčení. Takže si navzájem opakovali ty samé otázky neustále dokola.

Co si Harry myslel, když sem přivedl Draca Malfoye? Proč se Malfoy dokonce ukázal? Merlin ví, že on nepotřeboval hodiny obrany, když prakticky spí s jejich současným profesorem OPČM, protože je učitelovým miláčkem... A kromě toho, co chtěl dělat Smrtijed ve výcviku s Brumbálovou armádou?

A to kouzlo! Nikdo z nich ho předtím ani neviděl nebo o něm ani neslyšel, ani Hermiona ne, která byla všeobecně brána jako Encyklopedie kouzelnických znalostí. Což bylo co říct a vyvolávalo otázku, kde se ho Malfoy naučil.

Také přemýšleli o náhlém Zmijozelově 180 stupňovém obratu – od pokusu zabití Harryho k záchraně jeho života, když nikdo jiný nebyl s to něco udělat. A samozřejmě, potom se objevily podivné události – nejen, že ředitel viděl na vlastní oči v jakém byl Harry stavu a řeklo se mu, co se stalo, ale on také naprosto selhal v tom, když Malfoye okamžitě nevyloučil.

Jakmile se Harry probral na svém nemocničním lůžku o několik hodin později, tak celou věc detailně rozebíral, i když přesto nikdo podle tohoto nepřišel na nějaké rozumné vysvětlení.

***

Harry se pomalu pohnul, probudil se, protože ho něco tlačilo a rýpalo do žeber. Když otevřel oči, mohl rozeznat rozmazanou podobu madame Pomfreyové, která se nad ním vznášela a mávala se svou hůlkou v rozmáchlých pohybech a občas do něj pokusně rýpla. Trhl sebou, když se kus dřeva už zase ostře dotkl jeho boku.

„Och, už jste vzhůru, že ano?“ zašeptala a krátce se na něj upřeně dívala.

„Hnngh,“ odpověděl inteligentně. „Co se stalo tentokrát?“

Její oči se mihly nahoru a pak se na něj upřeně podívala, než se vrátila ke svému vyšetřování: „No, obávám se, že jste získal další jizvu, pane Pottere.“

Cukl sebou: „Co?“ Namáhal se, aby se posadil, vzal si své brýle a rychle si je nasadil. Podíval se na sebe a zjistil, že je bez košile. Přes jeho hruď, od pravého ramene dolů k jeho levému boku, byla tenká stříbrná linka nově vytvořené jizvy.

„Při souboji, pane Pottere,“ pokračovala a pomlaskávala. „Musím říct, že to bylo od vás zcela nezodpovědné...“

Svraštil čelo. Při souboji? Souboj – BA – Malfoy – „Malfoy!“ náhle zavrčel.

Opatrně přikývla.

„Proč – chci říct, jak jsem -?“ ukázal na sebe, tedy na vyléčenou ránu, která byla na jeho přední části těla.

Ústa sestřičky se stočila do úsměvu: „Podle všech zpráv, je vaše zázračné uzdravení paradoxně také zásluhou pana Malfoye.“

„Ten haj- Co?“ Teď tomu nemohl uvěřit a zmateně se mračil.

Usmívala se: „Za chvilku se vrátím, pane Pottere.“ A s tím pospíchala z nemocniční místnosti, nechala ho tak s pocity, které byly více než trochu zmatené.

Opatrně prstem obtáhl čistou linku, která ho poznamenala a rukou spočinul v místě, kde překřížila jeho hrudní kost. Co mu to k čertu Malfoy udělal? Pamatoval si souboj, hada, bolest a pak... nic. Co to bylo za druh kouzla?! Teď přinejmenším věděl, že Zmijozel je dokonale schopný použít Černou magii. Smůla, že byl na špatném konci...

Mírně sebou trhl a zvedal se tak dlouho, dokud se jeho nohy nezhouply přes stranu postele. Ještě byl oblečen do džínů, které nosil pod školním hábitem, ale svou košili nikde neviděl. Se znepokojením mohl vidět zaschlé červené skvrny, které byly na modrém denimu místy hnědé. Bylo to docela znervózňující.

Rozhlížel se, marně hledal oblečení, které by mohli pro něj nechat. Být polonahý v nemocničním křídle, i když byl zvyklý na toto místo, mu bylo nepříjemné. Byl tak zabrán ve svém hledání, že si ani nevšiml nové osoby v místnosti, dokud jeho pozornost neupoutalo slabé, úmyslné zakašlání.

Otočil se a uviděl Zmijozelského studenta, který váhavě stál o kus dál.

„Malfoyi! Co tady děláš?“

Blonďák šel pomalu dopředu, jeho obvyklé pyšné vykračování jaksi chybělo. Harryho obočí se povytáhlo, když si všimnul jeho vzhledu.

Drahý hábit s pěkně skládanými záhyby, který normálně vyzařoval kvalitou, nyní byl pomačkaný a uválený a na zelené obrubě byly viditelné tmavé, poměrně hrozivé krvavé skvrny. Nejen to, dokonce stopy té samé rudosti byly přímo ve stříbrných vlasech, jakoby Malfoy zakrvácenou rukou pročísl prameny. Pod jeho levým okem se skvěla tmavá modřina.

Harry zapomněl na svůj první dotaz a vyvalil oči: „Co se ti stalo?“ zeptal se a zíral s morbidní fascinací. „To je... to je má?“ Bezmocně ukázal na krvavé skvrny pokrývající Zmijozela.

Malfoy téměř rozpačitě zrudl: „Ehm, jo. Neměl jsem příležitost se převlíct. Byl jsem v ředitelově pracovně od té doby, co...“

Harry zvědavě studoval monokl: „A tohle?“

Zmijozel se na něj ironicky podíval: „Podle všeho se Weasley urazil, protože jsem zachránil tvůj život. A Pomfreyová ho nevyléčila jako nějaký druh škodolibého trestu.“

V tom Nebelvír vypadal, že si připomněl tuto situaci a jeho chování najednou zchladlo: „Tak co tady vůbec chceš?“ utrhl se na něj se zlostným pohledem. „Přišel jsi na mě znova vypálit?“

Malfoy se zamračil: „Poslyš Pottere, tohle si neber špatně, ale nemyslím... nechtěl jsem...“ Frustrovaně si povzdechl. „To kouzlo jsem nikdy předtím nepoužil,“ přiznal se a pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, co by to mohlo udělat.“

Harry na něj nevěřícně zíral: „Takže ses to rozhodl na mně vyzkoušet?!“

Blonďák si obranně založil paže: „Jo, dobře. Lasička mě už informovala o mém duševním nedostatku v této oblasti, díky...“

„Jsem rád, že to někdo udělal,“ střelil Harry, cítil se oprávněně mrzutě.

„Byla to nehoda, jasný? Opravdu jsem tě nechtěl zabít –“

„Ale nejde jen o to, že jo?! Malfoyi, poštval jsi na Rona hada! Jen abys mě rozptýlil! Chci tím říct, pro Merlina-!“ Nebelvír se prudce odmlčel a jeho zelené oči se rozšířily. „Počkat. Had. Ach bože, on ne... chci říct, když jsem omdlel, on ne...?“

Zmijozel náhle vypadal, že si uvědomil, nač byl tázán a rychle zakroutil hlavou: „Ne. Nechal jsem ho zmizet, jakmile se to... stalo. A udělal jsem to jen proto, že jsem věděl – chci říct, myslel jsem si, že bych byl schopný to kontrolovat...“

„Cožpak nemáš nějaké, abych tak řekl... svědomí?!“

Blonďák na něj dlouho zíral a tvářil se zmateně, jako by nemohl něco dost pochopit: „Pottere, ležíš v nemocničním křídle, kvůli kletbě, kterou jsem na tebe vrhl, aniž bych ji vyzkoušel – a ty místo toho abys na mě kvůli tomu ječel, tak mi dáváš lekci o mém nedostatku etikety při souboji?!“

Harry si odfrkl: „Lepší lidi než ty se mě pokusili zabít a byli k tomu blízko, Malfoyi. Myslím, že jsem si na to prostě zvykl,“ podotknul ironicky.

„Och, ano, to je ono,“ Zmijozel náhle vybuchl. „Už jsem se divil, kam zmizel tvůj mučednický komplex.“

Nebelvír se ušklíbl: „Jo, to je přesně ono,“ zamumlal sarkasticky a protočil oči.

„Fajn,“ řekl Malfoy zostra, jeho výraz se uzavřel. „Ani nevím, proč jsem sem přišel.“ Se vším nadutým urážlivým chováním se blonďák otočil na patě a nějak se mu povedlo, aby vypadal povýšeně i se zakrváceným hábitem, který se za ním vlnil.

„Malfoyi,“ zavolal Harry automaticky, ani si nebyl zcela jistý proč. Chtěl, aby se Zmijozel otočil a podíval se na něj, ale skoro okamžitě svůj pohled nepohodlně odvrátil stranou, když se na něj šedé oči konečně upnuly. „Já.. Díky, myslím. Za –“

„Neděkuj mi, Pottere,“ vybuchl Malfoy, zněl naštvaně. „Neměl jsem zrovna na výběr. Ředitelovo kouzlo nebralo vlídně, že jsem sledoval jak vykrvácíš,“ řekl suše, ale jeho hlas se lámal, jako by stěží zvládal ukrýt emoce, které za tím byly.

Harry na něj neustále zíral a snažil se nepřemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby nebylo Brumbálova kouzla. Zbavil se této myšlenky ve své hlavě a kývl. „Myslím, že i tak,“ řekl sotva slyšitelně, ale šedé oči se uzamkly s jeho lesknoucími.

„Pro mě za mě, Pottere,“ byla odmítavá odpověď, Malfoy se pokusil být pohrdlivý, ale ne tak docela se to povedlo. Ve skutečnosti se tvářil lehce rozrušeně. Nakonec svůj pohled odtrhnul a šel ven z nemocniční místnosti, ani se neohlédl.

Když došel ke dveřím, skoro narazil do Rona, který právě vstupoval s Hermionou. Zrzek nebezpečně pošilhával na menšího chlapce, který vesele stočil ret a s pohrdáním uhnul.

Se zamračením se jeho přátelé vydali k jeho lůžku. Byli čistě oblečeni, zřejmě se převlékli, na rozdíl od Zmijozela, i když se netrápili se školními hábity. Blížila se večerka, takže nemělo cenu  obléknout se do uniforem, když mají kloudnou výmluvu, aby se tomu tak vyhnuli.

„Co tady dělal?“ řekl Ron, zatímco klesnul na lůžko vedle něj.

Harry pokrčil rameny: „Svou verzi omluvy, myslím,“ odpověděl nejistě. „Jsem si dost jistý, že mu Brumbál ukázal svou tvář.“

„Ten slídivý malý zmetek by měl být vyloučen,“ mumlal Ron a kroutil hlavou. „Všichni, kdo to viděli, to tak říkají. Málem tě zabil, kámo.“

Harry přikývl: „Jo a mám jizvu, která to dokazuje.“ Opět se podíval na sebe a povzdechl si při pohledu na stříbrnou jizvu.

Hermiona se na něj soucitně dívala: „Bolí to?“

„Ne, opravdu ne. Jen mě to jaksi štve. Myslím tím to, že mě uzdravil.“

Čarodějka popuzeně protočila oči: „Ze všech věcí si děláš starosti kvůli tomuhle!“ Povzdechla si. „Dobře, připouštím, že to mohlo být mnohem horší. Já... Já jsem nemohla nic dělat, víš. Mohl jsi... Kdyby Malfoy nevěděl, co dělat...“ odmlčela se, odvrátila pohled a rychle mrkala.

Ron přerušil náhlé napětí vypuštěním skeptického: „Ha! Hermiono, zapomínáš, že to byl on, kdo v prvé řadě způsobil celý zmatek! Kdyby nebylo Malfoye, tak bychom teď byli všichni šťastní nahoře v Nebelvíru.“ Temně se díval na Harryho. „I když, ty taky nejsi bez viny, víš. Byls to ty, kdo ho přivedl!“

Harry nevinně rozšířil oči: „Už jsem to říkal! Brumbál mě přinutil!“

Hermiona zvedla své ruce, aby je zastavila: „Poslyšte, zapomeňme na Malfoye, dobře? Co se stalo, stalo se, ale... Harry je v pohodě. Nechme to být.“

Harry se usmál, ulevil si, že alespoň ona se chystala změnit téma.

***

Draco jen zvládl svalit se na pohovku, jakmile vstoupil do svých pokojů a cítil se zcela oprávněně na to, aby spal celý týden. Krátce přemýšlel o návratu do Zmijozelu – zoufale chtěl mluvit s Pansy a Blaisem, nalézt mezi nimi trochu normálnosti – ale s náladou a stavem, ve kterém nyní byl, by byl špatný nápad jít za svými přáteli.

Tentokrát by asi chtěli vědět, čí je krev, kterou má na sobě a co přesně dělal, že to takto skončilo. Nepůjde tam, aby se pustil do sáhodlouhého vysvětlování toho, jak byl donucen se účastnit Potterova kroužku obrany, který málem skončil jejich předčasnou smrtí – Potterovou jeho vlastní rukou a jeho samotného rozzuřeným Weasleym.

Kdepak, celkově je to špatný nápad teď čelit Pansy a Blaisemu.

Napadlo ho, jestli by se měl pohnout, jít se osprchovat a připravit se na spaní – ale i nad myšlenkou na přemístění ze své částečně pohodlné pozice se schoulil. Takže zůstal tam, kde byl, unavený, unášený myšlenkami.

Také mohl cítit vlka, jak podrážděně vrčí na okrajích jeho mysli, na něj ho během dne varovala jeho úzkostlivost. Musel brzy navštívit Lupina, nenáviděl se, když si to přiznal. Lepší je pár hodin ponížení, než utápění v nepříjemném stavu stejně tak jako v tom dřívějším. Muži se nějak posledně podařilo to napravit, takže byl jistě schopen to udělat znovu. Asi bude mluvit zase jen o přijetí a měnění – a vážně, všechno co se stalo přivedlo Draca přímo ke Grangerové, ze všech lidí a k jejím zatraceným řečem o rovnoprávnosti – ale pokud by Lupinova metoda fungovala, z kteréhokoli nevysvětlitelného důvodu, pak by Draco byl ochoten poslouchat jeho žvanění, pokud by to znamenalo udržet si na chvilku svou pravou mysl.

S povzdechem blonďák vrhl své myšlenky jiným směrem.

Bude rád, až se Severus vrátí, i když jeho kmotr bude pravděpodobně zuřit nad tím, co se stalo v jeho nepřítomnosti. Ale znalý Mistra lektvarů, našel by způsob, jak obvinit Pottera za celý incident. Pitomý Nebelvír – stejně to byla jeho vina, zdůvodnil si Draco. Řítil se k Lasičce, aby si hrál na hrdinu, místo toho, aby se soustředil na to, co měl dělat. Kdyby tomu věnoval pozornost, tak by se ten hňup mohl před kletbou sklonit a celé věci by se mohlo vyhnout...

Ale ne, bylo to naprosto mimo, že udělal takovou chytrou věc.

A kde Potter přišel k myšlence, že už skončili?! Zdálo se, že všechno, co se v poslední době pokazilo, mohlo být vysledováno k němu. Chlapec-který-přežil nedělá nic, ale systematicky ničí Dracův život. Ani zdaleka si nebyli blízko.

Byl to bezpochyby on, kdo je zodpovědný za přítomnost vlkodlaka v letošním roce – a on, kdo naprosto selhal v tom, aby ho udržel na vodítku! Pokud přivádí temná stvoření, aby učila v Bradavicích, měl by za ně zatraceně dobře nést zodpovědnost! Ale – povzdech! – to byl prostě nadpozemský úkol kvůli oslavování Zachránce! Ne, on to mnohem raději na poslední chvíli obešel, aby posílil hrdinský komplex, který by se hodil na mučedníka a byl tím, kdo zachrání situaci dřív, než to tragicky dopadne.

Smůla pro Draca, že Potterova ‘tragická‘ verze nevypadá, že se shoduje s jeho vlastní. Bylo mu to vzdálené přát si, aby se Nebelvírský Zlatý chlapec uráčil objasnit pár dřívějších okamžiků, ale tak jak to bylo...

Ale horší než tohle – mnohem horší než tohle – byla hnusná myšlenka na to, že je zapřisáhlý Potterovi. Díky Brumbálovi se nevratně zapřísáhl, že se bude chovat jako další prostoduchý uctívač. To je to, co to stejně obnáší. Nucen skotačit za tím idiotem, napravovat všechny pohromy, co se mu povedou způsobit a přitom se po celou dobu pokoušet přesvědčit zbytek světa, že on je pořád Draco Malfoy, zatrpklý nepřítel Harryho Pottera.

Ha! Merline, jeho život se stal vtipem...

A pak tu byl Lucius. Lucius, který mu úplně přestal posílat dopisy, kterého jak doufal, už nikdy neuvidí, dokud – přinejmenším – nevystuduje, a který byl ještě teď -

Ale ne. Nechtěl o svém otci přemýšlet tak detailně.

Zaťal zuby, přinutil se pohnout z pohovky a loudavě klopýtal k teplé, očistné, blažené sprše a pak spát.

Ale nejprve, samozřejmě, určitě hodlal spálit hábit, který byl nasáklý Potterovou krví.




13. kapitola: Ve znamení příprav


Tento víkend se Harry vydal do Komnaty nejvyšší potřeby. Hermiona na něj vrhla ustaraný pohled, když odcházel sám ze společenské místnosti, ale protože to bylo poprvé za celý týden, kdy mizel, nechala ho odejít bez komentáře.

Teď ležel na zádech na stroze vyhlížející posteli, kterou Komnata vyčarovala a nepřítomně otáčel svou hůlkou mezi svými prsty a vzhlížel na ni. Kniha o Zvěromágstí byla vedle něj, otevřená na stránce blízko konci. Skoro dokončil své studium, nyní bude během několika dnů připravený k pokusné přeměně. Těšil se na to, i kdyby jen proto, že to znamenalo, že nakonec bude schopný povědět svým přátelům, co dělal celou tu dobu. Ještě jim to neřekl, protože Hermiona by mu řekla, že to je nebezpečné a Ron by se chtěl přidat, což by bylo rozptylující.

Ale v tomto okamžiku se nemohl soustředit na čtení. Jeho mysl přelétávala z jednoho tématu k druhému a vůbec se neustálila, přecházela od nadcházejícího Famfrpálového zápasu mezi Havraspárem a Zmijozelem, k jeho rannímu rozhovoru s Ronem o Snapeovi, protože pořád chyběl a nakonec k domácímu úkolu z přeměňování, který měl právě teď dělat.

S povzdechem upustil svou hůlku na postel vedle sebe. V tom, co se rychle stávalo zvykem, si přitiskl své prsty do středu své hrudi tam, kde ji překřížila nová jizva. Její přítomnost ho netrápila tolik jako Rona s Hermionou, jak si myslel, že bude. Nebyla zcela hyzdící. Ve skutečnosti byla sotva postřehnutelná, jen stříbrná linka na jeho kůži, která byla rovná téměř s chirurgickou přesností. Rád by řekl, že jediná věc, která ho opravdu znepokojila byla, že ho Malfoy dostal s tak laciným trikem. Nebo zmijozelským trikem, jak to blonďák nazval. Jak typické.

Protočil oči a přemýšlel o nešťastné hodině BA. Ron by ho zabil za takové myšlenky, které se honily jeho hlavou, ale nemohl se ubránit pocitu, že Malfoy byl – nebo spíše mohl být – prospěšný. Poprvé si tuto myšlenku představil jako reálnou. Dobře, Zmijozel to přehnal – tak hloupě – ale Harry se nemohl zbavit vzpomínky na to, jak během souboje byli všichni shromáždění studenti u vytržení. Byli šokovaní a naštvaní, že Malfoy chtěl skutečně ublížit a byl připraven kvůli tomu ignorovat pravidla, bylo to tak odlišné od jejich obvyklých cvičných soubojů – ale zároveň mohli vidět něco opravdového. Všichni, kdo budou čelit válce, by mohli bojovat tím stejným způsobem jako Zmijozel – chtít ublížit. Členové BA, předpokládaná Bradavická juniorská obrana, by si měli na tohle zvyknout. Ale to bylo... To bylo něco, co je nemohl naučit.

Jenže Malfoy by mohl.

On je dokonalý ovladatelný faktor v ovladatelném prostředí. Schopný poskytnout výzvu k souboji a nepřítele, dalo by se říct. A jeho neoblíbenost stačí na to, aby budila strach a nenávist od ostatních studentů – emocím by se také měli přizpůsobit, pomyslel si Harry.

Jakási jeho část věděla, že je asi příliš nezaujatý v této věci, ale řekl si, že to není na obtíž. Toto koneckonců bylo to, co bylo potřeba. BA byla jeho zodpovědnost a přinejmenším je musel připravit na to, co přijde.

***

Draco po obědě odešel z hradu a pomalu se vydal dolů k malé hájence na kraji lesa, opatrně, aby se ujistil, že ho nikdo neviděl. Nemyslel si, že jeho ego by mohlo unést další takovou ránu.

Nyní strnule seděl v jednom z Lupinových křesel, které považoval za vhodnější než koberec tenkrát. Netrpělivě odmítl nabízený čaj i sušenky – stále je odmítal, když starší muž opakoval svou nabídku pokaždé, když ticho trvalo příliš dlouho. Nechtěl tady být. Merline, jak rád by vstal a šel hned ven, pokud by nebylo trvalé hrozby ztráty svého rozumu. Byl to nedostatek kontroly, který ho děsil více než něco jiného; myslel si, že by mohl být změněn a ovládán stvořením v něm, i když nebyl úplněk.

Takže zůstal a přinutil se mluvit a poslouchat.

Poprvé, kdy se tady ukázal uprostřed noci a ponížil se svým emocionálním zhroucením, ho Lupin jen nechal odejít s příslibem, že by se měl nejméně jednou vrátit a vyslechnout si to, co druhý vlkodlak musel říct. Takže byl zde a ujišťoval svého hostitele, aby přesně věděl, jak na něj nedělal dojem.

„Zbývá pouze týden do úplňku,“ oznámil Lupin konečně, když se mezi nimi snad po desáté začalo rozprostírat ticho. Napil se čaje a pomalu odvrátil své oči od blonďáka.

Draco zlostně kmitnul svým pohledem nahoru: „Vážně? Úplně bych na to zapomněl...“ zabručel, s jeho hlasu odkapával sarkasmus.

„Chtěl bych vám něco navrhnout, protože se stalo...“

„Hn.“

Profesor pozvolna postavil svůj šálek na stolek mezi nimi. Mírně se naklonil a předloktí si položil na svá kolena: „Teď si mě vyslechněte, než řeknete ne –“

„Ach, to zní slibně.“

„No tak, vážně,“ řekl Lupin se zamračením, jeho mírný projev nelibosti se ukázal zcela neúčinný na Zmijozela. „Snažím se vám pomáhat.“

Draco si povzdechl, zaťal zuby a zmkl.

„Já... Já chci navrhnout, že první úplňkovou noc, byste... No, že byste tu noc strávil tady.“

Kdyby Draco v nějakém okamžiku od toho muže přijal šálek čaje, tak si představoval, že by se hned zakuckal. Ale teď místo toho zíral s ústy dokořán: „Promiňte?!“

„Ale, ne přímo tady,“ dodal Lupin rychle, když viděl blonďákův výraz. „Vlastně v... v lese.“

„Cože?!“ nápadněji zavrčel, ale nešlo tomu zcela zabránit.

Starší vlkodlak si povzdechl a přemýšlel o nějakém vysvětlení, které by zdůvodnilo to, co se pokusil říct, spíše než způsobit, aby to vyznělo špatně, což se mu zcela podařilo udělat: „Snažil jsem se vám to říct už dřív, ale myslím, že je bezpečnější vám to říct v době, kdy jste více méně pozorný. Pokud někdy chcete žít s kletbou, věřím tomu, že ji musíte... vzít na vědomí. Je to horší pro ty z nás, kteří se ji pokouší skrývat. Vzpomínám si jaké to bylo, když jsem byl ve škole... Ale problém je v tom, že –“

„Co to má pro Merlina společného se strávením noci v lese?!“

Lupin zčervenal, jako by si uvědomil, jak jeho slova vyzněla: „Takto jsem to nemyslel,“ přiznal a kroutil hlavou. „To, čím jsem chtěl říct je... Vy se pořád chováte tak jako by vše bylo normální – a to je v pořádku, když jste mezi lidmi nebo v blízkosti těch, kterým nevěříte. Ale v určitém okamžiku, když jste sám nebo... nebo v jiné, určité vhodné době, jakým je úplněk, kdy nemáte na výběr, musíte přijmout to, co je uvnitř vás.“

Upřeně na sebe zírali tak dlouho, dokud se ve Zmijozelových šedých očích nezablýsklo, vyklenul obočí a obrátil se. V jeho čelisti se pohnul sval.

„Já nechci,“ tvrdohlavě zabručel.

Lupin pokrčil rameny: „To nevadí,“ odpověděl krátce, překvapený, když se na něj druhý zase podíval. „Poskytuji vám jednoduchou volbu, informuji vás, že pokud chcete strávit tyto tři noci prožitím něčeho jiného, něčeho, co by vás mohlo bavit víc než být zavřený uvnitř vašich soukromých pokojů. Pokud byste chtěl, mohl bych vám také navrhnout něco jako poradenství nebo setkání s ostatními jako jsem já nebo z jakýmkoli méně výhodným počtem –“

„Na to nemáte právo –“

„Ne, to asi nemám.“ Jantarové oči se na něj neustále pozorně dívaly, tentokrát neoblomně do jeho pobouřeného obličeje. „Ale pokud jsem schopný vám pomoci, pomůžu vám, ať se vám to líbí nebo ne, pane Malfoyi.“

Draco protočil oči: „Och, jak velice ušlechtilé. Ale zapomněl jste, že mi ve skutečnosti nemůžete poskytnout... poradenství. Přísahal jste mlčenlivost, vzpomínáte?“

Starší vlkodlak se kupodivu tvářil docela netečně: „Máte pravdu, nemůžu s vámi  dělat něco takového. Jenomže ředitel...“

Zmijozel si pomyslel, že by ho Lupin stejně dobře mohl jen praštit. Mírně zakroutil hlavou a vstával: „To nemůžete... On by ne...“

Profesor si povzdechl: „To je důvod, proč mě tady drží, Draco. Nechce mi dát výpověď, protože ví, že vám můžu pomoci. Ale pokud mi to nedovolíte a odmítnete poslouchat, pak mu můžu jen doporučit nejlepší postup...“

„Vyhrožujete mi? Vy?!“

„To není vyhrožování! To je pomoc! Tímto způsobem nepřijdete o svou mysl kvůli kletbě!“ Starší vlkodlak se odmlčel a položil si ruku přes oči, dokud nemohl opět mluvit klidně. „Jediným důvodem, proč jsem byl schopen, chovat se jako normální člověk během mých školních let, byl ten, že jsem měl Jamese a... a Siriuse, kteří mi pomáhali během těchto tří nocí. A protože to přijali, tak jsem mohl být sám sebou. Dovolte mi, abych to stejné udělal pro vás.“

Dracův ret se stočil, když shlížel na profesora: „Běháním zatraceným lesem jako zvíře?“

„To je... no, to je jediný způsob, jaký znám. Na mě to fungovalo.“

„Jak utěšující,“ ušklíbal se Draco a hodil svýma rukama nahoru a pootočil se. „Co přesně by ten... výlet měl zahrnovat?“

Lupin otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak se se zamračením zarazil. Zakroutil hlavou: „Kdybych se to pokusil vyjádřit slovy, znělo by to ještě hloupěji. Musíte to prožít, abyste to pochopil.“

„Och, proboha,“ odsekl Draco naštvaně.  Se stálým zamračením se otočil zády ke staršímu vlkodlakovi a šel ke dveřím.

Byl už v půlce cesty, když na něj Lupin zavolal: „Budu vás tady čekat v pátek večer, pane Malfoyi.“

Zmijozel nedal nijak najevo, že by něco slyšel, takže se Remus na něj jen díval, jak se žene dál přes školní pozemky a prostě doufal, že ho slyšel.

***

Jaká je to troufalost od toho muže! Jak se opovažuje mu vyhrožovat a vydírat ho?! Zvlášť když by měl být stále soužený svou vlastní vinou. Draco opravdu nečekal, že jeho trápení tak brzy skončí, což byl pravděpodobně pravý důvod toho, že byl teď tak naštvaný...

A jako by jeho den nemohl být horší – Proč v poslední době neustále přemýšlel? Jeho život musí vážně klesat ve spirále, že se tato fráze začala neustále objevovat v jeho slovníku – ale zpátky k problému: jako by jeho den nemohl být horší, jakmile zabočil za roh do chodby vedoucí k jeho pokoji, tak právě v té chvíli uviděl Pottera, který, ze všech míst, pohodlně seděl na zemi a zády se opíral o portrét Lilith, která si s ním neustále koketně povídala.

„Věděla jsem, že se vrátí,“ říkala k Dracovu zmatení a mírnému zděšení. „Potom, co jsme byli posledně tak hrubě přerušeni, jsem byla hodně rozzlobená! Změnila jsem heslo, víš. Trvalo mu věčnost, než ho uhádl!“

Zmijozel zrudl rozčilením, když se Potter chechtal, ještě si nevšimli jeho přítomnosti. Nebyla to vzpomínka, se kterou by se chtěl někdy s někým podělit, zvláště ne se Zázračným klukem! Popravdě, kvůli tomu se přemohl, aby zůstal tak dlouho, dokud v nějaké hrozné noční hodině neodříkal seznam vhodných slov, o kterých si myslel, že by si je kouzelnice mohla vybrat. Bylo to nesnesitelné, hlavně proto, že výhružky kletbami na malbu neúčinkovaly.

„Neruším něco, Pottere?“ zavrčel, jakmile se přiblížil, načež překvapil Nebelvíra, který se rychle postavil na nohy.

Lilith pomlaskávala: „Ach, znova ne...“

Draco se ušklíbl: „Copak si ani nedokážeš najít opravdovou holku?“ vyštěkl jedovatě. „To ses musel uchýlit k ukecávání portrétu?“

Zelené oči se jevily nezaujatě: „Vlastně jsem si přišel promluvit s tebou.“

Blonďák ani toto sdělení nevzal na vědomí. Místo toho Draco šel kolem něj a vyplivl heslo – „Runespore“ – a zmizel dveřmi, které se otevřely, zřejmě doufal, že bude sám.

Harry se díval netrpělivě a zklamaně a čekal, až se zlatý rám opět otevře. Když se nepohnul, vzhlédl a uviděl kouzelnici, jak na něj mrkla: „Jdi dál, miláčku,“ zašeptala a usmívala se.

Nebelvír s pozvedlým obočím váhavě vstoupil a zvědavě se rozhlížel. Ocitl se v Malfoyově obývacím pokoji – Merline, jaká to je divná myšlenka – který se sestával z tmavého leštěného konferenčního stolku (pohřben pod časopisy o Famfrpálu a učebnicemi), krbem se římsou na protější stěně (zdoben přepychovými hodinami s kouzelnickými ornamenty, které měly tendenci se všude pohybovat po jakémkoli povrchu a stály nahoře a otevřenou krabicí s draze vypadajícími čokoládami) a také z černé kožené pohovky vpravo (byla zcela zaházená školními hábity a Zmijozelskou kravatou).

Harryho první reakcí bylo uculení nad tím, jaký tady byl nepořádek. Nazýval Malfoye každým jménem, na které časem přišel, ale čuně ještě na tomto seznamu do nynějška nebylo. Blonďák vypadal, že je... cimprlich na nepořádek.

Zdání mohlo zřejmě klamat.

Ale jak si Harry dál prohlížel toto místo a přemýšlel o tom, jak to bylo prostorné, tak ho napadlo, jak... sám se tady člověk musí cítit bez spolužáků. Pokoj byl jednoduše zařízen, stejně jako všechny společenské místnosti – a celkem vzato v lepším stavu, se zeleným plyšovým kobercem a s kvalitním nábytkem – ale Nebelvír pochyboval, jestli tohle to lépe nahradilo.

Vtom se Malfoy, který nebyl nikde k vidění, objevil z chodby ve vzdáleném pravém rohu a prakticky se musel podívat dvakrát na Harryho, který stál neklidně v obývacím pokoji.

„Pottere?! Co tady k čertu děláš?“

Nebelvír automaticky ukázal přes své rameno: „Ona... ehm, no...“

Šedé oči se zúžily: „Ty a můj portrét máte nezdravý vztah, víš o tom?“

Harry nemohl odolat uculení: „Aspoň mě pustila dovnitř,“ komentoval s předstíranou nevinností.

„Vypadni!“

Harry rychle skryl své pobavení a opět zvážněl: „Malfoyi, napadlo tě, že mám důvod, proč jsem tady? Netoužím zrovna po tvé společnosti...“

„Ať je to cokoli,“ vybuchl blonďák, jeho podráždění z něj vycházelo ve vlnách, „mě to nezajímá. Vypadni.“

„Chtěl jsem se tě zeptat na to, co stalo,“ pokračoval a nevšímal si jasného odmítnutí. „Víš, na BA...“

„Myslel jsem si, že jsme tohle probrali.“ Zmijozel si povzdechl a založil si paže tak, co Harry rozpoznal jako obranný postoj.

„To jo, ale tohle je něco jiného.“

„Och, fantastický,“ vyplivl Draco sarkasticky. „Ještě další stránka té celé zatracené nehody... o co k sakru jde, Pottere?“

Harry ho chtěl původně zasvětit do svého návrhu, ale nezdálo se, že by se mu to vybavilo. Místo toho jediná otázka, která přišla na jeho rty, zvědavým a dychtivým hlasem, byla:

„Kde ses naučil něco takového?“

Blonďák pokrčil rameny: „Někde jsem o tom četl,“ odpověděl vyhýbavě, ani se pořádně nesetkal s Nebelvírovýma očima. „V každém případě jsem dostal školní trest s McGonagallovou od teďka, až do vzdálené budoucnosti, takže pokud jsi tady, abys mi dával další kázání, tak s tím můžeš hned přestat. Myslím, že jsem potrestaný už dost, díky...“

Harry si odfrkl a tvářil se skepticky, ale nechal to plavat. Diskutování o jeho zážitku blízko smrti nebyl důvod, proč byl tady.

„Malfoyi, kolik toho znáš z Černé magie? Chci říct kromě té kletby.“

Bylo téměř zábavné vidět Zmijozela, jak se tváří tak nejistě a obranně. Harryho ústa se stočila do úsměvu, sotva patrného, ale to stačilo na to, aby blonďák zase spustil.

Zřejmě naštvaný touto nenuceností, Malfoy na něj zlostně zíral a vyštěkl: „Co je ti vlastně po tom? Chceš mít plný seznam, než o mně budeš informovat Brumbála?“

Nebelvír se mírně smál: „Co, myslíš si, že přesně neví, čeho jsi schopný? Ten člověk ví všechno.“ Zakroutil hlavou. „Ale ne, vlastně jsem chtěl tvou pomoc.“

Blonďák zvedl obočí a tvářil se opravdu překvapeně. Toto evidentně nebyla odpověď, kterou by očekával: „A proč bych ti, Pottere, měl pomáhat?“

Harry pokrčil rameny a zvedl ruku, aby poznamenal body na svých prstech: „No, za prvé, stále jsi zavázán se dostavovat na setkání BA – mimochodem, raději neztrať ten Galeon. Za druhé, pravděpodobně se ti bude líbit toto pomáhání. Za třetí, můžeš mi nahradit to, že jsi mě skoro zabil –“

„Co se stalo s ještě?“ Obořil se Malfoy a zlostně zíral. Pak se zdálo, že zaznamenal druhý bod. „A mně se zcela určitě nebudu líbit dělat něco podobného –“

„Ale bude,“ uvedl Nebelvír klidně. „Zahrnujete to povolení k prokletí každého na setkáních.“

Zmijozel zaskočeně zamrkal. Otevřel ústa a pak je zavřel, mlčel, než to zkusil znovu: „Vím, že jsem tady v pasti, Pottere...“ Zmkl, aby toho nemohl moc odhalit.

Druhý chlapec se chechtal: „Žádná past. Ale nepřistoupím na Nepromíjitelné. No a na vše, co nevíš, jak zvrátit, opravdu, ale ostatní než tohle –“

„To nemyslíš vážně.“

Harry se zazubil: „Mohl bych se pustit do obšírného vysvětlování, jak si myslím, že bys dělal dobrý příklad Temného kouzelníka a připravil je na bitvu a vystavil je jistým skutečnostem – ale myslím, že bys to měl prostě raději slyšet. A ano, myslím to vážně a nechám tě proklít mé přátelé.“

Dvojice na sebe zírala, pravděpodobně oba přemýšleli o tom samém, o tom jak byla nepravděpodobná tato věta, která vyšla z úst Chlapce-který-přežil. V šedých očích se stále odrážela nedůvěra, ale s ní i jiskra zájmu.

„A vážně si myslíš, že to schválí?“ Draco se ušklíbl a snažil se zůstat lhostejný a spíše unuděný.

Harry pokrčil rameny: „Promluvím si s nimi,“ odpověděl přezíravě – mlčky přemýšlel o tom, co by k čertu mohl říct během takového rozhovoru, aby je přiměl souhlasit s tímto nápadem – než si osvojil vyčkávavý výraz. „Máme dohodu?“

Dohoda. Ha. Najednou byl Harry sám sebou znechucený a věděl, že se někde jeho otec obrací v hrobě. Mohl si jasně představit, co by si o tom James myslel. Podmanění BA – jeho přátel – čímsi, co by na ně Malfoy vrhl, vše ve znamení příprav.

Na blonďákově tváři se velmi pomalu rozprostřel úsměv a díval se na Harryho s novým uznáním. Šedé oči se zajiskřily: „I Weasleyho?“ nakonec se zeptal a zvedl tázavě obočí.

Harry bojoval, aby ukryl své pobavení nad tímto vývojem, ale přikývl: „I Rona,“ odpověděl. „Jsem si jistý, že bude šťastný, až ti to nandá.“

Draco si odfrkl: „Jako kdyby se mě mohl dotknout,“ zabručel, i když to bylo bez obvyklé nevraživosti. Byl roztržitý, jeho oči byly zamyšleně nesoustředěné.

Nakonec se podíval zpátky, bledá tvář opět nabyla svého bezvýrazného vzhledu: „Fajn. Dohoda, Pottere.“

Harry se usmál, opravdu ho dohoda potěšila. Toto jistě muselo být poprvé – být šťastný v blízkosti Malfoye.

„Teď vypadni.“

Milé, že většina věcí zůstala stejná, pomyslel si, jakmile rychle odešel.




14. kapitola: Potupa Severuse Snapea


Bylo to v době, kdy Molly Weasleyová se svým manželem měli trávit týden v temné, zatuchlé budově na Grimmauldově náměstí. Se Siriusem Blackem, jediným stálým obyvatelem domu, který byl teď mrtvý a členy Fénixova řádu – těmi, kteří jej jinak neobývali – se střídali a ujišťovali se, že bude vždy někdo přítomný v jejich ústředí.

Bylo to štěstí, vážně, vzhledem k tomu, co se právě stane...

Teprve dorazili včera a své prosté oblečení, které měli na příštích sedm dní, si uložili nahoře ve velké ložnici. Předtím neviděla vnitřek ponurého domu více než měsíc. Vzhledem k tomu, že byl uvnitř nepořádek, když dorazili, tak viděla, že se nikdo netrápil s vrháním několika jednoduchých čistících kouzlech jako ona.

Ale to jí nevadilo. Uklízení jí ostatně nabídlo něco, co mohla dělat, spíše než se rmoutit, jako její manžel v této chvíli. Chyběli mu jeho mudlovské přístroje, které nashromáždil kolem Doupěte a obecná chaotická atmosféra jejich rodinného domu. Tady toho bylo velmi málo, co by ho bavilo, což přidávalo k jejímu rozhořčení a tato atmosféra jen posloužila k jeho pokračujícímu trápení.

Něco si šeptem nemelodicky broukala, jen aby tím přidala nějaký zvuk k tísnivému tichu a mávala svou hůlkou, zatímco vstupovala do obývacího pokoje. Švihla s ní na jedno z křesel s vysokým dřevěným opěradlem, které stálo u krbu, urovnávala jeho podušky a oprašovala tmavomodrou látku z nichž byly vyrobené. Kriticky se rozhlížela, její oči přistály na velké, bohatě zdobené krbové římse, která byla ústředním místem této místnosti. Tmavé dřevo bylo kdysi leštěné a dokonalé, ale nyní bylo pokryto vrstvou stříbřitého prachu. S povzdechem vrhla stejné kouzlo a s uspokojením sledovala, jak neviditelná sílá začala poslušně odprašovat.

Vtom krb, který byl dříve nerozžehnutý a zcela vychladlý, náhle vzplanul životem – planoucím zeleným životem – s tlumeným zahučením a tmavá postava těžkopádně vypadla ze zelenavých plamenů.

Molly leknutím vykřikla a automaticky zvedla svou hůlkou s obranným kouzlem zformovaným na jejích rtech.

Ale osoba na podlaze u jejích nohou se nehýbala, alespoň ne hrozivě. Pouze bolestné sténání unikalo z pokroucené postavy, jak se pomalu posunovala v neúspěšném pokusu, aby se sama zvedla. Černý hábit v tomto okamžiku zakrýval jakýkoli rozpoznatelný rys – vyjma jednoho, rozhodně.

Jeden rukáv byl vyhrnut a odhaloval hubené, bledé zápěstí pokryté proužky krve. To samo o sobě bylo dost znepokojující, ale Molly rychle našla zdroj krvácení a to bylo mnohem horší.

Pocházelo z tmavého, hyzdivého tetování v podobě lebky s hadem.

Zalapala po dechu a rukou si zakryla ústa. A pak křičela.

„Arture! Arture!!“

***

O hodinu a dvacet minut později se narychlo sešli členové Řádu – ti, co mohli dojít – a byli namačkáni v Brumbálově velké kruhové pracovně. Někdo byl dokonce zavolán z ministerstva. Nymfadora Tonksová, Alastor Moody a Kingsley Pastorek se neklidně ošívali, občas vrhali kouzlo Tempus a znepokojeně se na sebe dívali. Jak byli loajální k Brumbálovi a k Řádu, tak jeho náhlá přivolání nebyla moc oceňována. Moodyho kouzelné oko se rozčileně otáčelo.

Minerva s Remusem také byli odvoláni z jejich pondělního ranního vyučování a byli shromážděni s ostatními a čekali, až uslyší, co se děje.

Konečně blízko u Brumbálova stolu byli tři lidé, kteří měli odhalit novou naléhavou situaci. Molly a Artur Weasleyovi byli požádání, aby odešli ze svého místa na Grimmauldově náměstí, aby se zúčastnili tohoto setkání. Jejich obvykle veselé výrazy byly vážné. Mezi nimi seděl velice zbitě vyhlížející Severus Snape.

Nikdo z přítomných si nemohl vzpomenout na to, kdy viděl Mistra lektvarů v nějakém horším oblečení než v tom, co měl nyní – i když aspoň znovu nabyl trochu zdání důstojnosti, od jeho neladného vstupu na ústředí. Teď byl shrbený ve své židli a jednu ruku si pevně tisknul k boku. Měl podezření na zlomené žebro. Mimo toho také měl místa s vážnými modřinami a několika popáleninami, jedna zvláště bolestivá byla na jeho rameni, kde ho kletba tak tak minula. Šrám na jeho čele stále pomalu krvácel.

V duchu si pomyslel, že měl štěstí. Seznam zranění byl naštěstí krátký a obecně nedůležitý. Horší než kterékoli z nich bylo Znamení, které pulzovalo, pálilo a křičelo jeho krví, jeho magií a vztek, který jím procházel, bolel víc než jakákoli fyzická bolest...

Vše nyní bylo obvázané a vzal si všechny Bolest utišující lektvary, které mu Poppy dala, ale ty stěží bolest otupily. Jeho pleť, která je neobvykle bledá, nyní byla skoro šedá únavou, strachem a bolestí.

„Severusi,“ promluvil Brumbál měkce, jeho hlas byl jemný a skoro váhavý. „Co se stalo?“

V krátkosti už řekl řediteli, co se stalo. I když nezacházeli do detailů, protože v době, kdy byl zabrán zoufalým snažením, aby si nedrásal svou paži, kde neustále Znamení žhavě planulo, Poppy vypadala, že je odhodlána ho utopit lektvary. Za tohle jí zcela upřímně poděkoval.

Zvedl zrak, aby se podíval na starce – který v této chvíli skutečně vypadal na svůj věk – a zakroutil hlavou: „Už vám nemohu být užitečný,“ odpověděl jednoduše se slabou zlobou, zaměřenou na sebe.

„Byl jsi odhalen?“ ozval se Kingsley, jeho hlas nezněl zcela lhostejně, jen prakticky.

Severus mlčky přikývl.

„Ano, dobře, vydržel jsi to dlouho, chlapče.“ Nejméně půlka místnosti na Moodyho vrhala udivené pohledy a snažili se rozpomenout, kdy ho někdy dříve slyšeli mluvit někdy tak civilizovaně k temnému Mistru lektvarů. Tento Mistr lektvarů aspoň měl slušnost na to, aby stroze přikývl, uznávajíc tento komentář a bez ohledu na nevraživý vztah, který udržovali.

„Co je upozornilo?“ zeptala se ho Tonksová zvědavě, i když trošku netaktně. Její oči byly nyní překvapivě modré a dokonale odpovídaly barvě jejích vlasů.

Pokrčil rameny, tedy se o to pokusil a rychle s tím přestal, když krátké bodnutí bolesti prošlo jeho ramenem a poraněným žebrem: „Temný pán, myslím, již věděl o mé zradě. On... vyčkával. Merline, věděl o tom. Doufal jsem, že jsem se možná mýlil nebo si s námi jen pohrával. Všichni věděli, že jsem špeh.“

V místnosti nastalo hluboké, těžké ticho, když každý vstřebával to, co to znamená.

„Severusi,“ řekl Brumbál nakonec, „jak to zjistil? On něco spatřil ve tvé mysli -?“

„Ne.“

Ozval se společný úlevný výdech, když to uslyšeli. Všichni přítomní věděli, co by znamenalo, kdyby Snapeova Nitrobrana selhala: Voldemort by od nynějška věděl vše o Fénixově řádu, o válečných přípravách, o Harrym...

Nově vysloužilý špeh opět neoblomně zakroutil hlavou, protože nebyl tak neschopný v této oblasti: „Ne. Myslím... že si mě musel vyzkoušet v této záležitosti. Narafičil to na nás. Pamatujete si ten incident před pár měsíci?“

Brumbál se zamračil, ale přikývl. Severus tehdy oznámil, že by mělo dojít k útoku, násilnického typu, na malou mudlovskou rodinu na kraji Prasinek a Kingsley pro jistotu poslal několik svých nejlepších lidí do blízké oblasti v předpokládaný den útoku.

Ale žádní Smrtijedi se neukázali – ten den nebo v dalším a pak v dalším. Celé tohle skončilo několika nespokojenými Bystrozory, kteří se po týdnu pozorování odplahočili domů.

Zprvu se to zdálo podezřelé a Severus byl navíc opatrnější v týdnech a měsících, které následovaly, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se to stane. A po přijetí dosti věrohodného vysvětlení, že Temný pán opět změnil názor, se přiklonil k tomu, že to byl jeho rozmar, a tak na tuto záležitost Snape zapomněl. Takové selhání by bylo normálně neomluvitelné, ale jaksi se uchlácholil tím, že byl příhodně rozptýlen Dracovou kletbou a několika nevlídnějšími setkáními s Lupinem.

Nyní svou chybu viděl. Voldemort zkoušel jeho loajalitu a on selhal. Ta informace byla patrně falešná, jejím úmyslem bylo jen to, aby viděl, pokud ji předá dál. Což bez rozmyslu udělal.

A teď... teď byl zbytečný. Dosloužil svému účelu. Teď je nepotřebný.

Ředitel jemně zakašlal, čímž se vrátily jejich zatoulané myšlenky. Vážně na ně hleděl s unavenýma modrýma očima: „Všichni jste si vědomi toho, co to znamená. Od nynějška jsme fakticky slepí v nadcházející válce. Nikdo jiný se nepřiblíží dost na to, aby podával zprávy o Tomových pohybech a plánech. My... my jsme dnes ztratili velmi mnoho.“

Severus se díval dolů, jeho tváře z nějakého důvodu, který nemohl určit, planuly. Náhle cítil, že se stydí a nadává si, že byl tak hloupý, že jim ztratil malou výhodu, kterou měli a zároveň se zlobil, že stařec mohl způsobit, aby o sobě takovým způsobem pochyboval. Nebyla to jeho vina, chtěl protestovat, nevěděl to! Ale takové myšlenky jen přinášely vinu a plíživý pohrdavý chlad kvůli takovým výmluvám. Pohrdal těmi, kteří se sami ospravedlňovali, když udělali něco špatně. Ať už to bylo úmyslně nebo nezaviněné, na tom nezáleželo – stále by se to ukázalo jako hloupost. V tomto případě, jeho vlastní.

Ale více než cokoli jiného... Silnější než stud, zloba nebo vina, byl náhlý příval sebenenávisti, který ho naplnil při myšlence na svou vlastní náhlou... bezcennost. Aspoň dříve byl nedůvěřivý, neoblíbený a něco dělal. Ale teď...

Co by měl dělat? Sedět u zadaných esejí s domácími úkoly, které nejsou vůbec dokončené a trval na tom, aby Grangerová přestala s nesnesitelným ptaním...

Čím skutečně naplní svůj život.

Ponořen ve svém rychlém myšlenkovém pochodu, téměř vyskočil ze své kůže, když někdo položil ruku na jeho rameno, ale příliš lehce na to, aby to narušilo nějaké skryté rány, i když ho to určitě zabolelo z jeho následného škubnutí z tohoto šoku.

Se zamračením vzhlédl a na okamžik překvapeně zmkl, kvůli skutečnosti, že se ho Lupin, za prvé, odvážil dotknout a za druhé, nyní mu věnoval pohled, který podezřele vyjadřoval výraz pochopení. Nevěřícně se setkal s vlkodlakovým jemným, jantarovým upřeným pohledem se svým tvrdým pohledem a pokusil se zbavit nechtěného kontaktu pouhou duševní silou.

Ale Lupin se ani nehnul. Ve skutečnosti jedinou reakcí, kterou udělal, byla nepatrná změna ve výrazu. Nikdo jiný by si toho nevšimnul, ale Severus přežil tak dlouho díky své schopnosti číst v lidech. A to co viděl ve tváři druhého muže byla... omluva. Za něco, co udělá. Váhavost. Úzkostlivost.

„Musíme se přeskupit,“ říkal Albus, podle všeho si nevšiml němé interakce mezi nimi. „Navrhuji, aby se Řád opět setkal, až –“

„Já to můžu udělat,“ Lupin najednou řekl a sundal svou ruku z ramena Mistra lektvarů a tím ukončil malou komunikaci, kterou zahájil.

Ředitel zamrkal a podíval se na něj: „Promiň? Co uděláš?“

Ošuntělý, svým klidným způsobem pro všechny plachý profesor se vyrovnal v ramenou: „Já... Já můžu zaujmout Severusovo místo.“

Jediný Zmijozel v místnosti chtěl okamžitě zaúpět a skrýt si hlavu do rukou, kvůli takovým neodpustitelným stupňům hlouposti, že Nebelvíři byli známý tím, že do ni sklouznou ve jménu statečnosti. Zároveň jedna jeho část – část, kterou obvykle potlačoval zbytečnou silou – se chtěla hystericky smát při myšlence na Lupina, jak se stává špehem.

Brumbál zíral na vlkodlaka s jakýmsi zmatením, které běžně nepředváděl. Snape mohl vidět, jak se stařec pokouší zůstat trpělivý a rozumný, kvůli tomuto nereálnému návrhu a otevřel ústa, aby to nějak jemně zamítl.

„Ne, vážně, můžu,“ ujišťoval Lupin, než měl kdokoli šanci protestovat. „Přemýšlejte o tom, pokud chcete. Temný pán, s většinou kouzelnického světa, mě považuje za Temné stvoření. Prakticky se ode mě čeká, že za ním poběžím při první příležitosti, kterou dostanu.“

Severus znechuceně zakroutil hlavou a zavřel oči: „Tohle je směšně. Přestaň plýtvat našim časem tak, abychom mohli pokračovat –“

„A,“ muž pokračoval, neústupně mluvil i přes pohrdavé odmítnutí, „bude vyhledávat další kontakt, který je blízký škole a k Harrymu, teď když mu Severus nebude poskytovat žádné informace, ať už falešné či ne. On ztratil stejnou výhodu jako my, na to pamatujte.“

Ředitel jemně svraštil čelo, téměř soucitně. Minervina tvář byla pečlivě bez výrazu. Weasleyovi si vyměňovali soustředěné pohledy, zatímco tři Bystrozoři vypadali netrpělivě a naštvaně.

„To je celé pěkné a dobré,“ utrhl se Moody, když nikdo jiný nevypadal, že by promluvil, „ale Ty-víš-kdo není hloupý. Neuvěří ani na okamžik, že ses otočil zády k Potterovi a k Brumbálovi.“ Zvedl ruku, aby umlčel Remuse, který chtěl odpovědět a kroutil svou šedavou hlavou. „A neříkej mi, že mu dokážeš lhát. Nejsi ani z poloviny tak dobrý jako tady chlapec na Nitrobranu a dokonce i on byl chycený.“

Snape věnoval starému Bystrozorovi úkosý pohled, když nadále používal výraz ‘chlapec‘. Jak je to blahosklonné. Je mu třicet pět, pro Merlina!

Vlkodlak, spíš než aby se krčil v poddajnosti, jak Zmijozel zcela očekával, tak důrazně odsekl a tvářil se skoro vzdorně: „Ale Severus nebyl odhalen pomocí Nitrobrany nebo Nitrozpytu! On prostě udělal chybu!“

Když viděl, že oči Mistra lektvarů nebezpečně blýskaly, tak se Brumbál rychle zeptal: „Co se to pokoušíš říct, Remusi?“

Lupin si povzdechl a stočil svou pozornost od Moodyho k ředitelovi: „Můžeme vymyslet krycí historku. Je možné, že po... po Siriusově smrti, jsem vás obviňoval nebo nějak změnil myšlení. Obviňoval jsem Harryho, který ho tam přivedl.“

Šokované tváře na něj mlčky zíraly. Tenká linka se objevila mezi Minerviným obočím, když přikročila k němu: „Remusi, vážně...“

Popuzeně zavřel své oči: „Och, upřímně! Vůbec tomu nevěřte! Nikdy jsem Harryho nevinil!“

Severus podrážděně zavrčel a vyplivl: „A to je to, co to dělá, že to co navrhuješ je tak naprosto směšné. Temný pán tě v okamžiku prohlédne, Lupine. Nezáleží na tom, co řekneš, to co si myslíš, tě prozradí.“

Jantarové oči se na něj upřeně stočily, jako by neřekl nic důležitého: „Ale on nevěděl, co sis myslel ty, že ano? Ne dlouhou dobu.“

S nepříjemným pocitem, že tohle vedlo někam, kam se mu nelíbilo, Severus zakroutil hlavou: „Ne, ale my jsme s tím skončili. Já jsem mohl používat Nitrobranu. Co budeš dělat ty? Slíbíš, že budeš říkat pravdu, s rukou na srdci a doufat, že zemře?!“

„Uč mě.“

Tato dvě slova, byla řečená tak vážně, že Mistr lektvarů rychle zavřel svá ústa, čímž přerušil kousavé komentáře, které zamýšlel říct. Upřeně zíral na druhého muže, určitě jistý tím, že nemohl navrhovat to, co se mu zdálo, že je navrhováno...

Lupin mluvil dvakrát tak rychleji, jako by se snažil vyjádřit svou věc dříve než bude nevyhnutelně přerušen, když šok vyprchal: „Severusi, jsi jediným expertem v něčem takovém. Ukaž mi, jak dělat to, co jsi dělal. Není to tak, jako bych se hrnul do této hlouposti,“ pospíšil si, aby je ujistil, pro celý svět to znělo dokonale rozumně. „Učím se rychle. Pokud... pokud bys souhlasil, že mi pomůžeš, bylo by to možné během několika měsíců.“

Minerva se mračila a pomalu kroutila hlavou: „Remusi... Domnívám se, že jsi trochu iracionální. Bylo by nemožné naučit se Nitrobranu – alespoň na nějaké minimální úrovni – v takové krátké době.“

Lupin si povzdechl, tvářil se frustrovaně, že nikdo nevypadal na to, že pochopil jeho představu: „Já si to uvědomuji, Minervo. Neříkám, že někdy budu v tomto expertem –“

„Tak k čemu je dobrý tento směšný plán?!“ Snape ho ostře přerušil, byl unavenější a naštvanější. „I kdybychom bezděčně přišli o rozum a zvážili tuto šílenost, tak bys musel být expert nebo skončíš mrtvý během několika sekund!“ Nemohl uvěřit tomu, že měl takový argument, vážně. „Může to trvat roky, ty idiotské stvoření, ne měsíce...“

Zoufalý vlk se s prosebnýma očima obrátil k němu: „Severusi, prosím. Jen to zkus...“

„Nebudu ztrácet čas s touto fraškou –“

„Tohle není ztráta času! Dokážu to udělat, slibuji –“

Mistr lektvarů se se zavrčením předklonil a snažil se neucuknout při tomto pohybu: „Och, ušetři mě tvých ubohých pokusů o náhradu. Odmítám být součástí jakýchkoli bludů, které teď chováš v mysli. Nebude to fungovat a už k této věci nemám co říct.“ Aby si stál za svými důraznými slovy, namáhal se, aby se postavil s takovou důstojností jakou by mohl sebrat a měl v plánu odejít z místnosti se svým obvyklým melodramatickým odchodem.

„Severusi, můj chlapče, počkej.“

Snape rukou pevně uchopil opěrku židle, kterou právě pustil a lehce se o ni kvůli podpoře opíral, přitom se neochotně otočil a vrhl krátký hněvivý pohled na ředitele: „Co?!“ vyštěkl naštvaně s prodlevou. Nechtěl nic víc než se stáhnout do svého sklepení, předávkovat se lektvary proti bolesti a vyhýbat se veškerému lidskému kontaktu na dalších pár dní.

Stařec se opřel do své židle a prsty si spojil do věžičky v jeho tradičním způsobu a díval se nesnesitelně zamyšleně. Přemýšlení nikdy nebylo dobré. Alespoň ne pokud tady byl Zmijozel v bezprostřední blízkosti. Tak to vypadalo jako nedávno, v každém případě.

Mistra lektvarů náhle zamrazilo, když ho něco napadlo: „Och, neuvažujete o té pitomosti –“

„Ne... přesně tak jak Remus navrhuje. Ale...“

Severus zíral, sotva se mu podařilo potlačit protesty: „A-Albusi!“

Brumbál náhle rukou odmítavě mávl, čímž zahrnul většinu zmateného Řádu: „Toto setkání skončilo. Chtěl jsem vás jednoduše informovat o naší současné situaci. Pokud se někdo z vás něco doví –“

„Ano, tak vás budeme informovat,“ souhlasil Moody. On, Tonksová a Kingsley se už přesunuli ke krbu, odkud by se odletaxovali zpátky na ministerstvo. Artur a Molly je následovali, přitom se tvářili váhavě.

Minerva váhala a stála na místě tam, kde byla: „Albusi, měla bych –“

„Ne, ne, má drahá. Vraťte se do svého vyučování.“

Rozpačitá většina přítomných z místnosti vystoupila ve svých určených cílech. Snape a Lupin byli jedinými, kteří se nepohnuli, jeden z nich byl příliš zděšený, aby sebou netrhnul a druhý byl ztuhlý nadějí.

Když zůstali sami, Brumbál na ně stočil svůj upřený pohled: „Dovolte mi vám nejprve něco vyjasnit. Naprosto souhlasím se Severusem v tom, že by bylo bláznovství se o to pokoušet a naučit se Nitrobranu během několika měsíců. Zvlášť když něco tak důležitého je závislé na schopnostech Nitrobrany.“

Mistr lektvar vypadal, že se mu ulevilo a posadil se trochu příměji. Remus byl zklamán.

„Ale,“ pokračoval ředitel, čímž zastavil jejich reakce, „něco podobného mě napadlo.“

Prudce se podíval na Zmijozela: „Došlo mi, Severusi, že jsi také výborný Nitrozpytec.“

„No a?“ ozvala se ostrá otázka, když se Snape marně pokoušel odhadnout, kam tohle směřovalo.

„Můj drahý chlapče, může existovat více než jeden způsob, jak oklamat Temného pána...“

„... Co navrhujete?“

Místo přímé odpovědi se ředitel záměrně podíval na Remuse: „Můj chlapče, jak moc vážně přesně myslíš tento nápad? Dost vážně na to, aby jsi obětoval své soukromí? Vydáš vše, co je ti svaté ve tvé mysli druhému kouzelníkovi?“

Vlkodlak kývl bez váhání: „Ano.“

„Vydáš to Severusovi?“

Mistr lektvarů sebou trochu podivně trhl, zdálo se, že neměl na vybranou, otočil se na druhého profesora a otřepal se z něj. Otevřel svá ústa, aby protestoval, přitom chtěl křičet na oba muže v místnosti, chtěl vypadnout se zděšením a vztekem, chtěl udělat něco jiného, než se bezmocně dívat na vlkodlaka a rozzuřeně chtěl, aby odstoupil z této směšné situace. Jistě, jistě tohle od něj nemohli čekat. Ne toto poslední ponížení a potupu na vrcholu všeho ostatního. Ne toto...

Remus potlačil odpověď a spolkl rychlý souhlas. Automaticky se podíval na Severuse a okamžitě si přál, aby to neudělal. Mužovy oči sršely černý oheň s takovou intenzitou, který způsobil, že Remus chtěl utíkat se staženým ocasem mezi nohama tak dlouho, dokud by nenašel pěkný malý kout, kde by se schoval.

Kromě toho, byl to víc než Severusův hněv, který ho přinutil váhat. Věděl, co tím Albus naznačoval. Magický experiment, který byl pouze několikrát testován, ale který by byl ideální v této situaci.

Ředitel určil Zmijozela, aby užil své schopnosti v Nitrozpytu pro vstoupení do Remusovy mysli, a tím by mu mohl vystavět štíty a obranu, kterou potřeboval, místo toho, aby se spoléhalo na základy Nitrobrany, kterou Remus mohl schopen ovládat za několik měsíců.

Vlkodlak schvaloval tuto teorii – jen kdyby Nitrozpytcem byl někdo, koho neznal; někdo neznámý, zato trochu příjemný.

Ale Severus...?

Tohle by znamenalo, že by Mistr lektvarů mohl mít neomezený přístup k jeho myšlenkám, pocitům a každému tajemství, který kdy skrýval. Celkem vzato, Remus nebyl nijak zvlášť uzavřeným člověkem. Jiný než objekt jeho trápení – čehož si Severus byl již vědom – on byl obvykle dost otevřený.

Ale existovaly věci, které považoval za velmi, velmi soukromé.

A samozřejmě, Zmijozel nechtěl mít nic společného s tímto plánem. Ruka, kterou držel židli, měla bílé kotníky a pomalu a slabě varovně kroutil hlavou.

Ale jaká volba by mohla být? Jak by mohl teď odmítnout, když toto byla šance, jak napravit nějakou škodu, kterou již udělal?

On by nemohl. Toto byla jednoduchá odpověď.

„Ano,“ nakonec odpověděl s omluvným pohledem na Severuse a rezolutně kývl na Albuse.




15. kapitola: Čekání


Ve dnech, které následovaly, se ukázalo, že téměř každý dychtivě očekával příchod úplňku, ať už pro ten či onen důvod.

V Dracově případě byl důvod zřejmý. Děsil se víkendu, který se k němu řítil jako blížící se vlak. Opět to bylo zbytečné, chtěl překonat to, co ho potkalo, stejně jako předtím. Nechtěl to udělat. Chtěl být zase normální a chtěl to s větší silou, než cokoli jiného, co chtěl ve svém životě.

Ale chtění bylo neúčinné. Vlak stejně přijede se svými světli tak zářivými a bílými jako záře měsíce.

Když byl sám ve svých soukromých pokojích, přemýšlel o návštěvě Zmijozelu, ale brzy tento nápad zavrhl. Být u svých přátel během těchto uplynulých týdnů bylo fajn a bylo to vítaným rozptýlením, stejně jako to bylo spolehlivým způsobem jak přesvědčit sám sebe, že se ve skutečnosti nic nezměnilo, ale začínal si všímat, že neměl rád společnost v těchto dnech před přeměnou. Znervózňovalo ho to a stále se bál vlka, který byl příliš blízko povrchu a mohl by mu každou chvíli ustoupit.

To souviselo s důvodem, proč Harry očekával úplněk. Své plány s BA dočasně zastavil, když Zmijozel jasně zamítl přijít na další setkání, kterých se účastní až po víkendu, kdy by se měl vrátit do relativního normálu. Kromě toho, Harry nebyl nijak zvlášť nakloněný myšlence přivedení, podrážděného vlkodlaka, aby proklel jeho přátelé. Chtěl, aby byli připraveni, ale nebyl ochotný zajít tak daleko. On a Draco měli vize věcí, které by se mohly pokazit – vize, které zahrnovaly blonďákovu povahu, která byla vznětlivější než obvykle, a co by mohl dělat, kdyby se naštval. Také ani jeden z nich nechtěl riskovat odhalení Dracova prokletí celé BA.

Takže Harry čekal, až rozebere novinky svých plánů se svými přáteli. Nejdříve se to rozhodl říct Ronovi a Hermioně, ale jen když to bude na poslední chvíli. Nechtěl trávit dny jejich posloucháním, jak se mu to snaží rozmluvit. Dokázal si představit Hermioniny pohoršené protesty a Ronovy potlačované urážky. Kdepak, lepší bylo počkat.

S ním čekal Remus Lupin a Severus Snape, i když ze zcela odlišných důvodů.

Jak je to ohleduplné, pomyslel si Severus cynicky, když mu Albus prve řekl, že by měli počkat, dokud se trochu nezotaví před začátkem tohoto... experimentu. Má týden na to, aby se vypořádal se svými zraněními a svými pocuchanými nervy, než bude vystaven dalšímu kolu mučení, které tentokrát zahrnuje ubohou náhražku muže.

Severus důvtipně odhadl, že jeho nynější stav nebyl jediným důvodem, že jim bylo nařízeno počkat. Albus mohl více méně sám přijít na to, že je shovívavý s ohledem na špatné zdraví svého Mistra lektvarů, ale v tom bylo víc než tohle. Obával se blízkého úplňku. Merlin ví, jaký účinek by mohl mít na duševní magii.

Severus to doopravdy nechtěl vědět. Nechtěl nic vědět o Lupinovým duševním světě. Nechtěl zatraceně znát Lupina vůbec! Ten člověk je mor; mor, který Severuse pronásleduje po celý jeho život.

Ale tentokrát... Tentokrát to bylo horší než kdy předtím, už jen proto, že by to mělo být mnohem osobnější. Vždy předtím byl s to se stranit, i fyzicky si držel odstup. Ale teď... Byl vybídnut, aby vstoupil do vlkovy mysli a ponořil se do myšlenek, které nebyly jeho vlastní, aby tuto mysl a tyto myšlenky ochránil. Připadalo mu to... intimní. Hrozně, nechutně intimní.

A ve jménu povinnosti nemohl říct ne.

Albus ho zahnal do úzkých. Věnoval mu ten pohled, který byl jasně výmluvný, čímž bylo zřejmé, že volba říct ano byla už jen na něm, i když to nebyla opravdová volba.

Právě v tomto okamžiku byl Remus tak nervózní jako byl Severus naštvaný. Ne, to škrtnout – byl vyděšený. Jak dny plynuly, nyní si uvědomoval, s čím přesně souhlasil. Ale stále byl samozřejmě zcela odhodlaný tím projít, ale myšlenka na vpuštění druhé osoby do své hlavy... Vpuštění Severuse do své hlavy!

Nezlobil se na myšlenku, jak ho druhý muž učí Nitrobraně, i když by do toho měl být zahrnut i dost značný díl Nitrozpytu. Alespoň pak bude jeho záměr chráněn jeho vlastními myšlenkami. Ale tento nový plán, tato experimentální metoda, znamenala záměrné stažení všech obran, čímž zůstane načisto zranitelný a umožní druhému muži vstup dovnitř. Znamenalo to, že mu dá volné pole působnosti a všechny své myšlenky a vzpomínky na stříbrném tácu. Znamenalo to, důvěřovat mu ve strašlivě vysoké míře.

Existovaly věci, které Remus nechtěl, aby Severus viděl. Mnoho věcí.

A tak v těchto stavech všichni čekali na měsíc.

***

„Střelec na D3. Šach mat.“

Harry rezignovaně sledoval, jak Ronův bílý střelec rozbil jeho pěšce a zaujmul jeho políčko a nakonec vytvořil úhel s jeho králem. Skutečně neočekával jiný výsledek, takže nebyl moc zklamaný svou třetí prohrou v řadě. Povzdechl si a opřel se do svého křesla, pousmál se, když sledoval bílé šachové figurky, jak vyjadřují svou tichou oslavu vítězství.

„Lepšíš se,“ uvedl jeho rusovlasý přítel.

Harry se zazubil: „Ne, nelepším,“ přiznal upřímně. Zavřel oči, zvedl své paže nad hlavu a protáhl se.

Hermiona vzhlédla od své knihy a pozorovala, jak jejich hra skončila: „Tahle netrvala dlouho,“ komentovala.

„Nikdy netrvá,“ škádlil Ron. „Harry, jsi skvělý partner pro souboj, kámo, ale o šachách nic nevíš.“

Harry zúžil oči, ale dříve než měl šanci oplatit hravé škádlení, byl přerušen Hermionou, která se náhle se zájmem naklonila dopředu: „Když už mluvíme o soubojích, kdy chcete uspořádat další setkání? Přemýšlela jsem o tomto víkendu. Zítra by to bylo dobré –“

„Ne!“ rychle ji přerušil, čímž si vysloužil překvapivý pohled. „Já, ehm, vlastně jsem přemýšlel, že by to bylo někdy příští týden.“

Zrzek přikývl: „Jo, dej mu oddych, Hermiono. Víkendy jsou určeny k relaxaci. Kromě toho, je to Prasinkový víkend, ne? Nikdo se nebude chtít ukázat, když by místo toho mohli být dole v hostinci.“

Protočila své oči, ale ustoupila: „Fajn. Prostě mi dej vědět, až si vybereš nějaký den, Harry, tak abych na Galeonech mohla uvést nové datum a čas.“

Neurčitě přikývl, jeho mysl byla někde jinde.

„Tak kam půjdeme zítra?“ zeptal se jich Ron. „Myslím, že bychom se mohli zastavit u Taškáře a v Medovém ráji. Došli mi šumivé bzučivky. Má někdo z vás jiný nápad?“

Ale Harry neposlouchal. Vstával a vytáhl se z tísnivého objetí nebelvírského křesla a zřejmě ho lehce překvapené výrazy jeho přátel probraly: „Poslouchejte, půjdu na chvilku ven. Pokusím se vrátit před –“

„Harry!“

Zamrkal, zastavil se na Hermionin náhlý ostrý protest. Zírala na něj s rozšířenýma očima a svou knihu pevně svírala v prstech.

„Harry, tohle musí přestat!“

„Promiň... co?“ řekl, připadal si ztracený.

Ron se starostlivě díval mezi své přátelé, zřejmě si nebyl jistý, jestli je má přerušit nebo ne. Ne, že by ho Hermiona nechala, soudě podle výrazu jejího obličeje: „Harry Jamesi Pottere! Celé měsíce se někam sám ztrácíš jako teď! To musí přestat! Můžeš si s námi promluvit, víš!“

Bezradně svraštil čelo: „Hermiono, co -?“

Povzdechla si a s bouchnutím zavřela svou knihu: „Já chápu, že to musí být... těžké, ale upřímně, my jsme tady, kdybys nás potřeboval –“

„Tohle není kvůli Siriusovi, dobře?“ obořil se, když si uvědomil, na co narážela. Ne úplně, dodal si v duchu.

„Tak o čem?“ ptala se. „Proč jsi tak tajnůstkářský?“

„Nejsem!“ Jakmile popření uniklo jeho rty, uvědomil si, že je to lež, ale nedokázal se přinutit, aby to odvolal. Povzdechl si a promnul si oči. „Poslyš, prostě chci být občas sám. Není nic, kvůli čemu si dělat starosti. Opravdu.“

Dívala se na něj smutně, patrně mu nevěřila.

Naštvaně se obrátil: „Uvidíme se později.“ A s tím odešel, měl trochu radost, že společenská místnost byla prázdná a nikdo nebyl svědkem této krátké a napjaté diskuze.

***

Zatímco se Harry vydal k odlehlé Komnatě nejvyšší potřeby, Draco neviděný vyklouzl na hradní pozemky a neochotně se vydal k malé hájence na okraji lesa.

Zamanul si, že to neudělá, už jen kvůli vzepření se Lupinovi, který si troufnul mu dát příkaz. „Budu vás tady čekat v pátek,“ řekl. Vskutku! Draco se ušklíbl, ani na okamžik neměl v úmyslu poslechnout.

Povzdechl si. Popravdě, nebyl si jistý, proč si to rozmyslel. Určitě to nechtěl. Ve skutečnosti si hověl v tomto rozmaru. Nebo si to tak řekl. V žádném směru nevěřil Lupinovi, že by mu mohl skutečně pomoci s tímto šílenstvím. Byla to jen morbidní zvědavost, která ho poháněla v tom pokračovat.

Ušklíbl se nad svým odůvodněním, zakroutil hlavou a zrychlil svou chůzi. Slunce se zrovna dotklo jezera a vypadalo, že se ponořovalo a krvácelo do vody.

***

Je připraven. Dokáže to udělat. Věděl, že dokáže.

S knihou v jedné ruce, kterou držel otevřenou na důležité stránce a hůlkou v druhé, stál soustředěně se zavřenýma očima ve středu Komnaty. Šeptem si mumlal slova, která dlouho ukládal do paměti, ve skutečnosti, od té doby, co začal tímto studiem. Bylo to kouzlo, kterým by měla být aktivována první přeměna. Vykoná ho správně a nikdy ho nemusí znovu použít, zato bude s to změnit podobu jednoduchou myšlenkou.

Trávil týden po týdnu jeho učením do detailu. Dokonce tuto knihu začal číst před svým návratem do Bradavic, nyní ji konečně dostudoval a byl si jistý, že to dokáže udělat.

V mysli si choval představu zvířete, pro kterou se nakonec rozhodl, že bude jeho Zvěromágskou podobou. Tato část zabrala nejdéle a nejvíce trpělivosti. Vyžadovalo to něco podobnému meditaci, během které musel čekat, než se matná podoba zostřila v jeho vnitřním zraku. Pro některé kouzelníky bylo nemožné, aby se dostali dál, než sem. Zjistili, že jejich zvířecí představitel je ohavný nebo podle jejich názoru zahanbující, a tak ho nedokázali přijmout.

Harry neměl takové potíže. Ve skutečnosti, naopak. Se svým byl nadšený.

Nyní držel tuto podobu před svýma očima, intenzivně se na ni soustředil a po celou dobu šeptal slova, aby se ujistil, že si je správně pamatoval.

Logicky, tohle byla hloupost dělat. Věděl to na té samé úrovni, ale ignoroval to. Ignoroval fakt, že se pokouší o potencionálně nebezpečné kouzlo na místě, kde by ho nikdo nemohl najít, pokud by potřeboval pomoc a technicky páchal trestný čin, protože nikoho neinformoval o svém studiu. Kdyby to fungovalo, byl by neregistrovaným Zvěromágem.

Stejně jako jeho otec a Sirius, řekl si, aby se povzbudil.

S povzdechem tyto myšlenky odsunul. Všechny své myšlenky odsunul a pokusil se, tak jak to kniha doporučovala, vyprázdnit svou mysl, kterou naplnil pouze slovy tohoto kouzla. Nakonec zvedl svou hůlku z místa, kde ji měl volně svěšenou u svého boku a začal kouzlo s rázným, přesným švihnutím nahoru.

Okamžitě upozorněna na jeho záměr, cítil svou magii, jak se žene k délce dřeva, jak se hromadí pod jeho kůží, až téměř hučí jako by začala mluvit, nejprve váhavě, zato silněji, jak se zvyšoval hukot magie. Zdálo se, že ho povzbuzovala, pronikala jeho žílami, proudila k určitým bodům na jeho těle a vytvářela souvislé body síly. Cítil ji ve svém hrdle, jak se vine kolem slov, když je vyslovoval, dávající jim smysl a energii. A když vedl svou hůlku složitými mávnutími a švihnutími, cítil ji, jak sevřela jeho vlastní ruku a řídí pohyby.

Slova, která v něm byla zakořeněná, se lehce objevila po prvních počátečních klopýtnutích. Plynulou latinu pronášel bez chyby a cítil, že se spojila s magií ve vzduchu kolem něj. Bylo to docela dlouhé kouzlo a jeho jediný problém nastal, když se usiloval o udržení představy svého zvířete, zatímco mluvil.

Tak se na ni soustředil, že si zprvu sotva všiml podivných pocitů. Měl za to, že účinky kouzla, kdyby byl úspěšný, by měly začít okamžitě po dokončení zaklínadla, nebyl připraven na to, že se začnou objevovat v polovině.

Ale byl si dost jistý, že když pomalu šeptal, měl plíživý pocit, že se náhle cítil beztížně. Jeho žaludek se nepříjemně převracel, jako by padal a musel se soustředit ještě usilovněji, aby udržel kouzlo pod kontrolou. Namáhal se, aby udržel slova a podobu ve své mysli, když podivné pocity sílily.

Napadlo ho, snad poprvé, jak vážně zle by to mohlo vše skončit. Byl by sám a uvězněný, pokud by to selhalo. Kouzlo by mělo vycházet z jeho schopností a pokusil se o něj na co nejizolovanějším místě, které mohl najít. Panika se přidala k vznášejícímu pocitu v jeho žaludku.

Ale ne, nemohl propadat panice. Snažil se uklidnit a soustředit se a odsunul příval adrenalinu, který jím začal proudit.

Takto ze sebe dostal posledních pár veršů kouzla, které ukončil s výdechem naprosté úlevy.

Čekal. Komnata byla nyní ve zvláštním tichu bez jeho tichého recitování. Sotva se odvážil pohnout, aby nenarušil to ticho. Beztížný stav stále trval a cítil se trochu špatně. Ale jinak mimo toho, nic.

Dál čekal se zatajeným dechem. Udělal něco špatně? Vyslovil špatně nějaké slovo? Švihnul svou hůlkou ve špatném směru? Ne, nemohl. Uměl nazpaměť každou nuanci tohoto kouzla. Studoval ho pilněji než kdy studoval na všechny zkoušky. Nemohl to udělat špatně! Bylo-

Něco se zdálo, že narazilo do jeho břicha. Ne bolestivě, ale pocit nárazu byl tak skutečný, až se ohnul a zalapal po dechu. Jako by byl zasažen Potloukem, udýchalo ho to a každou chvíli čekal, že ucítí následný otřes bolesti. Nepřišel. Místo toho ho překvapilo, že cítil další náraz, který ho udeřil zezadu. Vyklenul se a překvapeně heknul a padl na svá kolena, zoufale se pokusil udržet svůj rozum, místo aby ho ztratil zděšením.

Nebyl si jistý, jestli se to mělo stát a to ho děsilo.

Zdálo se, že se všechno začíná před ním ztrácet. Svět se v jeho vidění míhal a lámal a musel zavřít své oči, protože mu z tohoto pohledu bylo špatně. Byl zbaven svého zrakového smyslu a nezůstalo mu nic jiného, než se soustředit na náhlý pocit, že se roztéká a mění se. Vše se měnilo, zůstal sám a vznášel se v prázdném prostoru a magii.

Najednou si vzpomněl na radu, kterou mu dávala kniha, připomněl si rysy a znaky toho, čím se má právě stát. Myslel na čtyři nohy, srst, běhání a sílu. Myslel na vůně, zrak a zvuky.

Dbal na představu, kterou si vytvořil ve své mysli a jeho magie na ni skočila, ujímala se ji a měnila ji do reality. Pocit roztékání vzrůstal a uvědomoval si, že to byl pocit jeho těla, jak mění tvar. Nebolelo to – ne jako přeměna pomocí Mnoholičného lektvaru ve druháku – ale bylo to dost divné na to, aby ho to zmátlo.

Opět se dostal s potácením a závratí na své nohy. Jen to nebyl on, ne doopravdy. Končetiny se pod ním motaly, byly cizí a nezvyklé, neohrabané a nešikovné. Spadl a lapal po dechu.

Bylo to správně? Měl se takto cítit, špatně a zmámeně? V zoufalé snaze vědět, jestli to fungovalo, váhavě otevřel své oči. Svět kolem něj byl v šedých odstínech. To byl dobrý začátek – že jo?

V reakci na jeho požadavek, jak byla navržena, aby to udělala, to Komnata vzala za své a vyčarovala zrcadlo. Harry zamrkal a v okamžiku před ním stálo ornamenty rámované sklo v životní velikosti.

I když to očekával, pokusil se překvapeně nadávat. Místo toho, zvuk, který vyšel, byl jako ostré vyštěknutí.

Jediné, co poznal na svém odrazu, byly jeho oči. Jako vždy byly zářivé, zelené barvy, které byly jeho poznávacím znamením. Vypadaly celkem zvláštně na vzezření impozantního černého psa, kterým se stal.

Harry ohromeně zíral a nebyl si jistý, jak reagovat. S vypětím se mu povedlo zkoordinovat své čtyři nohy dost na to, aby stál. Zkrátka ho šokovala jeho velikost. Tak jak stál, musel někomu jako je Hermiona, dosahovat skoro k hrudi a byl s to se přes ni tyčit, kdyby balancoval jen na svých zadních končetinách. Hrubá černá srst byla tak neuspořádaná jako vždy a trčela v podivných úhlech všude po jeho těle. Dlouhá tlama byla zakončena vlhkým čenichem a byla naplněna zuby, nepochybně psími.

Civěl na zrcadlo, nejistý, jestli to je skutečné.

Dokázal to. Je Zvěromág! Neregistrovaný Zvěromág, ale stejně Zvěromág!

Dlouho se seznamoval s faktem, že jeho zvířecí podoba byla velmi podobná té, jakou měl Sirius. Asi byl ještě ovlivněn tímto mužem, ale vidět to ve skutečném životě, bylo něco jiného. Otočil se, snažil se zahlédnout každý nový úhel sebe sama, přitom nejprve skoro klopýtnul o své velké tlapy s polštářky.

S vzrušením a s veselím se proběhl. To bylo ono! Skutečně to dokázal!

Možná to bylo úžasem, že to bylo nové a čerstvé nebo něčím, co chtěl udělat už dávno a bylo někde v koutku jeho mysli – ale najednou chtěl ven. Ven z temnoty, izolované Komnaty, ven z hradu a ven z jednotvárnosti, když zvážil svůj život.

Chtěl běžet. Chtěl to instinktivně, jako by na něj naléhalo toto nové tělo. Takže opatrně tlapkal ke dveřím, přitom si stále zvykal na čtyři končetiny, natáhl tlapu a škrábnutím je otevřel předtím, než vyskočil na chodbu. Byl si jistý, že ho nikdo nemohl vidět v tuto noční dobu – a opravdu se nemohl moc přimět k tomu, aby se staral o to, pokud ho někdo viděl. Dal přednost tomu, co chtěl, vydal se k hradní vstupní hale a pak ven na hradní pozemky.

A pak, jen pro radost a z ruchu z toho všeho, běžel.