Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 16 - 20

*****

16. kapitola: Psí spřízněnost

Zachvácen... instinktem, Harry běžel mnohem rychleji, než by kdy zvládnul jako člověk. Noční vzduch kolem něj byl příjemný a chladný a měl zvláštní pocit, když čechral jeho srst. Srst. Merline, měl srst. Jeho náhlá veselost ho šokovala tak, že se bláznivě proplétal travnatým úsekem před ním a byl radostí celý bez sebe, chtěl zařvat vzrušením, tím stejným způsobem, jak to kdysi dělal, když létal na Kulovém blesku. Byl to ten stejný pocit, ten stejný zvláštní pocit svobody.

Štěkal, přitom zvedl hlavu k obloze a protáhlá čelist zvýšila zvuk štěkání. Vyšlo z něj jako hluboké, hlasité a jen lehce nejisté. Udělalo mu to radost, a tak to opakoval a pak zase, přitom se v duchu šťastně smál. Byl to dokonalý, tichý zvuk radosti, kterého by lidský hlas nebyl zcela schopný. Bylo mu to jedno, pro kohokoli jiného, by pravděpodobně zněl zle a nebezpečně – byl šťastný.

Celý rozjásaný se přinutil pohybovat ještě rychleji a nutil své tělo klesnout níž k zemi a soustředil se na koordinaci svých nových končetin. Čtyři velké tlapy těžce dusaly trávu a poháněly ho vpřed s psí silou a ladností, v něčem, o čem by jen mohl snít ve své obvyklé neohrabané, chlapecké podobě.

Hájenka na okraji lesa náhle upoutala jeho pozornost a udeřila ho fantastická představa, že by možná dnes v noci nemusel sám prozkoumávat pozemky. S dalším nadšeným štěkotem upaloval k Remusovi, doufajíc, že by vlk, jen protentokrát, souhlasil s opuštěním svého útulného domova, když je doba úplňku.

S tlamou dokořán a vypláznutým jazykem se velmi dobře vcítil do své psí podoby. Když jen šel, opět zrychlil a pomalu běžel dopředu. Bude to skvělé. Mohl by poskytnout Remusovi to, co mu kdysi poskytli James a Sirius: společnost, na tuto noc, kdy vlk byl skutečně izolován. Bylo by to poděkování, dalo by se říct...

Ztracen ve svých myšlenkách a při zvyšující se rychlosti, se jeho reakce otupila, když před sebou uviděl známou postavu Tesáka, který se náhle objevil zpoza hájenky, následovaný bledší a větší postavou a pohybovali se přímo do Harryho cesty.

Pokusil se zastavit smykem, ale jak dosud ještě nezvládal používat čtyři nohy, zvláště v této rychlosti, tak nebyl nijak zvlášť překvapen, když se pod ním zapletly. Jeho setrvačnost ho nesla proti jeho vůli vpřed a další věc, kterou si uvědomil byla ta, že se vřítil do něčeho zhruba jeho velikosti, a jak se osrstěná těla převalovala, nemotorně se točila s nepěkně zamotanými dlouhými končetinami a unikalo z nich vrčení a překvapené kňučení.

Harry zběsile bojoval, aby se z toho dostal, když se konečně zastavil a vypotácel se zpátky do vzpřímené polohy, než rychle couval od toho neznámého.

Tesák se znova objevil, vzrušeně skákal a prudce vrtěl se svým ocasem. Vypadal, že okamžitě rozpoznal Harryho, což dokázal bez váhání, když se přiblížil a strčil svůj vlhký čumák do Harryho těla, aby prozkoumal tuto novou podobu.

Ale Harry byl příliš rozptýlen prohlížením stvoření, do kterého právě tak nenuceně narazil. Světlá, bledá srst prakticky zářila v měsíčním svitu a třpytila se, jak se znovu dostávalo na své nohy a svaly se pohybovaly pod stříbřitou srstí. Harry fascinovaně a ostražitě zíral.

A pak se na něj stočily ledové oči, které poslaly chvění po jeho páteři.

Malfoy!

Automaticky se pokusil říct jméno, ale vyšlo z toho jen hluboké, nezřetelné, nepřátelské zavrčení. Bílý vlkodlak na něj chvilku zíral, než ho také zasáhlo poznání. Pysky stáhl v zavrčení a odhalil lesknoucí se zuby.

Další čtyřnohá postava zabránila, aby mezi nimi nemohlo dojít ke střetnutí. Harry zamrkal na Remusovu vlčí podobu a okamžitě ho poznal, i jen díky zlatým očím, které káravě blýskaly mezi ním a Malfoyem. Takto krátce viděl staršího muže jen jednou, tu noc, kdy ho překvapil po jeho útoku na Zmijozela. Toto byla první příležitost k jeho pořádnému prohlédnutí. Byl to hnědý vlk, s černě skvrnitými místy a také s několika bělavými flíčky srsti kolem jeho čumáku a uší.

Harry nedokázal ukrýt své zmatení nebo překvapení a zjistil, že se jeho pocity přeměnily do lehce trapného zakňučení.

Zdálo se, že ho Remus okamžitě poznal, když se na něj díval s laskavýma a zvědavýma očima. Zpoza něj vykročil Malfoy, aby lépe viděl. Oba vlci na něj upřeně zírali. Harry si mohl jen představovat Zmijozelův výraz, pokud by byl v lidské podobě: naoko lhostejný, odhodlaný nedat najevo dojem, který udělal svou Zvěromágskou přeměnou, ale lesk šedých očí odhalil jeho závist.

Bylo obtížné se pokoušet komunikovat bez hlasu. Harry se chtěl zeptat, co tady dvojice dělá a kam jdou. Chtěl jít s nimi. Pak se opět zdálo, že Malfoy nepotřeboval slov, aby jasně vyjádřil svou nelibost z Harryho přítomnosti. Vydal další varovné zavrčení, než se otočil a rozmrzele odcházel.

Harry nadějně stočil oči k Remusovi, dokonce i pomalu vrtěl svým ocasem, což byl zvláštní pocit.

Vlkodlak mu věnoval, jak si byl jistý, že mohl být rozezlený pohled, kdyby byl člověkem, než se obrátil a vydal se tím stejným směrem jako Malfoy, k lesu. Harry zklamaně svěsil hlavu. Rád by Remusovi dělal společnost a i se něco naučil od staršího muže...

Najednou ho vylekalo ostré vyštěknutí, překvapeně vzhlédl a uviděl oba vlkodlaky, jak se na něj vyčkávavě dívají. Remus zaklonil hlavu a zavyl, než se vřítil do temnoty a stříbrný záblesk Zmijozela ho následoval. Tesák se objevil odnikud a dusal kolem překvapeného Nebelvíra, dychtivý, aby je pronásledoval.

Harry na zlomek sekundy ztuhl, když mu to pomalu došlo. Náhle pochopil, co se právě událo.

Pozvání.




Nadšeně se dal do pronásledování.

***

Dýchání pálilo v jeho hrudi, bylo prudké a rychlé a rychlejší a rychlejší, ale musel běžet dál, závodit a vyhrát. Nohy dusaly přes větvičky, bláto a listí, přitom si nemohl dovolit klopýtnutí a musel se tlačit dopředu.

Jeho srdce bušilo v jeho hrudi tak hlasitě, že nemohl slyšet nic jiného; ani silné praskání větviček, když přes ně pádil, ani šlehání listí zvlhlého od deště, a ani proudící vzduch kolem jeho uší. Byl vůči všemu hluchý, kromě svého vlastního tlukotu srdce a možná, i když se mu to nezdálo, i tlukotu srdce toho, se kterým závodil.

Malfoy se hnal vedle něj jako bílý záblesk v temnotě. Tryskali lesním podrostem bok po boku v dokonalém vyrovnání, přitom oba zuřivě bojovali, aby se ujali vedení. Byla to ta stejná rivalita, která je provázela, když hráli Famfrpál, jen toto závodění bylo čistě kvůli závodění. Nebyli žádní spoluhráči, o které by se zajímali, žádné Potlouky vylétávající odnikud a ani cíl, který měl jeden z nich chytit. Byli tu jen oni a potřeba zvítězit.

Harry na to myslel a vrhl se vpřed s výbuchem adrenalinu. Uniklo mu nadšené zavrčení, když Malfoy snadno udržoval rychlost a jejich krky se protahovaly, aby se pokusili dostat byť i jen o palec před toho druhého. Bože, jak tohle miloval! Závodění,... boj!



Připadalo mu, jako by běhali už hodiny s Remusem a Tesákem, kterému se s námahou dařilo držet kdesi vzadu. Starší vlkodlak je tolerantně sledoval. Předtím, když poprvé vstoupili do lesa, se prali a bojovali, když se vlekli za Remusem a neustále zůstávali pozadu a k zlosti tříslově zbarveného vlka.

Oba se snažili, aby měli převahu, Harry využíval svou větší výšku – i v této podobě – a Malfoy se ukázal jako nepříjemně rychlý. Vrčeli a štěkali, strkali se, drápali se, přetlačovali se, kopali se a cenili své zuby, vše ve snaze dokázat si, že jsou nejlepší. Harry několikrát kousnul druhého, když zanořil své zuby do vlkova boku nebo do krku, čímž obyčejně způsobil ostré zakňučení a rychlou odplatu. Ale bez ohledu na to, kolikrát to udělal, si Harry všimnul skutečnosti, že se ho Malfoy vůbec nesnažil kousnout na oplátku. Dvakrát cítil zuby, jak zavadily o jeho ucho a pak o rameno, ale Zmijozel vůbec neztratil svou kontrolu dost na to, aby udělal něco hloupého.

Z toho byl Harry zprvu nervózní, myslel si, že pokud by Malfoy nebyl opatrný, mohl by ho proklít jediným kousnutím, ale jeho starosti se dosud ukázaly jako bezdůvodné.

Kromě toho, takové rozumné myšlenky, které se začínaly ztrácet v koutku jeho mysli, zapomínal ve prospěch důležitějších věcí. Jako je závodění. Zhluboka se nadechl otevřenou tlamou a přidal další výbuch rychlosti, právě když se vyhrnuli na mýtinu. Harry neochotně zpomalil své tempo a všiml si, že Malfoy udělal totéž, přitom využili této příležitosti, aby počkali na Tesáka s Remusem a popadli dech.

Harry sebou plácnul na břicho a těžce oddychujíc otočil svou hlavu a sledoval, jak se Remus přibližuje důstojnějším způsobem a jeho zlaté oči svítily něčím, co mohlo být pobavení. Tesák běžel za ním a šťastně se vrhl do trávy vedle Malfoye, který mu věnoval chladný pohled.

Harry se chtěl chechtat při tomto pohledu, když viděl povýšeného Zmijozela, jak zhnuseně civí na psa. Tohle na něj zapůsobilo, Harry věděl, že mu Tesák už nebyl podřízený – alespoň ne pro tuto noc. Zde si byli rovni; vlkodlaci, pes a Zvěromág. No, skoro. Když by přišlo na věc, kdyby vše záviselo na psím instinktu a znalosti světa z psího úhlu pohledu, tak Tesák měl vlastně výhodu nad Malfoyem. Pes byl pro to užívaný. A tento fakt by dohnal Zmijozela k zbláznění. Nyní mezi nimi nebylo něco takového jako učitel, student či zvíře a pro každého, kdo by se objevil obklopený společenskými kruhy a zabýval se sociálním postavením, tak by se nadchl k jeho postupu na společenském žebříčku... Harry ho skoro litoval.


Nyní bledý vlk seděl zády k Nebelvírovi, svou hlavu měl zvednutou a zamyšleně zíral na měsíc. Harry nemohl odolat. Viděl druhého tak rozptýleného, že se vytáhl na nohy a šel zezadu k němu. Dříve, než měl Zmijozel šanci ho vzít na vědomí, tak Harry vystřelil dopředu a rychle ho kousnul do jeho ucha, přitom zavrčel, když to tak udělal.

Malfoy nic netuše, strašně zakňučel, než se na něj rozhořčeně obrátil. Jenže Harry už skákal pryč, ale během chvilky byl sražen k zemi vzteklou bílou čmouhou. Převalovali se a neohrabaně kopali a oba se snažili ujistit, aby se dostali navrch. Malfoyovy zuby znova uzavřely jeho hrdlo, ale ani zdaleka se to neblížilo opravdovému kousnutí, které bylo dokonce zcela jemné. Ale bylo to varování, hrozba toho, co by mohl udělat.

Harry se chtěl nahlas smát, protože věděl, že druhý blufoval. Netušil, proč si tím byl tak jistý, ale myšlenka na Malfoye, který ho záměrně kouše, byla docela směšná, alespoň v této chvíli. Nenávist a vztek, které mezi nimi obvykle panovalo, bylo pryč, nahrazeno... rivalitou. Neškodnou rivalitou.

Harry neměl žádné iluze, že to potrvá dál. Bylo to stejně tak dočasné jako úplněk a bylo to jen na tak dlouho, dokud existovala jejich prozatímní smečka. S příchodem rána budou opět nepřátelé, Remus bude profesorem Lupinem a Tesák bude roztomilým zvířecím mazlíčkem.

Ale bylo to pěkné, když takto strávili čas.

Strávili dlouhé hodiny prozkoumáváním lesa a svých vlastních hranic. Pokud si Remus myslel, že je povede bludištěm stromů, tak byl zklamán. Harry s Dracem nakonec vedli jeho, když závodili vpředu a soutěžili do poslední minuty a oba chtěli vybrat směr, kterým by se ubírali. Ale nakonec je jejich cíl přestal zajímat, když prostě běželi, zaujati veselím ze svého počínaní, zaujati zvukem dvou srdcí a oddechováním a dusáním nohou přes větvičky, bláto a listí.

***

Harry se pomalu a neochotně probral. Zavřel své oči proti tomuto uvědomění a chtěl se raději vrátit do blaženého spánku, než mžourat proti slunečním paprskům, které dopadaly do jeho obličeje. Omámeně zvedl ruku, aby si zakryl své oči.

Tedy se o to pokusil.

Místo toho cítil, jak dráp neohrabaně škrábnul kolem jeho nosu. Okamžitě se probral a zmateně zamrkal, když svět, tak pestrý jak má být, se zdál, že je v černobílých odstínech a jeho pohled byl velmi blízko u země. Ošoupaný koberec byl zřejmě jeho postelí. Stále se ještě moc nepohnul a vrhl pohled kolem sebe, cítil se velmi dezorientovaně. První věc, kterou viděl, byly tlapy. Jeho tlapy.

Pak se vše k němu přivalilo se slabým hukotem. Jeho úspěšná přeměna, průzkum pozemků, setkání s Malfoyem a Remusem, les... Vzpomněl si i na návrat do Remusovy hájenky, když se nakonec unavili a zhroutili se, jakmile vstoupili dovnitř a poddali se vyčerpání.

Přemýšlel, kolik je hodin.

Uvědomil si, že takto nemůže vrhnout Tempus, zavřel své oči a velmi usilovně se soustředil na návrat do své normální podoby. Myslel na jednoduché věci, na to, jak mohl barevně vidět a na svou výšku 5‘8 stop a na oblečení a tenisky, které nosí, spíše než srst.

Během několika sekund mohl cítit začínající změnu. Nebolela, ne jako vlkodlačí přeměna, ale spíše se cítil zvláštně s tímto zcela novým stavem. Opět zažíval ten podivný pocit měnění a roztékání, když se obnovovala jeho lidská podoba. Ve skutečnosti se vracel přesně do toho stejného stavu, v jakém byl v okamžiku, kdy započala změna, úplně se svou hůlkou, oblečením a brýlemi, z čehož měl poněkud neurčitý strach.

Několikrát zamrkal a posunul si brýlové obroučky výš na svém nosu, přitom ještě mžoural proti světlu. Ležel na boku a uvědomil si, že je přímo čelem k okénku, jímž proudilo denní světlo.

S popudlivým povzdechem se vyburcoval k pohybu a trhnul sebou, jak se každý sval v jeho těle zdál, že se vzpírá. Ignoroval vlny bolesti a s námahou se zvedal nahoru.

Při tomto pohybu něco u něj velmi blízko zamručelo a pohnulo a paže, které si předtím nevšiml, byla nyní utáhlá kolem jeho pasu.

Harry poplašeně ztuhl a podíval se na sebe. To jistě stačilo, přes jeho tělo byla přehozená  bledá končetina a její prsty byly napůl stočené v jeho košili. Velmi dobře si uvědomoval, že to nechtěl vědět, ale pomalu otočil svou hlavu a opatrně kouknul přes své rameno.

Malfoy ležel vedle něj v blažené nevědomosti z této kompromitující polohy, ve které byli. Tvrdě spal, měl pootevřené rty, oční víčka se chvěla a několik pramenů vlasů se jemně pohnulo s každým pomalým výdechem. Jak klamně andělské. Ve skutečnosti jediná věc, která kazila tento obrázek, byla špína. Byla všude, stopy bláta byly přímo ve stříbroplavých vlasech a několik lístků ulpělo v pramenech. Tmavá skvrna poznamenala jinak bezchybnou tvář a byla z něj cítit slabá vůně deště, potu a mokrého psa.

Harrymu se náhle sevřel žaludek, ale stále se nemohl pohnout. Zíral s očima rozšířenýma hrůzou a lehkou fascinací. Pomalu – Merline, tak pomalu, nechtěl druhého probudit – se pohnul a odtáhl se dál od Zmijozela a pořádně se na něj podíval.

A okamžitě zrudnul až po uši.

Statečně bojoval, aby jeho oči přestaly bloudit, i jen kvůli svému vlastnímu duševnímu klidu, ale to bylo nemožné. S morbidní zvědavostí kmitly dolů dříve, než mohl pohled zastavit a pak jej upíral velmi, velmi usilovně na blonďákovu tvář.

Malfoy byl nahý.

Nahý a pořád se ho ve spánku držel se svou paží stále ovinout kolem Harryho pasu. Nebelvír chtěl umřít z tohoto ponížení. Tváře mu divoce hořely a sotva se odvážil pohnout. Kdyby se pohnul, tak by se buď Malfoy probudil nebo by skončil s... díváním.

A tak velmi upřeně zíral na vršek blonďákovy hlavy, přitom zoufale přemýšlel, jestli by se dokázal dostat ke dveřím a pak do hradu a pak aniž by kohokoli probudil do útočiště své ložnice, kterou jak si slíbil, už nikdy neopustí. Kdyby to dokázal, nikdo jiný by se nedověděl o tomto ponížení-

Počkat. Tohle není jeho vina. Určitě to není on, kdo drží Malfoye. Vždyť to je naopak!

I tak, pomyslel si po chvilce zaváhání, raději by se vyhnul této trapné situaci.

Opatrně uchopil štíhlé zápěstí, které bylo přes něj přehozené, zvedl ho a pomalinku ho ze sebe přesunoval, než ho pustil. Zmijozel se opět pohnul, kvůli ztrátě kontaktu, načež Harry ztuhl strachem. Dlouhé prsty se ohnuly na tkané textuře koberce, než si Malfoy svou paži přitáhl k sobě.

Harry nehybně čekal, děsíc se, že uvidí, jak se šedé oči otevírají, ale blonďák nijak nereagoval. S úlevou vstal a zdárně se osvobodil z objetí.

Neschopen tomu zabránit, se zvědavě rozhlédl po místnosti. Remus, jak byl nekonečně vděčný, že ho vidí, měl dobrý nápad, že se stočil pod přikrývku na své posteli, než šel spát a díkybohu byl dobře zakrytý a klidně spal. Tesák byl s ním, ležel v nohách matrace a lehce chrápal.

Takže to bude jen Malfoy, který se probere s pořádnou dávkou ponížení, pomyslel si s jistým uspokojením. Ten zmetek by si to zasloužil. A kromě toho, mohlo by to být horší, kdyby se probudil a zjistil, že je ovinutý kolem svého údajně nejhoršího nepřítele. Harry se považoval za velmi milosrdného, protože nemá v úmyslu tohle vynést na světlo.

Lehce se uculil a na zlomek sekundy polevil ve své ostražitosti a to byl všechen čas, který potřeboval k uvolněnému pohledu dolů na spícího chlapce. Uculení zmizlo a jeho tváře znova dostaly barevný nádech, ale tentokrát se mu naprosto nepodařilo odvrátit.

To jediné, co uvízlo v jeho hlavě, poněkud hloupě, bylo, že Malfoy je bledý. Před ním se rozkládala plocha čistě bílé kůže v podobě bezelstně roztáhnutých končetin, které byly bez pih či opálením zbarveného místa. V jasném světle Harry mohl vidět slabě zářivé jemné plavé chloupky na jeho pažích a nohách, které byly tak světlé a tenké, že nebyly viditelné bez přímého osvětlení.

Pokusil se odvrátit své oči po těchto několika krátkých dojmech, ale...

Také byl hubený. Měl ploché tělo a bylo vidět několik vystupujících křivek kostí. Harry se přistihl, jak zkoumá zjemnělou linii klíční kosti a jeho pohled sklouzl tam, kde mizela. Pokračoval dolů a všiml si nezřetelného obrysu žeber, slabého náznaku svalů, tmavé prohlubně pupíku, pěkné plavé pěšinky vedoucí níže a ach bože, musel odsud vypadnout.

Zakopnul, čímž zapomněl na své rozhodnutí být zticha a prakticky utekl z malé hájenky. Venku se s čistou úlevou zhluboka nadechl, protože ho nikdo nemohl vidět, než šel – prakticky běžel – ke hradu.

Malfoy by si vlastně mohl uvědomit, že ho jeho rival viděl nahého a nepochybně by se cítil trapně celý týden nebo tak nějak. Ale ve skutečnosti, pomyslel si Harry hořce, Malfoy byl tím šťastným.

Nikdy se nedoví tu polovinu z toho, co se stalo.




17. kapitola: Předávání vzkazů


„Odvaha,“ zamumlal Harry unaveně na Buclatou dámu, kterou vylekal z jejího spánku zvukem svého hlasu. Vrhla na něj zlostný pohled, než se odklopila a vpustila ho do Nebelvírské společenské místnosti.

Promnul si oči a klopýtal malým vstupem. Bylo sotva devět hodin ráno, jak zjistil po vrhnutí kouzla Tempus na své cestě zpět ke hradu. Moc brzo na to být vzhůru o víkendu, to je jisté.

Tiše si bručel, když procházel společenskou místností, která byla prázdná až na několik ranních ptáčat, většinou to byli sedmáci. Vrhali na Harryho zvědavé pohledy, asi je k tomu podnítil jeho méně než dokonalý vzhled, ačkoli si Harry ještě nevšiml skvrn od bláta, listí a větviček, které ho pokrývaly tím stejným způsobem, jakým pokrývaly Draca. Ignoroval své kolegy Nebelvíry, lhostejný k myšlence na nějaké vysvětlení.

Postel vypadala jako jediný logický cíl. Byl tak unavený a každý sval ho stále bolel, byl ztuhlý a bolavý, vůbec se neuvolnil při své cestě přes pozemky a hrad. Nechtěl nic víc než jít znova spát – tentokrát nejlépe bez Malfoye zavěšeného kolem jeho pasu.

To zvláštní probuzení byla snad ta nejznepokojivější věc, kterou kdy Harry zažil. Dost trefné, když se snažil vyhnout, aby o tom nepřemýšlel.

Ložnice, do které vstoupil, byla ještě naplněna zvuky povrchního dýchání a občasného chrápání. Možná kdyby měl štěstí, tak by se neprobudili a prostě přepokládali, že se vrátil včera v noci o něco později a vůbec by si nevšimli, že zmizel na tak dlouhou dobu.

Nadějně na to myslel, když těžkopádně padl do postele – ale tím svůj plán zničil, kvůli faktu, že byl pořád zcela oblečený, pokrytý blátem a ležel na přikrývce.

***

Hermioně se nevýslovně ulevilo, když jí Ron řekl, že je Harry zpět v ložnici. Dvojice seděla u snídaně a diskutovali o noční nepřítomnosti jejich přítele.

Čarodějka byla současně rozzlobená a chápává. Bylo ji na nic z těchto nevysvětlených mizení. Chápala, proč si Harry myslel, že potřeboval být sám, ale teď to začínalo být směšné. Zvlášť když ji a Rona nechal vysedávat půlku noci, kdy si o něj dělali starosti.

A co to pro Merlina dělal, když se vrátil a vypadal tak jak vypadal?! Ron ho nebudil, ale poskytl jí popis stavu jejich přítele, ve kterém byl. Každý by si mohl myslet, že bloudil lesem nebo něčím podobným!

Nechali ho prospat snídani a většinu odpoledne, i když Hermiona celá kypěla dychtivostí, až mu dá kázání. Ron se ho pokusil probudit, jen aby se ho zeptal, jestli vstane a půjde do Prasinek, ale po obdržení nesrozumitelné, zato jasně nepřátelsky zamumlané odpovědi, to vzdal a odešli bez něj. Právě v době, kdy se podávala večeře, se vrátili do hradu, někdy mezi šestou a sedmou a konečně ho spatřili.

Harry s oteklýma očima vklopýtl dveřmi Velké síně. Samozřejmě, že byl osprchovaný a převlečený, i když vlasy byly tak neupořádané jako vždycky a mudlovské oblečení, které měl na sobě, se zdálo, že se k sobě dobře nehodí a bylo moc volné. Ale to opravdu nebylo překvapivé.

Černovlasý chlapec klesnul na lavici mezi své přátelé, kteří na něj němě zírali a čekali na nějaké vysvětlení. Ale nevypadal, že si toho všímal. Jako omámený si prostě prohlížel talíře s jídlem a nepřítomně se zeptal: „Už nezbylo žádné kuře?“

„Harry!“ utrhla se na něj Hermiona zlostně, už to déle nevydržela. „Nepokusíš se to ani... ani...“ odmlčela se, když se poníženě zakoktávala.

Ron na dívku vrhl chápavý pohled a převzal to za ni: „Kámo, kde jsi byl včera v noci?“

Zelené oči se na něj na okamžik zaraženě dívaly a zamrkaly: „Ehm...“

Vážně, co by jim měl říct? Už to mohl slyšet: Včera v noci? Och, byl jsem jen venku s Malfoyem. Víte, ten kluk, co ho nenávidíme. Mimochodem, teď je to vlkodlak, to jste nevěděli? Co, já? Já jsem Zvěromág. Promiňte, že jsem vám to neřekl nebo tak něco...

Ha. To sotva.

„Řeknu vám to později,“ nakonec odpověděl a podíval se upřeně na ostatní u Nebelvírského stolu, přičemž doufal, že to pochopili. Možná by byl s to si vymyslet historku o Řádu, nebo školním trestu, který nešel tak dobře. Cokoli, pro Merlina. Nemohl jim říct přesně pravdu.

Oba se tvářili ustaraně, ale přijali to. Snadno změnili témata hovoru, když Ron začal povídat o posledním zápasu Kudleyských kanonýru, což se brzy rozjelo do přátelské diskuze mezi ním a Seamusem. Hermiona by se mohla ptát dál, ale byla rozptýlena Levandulí Brownovou, která seděla vedle ni a ptala se na její názor, který se týkal nějakého holčičího tématu, takže se Harry v tom okamžitě ztratil. Ale byl spokojený, že se dostal z bryndy – byť jen na chvilku – a začal se soustředit na něco důležitějšího jako na jídlo. Bože, byl tak hladový...

Sáhl po nejbližších naservírovaných vařených bramborách a chystal se dát jejich hromadu na svůj talíř s pořádnou porcí omáčky a nějakého masa, ale okamžitě od toho odvrátil pozornost, když o jeho rameno cosi ťuklo.

Byl překvapený, když uviděl složený papírek, jak se snáší dolů a spočinul na lavici vedle něj. Byl složen tak, že měl křídla a trojúhelníkovou hlavu. Zvědavě ho zvedl, otočil si ho v ruce a v úžasu si uvědomil, že to je malý papírový drak.

Ron se podíval přes jeho rameno: „Co to je?“ zeptal se s pusou plnou jídla.

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, že nemá tušení, když vtom malý drak jednou, dvakrát, šlehl svými křídly a najednou se rozložil, čímž se vrátil do své původní podoby jednoduchého kousku pergamenu. Na něm se vyjímala čtyři slova v elegantním, skloněném rukopisu.

‘Chci to dělat znova.‘

Harry překvapeně zíral na zprávu, udivený takovou odvážností. Samozřejmě, že okamžitě věděl, od koho je, ale nedokázal se přimět k tomu, aby vzhlédl nebo se i podíval kamkoli ve směru jistého blonďáka.

„No teda, od koho je?“

Zrzkův užaslý výkřik Harryho vrátil do reality a rychle vzkaz zmačkal a strčil si ho do kapsy. Provinile se podíval na svého přítele a přemýšlel, jak by asi tak měl vysvětlit Malfoyovo neomalené sdělení.

Ron na něj nevěřícně zíral, když četl zprávu přes jeho rameno. Na druhou stranu, Hermionino obočí bylo povytáhlé.

„Ehm,“ opět řekl inteligentně.

„Proto jsi byl včera v noci pryč?“ zasyčela čarodějka náhle a naklonila se blíž.

Harry na ni nechápavě zíral.

Zarděla se a neurčitě gestikulovala: „Chci říct... ty jsi s někým byl...?“

Ron si smíchy odfrkl a odvrátil se.

Pak to pochopil a cítil, jak se jeho tvář zahřívá. Ach Merline. Myslí si... myslí si, že s někým spí?! Myslí si, že Malfoyův vzkaz je od holky! Bože, otřásl se při pomyšlení, jaké ti dva naznačují domněnky...

„Já – ne!“ okamžitě vymáčkl ze sebe, ale ruměnec, který měl, popíral toto ukvapené popření.

Ron se díval současně skepticky i ohromeně. Zíral na svého přítele s novou úvahou a jeho výraz byl překvapivý: „Harry, mohl jsi nám říct, jestli se s někým vídáš, víš...“

Zděšený, horečně kroutil hlavou: „Nevídám!“

Hermionina ruka stiskla jeho zápěstí, čímž upoutala jeho pozornost. Stočila na něj zaujaté hnědě oči a její líce byly ještě lehce růžové: „Och poslyš, tohle není naše věc, to vím, ale... Chci říct, byli jste opatrní, že jo...?

„Hermiono!“

„A kdo to je?“ připojil se Ron a vrazil svým loktem do jeho žeber. „Proč o ní nevíme? Je z Nebelvíru?“

„Rone, nevyzvídej,“ naléhala čarodějka, kroutila hlavou a pomlaskávala. A dodala jedním dechem. „I když jsem trochu zmatená pokud jde o to, proč jsi nám nedůvěřoval natolik, aby –“

„Já se s nikým nevídám!“ zasyčel namíchnutě a ztišil svůj hlas, když od ostatních poblíž začínal slyšet tichý nesouhlas. „Nemyslíte si, že bych o tom věděl, pokud jo?!“

Zrzek pokrčil rameny: „Tak od koho je ten vzkaz? A co by přesně chtěl dělat znova?“ a věnoval svému příteli pohled, který říkal, zcela jasně, Teď se z toho vyvlékne.

A to Harry nemohl. Nebylo nic, co by mohl říct, aniž by si nevykopal hlubší díru a nijak zvlášť mu nyní na jazyk nepřicházely přesvědčivé lži. Takže v bezmocném popření se zavrtěl a kroutil hlavou – a po celou dobu byl odhodlaný, že zabije Malfoye.

Ron opřel svůj loket o stůl, culil se a tvářil se celkem spokojeně: „Věděl jsem to!“ řekl vítězně. „Proto si v těchto nocích mizel.“

„Ale já jsem ne...“ zmkl, když bylo zřejmé, že ani jeden z jeho kamarádů ho už neposlouchal, ale místo toho koukali kolem sebe na kolejní stůl a snažili se zjistit, kde sedí ta jeho nová ‘holka‘. Harry si podrážděně povzdechl a rozhořčeně se odvrátil.

Když to tak udělal, zjistil, že jeho pohled směřuje ke Zmijozelskému stolu. Využil nepozornosti svých přátel a vrhl jasně naštvaný pohled na Malfoye. Blonďák jednoduše zvedl své obočí a tvářil se zcela spokojeně na to, co se událo před pár hodinami, ať to, že se probudil nahý a špinavý na Lupinově podlaze, nebo že jeho soukromý – ale díkybohu nepodepsaný – vzkaz četli Weasley s Grangerovou.

Draco Malfoy, popravdě řečeno, byl dokonce mírně pobaven. Pozoroval koutkem oka, jak si Zlaté trio živě povídalo po příchodu jeho zprávičky. Viděl červený ruměnec, jak se šíří Potterovým obličejem a slyšel jeho pohoršené vřeštění i napříč polovinou Síně. Mohl si jen představovat, k jakým závěrům dospěli v tomto okamžiku...

Šťastný se svou malou formou pomsty – odveta za ponižující stav, ve kterém se probudil, což byla tak či onak samozřejmě Potterova vina – se Draco opět pustil do svého jídla se spokojeným úsměškem pevně usazeným na své tváři.

***

Harry čekal u Remusovy hájenky na příchod ostatních. Opět na sebe vzal svou novou podobu, libujíc si faktu, že to mohl udělat znovu, kdykoli se mu zachtělo. Už se rozhodl, že o tom určitě dost brzy poví Ronovi a Hermioně, ačkoli to v tuto chvíli odkládal. Pokud opravdu bude opakovat toto zvláštní malé setkání, tak cítil, že by si měl nejspíše udržet trochu nějakého soukromí. Ale jakmile bude po úplňku, poví jim to – a také doufal, že to vyřeší tu směšnou teorii o tom, že mizí ven s nějakou holkou.

Samozřejmě, že přemýšlel o tom, proč Malfoy žádal o opakování včerejší noci. Harry si velmi dobře uvědomoval, že si to užíval – s výjimkou té části, když se probudil – ale předpokládal, že to samé si myslí i blonďák. A vzhledem k tomu, že Malfoy se zdál odhodlaný si hovět v popření – alespoň podle Remuse, který přiznal Harrymu, že se snažil Zmijozela přemluvit k nějakému pochopení – tak běhání ve smečce nebyl nejlepší způsob, jak přesvědčit sám sebe, že je normální.

Merline, právě označil sebe a blonďáka jako součást smečky.

Krátce se naštval a vzdal se snažení tomu všemu porozumět a místo toho se protáhl a zívl. Jeho biologické hodiny byly narušené. Cítil se jako by mělo být uprostřed dne.

Po té už čekání netrvalo tak dlouho. Během pár minut se k němu připojili oba vlkodlaci a Tesák. Na okamžik mu přišlo divné, že Remuse neviděl jako člověka několik dní, ale byl s ním tady.

Tentokrát se plížili kolem kraje lesa, dokud se nedostali na druhou stranu jezera, která byla skrytá pohledu z hradu a jeho obyvatel. Malfoy byl takový cimprchlich jako vždy podle Harryho názoru, protože se odmítal přiblížit ke klidné, černé vodě. Ve skutečnosti nečinně seděl a pohrdlivě sledoval, jak se Tesák čvachtá na mělčině a brzy ho v tom následoval Harry, který docela pochytil představu psího chování. Remus seděl trochu stranou od svých mladších společníků, tolerantně je pozoroval a občas vrhal pohledy po okolí, aby kontroloval, že jsou stále sami.

Když se Harry letmo podíval nahoru, uviděl bílého vlka, který seděl trochu o kus dál a měl skloněnou hlavu na jednu stranu. Nebelvír mohl prakticky vidět výsměšný úšklebek, který míval; skoro slyšel protáhlou otázku na to, co si Harry myslí, že dělá, že se chová jako by byl opravdové zvíře.

Chtěl to vysvětlit, ale nemohl. Chtěl se o to pokusit a vyjádřit do slov, jak... tohle vše bylo osvobozující. Jak to bylo nové a nezvyklé a jak se cítil nespoutaně a bylo to takové odlišné od toho, jak mu to přišlo posledně nudné. A celkově se nestaral o to, jestli vypadal jako idiot.

A tak v tom pokračovali, Draco byl tak povýšený jako vždy a Harry šťastně přijal ‘život ve smečce‘. Znova závodili a bojovali, tentokrát kolem jezerního břehu. Vrchol noci byl, podle Harryho názoru, když uháněli bok po boku a svým bokem narazil do vlka. Malfoy samozřejmě ztratil svou rovnováhu a svalil se do mírně bahnité vody. O několik sekund později se vynořil, vrčel a kýchal, jeho stříbrná srst byla promáčená a lehce zabarvená.

Svým kouskem zaplatil během několika bojůvek, když blonďák dělal co mohl, aby škrábal, kopal a srkal tak bolestivě, jak mohl. Ale Harry tyto tresty přijímal se smíchem a stálým pobavením.

***

Tentokrát byli aspoň prozíravý a nechali přikrývky a polštáře roztroušené po podlaze, takže Draco mohl být ušetřen probuzení v tom stejném nahém stavu. Vlkodlak se pod ně stočil, stejně jako Remus, zatímco se Harry vrátil do normálu a prostě si popadl nějaký polštář.

Stejně jako předtím ho probudilo světlo, které proudilo oknem. Párkrát zamrkal, aby se probral a promnul si oči. Necítil se tak vyčerpaný jako předchozí ráno a přemýšlel, jestli teď spal déle.

Přesto si pomyslel, že by ho pár minut spánku navíc nezabilo. Zazíval a pohnul se, aby se otočil na bok, dál od dotěrného ranního slunce.

Ale podruhé jako v to první ráno, Harry ztuhl. Och, toto se nemohlo znova dít! Pro Merlina!!

Ale určitě se ocitl uvězněný pod váhou, která byla neobvyklá. Zvedl hlavu, aby se na sebe podíval, aniž by pohnul jiným svalem. Ale plavé vlasy clonily jeho výhled.

Malfoy nebyl nijak zvlášť těžký, byl jen... neelegantní ve spánku. A to mu ztěžovalo, se pohnout. Opět byly jeho končetiny rozhozené a deka byla beznadějně zamotaná kolem něj. Zřekl se polštáře, který mohl použít a místo toho jej nahradil Harryho hrudníkem. Přes Nebelvírovy boky byla hozená bledá paže a její prsty se lehce dotýkaly vršku jeho džínů.

Tohle bylo směšné! Na co si to k čertu Malfoy hraje? Tohle není normální! Je pravda, že velmi málo interakce, kterou sdíleli byla těžko normální, ale tohle...

Toto by nemělo pokračovat. Zmijozel vážně tak zoufale potřeboval lidský kontakt, že se vrhal na někoho, kdo ležel dost dlouho klidně?! Jednou... jednou to bylo pochopitelné... skoro. Jednou to byla jen spíše trapná příhoda, za kterou mohl být viněn spánek. Dvakrát? Dvakrát to byl začátek představy, o které bylo pro Harryho příliš nepohodlné mluvit.

Tohle je Malfoy. Zmijozel je ohromný zmetek. Pomstychtivý hajzl, který jen přeběhl na stranu Světla, protože byl k tomu donucen. Naprostý blb, který ho neustále trápí už pět let. Och a je vlkodlak, jestli se to dá považovat za něco.

Není nikdo, se kterým by se Harrymu líbilo, se ocitnout v této pozici. Neustále!

Vše si bez hnutí promýšlel a zajímalo ho, jak tady ležel, jestli by se Malfoy probudil, kdyby se prostě převalil na stranu a nechal blonďáka spadnout na podlahu. Možná, zakončil po chvilce. Zatraceně.

Zmijozel, o němž přemýšlel, jako by vycítil jeho úmysl uniknout, se náhle rozhodl zpevnit své držení. Ruka na Harryho boku se svírala na jeho džínech a používala poutko ke svému zajištění a sám se vyrovnal pevněji na Nebelvírovým břichu. Tiché  povzdechy, ale ne dost hlasité, aby to bylo označeno za chrápání, se ustálily do pravidelného rytmu.

Harry pevně zavřel své oči. Moc divné, moc divné! V zoufalství být volný, zvažoval, že jednoduše Draca odstrčí a uteče. Možná bude blonďák moc zmatený na to, aby si uvědomil, co se stalo. Možná–

Buď rozumný, řekl si mrzutě. Tohle není Velký útěk, tohle bylo vymanutí od spícího kluka. Nebylo to těžké. Koneckonců, už to udělal dřív, pomyslel si rozhořčeně.

Promyslel si to a udělal to tak jako poprvé, když uchopil jeho zápěstí a – po krátkém zápolení ho jemně uvolnil ze sevření svých džínů – zvedl ho pryč. Potom to bude jen záležitost okamžiku, než vyklouzne zpoza Zmijozela, což ihned udělal a dokonce se mimoto od něj odtáhl.

Kdepak, toto by nemělo pokračovat, řekl si Harry, když zvedl svou hůlku a brýle, které po včerejší noci zůstaly ležet poblíž. Což byla škoda, protože si užíval noční běhání s oběma vlkodlaky a s Tesákem.

Ale některé věci za to opravdu nestály.

Toto, například, bylo prostě moc divné. Nebyly dvě cesty, jak tohle řešit. To je Malfoy a takto se s ním probouzet – byť by to bylo jen tři rána v měsíci – zkrátka nepřicházelo do úvahy. Pokud by to byl někdo jiný, tolik by mu na tom nezáleželo, ale on rozhodně stáhl hranici při intimních polohách ve spánku se svým dlouholetým nepřítelem.

Nevěřícně přemýšlel o té poslední větě, zakroutil hlavou a doufal, že tuhle myšlenku vypudí navždy ze své mysli.

Problém byl, že tohle nemohl udělat znova. I když zavřel za sebou Remusovy dveře a šel zpátky do hradu, stále byl na hraně a jasně znepokojený. Ruměnec pořád barvil jeho tvář a jeho kůže byla stále nepřirozeně teplá tam, kde se dotýkal se Zmijozelem.

Kdepak, určitě to za to nestojí...

***

Tentokrát to byl Draco, který dostal vzkaz, když s Pansy a Blaisem o několik hodin později polehávali venku pod jedním ze stromů u jezera. Byl unavený a neměl  energii na nic jiného, než zírat na čeřící se hladinu, na které občas zahlédl stín Olbřímí olihně a zamračil se, když si vzpomněl, jak ho Potter strčil do této vody. Trvalo mu to dnes ráno celých čtyřicet minut ve sprše, než se opět cítil čistý...

Toto byly jalové myšlenky, které se honily jeho hlavou, když byl přerušen příletem něčeho, co vypadalo jako spěšně vyrobené papírové letadlo. Přistálo v jeho klíně, čímž lehce pokrčil svůj špičatý nos.

Pansy po něm automaticky chňapla, ale popadl ho dřív, než ona a držel ho od ni dál.

Nevinně se usmála: „Co? Myslela jsem si, že by mohlo být pro mě.“

Draco protočil oči, vytáhl se na své nohy a postavil se o pár stop dál od svých přátel, než otevřel vzkaz a prohlížel si krátký řádek s neuspořádaným rukopisem.

‘Dnes večer to nemůžu dělat. Mám rande.‘

Blonďákovo obočí se na několik sekund prudce zvedlo, než ho se zamračením snížil. Pohrdavě papír zmuchlal do kuličky a přemýšlel o výstižné odpovědi, něco jako, Nevzpomínám si, že jsem tě pozval. Nebo možná něco sarkastického, Takže se zázraky stávají.

Ale ne, jen by tím podporoval tuto poněkud fádní korespondenci. Rozhlédl se, aby viděl, že nikde nejsou na pozemcích známky po Potterovi a řekl si, že to je dobře. Pansy s Blaisem by ho mohli sledovat a hned by věděli od koho ten vzkaz je, pokud by zůstal zírat na Nebelvíra.

S rychlým Incendio vyhodil zmuchlaný papír do vzduchu a odešel, když se ve větru rozpadl jako popel.

Kromě toho, nechtěl to stejně nijak zvlášť dělat znova. Potterova nepřítomnost nebude dělat vůbec žádný rozdíl...

***

Harry pozoroval, když blonďák dostal, přečetl a zničil jeho letadélko ze svého místa v okně Sovince. Rande, uváděl v krátké zprávě. Ha! Byl by šťastný, kdyby si našel čas a trpělivost, si s někým dát rande a nevymýšlel by si takovou výmluvu, pokud by nebylo Malfoyova původního vzkazu, který zapříčinil, že jeho přátelé dospěli k takovým závěrům.

Nepřítomně hladil Hedvičino sněhové peří a klidně přemýšlel o tom, jestli Malfoyovi záleželo na tom, pokud tam bude nebo ne a jestli Zmijozel bude dnes v noci někde venku na pozemcích bez něj.

Ne, že by se o to zajímal, řekl si rezolutně – zcela si byl vědom toho, že lže sám sobě, ale doopravdy si nebyl jistý proč.




18. kapitola: Nevítaná zjištění


Harry snil.

A jako každý zdravý, dospívající chlapec jeho věku s nímž cloumají hormony, obvykle snil o sexu. Řečeno na rovinu. Nebyl vůbec nějak specifický. Bez jmen či tváří, které ho často rušily, ale to bylo něco, na co si zvykl. Scény, které se odehrávaly v jeho hlavě byly většinou neurčité, zaměřené spíše na pocity než osoby, které si představoval.

Ale toto bylo jiné. Pokud by jedna jeho část byla v této době při vědomí a uvědomoval si to, mohl by tušit, že tohle bude jiné od začátku.

Začalo to běháním. Opět se najednou cítil živý, veselý a nemohl dýchat a bylo to úžasné. Uháněl temnotou a nic neviděl kromě stvoření, které závodilo s ním a vypadalo, že se vedle něj snadno pohybovalo a jeho uhlazená stříbrná srst se vlnila pohybem viditelných svalů. Nebyly slyšet žádné zvuky až na jejich dýchání, které přecházelo do těžkého funění a dusání nohou a tlukotu srdcí.

Netušil, co by se stalo, kdyby zpomalil, ale nebyla jiná možnost, než se tlačit vpřed. Přesto se nějakým způsobem, který byl pro něj nemožný, ujal vedení, nehledě na to, jak rychle běžel a opravdu si nebyl jistý, co by udělal, kdyby mohl.

Takže spolu běželi dál a Harry to zbožňoval.

Pak bez varování se ozvalo zavrčení od vlka vedle něj, zvuk to byl hrozivý a zlý a pak zuby...! Náhle byl na něm, všechny ladné pohyby zmizely a zůstala jen síla, zuřivost a bolest. Kousnul ho a pak stále znovu a nebylo to tolika ranami, které ho děsily, ale nejistého vědomí, že by se mohlo stát něco příšerného, když je pokousán...

Bojoval a bránil se, vystrašeně a zuřivě a uzavíral své čelisti kolem něčeho, co se dostalo do jeho dosahu. Tekla mu krev a cítil, že druhému také. Vykřikl bolestí, pak se cítil spokojený, když to samé udělal druhému. Dali se do boje, zaplétali se a převalovali se, rychle se míhala černá a bílá a oba byli potřísnění krví.

Změna musela být nepatrná, protože ho to zpočátku sotva napadlo. V jednu chvíli rozeznával psí divokost, všechnu rozcuchanou srst, chuť krve, prolínající se vrčení, zuby a pak byli lidští a společně padali, stále byli do sebe zapletení a bojovali podle stejných pravidel. Kůže na kůži, nehty škrábající tělo a vyvolávající bolestné zavrčení od jednoho z nich, ale od kterého nevěděl. Zuby na jeho hrdle tvrdě kousaly směrem dolů a zraňovaly, ale on natáčel hlavu na stranu a dovoloval to, chtěl to...

Cítil horký dech na nově způsobené ráně a pak rty, které se ho sotva dotýkaly a postupovaly vzhůru. Jeho prsty sáhly nahoru a zaplétaly se v plavých pramenech, které drsně tahal tak dlouho, dokud se nesetkal s ledovýma očima.

Pak se líbali a to bolelo. Vlhké horko mělo měděnou chuť; zuby byly ostré a  neúprosné; jazyk se hnal útočně vpřed. V celku to byl boj.

Ve skutečnosti to bylo bez sexu. Tohle nebylo o lásce nebo dokonce o touze – bylo to uvolnění. Výraz ,milování‘ byl směšný – tohle bylo roznícení ohně; divokého, bolestivého, krásného, a tak neskutečně intenzivního... byla to svoboda, zuřivost a oheň, nic víc a vůbec nic míň.

Tato skutečnost byla vším, ale byla mlhavá, když došlo na jeho partnera, ale na tom nezáleželo – alespoň pro tuto chvíli. Odpor a nenávist se jen zdála, že se vine mezi nimi, zkombinované s vášní, bolestí a touhou, vše shrnuté do naprosté potřeby.

Útlé ruce toho druhého se ho hrubě dotýkaly, jemná kůže byla v rozporu s jejich sílou a zraňovaly, ale ach Bože, byl to dobrý pocit a vůbec se nezastavovaly a on se chystal-

Harry se probudil.

***

A tak prošla poslední úplňková noc, oznamující konec jejich čekání, ale společný strach ještě mezi nimi nikdy nebyl tak silný.

Vyděšený svými sny a ještě více než trochu vynervovaný způsobem, jakým se hned dvakrát probudil, Harry neměl ponětí, jak zvládne tento otřes na BA s Malfoyem jako partnerem, pokud by se už nemohl podívat blonďákovi do očí. Příjemná, nekomplikovaná rivalita, kterou sdíleli, se zdála, že je pro něj věc minulosti. Byla něčím, co chtěl, namísto této nespecifikované, podle všeho jednostranné trapné situace, která nyní byla.

Nebelvír dokonce začal přemýšlet o tom, pokud by měl prostě zrušit tento celý plán ohledně BA. Koneckonců, nikomu to ještě neřekl, kromě Malfoyovi. A prostě věděl, kolik snahy bude muset vynaložit, pokud bude vůbec chtít přesvědčit své přátelé, aby souhlasili s tímto plánem. Vyrovná se s tímto bojem? Má vůbec dost dobré důvody, aby se do toho pustil?

A kromě toho, čím stejně bylo tohle všechno jiné než to, že skončí trávením hodinu po hodině v nesnesitelně těsné blízkosti s Malfoyem...? Merline, možná byl opravdu masochista...

Podrážděně zakroutil hlavou při této myšlence a rezignovaně si povzdechl. Ne, tohle bylo směšné. On začal s tímto důvodem, takže on tím zatraceně dobře projde. A pokud jde o Zmijozela... No, to byl prostě jen sen, pravděpodobně byl způsoben tím, jak byl rozčilený, když našel Malfoye, jak na něm spal to ráno.

Jo. To je ono.

Mezitím, kdy na vše zapomínal, byl Draco uražený. Nebyl si vědom toho, že je uražený, ne doopravdy, ale byl. Ve skutečnosti byl uražený od té doby, kdy Harry zatracený Potter měl tu drzost, že... že se na něj vykašlal! Tato potupa byla neskutečná.

Nebylo to tím, že chtěl být nějak zvlášť v Nebelvírově blízkosti. To ne, bylo to tím, že se na něho nevykašlal jako první. Toto se stávalo standardem! Toto naznačovalo, že Draco byl ten, kdo vyhledával společnost Zázračného kluka – a byl odmítnutý! Tohle bylo nepřijatelné.

Zůstal ve svém pokoji na třetí úplňkovou noc, přitom si pevně říkal, že se rozhodl zůstat uvnitř ještě před Potterovým opovážlivým vzkazem. Ale co ho opravdu štvalo, bylo to, že strávil dlouhé noční hodiny chozením křížem krážem kolem prázdných pokojů a rozčiloval se kvůli tomuto uzavřenému prostoru. Zabilo by ho, kdyby přiznal, že chtěl být venku s Lupinem a s Potterem. A s tím zatraceným psem. Takže, podle pravého Malfoyova zvyku, si to nepřiznal a místo toho se rozhodl postavit tábor na západním břehu popírání.

I když uslyšel někdy po půlnoci ostrý zvuk vlčího vytí a přistihl se, jak se předními tlapami opírá o parapet a škrábnutím odrhnul závěs a díval se ven na černý obrys lesa – i pak Draco přesvědčoval sám sebe, že dá přednost své pěkné izolaci.

Přibližně v tu samou dobu, sám ve svém soukromém bytě u lektvarové laboratoře, byl Severus vzhůru a prohlížel si tlustou učebnici, která byla otevřená před ním a hromada podobných knih byla vyrovnána vedle této na jeho stole.

Spánek, jak to vypadalo, nepřicházel – ne, že by se o to vší silou pokoušel – takže alternativou byl výzkum. Výzkum této směšné plánované frašky.

Každá z knih před ním obsahovala podrobné informace o spletitostech duševní magie, včetně Nitrobrany, Nitrozpytu a i o dalších s temnějším zaměřením. Doposud prozkoumal bezhůlkovou magii, ale nenašel nic užitečného pro jejich zvláštní účel.

S povzdechem se opřel do své židle a zavřel oči, přitom si lehce stiskl svou ruku na svých žebrech, která byla pořád bolestivá, i přes velké množství Kostirostu, které byl nucen požít. Poppy ho obvinila, že je hypochondr, protože si stále stěžuje na zranění, která by měla být vyléčena před několika dny. Hmph. Co ta žena může vědět...

Ale stín neustávající bolesti byl tou nejmenší starostí. Teď, když úplněk skončil a další bude za měsíc, nebyl čas na promarnění začátku procesu přetvoření Lupina do špeha. Svou první lekci museli mít co nejdříve, což by nevyžadovalo nic víc než to, že Severus musel poznat krajinu vlkodlakovy mysli.

To byla jedna z věcí, která byla na tomto úkolu tak nenáviděná. Nitrozpyt je známý tím, že to je nesmírně namáhavý druh magie. I když to bude rychlejší, než použití Nitrobrany, tak stále budou muset mít lekci za lekcí, aby dosáhli něčeho, co by bylo aspoň trochu užitečné. Což znamenalo dlouhodobé odhalení ex-poberty, stejně jako nesčetné návštěvy v jeho myšlenkách a vzpomínkách. Tento přesný plán Zmijozela odrazoval.

Severus se při studiu duševní magie naučil mnohá nebezpečí. Viděl, co se mohlo stát, když se osoba ztratí v mysli někoho jiného. Viděl přátelé, kteří se nenávidí navzájem po zjištění věcí, které by raději nevěděli. Ale musel si přiznat, že nikdy neslyšel o takovém případu jako jejich, v němž se jedinci nenáviděli s tou stejnou silou jako on s Lupinem. Hořce přemýšlel o tom, jaký by to mohlo mít vliv na tato opatření. Pokud se přátelé rozdělili po tolika informacích, jak se s tím oni jako nepřátelé vyrovnají?

Ale pak připustil, že toho nebylo tolik, co by mohlo ještě nějak dále zhoršit jeho názor na druhého muže...

***

Remus se zdráhavě vydal po schodech dolů do sklepení a přes tmavé, zatuchlé chodby vedoucí do lektvarové laboratoře a Severusových soukromých pokojů. S každým krokem se mu zdálo, že zpomaluje a nervózně si pohrával s jakýmisi drobnostmi, které měl ve svých kapsách, knoflíky na svém hábitu a řemínkem od svých hodinek. S čímkoli, aby pozdržel nevyhnutelné.

Toto, jak byl přesvědčen, nebude fungovat. Na co myslel, když souhlasil s tímto vpádem do soukromí?! A Severus! Severus, ze všech lidí! Musel se praštit do hlavy, když s tímto začal?!

Tyto myšlenky se proháněly jeho myslí, zatímco se přiblížil ke dveřím, za kterými čekal Mistr lektvarů a zvedl svou ruku, aby zaklepal tak lehce jak bylo možné.

Ale i přesto to byla sotva chvilka, než Remus uslyšel cvaknutí zámku a pak se objevil velice rozlíceně se tvářící Severus, který na něj okamžik zíral, než neochotně ustoupil a umožnil mu vstoupit. Viditelně strnul, když kolem něj prošel vlkodlak.

Nastalo – opět nevyhnutelně – nepříjemné ticho, jakmile Remus nejistě postával uvnitř. Byl zde předtím jen jednou a to tenkrát nebyl zrovna moc při smyslech. Sotva si vzpomínal na něco z té události, kromě toho, když mu Severus zabouchl dveře před nosem. Vůbec si nevšiml, nepřekvapivě barevného ladění pokoje; zelenočerného. Nebo zvláště pohodlně vyhlížející pohovky u stěny. Musel se podívat dvakrát na nedaleký zapálený krb, který způsoboval, že i v této tmavé místnosti se zdálo, že je teplo.

Pomlaskal si pro sebe a zakroutil hlavou. Co čekal? Tento Severus skutečně žil v chladném, zatuchlém sklepení mezi kamennými zdmi, jak říkali studenti? Ostatně, tento muž byl také člověk...

„Hodláš tam stát ještě déle nebo to překonáme?“

Severusův hlas ho přiměl k pohybu. Vydal se k pohovce, ale byl zastaven dalším nedůtklivým příkazem.

„Na podlahu, Lupine,“ vyštěkl Mistr lektvarů a prošel kolem něj. „Sedni si támhle.“ Ukázal na koberec před krbem a čekal, než vlkodlak mrzutě klesnul do sedu, než zaujmul své místo naproti.

„Co budeme –“

„Potřebuju oční kontakt,“ vysvětloval Severus nevrle, přitom vytáhnul svou hůlku a na okamžik si ji umístil do klína. „A přijdeš na to, že podlaha poskytuje menší pád než židle.“

„Pád...?“

„Nitrozpyt je namáhavý proces pro oba účastníky, zvlášť když je dlouhotrvající. To pochopíš, když tím projdeme. Teď, pokud jsi připraven...?“

Remus zbledl a potlačil nutkání pokračovat v nervózním pohrávaním si s některými malými předměty, na které dosáhl: „Co, už? Jako... teď?“

Druhý muž se ušklíbl a protočil oči: „No, mohli bychom si dát čaj a sušenky, ale měl jsem za to, že oba chceme, aby tohle brzy bylo za námi. Není to zrovna příjemný zážitek, Lupine. Raději bych to dál zbytečně neprotahoval.“

Vlkodlak si povzdechl: „Och, no tak teda dobře. Ano. Jsem připraven.“ Vyhýbající se výraz, který měl, tohle popíral, ale Severus tomu nevěnoval pozornost. V okamžiku měl Mistr lektvarů svou hůlku v ruce a provedl několik nezbytných švihnutí.

„Legilimens!“

Remus zalapal po dechu a zapotácel se dozadu se zvláštním pocitem něčeho mezi svýma očima...

***

Měl pocit, jakoby se od všeho odděloval v pouhém okamžiku. Nemohlo to trvat více než sekundu, ale sekunda se zdála, že se neustále protahovala. Bylo to něco, na co si Severus dlouho zvykal; něco co ho děsilo, když toto poprvé cítil a i nyní ho to stále znervózňovalo. Kolem něj nebyly žádné hranice, žádná ochrana a omezující překážky. Bylo to skoro doslovně... nic. Nic, co by ho udrželo v prostoru, a co by ho udrželo pohromadě. Splynul se vším a jeho myšlenky se na okrajích rozmazávaly. Jeho mysl již nebyla jeho vlastní; své tělo opustil. Vznášel se, ztracen mimo fyzický svět.

Ale stejně rychle jak ho tento pocit přepadnul, tak opět cítil, jak se jeho mysl usadila do jediného bytí. Zpátky do bezpečí omezené mysli, jeho určeného prostoru, který obývala, aniž by se rozptýlila do nicoty a pak vrhl své prozkoumávající smysly ven.

Tento nový, dočasný svět byl cizí a rychle se mu znelíbil. Lupinova mysl byla zcela odlišná od jeho vlastní, každá přišlá myšlenka byla nervózní a jiskřila neklidem z jeho přítomnosti. Zachytil jejich záblesky, které byly nesouvislé a zmatené.

...Severus ze všech lidí... Nemysli na nic špatného... zkouška naplánovaná na příští týden... Harry... Harry má Lilyiny oči... stejnou Zvěromágskou podobu jako Sirius... nemysli na Siriuse... nemysli...

Severus chtěl protočit oči nad vlkodlakovými ubohými pokusy o odklonění od svých myšlenek. Vážně věřil, že by těmito bezcennými litaniemi faktů mohl skrýt svá tajemství? To sotva. I když to už odhalilo pár zajímavostí. Takže Potter je Zvěromág? Zřejmě neregistrovaný Zvěromág. Jaký to je úchvatný poznatek...

Pokud to měl k něčemu přirovnat, tak se Severus potápěl. Bylo to, jakoby plaval. Bylo to takové, jak se mu stejně líbilo si představovat Nitrozpyt. Takže se ponořil hlouběji, následujíc stopu myšlenky týkající se Pottera a té Zvěromágské záležitosti.

Rychle narazil na vzpomínky. Z temnoty Lupinovy mysli, kterou plaval, se jako by vynořovaly v bublině vzduchu a odehrávala se scéna stejně jako v myslánce.

Noc. Lupin jako vlkodlak, jen přeměněn. Pomalu běžel ven na pozemky a zpoza rohu své hájenky viděl druhé. Byli dva. Jeden stříbrný v měsíčním svitu a druhý černý jako stín. Zelené oči se na něj ohlédly, okamžitě ho rozpoznal.

Mistr lektvarů pozoroval prchavé obrázky s nemalým pocitem šoku. Ale nezíral na zelenookého psa, ale na stříbrného vlka. Draco. To byl Draco! Proč byl jeho kmotřenec s Potterem a Lupinem?

Trochu zděšený na nic nemyslel a hnal se k další vzpomínce, následujíc vlákno, které bylo provázáno s touto scénou.

Sledoval je, jak běží. Všichni čtyři se vrhali lesem, bojovali, štěkali a závodili, s Potterem a Dracem v čele. Viděl Lupina, který byl starší alfa vlk, jak tolerantně sleduje svou prozatímní, rozmanitě smíchanou smečku. Hlavně zalapal po dechu a nemohl nic dělat u scény, která se před ním odehrávala, kdy jeho kmotřenec a Chlapec-který-přežil... si hrají, pro nedostatek nějakého jiného důstojného výrazu, v jezerní mělčině; voda stříkala a bahno slepovalo srst a uprostřed toho všeho, Draco vyl na měsíc...

Vymotal se z těchto vzpomínek, které našel, v rozporu se svým vlastním odůvodněním. Draco nechtěl být vlkodlak! Neměl to přijmout jako Lupin! Toto bylo to, co ty dva odlišovalo!

Ale toto... On to nemohl přijmout...

Zuřivý, nasměroval svůj hněv na jediný logický cíl: Lupina. Severus zapomněl na veškerou profesionální etiku a důvody, pro které byli tady a chopil se prvního vlákna myšlenky, kterou našel a hnal se po ní. Cítil vlkodlakův rychle stoupající strach, který kolem sebe vnímal jako elektrické proudy černé vody, ale tento pocit ignoroval. Náhodné útržky zvuků a obrazů se míhaly kolem něj, naprosto nesouvisející, když si vybral nespojené dráhy, odhodlaný vniknout do soukromí, které slíbil, že nenaruší, byť jen kvůli odplatě.

„Jamesi! Teď jsem kvůli tobě dostal trest s McGonagallovou na celý týden!“ Bojácný výraz Jamese Pottera, který se ukázal, mohl vidět očima dospívajícího Lupina.

„Ne děkuji vám, Minervo, vezmu si jen cukr do mé...“

Úplněk. Měnění a Merline, jak to bolí! Kosti se přeskupují, lámají a rostou. Krev hučí v jeho uších. Všechno bolí. Přesto by to nevadilo, pokud by mohl lovit... musel něco ulovit, roztrhat, rozervat, kousat a konzumovat...

„Omlouvám se! Je mi to tak velmi líto –!“

Sex. Tentokrát byl rychlý, hrubý a mírně bolestivý, ale jako vždy dokonalý. Vášnivost, příjemná vzpomínka a Sirius, oba si šeptali a smích tiše duněl v jeho hrudi. Dokonalé...

„Takto mu neříkej, Siriusi.“ Pokárání.

„Pokud jsem schopný vám pomoci, pomůžu vám, ať se vám to líbí nebo ne, pane Malfoyi.“

Bolest. Byla to tak velká ztráta, že nemohl dýchat, nemohl myslet a nemohl žít. Bezmocnost, už byl nepotřebný. Samota, která pronikala hlouběji, než cokoli jiného, co kdy znal. Odtrženi tak rychle, že nemohl ani plakat, ani v těch prvních pár dnech...

Bradavická knihovna. Čtrnáctiletý Severus Snape seděl o tři stoly dál a Remus Lupin se červenal, když se díval zpoza své učebnice přeměňování, rozpačitý ze své fascinace, ale vůbec nemohl odvrátit svůj pohled–

Konečně Severus zavřískal, aby zastavil a zmrazil tuto vzpomínku. Udiveně hleděl mezi podoby sebe sama a Lupina, zmatený významem tohoto konkrétního scénáře. To určitě ne...

Ale v pozadí se vlkodlakův strach změnil na ponížení, které soustavně vřelo všude kolem něj.

Napůl pobavený a napůl zděšený Severus uvolnil kouzlo a byl vymrštěn z Lupinovy mysli zpět do své vlastní, právě ve chvíli, kdy viděl druhého muže, jak vyčerpaně spadnul dozadu.




19. kapitola: Výzva


Harry nemohl uvěřit tomu, že byl v takové situaci. V situaci, kdy přes obraz ‘prosil‘ uraženého vlkodlaka.

„Proboha, Malfoyi! Vypadni odtamtud!“

„Jdi do prdele, Pottere! Možná mám lepší věci na práci!“

„To nemáš! Neděláš nic jiného kromě toho, že se týdny nudíš.“

„No a?! Rozmyslel jsem si to. Nechci mít nic společného s tvým Fan klubem.“

Harry se chystal vypustit sérii urážek, ale přiměl se zarazit. Tohle bylo zbytečné a ničeho by tím nedosáhl. Mnohem účinnější řešení bude přinejmenším čelit blonďákovi tváří v tvář.

„Lilith, můžeš mě prosím pustit dovnitř?“ požádal zdvořile portrét a mimoto se usmál.

„Neopovažuj se –“

Příliš pozdě, obraz se odklopil a cosi si pro sebe rozpustile mumlal. Následkem toho se objevil nasraný Zmijozel, s bokem hozeným na jednu stranu a rukou, která na něm povýšeně spočívala. Harry stěží potlačil odfrknutí smíchu a snažil si vybavit, kdy naposledy viděl takovou holčičí pózu.

Jeho pobavení odumřelo, když mu blonďák zabodl do hrudi ukazováček: „Laskavě přestaň využívat svůj divný vztah s mým portrétem, Pottere!“

Harry protočil oči: „Jak chceš. Měli jsme dohodu.“

Malfoy pokrčil rameny: „Jak jsem řekl, rozmyslel jsem si to.“

Nebelvír napodobujíc nepříjemnou ukázku lhostejnosti, jednoduše odpověděl: „No a? Stejně musíš přijít, abys mohl taky výjimečně dělat něco užitečného.“

Zmijozel se ušklíbl: „Nevidím důvod, proč.“

Harry, který nakonec ztratil trpělivost, se natáhnul a popadl jeho hábit a silně s Dracem škubl do chodby. A přes zaťaté zuby zamumlal: „Tak zavři oči a mysli na Anglii, to je mi fuk, jen si pospěš!“ než dál táhl velmi pohoršeného blonďáka náležitým směrem.

„Pusť mě, Pottere! Myslím to vážně, odprejskni ode mě! Já to neudělám! Neudělám! Já –“

***

„- nemůžu uvěřit tomu, že tohle dělám...“

Harry si povzdechl a vrhl rozezlený pohled na Zmijozela, který přece jen sklapl. Od okamžiku, kdy dorazili do Komnaty nejvyšší potřeby, ve které byli prozatím sami, se Draco poohlížel po pohodlně umístěném stole – ale nebylo na tomto místě vše pohodlné?  - a usadil se na něm, překřížil si nohy pod sebou a svůj loket si opřel o koleno. Byl uražený.

Jeho hůlka volně visela v ruce, v té, kterou si nepodpíral bradu, líně s ní vytvářel kruhy ve vzduchu a dělal kouřové kroužky, které vyrážely ze špičky. Jejich pohyb vzhůru sledoval unuděný výraz.

Harry se otočil a opět pokračoval ve svém přecházení sem a tam. Čekali na příchod zbytku BA a Harry byl nervózní. Věděl, že toto nebude přijato moc dobře. Někdo z nich by mohl dokonce vystoupit z BA a ti, co zůstanou budou, přinejmenším, nedůvěřivý z této celé situace. Ostatně, prakticky je spojený s Malfoyem. Věřil tomuto debilnímu hajzlovi a dokonce se na něj spoléhal. Nemohl by vlastně vinit své přátelé, že budou skeptičtí, že ne? Tento plán byl směšný, když na něj pomyslel–

Ale ne, zarazil se, když opět šlapal svou trasu, než měl druhou, třetí nebo i desátou myšlenku...

„Nemůžeš klidně sedět?“ náhle protáhle promluvil Zmijozel, čímž ho překvapil. „Točí se mi z tebe hlava.“

„Tenhle plán budou všichni nenávidět,“ vystřelil zpět, byl naprosto irelevantní k tomu, co blonďák opravdu řekl.

Draco se zamračil: „Jo, můžu dobře vidět, jak se jim bude líbit ta brázda na koberci...“

„Smíříš se s tím, když nebudeš nic dělat...?“

„Pokusím se.“

Nebelvír si povzdechl a promnul si unavené oči: „Ani jsem to neřekl Ronovi s Hermionou...“

Šedé oči se mrzutě protočily: „Merline, Pottere, děláš z toho moc velkej problém. Věř mi, jediná část z tvého důležitého vysvětlování, kterou uslyší nebo se o to budou starat, je kousek toho, kde mě můžou proklít ve jménu ‘výcviku‘. Budou tě uctívat ještě víc, než teď a rád bych věděl, jakou novou senzační schopnost použiješ, abych s tím souhlasil...“

„Hmm. Možná.“

Zmijozel udělal odmítavý zvuk a vrátil se ke sledování svých kouřových kroužků.

Chvíli byli v tichosti, než se Draco nevinně zamyslel: „No, buď to... nebo si budou myslet, že jsem na tebe použil Imperius, Weasley na mě zaútočí, ty jako hrdina vyskočíš na mou obranu a všichni zapadneme v dešti kleteb... Ale, víš, doufám, že to celé dobře dopadne.“

„Ach Bože...“

***

Draco nebyl nikdy dobrý na Jasnovidectví a Harry měl za to, že to je jenom stejně dobře. Obě jeho ‘věštby‘ byly nesprávné. Za prvé, Nebelvír pochyboval, že by ho jeho všichni posluchači mohli uctívat právě teď ještě míň. A za druhé, Seamus a Ginny skočili na Rona dřív, než se zrzek dostal moc blízko ke Zmijozelovi, takže se dešti kleteb také vyhnulo.

Jenom.

Harry se právě bezmocně díval na své nepřátelské posluchače. Malfoy byl pořád nečinně rozvalený na blízkém stole, s jednou nohou si líně pohupoval, zatímco si prohlížel své nehty a vypadal lhostejný k dění kolem sebe – i když byl dost silně překvapen, když se Ron na něj poprvé vrhnul. Jako kdyby náhradou za to, že se mírně vloudilo dekorum, a poté strávil dlouhé minuty ujišťováním každého, kdo ho viděl a všiml si jeho očividné nesoustředěnosti. Seděl bezpečně za Potterem a chráněný z větší částí před kouzly, které čekaly na jazycích Nebelvíru.

„Brumbál určitě přece nemohl očekávat, že bude tady!“ protestovala Hermiona, snad potřetí. „Ne potom, co se stalo, chci říct...“

Harry si povzdechl. Uvědomil si, že musí konečně zaujmout stanovisko a to byl bod, kdy mohl ztratit podporu, kterou potřeboval. Přesto to muselo být.

„Malfoy tady není proto, že mu to ředitel řekl. No... ne jen kvůli tomu. To já jsem ho požádal, aby přišel.“

Hermiona na to patrně nedokázala odpovědět a Ron, který byl vedle ni, zaúpěl a zakryl si oči: „Harry, kámo, zabíjíš mě!“ Mezitím si zbytek BA začal mezi sebou znepokojeně šeptat.

Zmijozel v jejich středu zvedl svou ruku, jako by byli ve třídě a zavolal: „Pro pořádek, už jsem vás lidi nechtěl nikdy vidět.“

„Sklapni, Malfoyi,“ zamumlal Harry unaveně, i když nebyl moc překvapený. Zmijozel sem přišel, aby se rozhodl, že nebude spolupracovat. Ke zbytku shromáždění se pokusil promluvit klidně a stručně, a přitom se držel svého jednání jako vedoucí. „Uvědomuju si... no, že toto není populární rozhodnutí v tuhle chvíli, ale myslím si, že pokud si mě vyslechnete, pochopíte, že... no, že –“

„Och, měj rovnou páteř, Pottere!“

Harry se otočil na blonďáka se zúženýma zelenýma očima.

Malfoy se tvářil lhostejně. Nakonec se uráčil pohnout, lehce hupsnul ze stolu a oprašoval si imaginární prach ze svých značkových vyšisovaných džínů. Přišlo to jako šok, když poznali, že Zmijozel má více než jeden kousek mudlovského oblečení, i když bylo méně překvapivé, že si všimli, že jsou stejně tak drahé jako všechny jeho hábity.

Krátce se na sebe dívali, Zmijozel hodil svůj bok na jednu stranu a založil si paže a Nebelvír zaťal pěsti u svých boků.

„Nikdo s tebou nemluví,“ zavrčel Harry.

„No, jestli to pro někoho nemá žádný smysl, tak by to mohlo být pro ně. Tvá obvyklá inspirující řeč je trochu uťápnutá. Říkáš jim základy a pak to jdete zkusit! Co si to za učitele...?“

Nebelvír svraštil čelo: „Cože?“

„Kdy si naposled slyšel profesora Snapea koktat, protože si myslel, že by se nám nemohla líbit v ten den nějaká konkrétní hodina?“

„Ty mě srovnáváš se Snapem?!“

Malfoy se ušklíbl: „Nejsi ani zdaleka tak dobrý, Pottere. Tím chci říct, že jsi tady – zřejmě – učitel.“ Jeho skepse byla zjevná. „Promerlina, dej najevo nějakou autoritu, i když myšlenka na to mě děsí.“

„Nebudu se dožadovat toho, aby mě poslouchali –“

„To bys neměl! Ty bys to měl očekávat!“ Zmijozel podrážděně kroutil hlavou. „Ty bys právě teď neměl být jejich přítel, Pottere. Tento problém by mohl být důvodem, proč mě především potřebuješ. Merline, minulý týden jsi málem umřel, protože jsi jejich přítel a spěchal jsi na jejich obranu, místo toho abys pokračoval v souboji!“

Draco netušil, jak je tak silně citlivý na toto téma, dokud si neuvědomil, že křičí.

Harry na něj zaraženě zíral: „Malfoyi –“

Hermiona najednou vykročila vpřed a poněkud váhavě se přiblížila ke dvojici: „Harry, je to opravdu nutné, aby byl tady?“ Tentokrát to neznělo kriticky, ale byla to upřímná otázka. Vážně se na něj dívala.

Promýšlel si všechna odůvodnění a argumenty. Zněly chladně a on potřeboval, aby jeho přátelé měli strach. Potřeboval to vážně probrat, místo toho, aby na ně myslel jako na společenskou skupinu. Oni si potřebují uvědomit, že Smrtijedi nebudou používat kouzla jako Expelliarmus a Wingardium Leviosa. Malfoy by jim to mohl předvést. On byl nejblíže k tomu, aby ho měli za Temného kouzelníka a Harry měl v plánu to využít, protože by se to všem vyplatilo.

„Ano.“

Zírala na něj další minutku či dvě, než rozhodně přikývla: „Dobře. Opravdu se mi protiví souhlasit s Malfoyem, ale my jsme tě poprosili, abys nás učil. A my bychom ti měli věřit.“ Její tmavé oči sklouzly ke Zmijozelovi a zchladly. „Ale on by měl vědět, co ho bude čekat, pokud se tě znova pokusí proklít.“

Malfoy se náhle uculil a sjel ji pohledem od shora dolů, skoro jako by si ji prohlížel: „Jen klid, Grangerová. Potter vám ještě neřekl tu zábavnou část.“

Zamrkala a obrátila se k Harrymu: „O čem to mluví?“

Zmijozel znova promluvil dřív, než by tohle téma mohlo být taktně přerušeno a jeho hlas byl samolibě protáhlý: „Tentokrát nebudu cílem vašeho Zlatého chlapce. Já budu cílem vás všech.“ Jeho oči nebezpečně blýskly a Harry by si mohl myslet, že právě hrál svou část, kdyby se v nich neobjevil ledově bílý záblesk. Nebelvír se zachvěl a snažil se opět nepochybovat o svém postupu.

„Drž se od ni dál, ty zmetku!“ Ronův hřímající hněv ožil a náhle se tyčil nad blonďákem.

Draco se přímo setkal s jeho očima a odpověděl: „Mrtvý.“

Zrzkův hněv krátce probleskoval, než byl nahrazen zmatením: „Cože?“

Harry už viděl pohyb a nemohl tomu zabránit. Teď tiše pozoroval scénu, která se pro každého, kdo ji sledoval, stávala zřejmou. Zmijozelova hůlka, která byla jen před chviličkou zastrčena v jeho denimové kapse, byla nyní zaměřena bokem na středu Ronovy hrudi.

„Mrtvý, Weasley. Pokud by tohle bylo doopravdy, byl bys mrtvý.“ Klidně sklonil svou hůlku a podíval se přes rameno na Harryho. „Dostal jsem se sem včas, Pottere. Brumbálova armáda je v mizerném stavu.“ Zazubil se.

Nebelvír si povzdechl a – jak se to mohl brzy stát zvykem – se přesunul mezi svého nejlepšího přítele a nesnesitelného Zmijozela. Promluvil ke svým posluchačům s rostoucí jistotou: „To je důvod, proč je tady. Malfoy říká, že jednám jako přítel, místo toho abych jednal jako učitel a má pravdu. Nemůžu vás naučit, abyste se mě báli, když máme souboje. Můžu vám předvést, co je to skutečná hrozba, stejně jako on to právě udělal Ronovi.“

Všichni na něj znepokojeně hleděli. Ron byl stále zmatený tím, co se mu stalo a tiše mrkal. Jen Hermiona měla trochu povzbudivý výraz. Dívala se na svého přítele s rozšířenýma očima, uvědomující si, snad poprvé, jak to vše bral vážně. Draco se culil

Harry pokračoval: „Pokud jste tady pro zábavu, klidně odejděte. Nebudu vám bránit, ale Hermionina smlouva bude stále platit. Pokud... Pokud jste zde opravdu proto, abyste se připravili na to, co přijde, Malfoy může pomoci. A pomůže.“

V první řadě shromážděné BA, Neville s Ginny zírali s čímsi hraničící s údivem. Neville nikdy neslyšel plachého, obrýleného chlapce, se kterým sdílel ložnici již šestým rokem, mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím. A to na obranu Malfoye, ze všech lidí...!

To ne, vážně ne, pomyslel si o chvilku později. Harry bojoval pro dobro BA. Myslel si, že toto je určitě správná věc. A Neville nikdy nevěřil nikomu víc než věřil Harrymu. Nehledě na fakt, že se bál jen profesora Snapea a své babičky víc než Draca Malfoye a přistihl se, že přikývl společně s Ginny.

Nikdo se nepohnul a Harry zápolil s nutkáním, se prohnout úlevou. Neopustili ho. Věřili mu.

Zmijozel otáčel svou hůlkou mezi aristokratickými prsty: „Přesně, Pottere. Koho mám proklít jako prvního?“

Vlna obav prošla studenty a Harry podrážděně zavřel své oči. Nikdo neřekl, že by to  Malfoy mohl zlehčovat...

***

Do jisté míry měl Draco pravdu, když řekl, že BA by mohla uvítat možnost ho proklít se vším, co znali. Přesto zpočátku váhali, ale brzy se objevila drzost a zlost, kterými byli léta týrani. Draco přecházel místností a sledoval ostatní při souboji a případně si někoho libovolně vybral. Někdy je upozornil před vrhnutím kouzla a někdy ne. Dvakrát přistihl Weasleyho v zádech s zvláště záludnými kouzly, které Grangerová kvapem zrušila. Potřetí k jeho překvapení zrzek zdárně uhnul, než to oplatil s něčím, kdy byl Draco rád, že se sklonil.

Ale většina z jeho obětí byla k ničemu. Longbottom dokonce fňukal a hodil své paže nad hlavu, když čelil špičce jeho hůlky a měl v úmyslu mu způsobit újmu jako náhradu za to, že ho zrovna potrápil. Draco měl to srdce, že nedokončil kletbu. A jednoduše se otočil s pohrdlivým uculením a protočením očí.

Většinou jen hodnotil ostatní studenty a snažil se zjistit, kolik magie je Potter zvládl naučit. Protivilo se mu si přiznat, že Weasley a Grangerová byli nejlepší ze všech. Také překvapivě Lasička a Lenka Láskorádová nebyly špatné. Ale pak úroveň schopností rychle klesala.

Všichni byli bezmocní. Těžkopádní a nevědomí toho, co se kolem nich dělo. Vybavil si s novým přesvědčením, proč vždycky pohrdal těmito lidmi. Merline, byl sebevědomý od svých devíti! Jeho otec tohle spolehlivě zařídil a to bylo alespoň něco, za co by mu mohl být vděčný.

Takže tu nebyl s největšími nadějemi, které Draco viděl v budoucnosti. Byl sem strčen, aby učil tyto pomalu myslící pitomce, kterým by pravděpodobně stačil jeden pohled na opravdové bitevní pole a práskli by do bot. Potter byl naivní, pokud věřil v něco jiného a bojoval ztracenou bitvu, když si myslel, že by to mohl změnit.

Draco si by jist, že po skončení tohoto setkání, se ujistí, aby Nebelvír znal jeho cynické neústupné názory.

„... a nepustil jsem se do Longbottoma! Co jsem měl podle tebe dělat?! Nedělám zázraky! Ten hňup na mě ječel. Ječel, Pottere.“

Harry si povzdechl: „Neječel. A myslel jsem, že reagoval docela rychle...“

„On reagoval vyhnutím! K čemu to bylo dobré?!“

Procházeli chodbou vedoucí z Komnaty nejvyšší potřeby, kterou jako poslední dva opustili. Bylo po desáté a většina studentů byla ve svých společenských místnostech.

„To je to, k čemu tam jsi,“ poukázal Nebelvír. „Pokud dokážeš, aby se ti Neville díval do očí a zamumlal slušnou kletbu, tvá práce tím skončí.“

Blonďák si odfrkl: „Uvědomuješ si, že to neplánuju dělat po zbytek mého života? ‘Což je tak dlouho, jak by to mohlo trvat, než se to stane.“

„Prostě... se ho pokus moc neděsit.“

„To je dosud největší výzva...“

Přiblížili se ke křižovatce, kde schodiště vedlo nahoru k Nebelvírské společenské místnosti a dolů k Dracovu pokoji. Bez varování se Harry cítil nepohodlně. Z nějakého důvodu mu náhle na mysl přišel ten sen a ani za život ho nemohl dostat ze své hlavy.

„Jen, abys věděl,“ žvanil blonďák, „příště bych to mohl udělat tak, aniž bys vpadnul do mého pokoje a odvlekl mě –“ odmlčel se a zvědavě se díval na Nebelvíra. „Pottere?“

Harry si uvědomil, jak musí vypadat. S nevítanou myšlenkou na sen, cítil jak se jeho tvář zahřívá rozpaky a byl zcela neschopný se setkat se šedýma očima. Dokonce mezi nimi udělal větší rozestup tím, že se postavil bokem.

„Já, ehm, uvidím tě zítra, myslím. Ve třídě, chci říct.“ A pak, aniž by zvednul oči od náhle velice zajímavé podlahy, prakticky vyletěl schody nahoru. Teprve když dosáhl vršku, se ještě jednou kraťounce podíval na zmateného Zmijozela. „Ach, a... díky.“

Draco zvedl obočí, ale nic neřekl, když sledoval splašeného Zlatého chlapce, jak mizí za rohem na horním odpočívadle.

Nikdy nepochopí Nebelvíry.




20. kapitola: Láska a nenávist


Draco se upřeně díval na šachovnici a přemýšlel, jaký udělá svůj další tah. Starší vlkodlak naproti němu ho klidně sledoval přes věžičku z prstů a jeho měkké hnědé oči byly neobvykle vypočítavé. Zmijozel se mračil. Když začali tuto hru, myslel si, že už vyhrál, ale Lupin dokázal, že je lepším stratégem, než mu vyjádřil uznání.

Nakonec se s povzdechem natáhl a pohnul bílou šachovou figurkou.

Lupin se okamžitě usmál a jedním prstem postrčil svou vlastní černou královnu o tři políčka dopředu: „Šach mat,“ zamumlal.

Draco se zamračil, nebyl zvyklý prohrávat. Opřel se do pohodlné židle, na které seděl a natáhl své paže nad hlavu, aby se protáhl. Když přišel do malé hájenky – která byla více podobná boudě, opravdu, pomyslel si – měl na sobě školní hábit s pěkně skládanými záhyby. Ale kvůli teplu z krbu ho nakonec sundal a pověsil ho na háček u dveří a jen nerad se ocitl v mnohem pohodlnějších džínech a tričku.

„Takže jste ztratil svou kontrolu?“ zeptal se Lupin, pokračujíc v konverzaci, kterou udržovali během hry a týkala se setkání BA před dvěma dny.

„Nijak zvlášť,“ odpověděl blonďák pravdivě. „Trochu jsem se přel s Weasleym, ale tolik jsem toho nepředvedl.“ Myslel tím vlka. „Kromě toho, Potter by nepochybně zakročil, kdyby si něčeho všimnul.“

Profesor se usmál: „To je dobře. Kontrolujete své reakce i ve stresových situacích. Výborně, Draco.“

Zmijozel se tvářil nezaujatě a hověl si opřený o jedno opěradlo židle. „Stresových?“ culil se. „Jak Potter řekl, dostal jsem volné povolení k prokletí té většiny idiotů tak jak chci. To není stres. To je prakticky cíl.“

Vlkodlak na něj zíral: „Nemyslím si, že to berete tak vážně jako –“

„Och, vím, Merline, já vím. Připravujeme se na válku a celé to melodrama...“ zakroutil hlavou a apatickým způsobem se díval na strop.

Remus svraštil čelo, ale věděl, že by bylo zbytečné, se snažit zabránit takové prostořekosti: „Vy a Harry se nezdáte, že jste v těchto dnech k sobě tak nepřátelští,“ komentoval místo toho, aby změnil téma.

Draco se na něj podíval zprudka a skoro vyděšeně: „Proč to říkáte?“

„No, pouhý fakt, že se vám povedlo spolupracovat a dokonce učit jiné, by mohl naznačovat, že jako dvojice jste se uklidnili.“

Teenager se ušklíbal: „No, ale ne,“ řekl tvrdohlavě, pak si uvědomil, jako to znělo dětinsky. „On je pořád blbec, chci říct.“

Remus skryl svůj úsměv při vstávání a vydal se pro měděnou konvici ke krbu a přenesl ji na stůl, kde čekal pár prasklých hrnků: „Dal byste si čaj?“

„Vždycky se mě na to ptáte. A já vždycky říkám ne.“

Starší vlkodlak se usmál: „Je zdvořilé, se zeptat.“ Nalil si trochu horkého nápoje a přidal mléko, než se vrátil ke křeslu u krbu. „Pokud by vám to nevadilo, byl bych rád, kdybyste se sem vrátil o tomto víkendu.“

Draco zaváhal. Už stačilo, že obětoval tento večer. Také mu nebylo nijak příjemné, se vzdát svého víkendu. Takže zalhal: „Mám rande.“

Remus se na něj skepticky podíval: „V sobotu i v neděli?“

Zmijozelovy šedé oči ani nemrkly: „Milujeme se,“ řekl suše, velmi dobře si uvědomoval, že mu vlkodlak nevěřil.

Remus si povzdechl, ale viděl příležitost k předložení tématu, o kterém chtěl diskutovat: „Kdybych si myslel, že mi budete věnovat pozornost, tak bych vás varoval, abyste si dával pozor na to, s kým si od nynějška dáváte schůzku.“

Draco, samozřejmě, neměl v úmyslu mu věnovat pozornost – ale neobvyklost takového varování ho přiměla se zamračit na druhého muže: „Co to má znamenat?“

Remus pokrčil rameny: „Teď jste vlkodlak. A to vlkodlak, který si stále hledá svého druha, smím-li dodat.“

Zmijozel se ušklíbl a přemýšlel, jestli ví, kam tohle směřovalo: „Cože? Takže pokud půjdu na jediné rande, tak to znamená, že jsem najednou našel druha? To budu s ní uvázán po zbytek mého života? To sotva zamýšlím –“

„Samozřejmě, že ne, nebuďte hloupý.“ Remus zakroutil hlavou a odmlčel se, aby se napil svého čaje, než pokračoval. „Kdepak, my máme vždy jen jednoho druha a obávám se, že nemáme ten luxus výběru. Tento problém pochopíte, až s příchodem skutečnosti, že jsme také naprosto se schopni zamilovat do jiných, pokud jsme neměli dost štěstí na to, abychom si dost rychle našli našeho druha.

Zmatený blonďák se zamračil: „Cože?“

„No, čistě hypoteticky. Řekněme, že si vyjdete s kteroukoli dívkou, která upoutá vaši pozornost. Vše půjde dobře, oba si padnete do oka, jak se říká, a nakonec se zamilujete. Pak se chystáte si ji vzít a možná mít děti –“

„Já nechci děti a velice pochybuju, že se asi zamiluju -“

„To není problém. Problém je, že jste hypoteticky zamilovaný až po uši do té dívky. A pak se setkáte se svým druhem.“ Remus pokrčil rameny, jeho výraz byl lehce smutný. „No a samozřejmě nemáte na vybranou. Vše ve vás bude naléhat, abyste se svázal s tou osobou, abyste zůstali spolu a nikdy se neodloučili. Abyste se milovali. Váš vztah s tou dívkou, do které jste se původně zamiloval, bude zničen a nebude nic, co to může změnit.“

Draco nyní na něj zíral trochu s hrůzou: „Ale to je jako... Zní to jako Imperius nebo tak něco!“

Profesor mu věnoval zvláštní pousmání, které bylo jak pobavené tak zasněné: „Takový pocit to nebude. Budete to cítit jako tu nejlepší věc, která se vám kdy přihodila.“

Chvilku mlčeli, když o tom Draco přemýšlel a v duchu tuhle představu odmítal. Nějak pochyboval, že je ještě další situace, nad kterou neměl kontrolu a mohl by ji cítit jako nejlepší věc, která se mu kdy přihodila. Pomyslel si a přelétnul pohledem Lupina. Výsměch, který se rapidně nahromadil u této myšlenky se náhle vytratil při pohledu na jeho tvář. Draco hádal, že si druhý muž ani nebyl vědom toho, kolik ze sebe odhalil.

„Vy... jste se setkal se svým druhem?“ zeptal se a byl naštvaný sám na sebe, že do svého tónu nepřidal trochu pohrdání.

„Jantarové oči s mírným překvapením kmitly nahoru a setkaly se s jeho: „Já... ano. Vlastně jsem ho potkal během mého prvního ročníku v Bradavicích. Tenkrát jsem si ani neuvědomoval, že on bude mým -“

„On?“

Remus zamrkal: „Ehm, ano. Sirus Black.“

Dracovo obočí se povytáhlo, navzdory své snaze, aby skryl své překvapení: „Ale... chci říct, že pokud bych to přijal... i jen kvůli... kvůli... reprodukci, tak že druhem musí být... no...“

Remus se smál. Nemohl tomu zabránit, když čelil Zmijozelovu nepohodlí. „Kdo, žena?“ podařilo se mu doplnit i přes chichotání. „To není nutné. Přijdeš na to, že většina z nás jaksi nemá moc zájem o reprodukci, jak jsi to tak klinicky vyslovil, a to kvůli strachu z přenosu nemoci.“

„Aha,“ zamumlal Draco inteligentně.

Znova se odmlčeli, když zpracovával tento poslední příval informací. Zmijozel si nebyl jistý, proč se oddával tomuto směru rozhovoru – který se ve skutečnosti nějak v jeho průběhu stával příliš osobním – ale vybudil jeho zvědavost. Zajímal ho jistým morbidním způsobem. Například se dověděl zjištění, že Lupin je gay – nehledě na svou část, která vážně křičela, že by mohl žít šťastně, aniž by tohle někdy zjistil. A s Blackem, ze všech lidí. Ale počkat-

„Copak není Sirius Black mrtvý?“

Draco litoval své netaktní otázky, jakmile vyšla jeho ústy, což už byla událost sama o sobě. Lupin se na něj šokovaně díval a nezdál se být s to reagovat několik dlouhých sekund.

„Já... Ehm, promiňte,“ zamumlal Zmijozel, cítil se zahanbeně.

„Ne, to je... to je v naprostém pořádku. Je to celkem osvěžující slyšet to výjimečně na rovinu. A ano, zemřel před koncem loňského roku.“

„Promiňte,“ řekl Draco znova, i když se to zdálo spíše zvykem dobrého vychování, než upřímným zájmem. „Takže... to znamená, že jste jaksi uvázán? Chci říct...“ vrhal pohledy okolo a snažil se nalézt nějaké vysvětlení, které by neznělo moc pitomě.

Přesto starší vlkodlak vypadal, že mu došlo, co měl na mysli: „Ale to neznamená, že se nemůžu zamilovat do někoho jiného, teď když je můj druh mrtvý?“

Draco přikývl.

„To ne, můžu. Ale občas pochybuji, jestli je spravedlivé očekávat, že někdo bude splňovat standard, který Sirius nastavil, ale... určitě je to možné.“

Blonďák chtěl protočil oči nad takovým Nebelvírským klišé vyjádření citu, ale moudře je držel zamyšleně sklopené: „Aspoň vím, že můj není nikdo ze školy,“ řekl konečně. „Myslím, že bych si už teď všiml, kdybych byl přinucen se lepit zvláště k  jedné osobě.“

Lupin se najednou culil a slabě zakroutil hlavou: „Tím si nebuďte tak jistý. Znal jsem Siriuse pět let, než mi to došlo. Dokonce jsem se zajímal o druhé lidi během mého pobytu v Bradavicích. Můžeme být někdy celkem natvrdlý k tomu, co je přímo před námi.“

Draco se zamračil: „To pomůže,“ zabručel a Lupin nepřítomně přikývl, přitom se napil svého čaje.

***

Když Draco odešel, Remus se zabavil opětovným upravením šachovnice. Srovnal černé a bílé figurky do úhledných řad, než se s povzdechem posadil zpátky a opřel se do měkkých podušek. Jeho oči se pomalu stočily ke krbu a sledoval blikající, skomírající světlo plamenů a jeho myšlenky se toulaly...

Myslel na Severuse.

I teď mohl slyšet šokovaný, výsměšný smích druhého muže, ve který propukl při úplném vstřebání významu vzpomínky, kterou ukradl. Když na to pomyslel, Remus se schoulil a ponořil se hlouběji do své židle. Nikdy neviděl toho muže se tvářit tak pohrdavě a zděšeně, s takovou intenzitou.

Nikdy ve svém životě se Remus necítil poníženější v přítomnosti druhého člověka. Ani, když Bubák vyjevil jeho nejhorší strach nebo dokonce když první Huláci dorazili do Velké síně po odhalení jeho tajemství v Harryho třetím ročníku. Byl v pokušení na sebe použít Zapomeň, jen aby zapomněl na ten pohled se směsicí pohrdání a pomstychtivého pobavení, které se zračilo v černých očích.

Ale stejně tak jako klubko hanby, které se stočilo v jeho žaludku, se objevilo vzplanutí hněvu, které bylo ukryté pod jeho kůží od té nešťastné lekce. Severus jednal více než neprofesionálně. Měl z toho kruté potěšení, jak Remus věděl a byl nyní spojený s mužem, který byl s to si na něm vylít zlost způsobem, po kterém toužil již od jejich školních let. Pravda je, že Severus byl rozzlobený a zmatený obrazy Draca, které se ukazovaly v jeho paměti, ale to nebyla omluva. Prakticky utopil příležitost, aby vyslovil svou sotva skrytou hořkost.

S náhle nechtěným probuzením této jediné vzpomínky a řadou dalších s ní svázaných, v podobném duchu, Remus cítil jak se vylily jeho emoce. Mohl si jen představit, co by se mohlo stát, kdyby Severus zůstal v jeho mysli o chvilku déle a byl tak svědkem chaosu, který vytvořil, stejně tak jako malých útržků Remusova soukromí, které se mu podařilo zadržet. Přinejmenším by Mistr lektvarů neodhalil plnou hloubku zamilovanosti dospívajícího Remuse, kterou kdysi skrýval.

Sám se na to pokoušel nemyslet od svých let v Bradavicích. Kromě toho, měl Siriuse a cítil, že si opravdu nechtěl pamatovat své pobláznění odsouzené k zániku. Ale teď...

Zasáhlo jej to s plnou silou mezi oči, jakmile Severus vyhrabal první z mnoha vzpomínek, o kterých si myslel, že navždy pohřbil. A to bylo matoucí a zrádcovské, protože tyto myšlenky byly stále zajímavé a jako chlapce či muže ho stále fascinovaly a zamilovanost byla stále tak hloupá a beznadějná tak jako vždy byla! Co to sním je?! To byl vážně tak bezcitný, že se přistihl, jak přemýšlí o někom jiném tak brzy po Siriusovi? A tak sebezničujícně, že byl přitahován k někomu, jehož nenávist k němu sálala jako žár...

Zakroutil hlavou. Stejně na ničem z toho nezáleželo. Pokud by ho nemohl zdravý rozum zadržet od dělání něčeho hloupého, tak by jistě jeho vlastní zlost a hněv na druhého muže mohli. Souhlasil s lekcemi Nitrozpytu, aby mohl pomoci, proboha! Pomoci Harrymu, pomoci válečným přípravám, dokonce i Severusovi! Věřil mu!

A zato se Remus nikdy necítil tak zneuctěnější za celý svůj trpělivý a pronásledovaný život.

S povzdechem zavřel své oči, čímž zastínil pohled na zuřivě tančící plameny. Jeho tvář se pomalu uvolňovala, když zmizel jeho ustaraný výraz a uzavřel vířící emoce, které by si mohl dovolit ukázat jen v duchu.

Už se rozhodl, že bude pokračovat v lekcích tak zuřivě jako on. Ostatně to bylo pro dobro a snášel by i Severusův výsměch, pokud to bylo nevyhnutelné.

Ale nemohl připustit, aby se něco podobného znova opakovalo. Tohle nemohl dovolit.

***

Mezitím se Draco vrátil do hradu a okamžitě se vydal dolů do sklepení, kde si to zamířil do lektvarové laboratoře svého kmotra. Severus se zběžně zmínil, že hodlal strávit většinu večera vařením lektvarů, takže Draco neviděl nic špatného na tom, když se u něj zastaví. Mohl by mu i pomoci, kdyby ho požádal.

Zmijozel se nudil, i když by to vůbec nepřiznal. Vyučování skončilo, domácí úkoly má hotové a další BA setkání bude až za pár dnů a zjistil, že nemá co dělat. Pansy byla kdesi s hejnem svých chichotajících se kamarádek a Blaise teď byl zpola zahrabaný pod hromadou esejí. To byl hlavní důvod, proč se uvolil k návštěvě vlkodlaka; prostě nebylo nic lepšího na práci.

Mistr lektvarů vzhlédl se svým obvyklým naštvaným zamračením, když Draco vstoupil do místnosti bez zaklepání. Trochu zvolna zmizelo s rozpoznáním, i když ne zcela.

„Draco,“ pozdravil stroze. „Potřebuješ něco?“

Blonďák pokrčil rameny: „Vlastně ne.“

Profesor zamrkal, narovnal se a odvrátil pohled od knihy, kterou si pročítal: „Tak proč jsi tady?“

„Nemůžu tě navštívit bez důvodu?“ Chvilku bylo ticho, během kterého na něj starší muž mlčky zíral a tvářil se rozpačitě. Nakonec se Draco pousmál. „Právě jsem strávil přes hodinu s Lupinem. Potřebuju zmijozelskou společnost.“

Pokud to bylo ještě možné profesorův výraz potemněl ještě víc a pak se obrátil, aby se podíval na svůj lektvar. Mladší Zmijozel přemýšlel, jestli řekl něco špatného, ale ani za život nemohl přijít na to co. Severus věděl, že občas mluví se starším vlkodlakem, byť jen proto, aby se nezbláznil. Pokud bylo Dracovi známo, schvaloval to, do jisté míry...

„Ty ho nemáš rád,“ uvedl blonďák, i když to samozřejmě vždycky věděl.

„Samozřejmě, že nemám,“ zazněla kousavá odpověď, když Severus sypal hrst připravených bylin do již bublajícího lektvaru. „Ve skutečnosti jsem překvapen, že ho vůbec dokážeš tolerovat, takového směšného muže... Z toho, co jsem slyšel, tak ho toleruješ celkem dobře.“ Blýskl na něj zlobný pohled.

Draco překvapeně zamrkal. Už to bylo dlouho, kdy dostal takový pohled. Dokonce déle, než si mohl pamatovat. A nebyl si opravdu jistý, co udělal špatně: „Co to má znamenat?“

Jeho kmotr si odfrkl a švihnul svou hůlkou. Ačkoli další pohyby byly prudké a rychlé se zjevným podrážděním, přesto byl tak opatrný jako vždy, když dával pozor na svůj lektvar: „Doufám, že máš na paměti, Draco, že současný stav tvého života je jeho vina, zatímco zdivočele běháš s ním a Potterem.“

Zmijozel na něj po dlouhou chvíli tupě zíral, než zahuhlal se stejnou inteligencí: „T-ty o tom víš...“

S posledním zbytkem ovládání, které uniklo jeho kontrole, se Severus k němu otočil se zuřivě blýskajícíma očima: „Co to děláš?!“ požadoval vědět, jeho hlas byl chladný, klidný a sykavý, svůj hněv vyjádřil tak jasně, až Dracem prošlo chvění. „Co se stalo, že s tím bojuješ?“

„Co bych měl podle tebe dělat?“ blonďák prskal obranně zpět, také vybouřený zlostí. „Já jsem se snažil s tím bojovat a ignorovat to – nefungovalo to! Ty vůbec nechápeš, co to se mnou dělá! A pokud to musíš vědět, jedinou chvíli, kdy jsem se necítil, jako bych ztrácel svůj rozum, je, když jsem mluvil s tím hlupákem!“

Uvědomil si, že již po druhé po několika dnech křičel, aniž by to měl vůbec v úmyslu.

Severus se jen ušklíbl: „Nebyl jsem si vědom, že ‘mluvení‘ zahrnuje rajzování lesem nebo – nebo přátelení se s Potterem, z nějakého hnusného důvodu! Merline, Draco!“

„O čem to mluvíš?! Já nejsem jeho... přítel!“ Oba to slovo vyplivli jako by bylo něčím nechutné, což si upřímně Draco myslel, že bylo – v narážce na Pottera, v každém případě. Teď prostě nevěřícně zíral. „On byl zrovna tu noc tam, když jsem šel ven.“

„Proč jsi vlastně byl venku?“

„Protože to pomohlo!“ Zatraceně, pomyslel si v duchu, když si uvědomil, že právě bezděčně opakoval Lupinova slova. „Nevím proč, tak se mě na to neptej. Prostě to pomohlo.“ Odmlčel se s malým podrážděným odfrknutím a pak svraštil čelo. „Jak to vlastně všechno vůbec víš? Potter by ti to nemohl říct a myslel bych si, že Lupin -“

„Zapomněl jsi, že jsem Nitrozpytec. Lupin by nedokázal ochránit své myšlenky, aniž by na tom závisel jeho život. To je velmi jasné...“ Rozhněvaný se obrátil a vrátil se ke svému kotlíku.

„Ty – ty jsi to vypátral?!“ Hloupá otázka, jak si pomyslel o několik sekund později. Znělo to, jako by Severus nebyl po léta špehem nebo něčím takovým.

Aniž by se otočil, se jeho kmotr sarkasticky zeptal: „A myslím si, že si užíváš svého místa v Brumbálově armádě?“

„To je něco, co jsi ukradl z něčí mysli?“ odsekl Zmijozel. Nebyla to myšlenka, ke které měl odpor – jak by to mohl udělat, pokud měl víc morálky – ale znepokojilo ho, že Severus měl přístup k tolika informacím o něm.

„Ne, to je něco, co se Brumbál uráčil sdílet se mnou. Také mi řekl o kletbě, kterou jsi vrhl – něco, na co jsi zapomněl. Zněla velmi známě, musím říct.“

Draco zčervenal. Ne, nikdy Severusovi neřekl o tom, co se stalo, i když měl očekávat, že o tom nakonec uslyší. A neexistoval důvod, že by nepoznal tuto kletbu. Koneckonců ji vymyslel.
„Byla to nehoda,“ zamumlal slabé odůvodnění.

„Slyšel jsem,“ zazněla suchá, nevýrazná odpověď. „Nezodpovědný idiote. To je vše, co jsi potřeboval do svého záznamu. Nejen vlkodlak, nejen Malfoy, ale i vrah Chlapce-který-přežil. To by už mohla být úplná podoba, ne?“

Draco popuzeně upřeně zíral na záda staršího muže: „On není mrtvý.“

„Mohl by být,“ obořil se Severus, než se zarazil s krátkým povzdechem, když si uvědomil, že přecházejí do malicherností. „Draco, možná by bylo nejlepší, kdyby ses vrátil jindy, až budeme oba v lepší náladě.“ Přesto se neotočil s pohledem na svého kmotřence a po chvíli nastalo dlouhé ticho. Pak se ozvalo několik kroků a dveře se zabouchly s takovou silou, až se zčeřila hladina jeho lektvaru.

Do jisté míry si mohl přiznat, že to mírně přehnal. Jedním dechem káral Zmijozela za prokletí Pottera a v dalším zuřil, že ho Draco toleroval. Byl to Lupin, koho vinil a vše se stahovalo k Lupinovi.

Jak tím mužem pohrdal...