Tajemství je ve vyprávění - kapitoly 21 - 25

*****

21. kapitola: Vanima


„Serpensortia!“

Toto kouzlo se rychle stávalo něčím jako tradicí. Opět černý had přistál na dlážděné podlaze se slabým zaduněním a sérií syčení. Ostatní studenti si nervózně poodstoupili, když se vztyčil směrem k nim, ale téměř váhavý další hadí zvuk přerušil ticho. Harry, který stál u Draca, se upřeně díval na vyčarovaného hada a šeptal v těchto svých sykavých tónech. Zmijozel poslouchal se skoro vědeckým zaujetím. Za celou dobu, kdy se znali, slyšel Pottera používat tuto schopnost jen dvakrát, v obou případech to bylo v zápalu boje. Nyní, když se oba uklidnili, se přistihl, že je spíše fascinován vlnou syčení a tichého šeptání, které unikalo z Nebelvírových rtů. Trochu se i zachvěl.

Oba zvuky syčení nakonec ustaly a hadí černé tělo se líně obrátilo a stočilo se volně kolem Dracova levého kotníku, had byl zcela krotký.

„Co byste mohli s tím udělat,“ začal klidně mluvit, i když s lehkým úsměškem, který se zdál, že je stále přítomný v této místnosti, „pokud bych vrhnul tohle kouzlo, kdyby tady Potter nebyl?“

Nikdo neodpověděl. Místo toho se setkal s nepřátelskými a neústupnými pohledy od většiny shromážděných. Několik Havraspárských se tvářilo s intelektuálním zájmem, zvědaví pokud jde o to, kam tím míří a většina Mrzimorských se třásla. Zato Nebelvírští – z nichž tady byl největší počet lidí – měli založené paže a bez mrknutí zírali. Naštvaný se podíval na Harryho s výrazem, který jasně říkal, Tak co? Udělej něco!

Harry jen nenápomocně pokrčil rameny. On měl také založené paže, i když jeho postoj byl s lhostejným zájmem. Draco ten pohled viděl už dřív. Potter ho hodnotil a snažil se pochopit, jak by se mohl vypořádat s touto ‘učitelskou‘ záležitostí.

Podělaná práce, pomyslel si Draco a přemáhal nutkání vyletět na Nebelvíra.

Tak fajn, když se nikdo nechystal nic udělat. Říkali si o to. V mžiku měl v ruce svou hůlku a proťal s ní vzduch tak, že tím zahrnul většinu místnosti: „Oppugno!“ tímto kouzlem mínil zlomit vůli vyčarovaného stvoření, což okamžitě účinkovalo. Had, který byl kolem něj ovinutý skoro láskyplně, ihned změnil své chování. Pohyboval se jako černý blesk, odhalil zuby a vrhnul se ke své určené kořisti.

Harry napůl ukročil dopředu a otevřel ústa, aby zasyčel protipříkaz, ale Draco vymrštil svou paži, zachytil Nebelvíra přes hruď a zatarasil mu cestu. Harry se na něj nevěřícně díval, ale Draco odmítl vzít na vědomí planoucí zelené oči, které se do něj propalovaly. Pozoroval hada, jak se připravuje k útoku a napjatě doufal, že by jeden z těch pomalu pohybujících se moulů mohl pomyslet na reakci, spíše než aby čekali na Harryho, až je zachrání. Ale svou hůlku měl stále při ruce, připravený nechat zmizet hada v poslední chvíli, pokud by opravdu musel.

Vypadalo to, že to bude muset udělat. Lidi se škrábali dozadu, ustrašeně mumlali a sahali po hůlkách, ale had byl rychlý a nebyl ve velké vzdálenosti, kterou musel překonat. Ginny Weasleyová spustila jekot, když svůj pohled upřel na ni a to vedlo k poslednímu zrychlení plazení.

Draco v duchu nadával a zvedl svou hůlku, aby zastavil útok. Ale dál se nedostal.

„Wingardium Leviosa!“

Černé stvoření vystřelilo do vzduchu, kde zůstalo viset, jako by zavěšené v bublině, ve které se velice zmateně a bezmocně svíjelo.

Grangerová nakonec vzala věci do svých rukou a nyní roztřeseně sklonila svou hůlku.

Draco zamlaskal: „Konečně.“

Harry se zamračil a odstranil ze sebe Zmijozelovu zadržující paži. I když to čekal i chtěl, tak ho Malfoyovy vyučovací metody znervózňovaly. Nikdy by nemohl přistoupit na takový risk, i když nebezpečí bylo minimální. Zmijozel to provedl chladně, neovlivněný rizikem.

Přesto teď blonďák jednoduše stál vzadu, když opět ustoupil a umožnil Harrymu uklidnit nepokoj, který tak rychle zapříčinil.

Nebelvír s povzdechem vykročil dopředu a klidně šel ke vznášejícímu se hadovi, k němuž se natáhl: „Finite Incantatem,“ a stvoření spadlo do jeho natažených rukou a pak se vinulo nahoru po paži k jeho ramenům.

„Harry, proboha...!“ Ron bezmocně gestikuloval. „Toto nefunguje! Takhle někoho zabije!“

„Och sklapni, Weasley! Zkus se výjimečně pohnout sám, místo abys nechal – svou holku, aby tě bránila!“

Harry se otočil a zlobně se díval na blonďáka, ale neuniklo jeho pozornosti, že se Malfoy v poslední chvíli vyhnul svému obvyklému uražení Hermiony. Hm. Možná ho to vlkodláctví opravdu dělá vnímavějším.

„Ty ho necháš z toho tak lehce vyváznout?!“ řekl Ron nevrle, jeho tvář zrudla červenými skvrnami jako vždy, když se rozčílil.

Harry pokrčil rameny: „Co mám dělat?“ zeptal se záměrně lhostejně, jako by byl s Malfoyem. Pokud tohle nebude fungovat, nedokázal by za něj najít náhradu. Kromě toho, Malfoy by měl být neoblíbený, jinak by to bylo kontraproduktivní, kdyby se pokusil uklidnit každý spor a argument, který by se rozpoutal.

„Řekni mu to!“ ozval se zrzkův netrpělivý požadavek.

Harry krátce zavřel oči, v duchu počítal do tří a pak zakroutil hlavou: „Rone... Tohle je důvod, proč je tady. On má jasně odlišný styl od mého a vy všichni potřebujete vědět, jak něčemu podobnému čelit.“ Ukročil dozadu, aby se mohl podívat na ostatní. „Tyto hodiny už nejsou jen o určitých druzích magie. Jsou o technice a naučení se soubojům odlišných typů protivníků, proti nimž budete čelit, a kteří odmítají bojovat fér. A poznali, co je to doopravdy chtít vyhrát a vyhnout se zranění, ne jen o tom, že si pohrajete s nějakým kamarádem. Malfoy není Smrtijed, ale dost Temný na to, aby vás trénoval v metodách, které já neumím.“

Skupina propukla v šeptání, ale někteří z ní, nebyli tak tiší. Harry zachytil úryvky, které byly všude kolem něj. “...není Smrtijed?!“ “Jo, jasně.“ “Co to znamená, ‘Temný‘...?“ “...pořád nechápu důvod, proč je tady.“

Připustil, že to muselo znít divně; Chlapec-který-přežil tvrdil, že Draco Malfoy není Smrtijed, cosi, co prosazoval skoro od doby, kdy byli v prváku. Ani tomu nepomohlo, že nemohl poskytnout důkaz, aniž by odhalil Malfoyův nový vlkodlačí status a přechod na stranu Světla.

Po této myšlence ho náhle napadlo, že mu asi Malfoy nechtěl oznámit svou objevenou důvěru v něj, ať už z kteréhokoli podivného důvodu. Zvědavě se otočil a tázavě se podíval na blonďáka.

Zmijozel na něj skutečně zíral, ale s jakou emocí, to Harry nemohl říct. Šedé oči nic neprozradily, ale aspoň v nich nebyla žádná patrná známka hněvu.

Pak se obrátil zpět ke svým posluchačům: „Poslyšte, uvědomuju si, že se nikomu nelíbí tato situace, tím méně Malfoy – ale, upřímně, toto je jaksi problém.“ Had kolem jeho krku syčel do jeho ucha, ptal se ho, co hodlá dělat a proč je ve vzduchu tolik napětí. Nyní si ho – ji – nevšímal a pokračoval v mluvení. „Dveře jsou stále otevřené pro každého, kdo chce odejít, ale... myslím, že tohle bude stát za to, pokud zůstanete.“

Po chvíli to byl Neville, který promluvil, čímž na sebe váhavě upoutal pozornost: „Harry, j-já ostatní moc neznám, ale když jsem minulý týden řekl, že zůstanu, nebylo to snadné rozhodnutí. Představil jsem si, že to tady bude těžší s... s Malfoyem. Ale nechci odejít.“ Zrudl, jakmile domluvil, rozpačitý z toho, že toho tolik řekl a to před Zmijozelem.

„Harry, můžeme s tebou mluvit?“ ozvala se Hermiona a přiblížila se k němu s Ronem. Už se kvůli této situaci hádali a diskutovali ve společenské místnosti, když je požádal, aby to přijali. Úroveň jejich hlasů přecházela od tichého, úmyslného šeptání ke slovní přestřelce mezi ním a Ronem, které byli svědkem všichni z Nebelvírské koleje. To se stalo teprve předevčírem a k příměří došli včera, když Hermiona přesvědčila zrzka, aby dal setkáním druhou šanci.

Harry přikývl, i když přemýšlel, kvůli čemu teď Ron bude protestovat. Tolik jak rozuměl nevraživosti a argumentům svých přátel, se mu podařilo nepříjemnou situaci ještě zhoršit. Bůhví, že se Malfoyovi nezamlouvala jeho nová povinnost a zbytek BA byl ostražitý a naštvaný kvůli jeho přítomnosti, Harry sám byl nervózní, ale věděl, že tohle je nutné, věděl to od té chvíle, kdy ho tento plán poprvé napadl. Mohl by použít nějaký druh podpory a v tomto okamžiku se ani nestaral o to, z jaké strany přijde. Ronova prudká povaha a zaryté odmítání spolupracovat bude problém, který nyní mohl vidět...

***

Draco sledoval Zlaté trio, jak odstupuje do rohu místnosti. Potter, jak viděl s trochou překvapení, se tvářil méně než příjemně, zatímco druzí dva měli stejné výrazy znepokojení. Skryl úsměšek. Takže se začínají projevovat trhliny...

Jaká je to báječná informace.

Dál je nenápadně pozoroval. Z nějakého směšného důvodu měl Potter toho hada pořád kolem svého krku a ramen. Ve skutečnosti byl malý a mrštný – není to jeho nejlepší práce – a jeho váha se zdála, že mu vůbec nevadí. Draco dokonce viděl jeho oči, jak občas k němu kmitly a měl podivný pocit, že mu naslouchal, možná i rozmlouval. Copak toho idiota nenapadlo, že to není ani skutečné stvoření, se kterým mluví?! Zřejmě ne, měl za to, že by Potter mohl jen spustit řeč o rovnoprávnosti pro všechny tyto ‘neskutečné‘ hady, co jsou venku – nebo by to možná nechal na Grangerové...

Zakroutil hlavou, aby se odpoutal od této surrealistické představy a vrhl pohled na zbytek místnosti. Ochranný shluk z členů BA byl lehce rozptýlen a nyní ostatní mladí stáli ve skupinkách po třech či čtyřech a diskutovali o událostech tohoto setkání.

Nečekal, že Potter vyhlásí své mínění o tom, že není Smrtijed, a tak si nebyl jistý, jaké to bude mít následky. Stál sám v zadní části místnosti, odkud sledoval a poslouchal ostatní a snažil se zachytit nějaké zmínky o sobě a odhadnout všeobecný názor. Věděl, že je Temný – vždycky to věděl – ale to slovo Zlatého chlapce muselo něco znamenat. Ale co? Bylo dost pravděpodobné, že si mysleli, že se mu podařilo obelstít Pottera nebo něco stejně směšného.

Naproti tomu možná věřili, že Chlapec-který-přežil už zase použil svou magii a podařilo se mu ho ‘zachránit‘.

Tentokrát se mu nepovedlo skrýt pochichtávání, čímž si vysloužil několik znepokojivých a podezřelých pohledů, ale nevšímal si jich.

Je Malfoy, byla to první věc, která mu skočila na mysl, když slyšel Pottera oznamovat svá mínění ke všem těm lidem, ať už to jakýmkoli způsobem mohlo mít vliv na jeho sociální postavení. Jako zmijozelský princ byl fanaticky opatrný na to, aby se vyhnul spřátelení se s Potterem za poslední dva měsíce nebo tak nějak. Vše, co nyní potřeboval bylo, aby tato cháska získala špatně pochopený dojem, že je teď ‘klaďas‘...

Taková urážka.

A samozřejmě nebylo nic, aby zabránil šíření této pomluvy, protože smlouva Grangerové nezakazovala sdílení novinek, které se přímo netýkaly BA, po celé škole. Do týdne by všude bylo, že Harry Potter věří Dracu Malfoyovi. Možná ho nemají rádi, ale věří mu, což bylo pro Zmijozela mnohem horší. Nepřežil by to, kdyby se to vymklo kontrole.

No, prostě to musí zarazit v zárodku, že jo? Měl by se dostat k Pansy a Blaiseovi dřív, než něco zaslechnou a řekne jim – důvěrně, samozřejmě – že zahájil nový plán, aby Pottera zaskočil.

Neměl sebemenší pochybnost, že by fáma o jeho ‘plánu‘ oběhla Zmijozelskou kolej během hodiny.

Jo, to by mohlo fungovat. Spokojený se podíval zpátky ke Zlatému triu a v klidu si přál, aby dokázal odezírat ze rtů.

***

„Proč to děláš?“

Harry si hlasitě povzdechl, své podráždění předvedl takovým způsobem, jaký by  obvykle nepoužil na své nejlepší přátelé: „Už jsem vám to říkal. Protože nám může pomoci!“

„To ne, nemůže!“ Ron frustrovaně odhalil své zuby a zlobně zíral s blýskajícíma bleděmodrýma očima dolů na menšího Nebelvíra,.

Harry se na něj nezaujatě díval se založenými pažemi a snažil se ignorovat hada – Vanimu – která se ptala, proč by nemohla kousnout to velké stvoření, které čnělo nad nimi. Řekl jí to a to ne jednou, ale pokud se bude Ron dál chovat jako blbec, mohl by být přinucen odejít, aby nepřistoupil na toto pokušení.

„Pokud bude spolupracovat, mohl by být právě tak dobrým učitelem jako jsem já.“ Viděl, jak se Ronovy oči široce rozlétly při tomto sdělení a otočil se k čarodějce vedle něj. „Hermiono, ty víš, že mám pravdu. Ve dvou setkáních, na které dříve přišel, se mu podařilo překvapit každou osobu v této komnatě – včetně mě. Původním účelem BA byla příprava všech na válku. Je jasné, že jsem to ještě nezvládl, když sem Draco může přijít, a tak hrozně vyděsit většinu lidí!“

Hermiona svraštila čelo, ale Ron jen civěl. Po chvíli se mu povedlo vykoktat: „Od kdy je to ‘Draco‘?!“

S uvědoměním svého podřeknutí Harry potlačil ruměnec a předstíral podráždění: „No dobře, Malfoy. Ale tohle není můj problém. Rone, přemýšlej o tom. Mohl ti ublížit, když ses ho pokusil ohrozit a neviděl jsem jeho hůlku –“

„Taky jsem si všiml, žes mu ani nebránil! Proč?!“

Hermiona položila ruce na jejich paže, aby se pokusila uklidnit oba kouzelníky: „Oba křičíte. Lidi vás mohou slyšet.“

Harry si ji nevšímal a ohradil se: „Byla to ukázka, o které jsem si myslel, že byla nutná! Neber vážně to, že jsem ho požádal o pomoc. Opravdu nemusíš!“

„To je proto, že to nechápu,“ odpověděl Ron popravdě, nezadržel zakňučení ve svém hlase. „My ho nepotřebujem, Harry. A nikdo ho nechce, to je jistý...“

Neskutečně frustrovaný Harry otevřel svá ústa, aby na to odsekl, ale Hermiona ho předběhla. Šla mezi ně, postavila se čelem k Ronovi a potlačovala zlostná slova na svém jazyku jediným pohledem.

„Oba s tím přestaňte. Pokud něco z toho má fungovat, tak musíme být jednotná fronta. Vím, že by to Malfoy mohl zachytit, pokud nebudeme – a ať si asi myslíš cokoli, Harry, on tento fakt využije. Kromě toho, jak můžeš čekat od zbytku BA, že tě podpoří, Harry, pokud my ne?“

Rusovlasý kouzelník klidně pokračoval, díval se na ni způsobem, který říkal, že prohrál a on to věděl. Jak to mohla udělat s jen několika výtkami a přísnými pohledy, to se Harry nikdy nedoví, ale záviděl jí tento talent.

„Fajn,“ nakonec Ron zabručel a mračil se. „Jednotná fronta, mně je to fuk. Ale pokud to vybouchne, Harry...“

„Dám na něj pozor, Rone. Vím, co dělám.“ S námahou se vyhnul dodání, doufám.

Když se narovnal v ramenou, odvedl oba do středu ostatních teenagerů. Malfoy zachytil jeho pohled a pohnul se, aby se opět připojil a pokračoval v hodině.

***

S pouhou silou vůle Harry bránil sám sobě, aby nezasahoval do každého kouzla, kletby nebo ‘ukázky‘, které Malfoy považoval za nutné, i když začínal mít podezření, že si Zmijozel prostě užíval trápení. Jako by mu to už nebylo známé...

Přesto Malfoy překvapivě dokázal, že je schopen kontrolovat výbušné situace, které vytvořil. Stejně jako, když přivolal hada a poslal ji na skupinu, stále dával pozor, připravený neutralizovat hrozbu v sekundě, pokud by musel. Harry byl jen nerad ohromený, i když byl většinu večera nervózní, se svou hůlkou, kterou měl neustále v ruce. Občas si všiml Ronových nesouhlasných pohledů, ale jeho přítel se už neozval.

Malfoy sotva mluvil, když učil. Nechal to na Harrym, nepochybně si byl vědom toho, že jeho posluchači jsou nepřátelští a stále si nepřipouštěl, že měl pro tohle nějaké opravdové nadšení. Občas se zcela stáhnul a sledoval, jak Nebelvír pokračoval v poněkud normální hodině. Vyzval je, pokud by všichni mohli vrhnout kouzlo Patronus, což pohotově udělali. Komnata se okamžitě naplnila stříbrným světlem.

Draco, místo aby sledoval BA, jak předpokládal, že bude dělat a naučil se jejich technikám, tak místo toho sledoval Pottera, s potlačovanou dychtivostí. Všiml si, že se zelené oči vyjasňují více než kdy jindy, když něco vysvětloval nebo povzbuzuje ty lidi, kteří u něj hledají pomoc. Tvářil se nadšeně, když jeho třída dokázala, že je stále schopna vyvolávat Patronusy.

V duchu si Draco umístil tento obrázek ke své další vzpomínce na sklíčeného a izolovaného kluka, kterého letos vídal dřív a přemýšlel o tom, co to změnilo. Nemohlo to být těmito hloupými hodinami. To šlo Dracovi na nervy a zhoršovalo to jeho náladu, než kdy dřív; bylo nepravděpodobné, že Potter měl tuto míru štěstí od nich.

Byla to úleva pro něj a viditelné zklamání pro Pottera, když se lidi začali omlouvat a zmizeli na noc. Lenka odešla s hravým rozloučením a pak zůstali jen on a Zlaté trio. Nebyl si jistý, proč tady pořád lelkoval, jen tím, že měl nějaký neurčitý dojem z mluvení s Harrym, když šli zpět ke schodištím, jak to udělali před několika dny.

Pak si za to nadával. Co to je do prdele? Kdy se mu tato myšlenka nahrnula do hlavy?! A jak se jí k sakru podařilo v ní zůstat, aniž by ji objevil a odstranil...?

Otřásl se, když se vrátil do reality a nechal své rty stočit do úsměšku. Něco se s ním v poslední době děje. Přicházel o rozum, což bylo naznačováno faktem, že byl především zde.

Harry koutkem oka pozoroval Malfoye a všiml si, když se blonďák náhle zachvěl a rozhlížel se, jako by si právě teď uvědomoval, kde byl. Mračil se stejně jako vždy naštvaně a povýšeně – ale také v tom bylo ještě něco jiného. Harry zamrkal, dlouho nevěnoval pozornost tomu, co mu Hermiona šeptala. Malfoy vypadal... sám.

Zlobil se na sebe, že je sentimentální, ale ten pocit nezmizel. Možná to bylo nedostatkem zmijozelské pózy, která obvykle byla, jako by s úctou, v každém jeho slově, ale která nyní jasně chyběla. Možná to bylo faktem, že vlastně pracoval v noci a do něčeho vložil své úsilí – i když se to statečně pokoušel nedat najevo – a nyní stál stranou, aniž by obdržel slova díků od kohokoliv z nich, zatímco Ron s Hermionou za něj tahali a pobízeli ho, aby odešel bez ohlédnutí.

„Harry, kámo, no tak.“

Nebelvír si povzdechl a pozvolna vytáhl svůj rukáv z Hermionina sevření: „Jděte napřed, doženu vás.“

Ronův výraz náhle ochladl a kroutil hlavou v tichém rozhořčení, než beze slova odkráčel. Hermiona ho následovala, i když na něj vrhla další ustaraný a rozezlený pohled.

Za ním se ozvalo pomalé protáhlé mluvení, jakmile se dveře zavřely, z místa, kde byl blonďák rozmrzele opřený o stěnu: „Sotva potřebuju, abys mě doprovodil domů, Pottere.“ Draco se vůli zbavoval ruměnce, který ho přemáhal, když pomyslel na ten zvláštní dojem, kterým se před několika okamžiky krátce zaobíral.

„To ti nenabídnu,“ byla rychlá, mírně pobavená odpověď, zatímco Harry udělal několik kroků dopředu.

„Tak proč jsi pořád tady?“

„A ty?“

Dívali se na sebe, zachyceni v patové situaci, dokud se Harry ironicky neusmál a sklonil svou hlavu. Bože, ve všem museli závodit, že jo? Otevřel svá ústa, aby to tak podobně okomentoval, ale zadržel se, když se ozval příval syčení v blízkosti volného rukávu u jeho hábitu.

Vlkodlak zamrkal a šedé oči kmitly ke zdroji zvuku: „Och, řekni mi, že to není to, co si myslím, že je...“

Harry zčervenal, když zvedl svou paži a pomalinku odhrnul látku, čímž odkryl oválnou hlavičku, která se třpytila černými šupinami a spočívala na hřbetu jeho zápěstí. Vanima kmitala svým jazykem, aby ochutnala vzduch, pak rychle zmizela zpátky do bezpečí jeho hábitu.

„Myslel jsem, žes to nechal zmizet!“ vykřikl Draco dřív, než by se mohl zarazit. „Uvědomuješ si, že to je vyčarované stvoření, že jo...?!“

„Nemůžu ji nechat zmizet, vždyť má jméno.“ Zdálo se dost rozumné, aby protestoval.

Zmijozelův výraz byl prázdný. A slabě kroutil hlavou: „Jak může mít jméno? Vždyť existuje jen pár hodin.“

Harry pokrčil rameny a nepřítomně přebíhal svou volnou rukou po štíhlém těle, které mohl cítit pod svým rukávem a bylo stočené kolem jeho paže: „Nemám ponětí, ale má jméno. Vanima.“ Přesto ho něco napadlo a rychle vzhlédl. „Ehm, nechceš ji zpátky, že ne? Chci říct, vím, že je technicky tvá, ale myslel jsem si, že když s ní nedokážeš mluvit...“

Krátce se ukázala Dracova nevíra a opět zakroutil hlavou, polevil: „Nemáš zač. Merline, Pottere, jedině ty by sis mohl pořídit mazlíčka z... kouzla.“

„Hm. Bude to milé, mít si s kým povídat.“

„Divný,“ zamumlal blonďák, hlavně pro sebe. Pak svraštil čelo a dodal: „Kde to přesně budeš mít?“

„Ji,“ opravil ho Harry automaticky a pak si uvědomil svůj problém. „Och.“

Ložnice nebyl dobrý nápad. Jeho spolubydlící by jaksi nebrali vlídně normálního hada v jejich ložnici – pro hada, který byl původně vytvořen Malfoyem, by neexistovala ani možnost. Krátce si pomyslel, že ji nechá tady, ale pak tento nápad zavrhl stejně tak rychle, vážně si nebyl jistý, co by se mohlo stát, kdyby tady nechal živého tvora. Komnata reagovala na jakékoli myšlenky, které byly uvnitř a nemohla by se otevřít, dokud by ji neopustil. Mohl by nechtěně zavřít Komnatu navždy, pokud ji tady nechá.

Nebylo nikde nic jiného, k čemu měl přístup – alespoň ne soukromý přístup, v každém případě.

Draco zblízka pozoroval, jak se Potterův obličej pomalu stává skleslým. Cítil nepohodlné kroutění ve svém žaludku, když byl svědkem tohoto projevu a jeho zdrceného slabého zamračení. Ani nevypadal, že si uvědomil, že se mračí, když zelené oči pohasly a sklopily se k jeho levému zápěstí, kde se skrýval had. Příliš emocionální mizera.

„Co si myslíš, že bych s ní měl dělat? Pustit ji do lesa?“

Draco pevně zaťal své zuby. Kdepak, nemohl by říct ani slovo. Nemohl by, protože myšlenka, která právě teď probíhala jeho hlavou byla vyloženě ta nejhloupější věc, která ho vůbec kdy předtím napadla-!

Draco proti své vůli vypustil dlouhý útrpný povzdech, než slabě zašeptal: „Mám soukromý pokoj...“

Harry na něj zamrkal, chvíli nechápal: „Ty... ty chceš říct...?“

Draco se zlostně díval: „Řekni jí, aby se vyhýbala koupelně, nechala být vše, o čem si myslí, že je jedlé, pokud jí to nedáš ty a jestli by na mě tolik zle nesyčela...“

„Proč... bys mi to nabízel?“

Zmijozel neměl absolutně žádnou zatracenou představu a právě si připomenul tento fakt. Co se s ním děje?! Bylo to, jako by ho nějaký dočasný nátlak dost dlouho řídil na to, aby otevřel svá ústa a pronášel tato odsuzující slova a teď na něj zelené oči zíraly, jako by ho Harry viděl poprvé v životě.

S rezignací a podrážděním vztáhnul ruku: „Och sklapni a podej mi ji, Pottere. Neplánuju tady zůstat celou noc.“

Harry bez váhání natáhnul svou paži a uvolnil sérii syčení, byla to šeptavá slova, která proklouzávala Dracovou myslí jako tekutina. Vanimina plazí hlava se pomalu objevila a pak se začala plazit po paži, která na ni čekala.

„Nekousne tě.“

Zvuk Nebelvírova normálního hlasu ho překvapil. Hadí jazyk ho uchvátil, jak si uvědomil. Poslouchal ho s fascinací a ohromením, když ho had okamžitě poslechl.

Když se vrátil k sobě, odfrkl: „To by bylo v jejím nejlepším zájmu, aby to neudělala.“ Shlédl na dlouhé černé tělo, které svíralo jeho předloktí a loket a ochutnávalo jeho kůži kmitavým jazykem. Prstem se zlehka dotkl zadní strany její hlavy a obtahoval pruh ze stříbrných šupinek uprostřed černých.

Harry se na něj zvědavě díval. Popravě, nikdy nepoznal někoho, kdo by byl tak kurážný v blízkosti hadů. Někdo jiný než on sám, samozřejmě. Ale naproti tomu, předpokládal, že Malfoy musel být zmijozelský princ z nějakého důvodu.

„Nic ji neuděláš, že ne?“ cítil potřebu si to ověřit, čímž si vysloužil rozezlený pohled.

„Bože, Pottere, jsem nepříjemný, ale nejsem zlý. Dokud se mě nepokusí kousnout, bude to fajn.“

Draco stále nepřítomně hladil svou novou, částečně nevítanou spolubydlící a vydal se ke dveřím, Harry se vlekl za ním. Zmijozelovi se nelíbilo ticho, tak řekl první věc, která mu přišla na mysl: „Jak to, že Tým snů není tak dokonale zářivý jako obvykle?“

Nebelvír zamrkal a přemýšlel, jestli Malfoy byl vždycky tak hrubý, i když byl společenský: „Kdo, Ron a Hermiona?“

„A ty.“

„Och. Oni si myslí, že jsem se zbláznil.“

Blonďák vzhlédl a podíval se na něj, aby viděl, jestli je vážný: „Neříkej. Kvůli mně?“ škodlivý smích, který se zakrýval za jeho hlasem, sotva ukryl.

Harry pokrčil rameny, podle všeho si toho nevšiml: „To je jeden důvod. A neví, že jsem se učil, abych se stal Zvěromágem. Ani nemají ponětí, kam jsem mizel v těchto posledních měsících. Pravděpodobně si mysleli, že jsem se sebepoškozoval nebo něco stejně šíleného. Jo a díky tobě si myslí, že mám všude noční dostaveníčka, protože jim neřeknu, kdo je má ‘holka‘.“

Potom se Draco musel smát. Ach ta ironie, že si Potterovi kamarádi dělají starosti s jeho duševním zdravím, zatímco on, údajný nepřítel, zná všecko, na co by se chtěli zeptat.

„To není sranda,“ naléhal Harry bez větší síly.

„Mohl by si jim to prostě říct... no, všechno, kromě těch věcí o mně. Mimochodem, proč to neřekneš?“

„Záleží ti na tom?“

„Ne. Nijak zvlášť.“

Nebelvír mu věnoval úkosý pohled a povzdechl si, rozhodl se na to pohlížet jako na upřímné stejně jako ‘osvěžující‘, spíše než, že to bylo tak bolestně netaktní.



Pozn. překl.: Jen pro zajímavost – Vanima znamená v elfštině krásná či krásný.




22. kapitola: Přátelé? Nikdy!


Draco se probudil a protahoval se uprostřed spleti příjemně hřejivé přikrývky. Ale s ním se hýbalo ještě něco jiného.

Potterův hadí mazlíček, kterého objevil, měl nepříjemný zvyk se stahovat k tělesnému teplu. Tohle nebylo první ráno, kdy se probudil a našel ji šikovně stočenou na svém břichu. Protočil oči a stvoření ze sebe odstrčil tak, že přistálo v neelegantní kupce na posteli a zuřivě syčelo. Draco zmizel dřív, než by mohla pomyslet na kousnutí.

Zívl a šel do sprchy. Přinejmenším se ukázala být velice nenáročným hostem. Byla příliš malá na jezení myší, což by mohlo nechat binec, takže občas přeměnil nějaké přebytečné nitky do cvrčků a nechal ji lovit cvrkající hmyz, zatímco byl na vyučování. V době, kdy se vrátil, byly už jeho pokoje neodvratně tiché.

Její nebelvírský vlastník se ukázal být mnohem větším problémem. Jak byl naivní, pomyslel si Draco, když čekal, že Potter nebude oddaný typ. Byl tady každý den v týdnu jen proto, aby viděl toho zatracenýho hada. Pak seděl, často celé hodiny a rozmlouval s ní v tom jejich děsivém jazyce, který vůbec nezpůsoboval Zmijozelovi chvění...

Zprvu Draco stvoření předal a pohrdlivě zavřel obraz. Ale pak si všiml, že Potter neodešel po jeho vydání. Ten hlupák trval na sezení přímo venku na chodbě, kromě případu, kdy přerušoval konverzaci pochechtáváním nebo občasným promlouváním s Lilith. S uvědoměním, že tím Potter pouze přitahuje všechnu nežádoucí pozornost – Zmijozelských, kteří přesně věděli, kde je jeho nový pokoj – se Draco neochotně smiloval a umožnil Nebelvírovi být uvnitř kvůli jeho návštěvám. Nemluvili spolu – vůbec, vždyť nebyli přáteli, bez ohledu na to, co si Severus myslel – a často Draco zjistil, že opouští své pokoje, aby našel společnost, zatímco Potter zůstal na pohovce a syčel.

Zmijozel si také určil rozumné vysvětlení pro svůj okamžik nepříčetnosti, který ho natlačil do této směšné situace. Bylo to Brumbálovým kouzlem poslušnosti. To muselo být ono. Přesně tak, jak zněly podmínky jejich souhlasu, byl přinucen nabídnout svou pomoc, proto mohl pomoci, a proto tedy musel.

Neexistovalo žádné jiné vysvětlení.

Sprcha mu poskytla obvyklou hřejivou úlevu, ale pro tentokrát se zdržel masturbování. Všechno vzrušení a adrenalin potřeboval na naplánovaný zápas, který bude za několik hodin proti Havraspáru. Changová je dobrý chytač, teď když konečně přestala každých pět minut brečet a sama měla nechvalnou pověst mezi ostatními kolejemi. Nehodlal ji podceňovat.

***

„Kolik je hodin?“ zeptal se Ron.

Harry se podíval na své hodinky: „Půl dvanácté.“

Zrzek se zazubil a tvářil se nedočkavě, přitom si nacpal další housku s máslem do úst, než se postavil: „Měli bychom hned jít nebo přijdem pozdě.“

„To se ti nepodobá, abys byl dochvilný,“ oznámila Hermiona a zírala na něj.

Harry si odfrkl: „To jo, ale tohle je Famfrpál. A jiná pravidla.“ Zpola skryl zívnutí a vstal, aby následoval Rona.

Hermiona si povzdechla a rychle si strčila knihu pod paži a pospíchala za nimi: „Vždyť to nebývá ani když hraje Nebelvír, Rone. Takže nechápu ten velký rozruch.“

„To ne, ale je to šance, vidět poraženého Malfoye. Cho je skvělý letec. S tím zmetkem nemůže prohrát.“

Harry automaticky otevřel svá ústa, aby přidal svůj názor, ale pak se málem zadusil, jak se tomu snažil zabránit. Dobře, teď není vhodná doba na opakování stálé diskuze o Malfoyovi, která byla o tom, že si vlastně myslel, že Zmijozel je lepším hráčem. Ron byl vzteklejší než kdy dřív, když se mu připomenula blonďákova pouhá existence, jako by se snažil přesvědčit Harryho všemi důvody, jak ho nenáviděli. Harry si nebyl jistý, jak na toto reagovat. I když to teď nebylo fér kvůli lepším vztahům s vlkodlakem a nepříjemně si uvědomoval, že to už mezi nimi nebylo to stejné nepřátelství. Mohl by si myslet, že to bylo jen z jeho strany, až na to, že upřímně pochyboval, že by ho Malfoy loni někdy pustil blíž do svých pokojů, natož mu důvěřoval natolik, že ho v nich nechal samotného. Kromě toho Zmijozel dokázal, že byl schopen být společenský, když byli sami – cosi, čemu by se Harry jen před několika měsíci smál. A pak ty úplňkové noci, které byly odlišným zážitkem, když byli všichni spolu...

Prostě nevěděl, jak přimět své přátelé, aby tohle vše chápali – nebo i kdyby se měl o to pokusit.

***

Chladný vzduch pálil jeho kůži a šlehal vlasy kolem jeho hlavy. Věděl, že v prudkém, chladném slunečním světle budí dojem svatozáře. Ohýbal prsty na své volné ruce a netrpělivě čekal, až skončí formality.

Ve středu hřiště madame Hoochová sledovala Marcuse Flinta a Rogera Daviese, jak si potřásají rukama, zatímco pronášela pravidla. Ostatní Havraspárští stáli naproti jemu, zrcadlově k jeho vlastnímu týmu. Letmo se podíval na Changovou a viděl, s jistým uspokojením, že její tmavé oči mohly být právě tak chladné jako jeho vlastní, když chtěla.

Tak tohle byla holka, o které slyšel, že ji měl Potter rád. Draco si ji vlastně nikdy předtím nevšímal, vyjma občasného výsměšného projevu kvůli její ubrečené reputaci, stejně si tak matně uvědomoval, že chodila na BA setkání. Připustil, že je pěkná, ve více méně běžném a normálním způsobu a věděl, že je dobrý letec – dobrý, ale ne skvělý. Myslel by si, že by se nebelvírský Zlatý chlapec mohl přirozeně zajímat o někoho stejně tak nedosažitelného jako je on a samozřejmě skončili jako další legendární bradavický pár, jakým byli Potterovi rodiče nebo dokonce jeho vlastní.

Cho se jen zdála moc... obyčejná. Byla jako tucet jiných milých a pěkných holek, které nyní chodily do Bradavic. Průměr.

„Nasedněte na košťata!“

To strhlo jeho pozornost ihned zpátky a přehodil nohu přes svůj Nimbus 2005 – nejnovější koště, které si přinesl z domova před začátkem školy; pravděpodobně poslední dárek, který dostal, ledaže by se Lucius brzy slitoval. Jeho oči našly ty Changové a oddělil své rty ve výrazu, který by mohl někdo milně považovat za úsměv, pokud by byl slepý.

Ostrý hvizd pískotu Hoochové je poslal všechny raketově do vzduchu, společně s vlnou hlaholu od obecenstva.

V tento okamžik Draco netušil, že příval veselí a náhlého štěstí, které dostával vždy, když letěl, bylo nápadně podobné pocitu, který prožíval Harry. Nicméně ho z obecenstva sledoval jistý Nebelvír a mračil se. Harry dával přednost dnům, kdy by se mohl dívat bez starostí, místo toho aby si všímal hrozně intimních faktů o Dracu Malfoyovi.

„A jdeme na to!“ křičel Seamus z komentátorského stanoviště. „Odrážeči Crabbe a Goyle začali s překvapivě rychlým startem – och! Pozor, Daviesi, málem tě zasáhli. Camrál má zmijozelský střelec Warrington, pak Montague, dokáže havraspárský brankář – kdepak, Zmijozel dává gól...!

Ron šeptem slabě zavrčel a Harry v odpověď protočil oči.

„Vypadá to, jako by se Malfoy a Changová ostře sledovali. Ještě mezi nimi nevidím volný prostor!“

Trochu to přehání, pomyslel si Draco suše. Přesto nemohl popřít, že on a druhý chytač letěli těsně u sebe. Naklonil rukojeť svého koštěte, čímž klesl níž a okamžitě uslyšel tupý příval vzduchu, jak Changová svištěla nad ním. Když lehce zrychlila, přizpůsobil se jejímu tempu a obratně se točil kolem dívky, předváděl se jí tím.

Mezitím jeho oči prohlížely hřiště. Byl ponurý den, obloha neochotně propouštěla tolik světla, které by se mohlo odrazit od Zlatonky. Vnímal, že Changová dělá totéž, i když se s ním snažila bojovat, vrhali se vpřed a otáčeli se vysoko nad zemí. Poněkud jí v tom neomezoval, klesal zpátky, když se ujala vedení a točil se kolem ni, přitom oba stoupali a klesali v elegantní formaci.

„Havraspár opět dává gól! Nyní to je pro ně v poměru dvacet ku desíti!“

Svraštil čelo, ale nevěnoval tomu moc pozornost. Obvykle se nezabýval sledováním gólů, zatímco létal, protože se spoléhal na to, že chytí Zlatonku a vyhraje hru. Na čemkoli před tím mu málokdy záleželo.

Jeho pohyby se stávaly téměř pomalejšími, když vysoko nad zemí provedl ještě jednu otočku, na chvilku byl hlavou dolů a liboval si svistu větru ve svých vlasech a oděvu. Snadno se vyhoupl nahoru a čekal na Changovou, která vystoupala po jeho levici po opakování jeho triku. Nepodařilo se jí to.

Už se otáčela pryč a řítila se opačným směrem.

Harry chtěl křičet – pokud možno něco jako, „Arogantní debile!“ – ale zarazil se. No upřímně! Malfoy je idiot! Harry si všiml taktiky téměř v okamžiku, kdy s ní Cho začala. Rozptylovala Zmijozela, hrála si s jeho egem tím, že mu poskytla šanci na ta vzdušná představení.

A být Malfoyem, skočil by jí na vějičku. Sáhnul po příležitosti se naparovat a pózovat před obecenstvem, přitom nehleděl na fakt, že ho to činilo nepozorným. Cho jen čekala na ten správný okamžik k pronásledování Zlatonky a tím si získávala výhodu.

Většina obecenstva nyní fandila a povzbuzovala Cho. Ron vedle něj křičel jako blázen a bušil svou pěstí ve vzduchu. Malfoy vypadal zuřivě, když sestupoval za ní, přitisknutý těsně ke koštěti. Harry zaťal své pěsti a fascinovaně to sledoval, s rozšířenýma očima.

„A Changová je ve vedení! Její riskantní malý trik – mi připomněl, abych to zkusil. Přesto se Malfoy rychle přibližuje, teď když se mu konečně rozsvítilo. Och, toto by mohl být konec...“

Drž hubu, Finnegane, volal Draco v duchu. Idiot.

Pohyboval se na úrovni ocasu koštěte druhého chytače a vepředu mohl vidět Zlatonku. Cho se už po ní natahovala. Zoufalý přidal výbuch rychlosti a otočil se pod ni a manévroval tak, aby letěl hlavou dolů, čelem k ní.

Překvapeně se podívala dolů, asi čekala nějakou sabotáž. Bez rozmýšlení zavrčel a sledoval její měnící se výraz. V kritickém okamžiku se zapotácela a v tom Zlatonka náhle vystřelila dolů, pryč od nich.

Okamžitě se od ni odpoutal, pak letěl střemhlav, ani si nepřipustil plné uvědomění toho, co mohla vidět

(Špičáky?)

(Vlčí oči?)

a místo toho se soustředil na svůj úkol. Už jí nedovolí, aby s ním manipulovala.

„Och! Co se to tam stalo?! Rozhodčí zřejmě nic neviděla, jen to, že Changová prostě... minula Zlatonku! A opět jsou v jejím dosahu, ve vedení je tentokrát Malfoy...“

Harry zjistil, že stojí vedle Rona, s obavou, která z něj vyzařovala. Co to Zmijozel zrovna udělal?! Určitě by nemohl být tak hloupý... Ne kvůli hře...

Harry se krátce odvrátil od zápasu, aby se podíval k učitelské tribuně a zjistil, že zírá přímo na Snapea. Zvláštní, že měli takový okamžik jasnosti a jednomyslnosti, ale Harry náhle opět získal své podezření potvrzené v zuřivém pohledu svého profesora.

Jo. Malfoy je idiot.

„Havraspár má nyní padesáti bodové vedení, ale na ničem z toho nebude záležet, pokud Changová nechytí Zlatonku dřív než zmijozelský chytač!“

Draco zaťal zuby a ignoroval ohlušující burácení davu a větru. Jeho dech z něj unikal, zachycen v hrdle a vyháněl ho z plic svou sílou. Letěl střemhlav, byl ke svému koštěti tak pevně přitisknutý, že měl dojem, že pak bude mít modřinu po celé délce své hrudi. Ale fungovalo to. Vyhrával.

Zlatý míček klesal a klesal, dokud byl sotva palec od země, a pak svištěl stranou. Draco ho následoval, dosáhl tím ostrého obratu alespoň poloviny křičícího obecenstva. Pomyslel si samolibě a přemýšlel, jestli je Potter mezi nimi.

Kdepak. Koncentroval se. Nechtěl prohrát s Cho Changovou. Vždyť je lepším letcem, lepším hráčem a lepším kouzelníkem. Zaslouží si vyhrát! Ta mrcha si myslela, že ho může oklamat...! No právě se ukázalo, že se bojí, tak jak by měla.

Kterému z nich Potter fandí? Pravděpodobně své ex, pomyslel si s úšklebkem. Zatracený nebelvírský bastard!

Jeho vztek přišel odnikud a toho dokonce překvapilo. Ale právě teď nebyl čas, se ptát na jeho původ, jen tuto příležitost využít jako pohon, což okamžitě udělal. Jeho Nimbus nemožně zvýšil rychlost, právě když se Changové podařilo uzavřít prostor mezi nimi, a pak se natáhnul, netrpělivě a vzdorovitě, a chňapnul po zlatém cíli, než se otočil vzhůru, klidný svým vítězstvím.

Divákům a hráčům trvalo několik dlouhých okamžiků, než si uvědomili, že je konec. Finnegan stále hlásal góly, když se zarazil uprostřed věty a nejistě dodal, „Och... a Zmijozel právě vyhrál...“

Pak se konečně ozvala reakce. Burácení povstalo na stadiónu, jásající nad vítězstvím na jednom konci a nepřátelské zklamáním na druhém. Pokrčil nos a podíval se k Nebelvírským, zabralo mu okamžik, se nadřazeně podívat na Weasleyho, ale pak trochu překvapeně zamrkal.

Potter se široce usmíval.

***

Ron horečnatě cosi škrábal na papír, přičemž jednu ruku držel vzhůru a podle všeho počítal na prstech. Pak se zamračil, odhodil inkoustem obarvený brk a vzhlédl na Harryho.

„Uvědomuješ si, že remizujeme se Zmijozelem?“

Harry pokrčil rameny a vzhlédl od eseje z lektvarů, kterou se pokoušel psát: „Zbývají ještě dvě hry, Rone.“

„Jo, ale vypracoval jsem termíny. Zmijozel se příště postaví proti Mrzimoru – a ty víš, jak vypadají. Pravděpodobně budou tak vyděšení, že prostě ten Camrál předají!“

Hermiona zamlaskala: „Rone! To není fér a ty to víš.“

„Prostě jsem realista,“ zabručel. „Zmijozel získá velký nárůst bodů, takže to znamená, že musíme udělat to samé, až budem stát proti Havraspáru.“

Harry si v klidu naškrábal poslední řádek, který si psal: „Dost snadný.“

„A to znamená,“ pokračoval zrzek opatrně a sledoval svého přítele, „doufejme, že budem mít stejný základ, až bude Nebelvír hrát proti Zmijozelu na konci roku...“

Nesoustředěně přikývl a pak se podíval na Hermionu: „Jak dlouho musíme tuto esej dělat znova?“

Nebyl si jistý, ale myslel si, že viděl její úsměšek předtím, než se pustila do řeči o tom, jaké jim Křiklan stanovil požadavky.

Ron se mezitím snažil opět získat pozornost: „Neboj, kámo. Ty ho přelétáš. Jako vždycky.“

Harry mu věnoval pousmání a v myšlenkách se vrátil k zápasu, který sledoval dříve. Nebyl si tak jistý. Malfoy se rozhodně od loňska zlepšil. To bylo dost zřejmé z jeho triků, které předvedl na začátku hry, a pak později, když byl nucen napravit svou chybu odvážnou obratností. Harry měl pocit po jistou dobu, že se zřítí, když předvedl ten střemhlavý let, ale po celou dobu to měl dokonale pod kontrolou.

Zakroutil hlavou: „Nevím. Dneska se zdál docela dobrý.“

Nečekal Ronův nával hněvu jako odpověď na takový zběžný komentář.

„Harry, do prdele!“ jeho výbuch upoutal pozornost většiny společenské místnosti, dost k Harryho zlosti. Byl vděčný Hermioně, když rychle kolem nich vrhla utlumující kouzlo. „Co se to k sakru děje?! Nemysli si, že jsem tě neviděl, když dneska vyhrál! Ty... ty a Malfoy jste tak najednou přátelé?“

„Já... Rone, proboha... Nejsme...“ koktal s rozhořčením a hněvem, potlačoval emoce, když se usiloval, aby našel nějakou odpověď.

Hermiona do toho zakročila dřív, než mohl najít svůj záchytný bod a začal bojovat doopravdy: „Rone, posaď se.“ Chvíli se tvářil, jako by se jí chtěl vzpírat, ale Harry měl dojem, že brala lekce u paní Weasleyové a jediný blýskající pohled od čarodějky ho vrátil na místo. „Tohle je směšné. Přestaňte začínat boje tam, kde žádné nejsou.“

„Ale–“

Předklonila se, aby na zrzka zasyčela: „Copak sis nevšiml, že jsme s Malfoyem prakticky neměli žádné potíže – a s celým Zmijozelem – od té doby, co si s ním Harry začal povídat?“

„Brumbálovo kouzlo,“ trval na svém Ron tvrdohlavě.

„Ne, to tím není,“ kroutila hlavou. I Harry teď poslouchal, přiznal si, že si doopravdy této změny nevšiml. „Nevím jak ty, ale já jsem nebyla nazvána ničím útočnějším než ‚Grangerová‘ za minulých pár měsíců - Brumbálovo kouzlo tohle určitě nemohlo zahrnout. Dokonce přestal trápit i profesora Lupina.“

Harry se prudce posadil. Je to pravda? Ano, připustil, že je. Remus na začátku školního roku stále vypadal na pokraji nervového zhroucení, zvlášť když kdykoli v blízkosti procházel Malfoy s nepřátelstvím a zlostí. Teď o tom přemýšlel, musel uznat, že se oba zklidnili, i ve vzájemné přítomnosti.

Ron se zamračil: „Co to říkáš? Myslíš si, že to je dobrý nápad?! Dovol mi ti připomenout, že to je Malfoy.“

„To co říkám, je, že možná má Harry pravdu v tom, že může být užitečný. BA je jen příklad. Jen se podívej, jak to dělá život mnohem jednodušším.“

Neznali ani půlku z toho, pomyslel si Harry v duchu. Například Vanimu a úplňkové noci...

Ron zakroutil hlavou a vstal: „Tohle nezbaštím, ale když nikdo nechce poslouchat...“ hněvivě se odmlčel a vydal se k chlapeckým ložnicím.

Hermiona se na něj podívala: „On se změní. Myslím, že je trošku žárlivý, abych byla upřímná.“

„Na co?“ zeptal se nevěřícně.

Provedla neurčité, ohrazující gesto: „Myslí si, že jsi se s ním spřátelil, Harry, a ty víš, jak Malfoy vždy byl krutý, k Ronovi obzvlášť. On se... Myslím si, že se bojí, že... no –“

„Že se k němu začnu chovat stejně tak jako Malfoy? To je směšný.“

„Vím. Ron ti to musel říct.“

Harry se zamračil a opět shlédl na svou esej: „Já tady po tomhle za ním nepoběžím,“ ohradil se. „Pokud mě doteď dost dobře nepoznal, jaký by to mělo smysl?“

„To nemyslíš vážně...“

Harry si povzdechl. Ne, to samozřejmě nemyslel. Ale stejně za ním nepoběží, aby mu nabídnul nějaké pevné ujištění.

„Tak jako tak,“ řekl po chvíli pevně, „s Malfoyem nejsme přátelé. Nechápu, kvůli čemu si dělá starosti.“ A nebyli přátelé, řekl si pro sebe rozhodně. Jsou... spojenci. Nic víc.

Ne, nikdy nic víc, nehledě na fakt, že o sobě znali mnohá tajemství na to, aby se Harry cítil klidně nebo na fakt, že se probouzeli spolu ve více než jednom případě nebo na fakt, že se ten sen párkrát objevil v tomto týdnu. Kdepak. Nejsou přátelé. Vůbec.

Hermiona na něj zírala strašlivě vědoucím způsobem, tak se stáhl zpět k eseji z lektvarů a odvedl její pozornost otázkou na vlastnosti žíní z jednorožce.




23. kapitola: Pokřivené myšlenky


Měsíc dorůstal. Remus mohl cítit vlka, jak vrčí v pozadí jeho mysli, jakmile ji Severus napadl. Zuřivě zápolil se svými řetězy, hrozivě vrčel a snažil se odehnat jinou, cizí přítomnost.

K jeho prospěchu, se Severus nestáhnul, ačkoli Remus jasně cítil mrazení strachu, kterému podléhaly jeho myšlenky. Byl to surrealistický pocit, vnímat emoce, které nebyly jeho vlastní.

Tentokrát se rozhodl nevydat své myšlenky tak lehce. Ne, že by Nitrozpytec neměl vidět jeho vzpomínky, ale posledně si to slíbil a Remus se naučil nedůvěřovat Severusi Snapeovi.

Zvolili si časnou ranní hodinu v době, kdy neměli žádné vyučovací hodiny. Tohle byla asi třetí lekce od toho prvního, nešťastného ‚úvodu‘, a vlkodlak si zvykal na další invazivní přítomnost ve své mysli. Přesto ho to však, jako vždy, znervózňovalo, když cítil druhého muže, jak opět křižoval jeho myšlenkami a vracel se k místu, kde začal tvořit základy Nitrobrany.

Severus vinul pramínky obranné duševní magie jako vlákna, které svazoval a proplétal se zlatými strunami, které spojovaly Remusovy myšlenky. Byla to průkopnická technika, ale muž již k tomu prokázal svou způsobilost a improvizoval, když musel a jinak se mu dařilo sledovat nejasné instrukce těch, kdo se již o to pokusili. Pomalu, pozvolna, mohl Remus cítit cizí přítomnost bariér, které se stavěly v jeho mysli a strážily všechny ty myšlenky, které mu mohl dát jako špeh. Severus byl důkladný, řekl by, že dost. Muž si dokonce začal vymýšlet falešné vzpomínky, které zaplétal do této směsice.

Bylo to pro ně těžko srozumitelné. Mistr lektvarů vložil svůj první pokus do myslánky a Remus to fascinovaně sledoval. Bylo zvláštní, se jasně vidět, jak v těch scénách jednal a vědět, že se to vůbec nestalo. Ale v jeho vnitřním zraku se to stalo, přimhouřil oči při nevšímavém Harrym, kterého nenáviděl, vinil ho za Siriusovu smrt a tiše plánoval pomstu-

Tyto falešné vzpomínky ho děsily. Ale racionálně věděl, že jsou nutné a měl za to, že by měl být vděčný Severusovu talentu za jejich vytvoření.

Jen doufal, že jsou dostatečně dobré...

***

„Draco, soustřeď se!“

Pansyin ostrý loket ho přivedl zpátky k pozornosti, načež ve své židli sebou trhnul. Křiklanův monotónní hlas stále pokračoval, možná to bylo důvodem, proč především napůl spal. Tak moc jak miloval lektvary, tak tento předmět ztratil tu skvělou část ze své přitažlivosti, když Severus změnil učitelskou pozici. Křiklanovy pompézní přednášky a vtipy ho rozčilovaly, teď když tato oblíbená novinka jiného učitele zevšedněla.

Vypustil povzdech a rozhlédl se, uvědomil si, že si výjimečně vůbec nedělal poznámky. Později si je musí okopírovat. I když, aby byl spravedlivý, většina třídy vypadala, že sdílí jeho nezájem. Jen Grangerová zuřivě psala, odhodlána zachránit každý drobek ‚moudrosti‘, který vypadl z úst jejich profesora. Protočil nad ní oči.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se Blaise tiše a líně si něco čmáral v koutku svého pergamenu. „Myslel jsem si, že budeš na vrcholku světa kvůli včerejšímu vítězství.“

Draco udělal nějaký vyhýbavý zvuk. Byl šťastný a dokázal to včera v noci ve zmijozelské společenské místnosti. Opíjeli se a blahopřáli si navzájem a zůstal vzhůru do časných ranních hodin, a teď byl unavený. A unuděný.

A trochu ustaraný.

Po zápase si všiml, že když si oba kapitáni opět potřásali rukama, tak Changová stála od něj tak daleko jak bylo možné. Bože, opravdu musela něco vidět, když letěl u ni tak blízko. V tuto dobu měsíce, by měl vědět lépe, že ztrácí svou kontrolu v blízkosti nepřítele a výbušné situace.

Otázka je, jestli by si mohla uvědomit význam toho, co viděla? Kdyby to byla Grangerová, musel by se už připravovat na opuštění školy, protože by na to přišla během dne. Ale Changová nebyla tak chytrá...

Aspoň doufal, že není.

„Draco!“

Opět zamrkal a podíval se na Pansy, uvědomil si, že nebyla jediná, kdo na něj zírá. Celá třída, stejně jako Křiklan netrpělivě čekali.

Zčervenal: „Jaká... jaká byla otázka?“

***

Konečně bylo po vyučování a Draco nechtěl nic jiného, než se schovat ve svém pokoji a uniknout otravným starostem, které se objevily během lektvarů. Během dne se to zhoršovalo, až byl zpola přesvědčený, že si většina školy šuškala za jeho zády, zcela si vědomi jeho tajemství.

Zdravý rozum mu říkal, že to nemůže být pravda. Přinejmenším si byl jistý, že by se to jinak doneslo k jeho vlastním uším od Zmijozelských, nebo i k Potterovým, který by ho varoval.

Po chvilce měl myšlenky nicméně pod kontrolou, jak se snažil přesvědčit sám sebe. S dalším unaveným povzdechem řekl heslo a čekal, až se Lilith odklopí, pak vkročil do obývacího pokoje.

Potter se v leže rozvaloval na pohovce, s nohama překříženýma v kotnících a Vanimou stočenou na své hrudi. Překvapeně vzhlédl, když vlkodlak vstoupil a provinile se drápal do sedu: „Ehm...“

Merline, Nebelvír tady byl častěji než on!

„Pottere, toto je má společenská místnost, uvědomuješ si to? Jak můžeš dokonce znát heslo?“ odpověděl svými rozhořčenými slovy a prošel kolem bez většího opravdového protestu, přitom si rozepínal knoflíky u rukávů košile.

Harry sledoval, jak blonďák zmizel za rohem, pravděpodobně do své ložnice (Harry tak dalece neprohledával Zmijozelovy obývací prostory). Nejistý, jestli Malfoy ještě stále poslouchal, váhavě zavolal: „Já... ho vlastně neznám.

„Děláš si srandu?!“ ozval se o několik vteřin později rozhorlený výkřik, mírně utlumený. „Přísahám, že si vyžádám nový obraz... Bezpečnost v tomto místě má nedostatky.“

Harry se shovívavě usmíval při tomto snobském vyjádření. Pak, s vědomím toho, co dělá, rychle svůj výraz změnil na prázdný. Zatraceně, měl mít na paměti, že Malfoy není zábavný a není chytrý. Bože, jak těžké to mohlo být, když strávil pět let snažením, aby tomu idiotovi právě tohle řekl...?

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptal se zmijozelův hlas, zněl lehce netrpělivě.

„Poslední hodinu jsem měl volnou, takže asi hodinu.“

Jasně slyšel odfrknutí, následováno sarkastickým a popudlivým: „Mohl by si mě alespoň nechat předstírat, že mám nějakou kontrolu nad tím, jestli tě pustím dovnitř nebo ne.“

„Promiň –“

Malfoy se náhle opět objevil. Harry se na něj letmo podíval, a pak se přemáhal, aby se znova nepodíval. Netušil proč. Nebylo to, jako by ho dříve neviděl náhodou oblečeného. Dobře. Pomyslel si, byl. Určitě musel být...?

Zelenostříbrná kravata byla pryč a plavé vlasy byly rozcuchané v místě, kde si ji nedbale přetáhl přes hlavu. Perlově bílá košile byla nyní rozháraná a rozepnutá u límečku, rukávy měl vyhrnuté k loktům, čímž se projevil nedostatek těžkého školního hábitu. V jedné ruce držel knihu, kterou si nesl s sebou k židli naproti Harrymu, do níž se svalil a opřel si nohy na konferenčním stolku mezi nimi.

V nebelvírově klíně se pátravě kroutila Vanima. Víš, že se tvému tělu právě zvýšila teplota? Proč?

Harry ji ignoroval, i když trochu obtížně.

Šedé oči ho kriticky studovaly – ale naproti tomu, nebyly vždy kritické?: „Copak nemáš vůbec nic lepšího na práci, než tady vysedávat s tím stvořením? Nemyslím, že si dokážu vzpomenout, kdy jsem tady naposledy seděl sám, Pottere.“

Harry pokrčil rameny a podíval se na zmíněné stvoření: „Jo, no vždycky, když trávím čas v nebelvírské společenské místnosti, tak se lidi ptají, jestli jsem nezešílel. Začíná to být otravný.“

Blonďák se culil, když asi v půlce otevíral červenou vázanou knihu a vyrovnal si ji na svých kolenou: „Předpokládám, že tvůj problém souvisí se mnou?“

„Nebylo to tak vždycky,“ vtipkoval Harry. „Ale jo. Oni tě vážně nenávidí.“

„Myslel si to tak. Strávil jsem mou školní kariéru, abych se o tom ujistil.“ Prstem obrátil stránku, vypadal zcela lhostejně. „Kromě toho, nebylo jiné místo?“

„Jo,“ odpověděl Harry opatrně. „Jen to dělá věci... stresujícími.“

„Ještě je tu vždy knihovna. Komnata nejvyšší potřeby. Jakýkoli počet prázdných tříd. Jsem si jistý, že pro tebe existují další místa k úniku a dokonce si můžeš vzít svého mazlíčka.“

Nebelvír ztuhl: „Mohl si jen říct, pokud chceš, abych zmizel, víš.“

Znovu šedé, bledé a bezvýrazné oči kmitly nahoru a setkaly se s jeho: „To jsem neřekl. Jen jsem přemýšlel, proč chceš být tady.“ Dál se chvíli díval, a pak se klidně vrátil ke své knize, jako by právě nevyjádřil problém, se kterým Harry bojoval několik dní.

Harry neodpověděl – stále odmítal zodpovědět tuto otázku i sám sobě – a upadli do ticha, které se stávalo téměř zvykem. Protože nejsou přátelé. Nebyli. Ale čím jsou, to Harry netušil, ale mluvení k tomu nepatřilo. Místo toho seděli v tichosti a vyhýbali se očnímu kontaktu, zatímco se Harry pokoušel nemyslet na ten sen a Draco se pokoušel nereagovat na tiché, líbezné syčení z druhé strany místnosti – a doopravdy to nebyla pokřivená myšlenka, že ano?

***

První víkend ve druhém pololetí byl ve znamení úplňku. Draco s Remusem nebyli už jedinými, kteří úzkostlivě odpočítávali dny. Severus také neustále dával pozor na datum a snažil se víc pracovat s Lupinem, než se blízkost měsíce stane příliš nebezpečnou. Harry také sledoval lunární cykly s vyloženým zájmem. Ještě se nerozhodnul, jestli opět s nimi poběží nebo ne.

Týden dlouhé prázdniny byly hned po měsíci také tématem rozhovoru. Byla to doba, kdy mnoho studentů využilo této příležitosti k návštěvě domova, Ron byl mezi nimi. Harry byl kvůli tomu v skrytu duše rád a doufal, že období odloučení by mohlo uklidnit narůstající konflikt mezi ním a rusovlasým kouzelníkem.

Draco byl zvyklý v pololetí navštěvovat Malfoy Manor. Bylo to téměř šokující, když si uvědomil, že letos zůstane ve škole – pravděpodobně zůstane tady do té doby, než vystuduje, byla to hrozná myšlenka.

Ale to, co se stalo mnohem horším šokem, byl dopis, který dostal v pátek večer, právě když se chystal odejít do Lupinovy boudy. Majestátní výr ho uložil na jeho postel, a sám byl usazený u polštářů a pánovitě čekal. Rozpoznal toho ptáka i rukopis, kterým byl adresován, ale nic z toho mu nezabránilo vrhnutí všech kontrolních kleteb, které znal. Až když si byl jistý, že je dopis bezpečný, tak si ho vzal.

Čtení matčiných slov bylo těžším úkonem, než očekával. Nenadálé ho bodla touha a náhle byl opět prvákem, kterému se stýskalo po domově a byl rozrušený. Prosila ho, aby přišel domů, jen na chvilku, protože jí chyběl, a že jeho otec zcela upřímně nemá nic společného s touto prosbou.

Přemýšlel, která možnost ho zraňovala nejvíc: jestli se ochotně postavila na Luciusovu stranu, nebo jestli ji jeho otec doslova donutil psát.

V každém případě neměl žádné výčitky svědomí, když dopis držel nad ohništěm a spálil ho rychlým švihnutím hůlkou, přitom smutně sledoval, jak se popel snáší a usazuje v krbu: „Žádná odpověď,“ řekl sově a počkal, dokud pták neodletěl, jen pro jistotu, aby se nerozhodla, že by Vanima mohla být fajn svačinka, pak odešel ze svých pokojů s temným mrakem a matčinými lži, které nad ním visely.

***

Už byl v půlce schodiště, které by ho zavedlo do vstupní haly, když za sebou uslyšel chvatné kroky. Ale s rozpoznáním zvuku pisklavých tenisek jeho obava rychle opadla a dokonce zastavil, aby počkal na svého pronásledovatele.

„Malfoyi!“ V Nebelvírově hlase zcela chybělo obvyklé nepřátelství, které oba k sobě projevovali na veřejnosti. Nakonec, když ho Potter dohnal, zpomalil na poklus a pak chůzi.

„Jak chytré,“ komentoval Draco sarkasticky. „Ale nemyslím, že tě všichni nahoře v Astronomické věži slyšeli.“ Upřímně, někteří lidé ani nepomysleli na chování na veřejnosti...

„Och, promiň,“ zazněla rychlá odbývající odpověď, ani nebyla téměř tak starostlivá, jak by se Zmijozelovi líbilo. „Chystáš se jít k Remusovi?“

„Ne, myslel jsem si, že bych se dnes večer mohl toulat hradem. Cítím se odvážně.“

Harry se tvářil nezaujatě: „Dobře, hloupá otázka... Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou?“ Ta poslední slova vyšla ve spíše rozpačitém spěchu a připomnělo mu to, proč byl zařazen do Nebelvírské koleje: v případě pochybností, udělej obrovský skok.

Šedé oči pomalu sklouzly k němu, byly chladné a hodnotící: „Tentokrát žádné rande?“ Jeho tón nenechal žádných pochyb, že přímo prohlédl Harryho poslední výmluvu, i když Nebelvír neměl tušení, jaké závěry by z toho mohl vyvodit. Ostatně, Malfoy určitě neznal pravý důvod, že to Harry zrušil proto, že byl nesmírně vyděšený jejich... polohami ve spánku, že ne?

„Nevyšlo to,“ přesto odpověděl, stejně tak chladně.

Zmijozelovou jedinou reakcí bylo lehké švihnutí pramenů vlasů ze svých očí a naklonění brady ve stejně tak povýšeném způsobu jako vždy: „To pro mě nedělá rozdíl,“ řekl s pokrčením ramen. „To není jako –“

Draco se prudce zarazil a naslouchal. Psí sluch mohl slyšet to, co Potterův nemohl, a vlkodlak ztuhl při zvucích, které se nesly k němu. Hlasy, které znal příliš dobře.

„Pansy se blíží,“ okamžitě sykl, a už se poohlížel po nějakém místě, kde by se skryli. Ale chodba, kde stáli, byla holá, bez dveří či výzdob, a zvuk přicházejících Zmijozelských byl hlasitější, když se blížili k nároží, které vedlo do vstupní haly.

Nemohl by tady být viděný s Potterem, ne když si nenadávali a neproklínali se, což by bylo jediné přijatelné vysvětlení. Horší je, že když se už opozdil kvůli matčinu dopisu, tak pokud tady zůstanou déle, mohl by se přeměnit přímo před nimi.

Potter jako vždy byl nenápomocný a nedělal nic, aby je dostal z této situace, a místo toho se jen zbytečně prohraboval v brašně, kterou nesl přes své rameno.

„Mohl bys prosím tě něco udělat?“ vlkodlak se pokoušel zuřivě šeptat.

Zelené oči blýskly: „Sklapni, vždyť dělám.“ Nakonec začal cosi vytahovat na světlo, podobně jako když mudlovský kouzelník vytahuje svázané šátky, ale ta věc, co držel, se zdála tekutá a stříbrná. „Pojď sem.“

„Cože?“

„Prostě – Och, to je jedno!“ A pak Nebelvír vystřelil k němu, zavířil s něčím nad jeho hlavou a kolem nich, jak se pohyboval. Rukou sevřel Dracovo zápěstí a otočil ho tak, až stál tváří v tvář k druhému chlapci, jehož záda byla ke zdi.

„Co – co si...?“

„Neviditelný plášť,“ šeptl Potter téměř neslyšně.

Draco neměl šanci, aby propadnul šoku ze svého zjištění. Několik krátkých myšlenek hučelo v jeho hlavě – Potter má Neviditelný plášť?! Jsou drahé! Tak to bylo tím, jakým způsobem tolikrát unikal! – a pak Pansy s Blaisem doputovali do zorného pole, jejich hlasy byly tiché a důvěrné.

„V poslední době dost často mizí, nevšiml sis?“ říkala dívka, a Draco věděl bez pochyb, že mluvila o něm.

Blaise pokrčil rameny: „Asi je ve svým pokoji. Jen sis toho všimla, protože už nevysedává ve společenské místnosti.“

Zakroutila hlavou: „Druhý den jsem ho šla navštívit. Ten jeho portrét řekl, že už tam hodinu není.“

„Pansy, přestaň se ho pokoušet sledovat, dobře? V této škole jsou i jiná místa. Zkontrolovala si knihovnu? Lektvarovou laboratoř? Draco je šprt, nejspíš potají dělá nějakou práci navíc.“

Harry otočil svou hlavu stranou a tím odvrátil pohled od urážkou vytřeštěných očí na blonďákově tváři, aby se vyhnul výbuchu smíchu. Bylo to značné úsilí a cítil bolest v hrdle od toho, jak potlačoval tuto reakci.

Oba Zmijozelové se pohybovali blíž a blíž a brzy byli dost blízko na to, až se Draco s Harrym báli, že vejdou přímo do nich. Blonďák se nervózně posunul, zdráhavě se tisknul ještě blíž k Nebelvírovi, ale věděl, že by měli něco udělat, nebo je oba objeví v ještě více kompromitující situaci než předtím.

Pansyin tichý hlas opět upoutal jeho pozornost: „Vlastně jsem přemýšlela, jestli to nemá něco společného s... no, s jeho otcem, pokud víš, co tím chci říct.“

Blaise jí věnoval zničující pohled: „I Mrzimorský prvák by věděl, co tím chceš říct, Pans.“ Povzdechl si a zakroutil hlavou. „I když jsem o tom přemýšlel. Myslel jsem si, že to přijde dříve nebo později. Koneckonců je to Lucius Malfoy. Tohle má jedině smysl, pokud vyzval Draca, aby –“

„Neříkej to!“ sykla na něj čarodějka naléhavě.

„To jsem neměl v úmyslu!“ vyštěkl zpátky. „Někteří z nás mají více taktu než ty...“ S rozčíleným pohledem tmavovlasý chlapec zmlkl a zrychlil naštvaně svou chůzi.

Merline, tohle je kolizní směr, pomyslel si Draco náhle. Stál přímo v Blaisově cestě a nemohl se pohnout ze strachu, aby Plášť neodhalil nějaký záblesk z něj nebo Pottera-

Najednou paže obemkly jeho pas, čímž ho překvapily, a pak byl pevně přitisknut k druhému tělu tak, že si pomyslel, že takto nebyl nikdy ve svém životě. Cítil nezadržitelnou potřebu se odstrčit, nadávat a nekontrolovaně křičet, kvůli tomu, jak se Potter opovážil si dovolit, takto... takto úplně vpadnout do osobního prostoru?! Jeho brada spočívala na rameni vyššího chlapce a z hlubin temnoty koutu své mysli mohl slyšet vlčí zlomyslný hlas, který na něj naléhal, aby ho na oplátku kousnul. V takové době měsíce, by se mu ho nejspíš povedlo nakazit, kdyby chtěl...

Svou mysl s námahou přivedl zpátky k rozumnosti. Ne. Dobrý Bože, Potter se mu snaží pomáhat, výjimečně...

„Blaisei!“ volala za ním Pansy ječivě, načež zastavil, aby na ni počkal. Draco v duchu proklínal svého přítele a přitiskl se blíž ke zdi a druhému chlapci – naštěstí si nevšiml skelného výrazu, který se začínal vkrádat do zelených očí.

Pansy zastavila s menším odstupem od svého spolužáka, pak sotva šeptem promluvila: „Co... co si o tom myslíš? Pokud to je důvod, proč celou dobu mizí, chci říct...“

Blaise si vzal hodnou dobu na odpověď, dost k frustraci vlkodlaka: „Já... vlastně se na to snažím nemyslet,“ odpověděl po chvílí. „Nakonec se to stane nám všem. Proč si kvůli tomu ještě dělat starosti?“

Jeho slova se nezdála, že ji uklidnila, to bylo dost patrné. S dalším povzdechem ji chlapec vtáhl jednou paží do objetí a šli dál v tichosti a jen vláskem zavadili o neviditelnou dvojici.

Když už mohl, Draco vydechl s velkou úlevou. To bylo až moc blízko.

Harry cítil blonďákův povzdech, který vnímal jako horký dech vzadu na svém krku, zrovna pod uchem a přemáhal se, aby nezavřel oči. Neužíval si to, říkal si. Nemohl by si to užívat, protože ten sen by neměl být pravdivý, proklatě!

Malfoy otočil hlavu a snažil se na něj opatrně podívat, přitom se teď malé závany dechu dotýkaly jeho čelisti, byly teplé a příjemné. Otáčel se, aby se setkal s jeho pohledem téměř proti své vůli.

„Můžeš mě kdykoliv pustit, Pottere.“

Zamrkal a teprve pak si uvědomil – utápěný v rozpacích – že stále svíral své paže kolem pasu druhého chlapce. Pustil ho, jako by se popálil a třeštil oči do tváře s ledově modrým pohledem.

„Promiň, já –“

Už nedostal možnost to doříct, nehledě na vysvětlení, které mohl mít. Draco náhle zalapal po dechu a ohnul se, jednou rukou svíral Nebelvírovu košili ve snaze, aby zůstal zpříma. Harry, který nebyl schopen pomoci, mohl jen sledovat, jak probíhá přeměna. Blonďákovo pevné sevření ho stáhlo dolů, když měnící se vlkodlak klesnul na kolena.

Poté soucítil s Malfoyem novým způsobem. Nikdy dosud neslyšel Zmijozela křičet nelíčenou bolestí – místo falešného, přemrštěného sténání, které kdysi kvůli soucitu sehrával – kromě této, kterou prožíval. Polekaně vrhl kolem nich tišící kouzlo, ale to bylo to nejmenší, co mohl udělat.

Nastal okamžik v následujících, vleklých vteřinách, kdy Draco zvrátil hlavu, vlčí bílé oči se rozšířily a Harry viděl, s hrozivou jasností, krutost stvoření, které číhalo pod povrchem. Vlk byl pro tento krátký okamžik volný, než se řetězy Vlkodlačího lektvaru kolem něj pevně neutáhly. Přesto to Harrymu stačilo na to, aby sebou strachy ucuknul, uvědomil si, snad poprvé, skutečné schopnosti toho, co bylo uvnitř Draca.

Byl svědkem celé přeměny v jakémsi šokovaném omráčení, částečně překvapený, když se vlk stále na něj díval s jasnýma očima, navzdory faktu, že dosud ty samé viděl dvakrát.

Když přeměna skončila, Harry se podíval dolů na potrhané zbytky Zmijozelova oblečení. Pak s povzdechem švihnul svou hůlkou a vrhl opravující kouzlo, které ho naučila Hermiona a sledoval kusy oděvů, jak se vrací do svého původního stavu. Kupku nabral a nacpal ji do brašny, ve které už měl Neviditelný plášť – a celou dobu si představoval Malfoyovy povýšené stížnosti kvůli zmačkání, které tím udělal. Brašnu hodlal uložit u Remuse, než se sám přemění.

„Tak pojď,“ zamumlal a doufal, že už nebylo moc studentů venku, kromě nich. To je vše, co potřeboval. Harry Potter byl viděný, jak si klidně kráčí vedle velkého světlého vlkodlaka. Už mohl vidět ty titulky...




24. kapitola: Vnímavost


Remus si byl stále více vědomý pojmu druhů vlkodlaka. Jeho vlastní rozviklaná loajalita a zmatené pocity k Severusovi tlačily tuto myšlenku do popředí jeho mysli – bylo to nešťastné, vzhledem k tomu, že Mistru lektvarů zabralo několik vteřin na uchvácení myšlenek, které si nemilosrdně prohlížel a smál se nad jeho nejistotami.

„Nemusíš si dělat starosti, Lupine,“ ušklíbl se tehdy. „To se nikdy nestane. Můžeš zůstat naprosto věrný nebožtíku Siriusovi Blackovi.“ To jméno vyplivl jako jed.

Remus by rád věděl, co se to pro všechno na světě s ním mohlo stát, když zjistil, že opovrhuje a zároveň ho přitahuje Severus a jeho krutost. Poslední lekce mezi nimi se vymkla kontrole, což vedlo v dětinské provolávání klení napříč pokoji druhého muže. Vlk pro tentokrát dokonce přišel na jeho pomoc, dychtivý po šanci, aby napadnul Mistra lektvarů, který byl příčinou toho, co viděl jako Remusovu zradu jeho druha. Jeho zuřivost mu dodala na rychlosti a síle, skočil na Severuse, který přistál na zádech s Remusem, který byl nad ním rozkročený, vrčel a na svou hůlku zapomněl.

Černé oči se na zlomek vteřiny strachy rozšířily, a pak se rychle zamžily opovržením: „Hodláš si vzít to, co chceš násilím, Lupine?“ vyprskl, a Remus, znechucen tímto pouhým významem a trochu sám sebou, odešel bez jediného slova.

Neexistovalo žádné logické vysvětlení. Beztak to nebylo tou pravou přitažlivostí, řekl si. Byly to přetrvávající pozůstatky pošetilé dospívající fantazie z dob, kdy druhý muž byl jen o trochu méně nepřístupný a hrubý. Byla to morbidní fascinace něčím, co nemohl nikdy mít, a možná to bylo vedlejším účinkem této hrůzné intimity, kterou sdíleli v těchto dnech.

Rozzlobil se, když o tom přemýšlel, zvedl pohled k měsíci a zadní tlapou se podrbal nečinně za uchem. Poblíž se Harry s Dracem prali a honili, přičemž se míhali v jeho periferním vidění.

V této chvíli byl rád, že nebyl v lidské podobě. Jeho výraz by mohl prozradit velmi mnoho. Chtěl se smát, ale v jeho srdci se rozvíjel zármutek.

Nikdy si nebyl tak jistý tím, že sledoval vlkodlaka a jeho druha.

Samozřejmě, že to ani jeden z nich ještě nevěděl, protože Harry měl vždycky dlouhé vedení, a Draco byl ponořený v popření. Remus to viděl. Viděl to od prvního okamžiku, kdy studoval běžící dvojici. Ve skutečnosti to byla jako taková vzpomínka na svůj vlastní šesťák se Siriusem, ve které se ztrácel více než jednou. Merline, neobyčejná krása a známost této situace ho ohromovala. Jak to mohlo být možné, že se to děje dvakrát, i v centru magie, kterým byly Bradavice...? Zvláště mezi těmi dvěma, ze všech lidí – Harry, Siriusův kmotřenec, byl tak hrozně občas podobný tomu muži, a Draco, který byl, v podstatě, jeho vlastní zodpovědnost. Tuto reflexi bylo nemožné ignorovat a bolestně to sledoval.

Takže mezitím, co oba teenageři skákali kolem sebe, bojoval proti spojitosti, kterou mohl vidět, jak je už přitahuje dohromady, jeho vlastní mysl byla zmatená. Cítil se být povinen na ně dávat pozor a vedl je, pokud by mohl, zvláště Draca. Překvapilo ho, uvědomění toho, že u něj sílila ochrana mladšího vlkodlaka, který právě teď měl několik dospělých spojenců. Lucius Malfoy byl otec k smíchu, podle Remusova názoru, když mohl vyzývat svého syna k životu na Temné straně, a pak se ztratil, když chlapec odmítl. Narcisa si evidentně zvolila manželovu stranu, a kvůli Severusově nynější náladě, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, se Draco musel cítit poněkud opuštěný. A z čehož vyplynulo, že Remus mohl cítit všechen vlčí mateřský instinkt, který se v něm v reakci na to vzchopil. Chlapec je součást smečky, stejně jako Harry. A tak by s ním měl jednat.

Ale dobrotivý Bože, bylo to tak těžké potlačit vlnu závisti, která v něm vzrůstala pokaždé, když je viděl spolu. Není to tak dávno, kdy měl to, co oni měli nyní, a no ano, jak moc to chtěl zpátky

Ale nebyl hloupý, a už před měsíci se přestal upínat k falešné naději. Jeho druh zemřel, a i když Remusovi chyběl – vždycky mu bude chybět, do jisté míry – nechal ho jít.

Snad to bylo dobře, ale nebyl si jistý. Minerva řekla, že to je dobře, když spolu naposledy mluvili. Jediné, v čem měl Remus jistotu je, mimo Siriuse, že vycházel se Severusem – ale nevypadalo to, že se to právě teď vyvíjelo velmi dobře...

***

Opět noc, která proběhla na vlně vzrušení a závodění, nakonec skončila, když se vlkodlaci s Harrym vrátili do malé boudy, byli vyčerpaní a plácli sebou do svých vlastních, provizorních postelí.

Bylo šeré ráno, i když světlo, které se nakonec objevilo, vítězně zanořovalo drápy do šedé, deštivé oblohy. Proměnlivý déšť ochlazoval ranní vzduch. I přes venkovní chlad bylo Dracovi teplo.

Zasněně se usmíval, ani se nesnažil otevřít oči a přerušit polospánek, ve kterém byl polapen. Vlk se vrátil zpátky do jeho mysli, sytý a bezpečný. Prozatím, v každém případě. Jako vždy cítil velký tlak, kterého si byl zcela vědomý, jak se náhle uvolnil. Vychutnával si pohodlí, protáhl se jako kočka, vyklenul záda a prsty ohnul v pokrývce, která byla přes něj přehozená.

Tím stejným způsobem jakým se Harry překvapeně před měsícem probudil, si Draco náhle uvědomil velmi blízkou přítomnost druhé osoby.

Příjemné teplo bylo najednou nesnesitelné, když si uvědomil, s pomalým úsvitem, že je zapletený s jiným tělem. A co hůř, i bez otevřených očí věděl, kdo to je. Potterova charakteristická vůně – zvláštní směs pachu chlapce, psa a deště, ne nepříjemná – naplnila jeho nos, načež vlk vydal nepatrné, šťastné zavrčení poznání, než pokračoval ve své dřímotě a ponořoval se dokonce ještě víc do uvolnění. Draco, na druhou stranu, měl pocit, jako by každý sval v něm právě ztuhl.

Potter. Ležel s Potterem. Ležel na něm! Co to k čertu...?!

Nebelvír ve spánku zafuněl a posunul se. Paže pod Dracovou hlavou a kolem jeho ramen se lehce utáhla, čímž ho donutil k potlačení zvuku podezřele blízkému zakňourání. Každá částečka jeho holé kůže, která se dostala do kontaktu s druhým chlapcem, byla v jednom ohni. Intimní kontakt. Intimní kontakt úplně všude. Mohl cítit hrubý denim Potterových džínů na své noze, kterou měl přehozenou přes jeho boky. Pod svou rukou cítil zvedající a klesající hruď a pomalý tlukot srdce.

Co to bylo?!

Stejně jako předtím, na chodbě u vstupní haly pod Neviditelným pláštěm, ho silně znervózňoval tento blízký kontakt. Vzchopil se a chystal se odšoupnout a vyprostit se co možno nejrychleji, i když to znamenalo ztrátu své důstojnosti, až se Potter probudí a uvidí tento děsný malér – ale najednou vlk v něm zavrčel a opět se probudil k životu, přitom protestoval proti jakémukoli pohybu, na který by mohl pomyslet. Chtěl zůstat tam kde byl, zatraceně, a zřejmě se snažil co nejvíc, aby Draco chtěl to samé.

A Draco by se mohl pobídnout k většímu boji, kdyby si právě nevšiml zeleného střípku pod rozevřenými řasami, který ho pozoroval. Potter byl už skutečně vzhůru a byl svědkem jeho ponížení. Zmijozel ztuhl, dokonce nebyl s to, se vymanit z jejich kompromitující pozice.

„P-Pottere...“ Protivila se mu slabost ze svého koktání, ale ani Malfoy by nemohl čekat, že zůstane neovlivněný, když ležel nahý se svým rivalem.

A to byla myšlenka, kterou nemohl vůbec dostat ze své hlavy...

S rozmazaným viděním bez brýlí, které ležely stranou, se Harry na něj letmo podíval a povzdechl si s jen neurčitou mrzutostí: „Zase...?“ To slovo řekl tiše, skoro sám sobě a bylo plně utlumené ospalostí.

Blonďákovo obočí vystřelilo rychle nahoru. Zase?! Co myslel tím, ‚zase‘?: „Nejsem si vědom toho, že to je běžná událost,“ měl potřebu to zdůraznit, spíše ostře, přičemž silně ignoroval rostoucí výšku svého hlasu.

Nebelvír svraštil čelo a zavřel oči při nepříjemném výkřiku, kdepak ještě není připraven se vzdát spánku a pohodlí. I přes jeho očividné rozhořčení kvůli jejich pozici, byl neochotný se z ní přesunout. Právě v tuto chvíli, rozhodně: „Och,“ nakonec zašeptal v odpověď, potlačujíc zívnutí. „No, ale je. Spi dál, Draco...“

Vlk souhlasně zavyl a zaskučel, přitom byl prakticky naštvaný, když na něj vyslal kanonádu různorodých představ, prosíc ho, aby si lehl zpátky a vrátil se k tomu božskému teplu a voňavému objetí. Stejným způsobem, kdy použil jeho křestní jméno, téměř cítil, jakoby byl protnut kletbou Imperio, a dříve než by Draco mohl vážně pomyslet na následky svého jednání, přistihl se, jak váhavě vrací hlavu tam, kde dříve spočívala.

Kdesi v pozadí jeho mysli panicky křičel zdravý rozum. Požadoval vědět, co si myslí, že dělá, a že si ani neuvědomoval, že to je Harry podělaný Potter, ze všech lidí, a proboha vždyť není gay!

Vlk vrčel tak dlouho, dokud zdravý rozum nesklapnul, a pak se uložil k odpočinku se svým druhem.

***

Pak již o tom nemluvili. Zdálo se to být zvykem, když se Harry ujistil, aby zmizel dřív, než se Draco podruhé probudí, jen se zastavil, aby nechal před ním úhledně složenou kupku Zmijozelova oblečení, než odešel. Jakékoli potencionální trapné situaci se dvojice, která stále odmítala vzít na vědomí tuto situaci, šikovně vyhýbala. V duchu si Remus zamlaskal, povzdechl a zakroutil hlavou, ale neuděl nic, aby se do toho pletl. Ani by to chlapec neocenil, tím si byl jistý...

Ron v sobotu odpoledne odešel, s pořádným rozloučením s Harrym a s prodlévajícím pohledem na Hermioně, asi takovým, který považoval za pronikavý, i když Harry tento podhled zachytil, nedokázal si ho vysvětlit a opravdu se o to nezajímal. Přestože věděl, že by mohl znamenat něco z Ronova rozhodnutí jednat podle svých pocitů k čarodějce, nebo jí mlčky připomínal, aby se ho i nadále vyptávala.

Když zrzek odešel, Hermiona na něj naléhala neodbytněji než kdy dřív. Přesně neměl na mysli její přítomnost, protože už nedělala další pokusy, aby se ho ptala na jeho dřívější mizení nebo ho přesvědčovala o tom, že Malfoy je nepolepšitelný, bez ohledu na to, co řekl Brumbál, když se Ron snažil víc než dřív. Přesto to ztěžovala, když chtěl navštívit Vanimu – a byla to jen Vanima, kterou navštěvoval, říkal si slabě, navzdory faktu, že on a vlkodlak již spolu v těchto dnech zvládali civilizované rozhovory.

Také bude omnoho obtížnější uniknout ze společenské místnosti v době soumraku, v příštích pár dnech. Harry mohl prakticky vidět, jak jí hlavou prolétávají podezření, která naznačovala jakýkoli počet divokých možností, proč zůstával venku celé noci, tři noci po sobě. S Ronem se tyto podezření stále ustalovaly na jeho přítelkyni jako odpověď, ale Hermiona byla zcela jiný případ. A teď zrzek, který odvracel pozornost, byl pryč, tak ji bylo těžší obalamutit a byla mnohem náchylnější k tomu, aby si všimla zvláštnosti tří nocí, na které zůstával venku každý měsíc.

Měl za to, že nakonec usoudí, že on je vlkodlak. Nebylo to lepší, než uvědomění si toho, jak strávil své noci s Malfoyem? Možná, pomyslel si a představoval si způsob, jakým by Zmijozel reagoval, kdyby si myslel, že jeho tajemství bylo odhaleno...

Kromě toho, mohl by zjistit, že si Hermiona myslí, že je vlkodlak, jestli to byl závěr, ke kterému dospěla. Nic by neřekla, i kdyby to byla pravda.

***

„Kam jdeš?“

Tato falešně zběžná otázka ho zastavila právě když vyšel ven portrétem Buclaté dámy, s brašnou v ruce. Pomalu se otočil a díval se na čarodějku, která šla za ním.

„Myslel jsem si, že si děláš svůj domácí úkol z přeměňování,“ poznamenal.

Hermiona si nezaujatě založila své paže: „Dělala. To není pro tebe výmluva, aby si mizel bůhvíkam celé ty noci – zase!“

Povzdechl si. No, více méně nečekal, že její trpělivost s ním bude trvat věčně, ale prostě si mohla vybrat lepší čas. Mohl by propásnout východ měsíce, pokud ho zdrží příliš dlouho a Malfoy by si jen stěžoval, protože musel čekat.

Odolal nutkání se podívat na své hodinky, spustil svou brašnu na podlahu a otáčel ramenem v krouživém pohybu. Přemýšlel, jestli si někdy minulou noc natáhl sval, ve kterém mu občas bolestivě píchlo: „Poslyš, nevadilo by ti, kdybychom si o tom promluvili –“

„Neříkej ‚jindy‘! Vždycky to říkáš a nikdy to nemyslíš vážně!“

Upřeně se na ni díval: „Hermiono, toto není vhodná –“

Postoupila k němu blíž a ohnivě promluvila: „V posledním čase není nikdy vhodná doba! Nemyslím si, že jsi se mnou nebo s Ronem pořádně mluvil celé měsíce! Copak nám už nevěříš?“

Několikrát otevřel ústa a snažil se rozhodnout, jestli má odpovědět podrážděně nebo klidně: „Jistě, že věřím,“ nakonec se ohradil v kombinaci obou. „Z jakého důvodu by sis mohla myslet, že ne?“

Skoro dupla nohou: „To kvůli tomu, Harry, že jsme vždycky všechno sdíleli a teď nám to připadá jako... jako bys nás zničehonic ze všeho vyloučil. A nechápu proč. Vím, že jsi říkal, že to není Siriusem, ale nevidím žádný jiný –“

„To není Siriusem!“ Do jeho hlasu se dostala nelíčená zloba. „Ano, je pravda, že mi chybí a přiznávám, že to bylo mnohem horší na začátku roku. Ale teď jsem v pohodě, vážně. Jsem.“

„Tak proč -?“

„Možná – prostě možná – kouzelnický svět letos nepotřebuje mou okamžitou pomoc a můj život není výjimečně v ohrožení a jsem rád, že můžu mít soukromí, Hermiono! Žádné turnaje, žádní reportéři, žádné vize nebo plány proti útoku Voldemorta! Jsem rád, že můžu zmizet, aniž by mě sledoval tucet Bystrozorů kvůli mému vlastnímu bezpečí!“ krátce se odmlčel a prudce si povzdechl. „Chápeš to...?“

Zavřela ústa a mlčky přikývla. Mohl vidět, jak jí v čelisti cukal sval.

Harry se otočil a odešel.

***

Hermiona ho frustrovaně a smutně sledovala, jak odchází. Mohla cítit, že ji a Rona od sebe odstrkuje, ale neměla tušení, co mohli udělat špatně, pokud vůbec. Všechny od sebe odstrkoval. I BA, která loni byla něčím jako společenskou skupinou, která zaujala mnohem vážnější ráz. Harry do ní přivedl Malfoye, protože si dokázal přiznat, že potřeboval pomoc a techniku, která se lišila od jeho vlastní. Vyšlo najevo, že byl ochoten nedbat na pohodlí, když to bylo potřeba. A přesto, že jeho plán Hermionu zprvu ohromil, do jisté míry, nyní přemýšlela o tom, jestli to bylo jen dalším způsobem, jak si držet odstup mezi sebou a těmi, kteří ho mají rádi.

Povzdechla si a otáčela se, aby se vrátila do společenské místnosti, když v tom její pohled cosi zachytil. Podívala se dolů a viděla Harryho brašnu, která ležela tam, kde ji před několika minutami nechal. Už bylo příliš pozdě, aby ho zavolala zpátky, pomyslela si a letmo pohlédla na liduprázdnou chodbu.

Sehnula se a uchopila jeden rozedraný řemen a brašnu zvedla nahoru. Mohl vinit jen sám sebe za svou neopatrnost – a svůj hněv – řekla si a kroutila hlavou.

Brašna v její ruce byla pootevřená, to si uvědomila příliš pozdě, a mohla už jen sledovat, jak něco vyklouzlo na podlahu.

Překvapeně se dívala na Neviditelný plášť.

Byla to chvíle, kdy potřebovala Rona. Mohl by navrhnout to první, co se jí právě teď honilo hlavou a nechal ji, aby vykonala svou vlastní roli jako jejich kolektivní svědomí, které připomínalo všecko, co bylo špatné na tomto nápadu, a jak to bylo nemorální, i když to stejně nakonec udělali.

Ale Ron tady není a jeho nepřítomnost jí dala možnost volby. Buď pevně zůstane ve své zvolené roli, klidně vrátí Plášť do Harryho brašny, kterou by pak mohla nechat ve společenské místnosti, kde by ji našel, až se vrátí, a půjde spát.

Nebo vezme Plášť a jednou provždy zjistí, co se děje.

Vybrala si.

***

Harryho nebylo těžké najít, i s jeho několika minutovým náskokem. Ve skutečnosti na něj málem přímo narazila, když se blížil ke hlavní vstupní hale. Ustoupila a trochu zmateně sledovala, jak druhý Nebelvír čekal opřený zády o sloup a díval se na hodinky. Nevypadal, že si všiml ztráty své brašny, což bylo zvláštní. Byl tak nepozorný?

Pak uslyšela druhé kroky. Nepřicházely za jejími zády, odkud by se mohl přiblížit student z Nebelvíru, Mrzimoru nebo Havraspáru. Ne, ten zvuk přicházel z jiného schodiště, z toho, které vedlo dolů ke sklepení.

Harry se pak otočil, právě když Draco Malfoy vstoupil do jejího pohledu.

„Dal sis trochu na čas, ne?“ řekl Harry tiše, a k překvapení Hermiony, to neznělo jako popudlivé odseknutí nebo zhnusené zabručení.

Dokonce byla šokovanější, že Malfoy odpověděl poněkud přívětivě, když řekl: „To není má vina. Pansy se rozhodla klábosit.“

V úžasu sledovala, když se blonďák připojil k Harrymu a otočili se ke dveřím a šli uvolněně bok po boku, jako by se ne vždy nenáviděli, tak jak se jí to zdálo podle jejího nejlepšího vědomí. Zdráhavě je s odstupem následovala, i když dost blízko na to, aby slyšela rozhovor, který mezi sebou vedli.

„Ona si pořád myslí, že jsi... však víš?“

Malfoy si odfrkl: „Pokud tím chceš říct, jestli si myslí, že jsem Smrtijed, který jde v tatíčkových stopách, tak předpokládám, že jo. Ani ona ani Blaise by se mě na to nikdy přímo nezeptali. Možná sis uvědomil, že nemáme takový stejně zářivý vztah jako tvůj vlastní Tým snů...“

„Tím si nebuď tak jistý,“ odpověděl Harry nevýrazně, a Hermiona se přemáhala, aby si nezakryla ústa v hrůze z toho, že mohl někdy říct něco takového – a Malfoyovi, ze všech lidí!

„Jo?“ Zmijozel najednou zněl zaujatě a trapně škodolibě. „Všiml jsem si, že nejste tak... nerozluční jako obvykle.“

„Hm.“

Vyšli ze školy, a Hermiona pospíchala, aby je dohnala, nedočkavá z toho, že nejen, že uslyší zbytek jejich rozhovoru, ale také zjistí, co k čertu dělají spolu. Začínalo se stmívat, a zjistila, že mhouří oči, aby je viděla.

„No tak, Pottere, co je nejnovější drama?“

Nastala dlouhá odmlka, než Harry otočil svou hlavu a podíval se na Zmijozela: „Vlastně, ty. Hermiona říká, že Ron žárlí, protože jsem tě požádal, abys chodil na BA setkání.“

Blonďákovi unikl poťouchlý smích: „Weasley má všechny důvody na světě, aby na mě žárlil, a on si vybral tento?“

„Nezačínej.“

„Vždyť je to pravda. Podívej se na mě, jsem – “ Bez varování Malfoy vyjekl a poklesnul.

Harry, jako by to čekal, ho snadno chytil kolem pasu a pokoušel se chvíli držet druhého chlapce zpříma, než mu pomohl se spustit na jeho kolena. Hermiona to sledovala v naprostém zmatku.

„Zapomněl jsem Plášť!“ sykl Harry najednou, když Malfoy v bolestech svíral své břicho.

„No tak proboha, Pottere, udělej něco! Aspoň tišící kouzlo, než nás někdo uvidí!“ mluvil přes zaťaté zuby, jeho hlas byl drsný a dost vzdálen od toho arogantního protáhlého mluvení, které běžně používal.

Právě když tomu udivená čarodějka přihlížela, všechny zvuky náhle ustaly, když Harry svou hůlkou proťal vzduch. Pak, jako by to byla pro něj ta nejpřirozenější věc na světě, se natáhnul a pevně stisknul zmijozelova zápěstí. Malfoy zvedl hlavu a podíval se na něj, s rozšířenýma očima pod jeho stříbrnou ofinou.

Hermiona, která ve svém volném čase tajně přečetla víc než dost romantických příběhů, poznala Ten okamžik, když právě jeden viděla. Spadla jí čelist.

Pak Malfoy křičel. Věděla, že křičí, i když to nemohla slyšet. Harry vůbec neodvrátil pohled a nepustil ho, dokud k tomu nebyl přinucen, když se Zmijozel začal měnit. Hermiona si skousla kloub prstu, a říkala si, aby zůstala klidná.

A nějakým způsobem se jí to povedlo. I když viděla šedé oči, jak se rozzářily jasnou ledově bílou barvou, i když se rysy a končetiny začaly prodlužovat a přesunovat, o čemž tušila, že muselo být mučivé, a i když se postavil na zem na všechny čtyři, a stříbrná srst se rozšířila ve velkých vlnách přes každý kousek jeho kůže. I pak, zůstala klidná.

Hermiona se chvěla, až když byl měsíc vidět na obloze a přeměna byla kompletní. Stvoření, které zůstalo, se nejistě sebralo a vstalo do vzpřímené polohy, bylo vyšší než Harry, který byl na kolenou. Bylo uhlazené a dlouhonohé a bledá srst prakticky zářila v měsíčním svitu. Z místa kde stála, nebylo těžké vidět sotva skrytý výraz obdivu na tváři jejího přítele, ale zjistila, že ho za to vážně nemůže vinit.

Draco Malfoy se stal nádherným vlkodlakem.

Svůj šok ale při rozmanitých významech z této myšlenky odsunula stranou, když zjistila, že bude svědkem ještě další přeměny. Přesto okamžitě věděla, že tato bude jiného druhu.

Harry, který se zdál spokojený, že je Malfoy v pořádku, klidně zavřel své oči. Linka soustředění se objevila mezi jeho obočím, a než se nadála, něco jiného stálo na jeho místě. Tentokrát neviděla žádné fyzické procesy – žádnou přeměnu kostí nebo svalů. Spíše, její oči vypadaly, že byly ze své vlastní vůle nezaostřené, čímž se nemohla podívat přímo na něj, zatímco magie zastřela jeho vzhled. Vždycky ji zajímalo, proč knihy byly tak  neurčité při poskytnutí přesného popisu zvěromágské přeměny, ale teď to věděla: bylo to nemožné, aby něco takového převedla do slov.

Černý pes, kterým se stal, měl právě tak působivé tělo jako vlk.

Ani se neobjevila zvědavost na tyto dvě nové podoby, a pak s jistotou věděla, že toto není poprvé, kdy byli spolu takto venku. Malfoy se první otočil a zamířil k lesu, lehce pohnul uchem při slabém štěkotu, který se ozýval z tohoto směru. Remus! Uvědomila si náhle. On o tom věděl! On... on...

Ach Bože. Zírala na Zmijozela, jak zmizel v temnotě, a napadlo ji, že by ráda věděla, kdo ho především změnil. Jediného dalšího vlkodlaka, kterého znala, byl Remus – a okamžitě jí tato myšlenka přivedla vzpomínky na hodiny, které letos sdíleli, když ještě mohla cítit zlost, která se z Malfoye valila ve vlnách a byla namířená jen na tohoto staršího muže.

Hermiona neměla ponětí o tom, co mohlo změnit jeho postoj mezi tehdy a nyní, ale musela přemýšlet o tom, jestli to mělo něco společného s Harrym, a jeho náhlým přijetím Zmijozela.

S vířícími myšlenkami se otočila a zmámeně se vydala zpátky do hradu.




25. kapitola: Pochybnosti


Něco bylo velmi, velmi špatně a Draco to věděl. Ale nemohl říct, co to bylo. Tento pocit se jednoduše objevil před několika dny s událostmi, které nevhodně vystávaly v jeho mysli, ať už byly neobvyklé, rozčilující nebo ničím víc než trochu trapné.

Seděl za stolem, když na toto všechno myslel, a nepřítomně přebíhal svými prsty přes tmavé křivky Vanimina těla, která byla stočená u jeho pravé ruky navrchu domácího úkolu, který by měl dokončit. Pohnula se a dívala se na něj s netečným pohledem, lehce syčela, což ho přimělo k tomu, aby přemýšlel o tom, co říká. Přál si, aby byl Potter tady, aby mohl-

„Ach! A je to tady! Přesně tohle je tady! Draco se zmateně zamračil a svou ruku prudce z hada odtáhnul. Od kdy se někdy uráčil vyslovit tuhle větu za jakýchkoli okolností?! Kdepak. Nepřeje si, aby by Potter tady. Nikdy si to nepřál, a bylo to určitě jako obětování, když ten blbec byl tady. Rozhodně by nikdy nezahájil takovou nenucenou, společenskou konverzaci, aby se zeptal, co to ten jeho zatracený mazlíček říkal!

Byla to ještě další ze zásadně špatných událostí, které si Draco začínal všímat, a přemýšlel, proč si toho nevšiml dřív.

Proč pro všechno na světě dokonce nabídl tomu stvoření domov? Nedokázal si představit něco tak pro něj netypického, i kdyby se snažil. Pottera neměl rád nebo jeho směšnou sentimentalitu nad tím vyčarovaným hadem. Kromě toho, zněl tak, že je připravený ji vypustit do lesa, pokud by se situace vyhrotila. Nebylo to jeho odpovědností, aby si ji vzal – tak proč to nabídl?!

A onehdy ta noc! Co to do prdele bylo?! Draco pořád nemohl zcela pochopit tu vzpomínku, kdy při Potterově pobídce, aby spal dál v jejich zapletené pozici, poslechl. Ne! A proč ta prokletá věc v pozadí jeho mysli tak silně souhlasila? Tohle bylo špatné a Draco to věděl.

Také to neskončilo těmito dvěma případy. Byly prostě těmi, které převážně vystupovaly v jeho mysli. Ale, přemýšlel o tom, bylo to víc než touto událostí, když se přistihl, jak souhlasí s tímto drobným návrhem učiněný Nebelvírem, i když loni by to prostě z trucu odmítl.

Nebylo to přátelství. Věděl, že nebylo, i přesto, že ho myšlenka na to tolik neděsila, jak by kdysi mohla. Nebyl tak spokojený ani s Pansy a Blaisem.

Potter by nemohl vrhnout Imperius, to věděl. Kouzelnický zachránce byl na tohle příliš šlechetný. Kromě toho, byly tu i jiné příznaky, které, jak si byl jistý, nepocházely od této nepromíjitelné.

Stával se... roztržitým. Ne, to nebylo správné slovo. Stával se... stával se...

Posedlým. Dokonce závislým.

Nejprve si toho nevšiml. A pak jednoduše odmítl připustit něco takového. Ale teď. Teď to bylo nemožné ignorovat. Když byli ve stejné místnosti spolu, zjistil, že si neustále všímá pohybu toho druhého. Mohl by se úplně normálně bavit s Blaisem, a přesto nějaká část jeho mysli byla nadšená vědomím, že Potter právě vstoupil do Velké síně, a šel ke svému místu u Nebelvírského stolu, a maže si máslo na toast, zatímco mluví s Grangerovou. Tato hloupá, nedůležitá nepatrná fakta doháněla Draca k šílenství. Bývala doba – och, jak mu ta doba chyběla – kdy by byl jako u vytržení, kdyby zapomněl na celou zatracenou existenci toho parchanta. Přesto ho to nyní bolelo vždycky, když Nebelvír odešel z místnosti, aniž by ho vzal na vědomí.

Bylo to mnohem horší, když byli sami, i když pouze jen ve zpětném pohledu. V těchto chvílích vlkovy smysly zaplavovaly Draca, který by mohl být překonán prostou vůní druhého chlapce. Na ní nebylo vůbec nic nepřirozeného – žádná kolínská, vlasový gel nebo jiný podobný výrobek. Vždycky byla čistá, zemitá a tak čistě jen Harry. Byl na ní závislý, a jí přemožený, a sladký Merline je na tom vůbec něco tak špatného?

Vypustil zoufalý, trochu nahněvaný povzdech, a schoval si tvář do dlaní. V jeho nitru narůstala frustrace a nezaujatě přemýšlel, jestli by měl plakat.

Ne, do prdele. Nebyl tak slabý. Ještě ne.

Tyto myšlenky ho trýznily od víkendového úplňku, a nyní je úterý. Nakonec se ustálil na poněkud vyhovujícím vysvětlení, i když pouhá myšlenka na to ho vztekle znechucovala. Toto, jak si byl jistý, muselo být důsledkem ředitelova kouzla. Třebaže ho muž vyslovil tak, že v té době znělo rozumně, tak musela být nějaká skulina, kvůli které se Draco choval jako Potterův zatracený otrok. Toto nebylo zrovna nápomocné, když to musel snést. Toto bylo... podřízení. K tomu ještě nedobrovolné podřízení.

Nejednou se cítil bezmocně. A i když tato myšlenka způsobovala, že jeho líce hořely hanbou, byla jediným vysvětlením, které mu přišlo na mysl. Nemohl by jít za Brumbálem, a udělat ze sebe blázna, který huláká a křičí na protest, když stejně neexistoval žádný způsob, jak odvolat svou přísahu loajality a otroctví. Nemohl by jít za Severusem. Prostě... by nemohl. Severus, ze všech věcí, pohrdal slabostí. Toto přiznat...

To ne, jeho kmotr nebyl právě teď zdrojem pomoci. Ne v tomhle.

A co Lupin? Draco, překvapený sám sebou, se vlastně přikláněl k tomuto nápadu. Muž byl proti myšlence takového donucení, a je příliš Nebelvírem a také dost provinilý na to, aby pomohl. A, když už nic jiného, Lupin chápal slabost...

Ale ne. Copak nad ním již vlkodlak neměl moc? Nebylo to v Dracovi, který byl Zmijozelem tělem i duší, aby dobrovolně vydal víc.

Zkrátka a dobře ještě ne. Ne dokud je zoufalý.

***

„Legilimens!“

Severus slyšel, jak druhý muž zalapal po dechu, než se rozplynul fyzický svět a kolem něj se uzavřel duševní svět druhé osoby. Stával se zvyklý na Lupinovu mysl, otřásl se, když to připustil. Opět se objevila směšná obrana muže, kterou vytvořil po jejich první lekci, aby přinejmenším ochránila znepokojivé myšlenky, které odhalil posledně.

Lupin myslel na barvy. Hlavně na modrou. Rozzlobený Severus bojoval, aby se dostal z této barevné hlubiny, které se překvapivě podařilo zastřít ty povrchové myšlenky, které Nitrozpytec dříve shledal tak zábavnými. Věřil tomu, že by je mohl vypátrat, kdyby to opravdu chtěl, ale toto úsilí by jen mohlo nechat oba s bolestí hlavy.

Nabručený se ponořil hloub, a následoval nyní známé dráhy do temnoty mysli druhého muže. Stejně jako vždy vlčí přítomnost nebyla vůbec daleko. Měl dojem, že mohl slyšet, jak na něj nenávistně vrčí z ne příliš velké vzdálenosti a chňapá svými čelistmi z okolních stínů, jak kolem prchal.

Říkal si, že je iracionální. V tomto světě smysly, jak je znal, se nedaly použít. Nebyl žádný zrak, sluch nebo čich, jenom vnímání. Myslel na vlka jako na fyzickou věc, proto takto působil.

Přesto bylo dost lehké, aby se tím rozptýlil. Lupin věřil, že během této lekce zastavil pátrání po vzpomínkách a myšlenkách. Pravda byla, že Severus byl nyní jemnější.

Byla chyba, když poprvé rozdrásal vlkovu mysl. Stejně upřímně si to nyní mohl přiznat. Vážně, jeho jednání byly necitlivé a surové. Vlastně, spíše by to mohl udělat trochu jako Nebelvír, běsníc kvůli ožehavé situaci svým hněvem.

Od té chvíle, kdy se Severus šťastně vrátil do svého zmijozelského myšlení, litoval tohoto krátkého poklesku.

Nyní, když plul Lupinovou myslí, tak si citlivě vybíral propletená zlatá vlákna propojených myšlenek, přitom jeho dotek byl tak lehký, že se ani nezachvěly, a varovaly tak druhého muže. Naplnily ho cizí znalosti a vzpomínky, a zapamatoval si je, aby si je později prohlédnul. Neodvážil se ještě ustat v jejich sledování pro případ, že si vlkodlak uvědomí, co dělá, a zase by se pak začali dohadovat nebo – něco, co se stávalo neustále častější – fyzicky bojovat.

Nebyl si jistý, proč se upřel na napadení soukromí. Snad proto, že to byla jeho hluboce zakořeněná druhá přirozenost někoho špehovat, nehledě na to, kdo ta osoba má být. A tato situace mu v celku poskytla takovou dokonalou příležitost. Možná to bylo prostě tím, že to je Lupin, a pokud by byl k sobě upřímný, vždycky skrýval nechutnou fascinaci k tomuto muži, že?

Takže pokračoval dál, a zamířil k pevnosti Nitrobrany, kterou stavěl ve středu jeho mysli. Zatímco se pohyboval blíž, snažil si přivolat na mysl jméno ‚Lupin‘, stejně jako vždy, ale nemohl. Zde, kde se intimnosti nebylo možné vyhnout, to byl jen Remus.

Zlatá vlákna byla dost podobná pavučině, jak si Severus vždycky myslel. Vybíral si ty zcela ve středu, kde se vlákna točila ven do všech možných směrů, k základům jeho obran, a stáčely se v soustředných kruzích, které spojovaly a chránily původní myšlenky.

Vrátil se ke své práci, jako by v ní vůbec neustal, odnikud sebral kouzlo, nebo občas ze své vlastní mysli, než jím vytvářel část pavučiny. Přidával stále více falešných vzpomínek kamkoli mohl, přitom zapřádal zlost a zatrpklost do přirozeně protkaných emocí. Samozřejmě nic, co bylo přehnané. To by mohlo být největší pastí, které se vyhnul. Musel být jemný a zveličit to, co již bylo přítomno, nehledě na to, jak to bylo nepatrné. Temný podtón by mohl být mnohem přesvědčivější, než otevřená, pohlcující nenávist k Potterovi.

Zatímco pracoval, začal si prohlížet Remusovy ukradené vzpomínky, které se již staly součástí jeho vlastní mysli, protože nechtěl spustit žádné poplašné zvony ve vlkodlakově mysli.

Bylo to jako sledovat vzpomínky v myslánce. Příběhy se odehrávaly ve třetí osobě v jeho mysli, přičemž sám vůbec nebyl úplně jejich součástí, ale místo toho jako zaujatý divák.

Rychle přelétnul ty méně zajímavé, při kterých viděl, jak vlkodlak sám snídá, známkuje papíry, pozoruje bouři nad jezerem, vyučuje na okraji lesa, hovoří s Dracem tu úplně první noc, kdy za ním Zmijozel přišel-

No, to je zajímavé. Aniž by polevil ve své Nitrobraně, začal si prohlížet tuto vzpomínku podrobněji. V úžasu sledoval svého kmotřence, jak křičí a zuří kvůli kletbě, která ho spoutala, ječel v ponižující trýzni. Nemůžu, nemůžu nic dělat! Má to nade mnou kontrolu! Každých pět minut chci někoho zabít!

Draco opravdu tohle říkal? Pomalu ho naplňovala mrazivá obava – a ještě něco jiného, poněkud plíživé poznání, které ještě nechtěl vzít na vědomí.

Tato vzpomínka se nelítostně přehrávala. Je to silnější než já! ozval se Dracův vyděšený šepot, zatímco se ho Remus pokoušel zoufale utěšit. A pak chlapec plakal, v ten okamžik byl tak zranitelný, že Severus dělal vše, co mohl, aby neustal ve své práci, tak velký to byl šok u této scény.

Vzpomněl si na svá vlastní bezděčná obvinění, která učinil během hádky mezi ním a svým kmotřencem před pár týdny. Co se stalo, že s tím bojuješ?

A Dracovu bezmocnou odpověď. Já jsem se snažil s tím bojovat a ignorovat to – nefungovalo to! Ty vůbec nechápeš, co to se mnou dělá!

Neobtěžoval se to chápat, že ano? Dostihlo ho jeho vlastní neštěstí z tohoto odhalení a vypátrání, nikdy doopravdy nebyl konfrontován realitou, když šlo o chlapcův stav, a bylo výhodnější ignorovat to, co se dělo kolem něj. Kromě toho... ignorování znamenalo, že vůbec nevzal na vědomí, že Lupin – Remus – vlastně Dracovi pomáhal, a to způsobem, kterým by on, Severus, nebyl schopen.

Pak polevil v proplétání vláken myšlenky s Nitrobranou, ale rychle se vzpamatoval, zatímco jeho mysl uháněla.

Ano, je pravda, že ten bastard v prvé řadě přece zapříčinil tento celý problém, ale alespoň poté se k tomu neotočil zády. Mistr lektvarů znal lidi – méně důležité lidi, usoudil, že si to musel přiznat – kteří by raději utekli do hor, než čelili následkům jako Draco.

Ještě nebyl připraven změnit názor na toho muže – vůbec na to nebyl připraven - ale...

S novým zájmem vytáhl další vzpomínky, které ukradl, a zaměřil se na ty, které ukazovaly dospívajícího Remuse Lupina během jeho let v Bradavicích. Věděl, že to ten muž musel někdy jednou změnit. I kdyby z nějakých důvodů získal sílu k převzetí odpovědnosti za své nynější jednání, tak by si tu sílu neudržel, tím si byl Severus jistý. Lu- Remus byl tehdy trochu ukňouraný zbabělec.

Pozoroval, jak probíhal průměrný školní den mladšího vlkodlaka, jak si tiše píše nebo čte, zatímco jeho tři přátelé se hlasitě řítili v pozadí jeho života. Ano, toto souhlasilo se Severusovými vzpomínkami z této doby. Mohl si právě představit chlapce, sedícího pod stromem s nějakou knihou, který sotva existoval. Remus byl vždycky venku co možná nejdříve, jak si vzpomínal, jako by lpěl na slunečním svitu.

Lily Evansová se občas objevovala před jeho vnitřním zrakem, když se probíral vzpomínkami, ale urychlil tyto obrazy, podobně jako když mudla rychleji přetočí video dopředu. Cítil nutkání udělat to samé, kdykoli se objevil James Potter, ale zajímal se, aby viděl skupinovou dynamiku, která v té době obklopovala vlkodlaka, a jak reagoval.

Ve své mysli začal poslouchat náhodné útržky rozhovoru, které zachytil na své cestě Remusovou pavučinou myšlenek.

„Hej, jak si odpověděl na dvojku?“ zeptal se Potter, který se naklonil přes stůl, aby se koukl na vlkodlakův papír.

„Do toho ti nic není,“ ozvala se rychlá odpověď, zatímco sebral pergamen.

„Nebuď tak skoupý, Náměsíčníku. Jednoho dne budeš stejně tak vadný jako Srabus.“ Arogantní jako vždy, James Potter hodil bradou směrem do přední části učebny lektvarů, ve které byli, a Severus viděl své vlastní dospívající já, jak je ochranně shrbený nad jejich nynějším úkolem, byl sám a rychle psal.

Remusovou tváří přeběhlo zamračení a jeho jantarové oči ztmavly dohněda: „Říkal jsem ti, abys mu tak neříkal –“

„Neříkal. O to stejně nejde. No tak, dej mi ten svůj papír.“ Provedl domáhající se chňapnutí po této práci, ale menší Nebelvír ji bleskurychle schoval za svá záda, mimo jeho dosah, a naštvaně se díval.

Další zajímavý pohled, usoudil Severus. Netušil, že Pobertové byli něčím jiným než jako dobře fungující, dokonalý celek, podobně jako nynější Zlaté trio.

Možná, že nedbale vkládal příliš mnoho myšlenek do krátkých interakcí.

„Remusi,“ pokračoval Potter, jeho hlas oznamoval jeho změnu postoje, od lehce srdečného k podrážděnému. „Zase s tím nezačínej. V poslední době jsi pořád náladový –“

„Nejsem náladový!“ S tímto rozhorleným výbuchem se k nim ustaraně podíval další z jejich skupinky – zrádce, Pettigrew. Black nápadně chyběl, a s Pettigrewem, který byl příliš zbabělý na to, aby si troufnul přerušit hádku, se zdálo, že Potterova a Remusova povaha z nich právě dostávala to nejlepší. „Prostě nerad vidím, jak se z tebe stává... agresor, Jamesi –“

„Och, ale tohle není zase o Srabusovi!

„Já –“

Další postava vstoupila do prostoru vzpomínky v podobě Blacka. Coural se zezadu k hašteřící se dvojici, asi teprve teď přišel pozdě na vyučování, a okamžitě zhodnotil situaci.

Svou ruku spustil uvolněně na vlkodlakovo rameno: „Oj, Náměsíčníku, uklidni se, jo?“

Remus na něj zamrkal, zdál se, že poslechl, šokovaný jeho náhlým příchodem.

„No tak,“ pokračoval Black, přitom si nenuceně sedl mezi ně, „podíváme se na ty otázky, jo?“ Aniž by čekal na odpověď, hbitě vzal ten papír a položil ho mezi sebe a Jamese, a začali si kopírovat odpovědi.

Možná proto, že byl jen divákem, tak se příhodně distancoval od celé věci, jen viděl, jak vlkodlak na protest otevřel svá ústa, než je zavřel, aniž by řekl jediné slovo, a odtáhnul se do nešťastného zmatku.

Severus se neklidně stáhl ze scény, která se před ním odvíjela. Nebylo to nic nového, když se dověděl, že Remus byl tichý typ, snadno využívaný svými přáteli, ale tamto před chvíli vypadalo, jako by se mohl skutečně pustit do boje. Co se zrovna změnilo, že byl opět tak pokorný?

Ale neměl čas se obšírně zabývat touto otázkou. Teď, když se nesoustředil na obsah vzpomínky, začal vnímat tupé, pnutí bolesti, které se šířilo po zlatých vláknech, byl to následek dlouhodobého vystavení Nitrozpytu.

S povzdechem uvolnil své držení vláken Nitrobrany a zamířil k povrchu.

***

Remus sebou trhl, když cítil, jak Severus opouští jeho mysl a plnou váhu potlačené bolesti hlavy. Zhoupl se dozadu, spočinul opřený zády o nohy židle a zakryl si oči, přitom čekal na zničující palbu poznámek, která by se v tomto okamžiku měla ozývat.

„Trvalo to déle než obvykle,“ řekl váhavě, když ticho trvalo příliš dlouho, a otevřel jedno oko, aby se kouknul na Mistra lektvarů. Bude hádka, tím si byl jistý. Vždycky byla hádka, bez ohledu na to, jak se tomu snažil vyhnout.

Severus se ještě nepohnul. Seděl klidně, s rukama spočívajícíma na svých kolenou, přímo naproti Remusovi. Tmavé oči byly zavřené, a mezi jeho obočím byla usazená kolmá vráska.

„Severusi...?“

Muž se tvářil překvapeně, když se probral, jako by si teprve teď uvědomil přítomnost někoho jiného: „Re- Lupine. Ty... můžeš jít. Vrať se ve čtvrtek, a budeme pokračovat.“

Oba dospělí se vytáhli na své nohy, Remus s o něco menší ladností. Zmateně zíral na druhého muže: „To je všechno?“ nemohl si pomoci, ale musel se zeptat, znělo to, i pro jeho vlastní uši, trochu nevěřícně. Určitě se objevilo něco nového o jeho týrání?

„Ano, to je všechno,“ ozvalo se krátké nahněvané zavrčení. „Odejdi.“

Bylo to kvůli něčemu, co se dověděl, pomyslel si vlkodlak, když za sebou zavřel dveře, tohle bylo nejvlídnější propuštění, které se mu dosud dostalo.

***

Harry lehce seběhl schody, které vedly z ložnic do nebelvírské společenské místnosti, všiml si Hermiony a šel k ní. Svalil se do jednoho z blízkých měkkých chintzových křesel.

„Budeme mít tento týden BA setkání?“ zeptal se. Napadlo ho, že by snad měl jako vůdce mluvit více do toho, kdy jsou naplánovány setkání, ale bylo mnohem snadnější to přenechat jí.

Pomalu na něj vzhlédla, měla na sobě ten stejný zvláštní výraz, který mívala už od jejich debaty venku před portrétem: „Pokud chceš,“ odpověděla opatrně. „Jen několik lidí je doma na prázdniny. Ty a... a Malfoy se na něj chystáte?“

Zvedl obočí: „Jo. Proč bychom nemohli...?“

„Včera si mi připadal unavený. I předevčírem.“

„Nemohl jsem spát,“ rychle zalhal, a to tak snadno, že Hermiona nemohla zabránit pocitu okamžitého nutkání mu vynadat. Co jim ještě Harry neřekl?! Pokud mohl lhát tak přesvědčivě o něčem tak... tak významném, neměla žádný odhad, co ještě jiného mohl skrývat...

Ale nemohla vlastně skočit přímo do této diskuze, že ne? Ne, když Harry ani netušil, že jedno tajemství bylo odhaleno, nemluvě ale o mnoho dalších, které tajil.

Neměla odvahu mu čelit. Ještě ne, v každém případě. Co by mu mohla asi tak říct? Promiň, ale potom, co jsi chtěl onehdy soukromí v tu noc, cítila jsem potřebu tě sledovat a špehovat.

Přesto by měla brzy tohle téma prolomit. Dny od svého odhalení strávila snažením se, aby pochopila tuto situaci, a přišla na nějaký druh zdůvodnění, proč by Harry sdílel takové tajemství s Malfoyem, ze všech lidí. Podle všeho jsou teď opravdu přátelé, nebo něčemu tomu blízké, ať už si to přiznali nebo ne – protože ty noční eskapády a tajemství takového velkého rozsahu nebylo něčím, co se sdílí se zatrpklým nepřítelem – ale Hermiona ať visí, jestli by nedokázala najít přijatelný důvod, proč jsou přátelé. Malfoy by se mohl dobře přidat na stranu Světla, ale to nezměnilo jeho celou osobnost – což by bylo jistě jediným důvodem, proč s ním Harry mohl otevřeně mluvit.

Opět byl na jejích rtech požadavek, aby jí řekl, co se to pro všechno na světě děje, ale zůstala tiše a bolestně tuto otázku spolkla.

Vyčkávavě se na ni díval: „Hermiono? To setkání?“
Přikývla a sklopila své oči ke knize ve svém klíně, tak aby se na něj nedívala: „Naplánovala jsem ho na zítřek, pokud to je v pořádku.“

Zazubil se, a něco v jejím nitru zabolelo. Když to bylo posledně, tvářil se takto? Bylo to Malfoyem, který způsobil, že se mohl najednou zase smát? Ale to nebylo fér! Ona a Ron tady byli stále celé měsíce. Co bylo tak zvláštního na tom naprostém bastardovi, který mu byl schopen pomoci tam, kde oni selhali?!

„Díky, Hermiono,“ zašveholil Harry jasně.