Vnímavá zahrada - kapitola dvacátá první - Květiny / část čtvrtá

*****

Štědrý den začal nezvykle teple, skoro podzimně, namísto očekávaného zimního chladu po ránu. Slabý vánek rozfoukával spadané listí v zahradách a Severus se vracel z brzké ranní prohlídky, aby se ujistil, že je ve skleníku vše v pořádku.

Po převážně tiché snídani, přerušované jen Severusovým obvyklým hartusením na politiku ministerstva, se Harry odstrčil v židli, vstal a znova se omluvil.

„Vrátím se v sedm,“ slíbil. „A co máš v plánu? Můžu ti něco donést, když už budu venku?“ Přes hlavu si přetáhl svetr a čekal, dokud Severus nesklopil noviny.

Severus je spustil jen natolik, aby se mrzutě podíval přes okraj. „Nikoli, možná Cleckerovi oplatím návštěvu, ale to je vše.“ Odmlčel se, ale jen co se Harry vybral k odchodu, důležitě dodal: „Ať nepřijdeš pozdě. Budu vařit.“

Harry se překvapeně otočil. „Ty vaříš? Tak tohle normálně děláš,“ utahoval si. „Fakt? Takže žádná tvá obvyklá dušenina a sušenky?“ podivil se, v očích veselost.

„Hmmm, kdepak, říkal jsem si, že udělám něco rozhodně bez těchto hloupostí, aby ses necítil ošizen o svého tradičního vánočního krocana,“ uštěpačně poznamenal a Věštce dal na stranu.

„Ty upečeš krocana?“ podivil se Harry, zjevně ohromený.

Severus se na něj samolibě pousmál. „Jistěže ne. Nejsem tak dalece pokročilý, ale domnívám se, že jsem se obdivuhodně zhostil tohoto úkolu.“ S pobavením sledoval, jak Harry očima pátrá v kuchyni po nějakých stopách.

„Už to vzdej a běž. Brzy se to dozvíš. Pocti Weasleyovi a Grangerovou mými pozdravy,“ pokynul a znovu zvednul skloněné noviny. Počkal, až zaslechne, jak se Harry přemístil, a pak přešel ke dveřím, aby se na vlastní oči přesvědčil, že je pryč.

Jako první měl na pořadu dne vrátit se prohlédnout skleník, kde již bylo vše v rámci příprav, až na nějaké poslední detaily: pár úprav na jeho přeměňovacím veledíle v rohu, nějaké přerovnání a magické zamlžení vhodně umístěných květin, naposledy zkontrolovat plovoucí svíčky, pak rozprostřít hedvábnou ústřední dekoraci a její součásti. Poté zůstal stát ve dveřích a zkoušel „Lumos“, aby dosáhl uspokojivé záře, přitom si kriticky prohlížel éterický, čarovný výjev.

***

S těžkým krokem se ubíral zpátky k domu, zatížen košem květin, co bude potřebovat pro své poslední přípravy. Přece jen nelhal a krátce se zastavil u Cleckera. Zvědavého lékárníka udivil svou koupí velké špulky hebké, červené stuhy a menší s tenkým, modrým pružným vláknem. Z náhlého popudu zašel do mudlovského obchodu pro pár lahví slavnostního vína, a po krátkém váhání pro tenké balení jasně barevného papíru s odpovídajícími svátečními přáními zastrčenými uvnitř.

V poledne si pro sebe cosi mumlal při vmíchávání levandulového cukru do lepivého těsta, po jeho ztuhnutí nakonec přidal jasně fialové květy a lístky. Jen co ho dal do kamen, postavil hrnec s kuřetem na vaření, a potom přikročil k časově nejnáročnějšímu úkolu, květinovým kanapkám. Z chleba odkrojil kůrku, pak na jeho malé čtverečky nanesl směsici bílého sýra a části květin: musil připustit, že to byl barevný mišmaš, se zářivými okvětními plátky lichořeřišnice, brutnáku a měsíčku, zvýrazněné těmi z macešek, violek a ananasové šalvěje. Když měl podnos hotový, posypal vršky skrovnou posypkou petržele a máty.

Ve dvě měl hotový salát z divokých fialek: malá miska pro oba, složená z hrsti mladých zelených salátů mesclun a hlávkového salátu a samozřejmě fialkových lístků, výhonků a kvítků. Kanapky a salát opatřil chladícím kouzlem a sklidil stůl na ten nejjemnější úkon.

Posadil se ke stolu s pohledem na své potřeby: celé květiny, stuha a niť. Uvědomoval si, že ušetří velké množství času, kdyby se uchýlil k magii, něco v jeho nitru se však bránilo této představě. Ze všeho, co v minulých dnech podnikl, tato část byla jasně nejosobnější, a zdálo se to nějak důležitější, že se toho chopí vlastnoručně.

Začal tím, že ustřihl dvě stejné délky sametové, červené stuhy, konce každého kousku svázal k sobě do kruhů, poté jeden vyzkoušel, aby se ujistil, že se mu lehce přetáhne přes hlavu a uloží kolem krku. Zvedl první kroužek a pustil se do pečlivé práce na připevnění každé květiny, kdy zaplétal křehkou stopku ke stuze pružnou nití. Každý květ usazoval tak, aby na leii nezůstávaly žádné mezery. Obzvláštní pozornost věnoval barvám seřazených vedle sebe, červené dával k modrým, oranžové k růžovým, žluté k fialovým. Skláněl se nad svou prací, kousal si soustředěním ret, když splétal růže s máky, hvozdík s plejonkami, astry se zářivkami, přičemž si sem tam při práci dával pozor na jejich křehké lístky, aby dodal leii jak pevnost tak i jednotící zelenou.

Vůně květin, u nichž byly některé okvětní plátky nevyhnutelně pošramocené, byla téměř omamující. Při práci se Severus zamýšlel, co dělá a proč a ve chvíli, kdy konečně skončil a opřel se, aby si prohlédl dva okouzlující leie, uvědomil si, že do každého z nich zapletl část sám sebe: náklonost k milenci, vášeň pro jeho dobro, a silnou naději, že zůstane na blízku. Měl dojem, alespoň ze své strany, že ona náklonnost nebyla tím úplně správně zvoleným slovem.

Pozdní odpolední sluneční paprsky procházely oknem a osvětlovaly zářivé květiny, co tam ležely, Severus na ně v úžasu hleděl. Možná to bylo tím překvapujícím a úchvatným pohledem na ně, tak jednoduše krásným; možná to bylo jejich vůní, co ochromilo jeho smysly; možná to bylo tím hebkým pocitem okvětních plátků na konečcích prstů; ale nejspíše to bylo tím, co vše představovaly, mikrokosmos života a sexu, křehkost a sílu, drama a smrt, kdy si Severus musil konečně přiznat, miluji ho.

***

Krátce po sedmé si Severus zrovna upravoval svůj lei kolem krku a zpod něj si vytáhl své husté, černé vlasy, když tu dveřmi vstoupil Harry. Svůj batoh odhodil na podlahu a vydal se do kuchyně, potom se překvapením rázem zastavil.

„Fíha. Svíčky a…“ odmlčel se, jakmile si všiml leie kolem Severusova krku, pak vrhl pohled na stůl, kde uprostřed stála jednoduchá skleněná mísa, na hladině se vznášela jedna světle žlutá gardénie. Na okamžik se mu nedostávalo slov, když zíral na stůl, potom vzhlédl, údiv v očích: „Co to je?“

Severus obešel stůl a zvedl lei zavěšený na opěradle Harryho židle. Opatrně jej pověsil přes mužovu hlavu a zlehka odhrnul jeho vlasy, díval se do stále překvapených očí a řekl: „To je tvé jídlo z jedlých květin. A je to poprvé a naposledy, co jsem ho připravoval, to ti zaručuji.“ Otočil se a táhl Harryho s sebou, zatímco podrobně popisoval hostinu. „Jsou tu chryzantémová polévka, květinové kanapky, salát z divokých fialek a levandulový shortbread. A jako třešnička na dortu, poměrně neobyčejný bílý Chablis,“ shrnul.

Harry ještě civěl na stůl: „Nemůžu uvěřit…“ ustal, zcela zřejmě ztratil slova. Severus zaznamenal, jak se mu z obličeje vytratila barva. A když už Harry málem promluvil, naposledy na něj upřel zmatený pohled, otočil se na patě a pádil zpět obývacím pokojem a ven ze dveří.

Severus stál a díval se bez hnutí, všiml si, že se Harry zastavil u plotu a opíral se o branku, čelem na cestu. Sklesle pohlédl na stůl, věděl, že čas na mluvení byl teď, a že jeho hezké jídlo nebylo, se vší pravděpodobností, určeno k jídlu. Ještě na něj vrhl letmý pohled, zašeptal: „Díky Bohu,“ a vyrazil za Harrym.

***

Severus si na ramena vzal plášť, ten Harryho popadl z háčku a šel k němu k hrazení. Beze slova ho přehodil přes mužova ramena, přitom si dával pozor, aby nepomačkal lei a postavil se vedle něj u branky. Notnou chvíli ani jeden z nich nepromluvil, pozorovali, jak měsíc prosvítá stromy a zvýrazňuje hrbolatost cesty.

„Byl bych blázen, kdybych odešel,“ hlesl Harry tiše. „Ty jsi udělal květinové jídlo, pro všechno na světě. Kdo by se zdravým rozumem mohl někoho takového opustit?“ Byla to řečnická otázka, proto Severus neodpověděl, naopak se však sám zeptal.

„Problém asi je, proč si myslíš, že je nutné odejít. Víš to vůbec?“ řekl neutrálně.

Harry si dával na čas, než odpověděl: „Já vím, že to nedává smysl, ale… všichni umírají.“ Jeho hlas zněl zvláštně ponuře.

Severus věděl, že tohle není vhodná chvíle na rozebírání jasného, a tak se k Harrymu otočil se slovy: „Je mi líto, že jsi takto poznal smrt. Kéž by to mohlo být jinak.“

Harry k němu konečně otočil tvář. „Vím, že to nedává smysl,“ odmlčel se a ušklíbl. „Už jsem to zmiňoval, ale myslel jsem tím, že to vypadá jakoby každý, na kom mi záleží, umírá. Jako, že já jsem ten smolný talisman. Dává to smysl?“

Severus se rozhodl, že půjde na Harryho zpříma. „Jako tím, že je máš rád, zemřou?“ podotkl, dbal, aby jeho tón zněl zcela bezvýrazně.

Harry rozhořčeně zavrtěl hlavou. „Vidíš, když to tak říkáš, zní to pěkně hloupě, jak mělo.“ Vzal Severuse za rameno a vyhledal jeho oči. „Prostě se zdá, že mě pronásleduje, smrt. Každý, na kom mi záleží nebo ten, komu záleží na mně, zemře. Mám strach, Severusi. Nechci, aby se ti něco stalo,“ domluvil, potřeba být pochopen naléhavě vynikala v jeho hlase.

Severus pohled odvrátil a opřel se rukama o plot. „To je problém chybné logiky.“ Cítil, že se Harry na něj pořád dívá, ruka však z jeho ramene sjela.

„P…čeho?“ zeptal se Harry, zmatení patrné v hlase.

Severus se otočil, zapřel se o hrazení a vysvětlil: „Ty to máš obráceně, to je vše. Zamysli se nad tím.“ Harry k němu bezradně zvednul hlavu, a tak se Severus dotkl jeho líce. „Kdysi jeden známý mudla napsal: ‚Člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.‘* Je to součástí lidského stavu, umírání. Ty jsi toho musel bohužel přestát více než dost.“ Odtlačil se od hrazení, vzal Harryho za paži a vedl ho na verandu. Cestou Severus klidně poznamenal: „Ale i tolik super kouzelnický hrdina jako ty stále nemá v silách, aby lidé prostě umírali jen tím, že je miluješ, nebo oni milují tebe. Je to naprosto absurdní.“

Harry chabě namítl: „Já vím, přece jsem ti říkal, že to nedává smysl, ale mám pořád… strach, hlavně teď,“ zašeptal a posadili se na nejspodnější schod.

Severus si ho prohlížel v měsíčním světle, než síla jeho pohledu nepřiměla Harryho na něj vzhlédnout. „Pokud se nad tím důkladně zamyslíš, to, z čeho máš strach je něco docela sobeckého,“ klidně mu oznámil. Harry se už chystal ohradit, Severus mu však přes rty přiložil dva prsty, aby ho umlčel. „Láska nezpůsobí smrt druhé osoby,“ lehce káral, naklonil se a upřeně se zahleděl do Harryho očí, „naopak láska k ní ti způsobí bolest, pokud zemře.“ Odtáhl se, zpozoroval záblesk pochopení se spokojeností. „Máš strach milovat, i nadále milovat, poněvadž ty už nesneseš bolest. Je to docela prosté,“ uzavřel s myšlenou, jak asi Harry odpoví, vytušil, že tohle je ten zlomový okamžik.

Harryho oči těkly stranou a pak rychle zalétly zpátky. „Ne, nemyslím, že to je… počkej, já chápu, kde… Nejsem si jistý, jestli…“ nakonec ustal, úplně ztichl, jak se mu rozšířily oči, skoro jakoby byl v šoku. Severus si uvědomoval, že je čas na poslední úder.

„Miluješ mě?“ řekl Severus vážně.

Oči zjihly. „Ty víš, že ano.“

Severusovy oči se leskly, když cítil, jak se mu hrudí šíří teplo. I když znal odpověď, slyšet to potvrzené nahlas muselo být tím z nejmimořádnějších okamžiků jeho života. „Milovat někoho může znamenat, že ucítíš bolest - je součástí koloběhu života, lásky a ztráty. V určitém smyslu, pouze to, oč je bolestné přijít, především stálo za milování. Přijmi to, Harry,“ řekl mu laskavě.

V hlase přitvrdil, když oznámil: „Ujasněme si to – odejdi, jestli musíš, ale buď naprosto upřímný v tom, z čeho máš strach, co tě nutí odejít. Už neříkej, že to mě chceš ušetřit, ale sebe.“ Pohled neodvrátil, téměř zadržoval dech při čekání, málem slyšel, jak se mu přetáčí kolečka v hlavě při zamyšlení, jeho zelené oči skoro bouřily emocemi, zatímco se snažil zpracovat, co Severus právě řekl.

Viděl, jak se Harryho hruď zvedá, oči se mu zalily slzami, sotva byl s to ovládnout slova: „Můj Bože, co jsem to málem udělal?“

Severus se natáhl a přivinul ho do náruče, svíral ho, když plakal, nestaral se, že se leie poškodí v tomto důvěrném tisknutí. Vdechoval sladkou vůni květů kolem jejich krků a zavřel oči, představoval si kadidlo, jako by se neslo z oltáře, kde se chystal dobrovolně obětovat část sebe pro pravdu, jejíž čas nadešel.

„Harry,“ promluvil do mokré pokožky jeho líce, „poslední dobou cítím velkou bolest, protože mám rád,“ odmlčel se, poté pozměnil, „protože někoho miluji.“ Zaváhal a řekl: „A jinak bych to ani nechtěl. Pokud odejdeš, možná budu nešťastný.“

Harryho měl ještě k sobě přitisknutého, potom o pár chvil později se odtáhl a vzhlédl na Severuse s bázlivým úsměvem. „Ty už jsi nešťastný.“

***

Harry smutně hleděl na květinové jídlo, květiny na vršcích kanapek povadlé, květy chryzantém v terině nyní zrosolovatělé na hladině. Severus zdárně potlačil úsměv a řekl: „Ještě je tu salát a shortbread,“ nabídl.

„Asi si nic nedám, promiň,“ Harry se omluvně usmál. „Vždyť sis s tím dal tolik práce, je to škoda.“ Natáhl ruku a prstem otočil gardénii v míse.

Severus si svlékl plášť a pokynul Harrymu k témuž. Vzal ho za ruku a táhl ho ke dveřím se slovy: „Ještě zbývá dezert, hmmm?“

Vedl ho se schodů, kolem domu, a když Harry viděl, že směřují ke skleníku, Severus nereagoval na jeho: „Dezert? A ve skleníku?“

Jakmile vkročili do potemnělé konstrukce, Severus zašeptal nesrozumitelné zaříkávadlo, poté co zaslechl stékající vodu, zamumlal: „Lumos.“ Ustoupil, aby umožnil Harrymu vstoupit, nato se rozechvěl při pohledu na jeho překvapenou tvář, jen co obsáhl výjev před ním: interiér zdobily stovky květin, některé přivázané k trelážím podél stěn. Desítky plovoucích svíček šířilo tlumené, zlatavé světlo, co ztmavělo barvy a vytvářelo teplé a zemité prostředí, s tančícím malým, nepřetržitým vodopádem v pozadí, budící zdání zřetelného těla s exotickou vůní prostupující vzduch. Uprostřed všeho se na podlaze rozprostíral zelený, hedvábný přehoz, posetý pečlivě vybranými květy.

Harry s nesmělým krokem postoupil kupředu, tentokrát Severuse potěšilo, že jeho líce zrůžověly. Jakoby zapomněl na Severuse, když se osmělil dál, téměř jako ve snách. Udiveně se rozhlížel, tu a tam se zastavil, aby pohladil květinu či zvedl květ a přivoněl si. Nakonec prošel celou místnost okolo a vrátil se, odkud začal, kde opět stanul před Severusem. Jeho oči skelné, rty se třásly, jak se zajíkal: „Jak jsi něco takového dokázal? To jsi udělal pro mě? Ani nevím, jestli bych…“ zavrtěl hlavou, když se Severus sklonil a otřel jeho rty polibkem.

„Ššš, teď ne. Ještě je toho víc,“ slíbil, a vedl Harryho na kraj pokrývky. Otočil se, stále mu hleděl do očí, zatímco zvedl ruce a rozepínal jeden knoflík po druhém na Harryho košili, poté ho pobídl, aby ji setřásl s ramen, přitom opatrně nadzvedával jeho lei. Stejný proces zopakoval u Harryho kalhot a shýbl se, aby mu pomohl z bot. Když konečně před ním stál Harry v rouše Adamově, až na lei, Severus na něj vážně kývl a tiše pokynul: „Svlékni mě.“

Harry se pozvolna usmál, než se však do toho dal, nechal oči opět putovat po interiéru, očividně naplněn úžasem z tohoto kousku ráje, v němž stáli. Dával si na čas, mnohem víc než Severus, rukama si razil cestu po jeho hrudi, mezi každý knoflík. Opatrně dával pozor na lei, když jej nadzdvihl, aby si Severus svlékl košili, potom se posunul blíž a postavil se naproti němu téměř zardělý, zatímco rozepínal zapínání Severusových kalhot a záměrně se dlaní dotkl Severusova penisu, než je stáhl pryč. Harry se nyní naprosto uvolnil, hlavu naklonil, když odstrojil svého partnera, ani jednou nepřerušili svůdné pouto jejich očí. Stáli od sebe jen kousínek, když konečně skončili, čelem k sobě, oděni pouze do květinových leiů.

Severus se usmál, když Harry zavřel oči, naklonil se, rty pootevřel. „Ne,“ zamručel, poté, co to Harryho trochu překvapilo a oči znova otevřel, ho Severus vzal za ruku a ustoupili dozadu na pokrývku. Stanuli ve středu, poté pomalu klesl na kolena a Harryho stáhl s sebou.

Klečeli na měkké, hladké, zelené prošívané přikrývce, čelem k sobě, blízko sebe, ve stejné vyrovnané výšce tak, že měli ještě proti sobě oči, leie i penisy. Severus si pak také dával na čas, aby obsáhl své okolí, a vskutku oceňoval krásné umělecké dílo, s nímž se tak rád lopotil, aby jej vytvořil. Při pohledu zpátky na Harryho však usoudil, že ta nejkrásnější část tohoto veledíla klečela jen na délku paže od něj. „Co si tedy o tom myslíš?“ tiše se zeptal.

Harry měl nyní oči jen pro Severuse. „Všechno je moc… krásné, že se to ani nedá popsat. To je ten dezert, jo?“ zajímal se, měl chraplavý hlas, jakmile sklouzl pohledem na Severusův penis.

Severus se jen pousmál a tiše odvětil: „To bude třešničkou na dortu. Tohle je dezert. Dobře poslouchej,“ upozornil, poté co Harryho oči přeskočily na jeho obličej, spustil, hlas podbarven nezvyklou emocí.

„Ta zahrada je živoucí, dýchající, citlivá bytost, Harry, součást universa se stejným právem být tady jako ty a já. Je vnímavá, je živá, víš, což znamená, že máme rozmanité způsoby, jak ji cítit, a kdo říká, že zahrada nás necítí stejně?“

Gestem zahrnul místnost kolem nich. „Vidíš ji.“

Natáhl ruce a oběma palci obkreslil kruh kolem Harryho očí a řekl: „Semínka a stonky, barva a struktura, sytost a ovoce.“ Usmál se, když se Harry zachvěl, jakmile ruce oddálil.

„Zavři oči,“ pokynul, Harry poslechl, Severus sáhl za sebe a zvedl křehkou stopku květu magnólie, poté ji přidržel jen o vlásek pod Harryho nosem. „Nadechni se,“ šeptl.

Harry se podvolil a několikrát se zhluboka nadechl, Severus chvilku počkal a pak mu pověděl: „Čicháš ji.“ Květ odtáhl, naklonil se a dýchl těsně k Harryho tváři, v tom okamžiku se mu dostalo tichého smíchu.

„Prvně magnólii, pak tebe, Severusi. Tys měl dneska čokoládu,“ vyčetl.

„Hmm, máš pravdu,“ přiznal Severus, zatímco magnólii položil na pokrývku, potom se otočil na stranu a zvedl korálově červený hvozdík. Odštípl jeden okvětní plátek a lehounce s ním přecházel po Harryho rtech, dokud je nerozevřel. Vklouznul jím dovnitř a pokynul mu: „Žvýkej.“ Severus se usmíval nad chvilkovým zaváháním, pak trpělivě čekal, až Harry konečně dožvýkal a polkl.

„Chutnáš ji.“ Severus dbal, aby se ho jinak nedotkl a přiblížil se obličejem těsně k tomu Harryho, poté pomalu jazykem olízl jeho spodní ret. Harry zalapal po dechu, otevřel ústa, naklonil se a pokusil se jej sevřít. Severus se poddal a zavřel oči, jejich jazyky spolu tančily, rty se nakrátko spojily, než se stáhl, čímž vyvolal z Harryho sten nad touto ztrátou.

„Hvozdík,“ zasténal Harry, „a zase tebe.“

Severus uznale broukl, pak zvedl dlouhý stonek topolovky. Chvíli čekal, aby si vychutnal pohled na Harryho, oči stále zavřené, dýchání trochu zrychlené, zardění se nyní rozšířilo po hrudi a nahoru po krku. Květinu vedl po straně Harryho krku, jakmile zase začal.

„Cítíš ji.“ Pohyboval s ní v pomalém, šikmém oblouku, zastavil se na výstupku Harryho kyčle, pak ji nasměroval pozvolna ke kořeni jeho plně vzrušeného penisu, a cíleně ji táhl po celé jeho délce, v reakci na to sebou trhl. A podle toho Severus usoudil, že Harry tušil, co bude následovat, proto už to neprotahoval. Jednou rukou se dotkl štěrbinky, obkroužil palcem hlavičku, a pak pevně uchopil pyj. Viděl, jak se Harryho ústa otevřela, když potěšením zakňoural, a Severus ho dvakrát polaskal: dvěma dlouhými, pomalými tahy, s nimiž s lítostí skončil, Harry se přitom u každého tlačil do jeho ruky.

„Tu květinu nepoznávám, ale tu ruku poznám kdekoli,“ zamumlal Harry s potížemi, Severus se usmál a všiml si, že se Harry trochu třese.

„V to doufám,“ zamručel Severus a posadil se na paty. „To poslední je nejobtížnější ukázat, protože to vyžaduje zahradu v jejím přirozeném prostředí.“

Harry si musel evidentně udržovat přehled. „Slyšíš ji,“ řekl dříve než Severus.

Severus se usmál. „Jakpak?“

Harry si při zamyšlení povzdychl a kousal si ten svůj proklatý spodní ret. „Je to takový kolektivní zvuk. Tím, jaká je zahrada s větrem šelestící rostlinami, bzukotem včel, zvukem deště v záhonech,“ odmlčel se, nato Severus překvapil dalším. „A dýchá, stejně jako ty a já. Přijímá oxid uhličitý a uvolňuje kyslík, jen aby mohla stvořit květiny. Myslím na tichý den, pokud se posadíš a zavřeš oči,“ pozastavil se a usmál, „skoro slyšíš všechno to dýchání.“

„Velmi dobře, jsem ohromen,“ ocenil ho Severus. Pro tuhle poslední ukázku si znovu klekl, natáhl ruce a prsty projel Harryho vlasy, potom si lehce přitáhl jeho hlavu k sobě a položil na srdce. Chvilku si Harry počínal neobratně, jak se pokoušel udržet balanc, ale pak se uklidnil, když si uvědomil, kam jej Severus položil, a tak se zaposlouchal, Severus si dovolil ten luxus hladit hlavu na své hrudi.

„Znám ten zvuk,“ šeptl Harry. „Docela často jsem s ním usínal.“

Severus jej nechal ještě chvilku poslouchat, poté ho nerad odstrčil a tiše pokynul: „Otevři oči.“

Skoro jakoby se probudil ze snu, Harry poslechl, oči se mu leskly, jak hleděl na Severuse. „Děkuji ti,“ zamumlal.

Severus sklonil hlavu. „Ještě je jeden smysl, který jsem… měl v úmyslu použít, abych to dobře vysvětlil, teď ale díky našemu hovoru na verandě je to asi zbytečné.“

„Pověz mi to, Severusi.“ Harry v obličeji zářil, Severus pocítil náhlý záblesk touhy.

Na zlomek vteřin zaváhal, a potom řekl: „Existuje šestý smysl zahrady. Vplétá se do tvé duše, poutá tě navždy ve svém sevření, ovíjí své úponky kolem tvého nitra a probodává srdce svými trny. Stává se tvou součástí, naplňuje tvé myšlenky svou krásou a zaplavuje tvou duši svou esencí.“ Odmlčel se a jemně dodal. „A ačkoli se k němu možná obrátíš zády, ty se nikdy, ty se ho nikdy nezbavíš, poněvadž je tvou součástí stejně, jako jsou tvá mysl a duše.“ Hlas ztišil a zjemněl. „Nač jsem se tě chtěl zeptat, to přece víš a…“ odmlkl se, sbíral odvahu to vyslovit, „…že mě miluješ, tak mi pověz, pročpak vůbec zvažuješ od nás odejít?“

Severuse nepřekvapila, naopak potěšila slyšet slova: „Já nemůžu.“

Natáhl ruce mezi ně a položil je na Harryho ramena, pak lehce přejel konečky prstů dolů po pokožce jeho paží. „Přeji si…“ ustal a začal znovu. „Přeji si, abychom… vnímali… milovali se s tím šestým smyslem.“ O okamžik později tam bez pohnutí klečeli, neschopni od sebe odtrhnout pohled. V jeho duši se nacházelo cosi děsivě známého, co Severusovi připomínalo krátké spojení, jež kdysi pocítili na bitevním poli, avšak tentokrát tu nebylo žádné kouzlo, žádné pronesené zaklínadlo, aby to vyčarovalo… a přesto se to stalo znova, tepající poklidně mezi nimi, magičtější než předtím, ale naproti tomu, ba ani magické.

Květinová předehra vedla k prudkému a téměř násilnému konci, protože najednou společně dosáhli vyvrcholení, ani Severus netušil, který z nich první. Svalili se na přikrývku, propleteni navzájem, pohybovali se ve změti paží a nohou, rukou a krků, rozmačkávali květiny pod sebou, jak se převalovali ze strany na stranu a přetáčeli se z vrchu do spodu, když se prosazovali a podvolovali jeden druhému.

Horečné polibky dávali a přijímali, s květy z leiů tisknoucím se jim na tváře a okvětní plátky si nacházely cestu do jejich úst, jak na sobě lačně hodovali. V pozadí vodopád kanul své uznání, odraz zářivých odstínů svíček se míhal na jejich zpocené kůži, jak se proti sobě pohybovali.

Cítili povrch kluzké kůže, chutnali její slanost, slyšeli zvuk sání, sténání a hekaní, vyžívali se v jedinečných vůních jejich erekcí, těšili se z krásy druhého, oční víčka ztěžklá touhou, rty oteklé prozkoumáváním, ústa úžasem dokořán, pochvalně mručeli a rozkoší lapali po dechu.

Viděli… čichali… chutnali… cítili… slyšeli… pociťovali jeden druhého jako nikdy dříve, jejich propojení téměř trýznivě erotické, vzhledem k jejich nově zesílené vnímavosti. Stupňující vášeň ostře vzrůstala a táhla je vzhůru od okamžiku, kdy se Severus dostal k tomu prvnímu proniknutí. Jeho oči přivřené, Severus měl pocit, jako by se nacházeli ve středu univerza, obklopeni, tak jak jsou, vnímavou zahradou, ale také představovali jeho část.

Severus ležel na Harryho zádech, vědom si, že oba vykřikli při vyvrcholení, během několika okamžiků po sobě. Měli společný otřásající orgasmus, dokonale do sebe zapadali, poté, stále zakleslí do sebe, od potu a okvětních plátků, se svalili, přesto se… ještě nepustili, ale leželi přitisknuti na hedvábné zemi, jako jedno tělo, jeden dýchající organismus, jedno tlukoucí srdce mezi nimi.

***

Probrali se o několik hodin později, stále společně zamotaní do přikrývky. Chvíli zůstali tiše, ukolébáni uklidňujícím zvukem vody, vůní vlhkosti visící ve vzduchu, barvami květů zrcadlících se v jejich očích a na kůži.

„Tak… co se bude dít teď?“ zeptal se Harry a zapřel se o loket.

Severus se krátce zamyslil. „No, to nevím,“ přiznal, a otočil se na bok. „Ale mám jistou mlhavou představu a řekl bych, že ty taky.“

„Já taky?“ zopakoval Harry jeho slova.

„Ano, naznačil jsi to v létě,“ sdělil Severus, ale na Harryho protočení očí se vzdal a vysvětlil. „Vztahy jsou do jisté míry jako květiny. Tedy, výstižněji, ty bereš vztah tak jako možná bereš květinu,“ objasnil a pokračoval: „Ty uvidíš květinu, a fakticky máš dvě volby. Buď ji můžeš ustřihnout a uchovat na vrcholu její krásy, pak čas od času, ji vytáhnout a znovu se z ní radovat, ale je to vzpomínka na to, jak ses z ní těšil, nikoli z její skutečné krásy, pravda?“

„Pravda. Pokračuj,“ pobídl Harry opatrně.

Severus kývl, a osvětloval dál. „Nebo… ty uvidíš květinu a obdivuješ její krásu, a… pak ji prostě necháš na pokoji. Necháš ji divoce růst, vlastně ji necháš volně růst, a počkáš a uvidíš, co se stane. Možná to dopadne tak, jak jsi čekal. Ale kdykoli na ni pohlédneš, pocítíš její skutečnou, živoucí realitu, ne vzpomínku,“ dořekl tiše a díval se, jak se Harryho oči rozšířily porozuměním. Severus se usmál. „Jedna je mrtvá, ale najisto. Druhá je dána všanc, ale živá.“

„To byla… poezie, Severusi,“ broukl Harry a přitáhl si Severuse k polibku.

***

Na Vánoce se Severus probudil časně, dlouho před Harrym. Stál a chvíli se díval, jak spí, ruce a nohy šikmo na posteli. Je to pravda, byl jsem spokojený, ale tohle… tohle je nepopsatelné. Opatrně kolem něj zastrčil deku, pocuchal jeho vlasy a vydal se do kuchyně.

Opatřený hrnkem čaje, Severus stál venku na verandě a sledoval vycházející slunce. Bylo to zimní slunce s minimem barvy, bez okázalostí jen pozvolna prosvětlovalo oblohu, od černé k šedavé až k bílé. Sešel schody a zamířil k plotu, pod jeho kroky křupalo zamrzlé listí. Vzhlédl na hřeben cesty tak jako vždy, nato jeho pozornost upoutal zvuk stromů po levici. Naklonil hlavu a díval se na spodní větve, jeho oči se zarmoutily, když pohlédl na cestu pod nimi. Inu, součást koloběhu života, přesto… je to smutné.

Vrátil se do domu a hleděl na důkaz jeho neúspěšného pokusu zapůsobit na Harryho svým kulinářským uměním. Hůlkou s tím malérem rychle zatočil, usadil se ke stolu se včerejším Věštcem, neboť ho předchozí den nebyl s to dočíst, jak byl rozrušený, Harrym a dnem, jenž ho čekal. Už jej skoro dočítal ve chvíli, kdy se Harry přišoural do kuchyně a stále si stíral spánek z očí.

Cestou ke konvici Harry stiskl Severusovo rameno. „Dobré ráno.“

Severus mu pohladil ruku prsty. „Dobré ráno, Harry.“

Harry se postavil ke stolu napříč od něj, a pohodil hlavou směrem k obývacímu pokoji. „Nesedneme si k ohni?“ nabídl, oči mu jiskřily.

Severus se posadil na divan a díval se mezitím, co Harry do krbu naskládal polena. Přikročil ke dveřím, kde včera večer upustil svůj batoh a zazubil se na Severuse, jakmile se posadil na zem před něj. Věděl jsem to. Vskutku žádné dárky.

Harry se tvářil skoro omluvně, dle Severuse však postrádal upřímnost, když prohlásil: „Vím, že jsme se domluvili na žádných dárcích, jenže tohle jsem plánoval celé týdny, tak…“ ustal a prohrabával spodek svého batohu, potom radostně vytáhl obdélný balíček.

Severus si hraně rezignovaně povzdychl a balíček se chystal převzít. „Přesně tohle jsem čekal, vzhledem ke tvé nebelvírské –“ zaváhal, na horní straně si všiml mašličky, uprostřed níž byla připevněna pomněwinnienka. „To ne.“ Potřásl hlavou. „Upřímně jsem chtěl, abys ji měl ty.“

Harry opět balíček postrčil k němu. „Pak ji tedy budeme mít oba. Přesně tak, jak by si to Winnie přála,“ trval na svém.

Severus si ho vzal, opatrně oddělil květ ze stuhy, a poté šikovně prořízl obal svým nehtem. Udivilo jej, když objevil dvě tenké krabičky, podobné knížkám, nato rozšířil oči, jakmile z té první přečetl: „Nejsmrtelnější úlovek – celá první sezóna.“ Druhá byla označena Harryho osobitým rukopisem: „Nejsmrtelnější úlovek – celá druhá sezóna (pirátský).“ Loupl po něm pochybovačný pohled. „Pirátský?“ řekl podezíravě.

Harry se na něj rozpačitě zazubil. „Prostě to znamená, že jsem musel udělat něco tak trochu nelegálního, abych tuhle získal.“ Seděl se spokojeným výrazem, zatímco Severus si pomalu četl zadní stranu první krabičky. „Takže… je to teda dobrý?“

Severus si v klidu přečetl celý obsah na zadní straně krabičky, potom ji odložil a prohlásil s planoucíma očima: „Podívám se na to večer, pokud vydrží tvá baterie, tak buď připravený.“

„To mi nevadí – tak prima,“ pověděl Harry, jasně potěšený jeho reakcí. Z batohu vytáhl ještě jednu věc a podal mu velkou červenou obálku. „Tohle je tvůj opravdový dárek.“ Nervózně se díval, jak si ji Severus převzal a prořízl klopu.

„Thompson a Morgan spolek květiny měsíce,“ přečetl Severus mumlavě štítek. „Och,“ vydechl, uvědomil si, co je to. „Nová květina na desátého každého měsíce. Velmi zajímavý způsob, a budou mi to doručovat ke Cleckerovi.“ Ponořil se do brožurky, pročítal měsíc po měsíci popisy svého celoročního dárku, tu si uvědomil, že Harry mlčky seděl a sledoval ho. Brožurku odložil na krabičky, sklouzl na zem a opřel se o divan. „Děkuji ti, Harry. Možná bych mohl přehodnotit svůj názor na vánoční dárky,“ usmál se, natáhl ruku a poklepal Harryho po líci.

Harry se široce usmál. „Veselé Vánoce.“

Severus broukl: „Veselé Vánoce,“ zatímco sáhl za sebe pod divan a zamával zručně zabaleným balíčkem, ten pěkně položil na Harryho klín.

Harry ústy zformoval malé ‚O‘ a láskyplně zamručel: „Pokrytče,“ a trhal obal. V rukou obracel knihu, přečetl si její zadní stranu a pak otočil na tu titulní. „No teda, už jsem o tom slyšel, Severo anglická orchidejářská společnost. Opravdový květinový lidé, a koukni, co tu všechno je: dodavatelé, školky, odkazy, umělecké…“ jeho hlas se vytratil, jak se pohroužil do knihy, dokud mu Severus pod nos nestrčil obálku, načež vylekaně vzhlédl. „Co to je?“

„To je druhá část,“ vysvětlil Severus a z Harryho rukou si vzal knihu, aby je měl volné. „No tak, otevři ji. Tohle je tvůj opravdový dárek,“ utahoval si.

Harry obálku nešetřil o nic víc než ten obal. Vytáhl přehnutý svazek papírů a přimhouřil oči poté, co si přečetl první stránku, zamračil se zmateně při druhé, a potom šokovaně pohlédl na Severuse, když se dostal ke třetí. „Já se zúčastňuji výstavy orchidejí?“ hlesl nevěřícně.

Severus potlačil nutkání se rozesmát nahlas. „Ovšemže. Přece každý člen společnosti, který za něco stojí, se zúčastní výstavy orchidejí – je to nejdůležitější výstava sezóny,“ oznámil mu důrazně.

„Ale… já nejsem členem,“ ohradil se Harry, shlédl a listoval svazkem.

Severus se zasmál. „Ale ano, nyní už jsi,“ potvrdil spiklenecky.

Harry na něj upřeně hleděl, jak jej najednou muselo napadat několik myšlenek. „Ale, jak jsi mohl vědět, že já…? No počkat. Co kdybych odešel do…?“ zastavil se a na Severuse zúžil oči, ty ale zářily štěstím. „Co budu vystavovat?“ zajímal se, stále vyvedený z míry.

„Nepochybuji, že něco vymyslíš – vždyť máš tři měsíce,“ pověděl mu Severus s jistotou, v tu chvíli se kolem něj vrhli ruce s takovou silou, až se divan o několik centimetrů posunul dozadu.

„Díky,“ Harry se odtáhl. „Už se nemůžu dočkat, až začnu,“ přiznal a uvelebil se vedle Severuse.

Seděli bok po boku, hřáli se před krbem, a Severus nakonec Harrymu vyprávěl celou historii o tom, jak obživla vnímavá zahrada. Harry se smál při myšlence na Severuse v Kolumbijské ulici, pak téměř slzel, jak mu Severus popisoval, krok za krokem, jak přeměňoval skleník.

„Je škoda, že to tak nemůže zůstat,“ posteskl si Harry tiše.

Severus to viděl ve své podstatě realističtěji. „Prozatím může, ale pak se to musí vrátit do práce,“ podotkl.

Harry chvilku mlčel, potom si povzdychl: „Jo, máš pravdu, zpátky do práce. Něco si musím promyslet.“ Úkosem koukl na Severuse. „Musím se poohlédnout po nějakém místě, kde začnu znova. Už se nechci zdržovat déle u Weasleyů, než je nutné.“

Severus hluboce zamyšlený upíral pohled do krbu. Přirozeně nedával na impulsivní reakci a později si uvědomí, že ta impulzívnost, jíž se tehdy podvolil, bylo vlastně jedno z nejlepších a nejbrilantnějších rozhodnutí jeho odměřené, dobře plánovité existence.

Vstal, napřáhl ruku k překvapenému Harrymu a vybídl: „Pojď se se mnou projít.“ Z háčku mu podal jeho plášť, zapnul si vlastní a zamířil ven ze dveří a dolů po schodech verandy. Harry šel jen krok za ním, u branky ho však dohnal. Severus ji pro něj otevřel, Harry se nechápavě podíval, pokrčil rameny a prošel jí.

Severus kolem něj položil ruku a kousek ho směroval po cestě. „Zastav se,“ pokynul a paži lehce tisknul. „Podívej,“ řekl tiše a ukázal na mrtvého ptáka na cestě.

„Och, hrdlička,“ poznamenal Harry. „To je moc smutné. Co se asi stalo.“

Severus vydal soucitný zvuk a prostě řekl: „Život.“ Ukázal ke stromu hned před nimi. „Podívej se támhle, to je její druh.“ Oba stáli a sledovali medově zbarveného holuba, naslouchali, jak teskně volá na svou družku ležící na cestě.

„Věděl jsi,“ říkal Severus tiše, „že se druží na celý život? Jsou to monogamní ptáci, rarita v přírodě, ale takový jsou. Zůstávají spolu, sezónu za sezónou, občas zůstavují ve stejné lokalitě, občas se opět setkávají někde jinde. Ale zůstávají spolu až do konce.“ Hlas se mu lehce změnil, na to Harry otočil hlavu, aby se na něj podíval. „Nedávají si žádné svatební sliby, žádné naděje, žádná pošetilá prohlášení oddanosti a vroucí lásky. Kdepak, nic z toho, ale stejně, když jedna umře, druhá je skoro zoufalá. Tato tu zůstane asi několik dní smutnit.“ Vedl je víc na stranu k jinému lepšímu výhledu, a teď viděli hrdličku na stromě, její tmavé pírko pod okem mělo příhodný tvar slzy.

Severus se obrátil k Harrymu. „Já jsem trochu jako ta hrdlička, Harry. Žádný svazující obřad, žádná malicherná slova, kterým bych se snažil dostát, žádná cukrová slovíčka, aby osladila to, kým jsem. Ale ty jistě v tomto znáš můj cit, a stejně jako ta hrdlička, dám vše, co mohu, bezvýhradně a nastálo,“ dokončil, ne jako otázku, ale jako pobídku. Jeho černé, zářivé oči čekaly, sledovaly, jak se ty Harryho o něco víc otevřely a ústa lehce poklesla.

„Severusi,“ nakonec se mu povedlo ze sebe vypravit, přistoupil o krok blíž a přiložil dlaň na Severusovu hruď, zeleň jeho očí se stáhla do úzkého kroužku, jak se panenky rozšířily emocemi. „Mám takový dojem, že jsi mě právě požádal, abych zůstal…“ hlas měl tišší, když dokončoval tento ohromující návrh, „…žít tady s tebou…“ Vztáhl paže a přehodil je přes Severusova ramena, tím jejich tváře dostal k sobě.

„Nenuť mě to říct,“ zabručel Severus.

„Ale já to chci,“ Harry se opřel čelem o to Severusovo. „Řekni to, Severusi.“

Měl tušit, že to dojde až sem, pomyslil si, pak však usoudil, že ustoupí této maličkosti, s ohledem na to, co získá. „Nu, dobrá. Zůstaneš tedy až do chvíle, kdy jeden z nás bude ležet mrtvý na cestě?“

Harry vyslovil ona slova do jeho rtů, Severus v nich však slyšel smích. „Ano, zůstanu.“

Poznámka autorky:

*The Bible, KJV, Job 5:7 (Bible krále Jakuba)


Poznámka překladatelky:

*Převzato z ekumenického překladu Bible z roku 1984. Jób 5:7

mesclun – tento salát vznikl v Provensálsku ve Francii a jeho název vychází z místního nářečí, které doslova znamená „směs". Tuto směs tvoří mladé listnaté zeleniny minimálně z pěti druhů, jako je například rukola, hlávkový salát, čekanka, špenát, kerblík nebo listy z pampelišek – obr.

lei – havajský výraz pro věnec. Vyrábí se nejčastěji květinové věnce, a to hlavně z květů orchidejí nebo plumerií – obr.

Shortbread – druh máslových sušenek původem ze Skotska. Těsto je pouze z mouky, másla a cukru. Na tradiční skotský shortbread se používají speciální formy s různými motivy – obr.

Chablis – bílé víno z francouzské vinařské oblasti, podle níž nese svůj název.

Severo anglická orchidejářská společnost – North of England Orchid Society – odkaz

hrdlička – jedná se o hrdličku karolínskou, též známá jako smuteční holubice – obr.

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

lichořeřišnice – tropaeolum – kapucínka – obr.
brutnák – borago – borák – obr.
měsíček – calendula – nechtík – obr.
maceška – viola – fialka – obr.
violka – viola – fialka – obr.
ananasová šalvěj – salvia elegans – ananásova šalvia – obr.
fialka – viola – fialka – obr.
růže – rosa – ruža – obr.
mák – papaver – mak – obr.
hvozdík – dianthus – klinček – obr.
plejonka – pleione – pleione – obr.
astra – aster – astra – obr.
zářivka – godetia – godécia – obr.
gardénie – gardenia – gardénia – obr.
chryzantéma – chysanthemum – chryzantémovka – obr.
magnólie – magnolia – magnólia – obr.
topolovka – alcea – topolovka – obr.