Vnímavá zahrada - kapitola patnáctá - Harry / část druhá

*****

Severus svraštil čelo, jakmile se zvedl vítr, a pak se ustaraně zahleděl na bouřková mračna valící se z východu. Vstal a nasměroval rozstřik ze zahradní hadice na mulč, jenž právě položil. Pracoval rychle, protože spirály vody už sfoukávala blížící se bouře. Příhodný konec mizerného týdne.

Soustavně pracovali předchozích pět dní, doufal, že tento den bude poslední. Rozhlédl se po zahradě, sadech a své práci za uplynulý týden; pergola byla nyní holá, zničená réva a hrozny zmizely v lese za ní; země očištěna od shnilého ovoce, stromy očesané o to, co se ještě dalo sklidit; keře prostříhané, růžové keříky obložené mulčem; treláže rozebrané na uskladnění nebo upevněné na místech. Vše bylo připravené na období klidu. Tedy, alespoň tato část statku byla, poněvadž přední zahrady byly Harryho územím. Pracovali skoro podle plánu až do poledne, když Severus zabočil za roh domu, aby zašel pro Harryho kvůli obědu, ale nebylo po něm nikde ani vidu.

Povzdychl si, když zjistil, že tu není, ne poprvé za posledních několik dní – věděl, čemu se věnuje a už se k té věci vyjádřil. Vstoupil do domu předními dveřmi a vydal se nahoru po schodišti.

Z pokoje na konci chodby k němu doléhal Harryho hlas, slova však byla nesrozumitelná. Severus se ani nepokoušel skrýt zvuky svých kroků a ve chvíli, kdy došel ke dveřím, hlas utichl.

Zastavil se ve dveřích a po Harryho vzhlédnutí, mu oznámil: „Čas na oběd.“ Neřekl nic k Harryho opuštění naléhavějších věcí v zahradě, Harry však dozajista věděl, co si myslí. Za tenhle týden tento rozhovor již vedli několikrát, v podstatě plamennou řeč, což Severuse lehce překvapilo.

„Och, jistě,“ zamumlal Harry rozpačitě, zatímco vstával a zastrčil knihu pohádek do bedýnky, kterou balil. Trochu vzdorně se podíval na Severuse. „Prostě to po chvilkách dělám. Nemám moc co na práci.“ Následoval Severuse chodbou a se schodů.

„To může počkat – to, co je venku ne,“ odpověděl Severus, aniž se ohlédl, tentokrát si však všiml, že se Harry vůbec nebránil. Přetrpěli však nepříjemný oběd, kdy ani jeden toho moc nenamluvil a bylo skoro úlevné, když se vrátili, aby dokončili odpolední práci. Severus si říkal, že oba budou rádi, až uvidí hotovou práci tady, kde se nálada stávala vznětlivou a nedůtklivost propukala u nich obou. Nevěděl přesně proč, ale nějak to muselo trochu souviset s Winnie a mnohem víc to mělo, co dělat s Harryho rostoucím vyčerpáním a rozrušením kvůli tomu.

První déšť se spustil, když Severus zabezpečoval kůlnu v sadu a ve chvíli, kdy došel k přední straně domu, padal ve větrem hnaném sklonu, jenž mu šlehal vlasy do tváře. Na vzdáleném konci zahrady zahlédl Harryho, přes vítr křikl: „Harry!“ Na jeho druhé zavolání Harry vzhlédl od své práce. Severus pokynul rukou, Harry však jen zakroutil hlavou a zveličeně ukázal na záhon, na němž pracoval. Severus odpověděl důraznějším zavrtěním hlavy a opět pokynul, aby přestal, tentokrát však Harry na něj jen zamítavě mávnul, zase si klekl a vrátil se ke své práci.

Nebe už potemnělo zesláblým světlem pozdního odpoledne. Naštěstí se neobjevilo hřmění nebo blýskání, ale vítr byl mohutný. Severus se otřásl, ucítil chladný déšť, jak mu prosákl vzadu košili a rukávy. „Zatrolený blázen,“ mumlal si, když se vydal opatrně mezi záhony k Harrymu. Ve chvíli, kdy k němu došel, měl boty promočené, a malé potůčky vody stékaly přes záhony od navršené hlíny, čímž se země stávala bahnitou a ošidnou.

Severus zůstal stát a chvíli na něj shlížel: Harryho dlouhé vlasy se uvolnily ze svázání vzadu a lepily se v pramíncích na jeho tváře a krk; klečel v hlíně, horečně strkal ruce do bláta, odkud vytahoval cibulky a dával je do bedýnky vedle sebe. Zmoklé oblečení přilnulo k jeho tělu, Harry byl však zjevně netečný ke všemu, kromě práce, kterou se snažil zoufale dokončit. Severus věděl, co je jeho starost, že obnažené cibulky zničí liják tak pozdě v sezóně, vzhledem k nočním říjnovým teplotám.

Severus natáhl nohu a lehce ho šťouchl do paže, Harry si ho však nevšímal a pokračoval v práci, ani neustal, aby vzhlédl či odpověděl.

Severus si dřepl k němu. „Harry. Už to nech být,“ pobídl, aniž se ho dotkl.

Harry ve svém tempu nepolevil, když mu odpovídal: „Nemůžu. Musím to dodělat. Jinak bude po nich.“ Netrpělivě tahal za cibulku stále držící za kořen, potom ji podrážděně zahodil, když se rozpůlila.

„Jsou to jen čtyři řádky. Přijatelná ztráta,“ zkusil Severus.

Harry ustal a nevěřícně se na něj zahleděl. „Přijatelná ztráta? To si nemyslím,“ opáčil s posměchem a shrnul si vlasy z obličeje tak, že mu přes tvář zůstal proužek od bláta. „Jako by nestačilo, že jsem to zvoral s těmi hrozny a jablky, o tyto nechci taky přijít.“ Jeho oči byly vyzývavé, a potom, když se otočil zase k záhonu, Severus se natáhl a uchopil ho za paži.

„A já ti říkám, že se můžeš nachladit a kvůli čemu? Pober, co máš, polož na verandu a zítra se sem vrátíme a uvidíme, co se dá dělat. Ale teď je to nerozumné. Nech to být a pojď domů,“ dopověděl a při vstávání svou pobídku zdůraznil pevným stiskem jeho ramene.

Harry ho skoro zuřivě setřásl a prudkým pohybem se mu vysmekl tak, že skončil na zadku v záhonu. Zahleděl se na Severuse vzhůru při opětovném pokusu si odhrnout vlasy z obličeje, bledého zimou, jeho rty se třásly. „Tohle je moje věc, Severusi, moje odpovědnost, takže když chceš jít, fajn, ale já zůstávám a dokončím to, a basta!“ Hlas se mu třásl rozhořčením. Namáhavě se postavil na kolena a skoro zakřičel: „Pokud sis náhodou nevšiml, už nejsem děcko, jsem muž… už roky se sám rozhoduju bez tvojí pomoci, takže…“ Měl zlobu v očích, ale do jeho hlasu se vkradl stín nejistoty. Proběhl krátký oční souboj, Severus nakonec usoudil, že už toho bylo dost.

Stiskl rty, když si prohlížel umolousanou postavu před sebou, poté si položil ruce na kolena, naklonil se a znechuceně pronesl: „Ale chováš se tak.“

Severus se bez ohlédnutí přemístil k domu a suchému oblečení.

***

Severus seděl osprchovaný ve svém županu a popíjel z hrnku teplou čokoládu, když o hodinu později dveřmi prošel Harry. Bezesporu vypadal příšerně, promoklý, třesoucí se přízrak v prosáklém oblečení a bahnem slepenými vlasy, jeho výraz však vyzařoval kajícnost, když upřeně hleděl na Severuse z místa, kde stál.

Severus odložil hrnek, vstal a šel se postavit před něj. Klidným pohledem si ho prohlédl a řekl: „Navrhoval bych sprchu, hodně horkou, ale ani ve snu by mě nenapadlo ti říkat, co máš dělat.“ Harry zjevně postřehl sarkasmus, jelikož na tvářích rázem zčervenal.

„Promiň,“ řekl prostě stále s pohledem do Severusových očí.

Severus stočil rty. „Žalostný už je lepší, teď to nechme.“

Následoval Harryho do ložnice, posadil se na kraj postele, a díval se, jak si svléká oblečení nasáklé vodou. Když se Harry zašklebil bolestí při sundávání mokrých džínů z nohy, varovně se na Severuse podíval.

„Ani to neříkej,“ zavrčel, zatímco je opatrně zvedl a odhodil do prádelního koše.

„Říct co?“ zeptal se Severus s ne tak docela nevinným úsměvem.

Po ohřívané večeři, během níž se Severus podivoval, že poprvé za několik dní chybí mezi nimi napětí, lehce postrčil Harryho směrem k ložnici, přičemž si všiml, když ho následoval, že muž silně kulhá.

Skoro jako děcko, třebas si byl Severus jasně vědom, že Harry je muž, když Harry zůstal stát a nechal Severuse rozvázat pásek svého županu a svléknout z ramen. Severus sundal i svůj, lehl si do postele a nadzvedl přikrývku, zatímco Harry těžce vlezl k němu.

Zašeptal: „Nox,“ a oba se beze slov uvelebili do polohy, již měli pro spánek nejraději, Harry se zády přimkl k Severusově hrudi, zapletli si nohy, Severus položil ruku kolem Harryho pasu, propletli si prsty. Teplo jejich těl se smísilo, rytmus jejich dýchání se sladilo. Brzy je společné teplo a pokojná poloha ukolébala do spánku, vysíleni prací a emocemi z jejich mokrého a vyčerpávajícího dne.

***

Severus v duchu zaklel, když jej probudilo prohnutí postele ani ne o tři hodiny později. Ležel, říkal si, co asi tak dělá sám, poněvadž kvůli zvuku deště na střeše, byl únik na verandu nebo zahradu vyloučen. Málem zase upadl do spánku, věděl však, že obzvláště v tuto noc se Harry musel co nejdříve vrátit do postele.

Našel ho ve své pracovně, jak si prohlíží knihovnu. Harry se k němu obrátil, cosi v ruce a otázkou na tváři. Ukázal to Severusovi.

„Och, pomněwinnienka,“ řekl a převzal si uchovanou květinku. Stonek protočil mezi prsty, obdivoval jasnou modrou a neporušené okvětní plátky. Podal ji zpět Harrymu s vysvětlením: „Poslal jsem ti část kytice, ale Winnie tuto vytáhla při odchodu. Jsem rád, že jsem si ji tehdy uchoval.“ Křivě se pousmál na Harryho a tiše dodal: „Říkala mi, že si přeje, abych si na ni vzpomněl, když se na ni podívám.“ Oba mlčeli, naklonili hlavy k sobě a prohlíželi si složitý kvítek.

Poté, co jim nalil skrovnou sklenku Dalmoru, seděli vedle sebe na divanu, nohy si opírali o malý stolek před sebou. Severus v tichosti jen rozžehnul první oheň sezóny a pozorovali, jak praská v krbu. Harry jako první prolomil poklidné ticho místnosti.

„Přemýšlel jsi někdy, jak je tohle zvláštní?“ zeptal se.

Severus se trochu pootočil, aby jej lépe viděl, ale dobře věděl, nač se Harry ptá. Na chvíli se zamyslil, studoval ho, než jeho mlčení přimělo Harryho se k němu také otočit. „Ano, přemýšlel, při více než jedné příležitosti, zvláště po té malé příhodě s orchidejemi,“ odvětil se zajiskřením v očích.

Harry se usmál. „Bylo to riziko, které jsem přijal, ale ukázalo se, že jsem měl pravdu, takže…“ odmlčel se, poté naklonil hlavu se slovy: „Ne, vlastně jsem myslel, jak rychle se to všechno seběhlo.“ Gestem zahrnul místnost kolem nich. „Od té záležitosti s květinami až ke mně, kdy tu zůstávám, jsme přešli ani ne za měsíc.“ Vyčkával, po Severusově váhání Harry ještě víc ponoukl: „Musíš uznat, že po těch letech, kdy jsme nebyli dlouho v kontaktu, málokdy jsme se viděli…“ neukončil, jasně chtěl slyšet, co Severus řekne.

Severus na odpověď otevřel ústa, rozmyslil si to a hned je zavřel. Když ještě déle váhal, Harry vyhoupl nohy na divan a šťouchl ho nohou.

„Copak? Co chceš říct?“ vyzvídal. Severus cítil, jak se mu do lící vlévá horkost, což Harryho zřejmě ještě víc zaujalo. „No tak, snad to není tak strašný,“ popichoval, znovu ho dloubl prsty nohy.

Severus vydal nesmírně trpělivý odevzdaný povzdech a přiznal: „Možná jsme nebyli v kontaktu, ale často jsem na tebe myslel… za ty roky.“ Sledoval, jak to Harry vstřebává, úsměv pozvolna se šířící jeho rysy.

„Fakt? Tomu nevěřím,“ utahoval si. „Docela jasně ses vyjádřil, pamatuješ?“

Severus si prohlížel nehty, nechtěl se na něj dívat, jak odpovídal: „Ty víš, proč to bylo nutné. Jsi umíněný a tvrdohlavý, a nic jiného by tě neodradilo.“

Harry náhle zvážněl: „Snažil jsem se udělat správnou věc. Ty sis nezasloužil…“

Severus ho přerušil, konečně na něj vzhlédl: „Byla to má volba, avšak oba víme, že bys neustal, kdybych tě nepřiměl ustoupit. Ušlechtilý Nebelvír,“ zamumlal, ne však bez náklonosti.

Harry se nicméně rozhodl mít poslední slovo: „Také jsem na tebe myslel… chy… chyběl jsi mi, čas, který jsme trávili spolu. A kromě toho, moje tvrdohlavost nebyla vždycky špatná,“ skoro zabědoval.

Teď se zase Severus rozhodl škádlit, rukou zachytil Harryho nohu, aby předešel jeho dalšímu výpadu. „Ne, to nebyla. Ale kvůli ní jsem měl chuť tě občas omráčit, zbavit tě paměti nebo tě mučit, dokud by ses nepodvolil.“

Harry se smál, zatímco odtáhl nohu, aby si uchránil prsty. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit, Severusi.“

Severus přehodil Harryho nohy přes okraj pohovky, vstal a vytáhl ho nahoru tak, že stáli těsně u sebe, tváří v tvář. „Hmm, když mluvíme o slibech, řekl bych, že je čas, abych si vybral za poskytnuté služby.“ A s těmito slovy ho výmluvně postrčil směrem do ložnice.

***

Severus si hodlal v každém směru‚ vybrat to, co mu byl dlužen, ale pěkně popořádku, pomyslil si, když sledoval Harryho, jak dychtivě kulhá stanoveným směrem.

Oba byli nazí v posteli, Harry na zádech, líce zardělé předvídatelným očekáváním, zasténal, když se Severus rozkročil nad jeho boky a zamumlal: „Accio Harryho lektvar.“

„Chci, abys měl co nejmenší bolesti,“ oznámil mu, zatímco odklopil víčko a nalil část lektvaru po středu Harryho stehna. Štědře ho rozetřel, zlehka ohýbal Harryho koleno až k zadní části nohy, poté pevnými, širokými tahy vtíral emulzi do kůže, přičemž přecházel Harryho chabé protesty, že: „To už stačí, jdeme na to, chci tě, Severusi.“ Severus na to jen zamlaskal, vychutnával si masírování svalů, přitlačování palci, pozoroval, jak se uvolnila Harryho tvář a ramena, když začal působit lektvar a fyzická terapie.

Když konečně skončil, na své ruce zamumlal čistící kouzlo a přesunul se, stehny po stranách Harryho pasu. „Tedy… pro dnešek zkusíme něco nového,“ oznámil svůdně, když se předklonil a lokty položil po stranách Harryho hlavy. Oči upnul na plné, lákavé rty, do úst vzal vrchní ret a lačně jej sál, potom tu samou pozornost věnoval tomu spodnímu. Posadil se, přešel Harryho pokus strčit boky do jeho rozkroku.

Když Severus jenom zavrtěl hlavou, zvedl prst a vsál si ho mezi rty, Harry netrpělivě řekl: „Dobře. Jsem pro. Tak…“ Zaskočil mu hlas, jak Severus táhl svůj vlhký prst po jeho hrudi, obkroužil mu bradavky, pak se posunoval níž a zastavil se těsně u penisu.

Severus ruku zvedl, vyplázl jazyk a prstem pomalounku přešel po jeho povrchu, přitom po celou dobu sledoval Harryho, jak následně olízl celý prst, od kotníku ke špičce, poté si ho strčil do úst, pomalu ho vytáhl a několikrát ten pohyb zopakoval, až Harry vydal hrdelní, slabý uznalý zvuk.

Severus ustal, lehce spočinul rukama na Harryho stehnech. Se svůdným úsměvem se tiše zeptal: „Máš rád laskání konečníku, Harry? Hmm?“

Zelené oči se patrně rozšířily při pouhém návrhu. „Hó, no, jo, totiž, jen jsem…“ odmlčel se, fascinoval ho Severusův ještě intenzivnější rituál sání prstu. „Jednou… s Grahamem,“ vydechl nakonec.

„Hmmm,“ broukl Severus s plnými ústy a slyšitelně prst vytáhl. Oči se zaleskly, když se zeptal: „A co jsi byl, Harry? Byl jsi v tom ten aktivní… nebo pasivní… nebo jsi měl potěšení z obojího?“ Seděl klidně, užíval si Harryho výraz čisté touhy.

„Já… no, Graham by nemohl, takže jsem asi byl ten aktivní.“ Tiše si odfrkl. „Ale nakonec si nestěžoval,“ dodal.

„Hmm, ne, dokáži si představit, že ne,“ soucítil Severus, poté se nečekaně pohnul a chytil Harryho ruku, zkoumal její prsty, vybral si ten prostřední a podrobil své sací technice. Poté, co mu věnoval plnou pozornost, pustil ho, usmál se jasným, nevinným úsměvem a řekl: „Protože ti tehdy byl odepřený úplný zážitek, napravíme to opominutí…“ ustal, když švihnul nohou na stranu, přesunul se výš na postel a vzal několik polštářů.

„Nadzvedni se,“ pobídl s kývnutím na Harryho boky, poté co je poslušně zvedl, namačkal pod ně polštáře. Vážně hleděl do Harryho očí, zatímco pomalu a rozhodně rozevíral mužova kolena, pak si zase sedl a vychutnával si pohled před sebou, cítil záblesk vzrušení, jež přecházelo z tohoto obrázku poddajnosti přímo k jeho už tuze chtivému penisu.

Klekl si hned potom, co řekl Harrymu: „Tahle poloha je nejlepší, víš, protože mám volné ruce… pro jiné věci.“ Prudce Harryho stáhl tak, že jeho hýždě ležely na samém okraji polštářů. Ještě než zabořil obličej do toho vábivého těla, vzhlédl, Harry se na něj díval, ústa otevřená, dech zrychlený a plytký.

Jejich oči se spojily a Harry zasténal: „Ó, Bože…“

Severus se samolibě pousmál. „Ano, to jméno ještě uslyšíme…“

Pohodlně se uvelebil, poté prstem lehce obtáhl měkké, růžové zvrásněné svaly. Po Harryho náhlém trhnutí prst oddálil a horce vydechl, poté po něm kmitnul jen špičkou jazyka. Odměnou se mu dostalo zasténání, proto laskal pečlivěji, dlouhé povzbudivé cestičky nahoru a dolů, kroužení, jež mířilo stále dovnitř.

Harry byl čím dál více hlasitější, jak Severus tak vstřícně upozornil.

„Óóó, Bože, to je… ááá… úúúú,“ zpola zasupěl, zpola zasténal, zjevně neschopen ovládat škubání nohou po stranách Severusovy hlavy.

Severus se musel pozvednout, aby se na něj podíval a to, co spatřil, ho málem přivedlo k vrcholu, aniž by se sám sebe dotknul: Harry, podepřený na loktech, stehna rozevřená do široka, jak mohl, hlavu zvrácenou, ústa otevřená, oči pevně semknuté. Bože, takto je krásný, pomyslil si a znovu se soustředil na příjemný požitek.

Severus měl v rukou varlata, jemně je poválel prsty a přesunul se k třešničce na dortu, kdy jednou obkroužil a připravil jazyk ke středu, utužil špičku, aby poprvé pronikl dovnitř. Pomalu, ale vytrvale, se nořil dopředu, spokojený spontánním výkřikem rozkoše nad ním, Harryho boky se tlačili na něj, čímž byl jeho průnik ještě snazší.

Ruce položil do ohbí stehen, aby udržel Harryho na polštářích, zatímco ho plenil; nesnesitelně pomalé přírazy, dovnitř a ven; pekelné víření kolem prstence; hákovité výpady na obou stranách. Zčervenalou tváří se přitiskl k jeho kůži, slyšitelně dýchal nosem, vydával srkavé zvuky, jak skutečně hodoval na otvoru. Harry teď naprosto, a tak uspokojivě, nesouvisle jedním dechem breptal nesmysly a dalším pobrukoval řadu oplzlostí a něžnůstek. A, no ano, často se zmiňovalo božstvo…

Když Severus poznal, že Harry téměř vzlyká, pozastavil se, když zpomalil své lízání a sání, současně hladil Harryho vnitřní strany stehen. Skončil posledním obkroužením již jasně červené dírky, potom se posadil na paty a prohlížel si své dílo: Harry, naprosto odrovnaný, ruku přehozenou přes obličej, jeho stehna se skoro nekontrolovatelně chvěla.

A teď, Severus chtěl… ó, jak moc chtěl. Byl rozpálený, naplněný touhou muže skutečně ušukat do bezvědomí… Přesunul se dopředu a zamumlal: „Harry,“ a po krátkém okamžiku, kdy se srovnal do správné polohy a uslyšel Harryho: „Bože, ano,“ prohnul se dopředu a pronikl do něj jediným, prudkým přiražením boků.

Zastavil se a jednou se zachvěl vypětím se ovládat, poté se stáhl a opět se ponořil, tentokrát přirazil tak silně, že Harry sklouzl z polštářů, hlavou se málem střetl s čelem postele.

Severus se opřel o lokty, Harry nohama na jeho ramena a ruce propojil kolem Severusova krku. Severus se vnořil, zatímco Harry přitáhl, znovu a znovu. Postel se houpala, narážela o stěnu. Vytvářel se zvláštní protiklad všedního a erotického: bouchání dřeva, pleskání těl, vrzání pér, trhané dýchání.

Severus prudce vyvrcholil, v té chvíli zvrátil hlavu a vykřikl, vášnivá směs uvolnění a potlačovaného chtíče. Harryho ruce sklouzly z krku na pas, aby jej udržel na místě, jak se Severus prohýbal posledními nadměrnými návaly svého vyvrcholení. Vyčerpaný padl, když mu ruce a nohy vypověděly službu, matně si uvědomoval, že ho Harry pustil a vyklouznul na postel vedle něj.

Spíše cítil, než viděl, jak se Harry přetočil k jeho boku, poté ucítil, jak ruka zlehka obkresluje obrys jeho rtů, a potom mu z obličeje shrnula zpocené vlasy. Otevřel oči, ty Harryho byly jen pár centimetrů vzdálené, jiskřily… ani přesně nevěděl čím, ale vypadaly potěšené, jak jeho výkonem, tak i Severusovým.

„Bože, Severusi,“ vypustil z úst první slova, podbarvená úžasem.

Severus se zlehounka usmál. „Říkal jsem ti to,“ pověděl, ale ani trochu domýšlivě. Harryho si přitáhl blíž, poctil ho poměrně cudným polibkem, vzhledem k nočním aktivitám.

Znovu ucítil Harryho ruku ve vlasech. „Promiň, vystříkl jsem sperma do tvých vlasů,“ zamumlal.

Severus otevřel oko a zavřel. „To nic, je to přírodní,“ zamumlal a Harry se hlasitě zasmál, dýchl do Severusova obličeje.

„Tak… tohle byl kolikátý, tento návrh?“ zajímal se Harry zastřeným hlasem.

Severus se na okamžik zamyslil, poté se tiše zachichtal, když na to přišel: „Asi pátý. Nebo možná šestý… ne, byl to návrh číslo pět,“ oznámil pobaveně.

Harry si přitiskl obličej do ohbí jeho krku, proto byla jeho slova trochu tlumená, když se zeptal: „Tak, kolik jich bude?“

Severus se usmál do jeho vlasů. „To zjistíš sám.“

***

Déšť konečně ustal, ale jen co byl s jednou nohou ze dveří, naznal, že je moc sychravo a chladno, aby seděl na verandě. A tak ležel stočený na divanu, rozmrzele hleděl do skomírajícího ohně. Došla mu ta ironie, že on je uprostřed noci bdělý, zatímco Harry tiše pochrupuje v posteli.

Tvrdohlavý, pomyslil si, když si představil Harryho v dešti na kolenou, s tváří zamazanou blátem. To dozajista nebyl žádný objev; sledoval, jak to sílí v chlapci v Bradavicích, pak ho to čas od času popuzovalo během jejich měsíců nejistého spojenectví. To, že by to Harry hájil dovoláváním se touhy dělat to, co je správné, by nebylo vůbec překvapivé. Vlastně Severus věděl, že takhle by Harry zdůvodnil tento druhdy nedostatek svého charakteru.

Dříve je to dostávalo do sporů, Harryho zaryté odmítání dát si říct a konat to, co je rozumné. Jeho proklaté trvání dělat to, co je správné, nehledě na vlastní cenu nebo praktické aspekty, zapříčiňovalo Severusovi nekončící frustraci.

Uvědomoval si, že Harryho tvrdohlavost se hned po válce zrodila z touhy udělat správnou věc, a stejně pravděpodobně jako vzájemná přitažlivost, o níž si nikdy nepromluvili. Ale tehdy Severus věděl, že se chlapec plete, i kdyby jen proto, že čeho chtěl dosáhnout, bylo nemožné a neuskutečnitelné.

A, má-li být upřímný, musil si Severus také přiznat, že sám byl odhodlaný udělat správnou věc, i kdyby jen kvůli Harrymu. Usmál se, vzpomněl si, jak Harry tvrdohlavě naléhal, jak byl nezištný, ale lehkovážný a umíněný, když se snažil obětovat svou budoucnost kvůli Severusově.

Pro něj bylo nejvíce nezapomenutelné, až do dnes, střetnutí s tímto železným odhodláním po jednání Starostolce, jenž vyšetřoval události obestírající porážku Lorda Voldemorta; oba byli sice zproštěni viny z ‚nepřímých‘ úmrtí, k nimž došlo, Severus však ‚s újmou‘. Harry byl rozlícený, Severus cynicky filozofický.

Severus seděl omráčený, když Harry vynášel své naprosto jasné námitky po oznámení zjištění a úsudků, poté kvapně vyšel postranními dveřmi a skryl se za sloupořadím, aby vyzrál nad tlačenicí odcházejícího davu. Nečekal dlouho, když zaslechl výkřiky „Pane Pottere!“ od shromážděných novinářů v předním předsálí, přerušovaných záblesky fotoaparátů, jak hrdina kouzelnického světa vycházel z audienčního sálu. Chvíli byl hluk ohlušující, pak pojednou ustával, když se dostavil objekt jejich honby a počal mluvit. Zprvu ho Severus dobře neslyšel, proto se připlížil spojovací chodbou mezi sloupy a vnitřními kamennými zdmi. Zaujal místo v zadní části prostoru, opřel se o pilíř a naslouchal s pažemi založenými na hrudi.

„Neodpovím na žádné otázky. Povím to, co musím říct a spoléhám na vás, že to dáte vědět ostatnímu kouzelnickému světu, pro jednou přesně. Dlužíte mi to.“ Po jeho odmlčení zaznívalo z řad novinářů mumlání, mnozí spustili brky a pergameny, když se nepohodlně ošívali na místech. Severus pocítil nenadálou vlnu obdivu k zardělému mládenci.

Harry pozvedl ruku, místnost ještě více utichla. „Starostolec rozhodl, že jediná věc, za níž jsem odpovědný, je smrt Voldemorta. Uznali, že mi s tím pomáhal Severus Snape. Znovu zopakuji, co jsem jim stále dokola říkal – byl to společný plán, ani jeden z nás by to nedokončil bez druhého.“ Z davu se ozvalo jakési slabé zareptání. Harry zvýšil hlas. „Protože jsme si byli rovni v tomto činu, měli bychom si být rovni i ve společné odpovědnosti za ty, kdo v důsledku toho zemřeli.“ V místnosti bylo náhlé ticho. „Oni zprostili profesora Snapea ‚s újmou‘. Přitom viděli a slyšeli všecky důkazy, za něž máme my oba stejnou odpovědnost, a přesto trvali, že jednal jaksi hanebně, že si mohl zvolit nějakou jinou cestu.“

Severus v duchu pěnil, potom se odstrčil dlaněmi od zdi, přistoupil o několik kroků a zůstal stát na kraji davu. Harry zvýšil hlas licoměrným pobouřením.

„Pokud je Severus Snape pouze zproštěn viny ‚s újmou‘, pak jsem také. Bez ohledu na to, co Starostolec tvrdí, pokud můj společník kvůli tomu trpí nějakými důsledky, pak já také musím. Neobjevila se jediná maličkost, že jsme se my dva neshodli. Oba jsme tato rozhodnutí činili společně.“

Severus se pomalu vedral do davu, nehleděl na fotoaparáty blýskající mu do obličeje při cestě kupředu. Jeho neochvějná pozornost se soustředila na drobnou postavu v přední části místnosti, jež stále hovořila, nevšiml si Severusova příchodu.

„Rozumíte, co doopravdy znamená ‚s újmou‘? To znamená, že už nikdy nemůže vyučovat v Bradavicích; nebude mu dovoleno obsadit jakékoliv místo na ministerstvu, volené nebo jmenované. A pokud s ním je takto naloženo, pak si nic lepšího nezasloužím.“

Severus byl skoro vepředu, dav se rozestupoval, jak se přibližoval.

„Proto ministerstvo musí rozhodnout – můžou udělat hrdiny z nás obou, nebo přísahám, že nikdy…“ zarazil se, když se Severus postavil přímo před něj.

„Pottere,“ vyslovil Severus klidným, vážným tónem. „Na slovíčko. Okamžitě,“ procedil to druhé jako příkaz. Když Harry na něj jen zmateně zíral, Severus pokynul k prázdnému audienčnímu sálu za nimi.

Jelikož tlachání v místnosti se zvýšilo o několik stupňů, Severus pochodoval dopředu, nechal zmateného Harryho jít hned za ním. Severus se zlostně zahleděl na dva bystrozory opodál, jež je chtěli následovat do sálu, pak zavřel dvoukřídlé dveře se zvučným ‚klap‘ proti dalším blikajícím zábleskům fotoaparátů. Okamžik stál čelem ke dveřím, uklidňoval se, potom se náhle otočil na jediného dalšího přítomného v sále.

Otočil se, otevíral ústa, aby pronesl jízlivý komentář, zarazila ho však postava, jež stála jen na délku paže od něj: ruce v bok; zelené oči jiskřily rozhodností; brada vysunutá vzhůru. Bez bázně hleděl do Severusových očí, jeho postoj byl sebejistý, jeho počínání vyzývavé.

Severus krátce zaváhal, ohromený rozdílem mezi vzpurností tohoto nebelvírského šesťáka, s nímž se naposledy setkal v Bradavicích a sebejistotou a odhodlaností této působivé osoby stojící před ním. Poté mu přišlo na mysl: ani jednou ve svém životě neměl nikoho, kdo se tak veřejně vyslovil na jeho obranu. Brumbál mu sice v tichosti stranil, když to bylo potřeba, avšak tohle bylo úplně poprvé, kdy se někdo tak aktivně a vášnivě za něj veřejně postavil.

Bylo to mizivé; bylo to pomíjivé; bylo to neuvážené. Severus však poznal, kvůli čemu to bylo, a přesto cítil – vděčnost. A pak, stejně tak rychle, jak to přišlo, zmizelo, zaskočený tímto citovým rozpoložením si nyní uvědomil, že musí dát najevo, aby se Harry odpoutal od své nesmyslné mise.

K jeho dobru, Severus dokázal hledět na ruce na Harryho bocích, a i způsobit, aby se zadíval na své nohy, potom využil tuto slabou chvilku, aby začal se svým útokem. Jakmile Harry zvedl hlavu, aby vzhlédl, Severus ho rukou silně strčil do hrudi, načež klopýtl dozadu.

Harry zakopl o nohu židle, natočenou do uličky, zachytil se a zajíkal se, když se narovnal: „Co je? Co je s…“ Vykulil oči, jak se Severus natáhl a chytil ho za uzel kravaty.

Severus mu nedal čas reagovat. „Učiním to krátce a jednoduše, Pottere. Vlastně tak jednoduše, že se už o tom nikdy nezmíníme. Rozumíme si?“ Kravatou lehce škubnul dopředu. „Od této chvíle přestanete za mě vést tuhle vendetu. Přijmete rozsudek Starostolce, v rozsahu, jenž se týká mě. Své názory v této záležitosti si necháte pro sebe. Neodmítnete či nezpochybníte jejich rozhodnutí, že vás shledali nevinným. Toto jsou jednoduché pokyny, kterým byste měl i vy snadno porozumět.“ Uvolnil sevření kravaty, upínal oči do těch Harryho, vyčkával na kapitulaci. Nepřekvapilo jej však, když místo toho z nich vyčetl nesouhlas.

Severus ho pustil a o krok ustoupil. „Máte před sebou celou budoucnost, pane Pottere. Byl jste prohlášen za hrdinu a je to tak správné. A jde-li o mně,“ odmlčel se, pohrával si s klopou svého hábitu, zvedl z ní černý pramen vlasů, na němž si prohlížel konečky a pokračoval: „V každém případě se netoužím vrátit do Bradavic, ani nijak nepomýšlím na ministerské místo, volené nebo jinak.“ Vzhlédl a spatřil, jak se na Harryho rtech tvoří nesouhlasná slova. Pozvedl ruku, tím je potlačil. „Pokud však budete nadále prohlašovat naší společnou nevinu, budu nucen je zpravit o pravé povaze našich aktivit.“

„O čem to mluvíš, Severusi? To přesně chci, aby to věděli!“ protestoval Harry ostře.

„Hmm, jenže to, co jim budu muset říct, bude něco docela jiného. Jak jsem přesvědčil citlivého, bezbranného a vystrašeného hocha k použití nevyzkoušeného kouzla z černé magie. Jak lehce jsem vám namluvil, abyste přehlížel své přirozené výhrady k takovému kouzlu…“

Harry ho pobouřeně přerušil: „Vždyť tohle není pravda! Přece víš, že není, Severusi! Proč bys…?“

Severus se na něj zahleděl, veškerou svou přesvědčovací sílu vkládal za čerň svých očí. „Bez pochyb mi uvěří, pane Pottere, poněvadž přesně tomuto by rádi uvěřili.“

Harry na něj užasle zíral. „Ale proč? To přece není pravda a ty to víš!“ Ruce se třásly, tvář se pokřivila zmatením.

„Tohle přesně udělám, budete-li nadále trvat na nějaké pošetilé představě, aby se očistila má výborná pověst. S tím můžete počítat, pane Pottere. Nu, jak to bude?“ Odmlčel se a hleděl na muže. „Ponecháme věci tak, jak jsou – pravda, jakou jsme oficiálně vypověděli… nebo mě přimějete učinit kroky, jež jsem vám právě přednesl?“

Harry byl pojednou klidný, jeho hlas tichý, ale zoufalý: „V tomhle jsme parťáci. Rozhodli jsme to spolu. Kruci, tebe ani nenapadlo, že přežiješ, a přesto jsme tady, oba s příležitostí uvést věci na pravou míru.“ Hlas se mu na konci zlomil při této úpěnlivé poznámce.

Severus se jízlivě pousmál, zavrtěl hlavou. „Ano, jsme tady, oba v pořádku. Ale tímto okamžikem se spolupráce ruší, a vy… vy máte celý život před sebou, tak běžte a žijte ho. Nezničte své naděje tím, že budete spojován s nějakým bláznivým a nevítaným tažením, aby se očistilo mé již poskvrněné jméno.“ Odvrátil pohled, a poté tiše dořekl. „V něčem se jistá spravedlnost takto ukáže, vy jste však příliš mladý, abyste to pochopil. Kouzelnický svět nebude spokojený, dokud se nenajde někdo, kdo je za to odpovědný, víte.“

Slyšel, jak se Harry zajíkl. „To je cosi jako sebeobětování, které bereš za něco, co musíš udělat, je to tak, Severusi? Kvůli mně?“

Severus se trpce zasmál. „Myslete si, co chcete, ale já nejsem až tak laskavý. Ale,“ upozornil, jak na něj soustředil pohled, „není to nepřekonatelné. Budu se dále diskreditovat, nedáte-li mi jinou možnost. Tedy,“ zakončil, a odmlčel se, jak obtížně polkl, „dáte mi slovo, že uděláte to, co jsem…“ skousnul slovo ‚nakázal‘, „…doporučil. Jinak se stanete nástrojem, jenž pouze zhorší mou situaci.“ Své rysy stáhl do chladné masky, i když se díval na emoce, jež se míhaly Harryho tváří: rozhořčení, nevíra, rozčarování, a pak to konečně Severus spatřil: rezignaci. Harry se krátce podíval stranou, přemýšlel, pak zase vzhlédl a upřel pohled do jeho očí.

„Tak dobře, protože nemám zřejmě na vybranou. A jen, abys věděl, není to fér, a řediteli by se to nelíbilo. Přál by si, abych se za tebe postavil – tím jsem si jistý,“ prohlásil Harry rozhodně. Když se Severus odvrátil a nic k tomu neměl, Harry se kolem něj prosmýkl a schválně do něj vrazil ramenem. Severus zaslechl, jak se zastavil u dveří a slova: „Někdy se uvidíme, Severusi.“

Po zaznění nárazu dveří po jejich zavření, Severus řekl, aniž se obrátil: „Prožijte krásný život, pane Pottere, a tohle by si ředitel přál.“

Severus to myslel jako ‚adié‘, aby nechal Harryho vybudovat si život oproštěný spletenců takovéto křížové výpravy, nebo v tomto případě jakéhokoliv neustálého spojování s tím, jež by ho potkalo. Ach, ale i ty nejlepší plány…

Posadil se a promnul si oči. Znovu je otevřel a první, co spatřil, byly Harryho zablácené tenisky hned u dveří.

Nejenom, že nedošlo k ‚adié‘, ale jsou zde, oba, nejen svedeni událostmi, ale v osobním životě si k sobě pěstují vztah. A nečekaně byl Severus vděčný, že to bylo přece jen ‚na shledanou‘ a ne ‚adié‘.