Cambiare Podentes: Madurare - 51. kapitola

*****

Úterý, 29. prosince 1998 ---- 8:44

Severus se neopíral o padlý strom na místě, kde ho Harry naposledy viděl.

To bylo nemilé, i když to znamenalo, že se Severus přemístil někam na bezpečnější místo, tak jak slíbil. Ale kam se mohl podít? Hůlka k Harrymu určitě neletěla celou cestu z Bradavic. Se zkříženými silami či ne, dorazila příliš rychle, aby tomu tak bylo.

Proto Severus nemohl být tak strašně daleko. Harry ho jen musel najít.

Podle Albuse, tohle vyřeší to malinké zrcátko upevněné na klobouku, ale Harry takový pocit neměl. „Sever? Jih?“ zkusil se zeptat a hleděl do zrcátka, které stále ukazovalo jen nebe. Žádná odpověď. Pozvedl si klobouk blíž k obličeji a pořádně s ním zatřásl. „Kam? Kde?“

Stále bez odpovědi.

Zklamaný Harry si položil hůlku vodorovně na otevřenou dlaň a silně si načerpal zdvojené síly a požadoval, aby poslechly jeho příkaz. „Ukaž mi cestu k Severusi Snapeovi!“

Hůlka se zatočila tak rychle, že prodírala Harryho dlaň, až měl pocit, že mu snad hoří kůže, Harry ale zaťal zuby, než se hůlka konečně zastavila. Bylo mu to k ničemu; ta pitomá hůlka nakonec ukazovala na Harryho levici, což nejspíše bylo na sever. Harry zaklel. Co ho přimělo myslet si, že může z fleku vymýšlet nová kouzla jen proto, že se zdála užitečná? Vždyť ukaž mi cestu, vždy jen ukazuje, kudy na sever!

K čemu jsou jeho nesmírné síly, když nemohl přijít na způsob, jak je teď použít? Co mohl dělat, přivolat k sobě Severuse? Jenže tohle byl beztak příšerný nápad. Přivolávací kouzla byla svou povahou prudká. Severus nebyl koště nebo hůlka. Jeho tělo nebylo stavěné na to, aby se řítil lesem; mohl cestou do něčeho narazit. A ve vysoké rychlosti.

Dobrá, musí se uklidnit, uklidnit, a myslet na lepší kouzlo…

Zdálo se, že se klobouk v jeho rukou lehce zacukal. Sotva znatelně. Harry vůbec netušil, co to může znamenat. Aha. Tak tohle je ten fígl. Klobouk… nebo spíš zrcátko… ho povede, pokud bude natolik klidný, aby si všimnul, co mu ukáže. Harry se zhluboka nadechl a trochu zaklepal nohama, jak se snažil zbavit napětí, a pak se plně zaměřil na pocit, na pocit svých rukou, jak dokonale klidně držel klobouk. A soustředil se. Skutečně se soustředil.

A samozřejmě se díval, ale drobné půlměsíčkové zrcátko stále ukazovalo jen jednolitý kus modrého nebe. Harry pohlédl vzhůru, nebe nad hlavou vypadalo, že má přesně tutéž barvu. Severus byl někde tady blízko…

„No tak, už,“ řekl Harry přemlouvavým tónem, když předtím na zrcátko skoro vrčel. „Vím, nejsem Albus, ale ty to dovedeš udělat, dovedeš mi ukázat…“

Klobouk se rozechvěl a poté jasně cuknul, jak se zrcátko na něm snažilo táhnout klobouk správným směrem. Opačným směrem, než mu ukázala jeho hůlka.

Harry se dal zase do běhu, pohledem přelétal krajinu. Ani netušil, kde je. Kdesi na místě poseté stromy. Jakmile se dostal k malému jezeru, zastavil a opět se soustředil na zrcátko.

Ucítil potáhnutí na východ. Tentokrát slabší, což mu napovídalo, že by měl jít než běžet. „Severusi!“ zvolal a dlouhými kroky se vydal po břehu jezera. „Severusi! Jsi tu někde?“

Žádná odpověď. Harry slyšel jen křik vodních ptáků uprostřed jezera.

Ale poté, co obešel ohyb jezera, v dálce zahlédl malý kousek černé tkaniny. Severusův hábit, jeho zbytek bude za tím balvanem…

Harry se rozběhl. „Severusi! Severusi!“

Bez pochyb to byl Severus, ležel za balvanem tváří k zemi, část potrhaného hábitu mu zakrývala hlavu. Ostatní oblečení měl také rozervané a rozškubané, velké části chyběly. Proboha, odštěp.

Zrcátko mu leželo u boku, přední stranou mířilo na bezmračné nebe, ale odráželo Harryho ustaranou tvář. Harry upustil Albusův klobouk na chladnou zem a padl na kolena k Severusovi.

Ze Severusovy hlavy stáhl hábit a nepřestával třást mužovým ramenem. I když jemně. Nechápal, k čemu tady došlo, ale vypadalo to, že je odštěpené jen Severusovo oblečení, ne on. „Severusi? To jsem já, Harry. Je po všem, Severusi. Jsi v bezpečí, my jsme v bezpečí, my všichni jsme v bezpečí…“

Žádná reakce.

Nic.

Ani se nezdálo, že Severus dýchal.

Bože, to ne. Harry znova zatnul zuby, aby předešel přívalu paniky, který hrozil, že ho zaplaví. Houby, příval. Spíš přílivová vlna. A tohle Severus teď nepotřeboval, že?

Harry se opatrně posunul a pozvolna vklouzl rukama pod Severusovu hruď a obrátil ho na bok a poté na záda. Stále bez reakce. Ba co hůř, když mu Harry položil ruku na hruď, necítil tlukot srdce.

Harry přitiskl dva prsty na Severusův krk, kde měl být cítit puls. Znal to přesné místo, vždy to místo dráždil, když se milovali. Líbilo se mu cítit Severusův zrychlující se tep, líbilo se mu cítit silné bušení při mužově vyvrcholení…

Ale teď ho vůbec necítil.

„Já tě nenechám umřít,“ hlesl Harry přes zaťaté zuby. „Myslíš si snad, že si můžeš umřít a opustit mě, co? Ennervate!“

Pokud nějak, zaklínadlo patrně jen způsobilo, že se Severus ještě víc zhroutil. Ale to asi tím, že kouzlo nebylo dost silné. Jen obyčejné kouzlo… Přece jen Harry nechtěl, aby Severusovo srdce vybuchlo šokem.

Ale zoufalé časy si žádají zoufalé činy, proto Harry vstal a v duchu se připravil, ruku s hůlkou úplně napřáhl a sáhl po svých zdvojených silách, jejich zkřížené síle, Severusově části, kterou mohl k sobě libovolně povolat…

Něco za ním luplo, ale Harry tomu nevěnoval žádnou pozornost, ani když se ten zvuk ozval znovu.

„Ne, Harry, ne!“ zazněl naléhavý hlas a Albus se natáhl, aby mu sevřel paži a tlačil jeho ruku dolů, dokud hůlka nemířila na zem a ne na Severuse. „To nesmíš!“

Harry se se zavrčením otočil k řediteli. Stál tam také Kingsley Pastorek, ale Harry nemohl marnit časem, aby ho byť pozdravil. „Severus potřebuje pomoc!“

„Ano, ne však takovou,“ řekl Albus rychle a natáhl se pro svůj klobouk. „Portus. Tady máš, Harry. Toto tě vezme přímo na bradavickou ošetřovnu, kde bude čekat Poppy. Jdi se Severusem. Ale v žádném případě nepoužívej kouzla, vůbec žádná. Ani obyčejné kouzlo, Harry. Severus je už příliš vysílený.“

Už příliš vysílený. Albus neřekl zbytek, ale Harry slyšel, jak mu to znělo v hlavě. Vysílený tak, až nic nezůstalo.

Jako by mu útroby sevřela ledová ruka. Všechna ta kouzla, jedno po druhém… silná kouzla. Avada kedavra. Krucinál, Avada kedavra dokonce víc jak jednou! A každé z těch kouzel vyčerpávalo ze Severuse jeho sílu. Vysilovaly ho čím dál tím víc, zatímco bezmocně ležel, zhroucený, zatímco se jeho srdce kvůli zátěži zastavilo…

Čím víc my žádáme, tím víc on dává… a musíme se starat a dbát, aby žil.

S třesoucí se rukou Harry předal Severusovu hůlku Albusovi a poté tu svou. Dostane ji zpět, až bude opět bezpečné kouzlit, až to nebude zraňovat Severuse.

Odvážný muž dá všechno, co má…

A Severus dal. Severus, ne Harry.

Harry si znovu klekl k Severusovi, vzal jeho bezvládné tělo do náruče a chytl se přenášedla.

Úterý, 29. prosince 1998 ---- 8:52

„Má vyčerpanou magii,“ zajíkal se Harry a položil Severuse na nejbližší lůžko. Poppy přichvátala. „Až moc vyčerpanou, můžu kouzlit jak s jeho tak i se svojí, ale přehnal jsem to…“

„Rozumím, Harry. Musím ho vyšetřit.“

Harry ztichl a díval se, jak sesílá řadu diagnostických kouzel. Ale nezůstal mlčky dlouho. „Dýchá vůbec, je živý? Je mrtvý?“

„Tiše.“ Poppy mávla hůlkou a v jedné ruce se jí objevila láhev lektvaru. „Nedýchá, ne,“ řekla, za řeči se její hůlka přeměnila do lžíce. Odlila malé množství šedavé tekutiny. „A jeho srdce nebije. Ale možná to budeme moci změnit. Pomoz mi ho podepřít.“

Harry nadzvedl Severusův trup a sedl si tak, aby ho mohl držet zezadu. Za mužovými zády toho moc neviděl, ale poznal přesně ten okamžik, kdy Poppy silou otevřela Severusova ústa a strčila mu lžíci mezi rty.

Severus sebou cuknul jako ti lidé v televizi. Ti, co jim právě přiložili na hruď elektrody defibrilátoru.

Ať udělala cokoli, aby ho přivedla zpátky k životu, zřejmě to fungovalo. Jeho záda se začala rychle zvedat a klesat, jako by byl udýchaný a lapal po dechu.

„No tak, uklidni se,“ slyšel Harry Poppyino brouknutí a přes Severusovo zrychlené dýchání zvuk nalévání něčeho dalšího. „To bude dobré, Severusi. Chvilku jsi byl bez kyslíku, ale díky tomuto tvému báječnému lektvaru budeš zdravý jako řípa… To je dobře, pomalu to spolkni, pomalu…“

Pak slyšel bublavý zvuk a polknutí a Severusovo dýchání se uklidňovalo.

„Ať si teď lehne,“ poradila Poppy.

Harry se opatrně od Severuse odtáhl, uložil ho na záda a pořádně si jej prohlédnul. Popelavé rysy, oči vyhlížely zapadlé v důlcích, ale nyní dýchal normálně, hlubokými nádechy se jeho hruď vzdouvala a klesala.

Harry se sesunul do židle a usmál se. „No, bezva. Super. Budeš v pořádku.“

Žádná odpověď.

Proboha. Harryho se zmocnilo neblahé tušení, jako by se nad ním uzavřela vodní hladina. Severus se na něj ani nepodíval, jen upíral pohled na strop, rty měl uvolněné, po jedné straně tváře mu stékala trocha slin. Ani si patrně toho nevšímal, i když je moc slabý, aby si je sám setřel.

A to nebylo Severusovi podobné.

Harry vztáhl ruku a setřel kapalinu, co potřísnila Severusovu tvář, jenže Severus nedal najevo, že by si uvědomoval jeho dotek. Nebo že Harry je u něj, nebo…

Harry vyskočil ze židle, naklonil se nad něj a zahleděl se do jeho černých očí. Nepřítomných černých oči. „Poznáváš mě? Víš, co se stalo, kde jsi? Řekni něco, Severusi!“

Poppy se natáhla přes lůžko a jemně položila ruku na Harryho rameno. „Teď nic takového. Je v pořádku.“

„V pořádku!“ Harry sebou trhl dozadu, aby se zbavil její ruky. Teď ho poplácal, jako by to něco změnilo. „On je… on je pryč, i když je tady!“

„Na příliš dlouhou dobu přestal dýchat a utrpěl jisté poškození mozku,“ klidně ho opravila. „Ale Harry, zrovna ty bys měl asi vědět, jak je ošetřovna této školy kvalitní. Opět bude v naprostém pořádku. Musíš dát tomu lektvaru možnost, aby ho vyléčil.“

Panika opět do Harryho zatnula drápky. „Co… co když nevyléčí?“

„Ale vyléčí. Přece jenom ho uvařil Severus.“

Harry žuchnul zpátky do své židle a netečně kývl. Jo, měla pravdu. Jistě, že měla. Severus by nikdy nezásobil ošetřovnu lektvarem špatné kvality. Jestli ho sem přinesl, pak bylo zaručeno, že bude účinkovat přesně tak, jak by měl.

Ačkoli čekání na to, až k tomu dojde… bylo sakramentsky těžké.

Poppy na chvilku zmizela do skladu, a poté se objevila s náplastí na Harryho ruku. Úplně na ni zapomněl, ale když shlédl a viděl, jak mu ji hůlka prodřela, začala znovu bolet.

To je lepší. Náplast byla určitě nasáklá v tinktuře nebo v něčem takovém, nebo možná jen prosycená magií; v okamžiku, kdy si ji Harry nalepil, bolest dlaně mnohem víc ustoupila.

„Nepotřebuješ ošetření ještě něčeho jiného, Harry?“

„Ne, ale i tak díky.“ Harry si něco připomněl. „Ehm… omlouvám se, že jsem na vás tak křičel. Tohle je velmi kvalitní ošetřovna a vím, že všichni jsme vám za to vděční.“

Znovu ho poplácala po rameni, a tentokrát to Harrymu ani nevadilo.

„Vypadalo to, že jste nás čekala,“ řekl a uvědomil si, že by ani zrovna neměla být v Bradavicích. „Nebo aspoň někoho. Nakonec jste se nevrátila do Milána na prázdniny?“

„Ano, čekala, ale vrátila jsem se včera na Albusovu žádost. I když si troufám říci, že ty dnešní ranní titulky by mě sem samy přivedly zpět. Brumbál zajat… ano, napadlo by mě, že z toho vyvstanou jen problémy.“

Na okamžik si Harry pomyslel, že Albus je natolik důležitý, aby italské noviny psaly také o jeho zmizení, Ale to ne, to nebylo možné. Albus poslal dopis jen do Věštce. Je jasné, že by ji musel dojít, zatímco byla v zahraničí.

A stejně tak je jasné, že ho dohnalo napětí, starosti a možná dozvuky boje, protože nedokázal jasně uvažovat. „Vysvětlil, co se chystá udělat?“

„Ne, pouze mi řekl, abych se připravila na pacienty.“ Mluvila tišeji. „I když se zmínil o Severusových pravidelných záchvatech slabosti, a požádal mě, abych přezkoumala to málo, co je známo o kouzlu, pod jehož vlivem oba jste.“

„Pod jeho vlivem jsem já, ne on,“ hlesl Harry znaveně. Kdysi by ta slova nejspíše vyplivl, kdyby je vůbec zvládl říci někomu jinému než svým nejbližším přátelům. Na tuto myšlenku si už zvyknul. A Poppy beztak věděla víc, než řekla, že ano?

„Ale ono působí na vás oba,“ uvedla Poppy, sukně se jí zahoupaly, když se otočila a shlédla na lůžko. „V opačném případě bys přece z něj nemohl vytáhnout magii.“

To byl další úhel pohledu, pomyslel si Harry. Severus v každém případě vypadal lépe. Sice se jeho barva ještě nevrátila k normálu, ale už nebyla tak popelavá, a ústa měl zavřená. Přesto stále vypadal příšerně, jak tam ležel v potrhaném oblečení a bez knoflíků. Severus tak nějak vyhlížel neúplný bez těch dlouhých řad knoflíků. „Nemáte nějaké pyžamo nebo noční košili? Také bych ho rád trochu umyl.“

„Já se o to postarám…“

„Ne, já to udělám,“ přerušil ji Harry. „Chci to udělat. A nemějte obavy, nebudu používat kouzla.“

Přinesla mu vše potřebné, a poté se vrátila do své pracovny a zavřela dveře. Harry vysvlékl Severuse a umyl ho houbou, doufal, že mu to pomůže cítit se lépe, i kdyby mu to nedokázal říct, potom mu oblékl noční košili, co mu opatřila Poppy. Poté co mu Harry také vykartáčoval vlasy a zachumlal ho do deky, posadil se na židli a jen se na něj díval a čekal.

Nedlouho poté vešel Albus otevřenými dveřmi. „Jak mu je?“

Harry ospale vzhlédl. „Ehm, je z toho v bezvědomý, ale Poppy přísahá, že bude v pořádku. Děkuji, že jste mi zabránil znovu kouzlit. A za to přenášedlo, co nás sem dostalo, abych se nemusel přemisťovat. Ještě další značné načerpání jeho síly by možná… no, nebylo by to dobré, to je jisté.“

Albus se lehounce dotkl Severusovy líce, ten pohyb Harrymu připomněl, co Albus udělal, když Voldemort umíral. Ale na druhou stranu Severus býval také jeho student. Stejně jako Harry.

A Albus se staral o všechny své studenty, uvědomil si najednou Harry. I o ty, co se vydali špatnou cestou.

„A jak je tobě?“ zajímal se Albus velice tiše, zvednul ruku a přisunula se k němu židle. Sedl si do ní, blízko k Harrymu, ale tak, aby se mohli oba dívat na Severuse.

„Jsem v pořádku. Jsem rád, že je po všem. Hm, takže je všecko pod kontrolou s těmi…“

„Ano, bystrozorové mají vše pevně v rukou.“

Harry polknul, jedna jeho část se svíjela nad obrázkem, který mu přišel na mysl. Strašně moc chtěl být bystrozorem! Jenže teď… ne. Ne. Nechtěl život, kdy musel bojovat se zlem. Severus to mohl nejspíše nějak zařídit… byl pěkně chytrý, když došlo na obejití pravidel Cambiare Podentes, ale Harry měl pocit, jako by byl takovým bystrozorem už od příchodu do Bradavic. A měl toho dost.

Přesto se musel zeptat. „Všichni ti Smrtijedi jsou teď v Azkabanu?“

„Čekají na soud.“

„A Voldemort… je vážně mrtvý?“

„Ano.“ Albus se usmál, byl to ale smutný úsměv. „Vážně, opravdu mrtvý, Harry.“

„Musím jít taky k soudu?“ Harry polkl. „Nikdy jste se o tom ani Severus ani vy nezmínili, ale já vím, která kouzla jsou v podstatě nezákonná…“

„Ale, Harry…“ Albus potřásl hlavou. „Kéž bys neměl takový důvod k nedůvěře. Kdepak, kdepak. Pro tentokrát ti slibuji, že ministerstvo s tebou bude jednat s respektem a vážností tak, jak sis to zasloužil od samého počátku.“

„Cha, jestli neutečou s hrůzným křikem,“ zamrmlal Harry. Protože to tak teď bylo, ne? „Ty Smrtijedy budou vyslýchat. Veritasérem, je to tak? A oni vyklopí vše, co viděli, co mě viděli udělat. Ministerstvo se doví o viteálech a budou se podivovat, jak je možné, že se mi ho povedlo zabít, a…“ Harry se sesunul v židli. „Možná byste měl prostě poslat další dopis Věštci a bude to vyřešený.“

„Nemyslím si, že to bude ten nejlepší přístup.“

„Jo.“ Harry si povzdechl. „Ale já si opravdu myslím, že bychom to měli raději oznámit nebo vysvětlit nebo něco takového, než někdo náhodou objeví pravdu… jako to je s Jinotajem, víte? Raději bych měl kontrolu nad tím, co se napíše.“

„Život… důle… roz…“

Severusův hlas. Slabý, chraplavý… sotva vůbec slyšitelný. Ale zřejmě byl s to chápat rozhovor a rozumně odpovědět. Životně důležité rozhodnutí, jasně. Harry to všechno musí probrat se Severusem, než se rozhodne něco takového oznámit celému světu.

„Vítej zpátky,“ řekl Harry srdečně, posunul se a vzal Severuse za ruku. Prsty druhého muže sevřely ty jeho, jen nakrátko a poté ochably. „A máš pravdu, samozřejmě. Bude to životně důležité rozhodnutí, proto neudělám nic, dokud se nerozhodneme společně. Ale Severusi, už nemluv, dobře? Vidím, že tě to vyčerpává. Ale viděl jsi, co se stalo? V tom zrcátku? Jen kývni.“

Severus zakroutil hlavou, sotva patrný pohyb. „Přem… Přem…“

„Tak, Severusi,“ ozvala se Poppy, která se snad zjevila odnikud. Vždycky ale ví, kdy ji pacienti potřebují. Nebo potřebují radu. „Harry řekl, abys nemluvil, a má naprostou pravdu, víš. Nepřepínej se. Nejlepší je odpočinek.“

Severus přimhouřil oči, ale určitě měla pravdu, poněvadž byl moc unavený, aby něco namítal.

„Ty ses zkusil přemístit,“ řekl Harry, aby ho rozptýlil. Nyní chápal, k čemu muselo dojít. „A já jsem přesně v tom okamžiku asi seslal nějaké kouzlo a tebe to vytrhlo uprostřed přemístění. „Je… je mi to líto. Tvoje oblečení se nenávratně odštěpilo, ale alespoň ty jsi z toho vyváznul celý.“

Potom už nebylo nijak těžké uhodnout zbytek. Jakmile boj začal, Harryho opakovaná kouzla Severuse neustále oslabovala a vyčerpávala, až už se pak nedokázal přemístit. Nedokázal se byť otočit nebo kouknout do zrcátka. A pak ta obrovská Avada, která narůstala ve Voldemortovi a poté vytryskla ven do několika směrů… to muselo být kouzlo, které ublížilo Severusovi. To, které vysálo jeho magii tak razantně, že se jeho srdce vyčerpáním zastavilo.

Dobře, že je Albus našel a rychle jim připravil přenášedlo, pomyslel si znovu Harry. „Jak jste nás vlastně našel?“ zeptal se náhle ředitele. „Vždyť ten očarovaný knoflík byl tou dobou nenávratně ztracený.“

Albusovou vrásčitou tváří se mihl pobavený pohled. „Nu, řekl bych, že můžu najít svůj klobouk, ať je kdekoli.“

Severus měl dost síly, aby se krátce zachichtal.

Další dobré znamení. Poppy věděla, o čem mluví; Severus bude zdravý jako řípa. Jestliže ho teda Harry nebude dál vyčerpávat, zatímco ještě musel zůstat na lůžku. „Jak dlouho si myslíte, že se musím vyhýbat kouzlení?“ tiše se zeptal Albuse.

„Nejspíše už můžeš znovu kouzlit, ačkoli bych ti doporučil, aby ses na nějakou dobu zdržel zdvojených kouzel.“

Harry svraštil obočí, vzpomněl si, jak se Severus zjevně zhroutil, když na něj seslal prosté Ennervate. Sice kouzlo využilo jen jeho vlastní magii, ne jejich zkřížené síly, přesto to Severuse ovlivnilo. „Jak jste věděl, že mu ublíží i obyčejné kouzlo, když byl tak oslabený?“

Albus si sepjal ruce. „Jistě jsem to nevěděl. Ale jevilo se to jako dobré opatření. Jeho magický stav je propojen s tvým a kouzlo, pod jehož vlivem jste, může být nevyzpytatelné.“

Jo, Harry tomu velice dobře rozuměl. Ale už si na to zvykl, proto jen pokrčil rameny. „Bystrozorové budou chtít asi se mnou mluvit, že?“

„Jistě budou chtít, jakmile se vypořádají se svými vězni. S mnoha Smrtijedy najednou. A navíc, přišel sem Kingsley, aby oznámil, že jsi na ošetřovně a budeš potřebovat nějaký čas na zotavení.“

To znělo dobře. Dá to Harrymu čas všechno projednat se Severusem. Koneckonců se také jednalo o jeho život. Což mu něco připomnělo.

„Jestli mi chtějí dát ten pitomý Merlinův řád, pak chci, aby ho dostal i Severus.“

„Určitě se to dá zařídit.“ Albus vstal a s krátkým stisknutí Severusovy ruky dál mluvil. „Moji chlapci… ani nemohu vyjádřit, jak moc, jak pyšný, jak…“ Jen co se mu v ruce objevil kapesník, začal si Albus otírat koutek oka. „Neexistují prostá slova pro to, čeho jste dosáhli. Vy oba. Já… já nenacházím slov.“

V tichosti vyšel ze dveří. Harry zahlédl, že venku čeká Pastorek, ale patrně neměl v úmyslu vstoupit. Vlastně dveře zavřel, jakmile Albus kráčel dál chodbou.

„Všechno je jednou poprvé,“ protáhl Severus, už zněl mnohem víc sám sebou. „Albus ztratil řeč.“

„Ty bys měl teď mlčet,“ řekl Harry. Jen seď a poslouchej, a já vysvětlím, jak to všechno probíhalo.“

Severus začal kroutit hlavou.

„Ty to nechceš vědět?“

„Nemusíš o tom mluvit…“ Severus se rozkašlal, a přestal, až když Poppy do něj lžící nalila nějaký elixír. Poté se zakabonil, asi proto, že si dala ruce v bok a zjevně se chystala spustit pěti minutou přednášku.

„Už nebude mluvit,“ řekl Harry kvapně. „Nenechám ho.“

„Vidím, že ne,“ řekla břitce a opět je nechala samotné.

Severus se zatvářil paličatě, ale místo mluvení si založil paže na hrudi a upíral pohled na Harryho.

Trvalo okamžik, než si Harry vzpomněl, kde skončili. No, jistě. „Můžu o tom mluvit,“ řekl. „Sice jsou některé části strašné, ale… jo, chci, abys věděl všechno.“

O patnáct minut později to už Severus věděl.