Cambiare Podentes: Madurare - 52. kapitola

*****

Středa, 30. prosince 1998 ---- 8:10

„Vypadáš líp,“ řekl Harry a přisunul si židli k Severusově lůžku. „Jak se cítíš?“

Severus se zamračil, uvažoval, zda má říct úplnou pravdu. Usoudil, že to klidně mohl udělat. „Jako kdybych měl vnitřnosti vytažené přes ústa.“

„Auvajs. To je mi líto.“

„A pak opět strčené dovnitř, obráceně,“ dodal Severus. „Proč jsi tak daleko?“

Harry šoupnul židli o něco blíž, zelené oči vyhlížely sklesle. „Víš, čekal jsem, že během posledního boje budeš mít závrať a slabost, možná omdlíš, ale vůbec by mě nenapadlo, že smrtící kletba bude na tebe tolik působit.“

Severus si při tom povzdechl a odpověděl zastřeným hlasem: „Jak bys mohl? Nemáme žádnou příručku, která by nás tím provedla. Dokonce i ten synopsis má omezené využití. A přeci jenom nejsi slabý kouzelník.“

„Hm, jo.“ Harry vylovil cosi z hluboké kapsy svého hábitu. „A zdá se, že se o tom začínají šířit zprávy. Chceš si přečíst titulní stranu? Nebo bych ti to měl přečíst?“

Severus zvedl ruce a roztáhl prsty. „Možná bys měl. Ještě se cítím trochu nejistý.“

„Pro to mám vždy pochopení,“ zamumlal Harry, noviny vydaly šustivý zvuk, jakmile je rozložil a dal se do čtení.

Vy-víte-kdo padl rukou chlapce-který-přežil

Přední bystrozorové oznámili, že Toho-jehož-atd. naprosto rozdrtil nikdo jiný než Harry Potter, též známý jako Vyvolený. Na dotaz, zda odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů si je jistý, že Vy-víte-kdo navždy zmizel, Kingsley Pastorek z bystrozorského sboru odpověděl: „Podle všeho používal starobylou formu dlouhověké magie, známou jako viteály. Viteál je přísně zakázaný magický předmět, který téměř nelze vytvořit, přesto se mu to nějakým způsobem podařilo. Pan Potter geniálně zároveň zničil jak [jméno redigováno], tak i všechny jeho viteály, proto  je s ním konec, jednou provždy.“

Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů se oficiálně nevyjádřil k tomu, jak se Harry Potter dověděl o viteálech Vy-víte-koho, nebo jak je zničil. Nicméně není pochyb, proč se mladý Harry Potter rozhodl zaútočit. Jak bylo včera uvedeno, Albuse Brumbála, váženého ředitele Bradavic, zajali Smrtijedi. Harry Potter se pustil do odvážné záchrany, jež vyvrcholila smrtí Vy-víte-koho a zajetím šestnácti jeho nejvýše postavených stoupenců (viz strana 4). Interní pracovníci ministerstva, zasvěcených do probíhajících výslechů zajatých Smrtijedů, se zmiňují o tvrzeních, že „smrtící kletba začala běsnit“, ačkoli výslech pod veritasérem jde údajně velmi pomalu kvůli hysterii mezi vězni.

Pana Pottera jsme nemohli kontaktovat, aby se k tomu vyjádřil, neboť se v současné době zotavuje z útrap boje.

„Je mi líto, že se nezmínili o tobě, Severusi,“ řekl Harry a noviny odložil. „To není správné. Vždyť jsi měl na tom stejně velký podíl jako já. Nakonec díky tvé hůlce to všechno skončilo.“

„Nebudou vědět, že jsem byl do toho zapojený, dokud se neodhalí celá pravda.“

Harry vydal posměšný zvuk. „No, ani tak to nejspíše nenapíšou správně. Totiž, koukni se na tyhle kraviny. Přece jsem nezachránil Albuse! To už musí vědět, když mluvili s Kingsleyim. Musel jim říct, že to byla jen past.“

„Snad nečekáš, že Denní věštec přizná, že se nechali obalamutit?“

„To asi ne. Jsou pěkně neústupní. Přímo napsali ‚jméno redigováno‘ místo, aby vytiskli to, co Pastrorek doopravdy řekl. Ale Jinotaj to udělá lépe, až budeme připravení. Podám jim všechny exkluzivní zprávy.“ Harry si odkašlal. „Hm… jak dlouho tu asi budeš? Nechci, aby někdo vyšťáral ten certifikát dřív, než budu připravený.“

„Netuším.“ Severus se chtěl víc vytáhnout do sedu, ale neměl moc síly. „Znepokojuje tě to?“

„Ani ne… teda, ano, ale ne tak jako dřív. Měl jsi pravdu. Pro mé skutečné přátelé to nic nezmění.“

„Když je o nich řeč,“ pověděl Severus a pohodil hlavou. Harry sice seděl zády ke dveřím, ale Severus viděl, jak oba jeho nejlepší přátelé stojí před nimi, zřejmě nejistí, zda mají rušit.

Harry se otočil. „No, ahoj. Asi jste ráno četli noviny?“

Hermiona proběhla celou ošetřovnou a vrhla se Harrymu do náruče. „Ach, Harry, Harry!“ vykřikla a pevně ho objímala. „Četla jsem to a měla jsem takový strach! Kde jsi zraněný? Určitě už můžeš vstávat z lůžka? Nechceš, abych ti něco přinesla na čtení?“

Harry ji ovinul pažemi a hladil ji zezadu na hlavě, když mu víceméně vzlykala na rameni. „Taky tě miluju, Hermiono.“

Cosi se v Severusovi zkroutilo, jakmile uslyšel ona slova plynoucí z Harryho rtů. Nebylo to žárlivostí, tentokrát nikoli. Věděl přesně, jak to Harry myslel, a jak ne; věděl, že Hermiona Granegrová je Harryho blízká kamarádka, nic víc.

Přesto se cosi v Severusovi zkroutilo.

„Ale mně nic není,“ pokračoval Harry a trochu od ní poodstoupil.

Hermiona si otřela oči. „V těch novinách psali…“

„Kdy se naučíš, že bys neměla věřit všemu, co se píše?“ řekl Ron a přicházel k nim. „Harry je jasně v pořádku a to ostatní tam jen napsali proto, aby mu dali nějaký prostor k oddechu, ne? Víš, jak nerad mluví s novináři!“ Poté, co se Hermiona trochu rozpačitě usmála a přikývla, Ron poplácal Harryho po rameni. „Skvělá práce, kámo! Zvládl jsi to!“

„My jsme to zvládli,“ prohlásil Harry a přikročil opět blíž k Severusově lůžku.

Ano, já jsem tu vlastně ten zraněný, pomyslel si Severus trochu mrzutě. Možná přece jen nepatrně žárlil. Ne kvůli Harryho poznámce, ale kvůli tomu, jak lehce a přátelsky vycházel se svými kamarády. Ti tři se k sobě hodili, jako by tvořili složky jednoho lektvaru.

„Ale zraněný je Severus,“ mluvil dál Harry, ale neobjasnil jak, což bylo dobře, pokud šlo o Severuse. „Věštec ještě neví o naší… smlouvě. Chvíli to tak necháme. A… poslyšte, jsem opravdu rád, že vás vidím, ale nemůžu si povídat, ne když Severus musí ležet…“

„Ale prosím tě,“ řekl Severus uštěpačně, i když byl v duchu potěšen, že Harry si vybral jeho než své kamarády. „Už jsem sotva nemohoucí. Já potřebuji odpočinek, ne ošetřovatelku…“

„Je hrozný, když je nemocný,“ řekl Harry v dobrém rozpoložení. „Pošlu vám sovu, dobře? Někdy v týdnu, až budu mít čas.“

„Běž se svými přáteli…“

Místo odpovědi se Harry jen znova posadil a založil si paže. Kdyby se Severus cítil silněji, naklonil by se a políbil ho. Ačkoli spíš ne, poněvadž tu stále postával Weasley s Grangerovou.

„Ráda jsem vás viděla, pane profes… ehm, Severusi,“ řekla Hermiona skutečně vřele. „I když jsem nečekala, že vás uvidím tak brzo po Vánocích. Nepotřebujete něco?“

Toto tedy Severus nečekal. Že bude tak snadno přijatý. Ačkoli díky Merlinovi, že ho Weasley nepoplácal po rameni tak jako Harryho. Severus byl tak slabý, že by možná spadl z lůžka.

„Vypadá to, že jste to odnesl nejvíc, hm?“ prohodil Ron a usmál se takovým způsobem, až to Severusovi přišlo docela zvláštní. Jako by něco věděl. Nebo si to tak rozhodně myslel. „Ale odvedl jste dobrou práci, když jste Harrymu pomohl. Vím, že nepotřebuje, aby na něj někdo moc dohlížel, když se to tak vezme, ale je dobré vědět, že to beztak uděláte.“

„Ale, upřímně, Rone,“ ozvala se Hermiona podrážděně. „Už je nejvyšší čas jít.“

Poté se rozloučili. Harry se za nimi díval, dokud neodešli, pak si vydechl tak, až mu ofina vyletěla nahoru. „Co myslíš, že to mělo znamenat? To, co povídal Ron?“

„Nemám tušení.“

Harry přikývl. „Už jsi snídal?“

„Před hodinou.“

„Aha. Dobře. Ehm…“

Harry měl ten výraz, ten, co znamenal, že toho měl spoustu na srdci a neřekl to. Severus to poznal podle jeho čela, které pokrčil. „Copak?“

„No… o něčem jsem přemýšlel.“

„A chystáš se své myšlenky vyjádřit nahlas?“

Harry se zasmál a poté rychle zvážněl. „Není to tak zábavné. Vlastně pořád přemýšlím o tvé magii. Takto příliš vyčerpanou. Mám pocit, že jsem ti v jednu chvíli vůbec žádnou nenechal, a kvůli tomu přemýšlím… panebože. Můžeš zase kouzlit? Je mi blbě a mám strach, že jsem ti ji náhodou nenávratně vzal.“

„Nesmysl.“

„Pokud už ti Albus vrátil hůlku, zkusil jsi nějaká kouzla, a fungovala správně?“

„Ano, ne, a jistěže budou.“

„Tak zkus nějaké kouzlo,“ naléhal Harry. „Nějaké snadné… nebo to Poppy zakázala?“

„Skutečně se příliš strachuješ. Jsem si jistý, že jsem v pořádku, i když trochu slabý. Ale trváš-li na tom, podej mi mou hůlku.“ Severus neurčitě pokynul k zásuvce, kam ji Albus uložil, a volně ji uchopil, jakmile mu ji Harry podal. Sotva se mu povedl potřebný pohyb při vyřknutí kouzla: „Accio Denní věštec.“

Sice k němu přiletěl, ale samozřejmě se nemohl pohnout natolik rychle, aby ho chytil. Noviny mu nakonec přistály na obličeji.

Harry je rychle dal stranou.

„Spokojený?“ řekl Severus a roztáhl chřípí. „Nebo chceš, abych je zapálil?“

„Ne že by si to nezasloužily, ale není to nutné,“ zamumlal Harry, naklonil se a Severuse lehce políbil na ústa. „Za to se omlouvám. Měl jsem je chytit.“

„Měl by ses přenést přes myšlenku, že musíš všechny před vším zachránit. A máš to za sebou. Ty jsi to přece zvládl.“

Harry se pousmál. „Nikdy nebude všechno za mnou. Patří to ke mně. To bys měl vědět. Ale… asi většina toho už je.“

„Dobrá, poněvadž si zasloužíš náležitou dovolenou víc než kterýkoli člověk, s jakým jsem se v životě setkal,“ prohlásil Severus zcela vážně.

Harry se zazubil. „Ale v Disneyworldu. To bude super. Už se nemůžu dočkat, nemůžu se dočkat…“

„Nezapomeň mi o tom poslat sovu…“

Harryho zazubení se ještě víc rozšířilo. „Jako kdybych mohl jít bez tebe.“

„Vždyť jsi říkal, že se nemůžeš dočkat, a já teď nejsem ve stavu, abych…“

„Dobře, můžu počkat.“ Harry se zasmál. „Víš, je to naše oslava. Jen naše. Tak… ehm, nezmínila se Poppy, kdy se ti vrátí plná síla?“

„Právě včas, abych uvítal studenty vracející se na vyučování,“ odvětil Severus trochu mrzutě. Nebylo to tím, že chtěl jít do toho Disneyworldu, ale tím, že chtěl zavítat do Everglades, jak už říkal. A chtěl trávit čas mimo Bradavice, čas, kdy mohli být s Harrym sami. Ale to asi bude muset počkat.

Harryho výraz povadl. „Tak dlouho? Taková blbost.“

Severus plně sdílel tyto pocity, ale zkusil zlehčit zklamání. „Nu, uvědom si, že se nestává každý den, aby nějaký člověk zemřel a pak je násilně přiveden zpátky k životu. Měl bych nejspíš chvíli počkat, než podniknu jakoukoli formu kouzelnického cestování.“ Pozvedly se mu koutky úst. „A ne, ani místo toho nehodlám cestovat letadlem.“

Harry se při tom vtipu neusmál. Vlastně vyhlížel skutečně hluboce šokovaný. Jako by jeho myšlenky narazily do zdi a pak začaly šokem nanovo. Po vzhlédnutí měl téměř zdrcený pohled, ale kdesi hluboko v něm se ukázala jiskra naděje.

Nikoli… to nejvíce připomínalo, že muž má strach doufat.

„Já… proboha. Ty jsi zemřel?“

Severus rozpačitě přikývl. Tím už prošel s Poppy. „Jak víš, zastavilo se mi srdce, a na pár okamžiků jsem zcela postrádal magii. To je obecně přijatá definice smrti v kouzelnické Británii.“

Harry otevřel ústa a zavřel, jako by se snažil přijít na to, co říci.

„Sotva jsem jediný kouzelník, kterého oživili, Harry,“ vysvětlil Severus pro případ, že kvůli tomu se tvářil tak šokovaně. „Ten lektvar, který mi podala, aby mi rozběhla srdce, je běžně používaný…“

„Ne, ne…“ Harry si odkašlal, pak vytáhl hůlku a seslal řadu kouzel pro soukromí. Poté se obrátil k Severusovi, jeho zelené oči vyhlížely tak zranitelně, jak je Severus ještě nikdy neviděl. „Ty jsi říkal, říkal jsi, že jen smrt může ukončit Podentes.“

„Aha. Ano, ovšemže.“ V Severusovi se střetlo několik pocitů. Pýcha, poněvadž jej ohromilo, že na to Harry pomyslel dříve než on. Úleva, poněvadž z jedné své velké části si přál, aby byl Harry volný. Ale rovněž… strach, poněvadž by přišel o Harryho, kdyby smrt ukončila to kouzlo, že ano?

Proč by si Harry vybral být s ním, když mohl mít celý svět u nohou? Celý svět, z něhož si mohl vybírat?

Harry si začal mnout ruce. „Nemůžu tomu uvěřit. Víš, byl jsem připravený takto dál žít jako dřív. Smířil jsem se s tím, ale teď, když vím, že je to pryč a já jsem volný…“

Strach sevřel Severusovu srdce, až si myslel, že se mu snad opět zastaví. A tentokrát to nebyl strach o sebe. „Ne, to si nemůžeš myslet. Je to nebezpečné. Kdybys porušil smlouvu a kouzlo by stále účinkovalo…“

Harryho ruce se náhle zklidnily. „No, to ano. Jistě. Musíme to nějak vyzkoušet, zjistit… mohl bys třeba pro jistotu použít Compulsio, ale to je pořádně náročné kouzlo…“

„Ano, v tomto okamžiku je to trochu nad mé síly.“ Severus to nechtěl udělat, nechtěl to vědět. A přesto to udělal, poněvadž Harry musel tak či onak znát pravdu. „Mohl bys na mém nočním stolku rozžehnout svíčku? Dostal jsem ji dárkem od Albuse a má docela příjemnou vůni.“

„Ale jistě.“ Harry se švihnutím hůlky vyřkl kouzlo, ale nic se nestalo.

Severus zavřel oči, jakmile jím projel nečekaný nával bolesti. Bolesti… a též něčeho hanebného. Úlevy. Poněvadž patrně nemusel čelit svým nejhorším obavám.

Naopak Harry bude muset čelit svým.

„To je divný,“ řekl Harry a zkusil to znovu. A znovu.

„Já ti v tom bráním,“ objasnil Severus chraptivým hlasem. S vědomím, že by na to Harry neměl být sám, ani v duchu, otevřel oči a pracně se vytáhl do sedu. „Stále jsi…“

Harry polkl, pevně semkl rty a hůlku schoval do kapsy. Chvíli trvalo, než dokázal promluvit a poté jeho hlas zněl stejně chraptivě jako ten Severusův. „Otrok, ano. Tvůj otrok. Jo.“

„Je mi to líto,“ řekl Severus a vztáhl ruku.

Harry ji uchopil, ale zprvu váhal. „Opravdu? Myslel jsem… myslel jsem si, že ti tak moc nevadí, že jsem ti nablízku. Teď už ne.“

Pro lásku Merlina. „Je mi to líto kvůli tobě, samozřejmě. A pokud jde o mě, mám tě rád nablízku, jak jsi uvedl.“

Harry strnule přikývl, jako by byl skutečně hluboce zděšený a rozhodl se to nedat najevo.

„Je v pořádku být zklamaný,“ řekl Severus, ačkoli jednu jeho malou, sobeckou část stále zaplavovala úleva, nehledě na to, že Harry stěží mohl cítit totéž. Ze všech sil se snažil tento pocit potlačit a vidět tuto situaci Harryho očima. „Nebo i naštvaný. Podle mě, máš každý důvod pro to být. Vykonal jsi toho víc, než kdokoli jiný měl právo žádat a zasloužíš si svůj život zpátky.“

„Ne, nejsem naštvaný.“ Harry si druhou rukou projel vlasy a rozcuchal je. „Já jen… se vším jsem se smířil, Severusi. A pak se objevil jeden okamžik, kdy jsem si myslel, že se vše změní, ale potom se ten okamžik náhle rozplynul…“ Harry zaťal zuby. Zcela zjevně byl rozčílenější, než si byl ochoten přiznat.

Když Severus viděl bolest, kterou druhý muž cítil, bolest, které vzdoroval, když viděl jeho bytostnou sílu, jeho ryzí ušlechtilost… vzbudilo to v jeho nitru neskonalou touhu. Touhu to pro Harryho napravit, nehledě na to, co to s sebou neslo. „Něco se dá změnit,“ řekl kvapně a stiskl Harrymu prsty. „Jako je jiná práce, jiné bydlení, chceš-li… cokoli bys chtěl. Zvládneme to. Slibuji, Harry. Slibuji ti to.“

V okamžiku, kdy domluvil, se Harry tvářil odevzdaně. Nebo snad rozpačitě. „Severusi, už mi nemusíš nic slibovat. Vím, že to zvládneme. Nikdy jsem o tom neuvažoval jinak.“

„Harry…“

„To je v pořádku, vážně,“ řekl, pokrčil rameny a pustil Severusovu ruku. „Už jsem ti povídal, že jsem si na tu myšlenku zvyknul. Nemusíš se bát, že udělám něco hloupého, jak jsem o tom jednou mluvil. Já chci žít. A život s tebou, Severusi… je dobrý život.“

Dobrý život. Ale ne nejlepší život. Není to život, jaký Harry nutně chtěl. Když si vyslechnul, co si Harry myslí, ale neřekl, jen se tím Severus cítil hůř. Jak se mohl v duchu těšit, že je Harry stále s ním spoutaný? Jak mohl být tak sobecký?

A pravdou je, že jistá jeho část stále je, i když prohlásil: „Já jsem ve skutečnosti zemřel. Ty bys měl být volný! Netuším, co se stalo. Nechápu, jak bys jakožto silný kouzelník, mohl mít vliv na tento aspekt kouzla."

„Nemyslím, že bych měl,“ řekl Harry s povzdechem. „Problém je asi v tom, že jsi doopravdy nezemřel. Sice se tvé srdce určitě zastavilo, ale opravdová smrt, opravdová smrt… mudlové v televizi tomu tuším říkají mozková smrt.“

„My nejsme mudlové a ani kouzelníci, kteří toto kouzlo vytvořili.“

„Jo, ale když se nad tím zamyslíš. Smrt je trvalá, proto jestli tě něco může oživit, jak můžeš být úplně mrtvý? Určitě jsi nebyl. Kouzlo si myslí, že ne.“ Harry polkl a krátce se odvrátil. „A Severusi… víš, nechtěl jsem, abys zemřel. A tak… je to v pořádku.“

Nechtěl jsem, abys zemřel.

Tohle nebylo přesně to, co chtěl Severus slyšet. „Harry…"

„Chtěl jsem ještě s tebou dál sedět,“ přerušil ho Harry, „a něco ti číst nebo tak, ale asi potřebuji být sám. Půjdu se třeba proletět. Já… přijdu později, dobře?“

S těmito slovy byl ten tam, a Severus zůstal hledět na dveře, které se za ním pozvolna zavíraly.