Cambiare Podentes: Madurare - 53. kapitola

*****

Čtvrtek, 31. prosince 1998 ---- 9:20

„Famfrpálová rubrika pro tebe,“ řekl Severus a podal mu ji přes stůl.

Harry si ji vzal, ale zamračil se. Připadalo mu, jako by se Severusovi v židli dobře nesedělo. Měl strnulý posez, jako kdyby snad z ní sklouznul v okamžiku, kdy se uvolní. „Neměl jsi kvůli snídani vstávat. Poppy ti včera večer dovolila jít sem dolů jenom díky mému slíbu, že se o tebe dobře postarám.“

„Není potřeba. Jsem v pořádku. Můžeš si opět jít zalétat, chceš-li.“

Výjimečně to v něm nevyvolalo vůbec žádné nadšení. Harry včera létal celé hodiny poté, co zjistil, že je pořád zotročený. Netušil, proč ho tato myšlenka tolik trápila. Přece se už s tím smířil. Vždyť neodešel do té bitvy s touhou, že možná získá svou svobodu. Když prošel rituálem, věděl, že svázání bude trvat po celý život, a za ty uplynulé měsíce se s tím naučil žít.

Sice to občas neprobíhalo hladce, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Se Severusem byl opravdu spokojený.

Ale potom, když si v jednom skvělém, zářivém okamžiku myslel, že může být přece jenom opět volný, moci si dělat se svým životem, cokoli si zamane, jít kamkoli chtěl, žít kdekoli chtěl…

Jako by v jeho nitru vzplálo srdce a zalilo ho světlem, energií a bezbřehou radostí.

A pak to světlo vyhaslo a ponechalo ho v… ne, v temnotě ne. Život se Severusem byl dobrý, a i nadále bude. Ksakru, vždyť odteďka bude jen lepší, protože už nad ním nevisela hrozba Voldemorta.

Jenže neměl možnost si zvolit… to ho trápilo, i když se již dávno smířil s tím, že to, co bylo, bylo, stejně jak Severus vždycky říkal.

„Nepůjdu si zalétat,“ řekl Harry s povzdechem. „I když bych se měl asi pustit do promýšlení nového tréninkového plánu pro družstva. Říkal jsem jim, že chci trénovat ráno před začátkem vyučování. Tak, abych poté, co skončím s hodinami obrany, měl zbytek dne pro sebe. Totiž pro nás.“

„Harry…“

Ať už se chystal říci cokoli, přerušilo ho zaklepání na dveře v horních pokojích. Harry se zatvářil. Moc rád včera viděl Rona s Hermionou, ale o bitvě chtěl hovořit pouze se Severusem. Ačkoli by možná měl. Možná, kdyby to tak udělal, začal by mít pocit, že to bylo skutečné.

V tuto chvíli se to všechno jevilo jako sen. Skutečně je Voldemort pryč? Bylo moc těžké tomu věřit, když Harry žil s jeho přízrakem od okamžiku, kdy se dověděl, že je čaroděj. Jistěže byl pryč; to Harry věděl. Severusovo Znamení zla se přece zcela vytratilo a jizva na Harryho čelu vybledla natolik, že se teď musel podívat blíž do zrcadla, aby ji byť postřehl.

„Půjdu otevřít,“ řekl Harry dřív, než Severus mohl vstát. „Ty… no, podle mě bys měl být v posteli.“

Severus pomalu pozvedl k ústům topinku a neodpověděl.

S povzdechem šel Harry nahoru a otevřel dveře. „Hm… dobrý den, pane řediteli.“

„Obávám se, že máme menší problém,“ řekl Albus a potřásl hlavou. „Rád bych si společně promluvil s tebou i se Severusem.“

Menší problém. „Jestli jste sem přišel proto, abyste mi řekl, že ten zmetek není vůbec mrtvý…“

„Je mrtvý, nikdy se nevrátí.“ Albus pohledem zalétl k Harryho ofině. „Jsi živoucí důkaz.“

„I Severus,“ řekl Harry.

„Ano, jste v tom společně, jak jsem říkal.“

„Pojďte dolů.“

Jakmile došli ke stolu, Severus se snažil vstát, ale Albus potřásl hlavou. „Ne, to ne, chápu, že bys měl odpočívat.“

„O jakém problému jste mluvil?“ zajímal se Harry.

Ředitel se posadil a začal si hladit dlouhé vousy. „Je mi líto, že k tomu došlo. Vím, že ty a Harry byste měli raději více času na zvážení svých možností, ale obávám se, že tomu zabránil jeden mladý úředník ministerstva.“

„Ministerstvo,“ řekl Harry, začal jím procházet neblahý pocit.

„Ano, abyste rozuměli, Harry je obviněn z použití zakázaného kouzla…“

Harry vyskočil na nohy, z toho neblahého pocitu se mu téměř zježily vlasy hrůzou. „Vždyť jste říkal, že nepůjdu před soud!“

„Nepůjdeš,“ pronesl Severus temným hlasem. „To přeci není možné.“

„Už nikdy nepoužiju zkřížené síly, ne potom, kdy jsem viděl, co to s tebou provedlo!“

„Chlapci, chlapci,“ řekl Albus klidně, slabý úsměv mu pohrával na rtech, „prosím, nechte mne pokračovat. Harry nepůjde před soud, kdepak. Ale aby měli jasno ve svých záznamech, ministerstvo ho potřebuje formálně obvinit a poté prohlásit užití kouzla za oprávněné.“

„Formálně ho obvinit,“ řekl Severus pomalu. „Rozumím.“

„Cože?“ Harry přešel pohledem z Albuse na Severuse a zpět.

„Obvinění nechce přilnout,“ řekl Albus se sepjatýma rukama a pronikavým pohledem. „Tvé jméno se z pergamenu neustále ztrácí. Oni nechápou, co se děje. Začínají se šířit zvěsti, že ses po zabití Voldemorta stal tak mocným, že ministerstvo pro tebe nic neznamená. Že zasahuješ do jeho vnitřních záležitostí."

„Proč by…“ Náhle mu to došlo. Cambiare Podentes, samozřejmě. Prohlášení o zotročení. Harry se vzdal svého statusu jako osoby; souhlasil, že se stane otrokem. Majetkem.

A majetek nemůžete obvinit z nepravostí, že? Stůl nemůže stanout před soudem. Nebo mazlíček…

Zákon platil pouze pro občany a návštěvníky kouzelnické Británie, a Harry už nebyl ani jedním z nich.

„Asi bychom to raději měli utnout dřív, než se ty zkazky dostanou ven a spustí skutečnou paniku,“ řekl a s povzdechem se otočil k Severusovi. „Jak to provedeme?“

Severus se nad tím chvíli zamyslel. „Můžeme vydat prohlášení, ale pokud si osobně nepromluvíš s tiskem, Věštec si jistě bude myslet, že to prohlášení je podvod. Zejména po té Albusově lsti.

Harry přikývl. „Jo, a budou dál tisknout nesmysly. Nejspíš se pokusí mi těmi žvásty pěkně zavařit.“

Albus promluvil velice tichým hlasem: „Velmi moudré, Harry. Podle Kingsleyho slov je ministr roztrpčený, že jsi ho včera nenavštívil. Přestože mu bystrozorové vysvětlili, že se potřebuješ po té bitvě léčit.“

„Brousek mě chce jen využít pro zvýšení své popularity. Jasně, že jsem za ním nechtěl. Ale asi je to časem nevyhnutelné…“ Harry vstal, pevně odhodlaný. Kdyby byl volný, možná by se tomu všemu dalo nějak vyhnout, ale za těchto okolností… dříve či později, tomu bylo třeba čelit.

A stejně jako s Voldemortem to chtěl mít Harry za sebou. Ve chvíli, kdy získal ty zkřížené síly, které fungovaly tak, jak měly, nemohl čekat ani o okamžik déle. I když nyní byl vděčný, že ho Severus zastavil od plánu postávání-na-nárožích. To vážně nebyl ten nejlepší přístup.

Avšak nyní byl Voldemort mrtvý a již nemělo strategické využití držet jejich svazek v tajnosti. Kdyby to zůstalo v tajnosti navždy, bylo by to lepší, jenže to zřejmě není možné. Proto… je čas to uzavřít.

„Tak dobře, přiveďte sem novináře. Ze všech zpravodajství, která chtějí někoho poslat. Sice jsem zamýšlel celý souhrn exkluzívních zpráv podat Jinotaji, ale raději bych je předal Věštci a Týdeníku čarodějek a kouzelnickému rádiu nebo komukoli jinému, který může vytisknout to, co řeknu, aby pro jednou udrželi krok s konkurencí. Myslíš… že to půjde ve tři hodiny, Severusi?“

Poslední otázku dodal proto, že šlo o jedno z těch životně důležitých rozhodnutí, na něž si musel dávat pozor. A také proto, že šlo i o Severusův život. Navíc se druhý muž necítil dobře.

„Ve tři hodiny to bude vyhovovat,“ řekl Severus. „Chceš pomoci s vypracováním prohlášení?“

„Ne, myslím, že bude lepší na místě improvizovat. I když by mi nevadilo promluvit si o tom, na co se asi zeptají.“

„Začnu rozesílat slovy,“ oznámil Albus a vstal. „A musím vás oba pochválit, ačkoli stále nenacházím slov. Snad… snad bychom měli na oslavu zrušit vyučování. Na další týden.“ Jeho pohled ještě víc zjihl, i když to bylo stěží možné. „Ale obávám se, že nejprve musí najevo vyjít celá pravda.“

Jakmile odešel, Harry se podíval ke stále sedícímu Severusovi. Nebylo mu podobné, že nevyprovodil ředitele, nebo alespoň nevstal při jeho odchodu, což Harrymu napovídalo, jak slabě se musí cítit.

„Dobře, čas jít do postele,“ řekl rozhodně, odhodlaný nebrat ne jako odpověď. „Přinesu ti snídani a později něco k obědu, abys ve tři vyhlížel pro tisk co nejlépe. Nezapomeň, že na titulních stranách budeš mít svou fotografii.“

Severus zabručel, ale musel si myslet, že má Harry pravdu, poněvadž nijak zvlášť neprotestoval.

Harry přinesl jejich jídlo, jak slíbil, a začal se se Severusem radit, jak si nejlépe poradit s otázkami, které zanedlouho přijdou.

Čtvrtek, 31. prosince 1998 ---- 15:02

Z Velké síně byly odklizené studentské stoly, zůstal jen učitelský stůl, postavený na stupínku v přední části místnosti.

Harry se podíval doleva a doprava, zjevně se cítil nesvůj. A není divu. Seděli se Severusem vedle sebe, samotní uprostřed dlouhého stolu, kdežto Albus se držel opodál.

Mezitím se Velká síň jakoby vlnila mořem lidí. Harry mezi novináři viděl pár těch, které poznal, měli připravené své pergamenové zápisníky, skoro si povzdechl. Ale jistěže, ne každý, kdo přišel, patřil k tisku. Na jedné straně si všiml Weasleyových, všech až na Percyho, a s nimi tam stála Hermiona ruku v ruce s Ronem. A tu a tam viděl své staré přátele a rovněž studenty, některé se svými rodiči, a všechny učitele. Jakmile Harry zahlédnul Bryrsona, na muže mírně kývl.

David Bryerson odpověděl tím, že ukázal na ženu se zakulaceným bříškem vedle sebe, a cosi nehlasně řekl jen pohybem rtů. Eloise, patrně.

Harry na ni ze zdvořilosti také kývl.

Ta značně polevila, jen co zahlédl kysele se tvářícího Percye Weasleyho, který stál vedle Rufuse Brouska. Nebývá každý den, že ministr nebude středem pozornosti. Tento jasně bude jeden z těchto dní.

Harry se pootočil k Severusovi. „Možná jsme to tak neměli dělat.“

„Nervózní?“

„Ne, ale vůbec jsem nečekal, že tu bude tolik lidí…“

„Je to tvůj den. Doporučuji ti si ho vychutnat,“ poznamenal Severus lakonicky. „A Harry, v okamžiku, kdy byl v takové míře pozván tisk, stala se tato událost jakousi veřejnou záležitostí.“

„Jako bych se chtěl stát veřejnou záležitostí,“ zamrmlal Harry.

Severus ztišil hlas a šeptem promluvil: „Ne, to nejsi.“

Jasně, že ne; vždyť bude vždycky patřit jedině Severusovi. Harry nedopustil, aby ho ta myšlenka děsila. Jednoduše to tak bylo.

Harry se zmínil Albusovi, co by chtěl, aby řekl na zahájení jednání, a Albus v podstatě konal tak, jak byl požádán, ačkoli notně přikrášleně. „Kouzelníci a čarodějky,“ znenadání pronesl, hůlku přitisknutou k hrdlu. „Věnujte mi, prosím, vaši pozornost. Jak víte, temný kouzelník Tom Raddle byl včera konečně poražen v lité bitvě, do níž se zapojilo přes tucet Smrtijedů. Avšak ti oddaní neochvějně stáli za světlem, nehledě na vyžadovanou oběť. A o tento výsledek, největší události naší doby, se zasloužili, více než kdokoli jiný, dva kouzelníci. Ano, dva. Dámy a pánové, studenti a učitelský sbore, zástupci tisku a veřejnosti, představuji vám tyto vítěze nad Voldemortem: Harryho Jamese Pottera a Severuse Tobiase Snapea!“

Obecenstvo propuklo v bouřlivý potlesk, hlasitější než býval obvykle pomocí kouzel. Fred s Georgem zjevně dopředu rozdělili rachejtle, neboť v tomtéž okamžiku naplnily Síň zvuky vystřelujících raket a nad hlavami třaskaly hvězdicové výbuchy.

Ale poté, co se počáteční slavení uklidňovalo, Harry zaslechl, jak se Síní rozléhají připomínky.

„Dva?“

„Dva?“

„Snape?“

Hučení neustávalo, dokud je Albus neutišil pozvednutím ruky. „Profesor Snape a pan Potter to sami vysvětlí a zodpoví vaše otázky, kdybyste byli tak laskavi a umožnili jim to. Profesore Snape?“

Dohodli se předem. „Slovo přenechávám panu Potterovi,“ pronesl Severus, hlasem tak sametovým, že se Harry cítil lépe. Tedy, jak v této situaci mohl.

Harry vstal a položil si ruce na stůl. „Jak někteří z vás vědí, tisk mi vždy nepomáhal v mém úsilí svolat lidi proti Voldemortovu návratu. Jsem připravený vysvětlit, jak jsme ho zabili, ale nejprve vás chci o něco požádat. Žádné bleskobrky.“

Síní se neslo další hučení. Harry zaslechl „A to vážně!“, které trochu připomínalo hlas Holoubkové.

Harry pozvedl svou hůlku. Takto to skutečně nezamýšlel, ale Severus tvrdil, že jedno kouzlo vydá za tisíc slov, a navíc, že už mu je natolik dobře, aby vydržel, pokud Harry použije velice mírné provedení jejich zkřížených sil.

„Obávám se, že musím trvat, abyste respektovali můj požadavek. Už jsem mnohokrát doplatil na lži z bleskobrků. Accio bleskobrky!“

Mířilo jich k němu několik tucet. Harry se sklonil na stranu a nechal je proletět kolem sebe a narazit vzadu na stěnu. Všude se roztřísknul inkoust.

„To je ale drzost…“ Harry netušil, jestli se ozvala znova Holoubková, především proto, že slova zanikla ve výkřiku Molly Weasleyové, když vykročila s rukami v bok.

„Musím říct, že jsi dobře udělal, Harry! Po všechna ta léta se k němu chovají ostudně, ostudně, a jsou tu spousty těch, kteří ho nechtějí vidět znovu očerňovaného!“

Ke konci její hlas zazněl tak pronikavě jako kterýkoli hulák, ale pro Harryho to byl nádherný zvuk.

„Ano, ano!“ zvolal Charlie, rychle ho napodobil Ron a poté snad každý v Síni. Harry se široce usmál, cítil se tím pozitivně naladěný. Hmm, když tentokrát zalétl pohledem k Charliemu, všiml si, že stojí docela blízko u hnědovlasého kouzelníka, jehož Harry neznal.

„Tak už toho kluka nechte mluvit!“ zahřímal Hagrid.

Síň ztichla.

Harry polkl. A je to tady. Přišel čas a on měl být schopen improvizovat, ale jako by měl v ústech suchý jazyk. Suchý a velký. Myslel si, že snad už nikdy znovu nepromluví.

„O co šlo s profesorem Snapem, že vám pomohl porazit Vy-víte-koho?“

Harry neměl ponětí, kdo se ptal, ale za tu otázku byl vděčný, neboť mu rozvázala jazyk. „Voldemorta,“ promluvil. „Nebo ještě lépe, Toma Raddla. Už nemějme strach z jeho jména. To si nezaslouží. A pokud jde o Severuse…“ Harry pohlédl dolů a ruku položil na Severusovo rameno. „On mi pomohl víc, než by kdokoli vůbec tušil. On…“

„Prý tento čin byl proveden jeho hůlkou!“ vykřikl kdosi jiný.

„Jako pijavice,“ šeptl Severus kousavě.

„Jak jeho hůlkou, tak i jeho magií,“ objasnil Harry nahlas, „ale už mě, prosím, nepřerušujte.“

Jako by ta žádost mnoho zmohla.

„Jeho magií?“

„Jeho magií?“

„Nač by Harry Potter potřeboval magii někoho jiného?“

„Potřeboval jsem ji a je dobře pro nás všechny, že jsem ji měl. Severusovi  a mně se podařilo zkřížit naše síly, což je… tedy, více než zdvojnásobilo. Proto jsem dokázal přivolat tolik brků najednou. Totéž kouzlo jsem použil v bitvě k přivolání hůlek Smrtijedů, i když nefungovalo na Voldemortovu, protože ta jeho byl viteál. Teda, jeden z jeho viteálů.“

Zřejmě jim toho najednou prozradil příliš. Netušili, jak se vším naložit. Odevšud se vyhrnuly otázky.

Tentokrát ruku pozvedl Harry. „Jeden po druhém. A nekřičte, dobře?“

„Jak jste si zkřížili síly?“

Harry se zhluboka nadechl. „Pomocí Cambiare Podentes.“

Stejně jako prohlášení, i toto vyšlo naprázdno.

„To je latina?“

„Možná špatný latinský překlad.“

„Co to znamená?“

„Výměna sil,“ odpověděl Harry. Kéž by se na něco zeptali i Severuse. Jako by za to, čeho oba dosáhli, připisovali zásluhy pouze jemu. Jistěže, možná proto, že Severus nebyl natolik silný, aby povstal. Tak jak se věci mají, se zdálo, že je Harry za vše odpovědný. Náhle se posadil. „Jo, výměna sil, do jisté míry. A Severus tvořil její velkou část. Stejně tak velkou část jako já.“

Bylo docela pozoruhodné, že novináři patrně narážku pochopili. „Pak můžete kouzlit také se silami pana Pottera, profesore Snape?“

Severus si odkašlal, odpověděl o něco méně pánovitým hlasem než obvykle. „Ne.“

To zřejmě lidi mátlo. Přinejmenším ty v první řadě, kteří se jen před chvilkou tvářili, že začínají všemu rozumět.

Nakonec se z toho přehršle zvuků dostala jedna otázka. „Co jste tedy získal, profesore Snape, za tu výměnu?“

Severus pohlédl na Harryho, jako by s otázkou, připraven?

Harry byl, a nebyl. Ale tohle břemeno nenesl Severus. „Mě,“ sám odpověděl, to slovo vyslovil hlasitě a sebejistě. „On získal mě. Jsem mu zavázán nezvratným poutem.“ A pak nastala ta těžká část. „Jako jeho otrok.“

Všechen předchozí hluk a zmatek zmizel, jako by ani nikdy nebyl. Notnou chvíli vládlo v Síni ticho. Naprosté, ryzí ticho, takové, jaké Harry ještě nikdy v Bradavicích neslyšel.

Poté v Síni propukl takový rámus, že by ve srovnání s ním i ohňostroj zněl tiše.

„Ticho!“ zahřměl Brumbál, který až do této chvíle stál mlčky stranou.

V Síni se opět rozhostilo ticho, ačkoli brblání neustávalo. Harry v dálce viděl, jak Molly vyletěla ruka a zakryla si ústa. Poté se Artur sklonil a šeptal ji do ucha, na to se začala tvářit rozčíleně. Skutečně rozčíleně, ale patrně na svého manžela, ne na Severuse.

Harry se najednou cítil sežvýkaný jako brk. Pokynutím dal slovo Severusovi, a nepatrně se sesunul v židli. Létání náhlé znělo skvěle. Cokoli, co ho dostane odtud.

„Děkuji vám, pane řediteli,“ řekl hned Severus, rukou přikryl tu Harryho a stiskl. To Harryho překvapilo. Hodně. Věděl, že si Severus své soukromí střeží. „Mohl byste rozdat tyto opisy?“

Albus mávl hůlkou, po celé Síni se zničehonic vynořily listy pergamenů a začaly se snášet na dav. Opisy originálu, který Harry neměl možnost spatřit, poněvadž tehdy byl pod vlivem lektvaru. Ale opis už viděl, když Albus navrhl tento další postup, proto věděl, co v něm stálo.

17. června 1998 roku.

Svědectví o ceremoniálu Cambiare Podentes.

Oznamujeme, že se Harry James Potter z vlastní vůle, dobrovolně vzdal všech práv a občanství v magickém i mudlovském světě, a stal se místo toho majetkem, bezprávným otrokem, který má být od této chvíle znám jako Harry James Potter.

„Originál je založen na ministerstvu, má-li někdo zájem ho prozkoumat,“ dodal Albus.

To znamená, že už není chybně založený, pomyslel si Harry.

„O co tu vlastně jde?“ vykřikla podsaditá dáma v druhé řadě. „Vyvolený je otrok?“

„Ano, je,“ potvrdil Severus klidně.

„A jak můžeme vědět, že je váš? V tomhle to nestojí!“

Harry odpověděl sám. „Víte to, protože jsem vám to řekl. A pokud vám to nestačí, můžete se zeptat svědků ceremoniálu. Albuse Brumbála a Artura Weasleyho.“

Hopla. Možná ten poslední dodatek nebyl nejlepší nápad. Molly vypadala, že snad vybuchne. Ale objevil se Ron, který se k ní přihnal a vážně s ní mluvil, on i Artur.

Bill s Charliem samozřejmě vypadali pořádně zděšení. Paradoxně to Harryho potěšilo, poněvadž to znamenalo, že se dvojčata konečně naučila mít pusu na zámek.

Avšak nebylo tak skvělé vidět většinu dalších lidí v Síni, jak se vyděšeně tváří. McGonagallová měla ten nejsmutnější výraz, co kdy Harry viděl, a Trelawneyová, která si nepamatovala nic ze své vlastní věštby, divoce mávala rukama, jako by se chystala pronést další své obvyklé provolání sudby.

Musela se rozhodnout ji neprovolávat; ruce jí náhle klesly zpět k bokům.

Harry vrátil pozornost k Severusovi, který zodpovídal dotazy.

„Proč vašim?“ dožadoval se nějaký muž vysokým, pronikavým hlasem. Takovým ženským, pomyslel si Harry. „Copak nejste… nebyl jste jedním z nejvěrnějších stoupenců Vy-víte-koho?“

Severus klidně odpověděl: „Ano, kdysi jsem byl Smrtijed. A následně se ze mě stal špeh. A proč já, to souvisí s věštbou.“

„Měl stejně tak na výběr jako já,“ dodal Harry. „Což znamená, žádný. Obdrželi jsme věštbu, která nám říkala, že tohle bude jediný způsob, jak zabít Voldemorta, a že kdybych na to nepřistoupil, určitě mě zabije a nastolí deset tisíc let trvající vládu.“

„Věštba?“ kdosi vyhrkl. „Jaká věštba? Kdo vám dal tu věštbu?“

Harry se rozhodl, že by měl raději novináře odvést od tohoto tématu, aby neběželi k Trelawneyové a zahltili ji otázkami. Nemyslel si, že by se s tím vypořádala, ačkoli někdy pravděpodobně bude muset. Vždyť mnozí z loňských sedmáků vědí, že tu věštbu pronesla k Nevillovi.

Neville, který stál v zadní části Síně se starou ženou, zřejmě svou babičkou, lehce přikyvoval, když poslouchal Harryho.

Alespoň se zdálo, že by se Neville nejspíše docela dobře vypořádal s novináři, až přijde čas.

„Jak víte, věštba je soukromá záležitost,“ řekl Harry novináři, který se zeptal. „Nemám právo zodpovědět otázky na to, kdo ji dal.“

„Byla dána vám…“

„Ne, nebyla, a už to nechme být,“ řekl Harry pevně. „Důležité je, že nám pověděla, co dělat, a my tak učinili.“

Rita Holoubková si mezitím protlačila cestu do první řady, nechutně sladce se usmívala, když položila svou jedovatou otázku. Harry si nemohl nevšimnout, že i její obyčejný brk psal jedovatě zelenou. „A vy jste byl student této školy, když k tomu došlo, ano? A on, učitel. Máme to snad chápat tak, že vás oba Albus Brumbál přinutil účastnit se tohoto… tohoto barbarského rituálu?“

„Vlastně není barbarský,“ ujasnil Harry. Beztak si to zjistí, pomyslel si. Pokud Severus dokázal vyštrachat informace o Cambiare Podentes, mohli by i novináři, kdyby po nich pátrali. Tak to říkal. Stejně tak to může říct. Alespoň takto může kontrolovat, jak to lidé zjistí. Tedy, více méně. „Je to kouzlo pro milence.“

Všude se začaly objevovat vějíře, ve vzduchu jiskřilo praskaní magie, jak jimi lidé zuřivě mávali, jako by v Síni bylo nesnesitelné horko. Což bylo absurdní. Byl prosinec.

„Ale vy dva už jste byli milenci?“ zeptala se Rita, skoro mile, ačkoli se jí oči stále leskly, tvrdé jako diamanty.

„Ne, nebyli. Ale nyní jsme. Museli být, jinak by se naše síly nezkřížily a to by vedlo k smrti mudlorozených, dvojí krve, krvezrádců, a jak jsem poznal Voldemorta, každého, kdo se špatně podívá!“ Harry celé obecenstvo přejel pohledem. „Je tu snad někdo, kdo si myslí, že jsme mu to měli dovolit?“

Severus vedle něj nepatrně zavrtěl hlavou.

Se vzpomínkou na jejich dřívější rozhovor se Harry zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Nebo aspoň tak vypadat.

Holoubkové to nestačilo a úlisně řekla: „Ještě jste neodpověděl, zda vás ředitel této školy přinutil do tohoto…“

„Ano, odpověděl,“ utnul ji Harry rázně. „Ale nebudu se opakovat, protože mám lepší věci na práci, než tu sedět a odpovídat na hloupé otázky. A to mi připomíná. Vylíčím vám včerejší den, protože bych byl skutečně rád, aby lidé věřili, že už je po válce, ale můj osobní život je něco jiného, a očekávám, že to budete respektovat.“

Poté už byli překvapivě zdvořilí, ačkoli Harry nepochyboval, že některé příběhy, které z toho vzejdou, už tak zdvořilé moc nebudou. Vyprávěl jim o posledním boji a podrobně popsal, jak Voldemort zemřel, poté jim pověděl to málo, co věděl o viteálech. Poradil jim, že by se pro více informací měli obrátit na úřad bystrozorů.  Jen se nezmínil, že použití zkřížených sil oslabuje Severuse. Nejevilo se to jako moc dobrý nápad, kdyby to prozradil.

Navíc si Harry uvědomoval, že by se Severusovi nelíbilo, kdyby byl považován za slabého, nehledě na to, že to bylo z dobrého důvodu.

„To už by stačilo,“ oznámil Albus nakonec. Harry byl za to vděčný. Neměl ponětí, jak to ukončit, a rychle si uvědomil, že by se novináři ptali doslova do nekonečna.

Pijavice, pomyslel si, bylo zřejmě správné označení. Copak neviděli, že je Severus unavený? Že z toho skoro ochabl?

Asi ne. Sotva mu věnovali pohled po všech těch předchozích otázkách. Přese všechno, co Harry řekl, měli zřejmě stále pocit, že musí poděkovat jen jemu za jejich… spásu, jak to jeden novinář vyjádřil.

„Zpravidla by vyučování pokračovalo příští pondělí,“ dále mluvil Albus, „avšak ve světle včerejších událostí budou v Bradavicích prodlouženy prázdniny o týden, aby se oslavilo znovuzrození svobody* pro kouzelnický svět.“

Harry stiskl čelist, jinak nedal najevo jinou reakci. Skutečně nemohl mít námitky vůči tomu prohlášení nebo veselí, co následovalo. Vždyť tohle bylo znovuzrození svobody pro všechny ostatní. A měli právo být šťastní.

A skutečně… on byl také šťastný, protože i když nebyl svobodný, byl alespoň oproštěn starostí, kdy Voldemort zabije příště. A kdo zemře.

Teď konečně mohl žít. Byť jako otrok.

Severus mu opět stiskl ruku, a Harry stisk opětoval, vděčný za jeho citlivost.

Znenadání se uprostřed davu objevili skřítci, nesli podnosy s flétnovými sklenicemi, naplněnými šumivým sektem. Pobíhali a rozdávali nápoje. Na stole se objevily další dvě sklenice, pro Harryho a Severuse.

Když byly všem podány, Albus pozvedl svou sklenici do výše. „Na Harryho a Severuse, na Severuse a Harryho!“ zvolal. „Na statečnost, čest, chrabrost a obětavost!“

„Na Harryho a Severuse,“ dav větší měrou opakoval.

„Nyní, pokud nás omluvíte,“ pronesl Severus, odstrčil se a vstal.

„Ještě jednu otázku, poslední otázku!“

„Jen jednu,“ uvolil se Harry velkoryse, poněvadž ptající se novinář měl brašnu s nápisem Jinotaj.

„Co teď budete dělat, když jste porazil Voldemorta?“

Pojedu do Disneyworldu**, pomyslel si Harry, trochu radostí bez sebe. Ale léta opatrnosti jej naučila odpovědět jinak. „Půjdu domů. Se Severusem.“

Poznámka autorky:

* „Znovuzrození svobody“ přejato z Gettysburgského projevu Abrahama Lincolna

** „Pojedu do Disneyworldu“ pochází ze série televizních reklam