Tajemství ve vyprávění: Cambiare Podentes: Madurare

*****

Pondělí, 5. dubna 1999 ---- 10:30

Jakmile poslední student odešel, David Bryerson se vyhoupl na svůj stůl a klimbal nohama. „Tak, Pottere. Ráno jste byl docela tichý. Jste snad po velikonočních prázdninách unavený? Nebo alespoň mě vždycky přišlo cestování vyčerpávající. Byl Disneyworld takový, jaký jste očekával?“

Vlastně byl takový. Harry tam chtěl samozřejmě mnohem dříve. Myslel si, že by v Disneyworldu mohl strávit ten prázdninový týden navíc, co Brumbál všem dal, ale ukázalo se, že Severus byl stále moc slabý, aby tehdy vydržel kouzelnické cestování. Ale jen co nastaly Velikonoce, nebyl žádný důvod tu cestu odkládat.

A to Harrymu připomenul Severus.

Harry se široce usmál a vyhoupl se na stůl, stejně jako Bryerson. Jistým způsobem si dobře rozuměl s profesorem obrany lépe než dříve. Ponejvíce to souviselo s tím, že s ním muž jednal jako s rovným, už od poslední bitvy před několika měsíci. I když mnohem víc tím, že se Harry konečně necítil v jeho společnosti nepříjemně. A co, že kdysi byl tak směšně poblázněný? Nemohl s tím nikdy nic dělat. Ani nechtěl, kromě toho, mimochodem, jak se dostat zpět k Severusovi. Čímž se ukázalo, že Severus byl po celou dobu ten, koho doopravdy chtěl.

Stejně Bryerson nevěděl o Harryho krátké zamilovanosti, a ani Severus. Pouze Harry, a hodlá to tak nechat.

Pro Harryho to byla nyní obrovská úleva, mohl mluvit s Bryersonem a nepřipadat si, že ze sebe dělá blázna. „Zbožňoval jsem Disneyworld. Ale jo, bylo to vyčerpávající. To místo bylo hrozně rozlehlé. Až jsem si přál, abychom měli košťata, kterými bychom ho oblétli.“

Bryerson se usmál o něco vřeleji. „A co na to říkal profesor Snape?“

„Nemyslím, že by se to stalo jeho oblíbeným místem, ale byl opravdu dobrým společníkem.“

Harry se sice zatvářil nad některými věcmi, co mu Severus řekl při čekání ve frontách na atrakce, ale skutečně ho docela těšilo, že mohl tak snadno mluvit o Severusovi. S Bryersonem, či kýmkoli jiným, poněvadž kouzelnický svět opravdu nevidí nic špatného na kouzelníkovi, který upřednostňuje stejné pohlaví. Všechno, čeho se bál, všechno, co ho… no, trápilo, se nakonec v dobré obrátilo. Nebo vlastně ještě lépe. Nikdy ho neobvinili, že je novým Temným pánem, nebo z nějakých takových nesmyslů, protože jedinými způsobilými svědky poslední bitvy byli Harry s Albusem, a ti umenšovali skutečný rozsah Harryho zdvojených sil.

Ze Smrtijedů poražených při boji se vyloupli nepříliš spolehliví informátoři. Harry měl pocit, že ministerstvo to trochu roztrpčilo, ale změnit to nemohli. Smrtijedi všechno blíže neviděli, jelikož měli co dělat při boji s Albusem, a když viděli konečnou Avadu, byli magicky spoutáni, což jejich vnímání učinilo „pochybným“, jak to vysvětlil Kingsley.

Harry se zprvu strachoval, že ministerstvo bude trvat na použití veritaséra. Přirozeně neměli odvahu o to požádat Albuse, a když došlo na Harryho… no, bylo zajímavé, jak se věci vyřešily, že? V tomto ho zachránilo Cambiare Podentes. Harry nebyl osoba; byl majetek. To bylo nyní známo a uznáno.

Severus odmítl povolit ministerstvu, aby použilo sérum pravdy na jeho majetek. A protože Severusovo slovo znamenalo zákon, když přišlo na Harryho, tím bylo po všem.

A tak vlastně všichni věděli o závěrečné bitvě jen to, že zkřížené síly byly natolik mocné, aby přivolaly hůlky, vystavěly skutečně dobrý štít a poté zničily Voldemorta i s jeho viteály. Nikdo, krom Severuse, Albuse a Harryho, netušil, že když se ony síly využijí v plném rozsahu, je Harry… sice ne zrovna božský. Ale pěkně proklatě mocný.

Neproběhla ani žádná vlna hysterie, či něco podobného. Harry byl respektovaný a obdivován víc, než by chtěl, strach už ale neměl. Proč by taky? Když se novináři pustili do pátrání, v historických záznamech o Cambiare Podentes nalezli jen zmínky, že dává kouzelníkovi tolik síly, aby se dokázal sám dobře ubránit. Nikdo si nevšiml souvislosti, jako Severus, s tím, že tito jednotlivci byli především slabí kouzelníci. Ne tak Harry, ale pokud novináři nebyli dost chytří, aby si to sami zjistili, Harry jim rozhodně nepomůže.

„Tak která atrakce se profesoru Snapeovi nejvíce líbila?“ zajímal se Bryerson, trošku škodolibě. Není divu; Harry si byl jistý, že by muž nikdy nenabral odvahu se sám Severuse zeptat. Harry se sice mohl zeptat, kdyby odpověď už nebyla nad slunce jasnější. Kdo by si býval pomyslel, že zrovna Severus Snape bude stále opakovaně chodit na pirátskou atrakci?

Harry se zasmál skoro pokaždé, když si na to vzpomněl, ale nechtěl, aby se někdo jiný smál Severusovi. On mohl, ale to je vše.

„Řekl bych, že nejspokojenější byl při procházení bažinami, aby si nasbíral přísady do lektvarů,“ řekl Harry a pokrčil rameny. „Ale to je asi v pořádku.“

„No, to ano.“ Bryerson mávl směrem ke dveřím, kudy začali přicházet studenti. „Co kdybyste si vzal na tuhle hodinu volno, Pottere? Budou psát pouze test. Jistě si s tím poradím sám.“

Ta poznámka by někomu zněla bezvýznamně, ale Harry ji od Bryesona v uplynulých pár měsících slyšel několikrát. Vlastně nebyla ničím jízlivá… ničím, co by dokonce bral urážlivě, ale bylo to vždycky nějak v pozadí, nebo se možná nad nimi vznášelo.

Bryerson se v poslední době patrně cítil trochu nesvůj, když mu Harry asistoval, a není divu. Muž už byl nervózní na začátku, kdy poprvé zastával učitelské místo, ale s počátkem nového pololetí po prodloužených prázdninách, které všem Brumbál udělil, se musel vypořádat s vyhlídkou na Harryho Pottera, Ničitele Voldemorta, že pracuje jako jeho asistent.

Bryerson zřejmě netušil, co si s tím počít. První den v práci po prázdninách sice Harryho srdečně pozdravil, avšak slabě pochválil: „Skvělé představení, Pottere. Vskutku výborné.“ Ale poté sotva s Harrym týden promluvil, a když, jen pověděl, že musí aktualizovat moderní dějiny, z nichž učil.

Harry to považoval za narážku, a tak nabídl, že to udělá, Bryerson ale jen potřásl hlavou. „Ale ne, kdepak. Já se o to postarám, Pottere. Vy už jste udělal dost…“

A od té doby Bryerson dával Harrymu docela spoustu volna. Svým způsobem to bylo Harrymu trochu nepříjemné. Přeci nechtěl, aby s ním bylo jednáno jinak. Pouze chtěl normální život. Nebo tak normální, jak bylo za těchto okolností možné.

Na druhou stranou, od té poslední bitvy, Bryerson nechtěl ani jednou po Harrym oznámkovat eseje. To byla velké úleva. Harry stále netušil, jak Severus mohl vydržet číst všechny ty cancy, co studenti napsali. Ani by mu nevadilo, kdyby už neviděl žádnou studentskou esej.

I když Bryerson považoval Harryho za hrozivého, alespoň neměl ve skutečnosti strach nebo tak. Jemu se jen nelíbilo učit po boku asistenta, který může být silnější, pokud jde o magii, no krucinál, vždyť je. A Harry to vlastně nakonec chápal.

A tak, když se další studenti usazovali na svá místa, Harry řekl, že ocení trochu toho volného času. Nicméně ještě, než se vydal k odchodu, si uvědomil, že by se měl také zeptat. „A co vaše snoubenka? Eloise, je to tak? Předpokládám, že jste s ní strávil velikonoční prázdniny?“

„Přímo tady ve Skotsku v domě jejích rodičů.“

„Podnikli jste něco zajímavého?“

Bryerson se usmál, když seskočil ze stolu a zvedl svůj učební plán. „Dá se to tak říci. Plánovali jsme svatbu. Jistěže bychom byli moc rádi, kdybyste přišel. Vy i profesor Snape.“

Severus, řekl málem Harry, ale pokrčil nad tím rameny. A pak, jelikož účast na svatbě nebylo zcela jasně životně důležité rozhodnutí, klidně odpověděl: „Určitě velmi rádi přijdeme.“

Vlastně Severus možná nebude tak moc rád, ale Harry přijde na způsob, jak jej přesvědčit.

Při odchodu z učebny na něj pár studentů zamávalo. Harry jim se širokým úsměvem gesto oplatil. Z jedné své části stěží věřil, jak vše dopadlo. Studenti věděli, že je otrok, ale nikdy se o tom nijak nezmínili. Jistě, možná neměli odvahu. Ale i ostatní učitelé už o tom nemluvili. Minerva sice vyjádřila jisté obavy, svým lehce popudlivým způsobem, ale od toho upustila, když si Harry stál za tím, že je velmi šťastný, a že je v každém případě poněkud pozdě na lítost. A Hagrid ho objal, až nemohl dýchat. Nejspíše proto, že byl u toho, když se Harry dověděl o tom bordelu. Nyní Hagrid ví, proč byl Harry tehdy tak rozrušený.

Ale už není rozrušený, a možná proto lidé patrně docela přijali, co vysvětlil na té tiskové konferenci. Rovněž tomu nejspíše napomohlo, že se nechová vůbec jako otrok. Věnoval se své práci, a strhával body Zmijozelu, když musel, ačkoli se nad tím Severus občas zamračil. Chodil s Ronem na profesionální famfrpálová utkání, a dokonce spolu obrazili pár hospod, a zase jindy cestoval do zahraničí se Severusem, jak chtěl.

Samozřejmě tisk nebyl zdaleka tak zdvořilý nebo umírněný jako jeho přátelé, kolegové a studenti. Okamžitě se začaly objevovat příběhy, a od té doby dál vycházely ve víceméně neustálém sledu. Nicméně místo, aby pohlížely na Harryho s jistou nedůvěrou, tón těchto článků se především zaměřil na lascivnost, jak to tak Severus znechuceně nazval. Nejprve byl Harry zděšený. A potom se s tím smířil. Ale teď už ho to začínalo trošku bavit.

Ostatně, jestli se jeho jméno mělo ukazovat v novinách téměř každý den, byl raději, že o něm píší rozmarné příspěvky, než aby jej označovali za duševně chorého či lháře. Ačkoli se více probírali spekulace o jeho sexuálním životě. Příliš jej netěšily řady historek, v nichž se pisatelé snažili dopátrat informace, zda byl Severus jeho první milenec. Cho Changová odvážně dovolila citovat svá slova: „Vždycky jsem věděla, že je Harry Potter gay.“ Což nebyla vůbec pravda. Totiž to, že to věděla, nebyla pravda.

Tento článek podnítil Severuse navrhnout sadu „lektvarových řešení na její drzý jazyk“, ale Harrymu se to povedlo se smíchem odbýt.

Ale už tak lehce se smíchem nepřecházel jiný druh článků, které vycházely. Ona Smrtijedská stránka se patrně stala obzvláště populární mezi novináři. V těchto článcích byla Harrymu obecně připisována „záchrana“ Severuse před životem ve zlu, což bylo to nejabsurdnější, co kdy slyšel. Vždyť to všechno bylo zaneseno v záznamech, do nichž mohl kdokoli nahlédnout. Severus se stal špehem a začal pracovat pro Brumbála již dávno před tou novou pronesenou věštbou; nepotřeboval, aby ho Harry přesvědčoval ke změně stran.

Avšak většina příběhů se jevila téměř tak, že jejich účelem bylo prodávat květiny a sladkosti, či něco podobného. Novináři se zjevně nemohli nabažit rozplýváním se nad tím, jak spolu dobře vypadali, jak jsou oba vysocí, tmaví a mocní. Bylo to vůbec poprvé, kdy Harry na sebe pohlížel jako na vysokého; docela se mu to líbilo. A pak vycházely titulní stránky, které se zabývaly všemi příznačnostmi jeho vztahu se Severusem. Vyvolený a Smrtijed. Věková propast. To, že Severus byl jeho učitel… a nepříliš k němu vlídně nakloněný. Nikdo zřejmě nebyl ochotný připustit, že ho Severus skutečně nemíval rád, proto to nafoukli tak, jako by se ukázalo, že Severus po celou dobu předstíral věrnost „Tomu-jehož-atd.“ Nehledě, že to odporovalo jejich příběhům o Harrym, jak zachránil Severuse před životem ve zlu.

Dále vyšel Týdeník čarodějek s palcovým titulkem: Nejžádanější britský starý mládenec již není volný.

Novináři, pomyslel si Harry, jakmile vstoupil do horních pokojů a zamířil do sklepení. Zmetci, většina z nich.

Aspoň, že ještě nevyhrabali pravdu o té strašlivé kletbě Jamese Pottera, kterou uvrhl na Severuse. I když samozřejmě napsali, že ti dva byli „spolužáci, kteří spolu nevycházeli“. Což bylo mírné vyjádření.

Harry popadnul z obývacího pokoje pár časopisů o famfrpálu a šel ke stolu, aby si objednal čaj. Objevil se téměř vzápětí, ale nechal ho ještě chvilku louhovat, zatímco listoval článkem srovnávající nejnovější modely Zametáku a Kulového blesku.

I když si musel povzdechnout, jakmile otočil na další stránku. Napadlo by někoho, že k reklamě na cokoli je třeba použít celostránkovou fotografii s Harrym? A přece, usmíval se a pokyvoval, jako by plně souhlasil s napsanými slovy: Harry Potter, Ničitel Voldemorta, doporučuje vždy průzračný, neviditelný kotlík. Úspěšné vaření, Harry!

Jako kdyby někdy vařil.

No, dobrá. Stálo to za to, dát Severusovi dárek, z něhož by se skutečně radoval.

Ale když se nad tím zamyslel, Harryho nápad naučit se pasivní roli také nakonec dopadl dobře. Jen mu ten dárek dal o den později, to je vše. Harry se zazubil, časopis odstrčil a nalil si čaj. Pokud něco, sex nyní býval ještě skvělejší, co začal Nový rok. Mít sex prostě proto, že ho chtěl, bez jediné nežádoucí myšlenky, že musel mít… to činilo větší rozdíl, než by kdy pokládal za možné.

A Severus byl samozřejmě tak zkušený a ohleduplný milenec, jakého by si Harry dovedl představit. Dostál svému slovu a nechal Harryho v aktivní roli. Často. Možná až příliš, ale to Harry vynahrazoval dost dobrým orálním sexem.

Celkově šlo všechno dobře a ani skladba, která se umístila na první příčce hitparády kouzelnického rádia, nedokázala pokazit Harryho spokojenost. Vlastně ta skladba Celestiny Warbeckové ‚Zkřížím své síly, pokud zkřížíš své srdce‘ nebyla špatná, jak to u sentimentálně romantických písní bývalo.

Harry při popíjení čaje dočetl časopisy o famfrpálu a poté, ač nerad, přivolal noviny, které se za víc než týden nakupily během jejich dovolené ve Státech. Navíc nejen Věštec. V poslední době odebíral většinu významných novin, poněvadž i když tyto reportáže byly absurdní, měl skutečně potřebu si o nich udržovat přehled. Jen pro případ, kdyby novináři začali víc spekulovat o jeho silách. Raději chtěl vědět dopředu, jestli lidé po takové době zpanikaří.

Přesto bylo báječné mít na chvíli pokoj od toho, co viděl, že se o něm píše. Trávit prázdniny daleko od hektických zpráv a neustálé pozornosti… bylo přesně to, co potřeboval. Co oba potřebovali, po tom obřadu Merlinova řádu, který Brousek naplánoval před několika týdny.

Obřad sám proběhl docela dobře na to, že šlo o ministerskou slavnost a Harry si musel povídat s ministrem a vyfotografovat se s ním. On se nadále snažil vše navléknout tak, že vítězství bylo jeho zásluhou. Jeho velkolepý plán, jeho nápad, od začátku do konce.

Inu, Harry tento názor smetl při své děkovné řeči. Opět připsal Severusovi veškeré zásluhy, a rovněž se podrobněji zmínil o bojovém plánu, založeném na Albusovým vynikajícím nápadu.

Musel připustit, že to byl vskutku velice dobrý pocit vysvětlit, jak Albus využil proti novinářům z Věštce jejich zvyk tisknout-teď-prověřit-pak. Od té doby se alespoň jedny noviny o něco umírnily ve svých spekulacích. Harry se při své řeči trochu rozčílil, a později uvažoval, zda ještě všecko nezhoršil, ale patrně nikoli.

Potom se zaměstnanci Věštce chovali, jako by dostali veřejný políček do tváře, a jednali obezřetněji. Avšak je pravda, že jejich reportáž o obřadu Merlinova řádu byla poměrně zanedbatelná. Harrymu to nevadilo.

Nicméně ho potěšilo, že Jinotaj vybral na svou obálku takovou dobrou fotografii. Kdyby na ní měla nějaká být, byla by to tato. Vyjímal se na ní Harry ve svém novém společenském hábitu nebelvírských barev a stál po boku Severusovi, jenž vypadal docela neodolatelně v novém zmijozelském společenském hábitu, co Harry naráz pořídil. Drželi se za ruce, ačkoli si toho tehdy Harry neuvědomoval. A na hrudích měli připnuté dva blyštivé Merlinovy řády první třídy.

Další týden se zdálo, že noviny nepsaly o ničem jiném než historkách o nich. Až na Věštce, který zjevně trucoval.

Ačkoli kupodivu… když si nyní pročetl deníky, ty doručené během prázdnin, už se v nich neobjevovalo tolik spekulací jako dřív o něm a Severusovi. Hm. Možná zájem o ně konečně polevil. Možná lidé jen potřebovali jakýsi dovětek, či něco takového, příhodné završení příběhu o Voldemortovi, a Merlinův řád toto poskytl.

Ale tak docela se Harry z novin neztratil. Minulý týden vyšla jedna zmínka, jen jedna, krátký sloupek o tom, že se Severusem odjeli na dovolenou na „neznámé místo“. Tuto pikantní novinku doplňovala anketa, která vyzývala čtenáře, aby odhadli „místo pro romantickou dovolenou“.

Jak viděl, Disneyworld se v seznamu nenacházel.

I když se v něm objevilo několik zatraceně dobrých tipů, pomyslel si Harry, jakmile si ho pročetl. A trávit čas daleko od hradu byla velká zábava, možná navrhne Severusovi, aby se každý víkend někam podívali. Nebo skoro každý víkend; měli by tu zůstat na poslední famfrpálový zápas sezóny. Harry proto, že měl předat pohár, a Severus proto, že ho vlastně možná vyhraje Zmijozel.

Ačkoli se sám Harry domníval, že se v posledním utkání dostane do vedení Mrzimor, a nakonec získá výroční cenu.

Jak Harry věděl, poslední utkání roku byla vždycky velká událost. Možná zase pozve Rona. A Hermionu, třebas posledně sotva věnovala pozornost dění na hřišti. Příliš zabraná do hovoru se Severusem o věštění z čísel. Bylo zřejmé, že Hermionu těšila pokročilá studia, do nichž se pustila.

Harry vzhlédl při zvuku zavíraných hlavních dveří, do knihovny vešel Severus.

„Máš nějaký důvod, proč obědváš sám?“

„To už je tak pozdě?“ Harry vyvolal rychlý Tempus. „Aha. Ne, jen jsem měl čaj. Ulívám se z práce, víš.“

„A zase Bryerson,“ poznamenal Severus suše.

„Jo. A mimochodem, prozradil jsem mu, jak moc se ti líbila ta pirátská atrakce.“

Bylo vážně zajímavé, že svazek myslí nikdy neupozornil na lež, pokud Harry jen popichoval. Možná kouzlo bylo do jisté míry schopno číst úmysly.

Severus svraštil obočí. „To jsi neudělal.“

„Cha, máš štěstí, že jsem nezmínil, jak sis pořád pobrukoval tu písničku ‚pirátskej život mám rád‘*, zatímco ses plácal v bažině.“ Pak se Harry smiloval. „No, dobře. Ve skutečnosti jsem mu nic neprozradil.“

„Dobrá.“

Harry naklonil hlavu na stranu, když se Severus usadil naproti němu. „Proč se ti vlastně tolik líbí piráti? Sice byli docela fajn, ale napotřetí mi už přišli trošku nudní.“

Na Severusových ústech pohrával nepatrný úsměv. „Nu… mladí muži vždy o něčem sní, víš. A pro mě byl pirát vždy atraktivní postavou. Ale bezesporu v tom romantickém světle. Skuteční piráti byli dost ničemní lidé.“

„Se zkaženými zuby.“ Harry se zářivě usmál, aby ukázal svůj zdravý úsměv. „Ale, víš, je zajímavé, jak to tak říkáš. Tys… tys tedy vždycky věděl, že tě zajímají muži? Protože… no, vždyť víš. Mně nějakou dobu trvalo, než jsem si to ujasnil.“

„Ano, věděl jsem to od poměrně raného mládí. A asi oba víme, proč jsi potřeboval více času než já.“

„Cha, víc než ostatní.“

„Nyní už víš, co chceš, na tom jediném skutečně záleží,“ prohlásil Severus pevně.

Harry povytáhl obočí, spatřil svou šanci. „Narážíš na něco? No, to chce ale nervy, teď když znám tvou pirátskou fantazii, o které ses nikdy nezmínil.“ Se širokým úsměvem se posunul se židlí kolem stolu, až byl natolik blízko, že mohl odhrnout Severusovi hábit a trochu ho pohladit. „Co jsem ti říkal, no? Pokud máš nějaké další skvělé sexuální nápady, řekni je, nečekej, až na ně přijdu.“

„Co tím myslíš?“

Severus možná tak úplně nechápal, ale jeho penis takový problém neměl. Tvrdnul, jak jej Harry třel dlaní přes vrstvy oblečení.

„Pokud jsi celou dobu toužil po pirátovi, měl jsi mi jen vykouzlit pásku na oko a možná papouška, a chtít, abych mluvil dost špatným přízvukem…“

Severus mu sevřel ruku, pozvedl k ústům a políbil každý prst. Důkladně. Až se Harrymu roztřásla kolena.

„Netoužím po pirátovi. Já toužím jen po tobě,“ vydechl Severus, jeho slova zněla… senzačně, prostě senazačně. Severus měl vážně fantastický hlas. Mohl mluvit tak, že i ta nejprostší prohlášení zněla jako kouzla. Nebo sliby.

„Vím.“ Harry už déle nedokázal snést to s těmi prsty, proto ruku vytrhnul a políbil Severuse na ústa. Dlouze a hluboce, aby mu ukázal, jak moc se mu to líbilo. Jak moc se mu opravdu líbil on. Jak se mu líbilo mít ho a být jeho. Když polibek ukončil, neodtáhl se a s ústy těsně u sebe dopověděl zbytek: „Víš, já ti toho pirátu zahraji. Nebo plavčíka… nebo chceš být plavčíkem ty?“

Severus se zasmál, zvuk plný pobavení. A štěstí. A možná i něčeho jiného. Harry nevěděl, ale občas si myslel, že Severus možná k němu cítí krapínek lásky. Aspoň snad nějakou.

Nikdy se o tom ale nezmínil, a tak si Harry nebyl jistý. Beztak je jen dobře, že to Severus nikdy neřekl. Co by na to probůh Harry pověděl?

„Jsi okouzlující,“ řekl Severus a vtiskl mu lehký polibek na rty. „Mám rád hravého milence. Noviny se možná mýlily a ty přece jen nejsi pro mě příliš mladý.“

„Možná ty nejsi příliš starý pro mě,“ utahoval si Harry. „I když bych se nedivil, kdybys po té naší poslední dovolené potřeboval nějakou dobu k nabrání sil.“

„Mudlovské vířivky jsou dobrým místem,“ řekl Severus, oči mu potemněly takovým způsobem, který Harry vždy považoval za smyslný.

„Jo, ty bubliny všechno skryjí.“ Harry vstal a potáhnul Severuse za ruku. „Půjdeš do postele? Nebo jsi sem vážně přišel poobědvat?“

„Jídlo, pití a vzduch může jistě počkat,“ odvětil Severus tím zpěvavým hlasem, co značil, že je převelice šťastný.

Harry už nepotřeboval ty zkřížené síly – nebo aspoň doufal, že už nebude – ale přesto moc rád věděl, že Severuse potěšil.

Nyní k tomu nedocházelo ze strategických důvodů. Byla to jen součást mileneckého života.

Poznámka překladatelky:

*Pirátská atrakce odkaz a píseň: odkaz

Johou, johou…pirátskej život mám rád

Pleníme, loupíme, krademe kořist