Cambiare Podentes: Madurare - 48. kapitola - část B

Autor: Jordan Grant
Link: Originální znění
Překlad: Alcea Cara

Kapitoly: 48B – 56

Hlavní postavy: Harry Potter/ Severus Snape

Varování: 18+, slash, popisné sexuální scény

Poznámka překladatelky: Překlad navazuje tam, kde Hajmi skončila. Začala jsem s ním v době, kdy se Hajmi odmlčela, a já jsem si pro změnu chtěla překládat něco jiného, a tak jsem zkusila pokračovat v překladu této povídky. Pak se ale objevila SlashPrincess, a své snahy jsem zanechala v domnění, že ho už dotáhne do konce. K tomu však k mému překvapení nedošlo. Když se stále dlouho nic nedělo, rozhodla jsem se vrátit k tomuto překladu a tu povídku dokončit. To se stalo v roce 2016. Následně jsem o tom dala vědět i Hajmi, ale pak se zase odmlčela. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že po tak dlouhé době ty kapitoly vydám.

Překlad od Hajmi50: Cambiare Podentes: Madurare – kapitoly 1 – 48A

 

Jak my? Cha. Vždyť Harry je ten, co musí bojovat v poslední bitvě. Harry je ten, co musí žít navždy v otroctví. Možná jsou v tomhle v mnoha ohledech společně, ale v některých zcela podstatných zůstal Harry sám.

Úplně sám.

Jen kývnul a připravil se pro případ, že to vyvolá bolesti hlavy, ale zřejmě pouze vyslovené lži podnítí svazek myslí. Což je dobře.

„Chci taky trochu trénovat,“ řekl Harry. „Kouzla se zdvojenou silou. Jen tě upozorňuji.“

„Tady?“

„Ty slabá. Tu sílu docela dobře ovládám. Měl jsi mě vidět venku na té skále. I když bys možná měl chvílemi závratě.“

„Pokud jsi si jist, že víš, co děláš.“

Harry se snažil netvářit moc zachmuřeně. Přece jenom nemělo význam se prozradit. Především proto, že mu byla poskytnuta taková dobrá příležitost říct čistou, upřímnou pravdu. „Ano, určitě vím, co dělám.“

Ve chvíli, kdy Severus zmizel v chodbě, Harry zamířil k truhle, v níž byl uložen Pobertův plánek. I když nebyl moc k užitku, pokud Voldemort napadne Bradavice. Kdepak, Harry chtěl něco jiného, co bylo před mnoha měsíci schováno v truhle.

Svůj neviditelný plášť.

Nebo spíš Severusův neviditelný plášť, ale ten má Harry k užívání, pravda? S povolením. Což sice nemá, ale to může řešit později. Nyní nezáleželo na ničem jiném, než se dostat do blízkosti Voldemorta tak, aby ho mohl zabít a se vším skončit. Plášť mu dodá jistou strategickou výhodu, o níž podle Severuse Harry neví vůbec nic.

Harry vyláká Voldemorta, poté si rychle přehodí přes sebe plášť, až bude mít jistotu, že se blíží. Nakonec překvapivě zaútočí.

Jistě, jestli si místo Voldemorta pro něj přijdou Smrtijedi, musí Harry změnit svůj plán. A přemýšlení za pochodu mu vždycky šlo docela dobře.

Harry máchnutím hůlky do sebe vtáhl Severusovu sílu, jen tolik, aby měl jistotu, že to zabere. V okamžiku, kdy se přesvědčil, že má dost magie k jejímu odemčení, zrušil poplašná kouzla, jimiž Severus opatřil truhlu.

Poté odklopil víko a do rukou nabral neviditelný plášť. Proklouzával mezi prsty jako to nejjemnější hedvábí, tu si vzpomněl na ten první kouzelný den, kdy na něm poprvé spočinul očima. Na Vánoce…

Zdálo se to tak dávno. A ta vzpomínka na sebe… ještě byl takové dítě.

Ale už není. Nyní je dospělý. Zcela dospělý, v každém směru. Jen při pouhé myšlence na sebe v posteli se Severusem si toto plně uvědomoval.

Harry se trošku chmurně usmál. Ačkoli takový dobrý sex, jaký nyní míval, stále zastiňovalo vědomí toho, co musel vykonat. Měl vykonat tohle své životní poslání, proto za to mohl mít přístup k Severusovým silám a metat je na Voldemorta. Bylo by pak příjemné se od toho oprostit.

Jistě, nikdy nebude volný v tom nejužším slova smyslu, alespoň však bude oproštěný vědomí, že osud světa spočívá na jeho bedrech.

Nebo přesněji, na jeho pozadí.

Harry si kolem ramen ovinul plášť tak, že mu koukala jen hlava, a začal uvažovat, kde by mohl takříkajíc vystrčit nos, aby upoutal Voldemortovu pozornost.

„Accio neviditelný plášť!“

Harry se pokusil plášť chytnout, jakmile mu začal sklouzávat z ramen, ale Severusovo přivolávací kouzlo bylo příliš silné, aby to mělo cenu.

Následně se v místnosti rozhostilo ticho, narušované jen pronikavým zvukem Severusova dýchání. Po chvíli se Harry konečně otočil a pohlédl na něj.

Tvář druhého muže byla napjatá. Téměř vyzáblá, kůže se napínala přes lícní kosti. Pleť, jinak obvykle bledě zabarvená, podivně flekatá.

Severus se tvářil zuřivě. Dokonce ještě víc než kvůli Dračímu štěstí, a to už bylo v pravdě co říct.

„Co,“ nakonec zasyčel, „si myslíš, že děláš?“

Jen jsem se na něj díval… Harry měl dost duchapřítomnosti, aby tu lež nevyřkl. Místo toho se uchýlil ke svému vlastnímu hněvu. „Plánoval jsem si nějakou strategii, když to musíš vědět!“

„No, ano,“ řekl Severus uštěpačně. „Ty jsi v tom taky tak dobrý. Tolik, až jsi zapomněl, že jsem truhlu ochránil, abych věděl, pokud se pustíš do nějakých pitomých nápadů.“

„Poplašná kouzla jsem zrušil Finite…“

„Copak jsi zapomněl, že nemůžeš kouzlit, pokud to neschválím!“

Harry znehybněl. Jeho Finite selhalo? Pak to vysvětluje, jak to, že Severus věděl, co chystá. Celkově to sotva pomohlo Harrymu, aby se kvůli tomu cítil lépe. A když mu bylo oznámeno, že je hloupý, to určitě také nepomohlo. „Nezapomněl! Myslel jsem, že moje nové síly rozcupují ty tvoje debilní omezení!“

„To nejsou tvé síly.“ V Severusových očích zablýsklo. „Jsou mé a nemůžeš je užívat proti mně. O tomhle jsem se zmiňoval už dřív, Harry. Přestože si to zřejmě neuvědomuješ, stále máš jisté meze!“

Meze. Harry měl chuť s něčím praštit. Takže Severus velí! Harrymu, jeho magii, všemu. Jestli se mu teda líbí mít takovou pravomoc, mohl by ji krucinál začít pořádně využívat!

„Fajn!“ křikl Harry rozhořčeně. „Ty jsi takový mistr strategie, hm? Pak něco navrhni ty! Protože já nebudu čekat, až zabije někoho dalšího, je tohle zatraceně dost jasný? Musíš na mě použít Compulsio, abys mě tu udržel, a já přísahám, Severusi, přísahám, jestli se na tom tvým zasraným seznamu objeví další jméno, protože jsi mě tu zavřel, když jsem ho mohl jít ven zabít, pak se můžeš honit ve sprše do konce svého proklatého života, a bude mi ukradený, co se stane! Ty už mě nikdy nebudeš mít. Nikdy, rozumíš? No, rozumíš?“

Severus stáhnul rty tak, až je měl bílé. „Přece jenom tedy využíváš sex jako prostředek k prosazení svých zájmů, že?“

„Ne, já jen už nikdy nebudu mít chuť s tebou spát, jestli se kvůli tobě stanu ještě větším vrahem, než už jsem…“

„Pro Merlina!“ Severus hodil neviditelný plášť zpět do truhly, jedním švihnutím hůlky ji zabouchl a pak celý kufr zapuzovacím kouzlem odeslal pryč.

Parchant, pomyslel si Harry. Podělanej parchant…

Ani neměl šanci něco říct. Severus ho dalším pohybem popadl za nadloktí, jeho sevření bylo tak razantní, že to bolelo, Harrymu to bylo stejně jedno.

„Ty nejsi vrah, i když rychle poopravuji své mínění o tvé inteligenci!“

„Jako by sis někdy vážně myslel, že nějakou mám!“ křikl Harry. „No? No? Když jsi tak chytrý, vyřeš to! Dostaň mě k Voldemortovi, abych mu mohl rozprášit tu jeho kostnatou prdel! Hned!“

Harryho nevýslovně šokovalo, když ho Severus dovlekl ke krbu. Avšak, jak se ukázalo, neměli namířeno do Malého Visánku či nějaké jiné Voldemortovy bašty.

„Pracovna ředitele,“ vyslovil Severus přes zaťaté zuby, jakmile hodil do krbu prášek, který je tam přenese.

Pondělí, 28. prosince 1998 ---- 9:19

„Harry, Severusi,“ pozdravil Albus, čelo se mu lehce zkrabatilo poté, co vzhlédl od pergamenů pokrývajících jeho stůl. „Tváříte se, jako by se něco stalo?“

Eufemizmus století, pomyslel si Severus, stále dopálený z Harryho výbuchu, nemluvě o jeho pitomém strategickém plánu. Skutečně neviditelný plášť. Proti Temnému pánovi.

Severus chtěl třást Harrym, až mu budou jektat zuby. Ačkoli z jiné své části, té temnější, měl chuť raději hodit Harryho na postel a držet ho silou dole a přirážet a přirážet a přirážet tak dlouho, dokud Harry nepřizná, že patří Severusovi, že udělá, co Severus řekne…

Severus se snažil skrýt svůj výraz obličeje. Situaci by nenapomohlo, kdyby Harry spatřil lačnost v Severusových očích, spatřil, co za ní bylo.

„Máte zatracenou pravdu, že se něco stalo!“ vyjel Harry, svým postojem hlásal celému světu, že jen prahne po boji. Měl i zatnuté pěsti. „Můžu nechat zhroutit celé části Skotska a vystoupit jezera, kristepane, ale zřejmě sám nemůžu rozhodnout, že je čas, abych skoncoval s Voldemortem!“

„Aha,“ řekl Albus pomalu a pokyvoval hlavou, když vstával. Pohledem se okamžitě setkal se Severusovým, poté obrátil pozornost zcela na Harryho. „Máš pravdu, ovšemže. Je čas.“

Harry se škaredě zatvářil na Severuse. Výrazem říkal-jsem-ti-to. „Cha, věděl jsem to. Takže je. Tak já půjdu…“

Albus pozvedl ruku, prsty roztažené, hlas tak klidný jako Harryho zuřivý. „Chvilku, prosím. Jaký je tvůj plán?“

Harry se poškleboval, skutečně poškleboval.

Severus zatnul pěsti. Zapomněl na házení Harryho na postel. Takováto bezostyšná neúcta k řediteli ho vybízela hodit si Harryho přes klín a naplácat mu na holou, dokud nebude prosit Albuse o odpuštění.

To rozhodně nepřichází v úvahu.

„Máš vůbec nějaké ponětí, kde Voldemort může být?“ pokračoval Albus, stále týmž utěšujícím hlasem. Severus se zakabonil, poněvadž mu právě došlo, že Albus na něj občas používá tento přesný tón.

„Ne,“ přiznal Harry a zkřížil si paže na hrudi. „Ne, nevím, a navíc, je mi šumák, kde ten zmrd je.“

„Harry!“

„Propadni se rovnou do pekla,“ vyplivl Harry bez nejmenšího zaváhání. Poté znovu zazíral na Albuse. „Začnu v Malém Visánku a nechám se vidět, víte? A jestli to nezabere, budu postávat na nárožích a křičet, že Voldemort je podělanej zbabělec a má nahnáno se mi postavit. Nemělo by trvat dlouho, než se to k němu donese.“ Harry stočil svůj téměř zpražující pohled ještě jednou na Severuse. „Dokonce bych měl i neviditelný plášť, ve kterém bych se potom skryl, kdyby ho někdo neodeslal pryč!“

„Neřekl bych, že toto je nejlepší způsob, jak přistoupit k tomuto problému,“ poznamenal Albus, obešel svůj stůl a stanul blíže k nim.

„Na moji strategii nic není!“ vykřikl Harry.

Severus si znenadání vzpomněl na Albusovo vyprávění, jak Harryho popadla zlost a zničil polovinu věcí v této pracovně. Viděl, jak lehce k tomu mohlo dojít. Harry se patrně moc často nerozčiloval, ale když se tak stalo…

V každém případě je čas mu ohromně přehnané sebevědomí o stupeň snížit. Nebo o několik. „Máš velice malý smysl pro strategii, když sis ani nevšiml, že jsem věděl, co plánuješ. Nebo to snad považuješ za náhodu, že jsem přivolal ten plášť v okamžiku, kdy sis jej oblékl?“

„Takže tebe vlastně přivolalo poplašné kouzlo!“

„Vlastně jsem vůbec nešel do své laboratoře! Pouze jsem pár kroky ustoupil do chodby tak, aby mě nebylo vidět.“

„Tos ne…“

„Určitě vím, co dělám,“ napodobil ho Severus, nezajímalo ho, že kvůli jeho tónu Harryho oči hněvivě potemněly. „Skutečně si myslíš, skutečně, že neprohlédnu ten vyhýbavý způsob, jakým jsi mi odpovídal na otázky? Ustoupil jsem, abych viděl právě to, co sis usmyslel! A musím podotknout, že to bylo stejně tak bláhové jako kterékoli tvé nebelvírské kousky!“

„Severusi,“ ozval se Albus tiše a slabě zavrtěl hlavou.

Jestli si Harry všiml, že ředitel chtěl něco říct, nedal to najevo. „Jo, jen pokračuj, říkej mi, že jsem hlupák! To je teď dobrá strategie předtím, než budu muset bojovat s nejtemnějším žijícím čarodějem, donutit mě myslet si, že jsem moc bláhový, abych zjistil, jak na to!“

„Neřekl jsem, že jsi bláhový. Řekl jsem, že tvé jednání bylo, a to bylo!“

„No, jak už jsem říkal, pak mi pověz ty, co by mi ho pomohlo porazit!“

Severusův hlas zchladl. Vlastně zledovatěl. „Potěšit mě by pomohlo, jak víš. A ráno jsi to neudělal, že? Jestli si nedáš pozor, možná sám přijdeš na to, že postrádáš své působivé síly, až se ocitneš tváří v tvář Temnému pánovi.“

Stejně jako pokus proniknout Harryho paličatostí, i tento selhal. Dosti velkolepě.

„Pak tě teda musím prostě nechat, ať mi vyšukáš zadek předtím, než půjdu, ne?“ zaječel Harry, zjevně příliš rozlícený, aby si uvědomil, že nejsou sami. „Protože potěšit toho tvého hnusně obrovského ptáka je všechno, o co se doopravdy staráš!“

Severus viděl rudě. Doslova, přes oči mu padla karmínová opona a zastřela jeho vidění. Harry opět hrozí, že využije sex proti němu… využije Severusovu touhu, aby bylo bláznivě po jeho… Harry s ním manipuloval… A kdyby to nebylo už tak zlé, dělal to před Albusem! Prozradil, co má raději v posteli, prozradil velikost jeho penisu, Albusovi!

Severus si nemyslel, že by někdy byl více zhrozený nebo zahanbený. Avšak nejhorší z toho bylo, co to bude znamenat pro otrockou smlouvu. Harry byl povážlivě blízko prolomení klauzule o neprojednávání intimních detailů, a patrně si toho ani nevšiml!

Nebo si snad myslel, že má zoufalou potřebu, to si ale Severus nemyslel. Tohle nehodlal trpět. Ne v tomto okamžiku. Pokud Harry nedokázal sám přijít k rozumu, pak ho musí Severus přinutit.

Vytáhl hůlku a bez sebemenšího zaváhání vyřkl ono slovo: „Compulsio.“

Harry zavřel oči a pevně semkl víčka, jako by chtěl kouzlo od sebe odehnat. Jako by to skutečně zkoušel. To ale bylo samozřejmě nemožné.

„Ale, Severusi. Jistě jsi nemusel…“

„Ale ano, musel,“ přerušil ho Severus. Za normálních okolností by neprojevil Albusovi takovou nezdvořilost, ale jak Harry vyjasnil, současné okolnosti se normálu vymykají. „Přece jsi ho slyšel. Když dojde na toto téma, úplně přichází o rozum. Neposlechne slova, co říkám.“

Harry měl stále pevně semknutá víčka a jeho pootevřenými rty uniklo tiché bolestivé syknutí.

Slyšet ten zvuk Severuse ranilo, bylo to ale pro něj příliš důležité na to, aby nechal emoce přemoci rozum.

„Nenávidím tě,“ hlesl Harry nakonec, slova napjatá a chladná, zelené oči zářily zoufalstvím, když je otevřel.

Slyšet tato slova ho také ranilo. A navíc poháněly Severusův hněv. Poněvadž tohle byl jen další způsob, jak jím manipulovat, že ano? Netušil, do jaké míry Harry vlastně odhadl, jaké city Severus k němu chová, tohle ale byla známka, že Harry možná ví víc, než Severus chtěl.

„Nezajímá mě, jak moc mě nenávidíš,“ prohlásil Severus a na hrudi si zkřížil paže. „Ty zůstaneš tady v Bradavicích, uvnitř hradu, dokud ti nedám výslovné povolení k jeho opuštění. A příště budeš s ředitelem hovořit s úctou!“

Harry zkřivil rty. „Můžu ještě říkat, že tě nenávidím nebo se na to také chystáš vydat… nějaký výnos?“

„Severusi,“ řekl Albus, tentokrát velice tiše. „Jsem docela schopen se o sebe postarat sám. Slovně i jinak. Trvám na tom, abys zrušil to poslední omezení.“

Severus skoro skřípal zuby. Albusův klid jen zvýrazňoval jeho vlastní příšerný hněv. I když už i on viděl, že svým posledním příkazem nepochybně zašel daleko. Albus nepotřeboval, aby ho Severus chránil.

Severus zabručel cosi pod vousy.

„Co to jako je?“ prskl Harry. „Compulsio tě asi neslyšelo. Protože já určitě ne, ó, můj pane a vládce!“

Severusova původní formulace slov od něj patrně odplachtila v dál. „Klidně si plivej na ředitele tolik jedovatých slov, kolik je ti libo! Ale nedávej mi za vinu, když tě kouzlo nakonec potrestá, pokud budeš nadále projednávat intimní detaily!“

Toto zřejmě k Harrymu proniklo. Aspoň něco. Už bylo načase. Konečně zmlkl. Dokonce zavrávoral a náhle vyhlížel, že je mu špatně. Očividně si právě uvědomil, jak byl těsně k tomu, aby poznal, jak smlouva trestá další porušení svých podmínek.

Proto si dávej pozor na pusu, pomyslel si Severus a zatnul zuby. Stále stěží mohl uvěřit, že se Harry rozčílil natolik, že ječel takovéto věci.

„Snad bychom se měli všichni posadit,“ podotkl Albus hlasem mírným na povrchu, ale železným jádrem pod přátelskými tóny. Při tomto tónu se Severus naučil zpozornět.

Hned se posadil, a i Harry, ačkoli dělal ciráty s otáčením židle tak, aby byl co nejdál odvrácený od Severuse.

Mohl by být ještě dětinštější?

Namísto toho, aby si sedl za svůj stůl, si Albus přivolal své křeslo blíž a krátkým švihnutím hůlky otočil židle Harryho a Severuse čelem k sobě.

Severus zakryl úsměv, poněvadž ten manévr zapříčinil, že se Harry náhle naklonil směrem k němu než od něj.

Se zamračením se Harry rázem posadil rovně.

„Nu,“ pověděl Albus povzbuzujícím tónem. „Řekl bych, že všichni musíme dospět k lepšímu porozumění.“

Ale ne, nemusíme, pomyslel si Severus. Všemu rozuměl dokonale. Harry byl krásný mladík a rozhodně nehodlal využívat sex jako zbraň, ba co víc, teď nenáviděl Severuse. A na ničem z toho doopravdy nezáleželo, poněvadž prakticky, alespoň s Compulsiem, nemohl odejít a zabít se dřív, než zjistí, jak nejlépe uplatnit jejich zkřížené síly.

„Já všemu rozumím dokonale,“ pronesl Harry rýpavě, a Severuse překvapilo, jakým způsobem použil tatáž slova, na něž Severus zrovna myslel. „Tuhle Snape je dominantní parchant, který chce zhatit stále mou nejlepší šanci na skončení války, než se všechno zhorší. A jestli ještě někdo podlehne Cruciu, ponese za to vinu on, ne já. Protože já nemůžu sakra dobře bojovat s Voldemortem, ne teď. A hotovo.“

„Možná bys mu měl poděkovat, že nadnáší tu tíhu na tvých bedrech, než mu nadávat.“

Harry vytřeštil oči, ústa mu povisla ve zjevném šoku. Což dokázalo, co už věděli, že jak moc dnes ráno mluvil bez přemýšlení.

„Mé vlastní porozumění této situaci je docela odlišné od tvého, Harry,“ pokračoval Albus vlídným hlasem. „Ty jsi přirozeně zděšený myšlenkou, že Voldemort možná zabije další lidi, pokud nezačneš okamžitě jednat. Myslel jsem, že pochopíš Severusovy obavy, že tě Voldemort možná zabije, jestli budeš jednat příliš unáhleně. Hmm?“

„To není stejné…“

„Ale ano, vskutku je. Nebo si snad myslíš, že Severus nebude trpět pocitem viny, pokud měl sílu tě zastavit a její využití selhalo, a ty bys kvůli tomu zemřel?“

Harry se sesunul v židli. „Jo, fajn. Jak myslíte. Chápu, o co vám jde, dobře? Ale nic to nezmění. Já to musím udělat a nemůžu jenom čekat další týdny nebo měsíce. Nemůžu.“

„Jeden den,“ řekl Albus klidně. „Za jeden den rozvážíme naše možnosti. A nakonec budeme vědět, jak nejlépe postupovat. Počkáš ten den, Harry?“

Harry protočil oči. „Copak mám na výběr? Vždyť nemůžu nikam jít!“

„Aha, ale hodlám Severuse požádat, aby rovněž zrušil to omezení.“

Severus hned potřásl hlavou. „Nikoli. To nepřichází v úvahu, řediteli. Ani ne před hodinou se mě snažil oklamat. Nadto s velmi žalostným úsilím…“

„Už žádné urážky, moji chlapci.“ Albus se na oba zářivě usmál. „Vím, že si lépe rozumíte.“

„Už ne…“

„Už zmlkni,“ nakázal Severus.

„Nebo mě donutíš…“

„Kdepak, nedonutí,“ řekl Albus. „Ale musíš pochopit, Harry, že stavíš Severuse do hrozné situace. Souhlasím s ním, že tvůj plán postávání-na-nárožích je nesmírně pošetilý. Žádám tě o osobní laskavost, abys přistoupil na čekání, abych měl čas na zvážení našich možností. Nanejvýš den, jak jsem zmínil.“

„Takže ho donutíte, aby odstranil přinucující kouzlo, pokud slíbím, že počkám jeden den?“

„Sotva ho k tomu můžu donutit, Harry. Jak víš. To ne, já tě žádám o laskavost, jak jsem říkal. Je jen na tobě, zda jsi ochotný jí vyhovět. Jsi?“

Severus trochu omráčeně sledoval, jak klidné modré oči vyzývaly ty hněvivé zelené. Albus to bezesporu uměl s lidmi. Byla to schopnost, jíž Severus nikdy nevládl, nikdy se ani nenamáhal si ji osvojit. Harry nebyl jediný, kdo měl jisté meze.

„No tak dobře,“ souhlasil Harry konečně a spustil pohled. „Jeden den. I když nechápu, co se může změnit za jeden den.“

„Byl bys překvapený, kolik se toho může za jeden den změnit.“ Albusův tón zněl nyní vesele, což Severusovi napovědělo jedno: ředitel se už rozhodl o dalším postupu. A jeden den bude stačit na zrealizování jeho plánu.

Stejně ale Severus neměl sebemenší tušení, jaký plán to asi bude.

„Tak, Severusi,“ povídal Albus a otočil se k němu.

A je to tady, pomyslel si Severus pochmurně. Přál si, aby o to stařec nežádal. Ale samozřejmě se mu to nesplnilo.

„Jsi ochoten zrušit kouzlo, co jsi seslal proti Harrymu?“

Proti. No to je ohromný! Severus ho seslal pro Harryho, kdyby něco. „Já…“

„Jako osobní laskavost pro mě,“ přerušil ho ředitel. „Jako projev uznání za jednu či dvě maličkosti, které jsem možná za ty roky pro tebe učinil.“

Albusův pohled byl už jako z oceli, když upřeně hleděl na Severuse a mazal mu med kolem pusy. Maličkosti. Severus to možná neuměl s lidmi, ale velice dobře rozuměl mluvenému slovu, a nebylo pochyb, na jaké maličkosti Albus odkazuje. Ředitel ho vzal do hradu, poskytl mu útočiště a způsob, jak si vydělat na živobytí, potom co zradil vše, v co Albus kdy věřil.

Jak by mohl Severus odmítnout jeho požadavek, s přihlédnutím k tomu všemu?

Ale jak by tomu mohl vyhovět s vědomím, jaký to může mít nakonec dopad pro Harryho?

„On odejde,“ řekl Severus nakonec, hlas zastřený emocemi. Polknutím se to snažil potlačit. Chtěl mít opět nad sebou kontrolu. Celá ta záležitost, kdy se… staral o někoho jiného, byla docela obtížná. Zvláště, když se staral nejen o Harryho, ale i o to, co si o něm Albus myslel.

„Myslím, že mu musíš věřit, Severusi.“

„Nemůžu, ne v tomto ohledu. Ne po tomto ránu…“

„Věř mu tak, jako on věří tobě.“

„Jo, to je pravda,“ prohodil Harry, hlas zvýšený, přesto už neječel. „Ty víš, jak moc věřím tomu tvému bídnému zadku! Řekl jsem, že počkám jeden den a to udělám, a myslím, že bys měl mít ke mně aspoň trochu respekt potom, čím vším jsem prošel, aby to s tím otroctvím vyšlo…“

„Já jsem toho rovněž udělal docela dost, nezapomeň,“ prohlásil Severus a vysunul bradu.

„Dobře, to udělal,“ připustil Harry a rovněž vysunul bradu. „Ale rozdíl je, že jsem ti věřil, i když to bylo opravdu těžké. Copak nestojím za stejnou důvěru?“

Podáno takto… Severus nemohl odpovědět ne.

Raději se chtěl zeptat Harryho na řadu přímých otázek. Na ty, které nemohl obejít chytrými frázemi. Zůstaneš tady na hradě celou dobu, i druhý den, dokud Albus nevysvětlí svůj plán? Zůstaneš?

Na to se chtěl zeptat a poté počkat na pulsování energie proudící mu hlavou. Chtěl se zeptat a vidět, jestli Harry odpoví lživě.

Jenže to by sotva dalo najevo důvěru, o níž jej Harry žádal.

Jak Harry, tak i Albus.

„Finite incantatem,“ vyřkl Severus už unaveně. „Tak vidíš. Nejsi pod přinucujícím kouzlem. A modlím se k Merlinovi, aby to nebyla ta nejhorší chyba, co jsem kdy udělal.“

„Ale ne, ne, netřeba vzývat Merlina,“ řekl Albus a postavil se. „My můžeme věřit mladému Harrymu, ty i já. Nyní potřebuji čas na zvážení této záležitosti, jak jsem se zmínil…“

Škoda, že neměl telepatické spojení s Albusem, pomyslel si Severus. Beztak ho nepotřeboval. Poznal, že je to lež. Albus nepotřeboval nic zvažovat. V hlavě už měl takový plán, který nejlépe využije Harryho zkřížené síly. Ale je jasné, že Albus ještě nebyl připraven o svém plánu hovořit.

„Řekl bych, že nejlepší, co můžete vy dva udělat,“ pokračoval ředitel, „je vrátit se domů a všechno to urovnat. Chceme přeci, aby se Harryho zdvojené síly, ovšemže, udržovaly na svém nejvyšším vrcholu. Dozajista jste více než schopní strávit víceméně další den učiněním toho, co je třeba, abyste toho dosáhli.“ V čertovských očích starce se rozsvítily ohýnky. „Nu, možná vás to i potěší.“

Severus zaskřípal zuby, ale Harry, který měl méně zkušeností s Albusovou vykutáleností, jen třeštil oči.

„Nechám to tedy na vás,“ podotkl Albus s úsměvem od ucha k uchu, ten všetečný starý pletichář. „Protože toho mám docela hodně na práci.“

S těmito slovy klidně prošel svou pracovnu a vyšel ze dveří.

Harry vydal prskavý zvuk. Za jiných okolností by to bylo docela zábavné. „On… on… můj Bože. Ředitel nám teď jaksi taksi nařídil, abychom celý den strávili souložením?“

„A těšili se z něj,“ prohodil Severus vtipně, naznal, že možná také v této situaci shledává humor. „A pro úplnost, den je skutečně den a noc. Začneme?“

„Jestli začneme přímo tady, dobře mu tak! A víš, pořád jsem na tebe dost naštvaný. Opravdu nechci…“

„Ano, a já se zlobím na tebe,“ řekl Severus klidně. „Ačkoli nebudu prohlašovat, že tě kvůli tomu nenávidím. Ale Harry, pokud tě Albus žádal o jeden den, je to proto, že má v úmyslu něco, co ti nakonec umožní postavit se Temnému pánovi.“

„Myslíš?“

„Jsem si tím jist.“ Z části se Severusovi protivilo i tohle říkat. V tu chvíli si uvědomil, že nechce, aby byl Harry vystaven nebezpečí. Co na tom, že bitva je řádně plánovaná, a Harry pravděpodobně vzejde jako vítěz. Ta malá šance, že se něco pokazí, stačila v Severusovi vyvolat přání, aby Harry nikdy nechtěl bojovat s Temným pánem.

Ale Harry ovšem takto nemohl žít. Ráno toho bylo důkazem. Harry potřeboval, aby válka skončila.

A pokud to Harry potřeboval… pak to Severus potřeboval též.

„No,“ Harry polknul. „Asi vážně potřebujeme ty věci urovnat. Vlastně, souložit. I když pořád nechci.“

„Tak schválně, jestli se to změní. Můžeš být nahoře.“

„Ne… raději ne. Ty víš proč.“ Harry položil ruku na Severusovu paži. „Asi ani k tobě necítím nenávist. Promiň mi to. Já jen… jen to nedokážu snést. Všechna ta síla, a k čemu je to dobré, když nic nepodniknu?“

„Vím,“ řekl Severus. Jestliže dříve chtěl srazit Harryho sebevědomí, nyní si uvědomil, že ho chtěl vrátit. „To bude v pořádku, Harry. Albus to za tebe vyřídí. Za nás. A než to udělá, my se můžeme jen…“

„Těšit urovnáváním věcí.“ Harry se usmál. „Dobře. Tak se dejme do práce.“

Dejme se do práce. Severus by to takto nikdy nevyjádřil, ale rozuměl.

S kývnutím vzal Harryho za ruku a šel s ním bok po boku ke krbu.