Pozdní květ - 1. kapitola: Kde je Longbottom, když ho potřebujeme

Autor: Rinnie 
Původní název: Late Bloomer
Link: originální znění

Překlad: Alcea Cara

Počet kapitol: 5

Žánr: slash, creatur fic, alternativní vesmír, mírný angst

Páry: Harry Potter/Severus Snape

Vedleší postavy: Ron Weasley, Hermiona Grangerová, originální postava, další

Varování: 18+, slash, nucený svazek, majetnický Snape, nevinný Harry, vztah učitele a studenta (Harry má osmnáct), nebere zřetel na události šestého a sedmého dílu

Shrnutí: Jsou pouze tři způsoby, jakými může kouzelník reagovat na jedovaté okvětní plátky Carysanthy: u prvního přijde o svou magii, u druhého přijde o svůj rozum. Harry naštěstí reagoval na vzácný třetí způsob – přišel o svou lidskost.

Poznámka autorky: Tohle je můj pohled na mýtickou leanan sidhe (vyslovuje se lian-án ší). Původně psáno pro Eriador 117 pro HP Cross Gen Fest na LJ.

Prohlášení: Jedná se o fanfiction zasazenou do světa Harryho Pottera – všechny poznatelné postavy a prostředí jsou majetkem J. K. Rowlingové a jejích spolupracovníků. Jakékoli porušení autorského práva není zamýšleno. Psaním tohoto díla jsem si nevydělala žádné peníze.

Poznámka překladatelky: Povídka byla napsána v roce 2008, přeložena v roce 2015.


Přeloženo se svolením autorky 

„Nemůžu uvěřit, že teprve teď nám začíná sedmý ročník,“ zabručela Hermiona a dloubala vidličkou do jídla na svém talíři. „Vždyť mi bude brzo devatenáct! Touhle dobou už jsem mohla pracovat na ministerstvu.“

„No, lepší o rok později než vůbec nikdy,“ pozastavil se Ron mezi sousty snídaně, aby připomněl Hermioně, že to mohlo dopadnout hůř. „Kdyby Ty-víš-kdo uspěl, ze školy by zbyla jen hromada trosek. Po tom útoku museli školu zavřít a znovu vystavět části, co zničil, a tak měli Harry s Brumbálem čas se po bitvě zotavit.“

„On je mrtvý, Rone. Už mu nemusíš říkat Ty-víš-kdo,“ Harry si při nalévání druhé sklenice dýňové šťávy dobíral svého nejlepšího kamaráda.

„Poprvé jsme si taky všichni mysleli, že je mrtvý, a podívej se, jak to dopadlo.“

Harry se zazubil, pobavený Ronovým zarytým odmítáním euforie po Voldemortovi, jež se v posledních několika měsících prohnala kouzelnickým světem.

„Věř mi. On se nevrátí.“

Dlouho očekávaného konce Voldemorta bylo dosaženo po napjatém šestém ročníku, kdy se vytratili spojenci a nestálí stoupenci. Tehdy to umožnilo Voldemortovi infiltrovat a ovlivňovat ministerstvo. Pro mudlorozené i pro některé dvojí krve to znamenalo pekelný život, a mnohé to donutilo utéct z kouzelnického světa. Plán připravený na počátku Harryho sedmého ročníku vylákal Voldemorta zpod štítů Smrtijedů k přímému střetu díky falešným únikům fám o Brumbálově podlomeném zdraví a oslabené moci. Následný útok na Bradavice ukončili Brumbál s Harrym poté, co spojili své síly, aby zničili Voldemorta a osvobodili kouzelnický svět z jeho vlády hrůzy.

Avšak pravým hrdinou války se stal profesor Snape. Byl to jeho plán vylákat Voldemorta na volné prostranství, a sám také vypustil ty falešné informace. Jeho role špeha mu umožnila zpravit Řád o chystaném útoku na Bradavice, čímž se zajistilo, že studenti mohli být evakuováni a být mimo dosah nebezpečí. Naneštěstí škody po bitvě přiměly Bradavice do konce roku uzavřít své brány, proto nyní Harry a jeho přátelé začínali sedmý ročník úplně znova.

„Už se těším na nezáživný, normální školní rok,“ řekl Harry, pokynul sklenicí dýňové šťávy, jako by dával přípitek, „a žít pro svůj nový cíl, stát se nejnudnějším kouzelníkem, jakého Bradavice kdy zažily.“

Ron si odfrkl: „Ty, a nudný? Máš větší šanci stát se Snapeovým premiantem.“

Hermiona se zasmála a přestala si pohrávat s jídlem: „Kde je vůbec profesor Snape? Včera nebyl ani na hostině a teď chybí u učitelského stolu.“

„Ani se mu nedivím, že nebyl na hostině. Dvakrát tolik prváků znamenalo, že trvalo dvakrát dýl je zařadit, a dvakrát dýl čekat na jídlo. Takhle si zrovna nepředstavuju zábavný způsob, jak začít rok.“

„Rone, jaks mohl být pořád hladový i potom, co ses tak nafutroval ve vlaku? Neházej vinu na prváky jen proto, že máš bezedný žaludek.“

Harry se smál spolu se svými přáteli, v tu samou chvíli pohledem zaletěl na Snapeovo prázdné místo. Byl rád, že Hermiona nadnesla Snapeovu podivnou nepřítomnost; trápilo ho to od první chvíle, co se usadili ke snídani, a co hůř, netušil, proč ho to trápí. V minulých letech by byl z přepychového dne bez Snapea nadšený, ale začal respektovat a rozumět svému sarkastickému profesorovi, uvědomoval si stres a tlak jeho role špeha a rizik, jež je doprovázely. Nevěřil, že by někdy dospěli ke vzájemnému porozumění, k němuž došli během nejhorších dnů války, ale určitě k tomu muži už nenávist necítil. Přesto to nevysvětlovalo zachvění strachu, které pocítil, kdykoli vzhlédl k učitelskému stolu a uviděl prázdnou Snapeovu židli.

Možná prostě nechci, aby se věci v Bradavicích změnily, pomyslel si s kyselým úsměvem. Jediné, co se pro něj nikdy nezmění, je vídat Snapea u učitelského stolu, jak zírá a mračí se na něj, kdykoli se jejich oči střetnou.

„Zdá se, že je tu pošta,“ oznámila Hermiona.

Ron věnoval jediný zvědavý pohled na přilétající sovy a pak se zaměřil zpátky na svou snídani. „Kdybyste viděli Hedviku, jak sem vleče nějakou Harryho fanouškovskou poštu, dejte mi vědět, abych se mohl schovat.“

„Moc vtipný,“ řekl Harry s hraným naštvaným pohledem, ačkoli musel přiznat, že jeho náhlá popularita u čarodějek i kouzelníků hraničila s absurditou v prvních pár měsících následujících po porážce Voldemorta. Zůstal v Doupěti s Ronem a Weasleyovými, a každé ráno dům zaplavovaly sovy. Šílenství ustalo koncem léta, proto pochyboval, že by dostal něco víc než dopis od Remuse a Tonksové nebo svůj výtisk Jinotaje.

„Objevil se nějaký maník, který předstíral, že je mudlovský pošťák a přinesl prázdnou krabici jen proto, aby se mohl k tobě přiblížit a vlípnout ti hubana,“ Ron by nenechal fanouškovskou poštu doručit, a potutelně dodal: „I když ti to asi tolik nevadilo…“

Harry pokrčil rameny: „Kdo jsem já, abych odmítl člověka s velkým balíkem?“

„To je strašné, Harry,“ zaúpěla Ginny. „Teď po ránu vynechme sprosťárny, jo?“

„Neboj, Ginny. Vždyť Harry je ještě čistá duše.“ Ron mrkl na svého přítele.

„Není nutný to šířit.“ Harry na něj hodil vajíčka z vidličky.

„Nevidím Hedviku,“ poznamenala Hermiona, jak nad nimi pořád létaly sovy, „ale vypadá to, že asi – pozor, Harry!“

Harry se přikrčil právě včas, aby uhnul náletu od velkého puštíka, který upustil do jeho klína malý balíček zabalený v hnědém papíru a pak odletěl s máváním žlutohnědých křídel.

„Útoky přicházejí letos dřív než obvykle,“ uculil se Ron. „Znamená to, že povstal nový Temný pán?“

„Nový Temný pán, hm? Je to od něj milé, poslat mi dárek. Voldemort nebyl nikdy tak velkorysý.“ Harry balíček položil na stůl s úmyslem se jej co nejdříve zbavit. Dostal nespočet podobných krabic od vášnivých obdivovatelů, jež ho zasypávali dárky, cetkami, a dokonce výjimečně, ač to bylo znepokojivé, kadeřemi vlasů. Krabička na stole byla v jeho rukou lehká, až se bál, že stejně tak něco znepokojivého na něj čeká uvnitř, jenže než ji stačil nechat zmizet, Ginny ji sebrala.

„Aspoň se podívej dovnitř, Harry.“ Roztrhala hnědý papír a otevřela krabičku, než Harry stačil protestovat. „Jé, ta je ale krásná!“

S našpulenými rty dala krabičku Harrymu zpátky. „Ten, kdo ti ji poslal, je do tebe blázen, Harry. Přeji si, aby mi někdo poslal květiny.“

„Květiny?“ Harry se podíval dovnitř a spatřil jediný rudý květ spočívající na lůžku z tmavozeleného mechu. Květina sama byla velice krásná s růžicí tmavočervených okvětních lístků, na konci zlatých. Na rozdíl od květin, které Harry viděl, stáčela své lístky v jednom okamžiku dovnitř a půvabně je rozvíjela v tom dalším. Měl zvláštní dojem, že ho vábí, kyne, aby se přiblížil.

„Co je to asi za druh květiny,“ podivila se Hermiona, viditelně rozladěná, že nemohla tuto poznat. „Zjevně je magická…“

„Kde je Longbottom, když ho potřebujeme?“ Ron se poohlížel po Nevillovi, ale po nebelvírském bylinkářském odborníkovi na praxi nebylo nikde ani vidu.

„Nemohl najít svou hůlku,“ prohodil Harry nepřítomně, upřený na exotickou květinu v krabičce, přitahován její sladkou, pronikavou vůní a jasnými barvami.

Dotkl se jasných karmínových plátků, očekával, že budou jemné, ale překvapilo ho, že měly pod špičkami prstů drsný povrch, škrábaly na kůži jako smirkový papír a na pokožce zanechaly slabou vrstvičku červeného prachu. Aby se ho zbavil, otřel si prsty o kalhoty, ale karmínová barva se rozšířila a začervenala mu prsty. Udiveně si zvedl ruku k obličeji, fascinovaný jakoby krvavou skvrnou, která se brzy rozšířila od špiček prstů k dlani, nakonec se vpíjela do pokožky zápěstí a větvila se podél žil a zanechávala barevné tetování po celé délce paže. Vyhrnul si rukáv, uchvácen červení pronikající kůží, ale i jeho zvědavost se vytratila do mátožné rozpornosti, jak vůně květiny zesílila, když se dotkl jejích plátků, plnila mu nos a zastírala smysly.

„To je zajímavé,“ řekl trochu nezřetelně.

„Harry, co je? Co to máš s rukou?“ Hermiona se ostražitě dívala na jeho zčervenalou kůži.

Ron vyskočil z místa a sklonil se nad stůl, aby se pořádně podíval na Harryho ruku. „Hmm, možná na ty kytce bylo kouzlo proti ukradení, takže ten, kdo se ji dotkne, je tak usvědčen.“

„Ale ten, kdo ji poslal, musel vědět, že ji aspoň zvedne, aby ji vyndal. Proč posílal Harrymu květinu, které se nemůže dotknout?“

„Myslíš, že je to vtípek?“ uvažovala Ginny. „K tomu mají předpoklady Fred s Georgem.“

„Kdyby to bylo od nich, dali by mi určitě vědět,“ řekl Ron s protočením očí. „Pro ně nemá smysl dělat něco anonymně.“

Hermiona, rozpačitá Harryho mdlou odpovědí k celé situaci, se postavila a vzala své knihy. „Dobře, Harry, vstaň. Před vyučováním tě zavedeme k madame Pomfreyové. Možná je to jen alergická reakce.“

Harry vstával, ale Síň se s ním zatočila. Rychle si zase sedl, aby se vyvaroval trapnému pádu. „To nepůjde. Nějaké další nápady?“

Hermiona se tvářila, jako by jich měla spousty, přerušil ji však pozdní Nevillův příchod k jejich části stolu. Sice byl udýchaný, ale usmíval se, v ruce pevně svíral svou ztracenou hůlku.

„Myslel jsem, že propásnu snídani,“ vyhrkl mezi doušky vzduchu a vtěsnal se mezi Harryho a Ginny. Patrně nepostřehl ustarané tváře kolem sebe, neboť jeho pozornost okamžitě přitáhla krásná červená květina v krabičce před Harrym.

„Páni, Harry, to je Carysantha! Jsou extrémně vzácné. Nikdy jsem si nepomyslel, že ji opravdu někdy uvidím! Víte, je zakázané ji pěstovat bez zvláštního povolení ministerstva.“

„Fascinující, Neville, ale jsme tak trochu v tísni,“ pronesl Ron. „Přejdi k části, kde nám povíš, proč Harryho kůže zčervenala, když se jí dotkl.“

Neville se zadíval na Harryho ruku a cuknul sebou. „Ty… ty ses ji dotkl?“

„Beru to tak, že je to špatný,“ prohodil Harry ještě příjemně bezstarostně, hlava plavala bohatou, omamnou vůní, co květina vydávala.

Neville, hrůzou oněmělý, rychle zavřel krabičku víčkem, chytl si ji do náruče a běžel k učitelskému stolu, k profesorce Prýtové, takovou rychlostí, že každého ohromila, kdo jej znal.

„To musí být zlý, jestli to přimělo Nevilla takhle běžet.“ Ron, jenž měl až k tomuto okamžiku na Harryho emocionální narážky, teď usoudil, že je čas na paniku. Nalepil se na Hermioninu ruku a horečně ji zašeptal do ucha: „Máme ho vzít na ošetřovnu? Nebo to máme nejdřív říct Brumbálovi? Nebo možná bysme mu měli tu ruku zkusit umýt a dostat to z něj…“

„Ty bys měl sedět,“ řekla Hermiona a přiměla Rona si sednout zpět na místo. Pohlédla nahoru na učitelský stůl, viděla, jak Neville, poměrně bledý, došel k profesorce Prýtové pro pomoc. Pohled obrátila zpět k Harrymu a začala hůlkou kontrolovat jeho životní funkce, stala se v tom docela odbornicí, když pomáhala madame Pomfreyové se zraněními po válce. „Všechno vypadá normálně… ale srdeční tep se ti zvyšuje. Netočí se ti hlava?“

 „Cítím…“ Harry zamrkal, jak náhle zaostřoval Hermioninu tvář, než se ztratila v temné šmouze. Kdy si sundal brýle? Zmatený se naslepo dotkl tváře, v tu chvíli pod prsty ucítil chladný kov obrouček.

„Harry, nesahej si na obličej.“ Hermiona se natáhla, aby jeho ruku odrazila, ale profesorka Prýtová, funící námahou ze svého nečekaného běhu, ji popadla za zápěstí a odtáhla Hermionu dozadu, dál od Harryho.

„Nesmíte se ho dotýkat!“ Ze svého špinavého hábitu vytáhla silné rukavice z dračí kůže a navlékla si ji na ruce. Odehnala ostatní Nebelvíry a prohlížela si Harryho ruku a paži. Její tvář se v mžiku podmračila, ale až ve chvíli, kdy se sám Brumbál k ní připojil, vyřkla strašlivou diagnózu.

„Otrava Carysanthou.“

Brumbálovi se dech zadrhl v hrdle, jasně slyšitelné Harrymu i přes rudý závoj obestírající jeho mysl. Poprvé jím projel záchvěv strachu, vyděšený jen tím, že věděl, že Brumbál je vyděšený.

„Vezměte ho k Poppy. Já zavolám Severuse a setkám se s vámi na ošetřovně.“

Harry cítil, jak ho kdosi zdvihá na nohy. Snažil se říct, že ne, že to bude na nic, protože měl pocit, že jeho nohy jsou asi tak pevné jako omáčka, ale tato informace se nedostala z mozku k ústům, jak temnota, která se zprvu jen dotkla jeho vidění, nyní pohltila i další smysly. Poslední vědomá myšlenka byla, jestli potom, co čelil nejmocnějšímu černokněžníkovi a přežil, bude teď jen vzpomínán jako Chlapec-kterého-porazila-květina.