Pozdní květ - 2. kapitola: Prokletí Carysanthy

*****

Harry se náhle probudil, vtržen do vědomí jakousi nevysvětlitelnou silou, a zůstal hledět na rozmazanou, sterilní ošetřovnu s bílými stěnami, s pocitem vyprahlých úst a hlodavou bolestí v břiše. Pokusil se sáhnout pro brýle, aby lépe viděl, ruce měl však magicky držené u boků.

„Á, už jsme při vědomí? Dobře.“ Hlas, co promluvil k Harrymu, byl známý sytým barytonem, jeho pomíchané myšlenky však nedokázaly poskládat tvář nebo jméno osoby, jíž náležel. Byl mu podán malý doušek vody a pak se hlas začal dále vyptávat.

„Víte, kde jste?“

Zamžoural na strop; odpověď byla tu, přímo před ním, trvalo mu však několik frustrujících okamžiků, než dokázal odpovědět: „V Bradavicích.“

„A jaký je rok?“

Další pomlka, zatímco se jeho zpomalená mysl snažila stíhat: „…devatenáct set devadesát osm.“

„Působivé, Pottere. Podařilo se vám zodpovědět obě otázky správně. Jaká škoda, že nejste takto důsledný v mé třídě.“ Majitel temného, dekadentního hlasu odměnil Harryho dalším douškem vody, jenž pouze malinko zmírnil suchost v ústech.

„Znamená to, že jeho mysl je neovlivněná?“ Tento hlas, jemnější a ženský, se zvláštně třásl, jako by zadržoval vzlyk.

„To málo tam je ovlivněno…“

„Severusi,“ přerušil ho třetí hlas, nízce varovně posazený, a Harryho mozek se zase rozjel na plné obrátky. To byl Brumbálův hlas, a Snapeův byl ten, co se ho ptal… a to slyšel Hermionu? To, že Harry nic neviděl, ho začalo štvát.

„Prozatím jeho mysl nevykazuje žádné známky poškození… musíme však ještě vyzkoušet jeho schopnost kouzlení. Čemu byste dal přednost vy, pane Pottere? Blázen nebo moták?“

„Severusi!“

„Ne, Albusi. On si zaslouží slyšet, co na něj čeká, když byl tak lehkovážný.“

„On nevěděl, co to je, pane profesore,“ promluvil Ron, ač jeho hlas zněl vzdáleně. „Nikdo z nás. Neville byl jediný, kdo ji poznal, a na to už bylo moc pozdě.“

„Podle mne dotýkat se magické rostliny, aniž bych znal její vlastnosti, není zrovna známka inteligentního chování. Potterova neznalost není omluvou za jeho jednání.“

Brumbál zakročil, aby zklidnil situaci, stejně jako Harry se chtěl bránit, i když v hloubi duše tušil, že Snape měl pravdu.

„Harry sice udělal chybu, že se dotkl té květiny, ale i ty musíš uznat, že trest převážil provinění, Severusi. A už jsi vyšetřil jeho krev?“

„Nemyslím, že je to moc nutné, Albusi. Vykazuje všechny symptomy plné přeměny. Nicméně, chcete-li potvrzení, odebral jsem trochu krve chvíli předtím, než se probudil. Zanedlouho budu mít výsledky, ale vyskytly se jiné problémy, s nimiž se musím nejdříve vypořádat. Budete schopen sehnat způsobilého náhradníka, aby vyučoval mé hodiny?“

„Tento závazek převezmu já,“ prohlásil Brumbál, „jestli mě budeš dál informovat o Harryho stavu. Slečno Grangerová a pane Weasleyi, jistě chcete zůstat se svým přítelem?“

„Ano, pane,“ zároveň odpověděli.

„Nu dobrá. Dám vědět vašim učitelům.“

Harry jen tušil, že Brumbál popošel blíž, když ho konečně přímo oslovil: „Mohu pro tebe něco udělat, než odejdu, Harry?“

„Brýle,“ řekl Harry, nemyslel si, že víc zvládne. Stále měl pocit, že by si zašmodrchal jazyk, kdyby mluvil moc rychle. Čím méně slabik, při nichž se zakoktá, tím lépe.

„Ovšemže, milý chlapče,“ Brumbál se natáhl pro Harryho brýle, ležící na nočním stolku, Snape je však popadl první.

„Dohlédnu, aby je pan Potter měl, pane řediteli,“ pronesl Snape, zatímco odváděl Brumbála od Harryho. „Raději byste se ho ještě neměl dotýkat.“

Harry se zahleděl ve směru Snapeova vzdalujícího se hlasu, vidění měl ještě moc rozmazané, aby mohl víc než tušit, kde se Snape přesně nachází. Proč mu nikdo nic nevysvětlil? Mluví o něm, jako by tu ani nebyl – nebo jako by jim nerozuměl, kdyby se pokusili s ním mluvit. Byl zanechán poloslepý, ukrutně hladový a zcela nevědomý svého stavu. Jeho zlost mu posílala rozkutálené myšlenky do dalšího stavu zmatku, s tolika příkrými odpověďmi, zahlcující mysl a tížící jazyk, že mu dělalo nesmírné potíže říct, co cítí.

„Brýle,“ opakoval přes zaťaté zuby, veškerou svou frustraci vtěsnal do tohoto jediného slova.

„Profesor Snape si je vzal s sebou, Harry,“ podotkla Hermiona, hlasem stále jemným a tlumeným, jako by k němu mluvila z druhé strany dveří. „Ale neboj se, hned se vrátí.“

„To máme fakt kliku,“ zaremcal Ron.

Harry se zkusil posadit, ale vzpomněl si, že je připoutaný k lůžku. Zavřel oči, aby si utříbil myšlenky, ale i jeho nejlepší pokus o koncentraci jen vedl k napjaté, prosté otázce:

„Co se stalo?“

„Ve Velké síni jsi prvotřídně políbil podlahu,“ odpověděl Ron, veselá artikulace hlasu popírala závažnost situace, „a dva dny jsi byl totálně mimo. Občas jsi sténal a házels sebou. Z poloviny jsi zněl tak, že máš bolesti, a z té druhé, jako… no… jako, že jsi moc, hodně spokojený, ale jinak jsi byl dost v klidu a bledý, hlavně když tě Snape prohlížel. Brumbál tě chtěl poslat ke svatému Mungovi, když ses ráno neprobral, ale Snape to nechtěl dovolit. Nevím proč, ale v tomhle byl dost umíněný. Chvíli se kvůli tomu dohadovali, než ses probudil, což bylo před pár minutama, a tak zbýváme my tady… teďka… to nemusím vysvětlovat… co?“

Harry třeštil na Rona oči, jed mu zpomaloval myšlení, což mu bránilo něco pochopit z Ronova živého blábolení.

„Nevšímej si ho,“ řekla Hermiona, její přítomnost se změnila jen na změť černého hábitu a hnědých vlasů, vznášejících se v nohách lůžka. „Ron šílel od té chvíle, co jsi ztratil vědomí, a všechna ta nervózní energie si prorazila cestu přímo k jeho puse. A kromě toho, plete se. Ještě ti toho musíme mnoho vysvětlit.“

„Jako by slepý vedl slepého, nemyslíte?“ Snape vklouzl zpátky do pokoje s Harryho brýlemi v jedné ruce a tlustou, zaprášenou knihou v druhé. „Vy jste se o Carysantě dověděla jen před dvěma dny, slečno Grangerová, tudíž vás těžko mohu považovat za znalkyni v této záležitosti.“

Harry by přísahal, že ucítil, jak Hermiona poklesla na duchu po Snapově uštěpačné poznámce. Jeho hlad se zvětšil.

„S Potterem bych chtěl mluvit o samotě. Můžete pomoci madame Pomfreyové, dokud neskončím.“

„Proč nemůžeme prostě…“

„Nehodlám o tom diskutovat, Weasleyi. Jděte. Okamžitě.“

Harry cítil, jak jeho dva přátelé odcházejí tím stejným způsobem, jako Hermioninu změnu nálady. Tupá bolest v žaludku zesílila odezvou každého kroku. Snape se však najednou nad ním vznášel, zahalil ho chladivým stínem a zesláblou vůní okvětních plátků Carysanthy. Bolest ustoupila do mírné nevolnosti. Prsty v kožené rukavici nasadily Harryho brýle zpátky na nos. Na okamžik spatřil cosi planoucího v černých hloubkách Snapeových očí, to se však v mžiku skrylo za jeho obvyklý úšklebek, jakmile ustoupil a vytáhl svou hůlku.

 „Odstraním vaše omezení, ale od teď si dávejte pozor, abyste se nikoho nedotkl. Sice už nepřenášíte nákazu, ale kontakt kůže s kůží by byl… problematický… pro vás i pro osobu, které se dotknete. Přinesu vám nějaké rukavice, které noste, jakmile odtud odejdete. Do té doby se budu spoléhat, že budete rozumný a dbát samostatně mých pokynů. Myslíte, že to zvládnete, Pottere?“

Harry krátce kývl, doufal, že jeho výraz neprozrazuje paniku, kterou cítil. Proč se nemá nikoho dotknout? A když Snape říkal ‚od teď‘, jak dlouho tím myslel?

„Madame Pomfreyová byla tak laskava a vystavěla kolem vašeho lůžka izolující bariéru, proto se nesnažte vstát a chodit. Bariéra je nastavena tak, aby vám zabránila z ní vyjít, zatímco vpouští jiné, aby vás ošetřili. Vyvarujte se jakýmkoli pokusům o ‚únik‘ během vašeho setrvání zde. Vaše tělo není zcela vyléčeno z účinků jedu, a dozajista se nehodlám o vás starat další dva dny kvůli nepravidelnému spánku a nesouvislému mumlání, kdybyste znovu onemocněl.“

Švihnutím hůlky odstranil Harryho omezení, poté hůlku i s knihou odložil.

„Bedlivě mě poslouchejte, Pottere, poněvadž se nebudu opakovat. Carysantha je vzácná a nebezpečná rostlina, kterou má pravomoc pěstovat pouze hrstka kouzelníků a čarodějek. Plátky květu jsou plné nepatrných háčků, ty poškrábou kůži každého, kdo se jich zkusí dotknout. Prášková látka, která pokrývá každý plátek, obsahuje silný neurotoxin, ten proniká do těla skrze drobné trhliny v kůži oběti a rychle se jimi šíří krevním řečištěm. Jakmile se do něj dostane, směřuje přímo do mozku. Současně uvolňuje vůni, která brání oběti v rozumném úsudku a oslabuje všechny duševní schopnosti.“

Harry si stiskl kořen nosu, zatímco se jeho mozek snažil držet krok se Snapeovou improvizovanou přednáškou. Sice se nikdy nepovažoval za skvělého studenta, ale proč mu je tak zatěžko všechno pochopit? Měl stále oslabené své ‚duševní schopnosti‘? Copak se už natrvalo dostal na stejnou intelektuální úroveň jako, řekněme, Crabbe a Goyle?

„Pomaleji,“ hlesl, skoro mu to slovo zaskočilo. Měl vztek, že to před Snapem vypadalo slabě a hloupě, i když ponížení bylo mnohem menší, než by možná musel snášet, kdyby se Snapem nepřijali to příměří v době vyvrcholení války.

Snape na něj mlčky hleděl, posuzující problesknutí v jeho tmavých očích, Harryho však neznevažoval ani se nevysmíval, jak by to jistě provedl v minulosti. Z pravé ruky si pozvolna stáhl černou koženou rukavici a nechal jen tím nejslabším pousmáním zvýraznit své tenké rty, když se Harry začervenal a odvrátil pohled. Jeho reakce ho zmátla, jak se z tmavého materiálu postupně ukázaly Snapeovy dlouhé, bledé prsty. Nemohl by se cítit trapněji, kdyby se Snape před ním svlékl do naha. Snape zřejmě věděl, jak moc je mu to nepříjemné a těšila ho každá sekunda, jak má Harry z rozrušení červené tváře.

„Předpokládám, že jsme vám už dlouho upírali nutnou výživu,“ poznamenal a prošel bariérou, ale jen po loket, zbytek těla držel pečlivě mimo magickou zábranu, která obklopovala Harryho lůžko. Holými prsty se zlehka dotkl Harryho otevřené dlaně. 

Harryho tělo sebou škublo jako po zásahu bleskem. Z místa, kde se jej Snape dotkl, vytrysklo vzhůru po paži žhnoucí teplo, mlha v jeho hlavě se pomalu rozplynula. Ať mu Snape udělal cokoli, díky tomu se Harry cítil silnější, jeho mysl se zostřila do takové míry, jakou nikdy dříve nezažil, ani ve svých nejlepších dnech.

Harry myslel pouze na to, že chtěl víc toho, co mu Snape dával, ale jen co uzavíral ruku kolem Snapeových prstů, Snape se odtáhl.

„Poprvé je zadarmo,“ podotkl Snape, ruku vsunul zpátky do rukavice a protáhl v ní prsty, „ale pro příště očekávám nějakou kompenzaci.“

Harry setřásl hladový pohled na znovu skrytou ruku a zazíral na něj. „Kompenzaci?“

„Vstřebal jste všechnu tu energii, a přesto můžete mluvit jen jednoslovnými větami?“ Snape z druhé strany místnosti přivolal židli a posadil se. Nevšímal si Harryho nedůvěřivého zamračení a pokračoval ve své přednášce. „Jak jsem tedy uvedl dříve, jed Carysanthy především postihuje mozek. Většina kouzelníků, která se s ním setká, je dohnána k šílenství jeho toxickým účinkem. Jiným se podaří udržet zdravý rozum, přijdou však o svou schopnost provádět i ta nejjednodušší kouzla. Domníváme se, že toto je další druh poškození mozku, dozajista nenapravitelné a tragické, ale lepší než život v šílenství.“

Blázen nebo moták… tak o tom Snape mluvil, když se Harryho ptal, čím by chtěl raději být. No, jeho rozum je patrně nedotčený, takže to znamená, že jeho magie…

„Měl jste velké štěstí, že jste unikl tomu prvnímu scénáři, a jen před pár okamžiky mě madame Pomfreyová uvědomila o případu samo levitace během noci, což popírá druhý scénář,“ pokračoval Snape, čímž zodpověděl Harryho nevyslovenou otázku, „z tohoto martyria jste však nevyšel bez újmy.“

Harry se vytáhl do sedu a shlédl na svou paži. Už jen zbytky rudého tetování, které zdobilo kůži po prvním dotknutí okvětních plátků Carysanthy, zbledlo do růžových linek, jež se větvily od bledého zápěstí nahoru pod manžetou rukávu volného pyžama. „Co to se mnou je?“

„Změnil jste se takovým způsobem, který je záhadou pro bylinkáře již po staletí. Ve velice vzácných případech, jed, který měl ublížit, má zcela opačný účinek. Pronikne do kouzelníka a přemění ho, dá mu své nejlepší a nejhorší vlastnosti. Každá buňka v jeho těle je přetvarována jedem protékajícím žilami. Jakmile je proměna dokončená, stává se zcela novým stvořením – čili, přestává být člověkem.“

Harry na něj tupě zíral.

„Přesně takovouto reakci jsem čekal,“ suše zabručel Snape. Natáhl se pro zaprášenou tlustou knihu, co si s sebou přinesl, listoval jejími zažloutlými stránkami, dokud se nedostal ke kapitole, kterou hledal. Přes bariéru ji podal Harrymu.

„Staří Keltové těmto stvořením říkali leanan sidhe. Nešťastná volba termínů, jelikož to znamená něco ve smyslu ‚vílí miláček‘ a všichni víme, jak nepříjemné víly jsou, ale protože se nenašel lepší výraz, toto jméno se ujalo, i mezi kouzelníky. Leanan sidhe někteří hanili, že jsou zlovolně svůdné a upírské, a jiní je vychvalovali jako zdroj božské inspirace, múz z masa a kostí, které pomáhají umělcům a učencům naplnit jejich největší možnosti, ačkoli ne bez hrozivé ceny pro ty, co těží z jejich přítomnosti.“

Harry držel otevřenou knihu v klíně, prohlížel si vybledlý rukopis, který zaplňoval každou zašlou stránku, ale vyčerpání – nebo šok – mu bránilo pochopit smysl těchto slov. Malá ilustrace v pravém horním rohu na první stránce zobrazovala vyzáblého spisovatele s kalnýma očima, jak horlivě popisuje stohy pergamenů, zatímco se nad ním vznášela krásná, svěží žena. Sem tam mu šeptala do ucha, rukou hladila jeho propadlou líci a vítězně se usmívala, když se zachvíval pod jejím dotykem…

Harrymu se sevřel žaludek. „Takže já jsem… leanan sidhe?“

„Ano.“

Harryho dopaloval Snapeův klidný, přísně věcný tón. Právě se dověděl, že už není člověk, ale Snape se chová, jako by mu řekl kolik je hodin. Prásknutím knihu zavřel a odstrčil ji. „Řekněte mi teda jednoduše, co to znamená. Nepotřebuji lekci dějin. Prostě mi řekněte holá fakta.“

„Ta lekce dějin, jak jste to tak svérázně nazval, je nezbytná k pochopení stávající legislativy na ochranu leanan sidhe a jejich potomstva, ale myslím, že to můžeme prozatím odložit.“

„Díky,“ vyprskl Harry kousavě a rukou si projel vlasy.

Snape na něj přivřel oči, ústa se stáhla de tenké linky, ale ať se mu na jazyku třepetala kterákoli uštěpačná odpověď, neochotně ji spolkl a ponechal na později. „Leanan sidhe potřebuje k přežití životní energii jiných tvorů. Z tohoto důvodu se leanan sidhe živí lidskými emocemi, energií a magií namísto ostatních druhů potravy. Sice můžete nadále jíst normální pokrmy ve Velké síni, chcete-li, ale jakékoli jídlo či pití, co pozřete, s výjimkou dešťové vody, je v posílení vašeho těla k ničemu.“

Harry zamrkal. „Počkat, to znamená, že jste mě předtím krmil, když jste se dotkl mé ruky?“

„Bravo, Pottere. Ještě je tu pro vás naděje.“ Snape zvedl svou hůlku, protáhl ji bariérou a přejel špičkou po Harryho dlani. „Cítíte, jak jste citlivý?“

Harry zrudl jako Carysantha, kterou se otrávil, zvládl však souhlasně kývnout hlavou.

„Krmíte se dotykem, kůží při kontaktu s jinou kůží. V tuto chvíli část vašeho mozku posílá aktivní podněty k vaší pokožce a spouští instinktivní naléhání k nakrmení, a této naléhavosti nemusí být úniku. Toto je důvod, proč je zcela nezbytné, abyste se nikoho nedotýkal, pokud se nechcete z někoho nakrmit. Časem se naučíte, jak ovládat svůj příjem, abyste svou oběť nenasytně dočista nevysál, avšak v této rané fázi představujete riziko pro všechny kolem vás.“

To Harry nemohl popřít. Měl náhlý a nevysvětlitelný hlad. Vlastně měl hlad jako vlk. Jeho potemnělý zelený pohled stále zabíhal ke Snapeovým rukám v rukavicích, ač se sebevíc snažil dívat někam jinam.

„A myslel jsem vážně, co jsem říkal o té kompenzaci,“ ušklíbl se na něj Snape krutým, vědoucím úsměvem.

„Raději budu o hladu,“ odseknul Harry. Snape si určitě pro něj najde nějakou ponižující, podřadnou práci, jak to dělával, když mu dával trest po škole.

„Pochybuji, že k tomu dojde,“ prohlásil Snape, najednou znuděn, jak jejich hovor nabral konfrontační směr, a navedl je zpět k těm ‚faktům‘ Harryho nového života.

„Stejně jako u jejího botanického protějšku, leanan sidhe ovlivňují změny ročních období; vlasy, pleť i oči mají náchylnost ztmavět či zesvětlit v závislosti na období roku, a ke zvýšenému krmení dochází v době vrcholu zimních měsíců. Leanan sidhe rovněž vydávají nasládlou vůni, která napodobuje vůni květu Carysanthy a ta se dá využít k přivábení či obluzení jiných. Sám jste z první ruky poznal sílu té vůně, proto nebudu zacházet do podrobností, je to však váš další aspekt, který se musíte naučit kontrolovat.“

„A oba víme, jak se mistrovsky ovládám,“ houkl Harry a kradmo zalétl pohledem na Snapeovy ruce.

„S řádnou disciplínou se dokonce i vy naučíte sebekontrole.“

„A předpokládám, že vy mě to budete učit?“

Snape se cynicky pousmál. „Nepokoušejte mě, Pottere.“

Harry si skousl jazyk. Bylo to prostě tak přirozené vyletět na Snapea, že většinou slova opustila jeho ústa dřív, než si vůbec uvědomil, že je říká, a věděl, že by se mu dařilo vyprovokovat a popíchnout Snapea, kdyby tomu teď nezamezil. Hádání se s jeho profesorem může počkat. Jeho nynější starostí bylo zjistit všecko o tom, co znamená být leanan sidhe.

„Vím, jak jste říkal, že to, co se mi stalo, je vzácné, ale jsou i další lidé jako já?“

„Ano, ale ne mnoho. V současnosti žije v kouzelnickém světě méně než dvacet čistokrevných leanan sidhe, především kvůli nízké možnosti jejich vzniku a taktéž přísným omezením na pěstování a zpracování Carysanthy. Ministerstvo požaduje, aby všechny leanan sidhe byly registrovány a, jestli nemají partnera, byly pečlivě sledovány jako prostředek jejich ochrany před ostatními a naopak.“

„Musím být registrovaný?“

„Jako kouzelný tvor, ano.“

„A sledovaný?“

„Je snad nějaký důvod, proč jste prvně nepochopil, co jsem říkal? Copak se už strávila vaše malá dopolední svačinka?“

„Je toho na mě moc!“

„Čelil jste Temnému pánu s daleko menším fňukáním.“

Harry se ošklíbal při tomto srovnání, poté utichl.

„Můžu pokračovat? Nebo vám mám dát chvíli na trucování?“

Harry naznačil Snapeovi, aby pokračoval, přitom se naježeně díval někam jinam.

„Zjistíte, že kouzelnický svět má dva názory týkajících se leanan sidhe. Většina se obává každého tvora, který umí ovládat jiné svou vůlí. A to ještě více platí, když onen tvor je znám tím, že přináší brzkou smrt některé ze svých obětí, zato jsou i takoví kouzelníci a čarodějky, kteří by raději chtěli vidět mladou leanan sidhe jako výhru a ne jako přítěž. Přece jen, mnohé aspekty staré keltské legendy jsou pravdivé, včetně té části, kdy se leanan sidhe chová ke své oběti jako múza –“

Harry sebou cuknul. „Můžete prosím použít jiné slovo?“

„Pak tedy dárce. Při krmení se spouští reakce v mozku obě–… dárce, aktivují se synapse a zvýší se mozková činnost. Představte si to jako ostrovtipný lektvar, jen stokrát silnější. Jsou kouzelníci, kteří by zabíjeli pro svou vlastní krotkou leanan sidhe, poněvadž výhody z vlastnění osobní múzy zdaleka převažuje riziko, které z toho plyne, což je další důvod, proč je ministerstvo tak bedlivě sleduje.“

„A to jsem si myslel, že mám ministerstvo konečně z krku,“ zabručel Harry, spíš k sobě než ke Snapeovi, profesor si však patrně dobře uvědomoval, že Harrymu hrozí zahlcení informacemi a rozhodl se přednášku ukončit.

„Přečtěte si tu knihu, co jsem vám dal, skutečně si ji přečtěte, ne, že ji jednoduše necháte za vás přečíst Grangerovou a pak vám dala stručný výtah. Dozvíte se z ní o leanan sidhe. Pošlu vám zpátky vaše přátele, aby na vás dohlédli, a já mezitím dojdu pro jeden lektvar, který potlačí vaši chuť. Pamatujte, žádné dotýkání.“

Harry zaťal zuby proti téměř magnetické síle, která uchvátila jeho tělo, jakmile Snape vyšel z místnosti. Pokaždé, když někdo od něj odešel, cítil to hluboko v kostech, jako by mu bylo vyrváno něco cenného. Tento pocit výrazně polevil, až se vrátili Ron s Hermionou, a Harry se uvolnil natolik, že se na ně usmál.

„Tak co ti řekl?“ zajímala se Hermiona nervózně.

„Že jsem duši vysávající stvůra? Ano, řekl mi to.“

„Ty pohlcuješ energii, ne duše,“ poukázala Hermiona.

„Jsem prakticky mozkomor.“

„Vlastně, leanan sidhe by byla na opačném konci spektra než mozkomor,“ poznamenala Hermiona a zabrala židli, v níž seděl Snape. „Mozkomor naplňuje své oběti trápením, kdežto leanan sidhe naplňuje své oběti štěstím – alespoň dočasně.“

„Dárce,“ opravil ji Harry. „Naplňuje své dárce štěstím.“

Tázavě na něj pohlédla.

„Zapomeň na to.“ Pod polštář schoval Snapeovu knihu. Uvědomoval si, že je to malicherné, ale nechtěl, aby se Hermioně dostala do rukou. Pokud se někdo stane odborníkem na leanan sidhe, bude to Harry. Už ho nebavilo, že ostatní vědí víc o jeho vlastním životě než on. „Zapomněl jsem se zeptat Snapea, ale myslíte, že tu budu ještě dlouho?“

„Proč? Chceš, abysme ti pomohli zdrhnout?“ Ron se široce zasmál a dloubl do magické bariéry, která držela Harryho upoutaného na lůžku.

„Snape dal dost jasně najevo, že útěk není řešením.“

Ron protočil oči. „Jedná s tebou jako by byl tvůj dozorce.“

„Profesor Snape byl k Harrymu velice pozorný, ale jen, aby mu pomohl,“ vystoupila Hermiona na Snapeovu obranu. „Je pověřený ministerstvem pro výzkum Carysanthy, proto ví, co dělá, na rozdíl od madame Pomfreyové, která chtěla Harryho poslat ke svatému Mungovi v tu ránu, co se dostal na ošetřovnu.“

Pověřený? Proto toho ví tolik o jedu a jeho účincích, uvědomil si Harry, ale pak se podivoval, proč by se Snape zajímal o jedovatou květinu. Okvětní lístky neměly určitě žádné využití v lektvarech, že? Tedy, žádné prospěšné využití. Napadlo ho mnoho škodlivých…

„Přesvědčil Brumbála, aby tě tady nechal,“ líčil Ron s nechutí. „Po těch všech letech, co se tě snažil vyloučit, je jediná osoba, která bojuje, abys tu zůstal dál jako student.“

Harry se posadil trochu rovněji. „To jako, že chtějí, abych odešel z Bradavic?“

„No, jsem si docela jistý, že tě Brumbál jen chtěl poslat ke svatému Mungovi, dokud se neuzdravíš tak, aby ses mohl vrátit, jenže si asi někteří učitelé myslí, že by ses neměl vrátit vůbec. Kvůli reakci rodičů a ministerstva, kdyby se – jak to slovo říkali, Hermiono?“

„Nesvázaná.“

„Jo, kdyby se nesvázaná leanan sidhe volně potulovala po Bradavicích. Mluvili tak, jako že jsi nejnebezpečnější tvor na světě. Podle mě je to pěkná blbost.“

Hermiona si povzdechla. „Nemyslím si, že sami učitelé mají něco proti tobě, Harry, ale přece víš, jaký kouzelnický svět může být. Dokážeš si představit, jak bude reagovat někdo jako Lucius Malfoy, až se doví o tvém novém postavení? Obratem přiměje ministerstvo, aby šlapalo Brumbálovi na paty.“

„To teda nevím…“ začal se Ron přít, ale jeho slova se vytratila do tíživého ticha.

„Proč? Copak si nemyslíš, že se nepokusí Harryho vyhodit? Hlavně potom, co Harry svědčil proti němu a bylo to k ničemu.“

„Kletba Imperius dává dobré alibi,“ zabrblal Harry.

Ron si promnul zátylek, a aniž pohlédl na Harryho, vysvětloval: „Prostě… no, Neville mi řekl, že… že leanan sidhe si drželi černokněžníci jako mazlíčky. To je jeden z velkých důvodů, proč má ministerstvo o nich všechna ta pravidla. Takže určitě se Lucius Malfoy nejspíš pokusí, aby Harry trpěl, ale…“

„Ani to neříkej,“ houkl Harry, znechucený představou hrát pejsánka Luciusovi.

Hermiona vypadala také trochu zezelenalá a rychle změnila téma.

„Včera tady byl Kingsley, aby si promluvil s Brumbálem, proto si myslím, že vyšetřují, kdo ti poslal tu květinu.“

„Tak to hodně štěstí,“ prohlásil Ron. „Vždyť ani nechytili sovu, co to doručila, a na tom balíčku nebyl připevněný lístek nebo nějak popsaný.“

Harry zaúpěl a obličej zabořil do dlaní, tlumeným hlasem křikl: „Měl jsem mít nudný rok! Jediný rok, to je vše, co jsem chtěl. Je to vážně tak špatné, že chci pro změnu prožít normální?“

„No ták, kámo, hlavu vzhůru,“ utěšoval ho Ron a naklonil se přes magickou bariéru, jak se upřímně snažil, aby se Harry cítil lépe. Jakmile překročil tuto hranici, při prvním závanu zachytil Harryho vůni a pozvolna znehybněl. Ať už se chystal říct jakákoli slova povzbuzení, odumřela mu na rtech a upřeně se zahleděl na Harryho nevidoucíma očima.

„Rone, neměl bys procházet tou bariérou,“ hlesla Hermiona starostlivě. Jehličky jejích emocí stačily, aby Harry překvapeně vzhlédl.

Zaklesl oči do těch Ronových a už neviděl svého nejlepšího kamaráda, nýbrž živý, silný svazek energie a emoce, jenž se bez odporu nabízel. Posílení ze Snapeova dotyku vyprchalo do stadia, kdy se Harry opět cítil bez energie a rozhozený, avšak Ronova těsná blízkost mu dávala novou sílu do údů a vnášela bystrost do zakaleného mozku. Vynořily se na něj barvy a zvuky – červená Ronových vlasů, zdravý ruměnec jeho tváří, lehký rytmus jeho dýchání – a Harry se najednou nakláněl blíže, přitahován k Ronovi jako květina vzpínající se ke slunci.

„Chci se tě dotknout,“ šeptl a natahoval ruce chvějící se potřebou, Ron mlčky nakročil k němu, modré oči zářivé a skelné.

„Rone, běž od něj pryč!“

Ron zaváhal při Hermionině pronikavém varování, záblesk uvědomění se vrátil do jeho prázdného výrazu. Harry využil jeho nerozhodnosti a hmátl po Ronově ruce, pouze však škrtl kotníky prstů o magickou bariéru, jak Rona náhle vtáhl zpátky do bezpečí rozlícený Snape.

„Zadal jsem vám, abyste dodržoval jedno pravidlo – jen jedno – a neuběhla ani hodina a už jste se ho pokusil porušit.“

Snape se poté obrátil na Rona se stejnou zuřivostí.

„A vám bylo řečeno, abyste zůstal za bariérou. Kéž bych mohl věřit, že jsem vás pouze ochránil před ošklivým bolehlavem, Weasleyi, a v tomto případě jsem možná měl přeskočit záchranu, jen abyste se poučil, avšak je známo, že nezkrocená leanan sidhe se živí svou obětí tak dlouho, dokud z ní nezůstane pouhá prázdná skořápka bez života. Pochybuji, že by si Potter někdy odpustil vaši smrt.“

Harry byl rozpolcený mezi hrůzou při pomyšlení, že ublíží Ronovi a zklamáním, že přišel o své další jídlo. K jeho velkému překvapení vyhrálo to druhé. Tohle má teď od sebe čekat? Je snad předurčený být nelítostným predátorem a nebezpečím pro všechny – i pro ty, u nichž se zavázal, že je ochrání?

„Á, Potter nasadil svůj obličej ‚osobní krize‘. Naprosto se utápím v nostalgii.“ Snape popadl Rona zezadu za límec a nasměroval ho ke dveřím. „Běžte, Weasleyi. Vy, také, slečno Grangerová. Můžete navštívit Pottera později. Nyní potřebuje odpočívat.“

„Brzo se vrátíme,“ slíbila Hermiona Harrymu a pomáhala omámenému Ronovi vyklopýtat z pokoje, aniž by do něčeho narazil.

Sledoval je odcházet s tím tíž pocitem ztráty, pocitem, jenž neměl nic společného se ztrátou jeho přátel, ale vše se týkalo ztráty energie, kterou vyzařovali, jako by měl právě připravenou lahodnou hostinu, jen aby mu byla sebrána dřív, než si stačil vzít jediné sousto.

Snape se také vydal k odchodu, Harry se pracně vydrápal na kolena a přelezl na konec lůžka. Přitiskl dlaně na bariéru, jež ho věznila.

„Počkejte!“

Snape se zastavil ve dveřích, určitá míra pobavení v uhlově černých očích. „Ano, Pottere?“

„Já… já…“

„Tak to vysypte.“

„Mám hlad.“ Harry zaťal ruce v pěsti. Věděl, jak musí vypadat, prosil na všech čtyřech, zoufale toužil po Snapeově pomoci a dobrovolně se ponižoval, aby ji získal. V zásadě, tohle by mladší Harry považoval za noční můru, Harry však žasl, jak málo jej to trápilo, když si promítl vzpomínku, co mu přinesl Snapeův dotyk. Rána jeho hrdosti se dá tolerovat, ale ne bolest žaludku.

„Ano, jsem rád, že jste mi to připomněl,“ řekl Snape a kráčel zpět k lůžku.

Harry se podvědomě ještě víc přitiskl k magické bariéře, prahl po druhé porci Snapeovy výjimečně mocné energie, ale na místo, aby nabídl ruku Harrymu, nabídl Snape malou lahvičku s hráškově zelenou tekutinou.

„Tohle je nápoj, který od teď budete pít, aby zmírnil ty bolesti od hladu. Sice je nevyléčí zcela, ale napomůže vám kontrolovat se mezi jídly.“

Harry se zadíval na nevábný lektvar, nos se mu nakrčil odporem.

„Nemějte obavy, Pottere. Tento lektvar budete muset pít jen tak dlouho, jak vám potrvá naučit se trochu sebekontrole, jak jsme o tom již mluvili.“

Snapeův uštěpačný úsměv pronásledoval Harryho ještě dlouho poté, co muž odešel.